S Ryanairem do Londýna, poprvé s LowCostem
Napsal: 09. 02. 2009, 14:32
Ryanair FR 8404 Brno - Londýn (Stansted), 5. 2. 2009
Nevzpomínám si, že by mezi mými dvěma cestami uběhla někdy tak krátká doba jako teď. Je to něco přes půl roku, co jsem se vrátil z cest po USA (viz můj první trip report). Ale musím říct, že jsem se na tento prodloužený víkend v Londýně těšil snad stejně jako na pět neděl za oceánem. Hlavně proto, že i tahle cesta pro mě znamenala spoustu nových věcí. Prvně do Anglie, poprvé s low-costem, poprvé z Brna a nepočítám-li prodloužený víkend v Bruselu na pozvání europoslance Cabrnocha, který jsem strávil ve společnosti pár starších spolužáků a ředitele naší školy, ale který nelze moc považovat za školní exkurzi, tak to byla také první dovolená bez rodičů či jiného dospělého doprovodu.
Celý výlet začal na kolínském nádraží ve čtvrtek v poledne. Díky změnám v dotacích pro České dráhy jsou nyní vlaky vyšší kategorie (InterCity a EuroCity) dostupné bez příplatků a pohodlí mezinárodního vlaku EuroCity pojmenovaného Hungaria jsme se rozhodli využít. Nejen kvůli pohodlí, které vyšší kategorie vlaku nabízí, ale také se jednalo o nejrychlejší spoj (o tři čtvrtě hodiny míň oproti normálním rychlíkům) a s pro nás nejvýhodnějším časem příjezdu do Brna. Protože jsme cestovali čtyři, najít volné kupé nebylo až tak snadné. Nakonec jsme si přisedli k nějakému spícímu pánovi. Kupodivu ho neprobudil náš příchod a ignoroval nás i potom, co se vzbudil. Lámali jsme si hlavu, jaké je vlastně národnosti a jestli nám rozumí. Osobně jsem ho tipoval na Rusa nebo někoho z bývalého Sovětského svazu. Když mu zazvonil mobil, tak jsem napjatě čekal, jakou řečí promluví – byl to Slovák.
Brněnské nádraží mě osobně zrovna nenadchlo, ale co, stejně jsme celkem spěchali na bus č. 76 na letiště Tuřany. Na přestup jsme měli akorát čtvrthodinku, i když nic by se nestalo, kdybychom jeli až dalším autobusem. Nakonec jsme ale stejně na zastávce ještě chvíli čekali. V klidu jsme koupili lístky za 15 korun jeden a mohli vyrazit směr letiště. Panovalo zatažené vlhké počasí. Na letišti jsme nakonec byli ještě před otevřením odbavovacích přepážek.
Přepážky jsme ale nepotřebovali, protože jsme se odbavili přes internet a měli jsme jen kabinová zavazadla. Teda hlavně já jsem o správnosti rozměrů svého zavazadla dost pochyboval. Když jsem si byl u přepážek zkusit, jestli pasuje, tak moc nepasovalo. Přesněji řečeno jsem ho do té klece nenarval. Ale říkal jsem si, že klec je určitě menší, než skutečný bin v letadle a že risknout to stojí za to. Když jsme skromně poobědvali zásoby z domova, šli jsme na bezpečnostní kontrolu. Oproti tomu, co nás pak čekalo na Stanstedu hodně ledabylou kontrolu. Jedna spolucestující, říkejme ji třeba Slečna H., pronesla v sáčku na tekutiny odličovač s dvojnásobným objemem. Neudělala to schválně, zjistili jsme to až v Londýně. Vůbec tekutiny jsme ani z kufru nevyndávali, nemuseli jsme se ani vyzouvat, ale, a to se mi stalo poprvé, musel jsem ještě před prvním pokusem s rámem sundávat hodinky (a to nejsou kovové). Na detektoru jsem pípal, kupodivu šlo o boty, netuším, co je v nich kovového, ale problémy s nimi budu mít i na Stanstedu. Další spolucestující, zvěme ho pan K., pronesl dokonce v peněžence žiletku! Taky se nejednalo o žádný podlý úmysl ohrozit bezpečnost letadla, ale o zvyk, spíše zlozvyk, mít ji při sobě, kdyby potřeboval něco krájet.
Brněnský vzdušný přístav na mě působil velmi sympatickým dojmem. Za bezpečnostní kontrolou je dvoupatrová odletová hala. Protože jsme měli víc jak hodinu a půl času, posadili jsme se v přízemí. Všiml jsem si, že všechny nápoje v automatu od Delikomatu stojí o pět korun víc, než v automatu před bezpečnostní kontrolou (venku stojí 15,- za kontrolou 20,- korun). Více než hodinu před plánovaným odletem se na obrazovkách objevilo číslo východu – pětka. Protože Spojené království není členem Schengenského prostoru, museli jsme vyjít po schodech do patra, přes pasovku a zase po schodech dolů k východům. Už když jsme tam přišli, tak před námi stálo minimálně 40 lidí, a to do odletu zbývala hodina. Hlavně jsem se bál, jak je to u Ryanairu s tím „Gate closes at…“, proto jsem se snažil být všude včas. Nakonec jsme ve frontě stáli opravdu hodinu, ale protože jsme chtěli místa už okna, tak jsme to museli „protrpět“. Letadlo z Londýna sedalo asi s desetiminutovým zpožděním, rozhodně nedochvilností Ryanair netrpí. Zaujalo mě, že hned po zarolování na stojánku k letadlu přijela blikající cisterna letištních hasičů a stála čelem k němu po celou dobu. Došlo mi, že to je kvůli plnění paliva, aby Ryanair zkrátil dobu otočky na zemi plní palivo během nastupování a vystupování pasažérů a asi proto má po celou dobu proti plnící cisterně postavené hasiče. No, kdybych letěl prvně, tak blikající cisterna u letadla by mě zrovna dobrým pocitem nenaplnila. K letadlu jsme šli pěšky, ač jsem byl celou dobu docela přesvědčen, že využijeme nové autobusy brněnského letiště.
Poslední spolucestující, slečna B., projevila nevídaný talent se všude cpát dopředu a cestou k letadlu předběhla všechny normální cestující a snad polovinu lidí s priority boardingem. Zabrat tedy dvě zatím prázdné řady nebyl problém. Do letadla jsme šli zadním schodištěm. Sedli jsme si naproti sobě, myslím, že v 25. řadě, chtěl jsem vidět, co první let v životě udělá s panem K. Kufr mi do binu pasoval parádně, ohromně se mi ulevilo. Snad poprvé v životě jsem neseděl u okna, ale na prostředním sedadle. Okno jsem gentlemansky přenechal slečně H. . Letadlo byl kousek, který už z výrobní linky sjel pro Ryanair. Musím říct, že jsem už seděl pohodlněji. Ale na ten přískok do Londýna to bohatě stačilo.
Startovali jsme z dráhy 28. Před naším odletem zrovna dráhu rozsvítili. Protože jsem byl poměrně dost nachlazený a měl plné dutiny, byl pro mě celý let a hlavně každá změna tlaku utrpením. Nejenže mi zalehávalo ucho, na to jsem zvyklý, ale měl jsem pocit, že mi každou chvíli exploduje hlava. Když pan K. objevil, že sedadlo před ním nemá kapsu, natož pak sáček pro případ nevolnosti, tak si rychle připravil vlastní. Ale dlužno dodat, že většinu letu strávil v poloze „Brace for impact“ a to ne ze strachu před nehodou, ale protože let prospal. Během letu nám posádka ve složení dva muži (včetně hlavního stewarda), jedna malá černoška a jedna vysoká blonďatá běloška postupně několikrát nabízeli jídlo, stírací losy, lístky na Stansted Express a zboží z duty-free shopu. Dlužno dodat, že jsem se bál, že budou otravnější. Ale oni přitom jen procházeli a nikomu nic nevnucovali, jak jsem se zde mohl dočíst, nebyl problém je ignorovat. Bohužel celý let se jednak odehrál v noci a jednak skoro celou dobu bylo zataženo, takže výhled z okýnka jsme si moc neužili. V Londýně panovala hustá mlha a zem jsme viděli snad pár vteřin před přistáním. Sedali jsme na dráhu 23, alespoň myslím, protože k terminálu jsme rolovali podle carga, kde stála mimojiné i MD-11 FedExu a nějaká nákladní 747ma a ostatních nástupních prstů s normálními mosty, u jednohož jsme viděli i Airbus A340-300, ale nevím, které společnosti. To mlha neumožnila rozpoznat.
Letadlo zastavilo u toho posledního nástupního prstu bez vlastních mostů, dokonce přistavovali stejně jako v Brně akorát zadní schody, přední se spouštěly zabudované v letadle. Zajímalo by mě, kolik Ryanair ušetří, když si nechá přistavit jen jedny schody. Jak jsem zmínil, na Stanstedu jsem byl poprvé. Protože jsme neměli moc času (přistání v 18:15, autobus nám měl jet v 19:00), chvátali jsme do příletové haly. Několikrát po eskalátorech nahoru a dolů na pasovku. Zatímco pan K. a slečna H. mají nové pasy s čipem, já a slečna B. jsme měli ještě staré pasy, takže nás paní před pasovkou rozdělila a poslala jinam. Dvojce s novými pasy prošla kontrolou mnohem rychleji. Stále jsme neměli vyhráno, abychom stihli náš autobus na Liverpool Street. Podařilo se nám na chvíli se rozdělit, ale naštěstí jsme správné místo odjezdů autobusů Terravision našli. Zástupce společnosti, který měl odjezdy na starost tam, vytvořil neskutečný zmatek. Nejdřív nás poslal k jinému autobusu, který ale na Liverpool Street vůbec jet neměl, pak vzal čtyři další cestující předčasně před frontou, protože je tam poslal taky, když jsme se ale snažili o to samé, tak mě začal odstrkovat, že fronta je támhle a abychom nepředbíhali, ale nakonec jsem s ním vyhádal, že když tamty vzal přednostně, protože je stejně jako nás poslal ke špatnému autobusu, tak vezme přednostně i nás. A vyplatilo se to, protože autobus byl do posledního místa plný a to se tam ještě pár cestujících nevešlo.
Bohužel na Liverpool street jsme se nezorientovali úplně nejlépe a šli jsme na opačnou stranu, pak jsme nádraží doslova obešli, než jsme našli vlez do metra. Hlavně od slečny H. jsem se bál, že brzo jednu schytám, zvlášť když jsem ji ujišťoval, jak všechno bude v pohodě, že mi orientace ve velkoměstě nedělá problémy. Ale na nádraží jsme se dostali. Koupit Oyster karty s patnáctilibrovým kreditem nebyl už problém. Sice jsme pak chvilku hledali správný vchod na linku Central line, protože ten, kterého jsem si všiml nejdříve, byl už zavřený. I to naštěstí nebyl problém, sice podle hlášení linka fungovala se zpožděními, ale nás dovezla v pořádku až na naší cílovou stanici Queensway. Ovšem krátce na to linku asi zavřeli úplně, protože když jsme se ubytovali a šli nakoupit do nedalekého Sparu, tak už do metra nepouštěli.
Cesta do Londýna proběhla bez komplikací, když nepočítám to hledání zastávky Liverpool street. Ryanair zatím na mě zanechával velmi kladný dojem, stejně tak brněnské a londýnské letiště.
Nevzpomínám si, že by mezi mými dvěma cestami uběhla někdy tak krátká doba jako teď. Je to něco přes půl roku, co jsem se vrátil z cest po USA (viz můj první trip report). Ale musím říct, že jsem se na tento prodloužený víkend v Londýně těšil snad stejně jako na pět neděl za oceánem. Hlavně proto, že i tahle cesta pro mě znamenala spoustu nových věcí. Prvně do Anglie, poprvé s low-costem, poprvé z Brna a nepočítám-li prodloužený víkend v Bruselu na pozvání europoslance Cabrnocha, který jsem strávil ve společnosti pár starších spolužáků a ředitele naší školy, ale který nelze moc považovat za školní exkurzi, tak to byla také první dovolená bez rodičů či jiného dospělého doprovodu.
Celý výlet začal na kolínském nádraží ve čtvrtek v poledne. Díky změnám v dotacích pro České dráhy jsou nyní vlaky vyšší kategorie (InterCity a EuroCity) dostupné bez příplatků a pohodlí mezinárodního vlaku EuroCity pojmenovaného Hungaria jsme se rozhodli využít. Nejen kvůli pohodlí, které vyšší kategorie vlaku nabízí, ale také se jednalo o nejrychlejší spoj (o tři čtvrtě hodiny míň oproti normálním rychlíkům) a s pro nás nejvýhodnějším časem příjezdu do Brna. Protože jsme cestovali čtyři, najít volné kupé nebylo až tak snadné. Nakonec jsme si přisedli k nějakému spícímu pánovi. Kupodivu ho neprobudil náš příchod a ignoroval nás i potom, co se vzbudil. Lámali jsme si hlavu, jaké je vlastně národnosti a jestli nám rozumí. Osobně jsem ho tipoval na Rusa nebo někoho z bývalého Sovětského svazu. Když mu zazvonil mobil, tak jsem napjatě čekal, jakou řečí promluví – byl to Slovák.
Brněnské nádraží mě osobně zrovna nenadchlo, ale co, stejně jsme celkem spěchali na bus č. 76 na letiště Tuřany. Na přestup jsme měli akorát čtvrthodinku, i když nic by se nestalo, kdybychom jeli až dalším autobusem. Nakonec jsme ale stejně na zastávce ještě chvíli čekali. V klidu jsme koupili lístky za 15 korun jeden a mohli vyrazit směr letiště. Panovalo zatažené vlhké počasí. Na letišti jsme nakonec byli ještě před otevřením odbavovacích přepážek.
Přepážky jsme ale nepotřebovali, protože jsme se odbavili přes internet a měli jsme jen kabinová zavazadla. Teda hlavně já jsem o správnosti rozměrů svého zavazadla dost pochyboval. Když jsem si byl u přepážek zkusit, jestli pasuje, tak moc nepasovalo. Přesněji řečeno jsem ho do té klece nenarval. Ale říkal jsem si, že klec je určitě menší, než skutečný bin v letadle a že risknout to stojí za to. Když jsme skromně poobědvali zásoby z domova, šli jsme na bezpečnostní kontrolu. Oproti tomu, co nás pak čekalo na Stanstedu hodně ledabylou kontrolu. Jedna spolucestující, říkejme ji třeba Slečna H., pronesla v sáčku na tekutiny odličovač s dvojnásobným objemem. Neudělala to schválně, zjistili jsme to až v Londýně. Vůbec tekutiny jsme ani z kufru nevyndávali, nemuseli jsme se ani vyzouvat, ale, a to se mi stalo poprvé, musel jsem ještě před prvním pokusem s rámem sundávat hodinky (a to nejsou kovové). Na detektoru jsem pípal, kupodivu šlo o boty, netuším, co je v nich kovového, ale problémy s nimi budu mít i na Stanstedu. Další spolucestující, zvěme ho pan K., pronesl dokonce v peněžence žiletku! Taky se nejednalo o žádný podlý úmysl ohrozit bezpečnost letadla, ale o zvyk, spíše zlozvyk, mít ji při sobě, kdyby potřeboval něco krájet.
Brněnský vzdušný přístav na mě působil velmi sympatickým dojmem. Za bezpečnostní kontrolou je dvoupatrová odletová hala. Protože jsme měli víc jak hodinu a půl času, posadili jsme se v přízemí. Všiml jsem si, že všechny nápoje v automatu od Delikomatu stojí o pět korun víc, než v automatu před bezpečnostní kontrolou (venku stojí 15,- za kontrolou 20,- korun). Více než hodinu před plánovaným odletem se na obrazovkách objevilo číslo východu – pětka. Protože Spojené království není členem Schengenského prostoru, museli jsme vyjít po schodech do patra, přes pasovku a zase po schodech dolů k východům. Už když jsme tam přišli, tak před námi stálo minimálně 40 lidí, a to do odletu zbývala hodina. Hlavně jsem se bál, jak je to u Ryanairu s tím „Gate closes at…“, proto jsem se snažil být všude včas. Nakonec jsme ve frontě stáli opravdu hodinu, ale protože jsme chtěli místa už okna, tak jsme to museli „protrpět“. Letadlo z Londýna sedalo asi s desetiminutovým zpožděním, rozhodně nedochvilností Ryanair netrpí. Zaujalo mě, že hned po zarolování na stojánku k letadlu přijela blikající cisterna letištních hasičů a stála čelem k němu po celou dobu. Došlo mi, že to je kvůli plnění paliva, aby Ryanair zkrátil dobu otočky na zemi plní palivo během nastupování a vystupování pasažérů a asi proto má po celou dobu proti plnící cisterně postavené hasiče. No, kdybych letěl prvně, tak blikající cisterna u letadla by mě zrovna dobrým pocitem nenaplnila. K letadlu jsme šli pěšky, ač jsem byl celou dobu docela přesvědčen, že využijeme nové autobusy brněnského letiště.
Poslední spolucestující, slečna B., projevila nevídaný talent se všude cpát dopředu a cestou k letadlu předběhla všechny normální cestující a snad polovinu lidí s priority boardingem. Zabrat tedy dvě zatím prázdné řady nebyl problém. Do letadla jsme šli zadním schodištěm. Sedli jsme si naproti sobě, myslím, že v 25. řadě, chtěl jsem vidět, co první let v životě udělá s panem K. Kufr mi do binu pasoval parádně, ohromně se mi ulevilo. Snad poprvé v životě jsem neseděl u okna, ale na prostředním sedadle. Okno jsem gentlemansky přenechal slečně H. . Letadlo byl kousek, který už z výrobní linky sjel pro Ryanair. Musím říct, že jsem už seděl pohodlněji. Ale na ten přískok do Londýna to bohatě stačilo.
Startovali jsme z dráhy 28. Před naším odletem zrovna dráhu rozsvítili. Protože jsem byl poměrně dost nachlazený a měl plné dutiny, byl pro mě celý let a hlavně každá změna tlaku utrpením. Nejenže mi zalehávalo ucho, na to jsem zvyklý, ale měl jsem pocit, že mi každou chvíli exploduje hlava. Když pan K. objevil, že sedadlo před ním nemá kapsu, natož pak sáček pro případ nevolnosti, tak si rychle připravil vlastní. Ale dlužno dodat, že většinu letu strávil v poloze „Brace for impact“ a to ne ze strachu před nehodou, ale protože let prospal. Během letu nám posádka ve složení dva muži (včetně hlavního stewarda), jedna malá černoška a jedna vysoká blonďatá běloška postupně několikrát nabízeli jídlo, stírací losy, lístky na Stansted Express a zboží z duty-free shopu. Dlužno dodat, že jsem se bál, že budou otravnější. Ale oni přitom jen procházeli a nikomu nic nevnucovali, jak jsem se zde mohl dočíst, nebyl problém je ignorovat. Bohužel celý let se jednak odehrál v noci a jednak skoro celou dobu bylo zataženo, takže výhled z okýnka jsme si moc neužili. V Londýně panovala hustá mlha a zem jsme viděli snad pár vteřin před přistáním. Sedali jsme na dráhu 23, alespoň myslím, protože k terminálu jsme rolovali podle carga, kde stála mimojiné i MD-11 FedExu a nějaká nákladní 747ma a ostatních nástupních prstů s normálními mosty, u jednohož jsme viděli i Airbus A340-300, ale nevím, které společnosti. To mlha neumožnila rozpoznat.
Letadlo zastavilo u toho posledního nástupního prstu bez vlastních mostů, dokonce přistavovali stejně jako v Brně akorát zadní schody, přední se spouštěly zabudované v letadle. Zajímalo by mě, kolik Ryanair ušetří, když si nechá přistavit jen jedny schody. Jak jsem zmínil, na Stanstedu jsem byl poprvé. Protože jsme neměli moc času (přistání v 18:15, autobus nám měl jet v 19:00), chvátali jsme do příletové haly. Několikrát po eskalátorech nahoru a dolů na pasovku. Zatímco pan K. a slečna H. mají nové pasy s čipem, já a slečna B. jsme měli ještě staré pasy, takže nás paní před pasovkou rozdělila a poslala jinam. Dvojce s novými pasy prošla kontrolou mnohem rychleji. Stále jsme neměli vyhráno, abychom stihli náš autobus na Liverpool Street. Podařilo se nám na chvíli se rozdělit, ale naštěstí jsme správné místo odjezdů autobusů Terravision našli. Zástupce společnosti, který měl odjezdy na starost tam, vytvořil neskutečný zmatek. Nejdřív nás poslal k jinému autobusu, který ale na Liverpool Street vůbec jet neměl, pak vzal čtyři další cestující předčasně před frontou, protože je tam poslal taky, když jsme se ale snažili o to samé, tak mě začal odstrkovat, že fronta je támhle a abychom nepředbíhali, ale nakonec jsem s ním vyhádal, že když tamty vzal přednostně, protože je stejně jako nás poslal ke špatnému autobusu, tak vezme přednostně i nás. A vyplatilo se to, protože autobus byl do posledního místa plný a to se tam ještě pár cestujících nevešlo.
Bohužel na Liverpool street jsme se nezorientovali úplně nejlépe a šli jsme na opačnou stranu, pak jsme nádraží doslova obešli, než jsme našli vlez do metra. Hlavně od slečny H. jsem se bál, že brzo jednu schytám, zvlášť když jsem ji ujišťoval, jak všechno bude v pohodě, že mi orientace ve velkoměstě nedělá problémy. Ale na nádraží jsme se dostali. Koupit Oyster karty s patnáctilibrovým kreditem nebyl už problém. Sice jsme pak chvilku hledali správný vchod na linku Central line, protože ten, kterého jsem si všiml nejdříve, byl už zavřený. I to naštěstí nebyl problém, sice podle hlášení linka fungovala se zpožděními, ale nás dovezla v pořádku až na naší cílovou stanici Queensway. Ovšem krátce na to linku asi zavřeli úplně, protože když jsme se ubytovali a šli nakoupit do nedalekého Sparu, tak už do metra nepouštěli.
Cesta do Londýna proběhla bez komplikací, když nepočítám to hledání zastávky Liverpool street. Ryanair zatím na mě zanechával velmi kladný dojem, stejně tak brněnské a londýnské letiště.