Fórum Airways.cz

Úvod
Zdravím všechny čtenáře trip-reportů. Předkládám Vám své druhé dílko, tentokrát o nedávné cestě do Středomoří. Vzhledem k velkému množství fotografií ho sem uložím po částech, přičemž těch částí by mělo být asi 10. Pokusím se to vložit v co nejkratším časovém sledu po sobě, bude však záležet především na rychlosti počítače a mé šikovnosti, proto prosím o shovívavost, pokud by mezi některými částmi byla třeba delší časová prodleva. Tak tedy…

Příprava a plánování
Je to už u mě taková tradice, že kolem 10. prosince nadřízení potvrdí termíny dovolené na příští rok, o den či dva později obdržím na účet i poslední předvánoční výplatu a za několik dnů mám už koupené letenky na první dovolenou, kterou si, opět rok co rok, plánuji na duben. A bylo tomu tak i loni v prosinci a já po dlouhém přemítání a hledání vhodných kombinací spojení jsem z deseti vytipovaných míst vybral Sicílii v „kooperaci“ s Maltou, při využití služeb Wizzairu a Ryanairu.
Když jsem zjistil, že v té době mohutně propagovaný vyhledávač Letuška-light ve své nabídce opomíjí Ryanair, nastoupila klasická tužka a já si dělal tabulku, kde a jak se potkávají „wizairovské“ a „easyjetovské“ linky z Prahy a „ryanovské“ a„easyjetovské“ linky do letišť na Maltě a Sicílii. Nakonec z několika možných variant zvítězila nabídka přes Benátky-Treviso, byť přestup při cestě domů byl poněkud dlouhý, ale jak ještě uvidíte, i s tím jsem si ale dokázal poradit. Ve finále jsem měl pět letů s průměrnou cenou cca 1000 korun/segment a to jsem si ještě u Wizzairu koupil možnost přepravy velkého kabinového zavazadla (jež do tohoto průměru počítám).
Zhruba v polovině března, necelé tři týdny před odletem, jsem si přes hostelworld.com zajistil ubytování v šesti různých místech a pak se důkladně věnoval plánování ve snaze udělat itinerář tak, aby slovy jedné bývalé mluvčí ČSA, „dával ekonomický smysl“. Nakonec se mi to, alespoň myslím, docela podařilo. Na ubytování a přesuny jsem měl naplánováno 349 Euro, kapesné (včetně peněz na jídlo), jsem si pak stanovil na poněkud šibeničních 20 Euro/den.
A pak přišel ten den, o kterém jsem doufal, že budu moci odložit zimní bundu a jen tak nalehko vyrazit časně z rána na letiště. Ale onoho 6. dubna v našich končinách stále vládla zima a já se tak potupně musel v půl čtvrté ráno vydávat do zimy sobotní noci oblečen jak na severní pól.
Využil jsem autobus ČSAD Kladno linky A22, který cestou z Kladna do Prahy vymete všechny možné i nemožné vesnice, naštěstí se zastaví ale i na ruzyňském letišti. Ono se taky nic jiného takhle ráno použít nedalo. O necelou půl hodinu později jsem už stanul před branami našeho největšího leteckého přístavu. Určitá otupělost pramenící z nevyspání brání mi vychutnat si ten pocit, že opět po několika měsících ho můžu využít jako cestující, místo toho téměř mechanicky soustředím se na to, co musím udělat, abych mohl odletět. Rychle hodit zimní bundu do šatny, pak pro pořádný sendvič do Subwaye a minutu před pátou procházím bezpečnostní kontrolou na terminálu 2. Naplánováno jsem to měl tak, abych tudy prošel dřív, než úderem páté tu začnou proudit davy cestujících na první vlnu odletů ČSA. Podařilo se mi to jen tak tak. Wizzair nepoužívá v Praze nástupní mosty, nýbrž autobusy, což v případě letů do shengenského prostoru většinou znamená gate C21. Už jsem pár krát v Praze tohle absolvoval a člověka tam dole přepadne pocit, že teď se opravdu nachází v úplném suterénu letectví, zvlášť když vidí k chobotu připojené mnohem menší stroje, než ten, kterým poletí. Odmítl jsem se zapojit do trapného a dlouhého čekání a do fronty se zařadil až ve chvíli, kdy začal opravdu nástup. I přesto se mi jen těsně nepodařilo chytnout první autobus, ale nu což, stačilo si včas všimnout, z které strany se bude vystupovat a člověk měl jistotu, že na něj nějaké dobré místo v letadle zbude. 6.4.2013
Praha – Venice Treviso
W6 2697, Airbus A 320; reg. HA-LWK
6:00-7:15
Obsazenost: cca 70%
Bezmála dva roky starý Airbus na nás čekal na jedné ze vzdálených stojánek. Vyběhl jsem z autobusu, udělal pár fotek a po vstupu do letadla zjistil, že první řada je úplně volná. Zeptal jsem se letušky, jestli si tu můžu sednout, a ona, že za 10 Euro. Tak jsem polkl slinu, v duchu zavzpomínal na ty časy, kdy se tady dalo sedět zadarmo a vydal se dál do nitra aeroplánu vybírat z nepřeberného množství volných sedaček. Nakonec jsem zakotvil zhruba ve druhé třetině letadla, kousek za křídlem, u okýnka, vpravo ve směru letu. Místo vedle mě zůstalo prázdné, sedačku u uličky obsadila evidentně unavená mladá Italka, která se ani neobtěžovala se svléknout a usnula (spíš ustrnula) s polosundaným svetrem a sluchátky na uších. Letadlo bylo obsazené tak sotva ze 70% a já si při té příležitosti vzpomněl na debaty o možném další fungování či nefungování Wizzairu v Praze.
Nicméně, šéfovou kabiny jsem si pamatoval už z mého prvního letu z Wizzairem v červenci 2009 z Prahy do Bruselu. Přivítala nás jménem posádky „Wernera Maiera“, rychle odříkala bezpečnostní instrukce a my se vydali na dráhu. Startovalo se směrem na východ, v podstatě jsme se vmáčkli mezi vlnu přistávajících letadel ČSA z východu. Za úplné tmy jsme se vyhoupli hodně rychle nad mraky, kde bylo mnohem víc světla než na zemi. Pak však místo mnou očekávaného otočení na jih přišlo otočení na sever a já byl dlouho zcela zmatený. Až flightradar mi musel doma napovědět, že jsme udělali takový oblouk severně od Prahy a pak se vydali směrem na Klatovy. Let se pak odehrával v letové hladině 10058 metrů, kromě pár výjimek nad mraky. Časně ranní hodina odletu se projevila na chování cestujících, takže se tu hodně spalo. I já, po té co jsem v palubním magazínu přelouskal článek o Maltě, se na chvíli vydal do říše snů, ze které jsem byl definitivně probuzen posádkou, která se sice později, ale přeci jenom, dostala k palubnímu prodeji. Už dopředu jsem byl rozhodnut, že si nic nedám a to jsem dodržel. Ostatně třeba káva v malém kelímku za 2 Eura mně nijak nenadchla a hlavně jsem si matně pamatoval, že u Ryanů dělají větší. Inu, člověk je tvor omylný.
Asi po tři čtvrtě hodině vykoukly zpoza mraků zasněžené vrcholky Alp, letušky ještě dělaly palubní prodej a kapitán oznámil, že se jde na přistání. V tu chvíli si člověk uvědomil, jak je tenhle let krátký. Nedlouho po té jsme prolétli vrstvou mraků a spatřili hustě obydlenou krajinu severní Itálie, která, na rozdíl od nás, už prožívala opravdové jaro. Na malé letišťátko v Trevisu jsme dosedli asi v 7:08 a v 7:15 už jsme vylézali z letadla. Od Wizzairu jsem na tomto letu chtěl jen, aby mně dovezl do Benátek na čas. A to se mu povedlo. Letiště v Trevisu je vlastně jen jedna malá budova. Leží uprostřed treviského předměstí, přímo naproti hale je dokonce rodinný domek, kdesi si kdosi zřídil úschovnu zavazadel. Přistáli jsme asi krátce po dešti, ale vládl tady takový svěží jarní vzduch, takže člověk hned pookřál a zapomněl na to, že vstával kdo ví kdy. Přestup v Benátkách
Já měl na přestup asi 8 hodin a rozhodl jsem se, že je strávím výletem do Benátek. Z treviského letiště tam v zásadě vedou dvě cesty – Ryanem mohutně propagovaný dálniční autobus za 7 Euro OW (13 Euro RT), nebo, a takhle jsem cestoval já, kombinace autobusu treviské MHD na zdejší vlakové nádraží a odtud vlakem. Tahle varianta je něco málo levnější a při dobré návaznosti i rychlejší, v obou případech je však rozdíl spíše zanedbatelný.
První autobus do Benátek odjížděl v 7:45, to já už ale měl za sebou krátkou jízdu překvapivě narvaným autobusem číslo 6 zdejší MHD a čekal na vlak. Za jízdenku si řidič řekl 2,50 Euro, až později jsem ale zjistil, že tohle je tarif „doplňkový prodej u řidiče“, v pevných obchodech, ale třeba i v příletové hale na letišti se dá koupit jízdenka už za 1,20. Autobus jede na nádraží asi 17 minut a v Trevisu udělá takový polokruh. Vjede do města, přijede k nádraží a pak se jinou cestou vrací zpět na letiště. Přes den jezdí zhruba po půl hodině a je dohledatelný na internetu snadno, neboť v této části Itálie funguje (byť ne zcela stoprocentně) vyhledávání spojení přes Google mapy.
Jízdenka vlakem do Benátek stojí u regionálních vlaků 2,85 Euro, jízda trvá půl až tři čtvrtě hodiny a jezdí to docela často. I teď, v sobotu ráno, jely asi tři regionální spoje během hodiny a k tomu ještě expres kategorie Euro Night z Vídně. Jízdenky na vlak se v Itálii nakupují vesměs přes automaty, práce s nimi je ale velmi jednoduchá a navíc komunikují v několika jazycích. Vím, že ČD chystají masivní nástup podobných automatů a pokud by to u nás fungovalo podobně jako v Itálii, vůbec bych se nezlobil.
Zakydnul jsem do celkem pohodlné regionální soupravy a nechal se unášet. Benátky mají velké předměstské nádraží Mestre a pak skvěle položenou stanici Santa Lucia. Vtip je hlavně v tom, že hned po její opuštění se ocitnete přímo uprostřed Benátek, tak jak je znáte ze všech těch romantických filmů. Přímo před nádražím je hlavní přístav místní vodní MHD, defilují tu romantické mosty i domky, jež jsou doslova na vodě. Když jsem tu byl poprvé v dubnu 2006, doslova jsem tím byl nadšen. Tentokrát se „wow efekt“ neopakoval, především proto, že už jsem věděl, do čeho jdu a také nádraží momentálně prochází rekonstrukcí, takže cestou z nástupiště k první gondole si projdete sice menším, ale přeci jenom staveništěm. Hodinu a tři čtvrtě po přistání jsem se ocitl uprostřed turistického kýče první kategorie, nicméně kýče, který je prostě úžasný a mně se líbí. Tu a tam jsem tu zahlídl česky mluvící cestující z mého letu, což jen dokazovalo, že obě varianty dopravy z letiště Treviso do centra Benátek vychází časově zhruba nastejno. Prodavačce v nedalekém stánku jsem si pak suverénně řekl o jízdenku na Marco Polo a ona se udivila, cože to chci a s úsměvem mně informovala, že Marco Polo je letiště. I jí však bylo jasné, co jsem měl na mysli a já už za chvíli čekal na loď linky číslo 1 na náměstí San Marco.
Velmi zjednodušeně v této vodní části benátské MHD existuje základní jízdenka za 7 Euro, která, pokud se nepletu, platí jednu hodinu a je přestupná pouze v rámci konkrétní linky. Dvanáctihodinová jízdenka stojí tuším 18 Euro a je platná v celé síti. Být tu dýl, nejspíš ji využiji, neboť se na ní dá cestovat na celou řadu okolních ostrůvků, třeba na zdálky sympaticky vypadající ostrov Lido. Samozřejmě pak existují i nejrůznější vícedenní jízdenky.
Lodím zajišťujícím zde MHD se říká vaporetto a jsou velmi praktické. Uprostřed mají krytou část, kde znuděně sedí místní nebo Ti, co už v Benátkách nějakou dobu pobývají. Vpředu a vzadu jsou pak plošiny, kde se kochají a především zuřivě fotografují čerstvě dorazivší turisté. Na lodi, kterou jsem jel já, opravdu vtipně vypadal starší pán, který se rozhodl fotit svým tabletem. No já na jeho místě bych se bál, že mi zahučí do vody.
Cesta po Canalu Grande však byla svěží a příjemná, byť trochu foukalo. Člověk viděl, jak město žije, jak voda sahá po vchody i víš a jen nestačil fotit všechnu tu krásu okolo. Zastávku po zastávce, až mi přišla cesta trochu dlouhá. Trvalo možná tři čtvrtě hodiny, než jsme dorazili na slavné náměstí, kde houfy turistů se tlačily do baziliky San Marco a vůbec jim nevadilo, že kvůli lehce zvedlé vodě musejí stát na provizorních vyvýšených chodníčcích. Já se rozhodl vydat pěšky zpátky na nádraží a zpočátku jsem trochu bloudil. Ono v městě, kde hlavním dopravním prostředkem je voda a obyčejné ulice jsou jen někde, se není ani čemu divit. Na mostě Ponte di Railto jsem si dal první z mnoha pizz a pak úzkými uličkami dobloudil až zpátky k Santa Lucii. Trochu se oteplilo a já si po dlouhé zimě užíval první skutečný jarní den, byť stovky kilometrů od domova. Kroky mně zavedly k nedalekému Piazzale Roma, jež je zase branou do Benátek, pro ty, co sem přijeli po silnici. Je tu velké autobusové nádraží i obrovské garáže, přesto to ale celé působí docela hezky. A začíná tu i „people mover“, automatický vláček, jež pendluje mezi tímto náměstím a nedalekým přístavištěm výletních zaoceánských lodí. Svou architekturou vzdáleně připomíná tramvajovou trať na Barrandov. Za dvě eura jsem se nechal povozit tam a zpět a pak, po troše šoutoušení na nádraží, se kolem poledního vydal jedním z vlaků zpátky na Treviso. Na letiště jsem dorazil krátce po třinácté hodině, necelé tři hodiny před odletem mého spoje do Palerma. Protože v malé odletové hale nebylo co dělat, poměrně záhy jsem vstoupil do tranzitního prostoru. Ten od zbytku letiště odděluje kontrola dokladů a palubních vstupenek, velmi zjednodušeně řečeno podobná té, jaká je v Praze. Jenže tady je navíc jedna přepážka pro ryanovské cestující na doklady nevydané v Evropském společenství a pak jedna přepážka označená jako „no Ryan.“ Pracovníci těchto přepážek Vám krom jiného i u internetových palubek oddělí (ale ponechají) spodní část od horní a také tam něco napíšou. Bezpečnostní kontrola byla dle mého názoru až příliš rychlá, nicméně asi postačující. Prostě ona italská ležérnost se projevuje i tady.
Odletová hala působí architektonicky velice hezky, tedy až na spodní část, kde jsou gaty. Tady je to šedivé a mdlé, až příliš kontrastující s tím nahoře. Já tedy dlouho zůstal tam a na pohodlných lavičkách odpočíval a sledoval slabý provoz. Wikipedie říká, že tohle letiště využívá jen Ryanair, Wizzair a Transavia. Asi hodinu před odletem, když už bylo známo číslo gatu, přesunul jsem se tam dolů, jako jeden z prvních se postavil do fronty a pak jsem usoudil, že stát tak dlouho je blbost, takže jsem si dal pod sebe ubrousek a normálně jsem si sednul.
Ven vidět nebylo, ale dobrou tři čtvrtě hodinu před odletem se nedal přeslechnout venkovní hluk a to byl neklamný znak, že naše letadlo přiletělo. To už v gatu byly checkinářky a ve vedlejší frontě pár lidí s priority boardingem. Záhy začal nástup, šlo se pěšky, letadlo stálo nedaleko. Nástup předními i zadními dveřmi, u těch předních byli použity vlastní schody letadla.

6.4.2013
Venice Treviso - Palermo
FR 8921, Boeing B 737-800; reg. EI-DAG
16:05-17:45
Obsazenost: cca 80%
Vyběhl jsem k letadlu asi jako desátý a cestou jsem ještě pár lidí předběhl. Přivítal nás deset let starý stroj a hlavně úplně volná první řada. Zeptal jsem se letušky, zda si tam můžu sednout, ona si mně změřila pohledem a pak přitakala, že ano. Ono v Ryanu před první řadou nemáte žádnou stěnu, žádný ani pseudoparavan, prostě nic, jen jump seaty, ale ty jsou tak daleko, že jsem měl prostě spouuuustu místa pro nohy. Navíc v řadě se mnou nikdo neseděl, takže jsem si připadal jak v bussiness class. Let obstarávalo letadlo z geronské báze, neboť ani v Trevisu, ani Palermu Ryanair (zatím) bázi nemá. Vedoucí kabiny byla sympatická Španělka, zbytek byl ale hodně mezinárodní. Vepředu měla k ruce asi čtyřicetiletého stevarda, kdo ví odkud, který právě vyšel z nástupního kursu. Ještě před startem mu lehce vynadala, že během průletu neuklidil přední kuchyňku, během startu s ním pak vedla normální komunikaci, kterou jsem samozřejmě poslouchal. Dozvěděl jsem se, že z jejich kursu šla část lidí do Girony, část do Valencie a část někam jinam, on zatím nemá žádný pevný turnus a zítra ho čeká stejný program jako dnes. Předtím pracoval po různu, k Ryanům šel, protože nic jiného nesehnal.
Startovali jsme na čas a trasa letu byla tentokrát bez překvapení. Severně od Říma jsme opustili pevninu a pak nad mořem přímo do Palerma, převážně ve výšce 10668 metrů. To už jsem často usínal a tak jsem si dal kávu. A udělal jsem špatně. Stejně malé kelímky jako u Wizzairu, ale tady za to chtěli dokonce 3 Eura. Navíc po té, co jsem si kafe osladil a nalil do něj smetanu, dostalo se na pokojovou teplotu a já ho vypil víceméně na ex. Byl to jediný negativní moment jinak výborného letu, který jsem si zpestřil sledováním práce posádky, které jsem viděl doslova do kuchyně. Celkem pochopitelně většinu pasažérů tvořili Italové, ale jen jeden z posádky mluvil italsky a v podstatě obstarával většinu hlášení. Krom toho jsem ještě mezi cestujícími zaznamenal menší skupinu mladých Číňanů.
Po prodeji občerstvení a duty free přišel obligátní prodej losů a mám pocit, že posádka z výsledků prodeje moc nadšená nebyla.
To už ale kapitán zavelel ke klesání a v dálce před námi se objevila Sicílie a hlavně hora, jejíž jméno se mi nikde nepodařilo dohledat, ale která se nachází těsně vedle palermského letiště. Byl to opravdu úchvatný pohled a já fotil jako divý, až se to nelíbilo jinak hodné vedoucí kabiny, co zrovna seděla proti mně. Stejně to bylo zbytečné, z těch fotek nic nebylo. Ještě ve vzduchu se ozvaly první tóny fanfáry, jež u Ryanů oznamuje přistání na čas. Stalo se tak nejspíše omylem, o pár minut později, po dosednutí, se pak už ozvala v plné parádě a vyprovokovala mé spolucestující ke spontánnímu jásotu. Přitom jásat jsem mohl i já, na prohlídku Palerma jsem měl zoufale málo času a hlavně jsem chtěl chytnout první vlak do města, který odjížděl za nějakou čtvrt hodinu. Čekal nás příjemný podvečer, asi osmnáct stupňů, no pro středoevropana, kde zima ještě neskončila, úplný balzám na duši.
Zaparkovali jsme vedle B-717 Volotey a výstup byl do autobusu. Já v duchu popoháněl ostatní cestující a když jsem o pár minut později u terminálu z autobusu vystoupil, málem jsem v běhu srazil paní, co šla přede mnou. Byl to sprint přes neznámé letiště, naštěstí vše dobře značené. Nějaké tři minuty před odjezdem vlaku jsem byl na nástupišti, teď rychle koupit lístky, automat mně upozorňuje, že do odjezdu vybraného spoje je to méně než pět minut, ale ať si nedělám hlavu, lístek můžu využít na další spoj. Mně však toto upozornění zcela vykolejí. Z nějaké kanceláře nedaleko na mně volají, ať si jdu koupit lístek k nim, rychle tam běžím, vysázím 5,80 Euro, dávají mi ho, rychle označit, to se v Itálii musí, na nástupišti dva vlaky, u obou sice pragotron, ale žádná informace, jiný nádražák mi ukazuje ten správný, ale ať si nezapomenu lístek označit, mávám na něj, že ho už označený mám, sedám do soupravy dost podobné té, kterou jsem ráno jel z Trevisa do Palerma a po chvíli se vlak rozjíždí.

První den na Sicílii (6.4.2013)
Čekala mně hodinová cesta vlakem, před kterou mně z hostelu, kam jsem měl namířeno, důrazně varovali. Prý ať použiju autobus, je rychlejší, jezdí častěji a především vlak má vždy zpoždění. Zapomněli však už dodat, že ono zpoždění bývá způsobeno dost brutální rekonstrukcí, kterou trať na letiště zrovna prochází.
Co se týče dalších parametrů, tak autobusy jezdí po půl hodině, vlaky v týdnu také, ale o víkendu po hodině. Jak dlouho to trvá autobusu nevím, ale vlaky jezdí cca hodinu (+-10 minut). A vlak je o 30 centů levnější.
Já cestu částečně prospal, hodně mně ale rušila asi čtyřletá holčička, která mi tu poprvé ukázala, jak nepříjemný hlas mohou mít italské děti, když brečí.
Na hlavní palermské nádraží jsem dorazil asi v sedm a unavený se vydal ošuntělými ulicemi hlavního města Sicílie do hostelu Al Quattro Canti, skrápěn drobnými kapkami deště. Naštěstí hostel byl nedaleko, byť najít jeho dveře na malém náměstíčku byl docela problém. Přivítala mně milá paní „recepční“, dáli se to tak nazvat, která mně od začátku svou ochotou přesvědčovala, že jsem si vybral správně. Zatímco jsem pil kávu, kterou mi uvařila, dostal jsem dokonalou přednášku o palermském zeměpisu, takže jsem se večer mohl jít najisto. Později se dostavil i její „kdo ví co“, který se jí svou ochotou přinejmenším vyrovnal. Rychle jsem hodil věci do pokoje, kde už seděla skupina mladých Litevců, nad bezplatnou wi-fi jsme pokecali jak si lidé pletou Litvu a Lotyšsko, Slovensko a Slovinsko nebo nás a Čečensko (podotýkám, že se to odehrálo ještě před atentátem v Bostonu a následnou aférou, kdy si Američané pletli Českou Republiku s Čečenskem) a já pak, nastartovaný výbornou kávou, vyrazil ulicí Via Maqueda, jednou ze dvou hlavních v Palermu, na prohlídku města.
Tma milostivě skryla oprýskanost a špínu, množství lidí ulicích pak dodalo pocit bezpečí a já tak v klidu šel kolem divadla k Piazza Castelnuovo… …a pak zpátky po Via Roma, až jsem našel restauraci,… …kde jsem si na předzahrádce dal pořádnou pizzu…. …a poprvé se setkal s italským zvykem účtovat v restauracích „poplatek za přípravu stolu,“ což je cosi jako nástupní sazba v taxiku. Šťastný a spokojený jsem kolem desáté ulehl ke spánku.

2. den na Sicílii (7.4.2013)
V sedm jsem vstal a šel a vyhnul se vozu pohřební služby, co stál před dveřmi hostelu. Ulice byly umyté deštěm, šedivost z nich ale nesmyl. V osm na mně čekal modrý autobus firmy Interbus do Syracus. Jízdenky jsem kupoval v předstihu přes portál onbus.it a za 250 kilometrů dlouhou cestu jsem pomocí PayPalu zaplatil necelých 12 Euro. Autobusové nádraží sídlí v Palermu hned vedle toho vlakového, takže jsem věděl kam jít. Když jsem si po jízdě po dálnici při břehu moře myslel, že nic lepšího přijít nemůže, řidič u Termini Imerese odbočil na dálnici A19 a začala ta pravá jízda hornatým nitrem ostrova. Docela by mně zajímalo, jak dlouho to stavěli a hlavně kolik to stálo. Kopcovitou krajinu dálnice překonávala pomocí tunelů a četných dlouhých estakád, člověk si často spíš než na dálnici připadal jako na horské dráze. Ale výhled to byl fantastický. Po krátké zastávce na cigaretu se krajina trochu zvolnila, ale před námi se poprvé objevila Etna. Vysoká, jakoby sem ani nepatřila, na vrcholu zasněžená, ztrácející se v mracích. V autobuse to úžasem zašumělo. Však taky nejspíš většinu jeho osazenstva tvořili turisté. Před Catanií jsme odbočili na jih a ve čtvrt na dvanáct nás už řidič vysazoval kdesi na periferii kulturní metropole Sicílie, jak o Syracusách mluvil průvodce.
Byl to prvotní šok, člověk čekal nějaké kultivované autobusové nádraží v centru, podle mapy dokonce poblíž toho vlakového, místo toho jedno nástupiště, malá budka na prodej lístků, vedle skelet jakési nedostavěné budovy a všude kolem prach a špína. Ani jsem netušil, kde to jsem. Podle intuice šel jsem snad směrem k centru, přes parkoviště zájezdových autobusů až tam, kde jsem viděl ostrov Ortiga, který je jednou ze dvou těžišť turistického ruchu města (tím druhým jsou antické vykopávky). Podle mapy v průvodci tam měl vést jen jeden most, tady jich ale bylo víc. Navzdory podmračenému počasí všude plno turistů a prodejců všeho možného. Zeptal jsem se jednoho z nich, kde to jsem. Hned mi to ukázal na mapě, že vedle starého mostu postavili nový a na něm právě stojím. Pak už to šlo jako po másle, s chutí jsem se ponořil do historického centra, procházel si krásné dlážděné ulice a užíval si nedělní atmosféru. Ve spodním cípu ostrova jsem opustil trasu navrženou průvodcem a vydal se po nábřeží. Nahoře vysoké chodníky, dole kameny a útesy, kam se tu a tam dalo sjít. Vlny bouřily a voda narážela na pobřeží. Pro vnitrozemce je to zvláštní úkaz. Došel jsem až tam, kde jsem mohl snadno slétnout a vychutnal jsem si to. Dál dodělal jsem oblouk ostrovem a hodinu a půl po příjezdu autobusem jsem se vrátil na autobusové nádraží, kde už si turisté z různých zemí anglicky vyprávěli své zážitky.
Autobus do Catanie mi odjížděl v jednu. Za hodinu a půl trvající jízdu si řekli o 6 Euro, ale stálo to za to. Nejprve projížďka kolem vykopávek, pak v těsné blízkosti zajímavě vypadajícího baziliky Santuario Madonna delle Lacrime di Siracusa… …a po úspěšném projetí krupobitím, které nás chytlo na dálnici, jsme ještě zastavili na catanském letišti, z kterého zrovna startoval Airbus Wizzairu do Bukurešti.
V Catanii nás přivítal doznívající déšť. I tady je autobusové nádraží na dohled tomu vlakovému. Já se ještě před odchodem na ubytování zastavil v prodejní kanceláři firmy SAIS, abych si tu koupil lístek do Palerma na úterý. Když pán za přepážkou pochopil, co chci, řekl mi, ať přijdu až před odjezdem. Předprodej na tuhle linku evidentně nefunguje.
Byl jsem pak svědkem trapné scény, kdy za tímto pánem přišel nějaký turista a anglicky se ptal, kde je tady „port“. Tohle už jeho angličtina nezvládla, nicméně se domníval, že pán chce na „airport“ a začal mu italsky vykládat, kterým autobusem se tam dostane. No scéna jak pro nějakého komika. Když jsem pak stál venku a čekal, až se déšť trochu umoudří, přišel ten turista i za mnou, už dost zoufalý ze zjištění, že ve městě, které přístav živí, neznají takové základní anglické slovíčko. Já ho nasměroval jen na nedaleké metro, s tím, že jsem ve městě teprve chvíli. Přesto jsem mu asi poradil mnohem víc, než ten pán za přepážkou.
Za končícího deště a přesto ohozen vodou z kaluží od nějakého řidiče jsem došel do „At Steva Bed nad Breakfast“, kde jsem měl na další dvě noci zamluven nocleh. Až později jsem si uvědomil, že jsem cestou zcela bez povšimnutí minul hlavní symbol Catanie, fontánu se slonem z čediče na náměstí Piazza of Duomo.
Hostel vedl ho postarší otec s dcerou, která se mně opět velmi energicky ujala. Na dohled od místního hradu liboval jsem si, jak skvěle jsem si vybral. Směle jsem se pak vydal vstříc nedělnímu odpoledni a po těstovinách v první otevřené restauraci (jež jsem tou dobou hledal docela dlouho), jsem vyrazil po Via Etnea na sever. V neděli žádný stres, tu pravou dopravní zácpu jsem měl teprve poznat. Lidé korzovali a kochali se, na dračku šla zmrzlina. Hlavní ulice vypadali o něco honosněji, než v Palermu, když však člověk zabloudil mimo, objevila se zase zchátralost a špína.

3. den na Sicílii (8.4.2013)
Třetí den cesty prý bývá kritický, ale na to jsem nemyslel, když jsem onoho pondělního rána opouštěl hostel. Bylo kolem šesté a slunce pomalu vylézalo. Svižně jsem se prodíral ulicemi města a pozorně sledoval, očima i nosem, přípravu tradičních trhů. Kdo neucítil, neuvěří. Ta vůně čerstvého masa, to je prostě paráda.
Mířil jsem do přístavu, kde někde měla začínat jediná linka zdejšího metra. Stanici jsem nakonec našel, trochu utopenou za viaduktem a mezi přístavními budovami. Vypadala jako takové malé jednoduché nádražíčko s automatem na kávu a prodejnou jízdenek. Z informační cedule jsem pochopil, že první vlak jede v 7:20, tak jsem si na něj počkal. Zdejší metro má jen čtyři kilometry a na něm pět stanic, provoz započalo v roce 1999 a využívá trasu bývalé úzkorozchodné železnice, jež byla o tento úsek právě zkrácena. Část trasy byla převedena pod zem a vesměs má jen jednu kolej, což dost prodlužuje intervaly.
V 7:20 jsem opravdu vyjel, byť jsem byl (kromě strojvedoucího) v celé soupravě nejspíše sám. Alespoň jsem si v klidu užil a nafotil východ slunce nad mořem. Další stanice už je v areálu zdejšího hlavního nádraží, kde už někdo přistoupil a pak jsme zajeli pod zem. Cesta trvala sotva pár minut a já už vystupoval v konečné stanici Borgo, kde navazuje právě zmíněná úzkokolejka. Ta se oficiálně jmenuje Circumetnea a je to turistická „atrakce jako kráva“ a to nejen pro fanoušky železnice. Šplhá totiž kolem Etny, často uprostřed lávových polí a to až do výšky 976 metrů nad mořem a pak zase klesá k pobřeží, ale o tom bude ještě řeč. Já chtěl jet vlakem v 7:45 a když chvíli před tím přijela z opačného směru dlouhá souprava, která se měla hned vracet zpět, nastoupil jsem do ní.Za chvíli pískot…a nic. Já zůstal stát. Vyšel jsem ven a hned mi bylo jasné, co se stalo. Část vlaku tu zůstala, nevracela se zpátky. Samozřejmě jsem v té části seděl já. No nic, za hodinu a půl jede další. Sledoval jsem okolí, především místní školáky, kteří přijeli vlakem a před odchodem do školy naposledy spolu klábosili a když mně přepadla jistá potřeba, vydal jsem se na prohlídku okolí, až jsem došel na nedaleké náměstí Piazza Roma, kde to žilo ruchem ranní dopravní špičky.
Svěžest rána už trochu vyprchala, když jsem v půl desáté s davem turistů nastupoval do dalšího spoje. Ale stálo to za to, počkat si. Vlak rychle opustil catanské předměstí a pak si odvážně razil cestu nádhernou přírodou, pořád na dohled Etny. To už jsme byli uprostřed pozůstatků lávy, nejspíše čedičových kamenů, tu a tam ještě volně rostly kaktusy, zatímco na druhé straně, více v údolí, se rozprostírala úrodná krajina. Jak přibývala nadmořská výška, krajina se stávala pustější a kamenů přibývalo. Byl to úžasný pohled, nad kterým čněla zasněžená královna Etna. Po dvou hodinách jízdy byl čas vystoupit v Randazzu, sympatickém jedenáctitisícovém městečku ležícím asi 765 metrů nad mořem. Většina vlaků z Catanie zde končí, dál dolů k do Giarre jich pokračuje jen pár. Město je jak stvořené k tomu udělat si tu pauzu, projít si ho a pak pokračovat v cestě. Však taky cestující z mého vlaku jsem pak potkával různě po městě. Po hodině a tři čtvrtě dorazil další vlak a já zažil proslulou italskou mládež ve svém původním prostředí. Jen pár z nich se sluchátky v uších jakoby se distancovalo od svých vrstevníků, ale jinak tu bylo spoustu hluku a nepořádku. Ve vlaku se na sebe lepili a hádali se, smáli se, nahlas spolu diskutovali a dva, co se měli rádi, se k sobě tulili tak, že jsem čekal, že snad konečně ve vlaku uvidím i sex. Na ten nakonec nedošlo, ale místo toho začali fixou na stěny vlaku psát, jak je jejich láska velká a nekonečná. Tak to snad raději ten sex.
Kdybych dole v Giarre nastoupil do normálního vlaku směr Catania, udělal bych okruh kolem Etny. Já se však vydal na druhou stranu, do Taorminy.
„Taorminu, tu prostě musíte vidět,“ tvrdili mi v průvodci. A měli pravdu. Jen já se trochu zmýlil při plánování trasy. Myslel jsem, že tam z nádraží dojdu pěšky, ale když jsem před ním objevil jízdní řády autobusové linky do centra, trochu jsem zpozorněl. Jeden spoj měl odjíždět za pět minut, tak jsem na něj počkal. A nelitoval jsem. Zatímco nádraží je více méně na pobřeží, tak město samotné je vysoko v horách a autobus měl co dělat, aby tam přes všechny ty serpentiny vyjel. Taormina je prostě zázrak, město bohatých s tradicí už někdy od středověku, plné výstavních domů, v červenci a v srpnu prý i plné turistů. Teď v dubnu tu bylo tak příjemně poloprázdno, byť všechny obchody se suvenýry i stánky se zmrzlinou naplno jely. Skvělý dojem doplňovalo vskutku letní počasí a zároveň občasný výhled na moře dole pod námi a hory nad námi. Jen při vstupu do proslulého Řeckého divadla mně zklamali, vstup 8 Euro byl pro mě opravdu moc a tak jsem se u brány otočil a u nejbližšího stánku si dal pořádnou zmrzlinu, kterou si normálně nedávám. Hodně dlouho jsem se kochal výhledem na všechny strany, než jsem ve tři čtvrtě na šest vyrazil autobusem zpátky do Catanie.
Cestou z autobusového nádraží do hostelu jsem objevil skvělou pouliční pekárnu (dá-li se to tak nazvat) a vynikající pizzou za 3,50 bez nutnosti dávat spropitné nebo poplatek za přípravu stolu jsem zakončil tenhle den.

4. den na Sicílii (9.4.20013)
Po dvou nocích v Catanii byl zas čas jít o dům dál, tentokrát do Trapani. SAIS provozuje autobusy mezi Catanií a Palermem hodně často, zhruba po hodině, takže když jsem se v sedm vzbudil, rozhodl jsem se chytnout už v ten v osm. Čekaly mně 2 hodiny a čtyřicet minut jízdy a moje peněženka byla lehčí o 15 Euro. Zas podobná cesta jak před tím z Palerma do Syracus, jen jsem seděl na druhé straně a víc si všímal detailů, které mi předtím utekly. Například regionální, ale přesto elektrifikované tratě středem ostrova nebo sítě různých akvaduktů. K dokonalosti chyběla jen nějaká ta „Jančurovská stevardka“, která by roznášela kávu a hlavně funkční záchod, jenž nakonec přiměl řidiče udělat na jednom z mála odpočívadel na trase neplánovanou zastávku. Cestou z toalety jsem si chtěl ještě autobus vyfotit, to se ale nelíbilo řidiči. Tedy především se mu nelíbilo, že zdržuju. V 10:40 jsme byli v Palermu a já nastoupil hned do prvního autobusu do Trapani, jež provozuje jiná firma. Do Trapani se dá dojet z Palerma vlakem, ale ten je na této trase asi opravdu dražší a výrazně pomalejší. Autobus tam jede 2 hodiny (byť první půlhodinu se vymotává z Palerma) a jednosměrná jízdenka stojí 9 Euro.
Už při čekání na autobus jsem zaregistroval skupinu slovenských dívek, v autobuse si pak za mě sedla dokonce polská rodina. Ono když se člověk podívá, kam všude z Trapani Ryanair létá, tak se ani není čemu divit.
Místy zajímavá a místy uspávající jízda skončila před jednou hodinou odpoledne v trapanském přístavu za opravdu pořádného vedra. Já si uvědomil, že hostel Almaran BB Trapani Port, kde mám zamluvený nocleh, je sice doslova za rohem, ale ubytovat se v něm budu moci nejdříve za hodinu a půl, takže jsem trochu pozměnil plány a i s batohem na zádech (který ale měl spíš tvar školní brašny) jsem vyrazil ke spodní stanici lanovky na Erice. Podle slečen v nedalekém bufetu to bylo sice daleko, ale zase měla být cesta jednoduchá. Prostě na nejbližší křižovatce doleva, pak na světlech doprava a pak až na konec té hlavní ulice a tam to někde je. No já asi netrefil tu hlavní trapanskou ulici a šel jsem nějakou s ní rovnoběžnou, ta ale v jednom bodě kopíruje otáčející se železniční trať a než jsem našel přejezd přes ní, pořádně jsem si zašel. V nějakých dvaadvaceti stupních nic moc. Hřálo mně sice, že ten kopec vidím před sebou, ale pořád ne a ne k němu dojít. Navíc mi velmi brzy došlo, že anglicky tady skoro nikdo neumí, hlavně mládež a dokonce ani když na ně člověk vyhrne název hlavní název atrakce města (Erice), tak absolutně netuší, co po nich člověk chce. Na druhou stranu, když jsem narazil na někoho, kdo alespoň trochu anglicky uměl, tak mi byl ochoten maximálně pomoct. A tak mně nakonec jeden prodavač ukázal, kudy se tam dostanu.
Starodávné město Erice leží v nadmořské výšce 751 metrů a ční mohutně nad Trapani. Jak už jsem zmínil, vede tam lanovka, jež je jednou ze dvou možností, jak se tam dostat (tou druhou je hodně klikatá silnice). Zpáteční jízdenka na lanovku stojí necelých 7 Euro (místní mají slevu) a jízda jí je zážitek. Především nádhera je vidět vzdalující se Trapani pod Vámi. Jen ve chvíli, kdy se zastavila a moje kabina, v tu chvíli hodně vysoko nad terénem, se začala houpat, mi moc do zpěvu nebylo. Nahoře pak byla docela slušná zima a já se nechtěl převlékat z kraťasů zpátky do kalhot. Jen tak lehce ponořil jsem se do úzkých uliček, užil si výhledu na krajinu a pak zase sjel dolů. Cestu do hostelu mi zkrátila autobusová linka č. 21 a mně pak čekalo nepříjemné překvapení. Na mé zvonění v hostelu nikdo nereagoval. Zavolal jsem na číslo uvedené ve voucheru a majitel, jistý pan Antonio, mi řekl, že jsem přece při objednávce uvedl, že dorazím v pět (bylo půl čtvrté), takže se mnou tak brzo nepočítal. Ale že tam tedy bude v pět nebo lehce po páté, neboť se nachází zrovna 70 kilometrů od Trapani. Byl v pohodě, byl slušný, takže jsem v klidu vyrazil na prohlídku nevelkého historického centra města, především pár „pěších zón“ a lehce rozeklaného nábřeží, kde jsem poprvé během této dovolené smočil ruce v moři. Zpátky před hostelem jsem byl v půl šesté, ale opět nic. Volat se mi už nikam nechtělo a trpělivě jsem zvonil. Po chvíli se objevil asi šedesátiletý muž v kraťasech a po té, co jsem mu vysvětlil, kdo jsem, pustil mně dovnitř. Nebyl to majitel, nýbrž jeden z hostů. „Antonio je zvláštní člověk,“ řekl mi. „Je hodnej, je fajn, ale když Vám řekne, že přijede v pět, tak se musíte zeptat, který den má na mysli.“
Usadil mně do něčeho, co bylo zároveň vstupní lobby, recepce, společenská místnost a kancelář majitele a nabídl mi kafe. Ač o sobě tvrdil, že je líný, z následujícího rozhovoru vyplynulo, že toho procestoval už docela dost, například v Praze byl už za komunistů. Byl to milý pán a kafe, které udělal, nemělo chybu. O chvíli později se dostavila i Antoniova manželka a jeden telefonát všechno vysvětlil, chytly ho zuby, tak musel k zubaři. Já zatím na stole ve změti všech možných časopisů objevil české „21. Století“ a čekání na Antonia jsem si krátil čtením série článků o ženské sexualitě. Antonio přijel asi v půl sedmé, se spravenými zuby a ústy plných omluv. Ale já už byl v pohodě. Po ubytování jsem rychle vyrazil na večerní prohlídku města… …a v jedné restauraci si dal pizzu. Skupina japonských dívek vedle při placení reklamovala, že jim naúčtovali litr a půl velkou colu, ale dali jenom litrovou. Chvíli po té odešly a já slyšel velký řev. Domníval jsem se, že to ony se hádají, ale za chvíli se objevila původkyně toho řevu, zřejmě manželka majitele podniku. I mně dali menší láhev limonády než bylo napsáno na jídelním lístku a mojí následnou reklamaci uznali.
Na ony Japonky jsem pak narazil na konci ulice Via Carolina, kde cesta přechází v moře a kde při západu slunce dělaly fotky, nad kterými nejspíš budou jejich rodiče zvedat obočí. Za padající tmy jsem rychle proběhl přístavem a rázem se ocitl v posteli.

4. a poslední den na Sicílii (10.4.2013)
Ve středu 10. dubna jsem měl původně v plánu až v poledne chytit autobus na letiště v Trapani. Ale jelikož jsem chodíval brzo spát a ráno se časně budil a ve městě nebyla žádná pláž, kam by sebou člověk mohl praštit, měl jsem už od předchozího dne připraven plán B, pokud by mně zas svěží ráno volalo ven.
Stalo se a ve čtvrt na sedm už jsem měl sbaleno a kráčel na nedaleké nádraží, které jakoby svou skromnou výbavou dávalo najevo, že tady už je, minimálně z italského pohledu, tak trochu konec světa. S místními školáky a pracujícími jsem nastoupil do starého, ale modernizovaného vlaku a nechal se unášet probouzející se krajinou západní Sicílie do 50 kilometrů vzdáleného přístavu Mazara del Vallo. Za ranního slunce liduprázdným ulicemi došel jsem na pláž, kde bylo zakázáno se koupat, ale jeden pán tu rybařil. Spíš symbolicky jsem smočil ruce v moři a pak se procházel uličkami a na chvíli nakoukl do areálu místní katedrály. Za hodinu mi jel vlak zpátky do Trapani, ale já z něj vystoupil už v Marsale, jež má asi 80 tisíc obyvatel a jež je prý cítit arabskými vlivy. No, já nevím. Neměl jsem čas. Za půl hodiny mi měl jet vlak do Trapani, ale já doufal, že se m do té doby podaří objevit zastávku autobusu na letiště, která by tu někde měla být. Místní, kterých jsem se ptal, se na její existenci a hlavně umístění nedokázali shodnout a když mně posílali jeden tam a druhý na opačnou stranu, radši jsem neriskoval a vyrazil zpátky do Trapani. Tady už jsem věděl, že autobusy jezdí poměrně často, buď od přístavu, odkud mimochodem vyplouvají lodě i na nedaleké Egadské ostrovy, nebo od autobusového nádraží, který si svou skromností nezadá s tím vlakovým.
Nakonec jsem opouštěl Trapani před půl jedenáctou a po příjemné jízdě italským venkovem jsem zakotvil u malé haly civilního terminálu trapanského letiště. To je však velmi významnou vojenskou základnou a to i v rámci NATO, mimo jiné tu odtud v roce 2011 startovala letadla k náletům na Lybii, během čehož, jestli si dobře pamatuji, byl civilní provoz přesunut do Palerma. Teď ale halou vládla slovenština a čeština, neboť chvíli před mým příjezdem přistálo ryanovské letadlo z Bratislavy. V hale se nachází jedna přepážka pro prodej autobusových jízdenek a asi pět přepážek autopůjčoven. Je zajímavé, že ještě hodně dlouho po příletu tohoto letadla byly u všech přepážek přibližně stejné fronty.
Mně čekaly tři a půl hodiny do odletu a docela jsem se nudil. Na letišti nebylo fakt nic, jedna dvě předražené restaurace, z veřejné haly výhled na plochu jen odněkud z chodby, ale stejně nebylo na co koukat. Na letišti má jen základnu Ryanair a pak tu operuje i u nás známá letecká společnost Darwin Airlines, jež létá do Říma a na ostrov Pantelleria.
Hodně brzy (ale za to bez čekání) jsem prošel do skromného tranzitního prostoru, kde u gatů místo obrazovek byly cedule a čekal na odlet. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy se začala tvořit fronta na můj let do Malty a já v ní stál první, ozval se takový pocit hladu, že i čtvrtka pizzy ze 4 Eura v nedalekém bistru se nezdály být špatný nápad a než jsem se vrátil, fronta už byla víceméně utvořena. Nastupovalo se docela brzo před odletem, protože naše letadlo už na ploše notnou chvíli stálo. Samozřejmě po ryanovsku – nejprve Vás z gatu pustí do nějaké chodby a vy tam čekáte, až rampák definitivně otevře dveře na plochu, což v tomto případě trvalo docela dlouho, navíc někteří vykukové pochopili, že se dá předbíhat při využití vedlejší propojené chodby. Čekání na nástup nám ještě „zpříjemnily“ dvě stíhačky Eurofighter, které se za opravdu šíleného hluku vydaly do vzduchu. 10.4.2013
Trapani - Malta
FR 4162, Boeing B 737-800; reg. EI-ENT
14:40-15:30
Obsazenost: cca 60%

Pak už rychlý sprint k dva roky starému letadlu, jež byl ale úplně zbytečný. Volná byla sice první řada, ale i pět dalších a kvůli nižší obsazenosti se na nich sedět nemohlo. Letušky mi sice nabídly možnost sednout si k nouzovému východu, ale mně šlo hlavně o výhled a ten bych nad křídly jaksi neměl. Zabral jsem jednu ze zadních řad a s údivem sledoval chaotický a hučný nástup italské mládeže a především jejich chování na sedačkách přede mnou, kde se až téměř do startu chovali jak v autobuse během školního výletu a pochopit význam slov „sedněte si a připoutejte se“ jim dělalo chvíli problém. Jinak ve skromně obsazeném letadle vedle Italů převládali Malťané, viděl jsem i rodinu s kazachstánskými pasy a dva slovensky hovořící kluky, zřejmě přilétnuvší dopoledním letem z Bratislavy.
Na to jak, krátký let nás čekal, mi přišlo, že nástup trvá poměrně dlouho, až jsem se bál, že fanfáry tentokrát nebudou. Nakonec jsme ale více méně na čas odstartovali směrem na severozápad, udělali menší oblouk na jihovýchod a já ze svého sedadla vlevo po směru letu mohl za chvíli v plné kráse vidět nejen trapanské letiště, ale i města Marsala a Mazara del Vallo, které jsem ráno navštívil. Poměrně brzy se ozval pokyn k odepnutí pásu a letušky a letušáci okamžitě zahájili servis prodejem losů, čímž podle mě dost jasně demonstrovali, z čeho mají největší zisk. Navzdory krátkému letu následoval i prodej občerstvení a duty free, ale to už letadlo na chvíli dosáhlo letové hladiny (v tomto případě 7010 metrů) a my se jižně od pobřeží Sicílie blížili na Maltu.
Přišlo to zcela bez varování, ještě vysoko nad mořem ohlášení příprav na přistání a pak hezky zpříma se pod námi objevil ostrov Gozo, letadlo se pomalu snášelo na zem a my si začali užívat úžasný vyhlídkový let nad Maltou, kterých ani sám líp nenaplánoval.
Chvíli po té ostrůvek Comino a pak už hlavní ostrov Malta. Přelétli jsme nad rotundou v Mostě, viděli koupající se lidi v zátokách a pak, za zvuku fanfár, jsme v 15:22 dosedli do šíleného vedra na plochu maltského letiště, které okamžitě začalo dávat najevo, že minimálně co do pestrosti provozu se tady hraje první liga. Ono taky první letadlo, které jsme zahlídli, byla triplsedma Emirátů a vedle ní nějaký ruský nákladní krasavec, jak ho pojmenovala jedna moje kamarádka. Výstup byl na plochu a pak se muselo pěšky do terminálu.

24 hodin na Maltě (10.-11.4.2013)
Vystupuje se tady normálně do haly mezi odbavené a není to moc přehledné, neboť jsem se najednou ocitl před pasovou kontrolou do neshengenského prostoru. Ale dál už to šlo jako po másle. V příletové hale jsem si ve stánku jediného provozovatele maltské pravidelné autobusové dopravy Arriva koupil za 2,60 jízdenku, která až do večerního ukončení provozu platí na všechny autobusy na ostrově Malta. Jelikož jednorázová jízdenka stojí tuším 2,20, nebyla to špatná cena.
Přímo před letištěm se nachází jeden z hlavních terminálů maltské MHD, odkud odjíždí mraky autobusů po celém ostrově. Pro cesty do La Vallety lze použít expresních spojů X4, X5 a X7, jež mají sice různé trasy, ale společně mezi letištěm a autobusovým terminálem nabízejí velmi časté spojení. Z výšky člověku připadá, že Malta je vlastně jedno velkoměsto a bohužel provoz podle toho vypadá. Nahoru dolů, tam a zase zpátky, řidiče na Maltě bych fakt dělat nechtěl. Nicméně už krátce po čtvrté hodině jsem stál na City Gate Square, což je středobod všech středobodů maltské veřejné dopravy. Chvíli po té jsem prošel bránou, jež se zrovna měnila v obrovské nákupní centrum, do půvabného centra Vallety a po chvíli v jedné z bočních ulic našel British hotel, v jehož „B&B části“, jsem měl zamluven nocleh. Byl to útlý hotel ve změti domů, ale tady moc na výběr nebylo. Většina těch (na maltské poměry) levnějších ubytovacích zařízení vůbec nepřijímala rezervace jen na jednu noc a i tady jsem za minipokoj s koupelnou zaplatil skoro 1000 korun. Reputaci hotelu navíc hned v úvodu zazdil recepční, který mně sice zapsal, vydal mi klíče od pokoje, vysvětlil mi, jak se tam dostanu, napsal mi heslo na bezplatnou wi-fi, i si ode mě nechal zaplatit, ale neodložil přitom telefonní sluchátko. Výraznou pozitivní stránku celého hotelu jsem si ale uvědomil vzápětí, když mi cesta od něj zpátky na autobusový terminál zabrala rovných 5 minut. V největší odpolední špičce jsem se vydal do souměstí Rabat/Mdina, kam dokonce do začátku 30. let 20. století vedla z Vallety železnice. Já tam teď autobusem dorazil asi za půl hodiny. Staré město v Mdině doporučoval průvodce jako něco, co prostě musím vidět, já však jen nakoukl za hradby a pak jsem už čekal na autobus 201, který odtud sice jezdí na letiště, ale cestou míjí slavné útesy na jižní straně ostrova. Byla to paráda, jet okolo, koukat tam dolů na moře a jen jsem litoval, že nemám více času. Tady se za západu slunce žádá o ruku nebo v noci plodí děti, při výhledu na moře plánuje budoucnost nebo jenom tak kouká do dálky. Já však jen nekompromisně dál a po projížďce po jedné šíleně rozbité silnici jsem kolem sedmé dorazil na letiště. Tady jsem hned přeskočil do autobusu X4, tentokrát jsem s ním ale jel na druhou stranu a asi za čtvrt hodiny jsem z něj vystupoval u malého parčíku v Birezbbuze. Naproti velký přístav, nad hlavou mi sem tam prolétlo letadlo, okolo typické maltské domky, ale hlavně na parčík navazující pláž. A navzdory blížící se tmě, přicházejícímu chladu a asi ne kdoví jak čisté vodě, jsem na chvíli smočil nohy v moři. Zaplatil jsem za to ujetým spojem, kterým jsem se chtěl dopravit zpátky do Vallety, ale naštěstí jel za chvíli další, takže už za hluboké tmy jsem dorazil do hlavního města Malty a po večeři v Burger Kingu se přesvědčil, že po příchodu tmy se přes den živé město hodně rychle vylidní. Je ráno... Z terasy hotelu koukám na město a pak se i se všemi svými věcmi na zádech vydávám do jeho ulic. Ještě před osmou hodinou si v jednom krámku kupuji předražený sendvič a pak se procházím po Republic street, kolem St. Johns Co-Catedral a kolem nějaké vládní budovy, kde se zrovna střídají stráže. Slunce svítí naplno a vypadá to na pěkný den. Škoda, že u za pár hodin bude na cestě na sever. Docházím až k cípu poloostrova a pak kolem Národního muzea války na ulici, obepínající ho ze severozápadní strany. Je trochu ušmudlaná, sem turisté asi nechodí. Všímám si, tak jako už mockrát před tím, že na Maltě je nějak moc Škodovek, ne těch nových, Superbů, Octavií a tak, ty jsou vidět všude v Evropě, ale těch starých, Favortitů, Formanů a dokonce klasických Mbéček.
Hledám přístaviště trajektů na Slimu. Očekávám nepřehlédnutelný přístav, místo toho mně místní směřují k úzkému molu uprostřed skladů. A čeká na mě malá modrá loď, jež snad ani není hodna anglického výrazu „ferry“. Platím Euro padesát a odměnou je mi cesta přes zátoku kolem ostrova Mancel i s jeho pevností. Zatímco Valleta je město plné historie, ve Slimě to žije současností. A přístaviště trajektů je té současnosti středobodem. Během dvou minut musím odmítnout asi tucet nabídek na nějakou „crusie“ plavbu, pravda, ty poslední nabídky už odmítám bez zbytků slušnosti.
Počasí volá do kraťasů a já přemýšlím, kde sebou hodit do moře. Procházím rozestavěným obchoďákem a náhle se nacházím na druhé straně poloostrova, na úžasné nábřežní promenádě. Jezdí po ní autobus X2 na letiště, takže jdu s vědomím, že až mně to tady přestane bavit, tak do něj prostě skočím. Ale zatím k tomu není důvod. Dole, úplně u moře, není pláž, ale kamenité terasy. Ke koupání prý naprosto nevhodné. Ale přesto se tam prý lidé v létě koupou. Vyrážím tam také. Nejprve jen nožku smočit a pak…náhle po pás ocitám se v moři. Ale voda je studená a já rychle mizím na břeh. Lepší drobné ústupky, než vážné nachlazení. Jde se dál, na batohu mi vlají mokré kraťasy, jež jsem před tím použil místo plavek. Nedalo se nic dělat, jak ukazuje cedule, už jen koupání „nahoře bez je tu zakázáno.“ Holt není to země úplně bez chyb.
Cesta skončila, skáču do autobusu a vzhůru na letiště. Cesta je dlouhá a kostrbatá, být řidičem autobusu je tady práce nejspíš jen pro otrlé.
Z vyhlídkové terasy letiště volám Babičce a přeji jí všechno nejlepší k narozeninám. Na letišti je prý bezplatná wi-fi, já jí ale nechytám. Dávám si malý oběd v KFC a vůbec, užívám si toho, že tohle letiště je po všech stránkách někde jinde, než všechna ostatní, co jsem před tím na této cestě potkal. I místní securiťáci se tváří o poznání vážněji a drsněji, než Ti italští. Dojem kazí jen to, že cesta od rentgenů ke gatu vede před Duty free. Tohle jsem zatím viděl jen v Corku.
Tentokrát u gatu stepuji hodně brzo a díky tomu vbíhám na plochu jako jeden z prvních, ale jak se záhy ukáže, všechno to bylo zase marné.

11.4.2013
Malta – Venice Treviso
FR 3875, Boeing B 737-800; reg. EI-DYZ
14:45-16:50
Obsazenost: cca 75%

Ve čtyři roky starém Boeingu je sice v první řadě sedět povoleno, ale někdo už jí má rezervovanou. A další čtyři řady jsou pro zase malou vytíženost posazení zapovězeny. Jelikož potřebuji v Benátkách z letadla vystoupit co nejdřív, deru se úplně dozadu a sedám do poslední řady k oknu, vpravo ve směru letu. Jako obvykle je sedadlo vedle mě volné, ob sedačku si sedá krásná mladá Malťanka, která většinu cesty tráví jednak úpravou svého zevnějšku a jednak pročítáním průvodce Lonely Planet o Slovinsku. Jeden ze stevardů s ní během letu koketuje (dokonce se dá říct, že jí balí), definitivně toho nechá, až když se od ní během rozhovoru dozví, že do toho Slovinska bude pokračovat autem, které bude řídit její přítel. Letadlo o něco málo obsazenější než na předchozím letu z Trapani a je i více „internacionálnější“. Už na gatu bylo vidět plno majitelů amerických, kanadských či jiných pasů. Také atmosféra na palubě je poznání méně živější.
Z okna pozoruji tripl sedmu Emirátů, která před nějakou dobu přistála a pak startujeme, tentokrát proti směru včerejšího přistání z Trapani. Vidím tak útesy na jihu ostrova, přesně ty, které jsem jen tak rychle včera skouknul z autobusu. Čekám nějaký zálet třeba nad Brindisi, ale trasa letu je pro mě zklamáním. V podstatě v opačném gradu nejprve kopírujeme můj včerejší let z Trapani, přelétáme přesně nad Erice a pak se zase napojíme na trasu, kterou jsem před pár dny letěl z Trevisa do Palerma. Vše se ale odehrává v mnohem vyšší výšce – 11 582 metrů. Let trvá dvě hodiny a je to znát – na všechno je spousta času. Obligátní prodej občerstvení, pak duty free a losů. Ten si koupil pán přes uličku a dokonce i pár Eur vyhrál. Ozývá se kapitán a říká něco o silném větru. Bojím se, bojím, že sedneme někde jinde a mé pečlivě vypracované plány budou v pr…však vy víte, kde. Posádka dělá i druhé kolo palubního prodeje, docela by mně zajímalo, kolik se toho prodá třeba při čtyřhodinových letech, kdy vydržet jen s jídlem z domova už dost dobře nejde.
Nakonec klesáme, hodně dlouho a hodně zvolna. S obavami očekávám nějaké kroužení, ale nic se neděje, vypadá to, že jdeme rovnou na přistání. Sleduji evidentně zrušenou železniční trať, jež už byla zčásti přestavěna na cyklostezku. A pak konečně s úlevou sedáme. Jen reakce na fanfáru je tentokrát nějaká chladná. Přesun Treviso-Terst (11.4.20013)
Ono i v Trevisu je oproti Maltě trochu zima, ale pořád ne taková, aby mi to vadilo. Je čtvrtek odpoledne, letadlo do Prahy mi letí až v sobotu ráno, ale já přesto rychle vbíhám do haly a snažím se chytit první autobus do centra Trevisa. Když jsem si to takhle blbě naplánoval, rozhodl jsem si udělat z toho příležitost a poznat kus severní Itálie. Nocleh mám zamluven v Terstu. Přesně podle očekávání mi automat nabízí přímý vlak přes Udine nebo spoj s přestupem v Portogruaro-Carole. Tak jako dvě dámy před mnou volím druhou možnost. Přijíždí sice do Terstu o 8 minut později, ale je o necelé čtyři Eura levnější (stojí 11,25 Euro). V euforii, že jsem to tak krásně stihnul, si v místních automatech, baru a nakonec i malém supermarketu kupuji několikanásobnou svačinu.
Nejprve hodinka v postupně se vyprázdňující regionálním jednotce a v Portgruaro-Carole si všímám jakési informace v Italštině, která neustále probíhá na informačních panelech. Mluví se v ní o zítřku a o čase 8-17 hodin. Se zlou předtuchou se ptám okolojdoucího nádražáka, co se v ní píše. Prý že nic, že jestli jedu někam teď, takže se mně to netýká. Jeho sice uklidňující, ale nejistá odpověď mně vyprovokuje k přímé otázce: „Takže žádná stávka, žádný problém, vlaky pojedou normálně?“ Pořád se to snaží zahrát autu, nakonec z něj vyleze, že opravdu zítra od osmi ráno do pěti odpoledne budou železničáři stávkovat. „Ale jestli pojedete ráno, tak se Vás to týkat nebude,“ snaží se mně uklinidt. Jenže já se chtěl po obědě vrátit přes Bibione na poslední nocleh do Benátek a tohle mi kazí plány. Naštván spíš na toho nádražák neschopného mi to říct narovinu, než na stávkující odboráře, přemýšlím co dál. Lehce zamračená obloha dokonale ilustruje mojí náladu. Další hodina v regionálním rychlíku se v závěru natahuje, už za tmy občas stojíme v polích a do Terstu přijíždíme s téměř dvacetiminutovým zpožděním. Přesto se ve mně rozkládá takový ten pocit, jak jsem si to krásně naplánoval a jak se pln naděje i strachu řítím do neznáma. Rakouské lokomotivy dokládají, že už jsme na území bývalé Rakousko-Uherské monarchie, že domov je blízko.
Ubytování jsem si zamluvil v „hostelu“ Affittacamere Alla stazione a to z jednoho jediného důvodu - nachází se hned u nádraží. Poměrně záhy ho nacházím, sídlí v jednom patře obyčejného městského domu v centru města. V objednávce jsem vyplnil, že přijedu v deset večer, teď je devět, skoro se děsím, po zkušenosti z Trapani, že nikdo za zaměstnanců tam nebude. Ale byla, žena středních let, jejíž angličtina je sice plynulá, ale silně „Jugosláviš.“ Velký pokoj, několik koupelen a (v mém pokoji jen teoreticky fungující) bezplatná wi-fi. Ale za asi 740 korun na noc bych tohle docela i očekával. S nejasnými plány na další den uléhám do peřin.

Předposlední den cesty (12.4.2013)
Až kolem osmé ráno opouštěl jsem tentokrát vyhřátou postel mého dočasného útočiště. Pohled z okna na vlakové nádraží mi do žil vlil naději, že to s tou stávkou možná nebude tak horké. Ač měla začít už za necelou hodinu, nikde žádné náhradní autobusy, nikde žádný chaos, vypadalo to na úplně obyčejný všední den. Pln optimismu jsem tam vkročil do podmračeného pátečního rána ale místo na vlakové, zamířil jsem na vedlejší autobusové nádraží. Za jednosměrnou jízdenku do pětadvacet kilometrů vzdáleného Koperu si slovinská pobočka Veolie řekla o 3 Eura a mně za chvíli čekala projížďka až nečekaně krásným centrem Terstu, ze kterého rakousko-uherská minulost doslova křičela na každém rohu.
Za necelou tři čtvrtě hodinu jsem už vystupoval na společném autobusovém a vlakovém nádraží největšího slovinského přístavu. No nádraží…pár kolejí, dvě tři nekrytá nástupiště, u kus dál tak desítka autobusových stání a vedle nevelká společná odbavovací budova. A kam oko dohlédlo, nákupní centra všech druhů. Na chvíli jsem přemýšlel, že bych si udělal výlet do Ljubljaně, zvláště když motorová jednotka Desiro na nástupišti čekala, ale jízdní řád mi napověděl, že bych večer dorazil do Benátek kdo ví kdy, stávka nestávka. Za drobného poprchávání jsem se proto vydal směrem do historického centra města a cestou jsem se stavil v místním Lidlu, kde jsem si za 1,68 Eura nakoupil pořádnou snídani, svačinu i oběd k tomu. Vůbec, tahle zajížďka do Slovinska, to byl balzám pro moji peněženku. Už na nádraží jsem nakazil na kafomat, který kávu nabízel v přepočtu za úplně stejné ceny jako u nás, dokonce ještě o pár korun levněji. Mít s sebou pořádný kufr, tak tady snad udělám nákup i na doma.
Historické centrum Koperu je malé a z jedné strany je ohraničeno mořem a přístavem. Jen tak jsem se toulal, z venku jsem si prohlídl Praoteriánský palác a sousední věž, do které jsem se chtěl podívat, dveře byly dokonce otevřené, ale po nahlédnutí do nich jsem si všiml party natěračů, navíc mně přes nos praštila vůně barvy, takže bylo jasné, že z toho nic nebude. První autobus zpátky mi jel už ve dvanáct, necelé 2 a půl hodiny po mém příjezdu do Koperu a mě bylo jasné, že s ním pojedu. Další dvě hodiny bych se tady už nudil. Ale přitom, jak jsem se ještě toho večera dozvěděl, existuje necelých dvacet kilometrů odtud město, kde by se dal strávit příjemný čas, třeba touláním se uličkami, nebo, při trochu lepším počasí, i koupáním v moři. Dokonce tam z Koperu jezdí i často autobusy. To město jmenuje se Piran.
Čekání na autobus mi zpříjemnilo slovinské pendolino, které se náhle objevilo na jednom z nástupišť. Rychle, přes park a stromky, jsem si ho běžel vyfotit, čímž jsem si vysloužil pozornost místního bezdomovce, který se v tu chvíli pasoval do role strážce parku a požadoval po mně zřejmě nějaké peníze. Úspěšně jsem ho ignoroval, ale když uprosil řidiče, ať ho pustí do autobusu, kterým jsem cestoval i já, docela mi zatrnulo. Naštěstí už ho to přešlo a spíš než o peníze mu šlo o to někam se přepravit a tak si mně ani nevšiml a nechal se vyhodit na bývalém hraničním přechodu.
Za slabšího deště jsme asi ve tři čtvrtě na jednu dorazili zpátky do Terstu. Před nádražím pořád žádný chaos, tak jsem se rozhodl podívat se, jak moc to tedy myslí ty železničáři s tou stávkou vážně, s tím, že bych případně pokračoval podle plánu. Ano, u pár vlaků bylo sice napsáno „cancellato“, ale u vlaku IC do Neapole, kterým jsem chtěl původně cestovat i já, tato poznámka nebyla.
Zde trochu odbočím. Na tenhle vlak, konkrétně na trasu z Terstu do Latisamy, jsem si koupil jízdenku dopředu přes e-shop italských drah. Tak nějak z legrace dokonce do 1. třídy, za krásných 9 Euro. Na jednom železničním serveru jsem sice našel poznámku, že nakupovat zde „bez registrace“ je riziko, neboť potvrzovací maily s číslem jízdenky často nechodí. Nicméně lze během nákupu zaškrtnout požadavek informační smsky a ta průvodčím stačí. Platba řádně proběhla, ale mně nepřišel ani mail, ani smska. Na informační lince italských drah mi řekli, že se na to podívaj, ale nic se nestalo. Velmi milá slečna z call centra Českých Drah mi pak dala kontakt na jejich nějakou oficiální reklamační stránku, ale po vyplnění dost složitého formuláře mi přišla automatická odpověď, že to vyřeší do 30 dnů, což bylo docela vtipné, neboť do odjezdu zbýval asi týden a půl. Při návštěvě informací na nádraží v Benátkách hned první den cesty mi anglicky ne zrovna dobře hovořící informátorka řekla, ať se před odjezdem zeptám v Terstu. No a tady to skončilo tím, že když jsem se na informačně-reklamační přepážce deset minut před odjezdem vlaku zeptal, zda dotyčný úředník mluví anglicky, bylo mi odpovězeno, že nikoliv. No a jen pro úplnost doplním, že v den, kdy píšu tyto řádky (25.4.),, mi přišla odpověď od Italských drah v podobě toho potvrzovacího mailu s číslem jízdenky a bez jakéhokoliv dalšího komentáře. Na mojí odpověď, že už se jízda uskutečnila a tudíž přišli s křížkem po funuse a zda – by mi laskavě nevrátili peníze, jsem se dočkal svérázné, byť okamžité odpovědi – „váš mail jsme nemohli doručit, neboť schránka je plná.“
No ale tenkrát nebylo nač čekat, rychle jsem se sbalil a utíkal si k automatu ten lístek koupit znovu. A zase do 1. třídy, ať je nějaká sranda. Tentokrát to stálo 11 Euro, já si však následující asi hodinu užíval pohodlí poloprázdného vagónu, který kazil jenom fakt, že nejbližší funkční záchody byly o 2 vagóny dál. V Latisamě jsem vystoupil a přešel na vedlejší autobusové nádraží. Během letní sezóny zřejmě pulsuje životem a je zde hotovy jazykový babylon, teď však působilo jaksi předimenzovaně. Jestliže jsem se o jízdenkových automatech Italských drah vyjadřoval v superlativech, tak tenhle, patřící dopravní společnosti ATVo, musím pokárat. Člověk nezadává destinaci, nýbrž v tabulce si najde číslo své cílové stanice, to vymačká, pak kód tarifu, navíc se to zobrazuje na jakémsi nepřehledném několikařádkovém displeji. Jestliže jízdenku na vlak by si v Itálii v automatu zvládlo koupit i sotva čtoucí dítě nebo cizinec, co se tu ocitl poprvé, s tímto bojovali i místní a Ti, co to s ním přeci jenom uměli, ochotně pomáhali ostatním.
A tak jsem si z pomocí jednoho z nich lístek koupil a pak vyrazil na krátkou cestu za vzpomínkami na jedno své „poprvé“. Ono taky nádraží v Latismě se oficiálně jmenuje „Latisamo Lignano Bibione“ a právě do Bibione jsem měl namířeno. V květnu 1992 jsem se právě tady poprvé koupal v moři. Autobusové nádraží v Bibione působilo ještě předimenzovanější a opuštěněji než v Latisamě. Bezprostředně na něj navazovalo velké parkoviště pro autobusy, ale tam teď nestálo ani kolo. Letovisko samo působilo na mně jako pomalu probouzející se město duchů. Tu a tam se pilně opravovalo, někde už pracovali zahradníci, ve spoustě hotelů ale zatažené rolety dávaly tušit, že tady se jen tak otevírat nebude. Vypadalo to jako ve Špindlu na podzim. Od moře foukal čerstvý vítr, ale na pláži vládly buldozery. Byla také oficiálně uzavřena, což především znamenalo, že tu monetárně nefunguje „rescue service“, jak hlásal několikajazyčný nápis, ale vstoupit se na ní dalo. Jen na koupání v tom šíleném větru nebylo ani pomyšlení. Ono také kromě mě a pár náklaďáků s pískem se tu potulovali jen dva místní. Prošel jsem si pláž a v místech, kde byly zatím nefungující obchůdky, se snažil najít něco, co jsem si pamatoval ze své jednadvacet let staré dovolené. Po chvilce jsem našel lodičky, spíš šlapadla, na kterých jsme si tenkrát s bráchou hráli, těžko říct, jestli to byly fyzicky ta úplně ta samá, ale spíš ne. Vyfotil jsem si je a pak jsem se liduprázdnými uličkami, kolem samoobsluh a desítek restaurací a obchodů, které netrpělivě čekaly na začátek sezóny, vrátil na autobusové nádraží. O dvě hodiny později mně v Latisamě čekalo rozhodování, jestli do Benátek odtud dojet vlakem nebo autobusem. Autobus měl jet za chvíli, vlak až za půl hodiny, navíc byl 10 minu „ritardo“. Věděl jsem, že vlaku to na Mestre trvá hodinu a usoudil jsem, že autobus tam asi bude dřív.
Zpočátku to byla příjemná cesta po okresních silnicích, tu a tam zpestřená zajížďkou do nějakého města. Ale jak rychle minuty přibývaly a kilometry pomalu ubývaly, docházelo mi, že jsem se rozhodl špatně. Abych to zkrátil, do Benátek jsem dorazil o tři čtvrtě hodiny později, než bych tam býval dorazil vlakem. Zpestřením v závěru cesty byla alespoň zajížďka na hlavní benátské letiště Marco Polo, nepříjemností pak nutnost v jedné zastávce přestoupit do jiného autobusu.
V půl osmé jsem tedy byl u nádraží Mestre a tam jsem viděl cestovatelské peklo, které mému předchozímu rozhodnutí dalo přeci jenom trochu pozitivnější nádech. Stovky lidí čekali v nástupištích i v podchodech a hltali každou zprávu objevivší se na informační obrazovce. Ta však v tu chvíli byla plná informací o zpoždění, přičemž některá čítala až desítky minut. I nu, doprava se teprve dostávala do pořádku po před dvěma hodinami skončené částečné stávce.

Poslední noc jsem strávil v hostelové části zařízení zvaného „Hotel & Hostel Colombo For Backpackers“.
Na pokoji se mnou další čtyři kluci, z nichž jeden, jak jsem se dozvěděl, měl namířeno dalšího rána, tak jako já, na letiště Treviso. Dokonce i stejným autobusem, takže jsme se domluvili, že pojedeme spolu a v případě potřeby se vzájemně vzbudíme. Tenhle hotel jsem vzal hlavně proto, že na nádraží Mestre a tedy i k nástupní stanici autobusů na Treviso to odtud bylo jen pár minut.
Na poslední večeři jsem vyrazil do McDonalda v areálu mesterského nádraží. Situace na kolejích se evidentně uklidňovala a bylo příjemné to sledovat. Na pokoji mně čekala ještě dlouhá debata s mými dočasnými spolunocležníky, z nichž jeden byl Kanaďan, druhý tuším Mexičan a třetí, ten co vstával se mnou, Slovinec z Mariboru, který měl namířeno do Paříže.

Poslední den cesty (13.4.2013)
Budík zazvonil jako prvnímu mně. Rychle sbalit a domů. Pro mého společníka ale cesta teprve začínala. Dali jsme si na nádraží z automatu kafe a pak si všimli autobusu brněnské firmy Tourbus, který zde akorát vysadil dvě hezké české dámy. Přesně na čas v 5:45 pro nás přijel autobus a za dalších asi tři čtvrtě hodiny jsme se už prodírali odletovou halou v Trevisu. V těsném závěsu za sebou odlítali spoje Wizzairu do Prahy, Kyjeva a Bukurešti, teprve pak dva lety Ryanairu, přičemž tím do Beauvais měl letět i můj dočasný společník. Už jsem se na při popisu zmínil, že vstup do tranzitního prostou je v Trevisu řešen jako v Praze na T2, tedy formou jakési kontroly palubních vstupenek, zde navíc zpestřenou o odtrhávání palubek z netu a je tu zvláštní fronta pro důkladnější kontrolu cestovních dokladů pro ty, co necestují na doklady vydané v EU nebo EEA. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby ovšem kontrolu obou těchto front nyní neprováděla jediná pracovnice, která si k sobě brala lidi na střídačku. O tom, že to trvalo docela dlouho, netřeba se rozepisovat. Poměrně záhy si k vedlejšímu pultu stoupla další slečna…a nic se nedělo. Evidentně zápasila s počítačem a když jsem procházel touto kontrolou já, ještě ten zápas nevyhrála. Docela mě zarazilo, že z těch tří ranních letů Wizzairu, byl jen ten do Prahy na čas. Pokud si dobře pamatuji, tak u letu do Kyjeva bylo ohlášeno zpoždění 10 minut, u toho do Bukurešti dokonce hodina. Jelikož šlo ve všech případech o nejspíše o první rotaci toho dne, bylo to docela zvláštní. Tak jako v Praze, i tady jsem se na nějaké tlačení ve frontě vys…vykašlal a do letadla, mimochodem úplně toho samého, jakým jsem letěl před týdnem z Prahy, jsem nastupoval zadními dveřmi jako úplně poslední. 13.4.2013
Venice Treviso - Praha
W6 2698, Airbus A 320; reg. HA-LWK
7:45-9:00
Obsazenost: cca 95%

Obsadil jsem jedno z posledních volných míst, v uličce, kdesi vzadu a začal si vychutnávat jeden z nejlepších letů mého života a rozhodně suverénně nejlepší v rámci této dovolené. Ono když Vám vedoucí kabiny představí posádku slovy „já jsem Kuba a pomáhat mi budou Jarča, Barča a Marťa,“ tak to hodně svědčí o jejich náladě a pohodě, v jaké se momentálně nachází. Ani mi nevadilo, že jsem skoro neviděl z okna, místo toho jsem si plně užíval sledování práce dvou stevardek a dvou stevardů, koupal se v jejich úsměvu a snažil od nich chytit jejich výbornou náladu. A bavil se drobnostmi, třeba sledováním paní přes uličku, která ne a ne odložit tablet, kde měla zrovna uloženou elektronickou verzi jednoho respektovaného časopisu, až jí musel napomenout stevard (zřejmě „Marťa“). Byl to opravdu pohodový let, takový balzám na duši po náročné dovolené a před návratem do reality všedního dne. Posádka byla prostě perfektní, její nehrané úsměvy jim svítily od ucha k uchu, jedna z letušek úsměv dokonce neztratila ani když málem zakopla o nohu jednoho z cestujících. Však jsem je také nechal vydělat, koupil jsem si nejdřív kávu za 2 Eura, která byla nejen levnější, ale i mnohem lepší, než u Ryanů a o chvíli později pak během duty free i dárek pro přítelkyni. Cestou se ozval druhý pilot, jenž nás česky a pak anglicky informoval o průběhu letu a o počasí v Praze. Bylo to další zpestření velmi pěkného letu a když vedoucí kabiny, krátce po dosednutí v Praze, popřál hezký den „a brzy na viděnou na palubě jednoho z našich letadel“ měl jsem chuť najít nejbližší počítač s internetem a tam si hned koupit další letenku s Wizairem.

moc hezký a čtivý report......

Pajousek píše:

moc hezký a čtivý report......

Děkuji

Výborné čtení a fantastické fotky. Musel to být skvělý výlet.

firefly píše:Výborné čtení a fantastické fotky. Musel to být skvělý výlet.

Děkuji za pochvalu a můžu potvrdit, byl!

Fajn report (na me teda vzhledem k poctu dni pomerne dlouhy, ale zvlad jsem to az do konce , je to bezva prirucka pro lidi, co se budou chtit na podobnou cestu vydat).

Btw., kdyz porovnas pohodli (prostor pro nohy, sedadla atd.) 738 vs 320, kde bylo lepe?

A odpovim ti na tvou otazku ohledne toho, kolik se toho proda v RYRu na 4h letu. Absolvoval jsem BTS - LPA a zpet (5h a 4,5h), oboji s LF cca 99%, ulickou projizdeli s obcerstvenim 3x, objednalo si pokazde tak 30-40 lidi (my dva pri ceste na LPA nic, pri ceste na BTS 1x), s duty free a s losama projizdeli 2x, celkove nevypadala posadka ani jednou spokojene .