Fórum Airways.cz

Tak první tripreport byl přijat vlídně, tak je čas na další. Tedy, v době tohoto příspěvku trip teprve probíhá, tedy mám v plánu (a takto i v motivaci) ho dopsat, tak je lepší začít hned (ostatně dokud si ještě taky něco pamatuji, že...)

Fáze 0 - proč, zač a přípravy
Jednou za čas dá Osud člověku nabídku. Nabídku, kterou není možné odmítnout. Anebo by to byla alespoň škoda, neboť nabídky se neopakují. Tedy, Osud většinou nemá již charakter takové té zahalené postavy, Osud je moderní - používá mail. Jako tehdy, když mi přišla ta nabídka na kurz přežití ve Vyškově. Ne, o tom jsem nechtěl mluvit, to je jiná historka - dost stará a bez letadel.

Takže zpět k tématu. Osud tedy loňského listopadu vyjevil, že Strýček Sam pořádá jednou za několik let program IVLP - International Visitors Leadership Programme, kdy pozve vždy na určité téma několik expertů z jedné země, aby jim ukázal, oč to umí lépe než oni. Tentokráte je tématem elektronizace zdravotnictví a Sam naznal, že jsemť takovým expertem (do programu se nelze přihlásit, Sam si Vás najde, má-li pocit že se mu do programu hodíte). Nabídka zněla "zaplať si letenku do USA a zpět, zbytek platí americká strana, včetně vnitrostátních letenek, hotelu a stravy." Cirka deset dní, přelom ledna a února.

Nejdůležitější je získat souhlas doma, není fér přehazovat veškerou péči o domácí menažerii na manželku. Nicméně souhlas, ač váhavý, jsem obdržel. Tedy, dále je nutné se zeptat zaměstnavatele, co on na to. A on že ať jedu, do alokovaného ročního přídělu volna na výukové akce se vlezeme. O proplacení letenek (na rozdíl od asi většiny dalších účastníků) zaměstnavatele nežádám, jsem soudný a stačí mi že dostanu placené volno.

Po informativní schůzce s velvyslancem následuje upřesňování programu, organizátoři se velmi snaží býti rychlí (v práci totiž plánujeme s dvojměsíčním předstihem, což bývá limitující). Konečné zadání zní přílet do WAS, odlet z BOS. Naše skupinka deseti lidí se organizuje po mailu, debatujeme nad vhodnými letenkami, ale nikdo se moc nerozhoupává. 24.12. si předběžně vybírám routing s LH přes FRA, zvažuju i Mnichov. LH mám rád (i pro absenci jazykové bariéry), výběr 747 (přes FRA) či 340-600 (Mnichov) zní lákavě. A rozhodně nechci letět přes CGD, to ani za zlaté prase.

Píšu mail ostatním, žádná jednoznačná reakce. 27.12. už ta samá letenka nestojí 15.000, ale 16.700. Tedy neváhám, bookuji a platím a informuji ostatní - a je to na nich. Nakonec nás devět volí stejný let (tím se mé obavy z 1:15 na přestup ve FRA poněkud rozplývají - devíti lidem snad neuletí). Do toho si musíme opatřit J1 víza - na návštěvu americké ambasády (kde člověku seberou mobil, telefon i hodinky) budu dlouho vzpomínat.

No a pak už jen zabookovat (včas) parkování na Ruzyni, pohádat se s O2 nad tématem roamingových poplatků v USA a neexistence výhodných balíčků a nainstalovat WhatsApp. A těšíme se na odlet.

Den předem provádíme on-line check-in a čile komunikujeme po mailu, kde kdo sedí. Duch vzájemnosti roste.
Cestu začínám na Parkovišti C (Áčko s ostrými zákrutami fakt nemusím, Cčko je mnohem, mnohem příjemnější). Oblečení dělím mezi carry-on a zapsanou bagáž, tedy vypadá to že jedu spíš na půl roku než na deset dní. Ruzyně mne vítá ospalou atmosférou a bleskurychlým průchodem přes security. Akorát stíhám přes okno kalemácký pushback. LH1393, PRG-FRA, A320Neo, LF~90%
Scházíme se na gatu, už jsme všichni, jen nám chybí to letadlo - našich 1:15 ve FRA se nám najednou zdá poněkud málo. S asi dvacetiminutovým zpožděním A320 z Frankfurtu dokuje na našem gatu. Po ukončení boardingu si držíme dvacetiminutovou sekeru, ale kapitán slibuje včasný přílet. Odjíždí puškára, raketový start z 24 a za chvíli jsme nad mraky. Sandwich ušel, džus standardní, kafe akceptovatelné. Jsem rád, že LH není úplný hladolet, jako někteří jiní. Přistání ve FRA dost "positive", až mi cvakly zuby. Kapitán informuje, že sedáme do plochy, ach jo. Naštěstí na sebe autobusy nečekají, naše parta se láduje do prvního.

Doufám, že se neomezíš jen na leteckou tématiku
Máte na programu i návštěvu nemocnic? Pokud ano, můžeš prosím prozradit které konkrétní v metropolitní oblasti Washingtonu?

Tak můžu zmínit i náplň - to záleží na čtenářstvu, abych nenudil, chodí se sem asi hlavně kvůli letadlům, ne?
Teda né že bych náplň přesně zatím věděl, program dostaneme až ráno (tedy, americké ráno - já vím že je pět ráno, ale amíci si bůhvíproč myslí že je před půlnocí ) - bude to nejen o návštěvě nemocnic, ale i celé řadě dalších věcí kolem elektronizace.

jbb píše:Tak můžu zmínit i náplň - to záleží na čtenářstvu, abych nenudil, chodí se sem asi hlavně kvůli letadlům, ne?
Teda né že bych náplň přesně zatím věděl, program dostaneme až ráno (tedy, americké ráno - já vím že je pět ráno, ale amíci si bůhvíproč myslí že je před půlnocí ) - bude to nejen o návštěvě nemocnic, ale i celé řadě dalších věcí kolem elektronizace.

Tak se budu těšit A možná i pavelpmi. Btw.já mám na hodinách šest večer

Cobus nás vysazuje pod terminálem A, jdeme o patro výše a po ukazatelích. Gate Z69 neslibuje krátkou cestu. Obávané kontroly tedy zcela vpohodě - na pasovce asi dvě minuty, pak ještě ukázat palubovku před vstupem do celého prstu a jinak nic - čekal jsem další security, ale žádná tam není. Potud dobré zprávy.
Ty špatné - Z69 je opravdu daleko. Je tak daleko na západ, že kdyby ve FRA byl Z70, tak je to nejvýchodnější gate na CDG. Takže jdeme a jdeme a jdeme. Většinou po travelátorech, ale když je někdo zašpuntuje, tak je to rychlejší vedle nich. Gate otevřeli před pěti minutami, takže zase v takovém stressu nejsme. Ovšem mít z Prahy podstatné zpoždění, nebylo by to příjemné. LH418, FRA-IAD, 747-8i, LF~100%
A už jí vidíme - naše 747-8i D-ABYA "Bremen", dle internetu první 747 v novém LH livery (čímž teda netvrdím, že to staré nebylo lepší). Boarding je skoro hotov, nastupujeme předním rukávem a procházíme celé letadlo až dozadu (zvolil jsem místo 45B a doufal jsem, že vedle mne bude místo. Nebylo. Na sedačce deka (velikostí i tloušťkou by byla jistě v Dachau vnímána jako lehce nadstandardní) a docela naducaný polštářek. Po pushbacku následuje patnáct minut čekání, které pilot vysvětluje rozbitým motorem... Letadla před náma. To je ta výhoda dvojjazyčného hlášení, že co člověk nepobere napoprvé v němčině, vezme napodruhé v angličtině (to by se mi s AF nestalo, tam rozumím jen Merde a Merci). Následuje docela spektakulární de-icing, po kterém jsou původně bílá křídla spíše zelená. Rozjezd je proti pražské A320 velmi lenivý, chvíli to vypadá že do té ameriky pojedeme po zemi. Nakonec se ale něco stane a jsme ve vzduchu (soudě podle toho, že zvuky a efekty české D1 najednou ustanou).
Následuje snack (slané cosi a pití dle výběru) a na úrovni Paříže oběd - "gulasch" dobrý, salát taky, sladký "nachtisch" teda nic moc, ale hlad od rána už vítězí. Roztíratelnost másla dle zdejších expertů 10/10. IFE je tragické - výběr filmů naprd a rychlost odezvy mi dává vzpomenout počítačovému pravěku. Následující hodiny tak trávím pokusem o spánek - sedačka má pochopitelnou nevýhodu že není až u stěny, takže si není možné uložit hlavu bokem. No, co už, chtěl si mít soukromí, tak trp. Také nás poněkud trápí turbolence, ale po přesunutí z FL350 do 380 je to zdá se lepší. Nuda je ukončena servírováním snacku, chvíli poté nám kapitán ukazuje pod námi New York (prý...) Točíme na finále a jsme na zemi. První co vidím je taxující letadlo Kuwait Airways, zamačkávám slzu při vzpomínce jak jsem s nimi před skoro třiceti lety letěl FRA-KWI (to bylo ovšem 747-400 a né tou nezajímavou A330 co vídím...). Gate nás vítá přehlídkou dálek... Saudi a vedle SAF... Samá exotika.

Poslušně hlásím, že nezávisle na tom, jak moc mi zajímá letecká část reportu, mě ještě více zajímá ta část mezi lety neb mi to téma do určité míry živí (sakra, jak to že se Sam neozval i mě?! ).

Dobrá tedy, trochu se v průběhu rozepíšu i o programu - případně, pokud se tu (ještě) někdo věnuje elektronizaci zdravotnictví či zdravotnictví jako takovému, můžeme si o tom popovídat či popsat separé, když to tu bývá spíše o cestování a letadlech. Mimochodem, až teď z fotek zjišťuji, že naše 747-8 "Bremen" měla žlutý ocas. Takže asi nikoliv nové livery. Ale to jen tak na okraj.

Po vypnutí motorů docela dlouho čekáme na přistavení chobotů, zatím kolem nás panuje čirý ruch - objeví se autíčko cateringu, cívka na plnění paliva a kolem stále jezdí takové velké divné věci - vypadá to jako vagón metra co dostal čtyři kola a je na chůdách. Zajímavé je že tahle vozítka mají svůj vlastní pruh označený symbolem, ano pro vojáky střední tank, pro nás ostatní typická <>ča. Ale tenhle znak asi v USA neznají, takže neurazí. Tahle vozítka se vyskytují buď v oboustranné variantě, nebo to má kabinu jenom vepředu - a tyhle s kabinou vepředu mají na střeše takové dva velké výstupky - vypadá to jako kýl jachty, ale ten bývá dole. Fakt nevím k čemu tyhle nádory slouží, ale třeba někdo znalejší doplní. Poslední pohled na Královnu nebes a pak nás po skupinkách a po čekání vedou do jednoho takového vagónku a vezou na druhou stranu letiště. I vevenitř to vypadá jako metro, přičemž to svou výšku umí přizpůsobit okolí. Zaujme i pohled na podvozek tohodle vehyklu, na zadní straně identifikuji dvě baterky za které by se nemusel stydět střední tank T-55. Na druhé straně letiště jsme vypuštěni a přivítáni cedulí. Za rohem pak už čeká docela dlouhá fronta pasovky. Oč déle jsme strávili na pasovce, o to rychlejší byl další průchod letištěm. Zavazadla už byla složena mimo karusel, žádné nechybí, ani škody nejsou velké, snad jen - oni ta zavazadla válí v bahně? No nic. Žádní celníci, žádné formuláře (jen jsme ukazovali naše J-1 víza a dopis od velvyslance). Čekal jsem to horší. Vyzvedává nás náš doprovod a vede ven s komentářem "Naše auto poznáte, je veliké". Tedy, chtěl jsem namítnout že v USA jsou všechna auta (sympaticky) veliká, ale do totálního chaosu před letištěm vplulo opravdu velké auto - něco jako dodávka od UPS, tedy hnědé, podobně široké i vysoké. Jen ta délka je jak dvě pražské dodávky UPS. A vevnitř kožené sedačky, na což někdo z naší skvadry reagoval slovy "konečně business, to nešlo takhle už z Prahy?" Cestou se nám stmívá a nás čeká hotel. Hotýlek na 17/H, na dohled od Doníkovy residence. Pokojík slušný, leč zima jako v morně. Pokouším se zavřít okno, abych zjistil že je zavřené a táhne od něj - bodeť by ne, když je tam sklo jak z chatrče Malého Bobše. O těsnění tu zřemě už vůbec neslyšeli. Takže startuji klimatizaci a nastavuji (při znalosti jediného údaje ve Farnheitech, tedy teploty těla) 90 F. Pak naštěstí najdu přepínač na Celsia a stahuji na 28. Mimochodem, stejný postup a myšlenkové pochody jako já zažívají (na základě následných debat) všichni účastníci, neboť každý začal pokusem zavřít okno a končil žhavením klimaanlage. Následuje krátká procházka k Bílému domu, který se nám zdá nějaký malý. Velmi malý. A taky není bílý, ale žlutý. A Bílý dům má být bílý, ne? A mně osobně se zdá ještě menší než když jsem ho před dvaceti lety viděl poprvé. Shodujeme se, že někde musí být ten opravdový, televizní a tenhle postavili asi pro zmatení nepřítele. A turistů. Proto ho tak bedlivě hlídají, a dokonce už je i Pennsylvania Avenue ped ním uzavřená, asi abychom nic neodhalili. Kdepak, na nás si nikdo jen tak nepřijde. Končíme večeří v hotelové restauraci a ubíráme se do postelí. Já ještě píšu první dva díly TR a snažím se trochu odsunout spánek kvůli jet-lagu. V jedenáct (EST) už fakt nemohu a padám do mdlob, dá-li se tak nazývat spánek?

No, je báječné usnout v 23:00 EST, ovšem když vám zvoní telefon v 02:00 EST, protože si někdo v Praze vzpomněl že mi musí zavolat a vytípnutí nevnímá jako signál že já si povídat nebudu... To už tak dobré není. A od čtyřech stejně nemohu příliš usnout. Takže si pro změnu povídám s domovem já přes WhatsApp, neboť doma je už jedenáct.
Nakonec po sedmé vyrážíme z hotelu na snídani. Neboť hotelové snídaně tu prý obvyklé nejsou, jak nám bylo předchozího večera řečeno. WTF? Čtyřchodová hotelová snídaně je přeci základ! A základní lidské právo, ne? Ovšem my končíme v mekáči - jídlo stejné, ceny o chlup vyšší než v ČR, obsluha výrazně obéznější a zanedbanější. A taky se na nás lepí nějaký žebrák a chce prachy, ale my jsme lakomí Češi, hochu. Takže sorry, jako!

V osm nás nabírá mikrobus (poněkud skromnější než ten včerejší) a veze nás na Crescent Place - údajně nejvýše položené místo ve WAS, kde sídlí Meridian International Center, organizátor našeho pobytu. Kdysi, před další výstavbou, byl prý od tamtud vidět až na Kapitol. Což o to, domek mají pěkný, historický. Samozřejmě si stěžují, že je těžké ho udržovat, an je cca z roku 1930. Což je v Americe jako ranný středověk u nás. Po organizačních záležitostech následuje první přednáška s lidmi s American Telemedicine Association. Přednáška zajímavá (v ČR jistě neřešíme odlišnou legislativu v jednotlivých částech země a zřejmě i dostupnost rychlého internetu je u nás lepší), ovšem v praxi... No stejně navoněné řeči jako u nás a skutek také poněkud utíká. Aspoň takhle jsme to pak zhodnotili v kuloárech, praktických přínosů tam bylo pomálu. Přednášky jsou doprovázené simultánním tlumočením pro ty, kteří to potřebují. Ovšem provedení je takové, že pro ty co to nepotřebují je to rušivý element a pro ty co to potřebují je to zase asi příliš rychlé. Ale jinak se to asi udělat nedá (tedy krom varianty netlumočit a požadovat jistou úroveň jazyka, ale k tomu zřejmě ještě doba nenazrála).

Pak dobrý oběd s lidmi z US. Department of State, konkrétně přidělencem pro Českou republiku. Moc prý touží v budoucnu působit u nás na ambasádě, říká že přidělení na pražskou je jeden z nejvíce ceněných postů v jejich diplomacii. Velmi rád by proniknul do české duše, nicméně naše překladatelky mi kategoricky zakazují vyprávět mu nějaké povedené české vtipy. Takže nic. A přitom ten o dvou arabech a židovi cestujících v letadle... Ten by se mu musel líbit, ne? No, dal jsem si říci a povídali jsme si bez humorných vsuvek.

Odpoledne následuje prohlídka WAS s průvodcem, taková ta klasická místa - Bílý dům, Hotel Willard, Kapitol, Lincolnův pomník, svezou nás i kolem Washingtonova, Jeffersonova, ukážou sochu Granta, atd. Vše v dvouapůl hodinách, je zima, trošku mne mrzí že jsem se netrhnul a nenavštívil spíše Muzeum letectví a kosmonautiky - na to tu mít čas bohužel už nebudu, škoda. U Lincolnova pomníku vzpomínáme na Forresta Gumpa. V šest se scházíme zase v hotelové restauraci, není síla jít někam dál. Jet lag nás docela drtí, v osm se odvlečeme na pokoje a na dobrou noc se sázíme, od kolika kdo z nás už neusne...

Pěkně vás vzali na hůl. Nejvyšší místo Washingtonu je ve čtvrti Tenleytown, tak o 4 kilometry na severozápad. Je tam takový parčík - rumiště a tam to je. 125 metrů nad mořem. Potkal jsem se tam se stejným bláznem, jako jsem já, ženskou, která měla v "batohu" na zádech spící tak roční dítě se zalomenou hlavou a oba jsme hledali ten nejvyšší bod té strašné placky.

Co ty nemocnice?

Tak ono je vždy třeba brát tvrzení hostitelů s rezervou a z toho jejich kopečku stejně nebylo nic vidět. V naší desetičlenné skupině jsme doktoři pouze tři a dva z nás tu medicínu dělají, takže program má širší záběr než jen špitály. Ale ty máme slíbené až v SFO a BOS, tady ve WAS nás dnes čeká ministerstvo a tak.

Diky za TR, moc pekne se to cte a hodne me to bavi.
Pridavam se k tem, kteri maji k odbornemu tematu blizko - jsem byvaly IT a soucasny jednatel NZZ

Tentokrát se už spalo lépe. Tedy, spalo by se, pokud by mne v půl třetí nebudil telefon od PPL. No, nesnažil jsem se pánovi vysvětlit, že je půl třetí, když on si určitě před mým domem v ČR myslel, že je půl deváté. Ale vzápětí jsem znovu zabral a vzbudil se až v šest - a následně do sedmi řešil přes WhatsApp s řemeslníky věci na domácí stavbě. WhatsApp měl docela prodlevu (asi 5 sekund), ale to jsme vyřešili hláškou "přepínám" po dokončení myšlenky. Když si vzpomenu na telefonování s otcem z/do KWI před skoro třiceti lety - jisté pokroky tu myslím jsou (jasně, roamingem by to asi bylo ještě lepší, ale při ceně u O2 přes 60 Kč/min bych asi musel po návratu prodat ledvinu a možná i játra).

Začneme pohledem na náš hotel na rohu 17 a H, tentokrát jsme nešli k McDonalds, ale do takového hipsterského bifé. Celé to nestálo 2USD jako včera ale spíše 15, ovšem rozdíl v obsluze i kvalitě potravy tam byl, ostatně, posuďte sami. Moje porridge je taková nezřetelná, ale bylo to opravdu dobré. A víte co, ty porce nejsou nejmenší, ale přemýšlím co se stalo s tou bájnou amerikou kde předkrm zasytí čtyři Frištenské? Zas tak velké ty porce teda nejsou. Spíš lehoučce, ale jen lehoučce nadprůměrné. Následně boardujeme dodávku a vezou nás kolem Potomac river do Marylandu na US Dpt of Health and Human Services, Health Resources and Services Administration (HRSA). Cesta nám dává nahlédnout do mimoměstských reálíí - zelený Potomac, šestiproudá dálnice, atd. Řidič s tím jede jako se stíhačkou a pilně imituje bojové manévry. Fotek mám tedy jen pár a nejsou z nejkvalitnějších - to co moc vyfotit nešlo jsou klasické americké trucky - hlavně velké sklápěčky. Leckerá a i leckteré osobní auto tu není z mého pohledu zrovna vyvoněné - promáčklé dveře či v případě náklaďáku zohýbané až trčící nárazníky jsem viděl více než párkrát. Z vyvýšené dodávky máme dobrý výhled do aut, takže vidíme, jak v občasných zácpách a někdy i mimo ně také většina řidičů pilně používá mobilní telefon - naši dopravní experti by tu dostali psotník do pěti minut. Také se nám všem velmi líbilo zdejší provedení elektrického vedení. Nic proti dřeveným sloupům, dřevo izoluje, ale těch deset řad nad sebou a průchod kabelů stromy (ano, dřevo izoluje) - to teda z domova neznáme. Rychle se ujišťujeme, že jsme nebyli uneseni do Bangladéše a pak si říkáme, že tu mají jen 110V, tak to asi vadí méně než u nás, kde ČEZ má záchvaty z větví blíže než 6m od krajního vodiče. Budova HRSA nás přivítá dvěma strážnými, kdy každý z nich by z fleku mohl hrát otesánka poté co tento sežral vůz i s koňmi. Asi tu nejsou fyzické testy povinné, případně jsou limity velmi mírné a zkoušející je povinně vybaven defibrilátorem - jistě by byl potřeba. Následuje prohlídka jak na letišti a vyfasujeme náramek jak na diskotéce. Budova je moc pěkná, na výšku by se tam vešel div né Saturn V. Ovšem jinak tu mají zvyky podivné - na záchod jdeme ve skupince s doprovodem a pokud prý chceme k jednání kafe, tak nám ukážou kde si ho máme koupit. Jedna z účastnic to komentuje, že tohle zkusí až bude jednat s delegací z našeho ministerstva. Lidé z HRSA nám mají představit, co v USA dělají na poli telemedicíny. No, je to takové... Teoretické. Záměry, politika, plány... Tak se teda ptám co mají a co už se jim povelo. A dozvídám se o záměrech, politice, plánech. Tak se ptám znova a chci nějaký příklad. Dobrali jsme se toho, že pán s diabetem přijde k praktikovi a je spojen se specialistou (nějak) a dále je léčen asi specialistou (nějak) a monitorován (jak? těžko říci). Odpovědná osoba trošku připomínala Katušku Jau-jau, když hovořila u Krause o biomase, co vyroste na kompostu. Naproti mně sedí pán v uniformě z US Medical Corps - s tím jsem si pak vyměnil kontakt a i ten se tvářil, že jeho kolegyně nás tak úplně nepřesvědčila. Do teď jsem nevěděl, že člověk v uniformě nemusí být zrovna z armády.

Po té šarádě následuje oběd a ne tak ledajaký. Vzali nás do dineru jak z padesátých let. Celou dobu jsem se rozhlížel kdy se ozve "I love you Mickey - I love you Honey Buney - This is a robery". Prostě vystřižené z Pulp Fiction. Po obědě zpět do města a schůzka s HIMSS - pocity z ní dost obdobné jako ze schůzky s HRSA. Hovoří o best practices, ale přiznejme si - i v naší kotlince s eReceptem a ePACSem jsme mnohem dál. A když to porovnám s dánským EHR, tak to už je pro USA úplné scifi. Takže "take away" z té schůzky je spíš to, že jsem pochopil proč Musk řeší Starlink. Neboť broadband je v celé řadě USA dosti pomalý.

Další přednáška byla lepší, profesor Lyles nám poskytl historický přehled vývoje federativistických snah v USA a vývoje zdravotnictví v USA. Pro některé mé kolegy jsou ty tři hodiny na hranici přežití, já odpadl až ke konci. A rozhodně mi ty tři hodiny dali z USA více než dějepis a zeměpis za celou základní i střední školu.

Po návratu na hotel řešíme ještě shopping, neboť jinak není kdy. Je nám doporučen Pentagon City Mall, takže zavrhujeme taxík a noříme se do metra. Chvíli bojujeme s jízdným, ale vše se podaří a užíváme si jízdu celkem čistým a rychlým dopravním prostředkem. Proti Praze jsou stanice architektonicky až neuvěřitelně chudé - jenom pohledový beton, navíc jsou všechny stejné. Dámy jsou v sedmém nebi a vypadá to, že bude nutné sehnat nějaký čtyřkoláček, ne-li náklaďáček na cestu zpět do hotelu. Ani já jsem nezahálel - dostal jsem totiž jasný příkaz od rodiny, že si mám koupit něco na sebe. Obecně teda nevím, co na těch nákupech lidé v USA mají, ale ty troje jeansy stály v součtu 100 USD, což je prý dobrá cena. No, tak mám alespoň zase na pět let vyřešené oblečení. Jen si lámu hlavu, co přivézt domů partnerce - ona totiž taky vše má a věci na sebe si jí příliš kupovat netroufám. Na cestě zpět na hotel zaujme cedule v metru "Metro is operating on or near schedule". A po debriefu u kafe je čas zalézt - zítra nás čeká přesun do SFO, tedy se velmi těšíme na nový jet-lag.

Ty dráty na dřevěných sloupech jsou naprosto šílené, prostě ve Státech jsou v některých technologiích neuvěřitelně v pravěku. Třeba běžné používání faxu nebo šeků.
V centrech velkých měst je to často zakopáno, ale na předměstích je vše na povrchu. Pokud zafouká silnější vítr, tak se v lepším případě opravuje vedení, v horším přivážejí nové sloupy. Zrovna v celém DC je vše zakopáno (byť kdo hledá, najde výjimky - třeba na severozápadním okraji Georgetownu), ale jak se překročí hranice na území vnějších států, tak je to na sloupech (kromě určitých center - podle mě v Pentagon City je to také pod zemí). A to není jen silová elektřina, ale samozřejmě i telefonní vedení a kabelová televize. Na druhou stranu, dálková vedení s vysokým napětím jsou ve většině států zakopána.

Globik píše:Ty dráty na dřevěných sloupech jsou naprosto šílené, prostě ve Státech jsou v některých technologiích neuvěřitelně v pravěku. Třeba běžné používání faxu nebo šeků.
V centrech velkých měst je to často zakopáno, ale na předměstích je vše na povrchu. Pokud zafouká silnější vítr, tak se v lepším případě opravuje vedení, v horším přivážejí nové sloupy. Zrovna v celém DC je vše zakopáno (byť kdo hledá, najde výjimky - třeba na severozápadním okraji Georgetownu), ale jak se překročí hranice na území vnějších států, tak je to na sloupech (kromě určitých center - podle mě v Pentagon City je to také pod zemí). A to není jen silová elektřina, ale samozřejmě i telefonní vedení a kabelová televize. Na druhou stranu, dálková vedení s vysokým napětím jsou ve většině států zakopána.

To je uhel pohledu. Muj je, ze to proste delaji jednoduse a efektivne, v tom jejich meritku to ani jinak podle mne nejde
Taky clovek neceka nekolik let na pevny internet, protoze kabel je zakopanej na druhy strane silnice takze to zakopavani ja vnimam spise kontraproduktivne