Fórum Airways.cz

Něco málo úvodem
Zklamaný lednovým výletem do Portugalska jsem se rozhodl dál svým průvodcovským neumětelstvím neobtěžovat okolí a další výlety opět podnikat sám. Nicméně asi týden po návratu se mi ozvala má (v té době jsem měl pocit, že už bývalá) spolucestovatelka Eva, že to přeci jenom bylo dobré a ještě by ráda něco podnikla. Pozdně březnovou dovolenou jsem jí už nabídnout nemohl, nicméně jednou za čtrnáct dní mám zcela volnou středu a čtvrtek, během nichž by se nějaký kratší výlet uskutečnit dal a nápad, že bychom o jednom takovém volnu uprostřed týden mohli nějaký výlet podniknout, s povděkem přijala. Stačilo počkat na měsíční rozpis, abych přesně věděl, kdy můžeme vyrazit a mohlo se plánovat. Ten v polovině února dorazil a pro mě to znamenalo, že o měsíc později mi jedno volno začíná v úterý v šest večer a končí v pátek v osm ráno. To na něco sice malého, leč výživného, bohatě stačilo.
Měl jsem samozřejmě v šuplíku pár nápadů, třeba vyrazit na Malpensu a jeho polohu na italsko-švýcarském pomezí využít k prohlídce jihošvýcarských jezer a vlastně ani EasyJet či Wizzair nebyl proti, nakonec mě ale zaujali rozumné ceny Vuelingu do Barcelony. Tam už jsem párkrát byl, dokonce i teď v lednu, bylo tedy jasné, že musíme případně dál. Mallorcu už mám taky za sebou, logicky se nabízela Ibiza. Ryan se hlásil o slovo svými patnáctieurovými letenkami, nakonec ale Vueling jednosměrnou letenku Praha-Barcelona-Ibiza nabídl za cenu jen o málo dražší, než byla původní letenka do Barcelony.
Při cestě zpět se v této variantě nabízelo v Barceloně jen nepřestupovat, ale přiletět tam z Ibizy už ráno a dál do Prahy letět až večer a trochu se ve městě cournout. I tady to finančně vycházelo celkem rozumně, takže celá ta letenka na Ibizu i zpět vycházela pro jednoho lehce přes pět tisíc korun. Nabídl jsem tak Evě buď Milán nebo Ibizu a když si vybrala druhou variantu, neskrýval jsem nadšení.
O pár dní později jsme se sešli při výběru ubytování. Přílet do Barcelony byl před půlnocí, odlet na Ibizu kolem deváté ráno. Na spaní na letišti jsme už oba moc staří, do hostelu, třeba do toho, ve kterém jsem strávil dvě noci, když jsem dorazil do Barcelony tou samou linkou v červnu 2018, se nám taky nechtělo. Samotné hotely přímo na letišti byly zase moc na naši peněženku. Nakonec jsme našli jeden levný, pár stanic autobusem od letiště. Jenže smolík, recepce zavírá v devět a přes to nejede vlak. Chtělo by se po cimrmanovsku říct, otevřeli si hotel u letiště a chtěli se u nich objednat lidi, co přiletěli letadlem.
Po delším hledání se tak potupně vracíme do toho hostelu, kde jsem tenkrát spal. Ten jede nonstop. Pomyslného odříkaného chleba si dopřeju největší krajíc.
Na Ibize je to už jednoduší. Za nějakých třináct set na noc cosi jako hostel, ale se soukromými pokoji. Všechno ostatní je dražší. Fajn, můžem se těšit.
Ten měsíc do odletu uplyne jako voda. Opět se objeví rýma, ale jen zdvořile zaťuká a po pár dnech zase zmizí. Největším problémem se tak ukazuje zavodnění jednoho z mých psů, ukazující na zhoršující se problémy jeho srdce. Dva dny před odjezdem míříme na pohotovost a bojíme se, že domů se už vrátíme bez něj. Nakonec ho čeká radostné setkání s jeho čtyřnohým bratrem. Vyhráno nemáme, ale prohráno také ne. Alespoň prozatím.
Po této anabázi si opět uvědomuji, že jsou opravdu v životě důležitější věci, než cestování (třeba život sám) a poslední dva dny do odjezdu trávím v podivném klidu.

Po práci legraci
Den odjezdu trávím celý na T2. Ráno na Fligthradaru hledám, který stroj nás poveze. Tajně doufám v A321čku, byť check-in, který jsem si pár dní předtím udělal, naznačuje, že to bude jeho o něco mladší bratříček. To se opravdu potvrzuje, překvapení je přesto obrovské. Do Barcelony nás vezme 14 let stará A320tka, kterou si Vueling pronajal do společnosti Airhub Airlines (ano, taky mi to něco připomíná). Vtipné je, že si ji pronajal včera a otočka do Prahy je třetí výlet, který tento stroj v pronájmu Vuelingu podnikne. Jsem potěšen a vlastně docela zvědavý, jak to celé bude vypadat.
Ten den si vlastně užívám. Opatrně sleduju na Flightradru naše letadlo a když si z kolegy na konci směny říkáme „a teď hurá domů“, odpovídám potuleně „já ne“.
Končím v šest, odlet je v devět. Rychle sprcha a má spolucestovatelka mi píše, že už je tu. Totálně se uvolňuju. V letištní Bille si kupujeme Frisco a pak ještě jedno a následný přechod přes security je poněkud euforický.
Máme hlad, o to se postará Bageterie Boullevard, pak v hospodě na prstu C koukáme na A320tku v barvách Tapu a vzpomínáme na naší lednovou cestu do Portugalska.
Když pak zahlédneme kolegyni Míšu mířící za pracovními povinnostmi, jdeme chvíli s ní. Čeká nás ještě spousta milých setkání, než se krátce před půl devátou scházíme u gatu D2. Naše bílé letadlo je už tady. Na obrazovce nápis hlásí, že spoj je operován společností GetJet Airways, dole v letadle však skví se bezpečností instrukce s logem Airhub Airlines. Asi nějaké přejmenování.

Praha – Barcelona
12.3.2024
VY 8655; Veuling, A320, reg. 9H-GTS
21:00-23:35 (odlet o deset minut později, přílet na čas)
LF: 100%

Ale jinak je to fajn, velké podhlavníky s logem Vuelingu jasně dávají najevo, kdo nás vlastně veze, letuškám v převážně zelené kombinaci to sluší. V letadle plně zaplněném převážně Španěly se nám líbí.
Vueling lidi cestující v rámci jedné rezervace nerozhazuje, ale když jsme za konkrétní místo nedali ani vindru, můžem si nechat o okénkách nechat jen zdát. Krátce po deváté tak míříme na start, rychle směr na západ a pak zvolna na jih. Jen toho světla je v kabině při startu nějak moc.
Chtěl jsem si dál v letadle pivo, nejlépe Estrellu, ale letušky už dopředu hlásí, že žádný palubní prodej nebude (později najdu v mailové schránce i o tomtéž informující mail), místo toho dostaneme malé občerstvení (o tom se mail už nezmiňuje). Nakonec nás čeká kelímek plný vody a malá Kitkatka. Musím uznat, že to není vůbec špatné.
Jinak je to vlastně taková poklidná nuda. Někdo si čte, někde už zkouší spát, spí i má spolucestovatelka, já jsem vzhůru a užívám si svůj sedmý let tohoto roku.
Užívání končí krátce před půl dvanáctou v noci, kdy sedáme na El Pratu. Chobotem do novějšího Terminálu 1, jež se pomalu ukládá do nočního spánku, kolem paní, jež tu nejspíš bude spát doslova, k odletové tabuli, kde nacházíme náš zítřejší let.
Asi bychom ještě stihli metro (poslední spoj jede cca o půl noci), ale nám se nechce, čeká nás levnější noční autobus N17. Jede co čtvrt hodiny, nespěcháme. Nakonec platíme 2,55 Eura téměř za jízdy a záhy po našem nasednutí už jedeme. Zas je to ta stejná linka jako tenkrát v červnu 2018, tenkrát jsem byl trochu vyplašený, teď vím, do čeho jdu. Poblíž stanice metra Centric vystupujeme, čeká nás náměstí Placa Catalunya. Ale ne to, co je v centru Barcelony, nýbrž to, co je středobodem města El Prat de Lobregat, jež přiléhá k letišti.
Je skoro půlnoc, no spíš chvíli po ní, žádný kostel ani zvon tu není, míříme do hostelu. Sem tam je tu pár lidí, pivo bychom tu asi sehnali. Nakonec nás vítá AirHostel Barcelona, kde nám dnes nabídnou postel. I tady vím, do čeho jdu a tajně doufám, že na pokoji, kde nám dají postel, budeme sami. Ona jde do ženské části, já do mužské, má radost, že jsem tam sám, trvá jen chvíli, než najdu obsazenou vedlejší postel. O nedlouho přijde ještě pár spolunocležníků, ale než zaslechnu první chrápání, mám za sebou už pár hodin poctivého spánku. Špunty do uší mi pak zajistí i klidný zbytek noci a já kolem půl sedmé, kdy se definitivně probouzím, konstatuji, že dneska to bude dobré.

Paříme!
Ve čtvrt na osm opouštíme hostel. Se svou spolucestovatelkou se shodneme, že to nebylo špatné, ale příště radši zase do hotelu.
Mohli jsme jít na letiště pěšky, jako já tenkrát, využít za 7 Eur hostelový transfer nebo asi za 5,50 Eur metro.
Nakonec volíme autobus za 2,55 Eur. V plánu je jiný spoj jezdící co půl hodiny, ale když na zastávku přijede autobus linky PR1, neváháme. Kolem velkého pivovaru zamíříme k letišti. Vysazeni jsme sice u Terminálu 2 a my potřebujeme na jedničku, ale to nevadí, bezplatný autobus pendlující mezi oběma letištními terminály už čeká. Sedmdesát minut před odletem jsme na místě.
Ještě poněkud archaické vybavení bezpečnostní kontroly lehce kontrastuje s moderností terminálu, ale nám to nevadí. V jedné z kaváren dáváme cosi jako snídani a pak se kocháme rušným a pestrým barcelonským provozem. Je nám jasné, že v Barceloně nejsme naposled. Nakonec zamíříme k letadlu.

Barcelona - Ibiza
13.3.2024
VY 3501; Veuling, A320, reg. EC-LOC
09:20-10:20 (odlet na čas, přílet asi o deset minut dříve)
LF: 100%

Stroj, který nás poveze, pendluje poslední dobou prakticky jen mezi Barcelonou a Ibizou a jen sem tam si odskočí na jinou linku. Je to už čistý Vueling, žádný podnájem a i když ten včerejší nevypadal vůbec špatně, tady málo platné, je ten interiér trochu jiná liga. Jen dojem si teď už Vueling kazí sám. Na stěnách inzeruje USB nabíječky i Wifi, ale sotva dosedneme, posádka hlásí, že Wifi nebude.
Je to opět A320tka a my máme opět jednu z posledních řad a bez oken. Letadlo je plné Španělů a mně je tu vlastně dobře. Směle startujeme na jih, což už tak dost krátký let ještě zkrátí. Čekám a těším se na palubní prodej. V kapsách nabídka, není to vůbec špatné, zaujme mě třeba možnost „bezedného kelímku“ s kávou a přemýšlím, kolikrát bych s za tak krátký let nechal od posádky kávu dolít, v letadle celkem neobvyklá je i sleva padesát centů, když si člověk nechá nalít kávu do vlastního šálku. Říkám si, že i v tomhle lze být originální.
Letuška pak s letákem projde letadlem...a to je vše. Očekávám, že teď vyrazí posádka s vozíkem, ale nic takového se neděje. Jen jeden ze stevardů si všimne, že si pořád prohlížím leták s nabídkou a aktivně za mnu přichází, jestli něco nechci. A tak jsem se tímto způsobem stal jedinným cestujícím na tomto letu, který si něco koupil. Úplně nevím, jestli je jejich nadřízení za tento přístup pochválí.
Ale oni asi věděli, proč se do palubního prodeje na tak krátkém letu nehrnou. Ještě jsem neměl kávu za necelá tři Eura dopitou a šlo se na přistání. Sedět u okna, měl bych krásný výlet na Ibizu, ale protože jsem škrt, neviděl jsem nic. Alespoň jsem si po přistání trochu zatleskal.
Čekalo nás přijemné slunečné počasí a vzpomínka na dobu Covidovou, jež se tu obzvláště vyřádila. Vystupovalo se sice do mostu, ale hezky po řadách, žádný překotný výběh. Naštěstí záhy přistavili k zadním dveřím schody a mohlo se i do autobusu. Žádný závan vedra se nekonal, ale bylo tu příjemné.
Nedaleko malé CRJčko, jež přivezlo cestující z Mallorky, jinak tu ale vládl klid, řeklo by se před bouří.
Bylo něco po desáté, ubytovat jsme se mohli až ve dvě, v plánu bylo si těch osm kilometrů dojít pěšky. Zpočátku nás čekala cesta skrz průmyslovou zónu, kolem silnice, jež se zvolna měnila v dálnici a pak jakýmsi podivným územím nikoho. Později jsme se s mojí spolucestovatelkou shodli, že takhle část cesty se nám fakt nelíbila.
Ale stačilo popojít pár kilometrů a už nás vítaly první hotely a pak jakýsi Nassau club. Byli jsme u moře.
Bylo tu krásně. Okolo hromada lidí i psů a já si vzpoměl na ty své. Má spolucestovatelka, zvyklá na lednovou Vltavu, se vrhla do vln, já jen symbolicky smočil nohy. Bylo teplo, jen sem tam pofukoval vítr. Sundal jsem boty, nechal na chodidla šplouchat vlny a bylo mi krásně.
O pár kilometrů na sever hlavní město ostrova, Ciutat d'Eivissa (Eivissia je konec konců katalánský výraz pro Ibizu), tam někde jsme měli zamluvený hotel. Plán byl tam v klidu po pláži dojít. Má spolucestovatelka si ale všimla opačným směrem, možná o necelý kilpmetr dál, tlusté věže a zatoužila po ní. Času bylo dost, tak jsme šli po ní. Tam, kde skončila pláž a nastoupily útesy, museli jsme nasadit boty. Zvolna jsme stoupali vzhůru a u věže se pořádně rozhlíželi. Celou Ibizu jsme měli jako na dlani.
Dole pár míst, kde by se dalo chvíli být, sešli jsme tam. Prý si tu na chvíli odpočinem. Blížila se dvanáctá, měl jsem už trochu hlad. Má spolucestovatelka, aniž by to tušila, naídla mi cheesburger, který ji zbyl od snídaně. S díky jsem přijal. Znáte to, dejte chlapovi najíst a bude spokojený. Tady se to vyplnilo dokonale, dostal jsem se do jakési pohody a konečně si začal Ibizu užívat.
Sešli jsme pak dolů a po pláži už konečně mířili do hlavního města. Turistů tu bylo asi ještě pomálu, vždyť otevírací party ostrova, jež proslul jako místo mejdanů, byla v plánu až 27. dubna, ale i tak tu bylo díky místním na pláži lidí dost a dost.
S blížícím se městem se objevovaly další a další hotely a nakonec i pár restaurací. V jedné jsme se zastavili na oběd. Ona si dala lososa, já sardinky. Nejlepší na tom byly ty brambory. K tomu nějaké místní pivo. Seděli jsme na terase, moře možná 30 metrů od nás. Připadali jsme si jako v ráji.
Po obědě jsme dali ještě pár piv, jedno jsme si vzali i na pláž. Užívali jsme si to.
Zvolna jsme pak pokračovali už městem, pořád po pláži. Lidí přibývalo. Jakoby celé město po škole či po práci vyrazilo na pláž. A to tu pořád byli asi jen místní. Jak to tady musí vypadat v létě, si snad ani nedokážu představit.
Nakonec jsme si do jednoho baru zašli na záchod. Ale u záchodu nezůstalo. Na Ibize se paří, tak jsme pařili taky. Jeli jsme koktejly, variace na Sprtiz, různé rumové drinky, všechno možné. Alkoholicky byly slabé, opilí jsme nebyli. To jen jsme si na plno užívali to tolik potřebné vybočení ze sterootypů všedního dne. Nakonec jsme jich měli každý asi pět. Sluší se říct, že nakonec to celé zaplatila má spolucestovatelka, pozvala mě. V Londýně do byla euforie, ve Skotsku jsme si as trochu lezli na nervy, byť nepřiznaně, v Portugalsku už přiznaně. Tady jsme na všechno zapomněli, jak nejlepší kamarádi si užívali jeden druhého a spontánně začali plánovat další společné cesty.
Když nám řekli, že z pestré nabídky drinků už polovinu nemají, naznali jsme, že je čas jít dál. Den se zvolna překulil k podvečeru a my chtěli ještě lecos stihnout. Původní plán počítal ještě s přejezdem autobusu do druhého největšího ibizského města Sant Antoni, ale na to jsme už rezignovali. Věděli jsme, že ke štěstí nám stačí zdejší hlavní město.
Stačilo pak popojít pár ulic a byli jsme tam. Hostal Giramundo, trochu ve stylu Hledá se Nemo, za nocleh pro jednoho v soukromém pokoji si vzal od každého z nás lehce přes 40 Eur.
Naše ubytování leželo v ulici Carrer Ramon Muntarer. Moře bylo na dohled a my si ho chtěli ještě užít. Malá zastávka v krámu a pak ulicí dál, kamsi k útesům nad nimiž začínalo staré město.
Na jedněch útesech jsme se chvíli kochali a já přemýšlel, že si taky zaplavu. O kus dál jsme už našli malou opuštěnou pláž a tam už jsme se oba vrhli do vln. Ona tam vydržela dlouho, já tam dal ale jen pár temp. Vlastně voda nebyla nijak studená, koupání v ní bylo ale hezké a osvobozující.
Už zapadalo slunce, když jsme mířili ke hradbám. Člověk si říká, co se tu asi děje v létě, v téhle divoké přírodě, přitom na dohled města.
Vylezli jsme na hradby, na místní hrad a kochali se. Prohlédli si zvenku katedrálu, nadechli se města. Křivolakými uličkami jsme pak klesali dolů, kde v jedné restrauraci jsme si dali večeři. Opět jsme nikam nespěchali a povívali si s místními. Zas jsme si to užívali.
Na zdejších náměstcích i v četných hospůdkách a kavárnách vychutnávali večer místní. Turistická sezóna, jež ostrov tak brutálně promění, se už blížila a oni jako by si chtěli užít ještě těch pár týdnů, které do jejího začátku zbývají.
Byla už tma, když v rušných ulicích jsme zabočili doleva. Nejprve hodně schodů nahoru, pak zase dolů a konečně náš hotel. Ještě se nám nechtělo spát, ještě jsme si povídali. Byl to úžasný den a my jsme přitom věděli, že výlet je teprve v půlce.

Zpátky do dětství
Ryan odlétá 8:20, první autobus odjíždí z centra hlavního města Ibizy v 6:30, nám to na autobusové nádraží trvá z ubytování podle map 17 minut. Vyrážíme tak chvíli před šestou a po mnoha schodech a procházce ještě více méně spícím městem jsme na autobusovém nádraží asi 20 minut před odjezdem autobusu. Někde jsem udělal v těch výpočtech chybu. Ale evidentně nejen já, už tu pár lidí čeká.
Stačí popojít do nitra kancelářského vnitrobloku, kde je čekárna. Několik automatů nabízí kávu či drobné občerstvení, ale jsou mimo provoz. Nefungují ani zásuvky, z pomící jedné z nich si hodlám dobít telefon. Možná to spolu souvisí.
Nakonec jedem, zaplněný autobus veze převážně zaměstnance letiště a během dvacetiminutové jízdy se téměř rozední.
Je to takové to velmi příjemné ráno z pohádky, ani se nám z Ibizy nechce. Klid tu dneska rozhodně nebude, ale dle odletové obrazovky všechny dnešní lety míří do jiných částí Španělska (nejčastěji na Mallorcu), jediný mimošpaněslský zamíří odpoledne do Londýna na letiště City.
Na bezpečnostní kontrole se jede na dva rentgeny a v pohodě se stíhá, ač jich je tu na letní nápor připraveno násobně více. I celé letiště působní dojmem, že se tu v sezóně hraje s úplně jinými počty cestujícími a teď jedou jen tak na půl plynu a přitom zcela v pohodě. V celé řadě krámů a restaurací evidentně pracují řemeslníci, zatímco v kavárně Paul, kde si dáváme snídani, je celkem plno.
Nakonec se pokocháme ATRkem v barvách Iberie a já ještě se osvěžíme kávou.
Jako jedni z posledních zamíříme k Ryanu, který chvíli předtím přiletěl z Barcelony. Kombinace svěžího rána a vycházejícího slunce dělá z těch pár desítek metrů po ploše téměř nezapomenutelný zážitek.
Ibiza - Barcelona
14.3.2024
FR 3029; Ryanair, B738, reg. EI-DWV
08:20-09:15 (odlet na čas, přílet asi o 5 minut dříve)
LF: 85%
Tentokrát mám koupené místo u okna, k letence za 15 Euro si za něj Ryan řekl jen asi o 1,5 Eura, ale nakonec na něm sedí má spolucestovatelka. Já využívám volnou trojku o pár řád dál a užívám si výhledu z druhé strany. Ještě před startem koukám na sociální sítě, co tam z předchozích letů sdílela má spolucestovatelka, která měla k tomu okénku vždy blíž a uvědomuji si, že když člověk může koukat z okénka, je ten jeho zážitek z letu úplně jiný a v duchu si slibuju, že teď už nebudu škrt a minimálně u každého letu, jež se bude odehrávat za světla, si těch pár Eur za konkrétní místo připlatím.
Snad aby mi Ryan dokázal, že moje předsevzetí je správné, čeká mě v následující bezmála hodině naprosto famózní zážitek začínající parádním startem směrem na jih, obletem ostrova, přičemž vidím i město Sankt Antoni, jež jsme měli včera v plánu navštívit a pak hezkým výhledem Středozemní moře.
Někdy v té době si vzpomenu na údajnou legendární stížnost jednoho z cestujících Travely, že piloti letěli schválně nad mraky, aby se cestující při výhledu z okna nudili a byli tak nuceni si kupovat víc věcí z palubního prodeje. Já přitom fascinovaně koukám z okna n a na nějaký palubní prodej si ani nevzpomenu, i když na rozdíl od předchozího letu s Vuelingem na této trase se posádka něco prodat evidentně snažila.
A pokud bych se snad fakt nudil, na sedačce přede mnou letí mladá maminka se svými dítětem a jejjí anglickou konverzaci s náhodou spolucestující sem tam poslouchám. Ale na nudu fakt není čas, přistáváme v Barceloně od severu a já díky sému sezení v vpravo ve směru letu mám tak celé město jako na dlani, včetně slavné a stále nedostavěné Sagrady a také místní městské pláže, kde už se za pár hodin budeme koupat.
Letadlo pak zastavuje u té samé stojánky, ze které jsme v lednu odlétali do Prahy a zatímco u gatu už netrpělivě čekají cestující dalšího letu, tentokrát do Krakova, nás čeká pár hodin v Barceloně.
Cesta k metru nás pak vede přes celý terminál 2. Není ošklivý, osmdesátky, během nichž byl nejspíš zprovozněn, nebyla pro architekturu úplně špatná doba, ale chybí mu lehkost a prosluněnost výrazně novějšího terminálu 1. Zejména okachlíkovaná odletové hala působí až trochu děsivě.
Ale slunce na nás čeká venku. Stačí přejít most a na výběr je mezi vlakem a metrem. Tenkrát v lednu jsem se poněkud naštván od zbytku svých spolucestovatelů odpojil a s pocitem, že sám zvládnu dělat lépe, jsem neuvěřitelně zmatkoval. Teď už s Evou víme, co chceme – celodenní jízdenku na MHD platnou i na cesty metrem na letiště (tentokrát už za 11,20 Euro) a pak metrem na Europa Fira a odtud jiným metrem na Placa d´ Espanya. Linku L8, po které jedeme, sdílí metro i s některými příměstskými vlaky – v důsledku toho jedeme spojem, který má už zase sebou cestu kolem lanovek mířící na slavný Montserrat. Být víc času, míříme tam.
Ale tolik času není a tak se na Španělském náměstí hrneme přes davy studentů na sluníčko. Ty dvě věže, jež mě tenkrát tak okouzily, dneska dělají dojem na Evu. S chutí míříme k Montjuicu a já mám najednou silný pocit, že tentokrát jsem se trefil.
Jedeme skrz hromadu květin, využíváme všechny ty eskalátory, u Montjuicu se otočíme vzad – a Eva zatouží navštívit katedrálu na vrchu Tibidabo , jež se tyčí přímo proti nám na druhém konci města.
Nemám nic proti, vede tam lanovka a lanovky ty já rád, jen musíme trochu spěchat. Jen se nám to ještě úplně nechce, tak vcházíme do Olympijského parku. Jsem ročník 1984, olympijské hry v Barceloně v létě 1992, byly po těch zimních v Albertville o pár měsíců dřív, prvními, které jsem jako dítě vnímal. Tenkrát, v říjnu 2006, když jsem tu byl poprvé, znamenala tahle návštěva pro mě životní sen. Teď jsem si užíval, že tu opět můžu být, navíc konečně ne sám.
Vlastně jsme tak trochu chtěli spěchat, Tibidabo bylo lákadlo i pro mě. Ale já měl i jiné sny, třeba tu lanovku do přístavu, která letos v lednu kvůli větru nejezdila. Čekalo nás ale předtím ještě jedno milé překvapení – otevřené brány Olympijského stadionu, ve kterém dokonce letos, kvůli rekonstrukci Camp Nou, hraje své zápasy FC Barcelona. Vlastně byla velká škoda, že s námi tentokrát není Klára, jejíž syn Barceloně tolik fandí.
O kus vedle jsme pak před Olympijským muzeem narazili na chodník slávy a zde měla svou stopu Martina Navrátilová.
Dlouhou cestu jsme si chtěli zrychlit autobusem, ale popovez nás jen kousek. Já jsem vlastně spěchal, má spolucestovatelka byla čím dál víc za mnou a nejspíš nechápala, proč se vlastně ženu. Situace nebyla ani zdaleka tak vyhrocená, jako v lednu, ale zrovna tady jsme naráželi na fakt, že cestování ve více lidech jednak potřebuje vůdce, který všechno hlídá i řídí, ale zároveň toto vůdcovství zcela logicky vede ke konfliktům. Umět to vybalancovat, vést, ale nehádat se, to se mi jaksi stále nedaří.
Ale černé myšlenky odtáhly pryč, sotva jsem poprvé zahlédl lanovku – a ona jezdila. Eva byla ještě kus za mnou, když jsem měl koupené jízdenky pro mě i pro ní. Tady nebylo o čem diskutovat, tohle jsem prostě chtěl, tak na lanovku jsem jí pozvat, protože sny se mají plnit a já si teď jeden zrovna chystal splnit.
Neprotestovala, jen toužila si ještě dát kávu. Čekal jsem nějakou rychlovku, ale místo toho jsme si sedli ke stolu s výhledem na město. Bylo mi jasné, že Tibidabo už lehce nestíháme a navíc začalo foukat, to už jsem se bál, že ani dnes se nesvezu. Ona se trochu divila, proč plaším, proč jí téměř ženu od stolu, kde si tak krásně povídala s nějakými Slováky, ale já byl šíleně nervózní a netrpělivý a tím vším jsem byl nepříjemný už i sám sobě.
Ale nakonec vše klaplo a s partou německých děcek jsme se lanovkou vydali vstříc přístavu. Jen sem tam jsem si vzpomněl, jak jsem se tenkrát strašně bál, ale většinu času jsem si užíval výhled na přístav, na lodě pod námi, na prostřední věž, jež už působí už omšelým dojmem a pak si vychutnal i ten závěr, kdy jsme dojeli na druhou a pak čekali na výtah dolů. Splnil se mi sen a měl jsem krásný pocit jako po dobrém s…jídle.
Dole čekala pláž, kde jsem se kdysi koupal. Ona to měla jasné, koupala se i dnes, já se jen tak smočil. Plážový prodejce koktejlů mě přiměl lehce připomenut včerejšek, ale kromě jedné fotky to nebylo nic moc. Nakonec jsme zašli na oběd do nedaleké restaurace. Zas nějaká ryba, zas mnoho piv. Sem viděli jsme letadlo, zas jsme zaslechli slovenštinu. Bylo to fajn, jen když jsme platili, bylo nám jasné, že Tibidabo už nestihnem.
Fajn, vrátíme se na Montjuic, vyjedem si lanovkou, podíváme se na hrad. Trochu jsem zápasil s Google mapami, než mi ukázaly, že nedaleko odsud je zastávka, z které nás ke spodní stanici lanovky u stanice metra Paralel vezme autobus.
Čekala nás krátká cesta po pláži a pak městský autobus. Tou lanovkou jsem jel už v lednu, to jsem jí tak blbě hledal. Lidí pořád bylo málo, dlouhá chodba s vyznačením, jak dlouho budete čekat, pokud stojíte ve frontě zrovna tady, stále neměla své využití. Nahoře měníme jen dveře, kupujeme lístek a čeká nás kabinová lanovka s nejkrásnějším výhledem na světě (na Petříně prominou). Zas jsme měli „Barču“ jako na dlani a slibovali si, že se sem ještě někdy spolu vrátíme.
Úplně nahoře chvíli hledáme záchod a pak se vrháme do hradu. Ten upřímně nic moc, ale má parádní výhledy. Chodíme po hradbách, fotíme se, užíváme si sluníčko. Jako tečka za výletem je to dokonalé.
Dál už je to trochu nuda. Lanovkami na Paralel a aby to zas taková nuda nebyla, na Placa d´Espanya čekáme na autobus č. 46. jež nás hodí na letiště. Cesta dlouhá, ale vlastně příjemná. Zas vidíme z města něco jiného. Domů letíme zase s Vuelingem, tak na terminál 1. Na kontrole přicházím o vodu, které jsem si myslel, že jsem ji ztratil. Jdeme na večeři a půl hodiny před odletem se vydáváme do gatu. Bohužel letíme z gatu B52 a ten je od restaurace, kde jsme večeřeli, fakt hodně daleko. Nakonec téměř běháme a gate nacházíme sice prázdný, ale naštěstí ne zavřený. Po nás ještě přibíhá několik cestujících, třeba mladík, co si v Barceloně naplánoval hodinu a půl dlouhý negarantovaný přestup, dokonce i se zapsaným zavazadlem. Jo, to byl fakt kaskadér.

Barcelona - Praha
14.3.2024
VY 8654; Veuling, A320, reg. EC-MVD
18:20-20:45 (odlet na čas, přílet asi o deset minut dříve)
LF: 90%

Opět žádný pronájem, ale pure Vueling. U dveří česká letuška, jež každého zdraví „dobrý den“, jako by věděla (a ona to nejspíš fakt věděla), že většina cestujících na tomto letu budou Češi.
Čekají nás opět zadní řady, tentokrát od sebe přes uličku. Wifi tentokrát funguje, v základním bezplatném módu ukazuje informace o letu (ale mapu bohužel nejspíš ne), dávat asi 7 Eur za surfování se mi nechce. Později za letu zkouším nabíjet telefon přes USB, ale to nefunguje.
Jinak je let téměř plný a opravdu je tu nejvíce slyšet Čeština. Moje spolucestovatelka si už od začátku letá dělá vzájemně IFE s asi roční španělskou holčičkou, sedící s rodiči vedle ní, celkově je tu fakt hodně dětí.
Startujeme na jih, pak otočka nad mořem a na sever a já z toho mám zas kulový, protože ani tady jsem si nepřiplatil za konkrétní místo u okna.
Letušky se tentokrát snaží a mně přistává na stole vytoužené pivo. Snad poprvé v krátké historii našeho společného cestování si něco v letadle kupuje i Eva a následně si vychutnává gin s tonikem.
Celkově je let velmi na pohodu. Přímo před námi se vrací domů nějaká dámská jízda a i ony, nejspíš jako většina cestujících tohoto letu, mají za sebou příjemných pár dnů v Barceloně nebo i v jiných částech Španělska a na náladě v letadle je to silně znát.
Slabší úpal, způsobený tím, že jsem se část dne pohyboval na sluníčku bez kšiltovky, kterou se mi ráno podařilo ztratit, mě pak nutí z batohu vytáhnout a rychle vypít malou plechovku nealko piva, kterou jsem si předtím na letišti zakoupit a už hydratovaný si užívám zbytek letu.
Přistáváme od východu a já zas lituji těch pár ušetřených Eur, výhled na Prahu těsně před přistáním prostě miluju.
Přistáváme kolem půl deváté, krátce před plánovaným letovým řádem a trochu se tleská (já tleskám). Čeká na nás gate C9, jinak spíše využíváný letadly Lufthansy a pak cesta přes celý prst C.
I když se to nezdá, autobusy na Kladno krásně navazují. Asi hodinu po přistání jsem už doma a a Eva krátce po té. Oba jsme unavení, plní písku, ale totálně šťastní. Ze všech čtyř našich dosavadních výletů byl tenhle suverénně nejlepší a když jsem si to v lednu po návratu z Portugalska fakt nemyslel, těším se na všechny další.

Super výlet a report, díky!

Já zase miluju přistání v Barceloně, tak jak jsi ho viděl cestou z Ibizy. Vždycky si musím koupit sedadlo F, to se mi fakt nikdy neomrzí, a to mám z nebo do Barcelony přes dvě stě letů, jenom z Palmy do Barcelony jsem letěl 67krát, jak se dívám. (V Barceloně je preferovaná konfigurace s přistáním na 24R, dříve 25R, a tak jsem z druhé strany přistával určitě míň jak v 10 % letů; z moře na 02 se přistává jen v noci.)

Líbí se mi, jak jsou vidět tři věže bývalé elektrárny Sant Adrià del Besós, vrch Tibidabo, pravidelně geometricky uspořádané ulice Barcelony, nová dominanta Torre Agbar, chrám Sagrada Familia (vždycky mi chvilku trvalo, než jsem ho našel, ale teď už vím, že je v řadě za dvojčaty), no a pak přístav, Kryštof Kolumbus, vrch Montjuïc, olympijský stadión a to už do dosednutí na dráhu chybí tak minuta.

Tady je část, taky s Vuelingem.



Jinak metro z letiště v Barceloně mi přijde hrozný opruz, hrozně dlouho to trvá a ještě se musí přestupovat. Onehdy jsem přestupoval na stanici Collblanc, která je jedna z nejhlubších barcelonského metra, je myslím 71 metrů pod povrchem, a to jsme jezdili po eskalátorech sem a tam určitě deset minut, než jsme se dostali nahoru na jinou linku. Takový Aerobús je na Plaça d'Espanya za čtvrt hodiny.

Jinak smekám za odvahu jet lanovkou v přístavu. Nikdy ve mně nebudila důvěru.

No, a jak tak dojíždím do práce na Ibizu tak dvakrát do měsíce, taky si cestou tam vybírám sedadlo F. Tady je přiblížení na dráhu 24.



A když už jsem u té Ibizy, vypadá to, že letiště v zimě otevírá až v 7:30. Vždycky letím prvním letem Iberie/Air Nostrum z Palmy (IB8516), což se za normálních okolností dá skoro po přímce zvládnout CRJ-1000 i za 17 minut,


ale v zimě může být letadlo ve vzduchu klidně i dvojnásobek času.


Nechápu, proč letadlo nepustí později, když je to takový kousek. Totéž platí i pro první ranní Ryanair z BCN (FR3028). No nic, to byla jen taková odbočka.

Díky za report, Peťo, zdravím!

pavelpmi píše: 24. 03. 2024, 00:10 Super výlet a report, díky!

....
Díky za report, Peťo, zdravím!

Díky za odpověď i za všechny (velmi poučné) odbočky. Mám radost, když svým tripreportem někoho potěším a zároveň "vyprovokuji" k takové odpovědi. Zároveň děkuji za pomoc s některými nástrahami místního místopisu (člověk se to snaží mít dobře, ale holt nejde vše uhlídat ).

Ten správný výhled při přistání v Barceloně byla vlastně náhoda. Původně jsem měl pro let z Ibizy koupeno sedadlo A a moje spolucestovatelka B (Ryan to nabídl při koupi letenek, každé sedadlo za 1,5 Eura, tak jsme po tom skočili), ale má spolucestovatelka zatoužila po okýnku, tak jsem jí na tom áčku nechal sedět, využil toho, že o pár řad dál je jedna celá trojka volná, sedl jsem si na fko a bylo to nejlepší rozhodnutí tohoto výletu. Takže vím pro příště.
Ona Barcelona je dobrá vidět i i při přeletu v normální letové hladině (fotka z dávného letu TFS-LNZ), natož při přistání. Metro je rozhodně opruz, ale ty Aerobusy jsou mimo tarif MHD, takže pokud chce člověk ten den Barceloně nějak fungovat na celodenní jízdenku, musí buď do toho metra nebo využít některý z městských autobusů, např. 46, noční nebo ty, co zajíždí do města El Prat de Llobregat (vlaky zajíždějící na letiště jsou taky neodstupné těmi jedno nebo vícedenními jízdenkami). Ale ta linka 46 byla celkem zajímavá alternativa pro toho, kdo nespěchá, takže jsme si to užili

Díky moc za ty videa. Já právě koukal, co má spolucestovatelka dokázala nafotit při přistání na Ibize a strašně jsem zpětně litoval, že jsem těch pár Eur za okno nedal. Příště už takovou chybu neudělám

Ještě jednou díky moc za pochvalu a dodatečnou pomoc s triperportem. Už léta nosím v hlavě plán postavit si na týden stan v jednom kempu pár kilometrů jižně od barcelonského letiště a koupání kombinovat se spottingem, večerními výlety do Barcelony a několika celodenními výlety vlakem či letadlem do bližšího i vzdálenějšího okolí. Tak doufám, že si mi brzy podaří plán uskutečnit a využít všechny nabídky, které mi v této souvislosti přicházejí

Dneska odpoledne jsem si zaletěl do Barcelony a měl jsem přiblížení na 24R hned dvakrát. Můj druhý go around v životě, při letu číslo 688, říkal pan kapitán, že kvůli střihu větru.


Byli jsme už nad dráhou, když jsme to zvedli, a tak jsme viděli zblízka starší terminál T2,


a pak i věž Torre de Collserola hned vedle Tibidabo, která má 288 metrů a která byla taky postavena při příležitosti Olympijských her 1992.


Je fakt, že teda v Barceloně bylo pěkně škaredě. Jo a z T1 na Plaça d'Espanya jsem byl Aerobusem za 13 minut.

Se nejak stridame v te Barcelone, ja tam byl o vikendu taky, bohuzel netusil jsem kde mam sedet a byl jsem na A seslich

pavelpmi píše: 26. 03. 2024, 00:03 Dneska odpoledne jsem si zaletěl do Barcelony a měl jsem přiblížení na 24R hned dvakrát. Můj druhý go around v životě, při letu číslo 688, říkal pan kapitán, že kvůli střihu větru.


VY3911.jpg


Byli jsme už nad dráhou, když jsme to zvedli, a tak jsme viděli zblízka starší terminál T2,


Bez-názvu-2.jpg


a pak i věž Torre de Collserola hned vedle Tibidabo, která má 288 metrů a která byla taky postavena při příležitosti Olympijských her 1992.


Bez-názvu-3.jpg


Je fakt, že teda v Barceloně bylo pěkně škaredě. Jo a z T1 na Plaça d'Espanya jsem byl Aerobusem za 13 minut.

Jo, na tu věž a všechno to okolo bych se chtěl podívat, zajímá mě hlavně ta lanovka, co tam vede.

A z toho go aroundu, nevím, jestli by mi nebylo šoufl. Hlavně, že to dobře dopadlo.

Fabo píše: 26. 03. 2024, 18:14 Se nejak stridame v te Barcelone, ja tam byl o vikendu taky, bohuzel netusil jsem kde mam sedet a byl jsem na A seslich

Já bych se tam chtěl podívat ještě v červnu, ale fakt netuším, jestli se to podaří. A z áčka je zase moc pěknej výhled na moře a ten obrovskej přístav

Lkprak píše: 26. 03. 2024, 19:32 A z toho go aroundu, nevím, jestli by mi nebylo šoufl. Hlavně, že to dobře dopadlo.

z cca 900 komercnych letov som mal go around 2x. Prvy raz v MPN, ked si potrebovali miestni fesaci v typhoonoch potrenovat intercept, druhy raz vo VIE kvoli vetru. Ziadna drama, pekne pristatie na druhy pokus v oboch pripadoch. Omnoho viac go aroundov som mal zatial vo WT9 pri hodne mensom pocte segmentov

whiskey píše: 26. 03. 2024, 23:04

Lkprak píše: 26. 03. 2024, 19:32 A z toho go aroundu, nevím, jestli by mi nebylo šoufl. Hlavně, že to dobře dopadlo.

z cca 900 komercnych letov som mal go around 2x. Prvy raz v MPN, ked si potrebovali miestni fesaci v typhoonoch potrenovat intercept, druhy raz vo VIE kvoli vetru. Ziadna drama, pekne pristatie na druhy pokus v oboch pripadoch. Omnoho viac go aroundov som mal zatial vo WT9 pri hodne mensom pocte segmentov

Aktuálně 182 letů a žádný go around. Jen jednou divert na jiné letiště kvůli mlze (v Tel Avivu). Snad to tak i zůstane. Nicméně chápu, že to asi není nic strašného.