Fórum Airways.cz

Tento trip report věnuji stenmellerovi

Léto 2024
Volá (nebo píše?) mi kamarád s dotazem, co dělám na podzim 2025. No, co mu tak na to asi můžu odpovědět – jak to mám sakra vědět? Odpovědí mi je že spolu s dalšími lidmi plánuje plavbu lodí přes Atlantik z Anglie do Ameriky, jestli se nepřidám. Všechno to jsou fajn lidi, co dobře znám a s kterými sem podnikl už několik cest (poslední před touto pohříchu už asi před 8 lety) a tak v podstatě neváhám a souhlasím. A o co že se konkrétně jedná? Jde o plavbu ze Southamptonu do New Yorku na palubě Queen Mary 2, posledním „parníkem“, ocean linerem ještě fungujícím v dnešní době. Plavba na Queen Mary 2 je v současnosti nejpodobnější tomu co zažívali lidi při plavbě na Titanicu. Myslím tím samozřejmě styl lodi, typy cestujících, přístup personálu a společnosti jako takové, a ne tak už její konec Prostě tak trochu fancy a snobská záležitost ale proč si jednou něco takového nezkusit a nezažít, když se to navíc dá absolvovat za překvapivě nízkou cenu.

23.října 2025
Jelikož mně čekají téměř tři týdny dovolené, snažím se nahrabat volné dny, jak to jen jde, a tak ráno v den odletu jdu darovat krev. Ano, vím že by po něm nemělo následovat nic pro člověka náročného a já to poruším snad veškerým mým konáním po zbytek dne, ale po odběru sem doposud nikdy nezaznamenal žádný problém, a tak to riskuju (a můj předpoklad se, naštěstí následně i potvrdí). Po odjezdu z nemocnice tak mířím do servisu se svým vozem na plánovanou roční výměnu všeho možného a ze servisu pak do Prahy na letiště k odletu do Londýna. Jelikož se jedná o tak dlouhou dobu, auto tentokrát nechávám stát v rajónu zločince Novotného doufaje, že se mu nic nestane (v podstatě nestalo).
Na letišti se potkávám v salonku Mastercard s ostatními spolucestujícími asi dvě hodiny před odletem. Do Londýna letíme na Gatwick s EasyJetem jeho večerním spojem. Je to podruhé co letím tuhle linku. Poprvé to bylo před 21 a půl rokem a byl to můj úplně první let v životě. Let samotný je poměrně zaplněný, probíhá bez problémů a na LGW tak přistáváme na čas. Na letišti přestupujeme na vlak a trochu nelogicky s ním směřujeme na sever do Croydonu, přespat do místního Travelodge. Ač by mě přišlo lepší vyrazit rovnou směrem na jih a přespat někde blíž k Southamptonu, odkud nám v další den odpoledne odplouvá naše loď, skrz (ne)spoje takhle pozdě večer lepší variantu nenacházíme. Po vystoupení na nádraží East Croydon si celý vyprahlý kupuju v automatu půllitrovku čehosi za snad tři Libry, abych po pár desítkách metrů narazil na i o půlnoci otevřený minimarket s cenami asi polovičními, a tak kupuju něco málo dalšího k pití na další den. No co, chudáka to nepotká.

24.října 2025
Ráno vyrážíme na full english snídani do klasického místního bistra. Popravdě si nejsem vlastně jistý, jestli si ji pak někdo z nás dal (já ne), každopádně nasycení se vracíme na hotel pro kufry a míříme na vlak který nás s jedním přestupem doveze krajinou jižní Anglie do Southamptonu. Cestou ze snídaně se pak ještě stavujeme v supermarketu nakoupit nějaké zásoby, především pak pitivo protože si nejsme jistí, jak to tam na lodi úplně přesně funguje s pitným režimem (jak se následně ukáže, tak zbytečně). Nádraží v Southamptonu se sice od přístavu vzdušnou čarou nenachází příliš daleko, cesta ke kotvišti naší lodi ale vede snad přes půl toho přístavu a obtěžkán jak kufrem tak i taškou s asi 10 litry mého oblíbeného Dr.Peppera se mi nejde úplně lehce a snadno. Zcela a komplet propocený ale procházku nakonec zvládám a nic nám tak už nebrání k nalodění se. To probíhá podobně jako na letišti před odletem. Jen tech přepážek k odbavení je tu daleko víc. Každý z cestujících už dopředu dostal časové okno, ve kterém se má k odbavení dostavit, my na to ale prdíme a dostavujeme se na check-in hnedka z kraje jeho otevření. Nikdo to tam naštěstí neřeší. Jelikož mělo podobný nápad asi víc lidí, z přístavu vyplouváme vstříc vlnám Atlantiku s asi hodinovým předstihem.

24-31.října 2025
Týden na lodi. Může se to zdát jako dlouho a můžete si říkat, že to musí být nuda, ale není. Aspoň tedy já sem se tam nenudil snad ani minutu. Na vysvětlenou, Queen Mary 2 není ten typ lodi který brázdí středomoří či Karibik okružními plavbami. Nenajdete tu tobogány, horské dráhy, hřiště na rugby nebo nevím co ještě. Je to víc taková ta konzervativní, staromódní či jak to nazvat loď. Ne že by tu plavbu nesměli absolvovat i děti ale zábava a snad úplně vše tu je zaměřené na dospělé lidi, především důchodového věku. Po prvním dni na lodi si dělám srandu (i když…) že věkový průměr cestujících je asi tak 94 let. Každopádně, furt se něco děje. Každý den dostanete časový plán toho, co se kde na lodi odehrává a můžete si tak rozplánovat co kde zajít navštívit, absolvovat. My třeba nejčastěji navštěvujeme takové ty hospodské kvízy, které jsou organizovány 2-4x denně na různá (obvykle ale všeobecné) témata. Kamarádi ale třeba taky celý týden navštěvují kurz Bridge pro začátečníky (protože co jiného hrát na takovéto lodi než Bridge, že jo…) nebo různé divadelní představení a přednášky na všemožná témata. No, o zábavu je postaráno, a to svoje si tam najde každý. Je prakticky ale naprosto nezbytně nutné, aby člověk uměl alespoň základy angličtiny. Nemusí být zrovna rodilým mluvčím, zcela bez její znalosti ní si na lodi ale doslova ani neškrtne.

31.října 2025
Brzy v halloweenské ráno připlouváme do ještě nočního New Yorku. Vylodění je otázkou okamžiku a následná imigrační je snad nejkratší co sem kdy zažil:
- Kvůli čemu jste přijel?
- Abych mohl pokračovat na své cestě dál.
- Jak dlouho se v USA zdržíte?
- 12 hodin.
- Vítejte v USA

Na vysvětlenou – když už se někam táhnu takovou dálku tak mi přijde škoda se hned po týdnu a půl vracet nazpět domů. Tak jsme vymysleli že z NY pak ještě někam budeme pokračovat. Během toho více než roku se ladilo, kam to bude. Nakonec se rozhodlo že Karibik. S čímž sem nejprve souhlasil, poté co se ale vybrala konkrétní destinace, a to Portoriko si to rozmýšlím a rozhoduji se naši skupinu opustit a cestovat si ten další týden sám. Ne že bych měl vůči Portoriku nějaký odpor, spíš mně tam osobně nepřijde nic zajímavého, kvůli čemu bych tam vyloženě jel, co bych chtěl vidět. První mě napadá že bych po necelém roce opět navštívil mého kamaráda, který žije v Texasu. Předběžně jsem se s ním na tom i domluvil. Nicméně, v mezidobí rozjel naplno svoje představení oranžáda a svými výroky a činy mě tak namíchnul že jsem se zařekl že teď do USA teda fakt ne. Moje peníze si nezaslouží. Holt ale úplně bez návštěvy USA tato plavba absolvovat jaksi dost dobře nejde, tak sem ji alespoň omezil na nezbytně nutné minimum. Při vymýšlení, kam teda z toho NY následně pokračovat mi tak nějak zbyla Kanada. A tak sem se rozhodl uskutečnit hluboko v hlavě uloženou a roky odkládanou Tour de NHL po kanadských městech ji hrajících. Plán byl navštívit všechna města, bohužel Ottawu se mi do ní zakomponovat nepovedlo. Ostatních šest ale klaplo. To už ale trochu předbíhám.

Po úspěšné imigrační míříme na trajekt, který nás z Brooklynského kotviště naší lodi odveze na Manhattan, kde máme domluvenou úschovnu pro naše kufry a který si do našich plánovaných odletů plánujeme trochu prochodit. Na lodi je nám řečeno že trajekt je pro cestující z Queen Mary 2 zdarma. Přímo v jeho přístavišti o tom žádné info ale nenacházíme, a tak v automatu na něj kupujeme lístek. Doslova snad minutu poté přichází nějaký týpek a začíná tam organizovat frontu lidí rozdávat lístky na trajekt zdarma. Super.

Na Manhattan připlouváme v pořádku a do nějakých ca 15 hodin máme čas na jeho prozkoumání. Já velím první navštívit nějakou lékárnu. Na lodi jsem se totiž dokázal vcelku nepěkně nachladnout a druhou polovinu plavby jsem strávil se stupňujícím se bolením v krku. Kupuji obdobu našeho Paralenu a něco na bolest v krku k tomu (což se ukáže jako velká chyba…), splachuju to kýblem černé tekutiny ze Starbucks a můžeme vyrazit objevovat jeho krásy. Motáme se úspěšně po něm, nachodíme hromadu kilometrů načež míříme zpět pro naše kufry a rozdělujeme se – kamarádí míří na JFK směr Portoriko a já na La Guardii směr Toronto.

Přesněji, mířím do Winnipegu ale s přestupem v Torontu. Cesta na La Guardii probíhá bez problémů. Z La Guardie sem již jednou kdysi odlétal a měl sem ji zapamatovanou jako takové spíš nádraží. Něco jako berlínský Tegel. Buď to byl tehdy jiný terminál nebo ji za těch několik let stihli přebudovat, ale tentokrát se objevuji na veskrze pěkném a moderním letišti. Jak už sem dřív zmínil, dnes je halloween, a tak palubní vstupenky před nástupem do letadla kontroluje kovboj či Mozart (či koho mají symbolizovat). Na přesun do Winnipegu sem koupil letenky u společnosti Porter, která lety operuje Embraerem 195. Nástup do letadla je na čas, na přestup v Torontu mám přes dvě hodiny, a tak jsem v klidu. Jaká to chyba. Nejprve asi půl hodiny jen tak stále stojíme u brány, aniž bychom se pohnuli, byť jen o centimetr. Následně nás vytlačí ale popojedeme možná tak pár set metrů a zase stojíme. Tohle se pak opakuje bohužel ještě několikrát, a to má za následek, že do vzduchu se dostáváme s dvou hodinovým zpožděním. Mezitím mi od Porteru přichází mail, že jsem byl přehozen na ranní spoj s přestupem v Ottawě. No vida, tak nakonec se dostanu i do té Ottawy (aniž bych tedy o to v tento okamžik stál…). Piloti a pak i personál v Torontu zpoždění zdůvodňoval počasím, jsem si ale jistý že za to mohla tehdejší rozepře mezi republikány a demokraty ohledně financování státních zaměstnanců a v důsledku neplacení mezd jim jejich absence v zaměstnání, v tomto případě na kontrolní věži letiště. Z toho důvodu prý nemám nárok na nic než právě přehození na nejbližší možný let a jak jídlo, tak případný hotel si mám zajistit na své náklady. Skvělé. To potěší.

Ještě v letadle si vzpomínám na lék proti bolení v krku, který sem si dopoledne v NY koupil a který mám brát vždy ráno a večer (kupoval sem ho dopoledne a tak sem si ho plánovaně už nebral s tím, že ho vezmu poprvé až v ten večer) a hážu ho do sebe. Osudová chyba. Po vytištění nových palubních vstupenek se, vzhledem k tomu že už je před půlnocí a let do Ottawy mi letí po sedmé ráno, rozhoduji se nehledat hotel ale složit své kosti k bráně, odkud ráno budu odlétat. Kupuji něco lehkého zakousnutí a k pití a zaléhám.

1.listopadu 2025
Po asi hodině mně probouzí nic moc pocit v žaludku. Říkám si asi jsem se málo najedl (moc sem toho za celý den nesnědl, až na klínek pizzy u Times Square myslím že nic) a tak do sebe futruju trochu dalšího jídla. To už ale cítím že něco není v pořádku. Vstávám a mířím na záchod kde to ze mě letí ven. Spodem. Prozatím. Vracím se k bráně a už tou cestou si připadám jako zpátky na lodi – zem se pode mnou kymácí ze strany na stranu a uhýbá mi před mými nohami. Co to k***a je?! Tentokrát si sedám ale vydržím to možná tak 10 minut a musím zpátky na záchod. Tentokrát se zdá že to mi v žaludku a střevech ještě zbývá bude chtít jít krom spodem ven i horem. Nakonec se ukazuje že ne, „jen“ mě to ale nadrapuje a neustále mám nutkání zvracet, ven se mi nedaří dostat ale nic. Takto se to opakuje v asi půl hodinových intervalech, jsem schopný jenom stát na nohou, prostory toalet už ani neopouštím a jen se zavírám do kabinky kde čekám na pravidelný příchod nevolnosti. Ještě že je hluboká noc a nikde nikdo není. Takto tam trávím čas až nějak do šesté ráno, kdy sbírám odvahu a přesunuji se k bráně odkud mám odlétat do Ottawy. Je mě sice líp ale tak možná a jedno procento. Takže furt hodně blbě. Nevím co mám dělat, jestli mám nasednout do letadla a doufat že let (a následný přestup nějak zvládnu…) nebo jít najít doktora nebo co.

Nakonec se rozhoduji riskovat a nasedám do letadla. První co tak si v něm beru do rukou blicí sáček, kdyby bylo nejhůř. Ottawa je z Toronta doslova kousek a let tak netrvá dlouho ale mně připadá, jak kdybych letěl přes Atlantik. Je mi neskutečně špatně a doteď zpětně nechápu že jsem během letu ten sáček nemusel použít. Po výstupu v Ottawě jsem úplně na dně a nevím co dělat dál. Jestli se na všechno vykašlat a zamířit do nemocnice. Nebo si najít doktora alespoň tu na letišti. Či vyrazit do Ottawy, najít si nějaké ubytko na dva-tři dny kde bych se vypotil, dal do pořádku a pokračoval v cestě pak. Nevím. Jsem zoufalý. Volám si i o radu přítele na telefonu. Házím do sebe paralen a brufen. Pár minut po té (takže tyhle ty mňamky ještě nemohli zapůsobit) se najednou začínám cítit líp. Během možná dvaceti minut se ze stavu „je mi na chcípnutí“ dostávám do stavu „kde je sakra to letadlo, jedem!“. Doslova zázrak. Obrat o sto osmdesát stupňů. Do letadla směr Winnipeg nasedám jako vyměněný a po přistání se cítím naprosto v pohodě. Jako by mi ani nic nebylo. Jsem samozřejmě rád ale nechápu.

Mířím na ubytování, kterému sem ještě včera večer stihnul napsat o tom, že bohužel nepřijedu a první noc z dvou plánovaných tak ruším. Odpověděl mi, že je to mrzí, ale že druhá noc mi samozřejmě platí a můžu bez problému dorazit kdy chci. Aspoň že tak. Ubytovávám se a při vyprazdňování kapes mi padne zrak na krabičku léků proti tomu bolení v krku. Je na ní napsáno že jedna pilulka účinkuje 12 hodin a uvolňuje se během té doby postupně. A jsme (asi) doma. Docvakává mi že špatně mi přestalo být v podstatě přesně po těch 12 hodinách co jsem si ten lék vzal, a i ty návaly nevolnosti by odpovídali nějakému tomu pozvolnému uvolňování léčiva z pilulky. Závěr tedy je že jsem pravděpodobně na něco, co je obsaženo v tom léku buď přímo alergický nebo mi to nedělá dobře. Případně to je nějaký fakt silný dryják. Tak jak tak už sem si druhou pilulku nevzal (od toho bolení v krku mi jinak pomohla i jen tato jedna pilulka…).

Z domu se pak přesunuji pěšky na zimák, je to asi dva kilometry a říkám si, že se aspoň trochu projdu a zmátořím, navíc už sem měl fakt dost hlad tak i cestou něco zobnu. Jdu kolem Harvey’s a tak si říkám že vyzkouším Kanadský fast-food. Objednávám klasiku – hambáč, hranolky, pití. Chvíli po objednání, když na jídlo čekám, se mi najednou zase začíná dělat špatně. Po donesení ho jsem schopný asi dvakrát kousnout do hamburgeru, sníst pět hranolek a ze dvakrát si srknout koly a všechno letí do koše. Musím ven na čerstvý vzduch páč se jinak bojím že to žaludek nedá. Chjo. Opět zdeptaný mířím dál ke stadionu, naštěstí se mi ale venku na chladném vzduchu dělá během chvilky zase líp. Po usádlení se na svém místě následuje ale repete a zase se mi zvedá žaludek. Problém detekuju ve „vůni“ přepáleného oleje z nedalekého stánku. Naštěstí už je to jen lehké nevolno a hlubokým dýcháním se mi ho podaří během první třetiny zažehnat (už až do konce mé cesty nadobro!). Winnipeg Jets hrají na nejměnším stadionu z celé NHL, vejde se do něj při hokeji "jen" lehce přes 15 tis lidí. Trošku rozdíl oproti naší Extralize Jinak Winnipeg jako město je pro mě vcelku zklamáním. Ne že bych od něj měl nějaké očekávání nebo sem jen možná byl v jeho ne zcela výstavní části ale přišel mi takový zanedbaný, omšelý, nevím jak to líp popsat.

Winnipeg Jets – Pittsburgh Penguins 2:5


2.listopadu 2025
Dnešek mám pouze na přesun nazpět do Toronta. Mířím na bus co mě zaveze na letiště. Při nástupu dávám řidiči 5 Dolarovou bankovku (jízdné stojí 3,5 dolaru) a řidič říká že to musí být přesně. Říkám, že mám pouze bankovky. Vytahuju platební kartu. Tou to prý platit nejde. Řidič asi sekundu přemýšlí, pak mávne rukou a mám prý jít bez placení. No tomu říkám nápad! Škoda jen že jsem nevěděl že to takhle funguje už když sem do Winnipegu přiletěl a bral si Uber Na letišti jsem překvapený z příjemných cen za občerstvení. Už v tom NY kdesi uprostřed Manhattanu jsem za vědro plné kafé ve Starbucks platil (pokud si dobře pamatuju) stovku. Tady na letišti, kde, když to budu brát ve srovnání s Prahou, bych si správně měl potřebovat před schválit hypotéku, platím za necelý půllitr 55 Kč. To je pak radost platit. V Torontu pak mířím pouze na (totálně přetopené) ubytování a padám do postele.

3.listopadu 2025
Dnes budu dělat pouze dvě věci – od rána se válet v posteli a v podvečer vyrazit na hokej. Splněno na 100 %. Toronto považuju za moc pěkné město, prošel sem si ho ale už při mé první návštěvě tu v r. 2016 a tak i vzhledem k poměrně zimě venku, a ještě přetrvávajícímu nachlazení trávím čas na hotelu. Dneska mám asi nejvzdálenější ubytování od stadionu, přes půl hodiny chůze. Ne že bych po tom nějak zvlášť toužil ale ceny ubytování – a to i přes airbnb – vyletěly za poslední roky neskutečně. A víc jak 100 babek jsem ochotný za noc zaplatit jen opravdu výjimečně.

Toronto Maple Leafs – Pittsburgh Penguins 4:3
4.listopadu 2025
Další štací mojí Tour de NHL je Montreal. Vzhledem k jeho blízkosti od Toronta mi přišlo zbytečné letět, poohlédl jsem se tak jaké mám jiné varianty přepravy mezi těmito dvěma městy mám a zvolil Megabus. 7 hodin na prdeli sice nezní jako něco co by chtěl člověk zažít, mně ta cesta utekla ale překvapivě rychle a v pohodě. Asi tomu přispělo i to že jsem měl celé dvousedadlo sám pro sebe. Po nezbytném nákupu a spotřebování cisterny černé pochutiny ve Starbucks mířím rovnou na moje dnešní ubytování, které mám vzdušnou čarou snad 100 metrů od stadionu. Pěšky je to pak skrz bloky budov stojících v cestě dál nicméně i tak nejblíž co kdy budu mít. Navíc za fajn cenu. Zatímco Winnipeg má stadion pro hokej v NHL nejmenší, v Montrealu se nácházi stadion pro hokej naopak největší a to nejen v celé NHL ale rovnou i na celém světě a to necelých 21 tis. návštěvníků.
Po skončení hokeje a příchodu na recepci prosím človíčka tam o vysvětlení, jak funguje tamní MHD, resp. jaký lístek potřebuji pro moc zítřejší cestu na letiště, protože jsem to sám z webu dopravního podniku nebyl schopný rozklíčovat. Je mi to vysvětleno ale zároveň mi recepční říká, že až do zítra rána probíhá stávka řidičů MHD. Že mě to překvapuje, jsem přeci ve frankofonní části Kanady a tak co čekat jiného než stávku… Ptá se mně, kdy mi to letí, odpovídám že vyrazit z hotelu bych potřeboval tak nejpozději v 7, spíš i dřív. Odpovědí mi je že právě do 7 ráno probíhá stávka, ale pak by měli začít busy opět jezdit. Teoreticky teda. Super, už vidím, jak budu ráno lovit uber abych stihnul letadlo.

Montreal Canadiens - Philadelphia Flyers 4:5
5.listopadu 2025
Ráno opouštím hotel plný napětí a mířím k nejbližší autobusové zastávce, ze které mi jede spoj na letiště (fun fact – je to linka č. 747). Nebo teda spíš má jet. A nakonec opravdu pár minut po sedmé přijíždí. Uf. Bez problémů tak stíhám dorazit na letiště odkud odlétám do Vancouveru. Tento jediný let nemám koupený u některého z low-costů ale u národního dopravce Air Canada který tuhle linku operuje s A330. Let trvá 5 hodin a je to pro mě příjemná změna letět v širokotrupém letadle. Přece jen je to pohodlnější než všechny ta A320/B737 a spol. Po příletu do Vancouveru mě Metrovlak z letiště vysazuje přímo v centru odkud to mám na moje dnešní ubytování jen pár bloků. Přicházím na recepci, kde na mě čeká mladá slečna. Odevzdávám jí pas, načež se mně ptá – vy jste z České republiky? Odpovídám, že jo načež takovou tou klasickou americkou češtinou spustí „na mně můžete mluvit česky, já trochu umím“. Zůstávám na ni hledět, že potkám na recepci levného hostelu na druhém konci světa někoho, kdo umí mluvit česky jsem ale opravdu nečekal Ptám se jí kde se to naučila, jestli jsou (pra)rodiče Češi či přítel apd. ale prý ne, prý studovala češtinu na univerzitě v Kanadě a pak byla rok na výměnném studijním pobytu v Česku. Husté

Vancouver Canucks – Chicago Balckhawks 2:5
6.listopadu 2025
Na dnešek se mi nepodařilo najít žádný program. Zašel bych klidně na nějaký jiný sport, či koncert ale nic co by mě zaujalo nenacházím. Jako náhradní program jsem si říkal že, pokud bude pěkné počasí, vyrazím třeba na výlet do olympijského Whistleru či prostě někam do okolí Vancouveru. Počasí je nicméně nakonec takové nijaké, chvíli prší, chvíli zase ne a navíc je komplet zataženo s nízkou oblačností a tak trávím celý den čuměním na seriály. No co. I tak se dá trávit volný čas.

7.listopadu 2025
Čeká mě přesun do předposledního místa mé Tour de NHL a to do Calgary. Letenku jsem si koupil u WestJetu a tuto linku operuje s B737. Na letiště se bez problémů přesunuji opět pomocí vlakometra. Let samotný probíhá v klidu, jsou z něj alespoň pěkné výhledy na Skalnaté hory pod námi. Po příletu se z letiště v poklidu přesunuji na hotel, kterým je tentokrát Hilton. Z nějakého důvodu byl v docházkové vzdálenosti od stadionu nejlevnější zástupce právě tohoto řetězce. No, nakonec proč ne. Hotel je to evidentně zánovní, moc pěkný, dokonce je součástí mého pokoje kompletně zřízená kuchyň. Normálně bych to kvitoval ale vzhledem k tomu že tentokrát tam strávím opravdu jen noc a jídlo si plánuju dát na hokeji zůstává během mého pobytu nevyužita. Cestou na zápas si na mapě všímám vyhlídkového místa u stadionu. Ještě před jeho začátkem tam vybíhám a akorát při západu slunce se mi naskýtá výhled na asi nejpěknější panorama celé mé cesty.

Calgary Flames – Chicago Blackhawks 0:4

8.listopadu 2025
Dneska si můžu přispat, protože mě čeká pouze krátký přesun, a to do posledního místa mé Tour de NHL, jak již možná tušíte, do Edmontonu. A je to podobný případ jek Toronto s Montrealem – města mi přijdou u sebe tak blízko že nad letadlem ani nepřemýšlím a rovnou pátrám, jestli jezdí mezi městy vlak či autobus. První sem nenašel ale bus už ano, a to rovno FlixBus. Jako tu u nás v Evropě. Dokonce se lístky na něj dají koupit přes český web FlixBusu. Paráda. Cesta samotná trvá lehce přes 4 hodiny a jen v Calgary samotném má tři zastávky. Na jedné z nich nastupuje a na mou dvojku sedadel si k oknu přisedává paní, jejíž pozadí by jí, co se rozměrů týče mohl závidět i Štýrský valach. Vůbec nic proti koním, jen by teda zrovna nemuseli cestovat v jednom buse se mnou, navíc na stejném dvousedadle. Jsem tak vyobcován půlkou jejího pozadí do uličky. Po chvilce si toho všímá řidič (sedíme v první řadě sedadel na pravé straně autobusu), který vypadá jak somálec po dietě, smutně se tak na mě podívá a říká „další zastávka je až napůl cesty do Edmontonu a sedadlo za vámi je volné, pokud chcete“. S díky jeho nabídku přijímám. Cesta mně pak už ubíhá mnohem veseleji. Ubytování v Edmontonu mám pak asi půl kilometru od stadionu. Ne tak pěkné jako byl Calgarský Hilton ale pořád hodně pěkné. Večer jsem pak na stadionu svědkem největší prohry domácích v jejich téměř padesátileté historii na domácím ledě. U mě dobrý, viděl jsem spoustu gólů, většina návštěvníků zápasu to ale stejně nevnímala.

Edmonton Oilers - Colorado Avalanche 1:9
9.listopadu 2025
I dnes si můžu přispat, už domů mi to z Edmontonu letí až po 14 hodině. Na letiště tak mířím až před polednem nejprve metrem a následně autobusem – stejně jako v Montrealu se jedná o linku č.747. Edmontonské letiště se jinak nachází poměrně daleko od města, z centra je to tam dobrých 30 km. Cesta domů je pak kombinace letů s WestJet a Air France. Nejprve se vracím nazpět do Calgary, tentokrát už letecky a jelikož se jedná spíš o skok, než let tak je operován vrtulovým Bombardierem Dash 8. Což i vcelku kvituju páč sice vrtulovým letadlem jsem už sice dřív letěl, ale v dnešní době je to přeci jen ve srovnání s proudovými letadly vcelku vzácnost. Z Calgary pokračuju opět s WestJetem do Paříze na CDG. Na této lince WestJet nasazuje B787 což je fajn. Míň fajn už ale pro mě je že let trvá nějakých 9 hodin, a to už je na mě moc. Ke konci už nevím, jak si sednout, kam se nahnout, kde se skrčit. Přílet do Paříže je pro mě vysvobozením.

10.listopadu 2025
Zatímco předchozí dva lety jsem měl na jedné letence, přískok do Prahy s Air France jsem si kupoval už zvlášť a na přestup jsem si nechal 3 hodiny. Snad celý svůj letecký život slyším na CDG jen samé nadávky, ale já si prostě nemůžu stěžovat. Přestup jsem zvládl snad ani ne za ¾ hodiny a jelikož let z Calgary přiletěl na čas, měl jsem ještě před odletem do Prahy spoustu času. Spoj Air France odlétl na čas a já sem tak po odpoledním příletu do Prahy mohl nasednout do svého auta a po jeho úspěšném nastartování (aplikace v mobilu mi už týden hlásila že má slabou baterii a že chce dobít) sem mohl vyrazit domů na východ naší vlasti.

Výborné! Já, jako velký fanoušek hokeje (Vegas Golden Knights) velmi oceňuji hlavně fotky stadionů a opět mi to připomnělo, že už musím zapracovat na té letence do LAS a kouknout na mé oblíbené Zlaté rytíře.

super! nikdy sa mi nepodarilo dostat na NHL alebo NBA, bleda zavist mnou lomcuje!

Hezké. Dej příště vědět včas až za půjdeš na hokej, sázka proti domácím se mi jeví vcelku výhodně

jako dobrý, škoda, že nevyšla ta Ottawa... Na jaře jsem občas kouknul na zápasy play-off ve Winnipegu a ty jejich white-outy vypadaly dobře. Škoda že nevyšlo kanadský finále, ale zase v semifinále na západě 2 týmy z Kanady a 2 týmy z Mexika - koho by ještě před pár lety napadlo, že NHL bude takhle inkluzivní

V březnu se u Air Canada s přestupem v Montrealu konečně trefili do večera, kdy se hraje NHL, takže mám v plánu Canadiens - Maple Leafs. Jenom teda odlet ve 22:50 do Bogoty je trochu na hraně...

Holt nejde mít a vidět všechno najednou Něco mi ale říká že pokud věci i nadále půjdou jak mají, nebyl sem tam naposled a příště bude i ta Ottawa

Sau píše: 29. 12. 2025, 10:24 Týden na lodi. Může se to zdát jako dlouho a můžete si říkat, že to musí být nuda, ale není. Aspoň tedy já sem se tam nenudil snad ani minutu. Na vysvětlenou, Queen Mary 2 není ten typ lodi který brázdí středomoří či Karibik okružními plavbami. Nenajdete tu tobogány, horské dráhy, hřiště na rugby nebo nevím co ještě. Je to víc taková ta konzervativní, staromódní či jak to nazvat loď. Ne že by tu plavbu nesměli absolvovat i děti ale zábava a snad úplně vše tu je zaměřené na dospělé lidi, především důchodového věku. Po prvním dni na lodi si dělám srandu (i když…) že věkový průměr cestujících je asi tak 94 let. Každopádně, furt se něco děje. Každý den dostanete časový plán toho, co se kde na lodi odehrává a můžete si tak rozplánovat co kde zajít navštívit, absolvovat. My třeba nejčastěji navštěvujeme takové ty hospodské kvízy, které jsou organizovány 2-4x denně na různá (obvykle ale všeobecné) témata. Kamarádi ale třeba taky celý týden navštěvují kurz Bridge pro začátečníky (protože co jiného hrát na takovéto lodi než Bridge, že jo…) nebo různé divadelní představení a přednášky na všemožná témata. No, o zábavu je postaráno, a to svoje si tam najde každý.

Po přečtení tohoto reportu jsem o tom dlouho přemýšlel. Líbí se mi ta romantická představa jet přes oceán lodí. Ale ten týden tam... ty popisovaný aktivity by mě asi týden v kuse nebavily

Já se toho trochu bál z počátku taky Možná jet sám tak by to bylo horší. Byli sme ale čtyři a na nudu jsme fakt nenarazili

To je ale krásný report A pak, že není o čem psát! Dokonce jsi nás vzal na místo, kam bych nikdy dobrovolně nezavítal - zaoceánská loď. Mám z toho naprostou hrůzu.

Tak snad se nám to tu zase začne hemžit novými trip reporty.