V San Franciscu jedeme z letiště rychlodráhou BART do centra (cena cca 8 dolarů na osobu). Již na letišti si kupujeme týdenní jízdenky na MHD (jsou levnější, než dvě jednodenní jízdenky) a hned je využijeme na krátký přesun tramvají-lanovkou (cable car) od stanice rychlodráhy k hotelu (s kufry je to do sanfranciských kopdů kopce poněkud namáhavé
). Ubytování máme v hotelu Grant na ulici Bush, mezi ulicemi Powel a Mason. Pokoj s koupelnou nás včetně všech daní vyšel těsně pod 100 dolarů. Hotel je velmi čistý a udržovaný, halu má poměrně pěknou, přesto první dojem z něj není příliš dobrý - chodby a vstupní dveře jsou udržovány dost amatérsky, takže si člověk v tu chvíli připadá jako v nejlacinějším (ale čistém) hostelu. Máme zaplacený pokoj s jednou double postelí, ale dostáváme pokoj s dvěma doubly a díky němu máme dostatek prostoru. Pokoje jsou renovovány a udržovány úplně jiným stylem, než chodby, takže za tuto cenu můžu tento hotel (i vzhledem k jeho fantastické poloze) maximálně doporučit. Ráno snídáme v malém lobby (pokud je plno, lze si snídani odnést do pokoje), snídaně je zadarmo. nescafé, čaj, džus a několik druhů velmi sladkých koláčů.Během dvou dnů si užíváme San Francisca, které už poměrně dobře známe.
Další den ráno odcházíme do blízké pobočky půjčovny aut National (máme sice jednu přímo naproti hotelu, ale s tou nemáme nejlepší zkušenosti - fronta, chaos, nedostatek aut). Auto máme objednané tradičně přes Holiday autos, konkrétně přes link, který je zveřejněn tady na fóru a který přináší 15% slevu ze základní ceny. Vychází nám to většinou nejlevněji. Tentokrát jsem přikoupil opci Max USA, která za pouhých 25 liber dává plnou nádrž, 2.řidiče a pojištění storna. Bohatě se vyplatí. Viz níže. Dostáváme VW Brouka s výbornou automatickou převodovkou. Jezdím dost svižně, motor jsem zvyklý dost vytáčet a tato, když se nastavila do polohy "S", řadila jako bych řadil na manuálu (Na budíku je vidět, co je právě zařazeno). A podřazuje při sundání nohy z plynu. Nakládáme věci do auta a opouštíme město přes Golden Gate Bridge (který jsme 2 dny předtím přešli pěšky ze Sausalita). Za několik minut odbočujeme na státní silnici č.1. Je plná prudkých zatáček, klesání a stoupání, jako by to byla ta nejhorší okreska. Nicméně to není nic proti některým silnicím na ostrově Maui. Naše první zastávka je rezervace Redwood se stejnojmennými, obrovskými stromi. Není to nic proti sekvojím, které se dají vidět v některých národních parcích, ale i tak je to impozantní.
Pokračujeme směrem na sever, náš dnešní cíl je rezervace Point Reyes. Je to nádherná pobřežní oblast se zátokami, loukami, farmami, majákem, lachtany, krávami, jeleny,... Těžko se to popisuje, musí se to vidět. Počasí je pod psa, prší, je hrozný vítr a tak z toho moc nemáme (naštěstí se tam stihneme zastavit na zpáteční cestě) a raději se zastavujeme na český oběd v Invereness v trochu ušmudlané české restaurace Vladimir. Jak je v USA ve většině etnických restaurací zvykem, česky se tam nedomluvíme. Zakladatel restaurace, emigrant pan Vladimír, již nežije, ale o podnik se stará jeho manželka, rovněž Češka, ale ta neobsluhuje. Na bramborovém salátu bylo znát, že paní majitelka nemá s čím srovnávat. Svíčková ve Zlaté Praze v Astorii v New Yorku (byť vařená Mexičany) nebo smažený sýr v Bohemian biergarten tamtéž jsou lepší. Ale musím uznat, plzeň mají dobře natočenou. Název městečka není náhodný, klima, příroda a úzký mořský záliv působí opravdu jako ve Skotsku. Jen lochnesku jsme neviděli.
Odpoledne se přesouváme na severní okraj naší cesty po Kalifornii -do Mendocina. Místa, které u nás začátkem 80.let proslavil M.Kocáb. Nikde jsem ale nenašel proč. Nejdeme po jedničce, ale přesouváme se do vnitrozemí na dálnici. Ubytováváme se v Blueberry Inn, velice krásném, čistém a romantickém motelu, kde je každý pokoj jiný a je koncipován jako řadový domeček - dílna, obchod, banka apod. z centra nějakého městečka. Mladá recepční neví, kde je Česko, což se mi u bělochů, se kterými bych komunikoval o tom, odkud jsem, ještě nestalo. Ale chtěla by se přestěhovat do Amsterodamu, protože v USA je to nudná. Ale zřejmě zná jen Mendocino...
Ráno déšť pokračuje. Vydáváme se na prohlídku městečka, ve kterém je množství zajímavých obchůdků a krásné pobřeží. V sousedním městečku Fort Bragg je konečná turistického vlaku Skunk train, který kdysi svážel dřevo a dnes je to turistická atrakce. Počkáme si na jeho příjezd a jdu si prohlédnout vagony. Jsou v dost žalostném stavu, připomínají nejhorší éru ČSD. Nechápu, komu se chce za to platit ty nekřesťanské peníze, které takovéto turistické jízdy vždy stojí. Ve shodném městě je i pivovar. Večer se sem vracíme na ochutnávku vzorků. 11 různých piv. Nejsilnější je 12,5%. Ale těch 12,5% není sladu, ale alkoholu!!! Taky to už pivo moc nepřipomínalo.
Další den se přesouváme po silnici č.1, zastavujeme se na vyhlídkách na nádherné pobřežní scenérie a na několika místech, např.na majáku v Point Arena. K večeru dojedeme do Gualaly, kde máme ubytování na další dva dny v motelu Seacliff on the bluff. Není tak stylový, jako Blueberry Inn, nicméně je ještě lepší! Krb v pokoj, v koupelně nejen velká sprcha, ale hlavně velká vířivka a z pokoje nádherný výhled na pobřeží, řeku vlévající se do moře, pelikány a lachtany. Podle průvodce Fodor měl být výhled i z vířivky, ale to by v ní člověk musel stát, protože okno je umístěno poměrně vysoko.
Druhý den se jdeme projít na poloostrov mezi řekou a mořem a jedeme na jih do ruské dřevěné pevnosti Fort Ross.
Poslední den naší cesty po Kalifornii strávíme na cestě po pobřeží, zastavujeme se v Bodega Bay, kde se točili Ptáci a znovu navštěvujeme Point Reyes, tentokrát za nádherného počasí.
V San Franciscu se ubytováváme v námi oblíbeném hotelu Moser (naprosto čistý, pěkný, na skvělé poloze, pokud cestujete po San Franciscu MHD (před hotelem zastávka trolejbusu, za rohem tramvaj, tramvaj-lanovka, podzemní tramvaj i BART), ale nejlevnější pokoje jsou neuvěřitelně malé a bez koupelny a od minule podražily). Jelikož včetně daní nakonec platíme více, než v Grantu, ráno se s Moserem loučíme nadobro. By by Moser, přístě spíme jen v Grantu.
Ráno se na letišti loučíme a každý letíme jiným směrem. Já veseleji na Havaj, do Kony. Letos už podruhé. Do shuttlu k půjčovně nastupuji poslední a tak mám hned auto, jelikož první vystupuji a nestojím frontu. Dostávám Ford Focus (stejně jako na jaře). Podle podmínek Holiday autos si musím koupit plnou nádrž benzínu. Když mi k místním cenám připočtou poplatky a daně, dostávám se výrazně nad cenu, kterou bych zaplatil při bukování auta za Max USA, kdy bych k tomu měl 2.řidiče (což jsem tady sice nepotřeboval) a pojištění strona. Člověk zapomíná a za pár let jsem už dost prodělal. Poučení pro příště. Při šlapání na plyn vzpomínám na řazení broučka, je to děs. Když chci podřadit, tak dlouho nic a pak to zařadí jedničku. Klasická amerika. Tedy buď jezdit jako Američan nebo snad naboso a s ultracitlivou nohou, abych to nepřešlápl. Alespoň má ale tlačítko na mírné podřazování, tak občas nemusím šlapat na brzdu, abych zpomalil. Přesouvám se do chaty ve Volcanu na jihovýchodě ostrova, kde je většina mých cílů na tomto pobytu. Cesta mi trvá 2,5 hodiny. Proto každému, kdo se na trento ostrov chystá, doporučuji ubytovat nadvakrát - jednou na severozápadě, kde je sucho, ale k vidění je toho méně a jednou na východě, kde je deštivo, ale většina atrakcí. V Koně je vedro k padnutí a tak se divím, že ve Volcanu je pěkná zima. Ono je totiž 1200 metrů nad mořem, i když to tak na první pohled nevypadá. To si člověk musí všímat cedulí na silnici, které ozanmují (ve stopách i metrech) každou změnu o nějakých pár set stop. Ubytování je jednoduché, ale krásné. Chata Volcano house má několi pokojů bez koupelen, koupelny jsou v chatě celkem 3. K tomu velká společenská místnost-jídelna a kuchyň bez kuchařky. Leží v deštném lese a tak je všude citelně vlhko. Po odjezdu i v kufru. Vjezd do hlavní části národního parku je jen asi 2 km daleko. A k aktivní lávě tak hodinka jízdy. Během pobytu navštěvuju některé části národního parku, dvakrát jsem u aktivní lávy (jednou přes den, jednou večer), koupu se na hipízácké FKK pláži s lávovým pískem Kehena i na plážích severozápadu ostrova (kde hledám i nakonec najdu zlatá jezírka), zastavuju se v deštných pralesích východu, jdu na exkurzi do zpracovatelny oříšků, ochutnávám místní víno... Je toho hodně na Velkém ostrově. Co jsem si odpustil, byla jízda po silnici č.200 -Saddle road mezi sopkami (nyní neaktivními) Mauna Kea a Mauna Loa a cestu na ně. Všude je varování, že cesta po ní je porušením smlouvy s půjčovnou. Ve smlouvě sice nic konkrétního o této silnici není, ale možná je tam nějaká klička o stavu silnic, které používám. Je to sice možná chyba, ale Mauna Kea není mým cílem (vynahradím si to na Maui na neaktivní sopce Haleakala) a tato silnice mi momentálně (na rozdíl od jara, kdy jsme bydleli kousek od ní) cestu nikam nezkrátí. Kdo jste tam byli, mi možná řeknete, že jsem blbej.
Poslední den brzy ráno se ještě zastavuji u čmoudícího kráteru Halemaumau sopky Kilauea, jediné činné sopky Havaje, kterou lze běžně vidět a jedu s pár zastávkami směrem letiště.
Po příletu na ostrov Maui se mi jako často snaží pracovnice za přepážkou vnutit placený upgrade, pojištění osob, GPS a podobné blbosti, které kdybych chtěl, jsem si koupil rovnou, že. Když jí naznačím, že ztrácíme čas, odpoví mi, že to byla její poslední otázka a přestane se mnou mluvit. Doslova. Jako ve školce. Nakonec mi velmi nepříjemně ukazuje cestu na parkoviště. A to byla Polynésanka! Pěkné přivítání na Havaji. Na parkovišti si můžu (jak jsem zvyklý, ale na této cestě je to poprvé) vybrat, ale jen ze dvou aut. Kategorie economy má bohužel přítomná auta a tak poprvé téměř dostávám auto, které mám objednáno! Chevrolet Aveo. Ale jen téměř, protože mám vždy placený dvoudvéřák. Viděli jste někdy dvoudvéřák Chevrolet Aveo, ještě k tomu v Americe? Já ne. Stejně jako na jaře na Kauai o třídu "lepší" Chevrolet Cobalt, nemá centrální zamykání a okna má na kličku. Automat je standard, tedy žalostný jako u Focusu, ale tady jen 4 stupně!
Hotel mám zaplacený Days Inn, pěkné jednopatrové pavilonky na jihu ostrova přímo na pláži (což je mi šumafuk, ale vzal jsem to, protože to bylo za na místní poměry velmi výhodnou cenu). Počasí mě moc hezky nevítá, tak si dávám relax, nákup potravin na nadcházející týden a přípravu na další den. A jako obvykle jdu spát se slepicemi.
Rozhoduji se, že ostrov začnu poznávat od severozápadu. Kdo znáte relíéf ostrova, vliv stran havajských ostrovů na počasí a místní silnice, určitě potvrdíte, že v tomto (deštivém) počasí to byl nápad přímo "geniální". Až do hlavního města počasí ujde, ve městě už leje jako z konve a když najedu na silnici, která vede kolem západní části ostrova, je déšť ještě mnohem výživnější. Pro upřesnění - jedu proti směru hodinových ručiček. A sice jsem na západě, ale zatím na výběžku, otočeném na severovýchod. Tato silnice je trochu širší polní cesta, na většině míst neprojedou auta proti sobě, je neuvěřitelně klikatá. Ale je tedy tak nějak asfaltovaná. Na některých mapách je doporučená jen pro 4WD, na některých o tom zmínka není. V kombinaci s deštěm to znamená, že na některých místech musí člověk z auta do toho krásného deště vystoupit a odkopávat obrovské balvany (strhlé lijákem ze skal), které není jak objet. Než přijede údžba silnic a kameny odstraní ona. Po nějaké době se silnice rozšíří, to už jsem v oblasti západních letovisek, nezajímavých stejně jako na jihu, kde mám hotel. V Lahaině, bývalém hlavním městě havajských ostrovů, je už hezky.
Počasí se postupně zlepšuje (nejlepší je při mém odletu), tak si užívám darů tohoto ostrova.
Dvakrát vyjíždím o 3000 metrů výše na sopku Haleakala (silnice vede až na vrcholek), jednou na východ sluníčka, podruhé na jeho západ. Při východu není vidět do "kráteru" (který kráter ve skutečnosti není). Jsou nádherně vidět sopky na Velkém ostrově - Mauna Kea (120 km vzdálená) a Mauna Loa (160 km vzdálená). Dokonce jsou před svítáním vidět světla městeček nebo hotelových komplexů na severozápadním pobřeží Velkého ostrova! Byť tomu původně nechci věřit a myslel jsem si, že je to na pobřeží Maui. Ale to jsem ještě nevěděl, že tím směrem opravdu nic není a že by to z vrcholku ani nebylo vidět. Když jsme tam večer, je tam zataženo a není to tedy vidět. Na druhé straně jsou vidět menší ostrovy mezi Maui a Oahu (které není kvůli oparu vidět, ale pak ho poslední den zaznamenám ze západu ostrova). Při východu sluníčka je na Maui i na moři n ádherně vidět stín sopky Haleakala.
Navštěvuji vinařství Tedeschi na úpatí Haleakaly.Slečna která nalévá ochutnávku, propaguje za mé přítomnosti pivo, bramborové i houskové knedlíky, guláš a nejkrásnější město na světě. Česky ale neumí, byla tam jen na výletě. Vína je na ochutnání, na rozdíl od vinařství Volcano na Velkém ostrově, ale kvalitativně je podle mě úplně někde jinde. To z Volcana je podle mě dost špatné, až na vína speciální (ta většinou nejsou z révy). Obě ochutnávky jsou zadarmo, což je v USA vzácnost.
Na Maui je mnoho krásných pláží, jak u hotelů, tak v "divočině". Dvě z nich jsou co se týče plavek svobodné. Little Makena Beach na jihu je krásná, s výhledem na ostrovy a nádherný západ sluníčka.
Jak jsem již psal, některé silnice na Maui jsou v dost špatném stavu. Dobré až velmi dobré silnice jsou ve středu ostrova a na jižním a západním pobřeží. Sever západní části ostrova jsem již popsal. Kolem východní (větší) části ostrova vede jednoduchá silnice, která přesně kopíruje velmi členité pobřeží. Na každých pár desítkách metrů je údolíčko (dá-li se to tak nazvat, je to velmi strmé) s potokem, silnice se stáčí a vede přes most. Ty jsou z roku cca 1910 a vejde se na ně jedno auto. Takže při hustém provozu se stále stojí. Pokud se nestojí, jede se velmi pomalu. Ostrov se nedá obyčejným autem objet, protože v jihovýchodní části je silnice velmi špatná a je striktně doporučené mít 4WD auto. Vracel jsem se tedy z východu ostrova stejnou cestou, jakou jsme přijel a jelikož už jsem vše viděl, měl jsem toho dost a už stejně začínala být tma, jel jsem šílenou rychlostí 20 mil za hodinu! Tedy nějakých 32 kilometrů za hodinu. Většina aut mi uhýbala, jak je na této silnici zvykem a turistům doporučeno, protože není jak předjet. Čára je plná po celé délce a není kvůli zatáčkám pořádně vidět. Dvě hodiny jsem měl manuálně zařazenou dvojku, aby mi to pořádně jelo a také jsem nemusel šlapat na brzdu v každé zatáčce. Tento den jsem odhadem projel 2000 zatáček (kromě pobřeží jsem byl ráno na Haleakale).
Fotky přidám později - děkuji za pochopení
!