Na exkurzi v All Nippon Airways
Napsal: 28. 10. 2013, 18:46
Trip reporty zde na fóru čtu už dlouho a ráda, a tak zkusím taky něčím přispět.
Už nějakou dobu jsem věděla o tom, že japonské aerolinky All Nippon Airways nabízí možnost zúčastnit exkurze do svého hlavního hangáru na tokijském letišti Haneda. Když jsem se na jaře dozvěděla, že by mi mohla v říjnu vyjít pracovní cesta do Japonska, napadlo mě, že by nebylo marné zkusit ji zkombinovat s malým výletem na HND.
Začala jsem zjišťovat víc a po prostudování stránek ANA.co.jp jsem si rovnou zkusmo rezervovala termín na 11. října. Rezervace se otevírají vždy šest měsíců dopředu, a zřejmě je o ně velký zájem, protože v polovině dubna na daný den zbývalo už jen pár volných míst. Instrukce k přihlášení jsem zřejmě pochopila dobře, protože za pár dní přišel email z oddělení pro vztahy s veřejností s pozvánkou k účasti na exkurzi v hodinu a den, který jsem si vybrala.
Prohlídky hangáru se konají každý všední den 4-krát, jsou zdarma a jediným požadavkem je přinést pas a onen potvrzovací email.
10. října se pak opět ocitám v odletové hale terminálu 1 na Ruzyni. Je strašně milé vidět známé tváře i po pěti letech, co už tu netrávím dny i noci, a tak před odbavením chvilku příjemně popovídám s bývalými kolegy u check-inu Delty.
Kdykoli jsem před někým zmínila, že do Tokia poletím s Aeroflotem, a ještě k tomu jsem si sama přála letenku takhle vystavit , setkala jsem se spíš s údivem nebo rovnou zděšením. Předloni jsem s nimi ale měla zkušenost na cestě do Japonska překvapivě dobrou, a nebyl důvod si je nevybrat znova, navíc poté, co mě EK v teď srpnu při mém prvním letu s nimi moc nepřesvědčily. Čekat několik velmi časných ranních hodin na dubajském letišti při cestě tam i zpátky zrovna už nemusím. Musím říct, že z Rusů jsem tentokrát byla nadšená a byl to jeden z nejpříjemnějších dálkových letů, co jsem kdy absolvovala.
Největší změna je, že na letišti Moskva - Šeremetěvo už lety z Prahy nepřistávají na starém terminálu, který mi připomínal pražské hlavní nádraží někdy v 80. letech, ale přestup je oproti mému letu v roce 2011 úplně v pohodě přes moderní budovu z terminálu E na D a pozemní personál se občas dokonce i usměje.
Přes osmou večer nastupujeme do Airbusu 330-300, který je převážně zaplněn skupinami Japonců vracejících se z týdenního poznávání Evropy. Sympatické je, že vedle anglického a ruského hlášení je kapitán vítá aspoň japonským "konbanwa." Sama si všimnu, že tohle letadlo je vevnitř nějak čisté a nablýskané bez jinak obvyklé zažrané špíny. Steward při uvítání cestujících zmiňuje něco o letadle pojmenovaném prý po jakémsi slavném matematikovi, ale až později po hledání v databázi airfleets zjistím, že jsme letěli nejnovějším kouskem Aeroflotu, který jim z Airbusu dodali teprve v prosinci 2012 (VP-BDE označený Leonid Kantorovič).
Je vidět, že Rusové jsou natěšení na zimní olympiádu, a Aeroflot je hrdým sponzorem a hlavním dopravcem, soudě podle loga Sochi 2014, které se vyjímá prakticky na všem od ubrousků a kelímků až po polštářky.
Jsem moc ráda, že se mi den předtím povedl online check-in na jednu z mála dvojsedaček, které jsou tady v posledních řadách, a jakmile slyším hlášení o uzavření dveří letadla, je jasné, že následujících devět a půl hodiny budu mít místa dostatek.
Vzápětí začnu zkoumat obsah IFE a jsem zase mile překvapená nabídkou aktuálních filmů. Málokdy si přeju, aby let trval ještě déle, ale teď si skoro říkám, že těch devět hodin bude dokonce málo. Stihnu tak aspoň konečně vidět Argo, na které jsem se těšila dlouho, a pak ještě začátek Lincolna, než definitivně odpadnu.
Díky volné sedačce vedle se docela slušně vyspím a probouzím se až někde nad severovýchodním pobřežím Ruska, kdy do přistání zbývají jen dvě hodiny.
Během letu museli IFE restartovat a čas a vzdálenost tak poněkud neodpovídá.
Brzy už jsou mezi mraky vidět rýžová pole a potěší mě informace, že v Tokiu je slunečno a sedmadvacet stupňů, tentokrát ale bez srpnové 70% vlhkosti. Ve 10:30 přistáváme na Naritě.
Asi není úplně normální chtít po nějakých sedmnácti hodinách strávených v letadle a na letištích dobrovolně jet ještě na další letiště, ale já mám v plánu přesně tohle.
S časem mi to vychází tak tak, jedu nejlevnějším osobákem z Narity přes nádraží Nippori na zastávku Minami-Senju, poblíž které mám rezervovaný hotel, tam se konečně zbavím krosny a metrem pak pokračuju skoro pod celým Tokiem až na Hamamatsučó, odkud jezdí monorail na Hanedu. Cesta podél tokijského zálivu s výhledy na Rainbow Bridge nasvícený odpoledním sluncem je pěkná sama o sobě. Díky podrobným instrukcím z webu ANA nemám problém místo srazu najít. Na rozdíl od cesťáků s kufry vystoupím společně s několika zaměstnanci letiště na zastávce Shin-seibijó, tedy "u nového hangáru," a po chodníku mezi obřími budovami JAL, ANA a Skymark spěchám až na konec ulice, kde se mají účastníci exkurze před půl čtvrtou shromáždit v ANA Components Maintenance Building.
Jsem tady samozřejmě jediný cizinec, u recepce nahlásím jméno, dostanu cedulku na krk a s úklonami mě uvedou do velkého přednáškového sálu, kde už sedí nějakých 60-70 lidí, od rodin s dětmi až po starší. Za chvíli na pódium nastoupí mladá paní v uniformě ANA, přivítá nás a vysvětlí, co se bude dít. Celá exkurze trvá hodinu a půl, nejdříve je prezentace o společnosti a pak následuje hlavní část, při které se budeme moci podívat přímo do hangáru. Přednáška je tentokrát zaměřená spíš na dětské návštěvníky, ale mají ji dobře připravenou a je zajímavá pro každého. Napřed se srozumitelně vysvětlí, proč letadlo létá, pak následuje představení Dreamlineru, se kterým ANA začala létat jako první aerolinka na světě. Boeing dodal první 787 do Japonska v září 2011 a o měsíc později jej All Nippon nasadily na let z Narity do Hong Kongu. ANA tehdy v reklamní kampani u svého loga uváděly "787: First to Fly."
Dostaneme možnost potěžkat si kus krytu kabiny z kompozitních materiálů a porovnat velikost oken u 787 a předchozích typů. V další části prezentace nám představí některé speciální livery, kterými je ANA proslavená. Kromě čtyř letadel pomalovaných Pokémony to je třeba bílá 767 s černými fleky označovaná jako "Panda Jet," která byla takto přestříkaná, když ANA slavily 20 let od otevření linky do Číny.
Pak už ale přichází to hlavní. Rozdělí nás na čtyři skupiny, fasujeme přilby a pak už si každou skupinu převezme další průvodkyně. Na mě zbylo místo až v poslední grupě, což je ale výhoda, protože nás není tolik.
Prohlídku začínáme na horní galerii, odkud postupně sejdeme až dolů, kde zrovna pracují na jednom Dreamlineru a jedné 767. Vrata hangáru jsou otevřená a je odtud krásně vidět na jednu ze čtyř ranvejí, ale slunce svítí právě proti nám a špatně se fotí.
Máme štěstí, protože 787 s registrací JA801A, která stojí před námi, je právě oním prvním Dreamlinerem, který ANA uvedly do provozu.
JA801A a za ní ranvej, tokijský záliv a vzadu průmyslová zóna v Kawasaki
Odpolední provoz moc velký nebyl, ale pár letadel se vyfotit dalo
Naše průvodkyně
Jako dárek nám na závěr ještě rozdali malý suvenýr.
Musím říct, že odpoledne na Hanedě byla velice příjemná a zajímavá zkušenost a ANA patří pochvala za to, že takovou možnost nabízí. Díky za trpělivost, pokud jste dočetli až sem
Už nějakou dobu jsem věděla o tom, že japonské aerolinky All Nippon Airways nabízí možnost zúčastnit exkurze do svého hlavního hangáru na tokijském letišti Haneda. Když jsem se na jaře dozvěděla, že by mi mohla v říjnu vyjít pracovní cesta do Japonska, napadlo mě, že by nebylo marné zkusit ji zkombinovat s malým výletem na HND.
Začala jsem zjišťovat víc a po prostudování stránek ANA.co.jp jsem si rovnou zkusmo rezervovala termín na 11. října. Rezervace se otevírají vždy šest měsíců dopředu, a zřejmě je o ně velký zájem, protože v polovině dubna na daný den zbývalo už jen pár volných míst. Instrukce k přihlášení jsem zřejmě pochopila dobře, protože za pár dní přišel email z oddělení pro vztahy s veřejností s pozvánkou k účasti na exkurzi v hodinu a den, který jsem si vybrala.
Prohlídky hangáru se konají každý všední den 4-krát, jsou zdarma a jediným požadavkem je přinést pas a onen potvrzovací email.
10. října se pak opět ocitám v odletové hale terminálu 1 na Ruzyni. Je strašně milé vidět známé tváře i po pěti letech, co už tu netrávím dny i noci, a tak před odbavením chvilku příjemně popovídám s bývalými kolegy u check-inu Delty.
Kdykoli jsem před někým zmínila, že do Tokia poletím s Aeroflotem, a ještě k tomu jsem si sama přála letenku takhle vystavit , setkala jsem se spíš s údivem nebo rovnou zděšením. Předloni jsem s nimi ale měla zkušenost na cestě do Japonska překvapivě dobrou, a nebyl důvod si je nevybrat znova, navíc poté, co mě EK v teď srpnu při mém prvním letu s nimi moc nepřesvědčily. Čekat několik velmi časných ranních hodin na dubajském letišti při cestě tam i zpátky zrovna už nemusím. Musím říct, že z Rusů jsem tentokrát byla nadšená a byl to jeden z nejpříjemnějších dálkových letů, co jsem kdy absolvovala.
Největší změna je, že na letišti Moskva - Šeremetěvo už lety z Prahy nepřistávají na starém terminálu, který mi připomínal pražské hlavní nádraží někdy v 80. letech, ale přestup je oproti mému letu v roce 2011 úplně v pohodě přes moderní budovu z terminálu E na D a pozemní personál se občas dokonce i usměje.
Přes osmou večer nastupujeme do Airbusu 330-300, který je převážně zaplněn skupinami Japonců vracejících se z týdenního poznávání Evropy. Sympatické je, že vedle anglického a ruského hlášení je kapitán vítá aspoň japonským "konbanwa." Sama si všimnu, že tohle letadlo je vevnitř nějak čisté a nablýskané bez jinak obvyklé zažrané špíny. Steward při uvítání cestujících zmiňuje něco o letadle pojmenovaném prý po jakémsi slavném matematikovi, ale až později po hledání v databázi airfleets zjistím, že jsme letěli nejnovějším kouskem Aeroflotu, který jim z Airbusu dodali teprve v prosinci 2012 (VP-BDE označený Leonid Kantorovič).
Je vidět, že Rusové jsou natěšení na zimní olympiádu, a Aeroflot je hrdým sponzorem a hlavním dopravcem, soudě podle loga Sochi 2014, které se vyjímá prakticky na všem od ubrousků a kelímků až po polštářky.
Jsem moc ráda, že se mi den předtím povedl online check-in na jednu z mála dvojsedaček, které jsou tady v posledních řadách, a jakmile slyším hlášení o uzavření dveří letadla, je jasné, že následujících devět a půl hodiny budu mít místa dostatek.
Vzápětí začnu zkoumat obsah IFE a jsem zase mile překvapená nabídkou aktuálních filmů. Málokdy si přeju, aby let trval ještě déle, ale teď si skoro říkám, že těch devět hodin bude dokonce málo. Stihnu tak aspoň konečně vidět Argo, na které jsem se těšila dlouho, a pak ještě začátek Lincolna, než definitivně odpadnu.
Díky volné sedačce vedle se docela slušně vyspím a probouzím se až někde nad severovýchodním pobřežím Ruska, kdy do přistání zbývají jen dvě hodiny.
Během letu museli IFE restartovat a čas a vzdálenost tak poněkud neodpovídá.
Brzy už jsou mezi mraky vidět rýžová pole a potěší mě informace, že v Tokiu je slunečno a sedmadvacet stupňů, tentokrát ale bez srpnové 70% vlhkosti. Ve 10:30 přistáváme na Naritě.
Asi není úplně normální chtít po nějakých sedmnácti hodinách strávených v letadle a na letištích dobrovolně jet ještě na další letiště, ale já mám v plánu přesně tohle.
S časem mi to vychází tak tak, jedu nejlevnějším osobákem z Narity přes nádraží Nippori na zastávku Minami-Senju, poblíž které mám rezervovaný hotel, tam se konečně zbavím krosny a metrem pak pokračuju skoro pod celým Tokiem až na Hamamatsučó, odkud jezdí monorail na Hanedu. Cesta podél tokijského zálivu s výhledy na Rainbow Bridge nasvícený odpoledním sluncem je pěkná sama o sobě. Díky podrobným instrukcím z webu ANA nemám problém místo srazu najít. Na rozdíl od cesťáků s kufry vystoupím společně s několika zaměstnanci letiště na zastávce Shin-seibijó, tedy "u nového hangáru," a po chodníku mezi obřími budovami JAL, ANA a Skymark spěchám až na konec ulice, kde se mají účastníci exkurze před půl čtvrtou shromáždit v ANA Components Maintenance Building.
Jsem tady samozřejmě jediný cizinec, u recepce nahlásím jméno, dostanu cedulku na krk a s úklonami mě uvedou do velkého přednáškového sálu, kde už sedí nějakých 60-70 lidí, od rodin s dětmi až po starší. Za chvíli na pódium nastoupí mladá paní v uniformě ANA, přivítá nás a vysvětlí, co se bude dít. Celá exkurze trvá hodinu a půl, nejdříve je prezentace o společnosti a pak následuje hlavní část, při které se budeme moci podívat přímo do hangáru. Přednáška je tentokrát zaměřená spíš na dětské návštěvníky, ale mají ji dobře připravenou a je zajímavá pro každého. Napřed se srozumitelně vysvětlí, proč letadlo létá, pak následuje představení Dreamlineru, se kterým ANA začala létat jako první aerolinka na světě. Boeing dodal první 787 do Japonska v září 2011 a o měsíc později jej All Nippon nasadily na let z Narity do Hong Kongu. ANA tehdy v reklamní kampani u svého loga uváděly "787: First to Fly."
Dostaneme možnost potěžkat si kus krytu kabiny z kompozitních materiálů a porovnat velikost oken u 787 a předchozích typů. V další části prezentace nám představí některé speciální livery, kterými je ANA proslavená. Kromě čtyř letadel pomalovaných Pokémony to je třeba bílá 767 s černými fleky označovaná jako "Panda Jet," která byla takto přestříkaná, když ANA slavily 20 let od otevření linky do Číny.
Pak už ale přichází to hlavní. Rozdělí nás na čtyři skupiny, fasujeme přilby a pak už si každou skupinu převezme další průvodkyně. Na mě zbylo místo až v poslední grupě, což je ale výhoda, protože nás není tolik.
Prohlídku začínáme na horní galerii, odkud postupně sejdeme až dolů, kde zrovna pracují na jednom Dreamlineru a jedné 767. Vrata hangáru jsou otevřená a je odtud krásně vidět na jednu ze čtyř ranvejí, ale slunce svítí právě proti nám a špatně se fotí.
Máme štěstí, protože 787 s registrací JA801A, která stojí před námi, je právě oním prvním Dreamlinerem, který ANA uvedly do provozu.
JA801A a za ní ranvej, tokijský záliv a vzadu průmyslová zóna v Kawasaki
Odpolední provoz moc velký nebyl, ale pár letadel se vyfotit dalo
Naše průvodkyně
Jako dárek nám na závěr ještě rozdali malý suvenýr.
Musím říct, že odpoledne na Hanedě byla velice příjemná a zajímavá zkušenost a ANA patří pochvala za to, že takovou možnost nabízí. Díky za trpělivost, pokud jste dočetli až sem
)