Fórum Airways.cz

Dobrý den,
drazí cestovatelští přátelé. Letní sezóna je v plném proudu a tak Vám nabízím tématické vyprávění o jednom zdánlivě obyčejném „koupáckém“ výletu.
Pro člověka, který k moři vyrazil s cestovní kanceláří naposledy v šestnácti letech (a nyní mu už táhne na čtyřicet), to byla totiž zkušenost od prvního okamžiku veskrze zajímavá. Na následujících řádcích se Vám ji pokusím co nejvíce zprostředkovat.

Úvod
První půlka červnu je pro mě tradičně období, kdy jsem na dovolenou vyrážel se svými psy. Denní rutina neustálých venčení a vyhýbaní se bláznivé sousedce, jež nemá ráda zvířata a živé tvory obecně, se v tu dobu uprostřed polských, slovenských, nebo v loňském roce rakouských hor mění v euforii, kdy si vzájemně užíváme společně strávený čas a i časně ranní venčení člověk dělá s velkou radostí.
Leč čas nikdo nezastaví a mě bylo jasné, že loňské túry v Alpách jsou našich výletů labutí písní. Malí čivaví kluci jsou díky Bohu stále mezi námi, ale jejich zdravotní stav už neumožňuje delší procházky a tak mi bylo jasné, že letos, pokud budu chtít do hor, budu muset sám.
Dlouho to vypadalo, že se vydám do Tater, ale červík pochybností hlodal zda není konečně čas užít si pár dní u moře.
Když asi pět dní před mým plánovaným výletem v souvislosti s právě vrcholícím mistrovstvím světa v hokeji zaznívaly ve veřejném prostoru hlasy, že za cenu lístku na finále by se dala pořídit solidní dovolená, vzpomněl jsem si, že grál všech individuálních cestovatelů, web cestujlevne.com, vzal před nedávnem na milost i organizované zájezdy a provozuje cosi jako jejich srovnávač. A tak jsem na něj mrknul.
Parametry byly jasné. Cena max. 15 tisíc, časově tak na týden a z předchozích letmých průzkumů mi jako ideální vycházel Rhodos, zejména město Faliraki. Když mi jako první vyskočil zájezd právě sem, konkrétně do hotelu Grecian Fantasia Ressort (https://www.fantasiaresort.gr/), dokonce za necelých jedenáct tisíc s polopenzí, bral jsem to jako boží znamení a zájezd bezmyšlenkovitě koupil. V druhém kroku tam sice naskočila další tisícovka navíc za povinné cestovní pojištění, jež nešlo nijak zrušit, ale jelikož jsem byl stále pod nastaveným limitem, nakonec jsem to moc neřešil.
Až tady jsem se dozvěděl, co je to za cestovku. Kvůli jisté Kačce jsou doufal, že to bude Čedok, nakonec to byla Blue Style, jejíž tiskovou mluvčí sice osobně neznám, ale jak se později ukázalo, mělo to své výhody.
Tak či tak, je třeba říct, že srovnávač zájezdů na Cestujlevně mi posloužil výborně a já za to Davidovi Eisseltovi a jeho týmu moc děkuji.

Přípravy
Pak už to šlo ráz naráz. Přišlo několik mailů a v jednom z nich i cestovní pokyny. Odlet v sobotu 1. června v 18:20, linkou QS 1112, návrat o týden později letem QS 1113. V mailu se psalo, že tyto cestovní pokyny si má člověk vytisknout (!), ukázat je při odbavení i na hotelu při check-inu a při jejich případné ztrátě si Blue Style účtuje poplatek. Na to jsem čuměl jak puk a měl chuť jim napsat mail, zda si to opravdu musím vytisknout a zda nestačí to jen ukázat např. v telefonu. Nakonec jsem si to přeci jenom vytisknul, ale cestovku jsem mailem požádal o číslo letenky, abych se mohl odbavit on-line a nemusel tvrdnout ve frontě na klasickou přepážku. Odpovědí mi bylo, že to nejde a jinde než klasické check-in přepážce palubku nedostanu. Jestli jsem někdy litoval, že jsem se na dovolenou vydal s cestovní kanceláří, tak to bylo právě teď.
Nicméně hodil jsem to pro tuto chvíli za hlavu a těšil se dál na dovolenou. Zároveň se snažil najít cestu, jak si jí ještě nějak zpestřit. Moc jsem toužil navštívit Krétu, ale přímých letů bylo pomálu a i ty nepřímé byly pekelně drahé. Nadějněji vypadal výlet na Kypr. Ryan si za zpáteční letenku na Pafos chtěl naúčtovat asi pět set korun, bohužel mezi ranním odletem z Rhodosu a pozdě večerním návratem zpět byla jedna noc (ubytování v Pafosu se v tu dobu dalo sehnat od 550 korun na noc) a především odlet i přílet na Rhodoské letiště byl v době, kdybych se tam z devatenáct kilometrů vzdáleného Faliraki veřejnou dopravou nedostal a kolik by stál na této trase taxik, jsem ani nezjišťoval.
Nakonec jsem se tedy spokojil jen s jednodenním lodním výletem na v té době ještě mediálně neznámý ostrov Symi (to se mělo bohužel krátce po mém návratu změnit), za který si lodní společnost Sebco řekla v přepočtu asi 830 korun.
V těch nervózních dnech jsem poctivě sledoval Flightradar, jež celou dobu hlásal, že cestou tam bych měl letět A320tkou a já se tak těšil na OK-HEU, ale i to mělo být nakonec jinak.

Den první
Vlastně jen pracovní povinnosti mi bránily utopit se v nervozitě předcestovní horečky a snad, abych se v ní neutopil v den odjezdu, naplánoval jsem si ještě přesčas se začátkem v 5:00. To už jsem ale věděl, že žádné OK-HEU nebude, že den či dva předtím se z Izraele vrátilo OK-IOO, předchozího večera se vydalo kamsi do Egypta, pak má v plánu Olbii a nakonec i „můj“ Rhodos.
Ve 12:00 mi končí přesčas, v lehkém dešti se jedu domů potkat se sbaleným kufrem. OK-IOO má tu dobu akorát startovat na Sardinii, ale stejně jako mnoho letadel, si dává na čas. V Evropě panují bouřky, provoz je poněkud omezen a na sloty se čeká. Když ho v půl druhé, asi hodinu po plánovaném odletu, na Flightradaru konečně zahlédnu mířit na dráhu, citelně se mi uleví. To už má v sobě víno, kávu, pivo, možná nějaký panák a kdo ví co vlastně ještě. Ne, neopíjel jsem se, slavil jsem jsem dvacáté výročí mé maturity na dopravní průmyslovce v Masné.
Ještě rychle dobalit a pak na letiště. Jsem připraven to zkusit na kiosku, už ráno jsem si všimnul, že jedna z možností identifikace je pas. Beru ho proto s sebou. Kiosek je na mě hodný a dopřává mi pocit vítězství. Stačí odkliknout, že letím se Smartwings, načíst pas a kiosek hned ví, že letím na Rhodos a nabízí mi místo 11B. O změně nechce ani slyšet (zřejmě to souvisí s podmínkami letecké společnosti), ale já si své vítězství vzít nenechám. Za pár vteřin mám palubku v kapse a povzbuzen mířím na nedalekou přepážku samoodbavení kufrů. Pomáhající „červená trička“ říkají paní s malým děckem, jež se chystá na Mallorcu, že je dnes od Travelly první a já hned hlásím, že budu druhý. Nakonec to není tak těžké a za chvíli se můj malý kufřík koupený kdysi Grand Bazaru v nitru Istanbulu vydá na pouť do třídírny zavazadel. A pak že to nejde, milá paní D. F. z callcentra Blue Stylu.
Následnou cestu přes kontrolu, kde potkávám kolegy, se kterými jsem ještě před pár hodinami sloužil, si vyloženě užívám. Dál už si ani přesně nepamatuji, jak jsem se ocitnul na konci prstu C s kelímkem piva v ruce sledující rušný odpolední provoz na Ruzyni.
Venku léto nabírá síly, já sleduji provoz na Flightradaru i na ploše (hlavně přípravu jednoho z „kanadských“ letadel Travelly na let na Mallorcu) a když s menším zpožděním dosedne po letu z Olbie i OK-IOO, vydávám se do gatu D4 na odlet.
Vlastně je to dost smutný pohled, bílé letadlo, jen malá nálepka s logem ČSA, jeden z posledních zbytků kdysi slavné společnosti. Samozřejmě, a musím to znova říct, že příběh této společnosti je složitý a její blížící se formální konec má mnoho příčin (s jistou nadsázkou by se dalo říct, že tou úplně první bylo samotné založení společnosti) a nebudu tady brečet a nadávat ať už na Tvrdíka, Dvořáka nebo třeba některého z majitelů Travely. Přesto jsem tento svůj let bral jako své pomyslné rozloučení s touto společností, které jsem tolik fandil a pro kterou jsem kdysi tolik toužil pracovat.
To už mě ale z myšlenek vytrhl blížící se nástup a především dvě známé tváře. Tou první byl mladý checkinář mě neznámého jména, v jehož blízkosti jsem dva dny předtím jel z práce autobuse, tou druhou někdejší kolega Adam, o kterém jsem věděl, že Rhodos je jeho srdcovka. Ještě dříve, než jsem ho stačil pozdravit, vydal se opačným směrem a já si říkal, že asi letí jinam. O dobrých pět, možná deset minut později jsem se ale dozvěděl, že mířil na záchod a opravdu letí tímto letem. Bylo to milé setkání a když jsme si hned řekli, že každý budeme bydlet jinde, získala tím dovolená najedou zcela jiný rozměr.
Dole jsem pak šel do letadla plánovaně jako jeden z posledních, doufaje, že urvu nějaké volné místo u okénka. Vybrané místo se nelíbilo ale ani pánovi sedícím vedle mě, co jsem pochopil, snad ze zdravotních důvodů. Letušky už o tom věděly a i na můj dotaz o možnosti přesazení se zmínily asi o třiceti volných místech (reálně jich bylo nejspíš o něco míň) a následně mě i pánovi vedle nabídly možnost posadit se do úplně poslední řady, což jsme s povděkem přijali. Já si sedl k oknu, pán do uličky.
Praha – Rhodos
01.06.2024
QS 1112; Smartwings/ČSA, A320, reg. OK-IOO
18:20-22:10 (odlet o 50 minut později, přílet asi o půl hodiny později)
LF: 85%
Ještě za světla krátce po sedmé hodině jsme zamířili na západ a pak nikoliv na Mnichov, ale na Vídeň. V letadle bylo hodně dětí a panovala tam určitá nervozita. Letušky se proto vydaly do boje s ní s nabídkou palubního občerstvení. Neměl jsem v plánu si nic kupovat, ale za to, jak krásně mě přesadily, jsem se rozhodl si koupit kávu. Dole pod námi byla Vídeň, já si dopřával a pomalu, stejně jako ostatních cca 160 cestujících na palubě, se dostával do nálady.
To už mě ale na mě mával Adam s plechovkou v ruce následující čas jsme strávili kolem záchodů kecáním a popíjením. Bylo to velmi příjemné osvěžení dlouhého letu a já si zas říkal, že to cestování ve více lidech má něco do sebe.
Jo, těch piv jsme vypili moc. Dole pod námi se Střední Evropa zvolna měnila v Balkán, den přenechával vládu noci a na palubě vládla už zcela uvolněná nálada. To už jme seděli v jedenácté řadě, kde bylo volno, dál popíjeli a krafali a teprve začátek klesání nás přiměl vrátit se na svá původní místa.
Krátce po půl jedenácté v noci jsme pak dosedli na mezinárodní letiště v Rhodosu.
Letiště prý před nedávnem prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, na první, druhý ani třetí pohled to moc nevypadalo. Zrovna totiž prožívalo svou horečku sobotní noci spočívající v celé řadě střednětraťových letounů (hlavně osmistovek a Maxů), jež na ploše bez nástupních mostů čekalo na své právě končící dovolenkáře mířící zpět do svých domovů ve všech částech civilizované Evropy, především do Británie.
Na nás čekalo několik autobusů, kam jsme se postupně nasoukali. Venku bylo příjemné vedro, většina z nás v kraťasech či sukních a když pocity z letiště jsme asi neměli úplně příjemné, začátek dovolené všechno přebil.
Stále jakoby v mírném chaosu jsme se nechali odvézt do přeplněné haly na výdej zavazadel, která by potřebovala alespoň dvakrát zvětšit, kde jsme se (nakonec fakt všichni), dočkali svých kufrů.
Dál jsem nevěděl, jak to je. Normálně už bych měl nastudováno, jak se dostanu do svého ubytování a suveréně mířil za vybraným autobusem, vlakem, či taxikem. Jenže já tu byl s cestovkou a tady tyhle pravidla neplatí. Slyšel jsem něco o velkém parkovišti, kde najaté autobusy nabírají klienty cestovních kanceláří a mířil tím směrem. Po pár metrech jsem se ale otočil a zkusil hledat přepážku své cestovní kanceláře. Přílotevá hala byla poddimenzovaná totálně, přesto stánek s logem Blue Stylu jsem našel záhy, Fronta lidí s kufry byla mírně neorganizovaná, ale naštěstí byla rychlá. Stačilo říct jméno už jsem dostal obálku i s číslem autobusu. Jak předvídal zkušený Adam, čekala nás cesta přes celé parkoviště až někam „za strom“, protože ty lepší místa si zabírají britské cestovky.
Pravda, v čase někdy mezi jedenáctou a půlnocí místního času (o hodinu více než u nás), to nebyla žádná radost, ale nakonec jsem svůj autobus našel. Nakonec si mě našel i Adam, se kterým jsme se vzájemně někde ztratili a já už vlastně ani nepočítal, že se s ním do sobotního odletu uvidím.
Česky mluvící delegát ještě říkal něco o čekání na tři lidi, kterým nedorazili kufry, ale zjevně si to rozmyslely a dorazily, stejně jako záhy oni do autobusu.
Tuhle pasáž jsem neznal, tak jsem si to užíval a zároveň čekal, co bude dál. Nejprve jsme mířili do hlavního města ostrova, kde jsme u jakéhosi luxusního hotelu vysadili tak deset lidí. Pak už se mířilo do Faliraki.
„Já vlastně jezdím s cestovkou jenom kvůli těm transferům z letiště na hotel,“ řekl mi někdy v té době jinak zkušený individuální cestovatel Adam a mě při představě, jak v tuhle chvíli platím šílenou dardu za taxik, se dělalo jaksi nevolno.
Nakonec jsme cca v půl jedné v noci místního času, cca hodinu a padesát minut po dosednutí na dráhu Rhodeského letiště, dojeli k vysněnému hotelu. Jo, vlastně ty taxiky by asi měly něco do sebe.
Nicméně vystupovali jsme tu jen tři, já a pár tak o dva tři roky starší než já.
Majitel, jistý Phill s visáží Philla Collinse nás rychle ubytoval a zkásnul o ubytovací taxu (v mém případě 24 Euro) a já pak, cestou kolen krásně osvíceného bazénu, měl pocit, že jsem se konečně ocitl v ráji.
Chvíli na to jsem se už pokoušel v rozlehlém apartmánu usnout. To o čem jsem tak dlouho snil (konkrétně od pondělí), se najednou zhmotnilo a bylo to ještě hezčí, než jsem si celou tu dobu představoval.

Den druhý
V noci mě budí moucha, ale já se tím otrávit nenechám.
Snídaně má být od sedmi do devíti, krátce po sedmé se už vrhám na švédské stoly a přemýšlím u toho, jací jsme.
Není to špatné, taková ta hotelová klasika, sladké i slané, káva, džus i čas, cosi jako pizza, fazole, vajíčka, med a džem, vybere si u stolu Anglán i Čech.
Jíst se dá vevnitř i venku na terase, u kávy si tak užívám ranního sluníčka.
V půl desáté má být schůzka s delegátkou, doma mi radí, jelikož jsem na takovém zájezdu poprvé, ať tam jdu. Je to paradox, navštívil jsem přes 40 zemí světa, dnes si ale připadám jako cestovatelský panic.
Čas do schůzky využávám k prvnímu setkání s mořem. Stačí trochu popojít, přejít rušnou silnici, kde na mě čeká poněkud nevábná asfaltka uprostřed křoví a ruin. I tady, v samotném turistickém srdci Řecka, člověk najde opuštěné rozestavěné budovy, zanedbané pozemky čekající na využití a hotely, o které se nikdo nestará. Přiznávám, trochu mě to zaskočilo.
Ale pak stačí ještě kousek popojít a narazí člověk na to, kvůli čemu jsem přijel – moře. Pláž je ráno plná běžců a opuštěných lehátek. Vlny jsou krotké a voda příjemná. Varovali mě, že touhle dobou to ještě nebude na koupaní, ale mýlili se. Ne, v plavkách ještě ne, to jen nohy po kotníky nechávám smočit a pak hledím na obě strany čtyři kilometry dlouhé pláže.
Dělám první z mnoha fotek, užívám si sluníčka. Pomalu mířím na jih, k místu, kde tuším hlavní centrum Faliraki. Navigace v telefonu si dává pauzu, tak mi musí pomoct věc zcela nečekaná – telegrafní dráty. Úplně tu cítím duch Wabiho Daňka.
Malé náměstíčko s fontánkou je středobodem městečka. Autobusy do hlavního města ostrova se tu otáčí. Všude kolem je plno hospod i barů, v malých obchůdcích se již prodává pivo, nafukovací lehátka i zmrzlina.
O kus dál vedou dvě, v první chvíli rovnoběžné silnice. První z nich vede do měst do Rhodosu kolem moře a obsluhuje všechna ta přímořská letoviska, druhá spojuje město Rhodos s Lindosem a průvodkyně o ní později mluví jako o „dálnici.“ Až se budu v úterý rozhodovat, kudy do města Rhodosu, zjistím, že po „dálnici“ je cesta rychlejší, ale méně frekventovaná, zatímco po té přímořské jezdí autobusy časteji, ale za to o to déle.
Ale na to je ještě čas. Venku začíná být nepříjemné vedro, kupuji vodu, pohled Babičce i první lahvičku Ouza. Moc mi nechutná a až později se dovídám, že jsem ho měl pít ředěné.
Po „dálnici“ se blížím k hotelu, paní průvodkyně už čeká. Včera o ní Adam mluvil. Pěl na ní ódy, ale protože je to kluk, který myslí i mozkem, nebylo to jednostranné. Mě ze všeho připomíná slavnou Pamelu z Účastníků zájezdu. Naštěstí jenom vzhledem. Jinak je to moc chytrá dáma, byť to, co o ní včera říkal Adam, do puntíku platilo. Třeba že kope za sebe, za svoji cestovku. Od cest autobusem nás zrazovala, prý jsou nespolehlivé. Vytrvale nám nabízela fakultativní zájezdy. Když hned jako první nabízela výlet do Symi, musel jsem se smát. Faktem ale je, že jejich zájezd za 60 Euro nabízel mnohem více muziky než můj plánovaný trip s odahofovaným rozpočtem nějakých 40 Euro.
Jinak to ale pro mě byla ztráta času. Smál jsem se jenom, když nás prosila, ať v případě potřeby lékařského ošetření kontaktujeme prvně ji, že nám doporučí lékaře. V pokynech pojišťovny bylo naopak, první to řeště s námi, na delegáty se vybodněte. Vtipnost celé situace obzvláště vyznívá, že v ceně zájezdu byla automaticky pojistka od jedné konkrétní pojišťovny.
Nakonec to skončilo a já mohl se vydat definitivně k moři.
Snad i Adam o nějakých sedm kilometrů jižněji v Afantou měl radost. Loni došlo během požárů na Rhodosu k nějakému informačnímu šumu, dotyčná delegátka dlouho rozesílala turistům sms zprávy, že je vše v pohodě (prý přeposílala zprávy, jež jí chodily z jiných zdrojů) a pak najednou byla nutná evakuace. Od svých klientů si asi dost vyslechla. Adam se bál, aby jí to nedonutilo s prací na ostrově seknout. Asi nejen on byl rád, že tu pořád je.

Zahodil jsem za hlavu formality a vyrazil jsem užívat si dovolenou. Předpověď hlásila na celý příští týden třicítky, byl jsem na větvi.
Dlouhá pláž ve Faliraki končí jižně od města lehce oddělenou zónou pro nudisty. Tam chci dneska začít a postupně dojít zpět do města, vybrat si přitom místo, kam se v následujících dnech budu chodit koupat. Ve velkém vedru se zapotím a pak si u nudistů konečně skočím do vody.
Písek tu vystřídaly kameny, slunečníky stojí deset Euro pro jednoho a celkově je tu fajn. Jen recence na Googlu mapách hlásí výskyt úchylů, kteří se tu bokem schovaní…však vy víte co… Ale pláž je plná lidí, tak to asi nebude tak žhavé. Dělám si tu pár fotek a protože je tu všude zákaz focení bez souhlasu lidí okolo, dávám si hodně pozor, aby všichni viděli, že stejně jako někteří další si tady fotím jen moře a že nikoho z nich nefotím. Oblečený pak mířím zpět, když na mě cosi huláká jeden německý penzista. Rychle vím, co se mi snaží říct, rychle se mu snažím svou pseudoněmčinou říct, že jsem nikoho nefotil. Jeho žena to záhy pochopí a snaží se svého manžela uklidnit, já mu ukazuji v telefonu všechny fotky, co jsem tu pořídil. Když na ní vidí jen moře a v ní pár hlav a pak mě, navíc oblečeného, zabručí jen OK a já se vydávám dál.
Trochu mi vyhládlo, že tak v šatech si tu dávám první setkání s řeckou kuchyní.
Na dlouhé hodiny pak zakotvím o kus dál už na běžné pláži, trochu opuštěné, kde poskytují stín kameny. Konečně s dočkávám klidu.
Odpoledne pak postupně kráčím po moři, špolouchaje botami vodu kolem všech těch plážových barů zpátky k hotelu. Být tu s někým, nejspíš tu utratím hromadu peněz za alkohol, teď jsem tu však sám a jedu si svým vlastním tempem, v plávání, chůzi i utrácení.
Je to velmi dlouhá a příjemná cesta. Průběžně se mění osazenstvo pláže, střídají se bary, všude je plno nabídek na výlety lodí, autobusem i ponorkou. I v pozdním odpoledni je příjemné vedro, ještě se sem tam koupu. Nakonec krátce po 17. hodině přicházím do hotelu. Na baru nejde platit kartou a čepované pivo stojí 4 Eura. Dávám si ho a popíjím ho u bazénu.
Asi je to trapné, ale je to první a poslední pivo, jež si v hotelu kupuju. Asi šest metrů od hotelu je velký supermarket, ještě mnohem blíž, asi 80 metrů od hotelu malý krámek, cosi jako večerka pro místní i pro turisty. V jednom či druhém seženu pivo za Euro padesát (v supermarketu ještě levněji), později si pro všechna další piva chodím ale do té večerky. U bazénu je zakázáno pít pivo z venku, tak si ho později dopřávám na balkóně. Návštěvy malé večerky se následně pro mě stává velmi příjemným zpestřením každého dne. Asi nejsem sám, kdo s jejich majiteli, asi typickou řeckou rodinkou, naváže přátelský vztah.
První večeře je vydatná a dobrá. Opět cosi na způsob švédských stolů, teoreticky se dají sestavit tři různá jídla.
Na balkóně s výhledem na moře si pouštím na notebooku Přepište dějiny a relaxuji. Mám za sebou první z mnoha dnů v ráji.

Den třetí
Ráno mě budí Vietnamci. Nejspíš během noci přijela větší skupina a obsadili několik vedlejších pokojů. Později je potkávám u snídaně. Věkově tak kolem padesátky, velice slušní. Nakonec konstatuji, že jsou i hlučnější národnosti a nijak to neřeším. Jen si říkám, odkud přiletěli. Celou dobu spolu mluvili jenom vietnamsky.
Plný ze švédských stolů mířím na moře. Původní idea byla být přes den na pláží a vyčer vyrážet na výlety. Jenže ve třicetistupňových vedrech se to ukazuje jako nerealizovatelné. Po celodenním pobytu v těchto vedrech je člověk večer unavený a touží být tak maximálně u bazénu. Na výlet tak musím teď, dokud jsem svěží.
Po zastávce v místním supermarketu tak vyrážím po „dálnici“ směrem na jih.
Rychle jsem propocený, ale nevadí mi to. Silnice lehce stoupá, já mávám na autobus s logem Čedoku. Pak dálnici opouštím a po malé silnici mířím dolů.
Dneska mě čekají dvě plážové lahůdky. Ta první se jmenuje Ladiko Bay. Malá zátoka, nad níž se pomalu buduje hotelový komplex. Pláž plná slunečníků i několika barů. Každý příchozí si dělá první fotku hned u přístupové cesty, bohužel hned vedle se opaluje dáma nahoře bez. Říkám si, že bude asi dneska na hodně fotkách. I mě se jí podaří vyfotit a fotku sdílet na Twitteru. Později se dočítám, že přesně kvůli takovým, jako jsem já, dámy od tohoto způsobu opalování upouští.
Je tu ale moc hezky. Slunečník se mi platit nechce, na trochu volné pláže hážu ručník. Všude kolem plno dětí, hrají si tu a koupou se. Pln nadšení se vrhám do vln, k prvním kamenům, tam se nadechnout a jen se kochat. Po návratu si dávám místní pivo a pak ještě jedno kolo v moři. Pak mířím dál. Cíl bude dneska jinde, tohle byla jen první etapa.
Ta druhá je pak za malým kopcem. O něco větší zátoku Anthony Quinna pojmenovali po slavném herci, jež tu kdysi točil jeden svůj film. Tady si člověk připadá jako v pohádce. Zaklesnutá v okolních kopcích vyžaduje plno schodů, než tam člověk sejde. Opět je tu plno lidí, ale žádní masovka tu není. Několik stánků nabízí nafukovací lehátka, já se opět vrhám do moře. Oproti Ladiku je to takové komornější a pohádkovější.
Ani tady ale nekončím. V mokrých nazouvacích se vydávám do okolních kopců. Slabě značená cesta by měla vést k nedaleké observatoři. V úmorném vedru na kamenech docela kloužu. Je to trošku adrenalin a trochu horolezectví. Nakonec nazouváky měním za pořádné boty a zbytek cesty je už pohoda. Nekloužu, užívám si to, i když fyzicky je to náročné. Ty výhledy ale stojí za to.
Nahoře ale na mě čeká zklamání, observatoř je zavřená, všude ve městě inzerované astrokafe si dávám jindy. Potím se jak blázen, ale je mi dobře. Původně jsem chtěl jet do Tater, tady jsem si užil alespoň trochu té horské turistiky.
Zbytek dne už je koupácký. Z velké dálky si fotím království nudistů a pak tábořím o kus vedle. Výlety do mořských vln střídám se válením se na dece. V jakémsi polostínu si čtu a užívám si ticha. Po všem tom si připadám konečně šťastný a mám pocit, že opravdu relaxuji.
Po pár hodinách si pak dopřávám cestu po pláži a pak pár temp v bazénu. Po večeři pak s pivem z večerky na balkóně plánuji výlet na další den. Tohle jsem si hodně užil.

Den čtvrtý
Říká se, že třetí den na horách bývá kritický. Proto se ten den místo lyžování dělají výlety. Já nebyl na horách, nýbrž u moře, ale udělat si dnes výlet mi přišlo od záčátku jako rozumné. Psal jsem o tom už výše, čekala mě plavba na ostůvek Symi.
Z několika spojů jsem si vybral ten v 10:30. Už v letadle jsem se o tom zmínil Adamovi, který se později v autobuse cestou na hotel pokooušel koupit lodní lístek na ty samé spoje. Jelikož se mu to do mého vystoupení z autobusu nepodařilo, byl jsem sám zvědav, zda ho nakonec na lodi potkám.
Odplouvalo se z přístavu v Rhodosu, kde kdysi stávala jedna slavná socha, ale o tom bude ještě řeč. Autobusy na ostrově jsou poněkud na vodě (nebo spíš na silnici), vypravil jsem se z hotelu už krátce po osmé, zvolil jsem jednu ze zastávek na frekventované pobřežní silnici a čekal, až něco pojede. Ono tam autobusů jezdilo mnoho, jen přepravovaly dovoleknáře na letiště a z letiště, případně na fakultativní zájezdy.
Asi za čtvrt hodiny se objevil i spoj linkový a já do něj nastoupil. Jízdenka stála 2,50 Euro, nedalo se platit kartou, řidič uměl dobře anglicky a v autobuse byla díky klimatizaci celkem solidní kosa. Tolik fakta. Pravda ovšem je, že mě čekala nádherná cesta kolem moře, se spoustou zastávek a parádními výhledy. Už téměř plný spoj mě asi za čtyřicet minut vyhodil na autobusovém nádraží v samém centru hlavního města ostrova. Autobusové nádraží tvoří fakticky několik stání okolo místního tržiště a obě firmy provozující spoje po ostrově tu mají svůj stánek, kde lze, považte, za jízdenku zapalatit i kartou.
Mě čekala hodina a půl do odplutí lodi. Stačilo ale trochu popojít a člověk věděl, že to bude příjemně strávený čas. Doslova o jednu či dvě ulice začínalo přístaviště plné lodí a stánků se suvenýry, vládla tu pohodová letní atmosféra plná vody a slunce.
Na druhé straně si pak o pozornost říkalo staré město, ale to jsem měl v plánu jindy.
V dálce, v místech, odkud jsem se domníval, že budeme odplouvat, pak stála velká loď ze stáje Virgin, na molu o kus blíž pak loďka, kterou jsem se měl vydat na Symi.
Do odplutí asi hodina a půl a už se nastupovalo. Ale to asi chtěli nechat vydělat místní lodní bar a já se ještě vydal na nedaleké hradby kochat se mořem. Otravní „asi afričané“ toužící prodat mi všechno možné byla ta horší část příběhu, naopak výhledy na moře a turecké břehy v pozadí ta lepší.
Na loď jsem se pak vrátil asi půl hodiny před odplutím, asi dvacet minut po té se zjevil i Adam. Lodní lístek se mu podařilo koupit, jen spojení z Afantou, kde bydlel, je sem trochu složitější a dřív to zkrátka nešlo.
To už jsme se ale vydávali na širé moře, všude kolem příjemně foukalo a do posledního místa naplněná loď mířila na Symi.
Byla to hodně příjemná plavba, kterou jsme si zpestřili i pivem z palubního baru. Pravda, po zaplacení 4 Eur za malou plechovku Athosu mě chuť si zde něco koupit vestou zpět přešla, ale to bylo tak všechno.
Po hodině a půl plavby nás pak vítal malý, v té době ještě stále naštěstí mediálně neznámý ostrůvek Symi. Wikipedie říká, že se kdysi živil rybolovem, ale ty časy jsou už asi dávno pryč. Ryby do zdejších restaurací mířili s námi na lodi zabalené do krabic.
Jinak si to ale člověk připadal jako ve Skandinávii. Malé fjordy, desítky mini ostrůvků, hory vystupující od moře do oblak. Stačilo ubrat teplotu tak o dvacet celsiových stupňů a bylo to Norsko jak vyšité.
Městečko Symi pak za všechno připomínalo ty malá přímořská městečka na Kanaráských ostrovech. Pestrobarevné fasády, několikapatrové domky, všude plno restaurací, přístav, jež je hlavní branou do světa. La Palma jak vyšitá.
Většina turistů tu mířila za dobrou kávou, nějakým tím hradem a snad i symbolickým koupáním. Já však měl jiný nápad – přejít na druhou stranu ostrova. Prakticky to znamenalo necelých pět kilometrů tam a pak zase zpátky a pokaždé přitom vystoupat téměř tři sta výškových metrů a pak je zase sklesat. Předpověď slibovala příjemných 25 stupňů a mě to přišlo jako dobrý nápad. I Adamovi to přišlo jako dobrý nápad. Bohužel předpověď se mýlila, bylo přes třicet ve stínu a mýlili jsme se i my, když nám to pořád připadalo jako dobrý nápad.
Takže jsme si dali rychlý oběd a vyrazili. Žlutou značku na Mapách nahradily červené tečky, za to vyznačení vrstevnic se nemýlilo. Od začátku nás čekalo prudké stoupání, nejdřív po kamenné ulici, po té po schodech a pak pak po něčem, co připomínalo Tatranskou magistrálu ve svých nejhorších úsecích.
Vlastně jsme hodně rychle pochopili, že je to blbej nápad. Ale šli jsme dál, potili se, každou chvíli se zastavovali na pití a na focení. Lilo z nás jako z konve a to čím dál víc. Postupně jsme se ze svých cílů ustupovali a když zničení jsme asi za hodinu došli na výškový vrchol cesty, shodli jsme se, že to otočíme zpátky.
Byli jsme hrdí na svůj výkon, na těch tři sta metrů výšky nastoupaných během dvou kilometrů cesty, ale tak jsme už dostali rozum a měli toho plné kecky. Fotkami z vrcholu na městečko, odkud jsme vycházeli, se jednou budem chlubit vnoučatům, ale tím to skončilo. Chtěli jsme zpátky.
Naštěstí tam vedla silnice, jež nás poskytla alternativní cestu. Ono jít v pětařiceti stupních po asfaltce je celkem peklo a z nás pořád lilo, ale nějak nám to přišlo jako lepší varianta, než pokračovat v cestě na druhý konec ostrova a pak tu samou cestu absolvovat zpět.
Tak jsme šli, nedosáhnuvší svého cíle, ale alespoň živí a zdraví. Rezignovali jsme i na prohlídku města a v podstatě, s jednou zastávkou na zmrzlinu, došli až do přístavu. Dorazili jsme tam asi ve tři odpoledne, loď, na kterou jsme měli koupený lodní lístek, měla vyrážet v 17:40, o dvě hodiny dříve měl vyrážet jiný spoj. Líná huba, holé neštěstí, říká se, my tak požádali v místním ticketingu, jestli by nás nemohli předělat na tento spoj. Paní za pultem si nám postěžovala, jak musí neustále měnit klimatizované a neklimatizované prostředí, až jí z toho bolí za krkem, ale jízdenku nám bez problém předělala.
Cesta zpět pak byla plná euforie. Vítr příjemně foukal, my si měli s Adamem pořád o čem povídat a celkově jsme si to užili. V Rhodosu jsme pak už skočili každý do jiného autobusu a pádili do svých hotelů. Já ještě stihnul koupání nedaleko hotelu a možná si i skočil do bazénu. Tělo plné spálenin z předchozích dnů si odpočinulo a já mohl na balkóně s výhledem na v bazénu dovádějící Poláky plánovat program pro zbytek dovolené.

Den pátý
Ráno je na snídani zas o něco plněji. K Vietnamcům a Polákům přibyla i skupina krajanů. Delegátka Petra v neděli ráno říkala, že sem přijíždí klienti z jejich cestovky každý den a zjevně nekecala. Zároveň jsem si všimnul, že vývěsku s informacemi tu má jejich konkurece z Eximu a Fischeru. Připadám si tu jako doma.
Po snídani pak vyrážím opět na autobus směr Rhodos.
Čeká mě ten samý řidič i ten samý stroj, což bezpečně poznávám podle velkého nápisu „Welcome to Rhodos“ a u toho hromady symbolů, co v autobuse fakt nedělat. Ještě předtím pak radím krajanům důchodového věku, jež by se rádi vypravili do lázní Kalithea, jež jsou při cestě.
Řidiče později doplňuje i revizor, ale jedinný, s kým má problém, je hádající se řecký penzista.
Po obligátních čtyřiceti minutách jízdy vystupuji v centru hlavního města ostrova.
Už vím kam jít, cestu jsem si v hotelu narýsoval a navíc tu nechci být moc dlouho. Venku je opět pořádné vedro a mě vlastně víc než památky láká moře.
První cíl ležící vlastně hned za rohem je starý přístav Mandraki. To Vám asi nic neřekne, ale o Kolosu Rhodském slyšel už nejspíše každý. Podoba jednoho z původních sedmi divů světa je dnes zahalena tajemstvím. Podle jedné z teoriíí stál obkročmo nad přístavem a lodě pod ním proplouvaly. Na místě obou noh jsou tak dnes jen sloupy a na nich sochy jelena a laně. Je to velmi příjemné místo, které poněkud záhadně doplňují větrné mlýny.
Pohled na turecké břehy pak láká opět k výletům, ale já se tentokrát držím při zemi.
Záhy mě totiž čeká ponoření do bludiště uliček Starého města. Prodírám se přes pár hradeb, kolem několika náměstí, míjím se s ostatními turisty, vidím ten mix islámské, židovské i a teď mě nekamenujte, jestli to mám špatně, řecko-katolické kultury.
Míjím ulici Ippoton i souběžnou Sokratovu a vzpomínám na milované Modřany, kde máme také Sokratovu ulici. Moji rodiče bydlí v nedaleké Platónově, tu bych tady asi hledal marně. Jenže spíš než pražské Modřany mi to připomíná kyperskou Nicosii, zejména, jaký paradox, její tureckou část.
Tuhle část cesty zakončuji na Hippokratově náměstí, jež zdobí krásná kašna. Následná snaha se z města vymotat někde na jejím západním konci končí blouděním a ocitnutím se sice v autentické, leč turisty opuštěné části Starého města.
Nakonec mě na správnou cestu vrací Sulejmánova mešita a kolem Palác velmistrů řádu Johanitů se branou St. Anthony dostávám ven.
Další v plánu je Akropole. Více lidí mi radí, ať tam nechodím, že tam nic není a já jim zpětně musím dát za pravdu. Vlastně jsem se k ní přiblížil jen zdálky, viděl jsem pár sloupů pod lešením a pak svou pozornost přesunul na druhou stranu. Byl jsem na vysokém útesu a hluboko pode mnou bylo moře.
Jeden pohled k letišti, druhý na dlouhou pláž mířící až k severní části ostrova. Možná o čtvrt hodinu později jsem se v tom moři už koupal. Na rozdíl od klidného východního pobřeží tady to bouřilo, moře házelo vlnu a za vlnou a mě to přišlo tak nějak zábavnější, než dělat tempa v klidné vodě Středozemního moře.
Dal jsem si, tak jako všude, výlet k bójkám a zpátky, pak jsem si zase užil trochu vln, pokochal místním dámským osazenstvem a s myšlenkou, že se sem ještě někdy vrátím, jsem pokračoval po pláži směrem k místu, kde se na malém mysu stýká Egejské a Středozemní moře.
Tahle část mi přišla sice divočejší, ale rozhodně zajímavější, než Faliraki. Jedinnou chybou byla kamenitá pláž, ale vlny a hlavně inzerované slunečníky zdarma to více než vynahrazovaly. Měl jsem rozhodně o čem přešmýslet.
To už jsem byl ale samém severním cípu ostrova. Lidé si tu dělali selfie na styku dvou moří, o kus dál, na Elli Beach, mladí skákali z velkého můstku. Tohle byla zase párty pláž, plná alkoholu i zábavy. Být mladší, asi dovolenou trávím tady.
Jenže v mém případě je už mládí v hajzlu a já v klidu mířím na autobus. U druhé pomyslné nohy Kolosa Rhódského si dělám poslední fotku a pak při čekání na autobus zvládám rychlý oběd. Autobus mě následne vrací do Faliraki. Zbytek odpoledne opět s knížkou trávím na své oblíbené pláži a užívám si nekonečné koupání.
Večer, už zase popíjející pivko na balkóně hotelu, mi píše kamarádka Terka. Prý mám určitě vyrazit do Lindosu. Přesně to jsem měl další den v plánu.

Den šestý
Ráno po snídani tedy vyrážím opět na autobus. Jenže tentokrát na „dálnici“ a mířím na jih. Autobus odjíždí kupodivu přesně v časech, kdy jsem na v jízdních řádech společnosti KTEL našel (dyžtak https://www.ktelrodou.gr/).
Drtivá většina cestujících má jeden směr a jeden cíl – Liondos. Přesto si dopřáváme pár odboček, třeba do Afantou nebo Anrchangelos, následující stoupání však poskytuje neskutečné výhledy a nejen já se nestačím kochat.
Autobus si pak dá pak poněkud delší zajížďku do vesniček Malonas a Masari, přičemž opakovaně přejíždíme široká, nicméně zcela prázdná koryta dvou místních řek. V zimě tu asi dost prší a nejspíš se párkrát do roka zaplní, teď však působí poněkud apokalipticky.
Nakonec nás ale čeká místní Karlštejn zvaný Lindos.
Zdejší autobusové nádraží a na to navazující parkoviště nemají na Google mapách příliš dobré hodnocení, tak s rychle fotím jízdní řády autobusů a mířím dolů do městečka. Dvě zátoky ohraničují tuto perlu egejského pobřeží a já pak zejména při stoupání zpět k Akropoli přemýšlím, do které z nich se půjdu vykoupat.
To už mám ale za sebou bloudění v úzkých uličkách i nákup suvenýrů, při kterém přemýšlím, že tady turistický skanzen udělali ještě s vkusem a celkem solidně si to užívám.
Místními se pak nechávám navigovat ke vstupu do Akropole, přičemž se mi podaří minout stanoviště místních oslích taxikářů, na něž se mě pak všichni ostatní ptají a určitým dovětkem (snad jsi ty chudáčky nevyužil?).
Už v docela solidním vedru kupuji vstupenku radujíc se, že jsem nevyužil na internetu neustále vyskakující nabídky „fast tracků“ s možností předběhnout frontu. Takhle na místě to bylo jedna o pár Eur levnější a hlavně se žádná fronta nekoná.
V davu převážně polských turistů pak zdolávám další a další schody, až se ocitám uprostřed starověkého města, nebo si tak mám alespoň připadat. Ale ano, je to moc hezké, s nadšením si fotím Helenistické sloupy i dole zátoku ve tvaru srdce pojmenovanou po Svatém Pavlovi, ale všude je prostě vedro.
Člověk si říká, že na návštěvu řeckých památek je prostě léto špatné období a vzpomínám na svůj výlet do Athén a Soluně, jež se před několika lety konal uprostřed ledna a když pominu, že mě tenkrát trápila viróza, jíž v Soluni na pohotovosti „hodili“ do rozumných mezí, byl to moc fajn výlet.
Nicméně neměl jsem moc času na rozjímaní, toužil jsem se koupat.
Zátoka Svatého Pavla patří k nejromantičtějším místům v Řecku, u nedalekého kostelíku se konají dokonce prý velmi často svatby. Mě tam tedy poněkud uzemnil poplatek za slunečníky ve výši 50 Eur, což byl asi 5x násobek ceny ve Faliraki.
I proto jsem se tu dlouho nezdržel, hodil jsem na kus pláže deštník, zaplaval si k místu, kde zátoka přechází ve volné moře a pak se vydal zpět k autobusu. Tam jsem tedy nevyužil oslí taxi, ale kyvadlový autobus, jež pendloval za 50 centů mezi vstupem do historické části města a o 35 metrů výše položeným autobusovým nádražím.
Měl jsem chuť zbytek odpoledne strávit tentokrát nikoliv ve Faliraki, nýbrž v hlavním městě ostrova, užít si tam ostrých vln, bezplatných nebo alespoň levných slunečníků a sledováním letadel na místním letišti.
Zpětně vzato to byl vyloženě blbý nápad a začalo se to ukazovat hned od začátku. Z formální cesty „po dálnici“ mezi dvěma nejdůležitějšími městy ostrova se díky četným zajížďkám stala zajímavá, nicméně dlouhá a především nevyžádaná jízda po rhodoském venkově.
Pokus upíchnout se pak tam někde na pláži už skončil vyloženě blamáží. Na první pláži se slunečníky za 7,5 Eur neměli bar, kde bych si mohl koupit k pití, i když mi prodejci slunečníků tvrdili něco jiného.
Na druhé mě místní naháněči umístili ke slunečníku, kterému chybělo plátno a mojí reklamaci komentovali těžko pochopitelnou větou „A vám vadí slunce?“.
Teprve třetí pokus skončil úspěchem, i když, jak se to vezme. Lehátko se slunečníkem mělo dokonce i plátno a stálo 7 Euro. Na záchod se muselo přes rušnou silnici do restaurace, jež zároveň obsluhovala dočasné nájemce slunečníků, jídlem a pitím. Jenže při následném pokusu objednat si Apperol jsem musel obsluze ukázat, kde ho mají napsaný v nápojovém lístku.
Jediným pozitivem toho všeho tak byly občasný přelet letadel mířících na přistání na nedalekém letišti, přičemž tím úplně prvním strojem, který jsem viděl, byl jeden z těch (tuším) šesti, který si Travella pronajala na léto z Kanady a Rhodos letěl z Prahy.
Naopak koupání na kamenité pláži a ve vlnách se mi velmi rychle omrzelo a já se v duchu začal záhy těšit na klidné moře ve Faliraki. Tam jsem se následně přesunul a ještě si dopřál pár temp poblíž luxusního hotelu Appolo Blue.
V hotelu na mě pak začala doléhat nostalgická nálada, málo platné, dovolená v ráji končila a můj odlet do vlasti byl v plánu už za cca 55 hodin.

Den sedmý
A nastal poslední celý den na Rhodosu. Tak dlouho jsem přemýšlel, jak ho strávím, až jsem se nakonec vrátil k prapůvodním plánům a vyrazil do lázní Kallithea, resp. k tomu, co z nich zbylo. Věděl jsem, kterým autobusem mám jet a kde vystoupit, u vstupu do lázní mě pak zaskočilo vstupné 5 Eur. Ale málo platné, stálo to za to.
Velké zahrady, několik kašen a fontán a dům s prameny, které už ale žádné prameny nevyvěrají. Dole pak zátoka, u ní restaurace a slunečníky. Na jejich cenu jsem se tentokrát neptal, dal jsem si ale deku přímo k moři nedaleko paní, jež tu nejspíš hodlala strávit celý den. Mé plány byly ale neštěstí pro ní jiné. Pár temp v zátoce, užít si vody, pak pod sprchu a zase dál.
Ne, od moře jsem si měl dát na chvílí pokoj. Kdysi, když jsem jezdil na tábory pořádané tátovým tehdejším zaměstnavatel do Španělska, byla nedílnou součástí tábora i jednodenní výlet do aquaparku. Přišlo mi vlastně logické se do nějakého podívat i tady, obzvláště, když se jeden nácházel nedaleko.
Čekala mě tak cesta po rozehřátém chodníku zpět k Faliraki na jeho severní předměstí, kde jsem se na velkém útesu pokochal úchvatným výhledem na celou čtyřkilometrovou pláž. Pak o kus dál jsem za 27 Eur na celý den zaparkoval v parku zvaném The Water Word.
I když coby čtyřicátník jsem tu byl spíše výjimka, bylo do dobré rozhodnutí. Od silnice kopírující pobřeží se zvedal do okolních kopců a z lehátka, kde jsem zakotvil, jsem měl parádní výhled.
Bylo tu mnoho tobogánů a všelijakých klouzaček, ale já jsem nějak ztrácel odvahu a nejlíp by mi asi bylo tam dole v zóně pro malé děti s mini klouzačkami, tam bych se asi nebál. Přesto jsem se ale hecnul a párkrát jsem jsem tobogány pro dospělé, byť ne všechny. Nakonec se mi nejvíc líbilo na lehátku a na líné řece, kde jsem si našel i své vrstevníky v podobě rodičů dohlížející na své děti. Trochu jsem pak bojoval s horkým chodníkem, což mě donutilo si v bohatě zásobeném supermarketu přímo v areálu aquaparku koupit za 12 Eur do vody, tentýž supermarket mi pak bohatě posloužil, když kromě oběda v podobě bagety jsem si tu koupil i zmrzlinu a v lahvi několik koktejlů. I díky tomu všemu jsem vydržel v parku mnohem déle, než jsem původně plánoval a opouštěl ho až kolem páté hodiny odpolední.
Seběhl jsem pak dolů ještě k moři, kde nedaleko jednoho luxusního hotelu byla slyšel především češtinu a pořádně se vykoupal v moři.
Po návratu na hotel mě u recepce čekala informace, kdy nás zítra vyzvedne autobus na letišti. Byli jsme pravděpodobně první čeští hosté tohoto hotelu tuto sezónu, neb až dodneška se tam žádné informace o odjezdu svozového autobusu neobjevily a o to ani na nástěnce cestovek Fischer a Exim.
Konečně jsem si také informace, jež sem dali lidé z Blue Stylu, pořádně přečetl. Hlavně pasáž „buďte tam včas, jinak berem, že se na letiště dopravíte sami“ a „pokud nehodláte transfer na letiště využít, žádný problém, jen nám to dopředu řekněte.“ Celou dobu jsem měl pocit, že v rámci zájezdu s cestovkou pokouším o jakési nabourání systému a udělání si individuální cesty, nyní jsem však měl pocit, že se od začátku dobývám do zcela otevřených dveří.
Ještě jsem si dopřál pivo na balkóně a spoustu myšlenek nechal plynout, než jsem se vydal vstříc snů poslední rhodoské noci.

Zkušený cestovalel koupákem
Čtu to jedním dechem, ale pořád jsem se nedověděl, čím se po Tvojí návštěvě stal Symi mediálně známým.

Den osmý a poslední
Bylo to zvláštní probuzení. Od prvního okamžiku na Rhodosu se mi tady líbilo, teď jsem věděl, že výlet do ráje se nezadržitelně blíží ke konci.
Na snídani jsem se tak nehnal, otevřel jsem si Flightradar. Už včera jsem si našel, že pro nás večer přiletí jedno z kanadských letadel, jež má v plánu ráno zaletět do Antalye, odpoledne do Olbie a pak k nám. Letadlo jsem našel trochu jinde, než jsem čekal, vyrazilo časně ráno z Prahy s téměr tři čtvrtě hodinovým zpožděním. Jelikož jsme měli přistávat v Praze v jednu ráno, každé, i sebemenší zpoždění by mě dost štvalo.
Odešel jsem pak na snídani a asi jsem to s ní přehnal, protože krom dalších efektů jsem hlad pocítil až kolem třetí hodiny odpolední. Po návratu na pokoj jsem pak lehce pobalil a zase koukal na Flightradar. Letadlo bylo už na dohled Antalye, ale místo klesání začalo kroužit. Vypnul jsem filtr na letadla z Prahy a zjistit, že tu krouží téměř všechno. Letiště v Antalyii sice normálně fungovalo, ale totálně nestíhalo. Na povolení k přistání ve vyčkávacích obrazcích čekalo tak dvacet letadel a zvolna jich přibývalo. Místní, západněji položená, runway sice brala na svou palubu jedno letadlo z druhým, ale na pokrytí provozu to ani zdaleka nestačilo. Člověku to připomínalo Heathrow v těch nejhorších časech.
Řekl jsem si, že pokoj definitivně opustím, až „moje“ letadlo přistane, bohužel, shodou nešťastných okolností bylo jedním z těch, které si zakoroužilo nejdéle a když konečně přistálo, původní, celek rozumné tři čtvrtě hodinové zpoždění, narostlo na hodinu a půl.
Krátce po té jsem dveře pokoje, jež mi byl týden milým domovem, zaklapl na dobro. Dole jsem nechal kufr na určeném místě a při předávání klíčů se od pana majitele dozvěděl, ať přijdu ještě na večeři, ač podle instrukcí cestovní kanceláře jsme nejpozději v jedenáct měli předat klíče a pak ož do odjezdu našeho autobusu ve tři čtvrtě na osm večer nechávat už jen vydělávat místní bar.
Vzhledem k tomu, že jsem předpokládal návrat domů někdy kolem třetí (to pokud se rozhodnu vzít si z letiště taxik), případně až kolem šesté (to pokud počkám na první spoj MHD), měl jsem tendenci celý tento den brát jako jakousi přípravu před noční. Vydal jsem se proto na pláž s úmyslem zde především polehávat, sem tam si něco přečíst a maximálně si občas skočit do vody. Našel jsem si pak vhodné místo, vyfotit místní kostelík…a nevydržel to a užíval si moře, jako bych měl zítra tady pokračovat.
To už jsem věděl, že kanadská posádka a turecký pozemní personál obrat na přeplněném antalyiském letišti rychle zvládli a zpoždění se blíží opět přijatelné hodině. Jenže nedlouho po té, bylo všechno jinak, během nástupu na další let se cosi přihodilo a zpoždění začalo zase narůstat. Nakonec se z Prahy vydali s více jak třemi hodinami zpožděními a mě v tu chvíli napadalo cosi o tom, kam jsem to proboha letos vlez.
Na vedlejším lehátku byli dva Češi, z nichž jeden připomínal jistého slavného herce (ale nebyl to on) a s jejich rozhovoru jsem pochopil, že večer poletí tím samám letadlem, co já. Říkal jsem si, jestli tuší, co je čeká, že místo v jedenáct budou opouštět Rhodos tak ve dvě a místo hodiny po půlnoci dorazí do Prahy kolem čtvrté. Bylo mi smuto i za ně.
Někdy v té době se konečně ozval hlad a já se vydal do nedaleké restaurace na oběd. Objednal jsem si souvalki, jenže jsem to popletl a když se ptali, proto koho jsou ty tzazliki, ozval jsem se. Za chvíli mi přinesli i ty souvalki a já si svou chybu uvědomil. Součástí obou jídel byla i porce hranolek a jí se vracel na své lehátko solidně přežraný. Ale alespoň jedna dobrý zpráva se objevila, plánovači Travely udělali menší rošádu a místo jednoho z kanadských letadel naplánovali na náš let HA-LKG, jež mělo v Praze krátce před přistáním z Bodrumu, přičemž ono přistání bylo v plánu asi 35 minut před plánovaným odletem na Rhodos. Ten kámen, co mi ze srdce spadnul, byl slyšet až v Athénách a já se konečně dal do řeči s těmi pány, co se opalovali kousek ode mě. Byl to milý rozhovor o zkušenostech s cestováním, navíc s ulehčením, že o pár hodin později nebudeme svědky katastrofy.
Samozřejmě jsem oba pány potkal v autobuse, co nás o pár hodin později nabíral na letiště. Přiletěli ve středu, spali kdesi v jiždní části Faliraki. Potkal jsem tam i skupinu Vietnamců, co byla se mnou od neděle v hotelu a teprve když se teď loučili s majitelem hotelu, uslyšel jsem je mluvit česky.
Nepotkal jsem tam ale Adama, i když se měl vracet stejným letadlem, co já. Osazenstvo autobusu bylo zcela jiné a i hotely jsme oblížděly jiné, než minulý týden v sobotu. Přišlo mi, že cestovky dokážou být neuvěřitelně flexibilní, že už to není o turnusech, ale o tom, že člověk si naplánuje dovolenou, podle toho, kolik má volna a oni se mu přizpůsobí. Opět jsem měl pocit, že jsem se celý minulý týden vloupával do otevřených dveří.
Na letiště jsme dorazili až za tmy. U vjezdové brány se s námi přišli ještě rozloučit zaměstnanci Blue Stylu a informovali nás o číslech odbavovacích přepážek i gatu.
Mě krátce po výstupu oslovil Adam, i on byl překvapený, že jel jiným autobusem, než já. Dali jsme si před halou místní pivo a pak se vydali na check-in. Na nějaké on-line odbavení jsem se tenkrát vybodl, jen na přepážku jsem se dostal až téměř jako poslední. Se sequencí 168 jsem nečekal zázraky a dočkal se 3C. Adam měl sedět o pár řad za námi.
Jinak ale na mě letiště žádný dojem neudělalo. Security zastaralá a tranzit totálně přelidněný. Suveréně největší fronta byla na pasovku do neschengenské části terminálu, upřímně jsem to těm Britům fakt nezáviděl.
My se pak prokopali k další hospodě na jedno pivo a přes sklo sledovali provoz na místním letišti, jež poněkud nestíhalo. Letadla sice před přistáním nekroužila, ale po přistání čekala klidně čtvrt hodiny na přidělení stojánky. To se bohužel stalo i HA-LKG, jež si z Prahy přivezlo (naštěstí jen) půl hodinové zpoždění, ale hned po přistání ho o dalších skoro dvacet minut navýšilo.
Jinak to byl takový menší chaos, jaký jsem viděl minuou sobotu. Autobusy s cestujícími se proplétaly po ploše, vše bylo divoké, všude bylo vedro.

Rhodos-Praha
08.06.2024
QS 1113; Smartwings/Smartwings Hungary, B738, reg. HA-LKG
22:55-0:55/+1 (odlet o hodinu a dvacet minut později, přílet asi o hodinu později)
LF: 95%
HA-LKG je staré 22 let a je to na něm znát. Sedačky jsou tlusté, vše tak trochu omšelé a člověk si připadal jako ve staré Karose. Společnost mi dělali dva Vietnamci, dvě volné trojky za mnou záhy obsadila rodina s dětmi, jež se jim rozhodla na noční let poskytnout trochu víc pohodlí.
Přes uličku ode mě pak byl jeden slavný fotbalový brankář (byť už pár let nehrající na vrcholové úrovni) se svou přítelkyní, jež mi svým vzhledem (ale naštěstí ne chováním) připomínala jednu mojí bláznivou sousedku.
Jinak, co říct? Mám „Travelu“ rád a chci, aby se jí dařilo, ale to, co předvedli na tomhle letu, bylo hodně rozpačité.
Když se palubním rozhlasem ozvalo, že vedoucí kabiny se jmenuje (dejme tomu) Kamil, „který ale nemluví česky, ale to vůbec nevadí, protože Vám budeme překládat,“ připadal jsem si jak v Účastnících zájezdu. Paní letuška, co se ujala překladu, sice uměla česky, ale neuměla s palubním rozhlasem, takže ho vždycky zapla až v půlce první věty. Taktéž bezpečnostní instrukce říkala nejistě a celé to působilo spíš jako Stand up. Vrcholem pak bylo, když nám oznámila, že v Praze přitaneme asi ve tři ráno, zatímco první důstojník krátce předtím z kabiny správně říkal, že to bude asi ve dvě.
Měl jsem z toho hodně špatný pocit a říkal jsem si, že jestli v letadle sedí nějaký „Travela hejtr“, svůj názor nejspíše nezmění.
Stavil jsem se pak za Adamem a ten měl pocit velmi podobný. Hodně létá individuálně, ale minimálně jednou za rok si dopřeje výlet s cestovkou a většinou chytne Travelu. Má tak srovnání. Podle jeho slov to bylo hodně špatné i na tuhle společnost. I když nikoliv nejhorší. "Jendou z Egypta jsem měl pocit, že letuška jsou samé brigádnice prvačky a vedoucí kabiny je z druháku."
K tomu snad ani nemám co říct a bylo mi z toho hodně smutno. Přitom v nedávné době si člověk přečetl v novinách chválu cestujících na skvělou komunikaci letušek při medical divertu tuším z Hughrady zrovna na Rhodos. Nejspíš při plánování dnešního letu měli plánovači tentokrát hodně špatnou ruku.
To už jsme ale letěli, i když to chvíli trvalo kvůli slotům, a tak ve finále místo ve 22:55 jsme šli do vzduchu ve čtvrt na jednu. Pořád ale lepší, než očekáváná druhá, pokud by to letadlo nevyměnili.
To už se spalo, byť letuškám se podařilo něco málo prodat. Fotbalový brankář s paní měli zjevně zplacený VIP servis, ale chtělo se jim spát a tak místo jídla poprosili jen o víno, jež pak celý zbytek letu decetně upíjeli.
První důstojník se později ještě dvakrát ozval a jeho povídání o tom, kudy letíme, proč letíme se zpožděním, jaká je okolo teplota a jaké je počasí v Praze (všichni věděli, že jsou v plánu bouřky) přesně sedlo do nálady cestujících vracejících se z dovolené a ostře kontrastovalo s nejistým vystoupením, jež předváděli letušky a vrchní stevard v kabině pro cestující.
Asi hodinu před přistáním ještě letušky roznesly zdarma vodu (ta při cestě sem nebyla) a my zdálky sledovali problikávající oblohu, to jak, naštěstí daleko od nás, řádily bouřky.
Byl to vlastně velice příjemný závěr celého podivného letu. Člověk si připadal jako v autobuse, jež se nekompromisně po Dé Jedničce blíží ku Praze a s tím, jak se Praha blíží, končí i všechno to hezké, co nás v minulých dnech potkalo.
Ve dvě hodiny v noci, po téměř třech hodinách letu z Rhodosu, jsme konečně dosedli na Ruzyni. Ozval se potlesk a pak údiv přecházející ve velmi lehký smích, to když „hlavní česky mluvící“ letuška opět chybně oznámila, že jsou tři hodiny ráno.
Naštěstí se nekonal žádný výstup do autobus (ostatně, letadlo se v Praze zdrželo sotva padesát minut a už uhánělo prádné do Pardubic za dalším dovolenáři toužícími po moři), nýbrž se šlo gatu D5.
Při čekání na kufry jsem si na radu Adama stáhnul aplikaci Boltu a v momentě, kdy mi kufry vyjeli, si zadal objednávku na cestu domů na Kladno. Se zpoačtením slevy 150 korun na první objednávku mě cesta vyšla na 255 korun, jen první tři řidiči jízdu odmítli, vzal ji až jakýsi Marius, nejspíš z původem z Polska. Bolt na Ruzyni nabírá u vstupu do odletové haly Terminálu 2, já tam při krátkém čekání na něj potkal službu konající kolegy, jež doprávali krátkou pauzu na cigaretu před prvním náporem nedělních cestujících.
Ve tři ráno mě snové Audi A4 vyhodilo před mým kladenským domovem a dovolená definitivně skončila.

Závěr
V následujících dnech a hodinách jsem pak hodně přemýšlel o tom všem, o tom, co jsem zažil, snažil jsem se to nějak uchopit. Nepochyně se mi tam líbilo, měl jsem štěstí na destinaci i na hotel. Snaha dělat v rámci organizovaného zájezdu věci po svém a vidět v tom nějakou vzpouru proti systému, se ukázala jako naprosto zbytečná. Cestovka sice možná chybně říká, že se nelze odbavit on-line, ale jinak nikomu nebrání si dělat věci po svém. Prostě součástí zájezdu je to a to a jen ne Vás, zda-li to využijete. To se mi nakonec líbilo a to jsem ocenil. Neříkám, že z individuálních cestovatele se teď ze mě stane rázem klient cestovních kanceláří, ale musím upřímě a s radostí konstatovat, že tato zkušenost byla veskrze příjemná a já všem, co se na ní jakkoliv podíleli, upřímně děkuji.

Globik píše: 28. 06. 2024, 19:49 Zkušený cestovalel koupákem
Čtu to jedním dechem, ale pořád jsem se nedověděl, čím se po Tvojí návštěvě stal Symi mediálně známým.

Sa tu tie package holidays nejak rozmohli, v auguste mam Bulharsko s cestovkou all inclusive

whiskey píše: 29. 06. 2024, 15:09

Globik píše: 28. 06. 2024, 19:49 Zkušený cestovalel koupákem
Čtu to jedním dechem, ale pořád jsem se nedověděl, čím se po Tvojí návštěvě stal Symi mediálně známým.

Sa tu tie package holidays nejak rozmohli, v auguste mam Bulharsko s cestovkou all inclusive

Doufám, že uděláš TR! Odkud letíš, BTS?
Btw.lupen na Létající želvu koupen, OW HNL-NRT byl za víceméně 1/2 RT, opačný směr je za několikanásobně vyšší výpalné, nechápu proč.

Globik píše: 28. 06. 2024, 19:49 Zkušený cestovalel koupákem
Čtu to jedním dechem, ale pořád jsem se nedověděl, čím se po Tvojí návštěvě stal Symi mediálně známým.

Umřel tam britský moderátor Michael Mosley. Teď koukám na Wikipedii a stalo se to den po mé návštěvě.
Více k tomu třeba zde: https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek ... nasli-telo

Lkprak píše: 29. 06. 2024, 20:40

Globik píše: 28. 06. 2024, 19:49 Zkušený cestovalel koupákem
Čtu to jedním dechem, ale pořád jsem se nedověděl, čím se po Tvojí návštěvě stal Symi mediálně známým.

Umřel tam britský moderátor Michael Mosley. Teď koukám na Wikipedii a stalo se to den po mé návštěvě.
Více k tomu třeba zde: https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek ... nasli-telo

Aha, tak to mě nenapadlo, že to bude taková banalita, že tam umřel jeden turista
Symi je nádhernej a osobně tam mám zážitek, že mi kvůli rozbouřenému moři málem uletělo letadlo z Rhodu do Lipska, trajekty nejezdily a naštěstí nakonec povolili plavbu vznášedlům (ten můj původní, zpožděný trajekt jsem viděl z letadla).

Globik píše: 29. 06. 2024, 21:14

Lkprak píše: 29. 06. 2024, 20:40

Globik píše: 28. 06. 2024, 19:49 Zkušený cestovalel koupákem
Čtu to jedním dechem, ale pořád jsem se nedověděl, čím se po Tvojí návštěvě stal Symi mediálně známým.

Umřel tam britský moderátor Michael Mosley. Teď koukám na Wikipedii a stalo se to den po mé návštěvě.
Více k tomu třeba zde: https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek ... nasli-telo

Aha, tak to mě nenapadlo, že to bude taková banalita, že tam umřel jeden turista
Symi je nádhernej a osobně tam mám zážitek, že mi kvůli rozbouřenému moři málem uletělo letadlo z Rhodu do Lipska, trajekty nejezdily a naštěstí nakonec povolili plavbu vznášedlům (ten můj původní, zpožděný trajekt jsem viděl z letadla).

Byly toho tenkrát "plné noviny", samozřejmě já jsem to vnímal trochu víc, když jsem tam v té době byl.
Ostrůvek je to samozřejmě nádherný, ale takhle jsem si riskovat netroufnul. Upřímně ale, když už někam lodí, chtěl jsem do Bodrumu, ale časově to bohužel nevycházelo

On to původně risk nebyl, letěl jsem dopoledne a noc předtím jsem plánoval strávit v centru Rhodu. Měl jsem lístek na trajekt ze Symi do Rhodu (vyplouvající z Pirea) na odpoledne. No a trajekt nepřijel, vůbec nevyplul. Pak povolili vznášedla a naštěstí mi přebukovali lístek. A pak jsem další den fakt viděl těm můj původní trajekt z letadla