Fórum Airways.cz

Zdravím všechny, nedávno jsem navštívil místo, které mě naprosto okouzlilo, a tak jsem si řekl, že bych tu zase mohl po dlouhé době trochu přispět, a dodám pár poznámek a fotek z poslední dovolené.


Velikonoční ostrov byl odjakživa mým cestovatelským snem, původním plánem určitě bylo spojit jej s Francouzskou Polynésií, když je to tak daleko a když tam jednou až dvakrát týdně od sedmdesátých let minulého století pokračoval LAN a pak LATAM (létal s Boeingy 707, pak 767 a nakonec 787). Od roku 2020 už návazný let nelétá a ani není v plánu jej obnovit, a tak nezbývá než jednu cestu rozdělit na cesty dvě.

Vždycky mě hodně baví i samotné plánování dovolené, až si někdy říkám, že bych se měl možná raději víc věnovat přítomnému okamžiku, ale potom na cestě si to taky samozřejmě užívám. Takhle jsem se loni v červnu díval, kam bychom se mohli podívat letos za Aviosy, které mám za body u American Express. Po loňské Kostarice chtějí naši čeští přátelé s námi do Japonska, ale asi až za rok, letos to vidí jen několik výletů či dovolených po Evropě, a tak jsem se díval jen na cestu pro nás, kam bychom tak vyrazili na začátku roku. Velikonoční ostrov byl pořád velkým lákadlem, a tak jsem jen tak pro zajímavost začal dostupností bonusových letenek Iberie z Madridu do Santiaga de Chile, která, mezi námi, byla dost slabá, ale nakonec jsem našel jeden let na konci ledna, který mě ale zas až tak úplně nepřesvědčil. Iberia má totiž mnohdy do Santiaga i dva lety denně, vždy létá o půlnoci (přesný čas plánovaného odletu je 23:59), a někdy i s odletem kolem poledne. A právě ten byl k dispozici. Trasa MAD-SCL byla myslím nejdelším letem Iberie, než loni koncem roku otevřela linku do Tokia. Businessem tak často nelétáme, a tak si ho chceme užít, ale přece jenom třináct hodin v letadle přes den mně přišlo už docela dost, zvlášť když existuje i let noční, jehož značnou část může člověk vleže celkem pohodlně prospat.

Mezitím jsem díval na chilské stránky LATAMu na jejich lety ze Santiaga na Rapa Nui a šokovalo mě, že od půlky ledna přes celý únor neměli vůbec žádný let tam ani zpět, zatímco v sezóně mají mít minimálně jeden let denně, ale po většinu dní i dva. Dokonce jsem jim i napsal, kdy je plánují dát do prodeje, ale odepsali mi, že to, co vidím na jejich stránkách, si můžu koupit. Mezitím mě ovšem napadlo podívat se na jejich mezinárodní stránky, kde nějaké lety k dispozici byly, ovšem za ceny minimálně dvojnásobné. Chilský (že by jenom ten?) LATAM má vůbec zajímavý systém cenotvorby a prodeje letenek – pak jsem to sledoval, nabízeli lety a cestovní třídy, jak se jim to hodilo: zatímco na chilské mutaci byla jedna cesta za 147 € v ekonomické třídě v tarifu Full se zavazadly nahoru i odbavenými a možností změny a refundace zdarma, na španělských a jiných stránkách stála 290 € v tarifu základním úplně bez ničeho, přičemž ovšem na chilských stránkách byl k dispozici jen sem tam nějaký let, a často pouze v businessu za 389 €. Jak se blížil čas odletu, cena se zvedala, a dlouho dobu nabízeli pouze třídu business i za ceny kolem 2000 € na mezinárodních stránkách, i když ekonomická vůbec nebyla zaplněná; nakonec se jim business, aspoň na našem zpátečním letu, podařilo úplně zaplnit.

Když jsem říkal, že bych rád na Velikonoční ostrov, všichni mi namítali, co že tam budu dělat, že je to strašně daleko, a hlavně tam vůbec nic není. Ani já jsem tam neplánoval jet jen tam na čtrnáct dní a pak zpět, a tak zbývalo zamyslet se kam dál. Protože se nám před skoro dvaceti lety moc líbilo v Dominikánské republice, kterou jsme celkem procestovali - i přesto, že jsme na začátku pobytu v noci vyhořeli a v šoku utíkající v pyžamu kromě zdraví zachránili jen foťák, přičemž bylo stačilo vzít kufr s pasy a penězi, a bývalo by pak vše výrazně snazší - zadání znělo po Velikonočním ostrově jet se týden válet v nějakém all inclusive resortu do Dominikánské republiky, samozřejmě sem tam s nějakým výletem. Mezitím jsem se podíval na dostupnost bonusových letenek Iberie ze Santo Dominga do Madridu, která byla výborná prakticky na všechny lety (Iberia tam létá jednou až dvakrát denně), a tak už jen zbývalo vymyslet dopravu přes půl kontinentu ze Santiaga do Dominikánské republiky. Punta Cana má lepší spojení a mnohem víc letů než Santo Domingo, navíc plán byl jet někam tam, a tak jsem se díval hlavně na lety do PUJ. Ze všech možností (LATAM a Copa s přestupem, přímý let nějakým dominikánským Arajetem osm hodin nízkonákladově v Maxu s odletem v půl páté ráno) mě nakonec nejvíc zaujala Avianca se svým nočním letem s ranním přestupem v Bogotě v tarifu business za 374 € byť v narrow-body, přičemž bych si myslel, že v okamžiku nákupu byla economy i dražší (byla to zřejmě nějaká chyba, protože nejlevnější business je teď skoro za tisíc), navíc i časově se mi cesta zamlouvala, ušetřila by se jedna noc v hotelu a jeden den strávený cestováním na dovolené.

Byl myslím začátek června, když jsem se jen tak pro zajímavost začal dívat na všechny tyto možnosti, ale nakonec všechno do sebe přesně zapadlo 13. června, kdy se objevila dostupnost na jeden noční let z Madridu do Santiaga na konci ledna a na chilských stránkách LATAMu pár letů na Velikonoční ostrov a zpět zrovna v datech, která jsem si představoval. A tak jsem nakoupil, LATAM v economy tam i zpět, protože mi nepřišlo moc výhodné dát 480 € navíc za dva za jeden směr, i když bych jejich business rád vyzkoušel. Cesta byla nakonec naplánována a zakoupena následovně: z Palmy o půl šesté odpoledne zvlášť letenka PMI-MAD (a zpět), měl jsem koupený i pozdější let, kdyby náhodou něco nevyšlo, ale ten Iberia (Express) později zrušila a přesunula nás na ten stejný, který už jsme měli, zrušil jsem a koupil pro jistotu i další u Air Europa; potom o půlnoci odlet z Madridu s příletem po deváté ráno do Santiaga, nocleh v letištním Holiday Inn, na který mi sto eury za zlatou kartu přispěl American Express (250 € přispívá ročně za kartu platinovou, ale až po roce, měl jsem ji čerstvě), let další den o půl jedenácté dopoledne na Velikonoční ostrov s návratem do Santiaga za tři dny ve 23 hodin (ten o dvě hodiny dřívější let se koupit nedal) a pokračování Aviancou o půl druhé v noci šest hodin do Bogoty a po hodinu a tři čtvrtě trvajícím přestupu a něco přes dvě hodiny dlouhém letu přílet v 11 hodin dopoledne na letiště Punta Cana. Zbytek cesty už v zásadě bezstresový – po týdnu zpět spojem ve 22 hodin ze Santo Dominga do Madridu a po čtyřhodinovém přestupu už jen přískok zpátky na Mallorku.

Zakoupeno bylo sedm a půl měsíce před cestou, a tak jsem čekal, co všechno se do odletu změní. Nakonec Avianca posunula odlet ze Santiaga o tři čtvrtě hodiny dopředu, čímž by se přestup tam po návratu z Velikonočního ostrova zkrátil z dvou a půl hodiny na hodinu a tři čtvrtě. (Mimochodem změny udělali někdy v září, říjnu, ale informovali mě o nich až po Vánocích). Lety na Velikonoční ostrov létají načas, ale i tak mě to trochu znervóznilo, protože člověk se musí v Santiagu přesunout na jiný terminál a absolvovat všechny kontroly a formality. Do toho ale i LATAM posunul lety na Velikonoční ostrov a zpět o 20 minut dřív, a tak jsme byli na dvou hodinách a pěti minutách na přestup. Protože se jednalo o změnu, byť prakticky nepodstatnou, nabídl LATAM možnost změny či vrácení letenky. To jsem si řekl, že zkusím vyměnit zpáteční let za ten, co odlétá z Velikonočního ostrova o dvě hodiny dřív; vzhledem k tomu, jak LATAM uvolňuje a skrývá různé třídy, vyžadovalo to trpělivost a sledování, zda lze let zakoupit na chilských stránkách ve stejné třídě. Ačkoli byl let v ekonomické třídě vidět na mezinárodních stránkách a jeden by si myslel, že když se jedná o změnu způsobenou leteckou společností a let mají, mělo by jít jej změnit, ale musel jsem počkat, až ho prodávali i na chilské mutaci, a až pak jsem ho mohl změnit. Na přestup jsme tedy nakonec měli přes čtyři hodiny, a to už jsem byl výrazně klidnější. A to byly v podstatě všechny změny, které náš itinerář postihly, kromě jedné, ke které se ještě vrátím.


A jak to nakonec probíhalo?

Stručně řečeno, všechno v pohodě. I když ve dnech před odletem na Mallorce celkem dost foukalo, nakonec se vítr uklidnil, Iberia Express a Iberia jsou nejdochvilnější aerolinie v Evropě, a tak mi konečně spadl kámen ze srdce, když jsme se uvelebili v salónku na satelitním terminálu T4S a bylo jasné, že cesta neskončí hned na začátku.


Oba salónky Iberie, jak Dalí v hlavním terminálu T4, tak tento Velázquez na satelitním T4S jsou výborné, na úrovni.


MAD-SCL

Při nástupu nás nepříjemně překvapilo jednání tří dam, které vypadaly, že se u prázdné části gatu pro business třídu náramně baví svými záležitostmi, a jedna z nich nám dost nevybíravým způsobem sdělila, že si napřed musíme jít zvážit naše příruční zavazadla. Měli jsme každý standardní desetikilový příruční kufr, a přitom nárok na dvakrát 15 kg.


Opodál byli pracovník Iberie a váha společná pro všechny cestující, na kterou jsme si museli vystát frontu.


Zrovna jsem na zákaznický servis Iberie napsal, že jsme byli průběhem nástupu do kabiny obchodní třídy celkem nemile překvapeni, a čekal jsem, kolik mi v odpovědi přidělí Aviosů. Tak, nakonec to bylo 5 000.

Do Santiaga jsme letěli Airbusem A350-900, ale nebyl to jeden z těch úplně nejnovějších, kterým jsme letěli třeba loni do Mexika, protože neměl posuvné dveře do uličky pro větší soukromí. Myslím, že v těch jsou i o trošičku větší sedadla, ale i tak se nám letělo pohodlně.


Na uvítanou jsme nedostali šampaňské, ale cavu (šumivé španělské víno vyráběné obdobnou technologií), které se dá koupit už za 10 €, samotná Iberia ho prodává za 12 € ve svém internetovém vinném klubu. Menu cestující dostane, ale může se na něho podívat i dopředu na stránkách Iberie.


Každý jsme si dali jiný předkrm,


jiné hlavní jídlo,


i jiný dezert.


Vyzkoušeli jsme vína a šli spát.

Ráno nás čekala snídaně,


a brzy na to jsme mohli obdivovat Andy,


abychom nakonec přistáli v Santiagu de Chile.


Zašli jsme do hotelu, abychom si tam nechali věci, ale velmi příjemně nás překvapili, když nám řekli, že pro nás budou mít pokoj už za hodinu, v jedenáct. A tak jsme si zašli přes silnici do domácího terminálu vyzkoušet chilské pivo a skoro první, co jsem v Chile udělal, bylo, že jsem při výběru nechal revolutku v bankomatu. Naštěstí s aplikací v telefonu a s druhou kartou to bylo skoro jedno.

Odpoledne jsme se byli podívat po Santiagu, kde se nám moc líbilo.

SCL-IPC
Další ráno jsme se po snídani vydali do vnitrostátního terminálu, měli jsme to jen přes silnici. Letiště v Santiagu se mi líbilo, mezi terminály se dalo přecházet na dvou úrovních, na té horní k odletům určené jen pro pěší se snažili vybudovat zahrádku a odpočinkové zóny s lavičkami.


Lety na Velikonoční ostrov mají zvláštní kontrolu, kontrolovali nám žádost o vstup na ostrov a rezervaci ubytování. Letěli jsme devět let starým Boeingem 787-9, který ovšem vypadal, že už má to nejlepší dávno za sebou.


Zvlášť nás zaujalo, jak moc měl polepená křídla páskou, je to ostatně trochu i vidět na předchozí fotce.


Při nástupu jsem vyfotil i business třídu, má uspořádání 2-2-2, což mi přijde nepraktické, když člověk neletí ve dvojici a musí překračovat cizího člověka nebo naopak být jím překračován.


Koupil jsem sedadla v první řadě ekonomické třídy, hned za přepážkou, ale ta měla přepážky/opěrky mezi sedadly plné, takže jsme měli místa méně, na nohy bylo podle očekávání místa dost.

Letiště na Velikonočním ostrově je nejizolovanějším na světě, nejbližší na Gambierových ostrovech patřících k Francouzské Polynésii je vzdáleno 2603 km, do Santiaga de Chile je to 3758 km. A tak je let monotónní, celou cestu jen nad vodou. Jediným zpestřením bylo, když jsme zahlédli Ostrov Robinsona Crusoe, a pak oběd v podání LATAMu – focaccia, noky s rajčatovou omáčkou a čokoládička, nic, o čem bych psal domů, ale do reportu samozřejmě pro úplnost ano.


Po přistání je člověk účastníkem klasické scény, kdy všichni cestující vystupují na letištní plochu a cestou pěšky k terminálu se fotí s letadlem.


Na Velikonočním ostrově je většina ubytování v hlavní, a vlastně jediné vesnici Hanga Roa, která se nachází hned vedle letiště, a ubytovatelé obvykle čekají na své hosty na letišti, přivítají je květinovým věncem a odvezou na ubytování.


Velikonoční ostrov

Většina lákadel ostrova se nachází v národním parku Rapa Nui, kam je třeba zakoupit vstupenku za zhruba 78 € a kde je možné se nyní pohybovat pouze s místním průvodcem anebo v rámci organizované prohlídky s místní agenturou. Na doporučení michala4 jsme oslovili stejnou agenturu a zakoupili balíček obsahující dva celodenní výlety, výlet na východ slunce u patnácti moai na Ahu Tongariki a taneční přestavení s večeří.


Měli jsme štěstí, že se na ostrově zrovna konal každoroční festival Tapati, a tak jsme viděli, jak se na něho obyvatelé připravují,


i jeho velkolepé slavnostní zahájení, kde snad byli všichni (Rapa Nui má kolem osmi tisíc obyvatel),


i mši, která se konala na stejném místě další ráno, v neděli.


Ještě jsem byl svědkem zajímavého momentu, když kousek od hotýlku při západu slunce žádal mladý Asiat svou milou o ruku.


Klečel tam ale aspoň pět minut a připadalo mně, že něco velmi důrazně recitoval. Taková je asi jejich řeč, rozhodně jsem ji neidentifikoval.


IPC-SCL

Poslední den jsme se s nelibostí sbalili, protože se nám z ostrova vůbec nechtělo; musím říct, že na málokterém místě na světě, které jsme viděli, se nám tak moc líbilo a cítili jsme se tak příjemně. A tak když jsme z našeho ubytování kromě obvyklé sochy moai uviděli i letadlo, které nás mělo odvézt zpět do Santiaga,


museli jsme se rozloučit a nechali se zavézt na letiště.

To jsme mimochodem viděli i při jednom z našich výletů, zrovna tam parkoval Boeing 757 Icelandairu TF-LLL v livery National Geographic, kterým provozují cesty kolem světa.


Terminál je ale taková nevzhledná bouda, která už nedostačuje na kapacitu letadel, která na ostrov nyní létají, tedy Boeingy 787.


Jak jsem se dočetl, letiště by se v příštím roce mělo dočkat nové plochy pro vrtulníky, rozšíření letištní odbavovací plochy a nového provizorního terminálu, definitivní nový terminál by měl být otevřen v roce 2035.

Na letišti u gatu mají i svoji moai.


Zajímavý je bar, který je odděleně přístupný z veřejné části i z části po odbavení, přičemž obsluha se volně pohybuje mezi oběma částmi. Veřejnou část jsem nezkoumal, ale po odbavení jsme si dali pivo, za které chtěli 8 €. Člověk aspoň při čekání na letadlo posedí na vzduchu.


Na zpáteční cestu jsem zkusil dát nabídku LATMu na business, ale jak už jsem psal, byla vyprodaná už dopředu. Protože jsme měli opět sedadla v prvních řadách ekonomické třídy, kterou označují jako LATAM+, nastupovali jsme mezi pvními, hned po cestujících obchodní třídy. Naše palubní vstupenky ale pípaly, při nástupu nám změnili řadu (měli jsme sedadla B a C, která nám zůstala), a když jsem se zeptal, zdali bude na A někdo sedět, řekli mi, že rozhodně ne, protože sedadlo je mimo provoz. A letadlo opravdu vypadalo ještě hůř než to předchozí, které mělo taky jen 9 let, ale křídlo nás tentokrát fakt ohromilo.


Let byl opět nevzrušující, opět stále nad mořem, i jídlo bylo úplně stejné jako při cestě na ostrov. Jen ta byla o čtyřicet minut kratší a po osmé večer jsme opět byli na letišti v Santiagu.

SCL–BOG–PUJ

V Santiagu jsme museli vyjít z vnitrostátního terminálu na mezinárodní, ale na všechny procedury jsme měli dost času.

Zjišťoval jsem, zdali má Avianca pro cestující v business třídě domluvený v Santiagu nějaký salónek, ale ukázalo se, že ne. Ani Priority Pass v mezinárodním terminálu nic nenabízel, a tak jsme využili jednoho ze salónků Primeclass Pacífico, mají je v každém ze čtyř prstů, které vybíhají z hlavní budovy terminálu. My jsme se do toho našeho úplně netrefili i přes optání, protože odletová brána nebyla ještě vypsaná, ale daleko to už potom nebylo. V salónku chtějí za vstup v přepočtu 63 €, ale pro držitele předplatného Priority Pass mají 50% slevu, přičemž kartu chtěli jen vidět, nikam vstup nezaznamenávali. Salónek byl malý, museli jsme na vstup čekat asi deset minut, než se uvolnilo místo, ale celkem hezký. Jen mě překvapilo, že bylo jen jedno teplé jídlo a salát, a že nám počítali skleničky vína, maximum prý byly tři.

Když mi po Vánocích od Aviancy přišla změna času odletu, bylo v mailu napsáno, že do Bogoty letíme businessem a dál economy, i když oba segmenty byly zakoupeny v businessu. Když jsem volal na zákaznické centrum potvrdit změnu času, ujistili mě, že celá cesta je v businessu. Při online odbavení mi ale stránky Aviancy daly palubní lístek do Bogoty v businessu a druhý let do Punta Cany v economy.

Při nástupu jsme opět pípali a ukázalo se, že po nás budou chtít potvrzení o zakoupených letenkách dál z Dominikánské republiky a vidět vyplněnou vstupní kartu tamtéž. Vytiskli nám nové palubní lístky naštěstí s označením business na oba segmenty.

Do Bogoty jsme letěli A320neo, ve kterých mají široká sedadla, která jdou sklopit jen o deset stupňů.


Odlétali jsme po půlnoci, ale i tak jsme dostali večeři.


Věnovala se nám moc příjemná a profesionální letuška, napsali jsme jí pochvalu.

V Bogotě jsme přistáli do mlhy


a pak se šli nasnídat do salónku.


Další let byl Airbusem A320, měli jsme podobné sedačky, ale mám podezření, že let se pak prodával jen v ekonomické třídě, protože po letadle rychle proběhla posádka s nabídkou placeného občerstvení a pak se už jen po zbytek letu věnovala klábosení v přední části kabiny. Když jsem se stevarda zeptal, jestli jako cestující v business třídě nemáme nárok ani na kelímek vody, odpověděl mi, že až od dvou a půl hodiny letu, ale měl jsem pocit, že mu ani nepřišlo na mysl, že bychom mohli mít koupenou letenku v businessu.

Do Punta Cana asi směřuje většina letů odpoledne a večer, my jsme tak byli jedni z prvních, a tak jsme rychle proběhli prázdným letištěm.


Jen jsme hned zaregistrovali doškovou střechu, přesně takovou, jaká nám skoro před dvaceti lety shořela v noci nad hlavou.


Druhá část dovolené proběhla ve znamení totálního relaxu a občasného vzhlédnutí z lehátka, jestli nám nad hlavou nepřelétá zdejší autor úžasných insiderských reportů stenmeller, přeci jenom jsme byli vzdušnou čarou pouhých 11 kilometrů od letiště.


SDQ-MAD-PMI

Zpět jsme odlétali jsme ze Santo Dominga, kde nás nejvíc zaujalo, že těsně po výstupní pasové kontrole nás kontrolovaly tři mladé holky, jestli jsme opravdu razítko do pasu dostali. Zaměstnanost zřejmě musí být.

Na naše letenky jsme dostali pozvánku do velmi hezkého salónku,


který ale měl velmi nezajímavý výhled.


V salónku měli prý nějakého vyhlášeného kuchaře, dostali jsme menu, podle kterého jsme si mohli vybrat předkrm a hlavní jídlo, ale ve výsledku jsme měli nárok jen na nějaké těstoviny, za ostatní jídla z menu chtěli zaplatit.

Zpátky jsme letěli sedm let starým Airbusem A330-200.


Byli jsme nastoupení rychle, dostali jsme opět cavu, ale museli jsme čekat na několik cestujících, kteří se zdrželi na pasové kontrole.

Dali jsme si na předkrm salát caprese a humus s kuřecím masem


a jako hlavní jídlo krevety.


Let nakonec trval jen něco přes sedm a půl hodiny, mám raději, když se člověk může navečeřet, vyspat se a pak v klidu nasnídat, takhle nás na snídani budili celkem brzy.


V Madridu nás při výstupu z letadla kontrolovala policie, nás teda ne, evidentně spíš ty, kteří měli latinskoamerický obličej. Pár dní předtím naše místní noviny informovaly, že přesně touto cestou na Mallorku doputovala celkem velká zásilka drog.

Přesunuli jsme se ze satelitního terminálu T4S na T4, čas do dalšího letu jsme strávili v salónku Iberie Dalí, a za necelou hodinku už jsme pak byli na letišti v Palmě.


Když se mě někdo zeptá, jestli stojí za to trmácet se přes půl světa na malý ostrov uprostřed Tichého oceánu kvůli pár sochám, odpovím bez váhání: ano. Nejen pro ty sochy, ale pro všechno okolo. Velikonoční ostrov je místo, které má zvláštní, klidnou sílu. Naprosto nás okouzlil.

Itinerář byl sice trochu netradiční, ale o to víc mě bavilo ho vymýšlet. A i když to ze začátku vypadalo všelijak, nakonec všechno perfektně vyšlo a na dovolenou budeme dlouho vzpomínat. I když už bych se mohl začít rozmýšlet, kam za Aviosy příště.

Díky za tripreport

S tím plánováním tě zcela chápu, mám to podobně

Jinak ale, nepochybuju že jsou Velikonoční ostrovy zajímavé, ale, prostě, daleko Jak sám píšeš, snad jedině je s něčím nějak na větší cestě spojit ale to je jibak důvod proč se na ně patrně nikdy nepodívám. Moje lenost.

Jsem rád, že můj tip na agenturu někomu pomohl a byl s výběrem spokojený

Druhá část dovolené proběhla ve znamení totálního relaxu a občasného vzhlédnutí z lehátka, jestli nám nad hlavou nepřelétá zdejší autor úžasných insiderských reportů stenmeller, přeci jenom jsme byli vzdušnou čarou pouhých 11 kilometrů od letiště.

V lednu dvě přistání v PUJ (registrace: D-ANRQ a D-ANRE), dva odlety z LRM (D-ANRB a D-ANRF). V únoru jedno přistání v LRM (D-ANRB), jeden odlet ze SDQ (D-ANRP)

Vyborne, vdaka za report aj za tip na destinaciu. Iberia je za mna v business dobra volba, salonik v Madridu vyborny so super vyhladom v T4S plochu. Ked clovek vychyta v low season za Avios, super value for money.

Díky za zajimavý TR.
To plánovaní mě taky baví, ale nejradši mám ten pocit, když to všechno dobře dopadne a já si můžu říct, že jsem to dobře naplánoval.

Děkujeme za krásný TR.
Ano, to je známý trik, že LATAM prodává letenky na Velikonoční ostrov na chilské mutaci za výrazně nižší ceny než na globální mutaci. Lety na chilské mutaci se občas vyskytují, občas nevyskytují, prostě loterie.

...a to som si myslel, že indovia majú tie 787 v nie najkrajšom stave (identický problém, proste ten lak sa z kompozitu na krídlach šúpe a opravy vyzerajú esteticky hrozne...) ale latam ich má ešte "krajšie"... kdeže soudruzi udělali chybu?...

Díky všem, a michalovi4 ještě jednou za doporučení. Stenmeller: vyhlížel jsem zbytečně, bylo to začátkem února, ale to už jsme si vyjasnili.

Teď jsem se dozvěděl důvod onoho vážení kabinových zavazadel u A350:

Nejvyšší soud totiž vyzval Iberii, aby vážila kabinová zavazadla na palubě své flotily letadel Airbus A350, aby se zabránilo překročení 10 kilogramů (14 kg pro business třídu), a aby palubnímu personálu s výškou menší než 163 centimetrů pomáhali zavírat zavazadlové prostory kolega či kolegyně vyšší postavy.

Vyplývá to z rozsudku po odvolání letecké společnosti proti rozsudku Národního soudu z roku 2022 po žalobě odborů ve věci kolektivního sporu.

V žalobě pracovníci požadovali uznání „úsilí vynakládaného“ při zavírání zavazadlových prostor těchto letadel, což „poškozuje zdraví pracovníků“.

Tímto rozsudkem Nejvyššího soudu, který zamítá odvolání Iberie a potvrzuje platnost rozsudku Národního soudu, bude tedy Iberia muset vážit příruční zavazadla cestujících, aby se zajistilo dodržení maximální hmotnosti 10 kg pro ekonomickou třídu a 14 kg pro třídu business.

Kromě toho bude muset zavést organizační opatření pro pracovníky s funkcí vedoucího kabiny při rozdělování úkolů u tohoto typu letadla, aby bylo zajištěno, že zavírání těchto zavazadlových prostor bude prováděno dvěma členy posádky, pokud jeden z nich měří méně než 1,63 metru.

Navíc ke stanovení pracovní výjimky pro palubní personál menšího vzrůstu rozsudek ukládá letecké společnosti povinnost poskytnout uniformy vyrobené z pružnějších tkanin, které umožní členům posádky větší ergonomii pohybu vzhledem k obtížím při manipulaci se zavazadlovými prostory.

Letadla Airbus A350 byla zařazena do flotily Iberie v roce 2018. Tato letadla mají zavazadlové prostory s větší kapacitou, ale kvůli rozdílu v jejich konstrukci je nutné při zavírání vyvinout tlak, aby se zvedla výkyvná část, kde se zavazadla nacházejí, a která má maximální kapacitu mezi 30 a 45 kilogramy.