Fórum Airways.cz

Rio de Janeiro spolu s pár dalšími cíli v Jižní Americe a jedním v Pacifiku, bylo už hodně dlouho místem, kam bych se rád podíval. Jen jsem nějak neměl odvahu se tam vydat. Ale když jsem si přečetl jifeho výborný report o jeho cestě do Jižní Ameriky a na Velikonoční ostrov, řekl jsem si, že se tam taky určitě někdy v budoucnu vypravím.

Ani jsem neplánoval na podzim už žádnou dovolenou, přece jenom jsem se letos nacestoval až až, ale jen jsem se tak o prázdninách díval a z toho mě zaujal velmi výhodný tarif do Limy z Madridu s Air Europa. Už jsem se díval i na letenky na Velikonoční ostrov a do Cusca, a taky jak se dostat na Machu Picchu, ale nakonec jsem si řekl, že je krize a že by to bylo jen tam a za chvilku zase zpět, že by to chtělo nějakou delší cestu.

Alitalia letos překypovala možnostmi, jak si koupit řekněme neobvyklé tarify s návratem do jiného místa do té doby, než se jí podařil nedávno kiks (nezaměňovat s KIX, tam taky létají), kdy prodávala na japonské verzi svých stránek letenky úplně zadarmo nebo skoro zadarmo. Tyto tarify mě nikdy moc neoslovovaly, přece jenom letět řekněme z Lucemburku a přiletět do Benátek mně vždycky přišlo trochu zvláštní, ale když jsem uviděl letenku z Ženevy do Ria (přes Řím) a s návratem do Barcelony za 315 €, nadchl jsem se a skoro ji koupil. Jenže posléze jsem zjistil, že návrat do Amsterdamu je ještě o dalších 80 € levnější, že za tu cenu nás Vueling dopraví do Barcelony dva, ve skoro stejnou dobu a ještě bez přebíhání z terminálu do terminálu, jak by bylo potřeba v případě Alitalie, a tak jsem odhodil zásady, zábrany a váhání, a letenky na německé expedii za 234,97 € za jednu koupil. Na webu Air France jsem si pak našel rezervaci a vybral sedadla.

Rio bylo koupené (pak mě překvapily ceny ubytování v hotelích) a bylo jasné, že k tomu přijdou vodopády Iguazú. Když jife, o kterém víme, že je schopen během jedné cesty navštívit Havajské ostrovy, San Francisco, L.A., Las Vegas a národní parky západu Spojených států, napsal, že za jeden den viděli u vodopádů všechno a že zůstávat v této lokalitě další den mu připadá zcela zbytečné, zbystřil jsem a naplánoval si u vodopádů tři noci. Přímé lety z Ria z letiště GIG mají Webjet, GOL a TAM – podle času letu jsem vybral tam let s GOL a zpátky s TAM. Doprava z argentinského letiště IGR by byla komplikovanější, i když myslím, že Aerolineas Argentinas měly jeden let.

A tak tu máme další verzi výletu, který tu zcela nedávno popsala ssheeni.

Pro přiblížení a návrat do počátečního a z konečného bodu našeho cestování s Alitalií byly zvoleny lety ultra- a lowcostem přes Barcelonu. Nic extra hodného zaznamenání, jen po cestě jsem myslím viděl slavné horské letiště Courchevel, známé svým nebezpečným přiblížením a krátkou (525 m) dráhou, ke všemu se sklonem 18,5 %.
GVA-FCO, Alitalia (AZ577)
Airbus A319, EI-IMF
695 km, 1:11 hod


Pro účely reportu začíná tedy cesta na ženevském letišti. Bylo nádherné slunečné podzimní odpoledne, kolem krásný výhled na zasněžené hory, a tak jsem se šel aspoň trochu projít okolo letiště.
Na letištích mě vždycky dost zajímá, jaké mají věže, rád si prohlížím fotky nevšedních letištních věží. Tady je tedy věž ženevského letiště, dříve známého jako Cointrin.
Za kontrolou se toho už moc nedělo, jen se rychle setmělo a na monitorech pouštěli jednu reklamu na švýcarské hodinky pořád dokola (rozuměj do zblbnutí).
A víc jak hodinu před odletem našeho letu pak už přijelo z Říma naše letadlo s černým čumákem.
Posádka po cestě avizovala snack; ten, jak se později ukázalo, měl 24 gramů.
Před přistáním jsme pak dlouho letěli kolem rozlehlého osvětleného Říma, abychom pak udělali obrátku o 180 stupňů a zařadili se do jedné ze dvou šňůr přistávajících letadel. Let z Ženevy do Říma byl mým dvěstěpadesátým.


FCO-GIG, Alitalia (AZ577)
Airbus A330-200, EI-EJJ
9 183 km, 12:01 hod

V Římě jsme měli na přestup tři a půl hodiny, přesunuli jsme se z terminálu 1 do terminálu 3 a pak automatickým vláčkem do satelitního terminálu, kde jsme si dali večeři a pak očekávali nástup do letadla.

Alitalia má 12 Airbusů A330-200, z toho 10 nových, a pojmenované je má po italských malířích. Do Ria jsme tak letěli Caravaggiem a na zpáteční cestě pak Tintorettem.
V A332 mají nové bezpečnostní instrukce animované a tlumočené do znakové řeči.
Italský i anglický text ovšem čte tentýž hlas; nevím, ale přeci jenom by možná nebylo od věci, kdyby si na oba jazyky najali rodilé mluvčí. Ještě upozornili cestující v jejich třídě Magnifica, že mají v sedadle airbag.

Trasy z Evropy do Ria budou patřit asi k těm nejdelším pravidelně obsluhovaným Airbusy A330-200, náš let byl skoro plný, a tak jsme potřebovali skoro celou dráhu, než jsme se vznesli a to ještě pěkně líně.

Po startu jsme dostali pití a tentokrát dvacetigramový balíček krekrů s nějakou historkou na obale a pak následovala večeře. Na výběr bylo krůtí nebo lasagne.
Nebylo to špatné. Z vín nalévali jakési obskurní Bílé z Benátek anebo Červené z Benátek. Posádka byla celkem v pohodě, jen jeden letušák, tak těsně před padesátkou, byl protivný.

Ten den to byl už můj čtvrtý let, tak jsem toho cestování měl celkem dost a to ještě pořád hodně chybělo.
Po večeři se mi podařilo s mírnou pomocí usnout (přišel vhod polštářek a deka, které jsme měli na sedadle) a spal jsem skoro až do snídaně.
Začali jsme klesat a pak se pod námi objevilo letiště s dvěma dráhami a dvěma polokruhovými terminály,
dál dlouhatánský most a ještě dál pak charakteristická krajina našeho cílového města.
Nad letištěm jsme ovšem letěli pořád v 21 tisících stop, tak jsme za stálého klesání pokračovali ještě pořádný kousek ve směru letu, otočili se a nad městem přistávali.
U Alitalie cestující taky mohou sledovat záběry z kamer na letadle.
A náš stroj po přistání v Riu na letišti Galeão.
Před námi přistálo jumbo Air France, a tak byla na pasové kontrole pořádná fronta a moc to neodsýpalo. Bavili jsme se, že za chvilku odtud zase poletíme dál, k vodopádům Iguazú, a přišla i řeč na to, jak tam poletíme. Říkám, že tam letíme GOL a zpět TAM. Trošku jsme tuto situaci při tom zdlouhavém čekání rozvíjeli a připadali si pak jako ve scénce Včera, dnes a zítra a V sobotu večer a v neděli ráno. Nakonec jsme se dostali do Brazílie po tři čtvrtě hodině stání ve frontě.

Jako první mě celkem rozladilo, že mi žádný z bankomatů na letišti nechtěl dát reály, a vypadalo, že stejný problém nemám jenom já. Stejná situace se pak opakovala i ve městě, ale uklidnilo mě, že se mi podařilo vyměnit. V jedné směnárně mně sice chlápek nabízel kurz o 22 % horší, zatímco hned o pár domů vedle mi eura vyměnili za přesný střed, což mi taky přišlo podezřelé. Ale peníze jsem pak bez problémů udal. A bankomat ochotný dát mi peníze jsem našel až za víc jak 24 hodin, náhodou ve stanici metra Botafogo.

Ale zpět na letiště. Cesta z něj kolem favel je pro řadu cestujících asi pořádný šok hned na začátek.
První část našeho pobytu jsme věnovali nejznámějším plážím a botanické zahradě.
To je Ipanema. Nebylo moc hezky a na pláži moc lidí nebylo, koupalo se jen pár odvážlivců. Na internetu jsem našel, že voda měla mít 22 stupňů, ale já jsem měl pocit, že musím umrznout, když jsem tam strčil nohu.


GIG-IGU, GOL Linhas aéreas inteligentes (G31756)
Boeing 737-800, PR-GUD
1 182 km, 1:46 hod

Ani ne za dva dny jsme se opět vydali na letiště Rio de Janeiro/Galeão–Antonio Carlos Jobim International. Už tak nepříliš povzbudivou cestou jsme měli ještě velmi nepěkný zážitek. Na silnici nedaleko před letištěm byla dlouhá zácpa, posléze se doprava sbíhala ze tří do jednoho pruhu, a když jsme zúženým místem pomalu projížděli, hned jsme se dozvěděli příčinu dopravního omezení – z okna autobusu jsme viděli pořádně pomačkané auto, venku stojící otřesené lidi a hlavně jen těsně vedle nás kusem igelitu ledabyle zakrytého mladého motorkáře, byl vidět jeho zakrvácený obličej.

Na letišti jsme se s menšími těžkostmi odbavili v samoodbavovací oranžové budce společnosti GOL – při zadávání čísla pasu se totiž vždycky odbavení zaseklo. Ochotný mladík z aerolinky nám poradil, že jako doklad máme vybrat identifikační kartu místo pasu, a pak už to fungovalo. V tu dobu se odbavovala celá řada letů společnosti GOL, a tak jsme ve frontě na odevzdání zavazadel stáli skoro tři čtvrtě hodiny. Zajímavé, že za námi se už fronta moc netvořila, respektive ubývala.

Měli jsme čas, a tak jsme si dali před kontrolou ještě něco v takové ušmudlaném podniku, jediném s výhledem na plochu. Byl celkem provoz, takřka výhradně byla ale vidět letadla společností GOL a TAM.

Náš let byl skoro plný. Měli jsme rezervovaná sedadla A, pak jsem zjistil, že Rio bude po startu asi vidět z pravé strany letadla, ale už se mi nechtělo místa měnit, když už nebyla k dispozici za sebou. Stejně pak bylo tak oblačno, že by asi stejně nic nebylo vidět. Při pojíždění od Terminálu 1 jsme projeli kolem odstavených dálkových letadel
a při startu jsme vznesli na úrovni Terminálu 2 se zaparkovanou A340 Lufthansy a velkými letadly společností TAM, TAP a US Airways.
Místa na nohy jsme měli celkem dost. Zaujalo mě, že skoro každý si něco kupoval – palubnímu personálu trvalo hodinu, než přejeli letadlo, i když to bylo jen s jedním vozíkem. A to přitom ještě zřejmě dávali na požádání vodu zdarma.

Oblačnost, do které jsme vletěli hned po startu v Riu, se postupně začala protrhávat a při klesání jsme už viděli i krajinu, nejprve prales a pak se pod námi objevila přehrada Itaipú, ležící na řece Paraná na hranici mezi Paraguayí a Brazílií.
Její hráz měří přes 7 km a má výšku 196 metrů, a je na ní vodní elektrárna s nejvyšší produkcí energie na světě – pro představu zhruba jako sedm Temelínů.
Ale to už jsme přeletěli velké město Foz do Iguaçu, objevila se pod námi nádherná zeleň a přistáli jsme na dráhu 14 místního letiště. Tady je věž.
Poprvé v životě jsem šel z letadla pod křídlem, jinak vždycky úzkostlivě staví bójky až pod konec křídla.
A ještě fotka při čekání na kufry našeho letadla, aerolinií, které se označují jako inteligentní.
Po zataženém a upršeném Riu bylo vystoupení na letišti Foz do Iguaçu jak pohlazení na duši – krásně modrá obloha, sluníčko (i když taky pořádně teplo) a všudypřítomná zeleň. Zbytek odpoledne jsme strávili s capirinhou u hotelového bazénu uprostřed tropické přírody. Měl jsem rezervovaný stejný hotel jako ssheeni, asi kilometr od letiště a vstup do brazilské části byl kilometr na druhou stranu.

Další den jsme se vydali na argentinskou část vodopádů. Nám formality při vstupu do Argentiny netrvaly zdaleka tak dlouho, asi za pět minut se náš průvodce vrátil a pokračovali jsme do národního parku. Argentinská strana je větší, byli jsme tam skoro celý den, a stejně jsme nestihli všechno. Vodopády jsou úchvatné.
Hlavní atrakcí je cesta po lávkách přes řeku až k samotnému Ďáblovu chřtánu, největšímu vodopádu.
Nejen přírodní scenérie byly zajímavé, ale i život v parku:
Tukani, nosáli,
někteří pěkně odrzlí,
a třeba neuvěřitelné množství všudypřítomných krásných motýlů (i když z blízka je to stejně pořád jenom škaredý hmyz).
Brazilskou stranu, kam jsme se vydali následující den, člověk projde mnohem rychleji. Je zde vidět do Argentiny
a dá se dojít k Ďáblovu chřtánu tentokrát po lávce zespodu.
A nedaleko vchodu do brazilské části národního parku je i Ptačí park, který taky stojí za shlédnutí.
Klidně bych v oblasti ještě jeden den vydržel, bylo tam nádherně, ale už jsme museli zpátky do Ria.

IGU-GIG, TAM (JJ3186)
Airbus A320, PR-MZJ
1 182 km, 1:43 hod

Letiště IGU je celkem malé, hala po bezpečnostní kontrole s výhledem na plochu je tak pro cestující jednoho letadla a je v ní pár obchůdků a bar.
Povšimněte si krabice na kontrolu příručních zavazadel dalšího nízkonákladového dopravce (zřejmě nízkonákladovějšího) – společnosti Webjet. Teď jsem se ale dočetl, že GOL chce svoji nízkonákladovou pobočku Webjet, létající hlavně se staršími Boeingy 737-300, uzavřít.

Náš let TAM měl ale už po ránu zpoždění asi půl hodiny a tak, když letadlo přiletělo, na zemi už byli všichni připravení, aby se mohlo co nejrychleji vydat na další cestu.
A skutečně, všechno proběhlo velmi rychle – vyložení a naložení zavazadel, úklid, výstup cestujících a nástup nových, fotografujících si letadlo,
natankování – od přistavení schodů k vytlačení přesně 24 minut.

Tentokrát jsme seděli na sedadlech F, to kdybychom chtěli možná něco vidět v Riu, ale aspoň jsme ještě naposled viděli těsně po startu vodopády Iguazú.

TAM nám rozdal na první pohled efektní snídani,
ze které se díky množství obalů vyklubal asi nepříliš ekologický balíček dehydrované stravy.
Možná by měli v takovém případě nabízet víc tekutin než jenom jeden kelímek.

Hned poté, co jsme začali klesat, jsme vlétli do oblačnosti, které sahala skoro až k povrchu zemskému – jak jsem se dočetl, když jsem pak na hotelu studoval meteorologické podmínky v době našeho přistání, oblačnost s takovým vertikálním rozsahem by se mohla nazývat nimbostratus, česky dešťová sloha.

Před přistáním jsme s napětím sledovali, jestli se nám náhodou kolem okýnka nemihne Kristus Vykupitel – vím, že se letí podle přístrojů, ale když si člověk v tom mlíce, ve kterém letí, představí všechny ty homole, které jsou všude kolem… Taky jsem se dočetl, že když piloti nemají žádné vizuální reference, že to pro ně představuje větší psychickou zátěž. Našel jsem si, že v době našeho přistání byla dohlednost 4 000 m a výška základny nejnižší význačné oblačné vrstvy, což je, jak jsem se poučil, výška základny nejnižší vrstvy oblačnosti nad zemí nebo nad vodou pokrývající více než polovinu oblohy, byla jen tisíc stop.

Přistáli jsme a samozřejmě jsme nic neviděli, a protože jsme přistáli na vzdálenou dráhu a při pojíždění jsme zastavili, abychom dali přednost jiným letadlům, cestující to pochopili jako signál k tomu, aby hromadně vstali a začali si vytahovat svoje věci z binů. Upozornění od letušek nepomáhalo, až je musel nakonec okřiknout kapitán z kokpitu. K terminálu jsme to v tu chvíli měli ještě kus cesty.
Cesta z letiště zase trvala dlouho a počasí bylo, že by ani psa ven nevyhnal – celé odpoledne silně pršelo a trochu mi to připomnělo, jak jsem byl čtyři dny na Koh Samui a za 72 hodin napršelo to, co v Česku za tři čtvrtě roku. Ten den se už nedalo jít ven, naštěstí večer pršet přestalo.


A tak jsme v dalších dnech stihli z Ria to nejdůležitější. Třeba známou Cukrovou homoli, kam se jede dvěma lanovkami. Prostřední zastávka je na 220 m vysokém kopci Urca, kde mají heliport, a odkud už je hezký výhled.
Vrtulník se nakonec objevil (v dálce most Rio-Niteroi, nejdelší most na jižní polokouli, a blíž pak letiště Santos Dumont)
(to je chlebovník?) a přistál.
Ale byl tam i zajímavý život.
Z Cukrové homole, z výšky 396 metrů, je potom krásný výhled na město, pláže, třeba na Copacabanu,
ale i na to, co mě velmi zajímalo.


Letiště Santos Dumont

Letiště Santos Dumont je druhé velké letiště v Riu. Je zajímavé svým náročným, dech beroucím přiblížením nízko nad pláží Botafogo a kolem Morro da Urca a Cukrové homole na dráhy 02, a tím, že delší dráha má jen 1 323 metrů.

Je krásně vidět z obou kopců.
Překvapilo mě, jaký je tam provoz. Používaný směr byl ale opačný, 20, a tak jsem místo přistání nízko kolem nás viděl starty, kdy letadla hned točila doleva, aby se vyhnula Cukrové homoli.
Kdo na předcházejícím obrázku viděl letadlo, má bod.

Přistání na dráhu 02R jsem ale naštěstí viděl aspoň následující den zespodu, z pláže Flamengo, kdy byl chvíli v používání směr od Cukrové homole.
Někteří to ale nebrali tak nízko.
Letiště má nový odletový terminál,
ale přílety jsou pak v tom původním, starém, který vypadá stejně letitě jako velká část budov v Riu.


Nemohli jsme se v Riu nevydat i na Corcovado s takřka čtyřicetimetrovou sochou Krista Vykupitele ve stylu art-deco, postavenou v letech 1922-1931. Naštěstí jsme se trefili, když nebyla zrovna v nízké oblačnosti.
Je odtud nádherný výhled, a to bylo zataženo a opar.
Člověk ale opravdu nemůže očekávat, že tu bude sám. My jsme tam byli současně s adolescenty, kteří se z ničeho nic postavili pod sochu a krásně zazpívali.
Jak jsme z Corcovada odcházeli, zatáhlo se tam nahoře a začalo pršet, takže jsme měli štěstí, že jsme naši návštěvu hezky vystihli. Zpátky jsme se zastavili ještě ve městě, mimo jiné u 75 metrů vysoké Metropolitní katedrály svatého Šebastiána se zvonicí, postavenou v letech 1964 – 1979, kterou jsme viděli už z Morro da Urca a Cukrové homole.
FCO-GIG, Alitalia (AZ673)
Airbus A330-200, EI-EJN
9 183 km, 10:29 hod

Poslední den zbývalo počtvrté absolvovat tu hroznou cestu mezi městem a letištěm – tentokrát ale kupodivu nikde nebyla zácpa, a tak jsme tam byli neuvěřitelně rychle, asi za půl hodinky. Je taky pravda, že řidiči jezdí hrozně, jak kdyby vozidlo ukradli. Venku jsem si vyfotil ještě omšelou věž, která názorně ilustruje, jak asi vypadá celé letiště, a vydali se dovnitř.
Na letišti jsme tak byli už necelé čtyři hodiny před odletem, ale již se začalo schylovat k odbavení a začínala se i tvořit fronta cestujících. A v tu chvíli přišel mladý český pár a suverénně se postavil na začátek fronty; myslím ale, že je nakonec nespokojení spolucestující aspoň částečně odkázali do patřičných mezí. Odbaveni jsme přešli přes kontroly, dostali jsme opět do pasu nenápadité razítko obsahující pouze tenký hranatý rámeček, text Polícia Federal Brazil a datum, a vydali se prozkoumat prostor za kontrolou a zabavit se do odletu. Na letišti, aspoň v terminálu 1, toho moc není – o patro výš byl jeden otevřený a jeden zavřený duty free shop, obchod s nějakými suvenýry a pult baru/občerstvení nevalné úrovně s hliníkovými stoly a židlemi bez jakéhokoli denního světla. Ale salónek za oknem vypadal slušně. S námahou jsme z omezené nabídky baru vybrali jídlo, abych to shrnul, kulinářský zážitek a kultura za pět set. O patro níž, odkud se odlétalo, byl jen pult s časopisy a knihami a jedno malé občerstvení.
Výhledu na plochu částečně bránila chodba mezi okny a prostorem pro cestující, ale i tak jsme i viděli, jak nám přitáhli naše letadlo.
Říkal jsem si, jestli to náhodou není to, které jsem viděl v červenci v Toulouse na posledních testovacích letech před předáním, ale to bylo až to následující; toto naše bylo půl roku nové. Nějak jsem byl rád, že už poletím zpátky do Evropy.
V pošmourném počasí jsme najeli na osvětlenou dráhu 33, dojeli na její konec a otočili se, abychom využili celé její délky, ale tentokrát jsme se nezvedali tak ztěžka – přece jenom let trval kratší dobu a nebyl zdaleka plný.

Po dvaceti gramech slaného pečiva následovala večeře, opět bylo na výběr drůbeží a lasagne a opět se to dalo jíst.
Po večeři jsem se ještě stylově podíval na film Woodyho Allena To Rome With Love a pak se snažil usnout. Tentokrát se mi to ze začátku moc nedařilo, nějak jsem si totiž přeseděl sedací nerv a brněla mě noha, ale nakonec jsem zabral.

Ráno jsme dostali snídani,
a pak ještě za tmy přistáli na letišti Fuimicino.
Na hlavním římském letišti, kde skončilo naše cestování s Alitalií, se zrovna nějak nedostávalo pracujícího úklidového personálu, a tak to tam všude vypadalo asi takto:
A co závěrem?

• Že jsem se díky tarifu Alitalie podíval do Ria a k vodopádům Iguazú dřív, než bych si za normálních okolností naplánoval. Let v jejich novém Airbusu A330 byl celkem příjemný, dojem kazily jen velmi levně chutnající víno a džus ke snídani. Nepotkalo mě žádné rušení letů ani změna, a tak bych si možná klidně zase někdy za podobnou legrační cenu lístek do jejich loterie koupil.

• Sice jsme neměli vůbec hezké počasí, ale i tak je Rio de Janeiro nádherné. Řekl bych ale, že jen seshora. Taky jsem našel stránku, která říká, že je Rio krásné jen díky přírodě, a člověk si na ní může vyzkoušet, jak by vypadalo bez té hezké krajiny.

• Letiště Galeão v Riu jsem vyhodnotil jako asi nejškaredější letiště, na kterém jsem doposud byl. Navíc cesta z něj do města je celkem hrozná, a tak bych na cestování po Brazílii příště asi raději zvolil druhé letiště, Santos Dumont, i kdyby to mělo znamenat let s přestupem a dražší letenku.

• Ale vodopády Iguazú jsou naprosto úžasné, ohromující a překrásné.


Tak, a tímto pro letošek s reporty končím, už mě čeká jen cesta domů na Vánoce a zpátky, která za zprávu doufám stát nebude. Přeju dopředu hezké Vánoce a všechno dobré v roce 2013.

Špicový report

Pěkně napsané, né moc rozvláčné, ale přitom hodně detailů.

To v tom srdíčkovém obalu je co?

Děkuju!

V tom obalu byl (plastový) příbor s ubrouskem a vlhký ubrousek.

nádhera, tam se musím taky jednou podívat!

Opět se potvrdilo, že na reporty pavlapmi se vždy těším oprávněně. Jako vždy - paráda a díky!

Pěkně jsem si zavzpomínal na Rio, měl jsem tam podobné počasí a mám na něj i podobný názor, tedy že to je úchvatné město, ale jen seshora, i když trochu s nadsázkou. Rozhodně stoí za návštěvu.

Jen škoda, že jsi nevyužil letiště SDU, start proti Cukrové homoli je opravdu zážitek.

Krásně nakažlivý report a moc hezké fotky, díky. Připomněl jsi mi místa, kam jsem si říkal, že se vrátím znovu až ve stáří. Místo toho se už teď začínám poohlížet po tarifech. "Ještěže" teď AZ své multicity po japonském průšvihu narovnala, jinak by Ježíšek zůstal sotva v trenýrkách...

Co se favel v Riu tyce, ty, co jsou mezi letistem a mestem, nejsou ani zdaleka ty nejhorsi, ale jsou dost osklive na to, aby cloveku, co je v Brazilii poprve, dost pokazily prvni dojmy. Mnohem horsi ale jsou jizni favely - Sao Conrado, Rocinha nebo zname Mesto bohu - Cidade de Deus.

Co se vodopadu tyce, lepsi je opravdu argentinska strana, tam je co delat treba i dva dny a i ve vnitrozemi jsou zajimava mista k navsteve (napr.ametystove doly nebo ruiny starych jezuitskych misii). Z brazilske strany je mimo vodopadu k videni uz jen prave elektrarna Itaipu - a pokud mate stesti a jsou otevrene prepady, je to i vetsi hukot nez samotne vodopady

Super report

Moc peknej report. Diky za nej!

Super report a krásný fotky, gratuluju k takovýmu bezva výletu. Už je to dlouho co jsem byl v Brazílii, nicméně je to jedna z nezapomenutelných zemí co jsem kdy navštívil. Rio je bezva, i když se na něj lépe kouká zhora (cukrová homole, kristus) než zdola z pláže kde je to trochu zašlá sláva (podobně jako Acapulco) a věčný strach o peněženku. Iguazu vodopády jsou místo kam se chci někdy vrátit. Je dost profláknuté co (údajně) při návštěvě Iguazu prohlásila kdysi Eleanor Roosevelt, ale něco na tom bude. Když je dost vody tak je to úžasná podívaná. Hraniční trojmezí nabízí unikátní možnost navštívit v relativně krátkém čase tři země. Vedle Brazílie a Argentiny ještě Paraguay. My jsme vyrazili přes most pěšky do Ciudad del Este a byl to mazec, nicméně tuhle možnost doporučuju. Je to zase trochu jiný svět...

Pěknej report, hnedka mě navnadil na znovuzkouknutí Fast Five

Skvělý a čtivý report

Jak jste přežili hotel na Iguazu? Nebyla tam moc kosa?

Problém s bankomaty jsem sem zapomněla napsat, taky jsem to řešila. Chtěla jsem vybrat peníze na výlet, protože se mi nechtělo vracet zpátky do hotelu, ale bankomat mi nic nedal. Zkoušela jsem dvě nebo tři banky a nic. Přitom platit kartou šlo všude bez problémů.

Hlavně ale, že se výlet líbil

ssheeni: Od vaší návštěvy se asi dost oteplilo - přes den bylo kolem 30 a i v noci bylo teplo, takže v pohodě. Možná bylo i míň vody ve vodopádech, jak se dívám na tvoje fotky.

ssheeni píše: Problém s bankomaty jsem sem zapomněla napsat, taky jsem to řešila. Chtěla jsem vybrat peníze na výlet, protože se mi nechtělo vracet zpátky do hotelu, ale bankomat mi nic nedal. Zkoušela jsem dvě nebo tři banky a nic. Přitom platit kartou šlo všude bez problémů.

Tak to mi připomíná mojí anabázi před x lety kdy mi bankomaty s logem mastercard odmítaly vydat hotovost z mé mezinárodní mastercard karty. Kvůli tomu jsem se musel po týdnu vracet do Ria protože jenom Citi bank v Riu mojí mezinárodní mastercard kartu akceptovala. Říkali mi, že místní bankomaty akceptují jen karty vydané místními bankami. Ale předpokládal jsem, že to je už prehistorie a dneska to funguje bez problému. Ano, platit kartou šlo všude...