„ V teorii kvantové mechaniky jest úhelným kamenem předpoklad, že atom může být na dvou místech zároveň“. Tahle věta našeho vyučujícího z katedry fyziky se mi vybavila jako první potom, co jsem započal tenhle výlet. Trip report to bude vesměs o dopravě, místopisných poznatků bude pomálu a to zejména proto, že jednoduše, kvůli časovému vytížení, nebyly.
Začalo to nenápadně. Někdy kdysi koupenou letenkou na let 25.8 FR1574 SXF-RZE, který velice často využívám k výletům na svou oblíbenou Ukrajinu. Intercity PKP člověk dojede do krásné Przemysli, kde může v klidu nastoupit na asi nejlepší vlak, kterými disponují ukrajinské železnice a nechat se dovézt za 150 korun do Lvova, přičemž do pasu přibyde příjemné a ne tak časté razítko s vláčkem. Ve Lvově jsem chtěl strávit asi tři dny, posléze 28.8 v Řešově absolvovat jednu schůzku, přeletět do Varšavy, v klidu si oběhat pracovní věci a 30.8 letět domů. S blížícím se datem odjezdu do Berlína (EC 178 24.8 ) bylo ale jasné, že zánět průdušek je neúprosný a já zvolil cestu ochrany zdraví. Do toho ale vlétly následující záležitosti:
1) Schůzka 30.8 ráno ve Varšavě se stala nutnou
2) 29.8 ve 14:00 byla nově nutná moje přítomnost ve Zlíně
3) Schůzku 28.8 v Řešově jsem absovovat tak nějak musel
4) S body 1-3 jsem se samozřejmě, vzhledem k tomu, že jsem externí pracovník, snažil realizovat finančně nejschůdnější cestou, tedy ideálně využít již zakoupené letenky (RZE->WAW a WAW->PRG)
27.8 odpoledne už jsem se cítil OK a rozhodl jsem se tedy, že do toho půjdu. Otázka byla, jak to zrealizovat. Našel jsem, že mezi Wroclaví, která je docela dostupná z Česka, a Řešovem jezdí přímý vlak několikrát denně. Do Wroclavi shodou okolností zrovna v neděli večer byla jedna nabídka na BlaBla caru, vyjíždějící z Prahy v 19:30. Ideálka. Plán tedy nakonec byl PRG-WRO vozem, WRO-RZE vlakem, RZE-WAW letadlem, WAW-KTW letadlem, KTW-UHE (zlín)-KTW vlakem a KTW-WAW, WAW-PRG letadlem.
Do Prahy jsem přijel nějak v 6 a jel na místo srazu, které bylo na Budějovické. Před odjezdem jsem měl ještě sraz s člověkem, kterému jsem prodával svoje starší BlackBerry. Náš řidič přišel, vyzvedl mě a ještě dva Poláky a vyjeli jsme. Po prvních oťukávacích větách, kdy jsem zhruba vylíčil svůj plán, se mě s nedůvěrou zeptal, zda-li z Varšavy tedy poletím „mixérem“. Já odpověděl, že „játrem“. Koukali jsme na sebe chvíli, než jsme pochopili, že se v jednom autě náhodou sešli dva aviation magoři na cestách. Dotyčný je i přispěvatel zdejšího fóra, zapomněl jsem však nick. Díky tomu cesta do Wroclawi výborně utekla. Naši spolujezdci chtěli vyhodit někde v díře, což snad byla ještě údajně Wroclaw, nicméně cesta k mému hostelu poté trvala asi půl hodiny autem. Hostel, zvící se „wigwam“ vypadal zvenčí dost podezřele, v podstatě jakoby byl součástí nějaké fabriky, do které vedla cesta přes vrátnici. Díky svoji veskrze profesionální polštině jsem ale předlouho formulovanou větou „Dzien Dobry, Hostel – tam?“ ukazujíce na budovu A a odpovědi vrátného „nie, tam“ ukazujíce na budovu B našel směr celkem rychle. Hostel popisovat netřeba, byl standardní.
Ráno jsem se vydal na nádraží. Kdo mě zná, ví, že nejsem ranní typ. Idea byla jít pěšky, bylo to asi 35 minut. Potom, co jsem vyšel z budovy a jen tak zkusmo čeknul oblíbenou nejmenovanou taxikářskou aplikaci, ze které na mě vypadlo „UBR moves Wroclaw“, dal jsem za 10 PLN ranní procházce vale. Po dojezdu na nádraží ale přišel jeden z dalších ne úplně pozitivních střetů s polskou realitou. Vzhledem k tomu, že PKP intercity jako jediný železniční přepravce z našich sousedů neumožňuje přístup do rezervačního systému online, bylo třeba si zakoupit jízdenku do Otrokovic na přepážce. Před „centrem obslugi klienta“ jsem stál 10 minut..20,30 a sledoval zaměstnance odbavující půl člověka za hodinu a pijící kafé. Potom, co byl ohlášen opakovaně můj vlak IC jsem to vzdal a vydal se na perón. Chtěl jsem si ještě po cestě alespoň koupit housku, ale všechny pekárny byly beznadějně zasekané. Začalo se mi v hlavě rodit podezření, že jsou všichni pšonci pracující ve službách strašně zpo-ma-le-ní. V průběhu se bohužel tento můj přerpoklad potvrdil.
- Zde se někde skrývá Hostel Wigwam.
- Tohle byl původní plán na ráno...
- ....ale takhle to dopadlo
- Budova před nádražím v KTW.
- Příjemná hala nádraží v KTW.
- Nádražní hala v KTW.
- Část mého IC7300.
Ve vlaku IC 7300 Siemiradzki se však moje chmury rozplynuly. Byl zde totiž zařazen jídelní oddíl! Našel jsem si na netu ceny, které se pohybovaly kolem 30 PLN za jídlo. Potom, co jsem v čase oběda došel do úplně prázdného jídeláku (což mě vzhledem k délce vlaku překvapilo), jsem zjistil, že jsou ceny ještě o 10 PLN na jídlo nižší. Okamžitě jsem tedy sáhl po řízku. Poláci mají stylizované jídeláky do něčeho ve stylu Star Wars, což se mi docela líbí. Vypíchl bych velice slušný příčný řez řízkem viz fotka a také velké množství mé oblíbené řepy. Bohužel však trochu zážitek kazil papírový tácek a plastové příbory. To přece ve stabilním jídelním voze není nezbytné.
- Skoro prázdný polský jídelák.
- Denní nabídka.
- Velice komfortní řízek.
- Krásný průřez řízkem.
Po dojezdu do Řešova jsem se vydal k mezinárodní pokladně zakoupit si konečně ten lístek KTW-Zlín. Přede mnou byli 2 lidé a byly otevřeny dvě pokladny které obsluhovaly klienty, celkem tedy 4 lidé to go. Opět se však projevil polský syndrom a na obsloužení jsem tak čekal 25 minut. Poté, co paní za přepážkou pětkrát energicky zopakovala „Katowice – Otrokovice, tak?“ a já stále opakoval svoje „tak“ jí vyjela jízdenka a….se mnou to málem řízlo. Z ceny 140 PLN se mi trochu zatmavil zrak, ještě v souvislosti s tím, že na infolince ČD mi slibovali cenu 550 Kč, jen já vůl si nestihl dojet na mezinárodní pokladnu v ČR. Posléze mi na facebooku poradil Petr (LKPRAK), že se v Polsku standardně kupují jízdenky na dva segmenty, ale to je údajně porušení smluvních podmínek. No, cenu jsem spolknul a následovala příjemnější část dne, schůzka s mojí kamarádkou, letuškou Emirates, která pochází z Řešova, ale poznali jsme se ve WAW u automatu na jízdenky
Ukázala mi jednu hipster kavárnu, které v Polsku rostou jako houby po dešti a začínají být, stejně jako u nás, standardním útočištěm mojí generace s ojetými macbooky a lattéčkem na půl dne. Podle toho, s čím se mi Agnieszka svěřila, je létání u EK přesně to, co jsem čekal – pozlátko, Dubaj, cestování, ale taky totální personální vyhoření podobné asi u všech mobilních pracovníků v letectví, které jsem zažil také, tedy takové to žití na půli cesty – ze všeho nejvíc se těší, až jí skončí pracovní smlouva, ale zároveň si neumí představit normální život na jednom místě. Jak z toho vybruslí uvidíme na konci roku. Agnieszka mě potom odvezla na letiště, kterému familiárně říká „Rzeszowiek“ a ani se jí nedivím. Je to jedno z těch letišť, kde je provoz asi zhruba jako na autobusáku v horní dolní. Já byl ale rád, že jsem na to letiště dojel, protože přece jen – letiště fungujou všude na světě stejně (tedy skoro) a lidi dělají co mají, pokaždé na letišti se cítím tak nějak doma. Ne, že by Polsko bylo nějak výrazně kulturně vzdáleno, ale letargie a neochota barmanů, prodavačů a všelikeré obsluhy mě prostě ubíjí a tomuto se na letišti člověk víceméně vyhne.
- Hala nádraží v Rzeszowě.
- Mezinárodní jízdenka. Škoda, že se už nedělají papírové letenky, má to svoje kouzlo.
- TWR RZE
- Terminál RZE
Let LO3808 obsluhovala dáša (i když občas to lítají embraerem) registrace SP-EQL. Na lítání v Polsku mě nejvíc baví jejich překlady letecké terminologie. Na samolot jsem si celkem zvyknul, ale kamizolka ratunkowa (plovací vesta) mě dostane do kolen pokaždé. Lotem lítám rád, přeju jim to rozšiřování, nové dreamlinery a je to podle mě aerolinka s duší, i když je znát, že stevardi toho taky mají dost (přivítání stylem „witamy na pokladu samolotu Boe..em Embr..Em Bombardier dash q400). Na LOTu se mi taky líbí to, že nerezignovali na palubní servis. Chápu, že na půlhodinovém letu se toho moc nestihne, ale snaží se. Rozdají chutnou sušenku Prince Polo ze stylového košíčku (on to teda asi vyrábí nějakej polskej babiš, ale mně fakt chutná) a potom je na výběr voda nebo pepsi. V lednu ještě bylo kafe, ale to asi zmizelo v rámci snižování nákladů. Hrozně se mi líbí barevná stylizace ubrousků LOTu, je to asi můj nejoblíbější on-board design. Vytknout lze snad jen to, že jejich přímá konkurence Sprint Air dává sušenku dvojitou, ale zase jen plastové kelímky
.
- Naše Dášena SPEQL v RZE
- Obstojný pitch v Q400 LOTu
- Můj oblíbený prince
- Krásný výhled. A ten zvuk!
Po příletu do Varšavy, což považuju za výborně zorganizované letiště, se naskytl standardní pohled na to, kdo zde vládne pevnou rukou, letadla LOTu byla kam se podíváš. Mně však oku celkem lahodí, na nádherné embraery se, obzvláště v retro livery, dovedu koukat dlouho. Hned po výlezu z tranzitního prostoru jsem zamířil do mekáče, který je hned v příletové hale. Mekáč v polsku má velice dobré ceny a to bylo ještě umocněné speciální nabídkou na menu dvojitého royala se slaninou za 22 PLN. Nekup to. Proběhla rychlá pracovní schůzka na letišti a já se vydal na svou večerní cestu do Katowic.
- Tankující LOTí embraer ve WAW
- Hezký grafika LOTu ve WAW. Jen mi to trochu připomíná LH.
- Odlety z WAW...:)
Večerní let LO3879 proběhl také dášou s úplně stejným servisem. Co však bylo výrazně horší, byla civilizovanost spolucestujících, kteří se na schůdkách do letadla tlačili šíleným způsobem, jako by jim mělo něco utéct. Večerní let proběhl hladce a přistání v KTW taktéž. Přílet proběhl na terminál C, což oceňuji, protože autobus jezdící do centra odjíždí přímo před terminálem C ze zastávky 1. V Polsku obecně z mých zkušeností perfektně funguje návaznost městské dopravy na přílety a to i na mikroletištích typu SZZ v nočních hodinách, u plánování linek někdo evidentně myslí (zdravím do OSR) a za to mají Poláci velkou pochvalu. Co však už ne úplně kvituji je cena – bus do centra městskou stojí 27 PLN jednosměrná. Není to moc, ale na Polsko se mi to zdá jako dost peněz, i když město Katowice je od letiště značně vzdáleno. Co mě však, jako uživatele jablečných produktů, ničí, je dostupnost jízdních řádů a informačního portálu PKM Katowice pouze ve Flashi. Musel jsem kvůli tomu stahovat dokonce plugin do počítače. Na druhou stranu jde jízdenka koupit online se zpáteční slevou, což je super.
- Polský nával před letadlem.
- Naše SPEQE po přistání v KTW
Po dojezdu do Katowic, kde mi mimo jiné vyšel vstříc hostel late checkinem, jsem okamžitě padnul do postele a ráno vstával na mou sakra drahou cestu do Zlína. Vzhledem k lokaci hostelu hned u nádraží jsem z města neviděl nic, pouze cestu mezi náměstím a nádražím. K snídani jsem opět využil nabídku McDonalds, která nabízí můj oblíbený sendvič šunka sýr za nádherné 4.50 PLN. Absolutně úžasná je ale nabídka tohoto sendviče s kávou za 5.50 PLN. Snídaně v podobě dvou sendvičů a kafe tak stála 60 korun. Bye bye, Paule!
- Nádraží KTW v noci
- Nádraží KTW ráno
- Polský regiovlak.
- Jiný polský regiovlak :)
- Moje EC 103 Polonia
Ve vlaku EC103 jsem, jak je v Polsku zvykem, měl místo rezervované, takže cesta do Otrokovic proběhla bez problémů. Po Polsku byl vlak skoro prázdný, za hranicemi se značně zaplnil – jako důvod předpokládám malé rozlišování (i cenové) kvality vlaků v Česku a tak spousta lidí využívá služeb EC na v podstatě regionální přepravu, což podle mě není úplně dobře. Problém by se dle mého názoru vyřešil, kdyby byly vlaky povinně místenkové, podobně jako je Pendolino. Do Zlína jsem z Otrokovic dojel osobákem. Město jako takové mě příjemně překvapilo, je čisté se skvělou Baťovskou architekturou. Co mě však překvapilo nepříjemně, bylo vystoupení pracovníků UTB Zlín, kam jsem absolvoval čtyřhodinovou cestu tam a zpátky v podstatě zbytečně. Jednalo se o zápis na mojí druhou univerzitu. Ochota studijní referentky byla na bodu mrazu a celý zápis trval deset minut, informace ohledně ne úplně přehledného informačního systému nepředala žádné. Čekal jsem, že zápis bude trvat dvě hodiny a tak jsem měl zakoupenou jízdenku zpátky až na 17:20, byl jsem však vrhnut do spárů Zlína již kolem 14:30. Toto jsem však vyřešil procházkou po tomto krásném městě a půl kilem malin.
- Řešení nudy ve Zlíně.
- Slovy Naší Věci "když moravská zátka votevře svý vrátka"..nádražka v Otro.
- Perly Moravy. Jen nevím, jakou cenu brát, všechny jsou ale příjemné.
Cestu zpátky jsem měl naplánovanou krásně – 17:20 – 17:38 Zlín - Otrokovice, 17:53 – 18:11 Otrokovice – Přerov a 18:23 – 19:32 Přerov – Bohumín s přestupem na autobus LE, odjíždějící do Katowic v 19:55. Do Přerova cesta probíhala v pohodě, ale na nádraží v tomto moravské městě bylo až podezřele moc lidí. Tabule zpoždění odhalila nepříjemná čísla, ale ne tak hrozivá, abych mohl odhadnout co mě čeká. Můj rychlík přijel s asi 15 minutovým zpožděním, které rozhodně nedoháněl. Můj sen o tom, že budu v KTW v 9 a vyspím se před ranním letem se začal rozplývat. Pro jistotu jsem si koupil ještě autobus LE odjíždějící z Bohumína ve 23:55 s příjezdem do KTW po jedné hodině. Říkal jsem si, že se vyspím alespoň 3, 4 hodiny. Po příjezdu do Studénky jsem ale viděl katastrofu epických rozměrů. Nějakému fírovi na pantografu se podařilo na koridoru shodit troleje a tak ve Studénce stálo všechno. EC, SC, IC, R, Rx, prostě všechno kromě motorových osobáků. ČD měly, vzhledem k čerstvosti události, zajištěné zatím 2 autobusy pro NAD. V tu chvíli, když autobusy přijely, jsem konečně pochopil, jak je možné někoho ušlapat. Co se dělo, bylo neuvěřitelné. Masy lidí se přelévaly sem a tam, autobus se houpal a nikdo nic neorganizoval. Nějakým záhadným způsobem jsem se dostal do autobusu již v první vlně. Osazenstvo bylo příjemně naladěno. Vesměs ho tvořily přechytralí obyvatelé MS kraje, kteří, podle preferovaného dopravce, halekali že „Zlate Česke Drahy!“, případně „Tohle by se s Regiem nestalo“! Reálnou situaci nikdo neposuzoval. Zbylé osazenstvo autobusu jiné, ale nám příbuzné národnosti se zmateně koukalo kolem sebe a opakovalo „kde to kurwa jesczem“? Po dojezdu do Svinova se autobus přimíchal mezi další, asi stejně velkou masu lidí, kteří čekali na transport opačným směrem. K tomu chyběly vlaky. Po peróně pobíhal asi 200 kilový člověk, který vyhrožoval pracovníkům SŽDC že je shodí pod vlak, pokud tady do 10 minut nebude vlak (nelogičnost jeho výhrůžek mu zřejmě nedocházela) a bylo na něj třeba zavolat hlídku MP. Racionálně jsem usoudil, že tudy cesta do Bohumína nepovede. Zavolal jsem tedy své dobré kamarádce Dagmar (díky Dagmar!), zdali by byla ochotná mě do Bohumína svézt. Ta souhlasila a i přes nutnou výměnu světla na jejím voze nám ještě zbyl čas na dvě Pepsi na stodolní. Po příjezdu do Bohumína jsem se neprozřetelně rozloučil, Dáša odjela a já šel k autobusu. Došel jsem, usadil se na svoje pohodlné místo v Business class (která se prodávala za stejných 119 korun jako economy) a vyšel znovu ven, kde jsem se, víceméně formálně aby o mně věděli že jdu pryč z autobusu zeptal „jedeme za 15 minut, že?“. Odpověď mě málem položila – jedeme nejdřív za dvě hodiny, protože čekáme na vlakový přípoj LE, pravidelný příjezd 23:35, toho času zpoždený o 150 minut. AHA. Co to udělalo se zbylým horkokrevným osazenstvem autobusu směřujícího do Lvova netřeba zmiňovat. Vzhledem k únavě už jsem se stal apatickým. Po vysvětlení mojí situace s letadlem a urgentní schůzkou ve WAW mě ochotný dispečer LE pracující v Bohumíně zdarma přebookoval na minibus Tiger Express, který je výrazně dražší a odjíždí z Bohumína ve 2:35. Spoj však oficiálně začíná v Ostravě, ale řidič je z Bohumína a tak nás (mě a stevardku po směně) nabral asi v 1:50. Do té doby jsem spal ve stojícím autobuse. Díky za to!
- Rychlík Otro-Přerov. To jsem ještě netušil, co mě čeká
- Čekalo mě tohle...
- Krásná zpoždění na koridoru
- Západ slunce přes 380
- Dagmar vezoucí mě do Bohumína (těch Dáš bylo docela dost na jeden trip)
- Neplánovaná noční Stodolní
- Extrémní místo na nohy v business class busů LE. Až je to skoro plýtvání.
- Nepříliš pěkný terminál v KTW
Do KTW jsem dojel namísto ve 21 hodin ve 4:30 ráno v příšerném stavu. Let LO3880 do WAW, který jsem ráno kvůli byznysmenům správně očekával narvaný, odlétal z terminálu B, ze kterého také odlétají některé spoje Wizzairu. Co mě u LOTu příjemně překvapilo (nevím zda to byla náhoda nebo standard) bylo to, že pracovník kontroly boarding passů orazítkoval pas razítkem „ETD-B“ a poslal mě do business class lajny, kde nebyla žádná fronta. Jestli je to tak standardní postup netuším, ale bylo to velmi příjemné. Let proběhl opět Dášou a nevím jaký byl, protože jsem ho celý prospal. Většinou mě probudí touchdown, nyní jsem se ale probudil až na stojánce a proto předpokládám, že přistání bylo velice měkké. Sice jsem promeškal prince pola, ale každej den není posvícení.
Ve WAW proběhla schůzka, kvůli které jsem tam letěl a čekal jsem na checkin pro OK777. Všude svítily check in counters, letadlo bylo na cestě, ale pro náš let to checkin stále nehlásilo. 40 minut před odletem mi po dotazu na informacích sdělili, že je nějaký technický problém a checkin bude na přepážce 149, kam jsem to stihl tak tak. No, alespoň jsem nečekal dlouho v airside. Moje oblíbené ATR OK-KFO přiletělo asi s desetiminutovým zpoždením, ale boarding netrval dlouho. U ČSA mě mrzí přístup vedení k zákazníkům. Posádka byla velice milá a ochotná, včetně velmi mile znějícího kapitána. K problematice chybějícího palubního občerstvení se zde vedou slovní pře již léta, ale podle mě by alespoň voda měla být standardem, stejně tak jako vyvážená nabídka onboard občerstvení, jednu bagetu a medvídky si fakt kupovat nebudu. Co moc nechápu, je nacenění palubního občerstvení stylem 1kč = 30 CZK. Chápu, že firma chce valuty, ono je opravdu výrazně výhodnější platit to v eurech, ale dojem to moc dobrý nedělá. Co mě trochu překvapilo bylo, že ATR se mi proti Dašeně zdá VÝRAZNĚ tišší. Do Prahy jsme přiletěli na čas, projeli kolem OK NFU po příletu z BUD, počkali na taxující OH-LVL finnairu a já se vydal z terminálu 2 na autobus na Zličín. Svůj fyzický stav nemusím asi popisovat, ale pro mě z něj plyne jedno důležité ponaučení – nesnažit se být skoro na více místech zároveň! 4 lety a dohromady 15 hodin ve vlacích během 2 a čtvrt dne se na mně podepsaly výrazně.
PS: Pax loady všech letů byly překvapivě 100% (respektive pouze ok 777 asi 95%).
