Fórum Airways.cz

Splácím dluh!
Původně jsem o této cestě vůbec nechtěl psát. Vždyť tripreportů z Londýna je tu plno a pravděpodobně jste tam všichni byli. Ale pak jsem si uvědomil, jak právě díky tomuto serveru a tripreportům na něm jsem získal plno přátel, se kterými jsem dodnes v kontaktu a řekl jsem si, že bych tak mohl splatit dluh. A tak splácím, byť možná málo, tímhle povídáním o jedné cestě do Londýna, která, když se to tak vezme, nebyla vlastně úplně obyčejná. Alespoň pro mě ne.

Závazek!
Poprvé jsme se v Londýně ocitl v rámci školního výletu zjara roku 1999. Nízkonákladové létání bylo tenkrát ještě v plenkách a tak, když nám cestou zpátky řekl náš průvodce, že se do Londýna možná ještě někdy podíváme, shodli jsme se se spolužáky, že nejspíš už ne.
Ale doba se změnila a já se díky EasyJetu dostal do britského hlavního města už o osm let později. A pak, většinou v rámci nějakého většího výletu, ještě mockrát. Snažil jsem se dokonce držet tradici se tam alespoň jednou za rok či dva podívat. Jenže po posledním výletu na jaře 2019 tradici přerušil Covid.
Říkal jsem, že až opadne a až dokončí Elizabeth Line, novou podzemní trasu příměstské železnice přetínající britskou metropoli od západu na východ, zas tam vyrazím. Covid skončil, na „Bětčině lince“ se už jezdí. Ale nebylo kam spěchat, čekal jsem na tu správnou příležitost. A ta přišla.

Jako po drátkách!
Tak jako v jiných případech, přichází totiž takové příležitosti zcela nečekaně. Ta moje měla koncem července podobu smsky od jedné (ze zdravotních důvodů bohužel již bývalé) kolegyně se žádostí, zda bych ji nepomohl s plánováním výletu právě do Londýna. Měla tam vyrazit s cestovkou, cestovka zájezd zrušila, tak tam chtěla jet alespoň sama. Když jsem si ten večer prohlížel stránky Ryanu a aktualizoval informace, abych jí neříkal blbosti, napadlo mě, že kdyby chtěla, jel bych klidně s ní.
Druhý den jsme se sešli v jedné malé kladenské kavárně. Dostala ode mě tunu informací, jak fungují aerolinky, o jednotlivých letištích, o dopravě z nich, o Londýně samotném, o památkách a o mnohém dalším. Na konci mi řekla „nejradši bych Tě s sebou vzala do kapsy.“ A já se toho chytil…
Už mockrát mi různí lidé říkali, že by příště jeli se mnou a ať se jim ozvu, až zase budu něco plánovat. Zpočátku jsem se ozýval, ale když jsem dal nebo po nich chtěl konkrétní termín, dočkal jsem se jen vyhýbavých odpovědí. Postupně jsem se na to vykašlal.
Tady ne. Za tři dny mi poslal seznam dnů, kdy může. Porovnal jsem to s mým pracovním rozvrhem a krásně se tam vyloupnul jeden víkend uprostřed srpna. Nebylo co řešit. Odlet za čtrnáct dní, šlo se hned na věc. Doslova v polední pauze jsem projel nabídky letenek, ale zázrak se nekonal. Už předtím jsme konstatovali, že jasná volba je Ryan. Odlet v pátek ráno, návrat v neděli odpoledne. Cena 5000 pro jednoho mě bolí, ale odpověď je jasná: „Kup to.“
Druhý den se vrháme na hledání ubytování. Povědomě cítíme, že to chce trochu šetřit, nakonec na Bookingu nacházíme něco, co je během akademického roku ubytovnou pro studenty, mimo něj to slouží turistům. Nemá to ani dost hodnocení. Nevadí, za 1250 korun na osobou za noc v jednolůžkovém pokoji berem. Už předtím jsme se shodli, že každý chceme svůj pokoj. To aby té společnosti nebylo zas až tak moc. Večer pak s napětím hledám, kde to vlastně bude bydlet. Až záhy mi dochází, že jsme nejspíš chytli jednu z nejfajnovějších částí Londýna zvanou Camden Town. To má někdo štěstí.
Dál to jde jako po drátkách. Navrhuji trasu po památkách na pátek. Ona navrhuje tu svojí. Pozoruhodně se shodují. V sobotu, říkám, by to chtělo vyrazit někam mimo Londýn. Po usilovném hledání mě napadá Windsor nebo Brighton.
„Chtěla bych vidět obojí“, je mi odpovědí. Wow!
Trocha napětí a pár dní před odjezdem jedno rychlé kafe a válečná porada, abych si pořád jen nepsali. Řešíme detaily, ale užíváme si to. Oba se těšíme jako malé děti.

Letíme!
Ve 4:15 mi parkuje před barákem, ve 4:30 už sedíme v autobuse a zdravíme do práce mířícího kolegu. O půl hodiny později si v Costě oba dáváme předražené kafe a já se moc rád přizpůsobuji její předcestovní rutině. Na palubkách rychlý pokec s kolegyní Pavlou a na tom novém koutku u prstu B zdravíme jiného kolegu, co se i s manželkou a pětiletým synem chystá do Antalye.
Odlet tradičně z přízemí prstu B, koukáme tam. Když v dálce zahlédneme kamarádku Míšu, jíž za chvíli končí směna, běžíme tam, abychom stihli ještě společnou fotku.
Jsou to tisíce úsměvů a jedna velká úleva. Asi týden předtím se Ryanu porouchalo jedno „pražské“ letadlo a během vrcholící letní sezóny byl trochu problém ho nahradit. Naštěstí žádné „Next info v…“ se nekoná, ve tři čtvrtě na šest už „Last Call“ a my jako jedni z posledních míříme do přistavených autobusů.

Praha – Londýn Stansted
11.8.2023
FR 1014; Ryanair, B738, reg. SP-RSN
06:30-07:25 (odlet na čas, přílet o 20 minut dřív)
LF: 98%
Člověk si při nástupu autobusy připadá trochu jako dobytek, ale ta euforie, když ho pak z autobusu vypustí na plochu a člověk míří k těm správným dveřím, za to stojí. Ještě se fotíme, ještě se radujem, sledujeme okolní provoz, než se vydáme po schodech vzhůru a parkujeme vedle sebe ve draze zaplacené dvaatřicáté řadě téměř plného letadla.
Kdysi mi bratr vyčítal, že to letišti všechno dlouho trvá, že cesta až k letadlu je šíleně pomalá. Tak dnes by byl asi spokojen. Hodinu a půl po vystoupení z meziměstského autobusu už míříme do oblak.
Člověk se strašně těší a pak mu přijde, že být tam, že letět, je ta nejobyčejnější věc na světě. Fotíme vzdalující se Kladno i Lány na západ od Prahy, máváme přehradě Nechranice, letíme okolo Varů a přitom tak všechno strašně v pohodě, jakoby se vůbec nic nedělo.
Šest let starý stoj polské pobočky Ryanu s námi letí nad mraky přes Německo, prolétává hustým ranním provozem a my si to, navzdory celé té své zdánlivé obyčejnosti, užíváme. Ignorujem nabídku občerstvení, jen sedíme přikovaní a kocháme se okolím.
Přejdou pak mraky, o slovo se hlásí Rýn. Cesta spěje do druhé poloviny, pod námi Holandsko a záhy po té Severní moře. Moje spolucestovatelka je fascinována větrnými elektrárnami na otevřeném moři, já nad břehy Anglie vzpomínám na svou někdejší cestu s EasyJetem, kdy po hodině a půl letu ve tmě se pod námi objevili světla Anglie.

Anglie!
Nedlouho poté sedáme a tleská se. Oproti všem předpovědím prší a náladu nám spravuje jen korejské Jumbo. Výstup na plochu je asi na úplně stejné stojánce jako tenkrát v květnu 2019, když jsem tou samou linkou dorazil do Londýna naposled. Kdo mohl jen tušit, co se od té doby stane? Teď však nostalgie stranou, jsme v Anglii.
Hodili nás k prstu, odkud se vláček nekoná. Tak šlapeme. Tedy spíš šlapeme a postujeme na sociální sítě. To už je taková klasika. Vítá nás lehce oprýskaný terminál a pak téměř liduprázdná automatická pasovka. Má spolucestovatelka jí bez problémů prochází, mě systém po dvou neúspěšných pokusech posílá k živému policistovi. Ten se diví, že mi to nešlo, ale pak mě pouští do země.
Je krátce po sedmé ráno, na letišti je živo, ale trochu jinde, v odletové části. Tenkrát naposled hledal jsem před halou autobus a nechápal jsem, jak někdo může za pár liber přiletět Ryanem na Stansted a pak dát šílenou dardu za vlak do centra. Teď už to chápu a když jsem o tomhle výletu ve dvou začal uvažovat, ani mě jiná varianta cesty do Londýna nenapadla. Za jednosměrnou jízdenku pro jednoho lehce přes čtyři sta korun, vlastně nechápu, proč bych měl jet tím autobusem.
Stansted Expres jezdí teď co čtvrt hodinu, i tak máme ale velké štěstí. Novotou vonící vláček se vydává do pohybu dvě minuty po našem příchodu.
Jel jsem tím dosud jen jednou, tenkrát v říjnu 2007, kdy jsem se Anglií coural na síťovou jízdenku, která v tomto vlaku náhodou platila. Posledním vlakem jsem dojel na letiště, nocoval v hale a ráno v půl sedmé se vydal Easynou do Prahy. Tohle už asi nezažiju. Mládí odvál čas a plno věcí se už nesmí. Třeba nocovat na Stanstedu.
Byla to příjemná, asi hodinu trvající cesta. Kochali jsme se a krafali. Být sám, museli by mi stačit sociální sítě.
Nedlouho poté se o slovo začala hlásil předměstí Londýna a záhy po té monumentální hala nádraží na Liverpool Street. Svět je čím dál víc všude stejný, ale železnice si udržuje v každé zemi svou jedinečnost (často ke škodě věci). Jet vlakem v jiné zemi je tak pro mě vždycky zážitek. Procházeli jsme se tu a mířeje k východu, pohlceni atmosférou jsme oba povědomě hledali nástupiště 9 ¾.
Za dveřmi nás však vítá Londýn, na chvíli zbavený deště, plný však svého ruchu a atmosféry. Kolegyně nahazuje navigaci a míříme k Temži. Ještě dřív než ji si však fotíme Monument. Památník velkého požáru v 17. století, jež navždy změnil Londýn. Zatímco do té doby bylo město z dřeva a slámy, od té doby je z cihel a kamene (poslední dobou tedy spíše ze skla a oceli). Vzpomněl jsem si, že tenkrát tady nás školní výlet skončil, nedaleko jsme nasedli do autobusu a vyrazili do Prahy. Teď jakoby tu začínal.

Okolo Temže
Stačí přejít pár ulic a vítá nás Temže. Moje spolucestovatelka je solidní plavkyně a už plavala leckde, ale velmi záhy hlásí, že do tohohle by fakt neskočila. Místo toho se o pár metrů dál na tajňačku převlékáme do letního módu a míříme k Toweru. Vězení nás neláká, je tu plno, turistický ruch už zase jede v Londýně na plné obrátky, naším cílem je Tower Bridge. Je to taková hra na sociální sítě, pochlubit se světu, že jsme tady, zvláště ona, která je tu poprvé. Snažíme se o fotku hlavního symbolu Londýna, ale slunce hraje proti nám. Ještě zkoušíme podejít most, do míst, kde pro turisty už Londýn končí, co si pamatuji ze svých školních let, má tu být nějaké přístaviště, tak vyfotit most z druhé strany. Nedaří se, nedaří.
Tak to neodkládat, vzhůru na most. Byli jsme tu tenkrát se školou na exkurzi, vzali nás nahoru i dolů, dlouhé fronty nám neúprosně připomínají, že tyhle exkurze pořád existují.
Jsme na jižním břehu Temže, tady je líp. Lehký pohled na slavnou válečnou loď MHS Belfast a pak kolem řeky a jakési haly plné květin k západu, klasickou cestou, která jsem já šel už nespočetněkrát.
Máme chuť na pivo, toužíme si ho tu někde dát, ochutnat to pravé britské, ale tentokrát je proti nám čas. Většina hospod otevírá až kolem jedenácté a do té doby ještě hodinka a půl zbývá.
Tak zdoláváme ten jižní břeh, pod mostem London Bridge, kde žijí ti bezdomovci, jak správně ví tatínek Kvída v Báječných létech pod psa, hleděje přitom na Tower a na tu změť kancelářských budov, tvořících londýnské Hradčany. Na Temži se to hemží, tam řeka je doslova pulsující tepnou města a to jen člověk tuší (a doma si musí dohledat), kolik tunelů vede pod ní.
Ne úplně všude to jde projít, trochu se ztrácíme, ale zase jsme na břehu. S nadšením hledím na Millenium Bridge a snažím se nadchnout i svou spolucestovatelku, ale jde to ztěžka, když ani neviděla Lásku Nebeskou.
Kousek za ním mají dostaveníčko Liberálové a my konečně nacházíme otevřenou hospodu. „Dejte nám nejlepší britské pivo, jaké máte,“ prosíme za barem. Kdysi jsem podobnou otázkou rozmluvil na letišti v Charleroi vrchního, který mi minutu předtím tvrdil, že neumí anglicky, nyní však budíme spíše rozpaky. Snad ani sami neví. Nakonec do malého kelímku cosi načepují, dají nám koštnout. Bereme.
Venku na zahrádce u řeky si pivo fotíme, dvojice štamgastů se nám za zády směje. Moje spolucestovatelka se na ně nečekaně otočí a oni si překvapením div pivo nevylijí do klína. Tuhle bitvu jsme vyhráli.
Pivo má grády, nás se stupňuje euforie. Jdeme dál, radujem se a objímáme. Vidět nás někdo, má pocit, že tu právě vznikl nový pár, to ne, to my máme jen radost, že jsme právě teď a právě tady.
U Tate Modern přibývá turistů, já fascinovaně koukám na Blackafairs Bridge, jež nese na svých bedrech nádraží, z kterého se dá přestoupit na oba břehy Temže. Moc rád bych odtamtud chtěl někdy jet, ale celá britská železnice je kvůli občasným stávkám toho času tak trochu na vodě.
V dálce se o slovo hlásí Londýnské Oko. Bylo v plánu tam jít, byl jsem tam při svém druhém výletu. Nicméně cena nás uzemnila.
„Bohatě mi stačí vidět ho ze země,“ uklidnila mě má spolucestovatelka. Naštěstí si to nerozmyslela.
Nicméně celá ta oblast okolo Oka je velice příjemná. Jubilejní zahrady, londýnské akvárium, Temže a hromada lidí. A hned za nimi Westminsterský most a jako z pohádky Westminsterský palác včele s Big Benem.
Ze všech londýnských staveb má tuhle snad nejraději. Přijde mi na ní něco nadpozemského, jako kdyby do tohoto světa ani nepatřila. Krásné světle-hnědé zbarvení, mohl bych na ní koukat hodiny.
Naplno si uvědomujeme, kde jsme a užíváme si to. Zvolna se procházíme přes most, když mou spolucestovatelku upoutá sympatický dudák hrající na ulici. Když mu chce něco hodit do klobouku, zjišťuje, že je to Čech. Je nadšená.
Do parků!
Na druhé straně řeky nás čekají přízemnější starosti, hledáme záchod. Naštěstí nám pomáhá metro.
Kolem Parlamentního náměstí a sochy Winstona Churchilla míře k House Guards Parade. Na velké ploše se tu odehrávají vojenské přehlídky a jednou tady také koncertoval Mike Oldfield (to zase fascinuje mojí spolucestovatelku).
Jdem přes ulici do St. James´s parku a tam se hlásí o slovo vzpomínky. Tenkrát se školou jsme si tam fotili veverky. Měli jsme ze sebou bezesnou noc v autobuse, ale tohle nás tenkrát spolehlivě probudilo.
Je tu příjemně. Taková malá oáza uprostřed velkoměsta, jen je tu spousta lidí. Míříme, kam jinam, k Buckinghamskému paláci. Tady už je narváno. Asi nějaká vojenská přehlídka. Byl jsem tu mockrát, tenkrát se školou, plný nadšení, později už sám v pozdním večeru, užívaje si, že můžu dělat věci, o kterých jsem tenkrát ve škole ani nesnil a naposledy s bejvalkou, jíž v Londýně zajímaly jen hadry a sem jsme více méně omylem zabloudili. Obzvláště v porovnání s touto návštěvou nevnímám dnešním prodírání se davy lidí jako vůbec špatné.
Stačí popojít a je tu klid. Původní plán byl projít po ulici The Mall na Trafalgarské náměstí, ale má společnice si chce zaplavat. Tak místo toho po ztichlé Constitution Hill k Hyde parku. Lidí ubylo, přibylo naopak kachen a jiných zvířat. Sluníčko se mohutně hlásí o slovo, přemýšlím, že bych si dal pár temp i já. Středem parku se táhne jezírko zvané The Serpentine, mnoho turistů využívá půjčovnu lodiček. Na jižní straně je však pláž a u ní část jezera vyhrazená ke koupání. Nicméně dnes je zavřeno. Příliš málo vody v sinicích je důvodem, proč má společnice odchází zklamaná.
Je tu však hezky a máme pořád důvod se smát. Já si kupuji zmrzlinu a plni elánu míříme na druhou stranu k Speakers' Corner. Jsem zvědav, zda i ona nebude chtít něco říct, ale stačí ji si to vyfotit.
Do metra a na oběd!
To už toho máme dost a hledáme místo k obědu. O kus dál, ve stanici Marble Arch na Central Line, se odehrává její první setkání s Londýnským metrem. Přiložit k turniketu telefon (nebo v jejím případě hodiny) a pak u výstupu znovu, takhle to budem dělat celý víkend. A pak do podzemí. Neříká to nahlas, ale evidentně je v šoku. Úzké vagóny, málo místa, hromada hluku. O pár stanic dál, na Tottenham Court Road, přestupujeme na Northern Line a tam je to ještě horší.
Vysvobození přichází na Camden Town. Nedaleko máme rezervované ubytování, už bychom tam i mohli, ale máme hlad. Rušné náměstí u asi nejdůležitější stanice složitě se větvící Severní linky metra žije v časném odpoledni příjemným ruchem velkoměsta. Z mnoha barů a restaurací máme už předem vytipovanou hospodu zvanou The World´s End. Ne, nepřipadáme si tu na konci světa. To jen si užíváme tu příjemnou kombinaci noblesnosti i zaplivanosti, ošuntělosti i noblesy. Je úžasné, jak u jednoho stolů sedí rodina s dětmi, hned vedle typičtí pankáči a u dalšího dva nadšení turisté (my dva). Čepují tu i Staropramen a je v plánu si ho tu dát, ale hospoda má více částí a my jsme v té špatné. Tak berem za vděk španělským pivem zvaným San Miguel a moje spolucestovatelka je nadšená. Zas si to užíváme, zas jsme rádi, že jsme tady a nad výbornou pizzou, přemýšlíme, co budeme dělat odpoledne.
Malinko zmoženi vycházíme ulicemi směrem k severu. Podcházeje most využívaný místním Overgroudem hledáme vchod do místních vysokoškolských kolejí.
Je něco po třetí a jsme tam. Ifor Evans Hall se to jmenuje. Rozsáhlý areál, který teď přes léto slouží turistům. Rychlá registrace a pak najít ten správný vchod a pokoj. Není to špatné. Malé, skromně zařízené, ale pohodlné, takhle nějak si představuji vysokoškolské koleje.

Jsme unavení, ale dáváme si jen malou pauzu. Londýn nemůže čekat.

Na lanovku!
Chvíli před čtvrtou vyrážíme. Zpátky k mostu s velkým nápisem Camden Town, ale tentokrát nemíříme dál k metru, ale jdeme na ten most. Vede po něm jedna z linek londýnského Overgroundu, pro mě dost nepochopitelné sítě vlaků jezdících převážně okolo širšího centra města. Tahle značka byla ustanovena začátkem století, kdy několik železničních linek přešlo od různých společností pod správu Londýnského dopravního podniku. K tomu se přidalo pár novostaveb či přestaveb a vzniklá síť železničních spojů o vysokých intervalech, svým radiálním vedením doplňující místní hromadnou dopravu. Možná bychom i v Praze něco takového potřebovali.
Nicméně další cesta, a zatím ještě neřeknu tam, byla taková soutěž „vyzkoušej co nejvíc druhů hromadné dopravy.“
Takže nejprve přeplněným Overgroundem do Stratfordu. Tahle čtvrt zaznamenala brutální rozmach v souvislosti s letními olympijskými hrami pořádanými v Londýně 2012. Krom mnoha stadionů v okolí (v tom plaveckém si moje společnice chtěla zaplavat, ale rezervační systém hlásil „plno“) tu vznikl i obrovský dopravní uzel, na kterém se stýkají kromě Overgroundu i dvě linky metra a vlaky systému DLR. Tím jsme nyní chtěli pokračovat, jižním směrem měly jezdit vlaky DLR do dvou větví, bohužel jezdily toho času jen jednou a samozřejmě ne tou, kterou bychom potřebovali, tak jsme si dali ještě jeden přestup na Canning Town navíc.
Naším prvním cílem totiž byla lanovka překonávající Temži. Při jednom ze svých výletů jsem si ji už vyzkoušel a usoudil jsem, že moji společnici by to mohlo bavit. V tom jsem se tedy nemýlil. Placení telefonem či kartou, tak jako všude jinde, pak vzhůru do oblak a neskutečné výhledy na londýnská předměstí a poloostrov Greenwich. Jen dole pod námi se stavěl další tunel pod Temží a stavební práce probíhaly a četné výkopy se nacházely velmi blízko sloupů lanovky. Nám to tak nepřišlo a celou cestu v malé kabince jsme si užili, ale kolegyně Petra později při prohlížení fotek konstatovala, že to vypadá dost nebezpečně. No, až tou lanovkou pojedu příště, ten tunel už bude nejspíš hotový.
Dole nás pak čekalo Milenium Dome, obrovská hala postavená původně k oslavě příchodu nového tisíciletí. Ve své době se hodně řešilo, zda se to stihne (řešil to třeba s velkými obavami Adrian Mole ve svých denících), později se zase probírala její rentabilita.
Dnes je to multifunkční aréna, která láká i k nákupům. Mě však lákalo několik turistů lezoucích po lanech na střechu budovy, nicméně nápad zkusit se k nim přidat u mé spolucestovatelky jaksi neuspěl.
Místo toho jsme zamířili do metra (takže už máme Overground, DLR, lanovku a nyní i klasické metro) a dojeli na Canary Wharf. Kdysi zanedbaná oblast londýnských doků se během několika let proměnila v místní Manhattan a mě ze všech těch mrakodrapů spadla brada.
Rychle jsme však vyhledali DLR a vydali se, teď už to můžu říct, do Greenwiche. Tím DLR jsme tenkrát jeli i se školou, ale protože byla výluka, museli jsme část cesty jet náhradním autobusem, což naše tehdejší průvodce, jestli si dobře vzpomínám, celkem solidně vykolejilo. Abych tuto událost nějak symbolicky připomněl, vystoupil jsem z vlaku omylem o jednu zastávku dřív. Už teď nám cesta z pokoje sem trvala dvě hodiny a při představě, že se ještě prodlouží, jsme na sebe jen rezignovaně koukali.
Nicméně další vlak jel zanedlouho a tady nás pro změnu vykolejilo, že k cestě na povrch z hluboce založené stanice jsme museli využít záložní a běžně nevyužívané schodiště. Jo, docela jsme si mákli.
Vlastně kvůli té jedné „blbé“ lanovce jsme si tak brutálně zajeli. Ale moje společnice se tvářila, že to nevadí, že jí to za to stálo. To spíš ten výstup po nouzovém schodišti ji dal zabrat. Ale byli jsme tu, uprostřed domů kolem slavné lodi Cutty Sark.
Na ní si pamatuji, i na ten pěší tunel pod Temží, kterým jsme se tenkrát, o něco později, vraceli na druhý břeh. Na ty domy už ne.
V pátečním podvečeru tu bylo plno Londýňanů, mířili jsme do místního parku. A tady někde jsem měl zase vzpomínky, na děti z místní školy házející si míčem, v pro nás tak netypických školních uniformách. Znali jsme to všechno z učebnic, třeba ze slavné Project English a teď jsme to viděli na živo. Jakoby se ten obrázek zhmotnil. A nás, sedmáky a osmáky z jedné pražské základky, nenapadlo nic lepšího, než se s těmi dětmi ze zhmotnělého obrázku dát do řeči a učit je česká sprostá slova. A tak v parku nedaleko Cutty Sarku rozléhalo se se silným anglickým přízvukem (dámy doufám prominou) „jsem kráva, jsem píča…“
Měli jsme z toho tenkrát obrovskou legraci, my i oni, smáli se se a snažili se konverzaci a já si pak s jednou z těch anglických dívek letmo pohlédnul do očí a na ten pohled do smrti nezapomenu…
Jenže vzpomínky odvál čas a my stoupali kolem Greenwichského parku směrem k observatoři. Jestli jsme měli někdy na tomto výletu krizi, tak tady. Ona byla kvůli svým zdravotním omezením už hodně unavená, já byl na vrcholu sil. Já jsem fascinovaně sledoval velká letadla kroužící na obloze, než dostanou povolení přistát na Heathrow, ona měla jiné priority. Jí strašně zklamalo, že už je hvězdárna zavřená, mě to bylo jedno. Tou dobou jsme kráčeli vedle sebe spíš než spolu. Krize k cestování ve dvou patří. Tedy nejspíš, já nevím, nemám tu zkušenost.
Někdy v té době, kdy jsme chtěli být každý sám, jsme našli průchod do hvězdárny. Ale byl to jen takový malý chodník, na kterém byl vyznačen nultý poledník a u něj hromada lidí. Podíval jsem do fotoalba, i tenkrát, zjara 1999, jsem se u něj fotil.
Scházeli jsme dolů. V obrovském parku mnoho lidí sedělo, jedlo, popíjelo nebo se jen kochalo výhledem na mrakodrapy v Canary Wharf. Udělal jsem fotku bývalé královské rezidence Queen's House a zatím mnoho výškových budov. Po návratu domů jsem na internetu náhodou narazil fotku téhož místa starou asi dvacet let jen s jedním mrakodrapem v pozadí. Zalistoval jsem svým domácím fotoalbem. Úplně stejnou mám z onoho školního výletu taky.
Sešli jsme pak dolů k Temži, přístavišti. Chtěli jsme zpátky do centra Londýna dojet lodí. Jela za dvacet minut. Jen jsme tupě stáli a čekali, já navíc sledujíc letadla statující z letiště City.
Na usmířenou!
Na přeplněné lodi to pak na nás v první chvíli dolehlo. O mě se pokoušelo migréna a ani jí nebylo dobře. První deset patnáct minut jsme jen seděli a nemluvili. Oba jsme věděli, že za jeho problémy ten druhý nemůže, ale chtěli jsme být, alespoň na chvíli, alespoň v duchu sami.
Jenže blížící se Londýn nás opět rozproudil a mou migrénu odvál naštěstí do zapomnění. Už pod Tower Bridge jsme plánovali, jak zakončíme večer a u pod mostem u nádraží Charring Cross jsme loď opouštěli v plné síle a za dobré nálady. Však stačilo jen popojít a byli jsme na Trafalgarském náměstí. Tenkrát se školou se mi tu strašně líbilo.
Pod Nelsonovým památníkem jsem v tričku máminýho tehdejšího zaměstnavatele krmil místní holuby piškotami z Opavie. Navštívil jsem tohle náměstí snad při každé mé další cestě do Londýna a vždy jsem byl zklamán. Ta atmosféra náměstí, která mě tenkrát tak nadchla, byla najednou pryč. Inu ne vždy se svět všude mění k lepšímu.
Ale co, nebudeme brečet. Udělali jsme pár fotek a vyrazili hlučným metrem na Camden Town. Chtělo to ještě nějakou tečku za úspěšným dnem. V jedné hospodě jsme si sedli. Ona klasické pivo, já nechtíc pokoušet teprve před chvíli ustoupivší migrénu, jen nealko. K tomu ona cosi smaženého. Chvíli jsme jen tak na ulici kecali a užívali si závěru dne. Pak ještě pár kroků a do postele. A v duchu sám pro sebe si zpracovat tenhle velký den.

Za vzpomínkami na Královnu!
Nemůžeme dospat. Pár smsek a kolem sedmé ráno už vyrážíme do slunečného dne. Venku řádí popeláři, zlatá mládež dospává. Chtěla vidět Windsor i Brighton, musíme začít brzy.
Severní linka metra nás jednou svou větví veze na Tottenham Court Road, jenže místo červené, Centrální linky, míříme na Elizabeth Line. Plním si svůj sen. Říkalo se jí Crossrail, když se stavěla. Dvě tratě od západu a dvě tratě od východu propojíme skrz město tunelem a vznikne unikátní podzemní železnice. V plné kráse a plném provozu byla zprovozněna loni v listopadu. Stanice pod městem bíle nadpozemské. V jednotném stylu, řeklo by se kosmickém. Užívám si to.
Směrem na západ jedna větev vede na letiště Heathrow, ta druhá do Readingu. Tou potřebujeme jet, ale jako na potvoru takhle ráno vlaky tím směrem nejezdí. Mapy varují, že občas vlakové soupravy na této větvi v okrajových částech dne začínají či končí na nádraží Paddington, kde je ostatně možno přestoupit na klasické vlaky stejným směrem. Na nic nečekáme, jedeme. Na Paddingotnu hledáme spojení na telefonu, jenže do podzemí nepronikne Wifi ani žádný datový signál. Musíme nahoru.
Nejbližší vlak Elizabetiny linky tím směrem jede až za tři čtvrtě hodiny, klasický vlak nahoře u z nádraží za dvacet minut. Neváháme ani chvilku. Vybíháme do haly obrovského nádraží, odkud jezdí pořád i Hetahrow Expres, který kupodivu po zavedení Bětčiny linky nezrušili. To nás ale nezajímá. Zajímá nás snídaně. V jedné nádražní kavárně si oba kupujeme velkou kávu, ona k tomu croissant, já tři malé koláčky s pudinkem. Všechno je to v běhu, všechno je to v pohodě.
Užíváme si novotou vonící jednotku společnosti GWR řítící se západními předměstími Londýna a smějeme se. To ranní vstávání stálo za to.
V Sloughu čekáme na motoráček, co odtud pendluje do Windsoru. Moje společnice je fascinována velmi rychle projíždějícími vlaky po vedlejší koleji, já mám poněkud přízemnější starosti. Ještě že i v tom motoráčku mají záchody.
Windsor má dvě nádraží dvou různých tratí, my přijíždíme na Central. Spíš než nádraží je to velké muzeum a suvenýr shop v jednom. Fotíme se u odstavené parní lokomotivy a vyrážíme do města. Člověku může být ten britský patriotismus a posedlost královskou rodinou k smíchu, ale uprostřed ulic posetými britskými vlajkami si říká, že to má něco do sebe.
Společně s davy nedočkavých turistů míříme k hradu, ale ž k branám dojdeme jen my. Oni vědí, my ne. První prohlídky až někdy za hodinu, a to ještě na objednání. Rychlý pohled na net, první volná prohlídka až v půl druhé, maximálně můžete zkusit, jestli se neuvolní pár míst dřív. Peněženka hlásí, že oželet prohlídku v ceně 30 liber by se to hodilo a má společnice to vidí podobně. Prohlídka padá, díky bohu.
Tak co teď? Zkusíme to obejít. Vcházíme do starých uliček plných krámů a hospod, kde pár místních dost možná dělá jen kulisu celému tomu divadlu.
Opatrně vcházíme do zámeckého parku, podle mapy to vypadá, že půjde hrad obejít. Ale už teď ho vidíme jen z velké dálky a směrem, kterým bychom potřebovali jít, je jen zavřená brána a kdesi za ní stráže. Pár běžců se tu chystá k běhu, ale opačným směrem. Kamsi do nevidím vede dlouhá cesta, ale ono nevidím končí o pět kilometrů dál, kdesi u Ascotu.
Tak vrátit se potupně zpátky, tentokrát po rušné Thames Street. K životu se tu probouzejí stánky se suvenýry, v jednom z nich kupujeme i pohledy pro kamarády. Ještě hezky sejít a najít místo pro fotku, vždyť podle Wiki se jedná o druhý největší trvale obydlený hrad na světě. Ten první se nachází mimochodem v Praze na Hradčanech.
Trochu klidněji scházíme k druhému nádraží, Riverside. Vlaky odtud dneska nejezdí, na trati pracují opraváři. Náhradním autobusem se nám jet nechce.
O pár kilometrů jižněji je velký Legoland, ale tím Kladeňáka moc neoslovíte. Většina z nich má v jejich kladenské fabrice za sebou pracovní minulost nebo tam akorát prožívá svou pracovní současnost. Popojdeme proto k řece. O pár kilometrů dál nabyde na síle a projde centrem Londýna, tady ale Temže působí jako neškodná říčka. Několik fotek pod mostem a ani nás nenapadne přejít po jednom z těch mostů do Etonu, kde královská děcka chodí do školy. Vracíme se na nádraží.
K moři!
Už je tady rušněji, už to tu žije. Vláček jede za chvíli, směrem do Sloughu nás v něm jede pár, vytížený je teď opačný směr. Tady už si Elizabeth Line nenecháme ujít. Nové, krásné soupravy a my v nich řešíme co dál.
Víme to, Brighton. Dvakrát jsem jí psal, že to nejde, že vlaky tam jsou drahé a část z nich navíc kvůli stávce nejezdí. Pokaždé to akceptovala a já přesto vždycky potom zkoušek hledat, jestli by to přeci jen nešlo. A ono nakonec šlo. Britská veřejná doprava si pořád hraje na špičku i mimošpičku. Metro, ale i vlaky mají jiné ceny v různých částech dne i týdne. Abych to zjednodušil, víkend považují na trati z Londýna do Brightonu za „super mimo špičku“ a za co bychom měli jindy jednosměrnou jízdenku, máme teď zpáteční. Tak ještě než vlak vjede v centru Londýna do tunelu a ztratí se nám datový signál, kupujem přes mobil za 17 Liber pro jednoho zpáteční jízdenku z Londýna do Brightonu. A pak vstupenky na jednu velkou atrakci. Ale o tom až později.
Jedeme až na Farringdon. Dáváme si rychlou procházku do blízké samoobsluhy a pak se vracíme na stanici.
Člověk by tu snadno přestoupil na Okružní (ale i pár jiných) linek metra, nás však zajímá vlak. Není mnoho železničních tratí, jež by projížděli Londýnem ze severu na jih skrz na skrz, tahle je vlastně jediná. Vždycky jsem jí chtěl vyzkoušet, Thameslink. Různě se větví, skrz Londýn má ale jen jednu trasu. Chvíli čekáme, než se objeví ten náš vlak. Už má trochu zpoždění a je dost narvaný. Na své předchozí cestě jel i přes Luton a fanoušci místního FC jsou na jeho palubě v hojném počtu. Rychle googlím, kde dneska hrajou. V Brightonu. Pro rány boží.

Ještě v Londýně na jedné z následujících stanic chytáme místa k sezení a ty pak držíme až do Brightonu. Už tak plný vlak se postupně ještě víc zaplňuje a nabírá další zpoždění. Ne, fakt to není příjemná cesta. Moje společnice pospává, já dost trpím. Koukám na mapu a z nudy sleduji trasu. Trochu rozptýlení přináší letiště Gatwick a pak až silná bouřka těsně před Brightonem.
S možná tisíci lidí míříme za silného deště pod okap haly místního nádraží, velmi těžko a pomalu se vyhrabáváme skrze výstupní turnikety a pak, pořád v davu, do ulic. Silně prší a fouká vítr, ale vlastně je nám dobře. Po narvaném vlaku i v přeplněných ulicích zažíváme překrásný pocit svobody.
V dálce vidíme moře, naštěstí lidí na Queens Road, po které jdeme, postupně ubývá. Na pláži se pak v nás probudí Středoevropan. Tomu je jedno, že prší a fouká vítr, tomu se vždy, když vidí moře, rozbuší srdce.
Po kamenité pláži běžíme k vlnám, fotíme se a blbnem. Deštník máme jen pro okrasu, je nám dobře. Na jedné straně velké molo, na druhé straně Vyhlídková věž. Tam jdeme, ale ještě chvíli je čas, objednáno máme až na půl druhou. Můj otec mi posílá fotky ze severního pobřeží Francie, kde je akorát na dovolené, já symbolicky na něj mávám z anglických břehů o pár stovek kilometrů severněji.
Ještě trochu poprchává, jdeme k věži. Proti nám průvod, ne prvomájový, však také není květen nýbrž půlka srpna, to jen skupina a polonahých žen a mužů protestuje za svobodná prsa. Je toho hodně v Brightonu k fotografování, tenhle průvod se zde ale dnes stane věcí zřejmě nejfotografovanější.
Uklidnění vcházíme k věži, prohlížejí nám baťohy, smějeme se. Na malém plácku možná dvacítka lidí, co mají koupenou vstupenku na stejný čas. Není to klasická věž, nýbrž velký jehlan, kolem kterého nahoru a dolů jezdí vyhlídková plošina. Zatím je nahoře, kocháme se. Po chvíli sjíždí dolů, lidé vystupují.
Člověk by čekal ledacos, ale ne bar. Ti nejrychlejší berou pár barových židlí, pomalejší křesla jak z nějaké kavárny. Pomalu stoupáme. Od pláže, od výše položené silnice, hezky pěkně do oblak. Trochu se nás zmocňuje euforie, hledíme do dáli, na zbytky druhého brightonského mola i jeho dodnes funkčního bratříčka, na pláže i útesy, město Hove, jež dnes tvoří s Brightonem jednu správní jednotku, i do dálky táhnoucí se osídlení. Z čím dál větší výšky vidíme ten malý anglický svět, to jedno známé město, jenž je snad nejznámějším přímořským letoviskem v celé Anglii.
Mám radost a moje společnice taky. Spíš než spolu vedle sebe, ale tentokrát se náznak ponorky nekoná. To jen každý si chce vychutnat tenhle zážitek po svém, koukat na to, co ho zajímá. Přesto mám chuť užít si to ve dvou, zvu ji na víno, co tu prodávají v baru. Jenže její cena mě i vysoko v oblacích sráží do kolem.
„Evi, promiň…“, omlouvám se.
„To je v pohodě,“ uklidňuje mě. Podívá se na ceník a ani se mi nediví.
Déšť prohrává svůj boj, je čas sjet dolů. Ještě si zablbnout, ještě se vyfotit a pak vyrazit po pláži. Je něco po druhé, máme hlad. Na rozhraní pláže a silnice jeden velký bar, hledáme, kde je trochu místo, máme chuť na Fish & Chips. V jedné rychlé restauraci nás obsluhuje holčina, které je snad dvanáct, ale rybu, tu umí výborně. Ještě pivo a na sluníčku si pochutnat.
Plni sil a s plnými žaludky vyrážíme dál po pláži k funkčnímu molu. Ona má jeden sen – zaplavat si v moři. Trochu zase fičí, přidává se déšť, ale teď už se nevzdá. U kraje mola převléknout se do plavek a pak vzhůru do vln. Má ale rozum, na kraji moře jen smáčí nohy. Přesto přibíhá k ní plavčice, jestli prý hodlá plavat. A ona že ne, že jen kvůli fotkám nohy smočí. Plavčice se směje a ať si to tedy užije.
Zkouším to i já, v normálním oblečení. Na kamenité pláži se bez bot blbě chodí.
Oblékáme se, chci ji vzít na molo. Kdysi se mi tady líbilo, kdysi jsem si to tady užil. Ale snad proto, že už zase počasí vystrkuje zoubky, je molo plné nejen atrakcí a hazardu, ale také lidí.
Už bez stresu jdeme kolem Královského pavilonu zpátky na nádraží. Obdivuje zdejší architekturu a doslova ji nadchne místní hráč na harmoniku. Očekáváná pointa se však tentokrát nekoná, zručný harmonikář je Brit jako poleno.
Ulicemi, kde není tolik lidí, blížíme se k nádraží. Ona pořád v doznívající euforii ze šikovného muzikanta, já opět toulajíc se ve svých vzpomínkách. Sleduji ulice a marně přemýšlím, kde jsem tenkrát spal. Bohužel na to nepřijdu. Na pohodu!
Na nádraží pak chytáme záhy vlak zpátky do Londýna. Není zdaleka tak plný, cesta příjemně utíká. Až s blížícím se Londýnem se vlak zaplňuje, ale nám to už tolik nevadí. Přejedeme Temži a vystupujem na podzemním nádraží City Thameslink.
Malou podzemní zastávku jsem nevybral náhodně – najednou jsme byli doslova uprostřed Londýna. Stačilo trochu popojít a stáli jsme před Katedrálou svatého Pavla, jež se celosvětově známou stala v červenci 1981, když si tu Charles vzal Dianu. Škoda, že i smutné okolnosti konce jejich manželství se později staly celosvětově známými.
My ale mysleli v ten moment na příjemnější věci. Slunce už zase hřálo, když jsme se po někdejším symbolu britské žurnalistiky – ulici zvané Fleet street, vydávali na západ. Ona se kochala historickými budovami, já zas jen tiše vzpomínal na tu, co tu tenkrát byla se mnou a všechny ty krásné budovy ji absolutně nezajímaly.
V oblouku úchvatné ulice Aldwych pak marně hledám vstup do stejnojmenné stanice metra, jenž však od roku 1994 slouží všem možným účelům, nikoliv však cestujícím.
Ulice Strand by nás záhy dovedla na Trafalgar Square, my však z ní uhýbáme za chvíli nás vítá Covent garden. Tady jsme měli tenkrát se školou rozchod a já své učitelky i průvodkyni z cestovní kanceláře šokoval, když jsem ho využil k návštěvě zdejšího Muzea hromadné dopravy. Tak jako v jiných případech jsem ho navštívil i při jedné z pozdějších návštěv a opět, tak jako na Trafalgarském náměstí nebo Muzeu voskových figurín, už to jaksi nebylo ono.
Jenže se tu zase začal projevovat určitý rozpor. Ulice byly plný lidí a moje společnice to, i vlivem svých zdravotních omezení, už úplně nedávala. Neříkala nic, ale bylo na ní vidět, že ji to nesedí. Rychle jsme tak prošli tržnicí, užili si orientu Čínské čtvrti a pod svého času nejznámějším reklamním poutačem světa na Piccadilly Circus zamířili do podzemí.
Už to chtělo klid. Ona toužila viděl Sherlockovo muzeum na Baker Street, k tomu hnědá linka metra posloužila dokonale. Stačilo vystoupit z metra a byl zase klid, ruch velkoměsta zůstal o pár stanic podzemní dráhy dál.
Přišli jsme samozřejmě dávno po otevírací době, ale to ani trochu nevadilo. Stačilo se tam jen vyfotit. Spolu s námi tady bylo mnoho dalších turistů s podobným záměrem.
Už to ale stačilo, už toho bylo dost. Zas metro. Ve stanici Baker Street si šáhnem na nejstarší historii zdejší podzemky (tato stanice slouží cestujícím už od roku 1863) a pak ve vlaku sledujeme dovádění přiopilého německého páru. Nakonec metro opustíme opět na Camden Town a poblíž našeho dočasného bydliště je nám dobře.
Chvíli se motáme v revitalizované části bývalého přístaviště kolem Regent´s kanálu, než rádobymódní čtvrt vyměníme za stejnou hospodu, kde jsme si dopřávali včera poslední pivko. Moje společnice tu objevuje na čepu i Budvar a tak ve stolku na ulici v klidu hodnotíme den a klábosíme o všem možném. Já dám jeden, ona dva nebo možná tři. Spokojení se pak přesouváme ještě pár metrů, než vyčerpaní jdeme konečně spát.

Na snídani!
Ráno se domlouváme na osmou, ale už kolem sedmé si zase píšem, že vyrazíme. Plán máme i nemáme. Trochu se projít, dojet autobusem do centra, dát si někde snídani, ještě se toulat a až nás to přestane bavit, vyrazíme na letiště.
Tak zase jdeme k tomu mostu s nápisem Camden Town, ale pak nás zaujme Regent´s canal. Úzká vodní cesta, jež byla pravděpodobně kdys vystavěna, aby podnikům v této časti města usnadnila cestu k Temži. Dnes se klikatí od západu k východu, mnohde schovaná v tunelech, jinde na povrchu, to kolem ní vedou pěší a cyklistické stezky. Už jsme se tam motali včera večer, nyní jdeme a vlastně ani nevíme kam. Dlouho ignoruji mapu a užívám si toho pocitu, že nevím, co nás čeká za další zatáčkou.
Je to moc pěkná procházka kolem vody, kolem malých lodí, jež některé slouží jako skladiště, jinde se evidentně bydlí, o účelu jiných snad ani nechci vědět. Člověk jakoby se proplétal dosud skrytou částí Londýna, kolem míst a budov, jež kdysi sloužily již zaniklému průmyslu a dnes hledají (a některá již našla) způsob, jak se začlenit do moderního Londýna.
Opuštěná zákoutí tak střídají nově stavěné domy, v obloucích dávných viaduktů vznikají malé kavárny, nádvoří bývalých továren se mění v parky a všude se tu nesměle hlásí zeleň, aby to celé projasnila. Jsme tu sami, jen občas míjíme běžce a cyklisty. Užíváme si to. Nakonec je nám stopkou tunel. Projít se jím nedá. Mapa říká, že je to jen pár kilometrů po silnici, ale nám už se vlastně nechce. Míjíme malou veverku a pak na Caledonian Road čekáme na autobus.
Záhy už sedíme v horním patře jednoho z nich a kocháme se slabým nedělním provozem cestou do centra. Odměnou je nám za chvíli průjezd kolem monumentálních budov nádraží King´s Cross a St. Pankracs. Tady odsud vyrážel na své cesty i jistý pohádkový Jindra Hrnčíř.
Dál jedeme centrem města a už chápem, proč mají místní i turisté jízdu v těch dvoupatrových autobusem tak rádi.
Nakonec vysedáme nedaleko Trafalgarského náměstí. Hledání vhodné kavárny k snídani nás vede Whitehallem kolem vládních budov. Byla by to krásná procházka, ale máme hlad.
Má společnice navíc potřebuje jíst v určený čas a ten se neúprosně blíží. Ještě zamáváme Winstonovi a metrem, už trochu zoufalí, se přesunujeme do ulice Strand, kde v jednom místním fastoodů chceme doplnit kalorie. Já mám ale i opačné potřeby a ptám se personálu na toalety. Prý nemají. Nakonec si ale všímám neoznačených dveří, do kterých vstupují zákazníci. Po jejich otevření ale chápu, proč se k nim zaměstnanci nehlásí. Na ulici stanuje bezdomovec, jemuž někteří z fastfoodu nosí jídlo. On i jeho spolubydlící pak využívají nejen restauraci samotnou, ale i její toalety. A ty bohužel podle toho vypadají.

Na Stansted!
Nicméně snídaně se nakonec daří a hlavně má společnice si ji užívá. Já ještě na internetu hledám vhodný autobus až na Liverpool street, nikam dál se nám nechce. Ve městě, které má velmi hustou síť metra, mám nějak problém plácat se v linkovém vedení autobusů. Ale jak jsem zjistil už letos v lednu v Římě, když tomu člověk ten čas obětuje, objeví nečekané možnosti spojení a město pro něj získá zcela nový rozměr.
To se děje i tady, za chvíli náš už čeká spoj, které nás přes celé město veze na Liverpool street. Opět se kocháme, opět se užíváme. Být pár, nejspíš ruku v ruce si slibujem, že v Londýně určitě nejsem naposled.
Na Liverpool street pak na kontrastu mrakodrapů stojících hned vedle starých budov názorně vidíme, v čem je kouzlo Londýna.
Ještě najít poštovní schránku a pak se vydat do ruchu nádraží. Já jsem v onom fastfoodu si z pochopitelných důvodů nedal kafe, tak teď si ho teď nesu do vlaku. I to bývala moje tradice v zahraničí, Strabucks. Pak přišel do Čech a já pochopil, že je to hlavně navoněná bída. Ale ve Stansted Expresu s odjezdem z Londýna v 10:40 mi velké americano docela sedí. Ponorku nemáme, ale každý si bezmála hodinovou cestu užíváme po svém. Má společnice se kochá architekturou, já si užívám každý doušek kávy a pokouší se o mě nostalgická nálada.
Tři hodiny před odletem vystupujeme na Stanstedu. Venku je pěkně, do haly se nám ještě nechce, hledáme místo, kde bychom mohli zaparkovat a koukat na letadla. Občas není špatné cestovat sám, občas totiž může mít vaše spolucestovatelka dobré nápady a víc odvahy než vy.
A tak mě vede, kolem plotu, kolem hotelu k velkému parkovacímu domu. Nacházíme výtah a za chvíli jsme na střeše. Marně hledám cedule zakazující pohyb, marně čekám, že odněkud vynoří nějaký místní securiťák a vyvede nás. Nic takového se neděje. Jsme tu úplně sami a sledujeme provoz na letišti. K tomu bych sám neměl odvahu.
Nakonec sjedem výtahem dolů, malou procházkou dokráčíme do haly a bez větších problémů projdeme security. Následující cesta ke gatům připomíná Ikeu, taková klikatících se chodba, kterou každý musí projít, kolem kvanta všech těch obchodů. Hledám cosi pro Tátu, dáváme si rozchod. Scházíme se opět v narvaném Burger Kingu na oběd.
Už kdysi před Covidem jsem odsud dával fotku a někdo mi psal, že z toho čiší hrůza masového cestování. A teď je to ještě mnohem, mnohem horší. Ale my, co jsme zažili prázdná letiště, jež nás existenčně ohrožovala, jsme za tyhle návaly rádi a doufáme, že lidem to nadšení do létání ještě dlouho vydrží. Tohle je ten normální svět, po kterém toužím a ve kterém chci žít. Hodinu před odletem je oznámeno číslo našeho gatu a já mám radost. Už před pár hodinami jsem na Flightradaru zjistil, že letadlo, kterým poletíme do Prahy, si ráno udělalo výlet do Bukurešti a teď na stejném serveru sleduji, jak roluje k jednomu z prstů, ke kterému se musí vláčkem. Letěl jsem ze Stanstedu několikrát, do Prahy, Brna i Kerry v Irsku, ale vláčkem jsem jel jen onoho podzimního rána, kdy jsem se odtud vydával A319tkou EasyJetu do Prahy. Ale tohle odvál čas, oranžovou by tu člověk hledal marně. Tak alespoň ten vláček bude. V soupravě nám dělá společnost posádka Emirátů a v prstu pak už téměř nikdo.
Jen pár lidí na několik dalších letů. Pohled na plochu pak říká, že kupodivu velké slovo tu mají Turci od Pegase. V jednu chvíli vidíme hned čtyři jejich A321čky.
Už se však nastupuje, dolů po schodech a pak do letadla. A já bych málem zapomněl zmínit další radost – poletíme Maxem.
Londýn Stansted - Praha
13.8.2023
FR 1374; Ryanair, B7378Max-200, reg. EI-HEN
14:25-17:15 (odlet na čas, přílet o 15 minut dřív)
LF: 96%
Ve třicáté řadě dva a půl roku starého letadla je nám sousedem anglický čtyřicátník s vizáží bývalého úspěšného fotbalisty. Však také cestou sleduje zápasy a kontroluje sázky. Až se člověk sám sebe ptá, jak moc to má s dodržováním toho fligthmodu. Nás však nejprve čeká start, ještě vidíme stanstedské letiště a pak nad moře.
Je nám fajn, chvíli zkoušíme spát a já pak řeším, kde udělali soudruzi z Irska chybu, když je palubní menu dostupné přes aplikaci Ryanu ale ve flightmodu se tam člověk těžko dostane. Mého tápání si všímá zkušený fotbalista odvedle a ukazuje mi, že menu je v aplikaci nahrané a člověk se k němu dostane i bez signálu. Tak evidentně i on ten letový režim v telefonu má.
Nedávám si ale nic, ani má společnice. To fotbalista si objednává kávu a letušky ještě evidentně nepobraly nedávné zdražení. Nejprve ho žádají o 3 Eura, až pak si ale uvědomí, že káva už stojí 3,30.
Vše je ale v pohodě, člověk si to užívá. První město, které bezpečně rozeznává, je Lipsko, pak už vždy víme, kde jsme. Bez problémů určujeme Děčín (tímto zdravím kamarádku Janu) a žasneme při uvědomění si, že ten kus lesa severně od něj je vlastně národní pak České Švýcarsko, loni tak sužované požáry.
Na závěr tradiční let nad Prahou. Když jsem létal sám, mohl jsem si tak mumlat pro sebe, nyní mé společnici říkám, co je co. Dokonalá prohlídka severní části Prahy z výška několika stovek metrů nad zemí. Na Ruzyni pak už zmklnu, tu zná. Sedáme do velkého vedra, ale krátce po dešti. Autobusem k terminálu a rychle přes automatickou pasovku. Za chvíli nás 119tka veze na Dědinu a kladenský autobus domů. Parkuje mi před barákem, užíváme si posledních společných pár stovek metrů. Nebylo to takové, že bych počítal, kdy už konečně zmizí, nemám ji plné zuby. Loučíme se po společném víkendu jako přátelé, s tím, že možná ještě někdy…ale to se ještě uvidí.

Naprosto senzační a skvělý TR! Jsem nadšená z textu a z fotek! Moc děkuji.

firefly píše: 09. 09. 2023, 07:48 Naprosto senzační a skvělý TR! Jsem nadšená z textu a z fotek! Moc děkuji.

Moc děkuji za přečtení a pochvalu Přesně kvůli takovým reakcím (vlastně kvůli jakýmkoliv reakcím) to dělám

Zrovna shodou okolností jsem včera dočetla detektivku (Alias Emma), kde se děj odehrává celý v Londýně a na mnoha stránkách i v Camdenu, tak i proto mě to velice potěšilo. O té lanovce přes řeku jsem vůbec nevěděla, a to jsem byla v Londýně asi 10x.

firefly píše: 09. 09. 2023, 12:46 Zrovna shodou okolností jsem včera dočetla detektivku (Alias Emma), kde se děj odehrává celý v Londýně a na mnoha stránkách i v Camdenu, tak i proto mě to velice potěšilo. O té lanovce přes řeku jsem vůbec nevěděla, a to jsem byla v Londýně asi 10x.

Já jsem o Camdenu netušil vůbec, víceméně naslepo (jen podle ceny) jsem vybíral ubytování a až pak, při hledání na Google mapách, jsem zjistil, do jak zajímavé lokality jsem se trefil

Lanovka už je zakreslována do map metra, byť tarif MHD tam neplatí (standartní cena je 6 liber, funguje však v systému pass as you go, stejně jako ostatní hromadné prostředky v Londýně včetně lodí). Na netu jsem našel, že otevřena byla 28.6.2012 (takže bez jednoho dne měsíc před Olympiádou) a v první fázi ji sponzorovaly Emirates a proto lanovka nesla v názvu i jméno této arabské aerolinky. Po deseti letech a dalších třech měsících "bezvládí a hledání" je vystřídala technologická firma IFS. Jestli jsem to dobře pochopil, tak bez sponzora by byl provoz těžce ztrátový a nejspíš by přišly na pořad dne úvahy o jeho zastavení.
Každopádně projížďku touto lanovkou moc doporučuji

Supr report.

V Londyne jsem byt poprve taky se skolnim vyletem, ze stredni. Ale jen na necely den, rano jsme meli prilet, a vecer odlet dal. Moc si toho teda nepamatuju, vim ze byl Hyde Park, Buckinghamsky palac a tak kdesi cosi, a ze jsem byl proziravy, a ac nekurak, koupil jsem karton cigaret v dutyfreecku pred odletem a ted s mirnym ziskem prodaval Jo a jeste si pamatuju jak jsem ztratil jizdenku na metro, to jsme meli tehdy nejaky specialni youth group tarif za libru na den... a ja si musel na posledni cestu jez nas dostala na autobus na letiste kupovat normalni snad za 6 liber.

Pak jsem tam byl jednou na vysoke, to jsem sebou bral mladsi segru, to uz byl treba i ten Greenwich, pak na sluzebce na tydeni skoleni hned vedle Blackfriarsu (a hotel stal vic nez deni limit me sluzebni kreditky, tak jsem mel problem zaplatit ) a od ty doby taky vice mene pravidelne, nejdriv po asi dvou letech a pak 1-2x za rok. Posledni cesta leden 2020, dostal jsem se z blbyho projektu na dobry, mel jsem delat pro jistou londynskou Banku a byl tam jen na jeden den, podepsat papiry a dostat skoleni a sluzebni pocitac... tesil jsem se, ze si do toho Londyna odskocim kazdych par tydnu, a ze si snad vylitam i tu platinovou kartu... pak jsem mel dovolenou, najednou byl brezen, a z cestovani do Londyna bylo cestovani do nejmensiho pokoje kde jsem mel zrizenou domaci kancelar

nastesti jsou projektovi bohove ted zrovna stedri a zrovna dnes jsem si zadal do planovace zadost o sluzebni cestu do Londyna na zacatek rijna. Tak snad jo, snad se o par tydnu skutecne zas najdu v Liverpool Street. Premyslim, ze bych to tentokrat zkusil vlakem...

Fabo píše: 11. 09. 2023, 17:12 Supr report.

V Londyne jsem byt poprve taky se skolnim vyletem, ze stredni. Ale jen na necely den, rano jsme meli prilet, a vecer odlet dal. Moc si toho teda nepamatuju, vim ze byl Hyde Park, Buckinghamsky palac a tak kdesi cosi, a ze jsem byl proziravy, a ac nekurak, koupil jsem karton cigaret v dutyfreecku pred odletem a ted s mirnym ziskem prodaval Jo a jeste si pamatuju jak jsem ztratil jizdenku na metro, to jsme meli tehdy nejaky specialni youth group tarif za libru na den... a ja si musel na posledni cestu jez nas dostala na autobus na letiste kupovat normalni snad za 6 liber.

Pak jsem tam byl jednou na vysoke, to jsem sebou bral mladsi segru, to uz byl treba i ten Greenwich, pak na sluzebce na tydeni skoleni hned vedle Blackfriarsu (a hotel stal vic nez deni limit me sluzebni kreditky, tak jsem mel problem zaplatit ) a od ty doby taky vice mene pravidelne, nejdriv po asi dvou letech a pak 1-2x za rok. Posledni cesta leden 2020, dostal jsem se z blbyho projektu na dobry, mel jsem delat pro jistou londynskou Banku a byl tam jen na jeden den, podepsat papiry a dostat skoleni a sluzebni pocitac... tesil jsem se, ze si do toho Londyna odskocim kazdych par tydnu, a ze si snad vylitam i tu platinovou kartu... pak jsem mel dovolenou, najednou byl brezen, a z cestovani do Londyna bylo cestovani do nejmensiho pokoje kde jsem mel zrizenou domaci kancelar

nastesti jsou projektovi bohove ted zrovna stedri a zrovna dnes jsem si zadal do planovace zadost o sluzebni cestu do Londyna na zacatek rijna. Tak snad jo, snad se o par tydnu skutecne zas najdu v Liverpool Street. Premyslim, ze bych to tentokrat zkusil vlakem...

Díky moc za přečtení a pochvalu. Moc si toho cením, Zároveň děkuji za zajímavý výčet, jež mě vyprovokoval o podobnou rekapitulaci.
Tak tedy:

Poprvé jsem byl, jak je v TR mockrát zmíněno, na školním výletě v květnu 1999, což jsme tehdy brali jako totální vybočení z ohraničeného území (a to už se v té době mohlo normálně cestovat) a všeobecně jsme předpokládali, že jsme tu poprvé a naposledy.
O to víc jsem si pak užil dva dny na konci svého putování po Velké Británii v říjnu 2007. Na ten okamžik opojné svovoby, když jsem přijel nočním vlakem z Glasgow na Euston a pak sjížděl do metra nikdy, nezapomenu.
Touha navštívit Londýn znovu mě přiměla o půl roku později, na jaře 2008, si při mé první cestě do Irska naplánovat šestihodinový stop-over na Lutonu. Únava z předchozí, v práci probdělé noci mě ale donutila zrušit plánované nakouknutí do města a kromě několika okamžiků jsem ani neopustil letištní halu.
Sen jsem si pak splnil o půl roku později, kdy jsem jel do Londýna už cíleně a vyhradil jsem si na něj celý týden. Jen mě poněkud překvapila rýma, se kterou jsem se probudil ráno v den odjezdu a slečně, co se mnou seděla na sedačce autobusu společnosti Student Agency a to z Prahy až do Lucemburku, než se jinde uvolnilo místo a ona si konečně přesedla, jsem to fakt nezáviděl Navzdory rýmě však výlet proběhl celkem klidně, jen nápad brát Coldrex, tím potlačit příznaky a odbýt si rýmu až později, úplně nedoporčuji.

Další výlety do Londýna už byly krátké.
V červnu 2011, v době, kdy má finanční situace opravdu cestování nepřála, jsem tam na dva dny vytáhl svou tehdejší přítelkyni. O tomto výletu (a o ní samotné), se v tripreportu nezmiňuji zrovna příznivě, jediné pozitivní na tom snad bylo, že odmítla spaní v hostelech a shodou okolností v tu dobu nejlevnější hotel se nacházel v areálu fotbalového stadionu Wembley a mě se tak naskytl nevšední zážitek.
Dál už to bylo ale jen lepší, v lednu 2015 jsem si tu dopřál den po návštěvě mé někdejší kamarádky v Manchesteru, odkud jsem přiletěl pravděpodobně nejkratší linkou British Airways na T5 a domů pak letěl Wizzairem z Lutonu.
O rok a půl později, v červnu 2016, jsem doletěl "Travelou" na Gatwick, odtud se vydal do Brightonu a zpět jsem se měl vracet ze Southamptonu přes Amsterdam. Jenže Flybee zrušil původně zakoupený let a tak mi zdejší přispěvatel a někdejší kamarád Alespesl zařídil let ze stejnou společností z City. Když pak krávy na železničná trati zhatily plánovaný výlet do Bournemouthu, měl jsem na Londýn celé odpoledne a večer, jehož vrcholem byla jízda lodí po Temži, na kterou nikdy nezapomenu.
Přesně o rok později pokračuji v tradici, přilétám na Southend (čímž kompletuji všechna londýnská letiště), odlétám druhý den ze Stanstedu do Irska a dopřávám si nejspíš pivo ve stejné restauraci, v jaké jsme si ho dopřáli s mojí spolucestovatelkou nyní.
Pak si dávám rok pauzu a v květnu 2019 spontáně kupuji osm hodin před odletem (můj dosud nepřekonaný rekord) letenku na ranní let na Stansted, rychle probíhám Londýn a ve 12:00 už nastupuji na Victorii na autobus do Bournemouthu. Nikdo nemohl tušit, co přijde za půl roku, přesto mě mrzí,že jsem z tohoto výletu nesepral triperoport.

No a teď jsem tu byl, nikoliv sám, naposled. Uvidíme, co přinese budoucnost. Všude dobře, tak co v Londýně, chtělo by se říct. Ale to město má své kouzlo, takže, pokud se nic mimořádného nestane, dávám své další návštěvě rok, maximálně dva