Fórum Airways.cz

Chtěl bych moc poděkovat uživatelům tohoto fóra Yirině, Alexxovi a Kryštofovi (Airbus380) za inspiraci k této cestě a především za informace, které jsem se z jejich cestopisů a blogů dozvěděl. Velice mi tím usnadnili plánování a realizaci této cesty.

Kryštofovi bych pak chtěl obzvláště poděkovat za jeho průvodce, jež zveřejňuje na serveru cestujlevne.com. Bez nich bych byl často totálně ztracený.
Díky moc, Kryštofe!



Část nultá: Když je ten správný čas...
Ač nejsem žádný rusofil, nostalgik po starých časech či snad příznivec současného ruského vedení, navštívit "tu velkou zemi na východě" mně celý život lákalo. Ale nutnost pořízení vstupních víz (a hlavně jejich cena) tuhle touhu dlouho ukládalo do říše snů. Loni na podzim jsem si řekl, že teď je možná ten správný čas si tento sen splnit. A protože určité okolnosti se šťastně sešli (teda, jak se to vezme...), rozhodl jsem se tuto cestu pojmout poněkud ve velkoryseji.
Na konci listopadu jsou v práci určeny termíny dovolené na příští rok, já si jeden vybírám v první polovině dubna a hned za tři a půl tisíce korun kupuji jednosměrnou letenku s ČSA do Petrohradu (z které se později stává letenka Smartwings). Krátce po obdržení další výplaty mi v mailu přistává pro změnu letenka s S7 Airlines z Novosibirsku do Prahy (za cca 5 tisíc korun), tím jsou určeny základní mantinely výletu, zbývá dořešit ten zbytek.
Mám nějaké plány, už dlouho oprašované, ale proti jsou aerolinky. Ruské státní železnice mají předprodej tři měsíce předem, tomu ještě nějak rozumím, ale i některé letecké společnosti si dávají s prodejem na čas. A tak ony pomyslné puzzle skládám těžko a pomalu. Z Petrohradu chci jet do Moskvy, to je jasné. Dlouho toužím po Ural Airlines, ale když konečně ten jeden let mezi Petrohradem a Moskvou dají na můj termín do prodeje, zcela mi nevyhovuje časem. Tak beru Rossyi, odlet v devět ráno se zdá jako rozumná volba. Dobře, zdání bude klamat.
Dál do Nižného Novgorodu Aeroflot, tam je to pohoda, letenky už dávno v prodeji, odlet kolem desáté, navíc slibovaný SU9, moje spotterská duše jásá.
Potom chci Kazaň, Jekatěrinburg. Do Kazaně dá se vlakem, odtamtud předraženou Russline, ale jenom třikrát týdně, v pro mně v nevhodné dny. Alternativou je Utair, příjemné ceny, dva přelety Atkrem, mezitím krátký přestup v Ufě. Ale tenhle úsek je prokletý, to už je duben, to už letní letový řád a oni to stále neprodávaj. Na první urgenci reagují, že je nějaká chyba, ale že to bude v prodeji každým dnem, na druhou, ať si trhnu. Tak beru o den později tu Russline, přílet do Jekatěrinburgu pozdě večer, za tři tisíce (předchozí vnitrostátní přelety vycházely na tisícovku). Později to ještě zazdí tím, že let posunou o dvě hodina a agentura Gotogate, přes kterou jsem to kupoval a na kterou mně aerolinka odkáže, nechce od nějakém full refund ani slyšet.
Naštván, ale někde mezi Nižným Novgorodem a Kazaní mám den navíc, přemýšlím jak dál, o slovo se hlásí Samara. Většina přestupních letů vede v rámci Ruska přes Moskvu, to je taková blbá tradice už od sovětských dob (a od té doby se též táhne snaha s tím něco dělat). Ale zpátky do Moskvy se mi moc nechce. První varianta doletět do Samary přes Sochi k mé velké lítosti ještě nevychází, pak na mně ale z nějakého vyhledávače vykoukne společnost Azimuth, za 900 korun z Nižného Novgorodu přes Rostov, tam teda přestup přes noc, ale hlavně oba lety operované s SU9. Má duše už nejásá, má duše už je na vrcholu blaha.
Ze Samary do Kazaně nočním vlakem, rezervační systém RŽD je těžce v pohodě, přehledný, i v Angličtině, případný stornopoplatek zanedbatelný.
O cestě z Kazaně do Jakatěrinburgu Russline jsem už psal a zbytek cesty po "Transsibu", na to se zase těší šotoušská část mého já.
Celý plán je hotov...
...je čas čas řešit víza. To je nakonec neskutečná formalita, více lidí mi radí agenturu CRC holding (https://www.ruskaviza.cz/sluzby/viza-do-ruska), stačí přinést pas, fotky, potvrzení o pojištění, kopii přední strany pasu, vízovou anketu vyplňuji s nimi. O necelé dva a půl tisíce chudší, ale za dvacet pracovních dní dostávám mail, že víza jsou ready, tak ať se pro ně stavím.

Část první: Po stopách rodiny
Poslední březnovou sobotu pak konečně vyrážím na vysněný výlet. Ač v Praze akorát zuří jaro, oblečen, jako bych se chystal na Sibiř. A vlastně nejsem daleko od pravdy.
Osm let starý bulík je plný Rusů, na mně ale čeká překvapení hned u dveří. Místo obligátního "dobrý den", říkám jedné z letušek "Ahoj Adélko." Chodili jsme spolu na střední a od té doby se občas potkáváme a o tom, že dělá letušku u TVS, samozřejmě vím, ale na tomhle jsme se vážně nedomluvili.
Tak sedám na své 33F a vztek, který mně včera chytil, když jsem za zvolené místo musel platit 15 Eur, zcela mizí.

Praha - Petrohrad
sobota, 30.3.2019 11:25 - 15:25
(odlet na čas, přílet asi o půl hodiny dřív)
Smartwings, B738
QS 886, OK-TSR
LF: 95%
Bál jsem se, že budeme mít zpoždění, třeba i kvůli uzemnění MAXů, ale do vzduchu jdem na čas. Hezky otočku nad Kladnem a pak Krkonoše, Poznaň, Riga... TVS převzaly "ruské" linky od ČSA teprve nedávno a předpokládám, že ten produkt si ještě sedne. Skoro každý cestující si z palubního prodeje něco koupil a byl jsem svědkem toho, že lecos hodně rychle došlo. No a i já jsem se malinko rozjel, přece když mám mezi personálem exspolužačku, tak jí nechám vydělat.
Za co ale musím TVS pochválit, je ta jejich "wifina". Prémiový produkt za 2 Eura jsem teda nekoupil, ale i v bezplatné verzi je možné na mobilním zařízení sledovat aktuální trasu letu a informace o rychlosti a výšce. Na ukrácení letu naprosto geniální.
Po slabých dvou hodinách letu klesání a konečně vidím na živo Rusko. Trochu pustá, zmrzlá půda, zbytky sněhu, před Petrohradem velká sídliště. Známá poučka praví, že při cestě do Ruska si člověk musí přetočit hodinky o dvě hodiny a třicet let dozadu, já bych k tomu přidal, že i co se týče počasí, vrátili jsme se tak o měsíc a půl zpátky. Rychle se loučím s Adélou a protože jsou tu všude cedule se zákazy focení, fotím letadlo jen tak na tajno. Následná pasová kontrola je ale formalitou, až později v hotelu zjistím, že mi do pasu vložili i tzv. imigrační kartičku. Celkově mám ale z letiště Pulkovo velmi dobrý pocit, až na ty zákazové cedule naprosto normální letiště. Jen když si chci koupit třídenní jízdenku na MHD, mám smůlu, prý až v metru.
Venku pak pocítím poprvé ruskou zimu. Na nic nečekám a beru první autobus 39 a lístek za 30 Rublů (1 RUB je asi 0,35 korun) platím "u průvodčího". Pár zmrzlých stanic a ve stanici Moskovskaja první setkání s ruským metrem. Masivním a mohutným. Jako u nás. Staré, nezrekonstruované eskalátory, stanice z roku 1969, dojem mohutnosti dotváří ještě kovové dveře, jež brání ve svém konání sebevrahům. A pak staré špatné hlučné 81-71. Později měním modrou linku za červenou a metro opouštím "u Leninova náměstí". U stanice je i Finské nádraží, já však v ruském chladu hledám tramvaj. Moderní vozy se střídají s těmi, do kterých se člověk bojí vkročit, nic mezitím snad Rusové ani neumí.
Stačí pár stanic a jsem tam. Hotel St. Petersburg. Nevybral jsem ho náhodou, v roce 1982 tu byla na zájezdu moje máma a v tomhle hotelu (to se ještě jmenoval Aurora) spala. Není to levný hotel, spíš drahý, řekněme, že dobrý jednolůžkový pokoj nebyl problém v Petrohradu sehnat za 700 korun, já tady za něj dal dva a půl tisíce.
Ale bylo to znát, jemná noblesa, lehký snobismus a přitom všechno fajn. Výhled sice ne do města, ale do dvora, ale vlastně o nic nešlo. Ve dražším hotelu jsem snad nikdy nespal, tak jsem si to užil.
Ještě byl čas, tak jsem vyrazil do města. Aurora přes řeku, Petropavlovská pevnost pár stanic tramvají.
Jdu tam pěšky a spíš nasávám atmosféru. Jedna zastávka v samoobsluze, další o chvíli později na čaj. Pořádně oblečen, pražské jaro je náhle zapomenuto.
Zaječí ostrov a Petropavlovská pevnost, nejstarší část Petrohradu, tady to všechno začalo. Dokonce je tu i malá pláž, kde si hrají děti. Všechny krámy už mají zavřeno, tak plán absolvovat prohlídku s hrnkem čaje v ruce padá. Přesto si to užívám, pohled na Něvu i okolní věže. Nejen Praha je stověžatá.
Cestou zpátky se stavuji ještě na kafe a svačinu a pak rozpadající se tramvají zpátky na hotel. V posledním patře je restaurace, ale to není jak dojít si na pivo. Jsem hezky pěkně usazen, jen mně šokuje, že pivo, to je tu především české. A ceny šílené. Tak symbolické těstoviny s výhledem na Auroru. A pak konečně spát.

Část druhá: S horkým čajem Petrohradem
Ráno si jako správný nenažraný čecháček dopřávám v hotelu snídaňové hody a pak se vydávám do petrohradské zimy. Pár stanic tramvají na druhou stranu, než z které jsem včera přijel a nejprve mně čeká nějaká mešita a pak UFO - jinak vstupní terminál do stanice metra Gorkovskaya popsat vážně neumím.
Petrohradské metro je opravdu velké. Dlouhé eskalátory dolů, ve stanicích delší než naše pražské pětivozové soupravy, mezistaniční úseky mnohem delší než v Praze - tady je to ještě umocněno, že Petrohrad leží i na několika ostrovech a metro často podjíždí pod vodou.
Ve stanici Admiraltevskaya si pak užívám bohatou výzdobu a pak opět dlouhou cestu po eskalátorech vzhůru.
Chrám Svatého Izáka jsem viděl už včera z hotelu, z dálky na mně koukal, abych si uvědomil, že Petrohrad není jen Aurora. Teď s kelímkem kávy se kolem něj motám a hledám vhodné místo na focení.
Je neděle, ale turistů tady opravdu moc není. Všechno je takové mokré a zmrzlé.
Brodím se parkem kolem budovy Admirality až na to hlavní, co dělá Petrohrad Petrohradem - Palácové náměstí. Na Google mapách to působí až nadpozemsky, tady tváří tvář realitě si člověk uvědomí především neuvěřitelnou velikost prostoru. Když tu byla moje máma, zrovna umřel Brežněv a vše bylo překryto černým suknem. Momentálně se ale na věčnost žádný ruský velikán neodebral, tak si to můžu užít bez filtrů.
Zimní palác, Ermitráž, uprostřed Alexandrův sloup. Dlouho tu stojím a fotím, než se vydám Něvským prospektem do středu města.
V těchto místech, muzeích i zahradách, by se dal strávit celý den, ale mně to žene dál. Při první příležitosti kupuju čaj i se zázvorem a pak ho při focení Kazaňské katedrály bráním před nenechavým bezdomovcem. Prší, chvílemi sněží, fouká vítr. Chtěl si zažít pravé Rusko, tak tady ho máš.
Je to pěkné, moc pěkné, hlavní tepna Petrohradu, teď už plná lidí. Až na to počasí.
Procházku končím na "Náměstí Povstání". Z jedné strany Moskevské nádraží, uprostřed památník obráncům Petrohradu a ta hezká budova s hvězdičkou je kupodivu vstup do metra. Já si tu v jedné z ruských jídelen dopřávám "autentický" oběd a pak se jedu zahřát na hotel. Odpoledne se počasí umoudřuje, ještě vyrážím do světa. Na skok ke Klášteru Alexandra Něvského, pak se opět ponořuju do metra.
Chrám Vzkříšení Ježíše Krista jsem viděl už dopoledne z Něvského prospektu, byl však pro mně příliš daleko. Teď těch pár kroků k němu obětuju. Před ním se to hemží stánky a s turistickými cetkami - jako všude jinde na světě. Tak odfotit a jít. Já vím, že je toho ve městě ještě spousta, ale na obcházení památek už nějak není sil.
Tak zase metro. Stanice Sportivnaya se nachází na jednom ostrově, druhý výstup má ale na jiném, jsem na ní zvědav. O patro níž a pak dlouhý eskalátorovým tunelem pod Něvou. Tady mně to zase chytá toulavá.
V dálce vidím Ermitráž i těch pár sloupů na druhém břehu, procházím se kolem řeky, kde ještě plavou kusy ledu. Zimní palác i Petropavlovská pevnost na dohled, jen přes vodu, přes led.
Nakonec si dopřávám pár stanic místním trolejbusem a v hotelu už nemám sil. Nabízí tu i možnost objednat si večeři až na pokoj. Fotka pizzy sice sklízí na sociálních sítích spíše kritiku, ale mně je to, zcela znavenému, v tu chvíli už docela fuk.

Část třetí: Přístí stanice Pražskaja
Ráno ještě před půl sedmou mávám hotelu i Auroře. Pár stanic tramvají, modré metro a pak autobusem na letiště.
Okolí výpadovky na Moskvu se podle Stallinových představ mělo stát odpovědí na historický ráz Petrohradu. Stallinské budovy, budovatelské sochy, široké ulice... Radši zavřít oči a nevnímat.
Kolem půl osmé už jsem na letišti. Jedna kontrola hned u vstupu, další klasická pak až když chci do tranzitu. Při pondělním ránu celkem kvanta lidí, ale nějak stísněně se tu necítím. Na všechna moskevská letiště odtud míří desítky letů denně, já si vybral Rossyii na Vnukovo s odletem v 9:05. Záhy zjišťuju, že nástup bude autobusem, tak si v jedné mexické restauraci dávám kafe na zahřátí. Výhled na plochu kazí špinavá okna, naštěstí nějaké focení tu nikdo neřeší.

Petrohrad - Moskva Vnukovo
pondělí, 1.4.2019 9:05 - 10:35
(odlet i přílet na čas)
Rossiya Airlines, A319
FV 6027, VQ-BCO
LF: 95%

Venku zima...no jako v Rusku, nástup je ale rychlý. V bílo-červené A319 slyším od jednoho cestujícího Slovenštinu, jinak ale převažují Rusové. Všechno je strašně rychlé. Jen po startu se trochu děsím, berem trochu jiný směr, než má člověk představu. Není to tak dávno, co letadlo BA z Londýna místo v Düsseldorfu přistálo v Edinburgu a já tak přemýšlím, kde jinde než v Moskvě bych chtěl přistát.
Naštěstí je všechno v pohodě, i poslední výhled na Petrohrad je v ceně.
Většina cesty je nad mraky a já tak ze svých zadních řad sleduju, jak posádka, typická hezká ruská Nastěnka a jinoch jménem Pavel, se ke mně blíží s občerstvením. Dva různé koláčky a teplý nápoj k tomu. Není toho moc, ale docela mi to chutná. A horký čaj s citrónem se k ruské zimě vyloženě hodí.
Doufal jsem, že v Moskvě bude tepleji, ale velké lány sněhu moc přesvědčivě nevypadají. Oblétáváme město, to už jsme skoro na zemi, obrovská sídliště se ještě více rozšiřují.
Nevím, kde jsem vzal, že Vnukovo je malé letiště. Od dosednutí ke stojánce cesta dlouhá, naštěstí i zajímavá. Ruská vládní letka, desítky strojů, starých i nových, nakonec parádní terminál, v půl jedenácté jsme na místě.
Do města bych se dopravil v klidu Aeroexpesem nebo některým autobusem k červené lince metra. Ale já mám jiný plán. Kdysi jsem v tátových "ábíčkách" četl o stanici metra Prazskaya, jež se buduje na jednom z moskevských předměstí. Mělo jít o reciproční akci k pražské stanici Moskevská. Tehdy jsem si řekl, že pokud se do Moskvy někdy dostanu, tohle bude první místo, kam se pojedu podívat.
Stanice leží na šedé lince. Je víc možností, jak k ní dojet, já volím tu nejsložitější.
Autobus č. 526 vyráží z Vnukova jednou za půl hodiny a já mám na něj štěstí. Předměstská sídliště střídá s venkovem, no, je to taková místní 165ka. Google mapy i jiné zdroje tvrdí, že ke stanici metra Tyoplyi stan to trvá asi hodinu, realita je kapánek delší. Euforie, se kterou jsem do autobusu nastoupil, mně právě po té hodině opouští a to, jak se ukazuje, mám za sebou teprve půlku.
Autobus nakonec končí na...no jak to nazvat...menší sídlištní bordel s velkým obchoďákem, ve kterém se záhy ztrácím. Ale prodat mi v metru jízdenku na tři dny tu zvládají. Zas přichází euforie, zas se vracím v čase. Metro, to staré hlučné metro, co v Praze už nejezdí nebo prošlo rekonstrukcí, tady je, dokonce na nějakých dvanácti linkách.
Pár přestupů a když hlasatel ohlašuje "příští stanice Pražská", chce se mi regulérně tleskat.
Tak jsem tady, splněný dětský sen.
Fotím si ji jak blázen, procházím ji sem a tam. Stanice připomíná ty na Pražském Jižním městě, tmavě hnědá, upřímně, v Moskvě jsou mnohem hezčí, to Rusové svého času zvládli svůj úkol v Praze líp. Pak procházím oba vestibuly a hledám české stopy. Jen škoda, že při každém vstupu musím nechat zrentgenovat kufr.
V jednom vestibulu plastika Prahy, na sloupu pražský znak (jen tu rudou hvězdu si soudruzi mohli fakt odpustit), venku pak socha Gubareva s Remkem. Podobnou sochu, jak říká Wikipedie, bychom našli u pražské stanice metra Háje. Tak jo, už bych mohl skočit do metra a dojet do hotelu. Ale počasí navzdory, nějak sveřepě se držím plánu. A ten s přímým metrem prostě nepočítá. Tak popojet dvě stanice autobusem a tam se projet českou tramvají. Sovětská sídliště, náš vzor, chtělo by se říct.
Už zase trochu fouká a sněží, když o pár desítek minut později měním tramvaj za vlak. Moskevský centrální okruh, jak tomu říkají, železniční trať, co obchází město kolem dokola, otevřená teprve nedávno, ale s poctivě vybudovanými návaznostmi na metro. Je to celkem příjemná projížďka po moskevských předměstích ve vlaku podobném našemu Regiopanterovi. Ještě se mi nechce do centra, tak ho tímhle vlakem obkroužím.
Moje stanice se jmenuje Vladikyno. A hotel má skoro stejné jméno. No - hotel. Takový horší hotel Duo. Obrovský panelák, leckteré podniky ho používají pro své zaměstnance jako ubytovnu (nebo spíš pro svůj střední management). S Angličtinou tu bojují a jeden výtah na tak velký dům je prostě málo. Oproti Petrohradu je to pořádný sešup dolů.V Petrohradě ale chtěli za noc dva a půl tisíce, tady šest stovek.
Dávám chvíli pauzu a pak konečně do centra. Kreml už nestihnu, tak alespoň Rudé náměstí. Ale kam se honit? Spousta stanic metra jsou legendy, tak se v nich zastavím. Záhy si všímám, že v odpolední špičce jezdí vlaky snad po dvou minutách. Vystoupíte, uděláte fotku a už slyšíte přijíždět další vlak. Novosloboskya, Belosruskaya a nakonec Majakovská. V té se zdržuji nejvíc. Otevřená v roce 1938, považovaná za nejkrásnější stanici metra na světě. Škoda, že ty nejhezčí stanice vznikaly, zrovna když se v Rusku odehrávaly ty největší svinstva.
Nakonec Teatralnaya a pak vzhůruz na Rudé náměstí. Venku to opět fičí, ale já si užívám.
Vlastně je to jen velká betonová plocha a na jejím konci jak bonbónek na dortu Chrám Vasila Blaženého. Vpravo Kreml, vlevo obchodní dům GUM. Cestovatelském nadšení bojuje s touhou se někam schovat, nakonec je to tak nějak nerozhodně. Na nějaké procházení a kochání to fakt není, ale člověku se nechce hned pryč.
Tak se zahřát do Gumu, naleštěném pozlátku s bohatou historií. Tady by to bylo na courání, ale nohy si chtějí sednout. V jedné z restaurací si k čaji dávám poprvé v Rusku i jejich vodku.
V jedné z bočních ulic mi stovky světýlek zlepšují náladu. Na "náměstí Revoluce" se opět schovávám do metra. Už je tma a mám toho dost, ale cesta do hotelu je ještě hodně kostrbatá.

Na okružní lince si fotím stanici Komsomolskou a když jedna z kolegyň projeví přání, abych jí vyfotil stanici VDNKh, kde se odehrával děj nějakého sci-fi románu, vydávám se i tam.
To už jsem ale u muzea kosmonautiky i výstaviště úspěchů Sovětského hospodářství, to mám ale v plánu zítra. Ještě popojet pár stanic a pak vlakem na Vladikyno. Večer usínám s pocitem, že jsem toho stihnul strašně moc a vlastně skoro nic.

Část čtvrtá: Moskva stallinská i moderní
Ráno je plán jasný, nasnídat se a pak vzhůru na Ostankino. Ikonickou věž mám asi čtyři kilometry od hotelu, plán vzít to pěšky nakonec zavrhuju a místo toho využívám přímý městský autobus. Venku je příjemně slunečno, tak hledání vchodu beru s úsměvem. Otevírají v deset, na první hodinu mají menší slevu, takže lístek kupuju přes jejich webovky za příjemných 250 korun.
Kolem místního "monorailu" jehož využití zůstalo poněkud za očekáváním a proto dnes jezdí jen v "turistickém" půlhodinovém intervalu a pak konečně do nitra obrovského areálu. První kontrola hned u vstupu do parku, druhá pak před samotnou věží. Podobná jako jako na letišti, ale využijete-li úschovnu zavazadel, docela se to dá.
Člověk je varován, ať přijde včas a pak už dobrou půlhodinu před otevřením stepuju s houfem místních školáků dole v aule. Zde je tematická výstavka věnována komunikacím a kosmonautice, mně však mrzí, že tohle je snad jediná část celého areálu, kde se jaksi pozapomnělo na angličtinu.
Celá věž je strategický objekt prvního významu (o čemž svědčí i to, že věž v roce 1993 přepadli odpůrci tehdejšího prezidenta Jelcina) a tak nás tu hlídá i stráž se samopalem.
Úderem desáté vyražíme výtahem vzhůru, cestu na plošinu ve výšce 337 metrů nad zemí moje lehce zalehlé dutiny zvládají, tak si pak můžu v klidu nahoře užívat výhled na okolní...no, převážně sídliště.
Klasická atrakce, prosklená podlaha, to je na mně trochu moc, až odvaha mladých školáků mně přinutí si tam také stoupnout, ale strachy jsem podělaný až za ušima.
V ideálních podmínkách výhled až do vzdálenosti 70 kilometrů", píše se v průvodcích. Ideální podmínky dneska jsou, tak si to užívám. Na historické centrum nějak nedohlédnu, ale mrakodrapy v oblasti "Moskva city", to dávám. Ještě se kouknout dolů na ten monorail a na výstavu úspěchů Sovětského svazu jako spoiler toho, co mně čeká příště.
Nakonec trávím na věži sotva čtvrt hodinu, dole se trochu diví, že už mizím.
"Je to pěkné, ale můj dnešní program je náročný", odpovídám a mizím.
Dole pohrdám Monorailem i tramvají č. 17, jež před se před nedávnem dostala na stránky světových novin, když se na některých spojích této linky rozhodl moskevský dopravní podnik zkoušet tramvaje bez řidiče a prvním autobusem mířím k nedaleké stanici metra VDNKh. Sice přijíždím k jinému výstupu, než jsem měl v plánu, to mi ale umožní projít si z jedné strany na druhou ten velký park, kterému vévodí, jako poselství z jiného světa "Památník pokořitelů Kosmu".
O kus dál pak vstup do toho slavného výstaviště, vrcholu nevkusu a propagandy. Vlastně hezké místo, pavilóny jednotlivých (ex)sovětských zemí, jiné tématicky věnované určité oblasti vědy, všude spousta prostoru, stánky s občerstvením (u jednoho si dávám čaj a vafle), pro děcka věci na vyblbnutí, na kraji se rekonstruuje lanovka, ale člověk fakt musí vypnout mozek a nepřemýšlet nad politickými souvislostmi, jinak by mu z celého areálu bylo k zblití.
Ale jo, většina těch pavilónů je prostě krásná a když člověk dojde do středu výstaviště, kde se k nebi tyčí model rakety Vostok, vedle něj stíhačka Su-27, letadlo Jak-42 a o kus dál raketoplán Buran, chtě nechtě musí to celé vzít na milost. Nechce se mi vracet zpátky, areál je docela rozlehlý, pokračuju pak dál, někam do botanické zahrady, snad v nějaké naivní představě, že tam najdu silnici a na něm autobusovou zastávku, ale hledání se protahuje a já se najednou zcela regulérně procházím příjemným lesoparkem, tu a tam ještě zbytky sněhu, polozamrzlý rybník a vlastně si užívám příjemný detox po té propagandistické náloži sovětismu.
Nakonec i ten autobus nacházím a jedu s ním nazdařbůh. Teprve, když zaslechnu hlášení o tom, že v příští stanici bude "přestup na metro", vystupuji.
Skončil jsem u jedné stanic zelené linky, rychle to beru směr Kreml.
Nejdřív Borovickaja, ta vypadá strašně staře, ale otevřená byla až v roce 1986. Pravý duch starých časů na mně ale dýchne, když v rámci výstupu zaběhnu i do stanice ze třicátých let, Biblioteka im. Lenina. Anglické hlášení sem ještě nedorazilo, to to staré čistě ruské sice ztěžuje orientaci, ale člověk si připadá tak nějak víc v Rusku. Na člověka opět dýchnu duch starých časů.
Kreml, to není těch pár baráků a věží, u Rudého náměstí, co vídáváme v televizi, to je celá pevnost ve středu města (takovým se říká "Kreml" v Rusku obecně). Ještě si v jedné restauraci dávám předraženou pizzu a pak vzhůru pro lístky a do jeho nitra.
Jo, tady a ne někde v podzemí je samotné centrum Moskvy.
Vlastně to působí docela klidně. Chrám Nanebevzetí, Archandělská katedrála, Velká zvonice...a "moderní" Státní kremelský palác, kterým to celé zazdili.
Každou chvíli slyším píšťalku, to místní stráž usměrňuje turisty, když vkročí někam, kam se nesmí. Jsem celkem v klidu a Spašskou věží opouštím Kreml na Rudé náměstí, kde je o poznání příjemněji než včera. Ale už se mi tu být nechce, mířím kamsi k řece, kolem chrámu Vasila Blaženého, na dohled jedné ze "Stallinových sester". Moskva historická si tu podává ruku s Moskvou stalinskou a já vlastně ani nevím, která z nich se mi líbí víc.
Menší pauza a pak do metra. Mám už toho celkem dost, chci zase něco jiného, dobře, teďko Moskvu moderní. Metrem, tentokrát světle-modrou linkou, jež se snad jako jedinná v celé síti větví. Jedna z větví vede do oblasti mrakodrapů Moskva-city. Některé mrakodrapy vypadají podle obrázků fakt "hustě", má tu být i vyhlídka, dokonce i hostel ve 44. patře, o kterém jsem chvilku uvažoval. Když však ve stanici Vystavochnaya vystupuji, čeká mně příjemný šok - součástí stanice je poměrně rozsáhlé muzeum metra. Fotky, ukázky technického vybavení, dokonce i model soupravy, v které se s radostí fotím. Přijel jsem do Moskvy i za metrem a tohle bylo příjemné vyvrcholení této části výletu. Dál už by se to dalo popsat jako "ztracený v Moskvě". Ve zdejším supermarketu sice dělám menší nákup, ale pak se zcela ztrácím, chodím sem a tam, odpolední slunce zakrývají siluety mrakodrapů či zábrany, přes které to nejde, protože se za nimi ještě staví. Horko těžko nalézám stanici okružní železnice, kde už je zase trochu volněji a příjemněji a z druhé strany než včera celkem znavený dorážím do hotelu.
Večer ještě přemýšlím o rychlém výletu na jakési bývalé československé zastoupení, na jehož stavbě se podílel můj otec a místo toho si dělám kratší procházku do nejbližší restaurace na večeři. Zas jsem toho kvanta nestihnul, ale víc už prostě nedávám.

Část pátá: V ruských strojích
(věnováno obětem leteckého neštěstí letu SU 1492 v Moskvě - Šeremetěvu dne 5.5.2019)
Snídaně se v hotelu podává oficiálně od sedmi, čtvrt hodiny předtím je už toho rána ale v provozu. Štěstí pro mně, ještě stíhám pár soust a ochutnat pomerančový džus a pak už bye, bye Moskva.
Bral jsem tenhle hotel hlavně proto, že se z něj rychle dostanu na Šeremetěvo. Vlastně jen pár stanic maršutkou a pak stanice Okružnaja, kde, krom jiného, i co půlhodiny zastavuje aeroexpres na nejznámější moskevské letiště.
Za 500 rublů to není levné, ale asi tady šlo o to udělat dobrý první dojem pro návštěvníky ruské metropole. Vlak je nový a hezký, wifi funguje, jen si nemůžu pomoct, ale pojízdný minibar a nabídka placeného občerstvení mi přijde na tak krátkou trasu už trochu moc.
Ale už žádná zastávka, jen průjezd severními moskevskými předměstími a zanedlouho mně vítá ikonická hnědá budova tohoto letiště.
Jen můj spoj do Nižného Novgorodu odlétá z terminálu B, což znamená cesta do podzemí a automatickým vláčkem pod ranvejí. Slyšel jsem o tom, že něco takového mají, třeba v Madridu, teď poprvé to zkouším na vlastní kůži.
Moc jsem je chtěl mít ve sbírce, letiště Šeremetěvo, Suchoj Superjet 100 i Aeroflot a na tomhle přesunu se to krásně potká.
(A moc mně mrzí, že den před zveřejněním tohoto TR jeden SU9 v barvách Aeroflotu shořel a přes 40 lidí tento požár zaplatilo životem).
Slyšel jsem v minulosti zkazky, jak je SVO šílené letiště i informace, že už je to lepší. Na mně ale dělá velmi dobrý dojem, vše funguje, všechno se mi líbí, při vstupu do tranzitu mi paní dokonce sděluje, ze kterého gatu mi to letí, mít trochu času, projdu si to tu trochu křížem krážem, ale já vlastně od rána pořád tak trochu spěchám.

Moskva Šeremetěvo - Nižnij Novgorod
středa, 3.4.2019 9:50 - 11:10
(odlet i přílet na čas)
Aeroflot, SU9
SU 1220, RA-89015
LF: 98%
Nástup začíná už dobrých čtyřicet minut před odletem, on-line check-in jsem si udělal na jedno ze zadních míst. Sedačky ve formátu 2-3, vepředu klasická bussines class. Člověk by řekl, obyčejné letadlo, něco jakoEmbraer 190 , jen ruské výroby.
Složení silně mezinárodní, jen kolem mně nějaké dívky, jež prožily bouřlivou noc - nejspíše v některém z letadel Aeroflotu, a v podstatě záhy usínají.
Boarding ukončen dobrý dvacet minut před startem a záhy začíná push-back a pojíždění. Ač nikde dlouho nestojíme, do vzduchu jdem současně s letovým řádem.
Zase ta širá ruská zem, kde to množství sněhu mně trochu děsí. Ale užívám si to. V letadle ruské výroby jsem letěl naposledy v roce 1995, docela by mně zajímalo, jaký mělo ono túčko osud. Tohle je jiná generace, tohle je jiný svět.
Do Nižného Novgorodu je to jen lehce přes 400 kilometrů a tak se servisem trochu spěchá. Co se týče výběru nápojů, jo, to Aeroflot trochu zklamal, přeci jsem jsem čekal víc než jen výběr zda vodu perlivou či neperlivou, ale plněný sendvič, ten to zachránil. Jen mi bylo líto těch holek kolem mně. Letušky je, sice jemně a diskrétně, ale přeci jenom kvůli tomu všechny probudily.
Venku slunce a pod námi Oka, to je taková, na ruské poměry, menší řeka. Netrvá to dlouho a přistáváme v Nižném Novgorodu. Ač provoz je tu celkem hustý, toho času jsme tu jedinné letadlo. Vlastně ne, parkuje tu a čeká na své lepší příští TU-154B v barvách společnost Atlant - Soyuz. Celkem symbolické, právě tímto typem letadla jsem tenkrát letěl do Burgasu.
Letiště pěkné, o tom žádná. Focení tu nikdo neřeší, hala vypadá nádherně. Když na informacích prosím, zda bych si tu nemohl někde uschovat kufr, spustím tím hotové manévry. Jasně, že to jde, jen to není tak jednoduché. Kolegyně volá kolegyni, ta zase někomu jinému. V jakési česko-ruštině si ujasňujeme, na jak dlouho tu kufr nechám, nakonec končí v nějaké místnosti, která je nejspíš jinak určena pro ztráty a nálezy. Úschovné symbolické, moc děkuju zaměstnancům letiště, že to pro mně udělali. Tahat se tím do města, to bych fakt nechtěl.
Autobusů nejezdí do města moc a já si hned nechávám vlastní chybou někam ujet. Tak místo toho nějakou obskurní maršutkou. Člověk se do ní bojí vlézt, ale zaplatit za lístek bezkontaktní platební kartou, jo, to se dá. Kolem tramvajových kolejí, které nevypadají, že by se posledních třicet let s tramvají vůbec potkaly, zaprášenými předměstími, kolem divných lidí. Na letišti, to byla ještě civilizace, tady zase jakoby se člověk vrátil o spoustu let zpátky.
Nechci ani do města, stačí mi metro. Nakonec mi jeden z cestujících poradí, že mám vystoupit právě tady. Stanice Park Kultury, otevřená v listopadu 1989, dva dny předtím, než na Národní Třídě studenti zacinakaly klíči. Takový zašlý sovětský styl. Když vezmu, jak vypadají stanice, co v témže roce otevíraly v Praze, je to nebe a kozy.
Tak jako jinde, kde se loni v létě hrál fotbal, město je plné směrovek v Angličtině. V metru se dokonce i anglicky hlásí. Delší, červenou linku projedu celou, až na druhou konečnou.
Rusko je země metra zaslíbená, jen po rozpadu Sovětského Svazu se stavba na chvíli zastavila. Tady v Nižném Novgorodu ta pauza mezi otevřením dvou úseků trvala skoro 19 let. Ale druhá konečná, Gorkovskaya, to je moderna, za kterou se místní nemusí stydět.
Uprostřed rušného náměstí, uprostřed víru velkoměsta. Jen ten cíl, co jsem si dal, není jednoduchý. Najít stanici maršutky t57. Stanic je tu spoustu, jen nižněnovgorodští mají takový blbý zvyk, nějak se neobtěžují tam vyvěšovat čísla linek. Fajn, kdo hledá najde, tak jsem brzo našel. Řidič je ochotný, když ho prosím, ať mi ukáže, kde mám vystoupit a říkám mu i název zastávky, vybídne mě, ať si sednu k němu. Jede to pak nahoru a dolů, než mi pokyne, že už jsem tam.
"Tady to někde musí přece být," říkám si a hledám. Člověk by čekal nějakou ceduli ale nic, kde se nachází stanice lanovky do Boru, to si každý musí najít sám.
Jo, o tu lanovku mi jde. Do města s dietlovským názvem Bor je to přes Volhu. Most tu nějaký je, ale je daleko. Tak postavili lanovku. Šílenou, brutální, ale hezkou. Už se o ní zmiňoval kolega Kryštof. Z útesu dolů, jen sloup ještě na jakémsi ostrůvku a pak dlouhé prověšení dolů a pak zase vzhůru. V kabince pro šest lidí jsem jedinnný, kdo fotí, pro ostatní je to zřejmě rutinní cesta. Ani se nestačím bát, to až při cestě zpět, kdy foťák i telefon nechávám v klidu spát.
Jo, pořád trochu spěchám, tak není moc času. V Nižném Novgorodu jsem měl tři cíle, dva mám už za sebou, tak ten třetí. Trochu popojít a počkat na tramvaj. Tam, kromě průvodčí, co i tady umí platby kartou, funguje naštěstí i hlášení. Tak pár stanic a pak ven. Velké náměstí, pár soch, KFC a hlavně místní Kreml. Jo a taky slavné a (prý velmi hezké) Čkalovské schodiště, ale o jejich existenci se dovídám až po návratu domů.
Tak místo toho bez vstupenky a bez kontrol Dmitrijevskou věží do útrob Kremlu. Tady ke svému úžasu nalézám tanky a letadla, areál je zasvěcen "Velké vlastenecké válce" (jak Rusové říkají 2. světové válce). Vlastně se mi to docela líbí, je tu klid, pár chrámů a když člověk trochu popojde, i úžasný výhled na soutok Volhy a Oky.
Trochu fouká, trochu mrzne, já jsem celkem unavený, ale tohle si prostě musím užít. V dálce, na druhém břehu, fotbalový stadion a vedle něj Katedrála Svatého Alexandra Něvského.
Jenže čas není a tak rychlý oběd a pak najít autobus, co Vás doveze k metru. V KFC wifina stávkuje a místní mají snad zakzáno mluvit anglicky, já se trochu děsím, že mi uletí letadlo...no, a docela blbnu. Nakonec jsem nasměrován na ten správný autobus, kde se mně ujímají jakési dvě holky a díky nim nepřejíždím. Tak zase projet celou červenou linku metra a kde odjíždí autobus na letiště, to mi musí ukázat jakýsi kouzelný dědeček.
Jeden autobus mi samozřejmě ujíždí a na ten další hodně dlouho čekám. Přijde mi, že je kosa, ale na nedalekém hřišti místní kluci hrají jen v tričku a trenkách basket. Ano, zima jev Rusku relativní pojem.
Slíbil jsem, že se pro kufr vrátím ve čtyři, jsem pro něj skoro v půl páté. Žádný letištní relax se nekoná, vlastně se jde rovnou do letadla.
Logické by bylo pokračovat, když ne letadlem, tak alespoň vlakem do Kazaně, ale když se nudíte, vymýšlíte blbost. A hlavně hledáte. Tak ještě před Kazaní do Samary. Společnost Azimuth, o té jsem vážně ještě neslyšel, létá také s SU9, za necelou tisícovku mně do Samary vezmou. Jen to má malinkatý háček - musíte si dát noční v stopover v Rostově na Donu.

Nižnij Novgorod - Rostov na Donu
středa, 3.4.2019 17:15 - 19:10
(odlet i přílet na čas)
Azimuth, SU9
A4 218, RA-89094
LF: 100%

OK, výzvu jsem přijal. K letadlu autobusem a pak podruhé dneska SU9. Večer předtím se mi podařilo dokonce udělat on-line check-in (pravda, čistě v ruštině to byl docela záhul), jen mi tam znovu zkusili přihodit placený sendvič (poprvé to bylo při bookingu). A podruhý jsem je smazal.
Lítaj tuhle linku 3x týdně, letadlo je do posledního místa plné. Po startu úžasný výhled na město, lanovka přes Volhu zde vyniká v celé své kráse a šílenosti.
Sousedi vedle mně si objednali ten sendvič. Nechutnal jsem, ale podle oka mám pocit, že jsem o nic nepřišel. Pití je bezplatné a výběr bohatší než ráno u Aeroflotu. I když, jak se to vezme. Když v prvních řadách začínali, měli vodu, 7Up a Pepsi. V mé snad poslední řadě už 7Up dávno došlo.
Dobře, s Pepsi v sobě a s pěkným výhledem, až při přistání hodně dlouhá nízká oblačnost. Jen doufám, že na novém rostovském letišti jsou dobře navigačně vybaveni, po nějakém divertu fakt netoužím.
Tak jsou, sedáme tam až za tmy. Platov, ten se fakt povedl. Krásné, vzdušné a po přistání a výstupu mostem letadlo jako na dlani. Do města 40 kilometrů, autobusy samozřejmě jezdí, já mám ale málo času, beru nabízený hotelový transfer, byť při ceně 2500 rublů pěněženka pláče (autobus by mně stál 95). Řidič evidetně soudí, že za takové peníze si zasloužím něco víc a cestou bloudí. Cesta se tak protahuje skoro na hodinu a já si říkám, že tím autobusem bych tam byl asi dřív. Zas v autobusu bych se těžko dozvěděl, že Rostov je město kombajnů.
Ubytování mám zajištěno v hotelu Mister X za 600 korun a byla to špatná volba. Slibovaná snídaně se nekoná, wifi dočasně nefunguje, recepční (že se vůbec divím) nemluví anglicky. Alespoň že v recepci je k dostání české pivo a pokoj i s koupelnou vypadá velice hezky.
Dávám rychle vanu (tu fakt doma nemám) a pak vyrážím na prohlídku města. Hned za rohem non-stop otevřený supermarket a "Rostovskiy Gosudarstvennyy Tsirk" (místní Cirkus), za dvěma rohy Puškinova ulice, vlastně hlavní pěší zóna města. Ve středu ulice udělaný parčík, taková promenáda, i ve večerní tmě hodně příjemná záležitost.
Původně velmi krátká procházka se natahuje, hledám místo, kde bych si mohl dát pivo a připojit se k internetu a vlastně mi vůbec nevadí, že ho nemůžu najít. Nakonec v jednom malém baru měním pivo za heslo k wifi. Rychle se připojit a říct světu, že jsem v rámci na jednu noc utekl na jih a pak zpátky do hotelu.

Alespoň symbolicky jsem Rostov takhle ochutnal. Je to málo, ale kdo ví, třeba příště...

Část šestá: Se Švejkem na Volze
Na půl osmou slíben od hotelu taxik, už ve čtvrt mi z recepce přímo na pokoj volaj, že jestli chci, vůz je připraven. Chybějící snídani a wifi tím sice nezachrání, ale je to milý.
Původně jsem měl využít ten jejich hotelový transfer, v tomhle směru za 1500, ale po včerejším bloudění jsem rád, že se rozhodli objednat mi klasický taxik. No, klasický...podle loga to má být nějaká ta cool moderní alternativní taxislužba a mně trochu děsí, že na tabletu, co tu slouží jako taxametr, se hned od začátku objevuje částka 850. Zřejmě nějaká nástupní sazba. Taxikář však záhy tablet vypíná a já se jen děsím, jaká bude výsledná částka.
Tenhle však ví kudy, rychle se vymotává z města a než se naděju, je letiště na dohled. To už se mně ptá, co v Rusku dělám. Když mu nastiňuji svůj cestovní plán, komentuje to slovem "crazy".
To se už omlouvá, že nezastaví až úplně u terminálu, asi kvůli ceně parkování. Je mi to jedno, stejně si chci vyfotit terminál. Jen se pořád děsím, kolik to celé bude stát.
Tak jen těch 850. Dávám mu tisícovku, jsme spokojení oba.
Nové rostovské letiště bylo otevřeno sotva rok a čtvrt zpátky a jak už jsem psal, povedlo se.
Dimenzováno na budoucí vyšší provoz, ale člověk se tu necití nějak megalomansky. Na check-inu mi bez ptaní dají místo vzadu u okna, na kontrole se člověk moc nezdržuje, ale zároveň nemá pocit, že by jí nějak odflákli. Provoz onoho dopoledne není kdovíjaký, jen pár letadel za hodinu, ale člověk se tu nějak cítí dobře, v těch halách se neztrácí.
Po kontrolách celkem příjemný tranzit s výhledem na plochu. Pořád jsem trochu unavený a tak dávám kafe s vodou a pak, až chvíli před odletem, objevuju pohodlné křesla, kde by člověk snad i usnul.

Rostov na Donu - Samara
čtvrtek, 4.4.2019 10:00 - 12:50
(odlet i přílet na čas)
Azimuth, SU9
A4 207, RA-89093
LF: 60%

Tak podruhé s Azimuthem a tentokrát do Samary. Letadlo o malinko prázdnější než včera, ale kalhoty na téhle lince asi neprodělaj. Bez větších cavyků do nebes a já na chvíli do říše snů.
Opět se jim podařilo udat pár sendvičů a na mně zbylo i 7Up. Pak si rychle prohlížím bezpečnostní instrukce a pro změnu z vůle řídících si můžem prohlédnout Samaru pěkně z vrchu, včetně stadionu, kde se taky loni v létě hrál fotbal. Hodinky o hodinu dopředu a pak přistání na letiště s hromadou sněhu okolo. A někdy tehdy jsem si začal připadat jako opravdový turista. Jako člověk, který letí někam, kam ostatní nelítají a v době, kdy tam nelétá vůbec nikdo. Když sem před mnoha lety začaly ČSA létat, vůbec by mně nenapadlo, že se sem někdy podívám. A já tu jsem, unavený a přesto plný sil, kdy cestovatelské nadšení poráží všechny nástrahy okolo. Je to rozhodně pěkné letiště. V hale pozůstatky fotbalového mistrovství, když v letištních informacích prosím o mapu města, dostanu tu, co dostávali loni fotbaloví fanoušci. Jen informace, jak se dostanu do fan-zóny nebo ke stadionu, jsou pro mně jaksi bezcenné. Jezdí sem z města i vlak, jen s frekvencí dvou spojů denně. A tak chtě nechtě musím autobusem. Lístky se prodávají už v hale, s překladem mi pomáhá jeden z místních. Pokud chci až na nádraží, musím dvě hodiny počkat, stačí-li mi autobusák, jede tu cosi na způsob MHD. Samozřejmě stojím blbě, samozřejmě mi to ujede a jak blbec se šoukám do maršutky, která je všechno možné, jen ne důstojná doprava z letiště do města.
Těch padesát kilometrů do města, to je peklo i ráj v jednom. Peklo, to je ten mikrobus, to je vedro, to je nepohodlné sezení, to je stání v zácpách, to jak se přibližujem centru města. Ráj, to je když si člověk uvědomí, kde je a co dokázal.
Nakonec mně vítá autobusové nádraží. Rozbité, špinavé, s hromadami ledabyle odklizeného sněhu, Hned u autobusu mi nabízejí své služby taxikáři. Bylo několik okamžiků na tomhle výletu, kdy jsem měl, s ohledem na věci příští, služeb taxi služby využít. Tenhle byl jedním z nich.
Jenže já hrdě říkám "ne" a s rozbitým kufrem se hrnu po rozbité blátivé ulici k nejbližší zastávce tramvají, abych na vlastní oči viděl, jak ošklivé tohle město dokáže být.
O lince č. 23 vím, že je okružní a že dřív nebo později mně doveze k místnímu hlavnímu nádraží. Bohužel jsem si vybral směr, kde bylo ono "později", ač sama průvodčí mně ve zchátralé československé tramvaji varovala, že to bude dlouhé. A taky že bylo. Jako prohlídka města mě to přestalo bavit asi po půl hodině a to ještě zdaleka nebyl konec.
Zimy jsou prostě v Rusku kruté a patří k nim i tuny sněhu. Ač se tyhle tuny sněhu asi před pár týdny vydaly na cestu tání, právě proto, že jich byly tuny, je tahle cesta mimořádně dlouhá a blátivá. Někdy v té době jsem začal Rusy obdivovat, že tohle všechno vydrží, že odtud neutečou.
Naštěstí mi v té době průvodčí konečně sděluje, že jsem u nádraží, že můžu vystoupit. Stačí přejít silnici a člověk je náhle v jiném světě. Místní hlavní nádraží je moderní prosklená budova a Samařané se jí rádi chlubí. A mají proč. Čistá, přehledná, všechny popisy a hlášení i v Angličtině a když při vstupní kontole (ano, v Rusku i při vstupu na nádraží procházíte bezpečnostní kontrolou) prvotním pokynům nerozumím a lámanou ruštinou ostraze sděluji, že jsem cizinec, dostávám od sekuriťáka odpověď ve stylu "ale to jste měl říct, že jste turista" a následně mně laskavě a blbuvzdorně provází celým procesem kontroly.
Jo, tady se mi líbí. Mít na Samaru celý den, udělám si tu základnu a budu se sem vracet. Jenže já na ní měl jen pár hodin a tak nebylo času nazbyt. Rychle kufr do úschovy, tam ochotné babičky mi pomáhají s poněkud složitým procesem a pak zase na tramvaj. Tentokrát šestnáctkou. Tam kromě mně jen průvodčí a místní přiopilec. Průvodčí slibuje, že mi ukáže, kde mám vystoupit, přiopilec při zjištění, že jsem turista z Československa, mi s nadšením dává přednášku o historii města a z okna ukazuje, kde co je. Je to malinko otravnější, než by člověk snesl. Ale nikde jinde se člověk nesetkal s tak vřelou reakcí místních na turisty, jako tady v Samaře.
Naštěstí jen pár stanic a pak za výraznou českou stopou. Na jedné z křižovatek socha rozšafného pána a jeho psa. Tím pánem byl dobrý voják Švejk. Prosím místní školačky o fotku a pak rychle pár ulic a nábřeží Volhy. Za teplých letních dní tady musí být krásně. Písek, pláž, voda a bary a na druhém břehu prý úžasný kout přírody zvaný Samarská luka. Jenže do léta tady ještě hodně dlouhá doba a tak já fotím pláž i se zbytky sněhu. A protože času pořád není nazbyt a jeho čím dál míň, valím zase dál. Lenigradskaya ulica tu někde začíná. Po menším výšlapu se z ní stává příjemná pěší zóna, kde v jednom ze stánku měním útratu za čaj za heslo k wifi a pak se pomalu courám a říkám si, že navzdory tomu, co jsem viděl z tramvaje č. 23, může být Samara i neuvěřitelně krásná.
Čas se krátí, už toho moc nestihnu, jen to metro bych rád viděl. I tady ho mají, jednu linku, s výstavbou těch dalších je to všude v Rusku (krom Moskvy a Petrohradu) kapánek složitější.
Dvě tramvaje a pak mně musí průvodčí zase upozornit. Na velkém náměstí stanice konečná Alavinskaya. Otevřena v roce 2015, mnohé mapy v tramvajích ji ještě neznají. Voní z ní novota a je krásná. Tak jako jinde v Rusku čeká na mně 87-71, známá z Prahy.
Víc než jednu stanici nestihnu, tak popojíždím na Rossijskou. Podle mapu tu má být model rakety Soyuz. Přímo uprostřed sídliště, jako součást muzea kosmonautiky. Nalézám ho rychle, tahle raketa vážně nejde přehlédnout. Hrajou si u ní děti, místní mládež si nejspíš dává rande u rakety. O kus dál v životní velikosti sochy kosmonautů. Už jste si dělali někdy selfie s astronautem?
Znova metrem se mi nechce, pod raketou projíždí tramvaj. Má tu jezdit i třiadvacítka, ta mně doveze k nádraží. Má dlouhé intrervaly, nicméně když se jedné dočkám, podle předpokladů bych měl být za chvíli na nádraží. Už to docela hoří, vlak do Kazaně nečeká. Ptám se místních, zda to jede k nádraží. Jeden mi anglicky říká, že jo, ale bude to trvat fakt dlouho. Hned je mi to jasné, chytil jsem špatný směr. Do odjezdu vlaku půl hodiny. Nabízí mi pomoct, vystupuje se mnou. Sotva jsme venku, chce se mi brečet i smát zároveň. Vystoupili jsme na té samé stanici, co jsem odpoledne nastupoval. Špinavé, blátivé a hlavně u autobusového nádraží.
Je to vážné, ale mladík umí zázraky. I v Rusku funguje něco jako Uber. Přes mobilní aplikaci mi shání taxi, to je do pěti minut tady.
"Bude se Vás snažit ošidit," varuje mně, taxikáři ještě dává instrukce. Asi aby byl fér, asi aby jel rychle. A on jede, z křižovatek vyjíždí s akcelerací jezdce formule 1, s rychlostními limity si hlavu neláme. Trochu nás potrápí zácpy, ale prý to dáme. Deset minut před odjezdem mu dávám pořádné dýško a loučíme se.
S úlevou zjišťuju, že vlak odjíždí ještě o deset minut později, než jsem myslel, rychle stíhám koupit večeři. Úleva je však jen krátká. Jízdenku mám koupenou přes intenet, průvodčí jí však ve svém přehledu nemůže najít. Nějaké jízdenky jsem kupoval, některé z nich byl nucen později stornovat, skoro to vypadá, že jsem omylem vystornoval i tuhle. Volá náčelnici. Já nabízím, že klidně si ten lístek koupím znova. Zmrzlý, unavený, udýchaný, hlavně chci jet. Fajn, je nějaký problém, ale v někde mně našli, ať jedu, moje místo je prázdné.

Rostov na Donu - Samara
čtvrtek, 4.4.2019 20:26 - 6:20/+1
(odjezd i příjezd na čas)
RŽD
125ЙА
LF: 100%

Chtěl jsem ti to první setkání s ruskou noční železnicí užít, ale první chvíle v pětivozovém rychlíku do Kazaně mají k užívání daleko. Až chvíli po odjezdu za mnou příchází vlakvedoucí. Prý jsem nebyl "zaregistrován", tak to za mně udělala. Ukazuju jí lístek na další vlak, co mám koupený a jestli s tím nebudou problémy. Prý ne. Pořád udýchaný, ale už klidný.
"Dejte mu povlečení," instruuje svoje podřízené. "A čaj."
Tak teď teprve je čas vnímat, ruskou železniční vlakovou kulturu, o které jsem dosud tolik četl. Kupé pro čtyři, se mnou v něm tři kluci zhruba mého věku. Pohoda, nebojím se. Ve vedlejším kupé už někde hraje šachy, jiní si jdou k průvodčí pro horkou vodu na zalití polévky v pytlíku. Mám toho vážně dost, jdu spát. První vagón za lokomotivou, ta každou chvíli houká. Děsím se, že neusnu. Asi za hodinu mozek přepne, v tomhle se spát dá. Najednou je mi to jedno. I lokomotiva přestává houkat, tělo je připravené spát.

Část sedmá: V srdci Tatarstánu
Do Kazaně příjezd v 6:20, zase se vracím k moskevskému času, mám tak ještě hodinu k dobru. Ale ještě dřív, než nás průvodce začne budit, jsem vzhůru. Ač počet prospalých hodin bych spočítal na prstech jedné ruky, cítím se fit. Alespoň prozatím. Užívám si tu ruskou železniční klasiku, to ranní probouzení, vlak vjíždějící do města. Ještě stihnu si dát čaj a pak jen výhled z okna vlaku na místní Kreml mně nabíjí energií, kterou ten den budu potřebovat. Odlet do Jekatěrinburgu až v půl jedenáctý večer, tenhle den bude dlouhý. Na vedlejší koleji vlak uzbeckých drah, jo to na člověka dolehne ta dálka. Původně jsem to měl v úmyslu dospat v těch jejich "komnatách oddychu", co jsou na každém velkém nádraží, ale když u vstupu do nich nalézám zamčené dveře a zvonek, beru to jako znamení a místo komnaty oddechu beru za vděk nádražní čekárnou.
Ticho, klid a wifina. Pro unaveného cestovatele skoro ideál.
Kolem osmé dávám batoh do úschovy a vyrážím do města. Mám nějaký plán, jen se skoro bojím, že mi do něj už ráno osud hodí vidle.
Svůj vlastní "kreml", pevnost uprostřed města, to má prý v Rusku spousta měst, ten Kazaňský ale vyniká. Naštěstí tahle ráno už jsou ty správné dveře otevřené a já stoupám vzhůru.
Tělo chce spát, hlavě se mu nelíbí dopadající sněhové vločky, ale já si to užívám. To ještě nakouknout přes řeku, na "svatební chrám", na restauraci a aquapark, kde jsem chtěl trávit odpoledne, ale tohle dneska fakt nedám. Vůbec, navzdory nadšení, tohle bude hodně minimalistické. Tak shlédnout dolů, na měšitu zvanou "Mecheť", Chrám Velké mučednice Paraskeva Pyatnitsa a pak si zase užít zasněžený Kreml, třeba Chrám zvěstování, ale hlavně a to především mešitu Kul Šerif. To je zas stavba jak z jiného světa, jakoby sem ani nepatřila.
Druhou branou opustit Kreml a někam na kafe. Takhle jsem to nějak plánoval, krátké výlety, dlouhé přestávky, ale až tady se to stalo nutností.
Každé město má svoji výstavní pěší zónu, ta v hlavním městě Tatarstánu se jmenuje Baumanská. Hezké kupecké domy, spousta obchodů a hlavně ráno neuvěřitelný klid.
Na náměstí Tukaya to zase žije, konec konců i Kazaň má obyvatel zhruba jako Praha. Šílený.
O pár ulic dál park a místní jezero. Podle svých plánů jsem si tam měl sednout a relaxovat. To jsem musel psát asi opilý. Venku je zima a na jezeře by se dalo, při troše štěstí, i bruslit.
Tak se zahřát, malou svačinu v místní jídelně a pak do metra. To tu stojí od roku 2005. Jedna červená linka spojuje sever a jih města. Zcela cimrmannovsky jedu nejprv na sever a pak na jih. Tam mně čeká menší překvapení. Jedna ze směrovek ukazuje k "ulici Julia Fučíka". Únava je náhle ta tam, vybíhám ven, tu ulici hledám. Pomáhají mi místní, obyčejná široká, no, dost ošklivá ulice. Ale vyfotit jsem se na ní musel. Později zjišťuji, že už se staví první úsek druhé linky metra, který by tady měl končit a potkávat se s první linkou. A protože v Rusku panuje takový blbý zvyk, že přestupní stanice mají každá obvykle jiný název, ponese ta nová na druhé lince právě název téhle ulice.
Tak jo, vracím se do města, vystupuju ve stanici Kremlyovskaya. Postavená přímo pod Kremlem, architekti se na ní vyřádili. Dlouhé minuty stojím a fotím, než se odhodlám vyrazit zase do města. Už jenom zabíjím čas, stavuju se na oběd. Klasická ruská samoobslužná jídelna. Rusové prý neřeší, co kdo jí, můžete si dát sebevětší prasárnu, jim je to fuk. Mohu dosvědčit. Ale dát si rýži k místní verzi špízu, to nebyl záměr, to bylo prosté nedorozumnění.
Fajn, bloudím zpátky k nádraží. Na letiště jezdí nepravidelně cca co dvě hodiny vlak, ten první hodlám chytit. A až teď zjišťuju, proč tam byl ráno klid. Nádraží má dvě haly, vzdálené pár desítek metrů od sebe. První pro dálkové vlaky, tam jsem ráno odpočíval, druhé pro místní dopravu. Slovy Michala Davida "tam to žije".
Ještě hodinu, než jede první vlak, pak vyzvednout kufr a jít. Na peróně zastavil dálkový vlak, člověk vidí typický obrázek, o kterém tolik četl, lidi stojí a kouří nebo dokupují zásoby. Jen bábušky tu nahradil stánek.
Je pořád spousta času, když kolem třetí opouštím Kazaň a mířím na letiště.
Moderní vlak se cestou vylidňuje, na letiště nás přijíždí jen pár. Kdybych nebyl debil a ještě chvíli počkal, mohl jsem sedět už v Atrku Utairu a mířit do Ufy, kde bych přestoupil na jiný spoj do Jekatěrinburgu. Nebo dospávat ve vlaku. Jenže já to tenkrát chtěl mít hned a tak jsem sáhl po Russline. Drahý spoj v nevyhovující čas, který pak aerolinka ještě o dvě hodiny posunula, navíc koupený přes agenturu, který na nějaký full-refund kvůli tak "nevýznamné změně" hodila vidle. Dobře mi tak.
Ale vlastně je tu fajn, beru místo v hale, otevírám noťas, doháním resty. S pomocí google překladače se mi dokonce podaří koupit pohled a poslat ho babičce do Zlína. Automatové kafe je dražší než v centru, ale pořád se dá. Jen pozdější přesun do blízké pizzerie končí fiaskem, ceny jsou tu...no, jako na letišti.
Ok, po pár hodinách sezení už bolí pr...zadek, i s těžkým rozbitým kufrem se toulám letištěm. Přichází tma, ale do odletu pořád daleko. Až příliš pozdě objevuji ve veřejné části salónek, kde by se snad dalo přežít. Naštěstí o kus dál nalézám i cosi jako bar, který na ten krátký čas plní svůj účel.

Snad až hodinu a půl před odletem je otevřen check-in. Úplně v rohu letiště, hned vedle separátní vstup do tranzitu, kde je velká kavárna, která tu prohrává boj s automatem. O bezpečnostní kontrole nezmiňuju, to bych musel být sprostý.

Kazaň - Jekatěrinburg
pátek, 5.4.2019 22:25 - 1:55/+1
(odlet i přílet na čas)
RusLine, CRJ100
7R 862, VQ - BNE
LF: 65%

Ani nevím, jestli je tenhle prostor nějak propojený se zbytkem tranzitu. Už je to jen takové dlouhé čekání, už toho máme skoro všichni plné zuby. Naštěstí kolem desáté do autobusu a do letadla.
Malý CRJ100 je čerstvě plnoletý. Začínal u Delty, v Rusku slouží sedmým rokem. Ale barvy má hezké.
Místo 13B, které mi daly na check-inu, má z jedné strany spolucestujícího a z druhé, přes uličku, záchod. Ač nejsem klaustrofobik, tahle kombinace je v malinkatém letadle na mně moc.
Naštěstí není let zdaleka plný a letušky mají pro mou touhu po přesazení pochopení.
Rychle pak jdeme do vzduchu. Možná třicítka ruských bussinesmanů a já. Trochu se bojím. Malé letadlo uprostřed noci.
Letenka stála zhruba tři tisíce korun a já čekám nějakou večeři. Naiva jeden. Občerstvení letuška odbývá slovy, že kdo bude chtít vodu, tomu jí přinesou. Přihlásí se jeden.
Zkouším spát, vlastně si z celého letu moc nepamatuju. Jen takovou tmu, jen takové pološero.
Cestou do Jekatěrinburgu přeletím 800 kilometrů a dvě časová pásma. V městě na Uralu akorát probíhá horečka páteční noci, zelený laser nebo co to bylo z jakési diskotéky je daleko vidět. Pro piloty to musí být lahůdka v tomhle přistávat.
Skoro se mi chce tleskat, v hluboké noci jsme na zemi. Ale i tady to žije, hala plná lidí a před ní houf taxikářů. Tentokrát je odpálím velice rychle. Hotel mám doslova za rohem. U letiště jsou dva hotely, já si vybral samozřejmě ten levnější, samozřejmě ten, co je dál. Ale dá se, kolem původní budovy letiště, přes takový parčík. Ale jsem tam. Recepční v pohodě, nespí. Jen neumí anglicky, to mi vyráží dech. Pomáhají si s překladačem, nějak do dáváme.
V pokoji jsem pak překvapen mile, instrukce hovořily o společné koupelně pro víc pokojů, já ho mám ale pro sebe. Možná jsem byl upgradován. Vybavení na jedničku. Otevřu okno a vidím světla přistávajících letadel. Nechám okno chvíli otevřené a slyším hlahol letištního hlášení. Minulou noc jsem pořádně nespal a na spánek jsem se těšil, ale najednou se mi spát nechce. Ještě dlouho si to užívám, než konečně padnu.

Část osmá: Jaro na Sibiři
Snídaně do jedenácti, check-out nejpozději ve 12:00. Spát jdu ve tři. Snídani klidně obětuju, ale jsem vychcanej spořivej Čecháček, takže když mně kolem desáté budí "toaletní potřeba", cestu si protáhnu, výtahem sjedu do jídelny, kde v mátohách pojím pár soust, zaliju to džusem a pak zase padám.
Další hodina ale stačí, cítím se fit. Otevřít okno, nasát ten sibiřský vzduch a hlavně, užít si ten výhled.
Recepční se směje, hotel opouštím ve tři čtvrtě na dvanáct. Venku je slunečno a i docela teplo. I na Sibiř přišlo jaro.
Do centra jezdí vlak, bohužel jen párkrát denně, musí mi stačit autobus. Čekám podobnou hororďůru jako je linka 526 v Moskvě, ale je to vlastně docela fajn. Proplést se venkovem, nabrat nějakou babušku a pak už jen spanilá jízda centrem.
Konečná je před hlavním nádražím. Tak jako všude, kdo chce dovnitř, musí projít kontrolou. Tady to vychytali, do střeženého perimetru zahrnuli i přednádražní prostor včetně několika obchodů a restaurací. Tady to možná i trochu přehánějí, do perimetru už nezahrnují nástupiště. Kdo přijede vlakem a chce projít halou (předpokládám, že to jinudy nejde), musí taky přes kontrolu. Z bezpečnostního hlediska správně, ale absolvujete-li to často, neskutečně to otravuje.
Fajn, kufr nechávám odpočinout v úschovně, mířím na vlak. Na protejší hraně dlouhý poštovní vlak jedoucí přes celé Rusko, o nástupiště dál jeden dálkový osobní, co tu zrovna staví. Hrozen lidí kouří a okupuje stánky. Jak já se na to večer těším.
Teď mně ale čeká moderní ruský panťák a jedna stanice. Jmenuje se Pervomajskaja, taková stanice v širším centru, pro turisty bezvýznamná. Pro Čechy ale ne. Nedaleko ní je hřbitov a na hřbitově před pár lety zřízený a dodnes pečlivě udržovaný pomník padlým československým legionářům.
Ani se mi tu nechce fotit, jen tak postát a vzdát úctu hrdinům. Bojovali za naši svobodu, bojovali za nás.
O kus dál křižovatka a na ní pár zastávek tramvají. Tramvaje vypadali ve všech městech, co jsem v Rusku navštívil, vlastně stejně. Pár moderních nebo zmodernizovaných strojů a zbytek ojetiny, na které se od chvíle dodání snad ani nešáhlo. A mezi nimi nejvíc našich T3. I tady jednu takovou zanedbanou chytám, ale alespoň tu podlahu vytřít mohli.
Tak jako jinde lístek platím přes kartu, na dotaz, zda tenhle spoj jede k metru, je mi po chvilce váhání kladně odpovězeno. Prý do stanice Ploschad' 1905 Goda. Jo, tu mám v plánech. Jako konec mé vycházky městem. Rychle přehodnocuju plán, tady to naopak začne.
Projížďku městem si užívám, není to taková hrůza jako v Samaře, hlavně počasí je lepší. Zanedlouho vystupuju. Velké krásné náměstí, které kazí velký kamenný Lenin.
Hlavní pěší zóna, která se v Jekatěrinburgu jmenuje Vajnerova, je doslova a do písmene za rohem. A v sobotu odpoledne je tu docela rušno. Spousta lidí, pouliční umělci, kvanta obchodů i restaurací v západním stylu, evidentně zaměřené na zahraniční turisty, kterých tu bude asi víc, než právě v té Samaře. Paní za kasou v Burger Kingu je pak doslova nadšená, když si s někým může popovídat anglicky, což já v závěru zazdívám, když se s ní loučím rusky. Chvíli jdu, chvíli stojím, chvíli se kochám. Jekatěrinburg je cool, Jekatěrinburg se mi líbí.
Na konci ulice je hokejový stadión a pak místní Cirkus. Já však mířím někam jinam. Na pěší zóně kolem řeky je ikonické místo všech Ajťáků (kterým já teda fakt nejsem), Keyborad monument, pomník klávesnice. Jenže zrovna touhle částí se nedávno prohnala velká voda, nejspíš jarní tání a celou jí zanechala zničenou a v rozvalinách. Ani tady nefotím, nemá to cenu. Ano, byl jsem tady můžu jít dál.
Vlastně vím kam, k nejbližší silnici a doprava, na nejbližší křižovatce stojí mrakodrap Vysockij. Takových je ve městě víc, jenže tenhle má v 52. patře vyhlídku. Vstupné v recepci za pár rublů a pak výtahem vzhůru. Jen se podívat a kochat, na to velké město odkud vzešel Boris Jelcin.
Tady se nebojím, odtud se neženu, má to všechno jako na dlani. Když přijde zima, dávám si v automatu kafe, obejdu to několikrát dokola, pak ještě pohlédnout na pár chrámů a vím, kam musím příště.
Ještě si dát pauzu, mám trochu hlad. Dole pod věží je "západní burgrárna", bohužel zaplněná k prasknutí. O kus dál tak beru s chutí zavděk ruskou kuchyní.
Ulicí Karla Liebknechta vzhůru, ale nikam se neženu. Odpoledne se pomalu mění v podvečer a já jdu jen tak, jak stačím. Tady to vlastně je, to nejslavnější z města. Překrásný Chrám Všech svatých na krvi, který stojí na místě, kde byli zavražděni Romanovci. Ještě se kouknout okolo, třeba zdálky zamávat Kostelu Nanebevstoupení Páně, ale to už volá Dinamo. Stanice metra tohoto jména se nachází nedaleko. Jdu k ní parkem kolem přehrady, které místní říkají Gorodsky prud. Venku svítí slunce a je možná nějakých patnáct stupňů, přehrada je ovšem pořád plná ledu. Ano, ty zimy tu musejí být opravdu kruté.
Místní metro má jednu linku. Ta byla otevírána postupně mezi lety 1991 a 2011. V roce 2012 přidali ještě jednu mezilehlou stanici. A ještě jedna je v plánu. Všechny mapy metra tu ukazují síť včetně "budoucí expanze", která počítá s dalšími dvěma linkami. Jak jsem se ale někde dočetl, ta v blízké době není příliš reálná.
Jinak je ale metro typicky sovětsky megalomanské a zároveň hezky zdobené, včetně vozů. Intervaly nejsou kdovíjaké a tak přisobotě bylo celkem narváno. Chci si projet celou síť, ale to ještě počká, zatím jen jednu stanici, mám zas chuť na čaj. Láká mně to zas na Ploshchad' 1905 goda.
S tím čajem je to horší, ale atmosféra mně zas a znova okouzlí. A když vstupuju do nedalekého obchoďáku, připadám si jak v jiném světě. Krásné, zdobené, s obrovským atriem, Paladium hadr. S chutí vyjíždím po eskalátorech až na horu, tam místo vyhlídkové terasy objevuju kino. Dávat nějaký český film, nejspíš na něj zajdu. Dole pak, tak jako v Paladiu, supermarket.
Cítím se natěšeně, čeká mně dvacet hodin ve vlaku, to jsem ještě nikdy nejel. Nakupuju zásoby a vlastně nevím co. Pivo, vodu, vlhčené ubrousky, to se ve vlaku prý hodí. Ještě nějaké sušenky a pak už za tmy k metru. Dolů na jih a pak zase zpátky. Ve stanici Geologicheskaya, jež má být v budoucnu přestupní, už mají připravenu přestupní chodbu. Snad se jejího využití místní někdy dočkají.
Severní konečná se jmenuje Prospekt Kosmonavtov. I my měli u nás stanici Kosmonautů. Cestu v přeplněném metru si užívám, ale když ho konečně ve stanici Ural'skaya opouštím, docela se mi uleví. Za to pak žasnu. Stanice je prostě úžasná. Kovové lustry, jež evokují pouliční lampy. Naprostá paráda.
Od stanice je to kousek na nádraží. Samara varuje, už se zase nechci honit. Dobrou hodinu a půl před odjezdem vlaku jsem už na nádraží. Ještě stíhám večeři i se vrátit ke kontrolnímu stanovišti pro telefon, který mi tam vypadl. Jekatěrinburg - Novosibirsk
sobota, 6.4.2019 21:49 - 20:07/+1
(odjezd i příjezd na čas)
RŽD
070ЧА
LF: proměnlivý, ale pořád vysoký


Rychlík č. 70 má za sebou už 31 hodin cesty z Moskvy, ale do Jekatěrinburgu přijel na čas. Problém s lístkem se tentokrát nekoná, paní průvodčí mně rychle najde, stačí ji vysvětlit, že to číslo, co má napsané, je od mé občanky a nikoliv pasu.
V mnohavozovém rychlíku se střídají nové a starší vozy. Na mně vyšel ten starší. Ale zklamání je krátké, lůžko vypadá pohodlně a ještě je přes něj přehozena jakási malá matrace. Ve čtyřlůžkovém kupé je ještě se mnou nějaký chlap a pak žena, co vypadá, že k němu patří. Hlavně kvůli ní nechci být moc familiérní, ač spolucestující v jiných kupé jdou záhy do trenek.
Před desátou vyrážíme, na oslavu otevírám v obchodě zakoupené české pivo. Pak však mohu v klidu spát. Řítím se vlakem pod Transsibiřské magistrále. Co víc si má šotoušská duše může přát?

Část devátá: Život na kolejích
Ráno se budím, když telefon ukazuje asi půl devátou. Osazenstvo kupé se mezitím lehce proměnilo. Ten pán pořád spí v přes uličku, zatímco ta paní, co k němu podle mého názoru patřila, už vystoupila. Místo ní na horních lůžkách chrní dva zaměstnanci ruských drah, nejspíše se vracející odněkud z noční šichty.
Za normálních okolností bych se už nejspíš chystal k výstupu nebo rozespalý bloudil městem. Jenže dneska normální okolnosti nejsou. Na dospání mám ještě celý den. Nemůžu říct, že bych byl svěží, ale nějak to nevadí. Za oknem ubíhá nudná rovinatá krajina plná bříz, vyjdu-li ven do uličky, spatřím na vedlejší koleji projíždět tu a tam nějaký protisměrný vlak. Nejzajímavější úseky Transsibiřské magistrály jsou prý při přechodu Uralu a pak při jízdě kolem Bajkalu. Ano, velmi zjednodušeně řečeno před a po tom úseku, který jsem si vybral já.
Ale mně šlo o to, užít si tu dálku. To se mi zde plní měrou vrchovatou.
Snídám ze svých zásob, pak mně však zvědavost donutí vydat se do jídelního vozu. Legendy praví, že ceny v něm jsou na ruské poměry vysoké, místní jej nenavštěvují a pokud už, dají si maximálně něco k pití. Teplé jídlo si objednávají prakticky jen turisté ze západu. V jídelním voze jsem našel (krom personálu) jen skupinu lehce podroušených Rusů, co dopíjeli posledního Kozla. Legendy nelhaly.
U nás naše JLV hýří nápady a jídelní vozy vypadají velice pěkně. Tady mně zastihla plastová nuda a šeď. Na kafe čekám šeredně dlouho a není to žádná sláva. Na pivo o něco míň a tahle značka mi nějak nesedla. Pozoruju krajinu a z té úžasné kombinace hodné génia se mi chce spát.
Mám však menší zmatek v čase. Na téhle cca 1500 kilometrů dlouhé štrece vlak přejede dvě časová pásma. Telefon hlásí, že už se blíží poledne, jenže to už jsem měli být dávno za Omskem. Buď máme zpoždění, nebo si vzal ze sítě telefon špatné informace.
Těsně před příjezdem do Omsku se vracím do svého kupé. Vlak je v pohybu, výměna cestujících zde bude obrovská. Zároveň však s prvními zahlédnutými nádražními hodinami přichází rozhřešení. Ukazují 11:12, přijeli jsme na čas.
Z vedlejšího vagónu se hrnou kvanta vojáků, já se taky ženu na perón. Jen tak na lehko oblečený, užít si sibiřské slunce, ale hlavně připojit se na wifi a přes sociální sítě dát světu vědět, že já, kladenská náplava, jsem stanul v místě, kde kdysi válel Jarda Jágr.
Nástupiště plné lidí, ale pět minut před odjezdem se zlověstně vylidňuje. Trochu se bojím, že zůstanu stát až se vlak dá do pohybu, spěchám zpátky do vagónu. Tam se nejspíš vyměnil už personál a v mém kupé i osazenstvo. Pán už někde bloumá Omskem, o nádražácích ani vidu ani slechu, místo nich postarší chlap, který na bordel, který se mi za předchozí část cesty podařilo udělat, kouká vyloženě s hnusem.
Otevírám další pivo z jekatěrinsburského supermarketu a průvodčí, když nám přijde něco říct, se skoro zděsí. To se asi v Rusku nesmí. Rychle na tajno dopíjím a pak se vydávám vstříc obědu, dát jídelňáku druhou šanci. To už jsem tam z cestujících úplně sám a trochu se bojím. Na vaječnou omeletu chvíli čekám, na cosi jako řízek pak ještě dýl. Malá porce, velká cena, vůbec se nedivím, že na to Rusové dlabou.
Rychle zpátky do kupé, chce se mi ještě spát. Vlastně se nedivím, že Rusové ve vlacích i přes den spí, on život na kolejích dokáže být pořádně nudný.
Během odpoledne střídám spánek s tříděním fotek na počítači. Když si člověk najde nějakou činnost, která ho zabaví, dokáže být život na kolejích pořádný relax.
Za Omskem staví vlak už jen velmi zřídka, v jednom úseku nezastaví dokonce tři hodiny. Chtěl sis užít dálku, tak tady jí blbče máš.
Ale já si jí vlastně užívám. Stíhám čaj i vycházky do uličky, kde je tu tam na co dívat. Třeba na dlouhé nákladní vlaky, malá nádražíčka i okolní krajinu, fotím i točím, sleduju cestující v okolním kupé. Pak zas toho svého, uložit se a klimbat. Býval v českých nočních vlacích zvyk (a nevím, jestli to tak dodnes je), že Vás průvodčí přišel vzbudit půl hodiny před vaší cílovou stanicí. Tady je to hodina. Ono to má smysl, abyste se po té veledlouhé cestě stačili vypakovat, abyste na nic nezapomněli. Já si to už ve večením zapadajícím slunci vyloženě užívám, v závěru, kdy vlak přejíždí po dlouhém mostě řeku Ob, už doslova každou minutu.
Ve 20:07 jsme v Novosibirsku. Mám toho plné brýle, ale o slovo se hlásí cestovatelský andrenalin. Na protější hraně nástupiště zastavil rychlík z Ulánbátaru do Moskvy, zelená nádražní budova evokuje dálku. Z nádraží se loudám, nechce se mi. Tohle bylo parádní.
Původně jsem měl spát kdesi na předměstí, ale nakonec jsem vzal Marins Park Hotel Novosibirsk, přímo naproti nádraží. Tisíc korun na noc bez snídaně není na ruské poměry žádná láce, ale já jsem fakt rád, že stačí přejít velké přenádražní náměstí a člověk je hned tam.
Na první pohled velký obyčejný panelák, po vstupu do něj se však ocitne člověk v jiném světě. Moderní, západního stylu, recepční skvěle jazykově vybavené. Symbolické, výlet začínám i končím ve špičkového hotelu.
To pravé wau! má teprve ale ještě přijít. Dostávám pokoj v 16. patře. Přijdu, otevřu...a výhled na celé to náměstí i nádraží, za ním řeka Ob, když se člověk trochu vykoukne, má město jako na dlani. Co víc jsem si na závěr mohl přát?
Ano, jsem utahaný a měl bych jít spát. Ale ještě ne, město čeká. Mám nějaké plány, obejít těch pár pamětihodností, ale to už nedávám. Na hlavní novosibirské náměstí je to asi 1600 metrů, jdu to pěšky. Vlastně je mi fajn. Leninovo náměstí, někde v dálce místní divadlo. Vyfotit si ho a víc už z města nestačím. Tak už jen zajít někam na večeři, dát si pivo a pizzu, oslavit cíl cesty.
Tělo volá po spánku, ale ještě jedna povinnost mně čeká. I v Novosibirsku mají metro, dvě kratší linky, poslední úsek otevřen v roce 2011, byť by město potřebovalo podle všeho další rozšíření. Je to jen takové symbolické vyzkoušení, popojet jednu stanici, tam přestoupit a pak zase popojet jednu stanici na konečnou k nádraží. Vlastně jsou ta ruská metra všechna stejná, můžu to říct, vyzkoušel jsem je všechna. Před vstupem kontrola batožin, jízdenka se dá koupit i kartou, stanice monumentální a zdobné. Děsím se v neděli intervalů, ale nečekám dlouho. Lidé pozitivně reagují na moje focení, já už se těším do hotelu. Pozdě večer uléhám. Tělo má zmatek, spalo ve vlaku, je unavené, ale vlastně se mu nechce spát. Plný zážitků i únavy. Mám toho dost. Nejvyšší čas vyrazit domů.

Část desátá: Tulák chce domů
Ač unavený, spánku moc nedávám. Kolem páté mně hlad vyhání do recepce něco si koupit. V podivném panoptiku se tu míjí přijíždějící i odjíždějící hosté, ochranka a úklidové čety. Pár sušenek z automatu a pak zase vzhůru. Užívám si výhled. Novosibirské nádraží žije i touhle dobou.
Ještě na chvíli zalehnout a kolem sedmé jsem už vzhůru definitivně. Na počítači si pouštím flightradar. Oproti Praze je tu rozdíl pět hodin. Zatímco tam se teprve vydávají vstříc noci poslední lehce zpožděné Travelly, tady už je ráno.
Vypít čaj, sbalit se, naposledy se pokochat pohledem na rušné náměstí před nádražím a pak vyrazit. Na letiště odtud co půl hodiny jezdí autobus. Beru ten v půl deváté. Proplést se centrem a pak na jeden most přes Ob. Tady se autobus courá v zácpě. Ne, Novosibirsk opravdu není hezké město. Zabahněné, znečištěné, špatně se mi tu dýchá. Ale jsem rád, že jsem ho poznal.
Dvě a půl hodiny před odletem, to jsem ještě v autobuse, pípá smska.
"Pro Váš let byl určen gate 26. Nástup bude proveden pomocí nástupního mostu."
Dobré vědět.
Před letištěm parkuje Il-86, ale já s rozbitým kufrem bez koleček k němu nejsem schopen ani dojít. Check-in jsem si udělal už včera přes mobil. Bohužel ruské letištní úřady palubky v mobilu nějak neuznávají, tak si jí člověk musí v automatickém kiosku nascennovat a vytisknout. Nakonec to zabere jen pár vteřin.
Místní letiště není špatné, prostorné, vzdušné, jen takové...šedé. V duty free schopu si chci koupit místní pivo.
"Sorry, máme jen Budvar".
O kus dál to naštěstí zachraňuje jeden bar.
Výhled na plochu, o ten se tu člověk bát nemusí. Jedna restauračka vedle druhé, výhled přímo na letadla. Dávám ještě vydatnou snídani a pak mávám nákladní MD-11 v barvách Lufthansy. Chvíli po ní dosedá i jumbo v barvách Cargolux Alitalia. Obě letadla tu mají ale evidentně jen mezipřistání pro palivo. Novosibirsk - Praha
pondělí, 8.4.2019 11:30 - 13:00
(odlet i přílet na čas)
S7 Airlines, A320 Neo
S7 5865, VQ-BDQ
LF: 100%

Smska nelhala, nástup máme mostem. V předu dvě řady poctivé bussines class, to se mně ale netýká. Moje místo je až úplně vzadu, za sedadlo 28A jsem dal v přepočtu 150 korun. Let je úplně plný, převládají Rusové, doplnění Číňany, co tu jen přestupovali, Čech jsem tu dost možná jedinný. Praha je suverénně nejzápadnější město, kam se odtud s pasažéry létá. Pár spojů dál na západ už je čistě v nákladní režii.
Na nic se nečeká, jde se na start, před námi obě zmíněná carga, pak my. Docela se toho šest a půl hodiny dlouhého letu děsím. Většina povede nad Ruskem a to není moc na koukání.
Ale sotva odstartujem, nese se džus. Pak i jídlo. Dokonce teplé.
"Chcete omeletu nebo lívance", ptá se mně letuška.
"Omeletu."
"Omlouvám se, ta už došla, dostanete lívance".
Vlastně jsem nelitoval, lívance byly dobré, omeletu měl soused vedle a bylo v ní na můj v kus moc zeleniny.
A k tomu sušenka, trocha salámů a sýrů a taky máslo s roztíratelností -2/10. Čekal jsem trochu víc, ale vlastně jo, dalo se.
Sotva lidé dojí, nese se ještě podle výběru čaj nebo kafe. A půlka letu byla za námi.
Následně se tvoří "fronta na záchod", jež se plynule mění ve frontu "nechce se mi sedět". Vlastně to chápu. Let je nudný a dlouhý. Spojencem se mi stávají hry v mobilu, třídím fotky. Hodila by se mi nějaká appka, co má Travella, až na konci letu zjistím z palubního magazínu, že S7 taky něco takového má.
Pod námi ještě zbytku sněhu, který směrem na západ neubývá. Kapitán informuje o trase letu: Kirov - Minsk - Varšava - Praha. Letíme si kousek severně od Moskvy, bohužel ne moc tak kousek, aby to bylo vidět. Nad Běloruskem se zatáhne a dlouho není vidět nic. Když mraky povolí, je už pod námi jaro.
Poslední servis, sušenka a já si k tomu dávám kafe. Vedle letuška vybírá od cestujících (od těch, co je chtěli) deky. Evidentně už je někteří stačili sbalit. Kdyby ona dáma uměla vraždit pohledem, máme na palubě dva mrtvé.
Zase sníh, ale to už jsou Krkonoše. Pak Mácháč a Provodín. Pár oblouků a Praha. Přistává se ze západu, vidím ještě svůj kladenský dům a pak otočka kdesi nad křivoklátskými hvozdy.
Krátce před třináctou hodinou sedáme v Praze. Komplikace ale přichází přesně tam, kde by to člověk nečekal. Letiště Praha ještě opravuje stojánky před sezónou a má jich málo. Na té, na které máme být, ještě někdo je. Čekat dvacet minut v polích, to je přesně to, co po šestihodinovém letu chceš. Musím ale Rusy pochválit, první blbec, který vstal a jal se vyndavat si věci z binů, se našel až po patnácti minutách čekání.
Nakonec parkujeme na stojánce č. 13, u gatu B7. Letadlo opouštím jako poslední z cestujících, konečná je to i pro posádku, v Praze se střídají. Pasovka je hračka, automatický celník mně odbaví během chvilky. Ještě se nadechnout letištní klimatizace a pak definitivně vyměnit zbytky ruského sněhu za kvetoucí stromy pražského jara.

Výborné
Áno, u CD stále budia polhodinu pred stanicou, kde človek vystupuje, u RJ budia o 5 ráno v Pardubiciach všetkých, kto vystupuje skôr, môže o budíček požiadať.

Ja mám na Novosibirsk dobré spomienky, ale je pravda, že veľmi na pozeranie to nie je. Historicky bol strediskom Omsk a Novosibirsk ťažil vlastne až po odchode CS légií a príchode revolucionárov. Istý čas to bolo dokonca najmladšie mesto s 1+ miliónom obyvateľov. Dnes má cca 1,5 a síce pomaly, ale stále rastie. Majú tam ale jednu z najlepších univerzít na prírodné vedy a kúpanie v Obe počas leta má svoje čaro

TR skvely, ako obvykle od Peta

kolko dni to bolo spolu?

jencik píše:Výborné
Áno, u CD stále budia polhodinu pred stanicou, kde človek vystupuje, u RJ budia o 5 ráno v Pardubiciach všetkých, kto vystupuje skôr, môže o budíček požiadať.

Ja mám na Novosibirsk dobré spomienky, ale je pravda, že veľmi na pozeranie to nie je. Historicky bol strediskom Omsk a Novosibirsk ťažil vlastne až po odchode CS légií a príchode revolucionárov. Istý čas to bolo dokonca najmladšie mesto s 1+ miliónom obyvateľov. Dnes má cca 1,5 a síce pomaly, ale stále rastie. Majú tam ale jednu z najlepších univerzít na prírodné vedy a kúpanie v Obe počas leta má svoje čaro

Ano, s RJ jsem jel spacím vlakem do Košic jen jednou a kombinace důsledného hlášení stanic až někdy do půlnoci a někde za Popradem pak hromadný budíček vlakovým rozhlasem (doplněný o roznos kafe a croissantu) mně přesvědčila, že tohle už nikdy více (jinak ale se službami RJ na kolejích nemám problém).

Já jsem právě z více stran slyšel, v Novosibirsku není vlastně co dělat (za turisticky nejzajímavější část města bývá prý označována místní ZOO) a tak když situace dospěla (hlavně vlivem posunutí letu RusLine z KZN do SVX) k tomu, že zde strávím prakticky jen noc, tak jsem se tomu nebránil. Jinak jsem měl v pláni navštívit nějaký ten pravoslavný kostel a "památník semaforu" (nebo jak se tomu říká), ale na to už jsem fakt neměl sil

Omsk byl v plánu, chtěl jsem tam doletět ze SVX a odtamtud pokračovat vlakem, ale letenku se mi nepodařilo koupit. Mimochodem, jediné přímé spojení nabízí párkrát za týden ATRkem společnost NordStar a to ještě ta linka pak někam pokračuje. Není divu, že v tom vlaku jelo kvanta lidí jen ze Jekatěrinburgu do Omsku.

beardie píše:TR skvely, ako obvykle od Peta

kolko dni to bolo spolu?

Děkuji

Odlet v sobotu 30. března, návrat v pondělí 8. dubna. Jestli dobře počítám, tak to bylo 10 dní.