Nebe a peklo - PVG-PRG-PVG s Aeroflotem business class
Napsal: 01. 01. 2010, 23:39
Když se frequent flyer rozhodne po několika letech změnit alianci, je to podobné jako když se rozvádí manželství. Léta společných zážitků jsou fuč a zůstává jenom nostalgie a někdy i pořádná díra v rozpočtu. Na konec dlouholetého svazku se Sky Teamem jsem si připravil nostalgickou cestu s Aeroflotem. Pokud si dobře pamatuji, poslední let jsem s nimi měl v roce 1988 na trase Moskva-Adler na palubě nezapomenutelného Il-86 (ano, rozjížděli jsme se OPRAVDU dlouho). Zajímalo mě, jak se od té doby Aeroflot změnil, protože fotky dálkové business class vypadaly opravdu lákavě.
PVG-SVO
SU528, B767-300ER
Cesta na letiště Pudong začala tradičním dilematem – metro a maglev, nebo taxík? Měl jsem sice obrovskou tašku, jenže noc před odletem začalo v Šanghaji po dvou letech opět mrznout a při představě, co udělá ledovka v kombinaci se zdejším svérázným stylem řízení, nevypadala cesta pěšky na stanici metra zas tak odpudivě. Ráno však bylo moudřejší večera. Před domem ukrutná zima a ulice celkem v pohodě, takže jsem šel do rizika a mávnul na taxík. Těch necelých padesát kilometrů na letiště jsme zvládli za 40 minut, což by byl super výkon i za normálního počasí.
Sobotní ráno nepatří na letišti k nejrušnějším, a tak jsem se neomylně vydal k jediným přepážkám, u kterých byla fronta. Check-in otevíral za několik minut, ale jedna věc mi přišla trochu podezřelá – všichni ti dobře oblečení pánové a jejich o dvacet let mladší vnadné blondýny čekali ve frontě turistické třídy a mne vedla hosteska skrze liduprázdnou uličku business. Začal jsem tušit, že to s obsazením přední části letadla nebude nijak žhavé, a to i přes velmi atraktivní cenu letenky, která se příliš nelišila od středního flexibilního ekonomického tarifu Air France nebo KLM. Samotný check-in proběhl bez větších problémů, jenom se někde ztratila moje potvrzená volba sedaček, ale nově přidělená místa byla téměř identická. Pět minut na pasovce, dalších pět minut na bezpečnostní kontrole, průchod skrze duty free obchody a už jsem ověšený plyšovými pandami předával personálu salónku vstupenku.
Salónek Sky Teamu je umístěný v patře nad odletovým terminálem, takže nabízí poměrně atraktivní výhled na dráhu i stojánky. Příjemné sezení v hnědých křeslech, dostatek univerzálních zásuvek, wifi zdarma, bohatá nabídka západního i čínského jídla a pití – zkrátka klasický asijský standard. Zapnul jsem na chvíli počítač, abych zjistil, jak to vypadá s příletem stroje z Moskvy, ale poslední zpráva tvrdila, že linka ještě ani neodstartovala. Po pěti minutách přichází čínské hlášení „pasažéři letu SU528 do Mosvky mají škrrrr chrrrr blablabla“, následované anglickým hlášením „pasažéři letu SU528 do Mosvky mají ghhhh, bžžžž, pffff“. Oceňuji kvalitu a jazykovou výbavu letištního rozhlasu a jdu se zeptat na recepci salónku, co se děje. Dostává se mi odpovědi, že nic, že se let koná podle plánu a že bych měl jít pomalu ke gatu boardovat. Kdykoliv Číňan prohlásí, že jde něco podle plánu, můžete tušit problémy kolosálních rozměrů, a tak jsem poděkoval a vydal se napříč letištěm v předtuše legrace. A skutečně, u gatu bylo prázdno a po „samaljotu Aeroflota“ jako by se slehla zem.
Pomalu jsem se smiřoval s cestou domů a druhým pokusem další den ráno, když z se ničeho nic objevil Boeing 767 s ruskou trikolórou na ocase. Pasažéři vystoupili a k přepážce gatu přišla obsluha. To byl signál pro přibližně dve stovky Číňanů a Rusů, aby se začali tlačit a formovat jakous takous frontu. Chvílemi to sice vypadalo jako nová verze incidentu na řece Ussuri, ale nakonec se od přepážky způsobně vinul dlouhý lidský had. To potěšilo čínský pozemní personál, který konečně umístil popisky pro odbavení turistické a business třídy. Fronta se po kratším chaosu seřadila o pár metrů dál a s pěticí osamělých cestujících jsme tak mohli v klidu nastoupit.
Z pohledu na interiér bylo jasné, že Boeing 767 nepatří k nejmladším, ale sedačky byly čisté a dobře udržované. Usměvavé letušky nám nabídly drink s tím, že po dokončení nástupu okamžitě odlétáme. Za dvacet minut byl boarding hotový (na šest cestujících bylo patnáct dvojsedaček, takže jsme každý měli dost soukromí), nástupní most se odpojil a mohlo se letět. Prvních 90 minut bylo překvapivě klidných. Možná proto, že se naše zaparkované letadlo nepohnulo ani o metr a kapitán neustále posouval čas, kdy dostaneme povolení ke startu. Nakonec z toho byla „sekera“ přibližně dvě a půl hodiny, což znamenalo, že mi uletí poslední spoj do Prahy. Něčím tak přízemním jsem se rozhodl zatím neobtěžovat a raději jsem si vybíral, co si dám k obědu.
Ten měl celých sedm sedm chodů, které stewardky servírovaly jeden po druhým na velkých porcelánových talířích. Čínské knedlíčky jako první předkrm, poté výběr mořských plodů, obrovská mísa caesar salátu, kukuřičná polévka s krevetami, kuřecí prsa s bramborovou kaší, zmrzlina s ovocným košíčkem a čaj s čokoládou. Chvílemi to sice připomínalo souboj jedlíků, protože se nové talíře objevovaly prakticky ihned po odložení příboru, ale jídlo bylo vynikající a hlavně nebylo čínské, takže jsem obstál bez ztráty kytičky. Konečně přišel čas na trochu odpočinku – lie-flat sedačka byla sice poměrně úzká, ale v rozloženém tvaru nabídla komfort identický s tím, co nabízí většina západních společností a po dlouhé době jsem se konečně vešel do trepek z amenity kitu (já vím, nemám lítat s čínskými aerolinkami). Trochu mě zarazila absence IFE – mohl jsem sice požádat o přenosný přehrávač, ale místo toho jsem si raději zahrál oblíbenou českou hru „parníkem do New Yorku“ a vytáhl iPod touch. Moc dlouho mi to nevydrželo, protože jsem usnul spánkem spravedlivých.
Po probuzení to už šlo ráz na ráz. Svačina, několik skleniček coly na probrání, přelet nad večerní Moskvou a hladké přistání. Vzadu v turistické třídě už začínala pomalu mela, protože spousta lidí nestíhala lety a snažili se co nejrychleji dostat ven z letadla. Letušky nakonec prostor business class ubránily, a tak jsem se dostal k tranzitní přepážce přibližně minutu před tím, než tam dorazila tsunami ostatních cestujících. Letištní agent mi ještě stačil oznámit, že poletím až zítra, dal mi novou palubní vstupenku a voucher na hotel („počkejte u brány 21, postarají se o vás“) a pak už mě dav lidí odtlačil dál k rentgenům. Inu, šel jsem k jednadvacítce s tím, že se o mě někdo postará.
Po hodině a půl čekání mně (a asi dalším deseti lidem, kteří tam čekali) došlo, že se musíme postarat sami o sebe. I vydali jsme se hledat děžurnou, kterou jsme nakonec objevili na druhém konci letiště. Hrozně moc se divila, kde že jsme to byli, a prohlásila, že nás vezme do hotelu. Následně nás odvedla zpátky k tranzitní přepážce a odešla. Po půl hodině naší skupinku požádali, abychom ukázali na pasové kontrole doklady a vrátili se zpět. Jednoduchá procedura zabrala dalších 45 minut a poměrně pohledná letištní pracovnice nás odvedla do temné komůrky o patro níž k jakýmsi zamčeným dveřím s tím, že za chvíli pro nás přijede autobus. A skutečně - netrvalo to ani hodinu a autobus se objevil. Po dvou minutách jízdy jsme zastavili u tranzitního hotelu na okraji letištního komplexu a za dalších dvacet minut nás pustili ven s tím, že dostaneme klíče od pokoje. Recepční evidentně pamatoval pionýrský tábor Artěk a rozhodně trval na tom, že budeme bydlet po dvou. Než jsem si vzpomněl na to, jak se rusky řekne „okamžitě mi dejte jednolůžkový pokoj, parchanti“, požádal mne sympatický anglický cestující, jestli bychom nemohli bydlet spolu, protože je bez ruštiny totálně ztracený. Vypadal dost zoufale, tak jsem souhlasil…
SVO-PRG
SU141, A320
Kdo nikdy nezažil nedobrovolné nocování v Moskvě, musí si uvědomit, že cestující nemá ruské vízum, takže nesmí opustit uzavřený tranzitní prostor. Na patře v hotelu je tedy ochranka, která hlídá výtah i schody a má přísný zákaz kohokoliv pouštět dolů. Veškeré jídlo i pití se musí servírovat přímo na pokoji a i když je jeho kvalita západní, způsob servírování je ruský. V našem případě to znamenalo, že přinesli jenom jednu snídani a neexistovala síla, která by je donutila donést tu druhou. Nakonec jsme dopadli ještě dobře, protože půlka ostatních pasažérů nedostala nic. Přibližně tři hodiny před odletem jsme dostali telefonem echo, že máme jít dolů k autobusu. Po půl hodině postávání na chodbě konečně dorazil autobus a my mohli dolů na recepci. Tady ale přišla první komplikace, protože američtí cestující, kterým to letělo později, začali tvrdě vyžadovat snídani, ale do autobusu jsme mohli jenom jako kompletní skupina. Dalších dvacet minut rusko-anglického dohadování razantně ukončil Angličan, který vyběhl a začal na Američany řvát, že mu to za hodinu letí a že kvůli nim nehodlá zmeškat další letadlo. Vypadal celkem brunátně, takže Američané souhlasili a za dalších 10 minut jsme už stáli před těmi samými dveřmi, co večer před tím, jenom z druhé strany. Letištní personál se zlepšil, protože otevření trvalo jenom půlhodinu. Následná epizodka s hledáním obsluhy rentgenu byla ve srovnání s předchozí peripetií jenom drobným škobrtnutím.
Dál už to byla nuda – nákup suvenýrů a posledních vánočních dárků v duty free, snídaně v poměrně solidním letištním salónku a nástup do letadla ve stylu „udělej si sám (tj. žádné prioritní odbavení pro business class, ale na požádání bylo možné celou frontu předběhnout). Sedadla v Airbusu 320 byla ve skutečné konfiguraci 2+2 a ne jenom předělané ekonomické trojsedačky. Ruské šampaňské před odletem trochu zahojilo předchozí útrapy, kvalitní snídaně s omeletou nasytila, usměvavé letušky ochotné a dokonce i v Praze mi vyjelo zavazadlo jako jedno z prvních. Ještě drobná epizodka s celníkem, kterému jsem musel ukázat i čínské doklady, aby mi uvěřil, že jsem opravdu v ČR jenom na návštěvě, a honem na rohlíky, vlašský salát a smažený sýr. Rok bez tradiční české kuchyně dokáže člověku pěkně nabourat stravovací priority…
PRG-SVO
SU150, A320
Pohled na předpověď počasí před odletem z Prahy nevěstila nic dobrého – v Čechách sice jasno a slunečno, ale v Moskvě vítr a husté sněžení. Vypadalo to, že mě nemine ani dobrodružná cesta zpět. Na letišti v Ruzyni jsem dorazil těsně před otevřením přepážek check-inu, a tak jsem byl svědkem poměrně nevybíravého chování některých ruských cestujících k personálu letiště, který se je snažil usměrnit. Přiznám se, že jsem už po delším pobytu v Asii těmto scénám odvyknul – tam pokud někdo chce prioritní odbavení, tak si pořídí business nebo first class letenku, případně frequent flyer status. Bohužel ta samá skupina cestujících následně dělala dusno jak na bezpečnostní kontrole, tak i v letadle krátce po přistání (nenechali si vysvětlit od letušky, že dokud letadlo nezastaví, tak nemají vstávat a brát si věci z binů).
Trochu mě překvapilo, kolik lidí bylo v ČSA Crystal Lounge – na mimoschengenském terminálu jsem v poledne mezi svátky tak velký provoz nečekal. Pokud bych ale mohl Letišti Praha nebo ČSA poradit, rozhodně bych do zdí instaloval univerzální zásuvky místo těch čistě českých. Bezpečnostní kontrola proběhla bez větších problémů (dokonce jsem ani nemusel sundávat boty) a člověka odkojeného čínskou dopravní špičkou nezaskočila ani divoká mela při nástupu do letadla, kdy prakticky nikdo (včetně agentů u gatu) nerespektoval pořadí odbavení. Na dvacet míst v business class byla čtveřice cestujících a z letmého pohledu na průkazky aerolinek zbylých tří mi došlo, že jsem asi jediným platícím. I tak může vypadat krize v letectví…
Palubní servis byl tradičně na špičkové úrovni a oběd patřil k tomu nejlepšímu, co jsem letos v letadle jedl. Jak halibut coby předkrm, tak tresčí filé jako hlavní chod, dokážou splnit i ta nejnáročnější gurmánská kritéria (omlouvám se, že nejsou fotky z průběhu letu, ale po nedávném bombovém incidentu jsem nechtěl provokovat palubní personál vysvětlováním, že mám mobil vypnutý a funguje pouze coby fotoaparát). Venku se setmělo, piloti zahájili klesání a zahlásili, že přistaneme za 10 minut. Po půlhodině kroužení skrze mraky nad Moskvou opět zahlásili, že za 10 minut přistaneme a tentokrát skutečně splnili, co slíbili. Nad letištěm totiž vládla sněhová vánice, všude jezdily desítky pluhů a polozaváté pojezdové dráhy dávaly tušit, že uzavření může přijít co nevidět. Ještě jsme přibližně dvacet minut čekali, než nám jiné letadlo uvolní místo u gatu a pak konečně mohli vystupovat.
SVO-PVG
SU527, A330-200
Na poslední segment cesty jsem se opravdu těšil, protože jsme měli letět novým Airbusem 330, o kterém všichni básní, jak je v konfiguraci Aeroflotu super. U nechvalně proslulého gatu 21 skutečně jeden takový stál a na obrazovce svítilo, že let do Šanghaje odlétá podle plánu. Při čekání na zahájení nástupu jsem po očku sledoval, zda letiště pořád funguje, ale technické služby statečně zvládaly nápor sněhu a letadla přistávala i startovala. Jakmile jsem vstoupil na palubu, překvapením mi poklesla čelist a jediné, co jsem dokázal říct, bylo „wow“. Nový oranžově laděný interiér se širokými sedačkami totiž vypadal ještě lépe než na fotkách a také letušky jsou na něj patřičně hrdé. Podle manifestu nás mělo být v přední business kabině 5 a zadní byla vyhrazená pro transferující posádku jiného spoje, takže jsme měli opět vynikající soukromí. Překvapilo mě, že jsou v sedačkách jak univerzální zásuvky, tak USB porty, a opěrky pro ruce se dají jednoduše sklopit a ještě víc rozšířit osobní prostor. Rovněž řešení prostoru pro nohy se povedlo na výbornou – díky chytře klenutému uchycení sedadla prakticky nemáte šanci dosáhnout nohama na sedačku před sebou. Troufám si říct, že je tahle lie-flat sedačka asi nejblíže klasickému flat-bed provedení, které používají některé aerolinky (pravda, za úplně odlišnou cenu). Trochu horší byl ale zábavný systém, který obsahoval jenom necelé dvě desítky filmů a pár her, špička už je přeci jenom někde jinde.
Na zemi jsme opět čekali přibližně 90 minut – nejprve na několik zpožděných transferových cestujících a pak na de-ice proceduru, která v kulisách nočního Ruska zasypaného sněhem vypadala skutečně pohádkově. Při pojíždění se palubní obrazovky automaticky přepnuly na záběr z přední kamery a všichni si mohli vychutnat noční start z napůl zasněžené runwaye uprostřed chumelenice. Pravda, pro některé cestující byla podobná strava asi příliš těžká, a tak trochu zezelenali. Mimochodem, když už je řeč o jídlu – to bylo opět vynikající, ale tentokrát jsem boj se sedmi chody večeře prohrál a dva musel vynechat, bylo toho přeci jenom moc. Jenom snídaně přinesla malé zklamání, když jako druhý chod servírovali čistě asijské suši a kuře na kari. Na přistání opět perfektní pohled z přední kamery a jedinou vadou na kráse tak byl kufr, u kterého evidentně přečetli prioritní visačku jako „vyndat až nakonec“.
Zbývá už jenom zodpovědět na hlavní otázku – dá se business class Aeroflotu doporučit? Musím se přiznat, že mám rozporuplné dojmy. Palubní servis, jídlo a koneckonců i sedadla patří k tomu nejlepšímu, co nabízí evropské a také většina amerických aerolinek a kvalitou přesahují třeba Northwest, Air France, KLM nebo Lufthansu, to vše za výrazně nižší cenu. Největší cestovatelský a kvalitativní problém tak představuje letiště Šeremetěvo, které je bezkonkurenčně tím nejhorším velkým letištěm na světě (a to říkám jako člověk, co byl asi 30x na CDG). Bohužel problém není ani tak v jeho infrastruktuře ani technice, jako v totální neochotě a laxnosti personálu, což není nic, co by dokázalo zlepšit otevření nového terminálu.
Přátelé ze Sky Teamu, to je vše. Mám otevřenou přihlášku do KrisFlyera, za chvíli bookuji kvalifikační let a při pohledu do kalendáře tuším, že zlatá karta bude nejpozději v květnu. Život jde dál…
Fronta před odbavením v Šanghaji
Palubní vstupenky a čínský voucher do lounge
Pohled ze salónku dolů do haly
Zdravíme Airways.cz
Letadlo je tu
Pohled ze sedadla B767
Prvních devadesát minut bylo jednotvárných
Předkrm
Hlavní chod
Dezert
Čekání na hotel, část první
Čekání na hotel, část druhá
Čekání na hotel, část třetí
Čekání na hotel, část čtvrtá
Zasněžené Šeremetěvo
Tudy budeme nastupovat na let do Šanghaje
Pohled ze sedadla A330
Opravdu tu mají USB port
PVG-SVO
SU528, B767-300ER
Cesta na letiště Pudong začala tradičním dilematem – metro a maglev, nebo taxík? Měl jsem sice obrovskou tašku, jenže noc před odletem začalo v Šanghaji po dvou letech opět mrznout a při představě, co udělá ledovka v kombinaci se zdejším svérázným stylem řízení, nevypadala cesta pěšky na stanici metra zas tak odpudivě. Ráno však bylo moudřejší večera. Před domem ukrutná zima a ulice celkem v pohodě, takže jsem šel do rizika a mávnul na taxík. Těch necelých padesát kilometrů na letiště jsme zvládli za 40 minut, což by byl super výkon i za normálního počasí.
Sobotní ráno nepatří na letišti k nejrušnějším, a tak jsem se neomylně vydal k jediným přepážkám, u kterých byla fronta. Check-in otevíral za několik minut, ale jedna věc mi přišla trochu podezřelá – všichni ti dobře oblečení pánové a jejich o dvacet let mladší vnadné blondýny čekali ve frontě turistické třídy a mne vedla hosteska skrze liduprázdnou uličku business. Začal jsem tušit, že to s obsazením přední části letadla nebude nijak žhavé, a to i přes velmi atraktivní cenu letenky, která se příliš nelišila od středního flexibilního ekonomického tarifu Air France nebo KLM. Samotný check-in proběhl bez větších problémů, jenom se někde ztratila moje potvrzená volba sedaček, ale nově přidělená místa byla téměř identická. Pět minut na pasovce, dalších pět minut na bezpečnostní kontrole, průchod skrze duty free obchody a už jsem ověšený plyšovými pandami předával personálu salónku vstupenku.
Salónek Sky Teamu je umístěný v patře nad odletovým terminálem, takže nabízí poměrně atraktivní výhled na dráhu i stojánky. Příjemné sezení v hnědých křeslech, dostatek univerzálních zásuvek, wifi zdarma, bohatá nabídka západního i čínského jídla a pití – zkrátka klasický asijský standard. Zapnul jsem na chvíli počítač, abych zjistil, jak to vypadá s příletem stroje z Moskvy, ale poslední zpráva tvrdila, že linka ještě ani neodstartovala. Po pěti minutách přichází čínské hlášení „pasažéři letu SU528 do Mosvky mají škrrrr chrrrr blablabla“, následované anglickým hlášením „pasažéři letu SU528 do Mosvky mají ghhhh, bžžžž, pffff“. Oceňuji kvalitu a jazykovou výbavu letištního rozhlasu a jdu se zeptat na recepci salónku, co se děje. Dostává se mi odpovědi, že nic, že se let koná podle plánu a že bych měl jít pomalu ke gatu boardovat. Kdykoliv Číňan prohlásí, že jde něco podle plánu, můžete tušit problémy kolosálních rozměrů, a tak jsem poděkoval a vydal se napříč letištěm v předtuše legrace. A skutečně, u gatu bylo prázdno a po „samaljotu Aeroflota“ jako by se slehla zem.
Pomalu jsem se smiřoval s cestou domů a druhým pokusem další den ráno, když z se ničeho nic objevil Boeing 767 s ruskou trikolórou na ocase. Pasažéři vystoupili a k přepážce gatu přišla obsluha. To byl signál pro přibližně dve stovky Číňanů a Rusů, aby se začali tlačit a formovat jakous takous frontu. Chvílemi to sice vypadalo jako nová verze incidentu na řece Ussuri, ale nakonec se od přepážky způsobně vinul dlouhý lidský had. To potěšilo čínský pozemní personál, který konečně umístil popisky pro odbavení turistické a business třídy. Fronta se po kratším chaosu seřadila o pár metrů dál a s pěticí osamělých cestujících jsme tak mohli v klidu nastoupit.
Z pohledu na interiér bylo jasné, že Boeing 767 nepatří k nejmladším, ale sedačky byly čisté a dobře udržované. Usměvavé letušky nám nabídly drink s tím, že po dokončení nástupu okamžitě odlétáme. Za dvacet minut byl boarding hotový (na šest cestujících bylo patnáct dvojsedaček, takže jsme každý měli dost soukromí), nástupní most se odpojil a mohlo se letět. Prvních 90 minut bylo překvapivě klidných. Možná proto, že se naše zaparkované letadlo nepohnulo ani o metr a kapitán neustále posouval čas, kdy dostaneme povolení ke startu. Nakonec z toho byla „sekera“ přibližně dvě a půl hodiny, což znamenalo, že mi uletí poslední spoj do Prahy. Něčím tak přízemním jsem se rozhodl zatím neobtěžovat a raději jsem si vybíral, co si dám k obědu.
Ten měl celých sedm sedm chodů, které stewardky servírovaly jeden po druhým na velkých porcelánových talířích. Čínské knedlíčky jako první předkrm, poté výběr mořských plodů, obrovská mísa caesar salátu, kukuřičná polévka s krevetami, kuřecí prsa s bramborovou kaší, zmrzlina s ovocným košíčkem a čaj s čokoládou. Chvílemi to sice připomínalo souboj jedlíků, protože se nové talíře objevovaly prakticky ihned po odložení příboru, ale jídlo bylo vynikající a hlavně nebylo čínské, takže jsem obstál bez ztráty kytičky. Konečně přišel čas na trochu odpočinku – lie-flat sedačka byla sice poměrně úzká, ale v rozloženém tvaru nabídla komfort identický s tím, co nabízí většina západních společností a po dlouhé době jsem se konečně vešel do trepek z amenity kitu (já vím, nemám lítat s čínskými aerolinkami). Trochu mě zarazila absence IFE – mohl jsem sice požádat o přenosný přehrávač, ale místo toho jsem si raději zahrál oblíbenou českou hru „parníkem do New Yorku“ a vytáhl iPod touch. Moc dlouho mi to nevydrželo, protože jsem usnul spánkem spravedlivých.
Po probuzení to už šlo ráz na ráz. Svačina, několik skleniček coly na probrání, přelet nad večerní Moskvou a hladké přistání. Vzadu v turistické třídě už začínala pomalu mela, protože spousta lidí nestíhala lety a snažili se co nejrychleji dostat ven z letadla. Letušky nakonec prostor business class ubránily, a tak jsem se dostal k tranzitní přepážce přibližně minutu před tím, než tam dorazila tsunami ostatních cestujících. Letištní agent mi ještě stačil oznámit, že poletím až zítra, dal mi novou palubní vstupenku a voucher na hotel („počkejte u brány 21, postarají se o vás“) a pak už mě dav lidí odtlačil dál k rentgenům. Inu, šel jsem k jednadvacítce s tím, že se o mě někdo postará.
Po hodině a půl čekání mně (a asi dalším deseti lidem, kteří tam čekali) došlo, že se musíme postarat sami o sebe. I vydali jsme se hledat děžurnou, kterou jsme nakonec objevili na druhém konci letiště. Hrozně moc se divila, kde že jsme to byli, a prohlásila, že nás vezme do hotelu. Následně nás odvedla zpátky k tranzitní přepážce a odešla. Po půl hodině naší skupinku požádali, abychom ukázali na pasové kontrole doklady a vrátili se zpět. Jednoduchá procedura zabrala dalších 45 minut a poměrně pohledná letištní pracovnice nás odvedla do temné komůrky o patro níž k jakýmsi zamčeným dveřím s tím, že za chvíli pro nás přijede autobus. A skutečně - netrvalo to ani hodinu a autobus se objevil. Po dvou minutách jízdy jsme zastavili u tranzitního hotelu na okraji letištního komplexu a za dalších dvacet minut nás pustili ven s tím, že dostaneme klíče od pokoje. Recepční evidentně pamatoval pionýrský tábor Artěk a rozhodně trval na tom, že budeme bydlet po dvou. Než jsem si vzpomněl na to, jak se rusky řekne „okamžitě mi dejte jednolůžkový pokoj, parchanti“, požádal mne sympatický anglický cestující, jestli bychom nemohli bydlet spolu, protože je bez ruštiny totálně ztracený. Vypadal dost zoufale, tak jsem souhlasil…
SVO-PRG
SU141, A320
Kdo nikdy nezažil nedobrovolné nocování v Moskvě, musí si uvědomit, že cestující nemá ruské vízum, takže nesmí opustit uzavřený tranzitní prostor. Na patře v hotelu je tedy ochranka, která hlídá výtah i schody a má přísný zákaz kohokoliv pouštět dolů. Veškeré jídlo i pití se musí servírovat přímo na pokoji a i když je jeho kvalita západní, způsob servírování je ruský. V našem případě to znamenalo, že přinesli jenom jednu snídani a neexistovala síla, která by je donutila donést tu druhou. Nakonec jsme dopadli ještě dobře, protože půlka ostatních pasažérů nedostala nic. Přibližně tři hodiny před odletem jsme dostali telefonem echo, že máme jít dolů k autobusu. Po půl hodině postávání na chodbě konečně dorazil autobus a my mohli dolů na recepci. Tady ale přišla první komplikace, protože američtí cestující, kterým to letělo později, začali tvrdě vyžadovat snídani, ale do autobusu jsme mohli jenom jako kompletní skupina. Dalších dvacet minut rusko-anglického dohadování razantně ukončil Angličan, který vyběhl a začal na Američany řvát, že mu to za hodinu letí a že kvůli nim nehodlá zmeškat další letadlo. Vypadal celkem brunátně, takže Američané souhlasili a za dalších 10 minut jsme už stáli před těmi samými dveřmi, co večer před tím, jenom z druhé strany. Letištní personál se zlepšil, protože otevření trvalo jenom půlhodinu. Následná epizodka s hledáním obsluhy rentgenu byla ve srovnání s předchozí peripetií jenom drobným škobrtnutím.
Dál už to byla nuda – nákup suvenýrů a posledních vánočních dárků v duty free, snídaně v poměrně solidním letištním salónku a nástup do letadla ve stylu „udělej si sám (tj. žádné prioritní odbavení pro business class, ale na požádání bylo možné celou frontu předběhnout). Sedadla v Airbusu 320 byla ve skutečné konfiguraci 2+2 a ne jenom předělané ekonomické trojsedačky. Ruské šampaňské před odletem trochu zahojilo předchozí útrapy, kvalitní snídaně s omeletou nasytila, usměvavé letušky ochotné a dokonce i v Praze mi vyjelo zavazadlo jako jedno z prvních. Ještě drobná epizodka s celníkem, kterému jsem musel ukázat i čínské doklady, aby mi uvěřil, že jsem opravdu v ČR jenom na návštěvě, a honem na rohlíky, vlašský salát a smažený sýr. Rok bez tradiční české kuchyně dokáže člověku pěkně nabourat stravovací priority…
PRG-SVO
SU150, A320
Pohled na předpověď počasí před odletem z Prahy nevěstila nic dobrého – v Čechách sice jasno a slunečno, ale v Moskvě vítr a husté sněžení. Vypadalo to, že mě nemine ani dobrodružná cesta zpět. Na letišti v Ruzyni jsem dorazil těsně před otevřením přepážek check-inu, a tak jsem byl svědkem poměrně nevybíravého chování některých ruských cestujících k personálu letiště, který se je snažil usměrnit. Přiznám se, že jsem už po delším pobytu v Asii těmto scénám odvyknul – tam pokud někdo chce prioritní odbavení, tak si pořídí business nebo first class letenku, případně frequent flyer status. Bohužel ta samá skupina cestujících následně dělala dusno jak na bezpečnostní kontrole, tak i v letadle krátce po přistání (nenechali si vysvětlit od letušky, že dokud letadlo nezastaví, tak nemají vstávat a brát si věci z binů).
Trochu mě překvapilo, kolik lidí bylo v ČSA Crystal Lounge – na mimoschengenském terminálu jsem v poledne mezi svátky tak velký provoz nečekal. Pokud bych ale mohl Letišti Praha nebo ČSA poradit, rozhodně bych do zdí instaloval univerzální zásuvky místo těch čistě českých. Bezpečnostní kontrola proběhla bez větších problémů (dokonce jsem ani nemusel sundávat boty) a člověka odkojeného čínskou dopravní špičkou nezaskočila ani divoká mela při nástupu do letadla, kdy prakticky nikdo (včetně agentů u gatu) nerespektoval pořadí odbavení. Na dvacet míst v business class byla čtveřice cestujících a z letmého pohledu na průkazky aerolinek zbylých tří mi došlo, že jsem asi jediným platícím. I tak může vypadat krize v letectví…
Palubní servis byl tradičně na špičkové úrovni a oběd patřil k tomu nejlepšímu, co jsem letos v letadle jedl. Jak halibut coby předkrm, tak tresčí filé jako hlavní chod, dokážou splnit i ta nejnáročnější gurmánská kritéria (omlouvám se, že nejsou fotky z průběhu letu, ale po nedávném bombovém incidentu jsem nechtěl provokovat palubní personál vysvětlováním, že mám mobil vypnutý a funguje pouze coby fotoaparát). Venku se setmělo, piloti zahájili klesání a zahlásili, že přistaneme za 10 minut. Po půlhodině kroužení skrze mraky nad Moskvou opět zahlásili, že za 10 minut přistaneme a tentokrát skutečně splnili, co slíbili. Nad letištěm totiž vládla sněhová vánice, všude jezdily desítky pluhů a polozaváté pojezdové dráhy dávaly tušit, že uzavření může přijít co nevidět. Ještě jsme přibližně dvacet minut čekali, než nám jiné letadlo uvolní místo u gatu a pak konečně mohli vystupovat.
SVO-PVG
SU527, A330-200
Na poslední segment cesty jsem se opravdu těšil, protože jsme měli letět novým Airbusem 330, o kterém všichni básní, jak je v konfiguraci Aeroflotu super. U nechvalně proslulého gatu 21 skutečně jeden takový stál a na obrazovce svítilo, že let do Šanghaje odlétá podle plánu. Při čekání na zahájení nástupu jsem po očku sledoval, zda letiště pořád funguje, ale technické služby statečně zvládaly nápor sněhu a letadla přistávala i startovala. Jakmile jsem vstoupil na palubu, překvapením mi poklesla čelist a jediné, co jsem dokázal říct, bylo „wow“. Nový oranžově laděný interiér se širokými sedačkami totiž vypadal ještě lépe než na fotkách a také letušky jsou na něj patřičně hrdé. Podle manifestu nás mělo být v přední business kabině 5 a zadní byla vyhrazená pro transferující posádku jiného spoje, takže jsme měli opět vynikající soukromí. Překvapilo mě, že jsou v sedačkách jak univerzální zásuvky, tak USB porty, a opěrky pro ruce se dají jednoduše sklopit a ještě víc rozšířit osobní prostor. Rovněž řešení prostoru pro nohy se povedlo na výbornou – díky chytře klenutému uchycení sedadla prakticky nemáte šanci dosáhnout nohama na sedačku před sebou. Troufám si říct, že je tahle lie-flat sedačka asi nejblíže klasickému flat-bed provedení, které používají některé aerolinky (pravda, za úplně odlišnou cenu). Trochu horší byl ale zábavný systém, který obsahoval jenom necelé dvě desítky filmů a pár her, špička už je přeci jenom někde jinde.
Na zemi jsme opět čekali přibližně 90 minut – nejprve na několik zpožděných transferových cestujících a pak na de-ice proceduru, která v kulisách nočního Ruska zasypaného sněhem vypadala skutečně pohádkově. Při pojíždění se palubní obrazovky automaticky přepnuly na záběr z přední kamery a všichni si mohli vychutnat noční start z napůl zasněžené runwaye uprostřed chumelenice. Pravda, pro některé cestující byla podobná strava asi příliš těžká, a tak trochu zezelenali. Mimochodem, když už je řeč o jídlu – to bylo opět vynikající, ale tentokrát jsem boj se sedmi chody večeře prohrál a dva musel vynechat, bylo toho přeci jenom moc. Jenom snídaně přinesla malé zklamání, když jako druhý chod servírovali čistě asijské suši a kuře na kari. Na přistání opět perfektní pohled z přední kamery a jedinou vadou na kráse tak byl kufr, u kterého evidentně přečetli prioritní visačku jako „vyndat až nakonec“.
Zbývá už jenom zodpovědět na hlavní otázku – dá se business class Aeroflotu doporučit? Musím se přiznat, že mám rozporuplné dojmy. Palubní servis, jídlo a koneckonců i sedadla patří k tomu nejlepšímu, co nabízí evropské a také většina amerických aerolinek a kvalitou přesahují třeba Northwest, Air France, KLM nebo Lufthansu, to vše za výrazně nižší cenu. Největší cestovatelský a kvalitativní problém tak představuje letiště Šeremetěvo, které je bezkonkurenčně tím nejhorším velkým letištěm na světě (a to říkám jako člověk, co byl asi 30x na CDG). Bohužel problém není ani tak v jeho infrastruktuře ani technice, jako v totální neochotě a laxnosti personálu, což není nic, co by dokázalo zlepšit otevření nového terminálu.
Přátelé ze Sky Teamu, to je vše. Mám otevřenou přihlášku do KrisFlyera, za chvíli bookuji kvalifikační let a při pohledu do kalendáře tuším, že zlatá karta bude nejpozději v květnu. Život jde dál…
Fronta před odbavením v Šanghaji
Palubní vstupenky a čínský voucher do lounge
Pohled ze salónku dolů do haly
Zdravíme Airways.cz
Letadlo je tu
Pohled ze sedadla B767
Prvních devadesát minut bylo jednotvárných
Předkrm
Hlavní chod
Dezert
Čekání na hotel, část první
Čekání na hotel, část druhá
Čekání na hotel, část třetí
Čekání na hotel, část čtvrtá
Zasněžené Šeremetěvo
Tudy budeme nastupovat na let do Šanghaje
Pohled ze sedadla A330
Opravdu tu mají USB port
. Doufam, ze uz brzo mi pribude k tem dvoum PPS treti;) tedy jen v pripade ze uvedes pobyt v CZ 
A adresu bohuzel uvadim cinskou, v CZ by bylo komplikovany preposilani posty. Ale diky za prani, kdyz poletim neco zajimavyho, tak napisu report