Fórum Airways.cz

Námět a scénář (červen-září 2013)
Někdy v polovině června se na více serverech (a i tady na fóru) objevila informace, že koncem září přidává Wizz Air, jako první „klasický“ low-cost, do své sítě i Moldavsko a pro začátek bude operovat z Kišiněva vždy dva lety týdně do Benátek a Říma. Probudila se mně už dlouho doutnající, ale dosud nenaplněná touha zažít nějaký milník letecké historie konečně i jako cesťák. A ta to touha se stala neuhasitelnou, když jsem si uvědomil, že přesně v čase, kdy poletí první let, mám dovolenou.
Rychlý průzkum webem ukázal, že za necelé čtyři tisíce korun bych se s využitím přípoje v podobě letu Air One do Benátek mohl dostat na ten úplně první let a pak i tou samou cestou zpátky. Ale co v zemi, která sama o sobě prohlašuje, že nemá skoro žádný turistický potenciál? Odpověď mi dala mapa, která ukázala asi 188 kilometrů od Kišiněva ukrajinskou Oděsu, o které jsem už předtím z více stran slyšel, že rozhodně stojí za vidění. Další dva dny jsem se pak rozhodoval, zda do toho jít, neboť moje peněženka vytrvale hlásila, že za stejné peníze by se dalo doletět do nějaké turisticky mnohem atraktivnější destinace. A po dvou dnech jsem se rozhodl to přeci jenom koupit. A sám sebe jsem se pak hodně dlouho ptal, zda jsem se (opět) tak trochu nezbláznil.
To co ale zpočátku vypadalo jako šílenost, začalo dostávat reálné obrysy a já, nad webem a mapami a především za pomoci stránek Marishy z Kišiněva (http://www.marisha.net/index.htm) začal vytvářet podrobný scénář cesty, který se nakonec téměř do puntíku podařilo zrealizovat.

Přiblížení do Benátek (pondělí 23. 9. 2013)
Pondělí 23. září 2013 byl obyčejný podzimní den, jen asi o trochu chladnější, než bychom v tomto období očekávali. Pro mě však byl naprosto výjimečný. Po třech měsících těšení a příprav jsem konečně vyrazil na cestu, jež měla být zcela jiná, než všechny mé cesty předchozí. Autobus A24 mně po šesté hodině večerní odvezl od mého kladenského bydliště až na Ruzyň. Dal jsem si pořádný sendvič u Subwaye a dokoupil zásoby v Bille a pak se vydal pokecat s kamarády, co měly zrovna službu. Byl to jeden z těch rušnějších večerů na T2, kdy se v krátkém sledu mezi devátou a půl desátou sešlo asi 7 nízkonákladových letů, takže hala podle toho vypadala. Ale měl jsem on-line check-in, takže jsem jí jenom proběhl a v podobném duchu proběhl i průchod přes security, kde bylo sice rušněji, ale ne fronta. Vyrazil jsem si pak sednout do klidnější části terminálu, ke gatům C10 a C11, kde jsem kolem osmé, dobrou půl hodinu před pravidelným příletem, zahlédl po ploše rolovat můj Airbus v barvách Air One. To bylo velmi dobré znamení. Nástup byl z gatu D2 a já si užíval, že tentokrát mám své místo jisté a nemusím jak trubka stát ve frontě. I vzhledem k tomu, že jsem měl sedadlo 19 C, tedy v uličce, šel jsem do letadla jako jeden z posledních, po té, co jsem zmatenému francouzskému páru ukázal, odkud letí jejich Easy Jet do Paříže. Přesto to nepomohlo, úplně poslední cestující, kteří do letadla nastoupili, seděli vedle mě. Let byl obsazen cca z 75%, ale největší hustota „osídlení“ byla veprostřed. Ono to má svou logiku. Pokud si u Air One chcete vybrat sedadlo sami, musíte platit, přičemž sedadla jsou podle svého umístění rozdělena do tří kategorií. Tuším, že za 10 Euro, za 4 Eura a za 2 Eura. Já neplatil nic a nechal výběr na společnosti. A dostal jsem uličku. Na letu, který se odehrával celý za tmy, to bylo stejně jedno.

23. 9. 2013
AP 753, PRG-VCE
Airbus A320, reg. EI-DSZ
21:00-22:25 (reálně 20:55-21:55)
LF cca 75%
Na start se šlo ještě před pravidelným časem odletu a na práh RWY 30 se jelo docela dlouho. Ale většině cestujících to nevadilo, zejména těm u okýnka vlevo, neboť jako bonus získali „exkurzi“ po letišti. Pojíždění zpestřoval i pes štěkající v nákladovém prostoru, jež na tvářích mých převážně italských spolucestujících vyloudil pobavený úsměv. Pak rychlý start na sever, otočení nad Kladnem a za úplné tmy přeskok Alp. Mé první, druhé i třetí dojmy s Air One byly neutrálně pozitivní, italská posádka byla příjemná, z kabiny se ozval dokonce kapitán, rozteč sedaček klasicky úzká, bohužel s úklidem to tentokrát moc nepřeháněli, protože sedačka ode mě vpravo přes uličku byla docela špinavá, což celkově ladilo s trochu šedivě ušmudlanou visáží interiéru pět let starého letadla. Nicméně tento let byl pro mě jen takříkajíc přibližovací, takže jsem od něj rozhodně nečekal zázraky.
Po nastoupení do letové hladiny zahájila posádka palubní prodej a to s nevalným výsledkem, dokonce mám pocit, že ho i trochu odflákli. Nicméně ceny měly v rámci wizairovsko-ryanovského průměru a já se těšil, že při zpáteční cestě si minimálně to kafe dám. Let to byl ale celkově příjemný a hlavně krátký, sotva proběhl palubní prodej, už se šlo na přiblížení. Na plochu letiště Marca Pola jsme dosedli dokonce s půlhodinovým předstihem oproti letovému řádu, což bylo pro mě o to příjemnější, že jsem měl na těch pár hodin rezervovaný nocleh a každá minuta navíc se hodila.
Výstup probíhal autobusy, ač je zde i plno chobotů. Bylo to však velmi rychlé a celý příjemný první dojem podtrhlo i krásných dvacet celsiových stupňů teploty. U terminálu jsem pak zahlédl pár strojů Volotey a jednoho obra v barvách Emirates, který zanedlouho odletěl do Dubaje. Ač zdejší letiště odbavilo za rok 2012 méně cestujících než Praha (dle wikipedie jen asi 8,2 miliónu), zdejší provoz mi přijde mnohem pestřejší, než ten pražský, především v tom smyslu, že sem létá více dálkovek.
Na to já však v tu chvíli nemyslel, mým hlavním cílem bylo chytit co nejbližší autobus společnosti ATVo na Mestre. Jízdenku na něj jsem měl už koupenou dopředu přes internet, respektive, po zaplacení kartou jsem dostal mailem kód jízdenky, který jsem musel vyťukat do automatu a vyjela mi jízdenka. Za zpáteční lístek na 17 minut trvající jízdu jsem zaplatil 11 Euro.
Nicméně, autobus mi jel až ve 22:30, tak jsem se alespoň pořádně nadýchal zdejšího letního vzduchu. Vedle mě stál ukrajinský manželský pár, který podle tagů na kufru přiletěl stejným letem jako já, přičemž do Prahy pár hodin před tím dorazil spojem ČSA z Kyjeva. V dobách, kdy ČSA provozovaly vlastní linku do Benátek, plnili jí do značné míry „tranziti východu“. Jsem rád, že tohle nějakým způsobem pokračuje.
Už známou cestou jsem pak šel od nádraží Mestre podchodem do Hotel&Hostel Colombo For Backpackers, kde jsem za 5 a půl hodiny spánku na palandě v pokoji s několika dalšími baťůžkáři dal „krásných“ 20 Euro a k mému vlastnímu úžasu jsem pak skutečně i na těch pár hodin dokázal usnout.

Když se píše historie… (úterý 24. 9. 2013)
Střih. Budík zvonil jen krátce, tak rychle obléknout se a jít, dneska se bude psát historie. Kolem kolejí, o kterých si jednou budu muset někde přečíst, proč po nich tramvaje už nejezdí, na nádraží Mestre a jejich autobusovou část. Tak jako na jaře, dávám si malé kafe z automatu a pak chvíli čekám na autobus. Čeká nás tu víc, většina ale na spoj na hlavní letiště Marco Polo, který odjíždí v 5:20. O pět minut dřív přijíždí ten náš na Treviso. I tohle je premiéra, dosud první spoj odjížděl v 5:45, ale od teď v úterý a v sobotu bude jezdit i tenhle o půl hodin dřív. Speciálně kvůli letu do Kišiněva, který treviské letiště bude opouštět v 7:15. Původně tenhle spoj naplánovali po „ostravsku“ až od 10. října, ale nejspíš to vadilo nejen mně, tak to upravili, aby už první lety Wizzairu do Kišiněva byly obslouženy autobusem. Ona jiná možnost, kromě spaní na letišti nebo taxiku ani není, první spoj treviské MHD přijíždí na letiště až v 6:38.
Autobus vyjel na svou pouť z náměstí Piazzale Romale v centru Benátek a sem na Mestre přijel už dost plný. A ještě víc se nyní zaplňuje. Slyšel jsem (a moje jarní zkušenost mi to ostatně potvrdila), že v případě větší poptávky vypravují z Mestre ještě autobus zvlášť.
Ale zdaleka ne všichni v tomto prvně jedoucím spoji mají namířeno do Kišiněva, třeba dívka, sedíc vedle mě, má palubky na let Wizz Airu do Prahy.
„Tady to musí být pěkná noclehárna,“ napadlo mně ve chvíli, když jsem vkročil do mě už dobře známé odletové haly treviského letiště a ač jsem přijel prvním autobusem toho dne, hala už byla plná lidí. Udělal jsem historickou fotku, odbavení cestujících na první let do Kišiněva. Byl jsem docela zvědavej, jak bude tento let plný a už tahle dlouhá fronta mi dala jasně najevo, že o poloprázdném letadle si můžu nechat leda tak zdát. Pak už, chtělo by se říct, treviská ranní klasika, stejná, jako v dubnu, když jsem odtud letěl do Prahy. Na kontrole palubních vstupenek tři řady, každá pro konkrétní typ cestujících, všechny ale kontrolovala jen jedna dáma, která si k sobě na střídačku brala lidi ze všech front. A k dovršení všeho, každý stál, kde chtěl, bez ohledu na tom, do jaké fronty patřil. Já se zařadil do správné, která byla zároveň nejkratší, takže jsem tím prošel velmi rychle.
Bez zdržení jsem pak prošel i bezpečností kontrolou, ale to hlavně proto, že dáma na kontrole palubních vstupenek práci za dvě další kolegyně prostě nestíhala. Tranzitní část letiště s několika obchody a bary se teprve probouzela. Vlastně všechny ty provozovny otevřely kolem šesté, což při prvním odletu v 7:15 není takový problém.
To ráno, tak jako jindy, vládl na Trevisu Wizzair a jeho „historicky“ první let do Kišiněva byl jen jedním z jeho asi pěti letů, které se takhle časně uskutečnili. Tím druhým, odlétajícím v 7:45, byl kupříkladu let do Prahy.
Zdejší letiště řeší rozdělení na schengenskou a neschengenskou část stejně jako celá řada jiných letišť v Evropě, včetně např. Brna. Tedy společná kontrola palubek, společná security a pak vyčleněná neschengenská část, kam se musí přes pasovku. O architektonické chudobě schengnenské části jsem zmiňoval už ve svém jarním trip-reportu z cesty na Sicílii. No, abych to shrnul, neschengenská část je jen o něco málo lepší, hlavně světlé barvy stěn nedávají tomuto prostoru takový ten sklepní nádech.
Odlet byl z gatu č. 4 a hodně dlouho to vypadalo, že s tou obsazeností to nakonec nebude tak špatné. Povšiml jsem si, že ač na obrazovce v gatu už číslo letu svítí, pořád se neutvořila ta klasická ryanovská fronta a přičítal jsem to tomu, že většina cestujících na tomto letu s Wizzairem ani Ryanairem ještě neletěla a tyhle věcí neví. Pohled do okolí ukázal vesměs držitele moldavských, ukrajinských a rumunských pasů, dokonce jsem viděl i pár typických „bábušek“, o kterých jsem si v nějakém průvodci přečetl, že jsou „důležitou součástí ukrajinské kultury.“ Mezi cestujícími bylo i dost dětí, z nichž některé dávaly dost hlasitě najevo, že se jim takhle brzký čas odletu nelíbí.
Fronta se utvořila až asi půl hodiny před odletem, krátce po příchodu několika pracovníků a pracovnic handlingu. Chvíli po té začal i poněkud chaotický nástup, sice ze dvou gatů, ale do toho samého autobusu, nejdřív děti, pak priroty boardisté, pak Ti ostatní. Mně se podařilo dostat se ještě do prvního autobusu, nicméně jsem si kladl otázku, zda mám tohle zapotřebí. Přes plochu, kde se mezitím rozednilo, nás zavezli ke čtyři a půl roku starému letounu, který krátce předtím dorazil z rumunské Kluže. Všichni se z autobusu vrhli do předních dveří, já a za mnou ještě jedna paní jsme se vydali k těm zadním, díky čemuž jsem měl hodně luxusní výběr sedaček. Nakonec jsem vzal úplně poslední řadu vlevo u okna a dalších možná pět minut jsem sledoval před sebou patnáct volných řad, zatímco zbytek autobusu, se, bůh ví proč, snažil namačkat dopředu. Pak přijel v druhém autobuse i zbytek cestujících a najednou bylo jasné, že tento „historicky první let Wizzairu do Moldavska,“ odbavovaný bez jakýchkoliv fanfár či proslovů, bude zaplněn téměř ze 100%. Z toho musí mít obchodní oddělní Wizz Airu radost.

24. 9. 2013
W6 3792, TSF-KIV
Airbus A320, reg. HA-LPV
7:15-10:25 (reálně 7:40-10:27)
LF cca 95%
S menším zpožděním pak proběhl start a po té, co jsem udělal pár fotek stoupání nad probouzející se Itálií, požádali mně mí sousedé v poslední řadě, abych sklopil stínítko, neb si chtějí ještě trochu pospat. Jelikož se i u mě náhle dostavila únava po krátkém spánku, ani jsem neprotestoval a zkusil se odebrat do říše snů. Byl to však boj marný, neboť malá rozteč sedaček neumožňovala mi dostat se do nějaké pohodlné polohy. Napadlo mě v této souvislosti, že až příště poletím s Wizz Airem, chtělo by to investovat 10 Euro do té jejich služby XXL Seats, nebo jak oni to nazývají. I ostatní v letadle nejspíš toužili dospat předchozí noc a vytušili to i letušky, mimochodem velmi sympatické, a dobrou první hodinu letu po nich nebylo vidu ani slechu. Pak, když už se většina cestujících začala probouzet, zahájily palubní prodej, tentokrát velice úspěšný. Nejvíc šel asi na dračku zelený čaj Nestea a k tomu čokoládový crossiant 7 Days, já jsem nepohrdl malou (a velmi dobrou) kávou za obvyklé 2 Eura. To už jsme byli někde nad Rumunskem, já opatrně zvednul stínítko a koukal na zem. Prodej duty free trochu kolidoval s klesáním, já si ale stejně nic nekoupil. Dole pod námi se objevili první moldavské vesnice a člověku nemohlo uniknout, že celá ta architektura je prostě jiná. Slétli jsme pod mraky, zahlédli Kišiněv a hlavně jeho paneláky… …a už opravdu docela nízko nad zemí to začalo celkem silně házet, což u některých mých spolucestujících vyvolalo slabší záchvaty paniky. Poslední oblouk a za velkého úlevného potlesku jsme v 10:27 místního (9:27 středočeského) času dosedli na plochu kišiněvského letiště. První, co mně zaujalo, bylo velké množství zaparkovaných letadel sovětské výroby v různém stadiu provozu a rozpadu. Člověk hned cítil, ještě než opustil letadlo, že tohle je něco jiného, obzvláště já, který v žádné zemi bývalého Sovětského Svazu ještě nebyl.
Zarolovali jsme dost daleko od terminálu. Čekal jsem vodní slavobránu. Nekonala se. Přestřižení nějaké pásky. Nebylo. Přivítání vedením letiště. Ani náhodou. Řeklo by se, úplně obyčejný let. Jenže on byl úplně první, na téhle lince. Možná začátek nové epochy kišiněvského letiště. Snad ani kapitán se o tom nezmínil. Tohle mně trochu zklamalo. Jen dva autobusy na nás čekající, jeden moderní, druhý hodně starý. Jak se mělo záhy ukázat, typické Moldavsko. Odvezli nás k terminálu, malému, ale celkem hezkému a já, a to už bylo neplánované, jsem jako úplně první cestující přilétnuvší do Moldavska nízkonákladovou společností, jsem vstoupil do terminálu kišiněvského letiště. Bez fanfár a fotografů, přesto jsem si alespoň na chvíli připadal jako celebrita.
A jen tak mimochodem, jak jsem později z informací na serveru anna.aero zjistil, vodní slavobrána a podobné záležitosti se v Kišiněvě konaly, ale až při odpoledním prvním příletu z Říma.
Můj další postup pak byl ovlivněn faktem, že ač se teprve zvolna blížila jedenáctá dopolední místního času, check-in v mém hostelu v centru Kišiněva začínal až ve dvě. Zcela v klidu jsem si proto v hale vyměnil peníze, přičemž za 60 Euro jsem dostal 1036 MDL a jelikož Moldavské leie nemají mince, ale jenom bankovky, peněženka mi celkem ztloustla. Zašel jsem si na kousek výborné pizzy za 22 MDL a za 40 MDL si koupil malou mapu Kišiněva. Celá odletová i příletová hala na mně jinak ale působila velice sympaticky, bylo v ní vše, co by člověk čekal, jen nával lidí nebyl, kdo ví jaký, ale to při 1,2 miliony odbavených cestujících ročně není zas tak překvapivé.

Po té, co jsem si došel vyfotografovat TU-134, který před terminálem tvoří jakýsi památník,… …mohl jsem konečně začít v klidu řešit dopravu do centra. Tu, kromě velmi levných taxíků, obstarává autobusová linka A, jezdící ve čtyřicetiminutových intervalech a mnohem častěji jezdící maršutka (nebo chcete-li mikrobus) 165. V instrukcích z hostelu byl popis cesty tím autobusem, tak jsem se vydal hledat jeho zastávku. Tu jsem před terminálem nenašel, ale z parkoviště, odkud odjížděly maršutky, mně posílali kamsi na hlavní silnici asi 300 metrů od letiště. Tam skutečně byla, stejně jako tu ale stavěly jiné maršutkové linky, včetně té s číslem 165, do kterých tu a tam někdo přistoupil.
A po té, co jsem se převlékl, abych v moldavském větru neumrznul, letmý pohled do mapy mi odhalil, že nejen autobus A, ale i mikrobus 165 jezdí kolem kišiněvského „hlavního“ nádraží, kam jsem stejně toho dne chtěl zajít, abych si koupil jízdenky na vlak na další den do Oděsy. A za chvíli, o 5 MDL lehčí, jsem už v jedné takové maršutce seděl. Ne, neseděl, stál, protože byla plná, lidí i kufrů. Následná jízda na stojáka, kdy jsem se z okna snažil trochu zorientovat, patří k tomu horšímu, co jsem během této cesty zažil. Upocený, v nepřirozené poloze, a hlavně trochu unavený. A hlavního nádraží jsem si všimnul až ve chvíli, kdy jsme odjížděli ze zastávky u něj. Naštěstí maršutku si lze mávnutím nejen zastavit kdekoliv během její cesty, ale i kdekoliv z ní vystoupit. Takže jsem jí opustil poměrně záhy, uprostřed docela rušné křižovatky před moderně vypadajícím obchodním centrem Atrium (atrium.md/). Bylo to první opravdové a nikoliv děsivé setkání s opravdovým Kišiněvem, městem, kde kvalita aut na spoustě míst o mnoho let předběhla kvalitu silnic a kde mezi šedivé „sovětské“ pasáže poměrně rychle proniká západ. Kolem pouličního tržiště, kde trhovci své zboží umisťovali rovnou na zem,.. …jsem se vrátil na kišiněvské „hlavní“ nádraží. Vlak v Moldavsku hraje až druhé housle a nádraží podle toho vypadá. Sice čisté, upravené, tak jako letiště mající v sobě všechny očekávatelné služby, nicméně trochu mrtvé. V postatě kromě pár vnitrostátních spojů existuje několikrát denně spojení do Moskvy (přes Kyjev), Petrohradu a jednou denně i do Bukurešti. A samozřejmě jednou denně vlak do Oděsy, který jsem hodlal využít dalšího den i já. Na jednom z několika nástupišť sice zrovna odjížděl dlouhý rychlík do Moskvy, ale jinak tu byl celkem klid. Naštěstí někdo seděl v mezinárodní pokladně, tak mi, po menším boji, za 150 MDL (asi 215 korun) vystavili lístek na další den Oděsy. Lístek byl na jméno a do vagónu číslo 3. Podle Marishy jsou ve vagóně č. 5 měkká sedadla a bar, zatímco ve zbytku vlaku tvrdá dřevěná sedadla. Měl jsem se tedy na co těšit. Krátce po odjezdu toho vlaku do Moskvy… …jsem se vydal asi na tříkilometrovou cestu po třídě Stefan cel Mare si Sfint do mého hostelu. Až později mi došlo, že se právě procházím nejspíše po jedné z nejprestižnějších ulic celého Moldavska, kde své provozovny chce mít každý obchodník, co v Moldavsku něco znamená. A ulice podle toho vypadá. Člověk si připadal jako na západě. Dojem jen sem tam kazily trolejbusy, z nich mnohé by u nás byly zralé tak akorát do muzea. Bylo to další typické Moldavsko, trochu západ, trochu východ, trochu bohatství, trochu bída, jen přímo tady v centru hlavního města bída a špína mnohem více a snadněji ustupuje pozlátku západu. Ke dveřím mého hostelu v samém centru města jsem dorazil chvíli před druhou, tak jsem ještě předtím zašel do nedalekého McDonaldu na oběd, kde mně, krom návalu, přivítala i bezplatná wi-fi. Pak už jsem zamířil do hostelu a náhle jsem se jakoby ocitl o tisíce kilometrů dál. Hlavním jazykem tu byla Angličtina, postele pohodlné, wi-fi zdarma, všechno jak má být, jen cena oproti západu poloviční. Za noc na pokoji s několika dalšími baťůžkáři jsem dal necelých 250 korun. Až na ten strašný zvyk, házet použitý toaletní nikoliv do záchodu, ale do koše vedle, to nemělo chybu. Tak či tak, na chvíli jsem zalitoval, že jsem tu jen na jednu noc.
Po krátkém odpočinku jsem se vydal na prohlídku pamětihodností osmisettisícového Kišiněva. Ty se prakticky všechny nacházely v blízkosti mého hostelu, takže poměrně záhy jsem stanul před zdejší verzí Vítězného oblouku,… …prošel se před obrovskou a sovětskou megalomanií dýchající budovou vlády… …a uprostřed velkého parku si vyfotil chrám Narození Páně. Panovalo příjemné pozdně letní/ranně podzimní počasí, takže jsem tak nějak automaticky přešel ulici k soše knížete Štěpána Velikého,… …po kterém je pojmenovaná hlavní ulice v Kišiněvě. Za pomalu klesající teploty jsem se jím procházel, nakouknul na další, už o poněkud kultivovanější a na turisty zaměřenější tržiště a den zakončil večeří v McDonaldu a pak už jsem se vydal zpátky do hostelu a do říše snů.

Přes Tiraspol do Oděsy (středa 25. 9. 2013)
Tento den se měl odehrát můj dosud největší životní železniční zážitek. A vlastně se i odehrál. Já do toho dne vstával krátce po šesté a venku mně přivítal déšť a pomalu ustupující tma. Ta byla zvýrazněna faktem, že ani na nejvýstavnější ulici celého Kišiněva nesvítilo pouliční osvětlení a hitchkokovsky-hororovou atmosféru alespoň trochu tlumily zářivě svítící fasády místních obchodů. Od hostelu na nádraží jezdí hned několik trolejbusových linek, tak jsem do jednoho spoje nastoupil, od průvodčí ve voze jsem si za 2 MDL koupil lístek a zanedlouho jsem po projetí křižovatky u Atria vystoupil nedaleko nádraží. Hned na prvním nástupišti stát několika vozový tmavě zelený rychlík do Oděsy, zatím bez lokomotivy. Tu a tam někdo, víc lidí ale v čekárně, ale i tak to nebyl žádný nátřesk. Kafe v automatu za 5 MDL na zahřátí a pak k vagónu, kde stála moldavská průvodčí. Byla to jak cesta časem zpátky, žádná přívětivost a úsměv, jak jsme si v posledních letech zvykli v našich krajích, tady je železnice pořád úřad a slušné chování se tu místy považuje za sprosté slovo. Tak jen strohé „passport“ a pár ruských slov, kterým jsem nerozuměl, ale pocítil jsem v nich jakýsi výsměch. A ve vnitř opravdu tvrdé dřevěné sedačky a i v čase odjezdu jen pár cestujících. První, co mně napadalo, bylo, „jak já proboha těch 5 hodin přežiju?“ Snad v ničem míň pohodlném jsem ještě neseděl a to jsem ve vlaku zažil ledacos. Že já radši nepoprosil o jízdenku do vozu číslo 5. Již po rozednění, krátce před půl osmou, se vlak vydal na svou cestu. Spíš se plazil kišiněvskými předměstími a moldavským venkovem a já se snažil na dřevěných sedačkách najít nějakou alespoň příjemnou pozici. No, nedařilo se. Jeden z mých spolucestujících rovnou zalehl, já to kvůli obavě z okradení raději nerisknul.
Asi po hodině a půl pomalé jízdy lehce hornatou moldavskou krajinou… …vlak na půl hodiny zastavil ve stanici Bendery a já se náhle ocitl na území téměř nikým neuznané Podněsterské republiky, kvůli čemuž jsem ostatně celou cestu absolvoval tak trochu se staženou pr*elí. Marisha na svých stránkách doporučuje cizincům při cestě po silnici na nebo z Ukrajiny se Podněstří vyhnout, hlavně kvůli podněsterským samozvaným celníkům, kteří můžou dělat problémy a za řešení těchto problémů si říct o úplatek. Cesta po železnici by v tomto ohledu měla být v pohodě, přesto, když jsme po opuštění Bender přejeli řeku Dněstr a já, kromě trolejového vedení trolejbusové tratě Bendery – Tiraspol, uviděl i opevněné vojenské stanoviště, sevřela mně docela úzkost, která se mně držela, spolu se zvědavostí, ještě další desítky minut.
Na zanedbaném nádraží v Tiraspolu jsme naštěstí zastavili jen na chvíli, já jen zvědavě pokukoval po lidech okolo a všech těch nápisech v azbuce a na mobil, který hlásil nulový signál. Tak trochu na konci světa, kdyby se mi tady něco stalo, ani česká ambasáda by mi nepomohla. Trochu strach a tíseň, trochu radost z toho, že v této „zemi“ alespoň na chvíli můžu být. Opatrně hltám krajinu, rozpadající se vagóny, město, které stále jednou nohou stojí v sovětských časech i když mu to dělá jen potíže. Prý i sochu Lenina tam někde mají. Vystoupit z vlaku nebo snad fotit, mně ale ani nenapadlo.
Vlak pak jel naštěstí dál a mně se pořádně ulevilo, když jsme za necelou půl hodinu v Kuchurganu vjeli do Ukrajiny. Tady najednou to žilo, nad kolejemi se objevily dráty, všude plno nákladních vlaků, však je tady taky někde podle Wikipedie elektrárna. Vlak opět zastavil na půl hodiny, během které proběhla ukrajinská pohraniční kontrola. Dal jsem jim vyplněnou průvodku, kterou nám předtím rozdala moldavská průvodčí a oni po mém prolustrování jednu část i s razítkem vrátili, ať jí mám po celou dobu pobytu na Ukrajině u sebe.
Napadlo mě onehdy, že by byla docela sranda, kdyby v našem vagóně objevili nějaké pašované zboží. No, stalo se asi pět vteřin po té a pouhé tři metry ode mě, v místnosti pro průvodčí, kam si pár napěchovaných igelitek schovala známá oné moldavské průvodčí. Rusky ani ukrajinsky nerozumím, tón hlasu všech zúčastněných byl ale dostatečně výmluvný. Plačtivý a omluvný oné známé, agresivně bránící „já o ničem nevím“ té průvodčí a úředně-radostný „hurá, něco jsme našli, když budem hledat dál, možná najdeme ještě něco“ ukrajinských pohraničníků. Přiznám se na rovinu, úzkost z Podněstří ze mě náhle spadla a já se docela královsky bavil, hlavně když se ukrajinští celníci rozhodli prozkoumat všechny možné i nemožné úkryty a sami byly zvědaví, co kde najdou. Přesto celá situace měla, alespoň pro mě, poněkud nečekané vyústění. Ona dáma i ještě jedna její spolucestující, byly každá doslova na pár vteřin zavolány do místnosti průvodčí, kde nejspíš zaplatily pokutu a přesně na čas se vlak, už o poznání rychleji a po zastavení v další ukrajinské stanici Razdelnaja i poněkud zaplněnější vydal vstříc Oděse.
Oděsa mně ve čtvrt na jednu odpoledne přivítala podmračeným větrným počasím, které poněkud kontrastovalo s mým plánem se tu vykoupat v moři. Jinak ale oděské hlavní nádraží je opravdu nádherné, zejména zdejší odbavovací hala, zvenku i zevnitř, s ukrajinskou vlajkou vlající na střeše. Vyměnit si má eura za hřivny dalo pak trochu práce, ale hlavně pro paní směnárnici, která přitom musela vyplnit tři formuláře a do počítače v cyrilici vyťukat moje jméno, ale já si mezitím prohlédl vnitřek stanice, jejíž krása a elegantnost až příliš kontrastovala s nedalekým autobusovým nádražím „Privoz“, kam jsem po té (a po obědě v nedalekém McDonaldu) zamířil, abych se ve zdejší prodejně jízdenek vyměnil voucher (který se mi pár dní před odjezdem k mému vlastnímu úžasu podařilo koupit přes stránky http://www.bus.com.ua) za jízdenku na autobus zpátky do Kišiněva na pozítří. Privoz opravdu smrděl divokým východem, bylo to vlastně obrovské tržiště se vším možným, kterým se ještě proplétaly tramvaje a kde, krom jiného, bylo i pár autobusových stání. Voucher se mi vyměnit podařilo, nemohl jsem si ale nevšimnout rozdílu v jazykové vybavenosti a celkovému přístupu mezi Kišiněvem a Oděsou. Zatímco v Kišiněvě jsem se na mou otázku „do you speak English“ většinou dočkal odpovědí ve formě variace na slova „a little“ nebo „němnožko“, doplněné omluvným úsměvem, v Oděse mi bylo odpovědí většinou chladné „Niet“, doprovázené výrazem v obličej říkajícím něco ve stylu „a basta!“ To pochopitelně neplatilo v hostelech, kde jsem bydlel, kde angličtina byla hlavním dorozumívacím jazykem.
V Oděse jsem dvě noci strávil v The Grand Babushka Hostel (hwww.babushkagrand.com/bgh_main.html) a byla to opravdu velmi příjemná záležitost. Hostel je sice dočasně schován za opravující se fasádou, ale je velmi pěkný, pět minut chůze od vlakového i autobusového nádraží a kousek od turisty nejnavštěvovanější části města a za krásných 10 Euro na noc. Jako recepční tu pracovali dva indičtí mladíci, jinak studenti medicíny a člověk se tu cítil od první chvíle dobře. Já si dal sprchu a vyrazil do města.
Mé první kroky vedly přes sympatické malé parky… …ke kostelu Proměny Páně,… …pak jsem chtěl zamířit na sever k přístavu, trochu jsem se ztratil a najednou koukám, jak přes ulici vede úzký most pro pěší, jež je evidentně součástí nějaké pěší zóny. Kolem okolních domů, místy, kde spí jen bezdomovci, jsem se vydrápal na jeho začátek, byl to slavný Most Tchýní, u něj železné srdce a na něm pověšené stovky zámků těch, co se sem chtějí vrátit. V nikterak velkém proudu turistů jsem zamířil přes most. Z jedné strany krásné centrum města, z druhé strany velký rušný přístav. A v malém parku za městem jsem si dal dobré kafe od jednoho z mnoha pouličních prodavačů, co kávu prodávají doslova ze svého auta. Byl jsem najednou u slavných Potěmkinových schodů. Nahoře socha Vévody z Richelieu,… …dole jeden z největších černomořských přístavů. A mezitím jedny velké, slavné schody. Sešel jsem dolů, došel do přístavu… …a pak lanovkou nahoru. A za padající tmy kolem městské radnice, Námořního muzea, budovy opery a baletu a dalších nádherných staveb, došel do hostelu, kde jsem po večeři zalehl po náročném dni.

Oděsa přímořská (čtvrtek 26. 9. 2013)
Svůj oděský program jsem si rozdělil na část „památkově-poznávací“ a část „mořsko-koupací“ a tu druhou odsunul na druhý den v naivní víře, že ve čtvrtek 26. září bude alespoň tak hezky, aby se mohl člověk na chvíli smočit v moři. Když jsem pak onoho ráno ještě v posteli zapnul na telefonu bezplatnou hostelovou wi-finu, ukázal mi můj oblíbený americký meteo-server AccuWeather pro Oděsu 18 stupňů a nula procentní pravděpodobnost srážek. Když jsem o pár minut později vyšel ven, bylo asi 10 stupňů a pršelo. No nic. Za slábnoucího deště jsem došel Puškinovou ulicí k Puškinovu památníku, kde jsem včera zakončil svou pouť Oděsou a dnes jsem jí tam započal. Konalo se tam zrovna nějaké menší shromáždění, u nedaleké radnice asi víc policistů než je obvyklé, tak jsem moc nečuměl a nefotil a přešel do nedalekého parku Teresa Shevcenka. Ten je podle mapy velký a honosný, nicméně já v první fázi narazil spíš na jeho zanedbanou část. Skoro se nechce věřit, že kdesi v jeho středu vyrostl moderní fotbalový stadión. Ale alespoň se dal odtud velmi dobře sledovat ruch nedalekého přístavu. Moderní a zvenku krásně vypadající fotbalový stadion, jež kupodivu nebyl využit při loňském Euru, na mně zanedlouho vykoukl a po jeho obejití jsem u jeho hlavního vchodu našel i pouličního prodavače kávy. Za 15 hřiven (asi 35 korun) jsem si dal velký kelímek výborného latté a svět byl najedou veselejší. To už jsem šel upravenou částí parku, lidí přibylo a déšť ustal. Spíše náhodou jsem došel k velkému pomníku neznámého námořníka a u něj stály čestnou stráž, světě div se, asi patnáctileté děti ve velmi zajímavých uniformách. Náhoda tomu chtěla, že za chvíli proběhlo střídání stráží, u kterého tu tam v jejich dětských tvářích bylo možno zahlédnout nefalšovaný výbuch smíchu. Já pak ale musel utíkat, neboť právě vystřídavší mladí námořníci rázným krokem mířili k místu, kde jsem doteď stál. Došel jsem se pak k moři, teplota trochu stoupla, mezi mraky pomalu prosvítalo slunce. Na koupání to ale nebylo. Podle průvodce tu, špinavé vodě navzdory, v létě není k hnutí. Teď nábřežní promenáda působila opuštěně, jen jedna, asi padesátiletá paní, se vydala vstříc vlnám. Pokračoval jsem pak po pobřeží, nahoře ve městě čněly se hotely, mezi tím park a to vše spojovaly mnohé schody. Právě ty jsou podle mě, jedním ze symbolů Oděsy. Kolem dvanácté mně proházení parkem přestalo bavit a po jedněch z těch schodech vstoupal nahoru do města. Zrovna jela tramvaj, česká T3, asi nejrozšířenější typ tramvají na světě, lístek za 2,5 UAH (cca 5,7 Kč) pochopitelně u průvodčí, vevnitř to ale vypadalo strašně. A i stav tratí, kromě pár opravených úseků, je děsivý. Však taky tramvaj se pěkně houpala. A úplně na konci stála opřená o madlo mladá dívka, oči zavřené a jen blaženým úsměvem dávala světu najevo, že jí to houpání dělá dobře...
Vystoupil jsem u nádraží, nejdřív vyfotit si ten velký chrám, co tu stojí a pak na oběd do blízkého Mekáče. A na záchodě zacpat noc, nebo tu z použitého toaletního papíru, odhazovaného do košů, hodím šavli.
Mým cílem se pak stalo ruské kolo na druhém konci parku, než je stadion. Kolem dokola kolotoče, na ruském kole nikdo. Ale měli otevřeno. Už ani nevím, kolik jsem za vstup dal, ale byla to pálka. A sotva jsem se vznesl, začal jsem se bát. Nekrytý, bez pásů, na pospas větru a vlastnímu strachu. Udělal jsem tak tři okruhy, při druhém už jsem se nebál, při třetím zkoušel i něco fotit, čtvrtý jsem chtěl natočit na mobil, ten se ale už nekonal. Cíl splněn, co jsem chtěl v Oděse vidět, jsem viděl. Tak jsem se zase vydal loudavým krokem… …k radnici a opeře, tomu nejlepšímu, co Oděsa nabízí. Posedět, popít kafe, užít si atmosféru. A klidným krokem do hostelu.

Moldavským venkovem (pátek 27. 9. 2013)
V pátek 27. 9. jsem v podstatě započal svou cestu domů, rozdělenou do tří etap. Ta první spočívala v přesunu z Oděsy do Kišiněva. Vlakem jsem tentokrát nejel, neboť do Kišiněva měl příjezd až někdy kolem půl desáté večer a procházet se tou dobou mně ne úplně známým městem se mi zkrátka nechtělo. Tak autobus. Tady, jak už jsem zmínil, radila Marisha vyhnout se Podněstří. Na svých stránkách uváděla dva spoje, které mimo onu samozvanou republiku jezdí a na které je možné koupit lístek v předstihu. Když jsem pak náhodou jeden z těch spojů objevil v rezervačním systému stránek http://www.bus.com.ua, nebylo moc co řešit. Jízdenka na šestihodinovou jízdu vyšla tuším v přepočtu na 277 korun, tj. asi o 60 korun dráž než vlak. Platil jsem to kartou přes systém PayU.
Odjezd z Privozu v 10:00, hostel jsem opouštěl kolem deváté. Svůj mikrobus pro 18 lidí jsem našel díky pomoci místních velmi záhy, takže zbyl čas na „procházku“ tím strašným tržištěm, jež na tohle autobusové nádraží bezprostředně navazuje. Load factor cca 50%, mezi cestujícími jsem byl jediný nedržitel ukrajinského nebo moldavského pasu. Trochu proplétání se oděským předměstím a už jsme stáli na ukrajinsko-moldavských hranicích. Kontrola na obou stranách hranice stejná, přišel pohraničník, vybral pasy, přinesl je za chvíli orazítkované a jelo se dál. Po vjezdu do Moldavska se mi docela oddychlo, bál jsem problémů. Šlo o to, že při předchozí cestě vlakem do Oděsy jsem nedostal do pasu výstupní moldavské razítko. Ani jsem ho dostat nemohl, neboť se jelo před Podněstří. Na Moldavsko-Podněsterských hranicích moldavští pohraničníci nejsou (neboť se z jejich pohledu o žádnou hranici nejedná) a na podněstersko-ukrajinských hranicích by sice být mohli, protože z hlediska mezinárodního práva se vlastně jedná pořád o moldavsko-ukrajinskou hranici, ale podněsterské úřady je tam nepustí. Ale bylo to v pohodě a my se vydali na další cestu moldavským venkovem, po místy spravených, ale jinde velmi hrbolatých silnicích že to házelo až hrůza. Asi dvakrát řidiči neplánovaně zastavili, to když u nějaké „babky na silnici“ objevili dobře vypadající ovoce nebo brambory na prodej. V jednom případě se s nimi po chvíli váhání vydala na nákup i jedna z cestujících.
Jedna z přestávek „na cigaretu“ se pak odehrála v jedné moldavské vesnici na návsi. Okolo rozbité a zablácené silnice, chvílemi snad i chudoba jak z Borata. Ale na silnici moderní auta a uprostřed návsi novotou zářící benzínka Lukoil. Do Kišiněva jsme nakonec přijeli o celé dvě hodiny dřív, než bylo plánováno. Nechápal jsem to, ale pohled na mapu při přípravě tohoto trip-reportu mi to vysvětlil. Řidiči nejspíš jeli úplně jinou trasou, než měli. Místo toho, aby Podněstří objeli ze severu přes město Soroca, objeli ho mnohem kratší cestou z jihu, přes Tudoru. Bylo ale milé, dorazit takhle brzo na kišiněvské severní autobusové nádraží, které na první pohled vypadalo jako oděský Privoz, jen bylo, pravda, mnohem čistší a místo tramvají tu vládli především maršutky. Hrdě jsem odmítl nabízený taxík, že do hostelu dojdu sám…a po překročení mostu přes řeku Bic jsem zcela regulérně zabloudil. Ale co, bylo hezky a já si město užil v plné kráse páteční odpolední špičky. Nakonec, po dlouhém hledání jsem našel Central Youth Hostel, kde jsem měl zamluven nocleh na poslední noc. Vlastně to byl větší baráček nedaleko místní vysoké školy ekonomické, jen kilometr či dva od Den Trotter´s Hostelu, kde jsem spal v Kišiněvě prvně. Přivítalo mně divoké štěně a pak asi třicetiletá paní v pyžamu. Ač bylo půl čtvrté a check-in jsem mohl udělat už ve dvě, informovala mě, že postele ještě nejsou uklizené a připravené budou až tak za hodinu či dvě. Po hodinovém bloudění městem to bylo na mně trochu moc a ozval jsem se, že je to divný. Odpovědí mi bylo, ať se nezlobím, že prý mimořádná situace. Tou ale nejspíš byla především její chřipka, což jsem si uvědomil, když jsem nahlédl do kuchyňky, kde byla zároveň její ložnice a na čerstvě rozestlané posteli ležel zapnutý notebook. Měl jsem v tu chvíli sto chutí milé paní Světlaně (jak jsem se později dozvěděl, že se jmenuje) poděkovat, nechat jí tam 9 Euro, nebo kolik to chtěla za nocleh, vzít si všechny věci a jít se ke Trotterům zeptat, zda tam nemají volnou postel. Naštěstí jsem to neudělal, místo toho jsme oba nasadili milejší tón, já si převlékl propocené oblečení za suché a vydal se na podvečerní procházku Kišiněvem. A jelikož moje peněženka byla plná místní měny, rozhodl jsem se jí zbavovat. Takže proč chodit pěšky, když za rohem je zastávka trolejbusu. Jenže hned v tom prvním se mnou dal do řeči jeho průvodčí, a i přes evidentní jazykovou bariéru on v hovoru stále pokračoval. Když nadhodil, že bych mu mohl napsat pozvání, tak jsem poděkoval a trolejbus raději předčasně opustil. V dalším spoji téže linky sice většinu cestujících tvořili žáci asi tak třetí třídy základní školy, ale ti byli mnohem příjemnější společníci než onen průvodčí. Mým cílem bylo tentokrát jezero Valea Morilor, jež se spolu s přilehlým rozsáhlým lesoparkem nachází prakticky v centru Kišiněva. A něco takového jsem nyní, téměř na konci dovolené potřeboval. Zeleň, voda, příroda a jako kulisa mladí lidé, co tu sportují. Letmým brouzdáním jsem tu strávil velmi příjemný čas, než jsem se vydal do centra nejcentrovatějšího na poslední moldavskou večeři, samozřejmě u Mc Donalda.
Světlanu jsem pak v hostelu našel už oblečenou do normálního oblečení, postel připravenou a v této náladě jsem skousnul i fakt, že do koupelny a na záchod budu muset v noci projít přes malou místnost, kde bude spát ona, její asi osmiletý syn, její matka a jedno malé, roztomile divoké štěně.
Samotnou ubytovací část hostelu tvořil jeden pokoj a v něm šest postelí, uspořádaný do tří paland. Podle odložených batohů jsem tam neměl spát sám. A skutečně, za chvíli jeden z mých spolunocležníků přišel – a začal na mně mluvit česky. Byl to mladý Polák, který se rok na varšavské univerzitě učil česky. Zbytek jeho čtyřčlenné party, se kterou je na výletě po Moldavsku a Ukrajině, ještě pořád bloumá po Kišiněvě, jeho bolí hlava, tak se vrátil. Následující asi hodinu jsme spolu strávili příjemným rozhovorem v mé mateřštině, a když přišel zbytek jeho party, zapojili se do rozhovoru i oni, to už jsem se ale moc nezapojoval, neboť polsky neumím. A někdy v tom čase jsem konečně sladce usnul.

Z Kišiněva do Verony (sobota 28. 9. 2013)
Kolem sedmé ráno, když mí spolunocležníci měli ještě půlnoc, probudil jsem vedle spící Světlanu, abych jí oznámil, že odcházím. Rozespale popřála mi hodně štěstí a já se vydal do ticha sobotního rána. Cosi mně nutilo mávnout si na taxík, zvlášť když pár jich okolo postávalo, nakonec jsem se ale rozhodl vydat se na letiště MHD. Dvě stanice trolejbusem, malá McSnídaně a pak autobusem A až na letiště. Samotná doprava mně vyšla asi na 9 korun. Cestou míjeli jsme místní obdobu hypermarketu Makro a ani touto dobou parkoviště u něj rozhodně nezelo prázdnotou.
Na letiště jsme v autobuse dorazili tři – řidič, průvodčí a já. V hale ale celkem živo, na to, že nejbližší let odlétal za víc jak dvě hodiny. A byl to ten můj. Následovala marná snaha utratit poslední moldavské peníze. Automatové kafe, malé lahvičky v duty free,…no nakonec jsem je nechal v nějaké kasičce pro nemocné děti. Na check-inu se nejspíš zaučovali pracovníci na novou linku. Na informacích mi nevěřili, že moje naditá školní taška splňuje limity pro malé příruční zavazadlo a na security odváděli svou práci sice přísně, ale absolutně špatně. Škoda, že nepoužili ten tělesný scanner, který se válel opodál. Na pasovce se podivili, proč mám v pase dvě moldavská vstupní razítka, ale ani jedno výstupní. Ale nechali to být. A já se pak divil, když jsem v tranzitní hale našel skvěle fungující bezplatnou wi-fi a salónek, bohužel se vstupným za západní ceny. Jinak ale tranzitní hala vypadala úplně normálně a ten výhled ven, na sice nulový provoz, ale za to hromadu parkujících východních strojů – to bylo něco. Dávno před dosednutím letadla začal boarding – ze dvou gatů a podobně chaoticky jako v Trevisu. Nejprve do malého prostoru za gaty, pak do jednoho autobusu. Bylo to celkem trapné, ale já mohl sledovat alespoň práci místních handlingových agentů, která je evidentně bavila a užívali si ji. Pak teprve nástup do společného autobusu a odjezd k letadlu. Tam chvíli čekání, záhy přijel mikrobus s nápisem VIP a z něj vystoupila asi čtyřicetiletá žena. Okolostojící Moldavané jí identifikovali jako jednu z ministryň místní vlády. Ona pak obsadila i se svým doprovodem první dvě řady, já vzal řadu čtvrtou, opět vlevo ve směru letu u okna.
Přijel druhý autobus a nebylo co řešit, let byl opět skoro plný. Převládali Moldavané, následování Rumuny, Ukrajinci a Rusy. Zbytek cestujících tvořili Italové a pár dalších národností, u jedné z žen jsem zahlédl i americký pas.

28. 9. 2013
W6 3793, KIV-TSF
Airbus A320, reg. HA-LPF
10:55-12:10 (reálně 11:10-12:15)
LF cca 95%
Čekal mně let s jedním z nejstarších letadel ve flotile Wizz Airu, 11 let starým stojem reg. HA-LPF, byl to však let příjemný a bezproblémový. S menším zpožděním jsme odstartovali, já udělal posledních pár fotek Moldavska a pak už jsme to otočili na západ a za více méně jasného počasím bez potřeby stahovat stínítko jsem sledoval rumunské hory pod námi. letadle vládla báječná atmosféra, daná asi hlavně tím, že díky rozumnému času odletu nemusel nikdo brzo vstávat. Rumunské letušky nás nechaly opět trochu rozkoukat a pak zahájily prodej palubního občerstvení. Ten byl opět mimořádně úspěšný. Už sama paní ministryně nebyla v tomto duchu troškařka a ostatní jí v tomto ohledu následovali. U mě i mých moldavských sousedů přistálo tradiční dvoueurové kafe, oni si k tomu dali i cibulové kroužky. Mně osobně od nákupu jídla na palubě kromě cen odrazoval tentokrát především fakt, že v batohu jsem měl ještě slušnou zásobu sladkého pečiva, které jsem v jakési megalomanii nakoupil ještě v Oděse. Byl to opravdu příjemný let a ani mi nevadilo, že mi jedna z letušek pohledem zabránila si jeho osazenstvo vyfotit zepředu. A nezkazila ho ani zatažená obloha, která se dostavila kdesi nad Chorvatskem a nedovolila nám tak z výšky zahlédnout Terstský záliv. To už letadlo pomalu klesalo a pro mě začal boj s časem, který jsem evidentně nemohl vyhrát, přesto mně cosi nutilo v tom boji pokračovat. Šlo o to, že podle letového řádu mělo letadlo v Trevisu přistát ve 12:10, kdežto já hodlal už ve 12:25 stihnout autobus do centra Trevisa, který takhle o víkendu pohříchu jezdí jen jednou za hodinu. Loni v dubnu, po letu z Malty, se mi sice podařilo doběhnout od dveří letadla ke dveřím autobusu doslova za pár minut, jenže tentokrát jsme odlítali z Kišiněva s menším zpožděním a navíc nás ještě čekala pasová kontrola.
Tak jsem alespoň očima letadlo tlačil k zemi a jen tak mimoděk si užíval vyhlídkový let nad severní Itálií. Avšak mnohem víc jsem toužil být na zemi. To se nakonec stalo, ve finále jen s několika minutovým zpožděním, o to víc mně však vytočil poněkud laxní přístup handlingových agentů, kterým notnou chvíli trvalo, než přistavili schody. Taktéž moji spolucestující měli v první chvíli malé pochopení pro můj spěch, nakonec mi ale ustoupili a já s povděkem skvitoval, že k terminálu se nejede autobusem, nýbrž se jde pěšky. Po ploše jsem pak doslova proletěl a k pasové kontrole došel asi třetí z našeho letadla, těsně za paní ministryní, na kterou tu kupodivu nečekalo žádné VIP auto. To už jsem věděl, že už ten boj můžu vyhrát, zvláště, když od pasovky k výstupním dveřím celého terminálu tu bylo jen pár metrů. Na zastávce někdo čeká, super, na lístky kašlu, koupím si je od řidiče, sice dražší, ale to nevadí. Autobus pořád nejede a do jeho dojezdu zbývají dvě minuty, běžím proto rychle do terminálu koupit si levnější lístky. Šetřím tak euro a třicet centů k tomu. Vracím se na zastávku, autobus tu už má být, ale pořád není a já si poprvé pořádně uvědomuji, že navzdory zamračené obloze je tu krásně teplo. Rychle přímo na ulici tepláky měním za kraťasy, mikinu za tričko, boty za jejich lehčí variantu. Autobus už přijíždí, ale na zastávce fronta, mám čas, rychle všechno házím zpátky do batohu a běžím za autobusem, když náhle se otáčím a vidím na zemi ležet mojí mikinu. Vracím se pro ni, ale autobus mezitím odjíždí. Spíš symbolicky běžím za ním, ale on mi kupodivu zastavuje. Nemůžu v tom zmatku najít před chvíli koupený lístek, ale řidič ho stejně nechce vidět. Udýchaný si sedám na nejbližší sedačku. To co se zdálo jako nemožné, se podařilo. Mému zmatkařství navzdory.
O pár minut později vystupuji před treviským hlavním nádražím a konečně si užívám Itálii. Ač pod mrakem, venku je krásných 23 stupňů, ač je moře daleko, je cítit. Lidé jsou milí a příjemní. Mám chuť skákat do oblak.
Jeden spoj Air One do Prahy odlétá už za pár hodin, já však zvolil ten, který se na svou cestu vydává až další den ráno. Tak co s načatým odpolednem? To vím už dávno. Jede se do Verony.

Jízdenkový automat mi vytrvale nabízí spojení přes Benátky za 20 a více Euro s využitím vysokorychlostního vlaku na druhém úseku cesty. Já však díky IDOSu vím, že existuje i o víc jak polovinu levnější a časově srovnatelné spojení přes Vicenzu při využití regionálních vlaků, jenže automat o tom nechce ani slyšet. Tak musím koupit zvlášť jízdenku do Vicenzy a zvlášť z Vicenzy do Verony. Za každou z jízdenek platím 4,70 Eur.
Vlak do Vicenzy odjíždí až za necelou hodinu, mám čas. Dávám se do pořádku a dokupuji zásoby. Čeká mně víc jak hodinová cesta v malé, leč moderní a pohodlné elektrické jednotce. V jednotkách stejného typu jsem už jel v dubnu v rámci výletu po Sicílii. Z Trevisa vyráží téměř plná převážně mladých lidí, ti postupně vystupují, na chvíli je nás ve vlaku pár, pak ale zase přistupuje větší skupina mladých. Trať je sice elektrifikovaná, dvoukolejná, docela rychlá, zcela evidentně ale na italské poměry druhořadá.
Ve Vicenze, jež by prý sama stála za návštěvu, jen krátký přestup. Na nástupišti v jednom z automatů doluji malé italské kafe na posilnění a pak přijíždí dlouhá souprava regionálního vlaku do Verony. Beru jeden ze zadních vagónů, jehož load factor teď, v sobotu odpoledně, je sotva 20%. Bylo to zároveň příjemné milé setkání modročernými sedačkami, na kterých jsem se hodně naseděl během své cesty křížem krážem Itálií v roce 2006. Teď si to na nich užívám a nálada se pořád udržuje v nebeských výškách. Nádraží Verona Puorta Nouva je jednou z železničních bran do Itálie a je to znát. Mnoho kolejí, mnoho nástupišť a po všech stránkách dobře vybavené zázemí. Dokonce tu mají i McDonald. Odmítám platit 5 euro za úschovnu mého sice malého, ale těžkého zavazadla a vydávám se i s ním do centra. Tak jako v Trevisu, i tady je cítit moře a celá taková ta prázdninová nálada. Nejprve vcházím do sice moderní, ale liduprázdné části města, pak více méně po čichu se dostávám do jeho historické části k bráně, která dala jméno místnímu nádraží i ulici. A tady je to jiná liga. Najednou jsem uprostřed davu turistů a na ulici, ze které doslova stříká život. Desítky zmrzlinářů, prodejců suvenýrů, stovky obchodů a hlavně tisíce turistů. A přede mnou jakási brána do jednoho velkého turistického ráje. Snad od prvních chvil v té změti lidí napadá mně jen jedno – proč jsem tady ještě nebyl? Jdu dál a jen koukám, na krásné balkóny, vyzdobené domy, sochy a kašny a jednu velkou římskou Arénu na Piazza Bra. Na náměstí se zrovna koná demonstrace na ochranu zvířat, což počet lidí ještě zvyšuje, ale to nevadí. Vládne tu báječná atmosféra. Přesně tohle jsem na závěr dovolené potřeboval. Konečně mají dovolenou i moje nervy. Dobrovolně nechávám se vláčet davem jednou z bočních ulic,… …tak nějak samovolně mířím k věži Torre de Lamberti. Nahoru vede 368 schodů,… …a já, pohrdaje výtahem, je všechny vyšel. Nejrpve mi kolena dávají najevo, že na tohle nejsou zvyklá, pak s postupným stoupáním začíná hlásit hlava, že se vlastně bojím výšek. Na hoře už se pohybuju pomalu, krok po kroku, neustále se musím něčeho držet. Takhle nějak vypadají moje noční můry, takhle nějak (na soucit) jsem na základce při výletu na petřínskou rozhlednu balil holky (samozřejmě neúspěšně). Mám ze svého strachu srandu a fotím sám sebe s vystrašeným výrazem ve tváři. Pak už ale nechávám foťák zaznamenávat okolní město. Jdu dolů, vrací se mi jistota, prodavači lístků říkám, u jak skvělé věci to pracuje. O kus dál je nejslavnější balkón světa, mířím k němu. Davy lidí pod ním, další davy se chtějí vyfotit s plechovou Julií. Desítky vzkazů tu pro ni nechávají, až se nedivím, že se to místním nelíbí. Pár fotek a jde se dál a najedou mám pocit, že výlet skončil. I tady, co jsem viděl, jsem viděl a teď v klidu. V hlavě se mi rozlévá stejný pocit, jako když jde po hezkém večeru s kamarády člověk domů, unavený, ale plný zážitků a pomalu se těšící na ty další. Kupuji zmrzlinu, chvíli sleduji chlapa, jak v tomhle městě plném lásky olizuje na veřejnosti své partnerce prsa a mířím na nádraží. Pomalu se ochlazuje, ale je pořád příjemně teplo. Ani mi nevadí, že jsem přehlédl důležitou odbočku a cestou na nádraží se pořádně zacházím. Euforie z podařeného výletu je pořád na svém vrcholu a vyprchávat bude ještě dlouho.
Ze změti vlaků do Benátek volím ten v 19:18. Cena 7,50 Euro jako za regionální, oproti nim ale zvládá cestu na Mestre za hodinu a půl, tedy o půl hodinu rychleji. Je zároveň o jen půl hodiny pomalejší než rychlovlaky, za které si italské dráhy účtují na této trase eur 23. Nakonec si dovoluji jednu snobárnu, která se záhy ukáže jako velice praktická. Připlácím si necelá 4 Eura a z automatu mi vyjíždí lístek do 1. třídy. Z jednoho nástupiště má odjíždět do Benátek nejprve čtvrt hodiny zpožděný rychlovlak a hned po něm náš spěšňák. Nástupiště je proto plné lidí, včetně skupiny mladých Japonců. Pak se asi rychlovlak ještě asi trochu zpozdí a výpravčí se ho rozhodnou dát na jiné nástupiště. Snad je to i rozhlasem oznámeno, minimálně z pragotronu zmizí a objevuje se tam informace o našem spešňáku. Jenže to nikde neregistruje. A já po chvíli sleduji dvě dámy, které si asi až příliš pozdě uvědomují, že vlak, kterým hodlali jet, stojí o pár nástupišť dál.
Přijíždí ten správný vlak a já ve zmatku běhám a hledám vůz 1. třídy. Nakonec ho nacházím hned za lokomotivou. Vevnitř nic moc, ale má oproti zbytku vlaku obrovskou výhodu – je skoro prázdný. Přes uličku starší německy mluvící manželé na cestách, o kus dál jeden chlap s igelitkou ze Schipolského duty free a ještě pár lidí, ale jinak nic. Za úplné tmy a přicházejícího deště se řítíme k Benátkám. Ve vzduchu je cítit pohoda. Mám tyhle chvíle rád, kvůli nim cestuji. Před devátou opouštím vlak na Mestre, jdu na rychlo večeři do Mekáče a pak do mého oblíbeného Hotel&Hostel Colombo For Backpackers. Recepční se směje, když mu říkám, že jsem tu spal před pár dny a že tedy vím, kde je pokoj 309. Pak jen rychlá sprcha po náročném dni a já záhy uléhám.

Super, zajímavé destinace!
Díky.

Sladký návrat domů (neděle 29. 9. 2013)
Nedělní ráno bylo stejné jako to úterní. V půl páté budík, obléknut se, nechat klíč na recepci a pak pomalou procházkou k probouzejícímu se Mesterskému nádraží. První autobus na letiště Marco Polo odtud odjíždí v 5:20. Sedím v něm. Jedna paní se řidiče ptá, zda Marco Polo je to letiště „Ví Cí Ej,“ když ode mě dostává kladnou odpověď, přistupuje taky. Autobus opouštíme za necelých dvacet minut. Je tma, trochu prší, ale je pořád teplo. Jak mně tohle bude chybět. Na letišti to žije, i když odletová tabule ukazuje, že těch letů teď v neděli po ránu není zas tak moc. Docela by mně zajímalo, jak to tady vypadá ve všední den ráno, kdy turisty doplňují davy kravaťáků. S on-line palubní vstupenkou jdu přes bezpečnostní kontrolu, v tomto případě bez front a bez výhrad. Tranzitní část působí velice sympaticky. Je vidět, že VCE je klasické letiště se všemi službami. V jednom z obchodů potkávám poprvé po delší době krajany, chtějí tu něco koupit, ale prodavačka nemá drobné. Posílá je si rozměnit do nedaleké směnárny, tam je posílají k šípku. Situace není zdaleka tak vyhrocená, jak by mohla být, přesto mám chuť je seřvat, ať nedělají ostudu. Pak si však uvědomuju, že jsou v právu a spíš situaci němě sleduji. Vše se řeší, prodavačka drobné nachází a ironickému „nazdar“ od jednoho pána coby odpovědi na rozloučení zcela jistě nerozuměla.

Jdu ještě na záchod a pak zcela bez fronty procházím do autobusu. Ten krátce po té zavírá a nás čeká okružní cesta drobným deštěm skrápěným letištěm. Hlavně B717 Volotey, jež zanedlouho zamíří na Lampedusu, přímo láká k nástupu. To ještě nikdo netuší, že tento malý ostrůvek ve Středozemním moři se za pár dnů objeví na titulcích všech světových novin. A to bohužel nikoliv pro svou krásu.
Ještě za tmy nastupujeme do letadla, fotím se u dveří a užívám si posledních záchvěvů léta. Chvíli po té usedám na své sedadlo 20A a vím, že v Praze už na mne čeká podzim.



29. 9. 2013
AP 752, VCE-PRG
Airbus A320, reg. EI-DSX
7:05-8:30 (reálně 7:25-8:25)
LF cca 70%

Přijíždí druhý autobus a vystupuje z něj jen pár lidí. Letadlo je plné sotva ze tří čtvrtin. Sedím u okna za křídlem, vedle mě starší italští manželé, ti si ale postupně oba přesedají na volnou trojku o řadu za mnou. Boarding completed dobrých deset minut před časem odletu, přesto čekáme. Kapitán nás informuje, že kvůli velkému provozu se odlet uskuteční až před půl osmou. To čekání je neskutečně nudné. Ráno mi přítelkyně psala, že v Praze není mlha, což díky stále panující nefunkčnosti dráhy 6/24 byla informace velice důležitá. Jen já se teď bojím, aby mezitím nepadla. Venku se rozednívá a trochu prší.
Krátce před půl osmou startujeme. Hezky pěkně na sever a rovnou nad Alpy. A tu začíná velmi příjemná část letu, plná optimismu a dobré nálady. Letušky o sobě dávají rychle vědět a dřív než s prodejem občerstvení začnou s rozdávání kupónů na 15 Eurovou slevu pro další let s Air One. Docela jsem v tu chvíli zauvažoval, že ještě do konce letošního roku se podívám do Pisy. Pak konečně začíná palubní prodej, oproti tomu, co se dělo den před tím na palubě Wizz Airu, až žalostně neúspěšný. I když já, jako jeden z mála, si něco kupuji – překvapivě dobrou malou kávu za tradiční 2 Eura. Pod námi Alpy, nad nimi ale mraky, tak vidíme houby. A pak, kdesi nad Innsbruckem, poněkud ostřejší odbočení doprava. A z okna vidím vpředu před námi jiné letadlo. Bylo to dost daleko, srážce jsme se asi nevyhýbali, přesto mi v tu chvíli hlavou proletělo všelicos. Maximální zoom foťáku identifikuje stroj v barvách Easy Jetu, doma díky flightradaru poznávám, že šlo o let z Milána do Berlína. Bez ohlášení pomalu klesáme, mraky se rozestupují, pod námi zem česká. A na ní podzim jako malovaný. Tu a tam někde mlha, jinak ale počasí lákající k procházce. Docela se těším tam dolů, až si to budu moci ošahat. Přelétáváme mé Kladno…, …Poldovku… …a Buštěhrad… …a po necelé hodině letu sedáme jak do peřin na dráhu 12. Křížíme krátce po té RWY 6/24, jež bude zítra po opravě uvedena opět do provozu. V Praze vládne klidné nedělní ráno, čeká na nás gate D2. Děkuji posádce a odcházím. Parta mladých Italek se fotí před papundeklovými figurami atletů, co jsou jako jakási reklama instalovány v příletové části prstu D.
„Jestli se Vám líbí už tohle, tak to budete z Prahy nadšený,“ říkám si v duchu. Za dvacet minut už sedím v autobuse na Kladno a z jeho okna sleduji letadla, sedající tak jako té mé před chvílí, na dráhu 12. V Čechách vládne podzim, krásný barevný podzim. Vítám se se psy a jdu si ho i s nimi pořádně užít.

Yirina píše:Super, zajímavé destinace!
Díky.

Děkuji. Pochvala od známé místní znalkyně Ruska a dalších ex-sovětských republik mně velmi těší

Na nové reporty autora se vždy hodně těším, zajímavé destinace, zajímavé kombinace dopravních prostředků, a vynikající informačně popisné čtení. díky moc a těším se na další příval nových TR

barnes píše:Na nové reporty autora se vždy hodně těším, zajímavé destinace, zajímavé kombinace dopravních prostředků, a vynikající informačně popisné čtení. díky moc a těším se na další příval nových TR

Děkuji mnohokrát. Mám vystudovanou železniční průmyslovku, pracuju na letišti a nejlepší relax je pro mně jízda v autobuse po dálnici, tím je to daný. Další rozsáhlejší trip-report bude nejspíš až na jaře, i když, kdo ví...

Super, právě jsem dočetl, netradiční a cenově nenáročný výlet, díky že sis dal práci s napsáním tripreportu