Fórum Airways.cz

Ryanair FR 8404 Brno - Londýn (Stansted), 5. 2. 2009

Nevzpomínám si, že by mezi mými dvěma cestami uběhla někdy tak krátká doba jako teď. Je to něco přes půl roku, co jsem se vrátil z cest po USA (viz můj první trip report). Ale musím říct, že jsem se na tento prodloužený víkend v Londýně těšil snad stejně jako na pět neděl za oceánem. Hlavně proto, že i tahle cesta pro mě znamenala spoustu nových věcí. Prvně do Anglie, poprvé s low-costem, poprvé z Brna a nepočítám-li prodloužený víkend v Bruselu na pozvání europoslance Cabrnocha, který jsem strávil ve společnosti pár starších spolužáků a ředitele naší školy, ale který nelze moc považovat za školní exkurzi, tak to byla také první dovolená bez rodičů či jiného dospělého doprovodu.
Celý výlet začal na kolínském nádraží ve čtvrtek v poledne. Díky změnám v dotacích pro České dráhy jsou nyní vlaky vyšší kategorie (InterCity a EuroCity) dostupné bez příplatků a pohodlí mezinárodního vlaku EuroCity pojmenovaného Hungaria jsme se rozhodli využít. Nejen kvůli pohodlí, které vyšší kategorie vlaku nabízí, ale také se jednalo o nejrychlejší spoj (o tři čtvrtě hodiny míň oproti normálním rychlíkům) a s pro nás nejvýhodnějším časem příjezdu do Brna. Protože jsme cestovali čtyři, najít volné kupé nebylo až tak snadné. Nakonec jsme si přisedli k nějakému spícímu pánovi. Kupodivu ho neprobudil náš příchod a ignoroval nás i potom, co se vzbudil. Lámali jsme si hlavu, jaké je vlastně národnosti a jestli nám rozumí. Osobně jsem ho tipoval na Rusa nebo někoho z bývalého Sovětského svazu. Když mu zazvonil mobil, tak jsem napjatě čekal, jakou řečí promluví – byl to Slovák.
Brněnské nádraží mě osobně zrovna nenadchlo, ale co, stejně jsme celkem spěchali na bus č. 76 na letiště Tuřany. Na přestup jsme měli akorát čtvrthodinku, i když nic by se nestalo, kdybychom jeli až dalším autobusem. Nakonec jsme ale stejně na zastávce ještě chvíli čekali. V klidu jsme koupili lístky za 15 korun jeden a mohli vyrazit směr letiště. Panovalo zatažené vlhké počasí. Na letišti jsme nakonec byli ještě před otevřením odbavovacích přepážek.
Přepážky jsme ale nepotřebovali, protože jsme se odbavili přes internet a měli jsme jen kabinová zavazadla. Teda hlavně já jsem o správnosti rozměrů svého zavazadla dost pochyboval. Když jsem si byl u přepážek zkusit, jestli pasuje, tak moc nepasovalo. Přesněji řečeno jsem ho do té klece nenarval. Ale říkal jsem si, že klec je určitě menší, než skutečný bin v letadle a že risknout to stojí za to. Když jsme skromně poobědvali zásoby z domova, šli jsme na bezpečnostní kontrolu. Oproti tomu, co nás pak čekalo na Stanstedu hodně ledabylou kontrolu. Jedna spolucestující, říkejme ji třeba Slečna H., pronesla v sáčku na tekutiny odličovač s dvojnásobným objemem. Neudělala to schválně, zjistili jsme to až v Londýně. Vůbec tekutiny jsme ani z kufru nevyndávali, nemuseli jsme se ani vyzouvat, ale, a to se mi stalo poprvé, musel jsem ještě před prvním pokusem s rámem sundávat hodinky (a to nejsou kovové). Na detektoru jsem pípal, kupodivu šlo o boty, netuším, co je v nich kovového, ale problémy s nimi budu mít i na Stanstedu. Další spolucestující, zvěme ho pan K., pronesl dokonce v peněžence žiletku! Taky se nejednalo o žádný podlý úmysl ohrozit bezpečnost letadla, ale o zvyk, spíše zlozvyk, mít ji při sobě, kdyby potřeboval něco krájet.
Brněnský vzdušný přístav na mě působil velmi sympatickým dojmem. Za bezpečnostní kontrolou je dvoupatrová odletová hala. Protože jsme měli víc jak hodinu a půl času, posadili jsme se v přízemí. Všiml jsem si, že všechny nápoje v automatu od Delikomatu stojí o pět korun víc, než v automatu před bezpečnostní kontrolou (venku stojí 15,- za kontrolou 20,- korun). Více než hodinu před plánovaným odletem se na obrazovkách objevilo číslo východu – pětka. Protože Spojené království není členem Schengenského prostoru, museli jsme vyjít po schodech do patra, přes pasovku a zase po schodech dolů k východům. Už když jsme tam přišli, tak před námi stálo minimálně 40 lidí, a to do odletu zbývala hodina. Hlavně jsem se bál, jak je to u Ryanairu s tím „Gate closes at…“, proto jsem se snažil být všude včas. Nakonec jsme ve frontě stáli opravdu hodinu, ale protože jsme chtěli místa už okna, tak jsme to museli „protrpět“. Letadlo z Londýna sedalo asi s desetiminutovým zpožděním, rozhodně nedochvilností Ryanair netrpí. Zaujalo mě, že hned po zarolování na stojánku k letadlu přijela blikající cisterna letištních hasičů a stála čelem k němu po celou dobu. Došlo mi, že to je kvůli plnění paliva, aby Ryanair zkrátil dobu otočky na zemi plní palivo během nastupování a vystupování pasažérů a asi proto má po celou dobu proti plnící cisterně postavené hasiče. No, kdybych letěl prvně, tak blikající cisterna u letadla by mě zrovna dobrým pocitem nenaplnila. K letadlu jsme šli pěšky, ač jsem byl celou dobu docela přesvědčen, že využijeme nové autobusy brněnského letiště.
Poslední spolucestující, slečna B., projevila nevídaný talent se všude cpát dopředu a cestou k letadlu předběhla všechny normální cestující a snad polovinu lidí s priority boardingem. Zabrat tedy dvě zatím prázdné řady nebyl problém. Do letadla jsme šli zadním schodištěm. Sedli jsme si naproti sobě, myslím, že v 25. řadě, chtěl jsem vidět, co první let v životě udělá s panem K. Kufr mi do binu pasoval parádně, ohromně se mi ulevilo. Snad poprvé v životě jsem neseděl u okna, ale na prostředním sedadle. Okno jsem gentlemansky přenechal slečně H. . Letadlo byl kousek, který už z výrobní linky sjel pro Ryanair. Musím říct, že jsem už seděl pohodlněji. Ale na ten přískok do Londýna to bohatě stačilo.
Startovali jsme z dráhy 28. Před naším odletem zrovna dráhu rozsvítili. Protože jsem byl poměrně dost nachlazený a měl plné dutiny, byl pro mě celý let a hlavně každá změna tlaku utrpením. Nejenže mi zalehávalo ucho, na to jsem zvyklý, ale měl jsem pocit, že mi každou chvíli exploduje hlava. Když pan K. objevil, že sedadlo před ním nemá kapsu, natož pak sáček pro případ nevolnosti, tak si rychle připravil vlastní. Ale dlužno dodat, že většinu letu strávil v poloze „Brace for impact“ a to ne ze strachu před nehodou, ale protože let prospal. Během letu nám posádka ve složení dva muži (včetně hlavního stewarda), jedna malá černoška a jedna vysoká blonďatá běloška postupně několikrát nabízeli jídlo, stírací losy, lístky na Stansted Express a zboží z duty-free shopu. Dlužno dodat, že jsem se bál, že budou otravnější. Ale oni přitom jen procházeli a nikomu nic nevnucovali, jak jsem se zde mohl dočíst, nebyl problém je ignorovat. Bohužel celý let se jednak odehrál v noci a jednak skoro celou dobu bylo zataženo, takže výhled z okýnka jsme si moc neužili. V Londýně panovala hustá mlha a zem jsme viděli snad pár vteřin před přistáním. Sedali jsme na dráhu 23, alespoň myslím, protože k terminálu jsme rolovali podle carga, kde stála mimojiné i MD-11 FedExu a nějaká nákladní 747ma a ostatních nástupních prstů s normálními mosty, u jednohož jsme viděli i Airbus A340-300, ale nevím, které společnosti. To mlha neumožnila rozpoznat.
Letadlo zastavilo u toho posledního nástupního prstu bez vlastních mostů, dokonce přistavovali stejně jako v Brně akorát zadní schody, přední se spouštěly zabudované v letadle. Zajímalo by mě, kolik Ryanair ušetří, když si nechá přistavit jen jedny schody. Jak jsem zmínil, na Stanstedu jsem byl poprvé. Protože jsme neměli moc času (přistání v 18:15, autobus nám měl jet v 19:00), chvátali jsme do příletové haly. Několikrát po eskalátorech nahoru a dolů na pasovku. Zatímco pan K. a slečna H. mají nové pasy s čipem, já a slečna B. jsme měli ještě staré pasy, takže nás paní před pasovkou rozdělila a poslala jinam. Dvojce s novými pasy prošla kontrolou mnohem rychleji. Stále jsme neměli vyhráno, abychom stihli náš autobus na Liverpool Street. Podařilo se nám na chvíli se rozdělit, ale naštěstí jsme správné místo odjezdů autobusů Terravision našli. Zástupce společnosti, který měl odjezdy na starost tam, vytvořil neskutečný zmatek. Nejdřív nás poslal k jinému autobusu, který ale na Liverpool Street vůbec jet neměl, pak vzal čtyři další cestující předčasně před frontou, protože je tam poslal taky, když jsme se ale snažili o to samé, tak mě začal odstrkovat, že fronta je támhle a abychom nepředbíhali, ale nakonec jsem s ním vyhádal, že když tamty vzal přednostně, protože je stejně jako nás poslal ke špatnému autobusu, tak vezme přednostně i nás. A vyplatilo se to, protože autobus byl do posledního místa plný a to se tam ještě pár cestujících nevešlo.
Bohužel na Liverpool street jsme se nezorientovali úplně nejlépe a šli jsme na opačnou stranu, pak jsme nádraží doslova obešli, než jsme našli vlez do metra. Hlavně od slečny H. jsem se bál, že brzo jednu schytám, zvlášť když jsem ji ujišťoval, jak všechno bude v pohodě, že mi orientace ve velkoměstě nedělá problémy. Ale na nádraží jsme se dostali. Koupit Oyster karty s patnáctilibrovým kreditem nebyl už problém. Sice jsme pak chvilku hledali správný vchod na linku Central line, protože ten, kterého jsem si všiml nejdříve, byl už zavřený. I to naštěstí nebyl problém, sice podle hlášení linka fungovala se zpožděními, ale nás dovezla v pořádku až na naší cílovou stanici Queensway. Ovšem krátce na to linku asi zavřeli úplně, protože když jsme se ubytovali a šli nakoupit do nedalekého Sparu, tak už do metra nepouštěli.
Cesta do Londýna proběhla bez komplikací, když nepočítám to hledání zastávky Liverpool street. Ryanair zatím na mě zanechával velmi kladný dojem, stejně tak brněnské a londýnské letiště.

Ryanair FR 8403 Londýn (Stansted) - Brno, 8. 2. 2009

Uteklo to jako voda, ale to říkám o každé dovolené. Samozřejmě, že se mi domů vůbec nechtělo, myslím, že nikomu z nás. Až jsem byl překvapen, jak všechno parádně vycházelo. Ubytování na hotelu proběhlo v pohodě, druhý den nám bez problémů vystavili nové London Passy, protože ty původní byly až na jeden ukradeny, když pošťačka nechala obálku na schránce. Všude, kde jsem měl vytištěné vouchery jsme se bez problémů dostali a stihli jsme snad všechno, co jsme stihnout chtěli. Zbýval poslední úkol – chytit letadlo zpátky do Brna.
Jak se blížil konec dovolené, tak jsem nejen já začínal z toho mít trochu vítr. Odjezd z Londýna z Liverpool street jsem naplánoval až na 11:05, odlet byl ve 13:40. Na přestup z metra na autobus jsme měli mít asi 20 minut, ale měl jsem ještě v živé paměti, jak jsme ve čtvrtek večer nemohli najít poměrně velké nádraží, teď jsme měli hledat nepoměrně menší autobus, který navíc tou dobou ani na zastávce nemusel být.
Protože jsem si uvědomil, že o víkendu metro na jízdné ve špičku a mimo špičku rozdělené není, nečekali jsme na půl desátou, ale vlezli jsme na Central line o chvilku dříve. Jeli jsme zpátky na Liverpool Street. Šel jsem vrátit Oyster karty, u okýnka byla ta samá slečna, jako ve čtvrtek večer, když jsem je kupoval. Z původních patnácti liber tam mě a slečně H. zůstala libra a půl, pan K. a slečna B. jednou jeli do jiné zóny, a dostali zpátky necelou libru. Na člověka, který skoro propadá z matematiky, jsem spočítal velmi dobře, kolik tam nabít.
Vylezli jsme ven před nádraží a světe div se, byli jsme tam, kde jsme v pátek vystoupili, akorát že jsme šli na druhou stranu. Slečna H. jako první spatřila růžový zadek autobusu Terravision. Stihli jsme spoj o celou hodinu dřív, než jsme původně plánovali. Tentokrát byl autobus obsazený asi ze 30%, takže nás v klidu vzali. Cesta na Stansted netrvala ani hodinu. V Londýně bylo nádherné počasí. Polojasno a teplota tak odhadem 4°C.
V odletové hale letiště jsem nejdříve před bezpečnostní kontrolou zlikvidoval zásobu Spritu, koupeného v den příjezdu ve Sparu za výhodnou libru za dvoulitrovou láhev. V tu chvíli mi tam zbýval víc jak litr, který jsem „dal na ex“. Pak jsme objevili koutek na přebalování zavazadel. Převážili jsme si naše kufry. Slečna H. umí cestovat nalehko, ta neměla snad ani sedm kilo. Já jsem měl nějakých 8, pan K. je matematik a úspěšný řešitel různých soutěží v národním měřítku, jeho kufr měl přesně 10 kg. Zato slečna B. měla přes 11, takže jsme strávili následující půl hodinku přebíráním věcí z kufru slečny B. V tomhle koutku jsme si vůbec užili srandy. Bavil nás pohled na cestujícího, který objevil v koši tašku, vytáhl ji, rozdělal, prozkoumal obsah, naházel jednotlivě zpátky do koše a šel dál, jako by se nechumelilo. Další dáma zase položila kufr na pult vedle jediné funkční váhy a postupně vážila části obsahu (trička, knížky, boty), aby zjistila, kolik musí ubrat. Slečna H. se zase těšila, že si konečně procvičí angličtinu, a když viděla nějakou dámu, jak stejně jako předtím ona nemůže nacpat své zavazadlo do klece s předepsanými rozměry (mimochodem, to nebyla klec Ryanairu, ale bylo na ní logo BAA), přišla za ní a spustila: „We have the same problem.“, ovšem paní suveréně: „Jo? Taky to tam nemůžete nacpat?“ Čechů bylo v tu dobu na Stanstedu celkem hodně, kromě linky Ryanairu do Brna totiž deset minut na to míří EasyJet do Prahy.
Říkal jsem si, že když security nebyla problém v Brně, tak že to na Stanstedu taky nějak zvládneme. Přestože to tam bylo napsáno, ptal jsem se securiťáka, jestli máme vyndávat sáčky s tekutinami. Jeho nejasnou odpověď jsem pochopil, jako že ne, hlavně ať děláme. Tak já a slečna H. jsme zavazadla poslali s tekutinami, což neprošlo. Slečna H. se také musela vyzouvat, čehož se bála už v Brně. Já jsem sice podle bezpečáka nemusel, ale pípal jsem, takže boty šly dolů. Prohledal mě, ne detektorem jako v Brně, ale pěkně manuálně, a nohy mi ještě proskenoval. Stejnou proceduru podstupovala vedle i slečna H.. Pak přišlo na kontrolu našich podezřelých zavazadel. Zatímco mladší z kontrolorek, která prohledávala zavazadlo slečny H., jen vzala tekutiny, vyhodila ji tedy ten větší odličovač, přestože nebohá slečna přesně polovinu den předtím odlila, aby tam měla fakt maximálně 100ml, trochu nahlédla do zbytku obsahu tašky a nechala to proskenovat, já jsem narazil na babu, která mi nejdřív prohledala boční kapsy, tam našla asi 40 pytlíků na tekutiny, které jsem předtím vzal u přebalovacího stanoviště. Jak tu někdo psal, tak si jich můžu vzít, kolik chci, tak teda nemůžu. Baba mi řekla, že tohle je krádež a pytlíky mi zabavila. Z hlavního prostoru kufru mi vyndala úplně všechno, podívala se i do mytí a otevřela mi i pouzdro na brýle. Nakonec dala zvlášť tekutiny a holicí strojek. Tentokrát to už bylo v pořádku, akorát já mohl kufr balit znovu. Přišel jsem i o nakradené pytlíčky, zatímco slečna H. i pan K. je v pořádku provezli.
Ještě za kontrolou k nám přiskočila další paní a položila mi sérii otázek, kam letíme, ze které země jsme a kde jsme žili posledních 12 měsíců. Protože na sobě měla uniformu BAA, tak to bude asi nějaký průzkum trhu. Začali jsme prohledávat duty free shopy a hledat, za co utratíme poslední libry. Slečna H. kupovala láhev whisky, pan K. a slečna B. trávili čas v obchodu s oblečením a já jsem nakonec utratil posledních šest liber za dvě čokoládky v nějakém obchodu se suvenýry. K mému podivu jsme při nákupu potřebovali boarding passy. Seděl jsem takhle v hale a čekal, až se pan K. a slečna B. vyhrabou s obchodu s oblečením a až se slečna H. vrátí z jiného obchodu a najednou jsem si na hodinkách všiml, že do onoho magického Gate closes zbývá osm minut. Podle rozcestníku v hale to ke všem gatům trvá minimálně 12 minut. Začal tedy sprint k letadlu. Odlétali jsme od gatu 40, tedy z toho nástupního prstu bez mostů a hned z prvního východu. Doběhli jsme sice asi tři minuty po čase, kdy jsme tam měli být, naštěstí se nic nedělo a za námi ve frontě pak přibylo asi dalších 70 lidí. Letoun byl ve starých barvách Ryanairu s nápisem „Ryanair“ nad okny.
Nastoupili jsme tentokrát předními dveřmi. Slečna B. se opět natlačila co dopředu to šlo, ale když jsme vešli do letadla, tak na většině trojsedaček už někdo seděl. Nicméně našli jsme dvě neobsazené řady nad a těšně za křídlem. Jenom dodám, že první tři řady byly vyblokované, nechápu moc proč. Letadlo asi nezačalo svou kariéru u Ryanairu, sedadla nebyla v jeho barvách, byla modrá s červenými podhlavníky, měla kapsu a záchranné vesty byly pod sedadlem. Tentokrát jsme neměli sedačku pro sebe jako při letu do Londýna. Vedle pana K. a slečny B. sice volné sedadlo zůstalo, ale vedle mě a slečny H. si sedl asi 50letý Angličan. Okamžitě otevřel knížku a krom doby, kdy četl palubní magazín a doby kdy pil za tři libry koupené kafe, tak četl celý let. Startovalo se znovu z dráhy 23. Nad Anglií byla viditelnost ještě dobrá, ale nad Evropou už ležela oblačnost. Tentokrát nás obsluhovala čtyři děvčata. Vedoucí kabiny bych tipoval původ odněkud z Pobaltí. Kapitán nás přivítal (to i na letu z Brna) a přidal informace o počasí v Brně – vlhko, přeháňky. Během letu následovala tradiční procedura prodeje jídla, stíracích losů, znovu jídla a parfémů. Jelikož slečna H. klimbala a já si neměl s kým povídat, tak jsem na chvíli taky upadl do mikrospánku. Půl hodiny před přistáním se ozval druhý pilot, že právě přelétáme německo-českou hranici, zopakoval předpověď počasí pro Brno a poděkoval nám, že jsme letěli s Ryanairem. V Brně panovala nízká oblačnost a zem jsme viděli až ve chvíli, kdy se klapky vysunuly na maximum. Při přistání to s letadlem pěkně házelo, dosedali jsme na mokrou dráhu a takhle pěkný revers jsem dlouho neslyšel. Dráhu 28 jsme opouštěli nakonec na předposlední pojížděčku a rovnou k terminálu. Při vystupování, tentokrát zadem, jsem si znovu všiml přistavěné cisterny letištních hasičů. Do příletové haly se šlo pěšky.
V příletovce, která také vypadá zrekonstruovaná, jsme se postavili do fronty na pasovou kontrolu pro občany s pasy zemí EU, Britové zabrali vedlejší řadu pro „All passports“. Za pasovkou je malá příletová hala s jedním carouselem na zavazadla. Protože jsme žádná neměli, tak jsme tudy jen rychle prošli, potom dveřmi „Nic k procení“ a byli jsme venku. Ještě na letišti jsem koupil lístky na autobus do centra a v pět hodin odpoledne jsme linkou 76 mířili k nádraží. Stihli jsme další EuroCity, tentokrát se jménem Jaroslav Hašek, a díky tomu cesta domů trvala jen dvě hodiny.
Kdybych tuhle dovolenou měl hodnotit, dal bych ji pět hvězdiček (ale to asi každé dovolené). Všechno vyšlo, jak mělo (teda až na malinkou výjimku, že jsem v sobotu chtěl v Bank of England vyměnit 50 prošlých liber za aktuálních a oni tam jsou jen v pracovní dny). Měl jsem skvělou skupinu spolucestujících, díky nim jsem se rozhodně nenudil. Ryanair také nezklamal, dopravil vždy na čas. Brněnské letiště je takové příjemné, klidné, malé, regionální (i když příště bych raději z Prahy, kvůli pozorování provozu, kvůli tomu, že to mám blíž z domova a doprava tam by byla levnější). Těším se na nějakou další low-cost akci a doufám, že zase někoho přemluvím, aby se mnou letěl.

Ten tmavej, látkovej interiér při letu zpět je taky letadlo, který celej svůj život lítá pro Ryan, jen je to starší kousek

Skybob píše:Ten tmavej, látkovej interiér při letu zpět je taky letadlo, který celej svůj život lítá pro Ryan, jen je to starší kousek

Byl to sejra neboli EI-DAM a jak koukám, tak u Ryanu se r.v.2003 už bere jako veterán....

Jinak report super, ty Víťo dokážeš udělat i z tripu s Ryanem napínavé čtení. Takže se všichni těšíme na další trip-reporty.....

Malvolio píše:

Skybob píše:Ten tmavej, látkovej interiér při letu zpět je taky letadlo, který celej svůj život lítá pro Ryan, jen je to starší kousek

Byl to sejra neboli EI-DAM a jak koukám, tak u Ryanu se r.v.2003 už bere jako veterán....

Jinak report super, ty Víťo dokážeš udělat i z tripu s Ryanem napínavé čtení.

Starší kousek podle ostatních kousků Ale jsou tam i starší...

Jeden dotaz a jednu droboulinkou připomínku:

Kam separovali na londýnské pasovce lidi, co letěli na občanku? K čipům, nečipům nebo pro ně byla extra fronta? A pokud extra, šla nejrychleji?

Nezáleží na tom, kolik máš tekutiny, ale jak je velký obal. Takže to odlití odlakovače nemohlo pomoci. Buď by to prošlo jako v Brně i plné nebo vůbec, jako v Londýně.

Malvolio píše:

Skybob píše:Ten tmavej, látkovej interiér při letu zpět je taky letadlo, který celej svůj život lítá pro Ryan, jen je to starší kousek

Byl to sejra neboli EI-DAM a jak koukám, tak u Ryanu se r.v.2003 už bere jako veterán....

Jinak report super, ty Víťo dokážeš udělat i z tripu s Ryanem napínavé čtení.

No, musím říct, že ten starší interiér byl pohodlnější.

Globík píše:Jeden dotaz a jednu droboulinkou připomínku:

Kam separovali na londýnské pasovce lidi, co letěli na občanku? K čipům, nečipům nebo pro ně byla extra fronta? A pokud extra, šla nejrychleji?

Nezáleží na tom, kolik máš tekutiny, ale jak je velký obal. Takže to odlití odlakovače nemohlo pomoci. Buď by to prošlo jako v Brně i plné nebo vůbec, jako v Londýně.

K tomu dotazu: bohužel nevím, všichni jsme cestovali na pasy, s tím jsem přišel já, protože jsem chtěl mít v Londýně u sebe nějaký doklad (občanku), ale zároveň i nějaký další na hotelu, kdybych občanku ztratil. Protože jsem se prezentoval jako zkušený cestovatel (a doufám, že jsem to neříkal moc arogantně nebo chlubivě, což patří mezi mé nejhorší vlastnosti ), tak mě ostatní následovali.

To sice je v pravidlech, ale podle zkušenosti některých zde na fóru to tahle párkrát vyšlo a co jiného jsme měli zkusit, abychom odličovač zachránili?

Fakt dobry - jako ty sacky lol

ziletka píše:Fakt dobry - jako ty sacky lol

Víš, jak jsem si připadal blbě, když ta baba vytáhla ten štos?

vita píše:

ziletka píše:Fakt dobry - jako ty sacky lol

Víš, jak jsem si připadal blbě, když ta baba vytáhla ten štos?

Bych se hadal, že je to moje Mě naposledy v Londýně zkoumali modýlek 747 British airways, dokonce si ho pan od security vytah z krabičky že si ho složi, když viděl můj obličej tak ho radši zandal...

Jenom k tomu Stanstedu, kdyz jsem naposledy letel do Prahy (24.12), prijel sem na letiste s predstihem, ze si trochu zaspoterim.... Nejlepsi vyhled je z prvniho prstu (druha zastavka vlacku). Protoze sem tam byl opravdu brzo jeste nebylo na tabuly cislo gatu. Vystoupil jsem tedy na 'Satellite 2' a koukal jsem na letadla. Asi po hodce jsem se zacal pidit z jakyho gatu vlastne letim. A taky jak bych se pripadne dostal na 'Satellite 1'
Samozrejme ze jsem byl na spatnym fingeru a co vic jediny unik je pres gate do letadla... V ramci 'security reasons ' vas znovu nenechaj nastoupit do vlacku.
Musel jsem tedy vzit mistni telofon a zavolat na predepsany cislo ( byli uz pro tyto pripady pripraveny).

Omluvil jsem se jim ze jsem vystoupil na spatnym satellite a oni pro me poslali bus( mel sem to tedy i s prohlidkou letiste.
Berte to tedy jako navod pro vsechny nadsence a fandy letadel jak se zadarmo dostat na plochu letiste a udelat si par fotek.

...lukyluck...

Chtěl bych také poděkovat za hezký trip-report. Jelikož jsem relativně nedávno (v říjnu) absolvoval let z Ryanem z Londýna do Brna, bylo to pro mně docela zajímavé srovnávací čtení. Jinak jsem z celého článku nepochytil, jaká byla obsazenost obou letů. Ty první tři řady vyblokované cestou zpátky by odpovídaly tomu, že let nebyl zcela obsazen (a oni to potřebovali kvůli vyvážení).
Dále, co se týče pískající obuvi, tak v některé boty mají v podrážce kus kovu k zpevnění. Právě ten pak způsobuje ono pípání. Samotná security v Anglii je pak dost ostrá a Angličani sami jsou díky tomu docela "vycvičení". Zkušenost z Prahy bývá taková, že když se nich najde třeba jen nedopitá láhev s vodou, tak se ještě omlouvají.
A k přebalování zavazdel-u Vás to proběhlo ještě víceméně humornou formou, to já, když jsem se snažil alespoň vzdáleně přiblížit k Ryanem požadovaným rozměrům, tak jsem byl nucen sníst naráz celou bonboniéru (snad dokonce dvě). Na konci mi lezla a ušima a nabízel jsem jí lidem okolo. Kupodivu nikdo nechtěl.

Petrov píše: A k přebalování zavazdel-u Vás to proběhlo ještě víceméně humornou formou, to já, když jsem se snažil alespoň vzdáleně přiblížit k Ryanem požadovaným rozměrům, tak jsem byl nucen sníst naráz celou bonboniéru (snad dokonce dvě). Na konci mi lezla a ušima a nabízel jsem jí lidem okolo. Kupodivu nikdo nechtěl.

Jestlis nabízel tu, co Ti vylezla z uší, tak to chápu
Na Vánoce 2003 kolovala mezi koupákama na security flaška domácí slivovice. To si lidi brali Ovšem nějací pitomci si na palubu brali i rachejtle na Silvestra

Petrov píše:Chtěl bych také poděkovat za hezký trip-report. Jelikož jsem relativně nedávno (v říjnu) absolvoval let z Ryanem z Londýna do Brna, bylo to pro mně docela zajímavé srovnávací čtení. Jinak jsem z celého článku nepochytil, jaká byla obsazenost obou letů. Ty první tři řady vyblokované cestou zpátky by odpovídaly tomu, že let nebyl zcela obsazen (a oni to potřebovali kvůli vyvážení).
Dále, co se týče pískající obuvi, tak v některé boty mají v podrážce kus kovu k zpevnění. Právě ten pak způsobuje ono pípání. Samotná security v Anglii je pak dost ostrá a Angličani sami jsou díky tomu docela "vycvičení". Zkušenost z Prahy bývá taková, že když se nich najde třeba jen nedopitá láhev s vodou, tak se ještě omlouvají.
A k přebalování zavazdel-u Vás to proběhlo ještě víceméně humornou formou, to já, když jsem se snažil alespoň vzdáleně přiblížit k Ryanem požadovaným rozměrům, tak jsem byl nucen sníst naráz celou bonboniéru (snad dokonce dvě). Na konci mi lezla a ušima a nabízel jsem jí lidem okolo. Kupodivu nikdo nechtěl.

Cestou tam odhaduju tak 92%, my jsme zabírali dvě trojsedačky a vždy sedadlo do uličky bylo prázdné, nevšiml jsem si, že by měli někde vyblokovaná sedadla při letu do Londýna, ale zase tam bylo takhle víc jednotlivých volných míst.
Zpátky to bylo tak 96%, vyblokované byly ty tři řady a jediné jiné volné místo, které jsem viděl, bylo vedle slečny B. a pana K.

Jo, problém zřejmě bude podrážka, protože ji v Brně skenoval a pípla mu.

My jsme při přebalování nic nejedli, ale slečna B. měla na sobě krom trička ještě dvě mikiny a bundu a pan K. měl v kapse u bundy jogurt, kupodivu mu prošel.