Fórum Airways.cz

Vzhledem k rozsáhlosti celého TR (počítám celkem s cca patnácti pokračováními) bude celý TR přidáván postupně a jeho nahrávání může trvat i několik dnů. O aktuálním stavu bude informovat tento průběžně aktualizovaný příspěvek.

Aktuální stav:
TR kompletně dokončen. Přeji příjemné počtení.

Úvod
Milí cestovatelští přátelé,
Vítám Vás u dalšího svého tripreportu. Ač ve svých čtyřiceti letech se počet mých letů zvolna blíží ke dvou stovkám a procestoval jsem prakticky celou Evropu (a párkrát nesměle nakouknul i za její hranice), vždycky jsem litoval, že mám na svém kontě naprosté minimum cest s krátkým, garantovaným přestupem. Takovéto, že přiletíte na nějaké velké letiště a pak, za dvě či tři hodiny, pokračujete v rámci jedné letenky zase někam dál. Snad abych si to trochu vynahradil, podniknul jsem v druhé polovině března tohoto roku výlet, který taková spojení obsahoval hned čtyři. I když, to že jich bylo nakonec tolik, byl především výsledek toho, že původní plán tak úplně nevyšel a muselo se cestou improvizovat, ale o tom až níže. Jestli chcete, budu Vám o tom vyprávět. Pojďme do toho.

Plány (od nepaměti až březen 2025)
Cílem celého výletu byla Svatojakubská stezka. Síť cest, po které se putuje ke hrobu Svatého Jakuba do Santiaga de Compostela. Dá se vyjít od dveří mého domu, to by mi zabrala cca 3-4 měsíce, nejčastější trasy vedou od francouzsko-španělských hranic, na to bych potřeboval asi 5 týdnů, v našich krajích je ale mimořádně populární trasa (resp. dvě varianty tras) z portugalského Porta, které lze při vzdálenosti cca 240-260 kilometrů zvládnout i s určitou rezervou za dva týdny, tj. za čas, kdy se u nás bere obvykle dovolená. A na tu jsem se zaměřil i já.
Původní plán byl to jít v květnu, ale nakonec jsem vlivem rodinných okolností byl nucen to urychlit a přesunout již na březen. Od podzimu už svižně trénuji a kupuji vybavení, hned po Vánocích se vrhám na nákup letenek. Z předchozích úvah vím, že budu potřebovat zpáteční letenku do Porta. Několikrát týdně létající EasyJet přímo z Prahy zavrhuji, v rámci maximalizace času potřebuji něco, s čím tam doletím během dopoledne o třetím březnovém pondělí, vrátit se potřebuji o dva týdny později. Abych to zkrátil – nakonec mi přistála za bezmála šest tisíc korun letenka s Brussels Airlines a přestupem v hlavním městě v Belgie při cestě tam a s Lufthansou a přestupem v Mnichově pro cestu zpět. Vše kupováno přes firmu pana Jančury. A mohlo se jít do ostré přípravy.
Vlastně jsem se na žádnou cestu nikdy tolik nepřipravoval a nikdy tolik netěšil, zároveň jsem se ale u žádné cesty tolik nebál, že se nepovede. Ujít 240 kilometrů, to se nedá zvládnout nastydnutý nebo jinak nemocný. Poslední týdny před odjezdem si shodou okolností čtu o dopinku v socialistickém Československu a přitom do sebe cpu všechny možné vitamínové i jiné preparáty. Budu takový poutník na steroidech.
Do toho všeho, právě proto, že pouť nelze absolvovat nemocný a krom tradiční předodjezdové rýmičky o sobě od Nového roku dává vědět kýla, pokukuju po možných náhradních variantách. Nakonec tahle alternativa je jasná, pokud se něco nepovede nebo pokud se mi naopak podaří dojít do Santiaga dřív, přesunu se na Kanárské ostrovy. Hlavně vyzkoušet linku TAPu z Las Palmas do Lisabonu mě tak nějak podvědomě hodně láká.

Odlet a přestup první (17.3.2025) – Přes Brusel do Porta
PRG-BRU, SN 2816
17.3.2025 6:50-8:25 (reálně odlet o malinko později a přílet +- na čas)
A319, reg. OO-SSY

A je to tady. Natěšený jak malý Péťa mířím na Letiště. V telefonu dvě palubky na let s Bruselskými aerolinkami, v batohu hromadu oblečení kupovaných převážně v Decathlonu speciálně jen pro tuto výpravu.
Už předtím mi došlo, že první pondělní let do Bruselu bývá už od dob, kdy ho létaly ČSA, plný legend a VIP osobností. A taky že jo. Na sedadle 1F bývalý ministr a pozdější předseda Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, o pár řad za ním někdejší kandidát na ministra zdravotnictví, který ale slíbenou funkci nedostál a tak se z toho zbláznil, až dneska sedí v Europarlamentu za Stranu červených.
Malá A319 je plná těch, co míří do Bruselu za prací, ale prim hrají mladé reprezentantky ve sportovním aerobiku. Těm se moc nelíbí, že sedí roztroušené po celém letadle, ale kdo ví, jak by to vypadalo, kdyby seděly u sebe.
Já mám sedadlo 16F a jedna z dam sedí vedle mě. Chtěl jsem sedět u okna a byl jsem ochoten si za to zaplatit, ale u tohoto letu to nebylo potřeba.
Tak nějak jsem čekal, že jelikož bylo letadlo v Praze přes noc, půjdem na start hodně brzy, ale nějak se pozdržel boarding a ke startu míříme až před sedmou. Alespoň na rozdíl od některých jiných strojů nejdeme po ranní sněhové přeháňce na de-icing.
Už za světla start na východ a pak správně na západ. Před sebou mám rozložený katalog palubního prodeje a plánuji si koupit vafle a kávu, ale když chtěj platit jen fyzickou kartou, jež mám kdesi v batohu, říkám si, že na vafle dojde až v Bruselu.
Je to tichý let, na kterém se neděje vůbec nic a já si ho užívám. Mám za sebou týdny a měsíce připrav a teď se mi plní sen. Co chtít víc?
Nakonec cestou potkáme pár letadel a po nějaké hodině a čtvrt sedáme v Bruselu. Čekám nějakou kulišárnu v pohodě přistání do polí a cesty autobusem, ale je to v pohodě, čeká na nás most. Euroúředníci míří rychle za prací, já nikam nepospíchám. Vedle mě slečna z aerobikového týmu říká své kamarádce, že na dalším letu má třetí řadu a já tak přemýšlím, kam může létat z Bruselu ATRKo, neboť pochybuju, že nějaký klasický Airbus má už ve třetí řadě při letu z Bruselu Economy.
Vycházím pak v klidu do velké haly. Hlavní bruselské letiště Zaventem má dva obrovské prsty. První slouží pro lety mimo schengenský prostor a parkují tam především různé dálkovky, ten druhý má dlouhou schengenskou část a nakonec pár neschengenských gatů, tipuju asi pro SN dálkovky. Do schengenské části tohoto prstu s A gaty míříme samozřejmě my.
Popravdě řečeno, první dojmy jsou, že je to jeden dlouhý nekonečný chaos. Proudy cestujících i personálu míří po velmi široké chodbě, doplněné několika travelátory. Těžko se mi hledá záchod i obrazovka s odlety, až po chvíli ji nacházím a tam, že gate pro můj návazný let do Porta se zobrazí až za hodinu. Fajn, je čas se uklidnit.
Chvíli poté projdu kolem gatu, kde je last call na odlet do Prahy. Přes sklo na druhém prstu vidím parkovat Triplsedmička v barvách Air Canada, která předtím přiletěla z Montrealu. A mě to najednou dojde. Už jednou byl Brusel v plánu. Na konci března 2020 jsem se měl právě takhle vracet z výletu do Kanady. Dreamlinerem z Vancouveru do Montrealu, odtud triplsedmou Air Canada do Bruselu a pak touhle linkou do Prahy. Jenže na konci března 2020 řádil Covid a na podobné výlety nebylo pomyšlení ani možnosti. Posmutněl jsem. V duchu zahlédl jsem mě o pět let mladšího, unaveného po dvou dlouhých letech, ale šťastného, že se vrací z vysněného výletu na druhý konec světa. Občas teď slýchám nářky, jak to Covidová doba byla úžasná, lidé měli k sobě blíž a Praha byla bez turistů. Ne, proboha ne, mám chuť křičet a často i křičím. Už jen kvůli zbytečnému úmrtí otce jedné mé kamarádky a spoustě dalších zbytečných úmrtí. Sešněrováni do omezujících pravidel ztratili jsme čas a možnosti. Nechci tu dobu zpátky ani omylem.
S podobnými myšlenkami dával jsem si kávu a vafli. V Bruselu probíhala horečka pondělního dopoledne a na obojí jsem v jedné z mnoha letištních kaváren čekal pěkně dlouho. Ještě jsem dal nealko pivo a podíval se na Flightradar. Spoj do Bruselu mělo odletět letadlo, co před chvíli sedlo na letu z Paříže a evidentně někde kousek ode mě. Pohled na obrazovky a gate A53. Podle Cestujlevně stačí na shengenský přestup na BRU cca 20 minut. Jelikož jsme z Prahy sedli tuším ke gatu A48, asi by to dneska vyšlo.
Při další drobné procházky potkávám mě již dobře známý tým holek cvičících aerobik. Tábor rozbili u gatu, z kterého má za nedlouho odlétat LOT do Varšavy a já si říkám, jak je to bizarní letět z Prahy do Varšavy přes Brusel. Jenže záhy tábor ruší a přesouvají se o kousek dál a já se směju. Poletí se mnou až do Porta.

BRU-OPO, SN 3811
17.3.2025 10:30-12:05 (reálně odlet o něco později a přílet víceméně na čas)
A320neo, reg. OO-SNF

Holky všechny až na pár výjimek hezky u sebe v prvních řadách, já mám zaplacené místo u okna kdesi vzadu. Skutečně tu nebylo jediné místo pro bussines třídu. Místo A319 je tu jeho o malinko větší bráška, let do Porta je o poznání uvolněnější, než ten do Bruselu. V tomhle se pracovat nejede.
Na start míříme v proudu dálkovek, možná i v nich sedí kdosi, kdo s námi letěl z Prahy. O slovo se hlásí hlad, ale já si ani tady nic nekoupím. Za nedlouho se totiž kochají oči, to když pod námi se zjeví Paříž. Věděl jsem, že to bude, kvůli tomu jsem si koupil místo, stále mě čtyři sta korun. Teď si oči užívají pohled na letiště CDG i ty rovné ulice kolem klikatící se Seiny. Dokonce jsem tak milý, že na ten pohled upozorním a dopřeji ho dvěma francouzsky mluvícím dámám, co sedí vedle mě.
Dál pevnina a pak Biskajský záliv, podle jedné scénky Zdeňka Izera tolik zmiňovaný v předpovědích počasí. Nakonec pak Španělsko. Kdesi dole, deset kilometrů pod námi, se táhnou nekonečné proudy poutníků a já budu za chvíli jedním z nich. To už kilometry ubývají a dole portugalské kopce a roviny, jež musím nejprve překonat, něž mě přivítá pohostinné Španělsko.
Sedáme do polí. To není moc dobré. Venku příjemné sluníčko a polojasno, ačkoliv předpověď slibuje přeháňky. Jsem v Portu potřetí. Poprvé cestou na Kanárské ostrovy na podzim 2015, podruhé loni v lednu, kdy jsem vedl malou skupinku na cestě Portugalskem. To jsem si od toho sliboval hodně, ale dopadlo to blbě. Jsem až moc zvědav, jak to dopadne tentokrát. Při vystupování pak ztrácím malý odznáček Svatojakubské stezky. Chtě nechtě v tom vidím špatné znamení.
Začínáme (17.3.2025) Porto centrum – Porto sever
Letiště v Portu provozuje firma Vinci. Působí svěže a exoticky. Vím už kudy na tramvaj, tou se musím dostat do centra. Svatojakubská stezka tu většinou chodí od katedrály Seté, ale já mám nápad, začít ještě o kousek dřív, na druhém břehu řeky Douro a přejitím mostu Luise I. Trvá to tak hodinu, než poprvé ten most přejedu tramvají a pak se kochám. Na Karlově mostě prominou, ale lepší výhledy nikde jinde nemají. Ještě pár fotek a já jdu, měsíce starostí příprav a najednou jsem tam, šlapu Svatojakubskou stezku a krok za krokem se blížím k cíli v Santiagu de Compostela.
Ale těch kroků budu muset udělat ještě spoustu a já sám nevím, zda to dojdu. Ale chci, strašně moc chci.
Na druhé straně jdu k malé katedrále a v místní turistické kanceláři získávám první razítko do Credenciálu, poutnického průkazu. Aby vám na konci, v Santiagu, vystavili certifikát o absolvování pouti, musíte mít ty razítka každý den alespoň dvě.
Při následující cestě, uličkami starého Porto, kolem zahrady Joao Chagas, místního náměstí práce i dalších ulic a pěších zón plných turistů, si uvědomuji, jak úžasné je Porto město. Doslova se kochám a slibuji se, že se sem ještě někdy vrátím.
To až se ale historické centrum velmi, ale opravdu velmi zvolna mění v předměstí. Přesně tady jsme loni v lednu šli, byť v opačném směru. To bylo ještě dobrý, to jsme byli ještě parta, kazit se to začalo až později. Vzpomenu si na ty okamžiky a znovu si říkám, kde se stala chyba, že po týdnu s nimi jsem odjížděl domů tak smutný a naštvaný.
Záhy začíná pršet. Má tu pršet. A hodně. Jsem připraven. Deštník, nepromokavé kalhoty, obal na batoh. Za chvíli je zase po dešti. Ujdu ten den lehce přes 14 kilometrů, pršet bude ještě hodněkrát.
Je to cesta čím dál rušnějšími předměstími, za žlutými šipkami, které mě budou provázet až do cíle. Nebaví mě to. V proudu aut a hluku velkoměsta se špatně jde. Prší mi na záda, jde se mi těžko. Kilometry moc neubývají a mě dochází, že těch dnešních skoro patnáct kilometrů nebude jen takový neškodný prolog a nevinná procházka, ale zcela regulérně mnoha hodinový pochod a jestli chci dojít až do cíle, čeká mě takových pochodů ještě mnoho a navíc delších.
Baví mě to. Vlastně o tomhle jsem snil, tohle jsem chtěl zažít. Teď už netrénuju, teď už jdu. Desítky hodin příprav se zosobňují, právě teď.
Město se na chvíli klidní a já si to pořádně užívám. Sem tam vidím kostelíky, sem tam ubytovny pro poutníky.
Pak se město zase nadechne, to když se blíží letiště. Chvíli stoupám, překračuji dálnici. Někdy tady to chci skončit, tady odtud mi má jezdit autobus na letiště, u kterého mám zamluvené ubytování na první noc. Opustil jsem dokonce oficiální trasu. Bůh ví proč žluté šipky opouští hlavní silnici a vedou stranou, cestu tím jen zbytečně natahují.
Končím nakonec u obchoďáku Maia. Venku už zase solidně leje a já mám na kontě přes čtrnáct kilometrů. Asi za dvacet minut mi má jet autobus č. 604 k letišti. V malé kavárně nabízejí poutnické menu a když zjistí, že jsem poutník, i razítko do Credenciálu. Až zítra mi dojde, že jsem asi 300 metrů mimo oficiální trasu, přesto mi tady razítko dají.
K razítku si dávám pak ještě čaj, nealko pivo a něco k jídlu. Konečně si připadám jako poutník.
Na vyhledávání spojení v rámci místní MHD fungují Google mapy, sami ale varují, že informace odtud nejsou spolehlivé. Přesvědčím se o tom vzápětí. Autobus č. 604 má jet za chvíli, čekám na něj ale asi půl hodiny. O další chybu se už postarám sám. Když autobusový rozhlas oznámí, že další v další zastávce je přestup na metro, napadne mě cestu k letišti si tím metrem zkrátit. Jenže sotva k nadzemní zastávce dojdu, zhrozím se. Jsme už na červené lince A, jež vede v trase bývalé úzkorozochodné železnice do Povoa de Varzim a intervaly běžných, neexpresních spojů, co tu staví, jsou půl hodiny. Snad ani nepřekvapí, že mi jeden spoj zrovna ujel.
Fajn, jsem promočený, utahaný a děším se toho, že rýma mi vystaví stopku na další putování už zítra. Ale co se dá dělat?
Rychle se alespoň převlékám do suchého a čekám na další spoj. Tím smůla pro dnešek naštěstí končí. Od stanice metrotramvaje Verdes má vést polní cesta k AirPorto Hostelu, kde mám zamluvený soukromý pokoj. Naštěstí vede.
Pokoj je malinkatý, ale za 1000 korun na noc nemůžu chtít zázraky. Převléct se, dát věci usušit a na večeři. Doporučují mi nedalekou restauraci O Banquinho. V podstatě není moc co vybírat. Je to to trochu drsnější seznámení s portugalskou restaurační kulturou, spočívající třeba v tom, že i v takových restauracích neberou karty. Ale bývá zvykem každou etapu zajíst a zapít a já ji tady, než jsem se vydal ve svém minipokojíku do říše snů, zapil a zajedl měrou vrchovatou.

Druhý den (18.3.2025) Porto sever – Sedm km před Barcelos
Ráno není kam spěchat. V hostelu se podává snídaně, jen má poněkud originální systém. Pro ty, co večer předtím nahlásili, že odchází před devátou, je už od půlnoci přichystán v recepci malý balíček, pro ty ostatní ji v děvět připravní personál. Přišlo mi to jako dobrý nápad si ráno přispat, ale když kolem sedmé už znuděně bloudím kolem hostelu a v zahradě se seznamuji s místní kočkou, která „je sice přátelská, ale není jejich“ (jak hlásá spolu s prosbou nepouštět ji dovnitř nápis v kuchyni hostelu), svého rozhodnutí lituji.
Nakonec se kolem deváté objeví chlapík z recepce, rozdá nám džusy, přiveze čerstvý sýr a šunku na tousty a já spolu s pár Němci snídám. Ještě pak chvíli trvá, než převlečen do lehkých kalhot vyrážím na cestu. Plán je jednoduchý, dojet jednu zastávku tramvají na letiště, zde si počkat na autobus č. 604, jít se svézt k obchoďáku, kde jsem včera skončil a pak jít, jít a jít do vesničky Sao Pedro de Rates, kde mám zamluvené ubytování a ideálně ještě o pár kilometrů dál.
Na tramvaj nečekám dlohou, s autobusem před letišní halou je to horší. Ignoruje jízdní říd na Google mapách i ten vyvěšený na zastávce a z letiště odjíždí s dvaceti minutami zpoždění. Obchoďáku tak mávám až kolem jedenácté a to mi přijde sakra pozdě.
Ale je moc dobře, že neprší. Pořád je to takové testování, co vydrží oblečení, co vydržím já. Ofiko stezka vede o kus vedle, já mířím po ručné silnici, fotím si pro kamarádku Irču sklad firmy DSV a zpívám si. O necelé dva kilometry dál ve vesničce Vilar de Pinheiro přejdu na oficiální stezku. Odměnou je mi výrazně nižší proud aut, ale také cesta po dlážděné silnici. Zatím to ještě nevím, ale tohle hodně ovlivní mojí další cestu.
Počasí je téměř ideální, neprší, není zima, ani není moc velké vedro a já velmi pomalu, ale přeci, polykám další kilometry na velké cestě.
Za další kilometr se kochám náměstím Lameira, ale i žasnu nad ubytovnou pro poutníky, jež na internetu hlásá, že je ideálním cílem první etapy, v reálu ale nápis na bráně říká, že mají zavřeno.
Romantika malých vesniček na portugalském venkově kousek od Porta je neskutečná, je to ta lepší část cesty. Někdy tady mávám prvním poutníkům a v malé kavárně si krom svačinky žádám i o razítko do Credenciálu. Chvíli přemýšlím, zda to nejít „na Ziburu“, tedy dát si kávu v každé kavárně, kterou cestou potkám, ale nakonec tento systém opouštím. Cesta se tím stává víc fádní a především nudná, ale moje střeva to s povděkem kvitují.
Stezka se pak spojuje s hlavní silnicí a když pak o kus dál si jde zase svou vlastní cestou, zůstávám na ní. Nakonec i na této silnici nacházím žluté šipky, evidentně stezka vedla tudy a i když byla později převedena na vedlejší silnice, značení zde zůstalo. Aut ale pochopitelně přibylo a takové chození je víc náročné na nervy. Od začátku volím kompromis mezi oficiální a nejkratší cestou a tady ten kompromis znamená jít po hlavní silnici.
V městečku Vilarino mám za sebou lehce přes deset kilometrů cesty, je krátce po 13. hodině a žaludek volá po obědě. Náměstí ležící na křižovatce dvou hlavních silnic a zdobí ho socha poutníka, já se o kus dál v kavárně převlékám do suchého a hlavně si z drobností v nabídce sestavuji oběd.
Následných pár kilometrů je náročných, přichází odpolední krize, ale i radost z procházek skr vinice a pole a celkového nahlédnutí do toho pravého portugalského venkova.
Později si v jedné malé vesničce žádám o razítko i pozdní svačinu a pak se neochvějně blížím do Sao Pedro de Rates. Městečko kříží příliš rovná cyklostezka. Už vím, že je to pozůstatek bývalé úzkorozchodné trati, která sem vedla z Porta přes Povoa de Varzim. Zatímco do Povoa v částečně v její stopě vede jedna z linek portské metrotramvaje, tady dál je to jen cyklostezka, pokračující ještě o pár kilometrů na východ.
Mám za sebou jednadvacet kilometrů a o kus dál zamluvený pokoj v ubytování zvaném Casa Anabela, ale ještě to nechci skončit. Chtě nechtě vydávám se do kopců a moje nohy brečí. Cesta míří mezi pole a na nebi se objevuje první mráček, nakonec i déšť. Jít to plný sil, bylo by to fajn, takhle je to na morál. Ale chci si trochu nadejít, překročit plán.
Cíl je jasný. O dalších šest kilometrů později přicházím na hlavní silnici vedoucí do Barcelos. Do zamluveného ubytování se odtud chci nechat hodit taxikem. Na radnici nemluví anglicky a velmi lámaně mě posílají kamsi dál, že tam mi pomohou. Jsem zklamaný, ale o pár set metrů dál je ubytovna pro poutníky. Odkud si z neoficiálních cest se tam zjeví skupina snad Mexičanů. Když je v recepci odbaví, paní mi velmi ochotně zavolá taxika. Unavený na zídce zdejší zahrady na něj čekám sotva čtvrt hodiny.
Následuje rally po místních okreskách a nakoc účtenka na 25 Euro a domluva, že zítra mě tu vyzvedne a vezme zpátky.
Ubytování Casa Anebela je luxusní a drahé. Stálo lehce přes 2000 korun na noc. Nicméně v konkurenci hromadné turisické ubytovny, druhého penzionu s nemožností pozdějšího storna a Airbnb, jež má podle recenzí okna daná tak blbě k silnici, že je slyšet každé z mnoha aut, které tudy i v hluboké noci projíždí, nebylo moc co vybírat.
Tak si alespoň dopřávám velký pokoj, balkón do polí a prosbu paní domácí, ať si neperem prádlo v koupelně, že nám ho ráda vypere.
Paní domáci skoro nemluví Anglicky, ale snaží se. Dává tip na dobrou restauraci o kus dál a já si tam dávám pořádnou večeri. O poslední pivo se postrarají v nedaleké večerce, ještě se stavím na benzínce. Nakonec paní svěřuji své prádlo. Po sedmadvaceti nachozených kilometrech s chutí uléhám.

Třetí den (19.3. 2025) Sedm km před Barcelos - Poiares
Ráno se u snídaně potkáváme dva. Já a jakýsi Němec. Paní domácí se snaží a nad rámec běžné snídaně nabízí ještě vajíčka. Upřímně nechápu koncept drahého penzionu ve vesnici, kde drtivá většina turistů stráví jen jednu noc. Bohatě by stačilo něco, kde bych mohl zavřít za sebou dveře a v klidu se vyspat. Lidi by jí tu utrhali ruce.
Na mě ale čeká taxikář a bere mě tam, kde jsem včera skončil. Tenhle nápad trochu si nadejít mě vyšel na 50 Euro. Za to bych měl asi nocleh v ubytovně, ke které jsem včera došel, ale těch 6 km nad plán mě bude hodně hřát na srdci a vést k úvahám, jak Camino ještě urychlit.
Ale cesta zpočátku není hezká. Včerejší dlažební kostky si vybraly daň a mě bolí pravá část pravé nohy. Jdu po rušné silnici směrem k městu Barcelos a je to hodně nepříjemná. Stezka pak vede po vedlejších cestách, ale tohle je ten úsek, kdy jsem se rozhodl jít přímo a ušetřit pár kilometrů. „Odměnou“ je mi nekonečný proud aut v obou směrech a silný nápor na mojí nervovou soustavu, umocněný bolavou nohou.
Před Barcelos míjím ještě jeden malý kostelík a pak na jeho předměstí v další malé kavárně žádám o kávu i razítko. Na mostě přes řeku mě pak padne čelist. Fotím se s místními školáky a obdivuji místní katedrálu. Být turistou, vrhnu se do prohlídky města, ale já jsem poutník, co šetří každý krok a jen z pár hezkých okamžiků uprostřed náročného putování skládá okamžiky, na které bude v budoucnu vzpomínat.
Nad řekou měním propocené tričko za suché a bolavou nohu zkouším zahnat Ibalginem. O kus dál, na parádní pěší zóně, si vzpomenu, že přesně pro tyhle případy Pán Bůh kdysi vynalezl Voltaren a mířím do první lékárny. S anglicky mluvícím lékárníkem žertujeme, že za chvíli mě bude bolet celé tělo a ne jen noha.
Klidně bych mohl v Barcelos pro dnešek skončit. Mám tu zamluvený hotel. Ale už původní plány počítaly s tím, že dnes půjdu ještě dál. Ve směru stezky vede železnice a asi po deseti kilometrech, v zastávce Tamel, se s ní dokonce potkávám. Alespoň tam chci dneska dojít, ale ze znalostí jízdních řádů místních autobusů pokukuji ještě po dalších pár kilometrech.
Chvíli se vymotávám barceloským předměstím, pak přejdu koleje a čeká mě portugalský venkov. Poutníků zase přibylo, mnoho kaváren cílí vyloženě na ně. Po dalších pár kilometrech se zase stavuji v jedné z nich na oběd. Oběd, nealko pivo, převléknout se do suchého a na Facebook, Twitter i Instagram, kde všude mi za ty tři dny přibylo mraky sledujících (a někteří mi udělali fakt radost, zdravím do Nové Paky) sdělit, kde jsem a co dělám.
Venku mezitím projde pár poutníků i pořádná bouřka. Místní „hospodský“ mi po zjištění, odkud jsem, ukazuje na Facebooku svoji českou kamarádku a já pak, v těsném závěsu za dvojící mladých žen, mířím dál.
Není to úplně psychicky jednoduchá část cesty a hlavně je to neskutečná nuda. Ono pomyslné „kdy už tam budem“ se mi v mozku odehraje ještě mnohokrát.
Nakonec vycházím jeden kopec a při cestě dolů, u velkého kostelíka na dohled železniční stanice Tamel, kde jsem měl končit, se rozhoduju jít ještě o pár kilometrů dá na silnici spojující Barcelos s Ponte de Limou, po které jezdí sice málo, ale přeci, autobus mezi oběma městy.
Tentokrát je mi odměnou velice příjemná cesta kolem místních rybníků a vinic. Tělo toho má dost, ale duše se raduje. I v další dny se tohle nepotkává, ve chvílích, kdy je tělo plné sil, hlavně na začátku cesty, duše strádá, naopak na konci mívám radost z ujitých kilometrů a toužím jich ještě pár přidat, zatímco tělo už moc chce pro dnešek skončit.
Nakonec dávám padla po 25 kilometrech u vesničky Poiares. Cesta se zde kříží se silnicí, je tam hned autobusová zastávka. Na ten chvíli čekám, ale pak mě veze zpátky do Barcelos.
Nohy už moc nechodí, pravé chodidlo stále bolí, ale jde to. V hotelu se mi recepční omlouvá, že musím vyjít ještě tři patra schodů. Mě však štve především dočasně nefunkční Wifi a vlastně i data v celé oblasti, jak se dozvím vzápětí od lidí na ulici.
Trochu prší, když si jdu koupit do místní tržnice deštník, protože ten, který jsem si přivezl ještě z domova, začíná děravět.
Už za tmy pak mířím na večeři. První restauraci odmítám, protože mi přijde předražená, ale nakonec se tam vracím. Moc na vývěr není. Večer alespoň stojí za to. Nepříliš šťastný z předpovědi počasí uléhám ke spaní. Sice bez luxusu včerejšího noclehu, ale s pocitem dnešní hodně dobře odvedené práce.

Čtvrtý den (20.3.2025) Poiares - Labruja
Autobus zpátky na místo, kde jsem včera skončil, mi jede v 8:40. Ráno se trefuju do brutáního deště a k autobusu jdu oblečen pod náporem šusťáků. Než se vymotáme z Barcelos, je po dešti a já poloprázdný autobus využiju k pořádnému přebalení.
Na konci, u té malé zastávky, na mě jiný poutník mává, že jdu špatně. Cesta se line líně kolem polí, já to však beru další čtyři kilometry po hlavní silnici veden vírou, že nějaký kilometr či dva ušetřím. Je to popravdě dost nudná část cesty, ale Čecháček je holt tvor šetřivý, ať už se to týká peněz nebo u kilometrů.
K náladě mi pak nepřidává ani drobné, leč setrvalé stoupání, naštěstí v místě, kde se stezka opět na chvli potkává se silnicí a dál už pokračuje sama pro změnu kratší, a tudíž pro mě výhodnější trasou, stoupání končí a až k městu Ponte de Lima je to více méně z kopce nebo po rovině.
Než tam po dalších cca desíti kilometrech dojdu, potkám ovce, hromadu poutníků a i párkrát déšť. V téhle slabší formě mi nevadí, neskutečně mě ale vytáčí neustálé převlíkání z morké varianty do suché, vyndavání i zandavání deštníků, svlékání a oblékání nepromokavých šusťákových kalhot. Jak by řekl klasik, přeháňky jsou nevětším nepřítelem poutníka.
Ale jakmile se počasí trochu ustálí, dostávám se do tempa i do nálady. Hlavně pak v nížině u řeky Lima nahazuji třetí kosmickou. V malé kavárničce potkám skupinu Korejek a pak, bohatší o džus a razítko, předíhám mladou holčinu, jdoucí pomalým znuděným tempem, skoro přemýšlím, že se se ní pokusím dát do hovoru, ale snaha o sbalení výrazně starším poutníkem je podle jejího výrazu v očích evidentně to poslední, po čem tady dnes touží.
Plný energie a sil, navzdory bolavé noze, si užívám příchod do Ponte de Lima. Historické čtyřicetitisícové město mě uchvátí svým vzhledem. Jak malý Jarda se fotím u katedrál, lehce si procházím náměstí a pak do jedné malé restaurace zapluju k obědu.
Někdy v té době pocítím v oblasti levé nohy puchýř kdesi nad jedním z nehtů, ale říkám si, že to pořeším, až dojdu do cíle.
Naplněný obědem, možná až moc, přejdu pak historický most přes řeku Lima a pokračuji v cíli, do vesničky Labruja, kde jsem si včera přes WhatsApp zamluvil soukromý pokoj v jedné albergue (turistické ubytovně). Jenže předobědová euforie se mění v poobědovou krizi. Projít cestou, jež je místy shodná s korytem potoka, ještě zvládnu, ale pak to na mě dolehne. Plný žaludek se ukazuje jako příliš velká zátěž a mě se jde hodně pomalu. Objektivně vzato je to moc krásná část cesty, procházím malé vesničky, pak pod dálnicí přejdu do lesa, déšť se objeví jen sem tam zlehka, fakticky vzato mám ale krizi jako kráva.
Když mě předběhne jakási holčina, zkouším se jí chvíli držet, ale její tempo nezvládám a za chvíli mi mizí v nedohlednu. Krátce po té, co mi zmizí, ale objevuji na zemi pytel, ve kterém je studené kafe a plastová lžička. Evidentně to patřilo k ní a jen jí to spadlo. Beru to s sebou v naději, že na ní snad ještě narazím a předám jí to. Dalších pár kilometrů tak získává zase trochu jiný nádech.
To už se ale blíží cíl dnešní cesty. Portuglaský venkov hadr, jen nám tedy nad hlavami stojí dálnice. Pro změnu dobíhám někoho já, čerstvou penzistku z Eindhodvenu. Sotva se dáme do řeči, zjišťujeme, že máme stejný cíl a Albergue o Conforto hledáme společně.
Je to vždycky slastný pocit, dojít do cíle etapy. Vítá nás nevelký dům a na něm nápis na dveřích, ať klidně vlezem dovnitř, že majitelka za chvíli přijde. Ta se záhy objevuje, stejně jako jakási mladá holčina z Berlína. Není to ta, kterou jsem ted den předběhnul, tak už ubytován v soukromém pokoji, si to kafe v klidu vypiju.
Čeká mě první noc v klasické albergue, ke které patří i společná večeře a povídání si se spolupoutníky. Vím, že to k tomu patří, ale dosud se mi to vyhýbalo. Nakonec se u nás u té večeře sejde pět. Kromě nás tří ještě dvě ze tří Korejek, které jsem potkal dopoledne před Ponte de Lima. Akorát že ty Korejky jsou z New Yorku. Jejich maminka, co jde s nimi, už spí. Čeká mě jeden z těch nezapomenutelných večerů, kdy se proberou vztahy, politika i cestovánání. Ve vzduchu jsou cítit obavy z následujícího dne , kdy má pršet a hned na úvod nás čeká velký kopec, i naděje, že Santiago už je blízko.
Večer před spaním si puchýř, co se udělal nešťastně těsně nad nehtem jednoho z prstů levé nohy, přelepuji gelovou náplastí Compeed a doufajíc, že se předpověď na další den nevyplní, uléhám unavený, leč spokojený do postele.

Pátý den (21.3.2025) Labruja - Tui
Vypadalo to tak strasně jednoduše. Ráno vyjdeš jeden pořádný kopec, pak budeš chvíli klesat, pak vyjdeš ještě jeden menší a pak už budeš zase jenom klesat na španělskou hranici a ještě kilometr za ní. I předpověď byla skvělá. Ráno bude pršet, pak už ne. Ale dopadlo…však uvidíte.
Ráno fakt pršelo. Chvílemi hodně, chvílemi vůbec. Dokonce z jednoho okna to vypadalo na pořádný slejvák, zatímco z druhého jen na pár kapek. Dal jsem si kávu a bábovku, co nám upekla paní domácí, pak prohodil pár slov s paní z Eindhovenu, co si tu domluvila den volna a pak zvolna vyrazil. Trefil jsem se zrovna do chvíle, kdy nepršelo, tak se šlo krásně. I ten kopec nevypadal nijak strasně. Jenže sotva jsem opustil vesničku a zaplul do lesa, přišlo to pravé stoupání. Se sedmikilovým batohem na zádech to nebylo nic moc, ale zároveň jsem měl radost, že to zvládnu, že to dokážu. Byla to paráda, ale já opravdu očekávál, kdy už to skončí, když už budu na vrcholu. Pocity to byly roztodivné, ale cítil jsem se fajn.
Nakonec to přišlo, ve výšce 401 metrů nad mořem jsem dosáhl nejvyššího bodu portugalského Camina. Nepršelo a podle předpovědi už moc nemělo, teď už to bude jen dobré. Nebylo.
Hned při prvním klesání, ještě v euforii, se mi ztratila značka a navigace v telefonu zrovna stávkovala.
Tady se pohroma ještě nekonala, šel jsem správně. Hroší to bylo dole. S prvními vesničkami přišel déšť. Silný a prudký, mnohem prudší, než jsem tady dosud viděl. Jako spása se objevil malý kiosek, kde jsem nad horkým čajem chtěl setrvat, dokud déšť nepřejde.
O pár desítek minut později, když přišla další parta, jsem usoudil, že takhle to asi nepůjde, poprvé vytáhnul pořádné poncho, co mi věnovala Maminka a v silném dešti pokračoval dál.
Další kilometry mám jen v mlze. Měl jsem radost, že plášťenka funguje, do bot nezatéká, není mi zima, ale silný déšť a vítr byl nepříjemný. Pršelo chvílemi víc, chvílemi míň, ale více méně pořád. Zapnul jsem autopilota a šel, šel a šel. Nemělo cenu na nic myslet, jen to mít co nejrychleji za sebou.
Radost mi dělali jen drobnosti, třeba řeka Coura, kterou jsem překročil. Ale kilometry ubíhaly hodně pomalu. Někdy v té době jsem jaksi mimoděk vyšel i ten druhý kopec a pak v malé vesničce Sao Benta da Porta potkal pár dalších poutníků. Oni mířili ještě do kostela, já chtěl jít hlavně dolů.
Asi v té době se to zlomilo defitivně. Už se jen klesalo, místo deště začalo vycházet sluníčko. Bylo to dlouhé, krásné klesání, kde se přede mnou rozestíralo město Valenca a za ním španělská hranice, kde jsem měl mít dneska cíl.
U kostelíka ve vesničce Fontoura jsem si dal tentokrát skromný oběd a pak pokračoval dál. Cesty byly po četných přeháňkách hodně rozbahněné, ale já si to užíval. Byla to paráda, puchýři a bolavým nohám navzdory.
Ještě před Valencí jsem si v malém food trucku u paní původem z Běloruska dal skvělý piroh a pak nechtěně vnikl na cizí pozemek, když cesta lesem byla zcela zaplavená a jinak na nedalekou silnici nešlo dojít.
Po silnici jsem pak šel dál, míjeje první domy Valence. Jenže začalo zase pršet a fakt hodně. Cesta vedle přímo k hranicím, stezka míjela ještě historickou část města. Chtěl jsem dojít alespoň tam, nevynachat těch pár hezkých míst. Zpětně vzato to byla strašná blbost. Fakt lilo a ty fotky na Facebooku nikdo neocenil. Ale byl jsem tam.
Hranici do Španělska tu tvoří řeka Miňho a po ní most. Po jeho horním patře jezdí vlaky, dole auta a lidé. Bylo to velká euforie, i po těch pětadvaceti kilometrech, když jsem se fotil u cedule označující začátek nové země.
Zpátky ve středoevropském časovém pásmu mě čekal poslední kilometr. Přes Booking jsem zajistil pokoj v ubytování zvaném Ideas Peregrinas. Asi jsem si nemohl vybrat lepší. Dole kavárna, bar a prodejna poutnických potřeb, nahoře hostel s pár soukromými postelemi.
Zavedli mě až do podkroví. Wifi mi nedosáhla až do pokoje a déšť bubnující na střešní okno dost nepříjemě připomínal okolní počasí. Dal jsem sprchu a i s puchýřem bezpečně schovaným pod gelovou náplast vyrazil na večeři. Pizza a tentokrát poprvé nealko Estrella mi dopřáli pocit vítězství nad dnešním dnem i nad sebou samým. Večer ještě pračka a sušička a pak do postele. Měl jsem pocit, že pokud jsem zvládnul dnešek, zvládnu už všechno.

Šestý den (22.3.2025) Tui – předměstí Redondely
Ráno déšť nekompromisně bubnuje do střechy. Předpověď je stejná jako na včerejšek – dopoledne bude pršet, pak už ne. Dole v kavárně si dávám snídani a jako bonus nakupuji nový deštník. Ten, co jsem si včera pořídil v Barcelos, se nerozbil, ale přišel mi příliš malý. Nechávám ho v pokoji a mířím za dalším dobrodružstvím.
K uznání certifikátu o absolvování Camina stačí ujít alespoň 100 km a jelikož město Tui ležící na portugalskp-španělské hranici se nachází jen o pár kilometrů dál, je ideálním výchozím bodem. Od rána tak potkávám desítky poutníků včerně různých organizovaných zájezdů.
Jenže od rána je všechno špatně. Prší, fakt hnusně a hustě prší. Fouká nepříjemný vítr, navíc takovým směrem, že včera fungující pláštěnku mi přitlačí na nepromokavé kalhoty – a promokne obojí. Ráno koupený deštník neodolá poryvům větru a záhy končí v popelnici. Navíc mě bolí zase ta noha – a tentokrát fakt bolí. Jdu pomalu, vztekám se a předbíhají mě poutníci i o generaci starší. Je mi zle a já se hádám s osudem. Chci to dojít, moc to chci dojít, ale ten den jakoby se proti mně všichni spikli.
Zvolna se míří k severu a jde se lesem. Aby toho neštěstí nebylo málo, cesta vede přes malou říčku, spíš větší potok, nicméně přes ní chybí most. Přimotám se k partě francouzských penzistů a vzájemně si pomáháme. Trocha dřeva, pár podaných rukou, hodně vůle – a jsme na druhé straně.
Nicméně mnoho problémů přetrvává - noha, déšť a aby toho pořád nebylo málo, na levém chodidle se pro změnu hlásí o slovo puchýř, dost neprakticky vzniknutý hned nad nehtem jednoho z prstů.
O drobné rozptýlení se postará po šesti kilometrech bar v obci se sympatickým názvem A Madalena (tímto zdravím současnou paní Rektorisovou). Obležen poutníky dopřává jim krom razítka do Credenciálu i kafe, jídlo a mnohým i čas na převlečení do suchého. V tomhle jsem zatím v pohodě, bunda i boty drží, daří se mi chodit bez deštníku. Je to na hraně, ale jde to. Na nohu si dávám Ibalgin a říkám, si, že to prostě musím dát. Jen toužebně vyhlížím slibovaný konec deště.
Jdem dál. Když už si člověk myslím, že se blýská na lepší časy, v dalším lese se cesta ztrácí v hromadě vody. Obejít to asi nejde, hledám cestu, jak se vrátit. Štve mě to, ale lepší pár kilometrů zacházka než další kilometry v mokrých botách. Nakonec jako pověstný kouzelný dědeček se objevuje sympatická babička odkud si z Anglie. Opatrně hledá cestu po nezaplavených částech lesa, hopká z jedné na druhou a já za ní. Nakonec jsme v suchu a já jí moc děkuji. Je vitální a mě trvá ještě hodně dlouho, než ji dojdu a předejdu.
Před námi je město O Porriňo. Stezka se tu rozděluje, je možné jít lesem nebo v o něco kratší verzi přes jakousi obrovskou průmyslovou zónu. Na mapě to vypadá roztomile bizarně, není co řešit. Výsledkem je nekonečně dlouhá cesta kolem průmyslových areálů a obrovského parkoviště, to vše v postupně slábnoucím a když t vypadá nadějně, tak zase houstnoucím dešti. Je to zážitek, ale i nuda. O Porriňo je na dohled, přibližuje se velmi pomalu. Plán je jasný, dát si tam někde oběd a převléknout se do suchého. Plánuji si to tak, že projdu celým městem a najím se v jeho severní části až někde u nádraží.
Výjimečně to byl dobrý nápad. Už u první kavárny a restaurace na jihu města, odkud do něj vstupujeme, je plno poutníků. V centru na severu je nás už pár a krásné historické město máme pro sebe. Je sobota, až teď si to uvědomuji. Město žije svým poklidným životem a na poutníky je za ty léta zvyklé.
V malé kavárničce si pořádně naložím k obědu a pak zase mířím dál. Ubytování mám zamluvené o pár kilometrů severněji, ale opět chci dojít o kus dál a vrátit se tam taxíkem.
Před kavárnou měním komplet oblečení s výjimkou bot a po pár přeháňkách se definitivně ujímá vlády sluníčko. Dál do Redondely by se to dalo střihnout po hlavní silnici, ale mě tentokrát láká cesta přes ty okolní vesničky, kudy vede stezka. Někde tam by se měla nacházet i cedule, oznamující, že to do Santiaga je to jen 100 kilometrů, u které se chci vyfotit.
Nakonec se fotka nekoná, to místo poznám jen podle obyčejně dopravní značky ozdobené mnoha nálepkami. Asi jako když v televizi zapomenout oznámit první vteřiny nového roku a vy to poznáte jen podle ohňostrojů, které v ten moment spustí sousedi.
Je to nahoru a dolů, ale mě to po tom ranním trápení baví. Noha už moc nebolí, tělo si užívá sluníčka. Než se naděju, jsem ve vesničce A Rua. Vévodí ji malý kostelík a za ním, v klášteře, ubytovna pro poutníky. Dávám si tu džus a přemýšlím, co dál. Ubytování mám zamluvené o kus dál mimo stezku, u hlavní silnice, ale ještě se mi tam nechce. Znamenalo by to mít za dnešek nachozeno jen asi 21 kilometrů a to je zoufale málo.
Jdu tak dál a abych toho hned litoval, cesta míří do kopce. Na jakési náhorní plošině si užívám upravené chodníky a sleduji letadla přistávající na nedalekém letišti ve Vigu. Odpoledne se přechyluje do večera a já jsem na cestě sám, většina poutníků už někde odpočívá. Přesto mě to baví. Sice ne kdo ví jak závratnou rychlostí, ale přeci jenom ukrajuji kilometry a pokud je jich do Santiaga méně než sto, už ta motivace jít pořád dál a dál je dost silná.
Nakonec sejdu opatrně kopec a jsem na dohled Redondely. Plán je jasný, dojít sem na hlavní silnici spojující Redondelu s Porriněm a zavolat si tu taxik do zamluveného ubytování. Na jedné malé vývěsce u mostu, po které jezdí rychlovlaky do Viga, si dokonce fotím číslo na jednu taxislužbu.
Kousek za mostem této železnice malý patník ukazuje, že do Santiaga je to už jen 88 kilometrů a 760 metrů. Za dnešek jsem ušel 29 km, je čas skončit.
Po malé silničce se drápu na hlavní silnici. V motelu Brasil paní na recepci neumí anglicky, ale nealko pivo mi naleje. Bohužel anglicky neumí ani na dispečinku té taxislužby a já se za paní na recepci potupně vracím a pomocí překladače ji prosím, aby mi zavolala taxik, který mě odveze kus zpátky k Porriňu. Ochotně se toho ujímá, ale něco se jí sehnat podaří až na třetí pokus. Mě už je to jedno, těším se na večeři, na to, jak všem na všech možných sociálních sítích budu sdělovat, kolik jsem toho dneska ušel, na to, jak budu plánovat cestu na další den a hledat vhodné ubytování. Po dopoledním trápení jsem neskutečně rád, že to mám dneska za sebou…
Taxikář neumí anglicky, ale je ochotný. Mě zase čeká za 1800 korun noc obrovský byt, kde by se nás vyspalo tak deset. Ještě jedné mladé slečně odkudsi z Pardubic fotím batoh, neb jí zajímalo, jak jdu a pak se jen v nazouvácích vydávám do nedaleké vesničky na večeři.
Restaurace O Alpendre je sice luxusní, ale na poutníky je zvyklá. Náročný den zapíjím nealko Estrellou a navečeřený se vydávám vstříc do ubytování.
Těším se, tak strašně se těším, na to další, ale vše je jinak. Puchýř nesměle vykukuje zpoza gelové náplasti a mě nenapadne nic lepšího, než ji strhnout a podívat se, co je pod ní. Bohužel puchýř asi narušil i nehtové lůžko a společně s náplastí, která se strhávat nemá, mi zůstává v ruce i ten nehet. Najednou vidím, co je pod ním. Samozřejmě, že mi hned probleskne hlavou, že je konec, ale to teď musí jít stranou. Nekrvácím, ale je mi jasné, že musím hned jednat.
Mám naivní nápad si přes pojišťovnu zavolat sanitku.
„To ne, to musíte sám,“ sdělují mi na infolince nejmenované pojišťovny, u které jsem se před cestou pojistil. Na místní lince 112 samozřejmě anglicky neumí. Letmo se obléknu a vyrážím do té samé restaurace, kde jsem před chvíli obědval, aby mi tam zavolali taxika. Děsivě vypadající prst je dost pádný argument, aby mě, zatímco do restaurace proudí další a další lidé, neposlali do prčic a snažili se mi sehnat taxika, i když je jedna, druhá a nakonec i třetí taxislužba je posílá do háje, že prostě nemá.
Nakonec se daří, ale to už je za mnou houf netrpělivých hostů. Je deset večer a mě děsí představa probdělé noci někde na pohotovosti a pak nočního hledání taxikáře na cestu zpět. Do toho, snad už na půl desátou, mám domluvený taxik, který mě u mého ubytování vyzvedne a hodí zpět tam, kde sem včera skončil.
I tenhle taxikář neumí anglicky. Naštěstí má ale kamarádku, která a ano a navíc ví, kde je v Porriňu pohotovost, která mě takhle v sobotu večer ošetří. Díky bohu za ní.
Kdyby to to nebylo tak smutný, tak by se tomu člověk i zasmál. Čeká mě okružní cesta Porriněm a pak zastavení u místní nemocnice. Scény z amerických filmů o plné čekárně se nekonají, čeká tu pár lidí. Paní na recepci si fotí můj pas i průkaz zdravotního pojištění, na řadu se dostávám asi za dvacet minut. První „stop walking“ se ozývá asi minutu po té, co to vidí. Prst ošetřují, desinfikují a přelepují. Ale prý už nemám nikam chodit a mám prst udržovat v suchu, jinak že se mi tam dostane infekce. Ok, Camino končí…
Ještě na pohotovosti mi volají taxik. Přijíždí ten samý taxikář, co mě sem vezl. Když míjíme místo, kde jsem ubytován, nechápe, proč chci vyhodit už tam, když mě nabíral o pár stovek metrů dál. Mám toho plné zuby. Na Facebook a Twitter, kde se mi sešlo za posledních pár hodin mnoho povzbuzujících zpráv, jen oznamuji, že ze zdravotních důvodů musím skončit. Chce se mi spát, ale vím, že neusnu. Absolutně nevím, co bude dál…

Sedmý den (23.3.2025) předměstí Redondely - Vigo
Nespal jsem. Nebo možná jen pár hodin. To se mi stává. Třeba když mi dá nějaká dívka košem, nebo když v práci něco kolosálně podělám. Tohle bylo snad ještě horší. Zhroutil se mi sen, všechno šlo vniveč, bylo mi na nic.
Nad ránem jsem zvolna začal přicházet k rozumu. Další termín dovolené mám v září, to bych mohl těch 90 kilometrů dojít. Upínám se k tomu jako k naději, jak odčinit svůj debakl. Ale co s tím týdnem dovolené teď?
Uvažuju, že pojedu předčasně domů. Nebo se vrátím do Porta a tam budu, v rámci malých procházek, co mi noha dovolí, poznávat tohle kouzelné město. Nakonec mě blízkost letiště ve Vigu přiměje k úvaze ten týden „marodění“ strávit někde na Kanárských ostrovech. Ta půlhodina mezi půl osmou a osmou bude jednou patřit k těm nejpamátnějším v mém životě a já dodnes nechápu, jak se mi to mohlo povést. Během ní se mi podařilo koupit na zítřek letenku z Viga přes Madrid na Gran Canarii (cca za tři tisíce pět set korun), pak na příští týden z Gran Canarie přes Lisabon do Porta (za necelé tři tisíce), k tomu přes Booking zamlouvám ubytování na šest nocí v Las Palmas a na dnešní noc ve Vigu. Aby toho nebylo málo, zjišťuji, kde mají v neděli v Redondele otevřenou lékárnu, protože včera na pohotovosti v Porriňu mi řekli, ať si koupím Betadin a předepsali něco na bolest a jako bonbónek si hledám jízdní řády vlaků z Redondely do Viga a píšu do zamluveného hotelu ve Vigu, jestli bych se mohl ubytovat dřív než v ty dvě, kdy mají uvedeno v instrukcích.
Pa rychle balím a vybíhám za objednaným taxikem. Je tam naštěstí jiný než včera a hlavně umí anglicky. Moje nová situace a nutnost dojet nejdřív někam do lékárny a pak do centra města mu těžce komplikují plány, ale to zjišťuju, až když cestou s okna zastavuje u jakési ženy. Prý je to další zákaznice. Teď v neděli ráno v Redondele jsou jen dva taxiky. Ouvej.
V malých španělských městech (jako je právě Redondela) funguje systém rotujících lékáren, které se střídají v tom, která bude mít zrovna v ten víkend otevřeno. Tuhle neděli tam obsluhovala sympatická mladá Španělka, která, jak jsem se od ní záhy dozvěděl, se farmaceutickému řemeslu vyučila v Hradci Králové. Ten smutný den sem potřeboval hodně zvednout náladu a tohle k tomu přispívalo.
Taxikář mě nakonec vyhodil v samém centru malé Redondely. Ještě předtím mi chtěl dát přednášku, kde najdu jaké pamětihodnosti, ale já ho musel zastavit. Chodit přece moc nesmím a na prohlídku města fakt nemám náladu.
Zas jsem potkával poutníky, ale už jsem nebyl jedním z nich. Dokonce jsem narazil i na holku z Berlína, se kterou jsme se již potkali v Labruje. Rychle jsem ji odvyprávěl svou story a pak smutně koukal, jak sice kulhavým, leč jistým krokem míří k Santiagu. Vlastně mi najednou nápad rychle utéct od toho všeho přišel docela rozumný.
V jedné z mnoha kaváren jsem si dal pozdní snídani a pak odkulhal na místní vlakovou zastávku Picota. Ironií osudu mě k ní dovedli žluté šipky, které už pro mě nic neznamenali.
Ušetřím Vás ale dalšího fňukání. Počkal jsem na vlak a přejel do Viga. To má dvě nádraží. To pro klasické vlaky se jmenuje Guixar, to pro rychlovlaky Urzais. Cesta mezi nimi je krátká, ale výživná. Obsahuje mimo jiné výtah a pak cestu po vyhlídkovém ochoze do horních pater obchoďáku, v jehož nejspodnější části je nádraží. Chtělo by se říci, „když už tu musím být, tak si to alespoň užiju.“
Dal jsem si oběd a vyrazil do hotelu. Byl zas o pár ulic dál a jmenoval se Celta. Samozřejmě mě ubytovali dávno před povoleným checkinem. Šesté patro a skvělý výhled nakoply mou duši, nefungující Wifi, resp. telefon odmítající se k ní připojit, mě zase dostal do deprese.
Paní na recepci mi pak poradila, že hned za rohem je veřejná prádelna a já tam nechal vyprat mé svršky. Opatrně jsem se pak prošel nahoru k náměstí Rua Pizzaro a kousek za ním našel poštu. Měl jsem v plánu se části věcí zbavit a poslat je domů. Pošta byla v neděli pochopitelně zavřená, ale alespoň jsem věděl, kde ji mám zítra hledat.
Cestou zpět jsem se ještě naposledy přežral místním hamburgrem a pak se vydal do postele. Byl to hodně dlouhý a hodně smutný den, ale chtě nechtě jsem se vědomím zítřejšího přesunu na Kanárské ostrovy začal s nečekaným průběhem dovolené smiřovat.

Osmý den a druhý přestup (24.3.2024) Z Viga přes Madrid do Las Palmas
Po předchozí divoké noci jsem se dočkal v hotelu Celta klidnějšího spánku. Ráno dokonce začala fungovat Wifi, tak se mi z postele moc nechtělo. Nebylo to psychicky pořád ono, ale proces smíření s neúspěchem už evidentně započal a hlavně bylo třeba řešit ryze praktické věci.
V horečce pondělního rána jsem se tak vydal na poštu a cestou si dopřál malé automatové kafe. Na poště mi na mojí žádost o odeslání balíku do České Republiky přidělili sympatickou, anglicky mluvící paní a já asi za půl hodiny odcházel chudší o 50 Euro a tři kila osobních věcí, jež jsem pro svou další cestu už nepotřeboval. Myšlenky, že předat instituci zvané Pošta (jedno už jaká) např. oblečení kupované speciálně pro tuto cestu za bratru 5 tisíc korun, asi nebyl úplně dobrý nápad, se dostavili až později, a s určtou mírou intenzity mě provázely až do návratu domů.
Ale venku bylo příjemně, prst moc nebolel, bylo mi vlastně dobře. Na recepci jsem je ještě upozornil, že ty hnědé skrny od ručníku jsou od Betadinu a ne od něčeho jiného a pak se vydal vstříc cestě na letiště.
Některé zdroje tvrdí, že tam jezdí autobusová linka L9, jiné, že C9, správná odpověď je prostě devět. Nechal jsem se na recepci nanavigovat na nejbližší zastávku a pak v čím dál prázdnějším spoji se nechal vézt až na horu do kopců, kde sídlí místní vzdušný přístav.
Vigo je na španělské poměry letiště tak čtvrté kategorie, což v tomto ročním období znamená nějakých osm letů denně do Madridu a sem tam i někam jinam. Na odletové tabuli dokonce svítil v osm večer i spoj společnosti Binter Cannarias přímo na Las Palmas, ten mi ale včera vyhledávač neukázal a nejspíš bych ho stejně nevyužil. Než tu čekat po odhlášení z hotelu dlouhé hodiny, mi přišlo rozumnější vzít to před Madrid a už si čekání tam. Radost z prázdné check-inové přepážky, kde mi na moji žádost přidělili na oba dnešní lety místo u okna, záhy vychlada na bezpečnostní kontrole, kde jsem přišel o svůj stomililitrový Betadin. Kolem letecké bezpečnosti se pohybuji a tak vím, že se často nepouští i věci, kde to na první, druhý i třetí pohled nemusí dávat cestujícím smysl, a tak spíš než fakt, že ho nemůžu mít, zajímalo proč. Uspokojivé odpovědi, proč zrovna tento léčebný přípravek s sebou nemůžu mít, jsem se však nedostal a náladu si musel spravit nahoře, v tranzitu, nad místní bagetou a nealko pivem.
Není to špatné letiště. Výhled na plochu parádní, prostor uměřený provozu. Tu hodinu a půl, co jsem tu strávil, mi bylo hezky.

VGO-MAD, IB 468
24.3.2025 13:30-14:45 (reálně odlet i přílet víceméně na čas)
A320, reg. EC-LRG
Iberia pro nás poslala téměř čtvrt století starý Airbus A320, který se shodou okolností den předtím ukázal i v Praze a letělo se s ním hezky.
Ze svého místa 7F jsem sledoval šrumec v bussines třídě i vyzkoušel místní wifi, kde ceny za možnost připojení mi přišly naprosto v pohodě a nečekat mě jen asi hodinový let, asi bych do toho šel.
Hned po startu jsem pak viděl místa, kde jsem předevčírem šel. Dělilo mě od těch chvil jen necelých 48 hodin, přišlo mi ale, jako by to už bylo v jiném světě. Všechny ty chmury a stesky, že jsem Camino nedokončil, jsem musel nechat tady, ať se mi to nelíbilo sebevíc.
Ale bylo to fajn, moc fajn. Slunci nadohled a hezky nad mraky, užíval jsem si let, který byl, pokud mám statistiky vedené správně, 190. v mém životě.
Jenže když jsme se dostali blíže k zemi a Madridu, bylo jasné, že slunce tady bude mít teď hodně práce. Celou oblast nejspíš ve velmi nedávné minulosti postihly povodně a pohled na velká zaplavená a jen pomalu usychající území nebyl věru moc pěkný. Sedli jsme k terminálu 4, jež byl v době svého otevření považován za zázrak moderní architektury. Mě čekaly tři hodiny do dalšího letu a připadal jsem si v tom mravěništi trochu zmatený. Byl to takový Brusel, dlouhá nekonečná chodba, jen to bylo všechno větší, hlučnější, divočejší.
Dal jsem si oběd a se zmrzlinou v ruce si ten svůj druhý přestup na tomhle výletě užíval.
V odlehlejší části terminálu jsem si našel místo, kde se dal sledovat provoz a na Flightraru našel Airbus A321, který mě měl odvéz na Gran Canarii. Nebylo to špatné. Pořád bych radši polykal další kilometry cestou do Santiaga, ale když už to nevyšlo, tak ze všech možný variant, co dělat, mi tahle přišla vlastně docela dobrá. S blížícím se večerem si operační Iberie pohrálo (nejspíš z nějakého důvodu) s oběhy letadel, nám přidělili jiné, než původně plánované a výsledkem byla hodina zpoždění.

MAD-LPA, IB 1625
24.3.2025 18:30-20:25 (reálně odlet o hodinu a půl i přílet o hodinu později)
A321neo, reg. EC-OAS

Čekal nás tentokrát necelé dva roky starý Airbus A321 Neo v barvách Iberia Expres. Čekal jsem, že to bude to samé, jako na klasické Iberii cestou z Viga sem, ale byl jsem mile překvapen. V rámci palubní Wifi nebyla nabízena možnost klasického placeného připojení k internetu (nebo jsem to alespoň nenašel), ale naopak bezplatná možnost zábavy v podobě filmů, seriálů a her. I to přispělo k tomu, že jsem se v letadle cítil dobře a celý let, jehož zpoždění se postupně přiblížilo až k devadesáti minutám, si užíval.
Bylo toho ale víc. Letěli jsme na jihozápad a dávali slunci sbohem. Byly to moc hezké pohledy plný barev a mě se to strašně líbilo.
Už za hluboké tmy jsme dosedli na Gran Canarii.
Už jsem tu kdysi byl, věděl jsem, co a jak. Tak jako tenkrát autobus č. 60 a pak vzhůru na sever. Ubytování jsem si našel přímo v Las Palmas nedaleko pláže Alcavaneras a hlavně zhruba 600 metrů od zastávky autobusů dolů na letiště a na jih.
Poprvé jsem přešel lávku přes dálnici a dělal to pak každý večer. Pár stovek metrů a pak naťukat kód, vzít si klíče a ubytovat se v soukromém pokoji hostelu pojmenovaném podle nedaleké a již zmíněné pláže. Ten první dojem nebyl úplně nejlepší. Z vedlejšího pokoje byla cítit tráva, v tom dalším se ještě pařilo, na blízké městské dálnici, po které jsem ostatně do města přijel, panoval i s blížící se půlnocí čilý ruch. Naštěstí únava byla tak silná, že mě v podstatě přikovala do postele a odeslala do říše snů, všem nástrahám okolního světa navzdory…

Devátý den (25.3.2025) Las Palmas a duny v okolí Maspalomas
Ráno mě vítal hluk z okolní silnice a předpověď počasí slibující solidní počasí až někdy od čtvrtka. Jenže bylo úterý a já si pořád nebyl jist, zda sem jet byl dobrý nápad, zda jsem, i pod vlivem rychle ubývajících peněž na účtu, neměl radši letět domů brečet do polštáře.
Ale stačila malá drobnost. Pustil jsem televizi a zjistil jsem, že je chytrá. A když se mi záhy podařilo ji propojit se svým YouTube účtem, došlo mi, že i kdybych nic jiného, těch pár dní tu půjde strávit snadno.
S touhle úlevou jsem pak opatrně nakouknul ven mimo brány svého pokoje. O dvě patra výš byla koupelna i se střešní terasou, na dohled lékárna, kde jsem koupil Betadin tentokrát v gelové verzi, v naději, že v neděli v Gran Canarii a v pondělí v Portu na bezpečnostní kontrole projde (spoiler: prošel) a pak se opatrně vydal do města.
Mělo to být ryze průzkumná cesta a proto z ní nemám žádné fotky. O pár ulic dál mě čekal bulvár Jose Mesa Y Lopez a na ní španělská verze Prioru zvaná El Corte Inglés. Ale to hlavní, pro co jsem šel, nazouváky s odkrytou špičkou, jež mě nebudou tlačit do poraněného prstu, jsem nakoupil až o pár ulic v domě plném různých vůní zvaném Mercado Central.
Byl čas nějak strávit dopoledne, zvlášť, když slunce navzdory počasí přejímalo vládu nad ostrovem. Popošel jsem na hlavní silnici vedoucí na jih ostrova a autobusem linky č. 30 jsem se vydal do oblasti Anglické pláže.

Zde byl původně duplicitně nahrán devátý den.

Desátý den (26.3.2025) Puerto do Mogán
Večerní dumání na terase předchozího večera bylo úspěšné. Cíl jsem našel. Z mnoha cílů mi Wikipedia doporučila přístav Puerto de Mogán. Nacházel se cca 80 km od mého dočasného bydliště a Google mapy mi poradili, že autobusová linka mě tam hodí za hodinu a půl, ale nedostatek času nebyl úplně mým problémem, tak jsem do toho šel.
Vyrazil jsem někdy po desáté, kdy už slunce solidně hřálo a plán byl jasný – projít si místní uličky starého přístavu a pak se autobusem vrátit někam do oblasti Anglické pláže a tam si, stejně jako včera, užít odpoledního sluníčka.
První část cesty byla fajn, to se autobus linky č. 91 řítil po dálnici a krom zastávky u letiště a pár dalších zastávek cestou to bylo v pohodě, jenže kus za Maspalomas, před městečkem Arguineguin, z dálnice sjel a jal obsluhovat místní letoviska, včetně notoricky známého Puerto Rico. Byla to velice hezká podívaná, nádherné pláže, hezké hotely, hezká stoupání a klesání v serpentinách, ale byly to i nervy. Téměř každá zastávka znamenala výměnu tak třetiny frekvence a zastávek bylo hodně.
Plán, noze navzdory, si to tam hezky projít, bral rychle za své a postupně se smrsknul jen do myšlenky „udělat si tu pár fotek a pak rychle zmizet někam k moři.“
Ne, nebylo to hezké. Byl jsem pravděpodobně na jednom z nehezčích míst světa, v téměř ideálním počasí, ale měl jsem toho plné zuby. Na konci jsem z autobusu doslova vyletěl. Tady pomyslně končila civilizace. Nedaleko odsud byla sérií tunelů a sjezdem na okresní silnici zakončena dálnice začínající už někde u Las Palmas, v nedalekých kopcích by se člověk mohl snadno ztratit, početné restaurace lákaly k obědu a pláže ke koupání, dokonce tu nabízeli i výlet ponorkou, ale já po té autobusové cestě plné dlouhých zastávek chtěl hlavně pryč.
Prošel jsem si těch pár uliček, rychle se naobědval v místním Sparu, nakouknul na zdejší pláž plnou lidí a pak hned spěch na autobus, tentokrát linky číslo 1.
Jenže stačilo málo. Třeba jen o trochu míň lidí v autobuse, a hlavně cesta kolem pobřeží až do Maspalomas, který předchozí autobus minul po dálnici. V plné kráse jsem před sebou Kanárské pobřeží plné útesů i drobných opuštěných pláží, malých schovaných hotýlků i velkých golfových resortů.
Vystoupil jsem nakonec v místech, kde se Anglická pláž zvolna mění v San Augustin, uprostřed všech těch restaurací a hotelů a hlavně města, které se intenzivně chystalo na sobotní karneval.
Sešel jsem pak dolů ke pláži, tak jako tenkrát na podzim 2015, kdy jsem tu byl poprvé.
Fascinovala mě tenkrát ta nákupní pasáž na pláži. Všechny ty butiky a restaurace pár desítek metrů od moře. Jenže jakoby se do té doby něco stalo. Byl tu pořád McDonald i Spar, ale jinak jsem to tu nepoznával. Obchody s módou nahradily stánky pro turisty se vším možným. Noblesu primitivismus, úroveň kýč. Turistů od té doby evidentně přibylo a ti si řekli, co chtějí. Byl to hodně smutný pohled.
Zakotvil jsem na lehátku o pár metrů dál a další dvě hodiny si užíval sluníčka. Bylo to fajn, občas se protáhnout, občas se popojít, podívat se do moře. Do něj jsem pochopitelně kvůli palci nesměl, ale i tak mi tu bylo dobře.
Cesta zpět v autobuse je už notoricky známá. Potkávám i soukromou kliniku, kam jsem tenkrát před deseti lety přišel s nějakou virózou a doktorka původem ze Srbska mi pomocí nějakých injekcí zachránila dovolenou.
O kus dál pak u sjezdu na dálnici se nachází malé letiště sloužící aeroklubovému provozu a u něj trenažér pro parašutisty doplněný o letadlo typu DC7. I na to jsem si ze své tehdejší cesty pamatoval. Jenže jak ukázaly moje archivní fotky, tehdy bylo ještě v nátěru místní společnosti Binter Cannarias, zatímco dnes je na něm nějaká reklama a hlavně je ve stadiu postupného rozkladu.
Po příjezdu na ubytování pak klasika večere a pomalé usínání. Pořád bych byl ještě někde jinde a absolvoval poslední kilometry Camina, ale i tahle verze mi začala připadat celkem fajn.

Jedenáctý den (27.3.2025) Pláž Las Canteras
Ráno bylo fajn, nad kávou na střešní terase jsem si užíval prvního sluníčka a pak se vydal na pláž. Kousek ode mě tvoří město Las Palmas jen malá úžina, kde z jedné (východní) strany se nachází pláž Alcavaneras a severně od ní velký přístav plný nákladních i výletních lodí, zatímco z té druhé, západní, je nádherná pláž Las Canteras. Někde u ní jsem tenkrát bydlel, z okna svého hostelového pokoje jsem na ní koukal. Okouzlila mě tenkrát i teď, doslova byla cítit mořem a životem.
Dlouho jsem si tu užíval skvělý mořský vzduch, než jsem se vydal na autobusové nádrazí Santa Catalina a autobusem linky č. 30 se vydal na jeho druhou konečnou k majáku k Maspalomas.
Z této části nemým žádné fotky, poněkud neplánovaně jsem se prošel po pláži kolem dun a pak zakotvil u včera zmíněného obchodního centra, než jsem se po nějaké hodině či dvou slunění vydal zase zpátky do Las Palmas.

Dvanáctý den (28.3.2025) Historické centrum Las Palmas
Ráno jsem si zas užíval svou rutinu – než se mi nabil mobil, dopřával sem si na střešní terase relax a pohodu prvních slunečních paprsků. Ten smutek, se kterým jsem sem přijel, už definitivně zmizel a já si to tu zejména poslední dny neskonale užíval.
Den předtím jsem kdesi viděl fotku katedrály Svaté Anny, ležící přímo v centru Las Palmas, bylo jasné, že tam musím. Místo na dálnici mířící na jih jsem se tentokrát vydal na druhou stranu, na ulici Cale Pio XII a místo meziměstských autobusů využil tentokrát žluté fungující jako MHD v rámci Las Palmas a rovnou se zhádal s jedním jejich řidičem, když jsem po něm chtěl jízdenku jednu zastávku za autobusové nádraží San Telmo, ale on mi tvrdošíjně tvrdil, že tím směrem fakt nejede. Byl to detail, největší kanárské autobusové nádraží míjel asi o dvě ulice, ale další, už tak dost vyhrocenou debatu, jsem neměl síly ani dostatečnou znalost Angličtiny a tak jsem si místo toho potkal na jeho kolegu ze stejné linky a prostě ho bez dalšího vysvětlování poprosil o single jízdenku a jelo se.
Bylo to hezké proplétání uličkami Las Palmas a já si říkal, že na nějakou delší dovolenou by tohle bylo fajn místo.
Stačilo pak vystoupit a byl jsem na náměstí Svaté Anny. Z jedné strany zmíněná katedrála, z druhé strany asi místní radnice, všude plno turistů, nejspíš pasažérů jedné z několika výletních lodí kotvících v nedalekém přístavu, nahoře nad námi Kanárské slunce a kdesi mezi tím vším já, neúspěšný poutník, který je rád, že je právě teď a právě tady.
Zapomněl jsem definitivně na nohu a vydal se do uliček starého města, nasávající atmosféru, jdoucí zdánlivě bez cíle a jen prostě se radující ze svého momentálního stavu.
Podpořen zmrzlinou a plný nadšení, došel jsem pak už na ono autobusové nádraží San Telmo a prvním busem se vydal na jih. I tohle byla rutina, jel jsem tuhle trasu možná pošesté, ale pokaždé to bylo fajn.
V pasáži jsem si dal oběd a pak se zase rozvalil u moře. Dvě tři hodiny na lehátku za dvě a půl Eura, pár procházek kolem moře, to vše zpestřil jakýsi průvod oznamující zítřejší karneval. Večer jsem se zas přes Spar vydal domů a těšil se na poslední celý den, který tu strávím.

Třináctý den (29.3.2025) Telde a Anglická pláž
Přemýšlel jsem, jak ten výlet tady zakončit. Bydlel jsem v největším městě ostrova, logika velela vydat se do druhého největšího města. Tím je podle Wikipedie Telde, ležící o něco na jih. Samotné centrum města leží trochu ve vnitrozemí, ale spadají pod něj četné příbřežní oblasti včetně letiště a různých továren, takže obyvatel má podle Wiki zdroje sto tisíc.
Mě tam přivezla autobusová linka č. 80.
Město, jako by mělo dvě části. Severně od hlavní silnice byl klid. Lidí málo, uličky prázdné. Našel jsem kostel Svatého Jana Křtitele, pokochal se výhledem a u kostela Svatého Františka našel jen německou rodinu, jež měla co nevidět přivítat nového člena rodiny. Byl to báječný klid a já si opět připadal jako objevující turista jdoucí svou vlastní cestou.
Stačilo ale přejít hlavní silnici na pěší zóně jsem se ocitl uprostřed davu místních lidí, užívající si sobotního dopoledne. Ani nevím, co se mi líbilo víc, i tohle, ty davy místních v poklidu korzujících po pěší zóně sem a tam nebo klid kanárského venkova. Užil jsem si obojí.
Dal jsem si zmrzlinu a pak se vydal autobusem opět na Anglickou pláž. Vystoupili jsme z něj předčasně, tak o dvě tři zastávky dřív, než bych měl v plánu. Dál to bylo uzavřené kvůli za pár hodin začínajícímu karnevalu a autobus celou oblast objížděl. Bral jsem to, že alespoň vím, kam se mám večer vrátit a vydal se užít si poslední odpoledne na pláži. Bylo to hořkosladké, neboť mi bylo jasné, že tohle zažívám na dlouho dobu naposled.
Dosud jen kratší procházky kolem moře byly náhle nějak delší, na lehátku jsem víc nebyl než byl. Při jedné z procházek jsem však zahlédl místní zdravotníky oživující postaršího turistu a bylo mi jasné, že jsou starosti a „starosti“.
S tímhle pocitem jsem se pak naposledy vydal autobusem zpátky do Las Palmas, ještě předtím ale přišlo malé zpestření, které to ale všechno zkomplikovalo. Ano, karneval. Bujarý, divoký, nespoutaný. Shodou okolností jsem se dostal k hotelu, kde měl začít průvod a byla to paráda. Uprostřed toho všeho dění jsem si fotil všechny ty masky, všechny ty party busy, neskutečnou atmosféru. Bylo to něco zcela jiného, než jsem dosud zažil.
Jenže tenhle karneval způsobil uzavření mnoha ulic pro silniční dopravu mimo taxiku a pokud snad čekáte, že na zastávkách autobusových linek budou třeba informace o změnách linkového vedení, čekáte marně. Abych pravdu řekl, byl to solidní chaos a nebýt předtím otrlý z Camina, pravděpodobně bych na následující hodiny s hrůzou vzpomínal až do konce života. Tahle to beru jen jako další bezvýznamnou epizodu téhle hodně zvláštní dovolené. Ale popořadě.
Tak především, prvně jsem došel na zastávku autobusu, kde nás předtím autobus cestou z Telde vyhodil a stejně jako mnoho dalších čekal, že když tu jezdí autobusy v jednom směru (z Las Palmas na Anglickou pláž), budou tu jezdit i v opačném směru. To nám záhy došlo, že ne a zatímco proti nám šel dav masek, my šli na další zastávku v naději, že tam už něco pojede, i když nám taxikáři vytrvale tvrdili, že ne.
Bylo už k večeru a začínala být trochu zima, což mnohé nás nutilo k akci. Když nám po další možná půl hodině došlo, že mají taxikáři pravdu, napadlo mě dojet tedy autobusem v opačném směru k Majáku na konečnou a tam chytit spoj zpět do Las Palmas, ať už pojede jakkoliv. Jako na potvoru dalších dvacet minut žádný další nejel. Mě už začínala být zima a pomalu jsem se smiřoval s tím, že snaha o úsporu peněz skončí tím, že dám pár desítek Eur nějakému taxikáři, co mě odveze do Las Palmas. Jako spása se nakonec objevil autobus mířící k majáku. Bylo vyhráno. Teda, myslel jsem si to. Uzavření celé řády ulic logicky způsobilo zácpy na těch dalších, takže k majáku jsme se přesouvali nejen oklikou, ale i hodně pomalu.
Ale i tenhle příběh pomalu mířil ke svému šťastnému konci. Už za hluboké tmy jsem já a dvě dámy, které měly stejný nápad, vyběhly u majáku v Maspalomas z autobusu a ještě uprosili řidiče spoje, jež mířil do Las Palmas, aby nás vzal na palubu, abychom nemuseli čekat půl hodiny na další.
Následná cesta skrz uličky plné turistů užívajícího si karnevalového veselí musela být pro řidiče za trest, ale mě to bylo jedno. Byl jsem rád, že to takhle dopadlo a jen při sledování trasy, kudy autobusy jel, jsem kroutil hlavou. Hledat nějakou ulici, kudy jede odkloněný spoj, hledal bych ho nejspíš dodnes. Mohlo to skončit všelijak, ale skončilo to dobře.
Nakonec jsem byl v Las Palmas v půl desáté a ještě chytám do desíti otevřený Spar, kde si kupuju poslední kanárskou večeři a pak konečně zaléhám.