Fórum Airways.cz

Klasický úvod
V polovině ledna, po návratu z Portugalska, jsem usoudil, že snaha jezdit na výlety v rámci skupiny a tyto výlety vést a organizovat, je slepá cesta a další dovolenou jsem si naplánoval sám. Pak do toho sice hodila vidle moje někdejší spolucestovatelka byl z toho parádní dvoudenní trip na Ibizu, ale single dovolená na konci března už byla vymyšlená i zakoupená a nedalo se s tím nic dělat. A tak jsem ty dva výlety krátce po sobě pojal jako jakési srovnání, zda je lepší jet na dovolenou sám nebo v rámci nějaké skupiny.

Plány versus realita
Půvdoní idea byla využít nových letů Wizzairu i Ryanairu z Prahy do Tirany a navštívit tu malou zemi někde mezi bývalou Jugoslávií a Řeckem. Nakonec mi sice ani jeden z těch letů časově nevyhovoval, touha vidět Albánii mě ale neopustila. A tak jsem hledal. Azair napověděl, že stejně jako v případě Porta povede cesta přes Bergamo. Za cca 800 korun jsem nakoupil letenky na ten samý let, kterým jsme se tenkrát na Nový rok vydávali směr Portugalsko a pak, z opravdu pestré nabídky, ať je to alespoň trochu zajímavé, jsem jen za 385 korun vzal večerní let Wizzairu do Tirany. To, že to nebyl úplně dobrý nápad, se mělo ukázat vzápětí, ale o tom jsem neměl zatím ani tuchy.
I když mi zde Wizzair mermomocí nabízel i zpáteční let, rozhodl jsem se nejdřív podívat, zda by se z Tirany nedostal domů s přestupem nějakou normální aerolinkou. A při následném pohledu na Skyscanner mi malinko spadla brada, hned na úvod totiž nabízela Air Serbia možnost za 1800 korun letět s krátkým přestupem přes Bělehrad, dokonce buď ráno, nebo večer. Vědom si jejich občasné nespolehlivosti jsem vzal ranní let. Představa vyrazit z albánského hlavního města ve čtyři ráno a proletět se dvakrát za sebou Atrkem mi přišla tak rozkošně úchylná, že jsem se na ní od začátku těšil jako na pomyslný vrchol výletu. A právem.
A mohlo se jít dál. Ještě jsem z nabídky levných hotelů poblíž letiště Matky Terezy vybral samostatný pokoj v novém hostelu asi deset minut od terminálu za cca 900 korun na noc a pak jen nevěřícně četl o problémech Wizzairu s novými motory a den co den prohlížel mailovou schránku, zda tam není informace o zrušení i toho mého letu. Když už to vypadalo nadějně, přišla ona zpráva. Do odletu zbýval týden a půl, já se akorát vrátil z Ibizy a v mailu informace, že můj let je zrušen a přehodili mě na jiný až další den ráno. Už to bylo v čase, kdybych býval mohl žádat kompenzaci, ale já si řekl, že pokud se mi podaří přebookovat na nějaký jiný, kterým bych se dostal do Tirany ještě ten večer, nechám to být. Jo, jsem občas blbec od kosti. Ale díky množství pracujících Albánců v Itálii má Wizzair stále dost letů z Tirany do severní Itálie a zbylo jich dost i po tomhle vynuceném škrtání. A tak místo z Bergama jsem si nakonec naplánoval odlet z Verony a ten týden mezi dvěma výlety si mohl v klidu a pohodě užít těšení se na cestu (tak jsem si to alespoň plánoval, realita byla nakonec opět trochu jiná).


Den první: Slunce v duši
Byl to den jako malovaný. Sám, s úsměvem od ucha k uchu, vstoupil jsem do letiště a hrdě jsem si to štrádoval k bezpečnostní kontrole, než mi kolegyně Táňa řekla, „broučku, máš naruby tričko.“ A i pak jsem šel dál, jen jsem si to tričko rychle převléknul.
Venku příjemně sluníčko a slunce v duši (tímto zdravím do nebe pana Zákopčaníka) mi kouzlil i Ryan. Místa u okna jsem si neplatil, on mi ho dal. K letadlu se nejelo autobusem, ale šlo se mostem přes gate D2, shodou okolností přes ten samý, z kterého jsem necelých čtrnáct dní předtím odlétal do Barcelony.

Praha – Bergamo
25.03.2024
FR 3529; Ryanair, B738, reg. SP-RSH
07:35-08:55 (odlet o deset minut později, přílet asi o 5 minut dřív)
LF: 98%
Přichystaná pro nás byla osmistovka nejspíš původně z gdaňské báze Ryanu (resp. jejich dceřinky zvané Buzz), jež si na pár dní odskočila pomáhat do Bergama. Do plného letadla jsem šel jako poslední a to opravdu doslova, asi pět vteřin po té, co jsem do něj vstoupil, se za mnou ozvalo „boarding completed“ a než jsem došel na své místo, dveře byly už zavřené. A překvapení pokračovala – seděl jsem u exitu.
Pomalu jsme rolovali na runway a míjel jsme A319tku Volotey, která se chystala odletět do Verony. Kdybych to jen tenkrát věděl…
Nakonec jsme ze zkrácené dráhy zamířili na západ a pak rychle jih. Bylo časné ráno, slunce akorát vycházelo, já seděl vlevo ve směru letu a tak jsem slunci koukal přímo do očí. Byl to moc fajn let plný Italů i převážně mladých Čechů mířících na předvelikonoční výlet za sluncem. Polské letušky se snažily, ale moc toho neprodaly. Já chvíli koukal z okna, chvíli zkoušel spát, ale ze všeho nejvíc si užíval, že zase můžu být ve vzduchu. Jsou věci, které se zkrátka neomrzí.
Nakonec se zpod mraků vyrojily i moje milované Alpy, ve svých vyšších partiích ještě plné sněhu, a po jejich překonání letadlo udělalo krásnou smyčku směrem dolů a krátce po půl deváté jsme dosedli v Bergamu. I když v Praze nebylo nijak ošklivě, italské sluníčko mě dostalo do skvělé nálady, kterou nezkazil ani ten hnusný kloubový autobus, který nám bergamské letiště poslalo v ústrety. Byl jsem zkrátka zase na cestách a bylo mi moc fajn.
Za nějakých deset hodin mi mělo letět z Verony letadlo do Tirany. Jasná volba by byl vlak, ale bohužel i italští železničáři se naučili stávkovat a já nechtěl riskovat, že to zkusí dneska zas, tak jsem si už s předstihem koupil přímý Flixbus z letiště až do centra Verony.
Do jeho odjezdu zbývala asi hodina a půl, tak jsem v klidu prošel pod dálnicí, kolem něčeho, co by snad měla být v budoucnu železniční zastávka, do toho obrovského obchoďáku naproti, dal si tam kafe a opožděnou druhou snídani a pak se jal na parkoviště čekat, než přijede „můj Flixbus“.
Ten si dal sice trochu na čas, ale vzhledem k mému dennímu plánu mi dvacetiminutové zpoždění zas tolik nevadilo. Nebyl to „pure Flixbus“, ale nějaký místní dopravce (předtím mě už předtím varovali v smsce), ale i tak následná, cca hodinu a půl trvající cesta po dálnici A4 byla velice příjemná. Venku opět žnulo slunce a já si ze svého místa tentokrát vpravo ve směru jízdy užíval pohled stavbu vysokorychlostní trati, jež ve velmi blízké budoucnosti zrychlí dopravu mezi severoitalskými aglomeracemi, tedy alespoň v ty dny, kdy nebudou místní železničáři stávkovat.
Krátce po poledni nás pak přivítala Verona.
Flixbus si občas na autobusová nádraží úplně nepotrpí, končíme kdesi na předměstí. Ale stačí pár ulici, v jednom supermarketu doplnit zásoby a kolem jedné z někdejších bran přiblížit se k centru, pak po starém mostu přejít řeku a město bylo jako na dlani. Na pozadí Alpy plné sněhu, ale tady vládlo už jaro. Džíny rychle měním za kraťasy, malý baťoh už malinko nestíhá, tak oblečen nalehko sice ale s baťohem pořádně obloženým mířím do centra.
Juliin balkon i Lambertinu věž už mám ze své předchozí návštěvy za sebou, cíle jsou jiné. V Bergamu byla v plánu lanovka, kterou jsem se chtěl dostat do jakési vesničky na předměstí, to neklaplo (díky Wizzu), ale lanovky jsem se vzdát nechtěl. Jezdí i tady, a to na malý hrad nad městem, snad se mu říká San Pietro.
Toulám se tak kolem řeky, slyším převážně němčinu (těžko říci, zda tu německou či rakouskou), až u malého domu kupuju za dvě Eura jednosměrný lístek na lanovku. Nejsem sám, kdo má nápad celou krátkou trasu natáčet, z cesty tak nic nemám. Nahoře je však fajn. Několik zahrádek láká k výhledu, k malé kávě či pivu, připadám si jako předloni na podzim v Grazu.
Je to takové divné, čas je, ale přesto mě cosi nutí jít dál. Chvíli se koukám, chvíli jdu dolů, po schodech, přes řeku, do centra starého města. Asi jsem na to úchyl, jdu tam, kde jsou lidi. Hledám ty ulice plné turistů a chvíli se ztrácím, Nakonec mapa pomáhá, na jakémsi malém náměstí u Lambertiny věže si užívám Velikonoční trhy, a ač ještě před týdnem sem tam o sobě dávalo o sobě vědět nachlazení, dopřávám si tu pořádnou porci italské zmrzliny. Ale slunce dál pálí a můj krk to snad vydrží.
Kráčím dál, kolem kolosea, na náměstí Bra. Ne, podprsenku mi to nepřipomíná, ale i tak je tu krásně. Mám chuť si tu sednout do jedné z kaváren, dát si kávu, vínko a na nějakou Tiranu úplně zapomenout.
Přesto po chvíli kráčím dál. Od nádraží Porta Nuova má 3x do hodiny jezdit autobus na letiště. Je to nějakých 10-12 kilometrů, ale chtějí za to 7 Eur. Mám hromadu času, dva autobusy si nechávám ujet. Nádražní rozhlas hlásí cosi o výlukách, i když dneska místní železničáři nestávkují, vzít to sem autobusem vlastně byl docela dobrý nápad.
Nakonec kolem čtvrté nastupuji do autobusu a čeká mě cesta na letiště. To se připravuje na zimní olympijské hry, které se v Miláně a Cortině d´Ampezzo mají konat za dva roky a tak prochází rekonstrukcí.
Na člověka tak čeká stará příletová část o kus dál podobně stará odletová část, mezitím pracují dělníci na něčem lepším.
Mě však k zemi přikovává informační obrazovka. Odlet do Tirany bude mít hodiny a půl zpoždění. Celkem naštvaný lituji, že jsem Wizzairu ty prachy za odškodnění nechal.
Ale nic není tak horké, jak se zdá a tím, že budu na Wizzair dstít síru, zpoždění nezmenším. Přes hodně improvizovanou security vcházím do tranzitu. Marně hledám místo, kde bych s limonádou v ruce mohl sledovat zdejší nevelký provoz (hlavně Dreamliner Neosu mířící přes Řím na Madagaskar mě hodně zajímá), místo toho volím knížku a pak i jedno malé pivo.
Rozdělení tranzitního prostoru je klasika, lety mimo schengenský prostor jsou odděleny pasovkou, zatím se tam nehrnu. Vlastně tu není moc co dělat, Wifi funguje solidně, automaty na kávu nebo občerstvení občas, nebo vůbec.
Před šestou konečně zaregistruji na Fligtradaru A321čkuWizzairu mířící naším směrem, uklidňuji se. O menší vzrušení se pak ještě postará asi tříletá holčička, která kdesi v ruchu letištních čekáren ztratila své rodiče. Naštěstí se hned najde plno rukou ochotných pomoci s hledáním a celá hala je záhy svědkem šťastného setkání.
Někdy poté se definitivně stěhuji do prostoru neschengenských gatů, kde už mají prim Albánci, vracející se na Velikonoce domů. Je tu celkem hluk, děti se nudí a trochu zlobí, mnozí svádíme zoufalý boj s některým se zdejších jídelních či nápojových automatů, jež je ale jen zřídkakdy úspěšný.
Nakonec kolem půl osmé letadlo Wizzairu objevuje nejen na Flightradaru, ale i ve Veroně na ploše a začíná postupný nástup. I tady byl na mě Wizzair hodný, dostávám opět místo u okna, byť nouzák to k mému zklamání tentokrát není.

Verona - Tirana
25.03.2024
W4 3850; Wizzair A321 reg. 9H-WNF
18:50-20:30 (odlet o devadesát minut později, přílet asi o 70 minut později)
LF: 100%
Po strop naplněné letadlo se pak krátce po osmé hodině vydává do oblak, do černo černé tmy, jež však ještě hodně dlouho osvětlují světla hustě zalidněné severní Itálie.
Posádka se opakovaně omlouvá za zpoždění, nic jako kompenzaci ale nenabízí. Leckdo už spí, však taky máme za sebou dlouhý den, já, sotva světla dole zhasnou, si uvědomuji, že jsme asi vletěli nad Jaderské moře, o chvíli později pak vidím první známky světel chorvatského pobřeží.

Vlastně je to, až na to zpoždění, naprosto klidný a pohodový let a já si ho zcela upřímně užívám.
Nakonec nás, sedmdesát minut po čase pravidelného příletu, vítá mezinárodní letiště Matky Terezy v Tiraně.
Šlo se od letadla kousek po ploše do haly a bylo to parádní. Letištní hala byla krásně osvětlená, v hale nás dál pustila automatická pasovka, celé to bylo nové a hezké. Ještě před celnicí mi první bankomat připomněl, že vlastně nemám místní měnu a provize ve výši 25% vybrané částky mě malinko omračuje, ale pořád je to v pohodě. V hale a kolem ní pořád byla civilizace. V okolí letiště jsem se měl následujících pár dní pohybovat, měl jsem ho proto nastudované. V malém nonstop supermarketu přímo v letištní hale jsem tak trochu zklamaně hledal nějaké místní pivo, v blízkém KFC s podobnou otevírací dobou pak i úsměv na tváři paní za pokladnou.
Civilizace však definitivně skončila po opuštění přilehlého parkoviště a já za čím dál větší tmy jsem cestou po horší a horší silnici přemýšlel, zda ten hostel, kam mířím, není vlastně celý fake. Ale stačilo za chvíli odbočit ze silnice na štěrkovou cestu, trochu popojít a stál tam v celé své kráse dvoupatrový domek, jež slouží jako nocležna těm, co by rádi spali u letiště, ale nechce se jim za to moc platit.
Ale nebylo to zas tak hrozné, přivítala mě dáma tak kolem padesátky, ochotná i schopná bavit se se mnou anglicky a stejně tak přijmout za ubytování platbu v Eurech. Pokoj byl hezký a útulný, některé jeho záludnosti se ale objevily záhy. Za tu první jsem si ale mohl sám, bydlel jsem u letiště a jaká to náhoda – byla tu slyšet přistávající a startující letadla. To další už ale šlo na vrub hostelu nebo jeho obyvatelům. Třeba prosklené dveře bez závěsů mířící na balkón, do nichž svítilo ostré světlo z nedalekého parkoviště, slabé topení, společný záchod, kde rýha v prkýnku byla v takovém místě, že vás škrábalo do stehen, ale i někteří dočasní spoluobyvatelé, kterým dělalo problém pochopit, že když je v jedné místnosti společná koupelna i záchod pro cca 20 lidí, těžko se v ní můžou na hodinu zamknout a vlézt si do vany.
Usínal jsem toho večera s pocity hodně rozporuplnými, ale pořád šťastný a těšící se na věci příští.

Den druhý: Moře a hory
Několik nočních odletů a příletů jsem úspěšně zaspal, kolem šesté už ale letiště začalo o sobě dávat vědět pořádně a další pokus o spánek neměl cenu. Bylo to zajímavé, vyjít ven na balkón do trochu deštivého rána a sledovat defilé startujících strojů a tu a tam mrknout se na Flightradar, kam to zrovna letí.
Z včerejších zásob jsem posnídal, v hostelové rychlovarce si uvařil čaj, počkal, až mi moji spolubydlící milostivě uvolní koupelnu a pak se vydal do světa.
Hodinu co hodinu jede autobus z letiště do centra, jedním z těch autobusů jsem se hodlal do města vydat i já. Krásná odletová hala i několik obchodů, restaurací a hotelů okolo až příliš kontrastovalo s tím, co byl dál. Tam byl prostě bordel. Na neuspořádaném parkovišti stálo několik autobusů s cedulemi, kam míří, některé i do dosti vzdálených cílů v Albánii, bohužel svými časy prvních odjezdů až ve velmi pozdním ránu pro cesty na otočku nepoužitelné. Musel jsem tak vzít ten do centra. Byl hezký a moderní, na jeho palubě mě přivítala dokonce funkční Wifi.
Podmračeným ránem jsme mířili do Tirany, kolem stavby jakési dálnice, kolem mnoha domů, golfového hřiště i zbytků původně zamýšlených staveb, známek naděje i zmaru.
To už jsme se ale po jedné z mnoha více proudových silnic prokousávali do centra. Celé to připomínalo klasické město jako někde na západě, i značky obchodů byly podobné. Na mnoha místech se pilně stavělo, jinde byly vidět stavby sice rozestavěné, ale opuštěné. Ty jsem pak potkával po následující dva dny v celé Albánii. Podobný obrázek se mi kdysi nabízel třeba v Maroku nebo v Gruzii.
Cílem autobusu bylo nakonec monumentální Skanderbegovo náměstí. I když by to člověka svádělo označit za dílo socialistického realismu, skutečnost je taková, že náměstí bylo budováno (a upravováno) od 20. století minulého století. Po svém dostavění bylo jakými si předělem mezi orientální a moderní částí města. Podobně nějak funguje Skopje (a nejspíš i Sarajevo). Tady jsem ale ten pocit neměl. Město mi přišlo jako jeden celek. Sem tam člověk narazil na mešitu, ale pořád měl pocit, že se pohybuje v jednom městě.
Já jsem opustil autobus a vydal se vstříc té obrovské ploše. Z jedné strany Historické muzeum, o kus vedle Opera, na druhé straně mešita či velké kolo, jinde moderní budovy, za nimiž začínaly velké bulváry. Dnes je tohle náměstí středobodem celé Tirany a vlastně i celé Albánie. Člověk by si tu nejradši někde sednul a jen se kochal.
Já však měl trochu jiné plány. Tirana leží na úpatí hor a kdesi z předměstí vede do těch hor lanovka. Zároveň nedaleko spodní stanice lanovky je obrovské podzemní muzeum bunkrů, jež si zde nechal vybudovat na konci své vlády už trochu paranoidní komunistický vládce Enver Hodža.
Vydal jsem nejprve trochu na jih a pak, podél říčky Lana, na východ. Uličky po obou březích úzkého koryta tu vytvářely hezké prostředí. Jaro bylo v rozpuku, všechno krásně kvetlo. Sem tam sice ozval se déšť, ale člověku to nevadilo. Tirana mi ukazovala svou milou, moderní tvář. To jen během těch pěti kilometrů, které k lanovce zbývaly, se opatrně měnila. Nablýskanost středu města velmi zvolna ustupovala špinavé realitě tiranských předměstí a pak, když jsem si blížil k lanovce, a i k muzeu, si místní lidé nejspíš uvědomovali, že i tady se můžou pohybovat turisté a opět začalo být hezky.
Na konci mě ale čekalo zklamání. K muzeu měl vést podzemní tunel, ten však byl zamčen. K lanovce jsem to musel vzít buď oklikou, nebo se vydat po skalách, jež nejspíš slouží jako nadloží některého z bunkrů. Vydal jsem se nebojácně po nich, vědom si toho, že jít po kamenech mokrých z nedávného deště není nejlepší nápad. Nakonec jsem stanul u spodní stanice lanovky, ale hlídač u parkoviště mě otočil. Dnes mají zavřeno.
Vlastně mi to bylo tak nějak jedno. Došel jsem k závěru, že nejspíš má zavřeno i muzeum bunkrů (když je uzavřen i tunel k němu vedoucí) a vydal se pomalu zpátky do centra. Pěšky se mi nechtělo, o kus dál jsem si počkal na autobus. Lince 11 zde říkají Porcelánová. V tiranské MHD nefungují předplacené jízdenky. Prostě autobusem chodí průvodčí a vybírá v hotovosti 40 Leků (toho času asi 10 korun). V kontrastu s moderními vozy tiranské MHD je to poněkud zarážející.
Byl jsem zpátky na náměstí. Dva hlavní cíle návštěvy Tirany mi rázem padly, ale mě to nijak nevadilo, byla možnost vydat se mimo ni.
Je spousta hezkých míst v Albánii mimo Tiranu, jen s tou dopravou je to trochu složitější. Vlastně bych chtěl moc poděkovat holkám a klukům na Cestujlevne.com, že sepsali tak podrobného průvodce Albánií. Bez něj bych tu byl totálně ztracený a nejspíš nechal vydělat místní taxikáře.
Ale nejprve jsem se tu kdesi najedl a pak se vydal na autobusové nádraží…na jedno z autobusových nádražích. Šel jsem kus pěšky, pak si chytil autobus, to už jsem věděl, že nemá cestou kde odbočit. Tohle bylo směrem k letišti a říkalo se mu „Dritan Hoxha“, podle přilehlé ulice. Ironií osudu za velkou ohradou byl rozestavěn krásný nový areál, ale tak jako na spoustě jiných míst v Albánii tu už místo stavebních dělníků vládly kopřivy a tak skutečným autobusákem bylo neuspořádané parkoviště hned vedle. Alespoň že na velké ceduli byly vypsány odjezdy autobusů a mikrobusů, jinak to byla bída. Člověk šel a viděl autobus nebo nějakou jeho menší verzi s cedulí, kam zrovna míří. Do toho všeho tu působili naháněči.
Mým původním cílem mělo být Krujë, malé městečko severně od Tirany s velkolepým starodávným hradem. Asi takový místní Karlštejn. Když jsem viděl dodávku, jež tam evidentně mířila, nastoupil jsem. Ale snad mě vyděsilo, že jsme fakt dlouho čekali, snad jsem se leknul vypsaného jízdního řádu nad sedadlem řidiče, oznamující, že poslední spoj zpět do Tirany odjíždí už v 16:00 a raději jsem vyskočil a zamířil do protějšího autobusu, mířícího do Durësu. Velký přistav asi 40 kilometrů západně od Tirany skýtal naději, že autobusů zpět pojede hodně a to i v nějakých pozdějších časech. Sice jsme opět chvíli čekali než vyrazíme, ale pak se to už ukazovalo jako dobrá volba. Čekala nás cesta po dálnici, kolem opravované železnice (jež dávala naději, že se vlaky do Albánie zase vrátí), kolem mnoha kanceláří a obchodních center i kolem hotelů v moderním, řekněme „šejkovském“ stylu než náš autobus konečně vyhodil v Dürresu. Zdejší autobusové nádraží dokonce vypadalo o něco moderněji než v Tiraně, byť na takové vymoženosti, jako třeba jednotlivá označená stání, ani tady nebyli připraveni. Ale od první chvíle jsem cítil, že tady jsem správně, že tady mi bude dobře.
Městu vládly palmy. Ten mix velkého přístavu, moderního města a tak trochu i přímořského letoviska tu zvládli se ctí, stejně jako mix arabského a křesťanského světa (jak paradoxní, když komunisté o Albánii mluvili jako o „prvním ateistickém státu světa“).
Jednou ze širokých ulic mířil jsem pak kolem přístavu, viděl jsem kontejnerové překladiště i moderní domy, než jsem došel do obrovského parku, jež tvořil předěl mezi pláží a moderním městem. Bylo trochu pod mrakem a to se k moři nehodí, na člověka by asi dolehla deprese, ale já se tu cítil dobře, rozhodně líp, než ráno v Tiraně.
Snad jen tu pláž si před létem uklidí, hromada přírodních naplavenin úplně ke koupání nelákala, ale to jsem viděl loni v lednu na Sardinii i předtím na Mallorce. Svěží mořský vítr mi vlál do vlasů a bylo to prostě fajn.
Někde jsem si pak sednul, někde chvíli si podíval s paní prodávající suvenýry. Došel jsem k malému molu a otočil se zpět. To už ne po pobřeží, ale uprostřed moderních budov i těch upomínajících k Osmanské minulosti města. Na autobusové nádraží jsem šel schválně jinou trasou, vyfotil si přitom pár mešit i někdejší antické tržiště, ještě sem tam někde zastavil, než jsem konečně došel k autobusům.
Věděl jsem, že odtud jezdí i mikrobusy na letiště, byť poněkud dražší než ty, co jezdí do centra Tirany, ale v součtu se mi to vyplatilo. Na jeden z těch mikrobusů jsem si počkal. Opět jsme jeli tou samou cestou, jen před Tiranou jsme odbočili.
Odpoledne se zvolna chýlilo k večeru, když jsem v hostelu sedl do postele, chvíli si četl a pak se vydal na procházku na Letiště. Albánci se se Velikonoce zrovna houfně vraceli domů a příletová hala byla plná čekajících. Jen jsem se chvíli procházel, než jsem si koupil večeři i pivo, které jsem plánoval vypít na pokoji.
Maje s sebou dobrou knížku jsem se zachumlal do postele, ale čekalo na mě překvapení. Vypadal elektrika. Nejprve na chvíli. Pak jí nahodili, pak spadla zas. Nefungovala Wifi, klimatizace, v koupelně bez bojleru tekla jen studená voda. Letiště bylo dál v provozu, ale tady jsme byli prostě mimo. Už jsem se smiřoval s hezkým večerem za úplné tmy a vlastně jsem si to docela užíval, když mi ostré světlo dalo najevo, že je zas nahozeno. Pak jsem si sednul na chvíli na balkón a sledoval provoz na letišti. Bylo to dneska zvláštní i divoké, přesto jsem z celého dne měl velkou radost.

Den třetí: Na Evičku!
Na dnešek předpověď slibovala téměř letní den, ale kolem půl sedmé to tak úplně nevypadalo. Chvíli mi trvalo, než jsem se dobojoval do koupelny, ale v sedm jsem už seděl v autobuse z centra na letiště. Ač příletů tam bylo touhle dobou pomálu, jel autobus plný a to cestou ještě dobíral místní školáky.Na internetu jsem si přečetl, že cestou lze domluvit individuální zastavení, tak jsem to zkusil a ono to vyšlo – vystoupil jsem u včera zmíněného autobusové nádraží.
Více lidí mi radilo, ať zkusím Vlorë – přístavní město na jihu Albánie. Čekal jsem nějaký autobus, a tak mě malinko vyděsilo, že mě místní naháněči hnali do malého mikrobusu, ve kterém jsme seděli tři a když spoj vyrazil o nedlouho úplně jiným směrem skrz neutěšená tiranská předměstí, celkem solidně mi zatrnulo. Ale on se jen otáčel a pak to vzal po dálnici na Durrës.
Proti nám jel velký proud lidí mířících do Tirany, my ještě před Durësem uhnuli a vydali se na jih. Občas někdo autobus stopnul – ne na nějaké zastávce, prostě někdo stál na silnici, mávnul na autobus, nastoupil a jelo se dál. Jednou či dvakrát neváhal řidič zabrzdit hodně zprudka aby zájemcům o svezení zastavil.
Někdy v té době jsme mířili po zdejší „cosi jako dálnici“ podél moře. Z jedné strany železnice, která jen občas naznačovala, že se pracuje na její obnově, z druhé strany pásmo hotelů a za nimi Jadran. Tahle strana vypadala hodně dobře a vlastně bych si tu asi dokázal představit dovolenou.
Venku se konečně začalo oteplovat a tak jsem během zastávky na jedné z benzínek vyměnil džíny za kraťasy. Dál se pokračovalo po oné „dálnici“. Vtip byl v tom, že Albáncům se asi nechtělo platit za mimoúrovňová křížení, tak se vše řešilo pomocí kruháčů, na kterých musel autobus hodně zabrzdit. Opravdová dálnice se vším všudy pak byla až dole u města Fier, tam jsem čekal, že sjedeme, ale výstup cestujících se odehrál jen na jakémsi parkovišti kus od dálnice. To už jsme se ale řítili kolem solných polí a po nějakých třech hodinách konečně zaparkovali ve Vlorë.
Na cestujlevně varují, že tady je to s autobusovým nádražím fakt nejhorší – žádné tu není a autobusy i mikrobusy parkují kolem celé délky jedné dlouhé ulice. Ale sotva jsem z mikrobusu vystoupil, prodral se hradbou taxikářů toužících po mých Eurech, čekalo mě moderní město, jež si svou orientální minulost hrdě hýčkalo a snažilo se jí dát moderní háv.
Široký bulvár plný obchodů i hotelů mi dělal společnost další možná hodinu, neochvějně jsem mířil k moři. Tu jsem se stavil na něco dobrého, tu jsem na poště poslal pohled Babičce do Zlína, jinde jsem v obchodním centru hledal marně záchod.
Ale stačilo dojít až úplně dolů a bylo vše jinak. Napravo byl přístav a za ním zanedbané pláže, nalevo ale široká nábřežní promenáda, na které zrovna měla svou náborovou akci armáda.
Slunce pořádně pálilo, ale zároveň foukal silný vítr, který vojákům strhával transparenty.
Na velké pláži nás moc nebylo, vlastně jen jedna rodinka s dětmi, přitom venku bylo tak krásně. Vzpomněl jsem si na Ibizu i na mou spolucestovatelku Evu, jež se v zimě chodí otužovat do Vltavy a tak je pro ní jarní moře celkem teplá káva, shodil jsem ze sebe oblečení a vrhl se do vln, sice v plavkách, ale vlastně Na Evičku.
Rodinku jsem pak poprosil o svou fotku ve vodě a plný písku i soli se vydal zpět na mikrobus. Venku bylo opravdu nádherně, mě to ale táhlo dál, za dalším dobrodružstvím. V malém krámku jsem si koupil pistácie a ty mě pak zpříjemňovaly dlouhou cestu zpět.
Najít mikrobus do Tirany nebylo těžké, jen fakt, že jsem v něm byl fakt sám, dávalo tušit, že jen tak nepojedeme. Za chvíli se objevili dvě holky, když jsem netrpělivě vyšel ven, řidič mi řekl, že za pět minut pojedeme.
Opět nás cestou několik přibylo, u Fiery na dálnici dokonce čekal ten samý starší manželský pár, který jsme tam předtím vyhazovali. Člověk ale věděl do čeho jde, neděsil se a vlastně si celou cestu užil.
Na autobusovém nádraží jsem si dal na oslavu láhev Budvaru, kterou jsem předtím ve Vlorë koupil a pak se vydal směrem k náměstí a především hledat nějaký autobus, který mi tam cestu zkrátí.
Včera mi jeden kamarád psal o Hodžově pyramidě v centru Tirany a obrovském adrenalinovém zážitku, jímž cesta na její střechu je. Při pohledu na mapu jsem se zděsil, včera jsem šel kolem ní, ale nevšiml jsem si jí. Teď jsem se rozhodl to napravit. Tirana mezitím žila středečním odpolednem, mnoho lidí se po práci i po škole vydala užít si života.
Mě čekalo něco, co mělo být mauzoleem nejslavnějšího Albánce, oslavou jeho geniality, jež přivedla celou zem na pokraj zkázy. Kupolovitá budova, jež dnes slouží jako galerie a její střecha jako místo k randění, jak jsem se mohl záhy přesvědčit. Jen co bylo důvodem toho adrenalinového zážitku, jsem hledal marně.
Nahoru na střechu vedly několikeré schody, dalo se krásně vyjít. Nahoře pak několik vyhlídkových plošin, nic, čeho by se člověk bál. Vypil jsem tu limonádu, pokecal s mladými Brity, pokochal se městem a kolem tři čtvrtě na pět se vydal autobus na letiště. Ale cestu mi zkřížila pobočka muzea bunkrů sídlící v bunkrech, jež měly asi sloužit Ministerstvu vnitra. Zvědavý jsem se do něj vydal, ale tady mě zastavila paní na pokladně – karty nebereme. Ukázala mi, kde je nejbližší bankomat, ale zároveň mi znechuceně řekla, ať si pospíším, že za chvíli zavírá. Na důkaz svého tvrzení pak dala na pokladnu nápis, že poslední vstup do muzea je v půl šesté. Bylo pět.
Vyšel jsem nahoru a když jsem na první dobou bankomat nenašel, vybodl jsem se na to. Obešel jsem si zas náměstí, došel si ke stanovišti autobusů na letiště, dal si kávu a později i pivo, připojil se k autobusové Wifi a užíval si tu necelou hodinu do odjezdu spoje na letiště zcela v klidu a pohodě. Zároveň se o bývalého kolegy dozvěděl, co bylo důvodem toho adrenalinového zážitku na Hodžově pyramidě – ty schody tam tenkrát nebyly a tak hlavně cesta zpět po hodně šikmé ploše byla velkým dobrodružstvím s nejistým koncem.
Narvaným autobusem jsem se pak vypravil na letiště. Další den jsem měl vstávat ve dvě ráno, tak jsem si tu dal večeři a poslouchal skupinu holek, co akorát přiletěly spojem z Prahy. Pak jsem se vydal na hotel.
Kolem deváté jsem zalehnul, kolem desáté zhaslo světlo na chodbě, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že zase vypadla elektřina. Venku byl slyšet vítr a vzdálená bouřka. Sem tam jsem zaregistroval letadlo, ale neměl jsem odvahu se podívat na Flightradar, jestli to nějaké nedalo. Už včera jsem si všimnul, že místní letiště je poněkud náchylnější na počasí.
Nedělal jsem si iluze, že se mi podaří usnout, ale přesto jsem se na chvíli do říše snů odebral. Když jsem se v půl druhé vzbudil, elektřina v hostelu stále nefungovala. Cítil jsem, že je fakt čas vydat se domů…

Den čtvrtý: Rychle domů!
Ve 2:10 opouštím hostel, ve 2:40 už kupuju v tranzitním prostoru letiště v bezcelním obchodě Tátovi víno. Bylo to až neskutečně rychlé. V Tiraně nelze udělat on-lin check-in, musel jsem na přepážku. Byl jsem třetí na řadě, ale slečně, co sama obslouhovala jedninou přepážku odbavení časně ranního letu Air Serbia, jsem to fakt nezáviděl. Měla evidentě chřipku.
Na security bylo pár lidí, na pasovce jsem byl sám. Letiště moderní, ale občas něco skřípe. Třeba rentgeny lepší, než máme v Praze, s tím dalším už to bylo horší.
Nechtěl jsem čekat, co mi v letadle dají, zašel jsem si do malého baru na snídani. Vedle byla terasa, kde se dalo kouřit. Mám pocit, že tam bylo v tu chvíli asi nejvíc lidí z celého letiště.
V noci byla bouřka, teď jen trochu pofukovalo. Říkal jsem si, že když to sem Atrko Air Sebie nedá, předělají mě dyžtak na nocující Lufthansu nebo Austrian. Realita byla úplně jiná. Ani jedno ze zmíněných letadel (včetně několika dalších) tu noc do Tirany nedorazilo.
Trochu s napětím jsem koukal na Flightradar, deset let starý vrtulák odletěl z Bělehradu sice asi o padesíít minut později, než bylo v plánu, ale při dvouhodinovém průletu to tolik nevadilo. Jen jsem se děsil, aby přistál, aby, stejně jako pár strojů Wizzairu té noci, někam nedivertoval.
V hale zatím končil nástup do letadla Peagasuse do Istanbulu, když naše Atrko úspěšně sedlo. Už od včerejšího večera jsem měl chuť tuhle zemi co nejrychleji opustit, zároveň jsem se ale bál, že se to tak trochu nemusí povést.
Ale zatím to pořád šlo. Dívka s chřipkou 40 minut před odletem zavelela k nástupu a sedmdesátka cestujících se vešla do dvou autobusů.
Přijeli jsme k letadlu akorát když se do něj bagážníci pokoušeli naložit dva velké kufry. Viděl jsem je na check-inu a říkal jsem si, jestli se do malého ATRka vůbec vejdou. Tím spíš mi přišlo zajímavé, že jejich majitelé měli namířeno jen do Bělehradu.

Tirana – Bělehrad
28.03.2024
JU 270; Air Serbia ATR 72-60 reg. YU-ASA
04:00-05:15 (odlet na čas, přílet asi o 15 minut dříve)
LF: 100%
Jo, tohle byl ten vrchol výletu, zajímalo mě, jak vypadá let Atrkem ve čtyři ráno, jak se bude tvářit posádka, cestující, jak to celé bude probíhat. Zatím však ale bylo vše v pohodě, nikde žádné usínání za chůze, i mladý stevard fungoval, jako by se nic nedělo. Jedna z cestujících se po něm pak dožadovala, aby mohla sedět úplně vzadu u dveří, protože má krátký přestup. Než jí to povolil, hodil jsem mu do toho trochu vidle poznámkou, že stejně pojedeme v Bělehradě všichni tím samým autobusem. Úplně nevím, zda jsem tím slečnu potěšil.
Ale jiná slečna potěšila nedlouho předtím mě. Chtěl jsem místo u okna na oba lety, na check-inu mi věnovala na let z Tirany do Bělehradu 14F. Stačilo odtamtud vyhnat pána a bylo to moje.
Let byl plně obsazen. Co jsem viděl, nikde žádné místo. Chvíli trvalo, než se nahodily motory, ale krátce před párou už jsme mířili na start, nedlouho po té jsme už šli do oblak. Jako klasický low-cost cestovatel mám nejvíc nalétáno na letadlech Airbus Family a nejrůznějších podtypech bulíků (hlavně osmistovkách), proto je pro mě let s čímkoliv jiným obrovský zážitek. A tohle byl zážitek tuplem.
Během startu byl v letadle noční mód a já si vlastně říkal, že vzhledem k časně ranní hodině by tam mohl zůstat i celou cestu. Ale kdosi z posádky řekl „budiž světlo“ a člověk si nejdnou připadal jako v nemocnici při ranním podávání léků a měření teploty.
Letadlo se mezitím trochu houpalo a já byl trochu nejistý. Pod námi se odehrával Balkán, snad jsem si ani nechtěl představovat, co za zvěrstva se v té krajině po námi ještě ne tak dávno děly.
Já měl ale poněkud přízemnější starosti – těšil jsem se na palubní občerstvení. S Air Serbií jsem letěl v září 2014 do Tivatu a pamatuji si na to skvělé jídlo, co jsem tenkrát dostal. Ale časy se mění, přátelé. Už leták s nabídkou palubního prodeje mě poněkud znejistil, ale realita byla ještě horší. Dostali jsme jakési malé keksy a trochu vody v PET lahvi. Objektivně mi přišla ta PETka trochu praktičtější, než běžně rozlévaná voda do kelímku, ale i tak to byla bída. To, na co jsem se nejvíc těšil, bylo vlastně velké zklamání.
Ale dole dál ubíhaly kilometry a kdesi na východě už svítalo. Sem tam člověk zahlédl osvětlená města, na které jsme koukali z výšky sedm kilometrů. Jaký je hlavní rozdíl v létání v ATRKu oproti jiným mašinám? Je to menší a trochu víc se to houpe.
Asi čtyřicet minut po startu pak bylo zahájeno klesání. ATC nás navedlo přes centrum Bělehradu a my tak měli hlavní město Srbska včetně všech těch mostů přes Sávu jako na dlani.
Jen mě udivilo, že posádka zapomněla v kabině zhasnout světla. Možná únavou zapomněli.
Za úplné tmy venku, ale plného světla v kabině, krátce před pátou hodinou ráno, jsme pak sedli na letiště Nikoly Tesly v Bělehradě. Kapitán nám vtipně popřál „dobré ráno…nebo dobrou noc.“ Najednou jakoby si kolem mě všichni začali prohlížet letenky na další spoj a já se tak třeba dozvěděl, že můj soused ze sedačky už za hodinu zamíří do Osla. Ale snad aby to nebylo tak jednoduché, čekali jsme dobrý deset minut, než se otevřou dveře letadla a my půjdeme ven. Nevím, co se stalo, asi místním bagážníkům trvalo takovou dobu připravit deliverky. Ale příjemné to věru nebylo. Když jsme pak konečně vystoupili, první, co jsme viděli, byli mechanici upevňující něco u podvozku. To fakt chceš.
Autobus nás pak vezl k jakýmsi dveřím. Za nimi rovně pasovka a přímá cesta do Bělehradu, v pravo tranzit. Schválně jsem chvíli počkal, přes pasovku zamířilo se sedmdesátimístného letadla cca 10 lidí, dalších pár jsem ještě zahlédnul, když jsem chvíli po té vyšel z nedalekého záchodu.
Nás pak směrovky vedly jakousi chodbou, tam si slečny z tranzitní přepážky odchytávaly cestující do New Yorku (i takoví mezi námi byli), ty další pak byli vypuštěni přes další dveře na centrální bezpečnostní kontrolu, kterou jsme absolovali s cestujícími, jež svou cestu v Bělehradě začínali. Když jsem před deseti lety přes Bělehrad letěl poprvé, byly jednotlivé checkpointy u každého z gatů (jako v Praze na T1). I tady se časy mění.
Průchod byl ale v pohodě a nemít potřebu rychle dopít limonádu, jež jsem si v Tiraně koupil za kontolou a pak na ní zapomněl, byl by to průchod i rychlý.
V dalších minutách jsem pak v tranzitním prostoru hledal zbytky toho, co jsem tady viděl před deseti lety a pomalu mířil ke gatu C10C, odkud jsem měl letět do Prahy. V malém stánku jsem si pak koupil kávu a nešlo se ubránit rozjímaní a vzpomínkám. Mnoho letů Air Serbie mířilo do celé Evropy (a New Yorku), často plné tranzitními cestujícími z ranních letů. Přesně tohle jsme měli kdysi v Praze a mě se to strašně líbilo. Ty odletové vlny, mraky cestujících, které Ruzyní jen prolétly, byl jsem na to hrdý. Pak se ale vše vyvinulo jinak a Praha o drtivou většinu tranzitních cestujících přišla. Nebudu tady házet vinu na Tvrdíka či některého z jeho následovníků, ale je mi to prostě líto. Jako člověk celý život zajímající se dopravou je pro mě tranzitní letiště velmi zajímavý organismus a já si strašně užívám, když některé takové můžu navštívit. Škoda jen, že teď kvůli tomu musím do zahraničí.
Ale konec smutku, konec melancholie, čekala mě cesta domů. Dole u gatu jsem dopíjel kávu a čekal na start nástupu. Slečna v gatu neměla tentokrát naštěstí chřipku, ale v klidu jsme se domluvili, že na fotce, kterou dám i sem, jí do obličeje vidět nebude. V 6:20 začal nástup, o patnáct minut později jsme už čekali u ATRka, jež si přes noc dalo výlet do Soluně. Vlastně by se mi líbilo udělat si takový výlet ATRkem do Řecka a snad neletím s Air Serbia naposledy. Bělehrad - Praha
28.03.2024
JU 610; Air Serbia ATR 72-60 reg. YU-ASB
06:50-09:00 (odlet na čas, přílet asi o 10 minut dříve)
LF: 70%
V letadle jsem měl tentokrát 15F a bylo nás v něm o dost míň, tak padesát. Dokonce i sedačka vedle mě byla prázdná.
Bělehrad asi zažil v noci prudký déšť a my tak startovali z mokré dráhy.
Ač vstával jsem ve dvě ráno, pořád jsem byl svěží, odhodlán užít můj druhý dnešní let v ATRku. Čekali mě asi dvě hodiny cesty přes Srbsko, Slovensko a Maďarsko. Moje nadšení z Air Serbie pak záhy schladil pohled do palubního časopisu, kde jeden z pilotů doporučoval teď na jaře navštívit „Paříž, Londýn a Moskvu“, to si člověk hned uvědomil, jakou nepěknou úlohu také hrají Air Sebia v dnešním světě.
O chvíli později pak následovníci bývalého JATu dojem zkazili ještě jednou, to když jsem si chtěl se zvědavosti koupit z palubního prodeje srbské pivo a i když katalog mluvil i o možnostech platby kartou, v reálu bylo možné zaplatit hotově jen dináry nebo Eury. Nic takového jsem neměl a tak jsem jen napůl smutně a napůl vesele koukal, jak nakupují jiní a smál se letuškám, že účtenky vypisují ručně na paragony.
To už jsme měli za sebou i „bezplatné“ občerstvení, úplně stejné jako na předchozím letu z Tirany a já chvíli pospával, chvíli koukal ven.
Pak jsem zaregistroval jadernou elektrárnu Dukovany a od té doby už jsem více méně pořád věděl, kde jsme. I když hlavní runway na Ruzyni měla pořád procházet udržbou a já se těšil na zajímavé přistání přes Modřany, i tady byla realita jiná – sedali jsme klasicky od východu, což v mém případě znamenalo výhled na kaňóny Vltavy severně od Prahy.
Nakonec jsme s menším náskokem oproti letovému řádu přistáli. Žádné velké čekání na otevření dveří se tentokrát nekonalo. V autobuse jsem pak zaslechl rozhovor jakýchsi dvou Čechů, jež letěli ATRkem po delší době a jejich předchozí zkušenost nebyla asi nejlepší.
„Dneska už to bylo v pohodě, vžďyť je to vlastně úplně normální letadlo,“ konstatovali a já jsem jim musel dát za pravdu.
Cestou domů jsem měl možnost přemýšlet. Třeba o Albánii, kde bych vydržel ještě jeden den, ale znovu bych se tam už nevrátil. Naopak cesta s Air Serbia se mi opravdu líbila, létání v ATRku je sice úplně normální, ale vlastně zcela jiné. A letět s přestupem je prostě velmi zajímavé a člověk si to užije.
A nakonec třetí otázka, jež se pomyslně vznášela nad celým tím výletem – je lepší cestovat sám nebo v nějaké skupině? Tady byla odpověď nejtěžší a já ní doteď neznám odpověď. Snad jen – není to lepší nebo horší, je to zkrátka úplně jiné.

Hezky TR, zas jednou.

A od toho Wizzu si tu kompenzaci klidne ptej i ted po navratu.

Díky za trip report. Shodou okolností mě za měsíc taky čekají 2 lety v ATR 72 AirSerbia a taky je odlet ve 4:00, jen to bude ze Skopje a v Bělehradě na přestup 12 hodin .

Fabo píše: 15. 04. 2024, 15:50 Hezky TR, zas jednou.

A od toho Wizzu si tu kompenzaci klidne ptej i ted po navratu.

Díky za pochvalu. Tu kompenzaci ještě zvážím. Mám s tím trošku morální problém, žádná škoda mi nevznikla, naopak mě to donutilo podruhé v životě se podívat do Verony a to bylo velice příjemné

Dominic píše: 15. 04. 2024, 18:57 Díky za trip report. Shodou okolností mě za měsíc taky čekají 2 lety v ATR 72 AirSerbia a taky je odlet ve 4:00, jen to bude ze Skopje a v Bělehradě na přestup 12 hodin .

Díky za pochvalu Ta možnost tam taky tuším byla, ale nějak jsem usoudil, že po vstávání ve 2:00 ráno budu těžko schopen absolvovat prohlídku města (a navíc jsem si chtěl prostě vyzkoušet ten rychlý ranní přestup).
Každopádně držím palce a nahlas závidím (mimochodem, Skopje je moc hezké město, jen ze své dávné zkušenosti bych asi dával pozor na místní taxikáře).

Jinak ja si pred dvema tydny dal po par letech zas ATRko, teda ne ve ctyri ale ve tri ctvrte na pet, ale zas takovy rozdil to nebyl. A usoudil jsem, ze letet ve protismeru je sice sranda, ale jednou stacilo.

Doufam ze cim driv LOT vrati na AMS 737my a zavede zas nejake normalni tarify. Jinak to mam teda docela blbe a jsem celkem rad ze se do KSC nejblizsi dobou nechystam. ATR je nejmensi problem, jen od tech DAA jsem si odvykl

Chlape, ja fakt nechapem, co ta tak pritahuje na tych atrach. Pre mna to vzdy bolo za trest.
Aj som si pozrel flightmemory, ci si to dobre pamatam, a naozaj - 6 segmentov v AT7, 27 segmentov v AT4, pozitivne spomienky na komfort - ziadne.
A je jedno, ci to bolo vyse troch hodin s CSA medzi PRG a OTP alebo necelych 30 min s Continental medzi GUM a SPN, vysledkom bolo vzdy utrpenie a otlcene kolena

Fabo píše: 15. 04. 2024, 23:27 Jinak ja si pred dvema tydny dal po par letech zas ATRko, teda ne ve ctyri ale ve tri ctvrte na pet, ale zas takovy rozdil to nebyl. A usoudil jsem, ze letet ve protismeru je sice sranda, ale jednou stacilo.

Doufam ze cim driv LOT vrati na AMS 737my a zavede zas nejake normalni tarify. Jinak to mam teda docela blbe a jsem celkem rad ze se do KSC nejblizsi dobou nechystam. ATR je nejmensi problem, jen od tech DAA jsem si odvykl

Jo, on teď Austrian posílá do Košic ty pronajatá ATRka, že?
O těch sedačkách v protisměru jsem slyšel, ale zatím jsem neměl to štěstí/smůlu (záleží na úhlu pohledu). Jo, ještě že mě Ryan naučil létat jen s malým příručákem a tak DAA šly teď mimo mě. Ale chápu, že ne každý může letět jen s mini baťůžkem.

whiskey píše: 16. 04. 2024, 08:42 Chlape, ja fakt nechapem, co ta tak pritahuje na tych atrach. Pre mna to vzdy bolo za trest.
Aj som si pozrel flightmemory, ci si to dobre pamatam, a naozaj - 6 segmentov v AT7, 27 segmentov v AT4, pozitivne spomienky na komfort - ziadne.
A je jedno, ci to bolo vyse troch hodin s CSA medzi PRG a OTP alebo necelych 30 min s Continental medzi GUM a SPN, vysledkom bolo vzdy utrpenie a otlcene kolena

To je dost jednoduché a psal jsem to v tripreportu - drtivou většinu cest mám v Bulících nebo Airbus Family, proto si let s čímkoliv jiným neskutečně užívám. Mít ty vrtuláky v repertoáru častěji, asi to vidím jinak.

Jinak z těch pár letů si kolena nestěžovala. Spíš mi tam přijde, že to letadlo je ve vzduchu takové křehčí a to není úplně dobrý pocit. No a v této souvislosti mě napadá, že let do Bělehradu byl svého času nejdelší trasa v síti ČSA operovaná ATRky. Pak teda přišily různé nápady posílat je do Minsku, Kyjeva, Oděsy, Paříže (dvě ATRka jako náhrada Airbusu, to musela být lahůdka) nebo právě do OTP. To jsem chápal, že si mnoho lidí celkem upřímně přálo jejich krach. Paradoxně teď v zimě ale na některé lety posílal ATRka z Bukurešti do Prahy Tarom

Lkprak píše: 16. 04. 2024, 09:57 Jinak z těch pár letů si kolena nestěžovala. Spíš mi tam přijde, že to letadlo je ve vzduchu je takové křehčí a to není úplně dobrý pocit. No a v této souvislosti mě napadá, že let do Bělehradu byl svého času nejdelší trasa v síti operovaná ATRky. Pak teda přišily různé nápady posílat je do Minsku, Kyjeva, Oděsy, Paříže (dvě ATRka jako náhrada Airbusu, to musela být lahůdka) nebo právě do OTP. To jsem chápal, že si mnoho lidí celkem upřímně přálo jejich krach. Paradoxně teď v zimě ale na některé lety posílal ATRka z Bukurešti do Prahy Tarom

jak tam uz raz vibruju vrtule, tak je to jedno, "krehci" je podla mna super vyraz pre ten pocit. Atro ci dasena, alebo hoci saab 340/2000 ci bn2 islander, vibruje to, miesto na poriadne sedacky a legroom tam nie je. Ak je to nejaka exoticka destinacia, GUM-SPN, HIR-EGM, WRY-PPW atd tak to v tom kostitrase prezijes, ale PRG-OTP a pod. by mali zakazat

whiskey píše: 16. 04. 2024, 11:36

Lkprak píše: 16. 04. 2024, 09:57 Jinak z těch pár letů si kolena nestěžovala. Spíš mi tam přijde, že to letadlo je ve vzduchu je takové křehčí a to není úplně dobrý pocit. No a v této souvislosti mě napadá, že let do Bělehradu byl svého času nejdelší trasa v síti operovaná ATRky. Pak teda přišily různé nápady posílat je do Minsku, Kyjeva, Oděsy, Paříže (dvě ATRka jako náhrada Airbusu, to musela být lahůdka) nebo právě do OTP. To jsem chápal, že si mnoho lidí celkem upřímně přálo jejich krach. Paradoxně teď v zimě ale na některé lety posílal ATRka z Bukurešti do Prahy Tarom

jak tam uz raz vibruju vrtule, tak je to jedno, "krehci" je podla mna super vyraz pre ten pocit. Atro ci dasena, alebo hoci saab 340/2000 ci bn2 islander, vibruje to, miesto na poriadne sedacky a legroom tam nie je. Ak je to nejaka exoticka destinacia, GUM-SPN, HIR-EGM, WRY-PPW atd tak to v tom kostitrase prezijes, ale PRG-OTP a pod. by mali zakazat

a tak no... volakedy sme v atr-kach lietali poprad-bologna, kosice-praha a prestup na praha-riga trebars a tu sme:) isteze, od prijemneho to ma daleko, ale zasa lepsie ako pesi...