Fórum Airways.cz

Technická poznámka:
V nedávné době došlo na tomto serveru k úpravě a vložené fotografie se zobrazují jen přihlášeným uživatelům.

Motto:
Spousta jiných o tom píše knížky, já alespoň udělám tripreport na Airways.cz

Úvodem
Camino Inglés je trasa Svatojakubské stezky začínající v severošpanělském přístavu Ferrol, kam středověcí poutníci převážně z Britských ostrovů doplouvali lodí, aby odtud už do cca 112 km vzdáleného Santiaga de Compostela putovali pěšky. Tato trasa má též větev z druhého galicijského přístavu v La Coruni, ta je však pro čistě španělské putování nepoužitelná, neboť nedosahuje délky 100 km potřebné pro získání osvědčení o absolvování pouti. Bohužel právě v La Coruni a nikoliv v mnohem menším Ferrolu se nachází jak mezinárodní letiště, tak stanice rychlovlaků a většina poutníků musí chtě nechtě přes La Coruňu alespoň projíždět (což byl i můj případ).
Camino Inglés je všeobecně považována za lehkou trasu a když o tom přemýšlím, právě tady jsem měl loni začít a nepouštět se do Portugalské cesty, jež mi kromě zážitků přivodila i jeden velký mindrák. Poučen z předchozích nezdarů nepořídil jsem si elektrickou kytaru, nýbrž jsem si vybral snad nejvhodnější možný termín a to začátek června a jakmile se v únoru letošní zima odebrala do historie, začal jsem pořádně trénoval. Když se mi v rámci tréninku dokonce podařilo během jednoho dne ujít lehce přes 40 kilometrů a další den jsem byl schopen nejen vstát z postele, ale i normálně fungovat v práci, usoudil jsem, že letos jsem opravdu připraven.
Asi dva a půl měsíce před odletem, v době plného tréninku, kupuji letenky. Nechci nic riskovat a na vše mám dost času. Výsledkem je, že z asi pěti letů do Madridu, jež onen den z Prahy mají zamířit, kupuji letenky na ten úplně poslední, s Iberií a s odletem v 19:50 (vyšlo mě to lehce přes 3000 korun). Další den pak z několika spojení do La Coruni vybírám let Air Europy s odletem v 10:45 a cenovou o něco přesahující dva tisíce korun. Mám představu, že po skončení základního Camina i možného bonusu v podobě devadesáti kilometrové procházky k mysu Fisterra budu mít ještě dost času na nějaké to moře a pro cestu zpět beru lupen na Vueling z Barcelony. Na přelet nic neberu, tajně doufám, že se mi na poslední chvíli podaří sehnat levnou letenku na některý z letů Vuelingu buď z Viga, Santiaga de Compostela nebo La Coruni do Barcelony, v záloze je eventuálně přímý vlak z Viga přes Santiago a Pamplonu do hlavního města Katalánska. Noclehy zatím bookuju jen na první část cesty do Santiaga, eventuální pokračování do Fisterry chci řešit až na místě. Nakonec je realita malinko jiná, ale o tom až později.

Přesun do Madridu
Ve čtvrtek 28. května mi začíná vytoužená dovolená. Já se na ní tak těším, že v euforii při on-line check-inu na zítřejší let Iberie přehlédnu možnost placeného výběru sedadla a místo okna mám 19E. Náladu mi až druhý den zlepšuje pozvání na milou návštěvu a když ji opouštím, na Flightradaru sleduji na čas letící let Travely do Madridu, který byl zhruba stejně drahý jako večerní Iberie, kterou poletím, ale já se ho bál vzít, co kdyby v Praze náhodou byla mlha.
Kolem šesté pak už zdravím kolegy na letišti a rychle mířím do červenobílého letadla.
V plném stroji s námi ještě letí pár fanoušků fotbalového klubu Rayo Vallecano, který dva dny předtím podlehl v Lipsku ve finále Konferenční ligy britskému Crystal Palace. Jinak je let úplně plný, bohužel bez sezení u okna to není pro mě nějak ono.
Smířen s osudem užívám si let, kdesi nad Německem si z palubního prodeje kupuju limonádu a když to vypadá, že na madridském letišti přistaneme dobrou půlhodinu před plánem, vrací se mí úsměv na tvář.
Madridský T4 je prostě nádherný a já jím jdu téměř poslepu. Přes Booking jsem si za 80 Euro na noc objednal hotel v nedaleké čtvrti Barajas. Ten sice nabízí zdarma odvoz z letiště, ale musí se telefonicky objednávat a kolem jedenácté večer, která se nekompromisně blíží, tato služba končí.
Výsledkem je tak za 7 Euro cesta jednu stanici metrem do zastávky Barajas a pak 1,7 km dlouhá procházka k hotelu. Po dvou a půl hodiny trvajícím letu je to ale příjemné protažení, navzdory pozdní hodině je venku na ulici příjemně teplo a hlavně živo a neabsolvovat už předtím večeři v podobě bagety z letištního automatu, měl bych nyní možností, jak se občerstvit, více než dost.
Do hotelu s název Los Coronales pak přicházím současně se svozovou dodávkou, která krom letušky v uniformě Iberie přiváží i pána s mexickým pasem, který jako kontakt udává telefonní číslo s předvolbou +420 a kterého jsem poprvé zaregistroval už při čekání na boarding na ruzyňském letišti.
Po povinném zveřejňování fotek na všechny možné sociální sítě kolem půlnoci uléhám a těším se na další den.

Přesun na stezku
Ráno si za 8 Euro dopřávám v hotelu snídani. Je ve formě švédských stolů a beru si ji na venkovní terasu. Venku se už začíná dělat vedro a já si uvědomuji, že přesně tohle španělské počasí miluju. Začíná další den a já se na něj moc těším. Náladu mi ale trochu kazí fakt, že v Galicii, kam se přesouvám, bude tak o deset stupňů chladněji a předpověď slibuje na další dny dokonce déšť.
V osm hodin už sedím v dodávce, kterou vozí hotel své klienty na letiště. Kromě jedné starší paní tam sedí i onen Mexičan, co se mnou letěl už z Prahy a který na dotaz oné dámy říká, že Praha je moc hezká.
Oba dva mé spolucestující vyhazuje řidič u terminálu 4, já se ještě svezu, než se ztratím v bludišti a chaosu spojených terminálů 1, 2, 3. Hlavně při prolétání úzkou chodbou u gatů odbavujících lety Wizzairu do všech končin si říkám, proč já blbec neletěl do La Coruni raději s Iberií, ale Air Europa mě naštěstí žene do modernější, ale hlavně prostornější a klidnější části terminálového komplexu, kam zanedlouho dorazí bulík s logem Air Europa Expres. Jeho dnešním údělem je pendlovat mezi Madridem a A Coruňou a jednu otočku už má právě za sebou.
Později zjišťuji, že díky zakoupenému sedadlu za 126 korun mě systém hodil do jedné z prioritnějších nástupních skupin, já však do poslední chvíle nabíjím telefon a do letadla jdu až jako jeden s posledních. Nástup se trochu vleče a já začínám mít jisté pochopení pro různé preboardingové ohrádky.
V letadle plném převážně Španělů a občanů různých států Jižní Ameriky na mě čeká vysněné a zakoupené 30A. A od samého začátku, kdy na jedné ze čtyř ranvejí madridského letiště nastoupáme do oblak, si uvědomuji, jak let, kdy člověk sedí u okna a má výhled, je prostě jiný. Pořád je na co koukat, člověk se nenudí, nepřipadá si jako v ponorce. Madridská předměstí záhy střídají kopce pohoří Cordiellera (a hlavně mosty a tunely vysokorychlostní tratě, jíž se Španělská vláda snaží Galicii přiblížit Madridu), následují nekonečné pole a roviny a pak zase hory a za nimi moře Biskajského zálivu. To už jsem spokojený, to už mám v sobě dobré kafe za 3 Eura, a zadek kvituje pohodlné a měkké a sedačky, které, i když jsou docela nabucnuté (připomínají staré sedačky u Ryanu), mají mezi sebou více místa, než mnohem tenčí sedadla u Iberie, což zase kvitují moje kolena.
Zdaleka to není tak vizuálně působivé jako u jejich červenožluté konkurence, chybí i palubní Wifi, kterou Iberie dává i do nejmenších ATRek, ale vlastně se mi tu líbí a velká škoda, že Air Europa nelétá i do Prahy. Pro další cestu do Madridu by to byla jasná volba.
Nakonec nalétáváme nad ferrolských zálivem a krátce před polednem dosedáme v A Coruně. Letiště leží v kopcích nad městem, má nevelký terminál, pár nástupních mostů a vlastně až příliš připomíná letiště ve Vigu. Tímhle dosednutím vlastně můžu říct, že během 13 měsíců jsem vyzkoušel všechna tři galicijská letiště (Vigo, La Coruňu i Santiago de Compostela) a můžu srovnávat.
U vedlejšího gatu zatím čekají cestující na let společnosti na Binter Canarias na Tenerife. To ještě netuším, že velkou skupinu poutníků, které tohle letadlo přiveze, potkám asi za hodinu v autobuse do města a další den na stezce.
Já se ale nikam nehoním. Do města bych dojel taxíkem, na jednu z vlakových zastávek, odkud několikrát za den jezdí vlaky do Ferrolu, bych nejspíš došel i pěšky (jsou to asi 3 kilometry), já si ale chození užiju ještě dost, tak si v klidu počkám skoro tři čtvrtě hodiny na autobus do města a když ten většina cestujících v centru města na jedné zastávce v centru města opustí a zamíří doprava na autobusové nádraží, odkud co chvíli jezdí autobusy do Ferrolu, já se vydávám doprava, na nádraží vlakové, kde spojů jezdí o poznání míň, ale tak nějak cítím, že z okna vlaku bude cesta do Ferrolu zajímavější.
Než za hodinu a půl odjede vlak, stihnu ještě pizzu k obědu a pak na provizorním nádraží (to běžné se zrovna opravuje) s kávou v ruce čekám na velký motoráček nabízející cesty za dobrodružstvím.
Nakonec je to opravdu zážitek. Nejprve kolem pláží u ústí řeky Mero, pak do kopců a když v Betanzos změníme směr, vidíme zase místa, kde s mořem splývá pro změnu řeka.
Už sem tam vídám první poutníky na konci dnešní etapy, brutálně ale zpozorním, když přejedeme most v Pontedemue. Hned za ní je totiž nádherná pláž a u ní já budu zítra spát.
V pozdním odpoledni jsme pak na ospalém nádraží ve Ferrolu. Na jeho straně tankuje palivo lokomotiva zážitkového vlaku jedoucího později kamsi po pobřeží, já si pak pro cestu do přístavu schválně vybírám jinou trasu než kterou půjdu za chvíli z přístavu po stezce.
Kolem tři čtvrtě na pět mě pak vítá velký přístav, začátek stezky. Čekám nějaký první kámen, začátek stezky, kde se vyfotím a vyrazím, ale ten je schovaný u jedné z mnoha restaurací. Tak alespoň fotka v přístavu a pak rychle do infocentra, které má o víkendu otevřeno, bůh ví proč, až od půl páté odpoledne.
Paní mi dává první razítko do Credenciálu, vybaví mě mapou na cestu a když si pro statistické účely píše, odkud jsem, říká, že Čechů chodí hodně, ale se Slováky je to bída. Zároveň se mě ptá, zda mám zajištěné ubytování. Všechny poutnické noclehárny ve městě jsou totiž obsazené. Trochu mě vyděsí, že můj plán od Santiaga dál na západ řešit nocleh až ten konkrétní den narazí na kapacitu ubytovacích zařízení a ještě ten večer odpoledne zamlouvám první spaní směr Fisterra asi za týden. Hledání ubytování na jednu z pozdějších etap se pak po několik dní stane jednou z kratochvílí, kterou trávím čas po dokončení pochodové části dne.
V sandálech a v celkem solidním vedru pak mířím uličkami Ferrolu k zamluvenému ubytování. Už následuji šipky, už jsem zase na stezce, tak jako před rokem, zase jsem v rauši.
Po kilometru a půl ze stezky sejdu, ale jen o ulici vedle. Čeká mě malý penzión a v něm pan domácí, co má manželku z Pardubic a minulý měsíc byl v Krumlově. Pokoj není velký a mě malinko děsí hlučná hospoda venku. Zpátky do města se mi nechce, na radu pana domácího popojdu o pár ulic dál a v supermarketu Gadys si kupuji večeři a snídani nad zítřek.
Na španělským pivem si pak v nedalekém parčíku dopřávám podvečerní relax a o mírné vzrušení se postará v nález několika automatů v podhoubí jednoho z domů. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jeden z automatů nenabízel i erotické pomůcky včetně vibrátorů. Podobné touhy jaksi nemám, ale naštěstí další z automatů nabízí i jiný tovar a o tom, kam si ráno zajdu na kávu, je rychle rozhodnuto.

Ferrol – Pontedeume
Večer slyším příchod dalších poutníků, ráno, ještě před odchodem, se pak stavuji v nedalekém automatu pro kafe.
Hotel opouštím krátce před půl osmou, pan domácí je zrovna na kouřové, dělá mi fotku a loučí se se mnou.
Nad Ferrolem svítá. Míjím námořníky mířící na zdejší základnu a když se stezka potká s hlavní silnicí, narážím i na první poutníky. Cesta nás pak vede kolem moře, směrem k ústí řeky Grande de Xuvia a kolem Ferrolského zálivu. Samotný záliv lze překročit na několika mostech a cestu si tak o pár kilometrů zkrátit, poctivě však jdu až k tomu poslednímu, kde se řeka vlévá do moře. Odměnou je mi spousta nádherných výhledů a mnoho poutníků, které předbíhám, abych poté, co se mi podaří zabloudit, si to předbíhání zopakoval. Už téměř u ústí řeky, ve městě Xuvia, se ve velkém parku chystá nějaký závod. Můj ale dosud vzorně sluníčkový den dostává trhlinu. Tyčka, jež pomáhá dělat na zadní straně batohu takový oblouk a držet část batohu dál od mých zad, si našla cestu přes látku, která ji měla držet. Asi tomu pomohlo, že jsem kdysi zkoušel tyčku vydat a malý plastový chránič, který měl ostrý hrot tyčky izolovat od látky batohu, při té příležitosti ztratil. Cestu to asi neohrozí, ale je to nemilé. Vlastně si starosti moc nedělám. Čekám, že stejně jako na Portugalské cestě, kterou jsem šel loni, narazím na poutnické obchody, kde krom bot, hůlek a dalších propriet potřebných pro pouť prodávají i batohy. Znejistím, až když zanedlouho ve městě Fene na žádný takový obchod nenarazím a lehkým pohledem do Googlu zjistím, že v Galicii jsou sice obchody sítě Decathlon, kde bych si mohl nový batoh koupit, ale zrovna dnes, kdy je neděle, jsou všechny zavřené.
Ve Fene už mám ale dobrou půlku dnešní etapy za sebou. Ve městě Neda, kde zamířím k jihu a tento směr držím až do Santiaga, si dávám malou svačinu, během které si ke mně přisednul Tim z Karlsruhe, který jde Camino společně se svou manželkou a osmašedesátiletou maminkou, oproti nim je však kapánek rychlejší.
Když Tim vidí můj problém s batohem, sundává ze své hůlky kus izolepy a věnuje mi ho na zalepení proděravělé látky. Naděje, že s batohem ještě pár dní vydržím, je najednou docela reálná.
Jdu pak dál na jih a až do Fene je to pak vlastně rovina. Tady, před prvním stoupáním, potkávám zase víc poutníků, včetně party dvou Slovenek nebo pětiletého klučinu, absolvujícího Camino se svým tatínkem. Jdou pomalu a povídají si. Předpokládám, že klučík nasbírá za den tak dvacet razítek a po prázdninách bude mít kamarádům co povídat. Je to až brutálně roztomilé.
Za Fene pak přichází první stoupání celého Camina. Loni jsem na cesty do kopce trénoval ignorováním výtahu při cestě do svého bytu v 9. patře, letos chozením do kopců okolo Berounky. Málo platné, loňský trénink byl efektivnější a každé stoupání tady trpím.
Následující klesání k Pontedeume je pak za odměnu. Město jak z pohádky a před ním dlouhý most, který ale dneska nepřekročím. Ubytování mám ještě před ním, u pláže, jež je už teď, v brzkém odpoledni, obsypaná lidmi.
S úlevou měním turistické boty za sandály, v jednom z plážových barů si dávám k obědu žebírka. Pak stačí přejít ulici a jsem v hotelu. Je hezký a moderní, několik kufrů, které sem přivezla Španělská pošta, ale dává tušit, že i tady bude se mnou spát pár poutníků.
V útulném pokoji chce moje tělo sprchu a spát. Už zítra se z toho stane tradice, po příchodu z etapy se alespoň na chvíli natáhnout. Spánek pokračuje na dece na pláži, přerušuji ho až procházkou kolem moře a pivem v nedalekém baru. Večerní výlet do města pak působí směšně. V narvané restauraci nad vychlazenou Estrellou čekám, až někdy po osmé začnou vařit a když k tomu dojde, vyberu si omylem toust s chobotnicí. Dávám jeden kousek a pak ani ťuk. Najednou nemám hlad, kdybych ho přeci jenom dostal, automat v lobby hotelu to jistí. Ušel jsem za dnešek skoro 26 kilometrů, spokojený jdu spát.

Pontedeume – Betanzos
Ráno si dopřávám automatové kafe na pláži a pak, když přejdu dlouhý most do Pontedeume, jeden čerstvě vymačkaný džus s crossiantem v malé kavárně, kde se mísí poutníci s místními.
Městečko je to překrásné, nám však jeho opouštění pořádně houstne. Stupá se, a to hodně. Jde nás dost a já jsem pořád rychlejší než většina ostatních, ale dost se trápím. Nahoře, když už to vypadá, že je hotovo, si s jedním mladíkem gratulujeme, že jsme to zvládli, načež si za chvíli ještě trochu zastoupáme.
Zlobí mě batoh, ostrá tyčka si našla cestu i přes pásku od Tima, ale dneska to dojdu. Ty výhledy, když člověk od Pontedeume nastoupal hodně vysoko, jsou prostě parádní.
Pohlcuje nás les, potkávám další a další poutníky, včetně těch, co jsem vídal už včera. Pak téměř romantický přechod přes říčku u vesničky Ponte Baxoi a následné neromantické kopírování dálnice a hledání baru k osvěžení v městečku O Miňo.
Mám už půlku dneška za zebou a stezka vede k moři. Je odliv, pláže jsou prázdné, ale vyhlídky u nich hezké. Počasí pořád přeje, člověk by se tu zastavil, ale já chci nohám dopřát vyzutí z bot a kůži volnost, proto spěchám. Nakonec mě vítá historický Betanzos, cíl dnešní cesty. Stezka se opět klikatí městem a pak mě dostane na hlavní náměstí, kde se k mému úžasu konají trhy a není zde téměř k hnutí.
Představa, že se tu někde v klidu najím, bere za své. V tohle městě hrají prim místní a i když jsou bary plné lidí, na oběd je ještě brzy. Když už konečně najdu pekárnu s terasou, kde by se dalo najíst, paní servírka mě s provinilým výrazem vyhazuje, že akorát zavírají. Nakonec nacházím malou hospůdku, kde k pivu nabízí dva druhý sendvičů, což je však ve Španělsku kulinářský zážitek. O kus dál mám v obyčejném městském domě zamluvený pokoj v penzionu. Paní recepční jménem Eva má lehce východní přízvuk a hodně se snaží. Jsem asi první z poutníků, co dnes dorazil a podle kufrů, čekajících na své majitele, jich přijde ještě hodně. Dávám si odpolední spánek a peru. Zatím se obejdu bez služeb místní pošty nebo několika agentur, co zde za pár Eur nabízejí přepravu zavazadel mezi cíli jednotlivých etap, v praxi to ale znamená, že s sebou například tahám jen dvě trička, troje ponožky, dvě mikiny či dva kusy spodního prádla. Pokud nechci smrdět, znamená to, že každý den musím alespoň něco z toho přeprat.
Paní Eva mi pak zlepšuje dojem z města. K nákupu radí supermarket o ulici vedle, se zmrzlinou v ruce pak trávím čas na náměstí, ze kterého už zmizely trhy a v jeho četných barech a kavárnách obědvají ty, co jsem cestou předběhl nebo vyrazili až po mě.
Večer pak uvažuji o dalším dni. Etapa má končit u vesničky Hospital de Bruma, kde je to však s ubytováním prachbídné. Idea proto byla sejít asi kilometr na hlavní silnici a odtud autobusem dojet do La Coruni, kde měl Booking kapánek větší nabídku. Touha dopřát si klidné odpoledne v divokém velkoměstě mě pak vedla k myšlence vyrazit hodně brzo ráno a už v jednu hodinu chytit autobus, který mě tam doveze. Ve výsledu si tak nařizuji budík na pátou s předpokladem vyrazit do ranní tmy kolem šesté. Těším se i děsím se. Klasické poutnické albergue si tu odpustím, alespoň část etapy za ranní tmy ale ne.

Betanzos – Hospital de Bruma
Ráno lehce překračuju plán. Chtěl jsem vyrazit v šest, ale nakonec první kroky podnikám už o dobrou půl hodinu dřív. V našich krajích je tou dobou už denní světlo, ale v západněji položené Galicii je ještě tma. Ulicemi ztichlého města se toulá pár lidí, jenže místo poutníků, jež by mi na ranní cestě z města dělali společnost, se jedná o jen místní mířící do práce.
Pořád čekám, že přijde nějaký les, do kterého si netroufnu a budu před jeho branami potupně čekat, až se trochu rozední, ale trasa je ke mně milostivá. Dlouho procházím betanzoskými předměstími, kde mi na cestu štěkají psi a svítí městské osvětlení, když pak silnici přeci jenom obklopí stromy, slyším v dálce coby známku civilizace dálnici. Navíc změnu směru oznamují kamenné patníky a na té i ve tmě vidím. V knížkách o Svatojakubské cestě jsem párkrát narazil na poutníky, co se časně ráno vydávají s čelovkami na trasu, aby se vyhnuli pozdějšímu vedru. Mně musí stačit mobil.
Je to ale nakonec pohoda. Párkrát si zasvítím mobilem, ale jinak jdu. Když mě cesta poprvé donutí opustit silnici, už je dost světla, abych se nebál. Probouzející se galicijský venkov mi ukazuje své krásy a já si to navzdory drobnému dešti, který mě od rána provází, neskutečně užívám. Když pak i ten déšť ustane a tma zcela zmizí, je to nádhera na druhou.
Zhruba v polovině cesty si ve vesničce A Ixera dávám krátkou pauzu. Zároveň si uvědomuji, že v cíli budu mnohem dřív, než jsem plánoval a koukám, zda nejede ještě nějaký dřívější autobus. Mapy tvrdí, že jede a já se těším na prodloužené odpoledne v La Couni.
Jenže sluníčkový den překazí mráček, v tomto případě mrak, ze kterého začne pršet, ale teď už fakt pořádně. Mám deštník, nepromokavou přechodovou bundu, boty, co obstály v krupobití na konci pochodu z Sedlčan do Prčice, jen šusťáky, co jsem loni dával přes kalhoty, když pršelo, jsem nechal doma. Výsledkem jsou totálně promočené nohy kolem kolen a strach, že se zítra probudím s rýmou. Ještě že kalhoty, co mám a co tu nosí každý druhý, umí rychle schnout. Stačí zajít do lesa, kde tolik neprší a je hned líp.
Silnice tady střídá lesní cesty, opět překračuji dálnici, jdu kolem nějakého velkého rybníka a nakonec potkávám i první dva poutníky, resp. poutnice. Už neprší a příroda se nadechuje k dalšímu hezkému dni, když kdosi šikovný na lesní cestu postavil malý stojánek a tam za dvě Eura do kasičky prodává vyřezávaný křížek. Ten nechávám těm dvěma poutnicím, co jsem před chvílí předběhnul, ale razítko do Credenciálu, co tu také je, se hodí.
Chvíli na to pak přicházím na hlavní silnici z Betanzos do Santiaga. V několika kavárnách se tu chystají na cestu poutníci, co tu nejspíš někde spali. Konečně si krom druhé dnešního razítka dopřávám i malou svačinu v podobě máslového crossiantu a džusu a pak po silnici kolem elektrárny mířím ještě pár kilometrů na jih. Nakonec silnici ještě na chvíli opustím, abych dosáhl ikonické vesničky Hospital de Bruma. Ve středověku tu bývala nemocnice pro poutníky, dnes je v propagačních materiálech uváděna jako takový symbol pouti. V reálu je tu ale jeden kostelík, pár domů a hlavně pár kaváren s výmluvným nápisem „platební karty nebereme“. K ubytování slouží dvě Albergue, jedna dokonce nabízí soukromé pokoje. Už doma jsem se však rozhodl, že využiji nedaleké hlavní silnice a na tenhle nocleh se přesunu do La Coruni, kde je nabídka ubytování přeci jenom kapánek širší.
Mám více méně splněno, ještě popojdu trochu dolů a u směrovky, označující, že do Santiaga je to ještě 40 kilometrů a 25 metrů, stezku opouštím.
Mám za sebou 24,7 kilometrů a ještě si kilometr k tomu přidám, to abych se dostal na autobusovou zastávku ve vesničce O Mesóno de Vento. Je to malá obec, ale hlavní silnice ze Santiaga de Compostela se tu na dvou místech větví a tomu odpovídá i vybavení, naštěstí třeba lékárnu, nacházející se hned u autobusové zastávky, nepotřebuji.
Propocené tričko měním za suché, turistické boty za sandály a chvíli čekám. V 11:47 má jet autobus do La Coruni, ale v ten čas tu žádný není. Naštěstí napětí trvá jen tři minuty a v 11:50 už v něm sedím spokojený a šťastný.
V La Coruně jsem už byl před pěti lety, to se o mou špatnou náladu staral zarůstající nehet na jednom z prstů levé nohy a před pár hodinami ztracený foťák. Krásu galicijského velkoměsta jsem tak opravu nemohl ocenit. Zatímco teď cením od první chvíle, co mě autobus vyhodil na své konečné nedaleko divadla Colón. Z jedné strany přístav a velké výletní lodě, z druhé strany obelisk na velkém náměstí. Navíc jsem na malé úžině, stačí trochu popojít a je tu pláž.
Mám ještě čas a zamluvené ubytování je nedaleko. Procházím se výstavní ulicí Rua Real, kde na mě čeká malý Decathlon, což beru jako znamení, abych si koupil nový batoh. K tomu se dostanu později, místo toho si zatím v nedalekém Burger Kingu dopřávám pořádný oběd a zmrzlinu. Je ještě čas, tak se jdu podívat na pláž. Tenkrát byl únor a v moři byli jen surfaři. Je červen a scéna se opakuje. Ale chvíli sedím, než se krátce po druhé hodině vydávám do zamluveného ubytování. Mladá brigádnice bojuje s mojí rezervací a já jsem pak poněkud zaskočen pokojíkem, jehož jediné okno vede do malého vnitrobloku. Zaskočení se opakuje, když v tom vnitrobloku má zázemí uklízečka.
Dopřávám si tradiční odpolední spánek a pak vyrážím do města. Za chvíli už nesu na zádech nový batoh z Decathlonu za 25 Euro a jen tak se toulám městem. Nakonec končím na pláži, kde se mezitím udělalo hezky.
S pivem na jedné z laviček rozjímám a kochám se. Zítra se vrátím na stezku, teď se mi to vypadnutí z ní ale hodí. Spokojený jdu pak spát.

Hospital de Bruma – Sigüeiro
Autobusy mým směrem jezdí z A Coruni zhruba po hodině, já chytám ten v osm. Řidič mi ochotně vystaví jízdenku, něco u toho španělsky říká, ale já ani nezkouším zjistit, co. Proto mě malinko zaskočí, když hned na první zastávce u autobusového nádraží na mě mává, ať si přestoupím do autobusu, co stojí hned vedle.
Trochu znejistím, ale když druhý autobus mine přistávací dráhu místního letiště a míří dál na jih, uklidním se, že asi jedu správně.
Nakonec vystoupím tam, kde jsem včera nastupoval a vracím se na stezku. Je krátce před devátou a já tak chytám hlavní vlnu poutníků. Když zítra dorazím do Santiaga, statistiky vydají informaci, že po anglické stezce nás ten den dorazilo 188. Troufnu si tvrdit, že většinu z nich jsem dneska potkal.
Loni jsem sledoval na Twitteru jednu milou paní, která tuto stezku šla i se svými dětmi. Ta mimo jiné hlásila, že Camino Ingles chodí hlavně senioři. Nemám absolutně nic proti této skupině, přesto však musím konstatovat, že věkové složení bylo výrazně pestřejší. Mladí, staří, děti, jednotlivci, páry i skupiny. Milá společnost, ve které jsem se pohyboval neskutečně rád.
Dnešní etapa měla měřit, nepočítaje v tom nástup na stezku, 27,8 km a byla nudná. Trvale podmračené počasí jako by určovalo ráz celé trasy, dlouhé cesty po silnici, jenž občas zpestřovaly drobné úseky lesem. Vlastně tady si člověk uvědomil, co ho nejvíc bavilo – to vypadnutí mimo civilizaci, chůze po polních a lesních cestách, jen občasné nakouknutí do vesniček a pak zase zpátky do klidu. Tak to jsem si Camino Inglés vybral špatně.
Naštěstí nepršelo a pro chůzi to bylo vlastně ideální počasí. O zpestření se tak postarala socha dinosaura v jedné vesnici a pak, naštěstí úspěšné, hledání kavárny, kde by si člověk mohl dát obvyklou ranní svačinu v podobě džusu a máslového crossiantu a mohl za ní zaplatit platební kartou.
Hezký lesní úsek, který si člověk tak užil, pak vystřídala čtyřkilometrová cesta kolem dálnice. Mapy sice nabízeli alternativu v podobě trasy pár stovek metrů západněji, ale já si chtěl zkusit, jestli je to tak šílené, jak to na mapě vypadá. Je.
Nicméně po dálnici přišla procházka kolem průmyslové zóny a pak balzám na nervy při průchodu lesoparkem na předměstí Sigüeira. U něj byl i bazén, ten jsem nepotřeboval, ale na něj navázaná malá restaurace se už pro lehký oběd bodla.
Sigüeiro leží asi 15 kilometrů od Santiaga a je logickým cílem dnešní etapy, já však měl v plánu pokračovat ještě dál. Už když jsem přecházel dálnici a pak šel rovinou na jih, přepadlo mě zlé tušení. Na konci, v místě, kde se člověk ubytuje, se chce mít i možnost najíst a už nic neřešit. Jenže já se bál, že toho budu muset řešit ještě hodně.
V tomhle jsem se bohužel nemýlil. Motel Punta Cana vypadal na první pohled opuštěně. Hlavní dveře byly zamčené na řetěz a já se už připravoval, jak půjdu dál k Santiagu, možná už dnes dojdu ke katedrále a budu hledat ubytování někde tam. Naštěstí kdesi z boku jsem se doklepal na paní, co tu měla službu. Neuměla ani slovo anglicky, ale to mě snad už ani nepřekvapilo. To, že po zaplacení a opsání údajů z mého pasu mně nedala žádné klíče a vedla mě skrz nějakou garáž, už malinko ano. Začalo mi to docházet. Každý pokoj má k dispozici svou garáž, přes kterou se do něj chodí. Když chce dovnitř, jde na vrátnici, oni mu jí na dálku otevřou. Pak si ji sám zevnitř na jakési ovládání zavře. Stejně si jí otevře, když chce ven, zavření udělají oni opět na dálku.
Pokoj i s velkou vanou vypadal hezky, ale o nějaké restauraci jsem si mohl nechat jenom zdát. Inzerované jacuzzi – asi ani omylem. Chtělo se mi sbalit a odejít. Pohled do internetového bankovnictví mi řekl, že za nocleh jsem zaplatit 1200 korun. To musím vydržet. Začal jsem si pročítat recenze na Bookingu a viděl jsem, jak spousta lidí přede mnou to nevydržela a prostě šla.
Smířil jsem se s tím, že tu zůstanu, ale zbývalo vyřešit, kde se najím. Nedaleko byla autobusová zastávka a na ní měl asi za dvacet minut stavět autobus do Sigüeira. Na vrátnici byla už i jiná paní, asi si zrovna předávaly službu. Za dveřmi jsem viděl pár kufrů, co sem přivezla španělská pošta, docela jsem se uklidnil, že tady dneska nebudu spát sám. S novou paní jsme si přes Google překladač vyjasnili, jak to tady funguje a dokonce se mi podařilo si na další den objednat snídani. Motel hrůzy už nevypadal zdaleka tak hrozivě.
Bohužel venku začalo pršet a autobus ne a ne jet. Když už jsem odcházel zpět doufaje, že krom snídaně se mi podaří tady získat i večeři, autobus se objevil. V místním supermarketu v Sigüeiru jsem si nakoupil a když jsem na nedalekém parkovišti viděl stát taxikáře, rozhodl místo čekání na autobus využít jeho služeb. Než jsem se nadál, byl jsem sice o pět Euro lehčí, ale stál jsem před dveřmi motelu. Tam jsem potkal dalších poutníků, co se jej divili zdejšímu systému.
Už nepršelo, začalo vycházet slunce. Dopřál jsem si vanu, pivo a večeři ze supermarketu a děsivé recenze na Bookingu už četl se shovívavým úsměvem.

Sigüeiro – Santiago de Compostela – Negreira
Na půl osmou jsem měl domluvenou snídani, krátce předtím slyším nějaké bouchání. Otevírám dveře do jakési místnosti a tam za nadzvednutou přepážkou stojí paní se snídaní. Nebylo to nic moc velkého, kafe, džus a pár toustů s máslem a marmeládou, ale takhle já jsem tu vždycky snídal. Není radno si před pochodem moc zatížit trávení…¨
Venku trochu prší, vyrážím. Stačí přejít silnici, trochu popojít a jsem na Stezce. Je něco po osmé a lidi už se valí. Do Santiaga zbývá 12 km a je cítit nostalgie. Ale je to jen taková hra, v nohách máme sotva stovku kilometrů a oproti těm, co jdou Norte nebo Francouzskou a začali už někde u hranic s Francií, budeme jenom takoví kašpárci.
Pořád prší, chvílemi víc, chvílemi míň a když mě vítají první domy Santiaga, přestává úplně. Ještě jedno razítko v baru na kraji zdejší průmyslové zóny, pak nekonečná předměstí a je tu katedrála.
Pro někoho cíl a konec toho všeho, já si však dělám jen jednu rychlou fotku, běžím si pro diplom a pak hned dál. O tom, že budu pokračovat do Fisterry, jsem rozhodl před pár dny, kdy jsem si zaregistroval nocleh nedaleko města Negreira. A k tomu noclehu to mám ještě 20 kilometrů.
Vlastně jsem strašně zvědavý, jak to bude vypadat, kolik tam potkám poutníků, jaké bude značení. Opravdové Camino pro mě teprve teď začalo.
Vše je ale strašně rychlé, stačí přejít dvě tři křižovatky a člověka na chvíli pohltil hluboký les. Když z něho vyšel, koukal už na katedrálu v Santiagu pěkně zdálky a byl jakoby v jiném světě. Přede mnou pak jakési náboženské procesí, které se zrovna chystalo zpívat, v nedaleké kavárně pak narazím na úplně první dvě Češky, které jsem na celém výletě potkal. Poutníků bylo pořád stejně jako na Anglické stezce, jen se uvolnila atmosféra. Většina z nich tohle má jako bonus po nějaké předchozí pouti, vědí, do čeho jdou a hlavně ví, že na to stačí. Člověk už nepotkává kulhající jedince jdoucí na morál. Jde se v pohodě a s úsměvem.
Zároveň se tu Camino potkává s frekventovanou cyklostezkou a cyklistů tu jezdí fakt hodně. Ale i tady si rozumíme.
S cyklisty si pak dávám v jedné restauraci pozdní oběd a vše je v očekávání jednoho velkého kopce. Pořád jsem rychlejší než většina ostatních, ale v tomhle kopci mě jeden mladík předbíhá. Než mi zmizí, dávám se s ním do řeči. Už šel Francouzkou přímo od hranic, má v nohou asi 800 kilometrů, chce pokračovat Fisterry a odtud se přes Muxiu vrátit do Santiaga. Na konci by měl mít za sebou asi 1000 kilometrů. Jo, jsem kašpárek.
Po kopci pak s bandou dalších kašpárků mířím dolů a tam na nás čeká starodávný most A Ponte Maciera. Společně s partou mladých Japonců si ho fotím a chvíli si zase užívám historický rozměr pouti.
Pak už ale mířím do finále. Ubytován mám být soukromém pokoji v zařízení zvaném Alberurgue Bergando. Leží těsně před Negreirií a asi 800 metrů mimo stezku. Po včerejším fiasku jsem si ty recenze na Bookingu poctivě přečetl a pochopil z nich, že jídla je tu málo a mám se minimálně na večeři předzásobit. Od rána tak mám spadeno na jeden supermarket asi kilometr a půl před cílem a v něm dělám nákup. Bageta k večeři, dvě plechovky piva a PET lahev vody se pěkně pronesou a se 33 kilometry v nohou jen za dnešní den obzvláště. Takže jdu do kolen, když hned nad recepci vidím nabídku poutnické večeře a následně mi nabízí, jestli nechci hned něco k občerstvení…
Jinak jsem se ale ocitl v ráji. Jedná se v podstatě o farmu plnou zvířat, kde je možné se ubytovat. Jako by se Kudrnovi přestěhovali do Španělska.
Chvíli se pak převaluji ve velkém pokoji, než se vydám užít si pozdní odpoledne den. S pivem na zahradě obdivuju místní zvířata a když na recepci hlásím, že jedna z oveček se zatoulala mimo ohradu, je mi řečeno, že zvířata se tu mohou pohybovat volně, takže žádný problém. Později mi to v praxi ukazuje i místní Maxipes Fík, co tu nejspíš pracuje jako ochranka.
Pomalu se schází další poutníci, na některé z nich tu čekají jejich zavazadla, co sem doručila Španělská pošta. Pohoda nakonec celkem slunečného dne mě přiměje dořešit zbytek dovolené, tedy především zajistit zbylá potřebná ubytování a přesun do Barcelony, odkud příští sobotu poletím domů.
Klid trochu naruší parta školou povinných děcek, co sem přijela asi na školu v přírodě, ale vlastně to moc nevadí.
Večer zaléhám a těším se na další den.

Od Negreiry třicet kilometrů na západ
S objednanou snídaní v žaludku vyrážím na stezku. Dělá se hezký den a venku je trochu mlha. Než se naděju, proházím městem Negreira. Z dálky to vypadá jako hromada paneláků, zblízka nás čeká hezké historické centrum. Za městem nás pak s hromadou dalších poutníků zdolávám dlouhé stoupání a město za námi vidíme už v mlze.
Je to pohoda. Užíváme si klid španělského venkova, míjíme se s cyklisty a míříme dál na západ. Snad abych se nenudil, sbírám na zemi šátek s logem Svatojakubské cesty, který tam někomu upadl a všech, které předbíhám, se ptám, zda není jejich. Nechám toho až další den, když mi jedna skupinka řekne, že fakt ne a že už jsem se jich na to samé včera ptal.
O další vzrušení se stará jedna z kamarádek, která se v září chystá do Barcelony, ráda by s Vuelingem, ale chce si vzít s sebou ví než jen malý baťůžek a ceny čehokoliv navíc ji přijdou moc drahé. S Vuelingem se shodou okolností mám vracet za týden domů a o dokoupení zapsaného zavazadla uvažuji. Lehce zkouknu, kolik za to chtějí a jsem stejně jako kamarádka zděšen. Nakonec to srovnám s cenami, co za tyhle dodatečné služby chce Ryan a je rozhodnuto. Kamarádka poletí s Ryanem a já si o dokoupení zapsaného zavazadla na cestu domů nechám jen zdát.
Oběd jsem měl v plánu si dát na po třiadvaceti kilometrech chůze na křížení s hlavní silnicí. Očekávám nějakou mega restauraci, ale ta byla nejspíš o vesnici dřív, ale jelikož nebyla hned u stezky, nechtělo se mi tam jít. Takhle musím vzít zavděk malou pekárnou, kde neberou karty a celkově to tu vypadá omšele. Není divu, že se tu moc poutníků nestavuje.
Přede mnou je však cíl v podobě ubytování v městečku A Picota, asi 4 kilometry od stezky. Od rána narážím na jejich billboardy slibující volný transfer z trasy.
Mezitím ale musím vystoupat jeden brutální kopec. Samozřejmě, že by to šlo obejít po silnici, ale někdy mám pocit, že plánovači Camina mají nějaký divný smysl pro humor a ženou nás, snad s odkazem na historickou trasu stezky, místy, kde to fakt není potřeba a kde člověk jen vypotí litry potu a cestu si pořádně znechutí.
Moje dnešní cesta ale končí na malé autobusové zastávce ve vesničce As Abeleiroas. Několik malých samolepek s kontakty na taxislužbu dává naději, že když pro mě ze zamluveného ubytování nepřijedou, ty čtyři kilometry tam šlapat přesto muset nebudu, nicméně začíná to přesně tak, jak jsem tušil – volám na číslo, které ten penzion udává a na můj následující doraz, zda mluví anglicky, se ozve jen výmluvné „no“. Vlastně si už nepamatuju, zda jsem to položil já nebo oni.
S pomocí Google překladače jim pak píšu zprávu přes WhatssApp a dávám tomu hodinu, než si začnu shánět taxi. U zprávy se ani neobjeví obligátní modrá fajfka, že si to zobrazili, přesto k mému překvapení se asi za deset minut objevuje dodávka a její řidič mi říká, ať si nastoupím. Tak tohle jsem fakt nečekal.
Dnešní ubytování měl být bonbónek. Velký penzion s bazénem a možností se pořádně najíst. Těch několik recenzí na Bookingu na něj pěje chválu. A jako opravdu – bazén přímo láká k zaplavání, pokoj, který jsem dostal, je hezký, na chodbě se mi za 4 Eura nabízí pračka i sušička a je tu i automat na kávu. Jen s tím jídlem je to horší, snídani objednat nejde a na jídlo mě pak majitel lámanou angličtinou posílá do centra a zmiňuje se o nedaleké pizzerii. Naprosto do kolen mě pak sráží, když se s ním chci domluvit na zítřejší odvoz na stezku. Prý tohle už nenabízí a buď ať si vezmu taxi nebo ty čtyři kilometry dojdu.
Snad abych se mu pomstil, při následné neobratné manipulaci s pračkou, kam házím skoro všechny své svršky, se mi podaří vytopit podlahu ve společné předsíni. Naštěstí to bere sportovně a vše poctivě vytírá. Já pak v jediném oblečení, které neskončilo v pračce, totiž v plavkách, trávím chvíli u bazénu, kde konverzuji se skupinou Portugalců mého věku, kteří využili víkend prodloužený o státní svátek a generální stávku k výletu k mysu Finisterra. Hlavně paní, se kterou se bavím, nemá natrénováno a radí mi, z vlastní zkušenosti, jak uvolnit zničené svaly. Tohle ale naštěstí nepotřebuji.
Už v kraťasech, co prošly pračkou i sušičkou, se vydávám do města. Jsem na španělském venkově, který navzdory turistům, jež sem krom nedaleké Svatojakubské stezky přivede i významná cyklostezka, drží siestu, takže čekat, až se v pět otevře místní supermarket, je pro mě poněkud nezvyklé. O večeři se pak stará nedaleká pizzerie, kde kupodivu pracuje pan domácí z mého hotelu se svou paní a dospívající dcerou. S pizzou v krabici běžím hezkým městem, které akorát skrápí večerní déšť a pak si před usnutím dopřávám pořádnou večeři do postele…

Od Negreiry třicet kilometrů na západ – Cee
Ráno kolem sedmé si dopřávám kafe u bazénu a pak se pomalu balím. Plánuji nabídnout majiteli hotelu 15 Euro, když mě hodí zpátky na stezku. Ale v momentě, když s batohem na zádech chci vyrazit, zrovna není k nalezení.
V klidu a bez stresu tak mířím do centra A Picoty, kde jsem včera nalezl stanoviště taxi služby. Radost se střídá se zklamáním, když tu nejprve vidím jedno vozidlo, ale v něm žádný řidič. O chvíli později z kavárny přes ulici vybíhá nějaká paní, ale když ji chci požádat o jízdu, jen mi řekne „otro clientes“, skočí do svého vozu a zmizí. Na infolince dispečinku, pod který ta paní spadala, zase neumí anglicky a první pokus sehnat na stezku dopadá neslavně.
Záhy mě však zachrání dvě krávy. Takové ty plastové, jak jsme je měli po Praze před mnoha lety taky. Dvě totiž nějaký šikula umístil k parčíku hned vedle stanoviště taxislužby a skupina Španělek s baťůžky mě požádá, jestli bych je s nimi nevyfotil. Využiju toho, že mluví i Anglicky a pro změnu žádám já je, jestli by mi nezavolali taxika. Ujímá se toho jedna z nich a hned hlásí, že tu může být, ale až v devět, protože teď mají jiný kšeft. Pohled na hodinkách ukazuje 8:40, to půjde.
Asi za čtvrt hodiny se samozřejmě objevuje ta paní, co mě předtím odmítla. Za čtyřkilometrovou jízdu si řekla o 6 Eur a já jsem moc rád, že jsem majitele hotelu ráno nenašel.
Jako vždy, když se mi něco takového povede, mám obrovskou radost a regulérně si zpívám. V první vesnici narazím na pracovníky místního JZD, ta druhá s názvem A Ponte Oliveira pak slouží jako konec/začátek etapy, pro ty, co si nesešli ze stezky do Picoty, eventuálně jako návratový bod, co si tu zacházku udělali. V praxi to znamená přítomnost několika Alberuge i kaváren, v jedné z nich pak potkávám i skupinu dívek, které mě ráno tak pomohly. Bohužel nápor poutníků se projevuje i tím, že když chci svůj obvyklý džus a croissant k svačině, je mi řečeno, že téměř všechno pečivo už vyprodali a jediné, co mi můžou nabídnout, je toust s máslem a marmeládou.
Posílen pak regulérní druhou snídaní vyrážím do další cesty, která je naštěstí v podobném duchu jako předchozí etapa – v kopcích a daleko od civilizace. Tyhle dvě etapy hodnotím jako nejkrásnější z celé pouti.
Člověk jde, někde dole říčka, ale je vysoko, má nadhled, užívá se výhledů. Lidí jde mnoho, ale v té krajině se to ztratí. Příroda všude kolem, prostě nádhera.
Letmý návrat do civilizace přináší průchod kolem osady Cuverllas, kde se Stezka větví na směr Fisterra a směr Muxia. Já volím Fisterru a hned poté, co projdem kolem místní elektrárny, se zase vydáváme vstříc horám a přírodě.
Je mi jasné, že při letních vedrech tu bude nesnesitelně a při silném dešti nebo větru půjde o život, ale Camino je dneska vůči nám smířlivější. Jen se tu všichni kocháme a užíváme si to. Být etapa o dvacet kilometrů delší, asi by to nikomu nevadilo. Zároveň ale všichni tušíme, co přijde. Nacházíme se v nadmořské výšce kolem 250 metrů a město Cee, kam asi většina z nich míří, leží u moře. Když pak přichází dlouho očekávané klesání, bereme to jako konec hezkého dobrodružství, které bude mít ještě sladkou tečku v podobě zítřejší etapy.
Cesta dolů ozvláštněná prvním pohledem na moře je nakonec hezká a prudká. Opačným směrem bych to fakt jít nechtěl.
Město Cee je pak trochu zklamáním. Je odliv a městská pláž, jež vypadá na mapě tak romanticky, působí špinavě a zanedbaně.
V malé restauraci si pak dávám pozdní oběd a do toho mi přes WhattsApp píše majitelka zamluveného ubytování, kdy dorazím. Na nic nečekám a vrhám se do uliček Cee. Opět mě čeká dům, ve kterém se asi architekt vyřádil, ale na rozdíl od Sigüeira to nevypadá nijak děsivě. Hlavně balkón vytvořený přístavbou na rámu starého domu působí velice zajímavě.
Paní domácí mi ukazuje jízdní řád autobusů k nedalekému vodopádu, ale na to už skoro po 25 kilometrech chůze nemám sílu. Po krátkém odpoledním spánku se vydávám na lehký průzkum města, majícího počet obyvatel asi jako jihomoravský Mikulov a dopřávám si výdobytků civilizace jako třeba supermarketu Carrefour.
Nakonec s pivem v ruce trávím čas na pláži, která už vypadá už o poznání příjemněji a dokonce několik poutníků přiměje ke koupeli. Já mezi ně ale nepatřím místo toho vyrážím vstříc spánku před úplně poslední etapou pouti.

Cee – mys Fisterra
Ráno se v klidu nasnídat, pak zajistit, aby se netvořili opruzeniny a puchýře, obléknout se, vyrazit. Po osmé a naposled.
Od prvních metrů jsme se míjeli s dalšími poutníky. Nejspíš někdo z nich pak pokračoval do Muxie a eventuálně zpátky do Santiaga, ale pro většinu z nás to byla už opravdu poslední etapa, bez ohledu na to, kolik jsme jich předtím absolvovali.
Mohl bych se tu obsáhle rozepisovat o posledním stoupání a o posledních španělských vesničkách, ale nostalgických keců už tu bylo dost. Jediné, o čem se zmíním a co mě tenkrát dostalo, byl příchod do Fisterry. Před městem je dlouhá pláž. A na ní všichni, co tam došli, zpomalili. Najednou se nespěchalo, najednou všem došlo, že je fakt konec, že to dokázali. Ať už bosí po pláži nebo v botách po nedalekém kamenném chodníku, šli jsme všichni pomalu a vychutnávali si to.
Ve Fisterre nás pak překvapila vznikající výzdoba na chodníku, související s dnes oslavovaným svátkem Corpus Christi.
Za Fisterrou pak poslední kilometry k majáku. Bylo šílené vedro a šlo se těžce, ale nikomu to nevadilo. Byli jsme už prakticky v cíli.
Pak ten slavný maják a něco, co jsme všichni znali z instagramových fotek těch, co sem došli před námi – patník s mušlí a tam nápis 0,0 km. Kamarádka Kristýna, co to šla před pár lety, má na Instagramu hromadu fotek, jak u něj raduje a zvedá nad hlavu boty, které ji sem až z Porta dovedly. Musím se jí zeptat, jak to tenkrát dělala. Realita dnešního dne byla taková, že na fotku u patníku se stála a fronta a představa, že tu budu vymýšlet různé pózy, byla naprosto mimo. Nejspíš by mě všichni, co za mnou čekali na svou fotku, shodili z útesu do moře.
Stezka pak ale pokračuje ještě o kus dál, kolem majáku až k samotnému mysu, jež byl kdysi považován za konec světa. Dá se po kamenech sejít ještě kousek dolů a tam koukat na moře. Legendy praví, že dřív tu poutníci zapalovali oheň a spálili v nich boty, v kterých sem došli. Dnes je tu pro jistotu rozdělávání ohňů zakázáno.
Nakonec jsem sešel o kus dolů i já. Mohl bych tu opět nostalgicky žvanit, jak jsem, pozorující nekonečné moře, přemýšlel o celé té mé pouti, o životě a jeho smyslu, o pomíjivosti bytí i o tom, jak se ze mě teď stal lepší člověk. Skutečnost byla ale taková, že jsem tu ze sebe sundal turistické boty (a od té doby je nenasadil)…a pak využil toho, že je tady kvalitní signál datového připojení a na všechny strany a přes všechny možné sociální sítě dával světu najevo, že po dvou stech odchozených kilometrech je pouť je u konce a čekal za to okamžité poplácávání po ramenou v podobě lajků a gratulujících komentářů…
Zvedl jsem se a na majáku jsem si dal v místní restauraci pivo. Další pak ve městě k obědu. No, vypil jsem jich dneska hodně.

Návrat do Santiaga
V 16:45 mi jel autobus do Santiaga. Měl jsem na něj dopředu koupený lístek a nemusel jsem do poslední chvíle čekat, jestli se vejdu. Vezl nás kolem pobřeží kolem nádherných, ale turisty zatím neobjevených pláží západní Galicie. Byla to hezká, ale smutná jízda. Pro všechny ty poutníky s mušlemi to byl konec. V Santiagu hned půlka z nich přeskákala do autobusu na letiště. Já byl svědkem jednoho velmi smutného loučení a pak tím autobusem jel taky. Ne na letiště, ale do penzionu A Concha ve vesničce Lavacolla. Byl jsem tu už dvakrát, naposledy loni, a bylo mi jasné, že se tam musím stavit letos zase. Příjemná restaurace s několika pokoji na spaní a s paní na baru, co před čtyřmi lety, když jsem tu byl poprvé, byla ještě mladou slečnou bez závazků a dnes už má dítě. Telefon si pamatoval zdejší heslo na Wifi a já byl zklamán, že jsem nedostal pokoj 101, jak při svých předchozích návštěvách, ale pokoj 103.
Pořád tu dobře vařili a já si dal poslední z mnoha dnešních piv, ale bohužel jsem si pamatoval i na tu napůl vyhořelou zásuvku na záchodě, která tu byla minimálně už před těmi čtyřmi lety a kterou se za tu dobu neobtěžovali opravit. Některé věci se nemění, i když by asi měly, napadlo mě, když jsem večer usínal…

Výlet do Viga
Původně jsem chtěl v Santiagu jen přenocovat a hned další den se přesunout někam k Barceloně užít si pár dní moře a odpočinku. Ale když chcete letenky kupovat až týden před plánovaným odletem, může se Vám stát, že jsou buď vyprodané, nebo drahé, nebo, pokud je cena alespoň jakž takž přijatelná (jestli se teda čtyři a půl tisíce korun za hodinový vnitrostátní let dá považovat za přijatelnou), tak přílet do cíle je až krátce před jednou v noci. A přesně to se stalo i mě. Bohužel krachla i nouzová varianta v podobě přímého vlaku Vigo – Santiago de Compostela, neboť den, kdy jsem tím vlakem chtěl jet, bylo pondělí a vlak byl už jaksi vyprodán. Na úterý už naštěstí ne, prodloužil jsem si pobyt v Santiagu o den a vlastně nevěděl, co ten den budu dělat.
Ráno jsem si dopřál relax sledováním poutníků, majících před sebou posledních deset kilometrů cesty a pak vyrazil autobusem do města. Lákalo mě ruské kolo tyčící se kdesi v parku, ale bližší pohled odhalil, že je to jen dočasná pouťová atrakce, její dočasnost v Santiagu právě končí a dnes už nejspíš nevyjede.
Smysl tomuto dnu tak dal novotou vonící rychlovlak, který mě kolem poledne odvezl do Viga. Koleje této vysokorychlostní tratě jsem vídal loni, když jsem zkoušel (a nakonec po dvouměsíční pauze i došel) do Santiaga od jihu, z Porta. Nyní jsou svou trasu viděl z nadhledu a hlavně často v rychlosti blížící se 200 kilometrům v hodině. Bylo to hezké a stálo to za to.
Ve Vigu mě zase přivítalo megalomanské nádraží Urzaiz. Vlastně dole je nádraží rychlovlaků a nad ním možná šest patek obchodáku. Vše je schované ve svahu, takže horní i střední patra navazuji na okolí uliční zástavbu, jen je spojuje, krom jiného, brutální výtah a nahoře i šílená vyhlídková plošina. Španělé se investic nebojí a výsledkem je plno zbytečných projektů, které na své plné využití teprve čekají (a kdo ví, zda se ho někdy dočkají), ale tohle se jim moc povedlo.
Tady někde jsem loni v březnu smutnil, když stržený palec utnul mé plány dojít do Santiaga už v Redondele, teď jsem tu plný síly vyrážel na prohlídku města.
Plán byl vyjít po ulici Gran Via nahoru k pevnosti, okouknout město z výšky, sejít dolů a pro změnu autobusem se vrátit do Santiaga. První část plánu úplně nevyšla, chodit jsem moc nemusel, ve směru nahoru postavili místní radní travelátory. Bylo to veselé a hravé.
Za té výhled z pevnosti byl úchvatný a já si to užil. Největší galicijské město jsem měl jak na dlani a kochal jsem se hodně dlouho.
Dole mě pak uličky kolem náměstí Porta do Sol dopřály Vigo ve své historické podobě. Měl jsem na prohlídku města čtyři hodiny a najednou to bylo málo.
Pro cestu zpátky jsem zvolil autobus, hlavně kvůli ceně. I autobusové nádraží je součástí obchoďáku, bohužel si asi neplatí ochranku, takže před vstupem do něj je regulérní tábořiště bezdomovců.
Autobus společnosti Monbus pak poněkud překvapil dvacetiminutovým zpožděním a hlavně tím, že přijel coby spoj Flixbusu. Řidič jen sundal zelenou cedulku, vyměnil se s kolegyní a jelo se dál. Byl to takový přímý vůz Porto – Ferrol, akorát že ve Vigu změnil nejen číslo linky, ale i dopravce.
Po příjezdu do Santiaga mě potrápilo místní počasí, které začalo mít sklony k dešti, a pak i místní dopravní podnik, který vynechal jeden spoj linky 6A, jež běžně jezdí z centra Santiaga na letiště. Následující spoj to bral bez zastávky, takže byl pro mě nepoužitelný, ale alespoň jsem dvoueurovou mincí zachránil mladý pár odkud si z ciziny, který jaksi nepadlo, že zrovna tady nebudou autobusy na letiště brát karty.
Když už jsem myslel, že den je v pohodě za mnou a měl jsem v sobě i výbornou večeři, překvapilo mě probuzení uprostřed noci. Probudil jsem se něčím celkem solidně pokousaný a to na více místech těla. V polospánku jsem se přesunul na druhou postel v naději, že tam mě nic kousat nebude, což se naštěstí potvrdilo. Když jsem však ráno opouštěl hotel a mířil na vlak do Barcelony, smutně jsem konstatoval, že tradice je hezká věc, ale v tradici při každé návštěvě Santiaga spát zrovna tady už asi příště pokračovat nebudu…

Vlakem přes celé Španělsko
Pokousaný od čehosi vyrážel jsem vstříc 13 hodinám ve vlaku napříč severním Španělskem. Těšil jsem se na to tak moc, že ještě v autobuse cestou na nádraží jsem uvažoval o vyhození nevratné jízdenky na vlak do koše a nakoupení letenky bez ohledu na to, kolik bude stát.
Dalo se jet samozřejmě i jinak. Španělsko buduje své vysokorychlostní tratě paprskovitě z Madridu a jen pár takových tratí tomu neodpovídá. Jet jedním rychlovlakem ze Santiaga do Madridu, tam přejet z nádraží Chamartín na Atochu a pak pokračovat dalším vlakem do Barcelony, strávím na cestě asi o pět hodin méně. Jenže v Renfe si za to ten den účtovali přes 160 Euro. To, že bych si mohl jízdenku rozdělit a využít toho, že z Madridu do Barcelony se přízeň cestujících ucházejí hned tři železniční společnosti, mě samozřejmě také napadlo – ale až v momentě, kdy jsem v tom přímém vlaku do Barcelony seděl a měl jsem hodinu jízdy za sebou.
Bylo to vlastně taková jízda po tykadlech vysokorychlostních tratích a spojovacích tratích mezi nimi. A bylo mimořádně vtipné, že kdybych na každém tom tykadle vystoupil a vydal se do Barcelony rychlovlakem s přestupem v Madridu, byl bych tam pokaždé rychleji, než tímhle přímým spojem.
Jak vlastně celou cestu popsat? Bylo to dlouhé? Bylo, a šíleně. Bylo to ale naštěstí i pohodlné. Přijel postarší rychlovlak z dílen slavné firmy Talgo. Nabízel barový vůz a strašně, takt strašně moc místa pro nohy. Měl jsem štěstí na spolucestujícího. Hlavně na začátku, kdy spal na mém místě u uličky a jeho místo u okna bylo volné. Tak jsme si ho rychle vyměnili. Když se pak odpoledne probudil a začal si na telefonu pouštět nahlas videa, už jsem o tom štěstí poněkud pochyboval.
Bylo to i zajímavé. Jak už jsem zmínil, rychlovlak střídal cesty po vysokorychlostních tratích, kde si to svištěl často hodně přes 200 km/h s ploužením po elektrifikovaných lokálkách, kdy se rychlost často blížila i ke čtyřicítce.
Bylo to zajímavé i technicky. Španělé svou železnici postavili na rozchodu 1668 mm, když pak začali stavět vysokorychlostní tratě, usoudili, že klasické evropské 1435 pro ně bude lepší. Je v tom celkem solidní zmatek a na mnoha vysokorychlostních tratích se jezdí pořád po staru (tam, kde to úplně nejde oddělit od místní dopravy, např. v právě v okolí Santiaga). Naštěstí vymysleli i systém změny rozchodu za jízdy, díky čemuž se z nákladné logistické operace známé třeba běloruského Brestu stala záležitost pomalého průjezdu jednou malou halou. Na netu jsem našel, že takových míst je momentálně ve Španělsku asi dvacet.
Měnění vysokorychlostních tratí za konvenční znamenalo tedy i měnění rozchodů. My ho cestou změnili třikrát (a to jsme ještě o jeden přišli, protože po vysokorychlostní trati ze Santiaga do Madridu, což byl začátek naší cesty, se až do Ourense jezdí po Iberském rozchodu, a právě tam jsme z prvního vysokorychlostního tykadla přejeli na spojovací trať).
Nesčetněkrát jsme si změnili směr jízdy, ale díky tomu, že se jednalo o jednotku, vždy to znamenalo jen přesun strojvedoucího z jednoho stanoviště ma druhé. Díky tomu jsme také v žádné stanici neměli stát více než pět minut (což teda vzhledem k tomu, že jsme často jeli po jednokolejné trati a musí se čekat na křižování, tak úplně nevyšlo).
Zajímavé bylo i koukat z okna. Krajina se měnila hodně. Nekonečné roviny střídala pohoří, chvílema jsme se plahočili kolem řek, chvílemi měl člověk výhledy jak téměř někde v Alpách. To vše často na dohled Francouzské stezky. Asi ji nikdy nepůjdu, ale když jsem před jedním z měst viděl poutníky mířící ke nedalekému hradu, zaplesalo mi srdce.
Bylo to všelijaké, ale rozhodně to nebyla nuda. Čtyřikrát jsem si zašel do barového vozu, vypil tu asi dvě piva, jednu kávu a večer si zašel na nudlovou polévku. Děsilo mě zpoždění, které svého vrcholu dosáhlo na čísle 35 minut a pak už nerostlo a na konci zase trochu kleslo (nakonec jsme do Barcelony dojeli s 25 minutami). Zklamala mě Pamplona. Moc bych jí chtěl jednou navštívit, ale z vlaku jsem viděl hlavně obrovskou továrnu koncernu Volkswagen. Tím spíš tam budu muset ještě někdy zajet. Ne, nenudil jsem se, ale třináct hodin je prostě třináct hodin.
Když jsme pak v Zaragoze najeli na vysokorychlostní trať Madrid – Barcelona a vlak si to už naposledy brutálně svištěl rychlostí okolo 250 km/h, skoro mi bylo líto, že to končí.
Krátce před desátou večer jsme byli v Barceloně a já jsem byl rád. Čekal jsem spící město, ale neuvědomil jsem si, že tady není sluníčkově – poutnický turismus jako v Santiagu, ale dravé velkoměsto, které se dokáže obejít i bez turistů, ale když už je má, chce je alespoň trochu oškubat. Zároveň to město neskutečně žilo. Do zamluveného ubytování jsem to měl z nádraží Sants 2,5 km. Šel jsem pěšky, potřeboval jsem se protáhnout. Během těch 2,5 km do mě to město napumpovalo neskutečnou energii. Po ospalé cestě vlakem jsem přesně tohle potřeboval.
Ten nocleh v soukromém pokoji se společnou koupelnou mě vyšel na 2100 korun. Drahé, ale stejně to byl nejlevnější pokoj, co se dal v Barceloně takhle na poslední chvíli na Bookingu sehnat. Nečekal jsem zázraky, hlavně, aby mě nic nepokousalo. Rušná ulice se přežít dala, malý balkón byl příjemný bonus. Mám to za sebou, teď už těch pár dní bude jenom dobrých, doufal jsem.

Dvě barcelonské lanovky a přesun do Callely
Ráno mě budí ruch hlavní ulice za okny. Zatímco se mi v zanedbaném pokoji nabíjí telefon, jen v tričku a kraťasech si užívám pohled na třídu Carer de Balmes. Ve Španělsku bohužel obvyklé palestinské vlajky tu hojně doplňují ty vatikánské. Neklamné to znamení, že zemi akorát navštívil papež.
Měl jsem to vymyšlené dobře – na recepci si schovám batoh, jen na lehko vyrazím na Montserrat, pak se odpoledne pro batoh vrátím a vlakem přejedu do Calelly, kde jsem si z nostalgických důvodů zamluvil ubytování na posledních pár dnů téhle dovolené.
Začíná to nadějně. Hotel vypadá šíleně, ale o tohle se postarat umí. Oproti jednoeurové záloze nabízí úschovní skříňky na klíček.
Dál už je to horší. „Na Montserrat dneska fakt nejezděte, chystá se tam papež, nepustí Vás tam,“ sděluje mi asi o hodinu později pracovník dopravce FGC, když si chci u jejich automatu v labyrintu nádraží/stanice metra pod náměstím Placa d´Espanya koupit lístek na vlak, který by mě na Montserrat hodil.
Ok, plán B. Kousek od centra Barcelony jsou dvě pozemní lanovky. Jedna v běžném tarifu, druhá ne. Jsou však kousek od sebe, dá se mezi nimi projít. Skáču do metra a na Placa de Cataluyna opět beru vláček společnosti FGC a za chvíli mě stejná společnost veze lanovou do čtvrti Valvidrera.
K zábavnímu parku Tibidabo, odkud bych se dostal další lanovkou dolů, je to lehce přes kilometr a půl příjemné procházky s výhledem na Barcelonu. Cestou míjím i televizní věž Torre de Collserola. Wikipedia říká, že byl postavena podle návrhu architekta Normana Fostera u příležitosti olympijských her v roce 1992, je nejvyšší stavbou nejen v Barceloně, ale i v celém Katalánsku a ve svém 10. patře nabízí úžasné výhledy pro veřejnost. Bohužel tahle vyhlídka je už pár let zavřená.
Nakonec si k parku trochu zajdu. V podmračeném počasí, které se ale jen velmi zvolna blíží k předpovědi, že bude nakonec hezky, to ani tolik nevadí. Do samotného parku se mi moc nechce, mezi všemi těmi dětmi čekajícími, až brány parku otevřou, bych si připadal poněkud pedofilně. Lanovka dolů jede, ale až za hodinu. Fotím se u nedaleké Baziliky Svatého Srdce Ježíšova a užívám si výhledy na město. Při čekání na lanovku se pak rozhodnu si restartovat telefon, přišel mi poslední dobou nějaký pomalý…a paměťová karta, kam se ukládají nafocené fotky, je po restartu už odmítá zobrazit. Nakonec ji na doporučení telefonu formátuji a tím o fotky přicházím definitivně. V duchu moc děkuji své zálibě (no, spíš posedlosti) „cestovat pro publikum“ a své zážitky a fotky z cest průběžně postovat na sociální sítě. Nebýt toho, měl bych po fotkách a tento tripreport by byl jen textový. Nakonec tak jediné fotky, o které fakt přicházím, jsou z té cesty první lanovkou nahoru fotky té televizní věže. Proto fotografie obou těchto zařízení jsem si stáhnul z Wikipedie.
Ta druhá lanovka mě ale poněkud zaskočí svou cenou – dvanáct nebo třináct Euro jen za cestu dolů je fakt moc. Abych trochu ušetřil, jdu pak až k hotelu pro věci pěšky. Jsou to čtyři kilometry a v občasném lehkém dešti je to příjemná procházka.
Po vyzvednutí batohu v hotelu mířím další kilometr do podzemních chodeb nádraží na Placa de Catalunya a tam ukazuje Barcelona svou odvrácenou tvář. V automatech železniční společnosti Renfe si chci koupit jízdenku na příměstský vlak do Calelly. Zkouším to ve dvou automatech, platit telefonem i kartou. Pokaždé, že platba neproběhla. Při pokusu zaplatit hotově zase vyskakuje hláška ve španělštině, která dost možná znamená, že automat nevrací (nebo taky něco úplně jiného, ale nechci to riskovat). Snažím se vypadat hodně zoufale a volám na pracovníka, co tu pomáhá lidem. Přichází a na moje opravdu hodně prosebné vyprávění v angličtině odpovídá jen suché „no Ingles…“
Upřímně řečeno dodnes nechápu, jak se mi podařilo mu nedat jednu mezi oči. Místo toho odcházím a řvu na všechny strany ve své mateřštině něco o zkurvené Barceloně, která se snaží turisty jen oškubat a nic tu nefunguje. Být tu nějaký krajan, nejspíš by mi zatleskal, jak se mi podařilo z Bohnic utéct až sem.
Jdu se uklidnit nahoru, kde velkou část náměstí tvoří fan zóna nadcházející Velké ceny Barcelony - Katalánska Formule 1. Vracím se pak s pivem v ruce a u klasické pokladny prosím o jízdenku do Calelly. Poslat mě paní za přepážkou k automatům, asi už se tu psychicky složím definitivně. Ale zjevně je tu s těmi automaty fakt problém (později se mi nepodaří koupit přes ně jízdenky ani v Calelle a ani na barcelonském nádraží Sants), tak mi bez řečí vystavuje jízdenku a já stíhám vlak o půl hodiny později, než jsem plánoval.
Jo, jedu do Calelly. Už zase. Na konci 90. let pořádal otcův tehdejší zaměstnavatel letní tábory pro děti svých zaměstnanců. Třikrát po sobě jsme byli ve Španělsku na Costa Brava. První a třetí tábor se konal v Calelle ubytováni jsme byli ve dvouhv+zdičkovém hotelu Victoria. Pro ten druhý pak zajišťující cestovka zvolila o malinko severněji položený Malgratu de Mar a hotel, na jehož jméno si už nevzpomenu. Od té doby jsem se byl v Calelle dvakrát podívat. Vím, že hotel Victoria přestavěli, přidali mu jednu nebo dvě hvězdičky a přejmenovali na Mar Blau, při své první návštěvě v roce 2006 jsem i zjistil, že pár kameny izolovanou část pláže, kam jsme se chodili tenkrát koupat, aby nás měli táboroví vedoucí pohromadě a pod dohledem, obsadili mezitím nudisté. Moc dobře také vím, že je ve Španělsku stovky hezčích přímořských měst, ale nostalgie je zkrátka sviňa a já jsem už při plánování celé téhle dovolené tušil, že právě tady skončím a od začátku jsem se na to těšil.
Už uklidněn a lehce popíjejíc pivo jsem si zase vychutnával dlouhou cestu vláčkem, jeho vymotávání z Barcelony a pak cestu kolem pláží, kdy jsem měl nejednou chuť skočit z vlaku přímo do mořských vln.
Calellské nádraží mi pak přišlo snad ještě ošuntělejší než při své poslední návštěvě v červnu 2018. Jenže tenkrát jsem se běžel jen symbolicky vykoupat, teď mě čekal nedaleký hotel Continental. Bylo to nejlevnější, co se dalo v Calelle sehnat a dobře mi tak. Hlavně absence slibovaného bazénu mě poněkud zaskočila (později jsem ho našel na střeše, sice napuštěný, ale v obležení stavebních dělníků). Já však spěchal na pláž. Bylo to zase něco jiného. Bylo pořád pod mrakem a moc se nekoupalo. Když nějakým mladým utekl míč, se kterým tu hrály volejbal a já jim ho hodil zpátky, poznal jsem z jejich slov a hlasů, že jsou to krajanky (naštěstí mě nepomlouvaly).
Na těch pár skaliskách oddělujících normální pláž od toho nudistického kousku, kde jsme se tenkrát, to ještě v plavkách, koupali, jsem přemýšlel o svých dětských láskách a o všem, co jsem tu zažil. A hlavně jsem nefotil, to fakt nemají nudisté rádi. Takže jsem pak jen fascinovaně sledoval, jak tam naběhly dvě dámy odněkud z východu (pravděpodobně matka s dcerou) a za nechápavého přihlížení nahých obyvatelů maličkaté pláže se tu na skaliskách vzájemně v plavkách fotily.
Vydal jsem se pak pod tratí a rušnou ulicí k tomu hotelu, kde jsme tenkrát bydleli. Měli jsme čtyři vyhrazené ulice, kde jsme se večer mezi večeří a večerkou mohli pohybovat a v místních obchodech a dětských hernách utrácet od rodičů darovaná Pesseta. Připadali jsme si tenkrát jako v ráji. Jenže ten ráj byl teď nějaký zašlý a ušmudlaný. Byl jsem z toho hodně smutný.
Našel jsem pak kousek od hotelu velký (možná až zbytečně) supermarket sítě Mercadona. Tam jsem si koupil něco na zlepšení nálady a středem města se šinul ke svému hotelu. Ale tady jsem zase změnil na Calellu názor. Od radnice kolem kostelíka, kolem té celé ulice Carred d L´Església, přeměněné na pěší zónu, pulzovala Calella životem. Desítky barů a restaurací, desítky obchůdku se vším možným, stovky turistů a místních, to se tu mísilo a potkávalo. Když pak nastal čas na večeři a já se v jedné z těch restaurací stavil pro pizzu, došlo mi, že sice existují krásnější místa ve Španělsku, ale já si rozhodně místo na závěr své dovolené vybral dobře.

Výlet na Montserrat a milé setkání na závěr
Ráno se budím do slunečného dne s jasným cílem, splnit si svůj životní sen – navštívit bájný Montserrat. Zároveň si chci užít trochu toho moře a tak od rána tak trochu spěchám.
S kávou v ruce z malého nádražního baru opouštím Calellu vlakem už krátce po sedmé hodině, společně s davem místních mířících do Barcelony. Trať je zpočátku jednokolejná a provoz hustý, proto vyrážíme se zpožděním a snad na každé stanici probíhá křižování. Když se o pár stanic přidá druhá kolej, je jízda už plynulejší a díky hustému jízdnímu řádu už cestujících tolik nepřibývá.
Z vlaku vyskakuji ve stanici Sants a užívám si barcelonského rána při přechodu na podzemní terminál pod náměstím Placa d´Espanya. Papež má už dneska jiné plány a místo něj míří na Montserrat davy výletníků. Naštěstí ve vláčku společnosti FGC chytám volné místo a když zatoužím společnosti, mávám na dvojici krajanů, že si ke mně můžou sednout. Pán kolem padesátky, jež je v Barceloně na služební cestě, je z naší následné konverzace docela potěšen, jeho půvabná manželka, co přijela za ním, už asi méně.
Vláček na metrovém rozchodu nejprve jede v podzemí, pak vyjede na povrch a čeká nás projížďka barcelonskými předměstími. Montserrat je jeden z hlavních výletních cílů v okolí Barcelony a na obsazenosti a složení vlaku je to hodně znát.
Nikterak nesnižuji náboženský význam benediktského kláštera vysoko v horách, ale to není to, pro co tam jedu. Mám rád lanovky a podobná neobvyklá dopravní řešení a v okolí Montserratu jsou hned dvě lanovky pozemní, jedna lanová a jako bonus ozubnicová železnice. Ta byla postavena na začátku tohoto století a zajišťuje asi nejkapacitnější spojení ke klášteru. Jde koupit jízdenku z centra Barcelony přímo i na ní a já jsem si ji samozřejmě nekoupil a tak vystupuji ve stanici Aeri de Montserrat a následné čekání ve frontě na kabinovou lanovku je za trest.
Mám však čas sledovat sociální sítě a najednou zpozorním, to když jistý Michal, s kterým se známe díky tomuto serveru dává na Instagram informaci, že akorát míří na vídeňské letiště a celý víkend „bude jezdit vlakem po Costa Brava“. V naději na zajímavé setkání mu píšu. Abych to zkrátil, dovídám se, že míří ma Velkou cenu Barcelony - Katalánska Formule 1, která se koná tento víkend nedaleko Barcelony. Jsem ochoten kvůli tomuto setkání zcela překopat svůj zítřejší program, ale to nebude nutné. Ze stovek hotelů, co by přicházely do úvahy, si vybral ten, co leží v Calelle asi kilometr ode mě. Spontánně se domlouváme na večerní pivo a je vymalováno.
Následující jízda lanovkou z roku 1930 je naopak za odměnu. Vypadá hodně staře, ale když to člověk přehlédne a zažene strach, je to nádhera. Jen se kochám, fotím a užívám si to.
Už z okna kabiny vidím další pozemní lanovku. Ta tentokrát mířící trochu dolů. Z její spodní stanice budou nejspíš parádní výhledy, ale ouha, v té horní stanici mi říkají, že se momentálně opravuje a nejezdí. Tak tedy všechny tři lanovky v okolí Montserrat nedávám a budu se sem speciálně kvůli ní vrátit (no, nejspíš asi ne, ale kdo ví).
Naopak druhá, výše do hor, ke kapli Sant Joan, jezdí. Vystojím si menší frontu a pak si z ní fotím z nadhledu místní klášter. Později zjišťuji, že podobnou fotku mají snad všichni, co Montserrat kdy navštívili.
Tady to ale láká k procházkám. Jedna známá mi přes Twitter psala, že odtud vyrazila na túru, i když byla silně nachlazená. Hory jsou mocná čarodějka. Ale já toužím spíše po moři. Trochu si popojdu a zase se kochám. V tomhle je Španělsko úžasné. Hory i moře, vše blízko sebe, vše se doplňující. Proto ho mám tak rád.
Vracím se lanovkou dolů ke klášteru. Dovnitř nejdu, motám se okolo. Včera to tu bylo s papežem asi velké. Ještě se uklízí pódium. Lidé se procházejí, pořád je na co se koukat. Já si v místní samoobslužné restauraci dopřávám malý oběd a pak jdu na zubačku.
Jezdí snad co dvacet minut a dole na ní navazují vlaky do Barcelony. Na ten můj spoj ale ne, jede jen do spodní, mezilehlé stanice Moninstol Vila, jež nejspíš hlavně slouží přilehlému velkému parkovišti. Díky tomu jsem ale vlaku krom strojvedoucího úplně sám. Vláček se kroutí po kolejích a nabízí úžasné výhledy. V jednu chvíli se dokonce dočkáme křižování s protijedoucí soupravou a já si můžu fotit jak chci, neobtěžujíc při tom nikoho dalšího.
Dole si pak v moderní stanici počkám na další vlak a o zastávku dál pak přestoupím na spoj do Barcelony. Když někdy po páté hodině dorážím do Calelly, mám jediný plán – skočit do moře.
Vykoupaný si užívám calleského podvečera a na Instagramu sleduju Michala. Jeho let z Vídně do Barcelony nemá zpoždění, ale za to mu dopřávají nepříjemný zážitek španělské železnice Renfe – první spoj z letiště do centra Barcelony vynechají a ten druhý je logicky o to plnější.
Večer se ještě stavím na večeři a pak z ní rychle utíkám, to když se vlak s ním na palubě neochvějně blíží ke callelskému nádraží. Zanedlouho v té samé restauraci sedíme na pivu. V životě jsme se neviděli, ale díky vzájemnému sledování na sociálních sítích víme o sobě hodně. Vypijeme spolu dvě piva a nemuset Michal zítra brzo vstávat, aby chytil začátek tréninků Formule 1, vypili bychom jich spolu ještě spoustu. I tak se setkání mimořádně vydařilo a s ním i celý dnešní den.