Pokaždé, když přijde do Šanghaje zima, tak začnu v trip reportech psát – o šanghajské zimě. Tentokrát ale udělám výjimku, protože budu psát o zimě o nějakých 200 kilometrů vedle, v Hangzhou. Právě z tohoto městečka (jenom 7 milionů obyvatel) pochází moje přítelkyně, a jak se sama přiznala, v životě ještě neviděla pořádně zasněženou krajinu a lyžovala jenom na umělé sjezdovce v Dubaji. Přišel tedy čas na malou osvětu, jak taková zima vypadá...
Takže kde je v zimě v Číně zima? V zásadě se dá jet na sever i na jih, protože nedílnou součástí Čínské lidové republiky jsou (vedle Taiwanu a velké části Jihočínského moře) jak Himaláje, tak kus Sibiře. Přiznám se, že se mi nechtělo pobíhat nikde po horách, takže jsem jel prstem po mapě směrem na sever. Jel jsem, jel jsem, až jsem dojel do nejsevernějšího bodu Číny, který se nachází přibližně hodinu cesty autem od města Mohe. A protože se kousek od Mohe nachází zbrusu nové vnitrostátní letiště, bylo o cílu výletu poměrně rychle rozhodnuto. Cestu na sever jsem pojal spíš tradičně v Airbusech China Eastern a China Southern, ale na zpáteční trasu jsem si připravil chuťovku v podobě spoje Okay Airways z Mohe přes Heihe do Harbinu operovanou čínskou verzí An-24 s označením Xian Ma-60.
Několik dní před odletem za mnou přítelkyně přišla s tenkou bundou s ozdobným kožíškem o otázkou, jestli jí to bude jako zimní bunda stačit. Rychlý pohled na předpověď počasí a celkem razantní odpověd – stačit to nebude, protože se očekává třicet pod nulou. Při pohledu na bezradnou čínskou slečnu mi došlo, že neví, co si má pod pojmem „třicet pod nulou“ představit, takže jsme vyrazili na nákup do čínské prodejny outdoorového vybavení. U vchodu nás uvítali prodavači s dotazem, co potřebujeme. Přítelkyně odpověděla, že zimní bundy, ale když jsem viděl, jak jí personál táhne k nějaké polici s lehkými větrovkami, rozhodl jsem se vzít situaci do vlastních rukou. Nepotřebujeme žádnou zimní bundu, ale výbavu do Mohe. Jak se ukázalo, jedna z prodavaček pocházela ze stejné oblasti, takže nastala drobná změna situace a my skončili u regálu s horolezeckou a polárnickou výbavou. Nebudu to protahovat – nakoupili jsme hromadu věcí a konečně mohli vyrazit.
PVG-HRB, MU5611, A320
Letadlům China Eastern se na svých cestách po Číně snažím vyhýbat, co to jde, ale tentokrát neexistovala pro první segment letu žádná časově rozumná alternativa (když tedy nepočítám let Spring Airlines, čínské obdoby Ryanairu, což je záležitost pouze pro otrlé). Check-in kiosek na prvním terminálu letiště PVG jako obvykle nefungoval, takže jsme si vystáli dvacetiminutovou frontu a nafasovali boarding passy. Číslo gatu prozrazovalo jediné – budeme nastupovat z přízemí autobusem. Jenže to nebyl ten hlavní problém – mnohem horší byl pohled na dav, který se srotil všude kolem gatu. V Číně se cestuje hodně nalehko, takže jsem jenom nevěřícně sledoval, jak prakticky každý pasažér veze jednu nebo dvě obří kartonové krabice se šanghajským jídlem a pitím.
Stalo se nevyhnutelné – jakmile jsme vystoupili z autobusu na vzdálené stojánce, došlo všem cestujícím, že kdo zaváhá, na toho nezbyde prostor v binech. Celkem logicky začala neskutečná mela umocněná trvdou severskou povahou. Přiznám se, že výjevy typu infanti ztrácející v tlačenici kusy oblečení (rodičům to bylo samozřejmě jedno), jsem ještě na vnitrostátních letech nikdy neviděl, ale soudě podle odevzdaných výrazů palubního personálu bylo něco podobného na denním pořádku. Zběsilý nástup na palubu měl naštěstí jeden příznivý vedlejší efekt – odstartovali jsme přesně podle letového řádu a krátce po startu nabrali táhlou stoupavou zatáčkou směr Harbin.
Po půl hodině letu se dostavily první komplikace – program na obrazovkách se odebral do věčných lovišt, takže jsme se zadívali do palubních magazínů. A helemese – hned první z nich má několikastránkovou reportáž z Mohe. Pravda, redaktor napsal a nafotil článek v létě, protože se podle jeho slov v zimě tím směrem žádný soudný člověk nevydává. Chmurné myšlenky jsem se rozhodl zahnat jídlem, které bylo na poměry China Eastern velmi vydařené – uvnitř food boxu byl celkem chutný pišingr, sladká houska se slaným salámem, sušené kousky jablka a buchta s ovocem. Možná je na čase upřesnit varování před jídlem China Eastern jenom na snídani...
Přibližně hodinu před přistáním se venku vyjasnilo a my mohli z okna sledovat krajinu provincií Jilin a Heilongjiang. Na zemi v tu chvíli bylo něco kolem dvaceti pod nulou, ale byl to klasický kontinentální holomráz, který má do malebné ladovské zimy hodně daleko. Ještě než jsme dosedli na plochu letiště HRB, přišla tma, což bylo malé vysvobození, protože piloti pojali přiblížení velmi svérázným způsobem, kdy už několik minut před přistáním doslova lízali spodkem letadla špičky stromů. Vystupovali jsme díkybohu přes most a za nějakých patnáct minut už seděli v taxíku do centra. Čekala nás noční procházka městem spojená s testováním zimní výbavy a večere v tradiční ruské restauraci (ruský vliv je v Harbinu obrovsky patrný – od architektury, přes zboží v obchodech až po poctivého stakana vodky, který přistane na stole souběžně s miskou boršče).
Bohužel odlétáme z té dvoustovky
Horní patro vnitrostátních odletů
A o poznání méně luxusní dolní patro
Není nad nesrozumitelnou čísnkou poznámku u odletu
Cesta autobusem k letadlu
Na palubě
Tady ještě obrazovky fungovaly
Dobrou chuť
Článek o Mohe v palubním časopisu
Před přistáním v Harbinu
HRB-OHE, CZ6279, A319
Harbin je sice nesmírně zajímavé místo, ale my jsme pokračovali dál na sever. Ráno jsme proto rychle zašli do rezervace ussurijských tygrů (pravda, jejich krmení živými slepicemi by většina českých „ochránců přírody“ nevydýchala) a cestou na letiště udělali malou zastávku u zamrzlé řeky, kde právě stovky dělníků těžily ledové kvádry, ze kterých o kus dál další stovky pracovníků stavěly obrovský zábavní park pro tradiční harbinský ledový festival. Orientace na letišti byla poměrně jednoduchá – pravá část potemnělé odletové haly sloužila vitrostátním letům, nalevo se pak létalo mezinárodně (vesměs do Ruska, Japonska a Koreje). Na checkinu minimální fronty, trochu tlačenice u překvapivě zevrubných bezpečnostních kontrol a pak už jenom dlouhá chodba ke gatům. Našince určitě potěší, že je cesta lemovaná obchody s uzenými klobásami (které se jinak v Číně prakticky nedají sehnat), takže celé letiště voní jako řeznický krám.
Při čekání na odlet jsem s pobavením sledoval přítelkyni, které poprvé došlo, jaké je to působit mezi davem cestujících jako pěst na oko. Na svých cestách po čínských zapadákovech jsem si na něco takového už zvyknul, ale chudák holka se koukala kolem, protože byla široko daleko jediná oblečená coby turista – zbytek pasažérů tvořili od pohledu místní obyvatelé navlečení v tradičních plstěných kabátech. Bohužel také až na výjimky řádně posílení alkoholem, čehož jsem si všimnul hned, jak jsme se usadili na určené sedačky (mimochodem prostor pro nohy byl v téhle verzi Airbusu China Southern naprosto megalomanský). Postarší Čínan, který seděl vedle mě, měl trochu problémy s rovnováhou, a evidentně se nechtěl připoutat, protože se mu dařilo před stewardy maskovat nezapnutý pás jak při předstartovních kontrolách, tak těsně před přistáním.
Celý let probíhal víceméně standardně a jediným větším vytržením z nudy byl netradičně pojatý catering v podobě harbinské verze hot dogu (rozměklá sladká houska s oschlým párkem). V palubním časopisu se tentokrát nepsalo o Mohe, nýbrž o Praze, a za oknem se krajina postupně měnila se suchých zmrzlých polí na mírné kopce porostlé břízami. Kolem třetí hodiny jsme začali klesat k letišti a jakmile se dotkla kola Airbusu runwaye, zvedla se ohadem dvacítka lidí a začala otevírat biny. Palubní personál byl evidentně připravený, protože okamžitě přiběhli dva stewardi a začali lidi zase usazovat. Pravda, jejich úsilí se setkávalo se smíšeným úspěchem a s pár pasažéry se museli na férovku prát, aby je v sedadlech udrželi. Ale to už jsme se otáčeli na stojánku před letištní budovou, jejíž okna odrážela rudé slunce, které právě zapadalo za obzor. Vystupovalo se hezky po schodech a plochu a ano, byla zima. Hodně velká zima. Taková zima, že mi po vyfocení několika snímků zamrzl v bezpečí letišní budovy objektiv...
Odletová hala v Harbinu
Tak schválně, který z nich letí do Mohe?
Cesta ke gatům, obchody s klobásami vlevo
Odletová tabule
Nástup na palubu
Velkorysý prostor pro nohy
Krátce po startu
Holomráz, díl první
Holomráz, díl druhý
Pohoda na palubě
I tohle může být hot dog
Začínají kopce
Takhle vypadá v podstatě celá čínská Sibiř
Článek o Praze v palubním časopisu
Přílet do Mohe
Slunce zapadá krátce po třetí hodině
Výstup cestujících
Fotečka pouhá, pro rodinu...
Poslední fotka na ploše a honem do tepla...
OHE-HRB, CZ6280, A319
Prohlídka Mohe a okolí přinesla spoustu zajímavých zážitků – například noční trhy, kde se dá v pohodě koupit zmrzlina (stánkaři aspoň nepotřebují mrazící box), výlety na saních tažených koňmi, nebo sporná hranice s Ruskem, kde je dokonce i uprostřed zamrzlé řeky propagandistická nástěnka oslavující bdělé čínské pohraničníky. Nakonec však nadešel čas návratu, který se rozhodně neobešel bez problémů...
Přibližně tři hodiny před plánovaným odletem volá letenková agentura s nepříjemnou zprávou, že náš let byl zrušen. Ale že se prý nemusíme strestovat, protože poletíme pozítří, což přece není žádný problém. A sakra, oba dva s přítelkyní potřebujeme být druhý den ráno v práci, takže nastal hektický kolotoč telefonátů. V agentuře nejdřív nechápou, proč se tak čertíme, ale nakonec slibují, že nás přebukují na jiný let, jenže nemohou žádný najít. Věděl jsem, že z Mohe odlétají ten den jenom dvě letadla a když je jeden odlet zrušený, tak se všichni budou snažit nacpat na zbylý spoj. Rychle jsem proto naklikal na webu příslušné letenky, zaplatil last moment one-way fare (ano, bylo to pekelně drahé) a nechal na přítelkyni, aby hezky po čínsku zbuzerovala agenturu a aerolinky. Kupodivu má na podobné věci talent, protože po půl hodině volání a řvaní s úsměvem prohlásila, že nám Okay Airways proplatí let s China Southern do Harbinu, ale pak už si musíme pomoct sami, protože máme do Šanghaje oddělenou letenku. Nevadí, večer ještě letí do Šanghaje Juneyao Airlines, takže aspoň vyzkouším další aerolinky...
Na letišti ve frontě na check-in jsem konečně zužitkoval nabyté zkušenosti – stáli jsme u přepážky jako jedni z prvních, když se před nás snažila nacpat slečna s malou kabelkou, která předstírala, že letí sama. Bohužel neprozřetelně držela v ruce štos asi dvaceti občanských průkazů, takže bylo jasné, že jde o agentku cestovky, která může zacpat odbavení klidně i na půl hodiny. Rázně jsem ji vykázal až za nás, což díkybohu pochopila. V miniaturní odletové hale, která velikostí připomínala spíš obývací pokoj, toho jinak moc nebylo, takže rychle skrz jeden ze dvou bezpečnostních rámů ke gatu (teda jestli se tak dá těm fórovým dveřím na plochu říkat). Letadlo z Harbinu dorazilo přesně na čas, žádné tankování se nekonalo, takže rychle vyhnat cestující ven, nahnat nás dovnitř a mohlo se letět...
Jakmile jsem se usadil na sedačku, ucítil jsem silný alkoholový odér od postaršího Číňana, který seděl vedle mne. Trochu jsem se bál, aby mě při turbulencích nepozvracel, ale nakonec se mé obavy ukázaly jako liché, protože milý děda ještě před startem usnul a dával o sobě vědět jenom sporadickým chrápáním. Neprobrala ho ani večeře, ale popravdě řečeno, nebylo o co stát – šlo o stejný párek v blafu jako minule, jenom mnohem více zmuchlaný a seschlý. Schválně jsem čekal, jak bude vypadat přistání v Harbinu, ale šlo o naprosto standardní manévr – po kopírování terénu v podání China Eastern nebylo ani památky. Dorazili jsme navíc nějakou půlhodinu před plánovaným příletem, takže jsme mohli vidět, jak zrovna od gatu odjíždí linka China Eastern do Šanghaje, ve které jsme měli původně sedět. To mi připomnělo, že bychom měli dostat slíbenou kompenzaci. A skutečně – v příletové hale stál zástupce Okay Airways, který nám po kontole dokladů s omluvou vyplatil v hotovosti plnou cenu letenky China Southern. Přiznám se, že bych peníze klidně oželel, jenom kdybych se mohl proletět tím Ma-60, ale to až někdy příště...
Sochy před letištěm
Letiště Mohe, v dřevěném bednění se staví zimní sněhová brána
Uvnitř terminálu
Velmi stručná odletová tabule
Čekáni u gatu
Vstup na plochu
Zátiší s palubní vstupenkou
Nástup do letadla
Noční osvětlení
Nekonečný západ slunce
Tentokrát článek o A380
Hodně jetý hot dog
Konečně v Harbinu
Výstup z letadla
Prázdné zavazadlové pásy
HRB-PVG, HO1168, A320
Zbýval nám poslední let, a sice z Harbinu do Šanghaje. Juneyao airlines patří v Číně k druholigovým aerolinkám (22 letadel, 32 destinací), které navíc poměrně často plní stránky novin. Naposledy byl důvodem kritiky kapitán letu HO1112, který odmítl přerušit přistávací manévr a pustit na přistání stroj Qatar Airways, který hlásil fuel emergency. Airbus Juneyao Airlines tak přistál v rozporu s instrukcemi ATC, letadlo Qatar Airways si přiblížení ještě jednou zopakovalo, ale za pár dní se začaly dít věci. Onen kapitán byl totiž Korejec, což vybudilo čínké úřady k bezprecedentním krokům. Kapitán okamžitě přišel o licenci s doživotní platností, kopilotovi byla odebrána na půl roku a aerolinky dočasně přisly o deset procent slotů. Není proto divu, že na palubě Juneyao Airlines panuje poměrně dusná atmosféra a nevraživost k cizincům, což jsem měl záhy zažít na vlastní kůži.
Nastoupili jsme do letadla a já si jako vždy chtěl udělat pár fotek do trip reportu. Okamžitě ke mně přiběhl steward a lámanou angličtinou mi začal vysvětlovat, že focení na palubě je zakázáno. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ukázal na skupinku čínských cestujících, která zrovna fotila všechno možné, a čínsky se zeptal, proč oni fotit můžou a já ne. Opět lámaná angličtina a rezolutní odpověd, že JÁ fotit nesmím. Nechtěl jsem se s personálem hádat, a tak jsem se rezignovaně posadil a foťák schoval. Možná ten steward věděl, proč něco takového říkal, protože ještě během pojíždění skákaly po sedačkách děti, jejichž rodiče považovali bezpečnostní pásy za přežitek.
Kromě debilního personálu a problémům s tlakováním letadla (při sestupu nepříjemná bolest v uších, na kterou si stěžovala půlka letadla), ale nemám Juneyao Airlines co vytknout. Jasně, není to pětihvězdičkový Hainan a není to ani Air China, ale v podmínkách čínských vnitrostátních letů jde o slušný standard – letadla jsou čistá, létají víceméně na čas, a nástup i výstup probíhá skrze mosty, takže žádné cestování autobusem z Horní Dolní. Těsně před půlnocí jsme tak dorazili na letiště PVG a po necelé hodině v taxíku konečně dorazili domů. Rychlá sprcha, pár hodin spánku a hurá na pondělní ranní poradu. Uff...
Poslední let na PVG je náš
Momentka z letiště
Momentka z letiště
Poslední fotka na palubě, než mě steward zbuzeroval
Odlet z Harbinu
