Večer potkávám v centrále naší letecké společnosti dvě mé oblíbené kolegyně – letušku Annu znáte z předešlého dílu. Právě ji vytáhli ze standby. Posílají ji do Johannesburgu. Do thajského Bangkoku má pak namířeno kamarádka Tessa. Jelikož se i Anna s Tessou dobře znají, rychle si vyměníme poslední drby z mikrosvěta, kterým letiště ve Frankfurtu je.
Já dnes letím také do tepla. Čeká na mě Kapské Město. Během pobytu mám v plánu spojit příjemné s užitečným. Jdu prozkoumat terén a omrknout pár hotelů, kde se s manželem plánujeme na konci tohoto měsíce ubytovat. Na jih Afriky se totiž vydáváme na dovolenou.
Dnes se mnou letí kapitán, který mě minulý měsíc vezl na Maledivy. Velmi sympatický Gerd si s sebou tentokrát nebere ploutve, nýbrž loďák, který plánuje nacpat jihoafrickým vínem, jídlem a dárky pro své děti.
Posádka se zdá být sympatická. Vedoucí kabiny Leon se stal purserem teprve nedávno. Tessa s Annou ho podezírají z toho, že chodí s jedním z našich kolegů. Ten s námi dnes ale nepoletí.
Poletí s námi přenádherná indonésko-německá míšenka Kiara, starší Holanďanka Guusje, třicetiletá kráska s maďarskými kořeny Barbara, Němka řeckého původu Nikoleta, syn tureckých migrantů Mehmet, dvacetiletá Sandra z Kolína nad Rýnem a pětapadesátiletá letuška Sabine.
Sešlo se to skvěle – řekl bych, že dobytí Konstantinopole, Benešovy dekrety nebo holandské koloniální aktivity v jihovýchodní Asii by byly vhodnými tématy pro příjemnou diskuzi u večeře.
Dnes pracuji v economy class – se Sandrou, Mehmetem a Sabine. Konkrétně Sabine se nám už od začátku zdá být lehce demotivovaná.
Létá pětatřicet let a jde na ní ihned poznat, že ji tato práce už tuze nebaví.
Problémem je u takových kolegů často to, že do důchodu mají ještě celkem daleko, avšak na změnu se cítí být již velmi staří. Bylo by mi Sabine i líto, kdyby si však svou frustraci nevybíjela na našich hostech.
Při nástupu na palubu zjistí jeden pasažér z Rumunska, že na cestující v premium economy čeká na každém sedadle půllitrová lahev vody. V economy class ale nic takového není. Obrátí se tedy na Sabine s dotazem, zda by i on nemohl lahev vody dostat.
“This is economy class! We don’t give our economy class passengers the entire bottle. This is not a restaurant, sir. This is an airplane. It’s supposed to bring you from point A to point B!”
Celé situaci přihlížím s otevřenými ústy. Než se hanbou propadnu do zavazadlového prostoru, jdu situaci trochu uklidnit
Reakce mé kolegyně totiž pána vůbec nepotěšila.Jelikož není let překvapivě plný, vezmu z poloprázdné premium economy jednu lahev a věnuji mu ji. Usměji se a snažím se mu vysvětlit, že to tak kolegyně nemyslela. Avšak jednoho naštvaného pasažéra tato situace vygenerovala a před námi je společných dvanáct hodin v uzavřeném prostoru. A to vše kvůli pitomé vodě.
Naštvaný host vs. flaška vody jsou stovky až tisíce eur vs. pár centů. Já prostě nechápu, proč mají někteří kolegové tak silnou potřebu komplikovat si život. Prvním pravidlem při naší práci je, že nikdy, ale opravdu nikdy nejdete se zákazníkem do přímého konfliktu, pokud jejich chování vyloženě neohrožuje bezpečnost letu. Odpověď je prostě vždy ano. A pokud musíte říct ne, trpělivě a slušně to vysvětlíte a omluvíte se. Máte-li spokojeného hosta, máte i jednodušší práci.
O pár minut později jsem svědkem další divné interakce Sabine s hostem. Avšak to tu odmítám popisovat. Nicméně mě to celé dohnalo k tomu, že jsem musel popadnout Sabine za rameno, odvléct ji stranou a vysvětlit jí, že takhle se to u nás nedělá. Tohle není žádný devadesátkový Aeroflot.
„Jo, ale u některých má člověk prostě pocit, že se zavazadlem odbavili i mozek,“ skáče mi do řeči. Snažím se nonverbálně tlumit její výlev, protože je dost hlasitý na to, aby ho slyšelo minimálně pět řad za záclonou.
„To je ale něco, co přece nemůžeš jen tak vypustit před zákazníkem,“ snažím se s relativním klidem vysvětlit někomu, kdo má nalétáno tři dekády a je dvakrát starší než já.
Noční let je pohoda. Cestující jsou sympatičtí, velká část jich pochází z Holandska. Po servisu večeře Sabine mizí do neznáma. Spolupráce s ní je dost mizerná, protože vždy udělá pouze to své nutné minimum. Ale se Sandrou a Mehmetem se nám vše daří zvládat i bez ní.
O pár hodin později probouzí naše cestující magický východ slunce nad africkou savanou. Stěny kabiny zabarví ranní paprsky do červené a oranžové. Vzduchem se nese vůně ohřáté snídaně, zápach vyzutých bot a halitózy. Ještě jeden servis a pak už jen přistání na letišti Cape Town International.
V Africe se vystupovalo po schodech. Celý proces trval snad hodinu, protože jsme přistáli v době ranní špičky a k dispozici nám tak byl pouze jeden autobus. Ten musel cestující svážet asi na pětkrát. Začínám mít pocit, že místní absolvovali stáž u nás ve Frankfurtu, kde také nikdy nic nefunguje.
Počasí je hotový sen a pobyt v Kapském Městě nemůže být jiný než nádherný.
V obchodě nakoupím nějaké jídlo pro našeho psa, protože mu jihoafrické psí žrádlo šmakuje a sehnat pštrosa s rýží či Buffalo Sunday Roast je v Německu prakticky nemožné.
Také omrknu hotely, které se stanou za pár dní naším domovem.
Zpět do Německa se vracíme druhý den večer. Sabine má trochu lepší náladu. Alespoň mi přijde říct, abych jedné ženě sdělil, že si má uložit termosku stojící u nouzového východu do přihrádky. Ona jí to asi nemůže říct sama, když už tam stojí. Ale možná budu radši, když Sabine s nikým mluvit nebude.
JAR opouštíme s devadesátiminutovým zpožděním. Museli jsme totiž vyložit pasažéra, který tento týden prodělal operaci a sedm dní v kuse nic nejedl. Krátce po nástupu se mu přitížilo. Jsem rád, že se situace vyřešila na zemi, a ne někde nad centrálním Kongem. Vyložit hosta netrvá tak dlouho. Najít jeho zavazadla zabralo času nejvíce. Troufnout si na tak dlouhý let v takovém stavu je slušná frajeřina.
Všemu přihlíží mladý pár z Karlsruhe. Žena se ptá, jak se v takovém případě postupuje. Věci jí vysvětlím. Chvilku si povídáme. Je velmi příjemná. V tu dobu ještě netuším, že i ona si pro nás připravila nějaké to překvapení.
Kromě Němců pochází většina našich cestujících ze Švýcarska a Francie. Také máme na palubě hodně Poláků. U Poláků často pozoruji jednu zajímavost – buď jsou to jedni z těch nejmilejších a nejméně náročných cestujících, anebo se naopak chovají, jako by jim patřilo celé letadlo, a dost dlouho trvá, než se vám podaří prolomit ledy. Nic mezitím neexistuje. Možná se do jejich mentality silně propisuje tehdejší rozdělení země mezi dvě oblasti vlivu. Jedno mají však obě tyto skupiny společného: když dojde na alkohol, bývá to slušná jízda.
Servis probíhá bez komplikací. Po večeři proběhnou Mehmet se Sandrou letadlo se zbožím z duty-free, já uklidím záchody, no a Sabine… ta nedělá nic. Vysbírat zbylé odpadky z kabiny jdu tedy sám. Ihned poté začíná pauza. Posádka se rozdělí na dva týmy, přičemž jeden jde spát a ten druhý hlídkuje. Jelikož Sandra nechtěla trávit tři hodiny se Sabine, rozhodla se jít spát se mnou.
Ve 00:50 se se Sandrou vracíme z pauzy. Na jednom z našich jumpseatů se v bolestech svírá dívka z Karlsruhe, která si se mnou před startem povídala.
Vypadá to hodně zle. Mehmet nám vysvětluje, že je tu už skoro hodinu a neustále zvrací. Společně se Sabine jí dali už dvě tabletky Buscopanu, který pomáhá proti křečím v trávicím ústrojí. Právě na ně si sedmadvacetiletá žena stěžuje.
Jenže ani ty léky se jí nedaří v žaludku udržet dlouho. Z vody, cukru, soli a pomerančového džusu namíchá Sandra nebohé cestující elektrolytový nápoj. Z té to jde doopravdy horem dolem, tudíž pro ni zablokujeme celou toaletu.
Po dalších třiceti minutách si s ní již nevíme rady. Naměřím jí tlak, okysličení krve a teplotu. Kromě mírného podchlazení jsou její hodnoty naprosto v pořádku. Nevykazuje žádné příznaky desorientace, komunikovat zvládá bez problémů. Celou dobu se však třese a má neskutečné bolesti v břiše. Je třeba vpravit jí léky do těla nitrožilně.
„Dámy a pánové, žádáme vás o vaši pozornost. Jedna z našich cestujících potřebuje akutní pomoc. Prosíme všechny lékaře a zdravotnický personál, aby urychleně kontaktovali palubní posádku,“ zahlásí do kabiny vedoucí letu Leon.
Na pomoc k nám přispěchají dvě lékařky. O asistenci požádáme pouze jednu z nich. Je to běžný postup, kterým se snažíme předejít možným konfliktům. Nemá cenu, aby se nám tu ještě dohadovali dva doktoři o tom, jak se má pacient správně léčit.
Berlínská kardioložka nás požádá, abychom podlahu v zadní kuchyni vystlali dekami. Na ně mladou cestující položíme. Lékařka jí prohmatá břicho.
Na palubě máme k dispozici dva zdravotní kufříky. Jeden je pro nás stevardy – ten druhý smí otevřít pouze lékař. Kdybychom na palubě žádného doktora nenašli, mohli bychom obsah tohoto kufříku použít pouze pod „dohledem“ lékařů z agentury MedAire, kteří radí palubním průvodčím, co a jak, přes satelitní telefon a datové spoje. Já si však vůbec nedokážu představit, že bych měl někomu do žil vpravovat jehlu. Už vůbec ne ve dvě v noci kdesi nad Sahelem.
Kardioložka ženě zaškrtí paži, já se zmůžu akorát na vydezinfikování místa vpichu, Sandra zavěsí sáček s roztokem o jeden kolík v naší kuchyni a lékařka vpichuje asi čtyři centimetry dlouhou jehlu do žíly. Podívaná je to nádherná. Všemu přihlíží přítel nemocné ženy, který se střídavě hroutí a občas pláče. Rozumím tomu. Vůbec si nedokážu představit, jak zoufalé to musí být, když vaše milovaná osoba prožívá už tři hodiny taková muka – v plně vyprodaném letadle nad oblastmi, kde se prakticky nedá nouzově přistát. A i kdyby dalo, tak nikdo z nás nechce skončit v nemocnici v Burkině Faso či Nigeru.
Je 03:30, tedy nejvyšší čas na přípravu snídaně pro cestující. V kuchyni však máme ženu na kapačkách. Do žil jí proudí druhá dávka.
Krátce nato se za námi vrací i Mehmet se Sabine. Cestující z poslední řady kabiny necháme přemístit na místa, kde předtím pár původně seděl. Po odpojení jsme naší pacientce rychle naměřili tlak a teplotu, lékařka jí ještě zkontrolovala cukr. Poté jsme ženu položili na uvolněnou trojsedačku.
Ve 04:00 má začít snídaně, tedy za tři minuty. V kuchyni není připraveno nic. Na podlaze je rozložený obsah zdravotních kufříků, léky, nádobky s použitými jehlami, formuláře, ampulky… průběžně se snažím evidovat vše, co bylo použito, jelikož to musí šéf kabiny zadat do systému. Čeká ho dnes ještě hodně papírování.
Honem všechno ohřát, připravit vozíky s nápoji – za necelých dvacet minut máme vše hotové. Vyrážíme do kabiny plné rozespalých a hladových lidí. Servis probíhá standardně. Ke snídani dostane každý z našich cestujících jablečnou taštičku a nápoj. Na názor ohledně našeho economy cateringu se mě ptejte, až někdy podám nebo dostanu výpověď. I přes lehké zpoždění zvládáme udělat standardní dvě kola s nápoji.
Po přistání za mnou přijde mladý francouzský klučina. Odhadem mu může být tak dvanáct. Na Francouze má doopravdy skvělou angličtinu. Prý je veliký fanoušek letectví a rád by navštívil kokpit. Jelikož jsem sám aviation geek, stejně jako většina našich pilotů, do kokpitu ho vezmu rád.
MONTEGO BAY
Jamajka je jednou z těch destinací, kam v zimní sezoně vozíme klienty cestovních kanceláří specializovaných na plavby na palubách obřích zaoceánských lodí.
Odlet z Frankfurtu se dnes bohužel neobejde bez komplikací. Kluci v kokpitu během pojíždění na start zaznamenají, že se nezavírá jakási chlopeň na motoru. Více technických detailů po mně nechtějte.
Rolujeme si to tedy zpět na parkovací pozici, necháme cestující přestoupit do nového letadla a ve finále Evropu opouštíme s devadesátiminutovým zpožděním. Všechny nás dost překvapilo, že měla naše firma k dispozici náhradní letadlo takřka okamžitě.
Let byl pohoda. Překvapil mě velký počet ruskojazyčných rodin na palubě.
Jamajčané po posádkách chtějí, aby každý její člen vyplnil příjezdový formulář, kde musí uvést seznam zemí, které navštívil za uplynulých šest měsíců. Protože jsem blbec, poctivě jsem vypsal seznam všech zemí, kam jsem za poslední půlrok zavítal.
Mexiko, Thajsko, Maledivy… to jsou místa, kterými uděláte dojem možná před vlastní mámou, ale určitě ne u tlusté karibské úřednice, která pevně svírá váš osud, stejně jako váš pas, ve svých rukách. Jamajská černoška při pohledu na země jako Thajsko zbělá a nekompromisně mě pošle do nekonečné fronty na jakýsi medical check. Nejedná se o žádnou lékařskou prohlídku, nýbrž o další byrokratickou buzeraci. Po deseti minutách ve frontě tvořené těmi nejupřímnějšími z nás jsem za odměnu poslán zpět do fronty na pasovou kontrolu.
Bledý a upocený to zvládám k našemu crew busu a nechám se v bezvědomí dovézt do hotelu, kde pro nás ještě nepřipravili pokoje. To není v britské části Karibiku nic neobvyklého. Můj osobní rekord byly tři hodiny na Barbadosu. Jamajčané jsou ale efektivnější a pokoje máme připravené do třiceti minut.
Z bezpečnostních a časových důvodů se toho mimo náš hotel moc dělat nedá. Rezort však nabízí všechno, co člověk potřebuje. Jídlo je naprosto vynikající. Počasí zase docela evropské – zataženo, větrno, občas sprchne. U bazénu to většinou žije, nicméně dnes jsou všichni zalezlí. Naprostá většina návštěvníků pochází z Británie, USA a Kanady, z těchto tří zemí sem přijíždějí i ti, kteří se na ostrově narodili, ale kdysi emigrovali. V součtu mají tyto tři země několikamilionovou jamajskou komunitu.
Let nazpět je pohádka. Sice nabralo naše letadlo ve Frankfurtu asi hodinové zpoždění, čas na letišti si však krátím konverzací s našimi hosty a kolegyní Lenou, která se před třiceti lety přistěhovala s rodiči do Německa z Kazachstánu.
V naší firmě pracuje takzvaných ruských Němců celkem hodně. Ostatně tato komunita čítá v Německu téměř na tři miliony lidí. Jedná se o potomky německých obchodníků a zemědělců, které do carského Ruska tehdy pozvala carevna Kateřina Veliká. Tato minorita se usadila zejména v oblasti Povolží, kde měli za úkol v zemi rozvinout zemědělství, výrobu a obchod. Do druhé světové války měli Němci žijící v SSSR dokonce i vlastní autonomní oblast (Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců), kde mohli praktikovat své náboženství a používat němčinu ke komunikaci. Tato autonomní oblast však byla ve čtyřicátých letech rozpuštěna (důvody jsou vám nejspíš známy), její obyvatelé byli prohlášeni za nepřátele státu a ti, co měli trochu více štěstí, skončili ve vyhnanství na Sibiři, v centrální Asii a na východní Ukrajině. Velká část však mířila přímo do gulagů.
Na konci osmdesátých let se rozhodla německá vláda přivézt Němce zpět do vlasti. V devadesátých letech, během perestrojky, kdy začalo být možné ze SSSR i vycestovat, začaly do Německa, v rámci podpůrných programů, mířit první vlny ruských Němců. Mezi nimi byla i rodina Leny.
„Život v SSSR byl na nic. Vždy jsme byli označováni za nacistické k*rvy. Po příjezdu do Německa zase na nás řvali, že jsme ruská prasata. Spousta ruských Němců tak trpí krizí identity, špatně se v Německu asimilovala, adoruje Putina a volí AfD. Ale zpět do Ruska by nešli za žádnou cenu,“ říká Lena.
„Jsem ráda, že moje děti ničím takovým procházet nemusí. Moje rodina byla jiný extrém. Rodiče se nás snažili zaasimilovat tak moc, že s námi doma vůbec rusky nemluvili,“ dodává Lena, která jazyku sice rozumí, ale nemluví jím.
Jak už jsem řekl, let z Jamajky byl fajn. Z důvodu silného větru jsme do Karibiku letěli téměř jedenáct hodin. Cesta nazpět trvala pouhých osm.
CANCÚN
Zdá se, že Češi do Mexika cestují v zimě rádi, jelikož se mi těžko vybavuje destinace, kam bych jich vozil více než právě tam. Dnes s námi cestuje něco kolem čtyřiceti našich spoluobčanů, což už je slušný počet.
Kromě Čechů se tu mihne i pár Slováků. Čecha od Slováka rozeznáte celkem jednoduše opticky. Češi preferují sportovní módu, zatímco u Slováků jednoznačně vítězí velká loga a třpytky. Slováci se létají do světa ukazovat, Češi zase odpočívat, popřípadě zapalovat lesy, řítit se do roklí, zdolávat horské štíty v žabkách a testovat svou odolnost v extrémních podmínkách, na které nejsme zvyklí. Však kdo jiný to ví lépe než právě Slováci a jejich horská služba, že?
Čechy vždy potěší, když mohou na dovolenou letět s někým, kdo rozumí jim a jejich problémům.
Jedna paní se obrací na mou kolegyni Marii, krásnou, štíhlou a vysokou stevardku původem z Tanzanie (pokud se nemýlím, obsluhovala minulý týden Maria let z Las Vegas, kterým cestovala „firefly“). Pomalou a velmi zřetelnou češtinou se jí snaží vysvětlit, že na ni táhne.
„Táhne. Zima. Táhne to odtud. Můžete vypnout kli-ma-ti-za-ci? Kalt. Winter. Rozumíte?“ snaží se žena trpělivě Marii vysvětlit. Maria si však vůbec neví rady.
„Nebojte, přinesu vám ještě jednu deku a trochu zatopím,“ ujišťuji naši cestující v jejím rodném jazyce.
Na cestě k palubnímu počítači, kterým se dá teplota v kabině ovládat, procházím kolem čtyřčlenné skupiny mladíků ze Srbska a ptám se, zda si náhodou nekoupili místa na stání
Celý let totiž postávají v uličce, kde popíjejí whisky s colou.V porovnání s thajským ostrovem Phuket se ale pro mě stal Cancún takovou nudnou oddechovkou. Dav působí vizuálně podobně, sdílí i podobnou lásku k alkoholu, přesto jsou obě kategorie cestujících odlišné.
Cestující do Mexika jsou v průměru mladší, dbají našich pokynů a o ničem nediskutují. Chtějí se pouze bavit a těší se na dovolenou. Dokážou být hluční, jsou ale milí, přátelští a dokonce i ve své podstatě zdvořilí. To se o cestujících do Thajska říct nedá.
Po příjezdu na hotel se jdu rychle navečeřet a spát. Druhý den si se srbskou kolegyní Milicou přivstaneme, abychom stihli východ slunce. Ráno nás zaskočí šílená kosa. Jelikož jsem si nezabalil nic teplejšího, na pláži mrznu.
Ani přes den se moc neoteplí. Přežít se dá jedině na slunci. Předpověď na týden nevypadá o moc líp. Má být sice slunečno, ale na tropické teploty to nevypadá. Vždy je mi líto těch, které jsme sem zrovna přivezli. Šetří celý rok na dovolenou snů a pak nemůžou ani do bazénu. Ale třeba se to vylepší.
My musíme každopádně dnes večer domů.
Ihned po nástupu cestujících na palubu nabíráme asi hodinové zpoždění, jelikož se nám o přední podvozek zasekl tahač pro vytlačování letadel z pozice. Na některých letištích používají tyčové tahače, Cancún však disponuje i těmi beztyčovými, které podjedou přední podvozek, zvednou jej a letadlo transportují přímo. A přesně ten tam zůstal trčet a my se nemůžeme pohnout.
Na palubě máme opět asi milion Čechů. Čtveřici moravských babiček se snažím vysvětlit, co se nám právě stalo. Ty jen doufají, že stihnou návazný let do Vídně. Ujišťuji je, že určitě ano.
Vedoucí kabiny zavelí, abychom pasažérům nabídli vodu. Jdu si tedy do zadní kuchyně vyzvednout pár kelímků a lahev vody. Tam už postává bosý chlap – takový neumytý, neučesaný, vypadá, jako by ho vytáhli z křoví. Má v ruce litrový kbelík od jogurtu z Lidlu, který si naplní cereáliemi Nesquik, a poprosí kolegyně, zda by mu je nezalily horkou vodou. Kolegyně tak učiní. Muž si do kbelíku vymačká celou limetku, spokojeně odejde a jde si tu prapodivnou směs chroupat zpět na své místo.
Mexičanům se nás nakonec podařilo vyprostit a za deset hodin přistáváme v zamračeném Frankfurtu.
DOVOLENÁ
Dovolená je tady. Být to celé na mně, trávím ji prostě doma! Ale můj manžel je obyčejný smrtelník a občas potřebuje vyvětrat.
Minulý rok jsme navštívili Namibii a zemi jsme si opravdu zamilovali. A protože oba milujeme i JAR, uděláme to ve stylu „firefly“. Ona má svůj zimní domicil v Thajsku, já v Kapském Městě. Naše namibijské dobrodružství tak zakončíme přímo tam.
Plán je následující. Nejprve poletíme s Turky z Düsseldorfu do Istanbulu, odtamtud do Johannesburgu, z JNB do namibijského města Walvis Bay. Zde si půjčíme auto a zahájíme naši cestu: Swakopmund, Naukluft, Sossusvlei, Fish River Canyon, to vše zakončené pobytem v malebných vesničkách na západním pobřeží Jihoafrické republiky a krátkým oddechem v oblasti Stellenbosch. Zpáteční let bychom rádi absolvovali na palubě nového Airbusu A350 švýcarské protěže.
Ale protože cestujeme standby, může se kdykoliv něco změnit. A také že ano. Pán u přepážky Turkish Airlines v Düsseldorfu nahlédne do systému a sdělí nám, že let z Istanbulu do JNB je beznadějně vyprodaný, přičemž 21 cestujících je na čekací listině. Dobře, tak takhle se do Johannesburgu určitě dnes večer nedostaneme. Mrzí mě to, protože jsem chtěl navštívit to obří letiště v Istanbulu. Ale nedá se nic dělat. Co tam máme dál?
Qatar, Emirates, Air France, Holanďani. Všechno ale odlétá v rámci příští hodiny. Musíme udělat rychlé rozhodnutí. Nějak si zanalyzujeme, že bude lepší přestupovat v Evropě, a narychlo koupíme letenky u Francouzů. Honem odbavit zavazadla a za třicet minut sedíme v malém Embraeru, z jehož paluby pozorujeme, jak kolem nás projíždí turecký Airbus, který nás měl původně odvézt do Istanbulu.
Let krátký, posádka super, k jídlu sendvič v ceně letenky a slušný výběr nápojů. V Paříži nás vylifrují do takové budky uprostřed ničeho, odkud musíme do hlavního terminálu dojet autobusem.
Když žijete v Německu, často zapomenete na to, že nějaká Francie vůbec existuje. Je mi ale velikou ctí dnes večer vyzkoušet jejich národní aerolinie… tedy pokud pro nás budou mít volná místa.
Air France neznám, ale dělají na mě lepší dojem než to, co máme na domácím trhu. Nechce se mi upřímně letět s žádnou německou společností, jelikož se mi na palubě plné Němců nikdy nedaří dosáhnout pocitu, že jsem na cestě na dovolenou. Je vidět, že si Francouzi na rozdíl od Němců uvědomují, že investovat do kvalitního produktu se vyplácí. Elegantní livery, krásné uniformy, bublinky v ekonomce, jejich La Première je prý jedna z nejlepších prvních tříd na světě.
My sedíme v economy class. Ale i ta je v moderním Airbusu A350-900 moc příjemná. Starlink funguje, jídlo je na poměry turistické třídy fajn.
Můj muž sebevědomě konverzuje s příjemnou posádkou francouzsky. Já se pro jistotu odmlčím. Můj frankofilní otec by na mě rozhodně nebyl pyšný. Letuška operující v našem úseku nás však náhle překvapí doopravdy dobrou němčinou. To jest moderní Francie. Otevřená, měnící se, překvapující.
Přestup v Johannesburgu a následný let do Namibie probíhají bez větších komplikací. To nás celkem překvapuje. Když toho večera pozoruji západ slunce na promenádě ve Swakopmundu, mám obrovskou radost z toho, že jsme všechno zvládli. Nicméně Donald si pro nás připravil speciální výzvu na konci výpravy a cesta zpátky do Evropy už nebyla tak jednoduchá. Ale o tom příště.
SOUTĚŽ
Teď tu mám pro vás soutěž! Slavíme totiž dvouleté výročí. Mým prvním trip reportem byl díl z února 2024 – nyní tu máme únor 2026.
Vítěz ode mě dostane model Airbusu A330-900neo (1:200) nejmenované německé aerolinky v jedné ze tří možných barev, které si bude moci zvolit sám (zelená, béžová, modrá).
Nic však není zadarmo. Proto tu mám pro vás jednu soutěžní otázku:
Dne 23. 4. 2026 byl na frankfurtském letišti zprovozněn nový terminál s roční kapacitou až 19 milionů odbavených cestujících. Jaké nese tato budova označení?
A) Terminal 3
B) Terminal B
C) Terminal Süd (jih)
Vaše odpovědi můžete zasílat do komentářů pod článkem do neděle 24. května 2026 (23:59). Losovat se bude následující den v 11:00 za pomoci wheelofnames.com, kam naklikám seznam vašich přezdívek ve stejném pořadí, v jakém jste odpovídali. Výsledky tu zveřejním okamžitě, vítěze kontaktuji přes soukromé zprávy. Na metodě předání ceny se domluvíme poté. Tak přeji hodně štěstí!
Na březen mám pro vás připravené zápisky z Jamajky, Zanzibaru, Paříže a Punta Cany.
