Fórum Airways.cz

Měl jsem za to, že do Íránu se je snadné dostat, ale nedá se tam půjčit auto, podobně jako třeba v Číně. Když jsem slyšel přednášku Vládi Váchala o postcovidovém Íránu, pronesl tam památnou větu: Půjčit si auto v Íránu je složité, půjčit si auto v Íránu je prakticky nemožné... něco v tom smyslu. Já jsem každopádně slyšel "Půjčit si auto v Íránu je možné" a začal jsem plánovat tuhle cestu. Vyrazili jsme tři, já, Martin a Patrik, měli jsme poměrně detailní plán a v podstatě nic se nepotento. Pokud jsem vás touto větou zklamal a chcete přestat číst, byla by to škoda, ono to nebylo tak jednoduché, jak se zdá. Od mé poslední návštěvy někdy v roce 2014 se totiž Írán hodně změnil, ale já se při plánování tyto změny rozhodl ignorovat, nebo jsem o nich nevěděl, a tak jsme často naráželi na komické situace.

Aby tento cestopis zůstal víceméně aktuální po několik let, budu všechny ceny striktně uvádět v korunách. Za jedno euro jsme obvykle nakoupili půl milionu riálů, tj. padesát tisíc tumanů. K tomu se určitě ještě vrátím, nicméně pro základ je dobré vědět, že když Peršanovi ukážete bankovku s jedničkou a šesti nulama, řekne: "Sto tisíc", nebo jenom "Sto". Vznikají tak téměř při každém placení humorné situace a nedorozumění. Inflace je nicméně v Íránu vysoká, a tak nechci ceny uvádět v místní měně, protože by pro čtenáře v roce 2025 nebo 2028 byly naprosto stejně irelevantní, jako pro nás pět let staré video popisujující íránskou měnu od Drewa Binského:



Kdyby vás zajímal aktuální kurz, tak v podstatě jediným relevantním zdrojem je server bonbast.com. Za poslední cca týden od odjezdu po napsání článku se ofiko kurz na Bonbastu zvedl z cca 51000 tomanů za euro na 54000 tomanů za euro. Proto budou ceny v korunách, nebo eurech.

Víza jsou na samostatný článek. Ten už jsem naštěstí napsal, ještě před cestou, a tak jistě obsahuje řadu faktických nepřesností. Nicméně pokud by vás zajímala naše představa před cestou a cesty na ambasádu, můžete si jej přečíst (https://gill.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=805662).

Comming soon.

Den 0. - Pátek 22. září 2023 aka 31. Shahrivar 1402

Cesta do patnáctého století.

Jedu s Martinem na letiště, Patrik psal, že dorazí nějak později a srazíme se v salónku. Fronta na check-in je krátká, v podstatě to není ani fronta na check-in, ale na bag drop. Check-in máme přes internet. Tam jsme vyplňovali první poslední, čísla víz, platnosti, čísla pasů... všechno jako obvykle a víc. To soudružce za přepážkou ovšem evidentně nestačí a tak chce vidět naše víza, studuje Timatic či co a pak ještě dlouze někam volá. To jistě trochu štve cestující za námi, kteří se chtějí taky zbavit zavazadel a vypadnout přes Istanbul do ... co já vím třeba Antalye. Nakonec nás tedy milostivě odbaví (já měl za to, že bag drop slouží dropnutí bagů, ale co už) a jdeme přes pasovku do salónku.

Tam už čeká Patrik, kterého kolega teleportoval na letiště a protože zavazadlo nemá, jenom příručák, tuhle blbárnu absolvovat nemusel. Tedy... vízum mu letmo zkoukli na gatu, žádný problém. Nicméně salónek MC vidíme poprvé s rozšířením o zadní část, konečně nějaký rozvoj.

Co do letadla, nemůžeme si stěžovat, krásná nová 321neo s IFE, jídlo velmi chutné, což nám je trochu k ničemu protože máme salónek tady i v Istanbulu. Tam míříme rovnou do salónku, není úplně těžké ho najít, já jsem po různých negativních reakcích a vlastní negativní zkušenosti z nového Berlína nic nečekal a musím říct, že se mi to letiště líbí. Jedna centrální zóna, šest nebo kolik prstů, všechno takové po ruce. Za mě lepší řešení než šest samostatných terminálů jako třeba v Paříži či New Yorku. Salónek IGA je monstrózní, ale potřeboval by ve špičce trochu víc personálu, je tu docela bordel a uklízeči a odnášeči nestíhají. Starý salónek Turkish na původním letišti byl teda lepší, ale na Lounge Key co by člověk nechtěl. Když to srovnám se "špičkou" v regionu, salónky v Aqabě a Marse Alam, je to jiný level (wink wink).

Cestou do Teheránu letadlo starší, ale pořád stejné IFE. Jídlo horší, zbyly na mě nějaké knedlíčky/noky, nic moc, ale hlavně mi někde dvě řady za hlavou řvalo nějaké děcko a to si člověk moc nepospí.
Den 1. - Sobota 1. Mehr 1402

Přistáváme na letišti Imáma Chomejního. To je týpek, kterého určitě znáte z filmu Argo (aka Argo n. s.). Nemůžete se mu vyhnout. Každé malé i velké město má ulici Imáma Chomejního, náměstí Imáma Chomejního, mešitu Imáma Chomejního, a pokud má metro, i zastávku Imam Khomeini. Každopádně letiště je takové menší, regionální letiště velkosti co já vím Katovice, Malaga atp. Žádné zvěrstvo. Má však jedno specifikum, stejně jako ostatní letiště v Íránu: smí se na něm jezdit rychle. Letadla můžou taxovat s využitím proudových motorů. Nejsem si jistý, jestli to udělal i náš Turkish, ale viděli jsme tu pak jezdit letadla nadpozemskou rychlostí (stovkou třeba). Hodilo by se to třeba ve Frankfurtu nebo Dallasu... A samozřejmě v Istanbulu.

Každopádně máme tu několik úkolů a nemusíme spěchat, je půl druhé ráno. Musíme sehnat prachy. ATMka tu pro nás nefungují, takže musíme směnit. To není problém, je tu ale jenom jedna směnárna a ta je ultraz**d, dává jenom asi 43000 tomanů za euro, zatímco Bony s Klidem jsou jenom obyčejní z**di a dávají 45000 tomanů za euro. Měníme každý kilo, při počítání všem pár bankovek chybí (vše jsme dostali v miliónových bankovkách, milión riálů je 50 Kč). Což Bony samozřejmě ví a Klid nám bankovky doplní. Dále by to chtělo koupit simky, ale stánek Irancellu je zavřený a jiného operátora nechceme (stejně tu jiný není), protože Irancell má pokrytí slabé a ostatní ještě horší. Minimálně první část věty můžeme podepsat.

Třetí zásadní kapitola je auto. To je na delší povídání, zřejmě je tu jenom jedna státní půjčovna Saadat (budu jí říkat Mototechna, je to takové nějaké lepší). Auta z Mototechny přeprodávají různí prodejci letenek, autobusových jízdenek, zájezdů, rezervátoři hotelů a tak podobně. A každý má jiné podmínky. Logika velela jednat přímo s Mototechnou, nicméně z ní jsme vydojili maximum 200 kilometrů za den, a kdo jste četli nějaké mé starší reporty víte, že to pro mě není žádná míra. Jeden přeprodejce na webu nabízí neomezené kilometry, tak ho Martin oslovil, nakonec se ukázalo, že je to teda přestrojená mototechna a u levnějších aut nabízí 300 km/den, u větších a dražších 200 km/den. Chtěli jsme něco na úrovni oktávky, museli jsme vzít za vděk prťavým (ale co, ve finále to stačilo) pažoutem 206,5. Papírově 207, ale v Íránu vyrábějí hybrid mezi evropskou 206 a 207. Černý, což v horkých dnech bylo na palici, nicméně alespoň na parkovišti razil, protože 60% íránských aut je bílých a 30% šedivých. Ty ostatní jsou žluté taxíky a jeden černý pažout. Najeto měl necelých 500 kilometrů, funglovka, a před sebou skoro 6000 plánovaných. "Předplacených" máme 5100, za dalších 900 budeme doplácet další tři dny na konci. Super systém.

Po nezbytných formalitách, focení auta, podepisovačce a předání cashe za auto a cashe za zálohu (štve vás, že musíte mít kreditku k půjčení auta? jeďte do Íránu) vyrážíme vstříc... bráně letiště, kde po nás chce pikolík parkovací kartičku. Dopr... v autě žádná není. Po pár minutách dohadování to otáčíme, Martin zůstává u auta já s Patrikem jdu hledat týpka nebo nějakou kasu, kde to vyřešíme. Nakonec se Martin kartičku našel zapadlou někde mezi sedadlo a řadicí páku... a zaplatili jsme asi 10 korun parkovného. Poučení pro příště, není kartička, vezmu prostě padesátikorunu, tady máš kartičku a pryč.

Zastavujeme na první benzínce. O Íránu se za posledních cca 15 let co to sleduju dost různí informace o benzínu (případně naftě). Jde to, jejde to, musíte mít nějaký papír, nějakou kartičku, jenom omezené množství atp. Aktuální situace je taková, alespoň jak jsme to vypozorovali, že každý motorizovaný Íránec má palivovou kartu, na kterou může jednou měsíčně nabrat 50 litrů za 75 halířů/litr, a pak kolik chce za 1,50 Kč/litr. My kartičku nemáme, v půjčovně říkal borec "no problem". Kartičku zasunuje do stojanu pumpař, natlačí nám třicet litrů, platíme 45 korun a jedeme dál. Asi to nebude problém. Místní jezdí většinou na plyn, který stojí něco kolem 25 halířů za... litr, metr krychlový, to je při téhle celkem šumák, kamiony jezdí na naftu, který stojí 15 halířů za litr. Koupit naftu jako cizinec (do dovezeného auta) se prý snad na benzínkách nedá, šmelí se to nějak s kamioňákama po kanystrech. Ale nevíme. My budeme tankovat za nekřesťanskou cenu 150 halířů za litr. Howgh.

Hasíme si to nocí do Qomu, kde parkujeme v obrovském podzemním parkovacím domě u chrámového komplexu. Začíná pomalu svítat, procházíme si areál, je to tu velké ale jak se později ukáže, nikoliv největší. Nikdo se o nás nezajímá, minule jsme tu nafasovali anglicky mluvícího průvodce, ale bez něj je to asi lepší. Můžete, kam chcete, musíte u toho nicméně vypadat trochu věrohodně (bezvěrci prý nesmí přímo k hrobce jakéhosi imáma). Jsme každému buřt. Kdybyste chtěli zapadnout, tak oblekové kalhoty, košili, na botách nezáleží, protože ty stejně necháte v jedné z mnoha šaten, a když budete fotit jenom mobilem, vypadáte dostatečně podobně jako ostatní.

V ulici mezi mešitovištěm a parkovištěm si dáváme snídani šampiónů, pár kousků falafelu a hranolky, platíme deset korun za parkoviště (jinak se tu nic neplatí, jen teda ty hranolky) a nějak po sedmé pokračujeme do pouště Dasht e Kavir, ke slanému jezeru a karavanseraji. Cesta tady není úplně pro osobák, ale auto z půjčovny, k tomu francouzské vyrobené v Íránu, projede všechno. Pořád nemáme signál, a na stažených mapách není poznat, kde je asfalt a kde ne, tak jsme si asi trochu zajeli, nicméně karavanseraj jsme našli. Překvapivě, oproti poslední návštěvě, je opravený a slouží jako hotel. Tedy prakticky ke svému původnímu účelu. Je tu tak 10 terénních aut, naše lentilka tu vypadá trochu jako zjevení. Platíme 50 korun za vstup a dalších asi 25 za colu v jídelně pro hotelové hosty. Nemají tu na nás moc kalkulaci, ale nevyhodili nás. Vlastně nás prakticky nikdy odnikud nevyhodili.

Protože solné jezero tu sice je, ale nevypadá vůbec spektakulárně (nejsou tu ty solné n-úhelníky, asi se vedrem rozpadly na prach) a lézt na nějaké duny, jako jsme to dělali v roce 2014 nás neužije (v tom vedru), pokračujeme do Kášánu. Tam máme kvůli vízům dopředu zajištěný hotel Negin. Jako proč ne, není to přestřelená cena, pokoj takový trochu slabší, ale jinak hotel hezký, cena 36€. Necháváme auto na parkovišti (plácek po zbořeném domě v místních Stínadlech) a jdeme pěšky hledat SIMku. Ukazuje se, že tak od dvou do pěti je tady (všude v Íránu) "siesta" a nic moc nefunguje. Ani Irancell. Tak si bereme tágo a jedeme se podívat k vykopávkám Sialk Tepe, což by snad měl být nejstarší zikurat (pamatujete školní Dějepis, díl 1.?). Je to spíš hromada hlíny, ale OK. Vstupné 50 Kč pro muzungu, pro místní obvykle desetinu až padesátinu z ceny pro turisty. Vracíme se, Irancell je pořád zavřený, snědli jsme cestou nějaké donuty tak nemáme hlad a jdeme si dát na hotel dvacet.

Večer se konečně podařilo vyřešit simky, paní v prodejně byla neuvěřitelná, sice nám nerozuměla a my jí taky ne, ale domluvili jsme se a dostali jsme každý 20 GB a platili jsme... fakt nevím, ale nebylo to moc, tak 100 Kč myslím za simku. Můžeme si volat, máme Internet... tedy internet tu úplně nestačí, potřebujete ještě VPNku. Tu si musíte rozchodit před cestou, protože bez ní si VPNku nenainstalujete. Nejsou všechny VPNky stvořeny stejné, Patrik měl nějakou zadarmovou a ta nefungovala skoro vůbec, já měl PIA a ta šla dobře, přihlašovala se rychle a všechno na ní fungovalo. Patrik ji nakonec používal taky a Martin měl nějakou svoji placenou, ale ta se zdálo, že má víc problémů než PIA. Nicméně v Irancellu jsme kupovali tři simky a zabralo to asi hodinu, protože do toho krámu pořád lezou lidi něco dobíjet, nastavovat, jak se ukázalo, tak nejspíš i platí VPNky, protože Írán sice omezuje net, ale druhá ruka, státní firma, zase provozuje VPNku aby to lidi moc neštvalo. A aby si připlatili. Takže paní, byla tam chudák sama, za hodinu odbavila asi 20 lidí včetně tří zmatených Čechů.

Máme SIMky, vyrazíme na večeři. Zatím jsme tady neviděli ani jednu restauraci, něco vidíme na Google Maps... Orientace je tu dost krutá, v podstatě nápisů v latince je nula a my sice umíme číst arabské/perské písmo, ale neznáme slova, takže je nám to celkem k ničemu. Jídlo objednali Martin s Patrikem nějak stylem "kouknem do kuchyně a na něco ukážeme", já jsem se pro něco vracel na hotel a přišel už takřka k hotovému (kuřecí kebab (rozuměj kousky kuřete na špejli) s rýží). Ceny jídla (velký talíř, večeře) se tu pohybují do stovky na naše, nejčastěji jsme za jídlo pro tři s pitím platili 250 Kč. Půllitrová voda stojí 2-3 koruny, třetinka Coca-Coly, Pepsi nebo nějakého místního ekvivalentu (nejčastěji ZamZam Cola nebo Canada Dry Cola) stojí desetikorunu. V restauraci někdy více, ale třeba tak 15 Kč. Nápoje v restauracích zatím pořád nejsou vyšroubované ke stropu jako u nás. Drahé je "pivo", půllitrová plechovka místního nealko piva nebo třeba Baltica Zero vyjde na čtyřicet-padesát korun.

Patrikovi se na jeho archivním telefonu značky Ostružina nepovedla rozchodit simka ani VPNka, tak děláme na jednom z ostatních telefonů hotspot a jednu simku máme v záloze. Wifi (ani signál operátora) na pokoji není uspokojivá, to se bude opakovat pravidelně tak obden.
Den 2. - Neděle 2. Mehr 1402

Snídáme v krásné dvoraně hotelu, už kvůli ní se vyplatí zajít se do hotelu podívat. Mají tu něco, co se jmenuje "omeleta", ale je to v podstatě lečo. Někdy je to omeletovatější, někdy lečovatější, mě se při pohledu na lečo trochu zvedá kufr a tady bych to asi nedal. Naštěstí jsou tu ještě máslo, chleba a sýr, a myslím, že i vařená vejce, takže hlady nebudu. Přežíjdíme ranním velmi průjezdným Kášánem k výpadovce na dálnici, kde je zahrada Fin, poměrně hezká perská zahrada jakých jsou po celé zemi desítky, tak záměrně budeme navštěvovat takové, kde jsme ještě nebyli. Martin je tu sice poprvé, ale já s Patrikem už jsme tu něco viděli, Patrik dokonce více než já. Ještě není otevřeno, tak si kupujeme nějaké pití a pak předbíháme autobus Číňanů. Číňani tady tvoří tak 90% turistů. Zbytek jsme my. Viděli jsme pár Rusáků, jednoho čínského Australana a tralalala, to je všechno. Žádní Evropani, žádní Amíci, maximálně pár Arabů, kteří jsou těžko identifikovatelní. A poměrně hodně cestují i místní, takže na památkách není prázdno, jen tam prostě nejsou turisti, jak je známe.

Pokračujeme do vesnice Abyaneh, vede sem fajn cesta, parkuje se na kraji vsi (jsou tu dvě parkoviště na východním a západním konci, my parkujeme na východním. Platí se vstupné, spíš vjezdné, v podstatě dohromady jsme platili 14€ za vjezd a vstup (těžko říct za co vlastně). Pak už se nic neplatí, jen vám tu občas nabídnou trochu přestřelený čaj (25 Kč, normálně třeba 10 Kč). Kupujeme si jako sváču pytlík křížal, jsou dobré a zahnaly hlad. Chvilku ještě hledáme hlavní mešitu ve vesnici, je trochu schovaná, a pak už se vracíme k autu a míříme do Isfahánu. Cestou na benzínce si dáváme obrovský falafelový sendvič s pitím, za všechno pro tři lidi jsme platili stovku, což ujde.

Máme super plán zaparkovat v Isfahánu na kraji u metra Kaveh a netlačit se do centra autem. Parkování se podaří, ale metro nejede, nevíme proč (dozvídáme se později, že je státní svátek a to tu metro zřejmě nejezdí). Tak nic, jedeme do centra, parkujeme v nadzemních garážích u metra Imam Hussein. Jdeme na hlavní náměstí, cestou si prohlížíme zahrady a palác Chehel Sotun (40 sloupů) a chtěli jsme i vedlejší muzeum evoluce, to je ale zavřené, těžko říct jestli kvůli rekonstrukci nebo pro nekompatibilitu s islámem. Každopádně v roce 2014 fungovalo. U paláce se nám nabízeli veksláci, poslali jsme je doněkam, protože si chceme najít normální směnárnu s lístkem, abychom nedopadli jako na letišti. Každopádně vyměnit nějakou korunu by bylo fajn, máme ale ještě dost a můžeme kdyžtak vyměnit až v Yazdu.

Na náměstí platíme vlezné do jedné z mešit a hlavního paláce s vyhlídkou, je to všude asi ta padesátikoruna, někde možná sedmdesát ale žádná hrůza. Místní si kupujou lístky vždy v automatech kartou, my musíme cash k pokladně a za vyšší ceny. Co se dá dělat.

Hledáme pomalu hotel. V Íránu nefunguje booking ani nic podobného (asi jen nějaké místní weby), tak jsme se rozhodli, že půjdeme starou dobrou cestou hledání na místě. Málem nás na jeden hotel zlomila paní, co chtěla "two hundered", ale když došlo na lámání chleba, tak se ukázalo, že chce dvacet miliónu riálů (40€) a za to ten její kamrlík nestál. Nevadí. Fakt nejvíc megaluxusní hotely stojí asi 100€, takže kdyby nebylo zbytí, prostě přitlačíme. Ale to úplně nechceme. Jdeme pěšky (taxikář chtěl za 2 kilometry nesmysl) k mostu třiatřiceti oblouků (Si-o-se pol) a za ním se ubytováváme sice za 50€, ale v krásném prostorném čtyřlůžkovém pokoji. S parkovištěm, tak si ještě procházíme hlavní pěší zónu, dáváme takový klasičtější turecký kebab, koukáme do pár dalších hotelů, ale nic nás neosloví a tak přejedeme autem k mostu a bereme zmiňovaný pokoj s podzemní garáží v hotelu Parsian Suite u metra Si-o-se pol.

Isfahán řadíme do Top3 nejrozprostovlasatěnějších míst, tj. míst, kde jsme viděli nejvíc holek bez hadru na hlavě. Další pak byly duty free zóna u Kaspického moře a Teherán.

Den 3. - Pondělí 3. Mehr 1402

V poznámkách mám "exkluzivní snídaně". Musím tomu věřit. Myslím že tam byla i ta jejich rajčatová omeleta, asi trochu jedlejší, nějaké ovoce (to moc nebývá), nějaký lepší výběr sýrů. Jo a něco co mělo popisek "kielbasa". Čeká nás poměrně dlouhý přejezd do Meybodu, kde je taková zvláštní stavba, zásobník na led. Kónická díra do země, kde se v zimě uskladňoval led, který se "vyráběl" přes noc v okolních mělkých nádržkách. A zřejmě tam pak vydržel do léta. Zajímavé místo, sice je to na 10 minut, ale zase vstupné stálo 25 Kč. Hned vedle je pěkný karavanseraj přetvořený v ... těžko říct, byly tam záchody a pár obchůdků, a později během dne možná restaurace. Vstup zdarma, V Meybodu je i malý hrad Narin, stojí za vidění, vstup taky 25 Kč. Stojí u kruhového objezdu, a na jedné z přilehlých ulic je zmrzlinárna. To je taková íránská věc, najdete je všude, mají tam obvykle kopečkovou, točenou, a předpřipravené poháry. Bereme si poháry, je toho fakt hodně, a za 15 korun! Máme po obědě.

Přesouváme se do Yazdu. Kousek od sjezdu z dálnice (která už tedy není úplně dálnice, ale pořád je tam oddělený protisměr a 110 km/h) jsou zoroastriánské "věže ticha", kam vyznavači původního íránského náboženství odnášeli své zesnulé k rozebrání supům. Jeden z místních infopanelů říkal, že je to celkem buřt jestli má tělo sežrat parta supů nebo hromada červíků a něco na tom je. Nicméně je tedy zavřeno, otevírá se až v pět po siestě. Hm pecka. Procházíme si v centru zoroastriánský chrám (ohně) a pak parkujeme v centru na ulici, není to tady problém. Kousek od auta je otevřená (přesto, že je stále siesta) cestovka, kde kupujeme asi za 70€/os. zpáteční letenky z Mehrabádu do Mašhadu na konci naší cesty. Platíme eury a ještě si necháváme nějaké drobné vydat kurzem 1€=500000 riálů. Procházíme město, domlouváme hned první hotel za 44€, líbil se nám a dost možná se nám líbil nejvíc ze všech na trase. Starý dům, moderně zrekonstruovaný, takže všechno tady (ještě) fungovalo.

Procházíme si uličky starého města, mešitu Jameh (páteční), siestou mrtvý bazar a vynořujeme se ze stínadel u muzea vody. To si myslím stojí za tu padesátikorunu vstupného. Naproti přes náměstí je falešná mešita, symbol města. Projdete její bránou a jste na bazaru. Bazaru plném restaurací. Dáváme si jenom pití, vrátíme se sem večer. Jedeme znovu na věže ticha a se západem slunce vystupujeme nahoru. Protože jsme pořád neviděli žádnou směnárnu, vracíme se na hlavní ulici (Imámova), kde by měla jedna být. Byla předtím zavřená a teď je taky zavřená. Ptáme se pár lidí na směnárnu, buď nás posílají do té zavřené, nebo nás tam rovnou odvádějí. Zkoušíme ještě klasické cashové businessy: obchody s hodinkama, hotely, nějaký klub, ale nikdo nemá prachy. Na našem hotelu by nám asi směnili, ale nevíme za jaký kurz a prachy nemají, až ráno, a to bůh ví v kolik a bůh ví jestli. Zkoušíme ještě jednou týpka v cestovce, ten se ptá, kolik chceme. Minimálně 300€, ideálně 600€. Hm... sedne na motorku a odjede. Po chodníku, jak jinak. Tam kde u nás vadí koloběžky, se v Íránu prohánějí motorky. Ne žádné skůtry, prostě klasické motorky. Za dvacet minut je zpět a má cash za 400€. Kurzem 1€=500000 riálů, tj. 200 mega v riálech. Máme z čeho žít až minimálně do Šírázu. Pecka.

Na bazaru si dáváme fajn špízy každý po dva, s chlebem, bylo toho až moc, jsme nacpaní, tak si už jen přeparkujeme auto na chráněné parkoviště a jdeme na náš krásný hotel Shahre Jahan (na Googlu je vchod blbě, správný vchod je z ulice Mashed Jameh.

Den 4. - Úterý 4. Mehr 1402

Město je protkané sítí historických akvaduktů, a i náš hotel, překvapivě o patro nad jídelnou, má svoji přípojku. Zajímavá historická věc, kterou nám ukázal týpek, co připravoval snídani. Zatím co jsme jedli, si v google translatoru připravoval výklad o akvaduktu a pak nám to, přeložené do češtiny, pouštěl z telefonu. Zlatý chlapík. Pět z pěti. Kdybych znovu bydlel v Yazdu, jdu znova sem, to se o jiných městech a hotelech asi napsat nedá. Kromě Romhormozu, ale k tomu se dostaneme... za pár dní.

Jdeme na parkoviště, které se podle cedule mělo otevřít v sedm ráno. Je půl osmé, závora je řetězem přidělaná k zemi a naše auto je vevnitř. Parkingwallah prostě nedorazil. Voláme na nějaké číslo, ale tam samozřejmě nikdo nerozumí, Patrik říká do telefonu něco v padreštině ve smyslu "Parking closed, car in prison", a pak necháváme Martina s klíčkama u auta a jdeme vysvětlit situaci na hotel. Recepční taky někam volá, my se vracíme na parkoviště a za pár minut někdo fakt dorazí a naše auto osvobodí. Prison break. Ale celonoční parkování pod kamerou za 15 korun.

Opouštíme tradiční čtyřúhelník Kášán-Isfahán-Šíráz-Yazd, kam jezdí většina turistů, a jedeme přes nekonečnou poušť dolů na Bam. Na benzínce bereme benzín, není to problém, ale zase jenom 30 litrů. Zjišťujeme, že je to asi standardní příděl, nicméně nevadí, na další dobíráme do plného. Při té odporné ceně 1,5 koruny za litr bychom mohli řídit asi i tank. Ukazuje se, že když rafička spadne asi milimetr pod půl nádrže, tak se tam hezky vleze 30 litrů.

300 kilometrů pouští, než zastavíme u (velko)města kde jsou na sjezdu z dálnice krásné zahrady Shahzadeh Mahan. Tedy, byly krásné, kdysi a asi ještě před zemětřesením, které v roce 2003 postihlo Bam a okolí. Zahrady tvoří jedna dlouhá nudle, jsou třeba 600 metrů dlouhá, ale jenom 150 metrů široká, z toho jen středových 50 metrů kolem hlavní "řeky" je udržovaných a zbytek nic moc. Fajn zastávka na cestě, na půl hodinky až hodinku. Platí se tu parkovné 5 korun, samotný vstup je obligátní padesátikoruna.

Před Bamem bychom zase potřebovali nabrat benzín, ale nechtějí nám ho prodat. Hm... asi nějaký problém, jedeme dál. Na další benzínce to samé. Není karta, není benzín. Tak to je nové. Přijíždíme do Bamu, klasicky v odpolední "siestě". Jediná benzínka po cestě je zahrazená kýblema. Siesta. Procházíme si alespoň hrad, který je posledních dvacet let, od zemětřesení, v rekonstukci. Celkem fajn, jestli se mělo smysl sem táhnout 500 kilometrů a pak se 500 kilometrů vracet... je otázka. Sem jsme si dali alespoň zahrady u Kermánu, zítra... však si počkejte.

Siesta by pomalu měla končit, na benzínce s kýblema se pohybuje nějaký personál, ale pořád ukazuje, že máme počkat. Najdeme si jinou benzínku. Jdeme si koupit pití, ale je to pultovka a ti lidi tam absolutně nechápali. Vůbec. Žádná snaha. Tak si kupujeme pití jinde. Na další benzínce je dost frmol, tak tam trošku špuntujeme stojan, až se jednomu taxikáři zželíme a půjčí nám svou kartu. Bereme dokonce za dotovanou cenu (tzv. Na Ajatoláha) 75 halířů. Nemyslím, že bych ještě někdy tankoval levněji. Vyplývá nám z toho, že taxikáři mají neomezený odběr benzínu za dotovanou cenu, nebo mají třeba místo 50 litrů na měsíc 500 litrů. Nebo tak. Když jsem zaplatil 25 Kč za 30 litrů benzínu, šel jsem ještě dát "doplatek", dalších 25 korun, taxikáři, ale odmítl mě a odjel. Hm. Díky strécu.

Ve městě jsou dva lepší hotely. V prvním nás posílají pryč, že mají plno. Není tu ani noha. Ve druhém nás posílají pryč, že mají plno. Není tu ani noha, ani auto, nic. Nechápeme. Třeba přijedou večer autobusy. Zkoušíme ještě jeden horší hotel, ale tam nikdo není a vypadá to tam dost divně. Pak ještě další hotel u dálnice, ale tam je prý plno. Kwauž. Poslední šance je v malém hotýlku u dálnice... a tam to naštěstí klapne. Za 18€ máme mrňavý pokojíček, hlučnou klimu, za oknem projíždějící kamióny, ale jsme rádi, že máme alespoň něco. Jdeme se najíst, všude mají jenom kebab na špejli, ale vlastně nám to chutná. Zatím. Ale už vedeme řeči o smaženém sýru a budeme postupně někde hledat pizzu. Hotely jsou jenom ve velkých městech. Mimo město, jen tak na vsi u cesty, jsme snad hotel neviděli. Kromě vesnice Ali Sadr (o tom dále).

Den 5. - Středa 5. Mehr 1402

Snídaně hotel nepodává, což je dobře, protože dnešní cesta je dlouhá přes 500 kilometrů, z toho ani 100 není po dálnici. Z té sjíždíme u města Rayen, kde je malý hrad (nedáváme), a solidní kavárna, kde dáváme k snídani čaj a nějaké balené pečivo (žádná pecka). Čaje se tu (všude v Íránu) sladí takovým krystalickým "cukrem" na špejli, celkem fajn věc. Vinou navigátora (ehm já) jsme v Rayenu trochu zakufrovali, a už si to míříme takovým trochu bezměstím k městu Sirjan. U toho je obskurní věc (zdravíme Atlas Obscura), kamenná zahrada. Nějaký týpek tady, ještě za Šáha, nebyl spokojený s nějaký vyvlastněním v obecném zájmu, a tak začal stavět zahradu z uschlých stromů na které zavěšoval kameny a další obskurní věci - hrnce, pneumatiky atp. A teď jsou tu těch stromů stovky. Taková íránská litevská Hora křížů. Akorát na placce, a bez křížů. Nedaleko odsud (pár set metrů) je asi hrob onoho týpka. Asi nemá smysl se sem táhnout jen kvůli tomu, ale kdybyste třeba náhodou jeli přes Sirjan (což je o hodně pravděpodobnější ), udělejte si malou zajížďku.

Nedaleko odsud je "troglodytí" vesnice, tj. v podstatě vesnice, kde jsou místo domů jeskyně, resp. domy jsou vydlabány do skal. Něco jako Cappadokie. Jmenuje se to Meymand, parkuje se tu na parkovišti pod granátovníky (Iran no terrorist, just pomegranate), a kdyby uprostřed vesnice nebyl autokemp, což je samo o sobě obskurní, tak je tu úplně mrtvo. Pár místních, pár krámků v jeskynních příbytcích, a jedna jeskyní hospoda. Aspoň něco, vybíráme si něco z jídelníčku (persky, ale google translator/lense je nejvíc), načež se dozvídáme, že mají jenom cosi co se jmenuje Qorma. Tak si to třikrát objednáme. Je to cosi dražší, ale nelitujeme. Je to v podstatě miska trhaného masa, jako že fest hodně masa, tak odhadem 300-400 gramů, k tomu cosi zeleniny a chleba.

Na benzínce kupujeme benzín (už to zase jde bez keců a tak to bude až do konce) a kupujeme pití v krámku u divných týpků, kteří nás sice trochu natáhli, ale naučili nás hezkou básničku, kterou použili jako pomůcku při počítání stotisíciriálových (v iránské angličtině "ten") bankovek:

Wan-tú-trí,
Chomejní.

Ten je na bankovkách o deseti tomanech (100 000 riálů) a nižších (padesát tisíc, dvacet tisíc, deset tisíc a pět tisíc (= 1 cent)) vyobrazen. Sto tisíc je nejvyšší bankovka (5 Kč). Pak existují "šeky", které nenesou Chomejního portrét a existují v nominálech půl milionu, milión (obě velmi běžné) a dva milióny (velmi málo používaná, viděli jsme celkem 4 kusy).

Původní plán byl odsud dojet do města Harat, ale cesty jsou dobré, v Haratu hledat hotel by byl zřejmě nereálný úkol, a je ještě světlo, tak to potahujeme až do Pasargadu. Což se zítra bude hodit. V Pasargadu je památka Unesco (viz zítra), takže tam nějaká ubytka jsou. My spíme v Beigu House, což je v podstatě rodinný domek i s rodinou, a třemi pokoji k pronajmutí. Bereme největší, matrace na zemi, deky... pohoda. 38€ se snídaní, WC a sprcha na dvorku, ale mají tady i evropský záchod (a dva turecké). Takový luxus v Bamu nebyl (není to na hotelech standard).

Rodina je fajn, na večeři přijde starší dcera s manželem, vesměs umí trochu anglicky, zeťák nejvíc nebo je nejprůbojnější. Máme s sebou jednoduchou karetní hru (6. bere), která je snadná na vysvětlení, na jedno kolo kouká a pak už hraje s náma. Dodali i nějaké občerstvení, my jsme skočili na ulici do krámku pro colu a chipsy... fajn večer, kecáme o Íránu, o tom jak to tu funguje s chlastem (pálí se pokoutně doma).

Den 6. - Čtvrtek 6. Mehr 1402

Domácí snídaně, nejlepší lečoomeleta (víc omeleta než lečo), zelenina, chleba (zajímavý tenký, připomíná českou bublinkovou fólii, tvarem, nikoliv chutí), sýr. Necháváme u Beigu Housu auto a jdeme pěšky k bráně Pasargadu, což je areál nějakých vykopávek, ve kterém je zajímavá akorát hrobka nějakého Kýrose (Cyrus), vládce perské říše (nebo toho co tu tehdy bylo) kolem roku 500 před Kristem. Když sem přišly plenit nějaké muslimské hordy, tak prý hrobku vynechali, protože jim místní namluvili, že je to hrob matky krále Šalamouna. A tak tu stojí dodnes. Nic moc, ale OK.

Přejíždíme asi hodinu k památce Naqš e Rostam, což jsou velké reliéfy/hrobky vytesané do skalního masivu. Celkem pěkné místo, jako skoro všechno tady je to v UNESCO, jen tu nejsou ty hromady turistů. Možnost tu ale je, parkoviště je veliké.

V podstatě přes dálnici je největší highligh tradičních cest po Íránu, ani my nemůžeme Persepolis vynechat. Dáváme stovku za nekřesťansky drahé parkoviště a padesát na osobu za vstup, a dalších sto pade za jednu virtuální realitu. Za hodinu si s ní procházíme paláce, je to celkem sranda, pak ji vracíme a jdeme na kopec kouknout ještě na jednu hrobku. Je strašné vedro a pěkně jsme se za ty dvě hodiny spálili. Doteď nic a neřešili jsme to, teď máme všichni rudé krky a ruce. Je asi tak čtyřicet ve stínu.

Vyjíždíme z Persepole a Martin hlásí, že přišla zpráva, že máme v Šírázu zajet do servisu na výměnu oleje. Pecka. Místo prohlídky města budeme hledat servis a čekat až někdo odmávne naše auto do dalšího provozu. No co se dá dělat. Blbé je, že je čtvrtek a všechny směnárny brzy zavřou. A my potřebujeme cash. Musíme tedy nejdřív do centra, zaparkovat, než ale dojdeme ke směnárně, už se u nás motají veksláci a tentokrát podlehneme. Sice jsou to zase z..di, zase nám chtěli dát míň a v půlce směny (600€, tj. stovky a stovky jejich bankovek) mění kurz, ale nakonec všechno vyměníme v kurzu půl míče k jedné a máme za co žít. Možná až do konce. Směnárny tu prostě nejsou. Dáváme zmrzlinu (je fakt vedro), kupujeme pití, a jedeme do servisu. Deset kiláků městem. Velkým městům jsme se chtěli vyhýbat, parkovat na kraji a jezdit metrem. V Isfahánu to nevyšlo a tady taky ne. Nedá se nic dělat. Naštěstí není úplně nejhorší provoz, a tak nám 10 km netrvá ani půl hodiny. Výměna oleje taky půl hodiny, půl hodiny zpět do centra. Parkujeme na jiném parkoviště, které je bohužel v Šírázské patogenní zóně.

Centrum Šírázu má nějakou rušičku GPS signálu (centrum Mašhadu taky), takže dost blbě víte, kde jste. Hledáme hotel, ale ztrácíme se v uličkách. Nacházíme samé "butique" hotely které obvykle nemají třílůžkové pokoje, nebo chtějí třeba 80€ za pokoj. Trochu moc. Ztrácíme se na nějakém bazaru, pak nacházíme hlavní mešitu, kde nás odchytne průvodkyně, a vlastně nic nám neukáže a za půl hodiny nás zase odvádí ven. Trochu oser, naštěstí to bylo jenom jednou. Paní se snažila, uměla anglicky, ale měla silný přízvuk a v mešitě vyhrávala nějaká tuc tuc cimbálovka z repráků, takže nebylo moc rozumět. Na poslední chvíli jsme stihli ještě i růžovou mešitu, kde nás tedy chtěli vyhodit, protože je zavřeno, ale nějaký boss se nad náma zželel, když jsme mu vysvětlili, že zítra fakt přijít nemůžeme, protože už musíme být na cestě do Teheránu (to jsme říkali vícekrát). Na deset minut nás pustil za standardní vstupné.

Trošku komplikované pak bylo najít hotel, tedy věděli bychom, kde je hotel, kdybychom našli sami sebe na mapě. Což se nějak podařilo, hotel Astaneh, který vypadal, že bude stát třeba 60€, stál 28€, měli jsme apartmá tak o 70 metrech, pohodička. Naštěstí se ukázalo, že auto parkuje asi jen 5 minut odsud a tak jsme ho přeparkovali i bez potřeby navigace. Večer hledáme v okolí něco k jídlu, ale někde prostě jsou čtyři restaurace vedle sebe, tady nebylo nic. Tak si dáváme něco, co jsem v mých poznámkách označil jako "Divná bageta".
Den 7. - Pátek 7. Mehr 1402

Snídaně byla taková nějaká divná. Prostě to samé jako vždycky, ale nějak jim to nešlo. Alespoň tu byl meloun. Hlavní atrakce dnešního dne je vodopád Margoon. Je to v takové zadnici světa, že jsme čekali, že tam nikdo nebude. A ono ne. Stovky parkujících aut, milión Peršanů vyrazilo na piknik. Íránci mají volno ve čtvrtek od oběda do pátku do večera, a národním sportem je piknikování. Pod vodopádem jsou umělé přehrady (o ploše tak půlky tenisového hřiště), na kterých místní provozují nafukovací čluny, strašnou atrakci pro íránské turisty. Zeman style. Vlastně i stejný člun jako měl Miloš, žlutý Challenger, jsme tu taky viděli. Když jsme u Zemana, řídíme se takzvaným Zemanovým axiómem: Pasy, Pasy, Pasy. Íránci (hotely) mají nešvar nechávat si pasy turistů do doby, než udělají "Check-out". Co mi ale nikdy nedošlo je, co to znamená. Check-out v jejich pojetí je kontrola pokoje. Takže normálně přijdete, řeknete "check-out", vrátíte klíč/kartičku, podle situace zaplatíte a jdete dopryč, tak v Íránu vás usadí, čekáte na Godota než vám checkoutnou pokoj, a pak teprve řeknou, že je to OK. My jsme si hlavně říkali, že nesmíme zapomenout převzít zpět Pasy Pasy Pasy.

V prvním větším městě dobíráme benzín a kupujeme nějaké rychlojídlo, takové smažené párky v rohlíku. Dalších asi 200 kilometrů vede po cestách 4. Třídy, které ani nejsou na mapě, ale Google si věří. My mu teda moc nevěříme, ale jedeme. Mazec. Nahoru, dolů, políčko, vesnička, a hlavně hory, kopce, šílená stoupání a šílená klesání. Občas zmizel asfalt, občas díry, nikde nic, ani obchod, ani benzínka. Hustý kraj. Ale dojeli jsme, kam jsme potřebovali. Asi půl hodiny po soumraku parkujeme pod Hořícím kopcem. Už jsme dříve viděli hořící keř, kopec na rozdíl od keře opravdu hoří. Je to tady taková malá Darwaza, prostě tu někudy uniká plyn a prostor asi opět cca tenisového hřiště si prostě pohořívá. Zajímavé je to jenom v noci, takže vodopád byl hlavní atrakcí dne, hořící kopec hlavní atrakcí noci.

Jedeme tmou do Romhormozu. To je město velikosti Liberce, jen s tím rozdílem, že tam není žádný hotel. Žádný není na googlu, žádný jsme nenašli v reálu. Tedy je tam něco jako ubytovna pro učitele. Podle recenzí se tam dá ubytovat. A ono se dá. Není to žádná felká luksus, ale není to zase žádná tragédie. Určitě lepší, než ten kamrlík v Bamu. A pozor: za čtyři míče. Osm Eur. 200 korun. Nikoliv na osobu, ale na pokoj. Celkem fajn cena. Že tu není wifi, snídaně nebo evropský haj... toaleta? Za tu cenu!

Chtělo by to něco pojíst. Jedeme po nějaké hlavní a koukáme kde to trochu žije. Našli jsme reštiku, kam se místní chodí večer ožrat... tedy slušně řečeno ojíst. Alkohol tady, stejně jako všude, nemají. Neumí tu slova anglicky, ale to nevadí, nějak se s jídelníčkem, Google Translatorem a trochou snahy domluvíme. Dostáváme pro tři asi 60cm talíř zeleniny, rýže a jakýchsi podivných kuřecích závitků s ořechama, které jsme překřtili na Kuvajtské ptáčky. Nedalo se to sníst. Nakonec se s náma ještě personál restaurace fotil, pro mnohé z nich jsme byli určitě první návštěvníci z Evropy. Zní to možná divně, ale Evropani v Romhormozu jsou asi tak podobně pravděpodobobní, jako skupina japonských fotografů v Semilech.
Den 8. - Sobota 8. Mehr 1402

Ráno bereme benzín, dostáváme dokonce přes 30 litrů (malý svátek) a míříme do Šuštaru. Tam je zajímavá památka UNESCO, systém vodních rozvodů, náhonů na různé stroje, továrny, je to celkem zvláštní místo, trochu (ale fakt jenom trochu) připomínající jednu vodní sekci ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Celý areál prochází revitalizací, neplatí se vstupné (nikdo nic nechtěl), jeden děda nám otevřel nějakou místnost s nějakým strojem, a pak se nám asi snažil vysvětlit, že tam kdysi pracoval. Fajn místo, potřebovali bychom ale snídani.

Jdeme městem na nějaké vyhlídky na výše zmíněné vodní centrum, a náhodou narazíme na takovou vcelku hipsterskou kavárnu, tak si dáme kafe, čaj a zmrzlinový pohár. Co už, něco se snídat musí. Další zastávkou je nedaleký zikurat Chogha Zanbil, nejlépe zachovalý zikurat v Íránu a mimo Mezopotámii (tedy území mezi Eufratem a Tigridem). Překvapivě tu nikdo není, až později se objeví jedna skupinka Číňanů (a byli jenom dva). Jejich guide jim vyprávěl anglicky, tak jsem se jich čínsky zeptal, jestli jsou Číňani. A byli to Číňani. Oni se mě čínsky zeptali, odkud jsme my, já jim s radostí čínsky pověděl, že z Česka, a tím jsem vyčerpal svoji slovní zásobu a raději se s nimi odshledal. Nerad bych potkal třeba Japonce nebo Korejce, a zařadil je do kategorie Číňani.

Další zastávka je pravý fejkový hrad ve městě Šuš, který tam postavili v 19. století jako kancly pro památkáře, který se vrtají v nekonečných vykopávkách města Susa, které je na seznamu UNESCO, ale prakticky nic tam není (díry v zemi a zídky). Nedá se svítit, musíme na Kermanšáh, tam je nejbližší šance po cestě splašit hotel. Cestou bereme zase do plné, asi 35 litrů, to je lahoda. Sice dáváme za jednu nádrž přes milión, ale nějak nám to nevadí. Můžeme si to dovolit.

Kermanšáh je město... ehm... větší než jsme čekali. Našel jsem tam na googlu pizzérku, na stejné ulici kousek dál hotel. Tak jo, dojedeme k pizzérii, dáme si dlabanec. Tak vůbec. Město je mnohem větší, než jsme čekali, od pizzerie k hotelu je to přes 2 kilometry a provoz tam je... jako na magistrále u muzea. Akorát všude. Hrůza. Dvě parkoviště byla tak plná, že jsme museli odjet. Nakonec jsme to zaparkovali na plácku mimo hlavní ulice, ale zase zadarmo. Kilometr pěšky od hotelu. Pizzu škrtáme, jsme rádi, že jsme našli alespoň ubytko (hotel Saraye Feyz). Šéfík je sice svérázná kopa, ale cena 400 Kč za pokoj je fajn, je to tu hezké ikdyž dost spartánské. Při téhle ceně nás nezabije ani dát si tu večeři, jen si musíme do auta dojít pro věci. Hotel je uprostřed místních Stínadel, čtvrti křivolakých uliček a bazarů, a nechtěli jsme sem tahat věci, dokud jsme si nebyli jistí, že tu budeme bydlet. Podle fotek člověk těžko pozná, jestli bude hotel stát 10€ nebo 100€ na noc. Každopádně dlabeme zase nějaký kebab na špejli a jsme rádi, že máme alespoň to.

Den 9. - Neděle 9. Mehr 1402

Jdu se s Patrikem ráno trochu projít po městě a vracíme se na snídani. Někde mezi řečí mi uteklo "Už nechci tu sračku s těma rajčatama" a Alláh mě zřejmě vyslyšel: volská oka. Pecka. Trošku nás borec dostal tím, že snídaně nebyla v ceně, ale nechal si za ni zaplatit zvlášť. Pořád jsme měli za 40€ ubytko, snídani a dokonce i večeři.

Dneska máme (konečně) takový řekněme odpočinkový den. Žádné dlouhé přejezdy. V Kermanšáhu si jedeme prohlídnout Taq e Bostan, takový skalní reliéf u jezera, když se to večer dobře nasvítí a nafotí... OK, ale ráno za světla slabota. Ještě větší slabota je památka UNESCO Bisotun. Další skalní reliéfy, jeden z nich je v rekonstrukci a ostatní jsou slabota, takže celkově o ničem. Máme čas, dáváme si na oběd pizzu v restauraci na benzínce. Pizza celkem slabá, ale byla, takže si ji můžu odškrtnout. Snažím se v každé zemi, kde trávím trochu víc času, dát si pizzu. Ono to docela jde, i v Tanzánii, v Keni, v Indii nebo v Mexiku. I v Íránu.

Je něco po druhé a my přijíždíme do vsi Ali Sadr. Jdeme si prohlédnout místní hotel Turist. Nic moc jsme nečekali a dobrý, Za 13 miliónů (26€) fajn pokoj, se snídaní, bereme. Necháváme tu auto a jdeme si prohlídnout místní jeskyně. Jeskyně Ali Sadr jsou asi nejslavnější přírodní památkou (možná kromě hor nad Teheránem) Íránu, ikdyž u nás je nejspíš nikdo nezná. Jeskyně jsou sestavou podzemních jezer a částečně zatopených tunelů, výzdoba taková slabší ale vlastně fajn. Vstupné 200 Kč, dost raketa, nejdražší věc kromě ubytování za, kterou jsme dosud platili. Ale rozhodně se to vyplatí, vyplatí se sem podle mě zajet z Isfahánu nebo Teheránu třeba na otočku. Pecka. Pecka je hlavně systém dopravy. Jezdí se po cca desetičlenných skupinkách s průvodcem, kdy průvodce šlape na šlapadle (plus jeden turista) a táhne za sebou jako vláček tři loďky. Já jsem si šlapal cestou tam... asi 20 minut, vystoupí se, jde se pěšky asi kilometrová trasa, a pak se zase nastoupí a jede se 20 minut zpět. Prý to má být celé na dvě hodiny, my to dali pod jednu a půl. Každopádně zajímavé a řekl bych neopakovatelné.

Zbyl nám ještě čas na místní zoo, což je taková smutná věc. Lonely Planet o zoo v Jaipuru píše, že je depresivní. Tak to zřejmě ještě nebyli kluci z LPčka v Ali Sadr. Jako... vypadá to jako severokorejská zoo v horní dolní. Musí se to vidět, těch padesát korun za vstupné vás nezabije a třeba to těm zvířatům trochu pomůže. Fakt špatný.

U jeskyně se pomalu zavírá celý navázaný gastrobyznys, zkoušíme nějaké místní sladkosti a jdeme na pokoj. Pizza byla vydatná a na velkou večeři nemáme hlad. Stačí pytlík chipsů a cola.

Den 10. - Pondělí 10. Mehr 1402

Před snídaní jdeme s Patrikem okouknout místní observatoř na kopci a trochu se projít po vsi. Má asi tisíc obyvatel a tipoval bych ji na nejmenší íránskou ves, ve které je hotel. Hotel je obvykle problém najít ve stokrát větších městech (viz výše Ramhormoz). Procházíme si pár obchůdků, místní studentstvo postupně sbírá školní autobus, kupují si svačiny... no prostě jako na západě. Snídaně vzhledem k ceně hotelu 26€ dobrá. Jak se říká v KLDR, nemůžeme si stěžovat.

Pokračujeme k jeskyni Khatale Khor, o které se toho mnoho neví. Google nás vede zkratkama, kde není asfalt, ale zase nejsou úplně špatné a jet se po tom dá. Přijíždíme k jeskyním. Vypadá to tu naprosto mrtvě, až lehce postapokalypticky. Parkoviště pro 100 autobusů a stovky aut. Nikde nikdo. Restaurace zavřená. Krámek zavřený. Je tu (asi) jenom hlídač, kouká v patře na televizi. Děláme takový nějaký nenápadně pasivně agresivní zvuk. Nemluví mnoho anglicky, vede nás k ceduli, ze které nás málem porazí. 300 Kč za osobu vstup. Chvilku debatujeme o tom, jestli to za to může stát, pak to teda riskneme. Týpek nas zavede do jeskyně, do nějaké první dvorany, a odchází, že musí něco zařídit. Mysleli jsme, že jde třeba pro baterku, helmy nebo něco takového. Když se po čtvrthodině nevrací, jdeme ven, tak trochu ho hledat. Potkáváme ho, jde jen tak v obnošených kalhotách a tričku, bez baterky, bez nějaké lampy, jenom s mobilem. No to bude...

A ono bylo. Ten chlap uměl anglicky asi 20 slov, ale strašně moc se snažil. Prováděl nás jeskyní asi hodinu a půl a nutno dodat, že jeskyně za ty tři stovky fakt stála. Ali Sadr včera fajn díky lodičkám a šlapadlům, nicméně tohle je jiný level. Možná to není úplně Postojna, ale určitě má svoje. Je hodně dobře nasvícená, nedělali to Abdul s Mohamedem jako melouch po večerech, ale nějaká profi firma. Možná před mnoha lety, ale pořád to funguje. Jsou tu stovky světel, trasa má asi kilometr a půl a stejnou (až na pár rozboček) cestou se pak vracíme k východu, takže celkem 3 kilometry chůze. Hlavní deviza jeskyně je, že se mění. Takový podzemní Nový Zéland. Za každou zatáčkou nějaké překvapení. Pět z pěti.

Nad cestou do jeskyně byl nápis "Have a good gourney". A my jsme dobrého gourneje fakt měli. Líbilo se nám to, a byť zejména já jsem ještě několik následujících dní spontánně vykřikoval "Šest milionů!", stálo to za každý cent.

Pokračujeme do města Takab. Je dost velké na to, aby tam byly dva hotely. Ten první je hned u vjezdu. V podstatě první budova ve městě. Přejeli jsme ho, všiml si ho jenom Patrik a tak se musíme na prvním kruhovém objezdu, U-Turnu nebo co to bylo, otočit. Hotel Takht Sulejman je v pohodě, takové trochu podnikatelské baroko, pračka na peníze, každopádně pokoj je OK a cena 28€/noc taky. Lehký problém je při placení. Nevěděli jsme, jestli si to rozmysleli a ubytovat nás nechtějí, nebo nebrali hotovost, nebo od nás za ubytko nechtěli peníze, nebo to jenom ze slušnosti předstírali, každopádně když došlo na předání pasů a peněz, recepčák (který neuměl slova anglicky, jak je místním zvykem) na telefonu napsal cosi persky a translátor to přeložil do angličtiny. Ukazuje nám display s nápisem "Can't". Nechápeme, co tím myslí, asi zkoušíme taky něco s překladem na Googlu, a následně nám znovu ukazuje display "Money is not worth it". Ehhh? Nevěří tu snad své měně? Raději by posílili své tučné tomanové konto? Přimotá se k tomu nějaký jiný host, něco si persky vyměňují a nakonec hotovost přijme. Dál už nevíme, raději odcházíme do auta.

Cestou kupujeme nějaké snacky do auta a míříme k asi 40-50 kilometrů vzdálené "jeskyně" Karaftu. Není to až tak úplně jeskyně, spíš původní jeskyně přizpůsobená jako obydlí. Čtyřpratrový systém místností a chodem, minimálně momentálně opuštěný: není tu výběrčí parkovného, vstupného, ale je otevřeno. Byť bez osvětlení. Máme čelovky, určitě dobrou půlhodinu si labyrint procházíme. Zajímavé místo.

Takab je všechno jen ne turistické město. Není tu vlastně nic. Jinde se ale spát nedá, hledáme tak alespoň trochu rozumnou restauraci. Nacházíme, úplně na opačném místě města, ale je tu obchvat, takže pohoda. Jíme zase nějaké kebaby s rýží, už nám to leze i ušima ale nic jiného tu prostě není. Obchvat je v rekonstrukci, takže na hotel jedeme centrem dobrou čtvrthodinu. No co už.

Pro tip: pokud pojedete do Íránu, doporučuju, pokud se vám nechce učit celá abeceda (pro jazykovědce abjad), zapamatovat si (graficky) následující slovo: هتل (zprava preclík, přehlasované i a rybářský háček; h-t-l). Znamená to "hotel" a protože dost hotelů není označená latinkou, usnadní vám to hledání. Bohužel ne každý hotel má slovo hotel v názvu.

Den 11. - Úterý 11. Mehr 1402

Opět si připomínáme Zemanův axióm "Pasy Pasy Pasy", nechat je tu by byla životní tragédie. Hotel je zvláštní. Má prosklený výtah v lobby, jezdí strašně, ukrutně pomalu. Některé části se už pomalu rozpadají, budova ale stále není dostavěná. Našli jsme třeba druhý výtah. Výtahová šachta opticky spojuje prostor rezervního WC na chodbě a kuchyně. Tedy je tu šachta, nějaká příprava pro výtah, ale pokud chcete, můžete si do ní z kuchyně i prostoru WC jen tak hupsnout. Navíc z WC koukáte do kuchyně. Černou tmou, tmou, tmou.

Přejíždíme asi 50 kilometrů k hlavní místní atrakci, ruinám města Takht e Soleiman, Šalamounův trůn, které dalo m.j. název i našemu hotelu. Je to město s kruhovou vodní nádrží uprostřed, obehnané kruhovou hradbou. Z dronu to musí vypadat jako oko. Prostor mezi hradbou a jezerem vyplňují více či méně zrekonstruované stavby. Přišli jsme 5 minut před otvíračkou. Hlavní vchod s pokladnou nefunguje, ale je otevřený nějaký boční vchod a je tam týpek. Nabízený milión za osobu nepřijímá, nechává nás 5 minut čekat a pak nás pouští dovnitř. Vycházíme už hlavní branou, čekáme že budeme platit, ale není komu. Tak dík.

Posouváme se pár kilometrů k podivnému dutému kuželovitému kopci, možná vyhaslé sopce. Traduje se, že to bylo Šalamounovo vězení. Těžko říct, nějaké pozůstaky staveb na vrcholu jsou. Taky zajímavé místo. Je tu týpek, mysleli jsme, že nás požene pryč, je tu nápis, i anglicky, že je to tu zavřené kvůli stavbě nějaké nové přístupové cesty či co. Nevyhnal, nezkasíroval nás, nabídl nám čaj a letáky. Zdarma.

V nějakém městečku, kterým projíždíme, bychom potřebovali nabrat síly, rozuměj dát si oběd. Vzhledem k tomu, že máme ještě hodně kilometrů před sebou, nemáme na hodinový oběd čas, ale kupujeme si po tři zákusky v cukrárně. Platíme za deset zákusků... padesát korun? Nesmysl. Byly fajn, jíme je v nějakém parku-piknikovišti nad městem a pokračujeme cestou necestou k naší dnešní poslední zastávce, vesnici Kandovan. Takové místní Holašovice, hromada turistů, zejména tedy místních. Vesnice nejvíce ze všeho připomíná turecké Göreme. Obydlí vydlabaná v sopečném tufu, v kuželovitých kopcích spojených uličkami, střechami domů o patro níže, a desítkami schodišť. Zajímavé místo, zejména těsně před západem slunce a po setmění, kdy už vypadnou denní návštěvníci a zůstanou jen místní a pár turistů, kteří si, stejně jako my, pronajmou nějaký ten vydlabaný byt. Jestli jste se někdy chtěli cítit jako v hobití noře, tak tady máte šanci.

My jsme se ubytovali v něčem, co se nazývalo "Homa Ecolodge". V podstatě byt, kuchyně, velká obytná místnost a ložnice pro dva. Patrik spal na matraci v obýváku. Spolu s hotelem v Yazdu a spaním na zemi u rodiny v Pasargadu trojice nejvíc cool ubytek po cestě. Líbilo se nám to. Platili jsme týpkovi, co bydlel vedle 30 míčů. 60 euro. Ukecali jsme ho, aby si pasy vyfotil a dal nám je, že ráno pojedeme hned dál. Což jsme taky jeli. Když jsme ubytovaní, tak jdeme hledat večeři. Jediné restaurace jsou v údolí u řeky, kudy vede i cesta, kde parkujeme. Všechny restaurace na jedno brdo, ale v jedné mají jakousi polívku, takovou s trochou fantazie gulášovku, s chlebem, alespoň něco jiného než zase kebab. Z auta bereme to nejnutnější, nechce se nám tahat úplně všechno po dobrých 100 schodech. Na druhou dobrou nacházíme naši noru a... chtělo by to panáčka. Jenže Írán. Dvakrát jsme ochutnali pito, ale není dobré. Zůstáváme na suchu.

Den 12. - Středa 12. Mehr 1402

Snídaně není, takže musíme využít dne a vstáváme asi vůbec poprvé na budík nějak lehce před šestou. Se svítáním scházíme dolů k autu, pasy jsme si tentokrát nechali a klíč od naší "vily" dáváme do smluveného květináče (aka květináčekout). Jedeme asi hodinu ranním provozem do Tabrízu na konečnou metra El Goli (tabrízský Černý Most). Tam se nám daří koupit jízdenky (asi za 1,5 koruny) a pokračujeme bez auta (poprvé jedeme MHD, v Isfahánu ani Šírázu to nevyšlo) do centra na zastávku Meydan e Saat (Náměstí s hodinovou věží). Prší. Nová věc, to ještě neznáme. Procházíme, abychom se dešti vyhli, několika ráno ještě zavřenými bazary. Na konci jednoho dělá borec něco jako ugandský Rolex. Placka, rozmačkaný brambor, rozmačkané vajíčko, sůl, koření a zatočit do roličky. Vydatné levné jídlo k snídani (asi 15 Kč). Místní specialista, kdo si v Tabrízu nedá Bramenex jako by nebyl.

Hledáme nějakou tu hlavní páteční mešitu, prší docela dost a nejsme na to úplně vybavení, chytáme se každého stébla, rozuměj průchodu, podloubí. Nejlepší proti dešti je samotná mešita (vstupné 50 Kč). Vedle bylo ještě nějaké velké muzeum, ale přestalo pršet a my jsme spíš na chození po městě než na chození po muzeu. Dáváme si ještě vynikající ořechový závin a mrkvovou buchtu. Mají tady úplně jiné pečivo než jinde v Íránu, což je nejspíš a zejména tím, že jsme v něčem, co se jmenuje Východní Ázerbajdžán. V podstatě se tu ani nemluví persky, ale hlavně azersky, což neumíme. Neumíme to rozhodně o nic víc, než perštinu. Kdyby byly alespoň nápisy v latince, ale nejsou.

Procházíme asi hodinu nekonečnými uličkami místního bazaru. Jako už jsem viděl tradičních bazarů od Istanbulu po Kábul hromadu, ale Tabríz je přesně moje kafe. Dost hezký a historický na to, aby vypadal autenticky, ale bez chaosu, špíny a padesáti historických vrstev elektroinstalace. Na bazaru jsou kromě typizovaných krámků velké sály s látkami nebo kořením (a asi jinými věcmi), náměstí, fontány, mešity... Tabríz celkově nám přišel jako nejevropštější město (spolu s Teheránem a Mašhadem), neviděli jsme tam žádná "Stínadla", čímž označuju čtvrti úzkých křivolakých uliček, kam se autem v podstatě nedá vjet (byť místní to dokáží).

Přicházíme k jiné zastávce metra. Metro v Tabrízu je takové hodně... ve stavbě. Mapy v Metru zobrazují pět linek, funkční je jedna a to asi ne celá. Nebo je nějaká výluka, vlaky jezdí jenom "z Čerňáku na Národní Třídu"). Chceme nastoupit kousek dál, řekněme na Karlově Náměstí, ale stanice je zavřená, možná to byla stanice jiné linky, těžko říct, raději se vracíme na náměstí u hodinové věže a odsud na El Goli, kde nás čeká naše černá lentilka 206-7.

Čeká nás asi 300 kilometrů po dálnici do Sultánije, malého městečka s největším dómem na světě. Alespoň tak to prezentovali. Za klasické padesátikorunové vstupné máme možnost vystoupat i na vyhlídkový ochoz, takže za nás paráda. Uvnitř je malé muzeum s tématikou íránských památek UNESCO, takže si odškrtáváme, co už jsme viděli a co nám ještě schází. Po památkách UNESCO jsme nešli prvoplánově, ale tak nějak nám v podstatě skákaly do cesty, takže jsme kromě asi dvou nebo tří viděli už všechny. Kousek odsud je malé mauzoleum jakéhosi týpka, který sepisoval lidovou slovesnost a hodně se toho v Íránu uchytilo a zamíchalo do náboženských textů. Alespoň tak jsem to pochopil. Současník asi tak Husa. Je to trošku ve stavu "vhodném pro realizaci vlastních představ pro bydlení", vstupné se tu nevybírá, je tu hlídač, který jako asi jediný v Íránu si s náma nechtěl povídat, jen nám odemkl, šel s náma, zase se s náma vrátil a zamkl. Neřekl ani ahoj, ale ne že by to byl úplně morous, spíš se styděl že nemluví anglicky a bylo mu jasné, že na nás nemá smysl mluvit persky. To byl v celém Íránu asi jediný.

Na dálnici jsme poprvé narazili na placené záchody, v Íránu celkem výjimka, platí se cca 2 koruny, takže nám to žíly zásadně netrhá. Že by to ale bylo na kvalitě vidět, tak to. Smrad, rez, vodní kámen, bordel jako všude jinde v Íránu. Na tom by bylo, milý Íráne, radno zapracovat.

Pokračujeme do Kazvínu, kam přijíždíme už po setmění. Máme vytipované parkoviště, kde necháváme auto, a procházíme dva místní hotely. Jeden je nějak nefunkční, tak nám zbývá druhý. Pokoj v pohodě, cena v pohodě, zůstáváme tam. Jdeme splašit něco k jídlu, já se nechal nalákat na nějaké špagety, Martin s Patrikem burger. Zase je to bageta, burgerové maso nasekali na menší kousky a nacpali je do bagety. Špagety taky nacpali do bagety. Navrhuju přejmenovat Írán na Bagetistán. Nebylo to úplně dobré, vlastně vůbec.

Den 13. - Čtvrtek 13. Mehr 1402

Jsme asi kilometr a půl od centra, ale ve večerní špičce kilák a půl udělá strašně moc. Kazvín není úplně velké město (něco jako Brno), spíme v podstatě na okraji. Hotel Sina je podivná instituce. Má hezké lobby, máme velký byt, tedy byt s obrovským obývákem, ale prťavými pokojíčky. Jako co by jeden nechtěl. Snídaně je taky fajn. Dá se tu i parkovat, nás těch pár set metrů nezabije, parkujeme u hlavní ulice na obrovském parkovišti, které, alespoň mi to tak přijde, vzniklo zbouráním několika bloků domů.

Ráno bývá provoz v pohodě, tak přejíždíme na parkoviště v centru a procházíme si ještě zavřený bazar (ale pustili nás tam) s přilehlým karavanserájem. Takový moderní bazar ve stylu starého bazaru. Mešita v centru je z nějakého důvodu zavřená, ale naproti je otevřený stánek s mačkanými džusy. Ty jsou všude, málokde ale mají lis na granátová jablka. Sice za strašnou raketu, asi 40 korun za kelímek, ale co už. Zavřený je ještě i palác Chehel Sotun. Jestli máte déjà vu, tak ano, palác se stejným jménem už tu byl, v Isfahánu. Otevírá za chvilku, tak čekáme. Při placení jsme vůbec poprvé, ale nikoliv naposled, konfrontování s faktem, že neberou hotovost. Jedna paní, která šla taky dovnitř, to prostě zaplatila za nás, my jsme jí dali hotovost, pohoda, ale začal v nás hlodat červíček: kdybychom sem jeli příště, asi bude třeba zařídit si tu jejich platební kartu (což lze, jen nám to přišlo zbytečné). V paláci je spíš takové malé muzeum kaligrafie, nic moc. Jedeme dál.

Jedeme k moři. Perský záliv nám nevyšel, ale ten jsme tak jako tak všichni už viděli. Nikdo jsme ale nebyli u Kaspiku, tak si uděláme drobnou zajížďku. Volba padla na město Bandar Anzali, kam - podle mapy - vede z Kazvínu dálnice. Jenže ono to není tak jednoduché. Dálnice je taková poněkud nehotová, chybí úsek přes Přerov (Rudbar) a končí před Rashtem, odkud k moři vede už jen taková bídná čtyřproudovka neustálou zástavbou (kdo jste byli na Jávě nebo v Indii, tušíte). Rasht je velký asi jako Záhřeb (jestli vám česká wikipedie bude tvrdit něco jiného, nevěřte jí), dálnice skončí na jednom konci a výpadovka na Bandar Anzali je na druhém. No mazec.

Když jsme si mysleli, že jsme z nejhoršího venku a už jsme na úrovni moře, čeká nás další zásek. Nejedeme totiž (až) do centra Bandar Anzali, ale na jakousi volnomyšlenkářskou pláž, kde by měla být trochu zábava, atrakce... No asi tak. Nějaký beach club tam je, ale vzhledem k nic moc počasí (týden v kuse lilo, přestalo hodinu před naším příjezdem), teplotě nic moc a vlnám jak kráva tam nic nefunguje (vidíme přes plot, asi se tam platí vlezné). Vedle je ovšem jaká si duty free zóna, kam se vydala miliarda místních. Vjezd na parkoviště nám trvá asi 30 minut. Je tu pláž, na které se nesmí plavat. Jsou tu krámy všeho druhu, prodávají se tu značky, které jinak v Íránu asi nekoupíte (Nutella, klasické evropské značky šampónů, kosmetiky), mají tu "ehmpivo" Český Lev (ano, hádáte správně, vyrábí se v Kursku). Je tu i takový "farmářský trh", kupujeme si nějaké palačinky sladké, slané, polívku, procházíme pár obchodů, vidíme tu první směnárnu (kurzy nesmyslné - o třeba 10-15% horší než u veksláků). Je tu akvárium, kde ale chtěli (po turistech, místní to měli levnější) raketu jako by bylo na břehu Temže v Londýně (15€ nebo tak něco), tak si ho odpíráme i vzhledem k tomu, že bychom se chtěli po světle dostat alespoň přes Rasht a Rudbar na pořádnou dálnici. Jen bychom museli najít auto... to nám trochu trvalo, chvilku nám pak trvalo i dostat se ven, protože Íránci jsou co se aut týče magoři kteří neumí řídit, parkovat, ani řídit a parkovat.

Rasht se nám daří objet po okreskách (zdravíme Brno), Rudbar se moc objet nedá, ale taky nám pomohlo jet místo po dálnici chvíli po staré (vedou souběžně, náklaďáky na dálnici nesmí a bůhvíproč se to dodržuje, tak jezdí po staré). V Rudbaru zkoušíme restauraci u letadla (je tam prostě letadlo), ale je v baráku, ne přímo v letadle, a navíc je tam děsný mrdník a vůbec nechápeme, jak se to platí, mají tam bufet, mají tam meníčko, a samozřejmě tam nikdo neumí anglicky (meníčka v angličtině to jsme zatím asi neviděli vůbec - učte se persky nebo nezapomeňte Google Translator).

Nakonec zase dáváme pro nedostatek lepších možností u benzínky na dálnici sendviče. Tentokrát lepší než minule. Vedle v obchůdku nám na tradiční otázku (už tomu rozumíme i persky) odkud jsme a odpověď že z Česka podají informaci, že Írán prohrál včera ve volejbale s Českem. Mějte nás rádi. Patrik se ještě několik následujících dní snaží vypočítat, jaká je pravděpodobnost, že v obchůdku u benzínky týpek kouká na volejbal repre s Čechama, a druhý den Češi přijdou do jeho krámu na nákup.

Tentokrát zkoušíme hotel o fous blíž k dálnici, nebyla to špatná volba, parkoviště ve dvoře, pokoj OK, snídaně taky OK. Jen jméno "Razie" nevzbuzuje na první dobrou pozitivní konotace (zdravím Mazare Šaríf).

Den 14. - Pátek 14. Mehr 1402

Frčíme na hrad. Představte si nejklikatější cestu, po které jste jeli. Možná ne úplně Stelvio, něco třeba jako cestu na Grossglockner. Teď si tohohle salámu ukrojte 100 kilometrů. A máte scénickou odbočku z dálnice k hradu Alamut. V podstatě ruina, trochu se rekonstruuje, jet sem byl skvělý nápad. Tři hodiny kroucení volantem jedním směrem, půl hodiny do kopce pěšky, prohlídka hradu na půl hodiny i s občerstvením v místní ... říkejme tomu kavárně, pokec s dobře situovanou rodinou z Isfahánu, která se dělí o sušené třešně, a pak zase půl hodiny dolů k autu a tři hodiny zatáček přes hory do Kazvínu. Jsme v podstatě na stejném místě, kam jsme před dvěma dny přijeli. Všechny (íránské) cesty zřejmě vedou do Kazvínu. Konečně ale otáčíme k východu.

Směr Teherán. Nikdy jsem tam nebyl. Prý nejvíc crazy město co se týče řízení. Přijíždíme s večerní špičkou. Dálnice od západu je tak ucpaná, že objíždíme město Karadž... nikoliv po ní, ale centrem, protože Google řekl, že je to tak lepší. Asi bylo. Karadž je taková zbytečná vesnice, která má vlastní metro napojené na Teherán. Takové miliónové Průhonice nasáčkované vedle čtrnáctimiliónové metropole. Karadž+Teherán od východu k západu mají asi 80 kilometrů. Přesto se nám celkem v pohodě daří dojet až do samotného středu Teheránu, k hotelu Asareh.

Chtěli jsme hotel blízko letiště Mehrabád, a protože si (z pražského pohledu) Íránci kdysi postavili letiště na Letné, je třeba být poblíž. Jenže poblíž podle Googlu žádné hotely nejsou. Ty vzdálenější vypadají megadraze. I tenhle Asareh chce, sice za pěkný pokoj se snídaní a parkováním, 37 mega. 74€. Nejvíc. Nicméně plánovaný budget byl 60€ na noc (20€/os./noc) a toho jsme zatím nikdy (nebo jen jednou) nedosáhli, tak si můžeme trochu vyhodit z kopýtka.

Fór je v tom, že tu dnes spát nechceme. Jen tu chceme zazimovat auto a přijet sem až zítra večer, na dvě noci. Naštěstí recepčák je tady na úrovni a dá se s ním anglicky dohovořit. Uff. Všechno chápe, všechno jde. Jen s tou cenou nechce jít dolů. On teda nám jako dal nějakou fiktivní slevu, my jsme chvilku hráli zagorku ale prostě to nešlo. Smlouvání o ceny hotelů tady prostě nefunguje. Nebo jsme lamy.

Jdeme na metro. Cestou narážíme (konečně) na české stopy. Plyšového Pata (nebo Mata?), hru "Krycí jména" ve výloze jednoho z obchodů, pak si dáváme nějaké sladkosti, jakože k večeři a popojíždíme metrem k věži Azadi. Celý život jsem si myslel, že kruháč kolem věže Azadi je nějak propojený s metrem, ale prd. Metro je vedle kruháče na místním Florenci, a přes kruháč (dvojitý) musíte přeběhnout (opět: pokud jsme lamy a ten podchod existuje, napište komentář). Máme asi dvacet minut, ale platíme vstupné. Muzea (např. s českým porcelánem) v ceně nestíháme, ale vyhlídka je super. Má dvě patra, rozhodně se nenechte odbýt a chtějte jít na to horní. Je v ceně, ale nemusí to být na první pohled zřejmé, stačí přivřít dveře a ani si nemusíte všimnout, že "tohle", místnost s okýnkama, není všechno. Prostor kolem věže je království selfíčkářů. Zpět na Metro, dvě zastávky, tj. jedna, přestup a jedna, a jsme na Mehrabádu. Bílé ani žluté lístečky nemáme (Argo n. s.).

Check-in ještě není otevřený, čekáme. Tabule s odlety jen v perštině, jak jinak. Jakmile se check-in otevře, jdeme do fronty, nicméně jsme vykázání do jakési policejní budky, protože nemáme na pase nálepku, která potvrzuje, že máme víza. Která sice máme a můžeme je ukázat, paní na check-inu ale nechce víza, ale nálepku, která říká, že máme víza. Tak musíme policajta vytrhnout... hádejte, od volejbalu. Tak se trošku bojíme, že protože máme české pasy, nedostaneme nálepku (viz včera). Ale v pohodě. Znova do fronty, akorát nám to vychází a začíná se boardovat.

Pojíždění po dráze rychlostí blesku je fajn, stejně jako let rychlostí blížící se tisíci kilometrům za hodinu. Za hoďku jsme v Mašhadu, stíháme ještě nadívanou bagetu, servis aerolinek Varesh. Lámali jsme si hlavu, jak si zařídit dopředu v Mašhadu hotel. Nakonec se ukázalo, že je jich ve městě (oproti ostatním íránským městům) tolik, že tomu necháme volný průběh. A vyplatilo se. Taxík (budka s transparentním placením) cílíme na hotel s poetickým názvem Helma. Tam nemají třílůžáky, resp. jenom dvojlůžko+lůžko, a to za 46€ nechceme. Není zase tolik hodin (něco po jedenácté), tak procházíme pár dalších hotelů a nakonec bereme hotel Melisa za 24€. Za dalších 22€ (já vím, obrali nás) si doplácíme late check-out na zítřejší osmou večerní. Pořád jsme v budgetu a budeme mít na celý den v Mashadu základnu. Jdeme spát.

Den 15. - Sobota 15. Mehr 1402

Hotel je takový... nenadchne, neurazí. Nic na co bychom po letech vzpomínali. Snídaně nemastná neslaná. Dobrá je lokalita, je to dvě minuty od metra Basij. Šikovné místo, přestupní stanice mezi linkami 1 a 3. Škoda že zatím existuje pouze linka 1 a kousek linky 2. Je to šikovné místo i pro návštěvu mašhadské svatyně, je to odsud asi nejblíž. Po ulici jezdí horem dolem autobus (takový ten separé oddělený jako třeba v Mexico City), jdeme ale pěšky. Máme čas. Jsme tady celý den a jediná rozumná památka ve městě je právě svatyně.

Svatyně je nejsvětější místo Íránského šíitského islámu. Tedy takhle, nejsvětější místo islámu jako takového je samozřejmě Mekka. Nejsvětější místo šíitského islámu je Kerbela. Kerbela je tak významná, že tam vedou z Íránu směrové tabule na hlavních silnicích. Občas v naprosto nesmyslných místech, něco jako byste na silnici z Trhových Svin směrem k rakouským hranicím dali ceduli "Řím 1170 km rovně". Jenže Kerbela je v Iráku. Takže nejsvětější místo šíitského islámu v Íránu je svatyně v Mašhadu. A druhé v Qomu, protože Mašhad je strašný odstrkov. Něco jako Jeruzalém. Je to asi větší pecka než Řím, ale je to odstrkov, a tak jezdí víc turistů do Říma než do Jeruzaléma. A Qom je šikovně umístěný hodinu jízdy od Teheránu.

Mašhad je takový odstrkov, že sem fakt nejezdí žádní turisti, kromě těch náboženských. Ale těch sem zase jezdí tolik, že je to město úplně jiné, než ostatní města v Íránu. Je tu dost hotelů. Jsou tu směnárny. Je tu dost restaurací. Funguje tu metro a MHD všeobecně. A město celkově vypadá úplně evropsky. Jako Varšava řekněme. Široké ulice, parky, kruhové objezdy...

A uprostřed je tedy ta svatyně. Podivný komplex hrobky, mešity, náboženských škol a všeho možného, podle některých zdrojů největší na světě. Milión metrů čtverečních podlahové plochy. Prý se tam dá i najíst, my jsme našli jen dva "Octoberfesty", stany kde rozdávali poutníkům čaj a datle. Dali jsme si čaj a datle, vypadáme dost poutnicky.

Byli jsme v komplexu tak dvě hodiny, za celou dobu se o nás nikdo nezajímal, byli jsme všem buřt. Samozřejmě jsme se snažili splynout s davem, dlouhé kalhoty (ty jsou povinné v celém Íránu), nefotili jsme nápadným foťákem (jenom mobilem, to dělali místní taky), zouvali jsme se, kde bylo třeba... Jako za mě dobrý, vyplatilo se sem letět 1000 kilometrů. Komplex je takový Qom na steroidech, případně mešita v Šírázu na steroidech na steroidech znovu.

Vypadli jsme nějak kolem jedenácté. Cestou k metru Saadi by mělo být několik směnáren. Jedna teda neexistovala, ale v jiné (která zase nebyla v mapě) jsme vyměnili 100€. Celkem jsme tedy (na 17denní cestu) vyměnili 300 u veksláků na letišti v Teheránu, 400 v Yazdu v cestovce, 600 u veksláků v Šírázu a 100 ve směnárně v Mašhadu. 1400€ na 17 dní pro 3 lidi, tj. 80€ denně. Hotely, jídlo, taxíky, vstupné. Benzín samozřejmě, ale ten je levnější než voda. Letenky do Mašhadu jsme platili v Eurech, 250€ za 3 letenky. A auto stálo 750€. A nějakých 10000 Kč/os. letenky. Když už jsem se rozepsal o nákladech.

Zpět do Mašhadu, máme peníze do konce cesty, chtělo by to pomalu začít hledat oběd. Nespěcháme, kromě svatyně tu celkem nic zajímavého není. Dáváme si grilované kuře. Lahoda. Konečně normální jídlo. Vracíme se metrem na hotel. Metro má zajímavou vlastnost, nedá se zaplatit. Není na to proces. V Tabrízu a Teheránu zaplatíte u okýnka, dostanete lísteček s QR kódem, ten načtete na turniketu a hotovo. V Mašhadu asi došla barva v tiskárně nebo papír. Lístek stojí sice jenom korunu, ale nedá se koupit. V některých stanicích se to vyřešilo tak, že prodavač lístků vzal peníze, vylezl z boudy, pípl nám na turniketu nebo otevřel nějaká vrátka. Na některých stanicích jsme museli situaci vysvětlit přihlížejícím, dát jim peníze a nechat si pípnout jejich kartou. Tož tak. Ale zase v Teheránu stojí lístek 2 koruny, a v Tabrízu korunu pade. Tady jenom jednu.

Kvasíme na hotelu. Povinná pauzička, dáváme si dvacet. Pak zase na metro, zkusíme se podívat, jak to tady jede s únikovkama. Nejede. Mělo být otevřeno, ale není. Možná v pět... Jdeme do parku, který je z části zábavní. Taková Stromovka s výstavištěm. Tlačíme se zmrzlinou, dokud park neotevře, pak chvíli zkoumáme systém. Dostáváme kartu, kterou musíme nabít kreditem, pak zjišťujeme, co co stojí a nakonec si dáváme ruské kolo, horskou dráhu (myši) a celkem vysoký řetízák. Jednotné ceny, alespoň stejné jako pro místní, 26 korun za jízdu. Na místní poměry celkem drahá sranda.

Vracíme se na hotel, s jedním studentem v metru probíráme zemětřesení v Afghánistánu (prý to cítil i tady, dnes dopoledne kolem jedenácté), když zjistil, že jsme z ČR tak první otázka byla, jestli jsme ateisti. Že prý asi jo, protože tam jsou všichni ateisti. A znal Škodovku (v Íránu nejezdí) a Jankulovského. A prý jsme byli první evropani, které v životě viděl. Univerzitní student. Asi takhle je to v Mašhadu s turismem. A byl sunnita. Zvlášní. Třeba tu jen studoval, ale nebyl odsud. Těžko říct. Každopádně uměl obstojně anglicky.

Na hotelu dáváme zase pauzičku a v osm padáme na letiště. Máme čas, jedeme metrem. Jsme tu necelé dvě hodiny před odletem. Jediný let má zpoždění. 3 hodiny. Ten náš.

Den 16. - Neděle 16. Mehr 1402

Nebudu to rozmazávat, i vzhledem k šnečímu tempu necelých 700km/hodinu jsme na hotelu těsně před třetí ráno. A to navzdory rekordu, kdy jsme se od dveří letadla do postele dostali za 30 minut. Žádné kontroly, budka na taxík, 7 km taxíkem prázdnými ulicemi, check-in, výtah, pád do měkkého.

Vstáváme po osmé. Normální člověk by si řekl, že je to tak nějak normální, ale my jsme tu vzhledem k omezeným hodinám světla vstávali obvykle po šesté, abychom si trochu natáhli den (světlo), v šest večer už byla zase tma. Jsme dobití jako hašašínský hrad Alamut v horách. Máme toho plné kecky, dnešek byl v plánu jako den rezervy, kdyby se něco potento, nebo na prohlídku Teheránu.

Bereme si od každého něco. Snídaně, nebyla vůbec špatná, dokonce bylo více druhů chleba a nějaké ovoce, to dosud nebyl vůbec standard. Jdeme na metro Tauhíd a s jedním přestupem vystupujeme na úplně špatné straně paláce Golestan. Nevadí, procházíme nějaké uličky, a platíme naprosto nekřesťanské vstupné šest a půl míče/banánu. Milión se persky řekne milión, tak když jsme nechtěli aby nám bylo rozumět, říkali jsme třeba "šest a půl míče" nebo "šest a půl banánu". Šest se persky shodou okolností řekne taky skoro stejně, ale je to jediné číslo které jde identifikovat.

Golestan za to asi stojí, prohlídka je na hodinu minimálně, místností je hromada, navíc je 16. Mehr což je logicky den dětí, takže tu je nějaká zábava na nádvoří. U druhého východu je hned metro, bez přestupu jedeme k americké ambasádě. Kdo jste viděli Argo (n. s.) znáte, Íránci v budově zřídili něco jako "Doupě špionáže", takové muzeum americké špionážní činnosti: dokumenty, šifrovací mašiny, takové ty nadrcené a nastříhané proužky papíru, předpotopní počítače, vysílačky, drtičky, spalovačky, rušičky, plakáty, protiamerická propaganda non plus ultra. O nějakých zajatcích na 444 dní ani slovo. Nějaká expozice tam byla i o lodi Pueblo, taková podobná historie jen u severokorejských soudruhů.

Za rohem (musíte obejít blok) je indická restaurace. První místo s jídelákem v angličtině, jídlem za trojnásobné ceny, naprosto bez chuti a naprosto bez Indů. Asi jsme si měli dát raději bagetu s nudlema. Určitě se teď chytáte za hlavu a říkáte: to je k*k*t, Írán, super jídlo. Fajn, OK, jenže někde Stodolní nebo v lepších hotelích, ale na běžných ulicích, na benzínkách, kolem hotelů, prostě jídlo ne že by stálo za prd, ale bylo pořád stejné. Maso na špejli, rýže, chleba, rajče po kremaci, cibule. Nebo bagety všeho druhu, se stejným výsledkem. Jediný jiný výsledek byla zmíněná bageta s nudlema. Máme systém jídlo nehledat. Jídlo si buď najde nás, nebo nenajde. V Íránu si nás nenašlo. V Turecku nám asi chutnalo víc, byť je to hodně podobné, tam aspoň všude mají navíc čorbu a pide.

Vracíme se taxíkem na hotel, nebyla to úplně šťastná volba, neboť Teherán je prostě zase zasekaný. Ale týpek to bral různě vedlejšíma uličkama, sice delší, zato rychlejší cestou. Na hotelu jdeme na bazén, je tu taková wellness oblast, patro pod garáží (zajímavé), parní sauna, normální sauna, velký bazén, malý bazén a vířivka. Vstupné 150 Kč, dost, ale už utrácíme co nám zbylo a na tohle nám zbylo.

Měli jsme velké plány, únikovka, Milad Tower, lanovka do hor... třeba příště. Jediná a poslední věc, bez které jsem nechtěl odjet, je most Tabiat. Taková futuristická moderní stavba spojující dva parky nad asi patnáctiproudou dálnicí. Ve dne asi nic moc, proto sem jedeme až po setmění. Fajn, dáváme si v parku něco k snědku, zmrzlinu, a tímto považujeme Teherán za právoplatně ukončený. Jedeme metrem zpět, zas tu fungují QR kódy, jen ta cena 2 koruny nám kazí dojem z jízdy. A taky ten milión Teheránců, co jedou s náma ve vagónu. Už tu chybí jen čínští a japonští nacpávači.

Večer balíme, Patrik nakoupil hromadu (nepřeháním) čaje, ale všechno se to tak nějak vejde a jsme rádi, že v devět můžeme jít spát.

Den 17. - 17. Mehr 1402 aka 10. října 2023

Návrat do budoucnosti

Letí nám to v půl jedné. Máme tedy dopoledne čas na pořádnou snídani, poslední Zemanův axióm na hotelu a ještě jednu atrakci. U dálnice směr letiště je svatyně s hrobkou Imáma Chomejního. Strašně nás zajímá, jaké to bude v porovnání se svatyní Imáma Rézy v Mašhadu. Ehm... co do parkování pecka. Parkoviště je podobné jako u Zayedovy mešity v Abú Dhabí. Jen na něm nikdo neparkuje. Je devět ráno a kromě pár fanatiků, co tu stanují, je tu asi tak 10 aut. Zlomek promile kapacity. Bezpečnostní kontrola jako obvykle, žádné vstupné, zouvačka. Mešita je monstrózně obrovská, ale je to jedna stavba. Další tu sice jsou, ale těžko říct k čemu. Trochu podezírám Íránce, že z tohoto místa chtějí jednou udělat svatyně pro další moderní imámy. Oppan Pchjongjang style. Chameneímu je 84... just sayin'.

Co mají všechny mešity, svatyně a chrámy společné jsou komunální záchody. Jednou lepší, jednou horší, spíš ale horší. Tady to vypadalo, že je od postavení nikdo neuklízel. Jako fakt bída. Celý areál musel stát mraky, ale záchody jako v Dillí na starém nádraží. Lidí pomálu. Pár šerifů s prachovkou (odznak autority) jsme tu viděli, celkově ale návštěvníků, kteří by se u hrobu modlili, na prstech jedné ruky. To v Mašhadu jsme se k samotné hrobce ani nedostali, tak možná na 3 metry, jak tam bylo narváno. Neskutečných lidí. Tady klid. Asi ty starší imámy má lid raději, než ty novější imámy. Nevím. Nechci spekulovat.

Před letištěm doplňujeme benzín. Přebírali jsme s pěti čárkama, bereme benzín za jedno euro, máme čárek šest, ať nežerem. Týpek z půjčovny se asi 3x ptal, v kolik na letišti. V 10. Když mu ve čtvrt voláme, tak prý že za 20 minut tam je. Když mu auto ve čtyřicet předáváme, musí si ho pořádně prohlídnout, a tak s ním Martin jede ven z garáží. Scházíme se v hale, vrátil zálohu a prý koukal, jak je možné ujet za 17 dní 6000 kilometrů. Je. My jsou to ujeli za 14, 3 dny stálo auto na parkovišti pod hotelem. Dopláceli jsme 3 dny (maximum 300 km za den), ale s tím jsme počítali. Nedoplácejí se tu kilometry navíc, ale dny navíc tak, aby kilometry vyšly. Zvláštní, ale OK. Lepší než kdyby se auto půjčit nedalo.

Nějakou haluzí nám každému zbylo pár miliónů peněz, a to na letišti utratit není problém. Já si nechal pár drobných bankovek, a u posledního stánku před bránou jsem se zeptal, co si můžu koupit za 400 000 peněz. Dostal jsem dvě čokoládové sušenky.

Kvůli zpožděnému vrácení auta jsme na check-inu skoro poslední, takže jsme rozházení po letadle, ale nějak zásadně nám to nevadí. Máme hodinu dvacet na přestup a na odletu půl hodiny sekeru. Padesát minut. Bude to těsné. Bude to ještě těsnější, pilotovi se těsně před dosednutím něco nezdálo, a tak si dáváme čtvrthodinový goaround. Popojíždění po dráze je nekonečné a když jsme konečně z letadla venku, máme 20 minut do odletu. Zachrání nás jedině...

Istanbul. Letiště, kde mají všichni zpoždění. I náš odlet do Prahy. Na security naštěstí nějakou haluzí nebyl nikdo, takže přesně v době našeho odletu přicházíme na gate. A tam je ještě klid před bouří, ještě se ani nenastupuje.

V nejlepším se má přestat, popisovat cestu 119kou na Veleslavím asi nemusím. Tož tak. Írán je svým způsobem super, svým způsobem na palici, a všechno mezi tím. Íránci jakby smet. Jsou fajn, jsou hrozní, jsou to bordeláři a přátelští a chtějí si povídat. Obvykle nad své jazykové schopnosti. Ale hlavně, a to je hlavní výhoda Íránu a Íránců oproti arabským zemím a arabům: nikdo, nikdy, ani jednou, nechtěl bakšiš. Za nic. Prostě cena je cena a cena platí. Tak se nám to líbí. Žádné poplatky za pozdrav. Tak choda hafez.

Pokud jste jeden z mých nejdelších reportů (cca 30 stránek ve wordu) dočetli až sem, a můj styl psaní vás baví, mohla by vás zaujmout i moje knížka o potápění. Za Covidu jsem si prostě sednul, a napsal článek o potápění. Byl moc dlouhý, tak jsem ho rozdělil na sérii článků. A najednou ta série byla moc dlouhá a bylo materiálu na knížku. Tu jsem letos fakt vydal. Je tam pár cestovatelských historek, a mojí svéráznou formou popsána pětiletka vývoje jednoho nejmenováno (ehm) potápěče od prvního ponoru na Slávii po potápění se žraloky, potápění do vraků... No prostě mě to začalo bavit a řekl jsem si, že o tom chci říct dalším.

Jmenuje se to "První krok pod hladinu", najdete to v knihkupectvích (spíš internetových), případně pokud byste mě chtěli podpořit, můžete si ji koupit za 200 ode mě napřímo (napište mi soukromou zprávu).

Díky za naprosto úžasný cestopis

Nechávám si ho na nějaké velmi produktivní pracovní odpoledne.
Teď ale budu spíš ležet hlavou v mapách, tripadvisorech a počítat slevy a míle

Budu postupně psát k Íránů články na některá zajímavá témata. Zatím je venku jeden, o místní měně:

https://gill.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=808348

Plánuju články o cenách, ubytování, řízení, možná ještě něco. Kdybyste měli nějaký nápad, sem s ním

Další dva články:

O cenách v íránu: https://gill.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=808351
O půjčení auta v Íránu: https://gill.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=808674