Ryanair: klasická cesta s odbočkou na Benátský karneval
Napsal: 14. 02. 2010, 15:45
BRQ – STN – TSF – BLQ – BTS (5. – 13. února 2009)
Úvod:
Na přelomu ledna a února 2008 jsem se ještě coby student vypravil za milých 90 Kč/úsek (autobus Student Agency na přímé lince Brno - Benátky) do města na laguně, abych si vyzkoušel focení tamního karnevalu. Protože mě průběh této (tehdy druhé) návštěvy kouzelného města ve Venetu nadchl a protože o rok později nebylo možné návštěvu zopakovat, umínil jsem si, že si další focení karnevalu v roce 2010 již nenechám ujít. Původně bylo focení plánované ve dvou (čemuž odpovídala rezervace letenek i hotelu), ale nakonec jsem vyrazil na cestu sám. Protože jsem si cestu autobusem vyzkoušel již třikrát (ve směru Brno – Benátky, resp. Mestre se ji vždy podařilo absolvovat místo jízdním řádem předepsaných 10 hodin za cca 8 a půl a vždy bylo více než příjemné vystoupit cca 300 metrů od hotelu v Mestre hned naproti nádraží) a protože noční návrat je poněkud svízelný a nepohodlný (odjezd ve 22 hodin z Mestre a návrat do Brna mezi 7 a 8 hodinnou ranní), naplánoval jsem letošní výlet do Benátek poněkud jinak.
Prioritou bylo dostat se do cílové destinace co nejpohodlněji a zároveň co nejlevněji. Jako výchozí bod cesty tedy posloužilo tuřanské letiště. Pro přelety z Lodnýna do Benátek/Trevisa a návrat z Bologne do Bratislavy jsem využil akčních nabídek Ryanairu v průběhu října a listopadu.
Itinerář cesty:
Letenky:
pátek 5. 2. – BRQ – STN – 750 Kč (17.05 – 18.00)
úterý, 9. 2. – STN – TSF: 7.99 GBP (19.00 – 22.00)
sobota, 13. 2. – BLQ – BTS – 3.99 EUR (10.00 – 11.35)
Hotely:
Londýn: Travelodge (Croydon) 19 GBP/double/noc (2 hv.)
Benátky/Mestre: Trieste Hotel Venice 47 EUR/double/noc (3 hv.)
Bologna: Palace Hotel 50 EUR/single/noc (3 hv.)
Svůj v pořadí již čtrnáctý let z Brna do Londýna Stanstedu jsem zahájil v pátek odpoledne v 15.00 na stanovišti autobusu č. 76 u brněnského vlakového nádraží přemýšlením o tom, proč zdejší dopravní podnik stále nepřizpůsobil charakter vozidla skutečnosti, že se jedná o spoj centra města s letištěm. Autobus nebyl tak jako obvykle nacpaný kufříkáři (střed slabé sezóny), ale i tak by stálo za zvážení, zda neučinit dopravdu vstřícnější vůči cestujícím. Nespornou výhodou je ovšem bezkonkurenčně nízká cena jízdenky. Ještě před odchodem z práce jsem si na webu Stanstedu ověřil, že letadlo do Brna odstartovalo a není tedy nutné obávat se případného zpoždění, které nastalo při mé minulé cestě v půlce ledna, kdy měl odlet 3 a půl hodiny zpoždění, Gatwick ten den zrušil 438 letů a britský tisk se předháněl v titulcích popisujících sněhovou katastrofu (The Times: The Deep Freeze; The Independent: Antarctica in Britain).
Na letiště jsem dorazil v cca 15.25 a po předchozích dobrých zkušenostech s bageterií nalevo od bezpečnostní kontroly (nikoli předem zabalené, ale na místě z čerstvých surovin připravované, velké, čerstvé a chutné bagety v ceně 60 Kč – na přání je možné za příplatek přidat extra porci zeleniny) jsem se tuto zkušenost rozhodl zopakovat. Jedinou výtku lze směřovat k dosud ne zcela propracované technologii přípravy (nacpávání) neboť na rozdíl od baget anglických či francouzských je náplň do pečiva vkládaná do bočního řezu (systém amerického hot dogu), často vypadává a při konzumaci je tak nutné použít až nemírně velké množství ubrousků.
Zatímco jsem si pochutnával na pečivu se zeleninou, obdivoval jsem nadšení několika málo jednotlivců, kteří ve vlezlé zimě postávali za plotem u ranveje a čekali na přílet letadla společnosti Ryanair. Chladným mě nechal i spěch cestujících, kteří vytvořili menší frontu u bezpečnostního odbavení poté, co bylo ohlášeno, že tak mají učinit. Po 15 minutách, kdy se fronta zredukovala na jediného cestujícího, jsem vstal od stolku a v klidu a s úsměvem, který obsluha rentgenu opětovala, jsem vyložil na pás jak svůj kufřík, tak – do nabídnuté přepravky – kabát, litrový sáček s kosmetikou, palubní vsupenku, občanský průkaz a další drobnosti (hodinky, telefon a pásek uschovávám do boční kapsy kufříku).
Velmi malá letiště, jakým je i Brno, mají několik nesporných výhod. Přístup bezpečnosti je obvykle velmi uvolněný, takřka domácký a většinou vás nikdo nikam nepopohání a i když jsem při průchodu detekčním rámem z nepochopitelných důvodů „zapípal“ (pravděpodobně kovové cvočky v obuvi – na Stanstedu ani v Boloni se tak ovšem nestalo), potěšila mě reakce securiťáka, který po bleskové prohlídce ručním skenerem v reakci na mé předpisové otočení a rozpažení rukou s úsměvem prohlásil: „Výborně“
Takto psychicky osvěžen jsem se vydal koupit půllitrovou neperlivou vodu do Aviatik Café, jediné osvěžovací facility, která je po odbavení a bezpečnostní prohlídce na brněnském letišti k dispozici. Podnik s obvykle méně příjemným personálem a špatnou kávou (důrazně varuji před jejich „espressem“, které jsem viděl připravovat v rychlorežimu 4 – 6 vteřin). Zaměstnanci baru měli plné ruce práce s obsluhou skupinky již notně přiopilých mladíků (sportovních fanoušků) a pozadí baru s neméně než 20 otevřenými lahvemi ve mně vzbudilo lehké obavy z následujícího letu. V průběhu svých dosavadních cca 80 letů jsem prozatím bohudík nezažil vyloženě opilé nebo agresivní cestující a přeji si, aby to tak zůstalo pokud možno napořád.
Po rychlém průchodu „policejní budkou“ jsem se svým lehkým zavazadlem (kromě zrcadlovky se 2 objektivy jsem vezl jen sáček s kosmetikou a minimem šatstva – vše potřebné se dá pohodlně a levně koupit v Londýně) jsem si sedl na volné sedačky u brány č. 5, kde už se formovala slušná fronta reagující na výzvu letištního rozhlasu. Pokud pominu rodiče s dětmi a ty, kteří chtějí sedět u okénka, případně letí poprvé, zůstává pro mě záhadou letištní psychologie davu, kdy většinu cestujících baví stát dlouhé minuty u brány. Samozřejmě, že jako oprávněná se může jevit námitka poukazující na obavy z možného (ne)uložení příručního zavazadla ale při troše ohleduplnosti a skromnosti v binu by ani toto nemusel být problém.
Letadlo přistálo takřka přesně podle plánu (16.32 bylo u gatu) a začal nástup. Připojil jsem s k poslední čtvrtině cestujících a předním vchodem nastoupil do letadla, kde cestující navzdory pokynům cabin crew vytvořili obvyklé úzké hrdlo, když svou pozornost zaměřili pouze na přední a zadní část letadla s tím, že prostřední řady zůstaly volné. Slušně ale poměrně razantně jsem si prorazil cestu do středu letadla a s radostí – a po velice slušném dotazu a dvojím ujištění, zda nebude vadit má společnost - obsadil poslední zbývající místo v exitové řadě (sedadlo v uličce), kde si už hověli 2 distingovaní Britové – od pohledu padesátník a šedesátník.
Boarding proběhl víceméně podle plánu a v 17.05 už letadlo mířilo k VPD. V 17.08 se pak stroj odlepil od země a já si užíval pohodli místa na nohy. Jedním uchem jsem poslouchal své dva spolucestující a přibližně v polovině letu jsem popovídal s již bělovlasým pánem vedle sebe. Ukázalo se, že jde o skutečného fanouška létání, neboť si ze svého bydliště v Oxfordshire odskočil do Brna/resp. do Kunovic již na několikátou návštěvu, aby zkontroloval, jak probíhá výroba letadla, které si zde objednal. Témata hovoru byla tedy jasná: létání, letadla, Richard Branson a došlo i na hodnocení kvality jídla v britských supermarketech, kterou dotyčný, coby vlastník firmy vyrábějící pečivo a další čerstvé produkty, hodnotil jako postupně stále horší a to i v lepších obchodech typu Marks and Spencer.
Po zcela klidném letu trvajícím hodinu a čtyřicet minut (mám velice rád výstižný anglický termín uneventful) jsme dosedli na Stansted. A protože jsme byli natolik „ahead of scheduled time“, nebyla pro naše letadlo dokonce ještě ani připravená brána, resp. museli jsme asi 15 minut čekat na přistavení schodů.
Protože mívám po každém letu velký hlad, zamířil jsem nejprve do relativně nedávno otevřené pobočky InterSparu – naproti východům z terminálu k nástupištím vlaku a autobusů a zakoupil sendvič a vodu. Už proto, že v dopravní špičce se může cesta autobusem z letiště do Londýna nepříjemně protáhnout. Kvalita trojúhelníčku s vaječnou a cibulkovou náplní sice nebyla nejvyšší, ale Pret-a-Manger a lepší sendvičárny jsem si chtěl schovat na samostatnou návštěvu a protože jsem volil low-costový způsob dopravy, snažil jsem se možná podvědomě – alespoň pro tentokrát – dodržet i stejný způsob občerstvení.
Po jedné z předchozích zkušeností (říjnový přestup na let do Hong Kongu – trip report z této akce je téměř hotov) jsem se nejprve podíval, kolik cestujících čeká na můj ovyklý způsob přepravy do Londýna (někdy docela chaotická firma Terravision za 14 GBP return) a když jsem – podle předpokladu a říjnové páteční zkušenosti – viděl, že u jejich nástupiště se zformoval dav čítající nejméně 150 cestujících z různých evropských low-costových destinací – zvolil jsem alternativu v podobě autobusu National Express (17 GBP za zpáteční jízdenku). Lehce vyšší ceně odpovídala i vyšší kvalita služeb: na rozdíl od italské firmy mi pomocník šoféra ochotně vzal kufřík a sám jej uložil do příslušného sektoru zavazadlového prostoru (National Express staví na více zastávkách – Goldiers Green, Liverpool Station, Marble Arch atd.) a i sedačky, zdá se, nabízely o něco více místa na nohy. Nepříjemná však byla doba cestování – 105 minut na vlakové nádraží Victoria se mi – vzhledem k tomu, že Italové to někdy zvládnou i za 58 minut, zdálo neúměrně mnoho. Nutno ovšem dodat, že na vině je především večerní zácpa v centrálním Londýně a extrémně hustá síť semaforů, kterou se autobus zle prokousával. Jednoznačnou výhrou ovšem není ani využití tolik vychvalovaného vlakového spojení, neboť National Express cestujících sice dopraví na Liverpool Station za cca 45 – 50 minut, odtam to ovšem na Victorii zabere ještě 20 – 35 minut v závislosti na aktuální situaci na příslušné lince metra.
Po poněkud úmorné cestě už zbývalo pouze dobít Oyster týdenní Travelcard na 5 zón (44 GBP) a vyrazit nejbližším vlakem (jezdí každých 5 – 8 minut) do stanice East Croydon, odkud je to do mého stálého londýnského hotelu cca 3 minuty pěšky. Dva roky starý, resp. nový a čistý hotel s vynikající dostupností dopravy (17 min. vlakem do centra Londýna – kdo zná toto město, ví, že jde o skvělý čas), kaváren, hospod i supermarketů mě pak přivítal tím, co mám na tomto ubytování rád: prostorná a pro mě docela příjemně měkká postel i pokoj (upozorňuji, že mnoha lidem, kteří jsou zvyklí na tvrdší matrace, nemusí vyhovovat, ale mě osobně se na tvrdém povrchu usíná velice špatně), horká sprcha, účelně řešené skříně, stůl, konvice i televize a v neposlední řadě silné a bezhlučné elektrické topení . Absenci lednice jsem tento večer i dny následující vyřešil bezproblémovým vystrčením delikates (zejména kozí sýry a organické jogurty a víno) na parapet okna, resp. do prostor mezi dvojí okno.
Sobotní, nedělní, pondělní i úterní toulky Londýnem proběhly zcela podle předpokladů a mix galerií, obchodů a dalších zajímavých míst (Camden Town, Soho/Mayfair, New Bond Street, Oxford Street, Selfridges, Liberty, National Gallery, Victoria Albert Museum, Tate Modern atd.) se ukázal být i počtrnácté jako velice inspirativní. Snad jediným zklamáním pro mě byla návštěva slavného muzikálu Fantóm opery v Her Royal Majestys' Theatre, kde jsem za lístek střední cenové kategorie zaplatil 42 liber, abych utekl během přestávky. Omlouvou pro mě ale budiž skutečnost, že jsem měl dobrou vůli zkusit na špičkové světové úrovni muzikál – žánr, který – přiznávám – na rozdíl od opery nenávidím a považuji jej za nepříjemný a estetický slepenec (ještě jsem ochoten se sebezapřením zvládnout pár klasických filmových muzikálů Američan v Paříži, Zpívání v dešti nebo My Fair Lady), zde navíc kombinovaný s melodramatem. Pokud mě představení hrané již 24 let a zanedlouho končící (s již hotovým pokračováním Love Never Dies) zklamalo svými nepříjemně přepjatými hereckými výkony, banálními melodiemi i úsměvnou scénografií a pyrotechnickými efekty, zcela určitě se podařilo zaujmout návštěvníkům divadla, kteří ve mně budili podezření, že jsem se nechal zlákat na produkci, která patří k nejprovařenějším londýnským turistickým pastím. Složení publika – cca pětinu tvořili Asiaté ověšení fotoaparáty – tento dojem jen posílilo a coby člověk vyznačující se odporem vůči masovému pojetí turistiky – jsem občas nevěřícně zíral na to, jak přečetné páry měly nutkavou potřebu fotit malými kompaktními přístroji v rukách natažených před sebou či malými zrcadlovkami přepnutými na plnou automatiku. Chování některých Asiatů (tady prosím čočíka o zpřesnění a vysvětlení) ve mně také zanechalo smíšené pocity, zejména pak v situacích, kdy někteří návštěvníci potřebovali projít v rámci řady ke svým místům. Je-li v divadle zažitou praxí, že se člověk postaví, aby umožnil průchod ostatním, někteří Asiaté tak neučinili ani po slušném vybídnutí, což vedlo k bizarním situacím, kdy se německé turistky pokoušely přelézt nohy „Japonce“, který je měl natažené a odmítal vstát. Ještě zajímavější pak byl moment, kdy dotyčný – sedící jednu řadu přede mnou – i během nejvypjatějších scén představení – v poklidu klimbal, po ukončení scény zatleskal s ostatními – a vzápětí se opět propadl do spánku. Tento výjev ve mně posílil podezření, že asi bude do určité míry pravda to, co se tvrdí o japonských turistech, kteří údajně dokáži zvládnout za jeden den jedno evropské velkoměsto a tomu odpovídá i jejich únava.
Zcela mě naproti tomu nadchl pánský semišový kabát Burberry (firma má jako jedna z mála doložku dodavatele zboží způsobilého pro potřeby britské královny), ovšem cena 1095 GBP se mi jevila jako méně přijatelná, nehledě na skutečnost, že k podobně propracovanému kousku je nutné vlasnit i řadu doplňků srovnatelné úrovně. Ne snad, že bych si jej nemohl dovolit, ale v mých úvahách záhy převážila myšlenka na výlet do Tokya či na Nový Zéland ev. na Fiji, který, domnívám se, může nabídnout, stejný, pokud ne dokonce lepší poměr cena/zážitek. A protože jsem se nákupům v Londýně věnoval intenzivně již v lednu, zakoupil jsem sobě pouze 2 kožené tašky, šálu a jednu nebo dvě drobnosti spolu s aktuálním vydáním časopisů Vogue a Bazaar (které jsou inspirativní jak z hlediska oděvního designu a fotografe, tak v ohledu vzbuzení pozornosti a rozproudění konverzace v letadle, zvláště, když si člověk podobné „obrázkové čtení“ vytáhne z tašky vedle českých dívek na cestě do Brna). 
Pobyt v Londýně opět rychle utekl a nastal čas návratu. Na nádraží Victoria jsem poprvé vyzkoušel úschovnu zavazadel (je umístěna mezi nástupšti 7 a 9 a za 1 ks se platí 8 liber) a protože jsem nešťastnou náhodou při vyhazování dokladů od plateb kartou zničil i svůj zpáteční lístek s National Express, byl jsem nucen za 9 liber dokoupit jednosměrnou jízdenku s Terravision. Má-li „cestování s Italy“ svá specifika, zcela určitě k nim patří i zkušenost s výše zmíněnou firmou. Jízdenka byla rezervována na 15.00 hod. ale na příslušné stanoviště na místo zvané Bullied Way jsem dorazil již 14.25 v naději, že bude-li místo, pojedu na Stansted již o půl hodiny dříve. Autobus byl již na místě avšak šofér nejevil známky snahy o umožnění nástupu cestujícím nebo o otevření zavazadlového prostoru a namísto toho, viditelně frustrován (zřejmě zpožděním, jak jsem se dozvěděl od jednoho člena staff), zuřivě kousal svůj obložený chléb. Tento výjev, bez sebemešího vysvětlení situace cestujícím, pokračoval do cca 14.35 a až pak byl umožněn nástup a uložení zavazadel. V bláhově naději, že když uložím svůj kufřík jako poslední, nebude tento zaskládán a zatížen těžkou batožinou, jsem čekal až do chvíle před odjezdem a pak v klidu nastoupil. Čekali jsme ovšem dalších 5 minut, poté 10 a nakonec spoj vyjel až v 15.00, protože neustále přicházeli další a další cestující – někteří již evidentně na spoj v 15.00. Skutečnost, že plně obsazený autobus brzy vydýchal všechen použitelný vzduch, řidič na podnět jednoho z cestujících vyřešil opačným extrémem: pustil klimatizaci na plný výkon a to tak, že si pasažéři v zadn části autobusu začali opět oblékat již svlečené svetry, šály a kabáty.
Útěchou mi bylo, že cesta na letšiště proběhla poměrně rychle a za 75 minut jsem již vážil své příruční zavazadlo. Uklidněn skutečností, že pokud v případě krize vyhodím dva objemné a těžké časopisy a knihu Up In The Air, kterou jsem hned po příjezdu do Londýna zakoupil a začal číst, bude mít můj kufřík přesně Ryanem vyžadovanýh 10.0 kg jsem zamířil k security stanovištím a i tentokrát jsem proklouzl bez problémů. Jacked Potato a Guinness v pubu Wind Mill, který je součástí sítě Whetherspoon, pak jen zpestřily čekání do odletu spoje do Trevisa.
Podle všeho to vypadá tak, že Ryanair začíná důsledně uplatňovat politiku „one means one“. Ještě před začátkem boardingu bylo anglicky i italsky ohlášením zdůrazněno, že jedno příruční zavazadlo znamená opravdu jedno a že vše, i kabelky, musí být v rámci tohoto jednoho zavazadla. To vedlo k horečnému přeskládávání kufříků, kde nejeden z nich – včetně toho mého – dostal pořádně zabrat. Agentky u brány se však naštěstí spokojily pouze s vizuální kontrolou – dámy s kabelkou musely tuto vměstnat do jednoho zavazadla, ale nekonalo se žádné vsouvání zavazadel do klecí nebo jejich převažování.
Z cca asi 80% obsazený let proběhl zcela hladce a své místo jsem zaujal v první řadě napravo s ohledem na případný přesun z Trevisa do Mestre. Ten se skutečně podařil nad očekávání hladce a let přistál téměř o 10 minut dříve (21.50 místo 22.00) a tak jsem pohodlně stihl poslední bus č. 6 z letiště na nádraží Treviso Centrale (zde upozorňuji, že se v případě Trevisa nelze spolehnout na jízdní řád busů publikovaný na webu; časy MHD na zastávce se podstatně lišily od těch v elektronické podobě) za 2 EUR. Normálně stojí jízdenka v terminálu nebo v automatu, který jsem ale nenašel, resp. nehledal, 1 euro. Za další půlhodinu jsem pak přestoupil na předposlední spoj do Mestre (R – regionale za 2.35 EUR odpovídající našemu Sp) a ve 23.25 byl v hotelu naproti nádraží.
Byť jsem byl v Itálii podeváté a vyzkoušel již přes deset různých hotelů (v 9 případech z 10 majících určitou patinu zašlosti či „starobylosti“ a to napříč dvou, tří i čtyřhvězdičkovými zařízeními), znovu mě trochu udivil přístup místních hoteliérů, resp. zaměstnanců recepce. V případě strategicky umístěného hotelu Trieste Hotel Venice, který je skutečně hned naproti nádraží v Mestre, je to nezvykle relaxovaný přístup recepčních, kteří pozdě večer i přes den pobývají v přilehlém kumbálku a host je musí přivolat cinknutím na zvonek nebo nakouknout do jejich separé. V případě tohoto hotelu, jenž jsem však pro jeho pohodlný přístup ke spojení do Benátek využil již potřetí (v neposlední řadě kvůli skvělé ceně v období karnevalu) zarazí i cedulka ve výtahu, která hosta upozorňuje, že je zakázána konzumace jídla na pokoji pod pokutou 30 EUR. A skutečně, na pokoji není ani koš s vnitřním igelitovým pytlíkem, pouze v koupelně malý koš na odpad z toaletních potřeb. Stejně jako v předchozích případech jsem si však z této skutečnosti nic nedělal a přinesené jídlo po zkonzumování uložil do igelitové tašky a tu ráno vyhodil, maje připraven po ruce argument, že na cedulce ve výtahu se píše „In opposite case you should pay 30 euros“, tj. že host by měl a ne že musí platit pokutu
Všechny případné obavy pak rozptýlil více než relaxovaný přístup personálu, kterému bylo srdečně jedno, co se za jeho zády děje.
Vlastní cíl cesty proběhl úspěšně – nafotil jsem cca 1500 snímků karnevalových masek – během dvou dnů. Ten první z třídenního pobytu celý den lilo a foukal silný vítr a všechny masky tak byly schované a těchto prázdných časů jsem tak využil k odskokům do Padovy a Trevisa. A pokud se na Flyertalku někteří letci trumfují počtem proletěných segmentů za den, musím zde dodat osobní rekord jiného druhu, který spočívá v konzumaci 5 káv, 4 malých skleniček vína, 300 gramů různých typů šunek a 5 druhů sýra v průběhu jediného dne
Z hlediska létání s Ryanairem byl nejzajímavější sobotní návrat z Bologne do Bratislavy. Jedinou komplikací byla doprava do hotelu z nádraží (závistivě jsem pokukoval po francouzském lehce butikovém Mercure naproti budově nádraží a umiňoval si, že příště si rezervuji pokoj na přestup právě tam), kde byl zoufalý nedostatek taxíků a jeden se mi podařilo ulovit až po 40 minutách rekognoskace přilehlých ulic. Druhý den ráno jsem již volil standardní dopravu busem MHD (1 euro) a pak Aerobusem na letiště za 5 EUR. Velmi lehce obsazený let (ze 160 zakoupených letenek nastoupilo jen 109 pasažérů) byl kromě nádherného počasí – Alpy poskytovaly toho dne skutečně úchvatný pohled – pozoruhodný zejména přítomností slovenského stewarda a tím, že cabin crew sestávala výlučně z mužů. Kapitán Albánec, 1. důstojník Holanďan, Slovák, 2 Italové a tuším Francouz nabídli servis, který se vyznačoval velkou uvolněností a nadhledem. Pohodlný let, trvající neuvěřitelných 65 minut (z BLQ jsme vyrazili s desetiminutovým předstihem) mi díky slovenskému stewardovi nabídl řadu informací. K těm nejzajímavějším patří ty, že linka z Bratislavy do Bologne je prý co do obsazenosti nejslabší a hůře je prý na tom už jen spojení Bratislava – Düsseldorf. Z počátku spojení BTS – BLQ pak prý obsazenost v průměru činila jen 50 – 60 míst a ani teď se údajně vytížnost letů příliš nezvedla, přičemž 70% cestujících tvoří Italové dále pokračující do Vídně. Naproti tomu se prý Ryanu výtečně daří vytěžovat italské vnitrostátní lety, kde je na hlavní serzónu od dubna již spousta letů na 100% vyprodána. Ke spekulacím o bratislavské bázi bylo dodáno tolik, že Michael O' Leary to prý už údajně podepsal . Během tohoto letu jsem také zažil nejpodrobnější výklad o nabízených parfémech, kdy se zvláště italský steward rozhovořil o jednotlivých značkách do nečekaných detailů
Protože fotky z letošního karnevalu nechávám pár dnů odležet, přikládám zatím na ochutnávku ty, které jsou z předminulého roku.
Hezký den přeje a za Vaše komentáře děkuje
Persona
Pozn.: soustředil jsem se na vylíčení cesty a detailní informace - odpusťte tedy prosím absenci fotografií z letadle a terminálů.
Úvod:
Na přelomu ledna a února 2008 jsem se ještě coby student vypravil za milých 90 Kč/úsek (autobus Student Agency na přímé lince Brno - Benátky) do města na laguně, abych si vyzkoušel focení tamního karnevalu. Protože mě průběh této (tehdy druhé) návštěvy kouzelného města ve Venetu nadchl a protože o rok později nebylo možné návštěvu zopakovat, umínil jsem si, že si další focení karnevalu v roce 2010 již nenechám ujít. Původně bylo focení plánované ve dvou (čemuž odpovídala rezervace letenek i hotelu), ale nakonec jsem vyrazil na cestu sám. Protože jsem si cestu autobusem vyzkoušel již třikrát (ve směru Brno – Benátky, resp. Mestre se ji vždy podařilo absolvovat místo jízdním řádem předepsaných 10 hodin za cca 8 a půl a vždy bylo více než příjemné vystoupit cca 300 metrů od hotelu v Mestre hned naproti nádraží) a protože noční návrat je poněkud svízelný a nepohodlný (odjezd ve 22 hodin z Mestre a návrat do Brna mezi 7 a 8 hodinnou ranní), naplánoval jsem letošní výlet do Benátek poněkud jinak.
Prioritou bylo dostat se do cílové destinace co nejpohodlněji a zároveň co nejlevněji. Jako výchozí bod cesty tedy posloužilo tuřanské letiště. Pro přelety z Lodnýna do Benátek/Trevisa a návrat z Bologne do Bratislavy jsem využil akčních nabídek Ryanairu v průběhu října a listopadu.
Itinerář cesty:
Letenky:
pátek 5. 2. – BRQ – STN – 750 Kč (17.05 – 18.00)
úterý, 9. 2. – STN – TSF: 7.99 GBP (19.00 – 22.00)
sobota, 13. 2. – BLQ – BTS – 3.99 EUR (10.00 – 11.35)
Hotely:
Londýn: Travelodge (Croydon) 19 GBP/double/noc (2 hv.)
Benátky/Mestre: Trieste Hotel Venice 47 EUR/double/noc (3 hv.)
Bologna: Palace Hotel 50 EUR/single/noc (3 hv.)
Svůj v pořadí již čtrnáctý let z Brna do Londýna Stanstedu jsem zahájil v pátek odpoledne v 15.00 na stanovišti autobusu č. 76 u brněnského vlakového nádraží přemýšlením o tom, proč zdejší dopravní podnik stále nepřizpůsobil charakter vozidla skutečnosti, že se jedná o spoj centra města s letištěm. Autobus nebyl tak jako obvykle nacpaný kufříkáři (střed slabé sezóny), ale i tak by stálo za zvážení, zda neučinit dopravdu vstřícnější vůči cestujícím. Nespornou výhodou je ovšem bezkonkurenčně nízká cena jízdenky. Ještě před odchodem z práce jsem si na webu Stanstedu ověřil, že letadlo do Brna odstartovalo a není tedy nutné obávat se případného zpoždění, které nastalo při mé minulé cestě v půlce ledna, kdy měl odlet 3 a půl hodiny zpoždění, Gatwick ten den zrušil 438 letů a britský tisk se předháněl v titulcích popisujících sněhovou katastrofu (The Times: The Deep Freeze; The Independent: Antarctica in Britain).
Na letiště jsem dorazil v cca 15.25 a po předchozích dobrých zkušenostech s bageterií nalevo od bezpečnostní kontroly (nikoli předem zabalené, ale na místě z čerstvých surovin připravované, velké, čerstvé a chutné bagety v ceně 60 Kč – na přání je možné za příplatek přidat extra porci zeleniny) jsem se tuto zkušenost rozhodl zopakovat. Jedinou výtku lze směřovat k dosud ne zcela propracované technologii přípravy (nacpávání) neboť na rozdíl od baget anglických či francouzských je náplň do pečiva vkládaná do bočního řezu (systém amerického hot dogu), často vypadává a při konzumaci je tak nutné použít až nemírně velké množství ubrousků.
Zatímco jsem si pochutnával na pečivu se zeleninou, obdivoval jsem nadšení několika málo jednotlivců, kteří ve vlezlé zimě postávali za plotem u ranveje a čekali na přílet letadla společnosti Ryanair. Chladným mě nechal i spěch cestujících, kteří vytvořili menší frontu u bezpečnostního odbavení poté, co bylo ohlášeno, že tak mají učinit. Po 15 minutách, kdy se fronta zredukovala na jediného cestujícího, jsem vstal od stolku a v klidu a s úsměvem, který obsluha rentgenu opětovala, jsem vyložil na pás jak svůj kufřík, tak – do nabídnuté přepravky – kabát, litrový sáček s kosmetikou, palubní vsupenku, občanský průkaz a další drobnosti (hodinky, telefon a pásek uschovávám do boční kapsy kufříku).
Velmi malá letiště, jakým je i Brno, mají několik nesporných výhod. Přístup bezpečnosti je obvykle velmi uvolněný, takřka domácký a většinou vás nikdo nikam nepopohání a i když jsem při průchodu detekčním rámem z nepochopitelných důvodů „zapípal“ (pravděpodobně kovové cvočky v obuvi – na Stanstedu ani v Boloni se tak ovšem nestalo), potěšila mě reakce securiťáka, který po bleskové prohlídce ručním skenerem v reakci na mé předpisové otočení a rozpažení rukou s úsměvem prohlásil: „Výborně“
Takto psychicky osvěžen jsem se vydal koupit půllitrovou neperlivou vodu do Aviatik Café, jediné osvěžovací facility, která je po odbavení a bezpečnostní prohlídce na brněnském letišti k dispozici. Podnik s obvykle méně příjemným personálem a špatnou kávou (důrazně varuji před jejich „espressem“, které jsem viděl připravovat v rychlorežimu 4 – 6 vteřin). Zaměstnanci baru měli plné ruce práce s obsluhou skupinky již notně přiopilých mladíků (sportovních fanoušků) a pozadí baru s neméně než 20 otevřenými lahvemi ve mně vzbudilo lehké obavy z následujícího letu. V průběhu svých dosavadních cca 80 letů jsem prozatím bohudík nezažil vyloženě opilé nebo agresivní cestující a přeji si, aby to tak zůstalo pokud možno napořád.
Po rychlém průchodu „policejní budkou“ jsem se svým lehkým zavazadlem (kromě zrcadlovky se 2 objektivy jsem vezl jen sáček s kosmetikou a minimem šatstva – vše potřebné se dá pohodlně a levně koupit v Londýně) jsem si sedl na volné sedačky u brány č. 5, kde už se formovala slušná fronta reagující na výzvu letištního rozhlasu. Pokud pominu rodiče s dětmi a ty, kteří chtějí sedět u okénka, případně letí poprvé, zůstává pro mě záhadou letištní psychologie davu, kdy většinu cestujících baví stát dlouhé minuty u brány. Samozřejmě, že jako oprávněná se může jevit námitka poukazující na obavy z možného (ne)uložení příručního zavazadla ale při troše ohleduplnosti a skromnosti v binu by ani toto nemusel být problém.
Letadlo přistálo takřka přesně podle plánu (16.32 bylo u gatu) a začal nástup. Připojil jsem s k poslední čtvrtině cestujících a předním vchodem nastoupil do letadla, kde cestující navzdory pokynům cabin crew vytvořili obvyklé úzké hrdlo, když svou pozornost zaměřili pouze na přední a zadní část letadla s tím, že prostřední řady zůstaly volné. Slušně ale poměrně razantně jsem si prorazil cestu do středu letadla a s radostí – a po velice slušném dotazu a dvojím ujištění, zda nebude vadit má společnost
- obsadil poslední zbývající místo v exitové řadě (sedadlo v uličce), kde si už hověli 2 distingovaní Britové – od pohledu padesátník a šedesátník.Boarding proběhl víceméně podle plánu a v 17.05 už letadlo mířilo k VPD. V 17.08 se pak stroj odlepil od země a já si užíval pohodli místa na nohy. Jedním uchem jsem poslouchal své dva spolucestující a přibližně v polovině letu jsem popovídal s již bělovlasým pánem vedle sebe. Ukázalo se, že jde o skutečného fanouška létání, neboť si ze svého bydliště v Oxfordshire odskočil do Brna/resp. do Kunovic již na několikátou návštěvu, aby zkontroloval, jak probíhá výroba letadla, které si zde objednal. Témata hovoru byla tedy jasná: létání, letadla, Richard Branson a došlo i na hodnocení kvality jídla v britských supermarketech, kterou dotyčný, coby vlastník firmy vyrábějící pečivo a další čerstvé produkty, hodnotil jako postupně stále horší a to i v lepších obchodech typu Marks and Spencer.
Po zcela klidném letu trvajícím hodinu a čtyřicet minut (mám velice rád výstižný anglický termín uneventful)
jsme dosedli na Stansted. A protože jsme byli natolik „ahead of scheduled time“, nebyla pro naše letadlo dokonce ještě ani připravená brána, resp. museli jsme asi 15 minut čekat na přistavení schodů.Protože mívám po každém letu velký hlad, zamířil jsem nejprve do relativně nedávno otevřené pobočky InterSparu – naproti východům z terminálu k nástupištím vlaku a autobusů a zakoupil sendvič a vodu. Už proto, že v dopravní špičce se může cesta autobusem z letiště do Londýna nepříjemně protáhnout. Kvalita trojúhelníčku s vaječnou a cibulkovou náplní sice nebyla nejvyšší, ale Pret-a-Manger a lepší sendvičárny jsem si chtěl schovat na samostatnou návštěvu a protože jsem volil low-costový způsob dopravy, snažil jsem se možná podvědomě – alespoň pro tentokrát – dodržet i stejný způsob občerstvení.
Po jedné z předchozích zkušeností (říjnový přestup na let do Hong Kongu – trip report z této akce je téměř hotov)
jsem se nejprve podíval, kolik cestujících čeká na můj ovyklý způsob přepravy do Londýna (někdy docela chaotická firma Terravision za 14 GBP return) a když jsem – podle předpokladu a říjnové páteční zkušenosti – viděl, že u jejich nástupiště se zformoval dav čítající nejméně 150 cestujících z různých evropských low-costových destinací – zvolil jsem alternativu v podobě autobusu National Express (17 GBP za zpáteční jízdenku). Lehce vyšší ceně odpovídala i vyšší kvalita služeb: na rozdíl od italské firmy mi pomocník šoféra ochotně vzal kufřík a sám jej uložil do příslušného sektoru zavazadlového prostoru (National Express staví na více zastávkách – Goldiers Green, Liverpool Station, Marble Arch atd.) a i sedačky, zdá se, nabízely o něco více místa na nohy. Nepříjemná však byla doba cestování – 105 minut na vlakové nádraží Victoria se mi – vzhledem k tomu, že Italové to někdy zvládnou i za 58 minut, zdálo neúměrně mnoho. Nutno ovšem dodat, že na vině je především večerní zácpa v centrálním Londýně a extrémně hustá síť semaforů, kterou se autobus zle prokousával. Jednoznačnou výhrou ovšem není ani využití tolik vychvalovaného vlakového spojení, neboť National Express cestujících sice dopraví na Liverpool Station za cca 45 – 50 minut, odtam to ovšem na Victorii zabere ještě 20 – 35 minut v závislosti na aktuální situaci na příslušné lince metra. Po poněkud úmorné cestě už zbývalo pouze dobít Oyster týdenní Travelcard na 5 zón (44 GBP) a vyrazit nejbližším vlakem (jezdí každých 5 – 8 minut) do stanice East Croydon, odkud je to do mého stálého londýnského hotelu cca 3 minuty pěšky. Dva roky starý, resp. nový a čistý hotel s vynikající dostupností dopravy (17 min. vlakem do centra Londýna – kdo zná toto město, ví, že jde o skvělý čas), kaváren, hospod i supermarketů mě pak přivítal tím, co mám na tomto ubytování rád: prostorná a pro mě docela příjemně měkká postel i pokoj (upozorňuji, že mnoha lidem, kteří jsou zvyklí na tvrdší matrace, nemusí vyhovovat, ale mě osobně se na tvrdém povrchu usíná velice špatně), horká sprcha, účelně řešené skříně, stůl, konvice i televize a v neposlední řadě silné a bezhlučné elektrické topení
. Absenci lednice jsem tento večer i dny následující vyřešil bezproblémovým vystrčením delikates (zejména kozí sýry a organické jogurty a víno) na parapet okna, resp. do prostor mezi dvojí okno.Sobotní, nedělní, pondělní i úterní toulky Londýnem proběhly zcela podle předpokladů a mix galerií, obchodů a dalších zajímavých míst (Camden Town, Soho/Mayfair, New Bond Street, Oxford Street, Selfridges, Liberty, National Gallery, Victoria Albert Museum, Tate Modern atd.) se ukázal být i počtrnácté jako velice inspirativní. Snad jediným zklamáním pro mě byla návštěva slavného muzikálu Fantóm opery v Her Royal Majestys' Theatre, kde jsem za lístek střední cenové kategorie zaplatil 42 liber, abych utekl během přestávky. Omlouvou pro mě ale budiž skutečnost, že jsem měl dobrou vůli zkusit na špičkové světové úrovni muzikál – žánr, který – přiznávám – na rozdíl od opery nenávidím a považuji jej za nepříjemný a estetický slepenec (ještě jsem ochoten se sebezapřením zvládnout pár klasických filmových muzikálů Američan v Paříži, Zpívání v dešti nebo My Fair Lady), zde navíc kombinovaný s melodramatem. Pokud mě představení hrané již 24 let a zanedlouho končící (s již hotovým pokračováním Love Never Dies) zklamalo svými nepříjemně přepjatými hereckými výkony, banálními melodiemi i úsměvnou scénografií a pyrotechnickými efekty, zcela určitě se podařilo zaujmout návštěvníkům divadla, kteří ve mně budili podezření, že jsem se nechal zlákat na produkci, která patří k nejprovařenějším londýnským turistickým pastím. Složení publika – cca pětinu tvořili Asiaté ověšení fotoaparáty – tento dojem jen posílilo a coby člověk vyznačující se odporem vůči masovému pojetí turistiky – jsem občas nevěřícně zíral na to, jak přečetné páry měly nutkavou potřebu fotit malými kompaktními přístroji v rukách natažených před sebou či malými zrcadlovkami přepnutými na plnou automatiku. Chování některých Asiatů (tady prosím čočíka o zpřesnění a vysvětlení) ve mně také zanechalo smíšené pocity, zejména pak v situacích, kdy někteří návštěvníci potřebovali projít v rámci řady ke svým místům. Je-li v divadle zažitou praxí, že se člověk postaví, aby umožnil průchod ostatním, někteří Asiaté tak neučinili ani po slušném vybídnutí, což vedlo k bizarním situacím, kdy se německé turistky pokoušely přelézt nohy „Japonce“, který je měl natažené a odmítal vstát. Ještě zajímavější pak byl moment, kdy dotyčný – sedící jednu řadu přede mnou – i během nejvypjatějších scén představení – v poklidu klimbal, po ukončení scény zatleskal s ostatními – a vzápětí se opět propadl do spánku. Tento výjev ve mně posílil podezření, že asi bude do určité míry pravda to, co se tvrdí o japonských turistech, kteří údajně dokáži zvládnout za jeden den jedno evropské velkoměsto a tomu odpovídá i jejich únava.
Zcela mě naproti tomu nadchl pánský semišový kabát Burberry (firma má jako jedna z mála doložku dodavatele zboží způsobilého pro potřeby britské královny), ovšem cena 1095 GBP se mi jevila jako méně přijatelná, nehledě na skutečnost, že k podobně propracovanému kousku je nutné vlasnit i řadu doplňků srovnatelné úrovně. Ne snad, že bych si jej nemohl dovolit, ale v mých úvahách záhy převážila myšlenka na výlet do Tokya či na Nový Zéland ev. na Fiji, který, domnívám se, může nabídnout, stejný, pokud ne dokonce lepší poměr cena/zážitek.
A protože jsem se nákupům v Londýně věnoval intenzivně již v lednu, zakoupil jsem sobě pouze 2 kožené tašky, šálu a jednu nebo dvě drobnosti spolu s aktuálním vydáním časopisů Vogue a Bazaar (které jsou inspirativní jak z hlediska oděvního designu a fotografe, tak v ohledu vzbuzení pozornosti a rozproudění konverzace v letadle, zvláště, když si člověk podobné „obrázkové čtení“ vytáhne z tašky vedle českých dívek na cestě do Brna). Pobyt v Londýně opět rychle utekl a nastal čas návratu. Na nádraží Victoria jsem poprvé vyzkoušel úschovnu zavazadel (je umístěna mezi nástupšti 7 a 9 a za 1 ks se platí 8 liber) a protože jsem nešťastnou náhodou při vyhazování dokladů od plateb kartou zničil i svůj zpáteční lístek s National Express, byl jsem nucen za 9 liber dokoupit jednosměrnou jízdenku s Terravision. Má-li „cestování s Italy“ svá specifika, zcela určitě k nim patří i zkušenost s výše zmíněnou firmou. Jízdenka byla rezervována na 15.00 hod. ale na příslušné stanoviště na místo zvané Bullied Way jsem dorazil již 14.25 v naději, že bude-li místo, pojedu na Stansted již o půl hodiny dříve. Autobus byl již na místě avšak šofér nejevil známky snahy o umožnění nástupu cestujícím nebo o otevření zavazadlového prostoru a namísto toho, viditelně frustrován (zřejmě zpožděním, jak jsem se dozvěděl od jednoho člena staff), zuřivě kousal svůj obložený chléb. Tento výjev, bez sebemešího vysvětlení situace cestujícím, pokračoval do cca 14.35 a až pak byl umožněn nástup a uložení zavazadel. V bláhově naději, že když uložím svůj kufřík jako poslední, nebude tento zaskládán a zatížen těžkou batožinou, jsem čekal až do chvíle před odjezdem a pak v klidu nastoupil. Čekali jsme ovšem dalších 5 minut, poté 10 a nakonec spoj vyjel až v 15.00, protože neustále přicházeli další a další cestující – někteří již evidentně na spoj v 15.00. Skutečnost, že plně obsazený autobus brzy vydýchal všechen použitelný vzduch, řidič na podnět jednoho z cestujících vyřešil opačným extrémem: pustil klimatizaci na plný výkon a to tak, že si pasažéři v zadn části autobusu začali opět oblékat již svlečené svetry, šály a kabáty.
Útěchou mi bylo, že cesta na letšiště proběhla poměrně rychle a za 75 minut jsem již vážil své příruční zavazadlo. Uklidněn skutečností, že pokud v případě krize vyhodím dva objemné a těžké časopisy a knihu Up In The Air, kterou jsem hned po příjezdu do Londýna zakoupil a začal číst, bude mít můj kufřík přesně Ryanem vyžadovanýh 10.0 kg jsem zamířil k security stanovištím a i tentokrát jsem proklouzl bez problémů. Jacked Potato a Guinness v pubu Wind Mill, který je součástí sítě Whetherspoon, pak jen zpestřily čekání do odletu spoje do Trevisa.
Podle všeho to vypadá tak, že Ryanair začíná důsledně uplatňovat politiku „one means one“. Ještě před začátkem boardingu bylo anglicky i italsky ohlášením zdůrazněno, že jedno příruční zavazadlo znamená opravdu jedno a že vše, i kabelky, musí být v rámci tohoto jednoho zavazadla. To vedlo k horečnému přeskládávání kufříků, kde nejeden z nich – včetně toho mého – dostal pořádně zabrat. Agentky u brány se však naštěstí spokojily pouze s vizuální kontrolou – dámy s kabelkou musely tuto vměstnat do jednoho zavazadla, ale nekonalo se žádné vsouvání zavazadel do klecí nebo jejich převažování.
Z cca asi 80% obsazený let proběhl zcela hladce a své místo jsem zaujal v první řadě napravo s ohledem na případný přesun z Trevisa do Mestre. Ten se skutečně podařil nad očekávání hladce a let přistál téměř o 10 minut dříve (21.50 místo 22.00) a tak jsem pohodlně stihl poslední bus č. 6 z letiště na nádraží Treviso Centrale (zde upozorňuji, že se v případě Trevisa nelze spolehnout na jízdní řád busů publikovaný na webu; časy MHD na zastávce se podstatně lišily od těch v elektronické podobě) za 2 EUR. Normálně stojí jízdenka v terminálu nebo v automatu, který jsem ale nenašel, resp. nehledal, 1 euro. Za další půlhodinu jsem pak přestoupil na předposlední spoj do Mestre (R – regionale za 2.35 EUR odpovídající našemu Sp) a ve 23.25 byl v hotelu naproti nádraží.
Byť jsem byl v Itálii podeváté a vyzkoušel již přes deset různých hotelů (v 9 případech z 10 majících určitou patinu zašlosti či „starobylosti“ a to napříč dvou, tří i čtyřhvězdičkovými zařízeními), znovu mě trochu udivil přístup místních hoteliérů, resp. zaměstnanců recepce. V případě strategicky umístěného hotelu Trieste Hotel Venice, který je skutečně hned naproti nádraží v Mestre, je to nezvykle relaxovaný přístup recepčních, kteří pozdě večer i přes den pobývají v přilehlém kumbálku a host je musí přivolat cinknutím na zvonek nebo nakouknout do jejich separé. V případě tohoto hotelu, jenž jsem však pro jeho pohodlný přístup ke spojení do Benátek využil již potřetí (v neposlední řadě kvůli skvělé ceně v období karnevalu) zarazí i cedulka ve výtahu, která hosta upozorňuje, že je zakázána konzumace jídla na pokoji pod pokutou 30 EUR. A skutečně, na pokoji není ani koš s vnitřním igelitovým pytlíkem, pouze v koupelně malý koš na odpad z toaletních potřeb. Stejně jako v předchozích případech jsem si však z této skutečnosti nic nedělal a přinesené jídlo po zkonzumování uložil do igelitové tašky a tu ráno vyhodil, maje připraven po ruce argument, že na cedulce ve výtahu se píše „In opposite case you should pay 30 euros“, tj. že host by měl a ne že musí platit pokutu
Všechny případné obavy pak rozptýlil více než relaxovaný přístup personálu, kterému bylo srdečně jedno, co se za jeho zády děje.Vlastní cíl cesty proběhl úspěšně – nafotil jsem cca 1500 snímků karnevalových masek – během dvou dnů. Ten první z třídenního pobytu celý den lilo a foukal silný vítr a všechny masky tak byly schované a těchto prázdných časů jsem tak využil k odskokům do Padovy a Trevisa. A pokud se na Flyertalku někteří letci trumfují počtem proletěných segmentů za den, musím zde dodat osobní rekord jiného druhu, který spočívá v konzumaci 5 káv, 4 malých skleniček vína, 300 gramů různých typů šunek a 5 druhů sýra v průběhu jediného dne
Z hlediska létání s Ryanairem byl nejzajímavější sobotní návrat z Bologne do Bratislavy. Jedinou komplikací byla doprava do hotelu z nádraží (závistivě jsem pokukoval po francouzském lehce butikovém Mercure naproti budově nádraží a umiňoval si, že příště si rezervuji pokoj na přestup právě tam), kde byl zoufalý nedostatek taxíků a jeden se mi podařilo ulovit až po 40 minutách rekognoskace přilehlých ulic. Druhý den ráno jsem již volil standardní dopravu busem MHD (1 euro) a pak Aerobusem na letiště za 5 EUR. Velmi lehce obsazený let (ze 160 zakoupených letenek nastoupilo jen 109 pasažérů) byl kromě nádherného počasí – Alpy poskytovaly toho dne skutečně úchvatný pohled – pozoruhodný zejména přítomností slovenského stewarda a tím, že cabin crew sestávala výlučně z mužů. Kapitán Albánec, 1. důstojník Holanďan, Slovák, 2 Italové a tuším Francouz nabídli servis, který se vyznačoval velkou uvolněností a nadhledem. Pohodlný let, trvající neuvěřitelných 65 minut (z BLQ jsme vyrazili s desetiminutovým předstihem) mi díky slovenskému stewardovi nabídl řadu informací. K těm nejzajímavějším patří ty, že linka z Bratislavy do Bologne je prý co do obsazenosti nejslabší a hůře je prý na tom už jen spojení Bratislava – Düsseldorf. Z počátku spojení BTS – BLQ pak prý obsazenost v průměru činila jen 50 – 60 míst a ani teď se údajně vytížnost letů příliš nezvedla, přičemž 70% cestujících tvoří Italové dále pokračující do Vídně. Naproti tomu se prý Ryanu výtečně daří vytěžovat italské vnitrostátní lety, kde je na hlavní serzónu od dubna již spousta letů na 100% vyprodána. Ke spekulacím o bratislavské bázi bylo dodáno tolik, že Michael O' Leary to prý už údajně podepsal
. Během tohoto letu jsem také zažil nejpodrobnější výklad o nabízených parfémech, kdy se zvláště italský steward rozhovořil o jednotlivých značkách do nečekaných detailů Protože fotky z letošního karnevalu nechávám pár dnů odležet, přikládám zatím na ochutnávku ty, které jsou z předminulého roku.
Hezký den přeje a za Vaše komentáře děkuje
Persona
Pozn.: soustředil jsem se na vylíčení cesty a detailní informace - odpusťte tedy prosím absenci fotografií z letadle a terminálů.
