Meet the Fokkers
Napsal: 12. 07. 2013, 23:12
Mám pocit, že už tu TR s tímto názvem byl, tak mě případně omluvte. TR tak, jak vyhovuje ke čtení mě, je tady: http://gr09.com/tr/meet-the-fokkers/
Nastala potřeba dostavit se do firmy. Možností bylo několik. Nejbližší letiště je Norrkoping, ale po krachu Cimber jsou na něj zcela nevhodné termíny letů. Další možností tedy byl Linkoping nebo Arlanda, Skavstu jsem vůbec nezvažoval. Z Arlandy bych musel řídit asi 2 hodiny, takže vyhrál Linkoping a KLM Cityhopper (na třech segmentech Fokker 70, na posledním A319 ČSA). Když mi přistály letenky v mailu, zjistil jsem, že cesta tam je v C. Proč ne, budu alespoň moci porovnat business a economy na evropských přískocích, řekl jsem si. Balení na 3 dny bylo dílem okamžiku, a protože jsem nějak vyměknul, vyrazil jsem z domu už hodinu a půl před odletem. Při cestě k přepážce odbavení mě čekala již tradiční otázka "Letíte v byznys třídě, pane?," proč ne, ale mohli by se ptát s menší podezřívavostí v hlase, není to poprvé. Při odbavení mi dovolili vzít obě zavazadla do kabiny a tak jsem šel ke skeneru. Vyndal jsem notebooky, zubní pasta a antiperspirant (gelový) musely do pytlíku, ale když prošlo jedno zavazadlo, zbystřila bezpečačka s tím, že tam mám nůž. V duchu jsem si dal facku, jaká jsem hlava děravá, a poslušně se vrátil zavazadlo odbavit. Napodruhé už bylo vše v pořádku.
Přestože jsem měl dost času, neměl jsem náladu na salónek a tak jsem chvíli bloumal po "céčku" a nakonec zakotvil u odletové brány C8. Do pěti minut dorazil náš malý Fokker 70. Po vystoupení cestujících a rychlém úklidu byl nahlášen nástup. Hned při prvním nastupujícím jim na gate klekla čtečka a poté, co ho zadali ručně do počítače se jim podělal i systém, takže si začali psát nastupující ručně a bez znatelných potíží. Tak i bez počítačů dokážou lidé přežít, alespoň na chvíli, hurá.
V letadle nás přivítala sympatická letuška z Manchesteru a nekompromisně odmítala pustit cestující s kufříky označenými fialovým tagem, které musely jít dolů. A že se jeden rusky mluvící pasažér dlouho snažil. Nakonec, když zjistil, že jinak nepoletí, polevil i on a nástup byl hotový. Letadlo bylo do posledního místa obsazené. Následoval pushback a pojíždění směrem k Ruzyni, otočka a svižný vzlet.
Ještě před nastoupáním do cestovní hladiny se začalo rozdávat jídlo. Bylo studené, ale celkem ušlo. Mohli jsme si vybrat mezi houskou a sendvičem. Když došlo na mě, již nebylo na výběr, ale ne nadarmo mi bratranec říká popelnice.
Při jídle jsem si prohlédl palubní magazín, ve kterém byl stejný článek o Kyjevě, který jsem někde nedávno četl v češtině. Nebyl tam ale uveden autor, a v češtině se mi to už nedaří najít.
Zbytek letu jsem klimbal, až do zahájení klesání. Sestup byl bez zdržení a přistáli jsme téměř ze směru.
Pojíždění pak bylo to nejkratší, které jsem zatím v AMS zažil. Autobus nás během chvilky hodil do terminálu. Měl jsem něco přes 3 hodiny času, ale nechtělo se mi moc chodit, tak jsem si šel kecnout do salónku. Ten je na Schengenské straně skromný, co se týká občerstvení, ale v hale je nabídka široká, takže to není problém. Salónek zato nabízí klid a pohodlné sedačky, takže jsem čas strávil vyřizováním mailů.
Boarding byl ze vzdálené stojánky, takže jsme se přepravili opět busem. Další Fokker 70, začínají se mi líbit, teda pokud nemusím sedět vzadu u motorů.
Obešli jsme se bez pushbacku a popojeli k vzletové dráze. Start proběhl tentokrá bez zastavení na prahu dráhy.
A rutina se opakovala, opět jídlo, čaj a klimbání.
Sestup začal už nad Švédskem, k Linkopingu jsme se přiblížili z jihozápadu a levou zatáčkou (měl jsem tendence napsat ostrou, ale je mi jasné, že náklon nebyl v žádném případě přes 30°) s pěkným výhledem na dráhu se srovnali do osy. Byl pěkný den a finální přiblížení v ruce muselo být pro PF příjemné zakniplování (jestli tomu tak dopravní piloti říkají).
LPI je prťavé letiště, podobné Norrkopingu a za pěkného počasí je radost procházet kolem letadla do příletové místnosti (hala se to nazvat nedá).
Vzal jsem taxi a o nějakých 40 km dále a 170 Euro a téměř i o oči lehčí jsem dorazil.
Po pár více či méně produktivních pracovních dnech (které mi připomněly, proč pořád odmítám nabídky na kancelářskou práci) nastal čas k návratu. Odmítnul jsem opět platit za taxíka a tak mi kolega pomohl s hledáním autobusů Našli jsme spojení přes Norrkoping a Linkoping (autobus a vlak), ovšem z Linkopingu na letiště bude opět nutné taxi (V Linkopingu jsem zkusil najít autobus i na letiště, ale žádný nejezdí.). Pořád to vyšlo 4x levněji, než celá cesta na letiště v taxi. V Norrkopingu jsem vystoupil z autobusu a musel dojít svižným tempem k vlakovému nádraží, kde již čekal můj vlak. Rychle jsem koupil jízdenku (byla to stejná společnost, a přestože jsem v autobusu chtěl jednodenní lístek, který inzerují na webu, prodala mi řidička autobusu lístek jen do Norrkopingu) a pelášil na nástupiště. Za minutu po nastoupení do vlaku jsme se rozjeli.
Na checkinu mi tentokrát zvážili i příruční zavazadlo. Měl jsem dost času (naplánoval jsem to tak, abych stihl odlet ještě dalším vlakem, kdyby mi první ujel) a tak jsem začal psát tento TR. Letadlo z Amsterdamu přiletělo s asi čtvrthodinovým zpožděním. Nástup proběhl bez problémů, sedačka vedle mě byla volná, seděl jsem stále daleko od motorů, takže jediným rozdílem na byl servis. Dostali jsme CBP bagetu a napít, což už je v současné době snad i nadstandard.
V AMS jsem neměl moc času, tak jsem vynechal salónek, dorazil se v jednom z mnoha stánku s jídlem a svižným tempem kráčel na příslušný béčkový gate. Nástup proběhl bez problémů, seděl jsem v uličce a v poměrně plném letadla jsem měl vedle sebe volno. U okna pak seděla Ruska, která si přinesla kelímek od Cocal Coly, ze kterého byl cítit chlast, podobně jako z jejího přítele, který seděl ještě s kamarádem o 3 řady vzadu. Hned po dosednutí si Ruska (ještě na zemi) naplno sklopila sedačku. Při přípravě ke vzletu ji po upozornění letušek zvedla a při posledním průchodu letušek si opět po upozornění (chvíli dělala, že neslyší) i zapnula pás.
Občerstvení bylo skromné, slané pečivo plné stabilizátorů a regulátorů všeho možného jsem neotevřel. Zhruba v polovině letu si Ruska lehla na svojí a prostřední sedačku, hlavu si opřela o opěradlo vedle mě a odbarvenými vlasy v culíku mi vymetla klín (to by se hodilo, kdybych býval snědl drobivé slané pečivo). Párkrát mi oprášila palubní časopis, kterým jsem listoval, trochu nespokojeně se zatvářila na můj loket na opěrce, ale protože jsem nezabíral moc místa, vydržela to se mnou. Jsem bezkonfliktní typ a věděl jsem, že za chvíli opět začneme klesat. Letušky ji při průchodu kabinou opakovaně přehlížely a tak až těsně před přistáním se zvedla sama od sebe. Opět při poslední kontrole kabiny ji upozornili, ať zvedne opěradlo sedačky, ovšem na pásy tentokrát zapomněli, takže přistávala nepřipoutaná.
Letadlo zaparkovalo na non-schengenském terminálu, takže jsme se pro zábavu projeli autobusem. A moje zavazadlo označené výrazným priority tagem vyjelo až mezi posledními, ještě dlouho po desetiminutové pauze v průběhu výdeje zavazadel, kdy se i zavřela roleta u pásu z podzemí.
Nastala potřeba dostavit se do firmy. Možností bylo několik. Nejbližší letiště je Norrkoping, ale po krachu Cimber jsou na něj zcela nevhodné termíny letů. Další možností tedy byl Linkoping nebo Arlanda, Skavstu jsem vůbec nezvažoval. Z Arlandy bych musel řídit asi 2 hodiny, takže vyhrál Linkoping a KLM Cityhopper (na třech segmentech Fokker 70, na posledním A319 ČSA). Když mi přistály letenky v mailu, zjistil jsem, že cesta tam je v C. Proč ne, budu alespoň moci porovnat business a economy na evropských přískocích, řekl jsem si. Balení na 3 dny bylo dílem okamžiku, a protože jsem nějak vyměknul, vyrazil jsem z domu už hodinu a půl před odletem. Při cestě k přepážce odbavení mě čekala již tradiční otázka "Letíte v byznys třídě, pane?," proč ne, ale mohli by se ptát s menší podezřívavostí v hlase, není to poprvé. Při odbavení mi dovolili vzít obě zavazadla do kabiny a tak jsem šel ke skeneru. Vyndal jsem notebooky, zubní pasta a antiperspirant (gelový) musely do pytlíku, ale když prošlo jedno zavazadlo, zbystřila bezpečačka s tím, že tam mám nůž. V duchu jsem si dal facku, jaká jsem hlava děravá, a poslušně se vrátil zavazadlo odbavit. Napodruhé už bylo vše v pořádku.
Přestože jsem měl dost času, neměl jsem náladu na salónek a tak jsem chvíli bloumal po "céčku" a nakonec zakotvil u odletové brány C8. Do pěti minut dorazil náš malý Fokker 70. Po vystoupení cestujících a rychlém úklidu byl nahlášen nástup. Hned při prvním nastupujícím jim na gate klekla čtečka a poté, co ho zadali ručně do počítače se jim podělal i systém, takže si začali psát nastupující ručně a bez znatelných potíží. Tak i bez počítačů dokážou lidé přežít, alespoň na chvíli, hurá.
V letadle nás přivítala sympatická letuška z Manchesteru a nekompromisně odmítala pustit cestující s kufříky označenými fialovým tagem, které musely jít dolů. A že se jeden rusky mluvící pasažér dlouho snažil. Nakonec, když zjistil, že jinak nepoletí, polevil i on a nástup byl hotový. Letadlo bylo do posledního místa obsazené. Následoval pushback a pojíždění směrem k Ruzyni, otočka a svižný vzlet.
Ještě před nastoupáním do cestovní hladiny se začalo rozdávat jídlo. Bylo studené, ale celkem ušlo. Mohli jsme si vybrat mezi houskou a sendvičem. Když došlo na mě, již nebylo na výběr, ale ne nadarmo mi bratranec říká popelnice.
Při jídle jsem si prohlédl palubní magazín, ve kterém byl stejný článek o Kyjevě, který jsem někde nedávno četl v češtině. Nebyl tam ale uveden autor, a v češtině se mi to už nedaří najít.
Zbytek letu jsem klimbal, až do zahájení klesání. Sestup byl bez zdržení a přistáli jsme téměř ze směru.
Pojíždění pak bylo to nejkratší, které jsem zatím v AMS zažil. Autobus nás během chvilky hodil do terminálu. Měl jsem něco přes 3 hodiny času, ale nechtělo se mi moc chodit, tak jsem si šel kecnout do salónku. Ten je na Schengenské straně skromný, co se týká občerstvení, ale v hale je nabídka široká, takže to není problém. Salónek zato nabízí klid a pohodlné sedačky, takže jsem čas strávil vyřizováním mailů.
Boarding byl ze vzdálené stojánky, takže jsme se přepravili opět busem. Další Fokker 70, začínají se mi líbit, teda pokud nemusím sedět vzadu u motorů.
Obešli jsme se bez pushbacku a popojeli k vzletové dráze. Start proběhl tentokrá bez zastavení na prahu dráhy.
A rutina se opakovala, opět jídlo, čaj a klimbání.
Sestup začal už nad Švédskem, k Linkopingu jsme se přiblížili z jihozápadu a levou zatáčkou (měl jsem tendence napsat ostrou, ale je mi jasné, že náklon nebyl v žádném případě přes 30°) s pěkným výhledem na dráhu se srovnali do osy. Byl pěkný den a finální přiblížení v ruce muselo být pro PF příjemné zakniplování (jestli tomu tak dopravní piloti říkají).
LPI je prťavé letiště, podobné Norrkopingu a za pěkného počasí je radost procházet kolem letadla do příletové místnosti (hala se to nazvat nedá).
Vzal jsem taxi a o nějakých 40 km dále a 170 Euro a téměř i o oči lehčí jsem dorazil.
Po pár více či méně produktivních pracovních dnech (které mi připomněly, proč pořád odmítám nabídky na kancelářskou práci) nastal čas k návratu. Odmítnul jsem opět platit za taxíka a tak mi kolega pomohl s hledáním autobusů Našli jsme spojení přes Norrkoping a Linkoping (autobus a vlak), ovšem z Linkopingu na letiště bude opět nutné taxi (V Linkopingu jsem zkusil najít autobus i na letiště, ale žádný nejezdí.). Pořád to vyšlo 4x levněji, než celá cesta na letiště v taxi. V Norrkopingu jsem vystoupil z autobusu a musel dojít svižným tempem k vlakovému nádraží, kde již čekal můj vlak. Rychle jsem koupil jízdenku (byla to stejná společnost, a přestože jsem v autobusu chtěl jednodenní lístek, který inzerují na webu, prodala mi řidička autobusu lístek jen do Norrkopingu) a pelášil na nástupiště. Za minutu po nastoupení do vlaku jsme se rozjeli.
Na checkinu mi tentokrát zvážili i příruční zavazadlo. Měl jsem dost času (naplánoval jsem to tak, abych stihl odlet ještě dalším vlakem, kdyby mi první ujel) a tak jsem začal psát tento TR. Letadlo z Amsterdamu přiletělo s asi čtvrthodinovým zpožděním. Nástup proběhl bez problémů, sedačka vedle mě byla volná, seděl jsem stále daleko od motorů, takže jediným rozdílem na byl servis. Dostali jsme CBP bagetu a napít, což už je v současné době snad i nadstandard.
V AMS jsem neměl moc času, tak jsem vynechal salónek, dorazil se v jednom z mnoha stánku s jídlem a svižným tempem kráčel na příslušný béčkový gate. Nástup proběhl bez problémů, seděl jsem v uličce a v poměrně plném letadla jsem měl vedle sebe volno. U okna pak seděla Ruska, která si přinesla kelímek od Cocal Coly, ze kterého byl cítit chlast, podobně jako z jejího přítele, který seděl ještě s kamarádem o 3 řady vzadu. Hned po dosednutí si Ruska (ještě na zemi) naplno sklopila sedačku. Při přípravě ke vzletu ji po upozornění letušek zvedla a při posledním průchodu letušek si opět po upozornění (chvíli dělala, že neslyší) i zapnula pás.
Občerstvení bylo skromné, slané pečivo plné stabilizátorů a regulátorů všeho možného jsem neotevřel. Zhruba v polovině letu si Ruska lehla na svojí a prostřední sedačku, hlavu si opřela o opěradlo vedle mě a odbarvenými vlasy v culíku mi vymetla klín (to by se hodilo, kdybych býval snědl drobivé slané pečivo). Párkrát mi oprášila palubní časopis, kterým jsem listoval, trochu nespokojeně se zatvářila na můj loket na opěrce, ale protože jsem nezabíral moc místa, vydržela to se mnou. Jsem bezkonfliktní typ a věděl jsem, že za chvíli opět začneme klesat. Letušky ji při průchodu kabinou opakovaně přehlížely a tak až těsně před přistáním se zvedla sama od sebe. Opět při poslední kontrole kabiny ji upozornili, ať zvedne opěradlo sedačky, ovšem na pásy tentokrát zapomněli, takže přistávala nepřipoutaná.
Letadlo zaparkovalo na non-schengenském terminálu, takže jsme se pro zábavu projeli autobusem. A moje zavazadlo označené výrazným priority tagem vyjelo až mezi posledními, ještě dlouho po desetiminutové pauze v průběhu výdeje zavazadel, kdy se i zavřela roleta u pásu z podzemí.
Dík!
Nebyl náhodou tvou finální destinací Finspong?