Fórum Airways.cz

Obsah
LATAM hip-hop
Patagonské počasí v Torres del Paine
Sny horolezců – Cerro Torre a Fitz Roy
Za tučňáky do středu země
Kopec, jehož jméno neumím vyslovit
Valparaíso o držku
Vzhůru vzhůru na jihozápadní okruh Bolívií
Přes pětitisícová sedla Apolobamby
Na bolivijský Říp
Derby, 3600 metrů po Death Road a Cuba Libre challenge
Do nížiny s Boliviana de Aviación
TAM i zpět

---------------------------
LATAM hip-hop

Známé tři prsty Torres del Paine, skalnatá jehla Cerro Torre, ale i náhorní plošina Altiplano se zasněženými sopkami jsou místa, která jsem chtěl určitě navštívit, přesto byla léta na mém cestovatelském seznamu přání a cílů tak trochu bokem. Je to daleko, je to drahé a jezdí se tam v době, kdy je v Evropě zima a hlavně ve škole zkouškové, tedy jsem odkládal a odkládal. Letos v únoru jsem měl složit závěrečné státnice (které jsem nakonec úspěšně složil) a následně jsem před nástupem do práce měl v úmyslu vyhradit si měsíc a půl na cestu mých snů. Nakonec to s prací dopadlo trochu jinak, nastoupil jsem obratem po státnicích, ale vymínil si brzký měsíc a půl dovolené.

Na podzim jsem začal hledat letenky, na Matrixu jsem našel zajímavě levnou multicity kombinaci s TAMem kolem 18000 z Prahy do Santiaga a zpět do Německa, s možností návratu z Brazílie. Ano, „prodejce“ potvrdil, že jde o error fare. S kamarády jsme vybrali termín od počátku dubna do poloviny května, kdy ještě není moc pozdě na jižní Patagonii a už není období dešťů v Bolívii. S kamarádem jsme si na cestu našli celý měsíc a půl, naše přítelkyně jely jen na chilskou část cesty a pak se ze Santiaga vracely s TAMem přes GRU na MXP a EasyJetem do Prahy.

Po koupi jsem usoudil, že je škoda se nepodělit, poslal jsem tip na al.com, odkud se to postupně rozšířilo na všechny podobné weby po Evropě a kombinace „mého“ error fare, nějakého akčního tarifu a vhodné kombinace měst v Evropě a Jižní Americe vedla k mnohým levným letenkám v průběhu celé zimy, nakonec šlo myslím koupit i něco jako CDG-LIM-LHR za málo přes 2500 Kč. Tak jsem si říkal, že je škoda, že nemám aspoň pětku z každé takto prodané letenky.

Měli jsme tak letenky do Chile PRG-FRA-GRU-SCL a z Brazílie RBR-BSB-GIG-FRA-MUC, první a poslední segment Lufthansa, jinak vše TAM. Zbývalo vyřešit dopravu po Chile – za prvé zadek mám (ač velký) jen jeden, za druhé především holky neměly až tak moc času, takže autobus nebyl rozumnou volbou a Matrix nabízel vnitrostátní lety s LANem za velmi přijatelné ceny. Škoda jen, že jsem nenašel, kde to koupit. Ách, ano, mám defaultně nastaveno místo prodeje = místo odletu. Trocha zkoušení a googlení, abych našel, že koupím-li danou letenku na chilském webu, nejspíše by měla být za danou cenu. Nakonec jsem uspěl na chilské mutaci lan.com, zkoušel jsem před tím i několik on-line prodejců (cocha.com, despegar.cl), ale neuspěl jsem, stránkám LANu jsem se snažil vyhnout, protože mě mohli nejsnáze usvědčit z porušení nějakých španělsky psaných podmínek, ale nakonec proběhlo vše bez problémů – měl jsem v úmyslu zkusit to případně i přes proxyserver, ale nakonec opravdu stačilo vybrat zemi – Chile.

(Jen vsuvka pro následovníky – Matrix v rámci těch vnitrostátních tarifů nakombinuje kdeco, ale prakticky lze koupit jen zpáteční letenky, případně multicity, které ale má několik dalších restrikcí – v podstatě musí geograficky tvořit zpáteční cestu s jedním nebo několika pozemními přesuny, každopádně vždy to musí být stejným směrem od SCL, tj. na jih, nebo na sever.)

Na základě toho jsem koupil letenky SCL-PMC-PUQ s rozděleným návratem PUQ-PMC a ZOS-ZAL-SCL pro mě s přítelkyní, resp. přímým letem PUQ-SCL pro kamaráda s jeho přítelkyní. Dali jsme si tak s kamarádem týden od sebe oraz, naložili přítelkyně na let do Evropy a pokračovali SCL-CJC (k čemuž jsme měli ještě let LSC-SCL, který jsme neplánovali využít, ale bylo mnohem levnější koupit takto zpáteční než libovolný jednosměrný do CJC).

(Tentokrát vsuvka suplující neúplný plug-in: PMC – Puerto Montt, ZOS – Osorno, ZAL – Valdivia, CJC – Calama, LSC – La Serena.)

PRG-FRA
LH1399
1. dubna 18:15 – 19:25
A321

Na velikonoční pondělí mířím na letiště s pomlázkou, velkým batohem a očekáváním, jak mi na check-inu řeknou „apríl“. Pominu-li půlroční pracovní pobyt v Kanadě, čeká mě zatím nejdelší cesta. Hned při výstupu z auta se začíná dařit - cepín prořízl papírovou tašku a celý její obsah se rázem kutálí po parkovišti. Ne, že bych ho chtěl mít zrovna v příručním zavazadle nebo, že bych čekal, že to taška vydrží – jen jsem to potřeboval nějak donést těch 20 metrů do terminálu, kde to přebalím do kamarádovy tašky, kterou pak necháme někde v Santiagu v úschovně – spoustu věcí potřebujeme až do Bolívie a nemá smysl je tahat sebou na jih - a je snazší to mít již zabalené bokem z Prahy, když TAM nabízí přepravu dvou odbavených zavazadel zdarma.

Stojíme tam čtyři a koukáme do míst, kde kdysi stáli naše oblíbené setkávací lavičky. Už nejsou, stojí tam ovál Fórum Havlum. A taky koukáme, kde je kamarád, který se k nám přidal později a má první segment letenky s ČSA do MXP o tři čtvrtě hodiny dříve než my, co tam už pěknou chvíli stojíme. Balení zavazadel za kilo nám přijde vždy drahé, tak každý motáme svou roli potravinářské folie. Mimochodem v celé Jižní Americe by byla Praha v tomto asi nejlevnější letiště, ceny běžně mezi 3-400 Kč.

Dorazil kamarád a mizí ve frontě k přepážkám ČSA, my stojíme o kus vedle u odbavení Lufthansy, menší zdržení při ověřování, kolikže vlastně smíme mít zavazadel, bezpečnostní kontrola tentokrát bez problémů, letadlo už stojí u nástupního mostu a po boardingu načas odlétáme vyměnit evropské jaro za jihoamerický podzim. První let s Lufthansou a nebyl jsem zklamán, na hodinovém letu pivo (Warsteiner) a chutný sendvič a i relativně dost místa na nohy.

FRA-GRU
JJ8071
1. dubna 22:05-4:55
B777

Ve FRA hledáme, odkud letí návazný let. Na odletových tabulích ještě uveden není, v nějakém infokiosku už píší, že bude označení gate začínat písmenem C. Míříme dle směrovek až se najednou ocitáme někde v terminálu mimo transitní zónu, kde alespoň zjišťujeme, že v úplně stejný čas letí do GRU dva lety – TAM a Lufthansa, oba navíc vzájemně codesharované a hlavně z jiné části letiště. Zpět skrz bezpečnostní kontrolu ke gatům B, odkud odlítá ten náš let.

Boarding začal relativně hodně před odletem a tak jsme už mohli zkoušet, co vše umí IFE. Výběr filmů celkem šel, výběr hudby byl tragicky nedostatečný především v oblasti klasického rocku, her bylo pár, nejlepší asi poker proti komukoli dalšímu v letadle. Kamera je jedna směrem kupředu, jedna kolmo dolů, mapa letu stejně přihlouplý systém, jako jsem už mnohokrát viděl – příliš nechápu, proč v současné době není možné si sám zvolit přiblížení, mít lepší mapové podklady, atp. Možnost odeslání SMS nebo emailu za 2 dolary mi v porovnání s vyděračskými tarify českých operátorů přišla ještě vcelku adekvátní. U filmů mi chyběla volba anglických titulek - ani u španělsky mluvených filmů se mi nepodařilo nastavit jiné než portugalské titulky, což je vcelku otrava.

V rozestavení sedadel 3-4-3 jsme vybrali samozřejmě prostředek, při nočním letu okénko neskýtalo příliš výhod. Dal jsem k výborné, ale trochu podměrečné večeři jeden film, několik piv (Heineken) a nad Kanárskými ostrovy jsem po krátké procházce letadlem šel spát. Brzo ráno mě probudilo podávání snídaně, byla celkem chutná tortila se salátem a výhled na temné Sao Paulo, kde jsme dosedli s cca půl hodinovým zpožděním.

Krátký průchod terminálem a bezpečnostní kontrolou a vracíme se ke gatu, u něhož stojí letadlo, z kterého jsme právě vystoupili. Cestou potkáváme kamaráda, který letěl přes MXP, dále by měl letět těsně po nás v letadle LANu, setkáme se v SCL. Prý přistáli na jiném terminálu a stěžoval si na nedostatek značení k tomuto.

GRU-SCL
JJ8026
2. dubna 7:05-11:05
B777

Od října přišlo několik různých změn časů letů, paradoxně většinou se měnil jen čas příletu do, resp. odletu z Chile. Důvodem byly změny v použití letního času v Chile, kdy finální rozhodnutí o datu skončení letošního letního času, který je v Chile logicky v evropské zimě, padlo až v půlce února. Na to musely ještě zareagovat letecké společnosti a navíc neudělat chybu – např. údaje uvedené v poslední verzi itineráře, která mi přišla na email, tvrdily, že let ze SCL do GRU, kterým letěly holky při návratu, zvládne přes 2600 km za 2:35 hodiny. Cestou tam to mělo být naopak celých 5 hodin. Asi nějaké silné západní proudění...

Kamarád měl od vedlejšího gatu odlétat pár minut po nás, ale nakonec modrobílá A320 LANu odjela i odletěla mnohem dříve, ze Sao Paula nakonec odlétáme s hodinovým zpožděním. Na tento let se mi podařilo zabookovat dvě párové řady v zadní části letadla, kde mi navíc přišlo, že bylo znatelně více místa na nohy. Ze dvou možností k snídani vybírám cosi s vejcem, dostávám jakýsi žlutý kvádříček, který nevypadal příliš poživatelně. Kamarádům v řadě za mnou tedy radím druhou variantu (myslím, že nějaký sendvič), kterou dostávají, jelikož prý už stejně není na výběr. Vajíčko nakonec velmi mile překvapilo a bylo opravdu chutné.

Po argentinské pustině se blížíme k hradbě And, snažím se poznat alespoň některé kopce, ale krom výrazné Aconcaguy se mi nic nedaří. Hned za horami klesáme a blížíme se k Santiagu, které se rozprostírá na obrovské ploše. Klesáme, neumím odhadnout výšku, ale určitě už jen jednotky stovek metrů, či možná vyšší desítky. Následuje hukot zvýšeného tahu motorů, letadlo opět stoupá a následuje vysvětlení – prý go around, jelikož předchozí letadlo nestihlo opustit včas ranvej. Další desetiminutový okruh než úspěšně přistáváme s více než hodinou zpoždění. Vzhledem k dnešním plánům z toho rozhodně nemám radost.

Jelikož celé a relativně plné B777 stojí před námi ve frontě na imigrační kontrolu, čeká nás další zdržení. Pokračujeme ke kontrole potravin. Přiznáváme, že máme. Naopak zapírám více než jeden mobilní telefon – nemám náladu jim vysvětlovat, proč potřebuji a jak funguje satelitní telefon. Batohy prochází rentgenem, ale nakonec je stejně v podstatě celé vyskládáváme. Naštěstí jsem tušil, co povolí a co nikoli, na což jsem se při balení připravil. Všechno jídlo bylo v horní části hlavní kapsy batohu, krom Vysočiny a podobných, které jsem tušil, že by projít nemusely. Boční kapsy nikdo neprohlížel. Kamarádovi Paprikáš i parmskou šunku našli a zabavili.

Spolucestovatel, na něhož jsme dle letového řádu měli půl hodiny čekat, rozhazuje rukama, že tu už hodinu čeká na nás. Prý ten papír pro zemědělskou kontrolu příliš nečetl, všechno zapřel a prošel bez kontroly. Kokos...toto mohlo skončit i pěkně mastnou pokutou.

Úschovna na letišti nám přijde vcelku drahá, zvláště jelikož potřebujeme tašku odložit v podstatě na tři týdny. Krom toho na letišti nefunguje žádný bankomat (přesněji řečeno, fungují, ale nemají hotovost, tedy nevydávají buď vůbec nebo maximálně 20000 chilských pesos na jeden výběr, což je zhruba 800 Kč). Jediná směnárna má vyděračský kurz a ještě navíc nemalý poplatek za výměnu. Jízdenku na autobus do centra platit kartou samozřejmě nelze. Měníme co nejméně, holky počkají na letišti s batohy, my sjedeme do centra vyměnit peníze, odložit tašku a nakoupit jídlo na první trek, jelikož dále k tomu nejspíš nebude příležitost.

Příliš netušíme, jak to v Santiagu vypadá a co kde je. Tedy jen hodně zhruba odhadujeme, kam jet a jediným vodítkem je informace z internetu, že levnější úschovna je na hlavním autobusovém nádraží. Po chvíli vidíme, že jedeme podél zastávek metra, tak prý někde u univerzity by to mělo být. Nejdříve směnárnu. Na tržišti u vlakového nádraží nenacházíme. Ale aspoň víme, že existenci tohoto místa musíme děvčatům zatajit, jelikož bychom odtud nejspíš neodešli vůbec nebo výrazně chudší. V bance prý nemění, ale nakonec v obchodním centru směnárna je. Vytahuji z kapes postupně 1200 dolarů, kamarád to komentuje, že kdybychom děvčata ve směnárně pozvali na večeři, nebylo by to složité ukecávání, jen by asi měly holky strach z obsahu naší tašky. No, v ošuntělé tašce přes rameno bylo zjevně něco dlouhého a dle zvuku kovového, velikost tak M4.

Na autobusáku opravdu nacházíme úschovnu, chvíli se snažíme ukecat nějakou jinou cenu než prostý násobek jednodenních tarifů, ale nakonec rezignujeme, pod 1800 chilských na den to nepůjde.

Posledním úkolem je nákup a hlavně včasný návrat na letiště. V obchodě se marně snažíme koupit si pivo. U pokladny nám nechtějí prodat litrovou skleněnou láhev. Příliš jim nerozumíme, co nám chtějí naznačit, ale pravděpodobně šlo o to, že láhev je zálohovaná, ale oni prodávají jen pivo, nikoli lahve, tedy pokud jsme nepřinesli vlastní lahev, tak nám to nemohou prodat. Kde ale sakra vzít tu první lahev? Tak jsme byli odkázáni v Chile na dražší plechovkové pivo, jen v jednom obchodě o mnoho později se mi podařilo obměkčit prodavačku, že mi proti záloze dala skleněnou láhev za slib, že ji po vypití vrátím. Ale zjevně šlo o výjimku, jelikož informaci o záloze napsala ručně na druhou stranu účtenky a 400 pesos jsem nemohl platit jako zbytek nákupu kartou, aby je odnesla vedoucí obchodu, která měla směnu i následující den a pak mi je vrátila (a škrtla poznámku na účtence, asi abych se nepokoušel vrátit ještě nějakou další láhev...). Představte si, že byste takto platili ty tříkorunové zálohy v Česku!

Teď ještě chytit autobus na letiště, jede tam necelou půl hodinu, za chvíli bude tři čtvrtě na čtyři a o půl šesté už nám to letí dál na jih. K rozumné rezervě chybí zhruba ta ranní hodina zpoždění. Naštěstí jede autobus hned.

Na letišti na rychlo batohy do folie a jedeme s vozíky směrem k druhé části terminálu označené „national departures“, dveře a dál prý jen bez vozíků. Hodím tedy batoh na rameno a jdu dál, abych se za chvíli zase vrátil. Tady to není check-in, ale už bezpečnostní kontrola. Check-in přepážky jsou ty v mezinárodní části terminálu, kde jsou ke všem přepážkám LANu obrovské fronty. Chvíli váháme, jestli je lepší vsadit na kratší, ale pomalejší frontu na check-in, nebo se odbavit v kiosku a zkusit delší, ale rychlejší frontu na bag drop off. Kamarád si před chvíli už boarding pass vytisknul, vyfasoval tedy vozík s pěti batohy a míří do fronty, ostatní jdeme bojovat s kioskem a pak ho vhodným předběhnutím nějak doženeme. Zaujalo mě značení sedadel ABC a JKL. Na první pohled to působí nelogicky, ale ve skutečnosti to je konzistentní pro všechna letadla společnosti. DEFH patří prostředním řadám ve větších letadlech.

S přítelkyní máme koupenou letenku v rámci jedné rezervace, ale nabízí nám to místa přes celé letadlo od sebe. Pravda, dvojice sedadel u sebe už není, ale spousta bližších variant ano. Ani na dalších letech pak nebyla místa nikdy nastavena u sebe, ačkoli tam už volné dvojice míst byly. Zajímavé byly i boarding pasy vytisklé na hodně tenkém papíře, srovnatelném s listy levného týdeníku s televizním programem.

SCL-PMC-PUQ
LA285
2. dubna 17:35-19:20/19:55-22:10
A320

Ke gatu přicházíme po bezpečnostní kontrole relativně pozdě, ale z letadla ještě vystupují cestující, tedy máme času dost, nakonec odlétáme s půl hodinou zpoždění, letadlo je v podstatě plné, možná jedno či dvě volná místa.

Posledním jídlem byla snídaně na předchozím letu, tak doufám, že na čtyřhodinovém letu na jih LAN připraví teplé jídlo, případně alespoň větší sendvič. Výběr nápojů je celkem rozumný, místní pivo dobré, ale k jídlu dostáváme jen krabičku, v níž je cookie, brownie a malý pytlík oříšků. Stejné občerstvení bylo i na dalších letech s LANem, jen výborné brownie bohužel občas nahradilo cosi kokosového, čeho jsem se se slzou v oku vzdával ve prospěch kamarádů. Jasně, tak pořádná večeře bude až po mezipřistání, říkám si. V Puerto Montt se obmění zhruba polovina letadla a i zůstává pár míst volných, po chvíli sice dostávám druhé pivo a výběr mezi totožnou krabičkou a pytlíkem ovoce – stroužek jablka, dvě kuličky hroznového vína, atd. Dávám znovu přednost sladkému a dál mi kručí v žaludku. V Punta Arenas jsme dnes poslední letadlo, proto se letiště po přistání rychle vyprázdní. My chvíli váháme, ráno chceme jet autobusem do Puerto Natales, abychom odpoledne mohli pokračovat do Torres del Paine. Jenže autobusy z Arenas do Natales sice na letiště zajíždějí, ale jen mají-li místo. Navíc nevíme, kdy přesně jezdí. Nakonec opouštíme letiště s cílem najít místo na spaní co nejblíže letiště a ráno uvidíme, jestli pojedeme nejdříve do města nebo rovnou na sever.

Ze satelitních snímků vím, že dva kilometry od letiště by měla být pláž, pokud tomu tak v jižní Patagonii má smysl říkat. Silnice je oplocená, což už na Google Maps vidět nebylo. Po dvaceti minutách jsme na hlavní, i směrem k pláži je to oplocené, naštěstí jsou tam otevřená vrata. Cedule sice hlásí, že je to armádní prostor, ale nikde nikdo a lepší místo široko daleko není, usínáme po zhruba 40 hodinách na cestě pár desítek metrů od Magalhãesova průlivu.

------------------------------------------

Fotit v letadle mě nebaví, tedy bohužel bez fotek. Pokračování postupně na sever Chile, napříč Bolívií a z Brazílie domů přibude, není moc čas psát. Ále - je zájem i o tu neleteckou část v mezičase? Samozřejmě již s fotodokumentací....

editace jsou jen sebeopravy a doplnění obsahu

Za mě je jednoznačně zájem i o neleteckou část !

hafi píše:Ále - je zájem i o tu neleteckou část v mezičase?

Že se ptáš...!

stoprocentní zájem i o neleteckou část

barnes píše: stoprocentní zájem i o neleteckou část

...já taky.Hlavně doufám, že se v závěru dozvím, proč sebou do Jižní Ameriky tahat vysočinu a paprikáš.......a riskovat s tím neskutečný problémy na letišti.Naprosto bych chápal,kdyby si kluci vzali s sebou nějakou speciální dehydrovanou stravu do hor,ale ty salámy jsem fakt moc nepochopil. A nejen proto, že je nebaštím ani doma:-))))

No počkej, problémy jsme až tak neriskovali. Základem je to oznámit, riskovali jsme jen to, že nám to zabaví. Dehydrovaný Travellunche, apod. jsme samo měli taky, ale Vysočina je velmi univerzální dochucovadlo - tak akorát mastná, aby šla osmažit na vlastním tuku a doplněním osmažené vysočiny a cibulky do (sušené) bramborové kaše vznikne vcelku i chutné jídlo. A nevím, jestli má někdo jinou zkušenost, ale my v Chile (a obecně nikde v zahraničí) nic srovnatelného nenašli, a když tak neúměrně dražší.

Jinak jdu sem vložit další pokračování, textem už jsem v La Paz, ale s fotkama se mořím.

Patagonské počasí v Torres del Paine

Brzy ráno mi u hlavy řve cosi od Ska-P. Hmm, vstáváme. Ani trochu se mi nechce, přeci jenom předchozí noc v letadle a včera jsme usínali kolem půlnoci. Balení urychluje jen pohled na mračna na obloze, dnes ještě zmoknout nechceme. Po silnici se vracíme zpět a s prvními kapkami vcházíme do terminálu letiště. V informacích nám ukazují jízdní řád autobusů. Máme dvě možnosti, kterými stíháme odpolední autobus do národního parku. První nepřijíždí, druhý naštěstí ano a má i dostatek volných míst. Vnitřek autobusu sice ošuntělý, ale co se týče pohodlí, tak by se Jančurák mohl učit, pohodlná, široká křesla sklopitelná takřka do lehu. Následující tři hodiny nevnímám.

Puerto Natales, rybářské a turistické městečko, nás vítá hloupým sdělením, že už třetí den je mimosezóna a nejezdí odpolední autobus. Nejbližší spojení je další den brzy ráno. Samozřejmě se lze nechat odvést těch 120 km autem za nehorázné peníze. Trávit hned první den v hostelu se nám příliš nechce, tak odpoledne procházíme Natales a hledáme vhodné místo k postavení stanu. Další noc tak spíme pro změnu u Pacifiku, lépe řečeno u hlubokého zálivu. V noci střídavě prší a leje, ani trochu se netěším na balení mokrého stanu. Ještě za tmy jdeme městem na autobus, který už zdaleka není tak pohodlný. Při stavbě zmenšeného modelu autobusu soudruzi pozapomněli, že nemohou zmenšit i sedačky. A ani trojčlenku místní přiliš neovládají, poloviční vzdálenost než včera stojí dvojnásobnou cenu. Před jedenáctou už dostáváme bezpečnostní školení na správě národního parku. Hlavně bacha na oheň! Jirka z Brna tu před pár lety napáchal celkem neplechu a ještě teď budeme potkávat ohořelé kmeny stromů. Na správě parku bohužel mimosezóna začne až za měsíc a tedy nás vstupné stojí 18000 pesos, což je asi 700 Kč. Máme půl den zpoždění, není nač čekat, ze dvou běžných treků vybíráme Okruh a vyrážíme směrem k chatě a kempu Serón. Celou cestu se střídavě svlékám a oblékám, horko střídá déšť a nebe protínají duhy. V kempu by nás měli každého skásnout o další 4000 pesos jen za postavení stanu, naštěstí už je chata v kempu zavřená, a tak tu už není nikdo, kdo by to po nás chtěl. Místo desítek stanů, jak tu prý bývá v únoru, tu naštěstí krom nás je už jen jedna menší skupina, večer doráží ještě dvě holky. Ráno pokračujeme k chatě u jezera Dickson, delší etapa nabízí nádherné výhledy na jezera i zasněžené vrcholky hor. V polovině trasy nám protijdoucí Kanaďan říká, že cesta přes sedlo je prý neprůchozí kvůli množství čerstvě napadaného sněhu. Pokračujeme k chatě, přece se teď neotočíme a nevrátíme se, odkud jsme přišli. Chata Dickson je na břehu stejnojmenného jezera doslova kouzelná, taky jde v podstatě o nejodlehlejší místo této části parku. V kempu u ní stanuje relativně dost lidí. Informace jsou jasné – do sedla se dostat dá, i když často do půli stehen ve sněhu, ale cestu z něj na druhou stranu již nejde nalézt. Později jsme zjistili, že poslední dvojice prošla sedlem o dva dny dříve, než bychom tam mohli být my. Tady se už placení nevyhneme, dokonce dvakrát – celý následující silně prší, pokud bychom se pokusili si sbalit a vrátit se na Serón, byli bychom asi kompletně durch. Navíc v celém parku je zakázáno spát mimo tábořiště a blíže žádné povolené tábořiště není. Proto jsme nakonec zvolili den odpočinku a v rámci toho rozplánovali zbylý program, čas nás začal poněkud tlačit. Všichni ostatní odcházejí v dešti, druhou noc tu tak zůstáváme už sami s trojicí, která obsluhuje chatu. Pravděpodobně po nás již nikdo další nepřijde, oni sbalí a zazimují chatu a den po nás taky vyrazí. Další den zpoždění, předem nakoupené letenky a jízdní řád autobusů nám jasně naznačil, že chceme-li z Torres něco vidět – tj. stihnout alespoň základní části treku W a ještě mít možnost vyrazit do Argentiny, musíme sebou pohnout. Vracíme se na Serón a o den později vyrážíme brzy, abychom stihli dvě denní etapy. Kolem hotelu Las Torres procházíme a stoupáme k chatě Chileno. Po brzké večeři a ještě před soumrakem „vyběhneme“ nahoru k věžím Torres del Paine. V mlze a šeru vidíme dvě. Jakože jednu a dvě půlky. Při čelovce tmou se vracíme zpět ke stanům. GPS ukazuje bezmála 30 km, z toho asi 22 s batohy na zádech. Ráno se vracíme zpět dolů, zkratkou míříme k refugio Los Cuernos, kde čeká za 2000 pesos třetinka piva. Nad námi se tyčí hladké stěny Cuernos, z mraků vykukuje třítisícová nejvyšší hora oblasti - Paine Grande a před Campamento Italiano již tušíme, že budeme rádi, pokud postavíme stany před deštěm. Ráno pokračujeme náš sprint skrz Torres k chatě Lodge Paine Grande, na lehko vyrážíme směrem k jezeru Grey, abychom se z dáli podívali na stejnojmenný ledovec, a ještě stihli dalších několik hodin do kempu Las Carretas, kde nám noc z(ne)příjemňovala drzá myš – v předsíňce stanu hodovala na zbytcích večeře a nenechala se vyrušit hlasy ani světlem. Až na otevření zipu stanu reagovala...a vrátila se hned, když jsem zase zavřel. Čekal nás už jen krátký úsek k silnici a cesta autobusem do Puerto Natales, tam koupit lístky na autobus do El Calafate na další den. Nacházíme velmi příjemný hostel a ráno ujíždíme vstříc pampám a především výbornému argentinskému hovězímu. Na hranicích milé překvapení – Argentina je možná jediná jihoamerická země, kde člověk jen dostane razítko do pasu a může vstoupit – žádné dezinfekce, kontroly zavazadel nebo vyplňování nesmyslných formulářů.

... na druhou stranu je Argentina jedina zeme, kde mi na hranicich rekli o uplatek.

Krása...Tam se někdy vydám...

Krásná fota! Díky. Já teď dávám dohromady report Chile, Bolívie, Peru taky v kombinaci TAM, LAN, Lufthansa. Asi se překryjeme oblastí Santiago, Calama, San Pedro. My ale pak pokračovali dál na sever směrem Uyuni, La Paz, Titicaca, Arequipa, Cuzco (a samozřejmě Macchu Picchu), Lima, tak to dohromady pokryjeme pěknej kus Jižní Ameriky

Sny horolezců – Cerro Torre a Fitz Roy

Calafate nás vítá horkem a nádherným počasím. Na hlavní třídě jeden obchod se zbožím předních outdoorových značek vedle druhého, mezi nimi jen stánky se suvenýry. Ovšem rovněž jižanský přístup k pracovní době. Ve 13, nejpozději ve 14 hodin zavírají všechny banky i směnárny, k bankomatům vedou dlouhé fronty. První bankomat si navíc nerozumí s žádnou z našich platebních karet (Visa Electron od Axy, Visy od České škudlitelny a mBank). Další bankomat naštěstí třetí zmíněnou bere, bohužel maximální výběr 1000 pesos (cca 4000 Kč). To nám pro pět lidí na 3 dny a dopravu zpět zdaleka nestačí a platit další výběr se nám úplně nechce, no nic, budeme vše možné platit kartou.

Potřebujeme koupit benzín do vařiče. Jediná benzínka v dosahu je zrovna zavřená, přijelo zásobování. Zajdeme tedy nakoupit do supermarketu a zjišťujeme, že je tu draho a to tak, že hodně. Po chvíli se vrací kamarádka od kasy, že prý nemůže zaplatit, že ji s čipovou Visou vyhodili a ani nezkusili zaplatit, ani si nenechali vysvětlit, že klidně můžou použít magnetický proužek. Prostě nelze. Bezčipovou by to asi šlo, ale tu jsme nikdo neměl. S čipovou Mastercard od AirBank a Equy naštěstí nebyl problém.

Sháníme ještě místo na oběd, ideálně maso. Bohužel jsme příliš pozdě na oběd a příliš brzo na večeři, a tak mají otevřeno jen předražené kavárny a pizzerie na hlavní třídě, v jedné vedlejší ulici na konec nacházíme, co hledáme, a dáváme Bife de chorizo con papa fritas (výborný steak z nízkého roštěnce s hranolkami) za nějakých 40 pesos (x4 Kč) ...bohužel k tomu pivo za 20. Čekají nás ještě tři večerní hodiny v autobuse do El Chalténu, kde v noci hledáme kemp, který by prý měl být zdarma. Ten, o němž píší v Lonely Planet, místní zapírají, ale posílají nás do jiného. Ten je již po sezóně zjevně zavřený, tak podlézáme provázek přes příjezdovou cestu a stejně uléháme.
Ráno vyrážíme vzhůru k jezeru pod Cerro Torre. V kopci kamarádka nachází v kešce loňské vstupenky do národního parku za 100 pesos. V obou našich průvodcích píšou, že se zde vstupné neplatí, ale samozřejmě nemusí být úplně aktuální. Po zbytek výletu máme trochu strach z rangerů, nakonec nás naštěstí nikdo nekontroluje. Teď jsem po chvíli hledání našel, že jsme se asi báli zbytečně a vstupné se platí jen do části parku u ledovce Perito Moreno. Výstup laguně Torre i na Maestriho vyhlídku je celkem snadný, bohužel nepřináší kýžené výhledy na skalní špičku Cerro Torre. Ráno je o něco lépe, nad jezerem je věž dobře vidět, i když je v mracích. Tak aspoň to. Kolem celé rodiny jezer (lagunas Madre, Hija, Nieta) míříme do kempu Poincenot pod Fitz Royem. Na vyhlídku nemá smysl chodit, viděli bychom stejné nic jako dole. Na výlet k ledovci Piedras Blancas bohužel volíme špatnou stranu řeky, od vydání průvodce došlo k přeznačení cesty, takže ho vidíme jen z dáli.

Ráno se budíme do krásného počasí. Že by konečně? Rychle vyrážíme vzhůru k jezeru de los Tres, kde je nejznámější vyhlídka na Fitz Roy. Kocháme se asi hodinu pod skalnatým vrcholem a než sejdeme dolů do kempu, hora mizí v mracích. Není nač čekat, ještě večer musíme být v El Chalténu a autobusem se dostat do El Calafate. Nad námi se nakonec vyčasilo, cesta příjemně ubíhá a už se těšíme na steak do města. Cestou kupujeme dvě lahve vína „na cestu“.

Na autobusáku se přezouváme a přebalujeme, nebudu zastírat, že ne vše bylo úplně voňavé jak králíček Azurit. Prodavač lístků se se zjevnými obavami ptá, jestli jedeme s nimi, a následně několikrát prochází okolo a stříká nějaký voňavý sprej. Před nástupem nám ještě zdůrazňuje, že požívání alkoholických nápojů v autobuse je zakázáno. Dík za upozornění, aspoň víme, že si máme sednout dozadu mimo dohled řidiče.

Večer v oblíbené hospodě vybíráme, tentokrát zkoušíme ostatní nabídku a slepě střílíme, jelikož většinu výrazů nezná ani slovník. Pokud mi někdo prozradí, co jsem snědl, když jsem si objednal „matambrita“, budu celkem rád. Dle zjevu bych tipoval nějaký hovězí vnitřnosti a nebylo to nic moc.

Našli jsme si místo na stan v parku nedaleko autobusáku a ráno vyrazili zpět do Puerto Natales. Opět nám na cestu vyšel nádherný den. V Natales kupujeme lístky do Punta Arenas a přes internet jsme si objednali v Avisu půjčení auta, s vyzvednutím týž večer, tedy jen za pár hodin.

Za tučňáky do středu země

V Punta Arenas řešíme v půjčovně drobný problém. Nechceme platit za druhého řidiče, tedy musí být napsán kamarád, který bude auto vracet, když já budu již v letadle. Jenže nemá na účtě dostatek peněz na zálohu na spoluúčast. Ta je mimochodem celkem vysoká - 800 USD. Nakonec není problém, aby půjčující a platící (já) byl někdo jiný než řidič (kamarád). Jiný kamarád stejný problém řešil nedávno v TLV a striktně musel být řidič majitelem karty. (Kvůli této transakci, kdy půjčující je někdo jiný než řidič se pak ale nepovedlo načíst do FFP míle za půjčení ani mě ani kamarádovi.) Přijíždí náš Chevrolet...ehm...Opel Vectra, obcházíme a píšeme drobné oděrky, ale bohužel vypadá, že je ve velmi dobrém stavu, tedy se tam případné poškození neztratí. Za nějakých 1600 na den dostáváme ale auto, do něhož se relativně vejdeme v pěti lidech a pět velkých batohů se vmáčkne do zavazadlového prostoru, což jsem ani nedoufal.

Vyrážíme vstříc koloniím tučňáků. Jejich sezóna končí na konci března, poté už k nim místní cestovky nenabízí výlety. Ale dá se předpokládat, že tisíce tučňáků se těžko v jeden den zvednou a odplavou jen kvůli tomu, že už přestali jezdit turisté. Auto by nám mělo umožnit se ke koloniím dostat. Míříme k jedné bližší – Seno Otway – po pár desítkách kilometrů po asfaltové silnici zajíždíme na cestu vedoucí mezi ploty, pomalu se kodrcáme po špatné cestě a hledáme místo na spaní – takto večer už tučňáky nenajdeme. Stavíme stany vedle auta na trávě vedle cesty. Po chvíli se blíží blikající policejní auto, čekáme, co z toho bude. Když se nám podaří vysvětlit, že jsme turisté a za pomoci znalostí o zvukovém a pohybovém projevu tučňáků získaných při sledování večerníčku Pingu i důvod, proč tam jsme, policisté kývou hlavou a balit se nemusíme.
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=t9-wl4kGywA[/youtube]
Ráno pokračujeme v hledání kolonie, projíždíme kolem muzea aut a zemědělské techniky a nakonec končíme u zavřené brány, kde nám nějaký vrátný říká, že to je soukromým majetkem, od začátku dubna je to uzavřené a k pobřeží je to ještě 10 kilometrů. Chvíli koukáme na zavřenou bránu, pak v průvodci hledáme, kam vyrazit, když už máme čas a auto. Rough Guide se zjevně snaží odlišit od Lonely Planet – dává přehled míst, která popisuje, jako šedá a nezajímavá. Vybíráme si geografický střed Chile, který leží 50 kilometrů jižně od Punta Arenas. Cestou alespoň vidíme na kameni v oceánu kousek u silnice tuleně, ale pak už jsme u vysoké mohyly, která je v polovině cesty mezi nejsevernějším bodem Chile a jižním pólem, jelikož Chile si dělá nárok právě na výřez Antarktidy jižně od Chile...bohužel je to ta samá část Antarktidy, kterou si nárokuje Argentina, a té samé Antarktidy, která je mezinárodním územím a nikomu nepatří. Kolem mohyly je absurdně velký kruhový objezd s perfektním značením i asfaltem. Nutno podotknout, že silnice, po níž jsme přijeli, byla řekněme na úrovni lepší české komunikace mezi vesnicema, a na všech třech dalších silnicích končil asfalt jen pár metrů od kruháče. Ještě pár kilometrů na jih po jedné z nich je stará chilská pevnost Fuerte Bulnes, na bráně nás bohužel odrazuje dost vysoké vstupné (12000 pesos za osobu za prohlídku, která má smysl tak na hodinu). Na nejjižnějším dosaženém místě otáčíme k návratu na letiště, kde se loučíme s kamarády. Ti letí až ráno do SCL, jednoho už nepotkáme, s dvěma máme sraz za týden ve Valparaísu. Tak trochu doufám, že při vrácení nebude objevena prasklinka v předním skle, kterou způsobil kamínek od protijedoucího nákladního auta cestou od zavřené brány. Nakonec prý vše v pohodě, největší problém způsobil aktivní myč oken na benzínce, který poctivě zablácené okno umyl. Naštěstí nebyl až tak dobrým myčem, nechal tam šmouhu, kterou pak v půjčovně zkoumali, a již neprohlíželi tak podrobně zbytek okna. PUQ-PMC
LA282
17. dubna 18:10-20:20
A320

Na letišti jsme s velkou rezervou, a tak u kiosku nemáme problém vybrat si místa vedle sebe v zadní části letadla, abychom nemuseli čekat dlouho na boarding. Mezitím se objevuje jeden z kamarádů, objeli letiště a zkouší v infocentru zjistit možnosti dopravy z 18 km vzdáleného Punta Arenas na ranní let v 6:25. Prý jedině taxi. Při odbavení se nás ptá, jestli nemáme v batohu plyn, já mu vysvětluji, že jen prázdnou nádobu, na což se příliš netváří. V tom mi dochází rozdíl mezi „gaz“ a „gazoline“, ale jeho podezření, že vezeme něco zakázaného, se mi moc rozptýlit nedaří, prý mám poslouchat letištní hlášení, že kdyby byl problém, zavolají mě.

Za bezpečnostní kontrolou se přítelkyně zdržuje v obchodě se suvenýry, já už se na plyšový tučňáky nemůžu dívat, tak jdu radši dál a ucpu všechny zásuvky foťákem a telefony. V Punta Arenas jsou tři gaty, z nichž jeden je oddělitelný pro případ mezinárodních letů – občas do USH, FTE, RGL i MPN. Už se u našeho gatu srocují dvě fronty, když se ta od řady 15 blíží ke konci, je čas se zvednout. Na dvě hodiny dostáváme pivo a krabičku sušenek – zase. Moderním letištěm v Puerto Montt rychle probíháme, vezmeme zavazadla, nějakou schematickou mapu města a skáčeme do autobusu do centra. Od spolucestujících se snažíme zjistit, jestli představa ještě večerní cesty do Osorna je reálná. Prý nebude problém, což se i potvrzuje na autobusáku – odjezdy na sever co deset minut. Že půl hodina z letiště stála více než hodina a půl do Osorna mne ani příliš nepřekvapuje.
V Osornu jsme již dosti pozdě večer, nacházíme nejbližší hospedaje u nádraží, snažíme se nevidět plíseň v koupelně a špínu úplně všude. Do postelí raději uléháme ve spacácích.

Moc příjemné čtení, právě obsah neletecké části je inspirující. Absolvovali jsme něco podobného jako svatební cestu před devíti lety v tehdy levné postbankrotové Argentině + Chile, jen Fitz Roy si necháváme na příště. V Torresu jsme byli nedlouho před "brněnským" požárem a založit jej byla asi velká smůla. Taky jsme vařili a ještě se ptali rangerů, kteří byli v chatce a venku nechali v zakopaném barelu normální oheň. Foukalo a řešili to se slovy: využijte náš nebo si udělejte svůj... Hodně nás to překvapilo. Teď to bude asi jinak.

Kopec, jehož jméno neumím vyslovit

Ráno především musíme najít lokální autobusové nádraží, odkud jezdí minibusy naším směrem, nakoupit a sehnat benzín, což bývá v centru měst často problém. Venku je prádelna a město mi určitým způsobem velmi připomíná pákistánské Karáčí. Až do Anticury, kam potřebujeme, nic dnes asi nejede, prý jen v sezóně. Zkoušíme štěstí na dálkovém autobusáku - spoje do Argentiny, které přes ni projíždějí, nás ale vzít nechtějí. Cestou zpět na přechodu přecházíme před minibusem do Entre Lagos a Aguas Calientes. Na mávnutí přímo z přechodu nastupujeme, někde v půli cesty vyjíždíme z mlhy do krásného dne. U odbočky z hlavní silnice nás minibus vykládá a pokračujeme stopem dalších pár kilometrů do Anticury. Rangerovi národního parku Puyehue se zapisujeme do knihy hostů, že půjdeme na „volcano“ a k „baños termales“. Na sopku kývá souhlasně, termály prý „no posible“. Jeho španělské vysvětlení nechápu, dokud mi neukáže leták s jasným obrázkem ukazujícím, že zde v roce 2011 došlo k erupci a přírodní koupaliště je pod lávou. Bohužel. Čeká nás půl hodina zpět po silnici ke vstupu do oblasti El Caulle. Platíme 10000 pesos a vyrážíme vstříc kilometrovému převýšení k chatě Refugio El Caulle vysoko ve svahu vulkánu. Cesta stoupá vymletým korytem, které nás pak budou provázet i v dalších dnech. Na chatě jsme sami a ráno vyrážíme vzhůru. U odbočky k vrcholu potkáváme partu Izraelců, kteří se vracejí. Nalehko pokračujeme dalších 600 metrů na hranu rozlehlého kráteru, stranou vidíme dvě velké lávové řeky, z nichž jedna zalila termální prameny. Rádi bychom přešli pohoří k severu, ačkoli nás od toho při placení vstupného odrazovali. Sestupujeme k batohům a k dalšímu kempu prý 3 hodiny chůze. Po čtyřech hodinách jsme sotva v půlce, cestu znepříjemňují hluboká vymletá koryta, kde složitě hledáme cestu na dno a zase ven. Dříve cestu udržovali, protože vozili klienty na koních k termálům, business plán jim příroda překazila a tak se o cestu nikdo nestará...a v jemném sopečném prachu udělá každý déšť hlubší a hlubší vrásku. Ráno hodnotíme situaci a vracíme se. Pokud by cesta na sever vypadala takto, nemáme šanci být tam včas, abychom stihli náš další let z Osorna. Cesta zpět je sice stejná, strašná, ale alespoň víme, jak dlouho nám návrat bude trvat. Den relaxujeme na chatě, další pak pod horami u jezera v Entre Lagos, kde především hledám v net café, kde vlastně leží letiště v Osornu - naštěstí přímo u silnice z Entre Lagos. ZOS-ZAL-SCL
LA247
17. dubna 17:30-18:05/18:35-20:00
A319

Ze 40 km vzdáleného Entre Lagos jsme z kempu za 40 minut v malinké letištní budově s všehovšudy jedním gatem a vtipnou odletovou tabulí a ještě lepším posuvníkem zavazadel = po položení zavazadel na váhu zřízenec naše batohy vzal a odnesl. Letiště Valdivia je jen 100 km severněji, tedy nás čekal spíše krátký vyhlídkový let. LAN to nalétává do trojúhelníku, cestující SCL-ZAL to tak navíc na rozdíl od nás měli nejen s mezipřistáním, ale i celkem výraznou zajížďkou, přesněji zalítkou. Bohužel jsem se posadil do A319, při koupi byl psán A318, což je poslední z této rodiny Airbusů, kterým jsem ještě neletěl.

Přelet do ZAL byl odhadem tak v 3 km a měli jsme tak z pravé strany nádherný výhled na sopky včetně Puyehue. Ve Valdivii se vyměnilo až překvapivě dost pasažérů, ačkoli letiště je vcelku daleko od města. Během další hodiny a půl jsme dostali opět známou stejnou krabičku sušenek, za letu pozorovali západ slunce (seděli jsme na pravé, tedy východní straně letadla, a je celkem zvláštní vidět letadlo nasvícené slunečním světlem zespodu) a těsně před osmou již seděli na ploše letiště v Santiagu. Deboarding tentokrát autobusem, ale jelikož jsme batohy dostali rychle, již ve čtvrt jsme odjížděli autobusem ke stanici metra Pajaritos, kde staví autobusy k pobřeží.

Po delší době jsem se dostal k vložení dalšího kousku.

Krom toho se mi pár týdnů po návratu dostala do mailu od babičky-spammera fotoprezentace plná fotek z výbuchu Cordon Caulle v roce 2011. Těchto fotek samozřejmě nejsem autorem, tak doufám, že ten mi za to neusekne hlavu, protože by byla škoda se nepodělit.