Fórum Airways.cz

Příprava na cestu a odlet
Za svých téměř 30 let života jsem procestoval kus světa, ale až do loňského podzimu jsem nikdy neopustil Evropu. A vzhledem k tomu, jak už tady v jednom trip-reportu také zaznělo, s přibývajícím věkem začaly přibývat i závazky, zdálo se, že v příštích letech se na tomto faktu mnoho nezmění.
Ale když mi řízením osudu přistála loni v září na účtu větší částka peněz, po chvilce váhání, co s nimi, jsem se rozhodl, že za ně podniknu výlet někam hodně daleko. A vlastně jsem hned věděl kam – Amerika a New York zejména byly na mém na rychlo vytvořeném pořadníku dálkových destinací jaksi automaticky na prvním místě.
Původní plán byl vyrazit tam až příští rok na jaře či v létě, až bude teplo, ale když jsem se začátkem října z rozpisu pracovních směn dozvěděl, že na konci listopadu mám plánovanou dovolenou, takříkajíc mi „ruplo v kouli“ a rozhodl jsem se vyrazit už v tento, turisticky naprosto neatraktivní čas, v naivní víře, že tím ušetřím za letenky a ubytování.
Hledání a nákup letenek trval asi týden a nakonec měl překvapivého vítěze – Turkish Airlines. Nabídli totiž nejen nejlepší cenu (cca 13 500 Kč), ale i nejlépe se strefili do mých časových požadavků – odlet co nejdřív po 18. hodině v pátek 22. listopadu, kdy mi končila poslední směna před dovolenou a návrat tak dva dny před 2. prosincem, kdy jsem měl opět nastoupit do práce. Byl v tom samozřejmě menší háček spočívající v devítihodinovém nočním přestupu v Istanbulu, ale jelikož jsem v Turecku ještě nikdy nebyl, nebral jsem to jako nevýhodu, ale naopak jsem se těšil, že si alespoň trochu prohlédnu město.
Od té chvíle do odletu zbývalo asi šest týdnů, během kterých se New Yorkem (a nejen jím) prohnala Sandy, mými horními cestami dýchacími slabší rýma a střední Evropou poněkud předčasná zima, která asi nejvíc udivila mé psy nezvyklé brodit se nejen čerstvě spadaným listím, ale i stejně čerstvě napadaným sněhem.
Nakonec došlo i k drobné korektuře mých pracovních plánů, jejímž výsledkem bylo, že jsem šel do práce naposledy už tři dny před odletem a hlavně až týden a půl po návratu, což se ukázalo být jako velice praktické, neboť jsem se z výletu vrátil nejen šťastný a spokojený, ale i celkem slušně nachlazený.
A pak přišel ten pátek 23., kdy jsem měl vyrazit na cestu. Nejprve jsem se ale vydal do místní knihovny udělat si on-line check-in. Po předchozích zkušenostech s NE, FR, EZY a zejména s AF, kde mi OLCI zabralo sotva pět minut (a to jsem ještě výběr sedadla konzultoval se serverem seatguru.com), očekával jsem, že nad tím strávím chvilku. Jenže chyba lávky, nejspíš kvůli cíly mé cesty jsem musel vyplňovat nějaký formulář (samozřejmě v angličtině), takže ani po půl hodině jsem s tím nebyl hotov. Napadlo mě, že holkám na přepážce by to trvalo sotva pár minut, ale už se s tím nedalo moc dělat. Odměnou za víc jak tři čtvrtě hodinové trápení mi byla jistota, že oba lety strávím na svých vysněných místech.
O pár hodin později, s vědomím, že mé letadlo už je na cestě z Istanbulu a v Praze přistane dokonce s předstihem (jak jsme jenom mohli žít bez flightradaru?) jsem se autobusem ČSAD Kladno nechal přepravit na letiště. Na přepážce jsem jen odevzdal kufr, jenž vážil patnáct kilo a pak ujistil sympatickou pracovnici Menziesu, že biometrický pas i ESTu mám a můžu v klidu vyrazit. Ještě před tím jsem si ale skočil na kafe a výborný zákusek do Starbucksu a s plným žaludkem jsem se vydal do tranzitního prostoru našeho největšího letiště.
23. 11. 2012 PRG-IST, TK 1770
18:45-22:15
A320, reg. TC-JPP
obsazenost J:? (někdo tam ale určitě seděl), Y: cca 65%
roztíratelnost másla: 9/10

Turkish Airlines používají v současné době v Praze gate A5. Osobně si myslím, že vzhledem ke své velikosti (či spíše stísněnosti), není pro tak renomovanou společnost moc vhodný, ale prý si ho vybrali sami. Na stojánce už parkoval čtyři roky starý Airbus A320, i když v původním itineráři byla psána B738. Ale z hlediska kvality to asi změna k horšímu nebyla. Obsadil jsem místo 6D, což bylo v uličce, první tři nebo čtyři řady byla bussines třída, mám pocit, že jsem mezi jejím osazenstvem zahlédl i některého z našich fotbalistů hrajících v Turecku.
Vnitřek letadla byl laděn do příjemné světlo-zelené barvy a první chvíli se zdálo, že jsou obsazena téměř všechna místa, ale pozdější výlet na toaletu ukázal, že v zadních řadách hustota obsazení poněkud klesá a v několika úplně posledních řadách mají lidé dokonce celou trojku pro sebe.
Pronásledováni bulíkem TVS mířícím do CDG jsme vyrazili na dráhu a zatímco jsem dochrupkával poslední oříšky, které nám už mezitím snaživé letušky roznesly, vznesli jsme se za úplné tmy nejprve směrem na západ a pak už očekávaným obloukem na jihovýchod. Samozřejmostí bylo airshow, trochu mně překvapila sluchátka, ale totálně mně dostalo tištěné menu a především výběr ze dvou jídel a široké palety alkoholických i nealkoholických nápojů.
Vybral jsem si „Grilled chicken medaillons“ a nelitoval jsem. Jako milý bonus byly ke všem jídlům nahřívané housky, před jídlem pak nahřívané ubrousky. Letušky dělaly několik kol s nápoji, já si dal dokonce i víno, které normálně nepiji, v důsledku čehož jsem přistání absolvoval nejen mírně opilý, ale hlavně s plným močovým měchýřem a jelikož nás dávali „do polí“, bylo to hodně nepříjemné první setkání s Tureckem.
Nicméně, v Istanbulu jsme přistáli přesně na čas po nádherném dvou a půl hodinovém letu, nejspíše doprostřed večerní přestupové špičky. Obdivuhodně rychle jsem se dostal na řadu na pasové kontrole a možná po deseti letech (ač jsem mezitím překročil hranice nesčetněkrát), jsem dostal razítko do pasu. Rychle jsem si vyměnil ve směnárně Eura za Turecké liry, o jejich existenci nebyli přesvědčeni ani mnozí mí přátelé, co byli v minulosti v Turecku na dovolené a pak…jsem poprvé, ale naštěstí naposledy zauvažoval, jestli spíš než v civilizované zemi tlačící se do EU jsem nepřistál někde ve třetím světě.
Napadlo mně to, když jsem byl krátce po opuštění tranzitní zóny obklopen stovkami, možná tisíci lidí všech věků, jenž tu v šíleném chaosu čekali na své příbuzné a známé, co přiletěli ze Saudské Arábie. Připomínalo mi to jednu scénu z filmu Bez dcerky neodejdu, nebo také atmosféru na koncertě Luneticu. Místní security jen s velkým vypětím udržovala alespoň úzký koridor, kudy se dalo tuto halu opustit.
Ale pocit, že nacházím se v zaostalé zemi, mně definitivně opustil, když jsem o pár minut později ve spodním patře parkovacího domu naproti terminálu objevil stanici lehkého metra, jenž mně odvezlo…skoro až do centra města.
Oni v Istanbulu na to šli trochu jinak, existuje tu už pár tras metra, jenže na sebe zatím vzájemně nenavazují, k tomu by mělo dojít k budoucnosti. A tak jsem zatím musel dojet na stanici Zeytinburnu a tam přestoupit na tramvaj, jež mně přes Bazar district, kolem synagog, nádraží Sirkeci, kde končíval slavný Orient Expres, i v tuto pozdní hodinu rybáři a trhovci zaplněný Galatský most, zavezla na svou konečnou Kabatas a přitom, při snahách ulovit alespoň nějakou použitelnou fotku a přes okno tramvaje nasát atmosféru onoho úžasně kosmopolitního města, jsem mohl tak akorát vzpomínat, jak jsem po zakoupení letenky plánoval, kterak toto město přes noc projdu křížem krážem a navštívím i jeho asijskou část.
Jenže určitá pohodlnost podpořená strachem z neznámého nyní zvítězila nad odvahou a touhou po dobrodružství a já hned po výstupu z tramvaje hledal (a posléze i našel) stanici podzemní lanovky, jejíž shodou okolností poslední spoj mně vyvez na náměstí Taksim, odkud mi buď v půl jedné, nebo v půl třetí měl odjíždět autobus zpátky na letiště.
Byla půlnoc, když jsem se z lanovky vyklopýtal na náměstí, jež je jedním ze středobodů Istanbulu a možná celého Turecka. Desítky autobusů odtud směřují do všech směrů a navzdory pozdní noční hodině to tu pořád žilo. Je mnoho měst, o kterých se říká, že nikdy nespí. Po téhle zkušenosti mám pocit, že v případě Istanbulu to platí stoprocentně.
Cesta autobusem zpátky na letiště trvala asi hodinu a byla příjemná. I v tuto hodinu bylo plánováno několik odletů a tak jsem bez větších potíží prošel přes pasovou i bezpečností kontrolu a pak jsem se na alumatce utábořil u jednoho z gatů. Chtěl jsem alespoň na čtyři hodiny usnout, ale nějak se to nedařilo. Očima posouval jsem hodiny a budil se při každém šramotu, o slovo se hlásila únava, jež však ještě nebyla tak silná, aby mně odeslala do říše snů.
Ve čtyři ráno jsem to už nevydržel a došel jsem si nejprve na snídani do Starbucksu a pak se s kelímkem kávy toulal letištěm, jež se pomalu připravovalo na ranní špičku, jež zde začíná asi v půl osmé.
Byl jsem svědkem hádky pozemního personálu s jakýmsi kravaťákem, jež nestihl ranní odlet Lufthansy do Frankfurtu, práce úklidové čety i přistání prvních dálkových spojů Turkish Airlines kolem půl šesté, jež jeden za druhým sedaly zatím do úplné tmy. To už jsem byla ve svém gatu, podroben výslechu místní ochranky a jelikož jsem u něj zjevně uspěl, nečekalo mně, na rozdíl od mnoha mých spolucestujících, dodatečné osahávaní. Netrpělivě jsem přecházel sem a tam a sledoval plnící se odletový gate, než úderem sedmé zaveleli k nástupu.
Pokračování za chvíli

24. 11. 2012 IST-JFK, TK 3
07:25-11:25
B777-300, reg. TC-JJG
obsazenost J:? ,Y+?, Y: cca 95%
roztíratelnost másla: 9/10

Dva choboty, jeden do předních dveří pro bussines, druhý do těch pro střední pro economy plus a normální economy. U dveří stáli šéfkuchaři jak z té jejich reklamy. Bussines jsem neviděl, ale sedačky v economy plus by si leckterá aerolinka dala o třídu výš. Moje sedadlo bylo skoro až na konci – 49K, u okna, vpravo ve směru letu. Za mnou ještě jedna trojka a pak dvě „dvojky.“ Jinak TK má v tomhle letadle v economy sympatické rozesazení 3-3-3, díky čemuž se do letadla vejde „jen“ 337 lidí.
Vedle mě bylo jedno z mála volných míst, sedačku obvedle pak obsadila milá dáma s tureckým pasem, s kterou jsem se, a to je s podivem, za celých jedenáct hodin letu nedal do řeči. Mohla za to totiž jedna věc – skvělá a po celou dobu letu bezchybně fungující IFE, jež vedle pohledu ze dvou kamer nebo airshow nabízela nepřeberné množství her, filmů, seriálů, dokumentů anebo propagačních šotů aerolinek.
Oficiální odlet byl v 7:25, na start jsme šli před osmou. Zejména pohled ze spodní kamery na probouzející se Istanbul byl naprosto úžasný. Jen tak v tichu jsem seděl a vychutnával jsem si svůj první start ve wide-body.
Už na předchozím letu z Prahy na mně TK udělaly hluboký dojem, nyní ho ještě vylepšily. Sotva letoun vystoupal do letové hladiny, začaly se činit letušky – tištěné menu, nahřívané ubrousky a hlavně amenity kit v krásné plechové krabičce, kterou jsem ovšem při zpáteční cestě ztratil. Polštář a deku našel na svém sedadle každý už při nástupu.
Asi hodinu po startu se podávala snídaně. Základ tvořily vajíčka s rajčetem, k tomu ovesná kaše, s kouskem ovoce, malý zeleninový salát a nahřívaná houska s ideálně roztíratelným máslem a džemem. Na pití co kdo chtěl, výběr byl více než bohatý.
To už letadlo u Sarajeva z plánovaného severozápadního směru uhnulo víc na západ a po přeletu Jaderského moře, severní Itálie a krásně zasněžených Alp se vydalo nad Francii. Evropu jsme opustili někde nad Nantes, ale to už jsem vnímal tak napůl. Sotva totiž letušky sklidily nádobí po snídani, rozdaly každému dvě půl litrové lahve s vodou a vyhlásily noční klid, spočívající v přepnutí světel na noční režim a v důsledném vyžadování stáhnutí stínítek. Vzhledem k časně rannímu odletu a velkému množství tranzitních cestujících bylo jasné, že v letadle se nachází jen dva druhy lidí – ti, co minulou noc spali málo a ti, co nespali vůbec. Ostatně plno těch druhých usnulo sotva dojedlo snídani.
No a i já jsem se pokusil spát, s rouškou přes oči a dekou přes nohy a jen občas jsem nakouknul do airshow, abych se přesvědčil, že přelet Grónska ani Islandu se opravdu nekoná. V jakémsi polospánku jsem vnímal občasné turbulence a ze všeho nejvíc mi to připomínalo jízdu autobusem po dálnici.
První dvě, možná tři hodiny byl noční klid opravdu důsledně dodržován, nicméně časem se počet těch, co třeba koukali na nějaký ten film na IFE, pomalu zvyšoval. Stejně jako se s přibývajícím časem zvyšoval počet jedinců, co se vydaly do zadní kuchyňky, kde bylo k dispozici pití a i menší občerstvení. V jednu chvíli tam fungoval i cosi jako debatní kroužek mezi letuškami a cestujícími.
Let neutíkal, ale řekl bych, velmi příjemně neutíkal. Když omrzel mně spánek, vrhl jsem se tak jako mnoho jiných do prozkoumávání možností IFE, nejvíc času jsem asi strávil nad tetrixem a fotbalem. Jen mně trochu zarazilo, že při hraní fotbalu bylo možné si vybrat celou řadu reprezentací, ta turecká mezi nimi, na rozdíl od české chyběla. Na palubě tureckých aerolinek docela trapas.
Snad ještě před dosažení kanadských břehů letušky noční klid ukončily a začaly rozdávat oběd. Výběr byl opět ze dvou variant, já si vybral nějaké maso s rýží, k tomu pudink, zeleninový i ovocný salát a samozřejmě nahřívaná houska. Vše naprosto delikatesní. K pití tentokrát colu, ač jí mám od zubařky výslovně zakázanou, ale před obávanou imigrační kontrolou jsem chtěl být fit.
Nad americký kontinent jsme vletěli jižně od New Founlandu a já si od té chvíle let užíval ještě víc než předtím. Díky svému sezení napravo ve směru letu jsem mohl vidět do kanadských i amerických dálek a zejména pohled na město Boston, jež jsem měl v rámci tohoto výletu také navštívit, byl impozantní.
To už jsme ale kolem new yorských předměstí a Long Islandu klesali na přiblížení, mně se dokonce podařilo z relativně malé výšky vyfotit zdejší MacArthurovo letiště.
Přesně podle letového řádu, v 11:25 místního a 17:25 středoevropského času jsme dosedli na JFK. Přivítala nás zatažená obloha, ale jinak relativní klid. Když letadlo zastavilo, lidé se navzdory příkazů letušek jako jeden muž zvedli a začali si brát své věci. Kdo však, tak jako já, nechal na své obrazovce puštěný záběr z kamer, uviděl, že jsme nezastavili na stojánce, ale kdesi „v polích“ a na stojánku nás dotlačí push-pul vozítko, které se k letadlu právě blížilo.
O chvíli později jsem poprvé v životě vstoupil na území Spojených států Amerických. Byl to velký skok pro mě, ale naprosto bezvýznamný pro lidstvo.

Pobyt v Americe
Přistáli jsme na terminál 1. O imigračním na JFK kolují nejen tady na fóru strašné historky a to v zásadě dvojího druhu. Jednak o úřednicích, kteří vás bez mrknutí oka a sebemenšího důvodu můžou poslat domů a jednak o neskutečných mnohahodinových frontách. Mám pocit, že ty první historky šíří Ti, co na JFK ještě nebyli a zatímco ty druhé Ti, co už tuhle zkušenost za sebou mají. Já se bál obého, ale jak se ukázalo, naprosto zbytečně.
Přiletěli jsme totiž dávno před vlnou letů z Evropy, u terminálu jsem vlastně viděl evidentně už dlouhou chvíli zaparkovanou triplsedmu AF, doubledecker Korejců a nějaké letadlo Saudie, ve frontě na imigrační jsme však cestující z těchto letů už nepotkali. Vlastně víc času než v ní jsem strávil v jakési chodbě snahou napsat smsku domů a jelikož jsem se s tím telefonem teprve učil, tak mně po chvíli předběhla posádka i z mého letu. Až později jsem si uvědomil, že až právě do této chodby někdy sahají ony mnohahodinové fronty na imigrační. Já už našel jen pár desítek lidí srovnaných v beltwayích kousek od pasovky a po té, co jsem se s paní, která měla pomáhat přilétávajícím turistům, shodnul, které formuláře coby cestující s ESTOu mám vlastně vyplnit (jen celní deklaraci), bylo jen otázkou pár minut, než na mně přišla řada.
„Tak co Petře, jsi tu pracovně nebo na prázdninách“, přivítal mně familiérním tónem úředník na přepážce a mě bylo jasné, že domů dneska nepoletím. V podobném duchu jsem mu přisvědčil, že nikoho v New Yorku neznám, hostel mám rezervovaný, pracovat tu rozhodně nehodlám a za pár dní se zase vracím domů. Zatímco mi dával razítko do pasu, zažertovali jsme na téma, že studovat se dá vlastně celý život a já si vzápětí šel pro kufr. Měl jsem chuť v tu chvíli vyskočit dva metry vysoko. Kdybych tedy ovšem nebyl už celkem slušně unavený.
Posílen kouskem pizzy za 2,50 jsem se vydal na Airtrain. Ubytování jsem měl hostelové části Gershwin hotelu, jež se nachází na „7 East and 27th Street“, jiná cesta než Airtrainem a metrem tedy nepřicházela v úvahu. Ve stanici Sutphin Blvd Archer Av JFK Airport jsem si koupil za 29 dolarů týdenní jízdenku na MHD, jež předurčila, že metro se stane vedle mých vlastních nohou mým výhradním dopravcem v NY.
Do hostelu jsem dorazil asi kolem druhé a pořádně jsem si užil ten výstup z metra uprostřed mrakodrapů.
Bylo příjemné sobotní odpoledne a já se po ubytování ve společném pokoji s další asi šesti cestovateli, jež podle lajblů na kufrech přicestovali nejspíše z Austrálie, vydal na první prohlídku města, zcela konkrétně jsem měl namířeno do míst, kde stála „dvojčata“. Jenže ve chvíli, kdy jsem si zase sednul v metru, pochopil jsem, že to nepůjde, neboť jsem téměř okamžitě začal usínat. Dobře jsem tenhle pocit ze svých předchozích výletů znal a věděl jsem, že si koleduji o malér.
Za padající tmy jsem tedy dojel k „dvojčatům“, udělal pár fotek jejich následovníků v podobě dokončovaných Freedom towers a po večeři v Burger Kingu se metrem vydal zase nazpátek. Zde mně od usnutí ochránila parta poněkud hlučnějších krajanů, kteří na svém oblečení propagovali město, odkud pochází. Ještě, že se ke mně nehlásili.
Hned po příchodu na hostel jsem (dokonce ještě v botách) usnul a probudil se za šest hodin, odpočatý a natěšený na celý další den.

Neděle 25. listopadu 2012 se do mé životní historie zapíše jako den, kdy jsem prošmejdil New York. Začal jsem kolem osmé jízdou metrem k South Ferry a po prohlídce nedaleké Wall Street jsem se s davem turistů a menšinou místních vydal trajektem na Staten Island. O tomto trajektu už tady padla zmínka mnohokrát, tak jen ve stručnosti. Je zdarma a má sloužit hlavně přepravě místních mezi Manhattanem a Staten Islandem. Jelikož je ale z něj skvěle vidět na Sochu Svobody a panorama Manhattanu, stala se z něj prvotřídní turistická atrakce.
Já jsem po výstupu na Staten Islandu nezamířil s turisty na zpáteční trajekt, nýbrž jsem následoval místní na nedaleký terminál MHD a kde jsem nasedl do vlaku Staten Island Railway, jež protíná celý ostrov. Záměr projet asi 23 kilometrovou trasu celou narušila jistá tělesná potřeba a tak jsem to ve stanici Old Town otočil nazpátek.
Následoval přesun opět trajektem a metrem k Empire State Building, kde, navzdory varování, se nekonala žádná fronta a já si v klidu vychutnal pohled na NY z výšky.
Po nutném obědě jsem poprvé pak oněměl úžasem, to když jsem vstoupil do úžasné odbavovací budovy železniční stanice Grand Central.
Po vycházce k budově OSN se oněmění opakovalo, tentokrát na Brooklyn Bridge.
Za přicházející tmy jsem navštívil Čínskou a Italskou čtvrt a pak Rockefellerovo centrum a den jsem zakončil procházkou po Time Square, kde jsem hledal (a nenašel) internetovou kavárnu Easy Internet kafe. A pak jsem musel jít hodně rychle spát, neboť další den mně čekalo brzké vstávání.

Letět z PRG na západ přes IST, to je sympatický úlet

K té rezervaci míst: já jsem asi dva roky zpět rezervoval sedačky prostřednictvim callcentra - nebylo by to snazší než přes net?

Když jsem si těsně po odeznění hurikánu Sandy kupoval na stránkách Megabusu lístek do Bostonu na 26. listopad, nějak mi uteklo, jak ošemetné datum to je. Byl to totiž začátek pracovního týdne po víkendu prodlouženém dnem díkuvzdání. Jinak řečeno, onoho rána cestovala snad polovina Ameriky.
Megabus neodjíždí z Porth Authority, nýbrž z „34. ulice mezi 11. a 12. avenue.“ Jinak řečeno z obyčejné ulice uprostřed staveniště. Krytá čekárna? Zapomeňte. Jen onoho ráno spousta front a mezi nimi mnoho pobíhajících, jež se snažili zjistit, odkud jede jejich autobus a zda už náhodou nedojel. Nakonec jsme s dvacetiminutovým zpožděním vyrazili i my. Ve dvoupatrovém spoji load faktor rovných sto procent, ve svých osmadvaceti letech jsem mezi cestujícími suverénně nejstarší. A nejspíš jediný nestudující.
Po čtyřech hodinách parkujeme v Bostonu na South Station, já přecházím do železniční části stanice, fotím si rychlovlak Acela a po výborné pizze se vydávám po „Freedom trail,“ cestě, kudy kráčela historie, jak se mi snaží vnutit průvodce.
Následování červených kachliček mně přestalo bavit už asi po deseti minutách, ale rozhoduji se cestu dokončit. Procházím si tak centrum města, kolem tržnice, přes nějaký most a kolem staré válečné lodi až na Bunker Hill, kde cesta naštěstí končí, já skáču do autobusu s místními školáky a metrem se následně přesunuji do centra.
Po odpočinku v místním mekáči se nejprve trolejbusoautobusem (jinak to nazvat neumím) přesunuji na místní Loganovo letiště, které jsem už viděl dva dny před tím z letadla.
Večer pak končím návštěvou Harvardu. Za tmy procházím se místy, kde studuje budoucí elita Ameriky. Musím říct, že mi mezi těmi budoucími prezidenty, ministry nebo soudci mi bylo dobře.
Při zpáteční cestě Megabus napravuje svou reputaci. Autobus je poloprázdný, jede na čas, v půlce čtyřhodinové cesty je pauza na kafe a nakonec nás kolem jedenácté večer vyhazuje nedaleko mého hostelu.
Úterý 27. listopadu byl jediný den mého amerického pobytu, kdy bylo venku ošklivě. Na konec listopadu celkem slušný výkon. Vstávám o trochu později než obvykle, takže si v metru užívám v plné síle ranní špičku. Mířím na Porth Authority, kde se snažím najít (a s pomocí paní na informacích i nacházím) autobus do outletu Jersey Gardens v New Jersey. Při čekání ve frontě na autobus zjišťuji, že elegantně oblečení manželé středního věku, co čekají za mnou, jsou moji krajané a dáváme se do řeči. Během následné jízdy si vyměňujeme informace a zkušenosti, když se však autobus vynoří z Lincolnova tunelu a my vidíme přes řeku panorama Manhattanu, náhle nemáme co říct.
Tenhle outlet je prý povinná zastávka, no já jsem tam jel koupit hlavně boty, co chtěla přítelkyně a i když je nakonec nemají, nevadilo mi to. V blízkosti tohoto outletu se totiž nachází letiště Newark a tak zatímco čekám na zpáteční autobus, sleduji (a pak už jen poslouchám, protože přes sněžení není nic vidět), letadla jdoucí na přistání.
Bavím se pak i pohledem na dvě dámy z Izraele, které, podle svých slov vidí sníh poprvé v životě.
Už sám se kolem dvanácté vracím do města a snažím stihnout to, co jsem nedal v neděli. Sníh se změnil v déšť, nicméně ani ten procházkám nepřeje, tak jen v rychlosti udělat si fotku rychle zase dál. Nádraží Penn Station, hotel Waldorf Astoria a pak i Carnegie Hall, abych věděl, kde že to vystupovala ta Vondráčková.
Na kraji Central Parku si kupuji deštník s logem NY. Prodavač a majitel obchodu v jedné osobě se mně ptá, odkud jsem. Když se dozví, že z Čech, tak hned říká „Čechy, ty já znám, to jsou dobří lidé“ a jmenuje Lecha Walesu. Na mojí poznámku, že to je Polák, si naštěstí hned vzpomene na Václava Havla.
Prší a tak Central Park beru jen krátce. Při snaze najít další stanici metra zabloudím mezi předměstské baráky, jak vystřižené z filmu Cesta do Ameriky. S přicházejícím večerem a prvními příznaky nachlazení (jež se však rozvinulo až těsně po příletu domů) se vydávám expresním spojem linky 7 do Flushing, prý skutečné čínské čtvrti. A skutečně, takovou koncentraci čínských obchodů všeho druhu jsem ještě nezažil.
Večer v hostelu mně čeká prázdný pokoj, všichni, co byli ubytováni se mnou, se už vydali na cestu domů, nikdo další zatím nepřijel. Rychle spát a přichystat se na vrchol mého výletu.

Když jsem se rozhodoval, kam si hlavně odskočit z NY, byl Washington D. C., slovy jedné reklamy „jasná volba“ (až později jsem se rozhodl i pro Boston). Chtěl jsem vyzkoušet i další ze symbolů Ameriky, tak jsem si koupil dopředu přes internet lístek u Greyhoundů. Mailoval jsem si dokonce kvůli tomu s jejich zákaznických centrem, protože při nákupu se musí zadat i americké telefonní číslo, jež pochopitelně nemám. Odpověď na můj dotaz přišla bleskurychle. Napsali mi, ať tam vyplním samé devítky. Jinak zpáteční jízdenka mně přišla v přepočtu asi na osm set korun, což za 2x4,5 hodiny v luxusním autobuse s wi-fi je docela slušná cena.
Odjezd v sedm ráno, jen na jízdence stálo, ať přijdu o hodinu dřív, neb ačkoliv mám zaplaceno, místo jisté nemám. Bylo to nakonec zbytečné, autobus jel uprostřed týdne poloprázdný. Opět jsme projeli Lincolnovým tunelem a výhled na panorama Manhattanu ve vycházejícím slunci byl ještě mnohem hezčí, než včera v poledne a za deště.
Autobus si to pak svištěl po dálnici a já napůl odpočíval a napůl si četl průvodce. Musím říct, že takhle pohodlné sedačky nemá ve svých autobusech ani Jančura.
Chvíli před dvanáctou jsme zastavili v jednom patře nadzemních garáží, což nebylo nic jiného, než autobusová část jinak vlakového nádraží Union station. Přítelkyně mně zdržela z domova zaslaným pokynem, ať vsadím Power Ball. Docela jsem se děsil, jak ve městě, jež je proslavené minimem služeb pro běžné lidi, budu hledat stánek s losy, ale jelikož se tentokrát hrálo o opravdu velké peníze (tuším, že v přepočtu asi o 11 miliard korun) a Amerika z toho trochu magořila, tak přímo v areálu nádraží jsem objevil stánky (no spíše stoly) hned dva. Vsadil jsem deset řádků po dvou dolarech a v letadle cestou zpátky jsem se dozvěděl, že jsem nic nevyhrál.
Pak už jsem se vrhnul do víru velkoměsta. Kousek od nádraží se nachází mohutná budova Kongresu, před nímž se akorát pilně pracovalo na stavbě tribuny pro Obamovu druhou inauguraci. Na Kongres navazuje dlouhý park zvaný The Mall, v jehož prostředku se tyčí Washingtonský Monument. S odhodláním u mě dlouho nevídaným jsem se pustil do cesty parkem. Počasí bylo přímo fantastické, nějakých osm stupňů a sluníčko.
Můj výlet dosáhl vrcholu asi ve 14:44 místního času, kdy jsem poprvé uviděl Bílý dům. Představoval jsem si velkou, zdaleka viditelnou stavbu, místo toho na mně zíral takový nenápadný barák uprostřed zahrady. Nestát u toho plotu skupina turistů, asi bych to přehlédl. Obešel jsem park, abych se tam dostal z druhé strany, a málem jsem dostal infarkt. Přímo před plotem totiž stál černoch středního věku, hovořil s nějakou ženou a pil kávu z kelímku. V první, druhé i třetí vteřině jsem si myslel, že snad vidím samotného Baracka Obamu a napadlo mně, zda jsem náhodou omylem nevlezl někam, kam nemám. Jelikož mně v následujících netrefila žádná kulka, ani mně nikdo nepřišel vyvést, evidentně to americký prezident nebyl. Rozrušen jsem byl ale ještě notnou chvíli.
Kolem památníku padlých v 2. Světové válce a slavného „Forrestova bazénu“, jak někdo na zdejším fóru překřtil Reflecting pool, jsem došel až k Lincolnovu památníku, kam Američané všeho věku chodí nabrat trochu vlastenectví.
No já se obrátil a kolem památníku Korejské války došel k nejbližší stanici metra, jež mně dovezla zpátky na Union station. Trochu mně mrzelo, že jsem nestihl Pentagon, naopak projet se tarifně snad nejsložitějším systémem podzemní dráhy na světě zase potěšilo moji šotoušskou duši.
Zpáteční cestu do NY obstarala společnost Petr Pan, což, jestli jsem správně pochopil, je nějaká dceřinka Greyhoundu. Sedačky o trochu (ale jen o trochu) míň pohodlnější než originál Greyhoudnu, ale load factor asi na 50 procentech, takže to nevadilo a já více méně celou cestu prospal.

Návrat domů
Přišel čtvrtek 29. listopadu a to byl čas vydat se domů. Hostel v centru Manhattanu jsem opustil asi v osm ráno a cesta metrem a Airtrainem na JFK mi trvala hodinu a půl. Je ale fakt, že jsem si nechal ujet dva spoje Airtrainu, zatímco jsem si přebaloval kufr. On díky mým nákupům přibral 15 kilo, tak jsem se nakonec rozhodl z něj udělat dva, když už tady byla ta možnost.
Odlet 12:55, v deset už byl check-in pochopitelně otevřen. Dal jsem dohromady 24 dolarů za zabalení obou mých kufrů, ale vzhledem k množství křehkých věcí v nich jsem to nepovažoval za vyhozené peníze. Check-in jsem si udělal už v hostelu, který tuto službu poskytoval zdarma. Jelikož jsem tentokrát nemusel nic složitého vyplňovat, byla to otázka chvíle. Nicméně paní na přepážce si vzala můj pas, a aniž bych jí o to žádal, vytiskla mi palubní vstupenky ještě jednou, tentokrát v klasickém formátu.
Kufry si tady neodebírali, jen je zvážili a olajblovali a poslali Vás s nimi naproti, kde byl rentgen a kde si je od Vás vzali.
Pak jsem poprvé v životě prošel body scannerem a ocitl se v útrobách terminálu. Na ploše mně hned zaujala A380 Korean Airlines, která podle letového řádu odlétala půl hodiny před námi. Poprvé v životě jsem viděl toho obra tváří v tvář. Krom cestujících těchto dvou letů se v terminálu objevovali i lidé míří linkou Aeroflotu do Moskvy, který odlétal v 14:10.
Ač naše letadlo přiletělo přesně na čas, bylo ohlášeno dvacetiminutové zpoždění kvůli pozdnímu příletu letadla, což jen potvrdilo mou myšlenku, že za hodinu a půl se prostě triplsedma otočit nedá.
29.11.2012 JFK-IST, TK 4
12:55-5:45
B777-300, reg. TC-JJH
obsazenost J:? ,Y+?, Y: cca 60%
roztíratelnost másla: 8/10

V čase pravidelného odletu začal nástup, tentokrát jen jedním chobotem. Přesně 2 roky a pět dní mladý stroj vypadal zevnitř úplně stejně jako jeho bráška, kterým jsem letěl do New Yorku. Obsadil jsem místo 48 C, tedy v uličce, neboť jsem si chtěl let užít a neotravovat nikoho, až budu chtít na záchod. Rychle se ukázalo, že load factor je tentokrát relativně nízký a zejména v zadních řadách jsou i celé volné trojky.
U okna seděla asi padesátiletá paní, podle oblečení nejspíš ze středního východu a během startu si potichu pozpěvovala. To však nebyl ten důvod, proč jsem si o chvíli později požádal o přesednutí. Ten spočíval v nefunkční IFE, respektive v tom, že když člověk začal hrát nějakou hru, tak prostě zamrzla. Přesednul jsem si proto na vedlejší volnou trojsedačku a tam se stalo to samé. To už se ukázalo, že podobný problém má více lidí a posádka se rozhodla IFE restartovat. Od té doby až do přistání fungovalo naprosto bezvadně a já hraním her strávil dobou polovinu letu.
Těsně před námi šly na start stroje společností Asiana a Korean Airlines, což jsem v té době bral jako znamení, kam se mám vydat příště. Trasu jsem už vnímal jen povrchně, nicméně z airshow jsem zjistil, že jsme to brali trochu severněji, než posledně a v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že dosáhneme i Grónska. Letěli jsme nakonec ale trochu jižněji.
Opět nahřívané ubrousky, pak amenity kit, tentokrát v podobě látkového pouzdra a samozřejmě tištěné menu. A chvíli po startu oříšky s džusem.
Večeře přišla opět asi hodinu po startu a byla naprosto výborná. Už ani nevím, jak se to jmenovalo, nicméně zejména ono hovězí nemělo chybu. Samozřejmě letušky po večeři udělaly ještě jedno kolo nápojů.
To už se ale venku setmělo, letěli jsme totiž proti času a zrovna jsme vlétali do noci. Letušky přizpůsobily osvětlení tmě venku, nějaké masivnější spaní se ale tentokrát nekonalo, vždyť podle amerického času bylo teprve pozdní odpoledne.
Nicméně Ti, co měli jako já nakonec celou trojsedačku pro sebe, se přeci jenom natáhli. Většina letu díky tomu probíhala ve velmi uvolněné náladě, kterou nepokazili ani místy siné turbulence, kdy letušky ze svých jump seatů musely velmi rázně usazovat pobíhající děti.
V poločase mezi večeří a snídaní jsem si došel do prostřední kuchyňky pro půlnoční svačinu v podobě džusu a dvou lehkých sendvičů a asi za půl hodiny, když v Praze bylo asi tři čtvrtě na jednu v noci, jsme nad Derry vletěli do Evropy. Zhruba v ose Liverpool – Ipswich jsme přeletěli Anglii a ocitli se nad kontinentální Evropou. Za hluboké noci jsme mezi Chebem a Třeboní přeletěli Českou Republiku a zhruba v té době začaly letušky podávat snídani. Vajíčka s rajčetem a dvěma druhy salátu neměla chybu, kávou snažil jsem se připravit na přestup v Istanbulu.
Krátce po půl šesté místního času (a půl páté našeho), za vzrůstající únavy všech přítomných, jsme šťastně přistáli v Istanbulu.

Byla to jak rána do hlavy, z poklidu letadla přejít do nitra jednoho z nejrušnějších letišť v Evropě. A nepomohl tomu ani fakt, že podle new yorského času bylo asi jedenáct večer. Ale v Istanbulu bylo časné ráno a letištní rozhlas hlásil přílet jednoho letadla za druhým. A fronta na tranzitní kontrolu, do které jsem se krátce po výstupu z letadla zařadil, postupně narůstala a v první fázi se ani moc nepohybovala.
A jaká to byla náhoda, že těsně za mě do ní zařadila skupina krajanů, vracejících se z Thajska. Raději jsem demonstrativně vytáhl pas, abych se i já náhodou nestal objektem jejich všetečného hodnocení a komentování všeho kolem. Nicméně, v první fázi jejich řeči byly vesměs k věci.
Frontu jsme brali jako cosi obtěžujícího, ale vzhledem k tomu, že většina jejích dočasných obyvatel měla do odletu dvě, tři či více hodin času, taková ta panika „pane bože, ono mi to uletí,“ v ní nevznikla. Ti, co měli „short connection“ pak snad dokonce byli pouštěni přednostně.
O chvíli později zřejmě nastoupila do práce denní směna sekuriťáků a o kus dál byl otevřen další check point, kam jsem byl i se svými krajany nasměrován. Cestující mířící do U.S.A., Kanady, Velké Británie a Izraele byli transparentem usměrňováni ke zvláštní kontrole, toho si ale mí drazí krajané nevšimli a paní, která před „obyčejnou“ security hlídala, aby tam nepronikl nikdo z cestujících do vyjmenovaných států, považovali cosi jako „zbytečnou kontrolu před kontrolou.“ Následně jsem se od nich dozvěděl, že „je tady přezaměstnanost“ a že „je to ještě horší než u nás.“ No nic.
Po této příhodě jsem byl rád, že jsem zanedlouho bez ztráty kytičky kontrolou prošel a po krátké jízdě na eskalátorech jsem se ocitl těsně vedle Starbucksu, kde jsem minulou sobotu snídal před odletem do New Yorku. Ani nyní neodmítl jsem pravou předraženou kávou “kdo ví odkud“ a náhle jsem zjistil, že hodina mého pobytu v Istanbulu uplynula. Tu druhou jsem strávil brouzdáním plnící se tranzitní zónou a tu třetí už téměř celou v letadle. Ano, odlet byl z gatu 503, což, znalci místního letiště už vědí, znamená nástup autobusem.
Po nákup láhve místního piva Efes Pilsen v přepočtu asi za 130 korun jsem došel ke gatu 45 minut před odletem a skoro jsem se leknul, že v čekárně už nikdo nebyl a venku čekal plný autobus. Proběl jsem do něj v přesvědčení, že čekají jen na mne a nechal se dovézt doprostřed carga terminálu, kde už čekal náš stroj.
30.11.2012 IST-PRG, TK 1767
8:45-10:30
B-737 -700, reg. TC-JKO
obsazenost J:? Y: cca 99%
roztíratelnost másla: 9/10

Stál tam mezi kontejnery s cargem, jakoby tam ani nepatřil. Venku příjemných sedmnáct stupňů, což navrátivší se z Thajska bylo už trochu málo. Kdyby jen tušili, co je čeká doma. V kokpitu třímala kapitánka a zřejmě se v klidu chystala na další rutinní let.
Ač itinerář hlásal „osmistovku“, tohle se mi na první pohled zdálo být nějaké malé. Až pohled na nápis za křídlem ukázal, že tohle je „sedmistovka“ a airfleets.net pak dodal informaci, že je to jedna ze čtyř „sedmistovek“, které Turkish Airlines provozují po Aeromexicu.
Ač letadlo mělo za sebou jen šest let služby, jeho interiér jako kdyby pamatoval Osmanskou říši. V prvních pár řadách sice skutečná bussines třída, pak jen nějakých dvacet řad sedaček s ošuntělým šedivým potahem a zejména do binů nad zadními řadami nebylo jak si dát zavazadla, neboť byla plná dek a podobného vybavení. Možná až příliš drsný kontrast s určitou nablýskaností a noblesou na mých předchozích letech s TK.
A aby toho nebylo málo, obsazena byla stěží polovina sedaček. Bylo mi smutno, že v tomto ročním období se TK v Praze moc nedaří, pak ovšem přijel ještě jeden autobus a náhle bylo v economy plno až po střechu.
Seděl jsem na sedadle 24A, v úplně poslední řadě vlevo u okna, trochu skrčený a hlavně unavený. Přesně podle plánu jsme vyrazili v 8:45 na runway, jenže podobné plány mělo plno dalších letadel převážně v červeno-bílých barvách TK, takže kapitánka po chvíli zahlásila „jsme devátí na start, na dráhu se dostaneme asi ve čtvrt na devět, samotný let poprvé 2 a čtvrt hodiny.“ Vyšlo jí to dokonale.
Po startu úžasný pohled na expandující Istanbul a pak let převážně nad horami.
Airshow se tentokrát nekonala, o to víc jsem se těšil na snídani, opět velkolepou a chutnou. Bude se mi po těch jejich obřích porcích a nahřátých houstičkách stýskat. O několika kolech nápojů ani nemluvě.
Zbytek letu jsem strávil v jakémsi polospánku, ze kterého mně probudilo až klesání na přistání a zejména dost děsivý pohled na zem, jež už místy byla zasněžená. Sedali jsme od východu s nádherným výhledem na podmračenou Prahu.
Sedli jsme v 10:23 a já, po setkání se službu konající kamarádkou, které jsem věnoval neotevřený amenity kit z letu JFK-IST, lustraci od celníků a obědě u Subwaye, jsem asi ve dvanáct dopoledne dorazil domů.
Co říct závěrem? Chtěl jsem výlet, na který budu vzpomínat celý život. Stalo se. Vyzkoušel jsem služeb jedněch z nejlepší aerolinek na světě a nebyl jsem zklamán. Krásně mi vyšlo počasí a cestou jsem neudělal žádný průser. Co víc si přát?
A ještě jedna věc. Chtěl bych poděkovat Vám všem, co jste v Americe už byli a napsali sem na fórum o tom trip report. Našel jsem v nich spoustu užitečných informacích, díky kterým má cesta proběhla hladce a klidně. Ještě jednou díky.

kuba.biker píše:Letět z PRG na západ přes IST, to je sympatický úlet

K té rezervaci míst: já jsem asi dva roky zpět rezervoval sedačky prostřednictvim callcentra - nebylo by to snazší než přes net?

Byl to úlet v podstatě okolnostmi vynucený. Jak už jsem napsal, v mém požadovaném temmínu byli Turci nejlevnější, na druhém místě byli TAP přes Lisabon a Budapešť, což by sice dávalo zeměpisně větší smysl, ale časově to vycházelo snad ještě hůř než přes IST. Až daleko za nimi, více méně mimo mé finanční možnosti, se nacházely nabídky například od LH nebo BA. A osobně mi to nevadilo, v Istanbulu jsem ještě nebyl a když jsem při prvním hledání zjistil, že tolik obdivované TK vycházejí nejlevněji, byl to o důvod víc, proč do celého výletu jíst.

K té rezervaci...možnost řešit to přes callcentrum mi nějak unikla. A popravdě řečeno, po letu do NY jsem zjistil, že na tak dlouhé lety je dobré si vzít místo v uličce, abych při cestách např. na toaletu nikoho neotravoval a mohl se podle libosti procházet po letadle. A o taková místa nejspíš zájem nebývá

Pěkně ses rozepsal

Jen ten Boston na obrázku z letadla není Boston, ale New London. A taky pozor na synagogy...

Jinak pěkné! trochu útel přes Istanbul, ale taky bych letěl

Btw. noc v Istanbulu jsi trávil na letišti? Ti nedali hotel?

Jinak pěkné! trochu útel přes Istanbul, ale taky bych letěl [/quote]

Předloni jsem do NY letěla přes Moskvu , samozřejmě cena v tom hrála podstatnou roli.

Brut píše:Pěkně ses rozepsal

Jen ten Boston na obrázku z letadla není Boston, ale New London. A taky pozor na synagogy...

Jinak pěkné! trochu útel přes Istanbul, ale taky bych letěl

Jo, jasně, jsou to mešity. Snad jsem tím neurazil něčí náboženské cítění. Omluvou mi budiž únava po velmi náročném pracovním víkendu

S tou záměnou záměnu Bostonu a New Londonu je to pravda. Nicméně kolem Bostonu jsme opravdu letěli.

Jinak díky za reakci

hafi píše:Btw. noc v Istanbulu jsi trávil na letišti? Ti nedali hotel?

Nedali, nebo jsem alespoň takovou nabídku nezaregistroval. Ale nevadilo mi to, chtěl jsem si prohlédnout město. Zpátky na letiště jsem dorazil cca v půl druhé ráno a po pár hodinách "pokoušení se o spánek" na alumatce v tranzitní hale jsem se vydal poznávat krásy letiště.

firefly píše:Jinak pěkné! trochu útel přes Istanbul, ale taky bych letěl

Předloni jsem do NY letěla přes Moskvu , samozřejmě cena v tom hrála podstatnou roli. [/quote]

Mám pocit, že tohle směřování je kupodivu docela časté (tedy obecně s Aeroflotem přes SVO do U.S.A.)

Díky za pěkný a důkladný trip report.