Fórum Airways.cz

Je tomu pár týdnů, co jsme se s přítelkyní vrátili ze země sopek, gejzírů a vodopádů a tak jsem si řekl, že se podělím o zážitky hned za čerstva. Snad nebude vadit, když k leteckým věcem přidám i pár postřehů ze samotného Islandu. Tento ostrov si to svou unikátností určitě zaslouží.

Island byl v našem cestovatelském žebříčku hodně vysoko. Loňské "koupácké" lety z Prahy jsme nevyužili a tak to dlouho vypadalo bledě. Navíc letmý pohled na ceník půjčoven aut šance vůbec nezlepšil, spíše naopak. Island už není tak drahá země jako před nějakými deseti lety - už je jenom drahá... Nicméně mi to nedalo a ve volných chvílích jsem surfoval po webech islandských půjčoven, letenkách a nejrůznějších fórech a diskuzích. Náš výlet nabral na vážnosti, když se naskytla možnost půjčení terénního auta za solidní cenu a tak jsme se pustili do letenek. Několik dní hledání a kombinování vyústil jeden lednový večer v bookovací seanci. Shodli jsme se na nejlepší variantě a vzduchem lítaly jenom čísla karet a termíny. Nakonec nám přistál v mailech routing Praha - Manchester - Keflavik - Kodaň - Vídeň a dva zaplacené hotely k tomu. K teoretické přípravě jsme měli spoustu času a musím říct, že zatím k žádné jiné cestě jsem nepročetl tolik cestopisů a diskuzí jako k Islandu. A že to bylo příjemné čtení. Dokonce i ta změť písmenek, které říkají islandština, mi postupně dávala smysluplná slova a některé místní názvy jsem si vzdáleně zapamatoval...

Ostrava - Praha
IC 1010 Regiojet / obsazenost kupé 100 %, obsazenost vlaku 80 %
Ampz [CZ-RJ]

22. května konečně nastal den D a v poledne vyrážíme směr Praha. Šestimístné kupéčko bylo plné a ve zbytku vlaku to vypadalo podobně. Naše dva kufry zabraly polovinu odkládacích ploch, ale nakonec jsme se všichni nějak vměstnali. Dokonce i paní, která si spletla číslo vagonu a seděla na špatném místě. Snad poprvé, co jsme jeli Regiojetem nebylo žádné zpoždění, spadlé troleje nebo bouřka na trati. Praha nás přivítala nepříjemným deštěm a rozestavěnou Fantovou kavárnou. Před nádražím byl celkem nepořádek, samotné stanoviště Airport Expressu mizerně označené a navíc přijel běžný autobus bez odkládacích míst na bagáž. Shodli jsme se, že na cizince to musí udělat moc pěkný první dojem. Někde to jde ale i hůř, jak jsme se přesvědčili později v Kodani.

Praha - Manchester
Easyjet U2 1802 / obsazenost 95 %
Airbus A319 G-EZWB

Na letišti jsme měli celkem dost času. Náš spoj měl plánovaný odlet až před devátou večer a tak jsme si prošli letiště, chvilku pobyli na vyhlídkové terase, nakoupili poslední zásoby za český peníz a dali i nějakou tu večeři. Odbavení bez problémů, na bezpečnostní kontrole jsem si poprvé zapípal. Easyjet má přidělená sedadla takže se nekonal žádný boj na palubě a nástup proběhl celkem spořádaně a rychle. Mezi cestujícími převládali postarší Angličané. Letadlo se naplnilo skoro do posledního místa. Vyprovázeni zapadajícím sluncem jsme se odlepili vstříc nevšedním zážitkům. Trošku vzrušení nám přinesla jedna paní z předních řad, která přibližně v polovině letu zkolabovala. Hned u ní byly všechny letušky a letušáci a na řadu dokonce přišel i přenosný kyslíkový přístroj. Paní asi neunesla kapitánovo hlášení o blížících se turbulencích. Všechno ale dopadlo dobře a naše teorie, kam všude můžem divertovat, jestli to bude se sanitníma fanfárama nebo snad za doprovodu stíhaček, vzaly rychle za své. Až do přistání ji pak kontrolovala každá letuška nebo steward, co šel kolem, a vždy se usmáli nebo přinesli vodu. Tomu se říká profesionální přístup. V Manchesteru jsme přistáli s mírným předstihem, vyzvedli zavazadla a hurá na hotel. Měli jsme objednaný Bewley´s hotel hned u letiště. O bezplatný transfer je množné zavolat zdarma přímo z příletové haly a do pěti minut jsme už seděli v pohodlné dodávce. Při checkinu jsme si ještě objednali transfer zpátky na letiště a hurá na kutě.

Večerní odlety z Prahy Naše mašina Západ slunce na zemi... ... a ve vzduchu Přistání v Manchesteru Zaparkováno vedle exotického Titan Airways Manchester - Keflavik
Easyjet U2 1805 / obsazenost 90 %
Airbus A319 G-EZUD

Ráno nás na letišti čekalo celkem nepříjemné překvapení. Nejdřív jsme minuli dlouhé fronty u přepážek Jet2, abychom se zařadili do minimálně stejně dlouhé fronty Easyjetu. Do odletu zbývalo něco přes hodinu a půl, ale rozsvíceno bylo nějakých osm přepážek a jedna prioritní, tak jsem si říkal, že to půjde rychle. To jsem ještě netušil, že z těch přepážek fungují jenom tři. Asi jsou tady na to zvyklí a postupně vyvolávali jednotlivé lety a posílali je na priority boarding. O to, abychom neusnuli, se starala jedna Angličanka před námi, která si chtěla pořád povídat a jak fronta postupovala, navázala kontakty na všechny strany kolem sebe. Nakonec došlo i na nás a k našemu štěstí zavolali náš let k přepážce hned vedle. Jako první jsme odevzdali bagáž a hurá do další fronty k bezpečnostní prohlídce. Tady systém předbíhání nefungoval podle jednotlivých letů, ale podle času odletu. I zde jsme se dočkali, ale i přes fast track jsme se zdrželi dobrých 20 minut. Opět jsem si zapípal a poprvé jsem si vyzkoušel i tělesný scanner. Shledáni bezpečnostně neškodnými jsme se dali na úprk ke gatu. Proplétání přímo skrz obchody není zrovna nejpříjemnější a Manchesterské letiště si u nás získalo další minusové body. Svižným krokem jsme dorazili až k našemu gatu, rychlá kontrola palubenek a pak čekání asi deset minut v nástupním prstu, než nás pustí do letadla. Na seznam minusových bodů přibývaly další položky... Bylo jasné, že odlet na čas se konat nebude, ale to nás až tak netrápilo. Kapitán se omlouval a kvůli hustému provozu jsme nabrali sekeru půl hoďky. Obsazenost opět vysoká a kromě anglických důchodců byly vidět mladší ročníky a dokonce i dva krajany jsme slyšeli. Původně plánovanou snídani na letišti jsme si dopřáli až v letadle. Zjistil jsem, že moje karta není stavěná na placení v jedenácti kilometrech nad zemí, ale pár eurobankovek všechno urovnalo. Island nám připravil podmračené a deštivé přivítání. Po dosednutí jsme si prohlídli snad ten nejzapadlejší kout letiště a nakonec jsme to zaparkovali na dohled sněžným pluhům hodně daleko od terminálu. Kapitán ohlásil malé problémy na letišti, a že budeme nějakou dobu čekat. Vedle ještě postával oranžový kolega z Londýna, jinak byl provoz na dráze nulový. Po půl hodině se náš stroj opět rozjel a pomalu jsme se blížili k terminálu. Z okýnka bylo krásně vidět, jak letiště opouští jeden Icelandair za druhým. Minimálně dvanáct mašin se štosovalo na dráhu a opouštělo domovský přístav. Řídící na věži se tou dobou určitě nenudili. Konečně se uvolnilo místo i pro nás a my mohli s více než hodinovým mankem vstoupit na islandskou půdu.

Tímhle nepoletíme, jenom si krátíme dlouhou chvíli v nástupním prstu Dobří koupáci se vracejí Poslední rozloučení se sluncem První setkání s Islandskou půdou Při exkurzi po letištní ploše jsme minuli řídící věž... ... i připravené pluhmistry Tlačenice u terminálu Keflavik - Keflavik (tarif Round The Iceland)
Blue Car Rental / obsazenost 50 %
Dacia Duster 1.5 dCi 4x4

K vypůjčení auta jsme si dali dostatečnou rezervu a tak nám zpoždění na letišti moc nevadilo. Ještě jsme zvládli nakoupit tekuté zásoby v duty free a vyměnit nějaké drobné. Víc nepříjemný byl drobný déšť, vítr a zima. No, ale je potřeba si zvykat hned od začátku. Vyfasovali jsme skoro nové auto s nájezdem nějakých čtyř tisíc kilometrů. Hned v prvním Bonusu jsme nakoupili čerstvé zásoby a zamířili na nejznámější islandské atrakce. Prvním cílem byl Geysir. Po cestě jsme zvládli ještě krátkou zastávku u kráteru Kerið. Déšť moc neustával a tak jsme se u Geysiru ani moc nezdržovali. Vůně po zkažených vejcích ale v nás zůstala hodně dlouho. Na nedalekém Gullfossu jsme se zdrželi více, ale i tady stav promočenosti pomalu stoupal. A asi poprvé tady zaznělo heslo celého výletu: mohlo to být moc krásné, kdyby svítilo sluníčko. Po prvním vodopádu míříme na jih. Déšť pomalu ustal a tak si užíváme Seljalandsfoss dokonce i s náznakem modrého nebe. Vody se ani tak nezbavíme, ale projít si vodopád i z druhé strany nejde odmítnout. Na seznamu dne zbývá poslední vodopád Skógafoss. Cestou míjíme informační centrum k sopce Eyjafjallajökull. Její jméno si zapamatoval určitě nejeden letenkář. U Skógaffosu jsme si udělali krátkou vycházku k dalšímu vodopádu nad ním a nakonec se rozhodujeme rozbalit stan a přenocovat v přilehlém kempu. Překvapivě je nás takových bláznů více. Opět prší. A prší celou noc, až je ráno všude kolem nás jedno velké jezero.

Kráter Kerið Stokkur - jediný pořádně činný gejzír Gullfoss Seljalandsfoss z jedné strany... ... a z druhé strany Letenkářova noční můra Zakončení prvního dne u Skógaffosu K druhému dni mám v deníku poznačeno následující - prší, prší, jedeme, prší... O nějaké turistice nebyla vůbec řeč, a když zrovna nepršelo, tak pořádně lilo, a když nelilo, tak chc...o. Ještě ráno jsme měli snahu navštívit Dyrhólaey, ale přijeli jsme moc brzy a bylo ještě zavřeno. Černá pláž ve městě Vik mohla být moc pěkná, kdyby svítilo slunce... a tak to pokračovalo celý den. Nesvázáni žádnými rezervacemi hotelů jsme se rozhodli hned několikrát změnit plány a hledat slunce na východě. V národním parku Skaftaffel jsme se marně domáhali ubytování, ale chatka na kopci s krásným výhledem na lávové pole (kdyby nepršelo) už nefungovala. Vyzbrojeni předpovědí počasí z místního infocentra pokračujeme dál na východ. Cestou pouze vybíháme vyfotit si ledovcovou lagunu Jökulsárlón a rychle zpátky do auta. Stupeň promočení atakuje maximum. Úprk za sluncem se nakonec vydařil a hned, když jsme se zabydleli v útulné chatce v kempu v městečku Höfn, ukázalo počasí svou lepší stránku.

Černá pláž ve Víku Realita druhého dne Tady se musíme vrátit Probudili jsme se do slunečného rána a rozhodli jsme se, že projedem východní fjordy. Původně v plánu vůbec nebyly, ale když je pěkně, je třeba toho využít. Cesta to byla opravdu parádní. Po levé straně zasněžené vrcholky hor a po pravé straně rozbouřené moře, uprostřed cesty sem tam nějaký ten šutr... Stejně úžasná byla horská zkratka č. 939. Šotolinová cesta se pěkně vlnila a jeden slepý horizont střídal druhý. Info tabule říkala, že jsme zvládli převýšení nějakých 512 m a stoupání až 17 %. Cesta byla otevřená teprve týden a na výšce sněhu to bylo znát. U jezera Lagarfljót jsme si udělali vycházku k nejvyššímu vodopádu na Islandu s názvem Hengifoss. První vodopád za slunce byl fajn...kdyby tak nefoukalo... Nenechali jsme si ujít ani jedno z nejvýchodnějších osídlení na Islandu – Seyðisfjörður. Cesta se klikatila sněhovými pláněmi a na pozadí modré oblohy jsme se nestačili kochat. Městečko na konci stejnojmenného fjordu si žilo svým vlastním ospalým životem a co se děje na druhé straně kopců, je asi moc nezajímalo. Stylově jsme si dali zmrzku a vyrazili zase zpátky. Završením báječného dne byla koupel ve volně přístupném bazénu 5 km daleko od nejbližší civilizace. Kromě dvou poláku, kteří za chvíli odjeli, jsme tam byli úplně sami.

Směr severovýchod Na cestách je možné potkat cokoliv, hlavně ovce, ptáky a sem tam i šutr... Východní pobřeží Zajímavé umění ve vesnici Gledivik Sopka před námi Zkratka Oxi Cestou k Hengifossu bylo několik menších vodopádů Hengifoss Cesta k fjordu Seyðisfjörður Cíl na dohled I kostelík tady mají - asi jako všude, kde bylo aspoň jedno stavení Čtvrtý den opět sliboval pěkné počasí (to znamená bez deště) a našim plánem bylo vyrazit po cestě 85 dál na sever. Cesta to byla příjemná a první auto jsme potkali až po poledni ve vesnici Langanesbyggð. Offroadovou výpravu k majáku na severovýchodě jsme zhruba v polovině cesty vzdali, když naše rozdrkotanost z neoficiální cesty přerostla únosnou mez. Nicméně útesy tam byly parádní. Navštívili jsme i nejsevernější vesnici na Islandu Raufarhöfn vzdálenou jen 2,5 km od polárního kruhu. Dalším plánem bylo sjet dolů k vodopádu Dettifoss, pokud bude cesta průjezdná. Bohužel nebyla a tak jsme změnili routing na Húsavík. Jedno z větších měst na severu žije velrybami a turistů tady rapidně přibylo. Rychlá procházka a už si to míříme k jezeru Mývatn. Celá oblast kolem jezera nabízí hned několik turistických lákadel a na hustotě provozu to bylo znát. Nejdříve jsme prozkoumali typicky drnové domky ve Staðarbrautu a pak už se naložili do teplé vody přírodního koupaliště Jarðböðin. Severní obdoba profláknuté Modré laguny nabízela příjemný relax po náročném cestování a vůbec nevadil ani typický zápach zkažených vajec. Dokonce jsme tady potkali i oné dva poláky z předchozího koupáckého zážitku. Pro tento den jsme se rozhodli, že navýšíme skóre v přespání ve stanu. Náš vyhlídnutý kemp byl ale totálně pod vodou a sněhem a tak jsme byli rádi za přilehlý guesthouse. Letos jsme tady byli teprve druhými návštěvníky.

Směr sever Pobřeží u Langanesbyggu Husavík - centrum velrybářských výprav Žhavá země před námi Přírodní termály Geotermální elektrárna ...

V sychravém ránu jsme probudili majitelku, abychom mohli zaplatit. Bylo vidět, že se na sezonu teprve chystá a tak večer nemohla ani najít terminál pro platbu kartou. Prvním cílem dnešního dne byl vodopád s největším průtokem v Evropě - Dettifoss. Mrholení střídal déšť a mlha. Cesta se postupně zvedala a nakonec kolem nás nebylo nic než sněhové bariéry. K samotnému vodopádu jsme se brodili 800 m sněhem a ledem. No, mohlo to být hezké, kdyby svítilo slunko.... Ale i tak vidět masu vody valící se dolů byl zajímavý zážitek. Pěkně promočeni jsme si to nasměrovali zpátky k Mývatnu. Cestou ke geotermální elektrárně Krafla už neprší... už rovnou sněží. Nad elektrárnou je malé jezírko Vítí s nádherně zbarvenou tyrkysovou vodou. Alespoň to tvrdil průvodce, my jsme bohužel viděli jenom zasněžený kráter. Tady poprvé a naposled jsme se setkali s neprohrnutými cestami. Kousek od Krafly leží Hverarönd - geotermální jezírka. Všude to bublalo, syčelo a tolik různobarevného bahna jsem nikde jinde neviděl. Pomalu by tady člověk zapomněl i na nepříjemný vítr a husté mrholení. Další zastávkou byla jeskyně Grjótagjá. Na fotkách vypadá líp než ve skutečnosti, voda má přes 40 stupňů. Obchůzku kráteru Hverfjall jsme vzdali pro silný vítr a lávové pole Dimmuborgir jsme prolítli v rychlosti pro změnu kvůli dešti. Ani na Godafossu nám počasí nepřálo, což je velká škoda. Shodli jsme se, že by to byl nejkrásnější vodopád, kdyby svítilo slunko... Jedeme dál směr Akureiry. Ještě před druhým největším městem Islandu odbočujeme na sever a po šotolinové cestě si to pádíme hezkým údolím do Luafasu na drnové domky a poklidného městečka Grenivík. V Akureiry se ubytujem ve slušně vybaveném hostelu.

Polární výpravou k Dettifossu Kráter Vítí s nádherně průzračnou vodou…. Řeklo by se, že u geotermální elektrárny bude teplo. U Krafly to ale neplatí. Bublající bahno Tady už bylo podstatně tepleji, alespoň u země. Jeskyně Grjótagjá, poměrně malá a s krkolomným přístupem. Godafoss – asi nejhezčí vodopád i za deště. V tomhle se dříve bydlelo Neprší a dokonce svítí i slunce. Příjemná ranní procházka městem a už si to míříme dále na sever po silnici 82. Většinou šotolinová cesta ve spojení s modrou oblohou dala úplně zapomenout na škaredé počasí u Mývatnu. V typickém islandském městečku Ólafsfjörður jsme si chtěli dát kafe, ale bylo ještě moc brzy a ani jedna hospoda nepremávala. Další zastávka u dřevěného kostelíku uprostřed ničeho. S typicky drnovou střechou byl jedním z nejstarších na Islandu. Pomalu jsme mířili na západní fjordy. Nocování jsme si vyhlédli v Bjarnarfjörðuru. Ze všeho nejdřív jsme prozkoumali bazén i s přírodní vířivkou a pak jsme se zeptali na kempování. Francouzka na recepci byla trochu překvapená, a že si troufáme, protože ještě minulý týden to bylo všechno pod sněhem. Nakonec jsme úspěšně zahájili jako první zdejší kempovou sezonu, i když to v místech pro stany vypadalo jako v bažině.

Příjemné probuzení ve druhém největším městě na Islandu Kostelík na kopečku Vyrážíme směr západní fjordy Počasí nám přeje Hezké městečko Ólafsfjörður… … centrum slanečků na Islandu, bohužel měli ještě zavřeno Jedeme dál Osamocený dřevěný kostelík Šotolinové cesty nejsou na Islandu nic zvláštního, dokonce ani na hlavní Ring Road kolem ostrova není všude asfalt. Hned ráno vyrážíme dál na západní fjordy směr Ísafjörður. První hodinka cesty nebyla zrovna z nejpříjemnějších, protože za takovou mlhu by se ani Rákosníček nemusel stydět, opravdu by se dala krájet. Když jsme ale přejeli hory, trochu se vyčasilo a ty výhledy na jednotlivé fjordy stály za to. Jako po hřebeni jsme projeli všechny zátoky a fjordy až k Ísafjörðuru. Přestávka na kafe a dortík a jede se dál. Hned za městem je zajímavý tunel, ve kterém mají dokonce i křižovatku. Jenom škoda, že jsme vjeli do tunelu za slunka a vyjeli za deště. Cesta po fjordech byla parádní a výhledy na jednotlivá údolí neměly chybu. Chtěli jsme stihnout trajekt z Breidafjorduru do Stykkisholmuru a to se nám nakonec povedlo přesně na čas. Paní při koupě lístku potvrdila, že místo mají a rozšířila si obzory o nový typ auta. Nenechali jsme si vnutit, že jedeme vlastně toyotou a trvali jsme striktně na dacii. Ještě když jsme odcházeli, kroutila hlavou. Trajekt byl celkem plný a díky jedinému kamionu i pěkně nahnutý na jednu stranu. Skoro tříhodinová plavba s krátkou zastávkou na ostrově Flatey ale ubíhala rychle a celkem v pohodě. Dlouhý den jsme zakončili v hodně drahém hostelu ve městě Grundarfjördur.

Výhled nic moc Západní fjordy Ísafjörður, největší město na západních fjordech Křižovatka v tunelu Za tunelem prší Cestou k trajektu Ostrůvek Flatey, turisti sem můžou jenom bez auta Blížíme se k cílovému přístavu Měli jsme to nahnuté…. Osmý den na cestách jsme měli v plánu poloostrov Snæfellsnes. Průvodce říká, že je to turisticky zapomenutá část země, kde najdete z Islandu od každého trochu. Jsou tady pláže, ledovec, národní park, sopka... je tady moc pěkně...kdyby nepršelo. A když nepršelo, tak rovnou padaly kroupy. Trochu otráveni jsme poloostrov projeli a směrovali se k cíli dnešního dne - národnímu parku Thingvellir. Krátká zastávka u geotermální elektrárny Deildartunguhver s prodejem zeleniny po islandsku. Nakonec jsme dešti a větru trochu ujeli a tak jsme si mohli užít za krásného počasí vodopád Barnafoss tekoucí přímo z lávového pole. Od vodopádů jsme si vybrali cestu č. 550 směřující na Thingvellir. No, psali sice, že průjezd není možný, ale podle mapy to mělo jít obejít. Po šotolinové cestě jsme vystoupali nad údolí doprovázeni celou cestu nádhernou duhou. Bohužel mapa zklamala a průjezd nebyl možný. Nevadí, i tak to stálo za to. Druhý pokus už byl úspěšnější. Šedé mraky nízko nad námi, lávové pole kolem nás a nikdo široko daleko - jak vystřižené z nějakého hororu. U národního parku jsme si našli prázdný kemp a dali se na průzkum evropské litosférické desky. Nebo americké? Těžko říct, protože právě tady se tyto desky dělí a za každý rok se o nějaký ten milimetřík posunou.

Kostelíky tady mají nejrůznějších tvarů a podob Zbytky z velryby Poloostrov Snæfellsnes Lávová pole Konečně slunce Prodejna rajčat z blízkého skleníku Barnafoss, sice malý ale moc hezký První pokus dostat se do Thingvellir…. …v doprovodu duhy. Hrnec se zlaťáky jsme nechali zakopaný Druhý pokus byl úspěšný, cesta jako z hororu Thingvellir – někde mezi Evropou a Amerikou Foceno přibližně v jedenáct večer. …

Ráno pro změnu prší. Ostrov máme skoro celý objetý a začínáme druhé kolo. Míříme si to přímo na jih a zkoušíme ujet černému mraku nad námi. U Dyrhólaey to vypadá, že jsme nad deštěm zvítězili, ale jenom na chvilku. I tak si prohlížíme známý skalní masiv a rozbouřené moře. Kousek dál je černá pláž, odkud je na skalní bránu pěkný pohled. Počasí nám ale moc nepřeje. No nic, ještě budeme mít jeden pokus, až se budeme vracet do Reykjavíku. Uháníme dál na jih, míjíme bez povšimnutí vodopády, které jsme navštívili při prvním průjezdu a nestačíme se divit, jak se za ten týden všechno zazelenalo. Obloha se postupně protrhala a tak jsme využili šance a zamířili si to přímo na Jökulsarlón. Byla to dobrá volba. Ledovcové jezero s plujícími krami za slunečného počasí je úplně něco jiného, než při naší první deštivé návštěvě. I náš průvodce potvrdil, že máme štěstí, když posledních deset dní tady jenom pršelo a následujících deset ještě bude. Obdivujeme modré ledovcové útvary (které vlastně vůbec nejsou modré) a ani nám moc nevadí, že na obojživelném autě je s námi početná skupinka Číňanů. Cestou do našeho tábořiště se stavujeme ještě u dvou dalších ledovců. Vytipovaný bazén bohužel nefungoval a tak v národním parku Skaftafell rozkládáme stan a po večeři se jdeme projít k čedičovému vodopádu Svartifoss.

Opět jižním kurzem Výhledy z Dyrhólaey Skalní brána za deště Druhý pokus na Jökulsarlónu vyšel na výbornou Modré zbarvení je pouze optický klam. Večerní procházka k čedičovému vodopádu Svartifoss Poslední den na Islandu začínáme zaplacením kempu. Je prvního června a právě začala hlavní sezóna. V informačním centru nás překvapili delší provozní dobou, která tady ještě včera nebyla. Pro dnešní den máme jediný úkol - dostat se do Reykjavíku. Po dobře známé cestě tedy míříme zpátky k hlavnímu městu. Je slunečné počasí a nám se otevírají nádherné výhledy daleko do krajiny. Lávové pole střídají majestátné sopky a kopce prošpikované vodopády z tajícího sněhu. Howard Hughes by měl radost, protože mraky dodávají tomu všemu tu správnou fotogeničnost. Ještě jednou se zastavujeme na pláži s černým pískem a fotíme si Dyrhólaey za příznivého světla. Na několikátý pokus najdem i fungující bazén a tak se jdeme naposled prohřát do termálu. Reykjavík nás přivítá pořádným slejvákem. Naštěstí netrvá moc dlouho a tak si už jenom za deště v rychlosti projdem město. Na našem itineráři zbývá poslední položka - letiště Keflavík. Bez problémů vracíme auto a míříme k odletové hale.

Na třetí pokus konečně vidíme jižní scenérie za příznivého počasí… … a že je na co se koukat Dyrhólaey bez deště Kousek za Vikem Harpa – koncertní hala a konferenční centrum… …. a hodně šílená budova Letiště jsme viděli u každé vesnice ale první vnitrostátní letadlo až v Reykjavíku Známý betonový kostel Keflavik - Kodaň
Icelandair FI 202 / obsazenost 90 %
Boeing 757 TF-FIV

Letiště v Keflavíku je na pohled příjemné a i před půlnocí tady bylo celkem rušno. Drobnou vadou na kráse je minimum sedaček ve veřejné části letiště, navíc podpořené celkem vtipným zákazem kempování v odletové hale a v okolí letiště. Natěšeni na let jsme ani nedokončili samoobslužné odbavení a tak nám palubenky vytiskl až zaměstnanec check-inu. Bezpečnostní kontrola bez problémů a dokonce jsem ani nepípal. Zvládli jsme nakoupit poslední suvenýry a sledovali, jak se venku nebývale hodně setmělo. Seveřané asi rádi lítají spolu, protože kolem jedné hodiny ráno opět startovalo hned několik letadel najednou. Skladba cestujících byla hodně různorodá a celkem hodně bylo Američanů, cestující do Evropy. Rychlý boarding nástupním prstem a už se usazujeme ve skoro třináct let starém Boeingu nesoucí jméno Grábrók. Místa je celkem dostatek ale samotná sedačka, aspoň pro mě, celkem nepohodlná. IFE sice potěšilo, ale sluchátka byla jenom za poplatek. Nevadí, aspoň se dala sledovat mapa a to hned v několika verzích. A že se někteří pořádně vyřádili, když jsem se pak díval na naše fotky Znaven dlouhým dnem jsem se snažil usnout co nejdříve. Vesměs se mi to i dařilo a tak jsem pohrdl i nabídkou studeného a teplého pitiva. Přistání načas, celý let byl bez problémů. Na letišti jsme si vyzvedli bágly, koupili celodenní jízdenku a vlakem vyrazili na hlavní nádraží odložit si zavazadla do našeho hotelu.

Půlnoční nuda na check-inu Vlna odletů Keflavík je celkem příjemné letiště Náš Boeing Místa na nohy nebylo málo Palubní zábava Čekání na rozbřesk Věž v Kodani V sedačkách jsem se moc necítil Kodaň - Kodaň (tarif Tour de City)
Městská hromadná doprava Copenhagen
Vlak, autobus, metro, pěškobus

To, co nás čekalo u hlavního nádraží, byl naprostý šok. Kdo neví, co znamená chlastat jak Dán, ať si zajede do Kodaně v neděli ráno. Všude se motala podivná individua v různém stavu deliria, většinou ještě s flaškou v ruce. Rovně chodící lidé byli naprosto v menšině. Navíc všude nepořádek, rozbité sklo, odpadky a nepředstavitelný smrad. Troufám si říct, že snesu dost, ale tohle byla fakt síla. Rychle jsme našli hotel, uschovali si zavazadla a vyrazili do centra. Jenomže ti vrávorající lidé s láhví v ruce neubývali ani tady. Lehce hladoví, hodně nevyspalí a pořádně znechucení jsme si říkali, co,tady vlastně budeme dělat. Tohle, že je vyspělý sever Evropy? Na náladě nám nepřidalo ani moc pěkné pekařství. Nad nejrůznějšími croissanty se jenom sbíhaly sliny, bohužel brali jenom místní karty a hotovost jsme neměli. Vrátili jsme se na letiště, dali kafe a snídani a rozhodli se navštívit nedaleké, nově otevřené akvárium. No, nebyla to nejlepší volba. Zbytek Dánů, co zrovna nevyspávali opici, měli totiž podobný nápad. Akvárium bylo doslova přecpané lidmi, dětmi, kočárky a dalšími dětmi a dalšími kočárky... Navíc celkově nic moc, hlavně když jsme to srovnali třeba s Oceanariem v Lisabonu. Jedinou výhodou bylo venkovní posezení s výhledem na startující letadla. Dopoledne jsme nějak přežili a po zacheckování na hotelu jsme se rozhodli trochu prospat. A probudili jsme se do úplně jiného města. Místo podmračené oblohy nás vítalo sluníčko, nepořádek uklizen a po opilcích ani památky. Najednou se z Kodaně stalo příjemné místo se zajímavou architekturou, hezkým parkem uprostřed města a malou sochou u přístavu.

Jeden klasický obrázek z Kodaně Kodaň - Vídeň
Fly Niki HG8017 / obsazenost 95 %
Embraer 190 OE-IHA

Ráno jsme vyrazili vlakem na letiště. Je vidět, že dopravu tady mají hezky promakanou. Už na nástupišti bylo označené místo, kde zastaví speciální vagón pro cestující se zavazadly a tak se opravdu i stalo. Během pár minut jsme se pohodlně dostali z centra na letiště a bylo vidět, že vlak využívá hodně cestujících i personálu aerolinek. Samoobslužný kiosek pro Air Berlin nefungoval a tak jsme se odbavili bez většího zdržení na přepážce. Bezpečnostní kontrola na první pohled vypadala hodně dlouze, ale fronta odsýpala jak po másle a bez pípání jsme se mohli chystat na poslední let. V odletové hale panoval celkem šrumec a dlouhá fronta u Starbakse neměla moc daleko k zážitkům z odbavení v Manchesteru. Kousek dál už to bylo lepší a tak jsme si dali v klidu snídani, trochu netradičně při odletu vyměnili pár dánských korun, nakoupili drobnosti na památku a usadili se v příjemné čekárně u našeho gatu. Pohodlné sedačky, výhled na letadlo a toaleta u každého gatu zvedly rating kodaňského letiště ještě výše. Na ploše bylo doslova přeSASováno. Našly se ale i zajímavé kousky jako třeba Air Greenland nebo Austrian v retro livery. Viděli jsme i hodně krátkou otočku Finnairu hned u vedlejšího gatu. To letadlo si Kodaně neužilo snad ani né 20 minut. Mezi cestujícími tentokrát převládali kravaťáci. S Embraierem to byla má první zkušenost a musím uznat, že celkem příjemná. Vyšší člověk se asi mezi sedačky tak úplně nevejde, ale jinak to bylo fajn. Krátce po vzletu jsme mohli závidět postarším cestujícím přes uličku, kteří si předem objednali snídani. Nevypadala vůbec špatně. My jsme neodmítli kafe, džus a malý, celkem pojídatelný, sendvič. Let probíhal klidně, obletěli jsme zatopenou Prahu a trochu vzrůša přineslo až přistání. Při pohledu z okýnka bylo vidět, jak to s letadlem hází a jak se nejenom křídlo pěkně třepe. Přitom vevnitř to na žádné větší turbulence nevypadalo. Pilot ale boční vítr zvládl s bravurou a poměrně hladce přistál. Následovala hodně dlouhá cesta pro bagáž. Tak dlouhou štreku jsem snad ještě nikde jinde na letišti nešel.

Hlavní nádraží v Kodani Naše moucha už čeká Finnair vedle hodně spěchal Vlezl jsem se ale bylo to o fous Retro Austrian Zelená země s červeným letadlem Čekání ve frontě na odlet Kodaňské letiště z ptačí perspektivy Akvárium Blue Planet Lehké občerstvení Rozvodněný Dunaj Přistání ve Vídni Poslední rozloučení, máme před sebou kus cesty k zavazadlům Vídeň - Ostrava
EC 102 Polonia / obsazenost kupé 33 % / obsazenost vlaku - stále se zvyšující
Bee238 [ČD]

Zbývala poslední část cesty. Autobusem jsme se přesunuli na nádraží Meindling, kde jsme v podchodu zakotvili v malém, ale příjemném krámku. Nadopováni výbornou kávou a vyzbrojeni svačinou jsme nastoupili do rychlíku Polonia a vyrazili na finální cestu domů. Jízdenky jsme měli zakoupené předem přes stránky ÖBB za akční cenu 19 EUR/kus. Pojistili jsme se i místenkami, ale nakonec jsme v kupé zůstali celou cestu sami. Vlak nás vyplivnul na svinovském nádraží přesně načas a naše putování tím bohužel skončilo.


Island je neskutečná země, kterou nikde jinde nenajdete. Mix Ameriky, Evropy a svérázné ostrovní kultury izolované od zbytku světa je hodně působivý a určitě stojí za návštěvu. Shodli jsme se, že příště musíme jet v létě, kdy je všechno zelené a zase jiné než mimo sezonu. Nakonec nám všechno vyšlo, nikde jsme nezakufrovali a o povodních se dozvěděli až doma na gauči. I to počasí se dá nějak zvládnout. Je tam prostě nádherně a ještě nádherněji když neprší....

Hezký výlet, pěkné čtení, díky, že ses podělil.

Mimochodem tahle tvoje fotka:

http://forum.airways.cz/download/file.p ... &mode=view

mi trochu připomíná jedno místo, kde jsem byl, i když jsou od sebe hodně daleko:

http://jife.rajce.idnes.cz/Velikonocni_ ... C05230.jpg

Excelentní trip report, výborné fotky, přečetl jsem jedním dechem. Jen mám jednu otázku: Existuje i v těch odlehlejších částech ostrova nějaká veřejná doprava, nebo to jinak než půjčeným autem nebo v rámci organizovaného zájezdu nejde?

super trip report, dakujem

skoda len toho pocasia, jul/august tam prsieva asi menej

Super report a nádherné fotky.
Rád jsem si připomněl známá místa.

Díky za ohlasy

Lkprak píše:Jen mám jednu otázku: Existuje i v těch odlehlejších částech ostrova nějaká veřejná doprava, nebo to jinak než půjčeným autem nebo v rámci organizovaného zájezdu nejde?

Veřejná doprava něco jako u nás na Islandu není. 2/3 obyvatel žije v Reykjavíku a okolí a tam to možná funguje o trochu líp. Autobusy jezdí z Reykjavíku pouze do větších měst a třeba jen párkrát za týden nebo pouze přes letní sezénu (červen - srpen) Navíc přes zimu je hodně cest zavřených. Co jsme se bavili s jednou německou turistkou, tak například autobus Reykjavík - Akureiry vyjde podobně jako letenka. Nejlepší je opravdu půjčit si auto nebo jezdit organizovaně s dalšími turisty.

beardie píše: skoda len toho pocasia, jul/august tam prsieva asi menej

Podle dlouhodobých statistik je nejmíň deštivých dní právě v květnu Počasí se ale mění neustále a i v srpnu není problém narazit na sněžení. Přes léto je tam určitě o něco tepleji, zeleněji a taky tam je daleko víc turistů a ceny jsou dvojnásobné.

Worm píše:Díky za ohlasy

Lkprak píše:Jen mám jednu otázku: Existuje i v těch odlehlejších částech ostrova nějaká veřejná doprava, nebo to jinak než půjčeným autem nebo v rámci organizovaného zájezdu nejde?

Veřejná doprava něco jako u nás na Islandu není. 2/3 obyvatel žije v Reykjavíku a okolí a tam to možná funguje o trochu líp. Autobusy jezdí z Reykjavíku pouze do větších měst a třeba jen párkrát za týden nebo pouze přes letní sezónu (červen - srpen) Navíc přes zimu je hodně cest zavřených. Co jsme se bavili s jednou německou turistkou, tak například autobus Reykjavík - Akureiry vyjde podobně jako letenka. Nejlepší je opravdu půjčit si auto nebo jezdit organizovaně s dalšími turisty.

Díky moc za odpověď.

hodně dobrý.......
a hezký fotky

Parádní report a krásné fotky!!! Díky!

dal jsem to jednim vrzem... parada

Parada, diky za super TR a fotky jsou moc krasne. Island je na seznamu zemi kam se chci podivat. Dobra kombinace letu. Muzu vedet kolik vysla ta jedno smerna letenka s FI do CPH?

Jednosměrka s FI vyšla na 3tis. na osobu a celkově všechny lety na cca 8tis na jednoho.

A co papuchalkové, ti nebyli?

Diky za super TR, byli jsme na Islandu jen tri dny na proflaklem jihu, ale vidim, ze prani vratit se tam a poradne vse procestovat, ma smysl.