Fórum Airways.cz

Dobrý den, všechny zase po nějaké době zdravím s reportem.

Upřímně, nedokážu si představit, že si by nějaký letecký nadšenec, když se dívá na fotky letadel přistávajících na letiště s takřka magickým kódem SXM, pomyslel: „Sem mě to ani neláká.“ Nejspíš to asi bude právě naopak. I já jsem si říkal, že se tam určitě musím podívat, a toto přesvědčení s postupem času nějak neustále sílilo.

Začátkem roku už jsem měl zařízenou cestu na Havaj, tak už jsem byl celkem nažhavený na další nakupování a plánování. Chtěl jsem přímý let z Evropy, nejlépe tak, abych nemusel vylézat z letiště; to abych nemusel s sebou tahat teplé oblečení jen kvůli přestupu. Přímý let z Evropy – to znamená buď KLM z Amsterdamu, nebo z Paříže Air France (CDG), Corsair či Air Caraïbes (oba ORY). Díky konkurenci v Paříži jsou letenky výhodnější a často se stává, že když jeden nastaví na trasu akční cenu, ostatní ho dorovnají. A to se stalo i v druhé půlce března, kdy všechny tři letecké společnosti nabízely zpáteční letenku PAR-SXM za necelých 430 €. Navíc byly i na příznivé období, daly se koupit na lety až do 15. prosince. A to se mi hodilo, protože začátkem prosince jsou ve Španělsku dva svátky skoro po sobě. S volnem po službě, jedním svátkem, dvěma víkendy a jen šesti dny dovolené jsem tak získal hned 12 volných dní. Vybral jsem Air France a zbývalo dořešit, jak se dostat do Paříže: z Palmy létá jen jednou denně Air Europa a navíc na Orly (přes léto je tu ještě sezónní linka easyJetu z CDG), a tak bylo jasné, že se poletí přes Barcelonu. Koupil jsem easyJet za parádní cenu na cestu do Paříže (zpáteční letenka mě stála asi tak jako zpáteční z Palmy do Barcelony s rezidentskou slevou) a do Barcelony let s Air Europa a zpět se Spanairem. Let z Paříže odlétal dopoledne a tak jsem ještě koupil nocleh v hotelu Ibis přímo na letišti CDG. A pak jsem ještě našel nabídku společnosti Winair nabídku na jednodenní výlet na ostrov Saba; vzhledem k tomu, že přistání na ostrově Saint Barthélemy jsem jako příliš nebezpečné zavrhl, a k tomu, že letiště na Sabě je taky extrémní a velmi atraktivní, bylo rozhodnuto.

Akorát, když jsem v práci říkal kam pojedu, kolegyně si poklepala na čelo a řekla mi, že si můžu jít lehnout na pláž na Can Pastilla a vyjde mě to nastejno.


BCN-PMI, Air Europa (UX6060)
Embraer E195, EC-LEK
202 km, 0:33 hod

V Palmě panovalo den po Mikuláši naprosto nádherné počasí – slunečno a kolem 20 stupňů, že se mi skoro ani nikam nechtělo jet.

Let byl po poledni (i když tady v jednu hodinu sotva otevírají restaurace na oběd, tak mě napadá, takže pro mě před obědem), a tak bylo letiště v tomto ročním období poloprázdné. (Zaplní se pak třeba mezi druhou a třetí odpoledne, kdy přilétá vlna Niki a Air Berlinů.)

Náš Embraer, který ten den létal sem a tam mezi Barcelonou a Palmou, přiletěl včas, a tak jsme i včas odjeli od budovy terminálu. Ten den byla úžasná viditelnost a tak jsme hned po startu z dráhy 24R viděli Palmu,
pak hory na západním pobřeží Mallorky (a v dálce i Menorku).
Bylo tak krásně vidět, že ještě těsně před Barcelonou se daly zahlédnout obrysy Mallorky; ale to už jsme se otočili na přiblížení k barcelonskému letišti. Obvykle se přistává na dráhu 25R, a to se cestujícím na sedadlech vlevo naskytne pohled na celou Barcelonu. Začíná to charakteristickými třemi věžemi bývalé tepelné elektrárny Sant Adrià de Besòs, pak už následuje pravidelně geometrické uspořádání ulic Barcelony,
tady i s věží Torre Agbar úplně vpravo, barcelonskými „Dvojčaty“ (se 154 metry to jsou nejvyšší budovy Barcelony – vlevo Hotel Arts a vpravo Torre Mapfre) i bazilikou Sagrada Familia v řadě za hotelem Arts. Člověk by si řekl, že na to, jak je velká, musí být z letadla krásně vidět, ale není příliš výrazná, a dřív mi při přistání dělalo trochu problémy, abych ji stačil najít. Teď už při svých více než šedesáti letech z nebo do Barcelony tento problém nemám.

Dále se cestujícímu naskytne pohled na centrum města.
Zde je třeba vidět Rambla s podzimními stromy, památník Kryštofa Kolumba anebo přístavní lanovka, ale také hotel W, který podle původního návrhu měl mít věž ve tvaru plachty vysokou 168 metrů a měl se tak stát nejvyšší budovou Barcelony; nakonec je vysoký jen 99 metrů.

No a pak už následuje pohled na přístav, vrch Montjuïc s olympijským stadionem a třeba v dálce vrch Tibidabo,
a pak už přistání.

Na rozdíl od Palmy jsme vystupovali schody, jen ty přední se nám nějak porouchaly, tak jsme si v letadle delší chvilku počkali a nakonec pak vystoupili všichni zadem.

Tady je ještě naše letadlo – přední půlka
a půlka zadní s barcelonskou věží.
Už jsem tu psal, E195 se mi jeví jako příjemné letadlo. A tímto letem jsem načal svoji třetí stovku letů.


BCN-CDG, easyJet (U2 3922)
Airbus A319, G-EZBY
859 km, 1:35 hod

Přesun autobusem z T1 na T2, easyJet měl zpoždění 50 minut, jinak asi bez komentářů. Let klidný, posádka příjemná, zcela v mužském složení, odpočinul jsem si, nikdo neobtěžoval s losy, lístky na vlak, protivnou verzí motivu z Malé noční hudby, ani fanfárou nakonec. Přistání bylo na dráhu 26L (připomněl jsem si, že na CDG používají vnější dráhy pro přistání a vnitřní pro starty). Už z letadla jsme viděli náš hotel.

A ačkoli vzdušnou čarou to bylo kousíček, cesta k němu chvilku zabrala – muselo se jít z terminálu 2B přes 2D k automatickému vláčku CDGVAL, a tím dvě stanice k terminálu 3. Hotel byl hned venku u východu ze zastávky – má tedy vynikající polohu pro cestující, kteří mají ranní let nebo kteří přiletí pozdě večer. Pokojík je malý, ale na jedno přespání stačí; hotel není vůbec drahý, takže poměr výkon/cena je vynikající. Navíc má návštěvník jako bonus pohled na provoz na severní části letiště
nebo na část jižní, to podle toho, kde bydlí.
Takový výhled jsem měl ráno výhled z okna a večer jsem k tomu chvíli poslouchal frekvenci věže CDG, která měla na starosti právě tuto část letiště; měli tam moc příjemnou paní.


CDG-SXM, Air France (AF 3510)
Airbus A340-300, F-GLZT
6 747 km, 8:11 hod

Ráno jsme odpočatí vyrazili na letiště; co to říkám, k našemu terminálu, na letišti jsme vlastně byli celou dobu. Dostali jsme se tam za pár minut. Po cestě jsem si nutně musel vzpomenout na chronické (někdy celkem hloupé) poznámky na internetu na čistotu letadel Air France, protože první stroj, který jsme uviděli, byl tak neuvěřitelně špinavý Boeing 777, že ten by si očistu (i nějaký takový komentář) určitě zasloužil. Další letadla už ale byla celkem čistá.

S online check-inem jsme byli během minuty uvnitř a vydali jsme se k naší bráně. Tam mě zaujaly palmy a plážová lehátka, velmi malé množství cestujících čekajících na let a skutečnost, že u brány nebylo žádné letadlo. Nakonec proběhl nástup autobusy; ty byly jen tři, a tak obsazenost našeho A340 byla ani ne poloviční. Cestující se navíc nějak nahromadili v přední části letadla, a tak byla zadní část kabiny poloprázdná a let tudíž velmi pohodlný.

Po nástupu jsme si udělali s asi půlhodinovým zpožděním vyjížďku po letišti – viděli jsme Concorde, A380 Singapore Airlines a na start za námi jela A380 Air France. Odstartovali jsme z 27L.

Po hodině a půl jsme dostali oběd – čekal jsem aspoň obligátní otázku „chicken or pasta“ nebo „chicken or beef“, ale bez ptaní nám všem dali tohle:
Bylo to kuře na cibuli s hrachovou kaší, ale nebylo to špatné, zákusek byl výborný.

Letadlo bylo vyrobeno v roce 2000, připadalo mi ale starší, v opěrkách mezi sedadly mělo snad ještě popelníky a obrazovečky zábavního systému měly úhlopříčku tak 14 cm.
Nějak mi to ani nevadilo, na vedlejším sedadle jsem měl airshow a semtam jsem si zahrál letecký a zeměpisný Air France Quiz.

Před přistáním jsme dostali další jídlo; čekal jsem nějakou svačinu, ale v sedm večer pařížského času a ve dvě odpoledne místního jsme dostali snídani!
Kombinace slaného sýra a loupáku byla velmi zajímavá.

Ale to už jsme klesali, začaly se před námi objevovat karibské ostrůvky (tady Scrub Island)
a kolem (severo)západního pobřeží jsme obletěli ostrov Anguilla, za kterým už byl vidět Svatý Martin,
a tak jsme udělali otočku o 180 stupňů
a blížili se na letiště Princezny Juliany. Nastavil jsem si na foťáku nějakou superrychlou sérii fotek, ale jak jsem s ním ještě moc nekamarádil, tak jsem ho asi zahltil, a tak mám fotku s hotelem Sonesta a částí Maho Beach,
pak jsem zahlédl mávající lidi na pláži a hned jsme přistáli. Další fotku mám až těsně po přistání. Dojeli jsme na konec dráhy 10,
otočili se,
a jeli k terminálu. Po cestě jsme vzbudili i zájem návštěvníků pláže Simpson Bay.
U terminálu jsme zastavili mezi jumbem Corsair s registrací „Kiss“ (mají F-HLOV, F-HKIS, F-GTUI, F-HSEA, F-HSUN a F-HSEX by měl být teď uskladněn)
a Airbusem A330-300 „ó, ne“ Air Caraïbes (F-OONE).
A tady je ještě fotka zevnitř terminálu, ať ji sem nemusím dávat při odletu.
Průchod přes imigrační byl díky malému počtu cestující velmi rychlý a tak jsme záhy na vlastní kůži pěkně pocítili rozdíl oproti chladné, zamračené, šedé a upršené Paříži.

Hned druhým kontaktem s místním obyvatelem „přátelského ostrova“ (jak obyvatelé Svatého Martina svůj ostrov nazývají a jak to třeba mají napsáno na poznávacích značkách) bylo setkání s velmi nepříjemnou taxikářkou, která nás napřed poslala za dispečerem, ten nám řekl, že máme jít za ní, a pak nás milostivě vzala. Vůbec se mi zdálo, že černošské ženy byly na ostrově často nepříjemné, zatímco muži byli v pohodě.

Ubytovaní jsme byli na pláži Simpson Bay, tak jsem se šel po příletu hned koupat. Kromě výhledu na hezkou zátoku jsme měli i možnost částečně sledovat, co se děje na letišti.
Pustil jsem si scanner a zjistil jsem, že měli hrozně protivnou ženskou na věži a že se tam střídali po delší době, než třeba tady u nás v Palmě.

Se zážitky a dojmy ze Svatého Martina vás budu napínat, nechám je na konec reportu, teď se podíváme na dva okolní ostrovy, kam jsme si udělali výlet. (Ještě jsme vlastně byli na jednom výletu na další ostrov, ale ten výlet neměl, kromě toho, že jsme jeli kolem Maho Beach, moc společného s leteckou tématikou – byl to výlet šnorchlovací a po cestě zpět opíjecí.)


SABA

Ostrov Saba je samostatnou správní jednotkou v rámci Nizozemí, má 13 čtverečních kilometrů, žije na něm kolem 1500 obyvatel a nachází se na něm třeba nejvyšší hora Nizozemského království, sopka Mt. Scenery (877 m). O té se říká, že má vrchol většinou v oblacích.

Ostrov jsme viděli z naší pláže a opravdu po většinu času byl kolem vrcholu mrak.
Z hlediska leteckého nadšence má ostrov tu zajímavost, že se na něm nachází letiště s nejkratší komerčně využívanou dráhou; má jen 396 m, na jedné straně je vysoká hora a na straně druhé, a také na jejích obou koncích je sráz dolů a útes. I přesto se tam zatím nestala žádná nehoda; právem jsou ale přiblížení a přistání na letišti Juancha E. Yrausquina považovány za jedny z nejobtížnějších na světě. Letiště je oficiálně označeno jako uzavřené pro provoz, ale pravidelně sem létá společnost Winair.

Winair (Windward Islands Airways) je vládou vlastněná společnost, která létá mezi okolními ostrovy. Má 4 letadla typu De Havilland Canada DHC-6 Twin Otter Series 300, v době naší návštěvy měla dvě letadla bázovaná na SXM. Lety jsou krátké a prostoje minimální, a tak letadla byla neustále vidět – stále byla ve vzduchu, přistávala nebo startovala. Společnost letos slaví výročí padesáti let provozu, a to bez nehody.

Využili jsme nabídky Winairu, který nabízí v promo akci v podstatě jednodenní výlet na ostrov Saba – prvním ranním letem tam a posledním odpoledním zpět.

SXM-SAB, Winair (WM401)
DHC-6 Twin Otter , PJ-WIS
45 km, 0:14 hod

Na letiště jsme vyrazili trochu s obavami, protože celou noc velmi silně pršelo a předpověď na následující den taky nebyla moc optimistická. Letiště bylo ráno prázdné, taky byl náš let úplně první. Odbavili jsme a šli si sednout k bráně. Odlet měl být v sedm ráno, ale v tu dobu se nic moc nedělo. Pak nás začala obcházet slečna a říkala nám, že na Sabě prší a že z toho důvodu budeme mít zpoždění. Nakonec jsme asi se čtvrthodinovým prodlením vyrazili na plochu, kde byla připravena obě letadla Winairu, naše bylo to první.
Sedl jsem si do první řady hned za piloty, a to vlevo, očekával jsem totiž přistání na dráhu 12. Piloti prováděli checklist pro první let dne, a tak nám to chvilku zabralo. Vůbec mi to ale nevadilo, bylo zajímavé je sledovat. Asi po čtvrthodince jsme se svižně vydali na dráhu, odstartovali a hned to stočili nad zátoku Simpson Bay (tam jsme na pláži, kousíček od dráhy, bydleli).
Po cestě jsem sledoval piloty, jak letěli podle GPS směrem k ostrovu Saba ve výšce 1100 stop; bylo hodně oblačno a po cestě nás zastihl i chvilkový déšť.
Pak jsme začali klesat a v tu chvíli by se ve mně skoro krve nedořezal – uviděl jsem na plošině krátkou dráhu, na kterou jsme museli přistát a ještě to ubrzdit. Je fakt, že přiblížení na dráhu 30 budilo obrovský respekt a vyplavovalo slušnou dávku adrenalinu, a z druhé strany to může být ještě lepší. Letadlo zastavilo těsně před koncem dráhy a pak jsme pilotům zatleskali; myslím, že tady to bylo na místě.

Na Sabě bylo škaredě, a tak letadlo rychle nabralo cestující a odletělo.
Vyběhl jsem si po silnici udělat pár fotek letiště, ale jak jsem se vracel, začalo pršet, a než jsem stačil doběhnout zpět na letiště, byl jsem pořádně promoklý. Nepřestávalo pršet, tak jsem si řekl, že počkáme na další let, který měl přiletět zanedlouho. Nic ale neletělo, pak někdo říkal, že byl let zrušen. Od jedné letištní zaměstnankyně jsem se dozvěděl zajímavé informace o letišti, třeba i to, že za deště se tam nemůže přistávat.

V letištní budově
i venku v baru
se postupně nahromadilo asi 45 lidí, kteří měli ve třech zrušených (oficiálně zatím prý jen zpožděných) letech odletět na Svatý Martin; většina měla navazující lety do USA a tak se rozhodli přemístit se na druhou stranu ostrova do přístavu a odtud jet lodí, která ale má kapacitu pro 65 lidí bez zavazadel. Taxikáři s dodávkami zavolali ještě menší náklaďák, na jehož mokrou korbu cestující zavazadla naskládali. Jak to nakonec se zavazadly dopadlo, nevím, protože ještě odpoledne jich na letišti byla hromada.

Bylo škaredě, chladno, silně pršelo a dost foukalo; v tu chvíli jsem si říkal, že by možná bývalo lepší, kdyby i náš ranní let byl zrušen. Nechali jsme se vyvézt do vesnice Windwardside, kde jsme v jedné restauraci strávili valnou část dne – dali jsme si kávu, pak oběd, pak čaj a pak i láhev jakéhosi kalifornského vína, zatímco jsme přemýšleli, jestli se dostaneme zpět na Svatý Martin, a sledovali, jak venku hustě prší, anebo se nacházíme přímo v mraku.

Nakonec se na nás štěstí přece jenom trochu usmálo, konečně přestalo lít a vyšlo na chvilku i sluníčko, a tak jsme se mohli na chvilku projít kolem Windwardside.
Ostrov je krásný, zelený,
plný bílých domečků se zelenými okenicemi a červenými střechami.
Zase už moc času do odletu nezbývalo, tak jsme se nechali zavézt zpátky na letiště.
I tady dole byla krásná procházka,
i když se vrcholek Mt. Scenery pak zahalil zas do mraku
a spadlo i pár kapek, naštěstí to náš odlet neohrozilo.

Vyběhl jsem si ještě jednou kousek nahoru, abych si za velkého zájmu místních obyvatelek udělal celkový pohled na letiště
a pak i jednu fotku zpoza plotu.
Odlet měl být co nevidět a tak už bylo načase navštívit místní gate.
Odtud jsme viděli přistát naše letadlo, tentokrát z druhé strany, na dráhu 12.
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=5i223kOox8M [/youtube]

SAB-SXM, Winair (WM401)
DHC-6 Twin Otter , PJ-WIL
45 km, 0:14 hod

Nevěděl jsem, že se zavazadla dávají i dopředu. Vezli jsme asi i některá ta ranní.
Letěl s námi i mladík, který byl na letišti už ráno, ale kvůli počasí mu uletěl navazující let, a ani se nepokoušel o cestu lodí, protože už by to prý stejně nestihl; strávil chudák celý den na letišti.

Už po jedenácti minutách poté, co letadlo přistálo, jsme se zase vydali na start. Dojeli jsme na konec dráhy, otočili se (dost zvláštní pocit dívat se takhle z toho útesu),
nabrali otáčky a odstartovali.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=koXjOZL5Hq0[/youtube]

Vždycky jsem viděl videa, kdy se letadlo zvedlo ještě na dráze; my jsme ale jeli, pořád jeli, a najednou nebyla dráha. Toto je konec dráhy, ze které jsme se vznesli.
Seděl jsem zase v řadě za piloty, tentokrát napravo, a tak jsem sem jim zase mohl koukat pod ruce a mít výhled jako oni. Byl to parádní zážitek, obzvlášť když se objevilo letiště na Svatém Martinu a blížící se dráha s jasně svítícími PAPI světly a Maho Beach se Sunset Barem. Zahlédl jsem mávající lidi, mihnul se plot a už jsme přistáli.

Nakonec jsem měl z výletu na Sabu úžasný zážitek, i přes to špatné počasí po velkou část dne. Jasně, rád bych si vyšlápl i na Mt. Scenery a poznal víc ostrov, ale i tak to byl naprosto fantastický zážitek.
Doma jsem se ještě podíval a zjistil, že letadla, kterými jsme letěli, byla skoro stejně stará jak já – jedno bylo vyrobené v roce 1973 a druhé v roce 1975.


SAINT BARTHÉLEMY

Svatý Bartoloměj je ostrůvek (21 km²) ležící asi dvacet kilometrů od Svatého Martina, z letiště na letiště (SXM-SBH) je to 32 km. Je zámořským územím Francie a jezdí si sem prý na dovolenou bohatí a slavní.

Už jsem se tu na fóru zmínil, že na přiblížení na St. Barts bych asi neměl nervy (viz třeba tato fotka), a tak jsem zvolil výlet lodí. Přístav je v hlavním městě Gustavia.
Pro taxikáře jsme asi nebyli moc výhodnou zakázkou, protože nám řekl, že na kruhový objezd nad letištěm je to kousek a že tam za chvilku budeme pěšky. Daleko to fakt nebylo, ale zase bylo pěkně teplo, bylo to do kopce a hlavně byl na silnici velký provoz.

Letiště Gustava III. je známo svou 646 metrů dlouhou dráhou s výrazným sklonem a riskantním přiblížením (tady to třeba hezky vysvětluje FSX404 ). Zde už se nehody staly, tragická v roce 2001: to zde narazil Twin Otter při přiblížení na dráhu 10 do domu na kopci nad letištěm – zahynulo všech 19 lidí v letadle + muž v domě a jeho žena byla zraněna. A pak tu máme jednu natočenou, to se ale nikomu nic vážného nestalo.

Měl jsem představu, že se většinou přistává na dráhu 10, tedy přes kopec, třeba taky proto, že z opačné strany nelze provést manévr nezdařeného přiblížení, ale ten den všechna letadla přistávala v opačném směru, od pláže. Byl jsem v tu chvíli dost zklamaný, protože přistání přes kopec fakt stojí za to (video třeba zde).

Tak jsem si od kruhového objezdu vyfotil letiště, (od kruhového objezdu vedou silnice po obou stranách prostoru, kudy přistávají letadla),
pak se nahoře prošel a vyfotil ho ještě z různých stran,
a protože se nahoře nic nedělo, šel jsem pomalu dolů.

Na letišti není extra velký provoz, přistávala tak dvě až tři letadla za hodinu. Ale v jedné chvíli měli frontu na start.
Vydal jsem kolem budovy terminálu
s věží,
pak kolem plotu, který u pláže končil,
až na pláž Saint Jean.
Je fakt, že i přistání od pláže bere dech.
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=omM9ktJf5CU[/youtube]

Letiště není u pláže nikterak ohraničené, takže by se zcela snadno mohl člověk dostat na dráhu a možná i dál na letiště.
Pouze mají u pláže výchovnou malůvku
a ceduli upozorňující na nebezpečí od startujících a přistávajících letadel a druhou, která říká, že průchod danou částí pláže je na vlastní nebezpečí a že ve vodě by neměl člověk plavat, jezdit na motorovém člunu, plachetnici, vodních lyžích a provozovat windsurfing.
(Mimochodem mladý muž na snímku je asi Cary Liao. Odvodil jsem si to tak, že se na Airliners.net objevila jeho fotka velmi nízkého přeletu nad pláží ze stejného dne, kdy jsem tam byl já, přičemž jsme oba byli jedinými fotografujícími na pláži. Měl dva foťáky, ale ještě pořád měnil objektivy. Neměl scanner, a tak vždycky když se objevilo přistávající letadlo, běžel ke své brašně vyděšený, jestli stihne vyměnit objektiv. Pak jsem ho ještě obdivoval, jak celý den bez přestávky v tom horku seděl u letiště a číhal na letadla; to já jsem si zašel na oběd a vykoupat se.)

Všechna letadla přistávala od pláže,
jedinou výjimkou byla jedna malá Cessna, která trénovala přistání na dráhu 10, od kopce – první pokus nebyl moc ukázkový.
Z dráhy 28 se startovat nesmí a tak letadla startují do moře.
(Teď si tak v souvislosti s těmi cedulemi vzpomínám, že někde psali, že tak před třemi lety se jedno letadlo velmi pozdě zvedlo a vzalo přitom kolem po hlavě amerického turistu; ten pak v nemocnici zraněním podlehl.)
Z letiště do přístavu jsme si vzali taxík (12 euro stál ten kilometr a půl).

No a to je ze Saint Barthélemy všechno, zase to byl jeden úžasný den plný zážitků.

SINT MAARTEN/SAINT-MARTIN

Ostrov s holandskou a francouzskou částí je zřejmě nejžádanějším cílem spotterů. Mezinárodní letiště Princezny Juliany v holandské části a hlavně jeho bezprostřední okolí totiž nabízejí nedostižné podmínky pro pozorování a fotografování leteckého provozu, i pro některé lehce adrenalinové zážitky s ním spojenými, navíc ve spojení s karibskou pláží a občerstvovacím zařízením.

Už po cestě tam po Simpson Bay Beach je krásně vidět na letiště.
Celý týden, co jsem byl na SXM, byl odtud i výhled na zaparkovaný soukromý Boeing 767 Romana Abramoviče.
Maho Beach a Sunset Bar

Na pláž Maho jsem přišel poprvé dopoledne, ten den zrovna chvílemi pršelo a chvílemi bylo o něco líp.
(Tenhle Convair byl vyroben už v roce 1953!)

V Sunset Baru ještě skoro nikdo nebyl, a tak jsem zdokumentoval známé prkno s přílety (mají tam teda jen větší letadla, a taky by mohli připsat na tabuli k letu typ letadla),
i vánoční výzdobu.
Tady je ještě celkový pohled.
Překvapilo mě, jak je bar velký; docela dobře tam taky vaří. Kolem poledne se bar úplně zaplní a je plno až do večera, obchod jim zřejmě pěkně šlape. Po baru jsou rozmístěny reproduktory s naladěnou frekvencí 118,7 – což je Juliana Tower, takže má člověk přehled, co se na letišti děje, i když s sebou nemá scanner. Akorát v dalších dnech hrála v baru celkem dost hlasitě hudba, a tak vysílání věže bylo slyšet jen v blízkosti reproduktorů.

Hlavní zábavou na Maho Beach je samozřejmě pozorování a fotografování letadel. Největší provoz, respektive velká letadla přistávají po poledni. A když se blíží jedno z těch největších, pláž se v očekávání naplní,
aby si návštěvníci odnesli co možná nejlepší fotku.
Většina se zaujetím fotí letadla,
někteří zřejmě letadla s netradičním popředím,
a někteří se s letadly nechávají fotit dělajíce různé opičky.
Někteří si zkusí stoupnout těsně pod přistávající letadlo,
což přináší velmi silný pocit, obzvláště v případě takového jumba. Nepopsal bych to jako strach, ale spíše jako naprosté ohromení; i když při jednom velmi nízkém průletu menšího letadla jsem se taky instinktivně přikrčil.

A někteří budili pohoršení, teda jen tato parta česky mluvících návštěvníků pláže.
Na Mallorce zase někdy dělají ostudu Němci a Angličani. Ale zaslechnout češtinu a slovenštinu na Svatém Martinu nebylo zase až tak neobvyklé, se skupinkou Slováků jsme i zpět letěli v letadle.

Plot u dráhy je velmi nízký a umožňuje blízký pohled na letadla najíždějící na dráhu
i přehled dění na letišti.
Piloti lidem na pláži často mávají,
aby jim v zápětí dali pocítit sílu svých motorů. Obzvláště se v tom vyžíval jeden druhý pilot Fokkeru 100 společnosti Dutch Antilles Express – vyklonil se z okýnka a hecoval dav na pláži. Start pak stál za to.

Nechat se o(d)fouknout startujícím letadlem je totiž další formou zábavy na Maho Beach.
Já jsem si to vyzkoušel právě za oním Fokkerem a byla to fakt síla, udělali to schválně, nakonec jsem nevydržel a musel z proudu horkého vzduchu a písku utéct stranou.

A tak jsem nechápal, když si jeden chlápek donesl stativ s kamerou a pošetile si ho postavil na pláž do osy dráhy, když se na dráze točilo na start jumbo. Nevím, co chtěl natočit, nakonec se ale sám stal centrem zájmu okolostojících.
V naprosté většině startovala letadla z dráhy 10, od pláže, start z opačného směru, 28, byl na výslovné vyžádání posádky.
Nejvíc příletů je od poledne do třetí hodiny odpolední, provoz byl celkem rozmanitý.
Na SXM jsem zahlédl i letadlo Travel Service, které je nyní na pronájmu u kanadských Sunwing Airlines, podle přízvuku pilota bych řekl, že i s posádkou.
Největší efekt mají pro návštěvníky samozřejmě největší letadla.
Některé přelety nad pláží byly fakt nízké.
Zajímavé je i pozorovat přistávající letadla zase z trochu jiné perspektivy, z lodi u Maho Beach; taky jsem vyzkoušel.
Fotky ze SXM jsou notoricky známé, ale ten pocit, když se člověk dostane právě tam, na místo, které zná z tolika fotografií, je úžasný, a na místě samotném si to náramně užívá. Aspoň tak to bylo v mém případě.

Nakonec ještě pár fotek z ostrova:
výhled na St. Barts

A pohled z dálky na letiště. SXM-CDG, Air France (AF 3515)
Airbus A340-300, F-GLZU
6 747 km, 7:15 hod

Poslední den jsem strávil opět na Maho Beach, chtěl jsem si vyfotit naše letadlo přistávající, ale mělo zpoždění, tak jsme se museli jít sbalit a vyrazit na letiště. Ze Svatého Martina se mi samozřejmě moc nechtělo, ale když jsem si vzpomněl, jak bude v Palmě, nebral jsem to vůbec tragicky. Moc severněji bych se ale rozhodně vracet nechtěl.

Online odbavení Air France fungovalo perfektně, tak jsme se šli rovnou nechat zkontrolovat a počkat si na nástup do letadla. Z toho místní udělali pořádný zmatek. Letadlo bylo tentokrát skoro plné, kolem sebe jsem neviděl volné místo. Nakonec jsme odjeli od terminálu jen se zpožděním 17 minut; bývalo by ale lepší, kdybychom odjeli včas, zrovna se totiž stmívalo a to celkem rychle.

Jeli jsme po dráze směrem k pláži, naposled jsme pak viděli Sunset Bar, Maho Beach a lidi na plotu, u plotu jsme pak udělali otočku a odstartovali.
Kvůli kopcům v prodloužení dráhy musí letadla točit brzo doprava, a tak jsme my, co jsme seděli nalevo, měli kousek od sebe na naší úrovni vrcholky kopců. Po zatáčce vpravo následovala další vlevo a letěli jsme kolem pobřeží ostrova. Takže levé sedadlo můžu opět doporučit.

Hned byla tma a posádka začala rozdávat večeři; tentokrát to ale všichni vzali odpředu, takže na zadní část kabiny se dostalo až po pěkně dlouhé době. Ani tentokrát nebyl žádný výběr, prostě jsme dostali toto.
V Evropě už bylo hodně po půlnoci, moc času na spaní nezbývalo, tak se si celé letadlo sklopilo sedadla. Když jsem si ho chtěl sklopit já, páru za mnou se to asi nelíbilo, začali na mě s excusez-moi, protože evidentně potřebovali v noci hledět do jakéhosi malého počítače.

Před přistáním jsme dostali snídani.
Celou cestu nám pomáhal silný vítr v zádech a tak jsme byli v Paříži už za sedm a čtvrt hodiny. Jen před přistáním jsme celkem dlouho letěli ve výšce 4 000 stop a pořádně to s námi házelo. Těsně před šestou ráno jsme přistáli zase na 26L.


CDG-BCN, easyJet (U2 3919)
Airbus A319, G-EZFC
859 km, 1:20 hod

V Paříži bylo strašně škaredě, byli bychom díky dřívějšímu příletu stihli i dřívější let, ale nedalo se na to samozřejmě spoléhat. EasyJet tentokrát neměl zpoždění. Dál nic hodného zaznamenání, zase jsme měli před přistáním vyhlídkový let nad Barcelonou. Ještě dodám ty tři věže bývalé elektrárny Sant Adrià de Besòs, když už jsem o nich několikrát psal, a které mi chyběly po cestě tam.

PMI-BCN, Spanair (JK5710)
Airbus A320, EC-JNC
202 km, 0:26 hod

V Barceloně měl Spanair dvacetiminutové zpoždění, které jsme ale dohnali po cestě. Letěli jsme jedním z mála letadel v nových barvách (no, nové logo je staré víc jak dva roky).
Za povšimnutí stojí snad skutečnost, že s vyřazením MD80 z flotily Spanairu se zřejmě obnovila moje důvěra ve společnost.


Tak, a to je skoro vše. Byla to fantastická dovolená, taková cesta je pro leteckého nadšence myslím naprostá nutnost, rozhodně doporučuju. A určitě ji ocení i ti, kteří do létání a letadel tak zapálení nejsou.

Srdečně zdravím a přeju všechno dobré v novém roce.

Super čtení a moc hezký fotky!

Super report, díky! Určitě je to pro mě další skvělý sen, který bych si chtěl někdy splnit... Zatím si do příštího roku dávám jen předsevzetí konečně se proletět ve widebody, v McDonnellu a L410 Takže St. Martin asi zařadím do dalších let
Mimochodem, zajímalo by mě, jak je to na těch ostrovech s imigrační politikou? Když patří Francii a Nizozemsku, tak se tam dá letět jen na občanku?

Parádní trip report, start ze Saby husty. Jen poznamka ke cateringu AF - ta hrachova kase neni zrovna vhodne jidlo do letadla

Díky Pavle, už jsem se začínal bát, že ten svůj TR letos nestihneš a ty sis ho nechal jako zlatý hřeb roku 2011. Pojal jsi to vyloženě jako výkladovou či výukovou záležitost (dávám za 1*), narozdíl ode mne, kdy já to pojal čistě obrazově: http://forum.airways.cz/viewtopic.php?f=42&t=5720

Pro nadcházející cestu na IPC plánuji něco, co jsem zde ve fóru ještě neviděl, tak uvidím, jestli se to povede, ale každopádně to letos už nebude...

+1.
Super závěr roku. Parádní čtení na zahnání nudy. Díky.

nadhernej trip!!! (x10)

jen malej dotaz: na ty fotce, kde cary liao vyfotil mavajiciho pilota fokeru, mi nejak prekazi "ruka" uvnitr, na miste prave onoho pilota. jak se tam dostala??

Nádhera, letět na SXM je můj sen do budoucna

dost dobrý... taky uvažuji... po přečtení jsem vlastně rozhodnut

jane: Máš pravdu. Ale nebyla úplně hrachová, spíš bramborovo-hrachová.

pavelkja: Na občanku ne, je třeba mít pas.

rpet: Dobrý postřeh! Skoro to vypadá, jako by měl tři ruce, ale asi je za ním ještě jeden v krátké bílé košili a naklání se přes jeho sedadlo.

jife: Díky, přeju, ať všechno vyjde, už se totiž nemůžu dočkat tvého reportu, že bych se zas inspiroval.

@ pavelpmi:

no, to bylo prvni co me napadlo ("klid, to je palubni technik"), abych si v zapeti sam vynadal ("nejsi magor?? palubni technik ve fokeru??")

To je jedno, kdo to je, ale má tam ruku.