Evropské poskoky, aneb do Říma nepřímo a každý kus jinak
Napsal: 12. 05. 2012, 13:40
Poštěstilo se. Po necelém roce jsem měl opět příležitost usednout v letadle a zároveň také konečně dostal příležitost se zaregistrovat na Airways. Začínat zde totiž jiným příspěvkem než trip reportem je přeci nemyslitelné. Přestože má cesta byla prachsprostá evropská, nikde žádná exotika, nebyl to na druhou stranu taky jen obyčejný přímák s ČSA, takže se doufám nebudete nudit a někomu, kdo nelétá každý týden služebně, možná bude i k užitku.
Původní plán samozřejmě nebyl letět do Říma oklikou. Jenže když byly propásnuty akce s ČSA a na požadovaný termín si i Wizzair účtoval 4000 Kč/os. (se zavazadlem), naskytla se zajímavá alternativa, jak výlet obohatit. Tam přes Mnichov, nazpátek přes Curych, oboje s pohodlnými téměř devítihodinovými přestupy nabízejícími možnost prohlídky města, a to vše jen malinko dražší než otřesný zážitek s krčením se ve Wizourovi.
Jako bonus vkládám ještě letmé dojmy z jiného typu dopravy – cesty vlakem s novým soukromým italským dopravcem Italo, který koncem dubna jako první v Evropě narušil státní monopol rychlovlaků.
PRG-MUC
Lufthansa Regional CityLine - LH1697 – Embraer 195
Obsazenost: cca 80%
Příjemnost letušek: z dálky 60%, z blízka 30%
Brzké ráno na Ruzyni bylo pohodové. Check-in proveden přes internet, u drop off přepážek ani noha a cesta skrz bezpečností prohlídku taky svižná. Jelo se samozřejmě autobusem a v letadle nás přivítala postarší německá letuška s krabicí Corny tyčinek a znechuceným výrazem „obslužte se“.
Místa u nouzových východů byla i při včasném internetovém check-inu již zabraná, ale jak se ukázalo, Embraer 195 je parádní letadlo. I pro dvoumetrového člověka dostatek místa na nohy, a to je opravdu velké plus. Celkově kožené sedačky pohodlné, po sklopení bych si zde dokázal představit i mnohem delší let. Co mě dále překvapilo, byla tichost. Oproti všem Boeingům 737 a Airbusům A320, což jsou vlastně snad jediné typy letadla, se kterými jsem měl doposud tu „čest“ létat, je Embraer neuvěřitelně klidný, tichý a nerozvrzaný.
Následoval klasický servis nápojů, kdo si poprosil, nalila mu „milostivě“ letuška jak studený, tak horký nápoj. Ještě než měl šanci člověk pomalu dopít a dojíst (německá čokoládová Corny tyčinka je dobrá, lepší než nic), už se všechno zase sbíralo, protože padesátiminutový let se překlopil do fáze přistávání. Dosednutí v Mnichově jako do peřinky, musíme pochválit pilota. Zde jen zajímavý poznatek, že on sám se představil na začátku letu jako „kapitán Schmidt“, ale později o něm v nějaké souvislosti mluvila v hlášení i letuška a najednou z něj byl „kapitán Šmak“.
MUC-FCO
Lufthansa operated by Air Dolomiti - LH1848 – Embraer 195
Obsazenost: cca 90%
Příjemnost letušek: 70%
Dojmy z tohoto letu byly silně ovlivněny již samotným pobytem na letišti v Mnichově, jehož terminál 2 je parádní. Bezpečnostní prohlídka sice striktní a úsměvy žádné, ale bezplatné občerstvovací stanice s automaty na kafe a velice dobrými pytlíkovanými čaji plus německý a anglický denní tisk člověka dokážou ukonejšit (díky, Lufthanso!). Jen mě překvapilo, jak málo obchodů a restaurací tam je a taky jaký tam byl v pondělí odpoledne klid a málo lidí.
Parádní samo-servis.
Krásně zaostřená záclonka Air Dolomiti.
Ale již k letu samotnému: stejné letadlo, tedy Embraer 195, a s ním se pojící stejné zážitky ze samotného letu – opět krásně tichý let. Místa na nohy také stejně (dostatek), ale sedačky byly krapet jiné a díky níže položené „vyčuhující“ opěrce na hlavu poněkud méně kompatibilní s mou vysokou postavou.
Při vstupu do letadla si cestující mohou svou sbírku novin z letiště doplnit o další kousky – italské, anglické i německé. Nedlouho po vzletu začal servis, který byl v nejrůznějších trip reportech vždy vychvalován. I na letu do Říma byl na dobré úrovni. Nejdříve balený vlhčený ubrousek, pak již občerstvení. K pití výběr nealko i alko: poprosil jsem o všemi vychvalované „prosecco“, ale nemám tušení, které víno z vinného lístku to přesně bylo – každopádně bylo moc fajn. K jídlu míchaný ovocný salát ze dvou druhů melounů. „Gastronomičtější“ než Corny tyčinka, ale popravdě jsem doufal spíše v nějaký sendvič – nevím, jestli je dávají v jinou denní dobu (tento let byl skoro v čas večeře), anebo už na nich taky šetří.
Vinný lístek duben-červen 2012
Řím – Florencie – Řím (vlakem)
Úplně čirou náhodou jsem na jednom konkurenčním fóru narazil zmínku, že – v té době – zanedlouho začne v Itálii jezdit zbrusu nový vlakový dopravce se zbrusu novými vlaky. Za pár dní začínal prodej jízdenek, a tak se podařilo pohlídat si den zahájení prodeje a získat jízdenky na cestu z Říma do Florencie za nejnižší tarif - €20 za jeden směr, takže €40 zpátečka, ve 3. třídě.
3. třídě? Ano, čistě technicky totiž Italo opravdu nabízí třídy tři. První Club, druhou Prima a třetí Smart. Rozdíly mezi nimi nejsou – kromě ceny - zas tak patrné. Čím vyšší třída, tím větší sedačky a méně sedaček ve voze. Žádné občerstvení není v ceně, akorát v poslední třetí třídě si jej ani nemůžete dokoupit. (Oprava a upřesnění: v 1. třídě dostanete espresso a pro 1. i 2. zmiňují i nějaký "selected snack"
, jinak ale větší jídla za poplatek)
Při nástupu do vagónů vás přivítají vyfiknutí stewardi a stewardky a pak už jen hledáte své předem zvolené místo. Na začátku bylo (nejspíše jako akce) možno si zdarma zvolit i místa, která měla nabízet extra místo na nohy – takže byla zvolena pro obě cesty. Při pohledu na ostatní řady mi ale přišlo, že rozdíl mezi obyčejným a prioritně-těhotně-invalidními sedadly není nijak zvlášť patrný a i před těmi klasickými je místa habaděj.
Sedačky jsou jinak kožené (asi falešně kožené) a takové polotvrdé (poloměkké). Vzhledem k dostatku místa se v nich ale můžete různě rozvalit a případně si je sklopit a ani tím nebudete moc otravovat cestující za sebou (sklopením sedačky se totiž nejen sklopí opěrná část, ale také se sedací část vysune dopředu, takže těm za sebou neuberete místo). Zásuvky jsou samozřejmostí, taky malý odpadkový koš ještě zářící novotou. Jediné, co mě mrzelo, že jsem zvolil sedačky přesně u přepážky mezi velkými okny, takže bez pořádného výhledu. Tohle bohužel na internetové mapce nepoznáte.
Obě samotné cesty probíhaly velice svižně a vlak přijel načas, i když při zpáteční cestě jsme začínali se zpožděním. Cesta z Říma do Florencie a naopak trvá pěkných 1:27 hodin (podobně jako cesta s Frecciarosa státních drah, ale o mnoho méně než s jejich nižší kategorií rychlíků). Maximální rychlost 260km/h. Srovnávat s italskými státními drahami bohužel nemůžu, ale Italo je rozhodně skvělá volba pro všechny cestující na trase Neapol-Milán.
FCO-ZRH
Swiss - LX1735 – Airbus A320
Obsazenost: cca 80%
Příjemnost letušek a letušáků: 80%
Díky velice brzce rannímu odletu z Říma a špatně načasované dopravě na letiště jsme mohli zhodnotit spací situaci na FCO. Spáčů bylo docela hodně, ale možností pro sladké sny pomálu. Kdo měl štěstí, urval sedačku bez meziopěrek, zbylí museli na holou zem - nic, co bych chtěl zažít. Naštěstí jsem nemusel a už se těšil na Curych.
Hned u vstupu do letadla vás úsměvem nastartuje letuška Swissu, která je stejně jako zbytek posádky (až na jednoho zjevně zaučujícího se letušáka) rozdávála ještě po celou dobu letu. Na pohled sice v A320 místa všude habaděj, na nohy už to ale není tak slavné. Stále se ale bezbolestně vejdu, takže v pořádku. Kožené sedačky už ovšem notně ošoupané. Pití klasika, k jídlu balený jablečno-skořicový muffin z Německa. Nic speciálního, ale byl docela dobrý. Celý let jinak klidný, výhled na Alpy krásný a na závěr čokoláda od Swissu. Měl jsem ji prvně a hned jsem se zamiloval. Lepší mléčnou čokoládu jsem opravdu ještě nejedl.
ZRH-PRG
Swiss operated by Helvetic Airways - LX1498 – Fokker 100
Obsazenost: cca 70%
Příjemnost letušek: 80%
Tento let úplně ideálně nezačal. Ale popořádku. Nejprve letiště v Curychu, které se mi zalíbilo množstvím obchodů, celkovým ruchem a taky tím, že při cestě ke gate byl stánek, kde slavná curyšská čokoládovna Sprüngli nabízela ochutnávky svých čerstvě vyrobených pralinek. Byla dobrá, pralinka jedna hořká, to vůbec ne že ne, ale přeci jen za cenu asi 250 Kč/100g znám lepší sladkosti.
Výroba a ochutnávka čerstvých pralinek
Nyní ale zpátky do reality: Gaty A-50-něco sdílejí všechny jednu malinkou místnůstku, kde si sice můžete nabrat německé časopisy o počítačích a pár anglických firemních magazínů, ale když se tam autobusy odbavuje pět letadel najednou, tak to prostě není vůbec příjemné.
Dalším zádrhelem bylo cca půlhodinové zpoždění odletu. Jak nás kapitán časem informoval, na letadle se vyskytla nějaká drobná technická závada, kterou pro jistotu nechával techniky zkontrolovat. Tím nás tedy moc neuklidnil, ale vyčítat mu snahu o naši bezpečnost nebudu, mně koneckonců to zpoždění ani vůbec nevadilo, z naší polohy na place jsme totiž měli krásný výhled na vzlétající letadla z dráhy „nevímkolik“. Bohužel z ní neodlétalo lautr nic velkého.
Letadlem pro tento let byl obstarožní Fokker 100 v konfiguraci 2-3 operovaný Helvetic Airways. A obstarožním myslím zevnitř opravdu staromódní staré hnusné letadlo. Tentokrát se ale podařilo zajistit si exitovou řadu, takže možnost rozvalení nádherná. Asi díky zpoždění se servírovala čokoládička od Swissu už před vzletem a tentokrát jsem opravdu měl chuť říct místo „May I have two, please?“ spíše „May I have the whole box, please?“.
Moderní, dotykové ovládání
Každopádně, nakonec se všechny závady opravily a zkontrolovaly a po chvilce čekání ve frontě swissáckých letadel jsme vyrazili do Prahy. Servis provozovali letušky sice usměvavé, ale bohužel nepříliš oku lahodící, a to taky z toho důvodu, že uniformy Helvetic jsou opravdu neskutečně hnusné. Pro večerní let jsem zvolil opět víno – bílé. Opět netuším, co přesně to bylo, ale bylo švýcarské, ve skleněné lahvičce o objemu 1,87dl a moc dobré. Červené víno byla směs Grenache a Merlotu z jižní Francie a bylo jen v plastové lahvičce. Ale taky dobré, co jsem ochutnal.
A hlavně, na čtvrtém a posledním letu – konečně – bagetka! Jak uváděl přebal, dnes čerstvě připravená s pečivem ze švýcarské pekárny. Náplní byla nějaká nejspíše krůtí šunka a plátky okurky. Opět, žádný gurmánský zážitek, ale přišla neskutečně k chuti a oceňuji ji mnohem více než jakoukoli balenou sladkou buchtu. Takže: jídla „dostatek“, vína dostatek, místa na nohy dostatek a čokoládička = spokojený cestující na trase ZRH-PRG.
Bagetka!
Pohoda v oblacích.
A na závěr ještě velice příjemné překvapení – kufry vyjížděly na pásy v Praze už v tu dobu, co jsme k nim sami teprve docházeli. (Nebo je snad možné, že přiletěli dřívějším spojem a oni je jen při přistání našeho šoupli na pás?)
Shrnutí:
Nejlepší letadlo: Embraer 195 - Lufthsansa CityLine
Nejlepší letiště: MUC – Terminál 2
Nejlepší servis: Air Dolomiti MUC-FCO
Nejlepší občerstvení: Helvetic Airways ZRH-PRG
Takže abych to tak nějak shrnul, nejraději bych letěl pokaždé z Mnichova (s pralinkou z Curychu), ideálně Embraerem 195 Lufthansy obsazeným letuškami z Air Dolomiti a Swissu a občerstvením Helveticu a Air Dolomiti zároveň. Ale vyloženě stěžovat si nemůžu ani na jeden ze čtyř letů.
Původní plán samozřejmě nebyl letět do Říma oklikou. Jenže když byly propásnuty akce s ČSA a na požadovaný termín si i Wizzair účtoval 4000 Kč/os. (se zavazadlem), naskytla se zajímavá alternativa, jak výlet obohatit. Tam přes Mnichov, nazpátek přes Curych, oboje s pohodlnými téměř devítihodinovými přestupy nabízejícími možnost prohlídky města, a to vše jen malinko dražší než otřesný zážitek s krčením se ve Wizourovi.
Jako bonus vkládám ještě letmé dojmy z jiného typu dopravy – cesty vlakem s novým soukromým italským dopravcem Italo, který koncem dubna jako první v Evropě narušil státní monopol rychlovlaků.
PRG-MUC
Lufthansa Regional CityLine - LH1697 – Embraer 195
Obsazenost: cca 80%
Příjemnost letušek: z dálky 60%, z blízka 30%
Brzké ráno na Ruzyni bylo pohodové. Check-in proveden přes internet, u drop off přepážek ani noha a cesta skrz bezpečností prohlídku taky svižná. Jelo se samozřejmě autobusem a v letadle nás přivítala postarší německá letuška s krabicí Corny tyčinek a znechuceným výrazem „obslužte se“.
Místa u nouzových východů byla i při včasném internetovém check-inu již zabraná, ale jak se ukázalo, Embraer 195 je parádní letadlo. I pro dvoumetrového člověka dostatek místa na nohy, a to je opravdu velké plus. Celkově kožené sedačky pohodlné, po sklopení bych si zde dokázal představit i mnohem delší let. Co mě dále překvapilo, byla tichost. Oproti všem Boeingům 737 a Airbusům A320, což jsou vlastně snad jediné typy letadla, se kterými jsem měl doposud tu „čest“ létat, je Embraer neuvěřitelně klidný, tichý a nerozvrzaný.
Následoval klasický servis nápojů, kdo si poprosil, nalila mu „milostivě“ letuška jak studený, tak horký nápoj. Ještě než měl šanci člověk pomalu dopít a dojíst (německá čokoládová Corny tyčinka je dobrá, lepší než nic), už se všechno zase sbíralo, protože padesátiminutový let se překlopil do fáze přistávání. Dosednutí v Mnichově jako do peřinky, musíme pochválit pilota. Zde jen zajímavý poznatek, že on sám se představil na začátku letu jako „kapitán Schmidt“, ale později o něm v nějaké souvislosti mluvila v hlášení i letuška a najednou z něj byl „kapitán Šmak“.
MUC-FCO
Lufthansa operated by Air Dolomiti - LH1848 – Embraer 195
Obsazenost: cca 90%
Příjemnost letušek: 70%
Dojmy z tohoto letu byly silně ovlivněny již samotným pobytem na letišti v Mnichově, jehož terminál 2 je parádní. Bezpečnostní prohlídka sice striktní a úsměvy žádné, ale bezplatné občerstvovací stanice s automaty na kafe a velice dobrými pytlíkovanými čaji plus německý a anglický denní tisk člověka dokážou ukonejšit (díky, Lufthanso!). Jen mě překvapilo, jak málo obchodů a restaurací tam je a taky jaký tam byl v pondělí odpoledne klid a málo lidí.
Parádní samo-servis.
Krásně zaostřená záclonka Air Dolomiti.
Ale již k letu samotnému: stejné letadlo, tedy Embraer 195, a s ním se pojící stejné zážitky ze samotného letu – opět krásně tichý let. Místa na nohy také stejně (dostatek), ale sedačky byly krapet jiné a díky níže položené „vyčuhující“ opěrce na hlavu poněkud méně kompatibilní s mou vysokou postavou.
Při vstupu do letadla si cestující mohou svou sbírku novin z letiště doplnit o další kousky – italské, anglické i německé. Nedlouho po vzletu začal servis, který byl v nejrůznějších trip reportech vždy vychvalován. I na letu do Říma byl na dobré úrovni. Nejdříve balený vlhčený ubrousek, pak již občerstvení. K pití výběr nealko i alko: poprosil jsem o všemi vychvalované „prosecco“, ale nemám tušení, které víno z vinného lístku to přesně bylo – každopádně bylo moc fajn. K jídlu míchaný ovocný salát ze dvou druhů melounů. „Gastronomičtější“ než Corny tyčinka, ale popravdě jsem doufal spíše v nějaký sendvič – nevím, jestli je dávají v jinou denní dobu (tento let byl skoro v čas večeře), anebo už na nich taky šetří.
Vinný lístek duben-červen 2012
Řím – Florencie – Řím (vlakem)
Úplně čirou náhodou jsem na jednom konkurenčním fóru narazil zmínku, že – v té době – zanedlouho začne v Itálii jezdit zbrusu nový vlakový dopravce se zbrusu novými vlaky. Za pár dní začínal prodej jízdenek, a tak se podařilo pohlídat si den zahájení prodeje a získat jízdenky na cestu z Říma do Florencie za nejnižší tarif - €20 za jeden směr, takže €40 zpátečka, ve 3. třídě.
3. třídě? Ano, čistě technicky totiž Italo opravdu nabízí třídy tři. První Club, druhou Prima a třetí Smart. Rozdíly mezi nimi nejsou – kromě ceny - zas tak patrné. Čím vyšší třída, tím větší sedačky a méně sedaček ve voze. Žádné občerstvení není v ceně, akorát v poslední třetí třídě si jej ani nemůžete dokoupit. (Oprava a upřesnění: v 1. třídě dostanete espresso a pro 1. i 2. zmiňují i nějaký "selected snack"
, jinak ale větší jídla za poplatek)Při nástupu do vagónů vás přivítají vyfiknutí stewardi a stewardky a pak už jen hledáte své předem zvolené místo. Na začátku bylo (nejspíše jako akce) možno si zdarma zvolit i místa, která měla nabízet extra místo na nohy – takže byla zvolena pro obě cesty. Při pohledu na ostatní řady mi ale přišlo, že rozdíl mezi obyčejným a prioritně-těhotně-invalidními sedadly není nijak zvlášť patrný a i před těmi klasickými je místa habaděj.
Sedačky jsou jinak kožené (asi falešně kožené) a takové polotvrdé (poloměkké). Vzhledem k dostatku místa se v nich ale můžete různě rozvalit a případně si je sklopit a ani tím nebudete moc otravovat cestující za sebou (sklopením sedačky se totiž nejen sklopí opěrná část, ale také se sedací část vysune dopředu, takže těm za sebou neuberete místo). Zásuvky jsou samozřejmostí, taky malý odpadkový koš ještě zářící novotou. Jediné, co mě mrzelo, že jsem zvolil sedačky přesně u přepážky mezi velkými okny, takže bez pořádného výhledu. Tohle bohužel na internetové mapce nepoznáte.
Obě samotné cesty probíhaly velice svižně a vlak přijel načas, i když při zpáteční cestě jsme začínali se zpožděním. Cesta z Říma do Florencie a naopak trvá pěkných 1:27 hodin (podobně jako cesta s Frecciarosa státních drah, ale o mnoho méně než s jejich nižší kategorií rychlíků). Maximální rychlost 260km/h. Srovnávat s italskými státními drahami bohužel nemůžu, ale Italo je rozhodně skvělá volba pro všechny cestující na trase Neapol-Milán.
FCO-ZRH
Swiss - LX1735 – Airbus A320
Obsazenost: cca 80%
Příjemnost letušek a letušáků: 80%
Díky velice brzce rannímu odletu z Říma a špatně načasované dopravě na letiště jsme mohli zhodnotit spací situaci na FCO. Spáčů bylo docela hodně, ale možností pro sladké sny pomálu. Kdo měl štěstí, urval sedačku bez meziopěrek, zbylí museli na holou zem - nic, co bych chtěl zažít. Naštěstí jsem nemusel a už se těšil na Curych.
Hned u vstupu do letadla vás úsměvem nastartuje letuška Swissu, která je stejně jako zbytek posádky (až na jednoho zjevně zaučujícího se letušáka) rozdávála ještě po celou dobu letu. Na pohled sice v A320 místa všude habaděj, na nohy už to ale není tak slavné. Stále se ale bezbolestně vejdu, takže v pořádku. Kožené sedačky už ovšem notně ošoupané. Pití klasika, k jídlu balený jablečno-skořicový muffin z Německa. Nic speciálního, ale byl docela dobrý. Celý let jinak klidný, výhled na Alpy krásný a na závěr čokoláda od Swissu. Měl jsem ji prvně a hned jsem se zamiloval. Lepší mléčnou čokoládu jsem opravdu ještě nejedl.
ZRH-PRG
Swiss operated by Helvetic Airways - LX1498 – Fokker 100
Obsazenost: cca 70%
Příjemnost letušek: 80%
Tento let úplně ideálně nezačal. Ale popořádku. Nejprve letiště v Curychu, které se mi zalíbilo množstvím obchodů, celkovým ruchem a taky tím, že při cestě ke gate byl stánek, kde slavná curyšská čokoládovna Sprüngli nabízela ochutnávky svých čerstvě vyrobených pralinek. Byla dobrá, pralinka jedna hořká, to vůbec ne že ne, ale přeci jen za cenu asi 250 Kč/100g znám lepší sladkosti.
Výroba a ochutnávka čerstvých pralinek
Nyní ale zpátky do reality: Gaty A-50-něco sdílejí všechny jednu malinkou místnůstku, kde si sice můžete nabrat německé časopisy o počítačích a pár anglických firemních magazínů, ale když se tam autobusy odbavuje pět letadel najednou, tak to prostě není vůbec příjemné.
Dalším zádrhelem bylo cca půlhodinové zpoždění odletu. Jak nás kapitán časem informoval, na letadle se vyskytla nějaká drobná technická závada, kterou pro jistotu nechával techniky zkontrolovat. Tím nás tedy moc neuklidnil, ale vyčítat mu snahu o naši bezpečnost nebudu, mně koneckonců to zpoždění ani vůbec nevadilo, z naší polohy na place jsme totiž měli krásný výhled na vzlétající letadla z dráhy „nevímkolik“. Bohužel z ní neodlétalo lautr nic velkého.
Letadlem pro tento let byl obstarožní Fokker 100 v konfiguraci 2-3 operovaný Helvetic Airways. A obstarožním myslím zevnitř opravdu staromódní staré hnusné letadlo. Tentokrát se ale podařilo zajistit si exitovou řadu, takže možnost rozvalení nádherná. Asi díky zpoždění se servírovala čokoládička od Swissu už před vzletem a tentokrát jsem opravdu měl chuť říct místo „May I have two, please?“ spíše „May I have the whole box, please?“.
Moderní, dotykové ovládání
Každopádně, nakonec se všechny závady opravily a zkontrolovaly a po chvilce čekání ve frontě swissáckých letadel jsme vyrazili do Prahy. Servis provozovali letušky sice usměvavé, ale bohužel nepříliš oku lahodící, a to taky z toho důvodu, že uniformy Helvetic jsou opravdu neskutečně hnusné. Pro večerní let jsem zvolil opět víno – bílé. Opět netuším, co přesně to bylo, ale bylo švýcarské, ve skleněné lahvičce o objemu 1,87dl a moc dobré. Červené víno byla směs Grenache a Merlotu z jižní Francie a bylo jen v plastové lahvičce. Ale taky dobré, co jsem ochutnal.
A hlavně, na čtvrtém a posledním letu – konečně – bagetka! Jak uváděl přebal, dnes čerstvě připravená s pečivem ze švýcarské pekárny. Náplní byla nějaká nejspíše krůtí šunka a plátky okurky. Opět, žádný gurmánský zážitek, ale přišla neskutečně k chuti a oceňuji ji mnohem více než jakoukoli balenou sladkou buchtu. Takže: jídla „dostatek“, vína dostatek, místa na nohy dostatek a čokoládička = spokojený cestující na trase ZRH-PRG.
Bagetka!
Pohoda v oblacích.
A na závěr ještě velice příjemné překvapení – kufry vyjížděly na pásy v Praze už v tu dobu, co jsme k nim sami teprve docházeli. (Nebo je snad možné, že přiletěli dřívějším spojem a oni je jen při přistání našeho šoupli na pás?)
Shrnutí:
Nejlepší letadlo: Embraer 195 - Lufthsansa CityLine
Nejlepší letiště: MUC – Terminál 2
Nejlepší servis: Air Dolomiti MUC-FCO
Nejlepší občerstvení: Helvetic Airways ZRH-PRG
Takže abych to tak nějak shrnul, nejraději bych letěl pokaždé z Mnichova (s pralinkou z Curychu), ideálně Embraerem 195 Lufthansy obsazeným letuškami z Air Dolomiti a Swissu a občerstvením Helveticu a Air Dolomiti zároveň. Ale vyloženě stěžovat si nemůžu ani na jeden ze čtyř letů.
) a sám do toho letadla pak nenastoupil.