Fórum Airways.cz

Na vymření
Milí přátelé, cestovatelé,
Ať se nám to líbí či ne, doby, kdy tu přibývalo i několik tripreportů týdně, jsou už dávno za námi. Lidé stále cestují, ale zážitky z cest plní sociální sítě, své blogy, či v lepším případě YouTube. S jistou nadsázkou se dá říct, že cestopisů je plný internet, leč právě zde se poslední objevil 8.července, já sám jsem zde svůj poslední umístil na 22.února. Tripreport tady je prostě takový skoro vyhynutý druh. Tím spíš je s podivem, že mě stále v práce sem potkávají lidé, kteří mě díky nim znají, s několika dalšími se dodnes vzájemně sledujeme na Facebooku či Instagramu. Při jednom z posledních setkání (myslím, že to bylo s Beardiem) před pár týdny jsem si uvědomil, jaká síla se v tom skrývá a že by bylo fajn tento skoro vyhynulý druh oživit. Při plánování své podzimní cesty jsem si dal závazek, že do něj vložím alespoň jeden letecký úsek, abych sem o tom mohl napsat. Přijměte prosím na následujících řádcích pozvání k povídání o jedné vlastně úplně obyčejné cestě a snad ne naposledy užijte si tu radost číst cizí tripreport.

Nastydlý
Jak už jsem zmínil, naposledy jsem tu se svými zážitky z cest podělil pár dní před ruským útokem na Ukrajinu, jež nejspíš promění poměry v Evropě na desetiletí, leč naštěstí nejspíš zcela jinak, než si onen plešatý pán z Kremlu tenkrát přál. Odhlédneme od války, měl jsem pocit, že pocovidové nadechnutí stále trvá a já celý rok 2022 strávím více méně buď v práci, nebo v letadlech. Ale jak se říká, člověk míní a pán Bůh, či v tomto případě Covid, mění.
Na konci března jsem ohledně své plánované dovolené měl zcela jiné plány, ale nakonec jsem spontánně využil uvolněných protiepidemických opatření a vydal se do Jordánska. Cestu provázela smůla už od začátku. Letenka nešla koupit, podařilo se to až na několikátý pokus, zpáteční let, už spadající do letního letové řádu, Ryan později zrušil a já rychle musel vymýšlet náhradní spojení domů, jež nakonec mělo vést přes Budapešť.
Dva dny před odletem jsem jaksi neprozřetelně přestal nosit roušku, protože se mi v ní po několika měsících nošení už fakt blbě dýchalo a následný kašel přičítal alergické rýmě, jež mě tou dobou každoročně provází. Nicméně ihned po příletu do Ammánu jsem si uvědomil, že to alergie na pyl asi nebude a už první noc po příletu jsem se rozhodl vydat domů, než se to, co mě trápí (a co jsem v té době považoval za rýmu), rozroste do fáze, že už mě nebudou chtít vzít do letadla. Následná „evakuační cesta“ přes Bergamo a Malpensu mě sice mrzela, zároveň jsem byl ale na sebe hrdý, že ji dokážu takhle rychle zorganizovat. Když jsem pák ráno v Bergamu došel na nádraží a podíval se na horní město, došlo mi, že cestování není o vzdálenostech a proč se tahat někam daleko, když i kousek za barákem je mi hezky.
Pointa celého příběhu je pak, myslím, naprosto předvídatelná. Covidový test, který jsem si nechal udělat už v Praze na letišti, abych jeho negativním výsledkem mohl za pár dní mávat v práci, že mám sice rýmu, ale ne Covid, vyšel pozitivně a já úplně ztratil chuť něco plánovat dopředu, něco vymýšlet a pak se stresovat, že na poslední chvíli přijde nějaký kašlík a já zase zůstanu doma.
V červnu jsem se pak vydal se psy na tradiční „horskou dovolenou“, od které mě mnozí vzhledem k jejich věku odrazovali nebo alespoň varovali, že je poslední, načež oni dokázali, že do starého železa ještě nepatří.
Celé léto jsem pak strávil opravdu v práci, v naději, že se mi tím podaří zcela doplatit rodinnou půjčku, kterou jsem si loni v dubnu refinancoval hypotéku. Je příznačné, že jediný víkend, který jsem plánoval sál vyrazit někam do Německa, jsem nakonec strávil doma s rýmou, tentokrát už mi ale Covid test vyšel negativní.
Na přelomu srpna a září, to už byla půjčka téměř splacena, jsem si začal plnit sny v podobě krátkých výletů do Alp a během dvou dnů navštívil jednak někdejší sídlo nejslavnějšího malíře pokojů v Berchtesgadenu, ale i úžasné jezero Könnigsee.
Přesně o čtyři týdny později, už s půjčkou zcela splacenou, jsem se vydal užít si samotný Salzburg a hory kolem něj. Založil jsem tak sympatickou tradici jednou za čtyři týdny vyrazit první ranním Jižním expresem do Lince a z něj pak někam dál. Jenže přesně čtyři týdny poté mi už vycházel začátek řádné dovolené a já s chutí začal plánovat, že tentokrát mně vlak doveze ještě někam dál.

Na křižovatce
Samozřejmě to nebylo jen o cestě vlakem do Lince a někam dál. Jako obvykle jsem řešil více variant a k některým neúspěšným se nejspíš v budoucnu vrátím, ale když mi jako nejvýhodnější z uvažovaných variant vyšla cesta vlakem do Chorvatska, nebylo moc co řešit.
Blbý bylo, že po splacení všech půjček se ve své nové finanční situaci ještě neumím orientovat a ve výsledku jsem vše potřebné na dovolenou, jež měla začínat koncem října, mohl kupovat až po výplatě za září, jež mi přišla 12. října a to i ty vlaky byly kapánek dražší. Tedy některé.
Původní plán byl dojet jako obvykle do Lince, tam však pokračovat přímým spojem po trati, po které jsem ještě nejel, do Grazu, odtud přímým ECčkem do Záhřebu, další den chorvatským IC vlakem do Splitu, další den některým z autobusů do Dubrovníku, následně, abych mohl napsat tento TR, Croatií do Záhřebu a zpátky přímým Flixbusem do Prahy. Začalo to dobře. Croatia si za let z Dubrovníku do chorvatského hlavního města řekla o 1500 korun, Flixbus zpátky do Prahy chtěl 900 korun, dokonce jsem mohl uplatnit kupón na desetiprocentní slevu, jež mi věnovala jedna moje známí z Twitteru.
A tak zcela logicky musely nastat potíže tam, kde by to člověk nejmíň čekal. A nejmíň chtěl. České ani Rakouské dráhy o spojení z Prahy do Grazu přes Linec najednou nechtěly ani slyšet, až Idos odhalil, že vysněný vlak si dává v těchto dnech krátké výlukové prázdniny. Poněkud nudně jsem proto koupil jízdenku do přímého Railjetu (navíc o pár stovek draží, než kolik na termín o týden dřív stálo spojení přes Linec). V extrémním případě bych mohl mít na přestup v Grazu hodinu, já, aby to byla nějaká sranda a mohl z Prahy odjíždět zhruba ve stejný čas, jakým bych odjížděl prvním ranním EC do Linze, si tam naplánoval hodin pět. Tenkrát mi to přišlo jako dobrý nápad.
A dál už to byla brnkačka. Chorvatské železnice chtěly za IC ze Záhřebu do Splitu 400 korun v druhé nebo v 520 korun v první třídě a já, vzpomenuvší si na své dávné libůstky, si koupil první třídu. Zbývalo vybrat vhodný Flixbus ze Záhřebu do Dubrovníku, načež až těsně před odjezdem mi došlo, že ten, který jsem si vybral (v touze vidět Pelješacký most za světla), to jako jeden z posledních stále bere přes Bosnu, tak jsem ho stornoval a vzal pozdější spoj chorvatské pobočky Arrivy. Byl jsem připravený, před pár dny počtvrté naočkovaný (to abych to zase nechytil), zcela zdravý a fit, zbývala poslední noc před odjezdem…

Na Redbullu
…a já během ní neusnul. Tyhle stavy už znám, zažil jsem jich už nespočet. To když Vám hlava, močový měchýř nebo jiný orgán nedovolí usnout. Obzvláště v noci, kdy ráno vstáváte a fakt usnout chcete. Celý den jedete jako na autopilota, dopující se kávou a energydrinky. Přežít se to dá, to jen vy celý den nevíte, zda se toho další noc vyspíte nebo se ráno probudíte napadený nějakým bacilem, který úspěšně zaútočil na vaše oslabené tělo.
V tomhle stavu ve čtvrt na pět vstávám, či spíše se zvedám z postele. Nápad dát si v Grazu v pět hodin pauzu se náhle jeví úplně v jiném světle? Jak moc by se teď hodilo ještě si pár hodin poležet…
Nakonec mi ujíždí ranní autobus, mířím na vlak. Na rychlo se míjím s bývalou kolegyní, co po „covidovém vyhazovu“ našla uplatnění v kladenské továrně Lega.
„Kam jedeš?“, ptá se.
„Do Chorvatska,“ odpovídám ji.
„Letadlem?“, není si jistá.
„Ne, vlakem ,“ odvětím ji.
„Jo, to zní drsně.“ Říkám si a první ranní kávu, jež jsem si předtím koupil v nádražním automatu, náhle nepotřebuju.
Ve vlaku do Prahy se odehrává boj tak typický pro zbytek dne. Pokoušet se spát nebo si únavě navzdory užívat dovolenou?
Chvíli zkouším zavřít oči, ale dlouho mi to nedá a už si v telefonu listuju v poznámkám k cestě. A pak zase zavřít oči. A tak je to až do Prahy.
Stejně jako před čtyřmi i osmy týdny, rychlý přechod mezi Masarykovým a Hlavním nádražím. Tentokrát ale na mě nečeká Linecké EC, ale „grazský“ Railjet. Do poslední chvíle nevím, zda modrý či červený. Chci modrý, ten je lepší. Dočkávám se ho. Za mnou kdosi vypráví svým spolucestujícím, že je unavený, neboť celou noc nespal.
Jo, to jsme dva.
Za jedenáct set jízdenka, za pětasedmdesát místenka. Asi bych ji úplně nepotřeboval, ale začínají prázdniny, chci mít jistotu.
Praha – Graz
26.10.2022
rj 73; ČD, ÖBB,
06:12-13:33 (odjezd i příjezd na čas)
LF: proměnlivý (40-100%)
V 6:12 vyjíždíme, před námi EC do Varšavy a rychlík do Brna přes Havlíčkův Brod. Solidně zaplněný vlak před Libní chvíli stojí, ani další cesta není úplně plynulá, Grapp hlásí menší zdržení Varšavského EC, ale díky tomu, že momentálně není na trati žádná výluka, přijíždíme do Kolína v kontaktu s jízdním řádem.
Jako dítě jsem zažil expresy na Brno jezdící přes Havlíčkův Brod, pak rekonstrukci tratě z České Třebové na Brno, po níž na ní byly tyhle expresy přesměrovány. Dnes se zase chvíli jezdí přes Vysočinu, protože koridor se u Blanska zase opravuje. Zdá se mi, že je to nedávno, co se tam stavělo, ale realita je neúprosná – je to skoro pětadvacet let.
Měl jsem v plánu za Kolínem si dojít do jídelního vozu pro snídani, ale to jsem psal, když jsem očekával, že budu čerstvý a celou cestu si užívat. Místo toho, zatímco se vlak řítí k Čáslavi, pokouším se zmožený únavou o spánek. Nakonec se o slovo hlásí žaludek, má hlad.
Je nás víc, co měli takový nápad. Káva, vajíčka na pár způsobů, medovník či čaj. Nabídka je pestrá. Jen ty ceny. Pořád nezmizelo nařízení mít v Rakousku ceny na rakouské úrovni. Tady do uhráli alespoň do Vídně. Ale plán dojít si někde před Semmeringem na oběd dostává vážné trhliny. Nakonec vaječná omeleta a čaj. Za české ceny. Najezený se loudám zpět na své místo a konečně zkouším spát. Slunce mi svítí přímo do očí, vlastně hezky dospávám. Vlak nikde nestojí, to jen sem tam zahlédnu název stanice, kudy zrovna projíždíme. Tak jo. Havl. Brod, Přibyslav, Žďár…
Pak Brno. V Králově Poli ohlásí rozhlas další stanici až Břeclav a půlka vlaku sebou trne. Než někdo stačí zatáhnout za záchranou brzdu, anglické hlášení uvádí stav věcí na pravou míru. Za chvíli jsme na hlavním.
Tady se vlak zaplní. Hromada lidí jede k Břeclavi na výlet, někteří i jízdenkami na brněnský IDS, který v tomhle vlaku neplatí. Jedno neplánované zastavení kdesi uprostřed Pálavy a v Břeclavi se vlak vyprázdní. Přejet nový most přes jedno z ramen Dyje a hurá na Vídeň. Tam před jedenáctou chytáme silnou studentskou frekvenci, místenka se najednou hodí. Ještě zkouším spát, ale už to fakt nejde. Trochu mám hlad, ale do jídelního vozu za tyhle ceny teď nechci.
V Gloggnitzu míjíme začátek budoucího úpatního tunelu a pak míříme po kolejích, které tenhle tunel za pár let nahradí. Jel jsem to už mockrát a stejně je to vždycky zážitek. Mosty, tunely, zátočiny, pohled na koleje kdesi nad námi, po kterých člověk za chvíli pojede. Ve stanici Semmering musím někdy z nějakého vlaku vystoupit. Je to krásné, ale cestovní časy i ekonomika provozu jsou prachbídné. Proto se staví ten tunel.
Nakonec za Mürzzuschlagem neodolám. Vlak už okrajuje poslední desítky kilometrů do Grazu a já si jdu pro řízek. Ten nic moc, ale bramborový salát je neskutečně dobrý. K tomu točený Budvar. Jo, i když unavený, dovolenou si užívám.
13:33 Graz. Na minutu přesně. Už jsem tu kdysi byl, ale víc než ten jeden ostrov si nepamatuju. Ještě že tu na nádraží mají Spar. Tak se trochu vybavit, koupit hlavně rakouský národní nápoj a vyrazit do města na Čočíka.
Mám tu pět hodin. Plánoval jsem, že si buď projdu město nebo se stavím v místním wellness centru. Přemýšlím, co mému unavenému tělu více prospěje, co zařídí, abych se zítra v Záhřebu probudil fit. Nakonec, nevím proč, mě napadá, že bych to mohl stihnout obojí. Tak v první fázi k lanovce Schlossberg. Pěšky slabé dva kilometry, tělo křičí, že chce spát, hlava volá, že sem nejela tak dlouho, abych se tu někde flákal.
Příjemným městem přes řeku Mur. Mít víc času a sil, vyrazím si po nábřeží. Nakonec hledám hlavně záchod. V jednom z domů kromě něj i dolní stanice lanovky. Jízda nahoru za 2,70 Eur. Tenkrát jsem lanovkou nejel. Vůbec, jen jsem se projel tramvají a mířil dál. Teď je trochu času. Moderní vůz má jezdit co čtvrt hodinu, ale jezdí častěji, lidí je dost. Před čtyřmi týdny jsem něčím podobným jel v Salzburku.
Rychle koukat dolů a pak si užít nahoře zámecký park. V drtivé většině převažují místní, přesto jako první tu slyším slovenštinu. V nedaleké hospůdce obsazen téměř každý stůl, lidé sedí i venku. Je příjemně, já však spěchám dál. Vyfotit si město a pak pomalu na Uhrturm. To je takový místní Orloj. Nebo prostě věž s hodinami. Má jednu obrovskou výhodu – dobře se fotí. Dolů můžu jet výtahem nebo to vzít po schodech. Po výhledu, za který by se ani nemuseli stydět pražské Hradčany si dopřávám pěší sestup. Užívám si to.
Pořád je příjemně. Tělo je znavené, ale je mu fajn. Nedaleko je hlavní náměstí. Večer se tu hraje nějaký fotbal. Fotím si radnici, kochám se. Z pěti hodin v Grazu hodina a půl za mnou, přesto mám pocit, že z města jsem viděl vše, co jsem vidět chtěl. Tak zas přejít Mur a jít se vykoupat.
Opravdu. Google mi našel, že kousek od nádraží se nachází zařízení zvané Bad/Spa zur Sonne. Přímo v centru, podobně jako v Salzburku, bazén i wellness centrum v jednom. Do wellness části chtějí za tři hodiny 14 Euro. V ceně je i ten bazén, hezky udělaný v zakrytém vnitrobloku. Unavený působím trochu zmateně, div že nevlezu do dámské šatny. Ale sotva chytnu ty správné dveře, je mi fajn. Několik saun, větší vířivka, hromada lehátek – a já jsem tu skoro sám. Předtím v Salzburku bylo narváno, tady je klid. Ale asi ne na dlouho. Původně se na těch lehátkách chci jen natáhnout a spát, ale nedá mi to. Chvíli vířivka, pak jedna sauna…a nakonec je vyzkouším všechny. To už hlava toužící po zážitcích definitivně poráží unavené tělo. Chvíli si poležet…a přece jenom jdu i do bazénu. Mají to geniální, po ochozech dolů, škoda, že se tu fotit nesmí(a tak jsem využil jednu z jejich webu). Vlastně tady by se nejlíp spalo, díky množství dětí je tu ale celkem hluk. Nakonec se vracím do saunové části, ještě si užít. Nejsem tu sám, ale to nevadí.
Hodinu před odjezdem vlaku tenhle ráj opouštím. Město na mně dýchá blížícím se večerem, mám chuť si tu někde sednout a dát si kávu. Místo toho beru první tramvaj. I tady podlehli módě postavit si alespoň jednu stanici tramvaje pod zemí pod hlavním nádraží, udělat si alespoň své malé metro (stejně jako třeba v Linci či v Krakově). V automatu v tramvaji hodinový lístek za 2,70 (jo to se vyplatí, na těch pár stanic) a pak vjezd lehce do podzemí podívat se na ten jejich zázrak. Člověk nechápe, proč si takhle tramvaj zakopali pod zem. Ani to nebylo přímo pod nádraží, spíš na takové náměstí u nádraží. Vypadá to cool a pravděpodobně davy lidí cestou z nádraží na tramvaj nezablokují okolní silnici.
Ale mně už bylo fajn. Sauna a trocha vody zbavily mně únavy a já tu půl hodinu do odjezdu vlaku využil k návštěvě Sparu a Subwaye na malou svačinku. A pak už to chtělo jen čekat.
Naštěstí jsem nečekal dlouho. Přímý EC 1259 vyjíždí z Vídně, mohl jsem přestoupit na něj už tam, to bych ovšem už předtím, očekávaje, že do Grazu přijedu přes Linec, neměl koupenou jízdenku z Grazu. Z Vídně do Grazu se po Semmeringu jezdí co hodinu, od rána až do večera. Něco z toho tvoří Railjety z Vídně, některé až z Prahy, do toho jedno (pohříchu fakt jen jedno) přímé spojení Vídně a Záhřebu a ve stejném počtu zastoupené spojení hlavního rakouského města a Lublaně. Do taktu se vešel i přímý EC Graz- Vídeň - Přemyšl, naopak nightjet do Berlína už ne a jako jediný stojí mimo takt. Graz - Zagreb
26.10.2022
EC 1259; ÖBB, SŽ, HŽPP
18:38-22:30 (odjezd na čas, příjezd cca o 15 minut později)
LF: proměnlivý (20-40%)
Ten právě stál na vedlejším nástupišti čekaje na svůj odjezd, když na minutu přesně přijelo moje EC z Vídně. Nechalo tu pár vagónů a většinu cestujících a mě, v pohodlných rakouských vagónech, nedalo práci najít prázdné kupé. Jenže pár občanů pravděpodobně na cestě bez dokladů napříč Evropou mi dalo hodně rychle na uvědomění si, že to nebyl úplně dobrý nápad. Ještě nějaké skupince drážní zřízenci znemožnili nastoupit, menší skupinka ale se mnou jela a přímo ve vagónu. Ale snad proto, že neměli v pořádku doklady (a kdo ví, kam vlastně jeli) je přimělo zůstat v uličce. Když v další zastávce Leibnitz vystoupili, mně se citelně ulevilo.
To už se ale vlak řítil tmou ke slovinským hranicím. A protože mi bylo konečně dobře, bylo na čase si to zase zkazit. Ano, únava z nevyspání, byť překonaná, plus pivo, to u mě znamená migréna. Neměl jsem v sobě ani půl plechovky a už jsem zatoužil jen zavřít za sebou svět a spát. A najednou se zase hodilo, že jsem byl v kupé sám. Jen párkrát se stavili nejdřív rakouský a pak slovinský průvodčí a já mohl ve stavu těžkého bolehlavu, zatímco jsme se řítili kolem Mariboru dál Slovinskem, poklidně dřímat, zapomenuvší na nápad dát si večeři v jídelním voze.
Nakonec jsme si postáli chvíli jen v Dobově, poslední stanici ve Slovinsku, s tím naštěstí počítal i jízdní řád. Vyměnila se lokomotiva i vlakový personál, přišli se na nás podívat chorvatští i slovinští pasováci. V poloprázdném vlaku jim kontrola netrvala dýl, než těch dvacet minut, co jim na to dal jízdní řád. Ono se snadno směje, že rakouská lokomotiva vezoucí tento vlak už z Vídně to nedotáhla ještě těch pár desítek kilometrů až do Záhřebu, že hraničí kontrola se státem, jenž aspiruje na členství v Schengenském prostoru trvá tak dlouho, ale vlastně ještě můj mladý život pamatuje, když expresy z Vídně do Prahy přepřahaly v Břeclavi a stálo se tam delší dobu nejen kvůli přestupům.
To už jsme ale rozjeli a Záhřeb už byl fakt na dosah. Teď už i hlava i tělo chtěly spát, když jsme po půl jedenácté dorazili do Záhřebu. Byl jsem tu před sedmi lety a s hrůzou jsem zjistil, že nádraží se vůbec nezměnilo. To nejdůležitější se odehrálo asi v podzemí před ním, postavili tam obchoďák.
Ale naštěstí to tu žilo a člověk se tu nebál. Do zamluveného ubytování jsem to měl něco přes kilometr a půl a mé unavené tělo celý den plánovalo, že to pojede tramvají. Ty jsem našel, i sochu krále Tomislava koukaje na nádraží. Jen automat na lístky tu nějak scházel. Hádat se s revizory, po tom jsem nějak netoužil. Tak zapnout navigaci v telefonu a vyrazit pěšky. Vlastně ano, po té dlouhé cestě se šlo krásně. Hezky uličkami chorvatského hlavního města neomylně naváděn mapami z dílny pana Lukačoviče. Po necelé hodině mě vítal Hostel Bureau. Na hostely jsem už starý, naštěstí některé z nich nabízejí i soukromé pokoje a já si tu jeden za necelých 900 korun na noc koupil. Byl to jeden z těch non-stop žijících hostelů, ve kterých jsem jako mladý strávil hodně nocí. Jen tentokrát jsem nešel do některého z hromadných pokojů, ale v jednom jsem za sebou zavřel dveře a byl v něm sám.

Rychle se ubytovat a protože jsem měl ještě hlad, na radu v recepci jsem vyrazil na nedalekou benzínku INA pro zapečenou bagetu. A vzpomenuvší si na jeden z dílu seriálu Comeback, začalo tady pro mě to pravé Chorvatsko, se vším hezkým, co k němu patří.

Na vrcholu
Usínám se strachem, jak se ráno probudím. Zda s rýmou či v pohodě. Někdy nad ránem procitám. Nos průchodný, hlava nebolí, tělo je v pohodě. Bude to dobrý.
O chvíli později pohled na mobil, je půl šesté, spal jsem možná pět hodin. Někdy k té revitalizaci stačí fakt málo.
Ještě chvíli zkouším spát, ale moc mi to nejde. Telefon do zásuvky, sebe do sprchy, jen se tak projít dolů, nakouknout do těch hromadných pokojů. Být mladší, spím v jednom z nich. Ale na prahu čtyřicítky to už zkrátka nedávám.
Krátce po deváté už je baterka v telefonu plná a já můžu vyrazit. Vítá mě mlhavé ráno a já se trochu bojím, zda kvůli mlze nepadne hlavní cíl mého dnešního pobytu v Záhřebu. Ale přesně před čtyřmi týdny jsem se v Salzburku pokusil o něco podobného a tam mlha nevadila.
Tak ještě dojít na hlavní záhřebské náměstí pojmenované po chorvatském vojevůdci Josipu Jelačicovi. Meč na jeho jezdecké soše kdysi mířil směrem na Maďarsko, za komunistické éry byla celá socha odstraněna, při její obnovení po rozpadu bývalé Jugoslávie už byla pootočena, aby mířil na Srbsko. Dějiny Balkánu v kostce.
Je čtvrtečním ráno a město žije. Středem náměstí projíždí tramvaje, lidé snídají, hrnou se do nedalekých obchoďáků, připadám si jako doma. V jedné zdejších trafik si konečně kupuji lístek na tramvaj a pak přes velké tržiště se deru ke zdejší katedrále Nanebevzetí Panny Marie, svatého Štěpána a svatého Ladislava. Vevnitř jsem už tenkrát byl, katedrála se navíc opravuje. V nedalekém pekárně jsem si koupil cosi zapékaného k snídani, k tomu kávu z automatu, snídám.
Podle plánů mířím vzhůru, než se potkám s tramvají. Plán plním. Tramvajové koleje tu mají rozchod 1000 cm, stejně jako měly v Liberci. Tam už se jde ale cestou přestavby na normální rozchod. Tady se se sice tratě rekonstruují, ale na přerozchodování to nevypadá.
Beru osmičku na Mihaljevac, záhřebské centrum se mění v předměstí, mlha se opatrně zvedá. Na Mihaljevaci přestup na patnáctku. Byl jsem tu v dubnu 2015, šíleně tenkrát pršelo. Cestu patnáctkou jsem bral jako takovou kuriozitu, osamělá tramvaj kolem baráků téměř chorvatským venkovem po trati, jež by potřebovala opravu jako sůl. Ta neštěstí přišla. Na Gračansko Dolje definitivní konečné. Tady jsem tenkrát taky byl. Mám tu tramvaj vyfocenou, tehdy byla ještě z produkce Smíchovské Tatry, dnes tam jezdí moderní stoje, světe div se, domácí chorvatské provenience. Marně přemýšlím, zda jsem se tenkrát podíval za sebe a co jsem tam tenkrát viděl. Asi nic, byl to konec světa. Někde o kus dál stály zbytky lanovky, jež fungovala až do roku 2007, než byla z technických důvodů vyřazena z provozu. Dnes už funguje jiná a protáhli ji až sem, ke konečné tramvaje. Konec světa najednou dostal zcela jiný význam.
Mlha už je zvedlá, vypadá to na krásný, řeklo by se letní den. Pokud jsem se do té doby bál, že by kvůli mlze lanovka nejezdila, najednou není proč. Tak rychle v přepočtu za 450 korun koupit zpáteční lístek a vyrazit. Lidí pomálu, kabinu mám pro sebe. Lehce se přehoupnout přes malý kopec a pak vzhůru, vzhůru, vzhůru.
Vlastně jen sedím a kochám se, kam oko dohlédne. Přede mnou 1035 metrů vysoký vrch Sljeme a na něm vysílač, kdysi poničený náletem během války v bývalé Jugoslávii.
Trochu se bojím, že bude nahoře zima, ještě za jízdy se převlékám do teplejšího. A po výstupu teplé oblečení zase uklízím do batohu, je tu tepleji než dole. Trochu se kochám, přemýšlím, zda si dám pivo až teď nebo než pojedu dolů, než moji pozornost zaujme pohled tam dolů, na druhou stranu, než je Záhřeb. Celé je to po mlhou, jen v dálce vykukují vrcholky nejvyšších kopců. Hodně, hodně dlouho se kochám, než podle mapy se vydávám na malý okruh. Hromada vleků dává tušit, že se tu hodně lyžuje, teď ale ještě po sněhu ani památky, vypadá to jako podzimní pohádka.
Chci si dojít do nedaleké chaloupky na čaj, ale je zavřeno. Tak se opatrně otočit a v kopci zpátky, místy, kde už za měsíc či dva povládnou lyžaři. Sněhová děla už čekají v plné pohotovosti na svou práci, já jen doufám, že už tu budou vládnout jen ona a ne jejich skuteční váleční příbuzní.
Nakonec dojde i na to pivo. Osvěžit se a lanovkou dolů. Už nefotím, jen se natáhnout a kochat se a prokochat se až dolů.
Tam ještě vládne trochu zima, tak tou samou tramvají se vydávám do centra. Je čas, trochu se procházím. V zapadlé poště kupuju pohledy i známky, kolem opravovaného kostela Svatého Marka k místní lanovce, po té už jsem tenkrát jel, tak po schodech dolů, na pěší zónu. V poledni se těžko proplétám mezi davy lidí a tramvajemi, mám chuť si tu někde sednout, dát si kávu a jen se dívat. Přesto mě to žene dál, kolem, jaké překvapení, lešením zakryté Katedrály Proměnění Páně, k nádraží.
Nevím, jestli tu tenkrát stál, v tom podchodu pod kolejemi a přilehlém podzemí regulérní obchoďák. Bral jsem tenkrát Záhřeb hákem a na podrobný průzkum nebyl čas. Ale teď se hodil, pro nějaké to kafe, pro pozdní oběd (hádejte kde?), pro nabrání zásob na dalekou cestu. Ale zas jsem to nepřeháněl, i vyvěšený jízdní řád na záhřebském hlavním nádraží hlásal, že v ICčku do Splitu bude bar. Těšil jsem se, jak cestou si dám kávu a nějaké místní pivo, jak si těch šest hodin užiju. Byl to můj sen, dojet do Splitu vlakem. Byl bych vzal už dřív ten žlutý, ale recenze na něj byly šílené. Nějaké to zpoždění nebo nefunkční klimatizaci, to bych přežil, to, ale že ten vlak občas „z operačních důvodů“ skončí už někde cestou a zbytek se jede autobusy, to už ne. Tak jsem si tu počkal, na chorvatské IC, co dvě nejdůležitější města země spojuje jen jednou denně.
Záhřeb - Split
27.10.2022
ICN 523; HŽPP
15:20-21:30 (odjezd na čas, příjezd o dvacet minut později)
LF: proměnlivý (70–100%)

Motorovou jednotku z produkce Bombradieru, tu jsem čekal, jen jsem to místo vevnitř mě zklamalo. Měl jsem z vagonwebu představu, že to bude křeslo, že to bude ráj, když ale zpětně koukám na ten skvělý web, dochází mi, že jsem tenkrát koukal asi na úplně jiný vlak. Představte si motorák, co jezdí dejme tomu z Liberce do Turnova…a že v něm strávíte víc jak šest hodin. Rozdíl mezi první a druhou třídou jen látka pod hlavu, prostřední opěrka…a jinak nic. Úplně obyčejný, i když vlastně naklápěcí, motorák. Měl jsem chuť se podívat, za kolik by mě takhle na poslední chvíli hodila do Splitu Croatie, ale to už přeplněný vlak jede. Tak alespoň to kafe si dám, vždyť i ten bar jsem našel a pár nápisů ve vagónu hlásá, že po nabídce teplého a studeného občerstvení se mám zeptat průvodčího. Tak se ptám. Že prý nebude nic.
Fajn, jedem. Nohy skrčit, uskrovnit se a koukat. Představte si, že by se po revoluci u nás vykašlali na koridory. Tak takhle to vypadá na kolejích v Chorvatsku. Vlak se sune, občas zpomalí, občas jede celkem svižně, do Splitu je to ale ještě šíleně dlouhá doba. Naštěstí na první zastávce v Karlovaci se trochu uvolní, hlavně u nás, v první třídě. Najednou je tu trochu líp, nohy lze natáhnout, je tu trochu volněji. Stačí malý výlet do druhé třídy, aby mi došlo, že nápad koupit si jedničku nebyl zas tak špatný. Hromada lidí, hromada kufrů, nedá se tu být.
Míjíme zdálky Ogulin, místo, kde se žluté vlaky rozpojují na část do Splitu a do Rijeky, místo, kde často bohužel končí. A já krůček po krůčku si to začínám užívat. Byl sen tímhle vlakem jet, tak si ten sen plním. Pomalu dolů, pomalu k jihu, to jen častá krátká zastavení na přejezdech (naštěstí ne na všech) mi tu u tam pořád připomínají, že tady i oproti nám vládne železniční středověk.
Ale když se od tohohle člověk oprostí, je mu fajn. Tma pomalu hlásí nástup, ale pořád je vidět, pořád je na co koukat. Uprostřed hor a kopců, z druhé strany pohled kamsi do údolí. Zastávky uprostřed ničeho, v jedné z nich míjíme nákladní vlak. Prosím paní průvodčí, jestli bych si v místech, kde má být bar, mohl nabít telefon, prý není problém, stojím v uličce a koukám, až do chvíle, než přijde tma, než je telefon zase alespoň z části nabitý.
Už před Karlovacem jsme nabrali malé zpoždění, těžko říci, proč. Osciluje kolem deseti minut, ale už se nezvyšuje. V Kninu, a to už je skoro tma, vystupuje velká část cestujících. O kus dál, v Drniši, je pánovaná jedenáctiminutová přestávka. Očekávám, že je to kvůli křižování a my tam nebudeme tak dlouho stát. Ale omyl, žádné křižování se nekoná, zpoždění nezpoždění, bude se těch deset minut tady stát, nikotin je důležitější než jízdní řád. Ve stanici není vůbec nic, jen malá nádražní budova. Ač nekouřím, jdu ven, trochu se protáhnout. Sledovat uprostřed ničeho stojící vlak, aby si jeho pasažéři mohli zakouřit, je roztomile bizarní.

Jdeme do finále, nabíráme dalších pár minut zpoždění, ale ne jako Čočík, který tu někdy v červenci ve žlutém vlaku vyloženě úpěl. Dole pod námi moře, v dálce Split. Nekonečno se blíží ke svému cíli. Vlastně až tady zase trochu jezdí vlaky, po většinu trati jsme byli jediným spojem za celý den.
Je to doma, Split, zpoždění nakonec nějakých dvacet minut. Splitské nádraží, to je pojem, i když na něm vlastně nic není. Jen pár kolejí, nádražní budova, ale stačí přejít koleje a je to tam, přístav, moře, trajekty. Jsou slyšel racci, ač konec října, vládne tu letní atmosféra. Nadšeně fotím, šílím radostí, v jednom z otevřených barů dávám si pozdní večeři. Je příjemně teplo, na tohle jsem se těšil, tak to mám. Dojel jsem do Splitu, vlakem.
Měl jsem v plánu dojít si ještě na drink na nedalekou Bavčickou pláž, ale nechám to na jindy. Nečekat na mě hostitel, mrknu ještě do města, ale to počká. Město žije, není jen letní sídlo, které na zimu zavírá.
Stačí dvacet minut a zvoním na domluvené ubytování. Jakési apartmány, v reálu půdní přístavba, něco jako perníková chaloupka. Z dřevěné střechy vyloženě mrazí. V noci mě bude rušit lednička i boiler, euforie ze Splitu zvolna mizí. Ještě ale chvíli píšu na sociální sítě, ještě chvíli si to užívám, než konečně s pocitem, že dnes jsem si splnil svůj životní sen, jdu spát.

Na Marjan!
Nakonec to není tak špatné. Ráno se probouzím celkem svěží a první pohled ze dveří naznačuje, že předpověď počasí slibující příjemné počasí, nejspíš vyjde.
To jen telefon zase potřeboval dobít baterky, tak jsem ho tam chvíli nechal a nakonec nakouknul do nedaleké Záhřebské ulice. Venku už to příjemně žilo a netrvat na jedné maličkosti, nejspíš bych si v jednom z automatů, jež tu mají v každé trafice, dal i první kávu.
Ale s tou já jsem měl jiné plány a tak zatím musela počkat. Kolem deváté jsem konečně zvedl kotvy a vydal se do přístavu. Podle původních plánů jsem už někdy o půl jedné měl svištět zase dál, ale plány jsem naštěstí na poslední chvíli změnil a tak jsem měl na prohlídku perly Dalmácie téměř celý den.
Už od rána v kraťasech a než jsem se nadál, proplétal jsem se uličkami starého města, jež kdysi vzniklo kolem Diokleciánova paláce a jež dnes mají rak rádi filmaři.
V uličkách i na náměstích se už pilně snídalo, obchůdky se suvenýry měly otevřeno, bylo tu plno turistů včetně Čechů, ale těžko můžu nadávat, že jsou tu „samí Češi“, když jsem jedním z nich.
Konečně po troše bloudění jsem došel na nábřežní promenádu. V první trafice kávu i pohled a pak mě šokovala paní trafikantka, když mi nabídla známku. Snad všude, kde jsem zatím byl, jsem horko těžko sháněl dopisní známku a většinou jsem byl odkázán na poštu a proto, když jsem včera náhodou na jednu v Záhřebu narazil, nakoupil tam i známky do zásoby. A teď jsem zjistil, že vlastně úplně zbytečně. Chorvatsko je zkrátka jiné.
Sedící na lavičce u moře připadal jsem si jak ten instagramový influencer, jež tak dlouho fotí kávu v tom správném úhlu, až mu káva vystydne a on z ní nic nemá. Ale nakonec to mělo úspěch, fotka s kávou u moře posbírala na sociálních sítí nejvíc „lajků“ ze všech fotek, co jsem na ně z této dovolené dával. Jen nějaká ta placená spolupráce chyběla.
Pak už se regulérně vydávám do Diokleciánova paláce. Otevřena je pro mě Zlatá brána, za ní v tmavých chodbách nakupuju suvenýry a snažím se svým batohem nic nerozbít. Na denním světle se pak ocitám na malém náměstí u katedrály Svatého Dominika.
Místní zvonice se mi téměř nevejde na fotku, ale vstupu v přepočtu za 130 korun neodolám. Nahoru vede 180 schodů. Zprvu úzkých, z kamene, v malých chodbách, měli by tu rozdávat přilby, pak ve zvonici po kovové konstrukci vsazené doprostřed věže. Raději ani nekoukám dolů. Nahoře pak nejdřív vyruším mladý pár a pak je mi odměnou město jako na dlani. Tak jen koukám, moře a nádraží, přístav, celé to staré i moderní město, hory doslova za jeho hradbami a nakonec zelený poloostrůvek zvaný Marjan, podle kterého, a to jsem zjistil až teď, byl i pojmenován vlak, kterým jsem včera do Splitu přijel.
Koukám na to mraveniště a mám pocit, že kdybych si chtěl prohlédnout město, mám splněno. A vlastně jo. Do odjezdu autobusu směr dál na jih ještě mnoho hodin zbývá, ale já už hledám v úzkých uličkách pomyslnou cestu z města.
Ještě si užívám, ještě nasávám atmosféru, ale zároveň cítím, že uličku po uličce ubývá turistického kýče, restaurací a prodejen se suvenýry a vládu si bere normální město se svými domy, nenucenými zahrádkami a nenačinčanými parky. Přesto záhy stojím před branami jednoho z nich, který si chci pomyslně obejít, protože strávit těch spoustu hodin nicneděláním se mi moc nechce. Obrovská cedule radí co dělat a co nedělat a hlavně, nezpůsobte požár. Jako perla o které víc asi víc místní než turisté, otevírá se mi obrovský lesopark na poloostrově Marjan. Zas jak v té písničce mám na výběr z tisíce cest. Mohu vyrazit vzhůru, kde je nějaká rozhledna i zoologická zahrada, dopřát si klikatou cestu okolo nebo vzít to po kamenech kolem moře. Čas trochu utíká, volím tu nejjednodušší – širokou asfaltovou magistrálu, kde míjím běžce, chodce, bruslaře i pejskaře. Napravo pak moře, nějaký záliv, na druhé straně město Kaštel a za ním hory. Někde tam leží i splitské letiště, záhy jeden se startujících strojů mi dává najevo, že uvažuji správně.
Koukám a jen se divím. Tímhle mnozí pohrdají – prý jen obyčejné Chorvatsko. Ale houby, ráj na zemi tu mají.
Moře láká ke koupání, na cípu poloostrova neodolám. Jen trochu sejít, vedle místo barů oceánologický institut. Na chvíli sundat boty a smočit nohy, ale jen tak, aby si člověk uvědomil, že nejsem v tropech a v kalendáři se blíží listopad.
Tak popít pivko a jít dál, rušná silnice střídá lesopark. V dáli Split, dole další pláž. Mám hlad a mapy slibují bar, tak sejdu dolů, ale tam jen sorry, pro letošek máme padla. Plno lidí se tu koupe, já nakonec volím nedalekou malou pláž. Vyruším tu mladý pár, tak jen symbolicky poslat do světa pár zpráv, pak zas jít, hlavně ty dva nerušit, kdo ví, co se tu teď bude dít dál.
Už jsem zpátky ve Splitu, vlevo tunel, přede mnou přístav. V malém stánku pizza k obědu, pak promenáda. Obcházím stánky se suvenýry, sháním zvoneček s logem Splitu. „Nezlobte se, už došly, nové zboží nemáme, za deset dní zavíráme krám.“
Jsem tam, co ráno, na kávu není chuť. Okolo přístavu ke kolejím, tam nahoru. Vlak do Záhřebu ještě ani nevyjel a už má dvacet minut zpoždění, jsem moc rád, že moje další cesta bude autobusem.
Za kolejemi Bačvická pláž, zas se tu hromada lidí koupe. Neodolám, voda je tu teplejší, ale jakmile popojdu trochu dál, dává se do mě chlad. Je tu plno barů a diskoték, prý jsou v létě hodně slyšet. V jednom z nich si dávám Apperol a pak si užívám závěr mého pobytu ve Splitu.

Split - Dubrovnik
28.10.2022
Arriva Hrvatska
17:15-21:43 (odjezd i příjezd na čas)
LF: proměnlivý (80-100%)
Po páté na mě čeká autobus místní Arrivy. Má už za sebou dlouhou cestu z Rijeky, je zcela plný. Čekám, že najedeme na dálnici, ale jedem stále po pobřeží. Určování polohy v telefonu si dává zrovna oddechový čas, tak netuším, kde jsme. Mám v sobě ten Apperol a začíná to být znát. Doufám, že je v autobuse záchod a když záhy po výjezdu se Splitu zavoní všude povědomá vůně, říkám si fajn, to dám. Jenže to ne záchod, to nějaký místní Matýsek se p****l. Většina autobusů úpí, mně se však nečekaná zastávka hodí, jen díky ní nebudu na začátek cesty do Dubrovníku vzpomínat jako na neskutečné utrpení.
I po vyvětrání se nese autobusem nelíbá vůně, já jsem však jeden z mála, komu nevadí, ten posraný Mates, to byla moje záchrana.
Konečně víme, kde jsme, nejedem po dálnici, jedem po příbřežní silnici D8, zvané Jadranská magistrála. Vybudovaná někdy v šedesátých letech minulého století a než byla v devadesátých letech budovaná dál od pobřeží dálnice, musel být na ní šílený provoz. Už uklidněný si vychutnávám výhledy, na všechny ty městečka, malé pláže a zálivy, než podívané, tak jako včera, učiní přítrž tma.
V Makarské je pak další pauza. Mám chuť tu den dva pobýt, ve městě, jež celé oblasti dalo jméno. Ale za tmy míříme dál, k Pelješackému mostu, jež před pár měsíci snad na věčné časy učinil přítrž cestám ze Splitu do Dubrovníku přes Bosnu. Ještě předtím ale malé nepříjemné překvapení. Píše Flixbus. „Omlouváme se, váš pozítřejší spoj ze Záhřebu do Prahy je zrušen.“
Tak to je tedy nadělení. Má tu být Wifi, ale heslo k ní chybí. Spíš jen tak přemýšlím, jak jinak domů. Nakonec rozuzlení přichází na nedávno otevřeném Pelješackém mostě. Před ním jsme zastavili na malé čůrání, při cestě zpět jsem si všimnul heslu k Wifi. A zatímco se blížíme k Dubrovníku, já na telefonu hledám, jak pozítří ze Záhřebu domů. Z jiných spojů Flixbusu moc na výběr není, letadlo je drahé, vlak nudný. Téměř to vypadá nadějně, když v ideální ranní čas Azair nachází spoj Ryanu do Memmingenu, na který navazuje, ó jak ironické, Flixbus až do Prahy. Ale o Covidu se s Azairem cosi stalo, není na něj spolehnutí, Ryan nabízí odlet do Memmingenu až pozdě odpoledne. Tak odříkaného chleba největší krajíc – přes aplikaci Můj Vlak za 1400 korun jízdenku ze Záhřebu až do Prahy. České Dráhy jako zachránce, kdo by to řekl.
Mám nakoupeno, akorát když autobus už za hluboké tmy přejíždí most Franja Tuđmana a pak klesá v serpentinách dolů, k autobusovému nádraží. To tu není, tak jako ve Splitu, uprostřed města, ale bokem a je tu trochu ticho. Vedlejší autobus se akorát chystá na cestu do Záhřebu, vyrazí v deset večer, dorazí tam v sedm ráno. Ještě že mi taky z Croatie nenapsali, že mi ruší let.
Původně jsem měl sedm dorazit někdy před šestou hodinou večerní a s polohou hotelu jsem si nedělal hlavu. Teď je skoro deset a ten hotel v kopcích asi dva kilometry odtud se nejeví jako úplně dobrý nápad. Ještě že je v telefonu navigace. Tak podél pobřeží, podél zálivu k ulici Nikoly Tesly. Malý parčík s dětskými hřišti je asi přes den plný, teď je tu už podezřelé ticho. Mraky loděk čekající na své výletníky, po turistech ani památky. Vím, že tohle město je krásné a že si ho zítra užiju, nyní ale to vše okolo působí poněkud depresivně.
Ještě že není vše zavřeno, v malé pekárně kupuju si večeři a pak už mě žene navigace do kopců. Už jsem tam, už tam mám být, v té úzké uličce, ale po hotelu Oaza II ani památky, ani místní ho neznají. Zkouším Google mapy, zkouším Booking, nakonec najdu správné popisné číslo, vstoupím do zahrady, zaklepu na dveře a…“ano, jste tu správně.“
Není to takový bizár jako včera ve Splitu, normální penzion, ve pokoji po dřevě ani památky. Koupelna pro několik pokojů společná, v ní vana netypicky zapuštěná do podlahy. Bude už skoro jedenáct, mám toho dost. Lehký výhled z balkónu a pak konečně do hajan.

Na Čočíka
Ráno mě opět limituje mobil. Ale když ho používáte jako navigaci, musíte mu dopřát hodně šťávy. Zatímco se nabíjí, kochám se pohledem z balkónu. Výhled na moře je z druhé strany a tak trochu ztracen mezi domy pozoruju východ slunce na vrchem Srd. I tam mám dneska namířeno a trochu se toho kopce děsím.
Venku svítí slunce, ale trochu fouká a na podobně hezký den jako včera ve Splitu to nevypadá. Než se telefon nabije, je už ale všechno jinak. Ještě stíhám ranní kávu pak kalhoty i bunda míří do batohu – a zůstanou tam až do večera.
Ubytování opouštím kolem půl deváté. Hostitel je kdesi pryč, přes dveře se se mnou loučí jeho pes. Ubytován jsem na kopci uprostřed husté zástavby a nevidět ho včera, nevěřím, že je tady moře. Ale stačí sejít dolů, k ulici, jež nese název Masarykova a jsem na pláži, jež si říká Lapadská. Není velká, je obklopená hotely a nejspíš tu musí být v létě dost narváno. Tvoří takový předěl mezi dvěma malými poloostrovy a já kolem jednoho z nich vydám. Google mapy slibují nevšední zážitek procházky po chodníku nad útesy, to já se spíš bojím, že se omylem zúčastním běžeckého závodu, jež se tu právě koná.
Mezi domky s výhledem na ostrov Koločep vlastně konstatuju, že Google ani trochu nelhaly. Být žhavé léto, nejspíš tu tu a tam sejdu dolů a svlažím se v moři, nemít v sobě z rána už jedno, dám si tu v jednom z těch barů první ranní kávu. Hovoříc po telefonu s Maminkou, užívám si tenhle krásný letní den na konci října.
Chodník pak mění se v silnici, malé bary nahrazují velké restaurace. V jedné z nich se akorát pilně snídá, v jiné, s názvem Zoë, jsem se chtěl včera stavit na večeři. Ještě že jsem to neudělal, nejspíš bych se nedoplatil.
Cesta okolo poloostrova pak člověka vede nekompromisně do areálu obrovského a luxusního hotelu s poetickým názvem Dubrovnik President Valamar Collection Hotel. Otevřená branka jakoby naznačovala, že tudy to půjde a než se naděju, procházím se mezi lehátky po soukromé hotelové pláži. Sem tam se objeví nějaký personál, ten si mě ale nevšímá. Jenže když chci dál, je problém. Podle map má vést na druhé straně hotelu nahoru, kolem začínajícího útesu, chodník. Ten nejprve kříží kovové otáčecí dveře, ty ještě zdárně překonávám, o pár schodů dál už je ale plot a v něm zavřená branka. Na dohled hotelových hostů rychle řeším co dál. Naštěstí plotu se do útesu moc nechce, po pár metrech končí. Stačí přeskočit kovové ohrazení schodiště kamsi do rumiště a končící plot obejít a jsem z toho venku. Popojdu ještě trochu níž, aby mě nikdo neviděl a malým skokem mířím ke svobodě. To by člověk neřekl, čeho se na téhle dovolení ještě dočká.
Mířím dál po úzké silnici, podle Google map „Setnica ealking trail“, už naštěstí neomezován ploty. Dole pod útesem mají prý svůj ráj nudisti, fakt nevím, jak tam přes ty skály lezou. Já to už neřeším, svobodný si užívám sluníčka, mířeje pomalu zpátky do centra Dubrovníku. Silnice se pak opět mění ve vycházkový chodník těsně po pobřeží, když musím na chvíli zastavit, proti mně běžci z onoho závodu.
Na místě pár pořadatelů, nikdo mi jít proti davu nebrání, to jen mně je trochu blbé, vyhýbat se jim. Tak chvilku počkám, než opadne hlavní proud, pak pokračuju. Dole pár pláží, proti mně z dálky vykukuje most Franja Tuđmana. Velkolepá stavba otevřená před dvaceti lety ušetřila při příjezdu do Dubrovníku zajížďku kolem zálivu zvaného Rijeka dubrovačka, právem jsou na ní místní hrdí.
Na jedné z pláží s hezkým výhledem na něj si z automatu, který najdete v Chorvatsku snad v každé trafice, dávám horkou čokoládu, jež je tu čtyřikrát dražší než obvykle a pak se kochám výhledem na most, přes kterým jsem mimochodem včera večer jel. Aby toho nebylo málo, motá se kolem mostu i vrtulník a mě se ho k mému úžasu daří zachytit i na fotku. Jo, za tenhle výhled si rád připlatím.
Pokračuju do města, kolem zátoky, k přístavu. Přijet sem, tako jako uprostřed léta Čočík, ze Splitu na lodi, akorát kroutím poslední metry. Takhle má cesta skončila jen o kousek dál, na autobusovém nádraží. Vlastně jsem dopadl dost podobně.
Slunce už mezitím dost solidně začalo svítit, přede mnou pevnost na vrchu Srd. Lanovku jsem odmítnul, chci se tam vyšplhat po svých. Až tady si uvědomuju, že do poloviny kopce vede zástavba a já tam půjdu normálně po silnici, teprve pak začne to pravé peklo. Vlastně mě to uklidňuje.
Na konci zátoky už město v plném proudu, chci se na výšlap trochu předzásobit, obchody nemám sílu hledat a tak jsem nechal vydělat, prosím nezabte mě, benzínku ruské firmy Lukoil.
Už zásoben stoupám poledními ulicemi a je to docela opruz. Nakonec přeběhnu udýchaný pár schodů a jsem na slavné D8 a o kus dál, když konečně proběhnu nekončící proud aut, za malou autobusovou zastávkou nastupuju cestu, kterou si snad dokážu, že ještě na prahu čtyřicítky nepatřím do starého železa.
Není to nic strašného, 2,1 km a 270 výškových metrů (tvrdí mapy.cz), podle stejného zdroje by mi na to měla stačit hodina a tři čtvrtě. Otevírám si kokosový Redbull a vyrážeje takříkajíc „na Čočíka“ se snažím utéct páru zhruba ve věku mých rodičů.
Prvních pár stovek metrů je fajn, jde se v lese, po rovině, nebýt na cestě hromady kamenů, jde se i rychle, pak však už pověstné cik-cak stoupání a zatímco dole se pomalu rýsuje staré město a výhled na moře, stromů ubývá a mě zahanbuje kluk zhruba mého věku, jež mě nekompromisně předbíhá a já mu záhy nevidím ani záda.
Navzdory tomu všemu si to ale užívám. Kochám se výhledy i pohrdlivě hledím na lanovku, ve které si to na kopec jedou Ti, co nejsou tak drsní jako já. Cíl není daleko a postupně se blíží, já však fotím, občas se zastavím, občas piju či nabírám dech, ale jsem na sebe hrdý, že jsem do toho šel, že jsou věci, které ještě zvládnu.
Nakonec mi to nahoru trvá padesát minut. Totálně vyflusanému mi jako první gratuluje kluk, který mně chvíli před tím tak ponížil. Čekám nějakou slavobránu, ale ona je tu jen pevnost, jež za občanské války bránila město. Lehký pohled dolů, na druhou stranu, do hor, kam bych rád podnikl výlet, ale bojím se, že tam zbyly ještě nějaké miny.
Popíjím na oslavu chorvatské pivo koupené dole v Lukoilu a napadá mě, že chodím místy, o které se v letech mého dětství intenzivně bojovalo. Člověk chtě nechtě myslí na Ukrajinu, kde jsem byl loni touhle dobou. Snad i tam se brzy v místech bojů budou pohybovat i turisté.
Z chmurných úvah vytrhává mně jakési vzrušení. Rychlý pohled na druhou stranu, tam horní stanice lanovky, restaurace a kříž. A hlavně výhled na celý Dubrovník a Jaderské moře. Ale to, kvůli čemu všemu všichni náhle zpozorněli, se odehrává na obloze, i když vlastně pod nimi. Nějaká letecká akrobatická skupina tu má své vystoupení. Létají ve formaci na městě, dělají zatáčky i vruty, kouzlí. To kvůli mně? To nemuseli.
Pohled teď míří dál na jihovýchod, leží tam dubrovnické letiště, odtamtud nejspíš startovali. Tam to pro dnešek skončím, snad jsem měl i nápad těch dvacet kilometrů tam dojít pěšky, ale soudnost mi ještě nechybí, alespoň občas. Tak koupit si za těžké peníze lístek na lanovku a za tři minuty být dole.
Lanovka slouží od roku 2010, její předchůdkyni nenávratně poničila začátkem 90. let občanská válka. Zdejší lidé si v té době prožili věci, které si ani nechci představovat.
Dnes je však Dubrovník prosperující město a já se konečně, až někdy kolem druhé hodiny odpolední, dostal do její největší perly – starého města. Obehnáno hradbami, tak jsem vstoupil jednou z bran a záhy mě pohltily její úzké uličky a nakonec i široká promenáda vedoucí jejím středem. Snad abych se naladil na letní notu, na náměstí u kostela Svatého Blažeje si kupuju kornout pořádné zmrzliny a pak přecházím pod hradbami do starého přístavu. Pár stánků dává mi najevo, že plán koupit si na pozdní odpoledne lodní lístek do Cavtatu dojde naplnění. Chci se navečer dostat nějak na dubrovnické letiště a odtamtud je to už kousek. Plán byl vyrazit lodí ve čtyři ale…“je to open, jeďte si kdy chcete,“ informovala mě paní, co mi prodávala lodní lístek.
Měl jsem dvě hodiny na prohlídku starého města. Dalo se obejít po hradbách, ale když jsem usoudil, že za lístek chtějí v přepočtu 800 korun (v ceně byla prohlídka i jedné z pevností), usoudil jsem, že nejsem kasička a raději za polovinu této částky si dávám pořádnou pizzu. Okolo mě proudil starý Dubrovník, davy lidí, nedaleko se připravovaly ke své akci mažoretky, těžko představit, jak to tady musí žít uprostřed léta, když i teď, v říjnu, je tu hlava na hlavě.
Hradbami jsem tedy pohrdnul, město jsem si chtěl projít v letové hladině nula. Z telefonu jsem si zase udělal navigaci, že mě provede co nejvíc okolo. Čekalo mě hodně schodů, což po té pizze nebylo nic moc, ale záhy pohled do úzkých uliček, mimo ten největší ruch, za to stál. Měl jsem pak pocit, že jsem snad i zabloudil, to když mě kroky dovedli až na místní basketbalové hřiště. Ale pořád jsem byl uprostřed hradeb a z hřiště byl moc pěkný výhled. Škoda, že jsem neměl s sebou i míč.
Sešel jsem pak trochu dolů, k Pilské bráně. Za ní začíná novější část města, mimochodem je tu i velký terminál autobusů MHD. Ale ne, já se rozhodl zůstat vevnitř a okolo jít, už pomalu směrem k přístavu. Staré město se pak proměnilo v solidní bludiště a já se v něm trochu ztrácel, snad i proto, že čas odjezdu vybrané lodě do Cavtatu se blížil já začínal být nervózní.

Přesto jsem ještě doklopýtal na trochu ošuntělé náměstí před kostelem Svatého Ignáce, ale to už nebyl čas užívat si města, zmocnil se mě strach, že nestihnu loď, že budu muset jen na letiště poněkud neoriginálně autobusem.
Ale stačilo zase pár chvil a byl jsem u Svatého Blažeje. Mažoretky vystřídal koncert, o kus dál u přístavu na mě mávala paní, co mi před pár hodinami prodávala lodní lístek, že tohle je ta loď.
Byla to jen taková malá kocábka, možná pro dvacet lidí. Se mnou menší rodina Japonců, vpředu chlap s dvěma pubertálními dětmi, co mezi sebou chvíli mluvili chorvatsky, chvíli snad rusky, tu a tam i anglicky.
Zůstal jsem vzadu, opouštěje Dubrovník fotil jsem si jeho starý přístav, vychutnával si moře. Pak jsem však zatoužil přejít na příď, chytnul jsem se o lodní zábradlí…a zůstalo mi v ruce. Byla to ta část, jež se vysouvá, když se zakotví, kudy se chodí ven. Bylo to pár vteřin, kdy jen tak tak vyděšený neztratil jsem rovnováhu, nespadnul jsem do moře.
Už uklidněný přišel jsem na příď, úplně vepředu jedno z dětí, když jeho otec viděl, že tím směrem chci fotit, požádal ho, ať odtamtud odejde, i když jsem opakovaně říkal, že mi to nevadí. Ale až někdy teď mě celá ta čtyřicetiminutová plavba začala pořádně bavit a já a při pohledu na hory strmě se zvedající hned u moře pochopil, proč mnozí mají tak rádi Chorvatsko.
Jo, byl to ten pověstný vítr ve vlasech a širé moře přede mnou, co mi umožnilo uvědomit si to neskutečné štěstí, že už se zase může cestovat a že mám prostředky i možnosti si to užít.
Vlastně se mi ani z té lodi nechtělo ven, ale zároveň mě napadalo, že něco hezkého končí, aby něco jiného hezkého mohlo zase začít.
Cavtat se blížil. Je to jedno z nejjižněji položených chorvatských měst. Jižněji je pár vesnic daleko od moře a z přímořských městeček už jen Molunat a dál pak už jen Černá Hora a Tivat, kde se odehrával v září 2014 příběh jedné mé úplně jiné cesty.
Mít trochu času, dal bych si tu pivo, trochu se prošel po pláži, svlažil nohy. Ale mě hnal čas a hlavně zapadající slunce. Na dubrovnické letiště to odtud bylo něco přes pět kilometrů a já tam chtěl být dřív, než přijde tma.
Tak se jen rychle pokochat, v první kavárně koupit na povzbuzení kávu a pak vzhůru, po chodníků v serpentinách, dál od moře, k letišti. Mapy mi nabízeli různé zkratky kolem skal, já však toužil po jistotě. Tu a tam jsem se ohlédl k moři, vychutnat si jeho poslední záchvěv, ale to už přede mnou jako maják naděje se tyčila křižovatka se silnící D8, slavnou Jadranskou magistrálou, po které jsem měl dojít až k letišti.
Přešel jsem na ní u vesničky Zvekovice. Ještě kousek nad ní se v četných obloucích stáčelo těleso úzkorozchodné železniční tratě Gabela–Zelenika, díky které se sem (ale třeba i do Dubrovníku) dalo po dlouhá desetiletí dojet vlakem, než byla trať na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pro nerentabilitu zrušena.
Ale tam já nešel. Byl jsem zhruba v polovině své trasy a slunce už okázale dávalo najevo, že brzy přenechá vládu tmě. Nízko nade mnou přelétl Airbus v barvách Air France z Paříže a o chvíli i jeho bráška ve službách Lufthansy z Frankfurtu.
Byl jsem od terminálu dva kilometry, to už jeho perimetr začala kopírovat silnice, po které jsem šel. Pak se náhle oddálila, ale kolem plotu stále vedla cestička. Přemýšlel jsem, že půjdu po ní, ale rychlý pohled pod mapy, že v jednu chvíli od něj bude už celkem daleko a nastávající tma mě donutili jít dál po silnici na jistotu. Pořád v triku a v kraťasech, doufal jsem, že to v nich dojdu až na letiště, ale s přibývajícím časem šla teplota pomalu dolů a začalo trochu foukat. Ještě chvíli sváděl rozum souboj s egem, než nakonec vyhrál a já na krajnici, na hromadě hlíny a kamení převlečením do džín a mikiny dal pro letošek definitivně sbohem létu.
Již teple oblečen, ale v posledních okamžicích denního světla, jsem spěchal na letiště. Proti mně spousty aut, nic reflexního jsem na sobě neměl, svítil jsem na ně mobilem. Už na dohled terminálu, ve vesničce Močili, jsem našel otevřený supermarket, rychle nakoupil, a pak už vítězoslavně došel k terminálu.
Tma už vládla nad světem a uprostřed toho všeho působil letištní terminál jako oáza na poušti. Z velkého parkoviště se hrnula auta, autobusy čekaly na své cestující. Upocený a unavený přišel jsem dovnitř. Hned dole check-in, ale v moderní hale byly samoobslužné kiosky. Když se mi konečně podařilo naťukat do něj správné číslo rezervace, bylo vydání palubky otázkou pár vteřin. Dokonce i místo jsem si mohl zvolit, byť mi bylo jasné, že z okna nic neuvidím.
Telefon opět hlásil touhu po dobití, já měl žízeň a navíc jsem chtěl světu říct, kde právě jsem a kam se chystám. Chvíli trvalo, než jsem z mnoha těch zásuvek našel nějakou funkční, na malé barové židličce jsem popíjel pivo koupené možná před čtvrt hodinou v nedalekém supermarketu a přes sociální sítě všem hlásal „heč, já teď poletím letadlem.“ Jenže právě tomu poslednímu učinila přítrž místní wifi síť, jež mi náhle sdělila, že je zdarma jen na patnáct minut a jestli si jí chci užít víc, ať zaplatím. Tak jsem dopil, posbíral se a vydal se o dvě patra víc, kde začínala security. Nechci říct, že tu měli nějakou extra frontu, ale na jejím začátku jsem si vzpomněl, že by bylo fajn si (přes dopředu připravený odkaz) koupit jízdenku na autobus ze záhřebského letiště do centra a než na mě přišla na rentgenech řada, měl jsem jí koupenou.
Za rentgeny hned rozdělení, většina gatů pro mezinárodní lety, kde teď navečer bujel čirý provoz, jeden či dva čistě pro vnitro, kde se chystal k odletu jiný let do Záhřebu, než jsem měl já. Svým časem příletu ze Záhřebu by se mi hodil víc, ale snad proto, že to bylo „jen“ mezipřistání linky z Athén, byl o dobrou tisícovku dražší než ten můj, jež operoval o hodinu a něco později čistě v trase Dubrovník – Záhřeb.
Bohužel letmý pohled na stránky dubrovnického letiště a mé srovnání s tím, co si z onoho večera pamatuji já, ukazuje, že nejspíš s koncem října utichla nejen tato linka z Athén, ale i drtivá většina mezinárodních a to, co onen říjnový večer zvládli během těch tříd hodin, kdy jsem tam byl, dnes (v polovině listopadu) neodbaví ani za celý den.
Ale ponechme splínu a vraťme se do onoho pozdně říjnového večera, kdy jsem, nabíjeje mobil na celkem pohodlných sedačkách se těšil na svůj první let po sedmi měsících. Kdysi jsem uvažoval, že tohle by mohl být i můj první let v životě, na který si zaplatím bussines třídu. Při pohledu na zahrazené schody do zdejšího salónku jsem byl ale vlastně rád, že jsem to neudělal.
To už se ale blížil čas odletu a mě trochu děsilo, že podle letištních obrazovek stále neodletěl předchozí let do Záhřebu. Bál jsem se trochu mlhy, že tu zkejsnu, že můj první let po tak dlouhé době skončí fiaskem. Když se na obrazovce objevilo, že DHCčko v barvách Croatie zamířilo k Záhřebu, citelně se mi ulevilo.
To už někde nad obzorem byl 23 let starý A319 ve stejných barvách. Někdy po obědě se vydal ze Záhřebu nejdřív sem do Dubrovníku, odtud na otočku do Frankfurtu a nyní má dokončit svou dnešní odpolední misi.
Z chodby jsme šli přes kontrolu do gatu, byl tu klasický pre-boarding. Trochu mě přeskočilo, že pár z nás, co si udělalo check-in přes kiosek nebo přes web, paní do handlingu odškrtávala, drtivá většina cestujících měla klasické palubky z přepážky a zůstávali jim jen útržky. Asi dvacet minut před odletem pak začal skutečný boarding. Já u vstupních dveří vyfasoval malý hygienický balíček, jež tvořil vlhčený ubrousek a pak ve zcela zaplněném letadle zakotvil na vybraném 22A. Vedle mě si sedli nějací dva ušmudlaní pánové, jež do Dubrovníku nejspíš přiletěli pár hodin před tím letem TK z Istanbulu. Turci sem nejspíš budou létat celou zimu, na rozdíl od zelených kluků z Rigy, kteří parkovali na vedlejší stojánce.

Dubrovnik – Zagreb
29.10.2022
OU 669; Croatia Airlines, A319, reg. 9A - CTI
21:20-22:15 (odlet na čas, přílet o patnáct minut dříve)
LF: C: 50%, Y: 100%
Člověk by to bral asi jako obyčejný, nudný let, ze kterého by za hluboké tmy nic neměl, ale já, tím, že jsem tak dlouho neletěl, jsem si dokázal i tu tmu vychutnat. A tak nevidíc zhola nic užíval jsem si cestu do oblak, pár otáček, jež, podle slov velitele letadla, nás měli nejdřív nasměrovat směr Split, sympatické letušky, jež sice nenabízely v palubním časopise promovaný palubní prodej, ale na to, aby nám nalily vodu, si čas udělaly.
Podle dalších slov kapitána jsme pak letěli na sever, kousek přes Bosnu a nakonec začali klesat.
Kdesi v dáli nějaký maják, to asi jedna z hor a než jsem si uvědomil, že to bílé pod námi je mlha, vletěli jsme do ní a za celkem nízké viditelnosti přistáli jak do peřin.
Bylo fajn vědět, že ani Croatia Airlines ani záhřebské letiště Franja Tuđmana s lety za nízké viditelnosti problém nemají.
Byl jsem tu na jaře 2015, kdy jakousi náhodou ke mně doputovali v loterii vyhrané letenky na tehdy chvíli existující společnosti Air Croatia. Upřímně, nepoznával jsem z toho terminálu skoro nic.
Nejspíš ho postavili zcela znova. Tak jsem jen tou velkou halou proběhl, snažil se chytit co nejdřívější autobus do města, jezdící tou dobou již ne podle jízdního řádu, ale podle příletů. V záhřebské mlze chystal se k odjezdu spoj evidentně čekající na cestující jednoho z předchozích letů. Ještě jsem si ho cvaknul a mě moc mrzí, že mi ta fotka nevyšla. Ale autobus jsem stihnul, také v barvách Croatie. Přijet v nějakou rozumnější dobu, využiju nejspíš nedaleko od letiště jezdící autobus MHD, ale po desáté večer jsem fakt na experimenty neměl čas a těch 45 kun (asi 145 korun) za ten autobus dal.
V pozdním večeru to byla příjemná projížďka, jež skončila okolo jedenácté večer na záhřebském autobusovém nádraží. Býval bych odtud za nějakých devět a půl hodin pokračoval přímo až do Prahy, ale Flixbus předevčírem řekl ne. Když jsem opodál viděl parkovat jeden z jeho autobusů, malinko se ve mně vařila krev.
Ale snad příjemné podzimní počasí, jež oproti dubrovnickému létu nebylo takový šok, mě přimělo vzít věci tak jsou a vydat se na poslední noc za nostalgií, za vzpomínkami. Ty představoval hostel Palmers Lodge. Kdysi jsem před ním stanul, v té staré cihlové budově, kde se prý pekly sušenky a byl jsem zcela ochromen. Jenže to bylo v Londýně. Strávil jsem tam ještě pak jeden týden a když jsem dozvěděl, že mají pobočku i v Záhřebu, bylo mi jasné, že pokud se tam někdy dostanu, musím se ubytovat právě tady. Stalo se v dubnu 2014. Teď jsem zase tady. O sedm let starší, takže hromadné pokoje už odmítám. Za 1300 korun soukromý pokoj se dvěma postelemi, na kterých budu spát pohříchu sám, no, za nostalgii se platí. Ale já za ní platil rád. Hezky jsem se uvelebil a zatímco venku sem tam zaduněly tramvaje, já si užíval tuhle nostalgickou noc.

Na shledanou!
Zkušenosti naučený, dávám telefon do nabíječky, sotva mě ráno tělo donutí jít na záchod. Před sedmou pak hostel opouštím. Přes noc mlha nezmizela, ranní Záhřeb má své kouzlo. Je neděle, jedu definitivně domů.
Před nádražím si vyfotit parní lokomotivu, asi nějaký památník, pak do podchodu pro snídani. Na stejném peróně, ze kterého jsem před pár dny odjížděl do Splitu, nyní čeká můj spoj do Vídně. Hned vedle nějakých dvacet minut před námi vyráží jiné EC, než to nejdřív vezme do Ljublani, pak do Villachu, tam se spojí s jiným vlakem z Klagenfurtu a společně (a v tomto pořadí), poctí svou návštěvou Salzburk, Mnichov a Frankfurt. Byla by to zajímavá cesta, ale já mám doma neštěstí nějaké povinnosti.
Trochu jsem se bál, že to bude otrava, ale sotva jsem na soupravě viděl rakouské velkoprostorové vozy, došlo mi, že to bude fajn, že se pojede dobře.
Zagreb – Wien
30.10.2022
EC 258; HŽPP, SŽ, ÖBB
07:25-14:02 (odjezd i příjezd na čas)
LF: proměnlivý (20-120%)
Z místa, na které jsem měl koupenou místenku, vyhazuju starší americký pár čínského původu. Na své cestě Evropou akorát cestují z Plitvických jezer do Hallstatu, prý vlakem jedou v Evropě poprvé. Moc doufám, že po zkušenostech z této cesty ne naposled.
Do Dobovy, první stanice ve Slovinsku, jedeme poloprázdní. Tam přichází hraniční kontrola i slovinští průvodčí. Když si myslím, jak jsem originální, že na jízdenku koupenou přes aplikaci Můj Vlak jedu až ze Záhřebu, zahlédnu, že stejným způsobem cestuje i nějaký klučina o pár řad přede mnou.
Mladá slovinská průvodčí s jízdenkami koupené přes různé weby a aplikace trochu bojuje, radí ji s tím její starší kolega. Klasickou papírovou jízdenku koupenou na pokladně tu nemá skoro nikdo, většina jich ukazuje na mobilu, sem tam někdo vytištěnou. Když vezmu, jak to bylo ještě před pár lety složité, uvědomím si, jak šílený udělala železnice obecně v tomhle za poslední léta pokrok. Jenže musí, letecká i autobusová konkurence se neptá…
Dál si pak cestu překvapivě užívám. Tuhle část jsem při cestě sem prospal, nyní se kochám slovinskou krajinou. Na několika zastávkách postupně přistupují cestující, jejichž cílovou stanicí není ve většině případů kupodivu Maribor, ale Vídeň.
Právě v Mariboru se už vlak zaplňuje zcela. Když jsem tu byl před pár lety, pracovalo se na rekonstrukci tratí (v parametrech podobných našim koridorům) jižně do Mariboru, nyní se práce přesunuly severně od něj. Mezi ním a rakouskou hranicí to vypadá na velkolepou přeložku.
Před Grazem neodolám, zaběhnu si do předraženého jídelního vozu pro kafe. Číšník tu má rozečtený český časopis, začnu na něj mluvit česky, ale podle jeho reakce je to nejspíš Rakušan, co si v něm jen prohlížel obrázky.
V Grazu pomáhám americkému páry s kufry a ve vlaku už je to na stojáka. Místo vedle mě zabírá mladá Slovenka a já si čvachtám, jak dobré bylo dát u tohohle vlaku 75 korun za místenku. Ještě přejezd Semmeringu a po šesti hodinách a čtyřiceti minutách jsme ve Vídni. Leckdo nasazuje roušky, ty se ve vídeňské dopravě stále nosit musí, naštěstí to nikdo moc neřeší.
Já mám hodinu čas, unavený, pokouší se o mě (jak se už za pár desítek minut ukáže, naštěstí neúspěšně) nachlazení. Beru Spar. Sekanou, pivo, oříšky. V hale hlavního nádraží vzpomínám na slavné Südbahnhof, kam jsem jezdil jako dítě i puberťák a které už nestojí. Nakonec vítám modrý Railjet.
Wien - Praha
30.10.2022
rj 78; ÖBB, ČD
15:10-19:42 (odjezd na čas, příjezd o 28 minut později)
LF: proměnlivý (100-120%)
Je narváno. Hromada lidí (včetně mě) má místenku, ale ne všechna místa jsou označena, působí to zmatek (ale to bylo i ve vlaku ze Záhřebu). Paní vedle mě se diví, proč je vlak tak plný, jezdí s ním často a nikdy nemá problém. Informuju jí, že v Čechám končí prázdniny. Jenže většinu vlaku tvoří cizinci.
Nakonec se paní poroučí v Břeclavi a ve vlaku téměř není k hnutí. Ještě se ženu do jídelního vozu pro šampaňské a pak poslouchám jinou paní, která se svou čtyřletou dcerou soutěží o nejprotivnější cestující v celém vlaku. Když ji z místa vedle mě v Brně vyhazuje studentka s místenkou, citelně se mi uleví.
Už za tmy pak cesta probíhá na pohodu. Až do Havlíčkova Brodu, před kterým, těžko říct proč, deset minut stojíme. Dalších víc jak dvacet minut si postojíme kvůli výluce v Kolíně. Vlaková četa se neobtěžuje cokoliv říct. Mezi Pečkami a Kolínem je výluka jedné traťové koleje, hromada vlaků to bere přes Nymburk, nám určili, že pojedeme přímo, jen musíme počkat, než z opačného směru přijede vlak. Nějakou hodinu před tím v Pardubicích srazil jiný vlak člověka, zpožděné je úplně všechno. Člověk neví, jestli má být naštvaný, že první komplikace na cestě ze Záhřebu do Prahy nastaly až v Kolíně nebo to brát rezignovaně, že přece teď už nějak dojde. Přesto, když se vlak konečně, s pětatřicetiminutovým zpožděním rozjede, mám chuť tleskat.
Nakonec ještě nějakou minutu uberem a v Praze máme +28 minut. Mám to za sebou. Varovali mě, že tu bude zima, ale je příjemně teplo. V půl desáté si přebírám u bejvalky psy a jdu s nimi domů. Bylo to moc hezké. Děkuju!

Moc pěkný TR, děkuji za něj i za krásné fotky.

firefly píše: 15. 11. 2022, 18:32 Moc pěkný TR, děkuji za něj i za krásné fotky.

A já moc děkuji za pochvalu

cauko, diky z TR, opat super
a ano, bol som to ja

beardie píše: 15. 11. 2022, 22:37 cauko, diky z TR, opat super
a ano, bol som to ja

A
A pro mě to byl hlavní impuls ještě něco sepsat. Díky moc

Hezky TR.

Akorat, proc resis tu wifi? Chorvatsko je EU, plati tam ceska data.

PS: s tou mlhou to teda v Zahrebu az tak supr neni. Loni zacatkem rijna jsem mel takhle letet ze Zahrebu prez Osijek a Rijeku do Splitu, bohuzel, mlha to neumoznila.

Musel jsem vzit zavdek nekolika hodinam cekani a pak letu Croatii.
K maximalnimu nasrani jsem pristal par minut pred planovanym turboletem a pak koukal na vystupujici lidi z terminalu. A tak se uz turbikem asi taky neprolitnu, ted to pro Chorvaty leta Sprint se Saabem (to by jeste slo) a mozna obcas ATRkem.

Fabo píše: 16. 11. 2022, 14:14 Hezky TR.

Akorat, proc resis tu wifi? Chorvatsko je EU, plati tam ceska data.

PS: s tou mlhou to teda v Zahrebu az tak supr neni. Loni zacatkem rijna jsem mel takhle letet ze Zahrebu prez Osijek a Rijeku do Splitu, bohuzel, mlha to neumoznila.

Musel jsem vzit zavdek nekolika hodinam cekani a pak letu Croatii.
K maximalnimu nasrani jsem pristal par minut pred planovanym turboletem a pak koukal na vystupujici lidi z terminalu. A tak se uz turbikem asi taky neprolitnu, ted to pro Chorvaty leta Sprint se Saabem (to by jeste slo) a mozna obcas ATRkem.

Bohužel nemám neomezený datový tarif, takže tu Wi-Fi si pořád hlídám a je to preferovaný způsob připojení k netu. Do budoucna se tomu asi nevyhnu, ale teď je to pro mě taková pojistka, abych na tom mobilu nevisel pořád

U té mlhy nebude spíš problém v tom Turboletu? Co vím, tak k přistání za nízké viditelnosti musí mít oprávnění (certifikaci?) letadlo, letiště i pilot letadla a pokud něco z toho chybí, je problém.

Jinak o tom Turboletu jsem taky uvažoval, chtěl jsem do Chorvatska kvůli tomu jet už v minulosti, ale tak dlouho jsem to odkládá, až jim to létá někdo jiný