Fórum Airways.cz

Pondělí, 30. září 2024
Trolejbus zastaví u terminálu 3, pár lidí vystoupí, ale dál se mu jet nechce. Že by nějaký problém s trolejí? Po chvíli se zvolna rozjede, nám se uleví, ale jen na chvíli. Za léta cestování moc dobře vím, že komplikace přicházejí tam, kde by je člověk nejméně čekal. Slánskou dálnicí jsme před chvíli bez problémů projeli, teď se však kolona tvoří na obslužné silnici mezi starým a novým letištěm.
Záhy je jasno, musíme ven. Pro nás je to pár stovek metrů, tu zlost a zmar lidí, co marně čekají na svůj spoj na Veleslavíně si ale ani nedovedu představit. Ale nedá se nic dělat, u hangáru F, kde se opravuje silnice a jezdí se kyvadlově pomocí semaforu, omylem dva trolejbusy vyjeli proti sobě. Ke srážce nedošlo, ale na zablokování silnice to stačilo. U zmíněného hangáru pak sledujem, jak zaměstnanci dopravního podniku organizují složité vyhýbání a v prvním trolejbusu, co tamtudy projíždí, si užíváme vytoužený happy end. Chtěli jsme si dát pivo, ale já mám spíš chuť na panáka.
O pár desítek minut později pak na to pivo dojde, velký bar u gatu B8 je plný lidí. Na nedaleké stojánce parkuje Airbus A320 v barvách Aer Lingus. My do Irska míříme, ale naše barva cesty bude mít jinou barvu. Alespoň pro začátek.
Ryan si námi trochu zahrává. No, spíš se mnou. Podle Flightradaru byl v plánu na let z Prahy do Dublinu Maxík v barvách Buzzu, jenže ten do Manchesteru přiletěl z Dubrovníku s dvouhodinovým zpožděním a na operačním Ryanu se nejspíš rozhodli jeho záměnu s osmitovkou z pražské báze zrušit. Ale i ta se v Manchesteru trochu zdržela a tak nás čeká hodina zpoždění. Využíváme toho, jdem se najíst, ale gate už svítí, ač je letadlo teprve někde nad Holandskem. Krátký pohled na Flightradar – a zase změna, poletíme nakonec letadlem, co si ráno dalo otočku do Bergama a v Praze přistává právě teď.
Smažák se tak nekoná a já přemýšlím, zda má cenu se nervovat a informace hledat dopředu, když vše může být na poslední chvíli jinak.
Místo smažáku míříme na Áčko. Odlet z gatu A8. Chybí tam nástupní most, snad dočasně. Hezky po schodech dolů a pak zase do letadla. No, asi lepší, než tím busem. Venku je hezky. Za mnou mladá česká rodina s bezmála tříletou holčičkou. Jsou tři, ale evidentně budou brzy čtyři. Nastávající dvojnásobná maminka s dcerou sedí později přede mnou, otec mířící do Irska, kvůli kterému to všechno dělají, o kus jinde.

Praha - Dublin
30.09.2024
FR 97; Ryanair/Buzz, B738, reg. SP-RSK
11:40-13:15
LF: 97%
Plné letadlo míří na start, o malé vzrušení se postará jedna ze dvou sedmistovek Travely, která do Djerby neodstartuje a jak se později dovídám, druhý (už úspěšný) pokus proběhl asi za dvě hodiny. My jdem do vzduchu na první dobrou. Nad Kralupami se otáčíme a směřujeme na západ.
K letence za tisíc korun jsem později přikoupil pro každého z nás sedadlo u okna za 250 korun. Už mockrát jsem si uvědomil, že bez výhledu z okna ten let stojí za starou belu. Moje spolucestovatelka tak sedí za mnou. Tenhle výlet moc chtěla a já jí to, v záchvatu nadšení z našeho posledního výletu na Ibizu, slíbil. Chci po svém okolí, aby se ke mně chovalo férově a nezapomínalo na svoje sliby. A chci-li to po svém okolí, musím se tak chovat taky (alespoň občas). A tak místo na Korsiku, tam jsem chtěl, míříme do Irska.
Snažím si ten výlet si co nejvíc zpříjemnit. A taky mám solidní hlad. Ryan vymyslel předobjednávkový systém, přes jejich aplikaci si objednáte jídlo nebo pití, oni Vám ho přednostně přinesou a až pak začne klasický placený servis. Jenže něco se pokazilo. Objednávky nejsou dostupné. Možná jen mně, pár lidem se snad něco objednávat daří. Hlad je ale silnější než důstojnost, hezky po staru si zvoním.
"Sorry, vím, že systém nefunguje, jsme busy, jasně, ty lassagne Vám přinesem, vydržte deset minut," odpovídá na můj požadavek jeden ze stevardů. Za chvíli je mám takříkajíc na stole. Trochu za ten čas zdražili a místo celých příborů a malých sáčků s pepřem a solí se podává jen dřevěná lžička, ale pořád jsou krutě dobré a hlavně teplé, obojí teď potřebuji.
Jinak vše probíhá nad mraky, už někde od Varů. Sem tam zahlédnu pár letadlel, ale spíš usínám, ještě stihnu zaregistrovat informaci, že holčička přede mnou bude mít brzo bratříčka a pak zvolna padám do snů. Letadlo plné Irů, Čechů i nás dvou míří zvolna na západ a mně se zdá let nekonečně dlouhý. Před pár týdny letěla jedna naše kamarádka Míša Deltou až do New Yorku, jak ta se musela nudit.
Pod mraky se dostáváme až kousek před Dublinem. Ještě pár ostrovů a pak jen dosednutí na plochu nevětšího irského letiště. Jasně, že prší, jsme přece v Irsku.
Je pondělí, budem tu do středy. V malém krámku si chcem koupit turistickou kartičku na tři dny, jež platí jako pernamentka na MHD, ale sorry, vyprodáno. Naštěstí ji mají o kus dál. Dublin je nejspíš největší letiště v Evropě, jež nemá napojení na kolejovou dopravu (tipuju, že Praha bude druhá), do centra se musí autobusem, jezdí jich tu několik.
Na všechny ty expres busy ale Leap visitors card neplatí, na nás čeká obstarožní dvojpatrák linky č. 16. Bude to dlouhé, bude to nudné, ale bude to taky levné, proto tam jedem. Představte si jet do centra z Ruzyně 191čkou. Tak ještě tak 3x horší to bude.
O´Connel street, kde vystupujeme, je takový středobod dublinské autobusové dopravy.
Sloup s harfou zvaný Parnell Monument z jedné strany, velký jehlan z druhé, někde mezitím mraky zastávek autobusů a mezi nimi se snažte přestoupit. A do toho ještě tramvaje. Takhle nějak musel vypadat Václavák, než postavili metro.
Původně chceme jet hned dál do zamluveného ubytování, ale mám hlad. Než si dám v Subwayi bagetu, moje spolucestovatelka skáče do vedlejší hospody na jednoho Guinnesse, pak dáváme společně druhé. Díky tomu nám následná cesta ucpanými ulicemi Dublinu v autobuse linky č. 9 příjemně utíká. Jsme v Irsku? Podle těch zácp spíš v Anglii.
Ubytováni jsme v typickém řadovém domě a uvítání pana domácího ze všecho nejvíc připomíná ono video, které v tolika verzích krátce před naším odjezdem kolovalo po sítích: " Tu je jeden pokoj, tu druhý, tu koupelna, tu kuchyň, tady máte klíče...." Já si ještě řeknu o heslo na Wifi a pomazlím se domácím psem a pak už o něm ani o jeho majiteli až do středy nevíme.
Na nic nečekáme, vracíme se do centra. Byl jsem tu už dvakrát a vím, že to bude nuda. Ví to i záhy i moje spolucestovatelka. Ještě je plná optimismu, když pronikáme k Belford Tower a nadšeně se fotí v Dublinských zahradách, ale nevelký areál Dublinského hradu je pro ni zklamáním.
Spásu pak hledáme na břehu řeky Liffey a v uličkách Temple Bar. Město žije a je plné lidí, máme chuť na jedno, ale vlastně narvané hospody se živou hudbou nejsou to, co hledáme.
Postupně se vracíme tam, kde to všechno začalo, do velké hospůdky, kde jsme si před pár hodinami dávali prvního Guinnesse. Ale i tady je plno, volno pro nás mají kdesi na chodbě. První, druhé pivo a pak něco k jídlu. Ona ví, co chce a těší se na místní verzi guláše, já volím z jídelního lístku naslepo. Je mi přinesena jakási hustá polévka s masem. Jak jsem totálně nepolívkovej, tak tohle mi celkem sedlo.
Oba nakonec odcházíme spokojeni.
Město plné mladých lidí, přemýšlíme, zda není pátek. Ještě něco na ráno, aby nás nepřepadl hlad a pak autobusem do ubytování. Zítra v Dublinu nebudem, to víme. V plánu je podívat se někam dál do Irska. Ještě v autobuse úspěšně zdolávám rezervační systém irských železnic a nařizuji budík na sedmou. Vlastně se na zítřek docela těším...

Úterý 1. října 2024
Ráno mě budí zima a chuť na kafe. Kolem šesté se rychle oblékám, probíhám tmou dublinských předměstí a pak si v malé benzínce dopřávám pocitu zde nnečekaného – tepla Na kafe a čokoládový crossinat pak dojde záhy a já nejsem jediný, kdo si sem pro tyhle dobrůtky jde, auta, jež by potřebovalo benzín přitom nemaje.
O hodinu a půl později už je tma fuč a my jdeme na nedalekou silnici dva.
Vlak do Galwaye, kam máme namířeno, jede z v 9:25 z nádraží Heuston a my musíme nejprve autobusem. Linka S4 je taková místní 246tka, spojující jižní a západní předměstí Dublinu, naštěstí s častějšími intervaly. V Kylemore se pak potkává s tramvají. Ty tam mají dvě, tedy dvě linky, jež se v centu kříží a na koncích větví. O metru Dubliňané zatím jen sní a tyhle tramvaje jsou s dvěma linkami příměstkých vlaků systému DART jediné kolejové spojení ve městě. Na víc jak půl milionovou metropoli (dle Wiki) je to zoufale málo.
Ale tramvaj alespoň jede po samostnaném tělese a cesta je neskutečně plynulá. Jen s ohledem na mou spolucestovatelku (jež by to nejspíš nezajímalo) odolám touze projet si nevelkou síť celou (hlavně úseky, kdy tramvaje jezdí po tělese zrušené železnice by mě lákali. Později se dovídám, že přesně tohle by jí naopak velice zajímalo. Ok, vím pro příště).
Nádraží Heuston je malé a roztomilé. Jezdí tu vlaky z Dublinu převážně na západ a jihozápad. Máme čas, v hale si dáváme rozchod. Nakonec se u vlaku scházíme, každý s kelímkem kávy v ruce.
Irské dráhy používájí několik způsobů, jak označit rezervované místo. Jedním z nich je dát na malý dispej nad rezervované místo jméno cestujícího. Matně si pamatuji, že v rezervačním systému byla možnost zaškrtnout variantu, že si to nepřeji. Ještě, že jsem se to neudělal. Fotíme se teď u toho a smějeme se jak malé děti.
Motorová jednotka z produkce korejského Huyndaje na dvou a půl hodinovou cestu a na opačnou stranu ostrova bohatě stačí. Chybí evidentně nějaký pán nebo paní s minibarem, naopak Wifi bezchybně funguje, ale byla by škoda čumět do telefonu. Kdysi (na jaře 2008) jsem projel Irsko kolem dokola, nyní, nadšeně koukaje z okna, si dopřávám cestu napříč.
Je to vlastně zelená na tisíc způsobů, rozesměje nás pak zastávka s názvem Tullamore. Najednou mám chuť na whiskey.
Těsně před Galway mi naopak píše kamarádka Jana s odborným dotazem, vstup do osmedsátitisícového města si užívám s pocitem, že můžu být užitečný.
Venku je teplo, velice příjemné teplo a hodně slunce. Hned u malého nádraží je dům s logy několika pivovarů.V noci z 9. na 10.4. 2008 jsem v Galway dokonce spal, tenhle dům je ale to jediné, co si z něj pamatuji.
My však máme jiné cíle. Má spolucestovatelka je nadšená plavkyně a chce se koupat. Přecházíme proto velké náměstí Eyre Square se všemi jeho památníky a míříme k moři.
Ještě předtím nás ale pohltí nákupní a hospodské uličky poblíž kostela Svatého Mikuláše. Galway je město písní a festivalů a centrum ze všeho nejvíc připomíná přehlídku lákadel (nebo pastí) na turisy. Hospůdka vedle hospůdky a do toho mraky obchodů se suvenýry. V jednom z nich se zdržujem, to abychom drahým doma připomněli, kde jsme letos byli.
Na druhé straně rušných ulic se řeka Corriv vlévá do Atlantiku. Kdesi je tu kus zdi zvaná Spanish Arch, ta je pro nás ale zklamání. Naopak ale využíváme sluníčka a v jedné z nedalekých hospod se stavujeme na pivo a hamburger. Já jedu důsledně Guinesse, má spolucestovatelka experimentuje.
O pár metrů dál jsme pak svědky typické irské hovornosti – starý pán se zeptá asi šestnáctiletého mladíka, kolik je venku stupňů, on mu, krom požadovaného údaje, začne vyprávět i jak jezdí po městě dneska na kole. To já se tenkrát v zeptal podobně mladého muže na cestu na autobusové nádraží a za chvíli už jsem mu (na jeho žádost) popisoval celý svůj další program v Irsku.
Dokoukáme, dojíme, jdeme dál. Moře volá.
Vzpomenem si na Portugalsko, kdy jsme se v lednu na pobřeží Algarve opili vínem koupeným v nedalekém baru. Tady bar není, za to hodně dobře zásobený obchod s alkoholem. Obtěžkáni míříme na pláž, kde nás čeká odliv. Není to objektivně nic moc. Ale jeli jsme tu kvůli tomu, tak se má spolucestovatelka vrhá do vln. Já zatím otevírám víno. Stačí pár skleniček a musíme se balit, přichází příliv. Ještě jen tak tak, že nemáme mokrét boty, láhev dopíjíme o kus dál. Evidentně mají i místní po škole, pláž je najednou plná. Zvolna se vracíme, ještě cestou kupujeme lístek na cestu zpátky a pak se v malé hospůdce na William Street dojíždíme pivem.
Naše cesty se pak na chvíli rozejdou, potkáváme se až ve vlaku.
Z cesty zpátky do Dublinu si toho moc nepamatuji. snad jen, že hned po vyjetí z Galway na něco čekáme a výsledem je v Dublinu deset minut zpoždění.
Tramvaj nás pak z Heustonu veze zase na O´Connel street, už jdeme na jisto do naší hospůdky. Místo je tentokrát lepší, kdesi dole, tam velká televize a na ní, a to má spolucestovatelka asi úplně neocení, dávaj zápas Ligy Mistrů mezi Slovanem Bratislava a Mancester United. Belasí dostávají solidně na p***l, ale mě to chuť nekazí. K pivu Fish and Chips a zase mám pocit, že jsem spíš v Anglii, než Irsku.
Kolem deváté chytáme lehce zpožděný autobus a před desátou jsme na ubytování. Budík nařízen na stejný čas jako dnes, místo na nádraží budem mířit na letiště...

Středa 2.10.2024
Ráno se kafe nekonná, budím se téměř na budík. Opouštíme naše zimní království a kolem sedmé míříme za teplem. Autobusem č. 9 do centra a tam doslova minutový přestup na šestnáctku. Jedeme na letiště.
Je to nudné a zdlouhavé, ale bez nervů, zda se stihne letadlo, to člověk nějak neprožívá. Nakonec jsme u Terminálu 2 dublinského letiště skoro tři hodiny před odletem. Moderní hala láká k odletu do Ameriky, ale my máme přízemní cíle. Čeká nás Anglie.
Vlastně tímhle naše společné cestování začalo, tou prací jejího syna, kterou mi tenkrát poslala, abych ji posoudil. Plánoval výlet do Cornwallu, dělal kalkulaci cesty a její podrobné plánování a já měl posoudit, jak moc je mimo. Nebyl mimo ani trochu. A jeho maminka přesně sem tenkrát zatoužila jet. Uběhl nějaký čas, syn má slečnu a jiné plány, ale maminčina touha zůstala. Věděli jsme, že to není na celý týden, tak jsme k tomu vymysleli to Irsko. Původní myšlenka byla nejdřív Cornwall a pak Dublin, jenže to nějak nesedělo. Odlet z Prahy pozdě večer, návrat ráno, přelet na houby, prostě to drhlo. Pak navrhla: „A co takhle to vzít obráceně?“ A najednou to šlo. Z Prahy jsme do Dublinu odlétali dopoledne, za pár dní později se budem vracet večer. A teď nás nečeká Ryan, který tuhle linku také létá, ale malé zelené ATRKo v barvách Aer Lingus, na které se moc těším.
Na nic nečekáme, jdeme dovnitř. Prostor na rentgeny je trochu stísněný, cosi se tu opravuje. Měl jsem v plánu si letiště projít, ale velká kavárna hned za kontrolou má dokonalý výhled, nebylo co řešit. Jen ta pro jistotu se jdem podívat, kde je ten gate 337, abychom ho pak nehledali, pak se vracíme na kávu. Přímo pod námi volné stání, tam za chvíli zaparkuje zelený Airbus z Orlanda, dál několik dalších mašin zpoza velké louže.
Letiště v Dublinu má dvě rovnoběžné runwaye, terminály jsou mezi nimi. Ze svého okna sledujeme tu, na které se provádí odlety. Během chvíle se vydává do vzduchu několika dálkovek, bohužel letadlo American Airlines si na to netroufne a tak jako malá Travella před pár dny v Praze se vrací k teminálu pro druhý pokus.
Dál sledujeme provoz a popíjíme u toho kávu. Naše Atrko mezitím odstartovalo k Edinburghu a míří k nám. Když je dohled dublinského letiště, zvedáme se taky a míříme do gatu. V jednom z výtahů se téměř srazíme s pracovnicí pozemního odbavení, zanedlouho zjišťujeme, že bude mít na starosti právě náš let. Nevím, zda ho dostala za odměnu nebo za trest, tam dole, v zapadlém gatu, si člověk připadá jako ve sklepě. I prodavač kávy v malém stánku se netváří právě přívětivě.
Dublin - Newquay
02.10.2024
EI 3930; Aer Lingus/Emerald Airlines, ATR72, reg. EI-GPP
11:25-12:45
LF: 95%
Je asi jasné, jaký má tento let hlavně účel. Několik spolucestujících má tašky Duty Free Amerika, dva pánové, co pak budou sedět přes uličku, dánské pasy a na telefonu stále středoevropský čas.. To už máme za sebou cestu autobusem přes celé letiště a jsme usazeni v dlouhém Atrku, jež pro Aer Lingus provozují Emerald Airlines. Oni si čtyřlístky na tyhle krátké linky vrtuláky najímají jiné dopravce, jen ty se časem mění. Přes osm let staré ATRko těch dopravců vystřídalo více, ale kromě tříleté služby pro SAS její většinu strávilo asi na ostrovech.
Bohužel má ale jednu vadu, špinavé okno. Moje spolucestovatelka sedí vedle mě u okna a i když její telefon obvykle dobře fotí, s tímhle zkrátka nic nesvede.
Čeká nás ještě dlouhé pojíždění a pak start. Bylo jasné, že to bude rychlé, ještě zamávat letišti a pak moře. Letušky se chystají na palubní prodej, ale někteří spolucestující mají za sebou asi předchozí velmi náročný let…a dál to nebudu radši rozebírat.
Nakonec jdou s vozíkem. Aer Lingus se nepokouší o nějaké novoty. Katalog je hezky pěkně v kapse, letušky projdou, kdo chce, něco si koupí. Platit se dá jen kartou. Krása se ale skrývá v detailech. Kelímek s logem aerolinky přímo láká k nákupu. Moje spolucestující si dává jakýsi cider, který hezky voní, já, abych byl totálně stylový, zelený čaj. Chuťově normálka, esteticky na jedničku.
To už se ale blíží pobřeží Cornwallu, pro ty, co mají za sebou transatlantický let, nejspíš díky bohu. Hlavně ty starší dáma, z nichž jedna hned po startu….vypadají hodně zdrchaně.
Newquay. Na člověka dýchne duch provinčního letiště s pár lety denně a trochu silnějším letním provozem. Ale zdání klame. Později se dovídám, že tu má jednu ze základen Britské královské letectvo (to když mi o pár dní později přelétne nad hlavou obrovský Globemaster) a letiště má i jiný účel, ale tom až později.
Zatím procházíme přes malinkatý terminál a hledáme zastávku autobusu č. 56, jež spojuje cca jednou za hodinu Newquay s vesničkami severně od něj a zdá se, že na letiště zajíždí jen proto, že čirou náhodou jede okolo.
Mezitím si dáváme něco na zahřátí a pak spěcháme na autobus, který už tu poctivě čeká.
Je to fajn, moc fajn. Kdysi jsem přes Newquay projížděl a při pohledu na všechny ty útesy a pláže pod nimi jsem si říkal, že bych se tady chtěl někdy zastavit. Dnes se mi přání plní.
Hotel máme na Berry Road. To, co vypadalo jako střelba na slepo se ukáže jako trefa přímo do terče.
Newquay je známé britské přímořské letovisko a nabídka ubytování tomu odpovídá. Jenže začátkem října už je trochu po sezóně a nechtějí-li hotely zít prázdnotou, musejí jít s cenou dolů. Za tisícovku pro jednoho na osobu na noc získáváme každý svůj pokoj doslova na dohled moře, navíc s možností zrušit rezervaci klidně i na poslední chvíli. Jeden z mých cestovatelských snů se právě zhmotnil.
Paní na recepci nás ubytovává o dvě hodiny dřív, než bychom bývali mohli. Už dřív nám na náš dotaz napsali, že pokud budeme mít volno, tak nás vezmou klidně dřív. Tak jsme to zkusili. Volno samozřejmě měli. Při pohledu na naše jména se ptá, zda jsme Češi, z milé paní na recepci se vyklube sympatická Slovenka z Popradu. Pokoj nám dali každému jiný, než jsme měli objednaný, samozřejmě lepší. Prý to takhle dělají, když mají volno. Ó, jak já byl nadšený.
Zas na nic nečekáme, vyrážíme k moři. Newquay stojí na velkých útesech, prý vede k moři několik cest. Nakonec nacházíme jen jednu. Nejdříve prozkoumáváme malou jeskyni, pak se má spolucestovatelka vrhá do vln. Fotím ji a sleduji to kvanta psů, co se tu honí. Ne, pořád bych byl radši na Korsice, ale tady se mi líbí.
Tak jako včera v Galway, i tady se blíží příliv. Rychle se balíme a pak hledáme cestu zpátky. Musíme tou samou zpět, v cestě ale stojí nepřekonatelná překážka – malá, surfařská hospoda. Za chvíli se zavírá, ale jedno dvě, možná i tři piva nám malý surfař čepuje. Dává sbohem klišé o chladných Angličanech a ptá se mě, proč tu vlastně jsme. Směje, když mu říkám o skutečném důvodu. Moje letištní angličtina, posledních pár měsíců zvyklá hlavně na otázky cestujícím, zda nemají u sebe tekutiny nebo počítače, dostává příjemně zabrat.
Míříme vzhůru, do města. O kus dál na pláži je cosi jako ostroh a na něj malý most, bohužel soukromý. Mezitím procházíme po silnici, kde snad kdysi vedly koleje. Pak dolů, na malou opuštěnou pláž, užít si ji, než ji zaplaví příliv.
O večeři a pár piv se starají v luxusní restauraci, kde si každý sice objednáváme něco jiného, ale přinesou nám úplně to samé. Pak se ptají, jestli je vše ok. Ne, nemůžu říct, že by bylo všechno ok, ale vyrážím spát celkem spokojen.

Čtvrtek 3.10.2024
Ráno nás čeká nejrv cesta autobusem s místními školáky. Celým tím jihozápadním cílem Anglie se táhne trať vedoucí až do Penzance a z ní několik odboček. Bohužel ta, vedoucí do Newquay, je nám pro dnešek jaksi naprd a tak volíme autobus, který nás k trati hodí do městečka Redruth.
Obrovskou výhodou tady jsou skvěle fungující Google mapy, naprosto s přehledem nacházející všechny ty možné kombinace vlaků a autobusů. Při začátku plánování tohoto výletu jsem měl potřebu si všechny informace ověřovat ještě na webu dopravců a spoje, které se mi tam nepodařilo najít, jsem do svých plánů nezahrnul, ale právě dnes jsem zjistil, že ze nemá cenu. Google je tu prostě na jedničku.
V Redrithu nás proto čeká motorová jednotka a my v ní jedem jen chvíli do zastávky St Erth a tam další autobus.
Dává si hodně záležet, aby vymetl ty největší díry v okolí, ale do cíle nás doveze spolehlivě.
Ten cíl má jméno Marazion. Městečko Vám asi nic neřekne, ale turistů je tu požehnaně. Však taky doslova na dohled od městečka je slavný přílivový hrad zvaný St. Michael's Mount. Leží na malém ostrůvku, ale když je odliv, dá se tam dojít pěšky, jinak jezdí lodě. Upřímně řečeno jsem si do této chvíle myslel, že příliv a odliv je nahodilý systém, který se dá předvídat, v tom lepším případě, jako předpověď počasí, ale stačilo trochu hledání a našli jsme (dokonce na webu toho hradu), přesný rozpis.
My dorazili krátce po půl desáté, což znamenalo, že do zprůchodnění chodníku k hradu ještě tak půl hodinka až hodina zbývala. Pláž už byla plná lidí, někteří se již chodili koukat k chodníku, o schody vedoucí k pláži a zanesené předchozím přílivem, se starala úklidová četa. Bylo tu hezky.
Spíš tak jsme pokukovali, vylezli si na skálu, omrkli, jak voda pomalu ustupuje a pak se ještě vydali zpátky do vesnice. Panoval tu takový příjemný turistický ruch, který místní neotravuje, ale dává jim solidně vydělat. V malé kavárně jsem si pak došel na kávu, zatímco moje spolucestovatelka navštívila nedaleké muzeum o historii vesničky.
Zde se pak naše cesty na pár hodin rozdělily. Já toužil být v tom davu, co čeká až půjde přejít suchou nohou k hradu, ona na davy náladu neměla a pak jsme si šli každý po svém s tím, že si za dvě hodiny zavoláme.
Bylo to zvláštní, čekat v té frontě, krok po kroku postupovat a obdivovat ty, co nadšeně sundaly boty a jen na boso přecházeli chodník, na který ještě sem tam dopadala voda. Ale těch odvážlivců bylo čím dál víc, to když někdo usoudil, že jeho boty nějakou tu vlnu vydrží, až se nakonec dal dav do pohybu úplně.
Na druhém konci nás pak čekal středověký hrad, kde jedna rodina žije už přes tři sta let a dnes, jak řekl později průvodce, jsou zrovna dneska doma.
Velké zahrady střídaly malé kavárničky, sem tam člověk našel prodejnu se suvenýry či malou kapli. Počasí nám hrálo do noty a já si jen říkal, jak depresivní to tu musí být, když zrovna prší.
Stoupal jsem pak po schodech na malé ná
dvoří s úžasným výhledem na moře a tak jako mnoho ostatních tu trávil dlouhé chvíle focení.
Vstupné v ceně snad 15 liber tu umožňovalo prohlídku hradu, opravdu evidentně stále obývaného, a především se kochat výhledy na okolí, kde dominovaly břehy Lamanšského průlivu, jež tu zvolna přecházel v Atlantik. Původně jsme tu měli ještě jeden cíl a je asi každému jasný, jaký – jihozápadní cíl Anglie zvaný Land´s End. Už jsem tu kdysi byl a jen těsně mi ujel autobus, který tam mířil (a další už ten den nejel) a tento výlet jsem bral jako přirozenou šanci to napravit. Jenže podrobná příprava přinesla zklamání – teď v říjnu tam jezdí jen jeden spoj a případná pěší chůze znamená tak patnáctikilometrovou zacházku. Uvažovali jsme o taxiku, uvažovali jsme o lecčem. Ale zatímco jsem se tu kochal výhledy a moje spolucestující byla kdesi za mnou, napadlo mě podívat se do Google map ještě jednou – a náhle jely spoje dva, tři hodiny po sobě, jež umožňovaly se tenhle doslova cíp Anglie pořádně užít.
Stačilo málo, trochu sebou hodit, dole v Marazionu chytit autobus do Penzance a tam počkat na spoj zvaný Land´s End Coaster. Někdy tady mi došla další nevýhoda cestování ve více lidech – když je člověk sám, prostě se rozhodne a jde, nemusí dělat kompromisy, nemusí přemlouvat a zároveň si odpovědnost za své chyby nese jen a jen sám. Teď, i když se naskýtala jedinečná šance, nebylo vlastně na mně, zda ji využijem. Jí se tam chtělo, ale vastně si chtěla užít i hrad. Možná to stihne, možná ne, uvidíme.
Nasadil jsem vlídný tón a došel v klidu, už přes zcela vody prázdný chodník, do Marazionu, dopřát si oběd a čekat, zda to stihne. Byla to pohoda. V jedné cukrárně mě zlákala čokoláda s příchutí zázvoru, v jiné jsem si dal kávu, navštívil ono muzeum, které má spolucestovatelka poctila svou návštěvou ráno a pak se smál, když při čekání na autobus (a mou spolucestovatelku) mě hned dva jiní turisté považovali za místního a zeptali se na cestu. Do toho jsem zjistil, že z Marazionu můžeme vyjet o půl hodiny později do Penzance, než jsem původně našel, abychom stihli spoj na Land´s End a napsal to spolucestovatelce. I tak jsem dostal nejednoznačnou odpověď.
Nakonec se objevila dvě minuty před příjezdem požadovaného autobusu. V Penzance jsme měli na přestup asi 6 minut a řidič s námi hrál vabank. Hlavně, když těsně před Penzance se vystřídal s kolegou a to střídání jim zabralo nekonečně dlouho. V Penzance jsme pak doslova přebíhali ze dveří do dveří, ale já se těšil, že tentokrát to stihnu.
Byla to solidní jízda. Nejdřív kolem opraveného bazénu Jubilee Pool, který krátce před mou zdejší návštěvou v březnu 2014 spláchl poněkud silnější příliv a v té době se řešilo, zda ho opraví a pak do kopce a do malých vesniček v jihozápadním cípu Anglie.
Snažil jsem si to užívat, třeba ty nekonečné pole nebo zdálky viditelný kostelík, všechno to moře, všechno to zdánlivé nic, jež však tvořilo pomyslný konec světa a do toho vymyslet, jak tam strávit tři hodiny, když Google mapy sice radili dobře, ale měl i své mouchy.
Nakonec jsme si všimli, že autobus staví i ve vesničce Sennen Cove a tam to bylo z Land´s Endu lehce přes dva kilometry pěší chůze kolem pobřeží. Program na příští tři hodiny byl zachráněn a s úlevou, že se tu nebudeme nudit, jsme vystoupili na Land´s Endu. Přišlo mi to tak trochu jako Disneyland, plno restaurací, plno obchodů se suvenýry…jo a tam je teda ten výhled na moře a pár ostrůvku se zbytky majáku.
Počasí nám pořád hrálo do karet a my měli chuť na velké věci. Následující dva kilometry podlém pobřeží patří k vrcholům celého výletu. Sice každý sám, ale vlastně na dohled, jsme se šli po pobřeží, kochali se mořem a útesy, občas zastavili, prohodili pár slov a pak šli zase dál, každý pohroužen do svých myšlenek. Vlastně až moc mi to připomínalo náš společný loňský výlet do Skotska, kdy jsme takhle spolu i sami procházeli kolem slavného železničního viaduktu v Glenfinnanu.
Bylo to nahoru a dolů a bylo to krásné. Člověk si myslel, že ho tu nic nepřekvapí, ale to by nebyl v Anglii. Najednou cedule, nechoďte dolů, jsou tam zbytky železa a vrak ztroskotané německé nákladní lodi. Myslel jsem si, že někdy z války, ale ono se to stalo 22. března 2003, shodou okolností téměř rok přesně, předtím, než jsem autobusem dojel z Bristolu do Penzance…a pak se zase vrátil zpátky.
O kus dál pak na starém majáku jsme našli fotky, jak ta loď vypadala při ztroskotání, to už ale na nás mávala rybářská, nebo spíš surfařská vesnička Sennen Cove. Bylo to brutálně roztomilé, pár uliček, hromad hotýlků, hospody a hlavně dlouhá pláž, které i touhle dobou vládli surfaři. Má spolucestovatelka se neohroženě vrhla do vln, zatímco já kromě ní sledoval malá letadýlka (DHC-6), jež z nedalekého letišťátka obsluhovala blízké ostrovy Scily a moc mě mrzelo, že nejlevnější zpáteční letenky se daly pořídit za 5000 korun. Být to o trochu méně, bezpochyby bych v jednom z těch letadel seděl.
Spolucestovatelka se vykoupala, bylo čas jít na autobus. Víc spojů už asi ten den nejelo, cesta byla opět klikatá i kvůli několika objížďkám.

O nedlouho jsem si užil opět Penzance a ještě si všiml na místním nádraží salónku pro cestující nočního vlaku, jež noc co noc odtud vyráží do Londýna. I v Británii je noční vlak téměř vyhynulý druh, krom tohoto spoje jezdí několik vlaků v rámci systému Caledonian Sleepper do Skotska, na jednu soupravu jsme ostatně loni narazili loni ve Fort Williamsu, já pak dokonce tento vlak kdysi dávno (konkrétně v říjnu 2010) využil pro cestu z Glasgow do Londýna.
Nás však čekal rychlík, jež dorazí do Londýna chvíli před půlnocí. Vlastně by se mi líbilo uvelebit se tu a ve 23:59 vystoupit na Paddingtonu, místo toho jsme už za 40 minut vystupovali v h lavním městě hrabství Cornwall v Truro, kde nám Google Mapy našli přestup na autobus. Bohužel autobusové nádraží je na druhé straně města a nás čekal rychlý pěší přesun. Naštěstí ale ten přesun vedl přes samotné centrum města a tak jsme si dopřáli jeho rychloprohlídku a moje spolucestovatelka i kávu v nedalekém Subwayi.
Zbytek cesty už byl na pohodu. Autobuse se rychle zahalil do tmy a my si vychutnávali závěr dne. Moje spolucestovatelka měla před sebou zítra velký den, kdy se chystala navštívit to místo, kvůli kterému se sem vleče, já si řek, že mě tam nic neláká a začal přemýšlet, jak zítřek strávím. Byl to jak výběr z katalogu, kde každá z nabídek je nesmírně lákává.
Naše cesty se rozešli už krátce po opuštění autobusového nádraží. Já měl chuť na pizzu a zapadl jsem v jedné pizzerie, moje spolucestovatelka se vydala už do hotelu. Oba dva jsme si užili hezký večer.

Pátek 4.10.2024
Drahá spolucestovatelka opustila hotel někdy kolem sedmé hodiny a vydala se za svým snem – navštívit městečko Port Isaac, kde se natáčel seriál Doktor Martin. Já jsem už předtím usoudil, že tam kromě pár pláží fakt nic není a jelikož zmíněný seriál neznám, nemám moc důvod tam jet. Dlouho jsem pak řešil, jak strávím den o samotě, než jsem přišel na to nejjednodušší řešení – vyrazit z Newquay po pobřeží na sever a jít, jít a jít, dokud mě to nepřestane bavit. Výsledkem byl úžasný den, během kterého jsem nachodil přes 21 kilometrů a skončil až ve vesničce Constanine Bay. Mezitím mě čekaly stovky nádherných výhledů, několik pláží kde se místní v surfech i bez vrhali do moře a jako bonus sledování Airbusu A319 v barvách British Airways, jež mířil na přistání na zdejším letišti.
Až později jsem zjistil, že BA sem nelétá a důvod, proč sem toto letadlo dnes zamířilo, byl poněkud smutný – čekala ho zde šrotace.
Při další cestě jem se míjel s běžci, jež běželi jakýsi závod, leč ve směru proti mně a v místech, kde oni měli občerstvovací stanici, já navštívil navštívil jednu velkou kavárnu na pozdní snídani po chvilce odpočinku pokračoval dál a dál po pobřeží.
Někdy v budoucnu bych chtěl jít Svatojakubskou stezku, nejspíše trasu z Porta, a tohle jsem bral jako takový trénink, který se mi moc hodil.
Jasně, že jsem se cestou spotil, nohy trochu bolely, bál jsem se, že nastydnu, ale naprosto parádně jsem si to užil.
Nakonec jsem se stavil na svačinu u jednoho ze stánků, kde nabízeli i pivo, neměli však licenci na jeho konzumaci. Tak jsem ho vzal s sebou a dělalo mi příjemnou společnosti v další části putování.
Bylo to krásné já měl ještě spoustu sil, ale chtěl jsem toho ještě víc ten den stihnout, tak jsem si v restauraci patřící k jednomu z hostelů řetězce YHA dal pořádný oběd a pak spěchal na již zmíněnou autobusovou linku 56, která se mnou vydala zpátky do Newquay.
Cestou jsem viděl některé z těch pláží, kde jsem si dával pauzu i smutně stojící modrý Airbus, čekající na věci přiští.
Nakonec jsme se v Newquay setkali s moji spolucestovatelkou téměř současně a zároveň příliš pozdě na to, abych ještě něco stíhal (v plánu bylo třeba místní akvárium). A tak nad pivem (resp. několika pivy) mi v nedaleké hospůdce vyprávěla o úžasném dnu, který v Port Isaacu prožila, o tom, jak tam potkala jednu z aktérek natáčení celého seriálu, jak s ní strávila celý den a pak se nadšeně vracela domů. Tak jako včera šli jsme spát velmi spokojeni a snad poprvé se mi na dovolené stalo, že se mi z ní ani trochu nechtělo domů.

Sobota 5.10.2024
„Obnovujeme druhé nástupiště, abychom přivedli do Newquay více vlaků“, hlásal transparent na malém nádraží v jednom ze symbolů Cornwallu. Jestli jsem dobře počítal, toho dne bylo v plánu na jediné nástupiště malého, ale kdysi slavného nádraží přivést vlaky jen čtyři. Tím jedním jsme krátce před osmou hodinou vyráželi i my.
Při psaní včerejšího dne jsem si uvědomil, že je to asi deset a půl roku, co jsem tu byl naposled (a poprvé). V pátek večer jsem doletěl Easynou do Bristolu, tam přespal v jednom z hostelů, druhý den vlakem dojel nejprve do Exeteru, poté autobusem nejdřív do Plymouthu a pak do Penzance a pak ještě na noc zpět do Plymouthu, kde jsem přespal a další den pokračoval autobusem zpět do Bristolu, odkud jsem večer odletěl domů, do Prahy. Krom jednoho symbolického úseku z Bristolu do Exeteru jsem všechny úseky v Anglii jel autobusem. Vlaky byly tenkrát pro mě, stále zatíženého hypotékou, navíc s čerstvým nepříjemným rozchodem na krku, dost drahé. Když jsme teď se spolucestovatelkou zaplatili za cca dvouhodinovou jízdu z Newqay do Plymouthu každý cca 500 korun, došlo mi, že drahé jsou pořád, jen my jsme asi bohatší. Alespoň jedna pozitivní zpráva.
Ale motoráček fungoval a já si cestu užíval. Bylo to příjemné netrefovat se do levných nabídek National Expresu nebo Megabusu a vzít ten spoj, který nám nejvíc časově vyhovuje. Jednou bych takhle chtěl cestovat letadlem.
V malém městečku zvaném Par nás čekal ukázkový přestup hrana-hrana na rychlík do Plymouthu.
Když už jsem si myslel, že z poklidné jízdy nás nemůže nic vytrhnout, ohromil mě těsně před cílem úchvatný most zvaný Royal Albert Bridge. Plymouth býval kdysi hlavní základnou britského královského loďstva a dodnes z toho žije. I ten příjezd přes ústí řeky Tamar byl krásně monumentální.
Byla to jen přestupní stanice na cestě dál. Další vlak měl jet za dvě hodiny. Nebo už taky za hodinu a půl…prostě, jak budeme chtít. A to my ještě nevěděli. Bylo příjemné sobotní ráno a my vyráželi do města. Hezky kolem parkoviště, pak pod kruháčem na Amada Way. Město dýchalo svobodou. Kavárny jely na plný plyn, vál svěží vítr od moře, bylo nám dobře. Tenkrát jsem v Plymouthu spal a nic si z toho nepamatuji. Nejvyšší čas to napravit.
Už předtím jsem našel, že hlavní turistickou atrakcí je Přímořská promenáda. Na jedné straně válečný památník, na druhé červenobílý maják, o kus dál observatoř. Mezitím obrovská betonová plocha a hromada trávy. V sobotním dopoledni se tam hrál především fotbal. Stačilo pár kroků a každý jsme byli jinde. Pak telefonát „sejdeme se na nádraží.“ Automaticky jsme si řekli, že zkusíme stihnout ten dřívější vlak. Zas tak dlouho se nám tu být nechtělo.
Vlastně nevím, co dělala ona. Já si zašel na záchod a pak fotil vše okolo. V dáli byl vidět Drake Island a já přemýšlel, zdali na něj nejezdí nějaký trajekt. Měl jsem kolem sebe volnost a svobodu, ale vlastně jsem nevěděl, co s ní.
Vydal jsem se pak zpátky do města, opatrně projít si ho projít a včas chytnout domluvený vlak. Domy obyčejného anglického středoměsta střídaly kavárny a obchoďáky. Lidé si užívali volnou sobotu a já si ji užíval s nimi. Nakonec jedna káva a pak rychle na nádraží.
Čekal nás další vlak. Jedním z průserů železnice je, že každý stát je co se týče železnice svět sám pro sebe. Jiné předpisy, jiná návěstní soustava, často jiné napětí na elektrifikovaných tratích a spousta a spousta dalšího, co z mezinárodní železniční dopravy tvoří složitý byrokratický proces, díky kterému železnice tak snadno prohrává s konkurencí především silniční dopravy. No a Velká Británie, to není jen úplně jiný svět, to je zcela jiná galaxie.
Železnice si tu prošla bouřlivým vývojem od soukromých tratí k jejich znárodnění a opětovné privatizaci, jež zvolna míří k dalšímu zestátnění. Při své návštěvě na podzim 2007 jsem tu jezdil na síťovou jízdenku Inter Rail a hrál tak trochu hru „vyzkoušej co nejvíc dopravců.“ Hrát tu hru teď, asi bych prohrál. Až to teď jsme jezdili s GWR (Great Western Railway), která se konec konců stala naším téměř výhradním dopravcem loni ve Skotsku. Až teď, na těch pár stanic, nás na palubu vzal vlak společnosti Cross Country, který nás ale hodil jen do Newtton Abbotu, kde si nás převzal zase motoráček GWR, který nás hodil do Torquay.
Do tohohle města jsem moc chtěl. Ono je naprosto typickým představitelem britského příměstského městečka, jež do svého středu láká boháče toužící po moři. Sotva jsme prošli od nádraží ke pláži (a já fakt obdivoval dvě dámy, které se vydaly do moře), čekala nás britská verze St. Tropez. K dokonalosti chyběl už jen nějaký ten četník.
Naším cílem ale nebyla četnická stanice, ale malá lanovka, která kdesi na předměstí spojuje obydlenou část města s malou pláží. Cestu k ní nám trochu zkomplikovalo drobné omezení v centru města a my jen přemýšleli, zda o něm jinak naprosto spolehlivé Google Mapy ví. Ale autobus jsme našli a pak, kdesi na předměstí, jsme objevili i lanovku, která vozí turisty i místní na Oddicombe Beach už od roku 1926.
Bylo to úchvatné, ale byli jsme už unavení. Mé spolucestovatelce, jež se v zimě otužuje v rybníce, se do vody moc nechtělo, já všeho nejvíc toužil udělat si čárku, že jsem tady byl a vydat se do hotelu. Jeden vlak nám nejspíš ujel, druhý byl v nedohlednu. Výsledkem bylo jedno pivo a bageta a jedna velká, nevyřčená mrzutost.
Aby toho nebylo málo, potrápily nás ještě opravy silnic v centru města, jež kapánek pozměnily trasy autobusů. V momentně, kdy autobus odbočil cestou ze silnice k nádraží kamsi do centra, vyskočili jsme z něj a vydali se tam pěšky, v naději, že stihneme vlak, který jsme plánovali stihnout autobusem. Když už jsme byli u nádraží, předjel nás autobus, ze kterého jsme před dobrou čtvrt hodinou vystoupili a jež si mezitím dal krásnou okružní cestu městem. No nic.
Opět jsme přestupovali v Newtton Abott, tentokrát jsme ale zamířili ve vlaku společnosti Cross Country na sever, čekal nás Bristol. Vlak se zaplnil a já si to vlastně užíval. Ještě podél moře, pak vstříc pozdnímu odpoledni, kolem Exeteru přesně po tom jediném úseku, po kterém jsem tenkrát jel.
Na bristolské nádraží Temple Meads jsme nakonec dorazili krátce před půl šestou večer.
Na člověka zas a znova dýchly vzpomínky, na to obrovské nádraží před ním, z kterého jezdí autobusy i na letiště, chytl ho takový ten impuls „chci tu něco dělat“, vydat se do víru velkoměsta, zas to město projít.
Podle navigace jsme se vydali po Recliffe Way do centra, po pár mostech ke Královské zahradě, Milennium Square a ke katedrále. Kdesi v dálce se začínala rozbíhat horečka sobotní noci, ale my najednou nevěděli, kam dál.
Chtělo to impuls. Napadlo se nás podávat, jak se dostaneme ke Cliftonskému visutému mostu, jednomu ze symbolů města. Nakonec to bylo banálně jednoduché, jeden autobus odjížděl o ulici dál.
Už se šeřilo, když s davy turistů jsme dorazili k zázraku moderního inženýrství, který 72 metrů nad terénem láká už od roku 1864 i sebevrahy.
Bylo to vlastně jednoduché rozdělení, ona se vydala prohlížet si most ze severu, já z jihu. Průchod přes něj vyžadoval trochu odvahy, já to zvládnul. Za počínající tmy mě v touze udělat si lepší fotku napadlo sejít po klikaté cestičce dolů k řece Avoně a vyfotit si most ze spodu.

O kus dál jsem našel spodní stanici lanovky, která už své cestující asi devadesát let nevozí.
Pak vzhůru, to se svaly zapotily a nakonec telefon mé spolucestující, kde že ji najdu. Stála na zastávce, odkud nám co čtvrt hodiny jel autobus poblíž zamluveného ubytování. Nebylo co řešit, vyrazil jsem za ní.
O večerní projížďku západními a severními předměstími Bristolu později jsme stáli uprostřed té nejtypičtější Anglie, mezi ulicemi plných řadových domů, jednoho jako druhého. V jednom z těch domů jsme měli zamluvený pokoj, každý svůj. Ve tři čtvrtě na osm jsem zamknul za sebou dveře toho pokoje a potřeboval jsem klid. Během celého dne jsme jeli šesti vlaky, vyzkoušeli autobus i lanovku. To bohatě stačilo. Ještě ulovit něco k jídlu (o to se postarala nedaleká pizzerie) a pak spát. Za 24 hodin už budu sedět v letadle do Prahy.

Neděle 6.10.2024
Měl jsem takový nápad – poslední den nezůstávat v Bristolu, ale jen se ještě někam podívat. Nedaleko našeho ubytování vedla trať a na ní stanice. Stačilo se podívat, kam všude odtamtud vlaky jezdí, bylo rozhodnuto – pojedeme do Cardiffu.
Bohužel v neděli jede první vlak až po deváté. A tak jsem si ráno dopřál ještě procházku po okolí a v malém Coopu si ulovil snídani. Chvíli před devátou jsme vyrazili.
Po sluníčku předchozích dnů nebylo ani památky a moji spolucestovatelku bolela noha. Nebylo to věru hezké ráno.
K zastávce jsme šli asi půlhodiny. Ke konci jsme už šli kolem plotu, který nevěstil nic dobrého – za ním se nacházel areál britského Ministerstva Obrany.
Do té doby nezchybně fungující železnice si dnes vybrala svůj špatný den, vlak měl půl hodiny zpoždění. Moje spolucestující operativně našla jiný, který, byť s přestupem, tam bude dřív než ten náš zpožděný. Tedy, možná, kdo ví jestli…a to byl ten kámen úrazu.
Nakonec jsme si pomohli, v obrovské stanici Bristol Pakrway jsme přestoupili na „rychlík“ z Londýna do Swansea a pak si dopřáli jízdu sedm kilometrů dlouhým tunelem, který pod ústím řeky Severn výrazně zkracuje cestu z Anglie do Wallesu. Domníval jsem se, že se jedná o nějakou novostavbu, ale pak jsem z anglické Wikipedie zjistil, že byl otevřen už v roce 1863.
Do Cardiffu jsme nakonec dorazili v půl jedenácté. Kdysi jsem do tohoto města zavítal v rámci velkého železničního putování po Británii a co si pamatuji, vlivem různých okolností jsem se tu děsně nudil. Snad i proto jsem toužil hlavní město Wallesu ve svých očích rehabilitovat.
Na moc detailů si už nevzpomínám, ale ty velké kancelářské budovy před nádražím Central tenkrát ještě asi nestály.
Celkově to bylo takové upršené nedělní dopoledne, kdy město bylo plné lidí. Jeho zeměpis je pro turisty celkem jednoduchý – na sever od nádraží velký Milenium stadium a za ním Cardifský hrad, jižně od nádraží pak postupnou modernizací procházející oblast Cardiffské zátoky. My chtěli navštívit nejdřv jedno a pak druhé.
Procházeli jsme tudíž zvolna kolem stadionu po břehu řeky Taff a přišlo nám, že i na neděli je tu těch lidí přeci jenom nějak moc. Původně jsem si myslel, že se tu konná nějaká propalestinská demonstrace, ale transparenty se sympatickými nápisy typu „Mami zvládneš to!“ nás přesvědčily, že důvod srocení davů bude přeci jenom asi výrazně sympatičtější.
Nakonec se pravda ukázala na Castle street, široké ulici odldělující čtvrt stadionů na jedné straně od Cardiffského hradu na straně druhé – v Cardiffu se dnes běžel půlmaraton. Bohužel i pár těch palestinských vlajek se tu objevilo. A bohužel podruhé, ač závod už evidentně skončil a pořadatelé odklízeli vytyčenou trať po zmíněné ulici, přístup do areálu Cardiffského hradu byl uzavřen. Prý zatím a prý ho brzy otevřou, kdy ale přesně, nekodázala ochranka mé spolucestovatelce říct.
Někdy v té době se pak mezi námi odehrál mnou iniciovaný rozhovor zhruba v duchu „ty chceš jít tam, já tamhle, potkáme se večer na letišti.“ Všechno v klidu, všechno v pohodě a já měl pro sebe celý den, nikým neomezován. Říkám tomu svoboboda, ale mezi svobodou a samotou je někdy sakra tenká hranice, myslete na to pánové, až se budete chtít zbavit svých drahých poloviček, které Vás zrovna štvou.
Nicméně teď jsem byl zkrátka sám a přemýšlel jsem, co budu zbytek dne dělat. Nejprv jsem skočil do nejbližšího suvenýrshopu a pak si vzpomněl, že do zátoky jezdí jakýsi motoráček nejspíš po železniční trati, jež bývala kdysi vlečkou. Stačilo se ponořit do pěší zóny zvané Queen street, jež si užívala ruchu nedělního odpoledne a za chvíli doběhnout na malé nádraží stejného jména, kde co chvíli jezdila wellšká verze našich motoráčkou dolů do města. Cesta samotná bych trochu zklamání a lidí ve vláčku více, než by člověk čekal (o ceně za tak krátkou jízdu nemluvě), ale užil jsem si to.
Na konečné, malé hlavové staničce, jež podle všeho čeká v brzké době velká budoucnost, jsem se dozvěděl, proč bylo ve vlaku tolik lidí – půlmaraton neskončil – půl marathon trval, a trval právě v té oblasti kolem Cardiffské zátoky, jenž jak bájný popel vstává právě z popela a stává se přehlídkou exprementální architekury. Malá červená budova zvaná Pierhead Building tu stojí osamocena na dohled moře u všech těch pomalu rostoucích budov kanceláří a obchodních center, jako symbol starých časů, jež tu ustupují moderně. Jenže to byl ten menší problém, spíš než budovy, staré i nové a velká protranství čekající na nové využití tu bylo onoho nedělního rána hromada lidí a mezi nimi vynikal zdánlivě nekonečný proud běžců.
Měl jsem chuť se tu zastavit, zamávat, zafandit, tak jako všichni ostatní, ale táhlo mě to dál. Byl to výlet plný míst, kde už jsem vesměs byl a já moc toužil alespoň poslední den vydat se někam, kde mé nohy ještě nechodily.
Nedalo se nic dělat, o pozornost si tedy volalo dávné románské město Bath. Jeho výhodou bylo, že z něj jezdí autobusy na letiště v Bristolu, odkud nám to večer letí do Prahy a taky se tam dá z Cardiffu cca za hodinu dojet vlakem.
Čekal mě tak zrychlený přesun zpět na nádraží, během kterého jsem doufal, že stihnu i oběd, o ten se nakonec postaral malý stánek na jednom z perónů cardiffského centrálního nádraží. Usazen ve předu ve vagónu jsem si užíval cesty proti klukovi, který by se svými respiračními problémy ze všeho nejvíc měl zůstat doma, ale když jsem po čas vyšel na záchod, došlo mi, že přesunem jinam po vlaku bych si moc nemohl – mladí tam sice neměli rýmu/covid/chřipku (kdo ví?), ale byli to rozjaření fotbaloví fanoušci, nejspíš na cestě z nějakého zápasu. Prostě prašť jak uhoď.
Ale fajn, hodina uběhla a mě vítal lázeňský Bath. Trochu jsem se tady bál, zda neriskuju, zda mi večer neuletí letadlo, zda zbytečně neblbnu a na prohlídku prý turisty druhého nejnavštěvovanějšího města v Británii jsem si tak vyhradil jsem asi hodinu a půl, i tak bych ale na letiště v Bristolu dorazil jsem asi dvě hodiny a deset minut později před odletem letadla do Prahy a to ještě za předpokladu, že autobus pojede načas.
Ale město mě pohltilo, totálně. Snad za to mohla neděle, zda za to mohlo příjemné počasí, snad za to mohlo celé to městečko a jeho příjemné uličky v centru, já si to tu fakt užíval. Po předem naplánované trase jsem se vydal od nádraží přes South gate po Sall street k bývalým Římským lázním a pak k místnímu opatství. Cestou jsem se stavil v prodejně se suvenýry a kochal se městem. U opatství jsem hodil na tvář definitivně takový ten příjemný turistický ksicht a byl prostě okouzlen. Ještě jsem došel k Pulteney Bridge, mostu, co má z obou stran domy a vypadá jako jeho kolega ve Florencii. Dál jsem fotil a užíval si to a zároveň zvolna mířil k nádraží na autobus.
Přišlo však překvapení a tentokrát příjemné. Na jedné z ulic jsem zahlédl pár zastávek a k jedné z nich přijíždějící autobus na letiště. Věděl jsem, že staví ještě někde v centu, ale nepátral jsem to, původně naplánovaná procházka mělo přirozeně končit u nádraží. Ale teď jsem na nic nečekal a skočil do něj, chytnul jsem dřívější spoj a předtím občas se objevující obavy, že nestihnu letadlo do Prahy, šly náhle k ledu.
Bylo to ale ještě 30 kilometrů a kdo zná Británii, tak ví, že dopravní zácpy se tu dokážou vytvořit v kteroukoliv denní nebo noční dobu. Při všem tom popojíždění mě jímala hrůza, že bych to jel o spoj později, však jsme taky těch 30 kilometrů jeli hodinu a čtvrt.
Ale povedlo se a mě u letiště vítal pravý britský slejvák, první za tu dobu, co jsme byli v Anglii. Bristolské letiště je hezké a moderní – tedy do chvíle, než člověk pustí „centrální dvoranu“ plnou obchodů a restaurací a vydá se vstříc gatům. To má zase pocit, že je nějakém druhořadém low-cost letišti a v čase se vrátil o dobrý 15 let zpátky. A tak jsem v úzké chodbě u gatu č. 16 bez pořádného výhledu na plochu vyhlížel svou spolucestující, dobíjel telefon a fandil mladým Italům snažícím se ještě chytit let EasyJetu kamsi do Itálie. Už se spolucestující a s nabitým telefonem jsem se pak přesunul do gatu samotného. Netrvalo dlouho a agent zavelel k nástupu. Hezky po ploše a já měl radost, jak mi sluníčko v kombinaci s plochou smáčenou nedávným intenzivním deštěm dělá hezkou scenérii pro fotky. Bohužel až později jsem si všimnul, že mi ty hezké fotky kazí APU vozítko, stojící přesně před čumákem. Ale to se holt stane. Bristol - Praha
07.10.2024
FR 749; Ryanair, B738, reg. EI-EMK
18:10-21:10
LF: 95%

Seděli jsem usazení, zas za sebou u okna na místech, za které jsem dal (za každé) 250 korun a těšili se na vzlet. Ještě stačilo počkat na přistání ATRKa z Corku a pak jsme se vydali na západ, nad Bristolský záliv, nad všechny ty viditelné mosty a neviditelné tunely, jež zkracují cestu z Anglie do Wallesu. To byly ty chvíle, kdy jsem si říkal, že to byly hodně dobře vynaložené peníze a užíval si, že jako obyvatel Západní Evropy v první polovině 21. století si je můžu vychutnat.
Cesta se pak pochopitelně stočila na východ a my mířili kamsi k Londýnu. Letěli jsme proti času a slunce zvolna zapadalo kdesi za námi. Těšil jsem se, že během dvou hodin zažiji ten přechod ze světla do tmy a užíval si to. Moje spolecesující o sedačku přede mnou si objednala cosi k pití, mě to ale tentokrát nelákalo. To nejlepší se odehrávalo za okny letadla a já o to nechtěl přijít.
Jenže přišla brzy tma a nebylo na co koukat. To už zahájené klesání a dole dobře viditelná Plzeň odstartovala poslední dějiství tohoto výletu. Bylo to ještě pár vzácných chvil, kdy jsme naletěli nad Prahu, kdesi nad Černým Mostem se otočili a pak od východu zamířili na přistání. Seděl jsem na té správné straně a zas jsem viděl Pražský hrad a celou matičku jako na dlani. Myslete si o mě co chcete, ale já na konci tleskal fanaticky a tleskal moc rád.
Výlet skončil tam, kde začal, u gatu č. A8, toho času bez nástupného mostu. Užil jsem si procházku po ploše a pak malé Polce pomohl do schodů s kočárkem. Nahoře mě pak rychle vyzpovídala noční sloužící kolegyně Dominika a já se sám vydal k pasovce (se spolucestující jsem se rozloučil už v letadle). Čekání na kladenský autobus jsem si vyplnil večeří v restauraci Runway a někdy v půl jedenácté se doma přivítal s Maminkou, jež toho času u mě bydlela, protože její modřanský byt právě procházel mohutnou rekonstrukcí. Po tom všem jsem toho večera usínal vlastně docela spokojený…

Vzdycky se mi na tvych reportech libi, jak ukazes tu radost z cestovani bez nejakeho zvlastniho reseni ze letis Ryanairem nebo tamtym, ktery hotel je jak dobry a spatny a jak se presouvat... proste jedes a uzivas. Ja uz mam nekdy pocit, ze jsem zapomel jak na to.

Fabo píše: 28. 10. 2024, 16:07 Vzdycky se mi na tvych reportech libi, jak ukazes tu radost z cestovani bez nejakeho zvlastniho reseni ze letis Ryanairem nebo tamtym, ktery hotel je jak dobry a spatny a jak se presouvat... proste jedes a uzivas. Ja uz mam nekdy pocit, ze jsem zapomel jak na to.

Právě proto, že podrobným vymýšlením, jak se co nejlépe přesunout a který hotel je pro mě nejvhodnější, strávím hromadu času doma, tak je pak čas na to užívání.
Jo, člověk otupí. Pamatuji si, jak jsem byl kdysi na vetvi, když jsem se vlakem vydal třeba jen do Drážďan. Je to jako s jinými věcmi, člověk chce stále víc

skvělý report (jako vždy) asi i proto jsi vyhrál v loterii v podobě nádherného počasí na Irsko a Británii...

Marty-t píše: 29. 10. 2024, 10:41 skvělý report (jako vždy) asi i proto jsi vyhrál v loterii v podobě nádherného počasí na Irsko a Británii...

Jo, to jsme řešili od druhého dne, kdy se udělalo hezky a vydrželo to až téměř do konce. Takže ty druhé boty (pro případ, že by ty první promokly) a pak dalšího náhradního oblečení jsem tahal úplně zbytečně
A jinak díky za pochvalu

Zatím přečtena jen cca třetina, ale jako vždy skvělé!
Co se týče přílivu a odlivu, tak celosvětově je hrubý přehled např.na https://www.timeanddate.com/
konkrétní příklad dnešní Honolulu https://www.timeanddate.com/worldclock/usa/honolulu
Podrobnější údaje pak třeba https://www.tide-forecast.com/locations ... des/latest nebo https://www.usharbors.com/harbor/hawaii ... -hi/tides/

Globik píše: 30. 10. 2024, 06:46 Zatím přečtena jen cca třetina, ale jako vždy skvělé!
Co se týče přílivu a odlivu, tak celosvětově je hrubý přehled např.na https://www.timeanddate.com/
konkrétní příklad dnešní Honolulu https://www.timeanddate.com/worldclock/usa/honolulu
Podrobnější údaje pak třeba https://www.tide-forecast.com/locations ... des/latest nebo https://www.usharbors.com/harbor/hawaii ... -hi/tides/

Díky za první třetinu a přeji hodně sil do těch zbylých dvou.

Já ten příliv/odliv zatím nějak neřešil (přeci jenom, když člověk jede třeba k moři, tak to není úplně nejzásadnější informace) a jen jsem nějak zaregistroval, že to nějak souvisí s oběhem měsíce kolem země (jo, teď budu za debila, já vím), tak tohle bylo pro mě překvapení. A bylo moc hezké sledovat, jak se to tam tak rychle proměnilo.