Fórum Airways.cz

Díl první – plodný víkend
Na přelomu ledna a února se mi v pracovním rozpisu objevilo sedm dní nepřetržitého volna. První tři z nich jsem hodlal věnovat svým psům, i tak ale zbývaly čtyři dny, ve kterých se dalo něco podniknout. Finančně vyčerpán z nedávné dovolené na Sardinii jsem tak pár dní před možným odjezdem začal hledat něco levného, ale co mě zároveň donutí uprostřed zimních mrazů opustit pohodlí vyhřáté peřiny. Levných letenek, ať už z Prahy, Vídně, či z Berlína bylo nespočet, to jen dlouho jsem nemohl najít nic, co by mě takříkajíc nabudilo. Už už jsem téměř zaplatil zpáteční letenky Wizzairu do Londýna, nakonec jsem ale zatoulal vedle a na stránkách EasyJetu za 1300 korun koupil jednosměrnou letenku z Berlína na milánské Linate. Ne že bych tak toužil vidět Berlín či Milán, ale při svých předchozích četných návštěvních hlavního města Německa jsem smutně koukal na rozestavěný úsek linky metra U5 vedoucí centrem města, stejně jako na nové letiště, jehož otevření se neustále odkládalo. Nyní už ale bylo obé v provozu a mně se naskytla možnost jedno i druhé konečně vyzkoušet a jako bonus si přidat do sbírky i milánské městské letiště, na kterém jsem ještě nebyl.
Jelikož jedním z cílů se z jistých důvodů měla stát severoitalská Brescia, jako logické se nabízelo vrátit se domů Ryanem z Bergama. Ten sice nabízel na mnou požadovaný čas velmi levné letenky do Prahy či Vídně, ale jejich web měl tou dobou nějaký výpadek a letenky nešly koupit a tak jsem opět sáhl vedle a za necelou pětisetkorunu koupil letenku Wizzairu. Ta ovšem byla psaná z Malpensy a protože se mi nechtělo z Brescie do Malpensy přes Milán, musel jsem vymyslet nějaký smysluplný program, jak se celý den toulat v okolí Milána, což se mi během posledního lednového víkendu podařilo. Jelikož se mi během té doby též podařilo řádně oslavil nově zvoleného prezidenta a zároveň se stačil věnovat i mým psům, považuji tento víkend za velice plodný.

Díl druhý – symboly minulosti
V pondělí dopoledne ještě absolvuji se psy jednu kontrolu u veterináře, v půl třetí je předávám bejvalce vracející se z práce a po rychlém domácím kafi už mířím vlakem do Prahy. Mým cílem je Florenc a zelený autobus s odjezdem v 16:40. Jelikož má poslední cesta Flixbusem skončila neslavně (autobus měl cestou do Brna dvě hodiny zpoždění, já to však po hodině čekání vzdal a užil si místo toho příjemné tři hodiny v Interpanteru Českých Drah), nemám nyní příliš velké očekávání, obzvláště, když jsem si předtím zjistil, že autobus bude už bude mít za sebou cestu z maďarské Budapešti. Informace o čtvrthodinovém zpoždění proto beru s jistou úlevou, když se ale ani po 20 minutách čekání na nástupišti můj spoj neobjevuje, jdu se zahřát do čekárny, míjeje přitom zelený autobus, jež má krom loga Flixbusu i logo slovenské společnosti Turancar. Říkám si, že ten to určitě nebude, načež krátce po příchodu do čekárny na Florenci se ozývá hlášení, že zpožděný autobus do Berlína je už připraven k nástupu. Vracím se urychleně na nástupiště a tam už na nás čeká onen stroj s logem Turancar. Při představě, že stačilo málo a já bych si musel hledat opět náhradní spojení, tentokrát však jen a pouze kvůli vlastní chybě, je mi na omdlení ještě teď.
Praha Florenc – Berlin Südkreuz
30.1.2023
Linka 260; Flixbus, operováno společností Turancar
16:40-20:50 (odjezd o 30 minut později, příjezd o 50 minut později)
LF: 90%
Nicméně trvá ještě chvilku, než se téměř plný autobus vydá na cestu na sever. Dílem za to může potřeba řidičů vykouřit si cigaretu, hlavní zásluhu na tom má ale rodinka odkudsi z východu, jež by také ráda cestovala do Berlína, jen nemá jízdenky. Chvíli trvá, než jim je řidiči prodaj a může se jet. Následná cestu krokem od semaforu k semaforu, jež patří ke koloritu pondělního odpoledne, už beru smířeně a spíše sleduji německého mladíka sedícího o řadu za mnou. Evidentně touží po toaletě. První pokus podnikne už na Florenci, to však narazí na zavřené dveře a gestikulaci zmatené paní sedící opodál, kterou si nejen on vysvětlí, tak, že záchod se otevře až za jízdy. Neúspěšný byl ale i druhý pokus kdesi u Letňan, to už se ale mladík s plným močovým měchýřem nevzdává a nakonec zjišťuje, že odemčené byly celou dobu, jen jejich otevření dá trošku práci. Záhy po něm navštěvuji onu místnost i já a mou touhu otevřít si předtím nakoupené pivo chladí obrázek v autobuse přesně tuto činnost přísně zakazující.
Tak nic, hlavně že jedu, hlavně, že po dálnici se už nejede krokem, že výlet probíhá. Kolem Lovosic pak míjíme několik mostů, na jejichž stavbě se kdysi podílel i můj otec a při průjezdu Krušnými horami nás zase podle očekávání čekají haldy sněhu. Stejně očekáváná je i následná německá pasová kontrola, jež však, překvapivě k osazenstvu autobusu netrvá příliš dlouho. Jelikož tento spoj cestou do Berlína míjí Drážďany, já si poprvé v životě užiju jízdu po dálničním obchvatu saské metropole a poté už míříme s očekávaným zpožděním okolo čtyřiceti minut na Berlín. O to víc mě pak překvapuje desetiminutová zastávka na cigaretu kdesi na pomezí Saska a Braniborska, během níž si alespoň stihnu vypít ono pivo.
S padesátiminutovým zpožděním pak konečně přijíždíme na berlínský Südkreuz.
Podle plánu jsem si měl S-bahnem přejet k Brandenburské bráně a zde skočit na ono nové metro, ale překvapením toho dne není ještě zdaleka konec – tahle větev S-Bahnu má právě výluku a využít náhradní autobusovou dopravu se mi úplně nechce, proto operativně měním plány. V rychlosti běžím na jedno z nástupišť, kde má za chvíli odjíždět „spěšný vlak“ na hlavní berlínské nádraží, kde bych na to metro mohl přestoupit taky. Bohužel jsem si ve spěchu popletl tabuli příjezdu a odjezdu, a tak místo Potsdamer Platz je příští stanicí vlaku Lichterfelde Ost kdesi v jižní části Berlína. Při té vší smůle mám ale obrovské štěstí – ač vlaky na této lince jezdí nyní v pozdním večeru co půlhodiny, mně jede opačný spoj doslova pár minut poté, co naštvaný sám na sebe dobíhám na to správné nástupiště.
Reálné zdržení je tak sotva čtvrt hodiny, krátce po desáté večer už vystupuju v nejspodnějším patře berlínského Hauptbahnhof. Tady mě ale štěstí na chvíli opouští – metro jezdí po deseti minutách a mě jeden spoj ujíždí doslova před nosem. Ale můžu si alespoň sednout a vychutnat si stanici, jež byla dlouhá léta jedním ze symbolů jistého velkého berlínského průseru, to když byla stavba prodloužení linky U5 z Alexanderplatz k novému hlavnímu nádraží z finančních důvodů pozastavena, ale aby se nemusely vracet již poskytnuté dotace, byl v roce 2009 otevřen alespoň krátký izolovaný úsek z Hlavního nádraží k Brandenburské bráně (označovaný jako linka U55). Ta doba už je ale pryč, chybějící část byla otevřena v prosinci 2020 a já dnes, při pohledu na liduprázdné nástupiště velkoryse pojaté stanice přemýšlím, jestli to mělo všechno smysl.
Hned následující stanice a množství přistoupivších cestujících dávají na tyto otázky ráznou odpověď. Ve stanici Museuminsel dělám rychle fotku. Ta je taky symbolem. Byla otevřena až jako úplně poslední, až v červenci 2021. Dnes je považována za jednu z nejhezčích stanic v síti. Čekání se evidentně vyplatilo. Vystupuji na Alexanderplatz. Tahle stanice byla otevřena už v prosinci 1930. Nedávno prošla nejspíše citlivou rekonstrukcí. Z té kombinace starého a nového mně padá totálně padá brada.
Nahoře je pro změnu jeden ze symbolů někdejší NDR. Rychle míjím legendární hodiny a povědomě hledám věž. Bývala nepřehlédnutelná. Jen i sem teď dorazil stavební boom ze západu. Ve změti kancelářských prostor jako by se ztrácela, jako by přišla o své postavení. Starý genius loci zmizel, ale nahradil ho jiný. Vlastně se mi tu líbí. Jsem zas plný energie a nemuset další den brzo ráno vstávat, nejspíš bych si ještě střihnul večerní procházku Berlínem.
Jenže je vstávat musím, tak hezky na S-Bahn a za chvíli už vystupuji na Warschauer Strasse.
Směrem na jih teče Spréva, jež tu bývala hranicí mezi NDR a Západním Berlínem. Při pokusu o její překonání se tu děly šílené věci. I tady. O kus dál pak jen jako památka na to všechno slavná East Side Gallery.
Já však mířím na druhou stranu. Postel v nedalekém hotelu Goldmarie už čeká. Recepce zavírá už v šest, klíče na mě čekají ve schránce, já ještě musím přes nevzhledný dvůr. Přesto mi padá ten den brada podruhé. Nádherný pokoj, pohodlná postel, nakonec úžasná koupelna. Ani se mi nechce spát.

Díl třetí – v dobré společnosti
Definitivně uléhám někdy okolo půl dvanácte, budík nařízen na pátou. Samozřejmě nemůžu dospat, od čtyř koukám do stropu, v pět konečně hotel opouštím. Vím, že mě to během dne dožene, ale já už zkrátka nemůžu spát.
S prvními ranními chodci jsem na stanici S-bahnu za pět minut. Spoje do centra už tou dobou jezdí celkem plné, v opačném směru nezřídka bývá strojvedoucí v soupravě sám. Pak však přijede vlak linky S9 mířící na letiště a ten je překvapivě plný.
Velkým obloukem míjíme uzel na Ostkreuzu a pak, po několika zastávkách na Schöneweide zavzpomínám na své dva pobyty v listopadu 2016 a v lednu 2017, kdy mi přes ulici stojící Check-in hostel posloužil jako základna před odletem z nedalekého letiště. Ale ty časy jsou už pryč, do hostelů už nejezdím a starý terminál na Schönefeldu je zavřený, dost možná dočasně, než ho dva nové na druhé straně dráhového systému přestanou stačit vzrůstajícímu provozu.
Ale házím vzpomínky do koše, čeká mě přítomnost v podobě dvou novotou vodících terminálů nového berlínského letiště. Přítomnost, jež však měla několik let zpoždění.
Četl jsem cosi o terminálech zastydlých v časech, nenávratně poznamenaných těmi lety, kdy místo cestujících se tu proháněly tak maximálně myši a hlavně technici, snažící se odstranit všechny ty problémy, jež způsobily to velké zpoždění. Ale čekalo mě milé překvapení. „Budoucnost je tady,“ chtělo by se říct. Zářivá, novotou vonící hala, v příjemných, světle hnědých barvách, jako by se i terminál snažil odčinit a dohnat všechny ty ztracené roky.
Mám ještě čas, procházím se a fotím. Letiště má dva terminály a několik stanovišť bezpečnostní kontroly. Tabule hlásají, že člověk může projít kteroukoliv z nich, dokonce i na druhém terminálu. Mám nápad. Venkem přecházím na Terminál 2. Očekávám v podstatě to samé, co na jedničce, ale jsem zklamán, je tu taková miniterminálek, podle webu letiště odbavující toho času jen lety Ryanu a Wizzairu. Snad i díky tomu procházím bezpečnostní kontrolou nečekaně rychle. Můj nevyřčený dotaz, jak moc tohle letiště využívají čeští cestující, nepřímo zodpovídá mladá česká rodinka, opouštějící kontrolu chvíli přede mnou. Jejich cílem je let Iberie do Madridu, který se tu neodbavuje. Proč jsem se rozhodl nechat zkontrolovat tady já, to vím, proč oni, netuším. Mě i je ale pak čeká skoro stejně dlouhá cesta tranzitním prostorem letiště, jejich A320 v barvách Iberia Expres se nakonec odbavuje u vedlejšího gatu než můj oranžový stroj na Linate.
Oni nadávaj, já si to užívám. Moc velkých letišť ve sbírce nemám, připadám si jako Alenka po třetím pivu. Mávám pár letadlům, třeba BA na City, koukám se na plochu. Na jakémsi náměstíčku pak zjišťuji, jak je tu řešeno rozdělení letů na schengenské a neschengenské. Pro ty první jsou k dispozici gaty A a B, pro ty druhé pak C a D, jež jsou nad nimi a cestou k nim se musí projít přes pasovou kontrolu. Každý nástupní most má dva vstupy – ze schengenské i neschegenské části a stejně to bude i s výstupy. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální.
Mě už se však blíží čas k odletu. Na záchodě u gatu pak podle sešlé podlahy poznávám, že čas přeci jenom nezastavím a pak se srocuju v neprakticky řešeném prostoru před gatem. Tak tady udělali soudruzi z NSR tu chybu.
Berlin Brandenburg– Millano Linate
31.1.2023
U2 4661; EasyJet, A320, reg. OE-IZC
08:05-09:35 (odlet na čas, přílet o 30 minut dřív)
LF: 95%
Jde se chobotem, ale kdo má sedadlo v zadní části letadla, musí ještě kus přes plochu. V ranní zimě nic moc, zvláště, když nás na té ploše nechávají ještě chvíli čekat. Ale já to milému EasyJetu za to místo 26F, jež mi přidělili, aniž bych za něj musel platit, s klidem odpouštím.
V téměř plném letadle je slyšet hlavně Italština, jež však narušuje česká rodinka s malými dětmi, sedící pár řad za mnou. A opět, proč se do trmácím do Berlína, abych odtud letěl do Milána, to vím ale proč to dělají oni, to fakt netuším.
V končící ranní špičce jdeme na start. Terminály jsou blízko prahu dráhy, netrvá to dlouho. Start na západ, pak očekávaná zatáčka na jih, bohužel to vše už nad mraky a já do říše snů, protože mně poprvé dostihuje těch pár hodin spánku, co jsem předtím naspal.
Stačí ale pár chvil a jsem fit. Toužebně očekávaný přelet nad Prahou se sice nekoná, ale příroda a nějaká Navigační Lama z centrály EasyJetu si pro nás chystá jiné překvapení. Kdesi před Regensburgem se mraky rozestupují a nás pak čeká úžasný vyhlídkový let nad Alpami. Jen se kochám a fotím, užívám si ten výhled, nad horami sněhu, alpskými velikány a nemůžu tomu uvěřit, že tohle mám v ceně letenky jen za nějakých 1300 korun českých.
Ale vše hezké musí jednou skončit a tady to hezké avizuje ubývající množství sněhu a postupně klesající alpské vrcholy, až kdesi u Bergama přejdou v Pádskou nížinu a my po velkém oblouku jihovýchodně od Milána, konečně přistáváme na Linate.
Hangár, tedy dnes spíš garáž pro autobusy, s nápisem Emprorio Armani, jakoby dával tušit, kam jsem přiletěl. Nebo alespoň kam chtěli, abych si myslel, že jsem přiletěl. Exkluzivní nablýskané letiště, blízko Milána, kam vláda omezuje, kdo tam smí létat. I počet slotů je, jak jsem se na Wikipedii dočetl, omezený.
Jenže vylezl jsem z letadla a čekalo mě úplně obyčejné letiště, kde musí být občas trochu těsno. Rychle jsem proběhl terminály a mířil na metro. Toho se Linate dočkalo loni v listopadu. Sedli jsme o půl hodiny dřív a jí toužil toho využít. Za dvacet minut mi z nádraží Forlanini měl jet vlak. Po centru Milána jsem netoužil, to už jsem viděl, mé cíle byly jiné.
Lístek nekupuji, v Itálii se šíří takový hezký zvyk, že přiložíte platební kartu k turniketu a ono Vás to pustí dál. Čekalo na mě malé, moderní, automatické metro. Jenže souprava mi ujela už před nosem. Už zase.
V malém zákoutí se převlékám. Už v Berlíně jsem se vyletnil a malinko jsem to přecenil. Pak konečně vlak metra. S chutí se vrhám dopředu, není tu strojvůdce, užívám si pohled do tunelu. Trochu spěchám, ale tohle fakt neurychlím. Jedu jen dvě stanice, pak výstup. Někde nahoře má být železniční stanice milánských příměstských vlaků. U turniketu přiložit kartu, abych mohl ven…a ono ne. Ani na druhý, třetí pokus, nic. Čekám, že tak jako jinde, objeví se nějaký asistent, ale ono houby. Někam zavolat přes interkom, a „nebojte, on někdo přijde.“ Přišel asi za sedm minut. Když přišel, zkouším to znova, už to jde. Připadám si jako blbec, ale prý to není poprvé.
Tak konečně vzhůru, mám mít tři čtyři minuty. Žádné nádraží, jen pár nástupišť a pod ním podchod. Marně hledám automat, něco, kde bych koupil jízdenky. Má to jet v taktu, ale já měl zjištěné až vlaky po mém příletu. To, že bych v momentně příletu už byl schopen nastoupit do vlaku o pár kilometrů dal, s tím jsem jaksi nepočítal. Automat jsem kdesi našel, ale moc si s ním nerozumím, tak pomoc hledám na webu Trenitalie. Před pár týdny jsem si ho vyzkoušel. Spojení najde i jízdenku na něj umí prodat, jenže to spojení má odjezd až za padesát minut. Fajn, honil jsem se zbytečně.
Ale venku je hezky, příjemných deset stupňů, svítí sluníčko. Mám hlad. Rychlý pohled do mapy, nedaleko je Penny Market, tak si dělám krátkou zastávku pro svačinu. Přesně jako doma.
Zvolna se ploužím zpátky na vlak, mám chuť na kafe, ale platit za něj v nějaké kavárně se mi nechce. Jako kouzelný dědeček mi přichází do cesty internetová kavárna a realitní kancelář v jednom. Nic z toho nepotřebuji, ale mají tu automat na kávu. Latté za 50 centů je překvapivě dobré.
Sedám si na nástupiště a čtu si příhody letušky Mariky. Sem tam přijede vlak, u nástupiště ten příměstský, o dvě tři koleje dál rychlovlak. Nakonec i ten můj. Jedu ale jen jednu stanici, na Lambrate.
Tam už na plno propuká polední špička, první školáci se vrací domu a je to znát. Nakonec si sedám do novotou vonícího panťáku místní společnosti Trenord a jede se na východ. Z okna koukám na sever, kde se nesměle o slovo hlásí Alpy, ale to nejzajímavější se odehrává paradoxně na jihu. Italové tu zjevně staví novou vysokorychlostní trať, jež v blízké budoucnosti hodně zrychlí spojení na místním severu.
Projedeme Brescii a pak Desenzano del Garda.
Nevelké městečko, jež má to štěstí, že stojí na břehu největšího italského jezera. S řadou místních mířím dolů. Kolem hradu, historickým centrem, kolem vykopávek. V létě či zjara tu musí být šíleně rušno, teď jakoby si město dopřávalo svůj odpolední klid.
Stačí ale popojít a člověku zas a znova spadne brada. Jeho výsost Lago di Garda osobně. V dálce Alpy, nekonečné břehy, voda, kam oko dohlédne.
O kus dál rušný přístav, pěší zóna chystající se k trhům. To tak koupit si kávu a kochat se. Zas jdu a fotím jak blázen. A tak trochu vzpomínám. Někdy na konci 90. let pořádal tátův tehdejší zaměstnavatel zájezd po severoitalských jezerech. Zájezd už pro sebe a mou maminku koupil a počítalo se, že mě s bráchou budou hlídat babička s dědou. Jenže ty měli na tu dobu už své cestovatelské plány a tak jsem jel já s mámou. Bratr mi to dodneška nezapomněl, ale já mám na co vzpomínat. Byli jsme tenkrát i tady, u jezera. Bylo pozdní září a já se rozhodl vykoupat. Nebyl to dobrý nápad. Jeli jsme odtud autobusem do Milána a já si celou cestu drbal záda. Možná jsem to měl vyzkoušet, jestli je ta voda pořád zkažená.
S úsměvem a neustálým vzpomínáním mířím zpátky na nádraží.
Tentokrát popojet jen do Brescie.
Jak mi někdo řekl na Twitteru, je to město podle počtu obyvatel jen o něco větší než Plzeň, ale na rozdíl od ní má metro. A to mě právě zajímalo. Stálo hned u nádraží, otevřeno v roce 2013, obsluhující 17 stanic. Jen člověk musel hodně do hloubi. I tady se dá přiložit karta a jet, ale já to nějak neriskoval. Nebyly tu klasické turnikety, spíš nějaký poloautomat. Ne, tohle fakt ne, beru klasický lístek.

Měl jsem v plánu si projet celou síť, ale nějak mě začala dohánět únava. Tak jen pár stanic a pak vystoupit v centu. Vlastně to člověka dost unavuje. Město co město, ty hlavní památky, to must see. Když se toho sejde víc, když člověk málo spal, když ho něco trápí, nejradši by vzal taxik a projel to v něm. Ale ne, tak špatně mi není. Naplánoval jsem si, že od stanice metra San Faustino to vezmu zpátky na nádraží a cestou si zkusím projít hlavní památky. Nebo alespoň ten hrad. Ten jsem vyřešil lišácky. Vede pod ním tunel a v něm je i chodník pro pěší. To by člověk neřekl, kam ho jeho kroky dovedou.
Pak už je to na pohodu. Pozdní odpoledne se hlásí o slovo, sluníčko ukazuje, proč mám Itálii i v tuhle roční dobu rád. Za chvíli se kochám u místní katedrály na náměstí Pavla VI.
Stačí pak projít pod sochou hrocha a jsem na Piazza della Vittoria. Je mi dobře, usmívám se. Přemýšlím, že bych to vzal tu jednu stanici metrem, ale nakonec i ten zbytek jdu pěšky. U nádraží mě dohání hlad, ještě jsem pořádně neobědval, tak si dávám v jedné z místních restaurací pizzu. Jen ji nestíhám sníst a tak dlabu ve vlaku.
Do Bergama mně veze opět souprava dopravce Trenord. Je to moc fakt cesta. Právě v Bergamu jsem si ze strategických důvodů zamluvil nocleh.
Paní hostitelce jsem napsal, že přijedu v sedm, teď je pět. Vyjdu z vlaku a nadechnu se. Bergama má nejkrásnější výhled z nádraží. Stačí se podívat té široké ulici směrem ke starému městu a člověk si to město zamiluje. Měl jsem ten pocit loni březnu, když jsem se tudy narychlo vracel domů postižený covidem, mám ho i teď. A přitom, nebýt nedaleko nízkonákladové letiště, nikdo by o něm nevěděl.
Já si v tom zamilovaném městě dávám kávu a pak jdu na tramvaj. Ta tu od roku 2009 jezdí po trase zrušené železniční tratě do Albina. Je hezké, že úvodní stanici pár kroků od bergamského nádraží nechali v železničním duchu. V odpolední špičce interval co čtvrt hodiny, je plno. Tramvaj má v trase bývalé železnice snadnou cestu, jen ven není moc na co koukat. Během půlhodinové cesty se akorát setmí.
Na konečné v Albinu by se dalo dojít k nějaké lanovce, na to už ale není čas. Beru hned první tramvaj zpátky. Společnost mi opět dělá letuška Marika a její příběhy z Dubaje. Už je půl sedmé, když jsem zpátky v centru Bergama. A teď tedy jdu, užít si to město, popojít alespoň kousek na náměstí Vittorio Veneto před věž Caduti.
Jen tak chvíli sedím a kochám se, než se zastávkou v místním Carrefouru jdu konečně osvobodit jistou Martu, jenž tu ve svém penzionu v typickém italském činžáku čeká, až přijdu. Odměnou je mi pak upgrade – dvojlůžkový pokoj místo jednolůžkového a postel jako na zámku. Ještě dlouho si čtu a užívám si příjemného odpočinku po hezkém dnu, než se odeberu do říše snů.

Díl čtvrtý – aeroklub u jezera
Zámecké apartmá uprostřed Bergama opouštím už krátce po půl šesté ráno. Chci-li stihnout svůj dnešní program, nemůžu jinak. Chvíli na to jsem už u nádraží.
Vybral jsem to dobře. Chvíli bojuji s automatem na lístky, o dost snazší je pak už boj s automatem na čaj. Ten je překvapivě dobrý a hlavně zahřeje. Inu i v Itálii může být zima. V 6:08 mi jede vlak do Lecca. Tady není problém, ten jezdí co hodinu. To jinde bude důvod, proč jsem musel dneska začít tak brzo.
Čeká mě příjemných 40 minut ve starší elektrické jednotce Trenordu. Venku je ještě tma, není moc na co koukat, až před Leccem trochu ožiju. Rychle koupit lístky na další vlak a hlavně ověřit, jestli fakt jede a pak hurá do města.
Ulice jsou téměř prázdné, přesto se mi tu zvláštním způsobem líbí. Na jednom z náměstí je dokonce umělé kluziště – v tuhle ranní dobu pochopitelně zavřené.
Pak však přichází důvod proč tu jsem – jezero Lago di Como. Je třetí největší v Itálii a má tvar obráceného písmene ypsilon. A jedna z větví končí právě tady. Slunce se teprve chystá převzít vládu, přesto je to úchvatná podívaná na tu vodní plochu a především první alpské kopce doslova za rohem.
Člověk by si tu mohl sednout na lavičku a kochat se celé dny, obdivovat to panorama, jemuž v jedné části vévodí kostel Svatého Mikuláše, ale přesto, díky ranní zimě jsem rád, že jsem si tu naplánoval pobyt jen necelou hodinu a prodloužit jsem ji nemohl ani o minutu.
Tady se asi hodí říct, že přes případné prodloužení doby strávené v tomto sympatickém městečku nejede vlak. A to doslova. Logicky jsem se chtěl podívat i na druhou větev jezera, do Coma, ale chtěl-li jsem se vyhnout Milánu, měl jsem na výběr jen dva přímé vlaky denně. Ten s odjezdem v 7:51 z Lecca, kterým jsem chtěl jet, byl ten druhý.
Tak hezky zpátky na nádraží a do vlaku. Čekal jsem na tomto spoji nějakou obskurnost, ale byla to normální elektrická jednotka, jen cestujících pomálu. Chvíli jsme si postáli kvůli křižování, ale pak mě čekala příjemná sedmdesátiminutová cesta, kdy vlak střídal velmi frekventované tratě s různými spojkami, kde my byli jedním z mála vlaků, co tudy projel. O zábavní program se pak staralo Alpské podhůří a já si to s chutí užil.
Už za světla jsme krátce po deváté dojeli do Coma. I tady jsem tenkrát s maminkou byl. Na druhé straně lanovka kamsi do kopců, kam jsme nejeli, dole hezké městečko, jež je evidentně častým cílem výletuchtivých Miláňanů. V podchodu jsem si udělal on-line check na zítřejší let z Malpensy domů a pak se vydal vstříc městu.
Samozřejmě jsem šel hned k jezeru. Tam malé překvapení v podobě aeroklubu, pak promenáda a já, chtíc udělat fotku jezera končící kdesi v nekonečnu, jsem musel pár stovek metrů popojít.
Ranní zima tu pomalu prohrávala boj se slunečným dopolednem, já si to ale přesto neskutečně užíval.
Šel jsem pak zvolna po břehu, vychutnávajíc si to hezké město a jeho atmosféru na nečekané dovolené.
Napadne mě pak koupit si suvenýry. V prvním krámku magnetku, ale zvoneček ani pohled se známkou nemají. Paní mě posílá kamsi jinam. Tam mají zvoneček a pohlednici, ale ne známku. Tu prý někde v trafice. Jedna je naproti, ale je zavřená. V navigaci si najdu poštu. Ta je otevřená. Paní nemluví anglicky. Za chvíli pochopí, že chci známku. Můj požadavek, jestli bych jí mohl zaplatit kartou, ji zaměstná na deset minut a zaměstná i její zkušenější kolegyni. Mít za sebou frontu, mít za sebou možná kohokoliv, nejspíš odtamtud odcházím s kudlou v zádech. I tak ale – omlouvám se.
O kus dál je konečně lanovka. Vede do vesničky Brunate, slouží místním a není drahá – jednosměrná jízdenka stojí 3,30 Eura. Místních v ní evidentně moc nejede. Místní totiž asi nebudou Japonci či Němci obtěžkání foťáky.
Stačí však kousek vyjet a člověk na všechno to zapomene. Como má jak na dlani. Ještě kousek a získá člověk nad věcmi pořádný nadhled.
Všichni fotí a možná jedou hned tou další lanovkou dolů, já mám však jiný plán – sejít to dolů pěšky. Kolena protestují už dopředu, ale mají to marné. Stačí málo, já jsem uprostřed lesa a neskutečně si čistím hlavu. Cestou potkám pár chodců, dole se zas odstrojuji. Chvíli jdu jen v tričku.
Pak zase Como. Jedna trať vedoucí centrem města, v dálce se proplétající mezi domy a já přemýšlím, že bych změnil plány a přeci jel do toho Milána.
Ale kuš. Přejít ulici a katedrála. O kus dál je Mekáč, kde jsme si tenkrát dávali s Mámou Big Mac. Na nostalgii teď ale není chuť.
Proplétám se zpátky uličkami a jsem opět na nádraží San Giovanni. Když jsem onehdy našel spojení na Malpensu s přestupem v Mendrisiu, nevšiml jsem si v první chvíli, že ono Mendrisio je už ve Švýcarsku.

Později tohle zjištění málem překopalo mé plány a já vlastně litoval, že místo Brescie jsem nepoznával tuhle část Švýcarska. Ale už bylo pozdě. Tak jsem si alespoň naplánoval přestávku v příhraničním Chiassu. Vezla mně tam příznačně jednotka firmy Stadler.
V Chiassu čekala na nástupišti jednotka místní policie. Naštěstí ne na mě, ale na nějaké místní mladíky. Já se je rozhlédnul a opatrně jsem vyrazil do města. Už dřív jsem věděl, že ve městě nic není. Snad jen aquapark za švýcarské ceny a špatným hodnocením na Google mapách, ale jinak nic. Tak jsem se zvolna procházel Švýcarskem a nakonec nakoupil v místním Aldi.
Vlak mi jel za hodinu a půl. Ještě předtím kafe ve stánku a pak nejkrásnější část cesty směr švýcarské vnitrozemí.
To ale končilo o pár stanic dál, v Mendrisiu. Vlak mířící na letiště Malpensa odjížděl za chvíli, stál na opačné straně nástupiště.
Otevřel jsem si pivo a zas jsem se kochal. Italští pohraničníci procházeli vlakem a kontrolovali cestující, jež působí dojmem, že jedou na letiště. Já tak úplně nepůsobím, tak mám klid. Jen si nejsem jist, jestli je tu možné takto veřejně pít pivo, tak ho raději schovávám.
Vlastně až na letiště nejedu. Krátce po půl páté opouštím vlak v zahloubené stanici Ferno-Lonate Pozzolo, jež slouží oběma zmíněným vesnicím.
Ve Fernu mám zamluvený nocleh. Malpensa je doslova za rohem, letadla jsou slyšet. Jo, tam chci, ale ještě se alespoň osprchovat. Čeká na mě útulný domek se zahradou, já mám v něm jen jeden, byť útulný, pokojík s koupelnou. Než se dám do pucu, začne padat tma. Přesto jdu, letadla jsou slyšet, letadla mě lákají.
Stačí projít vesnicí a je tu malé hřiště a u něj plot a za ním dvě runwaye největšího severoitalského letiště. Zkouším fotit, ale je to marné. Přicházející tma je na můj nový telefon příliš těžké sousto. Přesto tu jsem si hodinu. Během té doby přistane i odstartuje několik dreamlinerů, hromada letadel Airbus Family a pár boeingů. Jen doufám, že jsem svou přítomností zdejší mládež, jež si sem přišla zahulit trávu, příliš nerušil.
Už za úplné tmy jdu zpátky a trochu se bojím. Usínám, ale vím, že to bude těžké. Letadla jsou hodně slyšet. Přesto s přibývající hodinou míň a míň. Nakonec opravdu usínám.

Díl pátý – čekání na pilota
Budík zazvonil o půl páté. Až jsem byl překvapen, jak málo jsem přes noc slyšel letadel. Se zvědavosti jsem se mrknul na Flightradar. V posledních hodinách z Malpensy odletělo spousta letadel. Hlavně nakladači v místním cargo hubu DHL se hodně snažili.
V kuchyňce společné pro více pokojů jsem potkal mladého muže s batohem. Měl jsem za to, že pojede transferem se mnou, ale evidentně naopak přijel. Důvod, proč jsem vzal ubytování právě tady, byl jasný. Wizzair odlétal v 6:35. První ranní autobus i vlak přijížděli z Milána na Malpensu příliš pozdě. V případě vlaku až v hodinu před odletem a já nechtěl riskovat, že při sebemenším zpožděním, bych to nestíhal. Našel jsem si proto ubytování co nejblíž letišti. Letištní hotely na mně byly příliš drahé, ale penzion Il Gelsomino za 45 Eur na noc v první vesnici u letiště mi přišel jako rozumné řešení, zvláště když nabízel transfer na letiště. V hodnocení uváděl někdo, že za „rozumnou cenu.“ Když si řekli o 20 Eur, vyrazili mi dech. „Rozumnou cenu“ jsem si představoval kapánek jinak.
Ale neměl jsem na výběr. Alternativou byl ranní běh od vlaku ke gatu s nejistým výsledkem nebo osmikilometrový pochod se začátkem ve tři ráno. Vlastně těch 20 Euro nebyla tak úplně špatná cena.
Původně avizoval sám pan domácí, že mě odveze, místo toho se o to postarala jeho sestra se svým přítelem. V pět jsme vyrazili, ani ne za deset minut jsme tam byli.
Ze svých předchozích cest si Malpensu pamatoval jako velké, přeplněné letiště se solidními frontami na bezpečnostní kontrolu. Tak to jsem si pamatoval asi špatně.
Prošel jsem tím hladce. Jen ta cesta ke gatu A53, odkud jsme měli odlétat, byla nějaká dlouhá. Odměnou mi byl ale měřící stojan zavazadel s logem ČSA. To jsem tedy po ránu fakt nečekal.
Jenže mě záhy došla jiná věc. Z žádného z vedlejších gatů nic tu dobu neletělo, byla hodina do odletu a nás se tu sešlo sotva čtyřicet. Bylo mi jasné, že při ceně letenky 500 korun týden před odletem to žádný trhák nebude, ale tohle byla fakt síla.
Nakonec nás ve dvou autobusech vyráží k letadlu asi 100. Na A321čku dost bída. Systém Wizzairu mi bez placení přidělil 8A, ale i kdyby mě neposadil k oknu, sednul bych si k němu. Volných míst tu byla hromada. Vedle mě však v tu chvíli ne. Nevím, kde ty dvě asijské holky strávily předchozí noc, ale usnuly, sotva dosedly na sedačku. Probudil je až jeden ze stevardů, které začal lidi přesazovat kvůli vyvážení. Chvíli na to přišla řada i na mě. Okno jsem sice uhájil, ale posunul jsem o pár řad dozadu. Jinak se ale kolem letadla nic nedělo. Člověku to ze začátku nepřijde divné, to už minut za minutou začíná být ostražitější.
Milan Malpensa - Praha
2.02.2023
W6 5619; Wizzair, A321, reg. 9H-WBU
06:35-08:05 (odlet o 30 minut později, přílet o 20 minut později)
LF: 50%
Odlet měl být v 6:35, Flightradar už včera hlásil desetiminutové zpoždění. Oněch deset minut po čase odletu dorazil k letadlu další autobus, říkal jsem si, že asi nějací cestující, na které se čekalo, ale on to jeden z pilotů. Asi už dopředu věděli, že zaspí. Teprve teď se ale začaly dít věci a za deset minut jsme už pojížděli. Ještě jsme prohráli závod s osmistovkou v barvách Neosu, ale v 7:05 jsme už asi svým startem ve Fernu někoho probudili.
Přijde mi, že na Malpense se startuje ze stejné dráhy a stejným směrem, tedy na sever. Jenže tam jsou poměrně záhy Alpy, a tak se musí nějak nadletět. Loni v březnu to piloti EasyJetu vzali doleva, obletěli letiště, mezitím nabrali výšku a pak se vrhli vstříc přeletu Alp, nyní to jejich kolegové z Wizzairu vzali doprava a potřebnou letovou hladinu nabrali severně od Milána.
Tak či tak, byla to kouzelná podívaná na kopce osvícené prvními paprsky slunce, nekonečné lány sněhu a Alpy kam až oko dohlédne. Asi jsem v ten moment litoval, že nesedím na druhé straně, východ slunce jsem měl jako na dlani, tak jsem alespoň využil prázdných sedaček a udělal pár fotek. Spíš než Alpy mě ale zajímali členové posádky. Je to už dlouho, co jsem si v letadle něco koupil, dneska jsem ale měl chuť Wizzairu nějak kompenzovat ten poloprázdný let a mou hodně levnou letenku. Ale letušky a stevardi, snad jako by mě slyšeli, se servisem nepospíchali. V přední i zadní galley svačili, povídali si, užívali si ten pohodový let. Už dřív jsem si všimnul, že si s tím občas dávaj u Wizzairu na čas, ale na čas si nemůžete dávat na letu, jež bude jen stěží něco přes hodinu. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že placený servis dnes odpískaj a já jsem si říkal, jak je to s letectvím špatné, když vám nejsou schopni ani v low-costu nabídnout předraženou čokoládu.
Nakonec se ale uráčili a kelímek kávy za tři Eura u mě na stolku opravdu přistál. Jestli jsem dobře koukal, byl jsem jediný, kdo si na tomto letu něco koupil. A asi si fakt dali na čas, ještě jsem neměl kávu zdaleka dopitou a začalo klesání.
Alpy v té době vystřídaly české nížiny a hlavně vše zakryla oblaka, zem jsme viděli až kdesi před Prahou.
Večer předtím se krajem přehnala sněhová vánice a tři letadla mířící do Prahy musela dokonce divertovat jinam, teď to však podle sněhu prosté země vypadalo, že minimálně kolem Neratovic nic takového nebylo. To až pak, s blížícím se centrem Prahy, přibylo sněhu a někde nad Pražským hradem to už musela být celkem solidní romantika.
Sedli jsme zas od východu, s dvacetiminutovým zpožděním. Já měl ještě ten den nějaké plány, ale unaven z předchozí noci jsem je odpískal. Nečekaná dovolená skončila a já jsem byl za ní moc rád.

Dočteno, moc pěkné.
Bergamo je super a taky jsem jej objevil díky letišti. Nikdy jsem z/na něj sice neletěl, ale mnohokrát jsem z/na něj někoho vezl z hor/na hory. S Bresciou se IMHO vůbec nedá srovnávat.
Kdybys byl na BER začátkem letošního června, mohl bys tam potkat další českou rodinku (pokud se ještě něco nezmění). Důvodem je, že má daný den nebyla award kapacita u Luftwaffe na přískoky z FRA do PRG, tak letíme s UA do BER a pak vlakem. No, alespoň si to letiště prohlédnu za provozu (nezkolaudované jsem ho viděl před dávnými lety z autobusu v rámci exkurze).
Napsal jsi toho hodně, ale i tak to prosím příště po sobě přečti

Globik píše: 03. 03. 2023, 08:04 Dočteno, moc pěkné.
Bergamo je super a taky jsem jej objevil díky letišti. Nikdy jsem z/na něj sice neletěl, ale mnohokrát jsem z/na něj někoho vezl z hor/na hory. S Bresciou se IMHO vůbec nedá srovnávat.
Kdybys byl na BER začátkem letošního června, mohl bys tam potkat další českou rodinku (pokud se ještě něco nezmění). Důvodem je, že má daný den nebyla award kapacita u Luftwaffe na přískoky z FRA do PRG, tak letíme s UA do BER a pak vlakem. No, alespoň si to letiště prohlédnu za provozu (nezkolaudované jsem ho viděl před dávnými lety z autobusu v rámci exkurze).
Napsal jsi toho hodně, ale i tak to prosím příště po sobě přečti

Já jsem na Bergamo i letěl a nejvíc se mi líbí ten manévr před přistáním, když se letí od severu. Letadlo letí příliš vysoko, protože musí překovat Alpy, tak před přistáním musí udělat ještě oblouk sklesat. Opačně při startu, velice zajímavé. Jinak letiště samotné nic moc, ale v segmentu "low-cost letišť" jsem zažil už i mnohem horší.

On "starý Berlín" (ať SXF či TXL) byl u Čechů velice oblíbený, takže je předpoklad, že "nový" Berlín (BER) na tom bude podobně. Jen zrovna na p2p lince do Milána mě ta česká rodinka malinko překvapila.

Poslední poznámka mě donutila si celý text znovu přečíst, očekávaje nějakou hrůzu. Pár chyb jsem opravil, hodně mi toho asi uniklo, ale jinak bych na textu nic neměnil. Až na pár výjimek mají posledních pár let TR zde dost slabou odezvu a tak spíše než o snahu vést konverzaci s lidmi podobných zájmů beru své zdejší TR jako takový cestovatelský deníček, ke kterému se později rád vracím a při čtení mých tripreportů na své cesty vzpomínám. Tomu odpovídá i styl textu, např. odkazy na rodinné souvislosti či jiné záležitosti, jež považuji za důležité.

Mně se to moc líbilo, díky za report, vzpomínám, co práce to dá.

Líbí se mi to nadšení. Onehdy jsem přemýšlel, jestli poletím do Berlína a pak vlakem, když mám nějaké vyřizování, že bych konečně vyzkoušel (mimo jiné) BER na živo, byl jsem tam na exkurzi, a tuším jsem měl letenky v roce 2013 na přílet na SXF a další den na odlet už z BER , ale nakonec to nějak nevyšlo , a nakonec jsem teď letos koupil letenku místo do BER do KRK (a pak další den do VIE, protože mi to přišlo pohodlnější jet vlakem z VIE než z KRK).

Za mne jenom přechodníky, jako osoba píšící v mužském rodě , nemůžeš říct chtíc či vyhledávajíc; je to velmi jednoduché: -a, -ouc, ouce, nebo -e, -íc, íce, případně -v, -vši, -vše pro přechodník minulý.

Bergamo je super!

Díky moc za report a moc rád bych tě potkal, až někdy zavítáš do Palmy.

Lkprak píše: 03. 03. 2023, 21:05
Poslední poznámka mě donutila si celý text znovu přečíst, očekávaje nějakou hrůzu. Pár chyb jsem opravil, hodně mi toho asi uniklo, ale jinak bych na textu nic neměnil. Až na pár výjimek mají posledních pár let TR zde dost slabou odezvu a tak spíše než o snahu vést konverzaci s lidmi podobných zájmů beru své zdejší TR jako takový cestovatelský deníček, ke kterému se později rád vracím a při čtení mých tripreportů na své cesty vzpomínám. Tomu odpovídá i styl textu, např. odkazy na rodinné souvislosti či jiné záležitosti, jež považuji za důležité.

Přišlo mi že jsou tam nějaké chyby a překlepy, kterých sis prostě jen nevšiml
Neřeš to. A víc takových zápisů do deníčku tady na fóru a ne v šuplíku

Globik píše: 04. 03. 2023, 02:55

Lkprak píše: 03. 03. 2023, 21:05
Poslední poznámka mě donutila si celý text znovu přečíst, očekávaje nějakou hrůzu. Pár chyb jsem opravil, hodně mi toho asi uniklo, ale jinak bych na textu nic neměnil. Až na pár výjimek mají posledních pár let TR zde dost slabou odezvu a tak spíše než o snahu vést konverzaci s lidmi podobných zájmů beru své zdejší TR jako takový cestovatelský deníček, ke kterému se později rád vracím a při čtení mých tripreportů na své cesty vzpomínám. Tomu odpovídá i styl textu, např. odkazy na rodinné souvislosti či jiné záležitosti, jež považuji za důležité.

Přišlo mi že jsou tam nějaké chyby a překlepy, kterých sis prostě jen nevšiml
Neřeš to. A víc takových zápisů do deníčku tady na fóru a ne v šuplíku

Díky

pavelpmi píše: 04. 03. 2023, 00:56 Mně se to moc líbilo, díky za report, vzpomínám, co práce to dá.

Líbí se mi to nadšení. Onehdy jsem přemýšlel, jestli poletím do Berlína a pak vlakem, když mám nějaké vyřizování, že bych konečně vyzkoušel (mimo jiné) BER na živo, byl jsem tam na exkurzi, a tuším jsem měl letenky v roce 2013 na přílet na SXF a další den na odlet už z BER , ale nakonec to nějak nevyšlo , a nakonec jsem teď letos koupil letenku místo do BER do KRK (a pak další den do VIE, protože mi to přišlo pohodlnější jet vlakem z VIE než z KRK).

Za mne jenom přechodníky, jako osoba píšící v mužském rodě , nemůžeš říct chtíc či vyhledávajíc; je to velmi jednoduché: -a, -ouc, ouce, nebo -e, -íc, íce, případně -v, -vši, -vše pro přechodník minulý.

Bergamo je super!

Díky moc za report a moc rád bych tě potkal, až někdy zavítáš do Palmy.

Díky za přečtení a pochvalu. Jo, při prvním "opravdu potvrzeném" otevření BER se propagovala tzv. letištní noc, během které se mraky techniky přesune z Tegelu na Brandenburg. Mnoho lidí, včetně mého bratra, se na tu akci chystalo, no, taky to úplně nevyšlo
Na přechodníky dám pozor. Zkusím ubrat tu "literární exhibici", člověk pak snadněji naseká chyby
Poslední věta zní hodně lákavě. Nemůžu nic konkrétního slíbit, ale budu na to myslet

Teď mě napadá, že třeba v Barceloně řeší Schengen/non-Schengen úplně stejně.

pavelpmi píše: 04. 03. 2023, 11:14 Teď mě napadá, že třeba v Barceloně řeší Schengen/non-Schengen úplně stejně.

Mě zase napadlo, že v nějakém rozhovoru mluvil ředitel ruzyňského letiště p. Pos, že v rámci další rekonstrukci letiště by chtěli vytvořit tzv. "swing gates", jež by dle potřeby bylo možné využít jak pro schengenské, tak pro neschengenské lety. Možná se půjde touhle cestou.

V Mnichově a části Frankfurtu to řeší taky tak.