Fórum Airways.cz

Od nechuti k natěšení (plány a realizace)
Letos v červnu, po mém návratu z poslední cesty do Anglie a Irska, se mně mí přátelé a kolegové v práci často ptali, kam se chystám příště. Mně se, popravdě řečeno, z více důvodů vůbec nikam nechtělo, ale odpovídat, že nikam, mi přišlo takové divné, tak jsem začal přemýšlet, kam na podzim vyrazit, aby se, tak říkajíc "neřeklo."
Ze svého pomyslného šuplíku jsem vylovil dávný plán procestovat Rumunsko a Bulharsko zhruba v trase severozápad Rumunska - pár zastávek cestou - Bukurešť - Constanta - kolem pobřeží do Varny a Burgasu - přes Plovdiv do Sofie a pak domů. A jak jsem tak začal pátrat na internetu "jakbyse a kambyse" začaly na mně zcela automaticky vyskakovat věci, jež by mou cestovatelskou duši lákaly a já se na tento výlet začal zcela regulérně těšit.
A tak jsem nakonec, zhruba v polovině srpna, vytvořil itinerář, začínající v Temešváru a končící v Sofii a zahrnující prakticky vše výše zmíněné. Pokoupil jsem nějaké vnitrostátní přelety a později i jízdenky na vlak v Rumunsku, zamluvil pár ubytování a začal řešit, jak se dostanu do Temešváru a pak ze Sofie domů.
Do Temešváru se nabízela cesta vlakem nebo autobusem přes Budapešť nebo "klasicky" Ryanem z Berlína. Obě tyto varianty měly drobnou nevýhodu spočívající v příjezdu do Temešváru až v pozdních večerních hodinách, což se moc nerýmovalo s časně dopoledním odletem následujícího dne do Kluže. Nakonec pomohl Azair. Den, kdy jsem se chtěl vydat na cestu, začínal zimní letový řád a Ryan ten den (krom jiného) otevřel i linku z Prahy do Eindhovenu. Na ten krásně (po necelých třech hodinách čekání) navazoval let Wizzairu do Temešváru. Cena v součtu asi devět set korun, přílet do Temešváru krátce před pátou odpoledne, nebylo co řešit.
Cesta ze Sofie domů se pak ukázala jako trochu složitější. Napadlo mně, že bych chtěl navštívit nějaké větší letiště, kde jsem ještě nebyl a také konečně vyzkoušet ČSA na nějaké normální lince (zatím jsem s nimi letěl jen letos v dubnu na výročním letu do Piešťan). A kde se v pondělí 6. listopadu potká nějaká levná linka ze Sofie s nejlevnějším letem ČSA? Ano, modří už vědí a kolegové v práci se nesmějí, to letiště se jmenuje Milán Malpensa.
Takže, za necelé čtyři stovky ráno Ryanem ze Sofie na Malpensu, za necelou tisícovku večer s ČSA do Prahy. Hotovo, vyřešeno.
Jenže, jak psal kolega Aleš ve svém nedávném tripreportu, člověk míní, letečtí bohové mění. Cesta tam tam byla v pohodě, problém se ale vyskytl na opačné straně. Asi týden po nákupu se ozvaly ČSA, že ten den, kdy poletím, večerní let do Milána nevypraví a jestli s tím nemám problém, přebookují mně na ten ranní. S tím jsem malinko problém měl, asi třináctihodinový čas na přestup by se tím zredukoval na 95 minut, ale v Miláně funguje program ViaMilano, jež nezajištěné přestupy zdarma pojišťuje a v případě uletění návazného letu proplácí novou letenku snad až do výše 750 Eur (takhle má vypadat garance, milé Kiwi), samozřejmě při splnění podmínky minimálního času na přestup. Kolik že je to v případě jednoho terminálu? 90 minut, ok, to stíhám, doslova o pět minut.
Dál se nedělo nic, teda až na to, že v Primorsku, kde jsem z určitých důvodů chtěl strávit noc, místní hoteliéři nabízeli přes booking nocleh i době, kdy jejich provozní doba dávno skončila. První hotel se ze žádostí zrušení rezervace ozval asi za čtrnáct dní, druhý za dva měsíce, to kvůli tomu dokonce volali z britského callcentra booking.com a milá česky mluvící paní se mi moc omlouvala, ale že pro mně našli náhradu, která je sice o tři stovky dražší, ale oni to vezmou na sebe a rozdíl uhradí. Jim doporučený hotel mi mail s žádostí o zrušení rezervace poslal asi za půl dne...
To už zbývalo do odletu 14 dní a aby těch starostí nebylo málo, přišel mail pro změnu z Ryanu, že odlet ze Sofie do Milána o pár hodin posouvají, jestli jestli s tím nemám problém. To jsem trochu měl, protože stroj času zatím nevynalezli a pokud přiletíte na Malpensu ve 12:25, tak odlet do Prahy v 9:15 nestíháte ani omylem.
Ok, posílám žádost o vrácení peněz a začínám řešit, co dál.
Ráno do Milána nic neletí, odpoledne musím odletět co nejpozději, klidně i někam jinam v Itálii, ale tak, abych se alespoň na pár hodin někde stihl vyspat. Nic nemůžu najít, až z mírného zoufalství začínám hledat na jiných bulharských letištích. Ok, z Plovdivu letí pozdě večer Ryan na Bergamo, dokonce je o něco levnější, než původní let ze Sofie Malpensu. Rychle měním plán, rezignuju na hledání noclehu v Primorsku a místo toho kupuju lůžko v nočním vlaku z Burgasu do Sofie, s tím, že si ten Plovdiv nechám až na konec. Fajn, cesta tak dostává finální podobu, tak jak jí vidíte na fotce níže.

Od Červenáčka k pankáčovi (den první a pár dní před ním)
Pár dní před odletem se stavuji u jedné kolegyně, původně zdvořilostní návštěva končí společně vypitou láhví vína, domů se vracím lehce v náladě. Vystřízlivění však přichází naprosto nečekaně. Otevírám počítač a ...na den, kdy se chystám odletět, hlásí předpověď počasí hurikán a očekávají se omezení v dopravě. Rychle řeším případné náhradní varianty, naštěstí si ale vzpomenu na leden 2007, kdy se republikou prohnal hurikán Kyrill. Střecha jednoho z terminálů na pražském letišti sice tenkrát odletěla, ale letadla tenkrát létala více méně normálně.
A tak se budím do neděle 29. října 2017. Venku prší a fouká silný vítr, ale podle flightradaru se z Prahy létá na čas.
Někdy v září jsem se o tomhle výletu bavil s jednou kamarádkou/kolegyní a už nevím jak k tomu došlo, ale nějak jsem nechal vyhecovat k tomu, že na cestu vyrazím s červenou hlavou. Tak do koupelny, vytáhnout pro tuto příležitost koupený sprej a než se naděju, moje hlava (ale i dlaždičky okolo), jsou červené. Tak jdu, jak červenáček, hlavou sice vztyčenou, ale červenou.
Na letišti dávám rychlou snídani v Bille a pak mezi kolegy budím se svojí hlavou rozruch. Rychle proto beru azyl v So Coffe! na konci prstu C a odpočívám. Můj odlet do Eindhovenu je z gatu D3, hned vedle je spoj téže společnosti do Madridu. Oba dva toho dne letěly poprvé. Čekali byste nějaký raut, nebo tak něco? Hov...houby! Ale plné, až po střechu, to jo. Praha - Eindhoven
neděle, 29.10.2017 9:25 - 10:50
(odlet na čas, přílet asi o pět minut později)
Ryanair, B738
FR 1827, EI-EFF
LF: 90%

Poprvé zažívám turbulence, i když je letadlo ještě na zemi. Startujeme z vedlejší dráhy, v letadle je cítit napětí. Opadne, sotva se odlepíme od země. Dole po námim začíná kolabovat doprava, tam nahoře ve vzduchu jakoby se nic nedělo.
Tak nad Kladno, nad Vary, nad Německo. Chvíli spát, chvíli koukat, a pak doufat ve šťastné přistání.
S osm let starým letadlem oblétáváme Eindhoven, s lehkým zpožděním přistáváme.
[youtube]https://www.youtube.com/watch?v=QVs9OCy6WS8[/youtube]
Jsem tu poprvé, hned mně zaujme letištní hotel snad větší než celý terminál, o kus dál pak vidím letadlo Transavie, které z Prahy odletělo chvíli před námi.
Přijde mi to jako Charleroi nebo Beauvais, i tady se v dlouhých řadách stojí venku a čeká se na nástup. Vždycky si říkám, jak to v tom letadle musí vypadat, když je venku zima a prší a pak tam přijde 180 promrzlých a promočených lidí.
Mám na přestup dvě a půl hodiny, do města se mi nechce, tak zpátky do tranzitu. Cestující Ryanu můžou rovnou přes turniket, těm od Wizzairu zkontroluje palubky pracovnice letiště. Těžko říct proč. Vlastně od Eindhovenu moc nečekám. Velká hala, trochu chladná, betonová podlaha, velký bar, pár obchodů, v dáli pasovka, za ní pár gatů pro odlety mimo schengen. Paní na baru se mně ptá, co ta červená hlava má znamenat. Říkám, že joke. No, moc vtipné jí to nepřipadá.
S velkou sklenicí piva hraju hru "najdi zásuvku". Nebo jinak, najdi zásuvku, u které se dá sedět. Trvá to dlouho, ale vyhrávám.
Nakonec pivko, bageta, kamarádce radím s plánováním výletu do Disneylandu a na Flightradaru sleduju provoz v okolí. Jeden ze strojů Ryanu to dává na druhý pokus, další jsou už úspěšnější, včetně mého Wizzairu z Temešváru.
I pán na pasovce chce vědět, proč jsem dneska za Červenáčka. A rovnou zkouší hádat. Pozůstatek nějaké hallowenské párty? Tak to je taky špatná odpověď.
Vedle v gatu letí Wizzair do Varny, obě letadla (moje i to jejich) pak stojí na stojánce vedle sebe. Jasně, zase pochodové cvičení po ploše. Maj to tu vychytaný líp než v Beauvais, tam maj jen natažený beltwaye, tady na tvrdo ploty.

Eindhoven - Timisoara
neděle, 29.10.2017 13:40 - 16:50
(odlet i přílet na čas)
Wizzair, A320
W6 3526, HA-LWU
LF: 95%

Za rezervované sedadlo tentokrát neplatím a systém mně trestá uličkou. No, "trestá". Sice nemám výhled z okna (což obzvláště zamrzí, když kapitán během letu ohlásí, že jsme akorát nad Prahou), ale mám užásný výhled na (dámy prominou a pánové pochopí) pr... pozadí jedné z letušek. Hlavně ta část letu, kdy šli s placeným servisem a ona letuška byla celou cestu zády ke mně, patří k vrcholům celé dovolené. A když jsem se podíval na pána, co seděl vedle, málem jsem se rozchechtal, i on fascinovaně koukal tím samým směrem.
Ok, konec lascivností, pojďme k vážným věcem. Let v pět let starém letadle byl naprosto v pohodě a téměř plný. Wizzair na této trase létá dvakrát týdně, takže bylo docela štěstí, že jsem se trefil. Problém nastal, když jsme začli klesat na přistání, tak silné turbulence jsem snad v životě ještě nezažil. Letuška, co chtěla projít z jedné strany na druhou, se sotva držela na nohou, vypadalo až hrůzostrašně. Ale...zažil jsem už v letadle turbulence mnohokrát a vždycky se našel někdo, kdo začal plašit. Ale tady to bylo naprosto v pohodě, nikdo neječel, nikdo neřval. (Teda až na jednoho pána, ten neřval, ale rovnou si vyžádal sáček na zvracení). Odměnou pak bylo přistání do peřin a mohutný potlesk.
Tak ju, v Temešváru prší a stmívá se, na ploše hned proti nám stojí CRjčko Lufthansy a hned za ním...L-410 registrace OK-SLD. Na pasovce moje vlasy nikdo neřeší, to já musím ale řešit cestu do města. Více zdrojů uvádí, že autobusy do města jezdí co dvacet minut. No, to tak možná ráno, jinak tak jednou za hodinu. A mě samozřejmě jeden spoj ujel tak říkajíc před nosem. Ale zas, proč se trápit, prohlížím si letiště, je malé a celkem hezké, dávám první z mnoha automatových kafí a ze sociálních sítí se dovídám, jak polovina mých kamarádů řeší, co dělat doma bez proudu (teda, já bych věděl...).
Sedli jsme v pět, krátce po šesté mi jede konečně autobus. Venku už je tma, moc nevnímám. Vystupuju na konečné na náměstí Bastion.
Do penzionu Casa Clara, kde mám zamluvené ubytování, jsou to pěšky asi dva kilometry. To by bylo fajn, kdybych se ovšem hned na poprvé nevydal na opačnou stranu. Tak zpátky, kolem velké fontány, spíš staveništěm, než po silnici, ale kolem osmé jsem tam. Takový rodinný domek, který si paní majitelka předělala na penzion. Ta už je z mé vizáže lehce zděšena. Stačí se podívat do zrcadla a vím proč. Zpocené vlasy různé stojí, červená mi stéká po těle. Jo, Halloween hadr, pankáč na druhou. Rychle dořešíme platbu za ubytování...a paní se běží nejspíš někam schovat.
Já dávám krátký oraz a pak rychle na prohlídku města, zítra na to nebude čas. Kousek od penzionu jezdí autobus číslo 40, prý docela často. V Temešváru jsou dvě krásná náměstí. Piata Libertii a Piata Unirii, vlastně o moc víc nestihnu. Brouzdám se ulicemi, míjím tramvaje, beru ještě rychlou večeři.
Škoda, že není světlo, obě náměstí vypadají moc pěkně. Historická náměstí, ty Rumuni umí. Ještě tak stavit se v malé hospůdce na pivo, ale nějak už mám chuť jít spát. Tak zase pěšky do penzionu, nechce se mi čekat na autobus. Před spaním si pouštím poslední Čočíkův tripreport a hlavně na vlasy vodu, zítra chci vypadat zas jako člověk.

Od Temešváru po Iasi (den druhý a noc po něm)
Blue Air mi letí do Kluže v 9:10, penzion opouštím chvíli po šesté. Autobusem č. 40 do centra a pak jiným na letiště. Zní to jednoduše, ale není. Má jezdit každých 8-17 minut, během dvaceti minut mi projede kolem zastávky kde co, ale zrovna tohle číslo ne a ne. Je mi neskutečná zima. Nakonec to nevydržím a beru si taxika. Za bus bych dal asi 5 RON (1 RON je cca 5,5 CZK), tady se taxametr zastavuje na čísle 51. Ale lepší malá díra do rozpočtu než pořádná rýma. Letiště v Temešváru není velké, ale má vyhrazenou část čistě pro vnitrostátní lety. Ta má asi čtyři check-inové přepážky a možná poloviční počet gatů. Tohle letiště je jedno z asi pěti, kde není možné udělat na let Blue Airu online check-in, tak musím na přepážku. Nevadí, času je dost. Paní mně nemůže najít, dokonce mně prosí, jestli bych někdě nevydoloval číslo letenky. Sotva zapnu počítač, volá na mně, že už mně našla. Snad jako omluvu mi dává místo 1C, ač mám rezervováno 25A. Radost pohasne v momentě, kdy si uvědomím, že 1C asi fakt nebude okno. Potupně se vracím a prosím o změnu. 6F už zní líp.
Security je organizována úžasně. Tedy, v uvozovkách. Klasika, turniket na palubky a hned za ním retgeny a rámy. Ve finále se tvoří fronty před turniketem. Skoro po každém chtějí sundat boty a nabízí návleky. Jenže tady asi neumí dávat návleky do košů a tak se tam všude válí, někdy i dost daleko za kontrolou.
Pořádně vymrzlý z ranního čekání dávám čaj za čajem, hledám i něco, kde by se dalo koukat na plochu. O patro výš je gate, odkud se dělá chvíli před námi let Taromu do Bukurešti a tam, jako "kuřácká zóna" opravdu pořádný balkón, skoro žádné zábradlí a skvělý výhled. Nebýt venku taková zima, tak se snad usalaším tam.
L410 tu pořád stojí, záhy mu dělá společnost A318 v barvách Taromu. Pro nás z Iasi letí 25 let stará B734. Původně byla psaná "pětistovka", ale neletěl jsem ani jedním, ani druhým, takže je mi to jedno. Timisoara - Cluj
pondělí, 30.10.2017 09:10 - 09:50
(odlet i přílet na čas)
Blue Air, B734
OB 645, YR-BAU
LF: 65%

Tak zpátky dolů a pak rovnou do letadla. To letadlo je fakt oldies, popelníky, potrhané sedačky, špinavá okna, strašný. Svou dráhu začalo v červnu 1992 u Turkish Airlines, od té doby vystřídalo několik provozovatelů, Blue Air ho má pronajaté od dubna 2015. V palubním časopise se chlubí, že mají objednáno i pár B737 Max, tak snad pak půjde konečně do šrotu.
Kapitán hlásí svá hlášení rychlostí kulometu, až se mu letušky smějí (doslova). Jinak klid, záhy start, nad hory, nad doly a hlavně bohužel nad mraky.
Čekám nějaké placené občerstvení, kafe bych si ze zvědavosti dal, ale nic, na těch sotva 40 minut to nemá asi cenu. To kluci a holky Ryanovští by za tu dobu zvládli věcí...
Před desátou jsme v Kluži, parkujeme vedle letadla Wizzairu. Letadlo dál pokračuje do Iasi, tam mám koneckonců namířeno i já, jen bych se rád ještě cournul tady ve městě. Kdo ale pokračuje už tímto letem, má zůstat v letadle. Nakonec vystoupí tak dvě třetiny cestujících, včetně jedné paní, která si to asi rozmyslela a div nehoní autobus.
Jinak je letiště takové pěkné, ale malé. Kolem něj vede silnice, za silnici pár domů a za nimi železnice a na ní dokonce...no, nádraží ne, spíš zastávka, ale vlaky na ní staví docela často. Jenže ouha, vzdušnou čarou tak 300 metrů, chůzí dva a půl kilometru. Stačil by nějaký most nebo podchod...ale třeba na to Klužští přijdou jednou sami. Ale nevadí, po silnici jezdí trolejbus, dokonce několik linek, ta s číslem 5 tu i končí. U paní v budce kupuju za 5 RON celodenní lístek na MHD a vyrážím do města. Cílem je místní "hlavní" nádraží.
Trolejbus se zvolna plní, nakonec vystupuju na nádraží. Noční vlak do Iasi mi odjíždí až po desáté večer, dělám si tu "základnu." Před ním parní lokomotiva, ta už naštěstí nejezdí, na nástupiště pár vlaků, včetně postaršího motoráku ještě v barvách Deutsche Bahn.
Za 10 RON házím kufr do úschovy. Je tu jedna velká čekárna, kterou tak půl na půl obývají cestující a bezdomovci, vstupní hala, která neskutečně zapáchala, ještě je tu malé Tesco, kde dokupuju zásoby.
Venku počasí nic moc, pořádné boty a teplé ponožky to jistí. Beru tramvaj, trochu popojet, spíš přejet, pak se vrátit, na místní náměstí Piata Unirii. Jo, i tady je to paráda, vévodí ji Kostel Svatého Michala.
Hodně dlouho se kochám, než se ulicemi nechám odnést pěší zónou kamsi, ještě dávám si delší zastávku na čaj, k rozestavěné katedrále, i té postavené, tak se nějak courám. Nakonec chytám první trolejbus a jedu kamsi do sídliště. Když se potkávám s tramvají, přestupuju. Skrz město vede jedna trať, z jednoho konce na druhý.
Jedu, staré vozy střídají nové Pesy, člověku se nechce věřit, že je v Rumunsku. Vypadá to tu jak někde na západě.
Stavuju se u místního velkého fotbalového stadionu, na břehu řeky, v parku, kde se mí líbí, zastavím se a chvíli se zase kochám.
[
Na severu to už zase začíná připomínat Borata. Mám už toho dost, když vidím velký obchoďák,jdu si do něj sednout. V jednom baru ve food courtu si dávám pivo, chci rumunské, to tu ale žádné nemají, tak alespoň dánské. Venku sněží. S barmanem se bavím anglicky, kam prý se chystám. Vlak do Iasi má jet něco přes devět hodin.
Barman se podívá ven.
"V tomhle počasí?"
"Vlak jede přes hory, počítejte tak deset, možná jedenáct hodin."
Na přestup v Iasi mám čtyři hodiny, no tímhle mně fakt potěšil.
Venku už je tma, dávám si kafe na Piata Uniri, od osmi už stepuju na nádraží. V jedné zásuvce střídám mobil a noťas, jeden vlak má tři hodiny zpoždění, ten můj se drží, vypadá to dobře. Už krátce před druhou odpoledne vyrazil z Temešváru, zatím má deset, patnáct minut zpoždění, třeba předpověď barmana nevyjde.
Zpoždění se zvyšuje, ale jen velmi zvolna, odjezd je ve 22:15, v deset večer pragotron hlásí 30 minut sekeru...a tak to už zůstane. Cluj Napoca - Iasi
pondělí 30.10. 2017, 22:15 - 7:33/+1
(odjezd o 30 minut později, příjezd o 40 minut později)
CFR (Rumunské železnice)
IR 1766
LF: 100 % (v lehátkovém voze, ve kterém jsem cestoval)

Krátce po půl jedenácté nasedám do osmivozového expresu, co si to šine celou zemí. Býval bych si zaplatit lůžko, ale šestimístné lehátko je v tomhle vlaku maximum komfortu. Zas za celonoční jízdu v lehátkovém voze dát necelých 550 korun není vůbec špatné.
Trochu se toho děsím, ale nakonec zbytečně, moje kupé je zcela plné, dole já a jeden chlap, nad námi samé ženy. Nabízím výměnu, ale není přijata. Vagón naprosto v pohodě co se týče čistoty i pohodlí, nakonec i jízda sama je v klidu, skoro to necuká, jede se dobře. Spím jen tak trhaně, ale leží se v tom parádně. Cestou spousta zastávek, ale skoro to nevnímám.
Ráno spolucestující trochu kazí renomé, příjezd do Iasi ofiko v 7:33, cestou jsme nabrali dalších 10 minut zpoždění, takže v reálu někdy ve čtvrt na devět, ale už od půl šesté se probouzí a courají se. Dokonce si myslím, že budou vystupovat dřív než já a těším se, jak se v závěru cesty sám převlíknu, ale nic takového se nekoná, všichni jedou až do Iasi.
Nakonec, a to vlak už téměř stojí, mi sdělují, že konečná stanice, vystupovat, jsme v Iasi.

Od lehátka do hotelu (den třetí a žádná krize)
Nádraží v Iasi mi přišlo nějaké velké a mrtvolné. Do Moldavska kousek, člověk by čekal kdoví jaký ruch, ale kde nic tu nic. Jen pár lokomotiv a jedna velká budova. Před nádražím čekali na svou příležitost taxikáři a o kus dál tramvaje. V jednu mi letí Tarom do Bukurešti, dávat kufr na tu chvíli do úschovny se mi nechce, tak volím tramvaj. Jedenáctka je moje šťastné číslo, ta mě doveze na místní Piata Unirii odkud mi někdy za tři hodiny jede autobus na letiště. Jenže houby, beru špatný směr a najednou se ocitám kdesi na sídlišti...
Tak zpátky a teď už správně. Jasně, vím to, támhletou ulicí nahoru, tam je místní knihovna, když půjdu dolů, dojdu k Paláci kultury. Pěší zóna jak vyšitá k procházkám i s kufrem. Docela fouká, ještě že automaty na čaj a kafe jsou snad na každém rohu. Za ty dvě hodiny jich vypiju asi deset. Tak se projít. Měla to být jen povinná zastávka na cestě, ale město překvapuje. Čisté, upravené, dole směrem k Paláci kultury je dokonce cosi jako vánoční trh. A ten palác...jak z pohádky. Trochu praktických věcí, na záchodě v obchoďáku provádím osobní hygienu, vracím se na Piata Unirii a čekám na autobus na letiště. Někde jsem četl, že tohle letiště je slabě navigačně vybaveno a letadla z něj často divertují jinam. Na sníh ani mlhu to nevypadá a při nejhorším tu v jedenáct večer staví noční rychlík z Kišiněva do Bukurešti.
Proplétáme se městem, jen žasnu. Kousek od letiště velké koupaliště a pak kdesi v lesích pozemní lanovka. Mít víc času, tak se nato jdu podívat, na tu lanovku samozřejmě, na koupání by to fakt nebylo.
Malé letiště a hned dva terminály, jasně, jeden pro vnitro a druhý pro cizinu. Ale první co vidím, letadlo Blue Airu kterým jsem včera letěl z Temešváru do Kluže.
Check-in už svítí, ale paní mi sděluje, že otevře až hodinu předem. Vedle se odbavuje let Blueair do Oradey, s mezipřistáním v Bukurešti.
Chci kafe. Ve městě ho mají v automatu za 1-2 RON, tady za 6. Tak jo, kafe počká.
Jinak je terminál sice malý, ale pěkný, velký bar, spoustu sedaček, i pár zásuvek, kdesi v jeho středu se rozvaluje kočka. Ta čtyřnohá.
Na check-inu se odvážím svůj kufr poslat do útrob třídírny a sám se vydávám přes malou security do tranzitu. Blueair už odletěl, jsme tu sami. Paní kousek ode mně mluví "po slovensky".
Nenápadně nakukuju do počítače a zjišťuju, že nás poletí 26.
Malé Atrko Taromu tu už je, kolem jedné do něj vyrážíme. Pěšky a trochu do kopce. Mám místo 11D. Samozřejmě okno, samozřejmě vedle mně nikdo nesedí. Jinak celkem mix, pár dětí, většina lidí má v pase založenou palubku i na návazný let.

Iasi - Bucharest
úterý, 31.10.2017 13:15 - 14:25
(odlet asi o deset minut později, přílet na čas)
Tarom, ATR 42
RO 706, YR-ATF
LF: 54%

Všechno v pohodě, škoda jen toho špinavého okna. Tak vzhůru nad Karpaty.
Občerstvení na palubě příjemně překvapuje, čekal jsem jen nějakou sušenku a vodu, místo toho se dostavuje pořádná bageta a výběr asi z pěti druhů nápojů. Kdo chce kafe nebo čaj, tomu letušky nabízí, jestli k tomu nechce i něco studeného. Jinak paráda, jen škoda, že nemám okna na druhou stranu, při přistání bych asi koukal na Bukurešť.
Je to fajn, venku je vyloženě krásně. Vidíme dvě odstavené A310 Taromu, nakonec parkujeme vedle několika dalších ATRek.
Cestuje s námi i pár ultraortodoxních Židů, Ti se za letu dokonce modlí. Ok, jejich věc, ale jeden se cestou z letadla do autobusu tak neskutečně loudá, že na něj pokřikují i jeho kolegové.
Na kufry nakonec čekáme čtyři. Já, jedna paní s dítětem a další slečna. Všichni ostatní buď tranzitují nebo letěli bez kufrů. Na to, že bagážníci vyjeli od letadla před námi, jim to trvá neskutečně dlouho, tak dvacet minut. Nakonec jsem vrženi přímo do davu.
Bukurešťská MHD má svá specifika. Třeba že celodenní jízdenka platí jen na metro, v tramvajích a autobusech je jiný systém. Nebo že dvě linky na letiště vyčlení z tarifu, označí je jako "expresní" a cestou do města je nechají stát doslova v každé prdeli.
Autobus je plný, mně je vedro, jsem unavený, toho, kdo to vymyslel, doslova proklínám. Nakonec po dlouuuuhatáské cestě měním bus za metro, jedu pár stanic a na Piata Muncii se snažím najít nejdřív stanici tramvají, jež mně mají hodit do hotelu a pak místo, kde se dá koupit lístek na tramvaj. Samozřejmě tyto místa jsou sto metrů a pět světelných přechodů od sebe.
Zkázu dodělává dvaceti minutové čekání na tramvaj a pak jízda po trati, jež spíš připomíná tankodrom.
Nakonec, po krásných dvou hodinách od dosednutí na Otopeni se ocitám před hotelem Tripoli, kde mám zamluvený nocleh. Ještě že zítra odtud budu odjíždět vlakem. Mám malý pokojík úplně nahoře, jde se tam po útlých schodech, jak někam do věže. Okno jen malinké, celkově prostoru po málu.
Je už skoro tma, když se vydávám do města. Tramvaje teď jedou častěji, v metru jsem rychle. Chci si projet poslední dvě stanice zelené linky, které byly otevřeny teprve nedávno. Na nějaké prolízání stanic nemám sílu ani chuť. Nakonec končím na Pita Unirii, na tom bukurešťském. Chci si vyfotit Parlament, vlastně na přání jednoho kolegy. Samozřejmě bloudím a musím se stavit v KFC, abych se přes wifi podíval na mapu, kde to vlastně jsem. Nakonec se fotka daří a někdy v jedenáct uléhám ve svém pidikojíčku.

Od Tripoli k Florentině (den čtvrtý)
V malé komůrce hotelu Tripoli úspěšně doháním spánkový deficit a kolem osmé ráno ho opouštím. Kdo nezažil ranní dopravní špičku, ten v daném městě jako by nebyl.
To já si ji nyní uživám měrou vrchovatou. Ale fajn, chvilka čekání, pár stanic skákájící tramvají, rychle metro a za slabou půl hodinku jsem už na Gare de Nord.
Nejdůležitější nádraží bezmála dvacetimilionové země by rozhodně zasloužilo nějaký facelift, ale jinak rozhodně ostudu nedělá. Hned u nástupišť, v řadě vedle sebe, Mc´Donalds, KFC, Subway...možná ještě něco. Kdo nechce být obtěžován žebráky, má kde počkat. Bucharest Nord - Constanta
středa 1.11. 2017, 09:32 - 12:00
(odjezd i příjezd na čas)
CFR (Rumunské železnice)
IR 1583
LF: 100 %

Mně čeká třívozový rychlík do Constanty, v předu dva vozy druhé třídy, vzadu jednička. Tam mířím já. V přepočtu za 370 korun koupená dopředu přes web rumunských železnici, na dvouapůlhodinovou cestu to akorát stačí.
Postarší, ojetý vůz, ale dobrý, dvojka vypadá možná vizuálně líp, ale tady je víc místa, i když je plno. Nechybí wifina, možná by jen člověk ocenil nějaký ten minibar s kafem.
Vlak dlouho jede rovinou v blízkosti dálnice A2, až člověk z té nudy usíná. Vše se ale mění ve městě Fetesti. Vlak zde na nějakých sedmnácti kilometrech překračuje deltu Dunaje, most má částečně společný s dálnicí. Pozdě, až příliš pozdě si uvědomuju, co mám pod sebou a foťák zůstává ležet ladem. Ale pohled to byl parádní.
Trocha čekání po přejetí Delty a úderem poledne je člověk v Constantě.
Rezervovaný hotel Florentina mám kousek, ale k dispozici bude až ve dvě.
Oprýskané patrové vozy řady Bmo (známé třeba z našeho Posázavského Pacifiku) přímo lákají k projížďce kamsi dál, já bych však radši tou lodí, co je zaparkovaná před nádražím.
Perou se o mně taxikáři, já však mířím o kus vedle, je tu autobusové nádraží, odtud bych zítra ráno rád vyrazil do Varny, jenže nevím kdy mi jede autobus. Zdroje se rozchází, podle jednoho má jet jeden spoj kolem osmé ráno, jakýsi rumunský vyhledávač ukazuje spojení snad každou hodinu. Nakonec přichází zklamání, jsem odkázán na přepážku vedle, jakási turecká company provozuje jednou denně spoj přes Varnu a Burgas do Istanbulu. Necelá pětistovka za 150 kilometrů jízdy je darda i na naše poměry, horší je to ale s časem odjezdu. Až v pět odpoledne.
Jak dlouho ten bus do Varny pojede, ptám se.
"Pět, ne...čtyři hodiny", zní mrazivá odpověď.
Přemýšlím, zda obětuju prohlídku Varny, Burgasu či Primorska.
Zklamání zajídám kuřetem z nedalekého fast foodu, radost mi dělá i počasí, je krásně slunečno i teplo.
V půl druhý už jdu do hotelu, zda mně ubytují. Samozřejmě ubytovali.
Včera v Tripoli malý pokoj a malé okénko, teď ve Florentině sice velký pokoj i okna, ale překryté jakousi traverzou. Ani tady se slunečního světla moc nedočkám. Tak rychle peru, suším a věším a kolem třetí už mířím do ulic Constanty. Má tu být jakési historické centrum, jdu přímo za nosem, pak doprava. Na mapách tomu říkaj "Peninsula". Pár historických uliček, plno hospod, velké a krásné náměstí Piata Ovidiu, úžasná budova muzea, o kus dál pravoslavná katedrála, na dohled se tyčí zase muslimská mešita. Jo, člověk si uvědomí, že je v cizině, teprve když naše křesťanské kostely nahradí sakrální stavby jiných náboženství. A tady si toho člověk užije měrou vrchovatou.
Ještě chvíli se toulám a pak scházím pomalu dolů, k moři. To znáte ten pocit, Středoevropan u moře. Přístav malých lodiček, tam jedna luxusní restaurace vedle druhé. Pak promenáda, pomalu zapadá slunce, atmosféra je téměř mystická. Trochu fouká, nevadí. Pěšky se mi už do hotelu nechce, pomáhá mi místní MHD. Tu tady tvoří jen autobusy. Přímo před hotelem mi staví linka č. 48, když vidím jeden z jejich busů, nastupuji do něj. Řidič ale jízdenky neprodává, moje česká SIMka místní SMS jízdenky pochopitelně neumí a načerno se mi jet nechce. Když proto zahlédnu o pár stanic dál obchodní centrum Tomis Mal a u něj i stánek zdejších dopravních podniků, ihned vystupuju. Velký obchoďák, samozřejmě Mekáč a tak a v přízemí se člověk jakoby vracel do dětství. Mají tu Delvitu (byť tady se jmenuje Mega Image), v té jsem kdysi brigádničil a vydělával na první výlety.
Rychle pokoupit proviant a prvním autobusem do hotelu. Večer mi dělá společnost české pivo a rumunský radler, pro večeři se pak stavuju v nedalekém Kauflandu. Od Constanty jsem nic moc nečekal, ale velmi mile mně překvapila.

Od břehu ke břehu (den pátý)
Ráno nikam nepospíchám. Když už tu musím být až do pěti, tak ať se alespoň pořádně vyspím. Na hotelové snídani se potkávám s jednou početnější rodinou. Tipnul bych, že víc nás v hotelu asi nebude.
Sbalený kufr nechávám na recepci a v jedenáct vyrážím do města. Včera jsem si našel, že kousek od hotelu vede městská ulice až k části města zvané Mamaia. Cosi jako poloostrov, z jedné strany ohraničený jakousi lagunou, z druhé strany mořem, pár ulic na šířku, několik kilometrů na délku, středem vede lanovka, ale o její funkčnosti teď, na přelomu října a listopadu, si samozřejmě nedělám iluze.
Je to asi čtři kilometry, člověk by to dal i pěšky, ale když potkávám městský autobus č. 100, který jede tím směrem, neváhám ani chvilku.
Tak jsem tam, lanovka samořejmě mimo provoz, ale v létě to musí být paráda, jet takhle nad střechami těch hotelů.
Od moře i laguny pěkně fouká, ale mně je to jedno. Zcela nečekaně objevuju odstavenou českou tramvaj T3, jež podle polepů před tím jezdila v Drážďanech.
Tak kouknout na lagunu a pak skrz hotely, kterým teď vládnou řemeslníci, přímo k moři.
Dlouhá nekonečná písečná pláž, tu a tam se prohání psy, pár lidí a jeden magor. Na chvíli sedám k polorozpadlému lehátku a být jen o pár stupňů víc, tak se snad i opaluju.
Jdu po pláži jakoby zpátky k hotelu, tam, kde to nejde, na konci "Mamayi" jí opouštím a pak středem sídliště a kolem rozestavěných baráků, zase zpátky v moři. Tady to asi musí v létě žít.
V dálce "Peninsula", kde jsem byl včera, lidi se tu procházejí, pouští draky, jedna rusky mluvící dvojce se tu dokonce koupe. Jen jejich děti mají o své rodiče zcela evidentně strach a maminku vrhající se statečně do vln doprovází téměř hysterickým křikem.
Tak zpátky v přístavu těch malých lodí, kde jsem byl včera, kde je plno restaurací. Chuť dát si tu alespoň kafe mně zcela přechází v momentě, když vidím cenovky. Škrábu se nahoru, na Piata Ovidiu si dávám jedno automatové a pak jak včera, autobusem do Tomis Mailu, tentokrát i na oběd.
Ve tři beru v hotelu kufr a ještě si užívám poslední chvíle Rumunska. Autobusák je navečer takhle pěkně divokej.

Constanta - Varna
čtvrtek 2.11. 2017, 17:00 - ?:??
(odjezd o 20 minut později, příjezd cca po dvou a půl hodinách jízdy)
autobus
LF: 30 %

V pět máme odjíždět, řidič i jeho asistent v tu dobu spokojeně pokuřují cigaretu a pak dávají ještě jednu, vždyť o co jde?
Za deset půl šestý konečně vyrážíme, já, jeden další náhodný cestující a pak skupina cestujících, kteří se znají, nejen vzájemně, ale i s řidičem.
Už za hluboké tmy projíždíme ikonickým letoviskem Mangalia, silnice rychle pustne, jak se blížíme k hranicím. Nakonec jsou tu jen dva autobusy, oba mají namířeno do Istanbulu. Pasovák vybere doklady, za deset minut je vrátí, tak akorát dát cigaretu, nebo se vyčůrat. Čekal jsem to horší.
Po přejetí z hranic ze všech jakoby spadne napětí. V autobuse se zcela regulérně kouří, řidič pouští obrazovky na sedačkách, vlastně úplně stejné, jako má Regiojet, chvílemi snad dokonce chytám i internet.
Paní na přepážce se naštěstí sekla, cesta do Varny netrvala pět hodin, ani čtyři, ale dvě a půl. Jako jediného cestujícího mně vysazují u místní katedrály uprostřed živoucího města.
Fajn, cestu do hotelu pojímám zároveň jako prohlídku města a bloudím skoro schválně. Ulicemi se prohánějí novotou vonící české trolejbusy, všude je plno lidí. Asi za půl hodiny jsem v Hotelu Color, kde mám zamluvený nocleh. Sice ve středu města, ale uprostřed sídliště, jako by sem ani nepatřil. Troch se hádám, že mám zamluvenou snídani. Samozřejmě mají pravdu, nemám. Abych trapas trochu vyžehlil, tak si jí za 6 BGN (asi 80 korun) objednávám. Dostávám samozřejmě pokoj s nejnižším číslem, který je...v suterénu, ani tady se slunečního světla moc nedočkám. Neskutečnou radost mi dělá lednice na pokoji, neb v ní je, krom jiného, i plechovka Staropramenu. Poprvé v životě si něco "beru" z hotelové ledničky, za 2,5 BGN (cca 32 korun) mi to nepřijde jako úplná darda. Dlouho ještě relaxuju u počítače, než se odeberu do říše snění.

Od současnosti ke kořenům (den šestý)
Ráno budíček na půl osmou, dávám si pořádnou hotelovou snídani a před půl devátou mizím. Na hlavní ulici, včera jsem přišel zprava, z centra, teď mířím doleva, na autobusák. Město se zvolna mění v předměstí, já koukám po automatech, kolik v nich stojí káva.
Autobusové nádraží je veliké a šeredné, uvízlé někde v devadesátkách. U pokladny nikdo neumí anglicky, ale s němčinou si celkem tykají, oprašuju své chabé středoškolské znalosti a ptám se, kdy jede nejbližší bus "nach Burgas". Mám štěstí, z pána, co si přišel s paní pokladní pokecat, se vyklube řidič nejbližšího autobusu, prý ať jdu s ním, odjezd je za "zwei Minuten".

Varna - Burgas
pátek 3.11. 2017, 9:00 - ?:??
(odjezd na čas, příjezd asi po dvou hodinách a patnácti minutách jízdy)
Maršutka
LF: 70 %

No, autobus...maršutka to je. Za cestu chce 14 BGN (asi 180 CZK), přesně, jak mi poradil Google.
Prudký sjezd dolů, po velkém mostě přes přístav a to je vše, co jsem z Varny viděl. Dálnice končí kousek za městem, dál už je to parádní projížďka nahoru a dolů na dohled Černého moře. V malém městě Obzor si dáváme krátkou pauzu, ještě zajíždíme do Nesebaru, míjíme Pomoří a pak už vjíždíme do Burgasu. Projíždíme i kolem burgasského letiště. Tady, tady se to stalo, sem vedla v srpnu 1995 moje první cesta letadlem, tůčkem v barvách již zkrachovalé společnosti Balkan, byl to zážitek na celý život. V létě ruchem kypící letiště si teď užívá zasloužený klid. O pravidelný provoz se tu momentálně stará jen párkrát týdně Wizzair na lince do Londýna, S7 Airlines do Moskvy a občas si tu dá mezipřistání pro palivo linka Transavie z Dubaje do Amsterdamu. Jinak není vypravována ani linka do Sofie.
Z dálnice vidím mnoho odstavených letadel, které čekají, až je příští rok zase naplní rekreanti.
Za nějaké dvě a čtvrt hodiny jsme v Burgasu. Vlakové nádraží je hned vedle autobusového, obojí čisté a opravené. Úschovnu zavazadel nacházím v dřevěné boudě o kus dál, pak se jdu zeptat, kdy jede první autobus do Primorska. Celou dobu mi vrtá hlavou, jak často jezdí spoje do městečka, které je přes léto plné turistů, ale jinak tam asi takříkajíc umřel pes.
Paní na informacích nejen mluví anglicky, ale má pro mně i dobré zprávy, teď přes den po hodině. Neodolám a jdu se ještě projet místním trolejbusem, i tady jezdí, stejně jako ty ve Varně, novotou vonící stroje z plzeňské Škodovky a polského Solarisu. Jen nákup jízdenek je poněkud archaický, u průvodčí ve voze. Celodenní jízdenku tu pochopitelně nemají, ale cena 1 BGN (13 Kč) za jednu jízdenku je v pohodě.
Zaplouvám i s pivem do místních zahrad, je trochu mlha, ale uprostřed zeleně a kousek od moře se ve společnosti Staropramenu se velmi dobře relaxuje.
Vracím se na nádraží a v jednu odpoledne chytám maršutku do Primorska. A najednou to ze mně všechno padá, hlavní cíl výletu je na dosah, za chvíli uvidím místo, kde se moji rodiče v létě 1983 seznámili a kam mně, o dvanáct let později, vyslali na tábor.
Po rychlé silnici míříme k jihu, kolem moře, snažím si vzpomenout, zda tady tenkrát ta silnice byla. Krátce po půl druhé mně vítá velký billboard s logem jedné nejmenované cestovky "Vítáme Vás v Primorsku". Na místním autobusovém nádraží je pár odstavených maršutek, pár lidí a jinak mrtvo. Zimní prázdniny má nedaleký velký supermarket i aquapark, jinak ale město celkem žije. V celé řadě hotelů pracují řemeslníci, po ulici se prohánějí děti, dokonce nacházím i větší obchod s potravinami a suvenýry. Ještě chvíli bloudím, než konečně přicházím k moři. Vítr tu fouká, pár odstavených lodí čeká na další léto.
O kus dál je tobogán, na něm jsem tenkrát jezdil, zvolna jdu dolů na jih, ke Kittenu, tam někde jsme tenkrát bydleli. Je to tu trochu pustější a depresivnější, než v Constantě, ale za to může nejspíš počasí. Tady někde potkal můj otec mojí matku, tady někde jsem se v roce 1995 koupal, o kus dál, na diskotéce rodily se první lásky, v osmdesátkách, devadesátkách, i dnes. Na Google mapách jsem se snažil najít bungalovy, kde jsme tenkrát bydleli, ale ty nejspíš už možná dávno odnes čas. Tak tu jen stojím, fotím a tiše dumám...
Zas čas je jít dál, naplánoval jsem si to, že dojdu ještě o pár kilometrů dál, do Kittenu, silnice, která byla tenkrát hlavní spojnicí letovisek tady na jihu, nahradila cosi jako polodálnice o půl kilometru dál, drápu se na ní a po krajnici mířím na jih. Je mi teplo i zima, potím se i mrznu, ale užívám si to. Kvůli tomuhle jsem se jel, za to mi to stojí.
Jedna maršutka zpátky do Burgasu odjíždí po páté hodině, když však před čtvrtou na kraji Kittenu zahlédnu jinou, bez váhání na ni mávám. Odměnou je mi exkurze po bulharském venkově, neb tenhle spoj to tentokrát bere do Burgasu trochu oklikou. Ale vůbec mi to nevadí, mám spoustu času.
Za začínajícího stmívání a drobného deště se vydávám do centra Burgasu, hlavní pěší zóna začíná přímo na nádraží. Rovně a přímo za nosem, občas odbočit, když člověk uvidí něco zajímavého. Na chvíli se ztrácím v prodejně se suvenýry, každou chvíli beru z automatu čaj nebo kafe. Užívám si to doznívání zážitku z předchozího odpoledne, nikam se vážně neženu.
Pak to to točím zpátky, pořádný kebab k večeři a k "zahradám", už za hluboké tmy, podívat se na místní verzi Křižíkovy fontány.
Zpátky na nádraží jsem v osm, noční vlak do Sofie mi odjíždí v deset, souprava, včetně dvou nových lůžkových vozů, je už přistavena, ale průvodci samozřejmě ještě nikde. Beru si kufr z úschovny a následující hodinu a půl trávím občasných přecházením mezi vlakovým a autobusovým nádražím, popíjením čaje z automatu a takovou tou vnitřní relaxací.

Burgas - Sofia
pátek 3.11. 2017, 22:00 - 5:34/+1
(odjezd i příjezd na čas)
BDZ (Bulharské železnice)
БВ 8626
LF: těžko říct

Před půl desátou už lidi nastupují do vlaku, asi za 570 korun mám koupeno lůžko v oddíle "bussines", sám jsem zvědav, co to znamená.
Tak hlavně, v pohodlném kupé budu úplně sám. Jinak lůžko jak někde v Rakousku, čeká tam na mně dokonce malý "amenity kit".
Rychle uléhám a dokonce se blížím spánku, ten však úderem desáté přerušuje rozjezd vlaku. Na většině trasy nekvalitní svršek, časté zastávky a poslední části trasy i skřípění brzd, tak jak vlak z hor sestupuje do Sofie, dělá spánek neuvěřitelně mělký. Jasně, člověk se cítí pohodlně, ale k dokonalosti chybí maličkost - usnutí.
Po páté hodině mně "budí" průvodce, chvíli na to, krátce po půl šesté, jsme v Sofii...

Od centra do středu (den sedmý)
Tak jo, ještě před šestou v Sofii, venku je tma a zima, já jsem nevyspalý a vůbec nikam se mi nechce. Nádraží je velké a čisté, chvíli hledám úschovnu, on ten meganápis dokonce i v Angličtině vážně nešel přehlédnout.
Co takhle po ránu? Na prohlídku města vážně ještě nemám náladu. Jasně, skočit do metra a dojet na letiště. Metro se tu začalo stavět už na konci sedmdesátých let, jenže pak se stavba nějak zadrhla a dokončení prvního úseku trvalo dvě desetiletí. Od té doby ale Bulhaři jedou jak diví, dnešní síť má 37,5 kilometru a staví se dál, i s vydatnou pomocí Eurofondů. Evropské Unii jsou zde tak vděční, že po ní pojmenovali i jednu stanici metra. Před dvěma lety dotáhli metro i na letiště. Za 4 BGN tu kupuju celodenní lístek na MHD, který tu, na rozdíl od Bukurešti, platí opravdu na všechny druhy dopravy. Metro tu v centru tvoří takovou zvláštní smyčku (viz. http://urbanrail.net/eu/bg/sofia/sofia.htm), schválně jedu delší trasou, v závěru už ale zcela regulérně pospávám.
Stanice jsou hezké, nápadité, čisté, ale řešení posledního úseku mně dostává do kolen, metro vede po nadzemní estakádě a na té je konečná stanice u letiště. Ještě z okna vlaku vidím letištní plochu, plot a hlavně upravený park okolo. Původní plán byl koupit někde horké kafe a zkusit najít nějakou terasu, ale rychle měním plány. Po schodech dolů, do parku, pak se drápat k plotu, po cestě někam k místu, kde budu mít výhled.
V pomyslné "mlze ranní" jdu kilometr, možná kilometr až půl, do míst, kde letištní ranveji podtéká řeka Iskar. Lezu na jakýsi ochoz a fotím, jedno, druhé, no třetího letadla se už nedočkám. Únava z předchozí noci je pryč, zas jsem plný sil a být tu co fotit, jsem tam možná doteď. Tak jo, je čas jít zpět. Letiště má dva terminály, jednoduše řečeno, starý a nový. Ten nový je hned u metra a využívají ho klasické aerolinky a Ryan, ten starý je pořádný kus dál, jezdí k němu kyvadlové autubusy i dvě linky MHD z centra. V novém terminálu hledám terasu marně, alespoň si dopřávám konečně pořádné kafe.
Spíše povinná návštěva "starého" terminálu se rázně mění,když vidím v parku před ním zaparkovaný jakýsi Jak a hlavně TU-134 v barvách Balkanu. Policisté před nimi působí zlověstně, ale spíš tu hlídají dopravu, moje focení je jim absolutně buřt.
Zpátky jedu městským autobusem, skrz sídliště a předměstí, vzadu hory, opravdu parádní hory. Před námi fungl nový škodovácký trolejbus, do něj záhy přesedám. Konečnou je mi park, jenž google překladač překládá jako "Královská zahrada." Vévodí mu památník osvobození Rudou Armádou.
V klidu a v pohodě se procházím centrem, fotím se snad u nejznámější stavby celého Bulharska, katedrály Alexandra Něvského, zvolna postupuju kolem Královského paláce, náměstí Serdika, kde se kříží linky metra, v obrovském areálu tu nechali mezi výstupy stát i malou rotundu, tak jako jinde v Bulharsku tu pravoslavné kostely sousedí s muslimskými mešitami.
Jdu vzhůru, hledám poštu, cestou se stavuju na pár kousků pizzy, kafe si dávám u "Lvího mostu", nakonec zkouším i zdejší tramvaj. Až nekonečná pěší zóna na ulici Vitosha mně donutí vystoupit, s dalším kelímkem čaje si užívám sobotní ruch velkoměsta a hor v pozadí, než mně kolem půl jedné odpoledně čas přiměje u "Paláce Kultury", jehož dobu vzniku bych odhadoval na plus minus stejnou, jako jeho pražský bratříček, nastoupit do metra a vyrazit na nádraží.

Sofia - Plovdiv
sobota 4.11. 2017, 13:20 - 15:47
(odjezd i příjezd asi o deset minut později)
BDZ (Bulharské železnice)
БВ 8693
LF: 80 %

Čeká mně dvě a půl hodinová cesta do Plovdivu, beru za 11.30 BGN první třídu. Zatímco lůžko, kterým jsem jel předchozí noc z Burgasu do Sofie, bylo v pohodě a na "západní" úrovni, tohle je jak cesta časem o 10 let zpátky. Potrhané sedačky, špinavé vagóny, odporné záchody.
I železniční svršek je šílený a rychlost často nízká, to až v závěru jedem po modernizované trati připomínající naše koridory.
Nakonec jsem si to celkem užil, pořád bylo na co koukat, ono je přes hory má něco do sebe. Během cesty pak po telefonu stačím vyřešit i pár pracovních záležitostí. Před čtvrtou jsem na obrovském nádraží v Plovdivu, já se však těším do postele. Naštěstí rezervovaný hotel Intelcoop není daleko, uprostřed lehce oprýskaných paneláků, ale vevnitř se nemá zač stydět.
Odpoledne řeším další pracovní záležitosti, ale už v klidu hotelového pokoje. Kolem sedmé se ještě vydávám do ulic a v jednom z fast foodů si lovím kuře a rýži k večeři. Spánek pak přichází nečekaně rychle.

Od Plovdivu do Milána (den osmý)
Ráno si dávám se vstáváním pořádně na čas. Konec dovolené klepe na dveře, tak se musím pořádně vyspat. Rychle si dělám on-line check-in na zítřejší let s ČSA z Milána do Prahy a následně na recepci hotelu si ho tisknu. Potěšen, že bez jakýchkoliv "úplatků" jsem dostal místo 6A, vyrážím do města.
Prý druhé největší město Bulharska, jedno z nejstarších měst Evropy, po Istanbulu také druhým největším městem v historickém mezinárodním regionu Thrákie, město plné památek starověkých i středověkých, to všechno říká teta Wiki. Tak jo, ale kde kurňa jsou? Jasně, podešel jsem dlouhým podchodem autobusové i vlakové nádraží a pak se vydal směrem, kde jsem tušil centrum, kdesi nalevo velký kopec a tam nějaká socha, první, druhý automatový čaj, ale kde nic, tu nic. Až první setkání s mapou mi ukazuje, že jsem naprosto mimo.
Tak jo, rychlá korekce směru a pak velký park, zpívající fontána a dlouhá pěší zóna, v nedělním dopoledni pochopitelně plná lidí.
Jdu k vzhůru k řece, kam mně srdce táhne, kam mně táhnou lidi, občas se stavit, ochutnat a jít dál, jako loni v Maroku. Kdesi pod ulicemi zrestaurovaný starověký stadion, tam dávám v kavárně předražené kafe, ale jen abych měl místo na dobrou fotku. Ale stejně se nepovedla. Ale fajn, člověk si připadá jak někde v Antice. Přímo nad stadionem mešita, všude plno restaurací, jak se blíží staré město, fast foody vytlačují "autentické" restaurace, někdo by spíš řekl turistické pasti. Směrovky člověka nekompromisně vedou do starého města, je to hodně do kopce, ale křivolaké uličky k dobytí přímo lákaj. Ještě se otočit... a Římský amfiteátr. Město jako na dlani, jen zaplatit vstupné, vstoupit a kochat se... Slunce pálí o sto sedm a já jdu dál, v křivolakých uličkách se zcela ztrácím, chce se mi na záchod, mám hlad i žízeň, ale je mi to zcela jedno, jen jdu sem a tam, tam a sem, kašírovaný skanzen pro turisty se mísí s domy, kde dodnes žijí místní lidé, užívám si to.
Až na konec končím na jednom kopci, mapy ho znají jako archeologické naleziště "Небет тепе", tak na chvíli oddechnout, udělat pár fotek a sejít dolů. Po velkém mostě přejít řeku Marciu, dál do moderní části města se mi ale nechce, podél řeky a pak po jiném mostě, který slouží jako pěší zóna a je celý krytý a pomalu zpátky srdcem historické části města k nádraží. V jedné "Bulharské" restauraci si dávám cosi jako štrúdl, o kus dál se dojídám pizzou. Čím to je, že mi místní pizza chutná víc než naše? Je kolem třetí, venku začíná foukat, tak dojít do hotelu, poděkovat, zamávat a vyrazit na letiště. Ještě se ptám recepční, zda tam jezdí nějakej autobus.
"Na jaké letiště?"
"No na to Plovdivské?"
"No to fakt ne."
Na netu jsem našel, že tam jezdí jedna linka maršutky v intervalu 240 minut. Na tu asi čekat nebudu.
Ten den je v Plovdivského letiště plánován jediný odlet, ten "můj" do Bergama.
Mám plán, sjet vlakem do stanice Krumovo a odtamtud dojít na letiště pěšky. Jsou to asi čtyři kilometry. Ale s kufrem na kolečkých se blbě chodí, cesta by se táhla, mávám na prvního taxikáře.
Odměnou je mi jízda po plovdivské výpadovce směrem Asenovgrad. A depresívní pohled na pomalu mizící troleje. Trolejbusy v Plovdivu dojezdily před pár lety. Na troleje si místní sběrači kovů evidentně moc netroufají. Nebo je tu nemají.
Taxikář se ptá, zda letím na Stansted. To byla nedávno jedinná pravidelná linka, která do Plovdivu létala. Až poslední dobou (a to doslova, neb se tak stalo se začátkem zimního letového řádu) přibyly linky do Hahnu, Bergama a Charleroi. Všechny provozuje Ryanair 2x týdně, ten Stansted pak 4x.
Příjezd na letiště je parádní. Už z dálky vidím na ploše několik odstavených letadel, které tu čekají na na začátek zimy, kdy sem létají "lyžařské" chartery, o kus dál pak za plotem a mezi poli čtyři L410 v různém stadiu rozpadu. Žádám taxikáře, aby mi zastavil už tady a nezajížděl až k terminálu, že se chci na ty letadla podívat, ale nerozumí mi. Nebo mi nechce rozumět. Tak k hale, velké a krásné, tu už pár lidí cestujících, ačkoliv do odletu zbývá nějakých pět hodin, ale já místo dovnitř vzhůru do polí, okouknout ty naše turbolety.
Jo, kašlu na to, tráva netráva, tohle by asi udělal každý letecký nadšenec z České kotliny.
Pro jistotu ne úplně u plotu fotím jak blázen a vlastně mně ani nepřekvapuje, že mi jede naproti místní ostraha.
Jsem naprosto v klidu, žádné cedule o zákazu focení tu nejsou, nic jsem neporušil a naprosto rozumím tomu, že člověk, který se i s kufrem žene kamsi k plotu, působí minimálně podezřele. Jdu jim vstříc. Anglicky říkám, že jsem si chtěl vyfotit letadla z mé země, žádají mně o doklady, chtějí si mně přes vysílačku prolustrovat....ale ouha, vysílačka jim nefunguje, pokynou mi, ať si k nim nastoupím do vozu, mám vlastně radost, ušetřím si pár kroků, jsou v pohodě, ale nemluví, před halou mně vysazují, tam pokuřuje pár jejich kolegů, na jednoho z nich mávaj, aha, ten jedinej z nich mluví anglicky, a to ještě hodně slabě, vysvětluje mi, že je to jen rutinní kontrola dokladů, ať jsem v klidu. Já jsem naprosto v pohodě, usazuji se v odletové hale, fotím si okolí, zkouším místní wifinu, za dvacet minut mi přináší občanku, že vše naprosto Ok. Já si dál užívám poslední hodiny v Bulharsku. Sleduju jen zvolna plnící se halu, "rozbíjím tábor" u místního bufetu, ten je sice zatím zavřený, má ale u sebe zásuvku, později mi jeden ze zaměstnanců říká, ať si dám stůl klidně k ní.
Nějaké tři hodiny před odletem bufet ožívá, to jako na povel k němu přibíhají všichni zaměstnanci i pár cestujících, dávám si poslední bulharské pivo, dvě hodiny před odletem se začíná pouštět do tranzitu, pasovka, pak security, securiťáci normálně v džínách, o nějaké uniformě nemůže být ani řeč, ale dělají to poctivě, pak klasika, duty free a velká hala. Letenky jsem kupoval asi tři týdny před odletem za nějakých 350 korun, to by člověk řekl, že obsazenost bude slabá, ale ono houby, vypadá to na nátřesk.
Na Flightradadu sleduju "naše" letadlo, tímhle strojem jsem už jednou letěl, v dubnu 2013 z Trapani na Maltu, letí naštěstí na čas.


Plovdiv - Milan Bergamo
neděle, 5.11.2017 21:05 - 22:15
(odlet i přílet na čas)
Ryanair, B738
FR 2004, EI-ENT
LF: 85%

Nastupujem do letadla, já jako úplně poslední. Tak ještě zamávat a pak svoje okýnko vyměnit...no, chtěl jsem za uličku, abych mohl v Bergamu dřív vystoupit, ale pán na ní trvá, tak beru prostředek. Za hluboké tmy řítíme se nad Evropou, já už trochu pospávám. Trochu to háže, ale v pohodě. Je to tak trochu souboj s časem, ve 22:15 máme přistávat, já bych rád stihnul co nejdřívější bus do Milána, vstávat musím už kolem šesté. Na zemi jsme na minutu přesně. Kapitán letadla nás varuje před silným deštěm, dlouho trvá, než přistaví schody, těch pár metrů do autobusu lidi doslova sprintují. Ale všechno se vleče a letadlo zaparkovali snad nad druhém konci letiště, než je terminál. Naštěstí pasovka na pohodu, bus společnosti Autostradale chytám ve 22:50, po půl jedenácté už vystupuju u milánského hlavního nádraží. Z hostelu mi napsali, jak se k nim dostat, ale v pohodě, je to jen pár ulic. Na uvítanou mí dávají drink podle vlastního výběru, beru Sprite. Je to přesně ten typ hostelu, který osamělý cestovatel potřebuje - plný lidí, kteří se chtějí seznamovat, vyprávět si zážitky a užít si. Nemuset brzoráno vstávat, zajdu asi do baru na jedno, takhle se ženu do postele, kolem půlnoci zaléhám. Několik paland, slečně, co si spí nade mnou, se asi někdo hezkého zdá, párkrát za noc slastně řekne "oh my goood".

Od do...domů (den devátý a poslední)
Moc nespím a tentokrát je mi to jedno. Poslouchám slečnu o palandu výš, co si užívá i ve spaní, rozjímám, přemýšlím...
Budík mám nařízen na šestou, ale to už cupitám milánskými ulicemi. Od dveří hostelu ke vchodu milánského "centrálního" nádraží mi to trvá sotva pět minut, dalších deset minut kráčím na snad nejvzdálenější možné nástupiště. Autobus za 8 Euro, vlak za 13, doba jízdy srovnatelná, vyhrál ve mně šotouš nad šetřílkem, alespoň protentokrát. Mám smůlu na zastávkový spoj, přesto i tenhle nese název "Malpensa Expres." Skoro jako v Bukurešti. Ale na rozdíl od toho jejich autobusu je tu spoustu místa, teplota akorát na pohodu a já si cestu užívám. Ještě tu a tam na chvíli zavřu oko a za hodinu jsem na Malpense. Kilometry chodeb, přes security, kde je milion lidí, ale překvapivě žádná fronta, až kamsi do tranzitu, kde vidím konečně panorama Alp.
Moje letadlo z Prahy už je na cestě, OK-NEP, pro svůj nátěr přezdívaný "Pornojet".
Část letiště, ze které ČSA létá, se mi moc nelíbí. Přelidněná, nepřehledná, slabá wifi, člověk se tu ztrácí. Měli letět ten den lety dva, letí jen jeden, letadlo je zcela plné. Neubráním svůj kufr, míří do podpalubí, alespoň že zdarma. Nástup skoro jak v low costu, nahnat do jakéhosi prostoru v gatu, na rozdíl ale od těch low costů nás nenechají čekat někde v chodbě, nebo na ploše.

Milan Malpensa - Praha
pondělí, 6.11.2017 9:15 - 10:45
(odlet i přílet na čas)
ČSA, A319
OK 719, OK-NEP
LF: 100%

Jsem typický středoevropský low-cost cestovatel, proto je pro mně každý let s jinou společností než je Ryanair, Wizzair nebo EasyJet doslova svátek a velmi si ho užívám. A let s ČSA si užívám opravdu pořádně.
Do kolem mně dostává interiér, sedačky mi přijdou nějaké pohodlnější, letušky hezčí a ochotnější, příjemná je i Airshow... Jasně, nakonec zrovna ČSA má ve finále stejné služby jako ten lowcost, ale tohle jsou detaily, které člověka vážně potěší. Málo platné, něco z té elegance, kdy ČSA byli váženou společností, jim pořád ještě zbylo. Snad jim to ještě hodně dlouho vydrží.
Je plno, vážně úplně plno. I na prvních dvou řadách, které patří byznysu. Start se odehrává za úplného ticha, jako kdyby všchni aktéři, cestující i posádka, k němu měli úctu.
Pod mraky hodně rychle mizí hory, vyhlídkový let nad Alpami se bohužel nekoná. Ale to nevadí.
Vedle mně sedí pán, co pak pokračuje do Košic. Letušky roznáší asi pěti lidem předem objednané jídlo. V polovině září jsem ho objednal své mámě a její sestřenici, když letěli do Paříže a byli z něj nadšeni. Na sebe jsem zapomněl. To ve mně zase jednou zvítězil ten šetřílek.
Pak se jde s palubním prodejem, není to taková masovka jako u nízkonákladovek, přesto letušky sem tam něco prodají. Kupuji si (za 4,5 Eura) malou Marlenku a k tomu kávu, na to jsem se celou dobu těšil. Říkejte si co chcete, lepší kávu jsem v životě nepil. A Marlenka jemně vychlazená, k teplému kafi sedla naprosto parádně. Podobný zážitek z placeného občerstvení jsem naposledy zažil před pár lety na palubě společnosti Air Baltic.
Pomalu klesáme, rozestupují se mraky, blíží se Praha. Na Ruzyni sedáme na minutu přesně, chvíli po té se rozezní Vltava. Letadlo má dál namířeno do Helsinek, vystupujeme z gatu C11.
V duchu (a z legrace) proklínám kolegy, že na "přílet" neposlali nějakou pěknou ženskou a s chutí zdravím klučinu, co tenhle úkol dostal na starost.
Pracuju na letišti a vím, že každý den není posvícení. Zpoždění, mimořádnosti, slyšel jsem i o letech, kdy letušky a stevardi "neměli svůj den", nabídka placeného palubního občerstvení tu už taky byla mnohokrát (a asi právem) kritizována. Já však dávám za tenhle let ČSA pomyslnou jedničku s hvězdičkou. Chvíli čekám na kufr a pak si dávám v Bille obligátní sekanou v housce. Vlasy už mají pár dní svou původní barvu, to jen kůže pod nimi bude ještě chvíli červená. Autobusem domů a dospat. Bylo to fajn, děkuji...

Tak toto je extrem aj na mna toto by som asi nedal normalne som unaveny a rozbity už len z toho čitania ale inak super TR

vladivostok píše:Tak toto je extrem aj na mna toto by som asi nedal normalne som unaveny a rozbity už len z toho čitania ale inak super TR

A víš že to bylo vlastně na pohodu? Únavný byly ty noční vlaky, ale to člověk bral tak, že ho brzo čeká hotel, kde to může v klidu dospat, takže dobrý. Za málo peněz opravdu hodně muziky. A o to mi šlo.
Každopádně díky za pochvalu a že jsi to dočetl až do konce

Na tenhle report jsem se těšil opravdu hodně a nezklamal!
Mě se naopak routing moc líbí, takže dávám palec nahoru jak za nápad, tak za realizace

Tím spíš, že několik z uvedených míst jsem nedávno navštívil, souhlasím, že Kluž vypadá fakt západně, tam se mi líbilo hodně. A ani Iasi není tak škaredé, i když na sídlištích už je dost znát, že se jedná o daleký východ (narozdíl od Kluže).

Tak kam to bude příště?

Airbus380 píše:Na tenhle report jsem se těšil opravdu hodně a nezklamal!
Mě se naopak routing moc líbí, takže dávám palec nahoru jak za nápad, tak za realizace

Tím spíš, že několik z uvedených míst jsem nedávno navštívil, souhlasím, že Kluž vypadá fakt západně, tam se mi líbilo hodně. A ani Iasi není tak škaredé, i když na sídlištích už je dost znát, že se jedná o daleký východ (narozdíl od Kluže).

Tak kam to bude příště?

Díky moc Kryštofe.


Paradoxně tvoje rady (i to, co jsi psal ty a tvoji kolegové na cestujlevne) mi hodně pomohly

Takže tímto ještě jednou moc děkuju

Mně to západní přišlo všechno, fakt jsem byl překvapen, vlastně jediný pocit, že jsem v Rumunsku, jsem měl na severním konci klužské tramvajové sítě. I to sídliště v Iasi mi přišlo v pohodě, ale pravda, byl jsem tam fakt jen chvíli.

Příště? Dovolenou jsem si naplánoval tak, abych jí měl se psy, takže někam do hor (což neznamená, že to nebude zajímavý výlet). Už mám pár věcí vyhlídnutých. A sám možná někam na pár dní, až se objeví něco, co toho šetřílka ve mně zase na chvíli zapudí

Tý jo, hodně dobrej mazec Mam taky šílený trip po Evropě v Lednu na týden asi udělám report ?

Jenom se chci rád zeptat, letěl jsi z MPX z T1 nebo z T2 ? V Lednu letím z T2, tak jestli budu mít taky takový krásný výhled na Alpy nebo ne

Roiman4 píše:Tý jo, hodně dobrej mazec Mam taky šílený trip po Evropě v Lednu na týden asi udělám report ?

Jenom se chci rád zeptat, letěl jsi z MPX z T1 nebo z T2 ? V Lednu letím z T2, tak jestli budu mít taky takový krásný výhled na Alpy nebo ne

Děkuju Jsou tady šílenější, třeba ty od Alesesla nebo Airbuse380, tohle bylo na pohodu.

Určitě napiš, rád čtu jiný trireporty, hlavně ty, co mohou člověka inspirovat.

Letěl jsem z T1, z T2, pokud vím, létá jenom Easy Jet. Když tak koukám na mapu, tak myslím, že i z něj bude dobrý výhled na Alpy.