Fórum Airways.cz

Zdravím všechny a dopředu hlásím – je to můj první trip report, dřív jsem nevěděla, co je to stojánka, že letadlo má nějaké registrační číslo, apod – tudíž prosím, nekamenujte mě… Já to totiž tak trochu slíbila.

Fotky do tohoto reportu vkládat moc nebudu, za chvíli pochopíte proč…

Jednoho dne mi zvoní mobil: „Ahoj, mám pro tebe návrh, zajdeme na kafe?“ Nevím, o co jde, ale ještě ten den se scházíme a já odcházím s hlavou jako pátrací balon…něco, o čem jsem vždycky snila – cesta do Jižní Ameriky s možností vidět Rio de Janeiro, vodopády Iguacu, Machu Picchu a Velikonoční ostrov…všechno najednou. Ale proboha! Za 24 dní? 12 přeletů? Nějaká honba za klenotem Nilu? To je masakr…v hlavě mi zní jediné, nebuď blázen, tohle nejde…

Je 11. ledna a já se snažím narvat do kufru všechno možné na cestu. Na váhu ho radši nedávám, ale i tak mám problém ho unést. Při každém z následujících letů trnu, kdy někdo na přepážce s úsměvem řekne: „Slečno, musíte doplatit…“ Naštěstí to ale bylo OK, plus mínus jsem se pokaždé vešla.

Lufthansa PRG–FRA, A320-200

Celou noc nemůžu spát, naštěstí musím vstávat velmi brzy, protože, jak jste jistě pochopili, ano, můj spolucestující a ten, kdo to všechno vymyslel a zorganizoval, je JiFe, mi neustále připomíná, že na letišti musíme být minimálně dvě hodiny předem a jinak to prostě nejde. Nikdy jsem toto neaplikovala, ale ve snaze předejít debatám na toto téma si říkám OK a najednou je něco po čtvrté hodině ranní a stojíme uprostřed liduprázdného terminálu na Letišti Ruzyně a hledáme správnou přepážku. Na cestu PRG-FRA byla zvolena Lufthansa, let LH 1403 s plánovaným odletem v 6:15 hod. Přicházíme k přepážkám, kde sedí pár otrávených lidí. Na druhou stranu, nedivím se jim, já bych taky radši spala a ne se koukala na vysmáté tváře cestujících, kteří jedou do tepla. Nejdřív jsme upozorněni, že pro odbavení bychom měli využít samoobslužný kiosek, ale můj spolucestující mrkne a slečna nás odbaví. Pouze nás upozorní na zavazadla lehce přetížená přes limit. Odcházíme se proclít, vše probíhá v pohodě a pak už jen nekonečně čekat. Objevujeme relax zonu, které jsem si nikdy dřív nevšimla. Je zde sice trochu zima z klimatizace, ale gaučíky a spousta polštářků. Radši nepřemýšlím, kdo všechno je používal, lehnu si a čekám.

Naše A320 je připravena a s radostí nastupuji. Překvapivě velké letadlo na tak málo cestujících, ale co, Lufthansa na to asi má. Posádka je podle mě ráda, že je letadlo celkem prázdné. Chvíli po startu dostáváme kafe a mufina, docela fajn, na tak krátký let jsem nečekala nic. Venku je pořád tma, tak usínám. Ve Frankfurtu přistáváme ještě za tmy. Mám pocit, že letadlo přistálo někde před Frankfurtem podle toho, jak dlouho po přistání ještě pojíždíme. Nicméně i já, jako laik a neznalec letadel, musím tuto projížďku ocenit. Projíždíme snad celé letiště, kde je připravených spousta nasvícených letadel. Trochu jsem se zastyděla, některé letecké společnosti ani neznám.

Takže první let za námi, ale my se těšíme hlavně na let FRA-GIG. Ne snad kvůli jeho délce, ale kvůli tomu, že tímto pro nás naše cesta konečně začíná.

Lufthansa FRA-GIG, A340-313

Co mi na létání asi nejvíc vadí, je to čekání, na všechno a všude. Ve Frankfurtu máme čas asi 2,5 hodiny, plánovaný odlet je v 10:10 hod, tak si dáváme něco k jídlu a já se různě procházím a zkoumám letadla. Létám poměrně často, ale nikdy jsem si je takhle neprohlížela. V Riu bychom měli být v 19:40, nekonečných 12,5 hodin letu, ale já se fakt těším. Všechno probíhá, jak má a po chvilce čekání se odlepujeme od země. Trochu jiný start než z PRG, velikost a naplnění letadla je znát.

Nicméně už jsme nad mraky a letíme k cíli. Další věc, o které jsem vůbec nevěděla a jako ovce poníženě prosila na odbavovací přepážce, abych mohla sedět u okna, je možnost udělat si dopředu seating. Ano, klidně se smějte. Takže si krásně sedíme v řazení 2-4-2 na dvojce a užívám si toho, že se nemusím uprostřed s nikým mačkat. Bohužel se vyplnilo to, na co mám velké štěstí skoro všude. Přes uličku sedí člověk, který asi nikdy neslyšel o tom, co je to kapesník! V metru se seberu a jdu do jiného vagonu, ale co tady? No nic, přežila jsem. Co ale pro mě je velké zklamání, je výběr filmů a hudby, skutečně zoufalost. Filmy zastaralé, hudba samí němečtí interpreti, o kterých podle mě ani většina z Němců nikdy neslyšela. Na tak dlouhý let by to mělo být, myslím, na jiné úrovni. Jídlo bylo dobré – dvě velká jídla a pak ještě několikrát malý snack. Co se týče obsluhy, všechno bylo v pohodě, personál milý. Vzhledem k tomu, že filmy byly na nic a cesta moc neubíhala, jsme se zhruba někde nad Afrikou slušně upravili překvapivě dobrým vínem. Moje nálada se zlepšovala a těšila jsem se ještě víc. Cestou nás dobíhalo stmívání a v Riu jsme přistávali při západu slunce. Let nakonec trval něco pod 12 hodin, odbavení bylo také rychlé, vzali jsme si taxi a už za tmy vyrážíme směr Copacabana.

Pokračování přijde…doufám, že dnes večer zvládnu dopsat celý report…

Tak tahle verze se mi libi daleko vic a je pro mne daleko stravitelnejsi )))).

Lucko vítej ve fóru a nezapomeň psát i o másle! Na to jsou tady někteří dost vysazený

Pekna premiera, tesim se na pokracovani

Tak pěkně sem to rozečet a najednou šmitec Chceme pokračování, šup šup A gratulace k prvotině, rozjetá je velmi dobře.

TAM, GIG-IGU, Airbus A320

Tak a první část cesty je za námi. V Riu jsme stihli, jak bych to řekla, standardní turistické atrakce, jako jsou socha Krista, Cukrová Homole, Copacabana atd. Přímo na pláži Copacabana jsme bydleli, krásné 16. patro s výhledem na oceán a pěkný bazén ve 32. patře s ještě lepší Caipirinhou. Každodenní kýčovité východy slunce nám zpříjemňovali vstávání. Musím uznat, bylo to náročné

Nasedáme tedy do taxi a vyrážíme směr letiště. Je to docela dálka, ale cesta probíhá v pohodě. Hledáme přepážku TAMu, odbavovány jsou všechny lety společně a vše jde poměrně rychle. Máme asi 1,5 hodiny času, let je plánován na 16:46 hod. Nejdříve probíhá nezbytné focení terminálu a můžeme se jít najíst. Možností je tu poměrně dost, jen už jsem těch jejich věčných hamburgerů nějak přejedená. K letištním restauracím obecně nemám důvěru a tak zkusíme pizzu. Objednali jsme si velkou rodinnou pizzu, a když nám ji přinesli na stůl, lidi na nás divně koukali, byla obrovská. Jíst se kupodivu dala. Hledáme náš gate a let tu nikde napsaný není. Poprvé a naposledy během naší cesty tu slyším rodný jazyk, resp. Slovenštinu. Čekáme, koukáme a moc nevíme… Asi 10 minut před odletem hlásí změnu gatu a masa lidí se najednou začne přesouvat jinam. Letadlo je pěkné a moderní, jen jsme trochu zkritizovali TAMního grafika. Červenobílé letadlo na červeném podkladu na bezpečnostních pokynech jaksi zanikne. Po rozhlédnutí se po letadle to vypadá, jak když na Iguacu vyrazil místní domov důchodců, což nás celkem pobavilo. Další vtipnou věcí je animované safety video vytvořené jakoby pro teenagery, je vidět, že alespoň v této věci se grafici snažili.

S mírným zpožděním startujeme a ještě jednou máme šanci shlédnout krásné Rio, včetně Cukrové homole a kdesi v dálce i sochu Krista. Letíme podél pobřeží a čekají nás asi 2 hodiny letu. Ke svačině dostáváme sandwich se šunkou a sýrem. Opět nevím, kdo všem aerolinkám na světě poradil, že tato bílá, po zkousnutí lepkavá hmota, ze které je toto pečivo vyrobené, je to nejlepší. Takže vyjím šunku a sýr a zapíjím vodou. Blíží se čas přistání a všichni vykukují ven ve snaze uvidět vodopády jako první. Nevidí je nikdo, ale v dálce je vidět přehrada Itaipú, kolem které obkroužíme, takže je i příležitost na fotku. Nejsem si jistá, jestli před naším letem přiletěl někdo významný, nicméně vystupujeme zadními dveřmi po schodech na červený koberec.
Autobus není třeba, letištní hala se nachází jen pár kroků od letadla. Odbavení proběhlo díky vnitrostátnímu letu velmi rychle a už vyrážíme do hotelu.

LAN, IGU-LIM, Airbus A319

Na Iguacu jsme měli vyčleněný pouhý jeden den, takže hned po příletu jsme se informovali v hotelu, jak zvládnout vodopády jak z argentinské, tak z brazilské strany. Já chtěla pro autentičnost zvolit variantu místní dopravou, ale to jaksi časově nevycházelo. Volíme dopravu místní cestovní agenturou a vše zvládáme bez problémů. Ve finále jsem ráda, že mě můj spolucestující přemluvil. Vyřizovat si vstup do Argentiny bych vážně nechtěla. Poměrně dlouhou dobu to trvalo i našemu doprovodu a ten věděl co a jak. Nemohu souhlasit s JiFe, mě se víc líbily vodopády z brazilské strany. Možná i proto, že to celé bylo větší, rozlehlejší. Na argentinské straně je sice pověstný Ďáblův chřtán, ale pro množství lidí a stříkající vody ve vzduchu (vylepšené foukáním větru) stejně nic neuvidíte, o pořádné fotce ani nemluvím. Po návštěvě vodopádů stíháme ještě večeři a pivko v hotelu a vyrážíme opět na letiště.

Po rychlém odbavení si vždycky říkám, co teď. A tady to platí dvojnásob, nic tu není. Přilétá naše letadlo, první ze série letů od LANu a opět probíhá nezbytné focení. Let trvá asi 4 hodiny a letadlo není moc plné, využíváme tudíž možnosti a v řazení 3-3 se přesouváme na volnou trojku, kde sedíme sami. Je po deváté hodině večer a vylétáme. Venku je už tma, není co fotit. Až po 4 hodinách, kdy přelétáme přes Limu, fotíme nasvícené město. Je poměrně pozdě večer a vylézáme z letištní haly. Hodně mě překvapilo množství policie a i to, že z prostoru letiště nás strážník pouští otevřením oplocené brány. Jsem unavená, tak to neřeším a jdeme do hotelu. Pro tuto noc nejlepší a bohužel i jediná volba je hotel Ramada přímo na letišti.

LAN, LIM-CUZ, Airbus A319

Po snídani se přes lávku spojující hotel a terminál vydáváme do letištní haly. Je tu ohromné množství lidí a zmatek. Teď se jistě projevím jako blondýna, ale frontu na odbavení u společných přepážek si vyloženě užívám. Jsem tu jediná blondýna světlé pleti. Všichni místní mě zdraví a usmívají se na mě, začíná mi hezký den. Poté, co mě můj spolucestující neustále strašil výškovou nemocí, těsně před letem chytám amok a kupujeme si alespoň bonbony z koky. Je to spíš vtipné, ale víte, jak funguje placebo. Další informaci, kterou jsem ještě dostala, je, že když je v Cuzcu nepříznivé počasí, zruší let a letadlo klidně vrátí zpět do Limy. Všechno hezky po dávkách. Podle předpovědi počasí to vypadá, že v Cuzcu se budou čerti ženit, tak jen čekáme, co bude. Překvapuje mě, že do Cuzca létají letadla jedno za druhým s poměrně krátkým časovým rozestupem. Vyrážíme s malým zpožděním, a když se rozhlížím po letadle, je tu převážná většina místních. Let netrvá dlouho, asi 50 minut a překvapivě dostáváme i občerstvení. V hezké krabičce s obrázkem Machu Picchu. Spolucestující volí jedovatě žlutou Inca Kolu, která v prodejích válcuje asi o 1000 % známější Coca Colu, nicméně chuťově Colu ani trochu nepřipomíná. Já si dávám místní pivo. Na JiFeho fotkách je to pivo moje, on skutečně pije jen Inca Kolu, připomíná mu to zubní pastu z dětství a rázem je tu sentimentální chvilka Letíme nad horami, připadá mi, že strašně nízko, ale nejspíš je to dáno výškou hor. Před přistáním trošku turbulencí a malý propad letadla, jinak oproti předchozímu strachu vše v pohodě. Začínáme klesat a vítá nás kopec s nápisem „VIVA EL PERU“. Začíná se mi tu líbit. Po chvíli dosedáme na runway ve výšce 3400 m.n.m. a já se začínám bát, co bude následovat po výstupu z letadla.

Vystupujeme do chobotu a mě se začíná lehce motat hlava, není to ale nic hrozného. Na některých cestujících je ale vidět, že jim rychlé převýšení tak úplně nesedlo. Vyzvedáváme kufry, které k naší nelibosti dost páchnou po zvířecí moči. Motá se mi hlava a do toho ještě tohle. Po očištění kufrů jdeme sehnat taxi. Po příjezdu do hotelu se začínám cítit o něco hůř, ale místní jsou na vše připraveni. Ihned po příchodu do recepce hotelu nám je nabídnut čaj z koky, který prý nepříjemné pocity zmírňuje. Opět nevím, jestli je to jen placebo, nebo to skutečně pomáhá, měla jsem asi čtyři čaje za sebou a jediné, co jsem z čaje měla, byly žluté zuby. Každopádně vyjít tento den do prvního patra hotelu byl pro nás téměř nadlidský výkon. Připadala jsem si při této akci jako kardiak při posledním tažení, zadýchaná po deseti schodech. Každopádně musím říct, že jsem ráda, že výšková nemoc se neprojevila a příznaky byly jen tyto.

Pokračování příště...

Tak tahle varianta, tatáž cesta a 2 rozdílný reporty si zaslouží potlesk
Pěkný a těším se na pokračování.

happyna píše:Tak tahle varianta, tatáž cesta a 2 rozdílný reporty si zaslouží potlesk
Pěkný a těším se na pokračování.

Díky To vymyslel samozřejmě JiFe. Až jsem měla pocit, že se na toto těšil víc, než na samotnou cestu

jife píše:Lucko vítej ve fóru a nezapomeň psát i o másle! Na to jsou tady někteří dost vysazený

Máslo je tvoje výsada

barnes píše:Pekna premiera, tesim se na pokracovani

Díky všem

happyna píše:Tak tahle varianta, tatáž cesta a 2 rozdílný reporty si zaslouží potlesk
Pěkný a těším se na pokračování.

Happyna správně pochopeno
Když dva dělají totéž, není to totéž...
Navíc já myslím, že tohle tady ve fóru ještě nebylo....

Cula píše: Máslo je tvoje výsada

Tak to bych si vážně nedovolil, přes máslo jsou tu jiný expeti....

Nevím teda, jak vás, ale mě již máslo lehce irituje.

Lucko, vítej, krásný vstup na fórum, Jife, super nápad!

jife píše:

happyna píše:Tak tahle varianta, tatáž cesta a 2 rozdílný reporty si zaslouží potlesk
Pěkný a těším se na pokračování.

Happyna správně pochopeno
Když dva dělají totéž, není to totéž...
Navíc já myslím, že tohle tady ve fóru ještě nebylo....

Tohle ve fóru určitě nebylo. Fakt velmi zajímavý nápad.

Lucko, pěkné. Těšíme se na pokračování.

LAN, CUZ-LIM, Airbus A319

Je mi smutno, Cuzco ve mně zanechává obrovský pocit z něčeho krásného, nechce se mi pryč. Nedokážu říct, co přesně to je, je tu neskutečná atmosféra. Historické město uprostřed hor, prostě krása. Jsem téměř 14 dní zpátky a teď, když o tom píšu, se mi po těle opět rozlévá ten nádherný pocit. Jsou tu neskutečně krásní lidé. Nemyslím tím „modelově krásní“, ale mají krásné rysy v obličeji, prostě úplně jiní. A všichni strašně milí. Pánové, něco pro vás…jestli máte zájem, na rohu ulic Ayachucho a El Sol každý den stojí fakt krásná policistka s píšťalkou, JiFe ji obdivoval několikrát denně Takže jestli se chystáte do Cuzca, tady je to pravé místo, kam vyrazit Na druhou stranu, dámy, ani vy nezůstanete ochuzeny…Neviděla jsem tu snad ošklivého chlapa. Nejsou úplně vysocí, pravda, ale fakt stojí za to. Uniforma padne i nádražákovi a to uznejte, u nás ani náhodou Cesta autobusem a vlakem na Machu Picchu byla také v pohodě, ve vlaku k snídani čerstvé lívance, paráda. Ale co mi tu nejvíc chybělo, byla místní hudba, na Machu Picchu bych čekala, že pro dokreslení atmosféry tu bude nějaká místní skupinka hrát. Ve finále jsme vyhodnotili, že všichni místní umělci jsou v Praze na Václaváku a prodávají svá CD tady.

I takto se dá vyrazit na Machu Picchu
Přichází čas odletu, čas sedí a my letíme do Limy. Nijak zvlášť se tam po vyprávění netěším. Nelíbilo se mi tam už cestou do Cuzca. Věc, která mně naštve je, že nám ještě před odbavením prohrabávají kufr. Dle mého názoru na to nemají právo, jedná se o vnitrostátní let. Mlčím, stejně s tím nic nenadělám, ale štve mě to. Odbavujeme se a letíme. Spolucestující mi velmi ochotně nabídne místo u okénka a já přijímám, i když vím, že alespoň 10 minut mi bude drtit nohy, až se přes mě bude naklánět a snažit se najít ten nejlepší záběr motoru tohohle letadla, křídla dalšího, případně úžasné hory, kterou přeci není možné nevyfotit Let je v pohodě, dostáváme opět občerstvení v úhledné krabičce a JiFe si nezapomene dát Inca Kolu. Blížíme se k Limě a celé, co je vidět, je špinavé moře plné nákladních lodí a smog nad městem.

LAN, LIM-SCL, A319

Limu bych nepopisovala jako zajímavé místo. Prostě nutná zastávka při cestě do SCL. Je tu jen hezké náměstí a to je celé. Cestovali jsme místním busem, což je poměrně legrační záležitost. Autobus má řidiče, který se o nic jiného, než řízení nestará a na červené do křižovatky vyskakuje „naháněčka“ a snaží se naplnit autobus. Zajímala by mě úmrtnost těchto zaměstnanců.

Sedáme do dalšího z překlimatizovaných taxíků a jedeme směr letiště. Čeká nás let až na IPC. Díky komplikacím s letenkami ještě v ČR se nevejdeme do jednoho letadla a do SCL letíme každý zvlášť. Já ve 23:45 hod a můj spolucestující v 0:25 hod. Časový rozdíl mezi lety není velký, tudíž si tím nekazíme náladu. Já letím prckem A319 a spolucestující B767. Říkám si, že je to trochu nefér, ale ve finále to oceňuji.

Místo společného odbavení si způsobně každý stoupneme ke své přepážce. Dotazuji se personálu, zda mi bude kufr doručen až do cílové stanice a dostávám odpověď, že samozřejmě, bez problémů. Dostávám palubní vstupenku jak na let LIM-SCL, tak SCL-IPC. Říkám si, jak je to fajn, načež mě můj spolucestující informuje o tom, že si má svoje zavazadlo vyzvednout v SCL a znovu odbavit na další let. Tato situace mě dost znervózní a tak se domluvíme, že raději nepůjdeme přímo na navazující let, ale sejdeme se v SCL u pásu. Buď tam kufry budou, nebo v opačném případě budeme doufat, že dorazí na IPC.

Čekáme neskutečně dlouhou frontu na proclení a mně se blíží čas odletu. Je 23:35 hod, tudíž se loučíme a já vyrážím předběhnout celou frontu s omluvou, že mi za 10 minut letí letadlo. Přede mnou stojí chlapík, který mi ukazuje svojí palubenku s tím, že jeho letadlo mělo odletět již před 5 minutami, tak se prý nemám stresovat. Nicméně mně pustí a já běžím najít svůj gate. Ve finále dobíhá ještě několik zmatených lidí a řadí se do fronty. Za chvíli dobíhá i můj spolucestující zkontrolovat, jestli jsem to skutečně zvládla a odletím. Ano, jsem blondýna, ale zvládla

Nastupuji do letadla a na mé sedačce mě již vítá usměvavý Brazilec. Chvíli si povídáme a smějeme se tak, že mám pocit, že přijde posádka a rozsadí nás. Chová se ke mně víc než familiérně, tak s omluvou, že jsem unavená, raději usínám. Bez toho, abych se najedla nebo napila, se probouzím až po asi 3 hodinách při přistání v SCL. Report o jídle tedy v tomto případě chybí.

Po příletu do SCL se loučím s milým Brazilcem, zkontroluji si, kam mi má přijet zavazadlo, a čekám s ostatními. Jsem tu už sama a můj kufr nikde. S trochou nedůvěry si říkám, že mi přeci potvrdili, že si ho mám vyzvednout až v cílové destinaci. Chci se podívat na lísteček od zavazadla, který ale nemůžu najít. Holt to nechám svému osudu. Po adekvátním čase přichází můj na půl zmrzlý spolucestující ze své B767 a vypráví o neskutečné zimě v letadle. V tuto chvíli oceňuji mého vyhřátého prcka A319. Jenže nepřichází sám, s sebou má i svůj kufr! Jak to? Za pomoci místních zaměstnanců nacházíme po pár minutách i můj kufr. Nevěděli, co s ním, protože na visačce má, že má být odbaven až na IPC, což z nějakých důvodů nejde. V Limě by se tedy zaměstnanci měli domluvit a aspoň lhát stejně. No na konec to dobře dopadlo. Doba na přestup zde se mi zdá nekonečně dlouhá, téměř 4 hodiny. Zase čekání, ale přede mnou je let na můj vysněný Velikonoční ostrov, tak si tím nenechám zkazit náladu.

Pokračování bude následovat…