***
Červen 2013
Nazrál čas dokončit jeden malý tripreport ze září roku 2011, který jsem ve své době pod názvem
Gastrofototripreport (s Lufthansou) uvedl na svém externím webu. Web už dnes neexistuje a tak jsem tento tripreport zrekunstruoval a v jeho původním znění doplnil sem do fóra, kde ho naleznete pod tímto odkazem:
Gastrofototripreport (s Lufthansou)
Ovšem - proč tolik námahy s oživováním již dva roky hnijící tripreportové mrtvoly? Na co vytahovat kostlivce ze skříní?? Původní tripreport jsem zreprízoval jen pro srovnání a pro pořádek a ani ho teď nemusíte číst – on totiž není tak úplně kompletní. Dnes nadešel čas švihnout a mávnout kouzelným proutkem a umazáním jednoho písmenka z názvu a přidáním několika fotografií proměnit docela běžný report o všední cestě v tripreport zcela premiérový, do jisté míry výjimečný a ze zřejmých důvodů těžko napodobitelný. V tento okamžik si dokonce nejsem vědom, že by existovalo na našich nebo zahraničních webech cokoliv s podobným obsahem a námětem. Pokud mě opravíte, tak odkazy doplním sem:
(zatím nic)
Je to vlastně jen taková blbůstka, maličkost, jedna ročníková lahev z prodejcova privátního sklepa. A svým způsobem i malá, bezvýznamná světová premiéra. Takže dávejte dobrý pozor - forum.airways.cz exkluzivně uvádí
Pořád netušíte co by to sakra mohlo být? Odkud začít, no, tak co třeba úplně od začátku? I když ono to začíná tak fádně..
***
Jaro 2010
Loguju se do Miles and More a na účtě se krčí neurčité množství mil, které by chtělo nějak využít. Ale využít nějak smysluplně? Těžko.. létání už mě nebaví jako před patnácti lety. Zaletět si někam nakoupit nebo na otočku je tak trochu z módy a strávit někde více dnů tak to je velká otázka kam, aby mě to opravdu bavilo a mělo to nějaký konkrétní smysl a cíl. Stáří je svině. V deseti letech byl pro mě pět let starý Jízdní řád ČSD něco jako „Teorie nebes“, opus magnum Nakladatelství dopravy a spojů, a v něm vůbec nejdráždivější název stanice – Margecany. Místo někde na konci sluneční soustavy, kam jsem usilovně hledal spojení, pevně rozhodnut brzy se tam vypravit. Obzor se mi potom o něco rozšířil začátkem září spolu s nafasováním erárního Školního atlasu světa. Ten obsahoval neméně dráždivé názvy, které jsem ale ani za boha nedokázal vyslovit. No a co se týká cestování, pak přišla i knížka se slibným názvem Titanic, což byla výborná verneovka plná těch dobrodružně-exotických názvů jako Southampton a Carpathia a kapitán byl Edward J. Smith, klasicky ošlehaný mořský vlk s bílým plnovousem. A pak, někde na straně 120, se slibně začínající děj zcela nečekaně zvrtnul, a já jsem to musel dočíst po večerce s baterkou, protože jsem nutně potřeboval vědět, jak to teda nakonec dopadne.
No a dneska? Nové už jsou pro mě jenom „zprávy“ na internetu a z těch zpráv povědomí, že všude je to víceméně stejné, někde horší, někde lepší, ale všude se platí penězma. Z práce povědomí, že lidi létají po světě sem a tam, od čerta k ďáblu a turisti jsou v dnešní době jen „postmoderní nomádi, kteří z nudy překonávají pomyslné hranice, které už ani neexistují“. A Školní atlas světa nenosím v aktovce ale v hlavě, jenže místo cizokrajně jazykolamných názvů ho v té hlavě mám pokrytý stovkami a stovkami poněkud neosobních třípísmených kódů letišť.
Takže na co jsou mi pak všechny ty míle dobré? Co s nima? Když si vlastníma mílema nevím rady sám, je možná ten pravý čas obrátit se pro radu a útěchu do chytrých knih. Jak by tedy o mých mílích soudili sami mudrci?
Tak zaprvé. Jistý profesor Halbertal, znalec všech tří Písem, se domnívá, že o tom, co je pro nás smysluplné nemůžeme rozhodnout sami. Nejsme to my, kdo může jen tak na něco ukázat prstem, vybrat si to, a přitom sami sobě důvěryhodně přesvědčit, že to, pro co jsme se rozhodli dává dobrý smysl a že jsme se rozhodli navždy správně. Naopak. Je to „ono samo“, které nakonec ukáže prstem na nás a vybere si nás to. Je to ten stejný princip, jako když na mě kdysi ukázal pomyslným prstem jistý Jizdní řád, on si vybral mě, aniž bych o tom věděl, a jízdním řádům už jsem pak bez nějakých pochybností zůstal věrný navždy.
A ta druhé je tu taky Simona Monyová. Spisovatelka tzv. románů pro ženy, autorka knih jako
Otcomilky, Konkurz na milence, Blonďatá stíhačka a asi dvaceti dalších literárních děl. Nevím, jestli někdy slyšela o profesoru Halbertalovi, nicméně ve svých knihách došla k exaktně stejnému závěru. A navíc od prof. Halbertala to dokázala shrnout do jedné jediné, ale za to okřídlené věty:
„Láska si tě nakonec najde sama“.
Je tedy rozhodnuto. I když – vlastně je to rozhodnutí je takové, že se rozhodovat nebude. Míle v rámci svého soukromého metafyzického experimentu ponechávám napospas jejich vlastnímu osudu a trpělivě vyčkám, až se jich sám dotkne Boží prst a namíří je tím správným směrem. A jestli nic nepřijde, tak Halbertal a Monyová kecaj a nepojedu nikam. Však taky dobře.
Log off.
***
Podzim 2010
Koženkový vlak, já v něm a za oknem ubíhá šedivé bezčasí. Je ráno. Přemýšlím, jestli to neurčité, co je cítit, je smrad anebo vůně a od koho nebo od čeho to přichází Těžko říct. Se mnou v kupé dva režijkáři před důchodem a jim příslušná konverzace. A teď mi začalo mi kručet v břiše. Tak tomu se říká omezená možnost soustředění. Ještě tak poslouchat studentky, co jedou do školy, to je veselé. Dva pingly, co jedou domů na krátký či dlouhý víkend, to je děsuplné. Dvě důchodkyně, a jedna z nich jede k doktorovi, to je naturalistické. Ale dva režijkáři .. to ne. Co teď? Mohl bych ty režijkářské plky překlenout tím, že budu v duchu laborotovat, jestli jsou výhodnější velkoprostorové vagony, nebo kupé a sčítat pro a proti, ale do toho se mi nakonec nechce. Takže zase klasika... vyndat mobil a utéct se k internetovým zprávám.
Tak co je dnes v listě: znásilnění, znásilnění nezletilé, pak nějaká politika, kecy, kecy, Bartošová, Artík, vícemiss praskla podprsenka, hmmm, ale fotka opět neodpovídá titulku. Češi zlomili světový rekord v požárním útoku – spíš něco obřího by nebylo? Jo, bylo by: Záhada: Moře vyplavilo obří oko. Neví se, čí je – tak to asi ani nechci vědět. Dejte kaprovi šanci, připravte ho na zcela jiný způsob – kdo proboha píše ty titulky? Evropu čeká částečné zatmění Slunce – no tak Evropu spíš čeká už totální zatmění. Pět důležitých kroků pro podzimní obnovu trávníku – to vypadá nenáročně, tak šup. Ale néééé! To je PR článek!! k***a, zpět!!! Politika, politika, úplatek. Radost chovatelů: samec Richard souloží s Bikirou – pffffff, tak to už radši nějaké to humánní znásilnění. Nesplácejte více, než musíte – totální nezájem. Houbařím ráda. Ale jen, když roste hodně hub – tak to asi každej. Chlamydie hrozí v každém věku – děkuju pěkně za informaci! Drhnu prstem po displeji, ale dál už to není. To si ze mě děláte p***l? Takže zase budu muset vybírat znovu, jak z krabice jednou přebraných mandarinek? Ach jo.
Tak co. Znásilnění docela OK, ale nepíšou, co přesně jí dělal, to bych musel přelaďovat na Aha. Politika stále stejná a zase to Slunce. Infografika
taky přiblbej název. Pás zatmění povede i přes ČR, o zrak se však tentokrát obávat nemusíme, lednové počasí v české kotlině pozorování Slunce zřejmě příliš přát nebude. Takže zase zpráva o hovně, když to tady nikdo stejně nebude moct vidět, heh, to by moh jedině tak nějakej pošuk z letadla leda .. a .. .. .. k***a!!! Nohy se mi z toho samy natáhly a najednou sedím rovně jako dřevěný trojúhelník, mírně předkloněn, huba otevřená a jazyk jezdí po předních zubech. Koukám na režijkáře, jestli to viděli taky. Jeden drobí svůj rohlík a druhý bez ustání kecá. Rychle pohled z okna. Šedivé bezčasí. Nejsem si jist, jestli ten záblesk přišel odtamtud, ale já ho určitě viděl.
Vracím se zpátky k infografice a koukám na uvedené časy. Bude to kolem deváté ráno, v úterý 4. ledna a zatmění se bude „řítit“ přes Německo směrem na sever. Otevírám si v hlavně svůj Školní atlas světa a promítám si ho do infografiky i se zkratkami letišť, během pikosekundy porovnám na letové řády, uložené v rezervačním systému 1Mozek a po zádech se mi rozeběhnou mravenci. Najednou to do všechno do sebe hrůzostrašně přesně zapadá. Halbertal, Teorie nebes, moje přebytečné míle, Jízdní řády, metafyzika, IL-96, který jsem chtěl navštívit v Madridu, Monyová s láskou, která si nachází sama, jakýsi Smysl. Ó, nebesa!
Narychlo sestavuju rovnici, která už ale je tou dobou dávno napsaná: ranní Mnichov z Prahy a pak něco co bude startovat směrem na západ těsně před devátou, což je Madrid v 08:55, plus to chce seating na levé straně u okna, foťák a to je všechno. Jestli tohle vyjde, tak se poseru.
***
Mezihra
Zírám do oranžové stěny a kdesi v dálce vyhrává přiblblá kapela. Tak moment.. ta stěna to je strop a ta barva to je jenom šalba a klam. Strop je samozřejmě bílý. Oranžové je světlo, které jde zvenčí. Do svítání je ale předaleko. Oranžový přísvit je z pouličních lamp, odráží se od sněhu zespoda a od oblačné pokličky zeshora. To je ta typicky česká, zimní, intenzivně oranžová noc, stejná a stejná po celé týdny a týdny. A znamení, že venku je pěkně, ale pěkně hnusně. Přiblblá kapela hraje pořád blíž. Ta melodie je mi nějak povědomá, kde už jsem jí jenom slyšel... trá dada trá dada trá dada.. to je tak nepříjemný, proboha! Noc se mění v ráno. Stačí jeden bleskový výpad rukou a je zase ticho. Budík v mobilu už nehraje.
Nehraje toho ale víc.. já totiž koukám a neležím v posteli, ale na gauči v obýváku. A jsou slyšet zvláštní zvuky. Něco tady šumí a v tom šumění škrundá? Sahám si na hlavu, ale odtud nic neupadlo ani se nic neviklá. A do toho šumění se ještě tu a tam něco šustne. Tak už dost, prodejče, vstávej! Ty zvuky, to ale přece nejsem já. Ten šum je horká voda v ústředním topení a škrundá to tamtéž. Chtělo by odvzdušnit. A u toho ústředního topení stromek, který to vzdává a pouští jehličky, přes ten natřepený, lesklý vánoční řetěz až úplně dolů na koberec. Není to vidět, ale je to slyšet. Do ticha nad ránem ano.
Je 4. ledna 2011.
Na stolku vedle gauče leží připravené věci na dnešek. Nejvíc mě zaujme silueta slunečních brýlí. Vzhledem k datu v kalendáři a počasí za oknem je to dokonale perverzní rekvizita. A s tím mě napadá, že co se chystám právě udělat je vlastně úplně šílené. Astronomické pozorování z letadla letícího na komerční lince? Jako výsledek mojí metafyzické konverzace s Oním? Pche.. Je jasné, že vše co se stalo a dnes se ještě stane je dílem jen a pouze shody náhod.
Ale na druhou stranu je docela příjemné mít nějakou výmluvu. To přece neblbnu já, to Ono samo mě donutilo! A právě proto, že je to všechno tak prapodivné, až jako trochu blázinec, dávám si závazek, že ať už se věci vyvinou jakkoliv, zůstane to jen mezi námi. Mezi mnou a Oním a jen mi dva budem vědět, jak to nakonec dopadlo, do čehos mě ty, Ono, nakonec dohnalo. A i když teda na pověry vůbec nevěřím a budu dnes uvažovat zcela racionálně, z gauče přesto spouštím jako první pravou nohu.
***
4. leden 2011
Letiště, Terminál 2. Vzhledem k brzkému času odletu jsem naplánoval příjezd opravdu natěsno a tak mám na vše potřebné jen pár minut. Jelikož mám letenku v businessu, mohu bez povšimnutí minout buzerační „samoodbavovací kiosky“ a jdu rovnou na přepážku odděleným koridorem, u kterého nikdo nekontroluje, zda-li má člověk vytištěnou palubku z toho buzeračního kiosku, a nikdo neříká „to musíte napřed támhle“, když se chcete buzeračnímu kiosku vyhnout. Jsem to ale staromódní! Jo, to asi bude tím stářím.
U přepážek economy se právě jeden z cestujících dožaduje informace, zda-li mu bude/bylo naloženo jakési zavazadlo, začátek konverzace jsem nestihl. Mladý agent ale pánovi na férovku oznamuje, že „oni nemají se zavazadly nic společného, to je věc Letiště Praha“. Taková drzost!! Už se nadechuju, že směrem k sebevědomému mládí cosi zahlásím, ale sám cestující se nadechnul ještě rychleji a mladíkovi řekl prakticky to samé, co jsem měl na jazyku já sám. A s tím také vyhrál, dá-li se to tak vůbec říct. Pouštím to z hlavy a beru si od slečny všechny čtyři boarding pasy, tedy pro cestu tam i zpět zároveň. Na jednu z palubních vstupenek dostávám samolepku „Fast track“ - a kupodivu na tu správnou! Palec nahoru. Kontroluju si ještě pro jistotu seating – 2A do Mnichova a 3A do Madridu. Zatím všechno klape. Cestou z Prahy do Mnichova si zhruba někde nad Domažlicemi vychutnám a nafotím líný zimní východ slunce do mraků. Taková malá předehra. A z Mnichova do Madridu pak přijde hodina H a minuta M, pokud mi, ó nebesa, budou nakloněna.
Procházím „fast track“ jako ostrý nůž rozteklým margarínem. A rychle do salonku na ranní kávu, šup šup, minuty utíkají. Je to asi úchylka, ale to konkrétní kafe z automatu v Crystal lounge mi vyloženě chutná. Rozhodně lepší než to mdlé „americano“, které je k dostání na palubě, po hektolitrech vyráběné tamtéž. Zmocňuju se Lidových novin. To ještě netuším, jak mi budou k užitku. Pak rychle fotka prázdné čekárny a hurá pryč a poklusem do přízemí k autobusovým gejtům.
Dneska se asi dost pospíchalo, protože autobus už je narvaný k prasknutí (pojede jen jeden) a přede mnou u přepážky jen jeden opozdilec. Já jsem opozdilec číslo 2. Podávám boarding pas – pííp – a rozsvítí se červená! No tak to snad ne.. mladíček s ajdýčkem na prsou se drbe na hlavě a pak povídá „jo, pan Prodejec, tak moment“ a jde za kolegyní, která sedí znuděně na židli opodál (asi mladíka školí) a ta mu podá neméně znuděně jiný boarding pas.
„Tak pane Prodejec, vy totiž máte upgrade do Business Class“ zahlásí mi vítězoslavně a nasadí úsměv dobrotivého Boha.
„No to těžko, já už mám business class“ slavnostní úsměv zmrzne na rtech.
„Aha, tak to je změna typu letadla.“
„Na Mnichov? To letadlo tady přece stojí od včerejška a já jsem si bral palubku před čtvrt hodinou.“
„Hmm, éééé ..“ tak teď už můžeš říct buď jen pravdu, anebo že je to chyba cestovky. Tak jen do toho, mladíče..
„No?“
„No tak je to prostě změna, no“ a podává mi rezignovaně náhradní boarding pass.
„Prostě změna, jo?“ Pravdy se dnes nedočkám. Beru si boarding pas do ruky, sám se zeleně odpípnu a pospíchám do autobusu. Jsem poslední a tu mojí scénku, hru na „cesťáka a na lež“, sleduje přecpaný autobus s otevřenými dveřmi, v desetistupňovém mrazu.
„No tak se vám teda o-mlou-váá-me!“ křičí za mnou holka-školitelka.
„Polib si p***l“ ale to už si naštěstí jenom myslím.
Tu „omluvu“ si nevyfotím. Dnešní představení velké nebeské opery bude bez předehry. Nové místo, které jsem dostal, je sice u okna, ale samozřejmě vpravo a navíc bulkhead a já bulkheady tuze nerad. Prostě 1F. S mým privátním východem slunce nad západočeským krajem je ámen.
Pokud jste si někdy při nástupu autobusem mysleli, že jste přišli poslední a už se čeká jen na vás, tak to prostě není pravda. Podle Murphyho zákonů se
vždy čeká ještě na někoho dalšího. A jak známo, Murphyho zákony platí obzvláště v noci a v třeskuté zimě pak vůbec nejvíce. A to je tento případ. Do autobusu táhne umrzlý smrad z výfuku a je fakt těsno. Ale stejně se čeká. Po dalších pěti minutách naší inhalace lahodných aromatických uhlovodíků dobíhá na gate mladý heterosexuální pár. Problémy s palubkama už naštěstí nemají. Tak poďte honééém.
Nástupem do letadla si ale nikdo moc nepolepší, business nebusiness. Jumbolino je po nočním stání vymrzlé do posledního nejtku. Letušky jsou až po uši zachumlané v modrých zimních kabátech, ruce založené do podpaží a přitom zimou stejně podupávají z nožky na nožku. Jestli mi vadí, že v letadle spolu s jídlem vždycky dostanu tu perfektně vychlazenou vydličku a nůž, které je tak strašně nepříjemné vzít do ruky, tak dnes je celé letadlojeden velký hliníkový příbor. Přezka bezpečnostního pásu, opěrky sedadel, všechno je hluboce mražené, až je to nepříjemné na dotek a i když posádka tvrdí, že bude tepleji, hned jak se zavřou dveře, zůstává interiér podchlazený až do přistání v Mnichově.
A teď by mě zajímalo, kdo mi vyfouknul moje původní místečko. Je mi jasné, že letadlo je přebukované a na poslední chvíli potřebovali narvat do businessu nějaké dva opruzanty, kteří dělali na čekinu tyjátr s tím, že chtějí sedět vedle sebe. No jasně, a je to ten mladý pár, který přišel na gate jako poslední!! Na cesťáky mám čuch a tihle dva jasně zapadají do kategorie
neperspektivní heterosexuální pár, což je jakási emergentní kvalita vznikající při páření samice a samičky cestujících kategorie
hlemýžď zahradní (helix pomatia).
Cestujícího
hlemýždě zahradního rozpoznáte snadno. Podle toho, že na zádech nosí krosnu, jako jakýsi neodnímatelný šnečí domeček. A pokud se za účelem cestování setkají dva takoví hlemýždi opačného pohlaví, vznikne
neperspektivní heterosexuální pár.
Ten se zase vyznačuje tím, že se ti dva - podobně jako jejich vzory z volné přírody - na sebe lepí a v každé volné, méně vhodné i zcela nevhodné chvilce do sebe navzájem zaplétají. Na veřejnosti zejm. svými jazyky. A to tak hluboce, až s těmi krosnami na zádech vypadají jako dva šnečci, kteří se právě oddávají své krátké, o to však vlhčí lásce. Typickou destinací těchto je Leh v Indii, popřípadě Bangkok a v movitější verzi Kátmandů, kde se při svých svérázných „předsvatebních“ líbánkách láskyplně navzájem krmí lžícemi vařené čočky s rýží, a to z jedné nerezové misky, kterou spolu sdílejí.
Ano, tak to jsou přesně tihle dva. Krosnové domečky jim byly při odbavení ze zad nedobrovolně odlepeny, láska však přetrvává. Po zapnutí bezpečnostních pásů se projevuje tak, že se navzájem drží alespoň za kolínko a chvílemi i podstatně výš. Tak mě napadá, jestli už je nesoudím příliš zaujatě. V žaludku mi leží
a priori, což je za dané situace přirozené, i když oni sami za nic nemůžou. Mohl bych začít krotit svoje ego v rozběhu a věnovat se něčemu pozitivnímu. Jediný dostupný objekt pro mojí arteterapii je ledokrása na okně:
Následuje důkladný de-icing a start k třicetiminutovému letu. Počasí vypadá „výborně“. Tlustá vrstva nechutné nízké oblačnosti, která drží nad českou kotlinou jak víko od popelnice. Shora to pak vypadá asi takto:
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=WhFdpc78Xwo[/youtube]
A zatímco „nahoře“ právě vyšlo slunce, tak dole, pod vrstvou mraků trvá hlubokošedé přítmí:
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=AlEyONKFHLs[/youtube]
.. takové přítmí, že na ploše se prakticky nedá z ruky nic vyfotit.
V Mnichově mě nezajímá už prakticky nic, typický ranní šrumec mě nechává zcela chladným.
Rychlý nálet na salonek. Je poloprázdný. Příliš mnoho kávy škodí zdraví, takže si raději otevírám pivo a jdu k obrazovkám zkontrolovat odletový gate. G14. Opět autobus. A bude se - podle všech předpokladů - čekat na cestující z přípojů. Na tabuli svítí čas odletu 9:25. To je 30 minut zpoždění a teoreticky absolutní bingo, pokud by se to skutečně stihlo.“Ono“ mě má asi rádo...
Přesně v 9:25 bude zatmění vrcholit a Měsíc bude zakrývat necelých 80% Slunce. Pak začne tmy rychle ubývat a stín se bude po slunečním kotouči vytrácet směrem doleva. Je to vše hra s osudem. Pokud by byl start reálně kolem 9:15, s čímž jsem tak nějak původně počítal, měl bych teoreticky víc času na pozorování. Ale 9:25 je pořád v limitu a může se stát, že to z hlediska rychlosti a výšky bude pro pozorování ještě výhodnější. Nikdo neví. Já tedy určitě ne. Tep se malinko zrychluje a jazyk se mi zase začíná sám od sebe, plynule, sem a tam, čím dál rychleji odírat o přední zuby.
G14, čas busování. Boarding pas mi pípá zeleně na první pokus. Na tomto letu evidentně nebude problém s místem, obsazenost j už na první pohled tak maximálně 40%. Otevřená zůstává ale otázka, na kolik zpožděných přípojů se bude ještě čekat. Opět trčíme na ploše v busu. Tentokrát bez doprovodu aromatických uhlovodíků, motor zůstává vypnutý do poslední chvíle.
Při příjezdu k letadlu se začíná situace vyjasňovat. Letadlo mělo opožděný přílet z předchozího letu a tak se ještě tankuje. Proto stání v autobusu, proto zpoždění, proto čekání. Stojíme zavření s výhledem na letadlo. Tankista si vklidu tankuje a je mu úplně jedno, že ubíhá čas. Z letadla vyhupká po schůdkách kapitán, vleze si k řidiči autobusu, vezme mikrofon a oznámí nám, co vidíme. Bude se ještě tankovat asi 4 minuty. Aha. Je 9:15.
Všichni pospícháme, takže v minutě po otevření dveří autobusu už jsme naskákaní v kabině. Zapínám si rychle pás a já osobně jsem připraven ke startu. Pak si uvědomím, že moje činnosti a očekávání nemají na všude-kolem-mě probíhající náhody žádný vliv. Dveře zůstávají otevřené, posádka stále v modrých kabátech a v business class NEJSOU individuálně nabízeny noviny a časopisy z ruky, čímž normálně začíná odletový rituál. Takže si pás zase rozepínám a jdu se zeptat, jak to vypadá.
Bylo 9:20. Je mi sděleno, že se čeká ještě na JEDEN autobus. Bárka mých nadějí už dávno začala nabírat vodu, ale já si toho všimnul až teď a právě teď už se s tím nedá nic dělat. Jen čekat. Titanic jsem přeci četl, tak to už vlastně taky znám, není to pro mě nové. Realita je taková, že první čekání bylo na dotankování letadla a druhé čekání je na zpožděné přípoje.
Takže nic no. Apollón, Hélios i Ra se ode mě s každou další minutou odvracejí více a více. Asi jsem si moc fandil. „Ono“ mě zas až tak strašně rádo nemá. Zřejmě má jiné favority. Čas utíká a já můžu jen přemýšlet, kde jsem udělal chybu. Vytvářím si svojí další teorii: Vztah se starými božstvy „je vztahem instrumentálním, založeným na vzájemné výměně“.
Do ut des, do ut facias... Staří Řekové a Římané to měli asi opravdu zmáknuté. Pokud chtěl člověk od božstev nějakou úlitbu, musel jim napřed něco adekvátního obětovat. Pokud očekávám, že mi v bitvě bude darován život, chce to před jejím začátkem rituálně pozabíjet pár otroků. Pak se zadaří. Jenže co adekvátního jsem měl obětovat, aby se vydařila taková astrální šílenost, po které jsem toužil já? Vydloubnout si snad jedno oko?? Tady tvorba teorie končí, nic dalšího mě prostě nenapadá. Asi bych měl příště zůstat v přízemních sférách a nepouštět se do žádných astrálů.
Do mých myšlenek přijíždí k letadlu další autobus, z něj vyskakují figurky a drápou se do schodů.
Letuška obchází cestující a nabízí časopis The Economist. Odmítám. Vhod by mi přišel spíše časopis The Astronomist. Dveře se zavírají. Hlavně proboha rychle!
Pojíždíme po setmělé ploše mnichovského letiště. Nad námi oblačná krusta. Mám jediné přání: Hej, pilote? Hoď mě NAD ty mraky jo? Nahoru, rozumíš?? A šlápni na to!
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=Y7ViU3NrP1s[/youtube]
Vyletěli jsme z nízké oblačnosti. Do kabiny se začne drát unavený sluneční svit. Takže.. mám ještě šanci? Zbývá poslední čekání a to až se letadlo srovná do správného směru, přímo na Madrid a pak se to rozhodne.
Pán na 2F vytahuje svoje „dělo“. Zrcadlovku s macatým objektivem a nakukuje oknem. Tedy nejsem sám, kdo měl stejný nápad! Uff.. jenže on sedí na špatné straně!!! Slunce bude vlevo a né vpravo! Jsem o krok napřed a na špici událostí, naděje žije! Svrbí mě nadledvinky a do krevního oběhu se tlačí adrenalin. Letadlo se otáčí směrem na západ.
A pak .. mi to dojde. Titanic se právě rozlomil na dva kusy a potápí se do hlubin. Bože můůůůj! Je konec!! Tak trapnej konec?! No je to vůbec, ale vůbec možný? Zatímco můj astrosoupeř si vzal „dělo“, tak já v ruce žmoulám „chcípáčka“. Kompaktní parodii na „fotoaparát“ v ceně 2 999,- Kč. Tedy spíš před lety stál dva devět... a pokud s tímto svým ehm „foťákem“ vyfotím přímo Slunce, bude z toho jen mastný flek, zářící masařka extrémně rozprsklá na skle:
Jak mě to vůbec mohlo napadnout, brát si tenhle foťák a myslet si, že něco vyfotím? No je snad evidentní, že s kompaktním fotoaparátem se Slunce fotografovat nedá!!! K tomu je potřeba jistá předsádka k objektivu a tu já teda rozhodně nevlastním a ani jí nemám na co namontovat. Proč sem si vlastně bral tenhle foťák? To už jsem si mohl rovnou vzít ten jednorázový plastový, co se s ním fotí děti v bazénu. Vyšlo by to na stejno. Vylitý adrenalin v žilách se obrací proti mně samému. Nasírám se sám na sebe, až se mi rozklepou ruce a polohlasně se nazývám jmény pohlavních orgánů, včetně toho, kterým nedisponuji. Boží hovado! Já a čerpat moudra mudrců? Vždyť v hlavě mám jen vylízanou kaluž psích čůránek! V duchu si hláskuji slovo k.r.e.t.é.n.
Takže konec akce. Tečka. Respektive můžu už jen přeradit na plán „b“. Tím je pozorování cateringu, namísto pozorování Slunce. Lufthansa oznámila před asi dvěma měsíci, že mění koncept občerstvení v business class. Mohu tedy jen pozorovat, zda-li se mi podaří na některém ze čtyř letů tento nový koncept s názvem „Be invited“ zachytit. Svůj vztek budu moct leda tak zajíst. Místo -astro to bude jen -gastro. Zůstanu prostě při zemi, kam i s celým svým egem vlastně patřím. Prodejce = vůl kosmický, nadvakrát kastrovaný.
Letadlo se otáčí směrem na západ a na mě vykukuje Slunce stále ještě oslabené Měsícem. Je mi to prd platné. Pán na 2F propuká podobnému zoufalství, jako já. Právě si uvědomil, že je též kreténem a sedí na špatné straně letadla. Ale on to třeba bude brát jen jako smůlu, ne jako osobní selhání. Prolétáme vyšší oblačnost a přes sluneční brýle je v okamžiku, kdy se slunce dostane mezi mraky, jasně vidět zatmění.
Nejsme to ale jen my dva, kdo v tuto chvíli propadá naprostému zoufalství. To ale já samozřejmě nemůžu tušit. „Ono“ je totiž stejné zoufalé a rve si vlasy. Ono samo mě dostalo až sem, nad mraky a já to teď tak trapně vzdávám. Mít v péči takového vola, jako jsem já, to je prostě k nevydržení. A“Ono“ se na mě skutečně už dívat nevydrží a musí zasáhnout. Chytrému napověz, hloupého kopni.
V kabině business class se zableskne. A ten záblesk zase vidím jen já sám. To už není ale jemný dotek Božího prstu, ale pořádná facka celou dlaní. Když já sám si nevím rady, tak mě to muselo zase postrčit samo! K tomu, abych mohl vyfotit Slunce potřebuju přece pořádně přiclonit. A když nemám předsádku, tak proč si nepřiclonit přírodně? No proč jsou dneska dvě vrstvy oblačnosti, jedna nízká a jedna vysoká? No protože „Ono“ to tak chtělo. Proto, abych mohl sluneční kotouč vyfotit PŘES ty mraky jako přes přírodní předsátku. Je to pravděpodobnost jedna k milionu, ale poslední šance, kterou mi Apollón a jemu spřátelená božstva dávají.
Vydávám se na beznadějný fotolov slunce mezi mraky. Ale nevzdám se bez boje, prodejce se přeci nikdy nevzdává!
Tak to je úplně mimo. Zkusím to na výšku:
Skoro!! Ale pořád vedle..
Ó, nebesa!
Ó, nebesa. Můj soukromý metafyzický experiment právě skončil. S jasným výsledkem! Sice jsem si kdysi, v koženkovém vlaku, slíbil, že pokud tohle vyjde, tak se poseru, ale cítím, že se to v tuto chvíli vůbec nehodí. Letuška mi nabízí aperitiv. Chce to panáka!
„Wow!“ reaguje letuška na mojí objednávku tvrdého alkoholu před snídaní. Ale ona netuší, o co tu jde. Odpouštím jí, je nevědomá. Slunce nabírá opět na síle a rozpustile mi píchá do prchajících bublinek:
Ó, nebesa. Rychle si projíždím vyfocené záběry. Ono to tam opravdu je! Jsem Ptolemaios–amatér. Zblízka to vypadá takto:
Hladina adrenalinu klesá. Rozptyluji se focením detailů vaječné snídaně, ale to je jen -gastro. Na tom tolik nezáleží. Po další hodině neklidných, byť triumfálních myšlenek přichází přiblížení na Madrid. Vracíme se zpátky do vrstvy nízké oblačnosti a pod ní .. no, jak to říct. Jestli v Čechách je šedivé bezčasí, tak počasí v Madridu je počasí
indiferentně inertní. Nebesa bez barvy, mírně mlhavo, 5 stupňů nad nulou, dokonalé bezvětří. Nezbývá, než se do toho ponořit:
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=pVX-pTAIEYY[/youtube]
V Madridu vypadnu z letadla sice trochu ožralý, ale dokonale šťastný. Iljušin 96 z Havany za pár dalších okamžiků potkám na chodbě, řeknu mu svoje vnitřní „ahoj“, ale nepovede se mi ani jedna použitelná fotka.
Zbytek dne zabíjím měřením času potřebného k přestupu z terminálu 2 na terminál 4 a vice versa. Sice já sám nikam nepřestupuju, ale to už jsou takové ty služební starosti. Po návratu na T2 se plácnu do salonku, který je shodou okolností zrovna nad gejty, které používá Lufthansa. Letadla se u nich střídají jak svatí na orloji. Pak se dočkám i „mojí“ třistadvacetjedničky, která mi bude dělat společnost dnes večer.
Pořád přemýšlím o tom, jestli mi tohle vůbec někdo uvěří. Kdybych o tom někdy někomu, v daleké budoucnosti, náhodou chtěl říct. Svěřit se někomu, kdo si to vlastně ani nezaslouží vědět. Taková šílenost! To je další z věcí, které se prostě normálně nestávají, jenom mě. Madrid se se mnou loučí deštěm.
Je opravdu extrémě hnusně, ale já budu mít ještě to privilegium - dnes naposled - spatřit Slunce, poděkovat mu za přízeň, přiťuknout si s ním přes okénko na zdraví, a na mnoho dalších zimních týdnů se s ním už definitivně rozloučit. To všechno také udělám. A pak je konečně čas otevřít si Lidovky, které s sebou tahám celý den po kapsách.
Boží prst se mě dotýká dnes naposled. Pokud jsem ještě před hodinou spekuloval nad tím, jaký kdy budu mít důkaz pro „to“, co se dnes stalo, objeví se mi teď, krátce po startu, takový důkaz sám od sebe přímo pod nosem. V otevřených Lidových novinách. Sice to tak dělají teroristé, ale je to ten nejpřesvědčivější důkaz – vyfotit se s aktuálním výtiskem novin. A jako z udělání mám zrovna před sebou i sklenku vína s logem Lufthansy. Takže tady to je, černé na bílém:
Vše, co jsem tu napsal, se tedy doopravdy stalo. A pokud byste také někdy chtěli podniknout „astrotrip“, můžete pomalu začít plánovat. V našich zeměpisných šířkách nastane příští zatmění Slunce dne 20. března 2015.
***
