K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Napsal: 02. 11. 2013, 11:43
Dlouhých třináct let uplynulo od chvíle, kdy jsem naposledy cestoval s Českými aeroliniemi. Za ty roky jsem sice absolvoval hezkých pár desítek letů, nicméně o využití služeb ČSA jsem vážněji koketoval pouze jedinkrát, v době, kdy provozovali virtuální nízkonákladovku Click4Sky. Díky ní bylo možné sehnat letenky do Krakova a Lublaně (jinak velmi drahých a obtížně dostupných destinací) za rozumnou cenu. Už ani nevím proč, ale z koupě letenek tenkrát sešlo a zpětně mě to štve, neboť jak známo, C4S mezitím zmizela v propadlišti dějin.
Když se však před časem objevily zprávy o chystané spolupráci ČSA a švýcarské společnosti Darwin Airline a (znovu)otevření linek do Ženevy, Florencie a Benátek, zpozorněl jsem. Lety totiž měly být operovány stroji Saab 2000, což je v České republice vskutku raritní typ: jestli se nepletu, na linkách do Prahy ho provozovaly pouze dvě společnosti - Crossair a Polet. O Benátkách jsem navíc již delší dobu uvažoval (nalákaly mě mimo jiné fotky z Jifeho trip reportu Air Force One vs Air One), krom toho se zde nabízela možnost spojit návštěvu tohoto města s výletem do relativně nedalekého Slovinska. V září 2012 jsem v rámci teambuildingu organizovaného bývalým zaměstnavatelem strávil příjemný víkend u Bohinjského jezera a tamní scenérie na mě udělala velký dojem. Tenkrát jsem si slíbil, že se do Slovinska musím co nejdříve vrátit.
Přítelkyně se sice nejprve divila, co mě táhne do tak brutálně profláknutého města jako jsou Benátky (chudinka si už pomalu zvyká, že ji tahám po nepříliš turistických destinacích typu severní Polsko, portugalský venkov a rovníková Afrika), ale brzy pochopila, že hlavním důvodem jsou zase ta letadla. A tak jarní výlet postupně dostával konkrétní obrysy: na benátském letišti si půjčíme auto a vyrazíme na třídenní roadtrip směr Grado, Terst, Piran, Bovec. Pak se vrátíme a další tři dny strávíme v Benátkách.
České aerolinie nicméně dostály své skvělé reputaci a jednoho krásného rána mi v mailu přistálo následující sdělení:
Vážení cestující,
Dovolujeme si Vás informovat, že Váš let OK736/737 byl zrušen. Kontaktujte nás prosím pro prověření jiných možností spojení nebo navrácení finančních prostředků za letenku.
Benátky v tichosti zmizely z rezervačního systému a bylo jasné, že z letu Saabem nic nebude. Vrácení peněz nic neřešilo, vzhledem k tomu, kolik času jsem strávil plánováním výletu, navíc jsme již oba nahlásili absenci v kolbence a měli zamluvené hotely i zápůjčku auta. Cena letenky byla sice velmi příznivá (cca 2 600 Kč za osobu včetně tax), ale asi není třeba dodávat, že při včasné rezervaci je možné letět do Benátek s Air One za polovic, eventuálně s Wizzairem do Trevisa za třetinovou cenu. Zkrátka a dobře, vůbec jsem nebyl nadšený, že za své peníze budu muset podaremně křižovat Evropu jakýmsi pochybným hladoletem Sky Teamu. Chlapík v callcentru mi nesměle nabízel možnost letět s Air France přes CDG. To jsem samozřejmě s díky odmítnul. Druhá možnost už byla zajímavější: s KLM přes AMS. Brzy ráno tam, v pozdním odpoledni zpět. OK, říkal jsem, beru, alespoň budeme v cílové destinaci o pár hodin dříve. Ale v duchu jsem se chytal za hlavu: už jsem v souvislosti s létáním zažil leccos, ale letět z Prahy do Benátek přes Amsterdam, tedy se „zajížďkou“ 700 kilometrů, to je tedy pořádný úlet – ekologičtí aktivisté by mě jistě nepochválili, ale co se dalo dělat.
Jen tak pro zajímavost jsem se kouknul na web KLM, za kolik tuto kombinaci letů prodávají: 370 eur na osobu! (Zajímalo by mne, jak to v takových případech chodí: musí ČSA uhradit KLM rozdíl v ceně letenky? Nebo jak to funguje? Věděl by to někdo z insiderů?)
PRG-AMS
KLM Royal Dutch Airlines
KL1350
Embraer 190
PH-EZD
Doba letu: 1:14
Do Amsterdamu jsme měli letět prvním ranním spojem. Brzké vstávání sice nesnáším, ale je fakt, že probouzející se letiště v paprscích vycházejícího slunce má jedinečnou atmosféru.
Rovněž Embraer 190 je podle mého to nejlepší, co může cesťáka potkat. Krásné elegantní letadlo s moderním interiérem a komfortním dvousedačkovým uspořádáním. I společnost KLM udělala velmi dobrý první dojem: udržovaný interiér letadla, čistá okénka, velkorysý legroom, pěkné mladé letušky jako bonus. Těsně před naším odletem se mění dráha: najíždíme na dvanáctku a na minutu přesně se odlepujeme od země. V ose dráhy pokračujeme až nad jižák, kde točíme ostře doleva. Přelétáváme Kbely, Čakovice, Horoměřice – v hlubině pod námi je Ruzyně (na dráze 22 se leskne drobná tečička – dálková flotila národního dopravce v plném počtu) - a zakrátko již nabíráme kurz na Amsterdam. Vyhlídkový let nad Prahou trval deset minut!
Od servisu jsem nic neočekával, nicméně na stolku mi záhy přistála bagetka plněná míchaným vejcem s rajčetem a tmavý nápoj na bázi kávy (podávaný v nápaditě obrandovaném kelímku). Jsem zvyklý na vícechodové snídaně, takže by mě potěšil alespoň malý ovocný salát, ale v zásadě jsem byl spokojený – vezmu-li v úvahu délku letu.
Neuplynula ani hodina a zahájili jsme sestup. Napůl schovaní v mracích jsme profrčeli nad lelystadským leteckým muzeem a po chvilce kroužení jsme dosedli na Aalsmeerbaan.
AMS-VCE
KLM Royal Dutch Airlines
KL1651
Boeing 737-800
PH-BXZ
„Owl“
Doba letu: 1:40
O návštěvě proslulé amsterdamské vyhlídkové terasy jsem si mohl nechat jenom zdát - na přestup jsme měli pouze hodinu, navíc počasí za moc nestálo. Podařilo se mi zvěčnit alespoň nákladní Embraer 120 Swiftairu, jednu z posledních holandských babiček MD-11 a také vcelku vzácný B737-800 TACV Cabo Verde
Zatímco dojem z prvního letu s KLM byl velmi kladný, to co následovalo, už nebyla žádná sláva: B737-800 v uspořádání ála konzerva sardinek narvaný až po střechu. Chvíli po startu jsme zahučeli do mraků, které se táhly napříč celou západní Evropou. Poté co jsem prolistoval palubní magazín třikrát odpředu dozadu a třikrát odzadu dopředu, začal jsem vyhlížet palubní servis. Tentokrát to však byl hladolet přesně v rámci standardů Sky Teamu.
Kdepak jsou ty doby, kdy letušky velkoryse nabízely „chicken or pasta“. Slečna v modrém kostýmku vyštěkla: „Sweet or savoury?“ To znamená výběr a) pytlíčku se třemi kousky karamelové sušenky nebo b) pytlíčku obsahujícího zhruba stejný počet solených krekrů. Takto pestrá skladba palubního občerstvení je společná pro ČSA, KLM, Air France i Alitalii. Aerolinky sice uškudlí nějakou tu kačku na prémie pro členy představenstva, jenže má to jeden ne zrovna příznivý efekt: cestující má hlad a nudí se. Připočteme-li k tomu předletovou buzeraci a mnohé další negativní faktory, není divu, že většina populace bere létání jen jako nutné zlo.
Když kuba.biker někam přijede, zpravidla tam začne pršet. Ani tentokrát to nebylo jiné. Nad Alpami jsme se opět zanořili do mraků, v kabině se setmělo a modrý boeing se začal otřásat v prudkých poryvech větru. Trvalo to skoro věčnost. Pak se pod námi v trhlině mezi mraky mihla černá linka (most mezi Benátkami a Mestre) a o pár vteřin později to žuchlo, div jsem se nerozplácl o sedadlo přede mnou. Reverz se rozeřval, letadlo se motalo jak opilec od jednoho okraje dráhy k druhému a já se modlil, ať neskončíme zaboření čumákem v laguně. Naštěstí jsme to ubrzdili a zakotvili po boku exota B717 Volotea - ještě v livery původního provozovatele Mexicana, kterého však k mé nesmírné lítosti nebylo možné v provazcích deště nafotit.
Letěli jsme jen s příručním zavazadlem, takže jsme rychle prošli halou a o pár minut později jsme již na parkovišti před terminálem hledali fiátek, kterým jsme se měli přesunout do Slovinska. Heuréka! Poněkud promoklí jsme naskočili dovnitř - právě včas, neboť hrozilo, že nás vichr odfoukne zpátky do Čech. Zádrhel nastal, když jsem se snažil vycouvat. Řidičák jsem měl v té době přesně rok a je nutno dodat, že nejsem technicky nejzdatnější. Zkrátka a dobře, z aut, s nimiž jsem do té doby přišel do styku, jsem byl zvyklý na to, že při řazení zpátečky je třeba zamáčknout šaltrpáku dolů. Tady jsem mačkal jak smyslu zbavený a nic se nedělo. Nezbývalo než znovu vylézt do té sloty a požádat někoho o pomoc. Zaměstnanci půjčovny byli pochopitelně zalezlí v teple v hale. Zabušil jsem tedy na budku hlídače parkoviště. Vylezl pupkatý Ital v zářivě červené péřovce - navzdory počasí měl ve vlasech ležérně vetknuté černé sportovní brýle. Snažil jsem se mu anglicky vysvětlit, co mám za problém, ale z jeho bezelstného úsměvu jsem pochopil, že nerozumí ani slovo. Takže jsem musel zahrát pantomimu, jakože couvám. Celou tu dobu samozřejmě crčely z nebe hektolitry vody, prostě scéna jak z filmu. Taloš se však rozzářil - zjevně pochopil, pokynul mi rukou, načež jsme se rozběhli k autu, déšť nedéšť. Posunkem mi naznačil, abych se posadil za volant a šaltrpáku pozvednul. Učinil jsem tak - a ejhle, ono to fungovalo! No, slušný trapas. „Ééévry kár iz diferéééntééé!“ zahalekal Ital, zabušil na střechu auta a zamával nám na rozloučenou. Vida, tak přece jen uměl trochu anglicky!
Problém byl vyřešen a tak jsme za doprovodu přeslazených italských šlágrů linoucích se rádia Birikina (jediná stanice, kterou se nám podařilo naladit a kde komentátoři nemleli o fotbale) vyrazili podél pobřeží na Terst. Je to k nevíře, ale s Itálií jsem měl tu čest pouze jednou, kdysi dávno během školního výletu s gymplem a je nutno říci, že šlo o velmi úsporný výlet (= čtyři dny, čtyři města, čtyři neúspěšné pokusy dostat do postele pohlednou mrchu-spolužačku, čtyři flašky Hanácké vodky na žal). O skutečném poznávání Itálie tedy nemohla být řeč.
Naší první zastávkou bylo Grado, pěkné přímořské městečko zhruba v půlce cesty mezi Benátkami a Terstem. Díky mizernému počasí však nebylo v uličkách ani živáčka a městečko díky tomu mělo zvláštní melancholickou atmosféru. Cestou dál na sever jsme míjeli osiřelé letiště Ronchi dei Legionari. Svého času sem létal z Prahy Sky Europe, nyní je možné letět do Terstu pouze s Alitalií přes Řím nebo s Air Dolomiti přes Mnichov – ceny letenek jsou však brutálně přestřelené. V Terstu jsem si nepřipadal nijak cize. Rychle jsem přišel na to, že se jedná o jakousi kombinaci tří důvěrně známých měst: Lisabonu (honosné náměstí otevřené k moři a četné starosvětské kavárny), Vídně (specifický mix neoklasicistní a secesní architektury) a Brna (extrémně ospalá provinční atmosféra).
Když se však před časem objevily zprávy o chystané spolupráci ČSA a švýcarské společnosti Darwin Airline a (znovu)otevření linek do Ženevy, Florencie a Benátek, zpozorněl jsem. Lety totiž měly být operovány stroji Saab 2000, což je v České republice vskutku raritní typ: jestli se nepletu, na linkách do Prahy ho provozovaly pouze dvě společnosti - Crossair a Polet. O Benátkách jsem navíc již delší dobu uvažoval (nalákaly mě mimo jiné fotky z Jifeho trip reportu Air Force One vs Air One), krom toho se zde nabízela možnost spojit návštěvu tohoto města s výletem do relativně nedalekého Slovinska. V září 2012 jsem v rámci teambuildingu organizovaného bývalým zaměstnavatelem strávil příjemný víkend u Bohinjského jezera a tamní scenérie na mě udělala velký dojem. Tenkrát jsem si slíbil, že se do Slovinska musím co nejdříve vrátit.
Přítelkyně se sice nejprve divila, co mě táhne do tak brutálně profláknutého města jako jsou Benátky (chudinka si už pomalu zvyká, že ji tahám po nepříliš turistických destinacích typu severní Polsko, portugalský venkov a rovníková Afrika), ale brzy pochopila, že hlavním důvodem jsou zase ta letadla. A tak jarní výlet postupně dostával konkrétní obrysy: na benátském letišti si půjčíme auto a vyrazíme na třídenní roadtrip směr Grado, Terst, Piran, Bovec. Pak se vrátíme a další tři dny strávíme v Benátkách.
České aerolinie nicméně dostály své skvělé reputaci a jednoho krásného rána mi v mailu přistálo následující sdělení:
Vážení cestující,
Dovolujeme si Vás informovat, že Váš let OK736/737 byl zrušen. Kontaktujte nás prosím pro prověření jiných možností spojení nebo navrácení finančních prostředků za letenku.
Benátky v tichosti zmizely z rezervačního systému a bylo jasné, že z letu Saabem nic nebude. Vrácení peněz nic neřešilo, vzhledem k tomu, kolik času jsem strávil plánováním výletu, navíc jsme již oba nahlásili absenci v kolbence a měli zamluvené hotely i zápůjčku auta. Cena letenky byla sice velmi příznivá (cca 2 600 Kč za osobu včetně tax), ale asi není třeba dodávat, že při včasné rezervaci je možné letět do Benátek s Air One za polovic, eventuálně s Wizzairem do Trevisa za třetinovou cenu. Zkrátka a dobře, vůbec jsem nebyl nadšený, že za své peníze budu muset podaremně křižovat Evropu jakýmsi pochybným hladoletem Sky Teamu. Chlapík v callcentru mi nesměle nabízel možnost letět s Air France přes CDG. To jsem samozřejmě s díky odmítnul. Druhá možnost už byla zajímavější: s KLM přes AMS. Brzy ráno tam, v pozdním odpoledni zpět. OK, říkal jsem, beru, alespoň budeme v cílové destinaci o pár hodin dříve. Ale v duchu jsem se chytal za hlavu: už jsem v souvislosti s létáním zažil leccos, ale letět z Prahy do Benátek přes Amsterdam, tedy se „zajížďkou“ 700 kilometrů, to je tedy pořádný úlet – ekologičtí aktivisté by mě jistě nepochválili, ale co se dalo dělat.
Jen tak pro zajímavost jsem se kouknul na web KLM, za kolik tuto kombinaci letů prodávají: 370 eur na osobu! (Zajímalo by mne, jak to v takových případech chodí: musí ČSA uhradit KLM rozdíl v ceně letenky? Nebo jak to funguje? Věděl by to někdo z insiderů?)
PRG-AMS
KLM Royal Dutch Airlines
KL1350
Embraer 190
PH-EZD
Doba letu: 1:14
Do Amsterdamu jsme měli letět prvním ranním spojem. Brzké vstávání sice nesnáším, ale je fakt, že probouzející se letiště v paprscích vycházejícího slunce má jedinečnou atmosféru.
Rovněž Embraer 190 je podle mého to nejlepší, co může cesťáka potkat. Krásné elegantní letadlo s moderním interiérem a komfortním dvousedačkovým uspořádáním. I společnost KLM udělala velmi dobrý první dojem: udržovaný interiér letadla, čistá okénka, velkorysý legroom, pěkné mladé letušky jako bonus. Těsně před naším odletem se mění dráha: najíždíme na dvanáctku a na minutu přesně se odlepujeme od země. V ose dráhy pokračujeme až nad jižák, kde točíme ostře doleva. Přelétáváme Kbely, Čakovice, Horoměřice – v hlubině pod námi je Ruzyně (na dráze 22 se leskne drobná tečička – dálková flotila národního dopravce v plném počtu) - a zakrátko již nabíráme kurz na Amsterdam. Vyhlídkový let nad Prahou trval deset minut!
Od servisu jsem nic neočekával, nicméně na stolku mi záhy přistála bagetka plněná míchaným vejcem s rajčetem a tmavý nápoj na bázi kávy (podávaný v nápaditě obrandovaném kelímku). Jsem zvyklý na vícechodové snídaně, takže by mě potěšil alespoň malý ovocný salát, ale v zásadě jsem byl spokojený – vezmu-li v úvahu délku letu.
Neuplynula ani hodina a zahájili jsme sestup. Napůl schovaní v mracích jsme profrčeli nad lelystadským leteckým muzeem a po chvilce kroužení jsme dosedli na Aalsmeerbaan.
AMS-VCE
KLM Royal Dutch Airlines
KL1651
Boeing 737-800
PH-BXZ
„Owl“
Doba letu: 1:40
O návštěvě proslulé amsterdamské vyhlídkové terasy jsem si mohl nechat jenom zdát - na přestup jsme měli pouze hodinu, navíc počasí za moc nestálo. Podařilo se mi zvěčnit alespoň nákladní Embraer 120 Swiftairu, jednu z posledních holandských babiček MD-11 a také vcelku vzácný B737-800 TACV Cabo Verde
Zatímco dojem z prvního letu s KLM byl velmi kladný, to co následovalo, už nebyla žádná sláva: B737-800 v uspořádání ála konzerva sardinek narvaný až po střechu. Chvíli po startu jsme zahučeli do mraků, které se táhly napříč celou západní Evropou. Poté co jsem prolistoval palubní magazín třikrát odpředu dozadu a třikrát odzadu dopředu, začal jsem vyhlížet palubní servis. Tentokrát to však byl hladolet přesně v rámci standardů Sky Teamu.
Kdepak jsou ty doby, kdy letušky velkoryse nabízely „chicken or pasta“. Slečna v modrém kostýmku vyštěkla: „Sweet or savoury?“ To znamená výběr a) pytlíčku se třemi kousky karamelové sušenky nebo b) pytlíčku obsahujícího zhruba stejný počet solených krekrů. Takto pestrá skladba palubního občerstvení je společná pro ČSA, KLM, Air France i Alitalii. Aerolinky sice uškudlí nějakou tu kačku na prémie pro členy představenstva, jenže má to jeden ne zrovna příznivý efekt: cestující má hlad a nudí se. Připočteme-li k tomu předletovou buzeraci a mnohé další negativní faktory, není divu, že většina populace bere létání jen jako nutné zlo.
Když kuba.biker někam přijede, zpravidla tam začne pršet. Ani tentokrát to nebylo jiné. Nad Alpami jsme se opět zanořili do mraků, v kabině se setmělo a modrý boeing se začal otřásat v prudkých poryvech větru. Trvalo to skoro věčnost. Pak se pod námi v trhlině mezi mraky mihla černá linka (most mezi Benátkami a Mestre) a o pár vteřin později to žuchlo, div jsem se nerozplácl o sedadlo přede mnou. Reverz se rozeřval, letadlo se motalo jak opilec od jednoho okraje dráhy k druhému a já se modlil, ať neskončíme zaboření čumákem v laguně. Naštěstí jsme to ubrzdili a zakotvili po boku exota B717 Volotea - ještě v livery původního provozovatele Mexicana, kterého však k mé nesmírné lítosti nebylo možné v provazcích deště nafotit.
Letěli jsme jen s příručním zavazadlem, takže jsme rychle prošli halou a o pár minut později jsme již na parkovišti před terminálem hledali fiátek, kterým jsme se měli přesunout do Slovinska. Heuréka! Poněkud promoklí jsme naskočili dovnitř - právě včas, neboť hrozilo, že nás vichr odfoukne zpátky do Čech. Zádrhel nastal, když jsem se snažil vycouvat. Řidičák jsem měl v té době přesně rok a je nutno dodat, že nejsem technicky nejzdatnější. Zkrátka a dobře, z aut, s nimiž jsem do té doby přišel do styku, jsem byl zvyklý na to, že při řazení zpátečky je třeba zamáčknout šaltrpáku dolů. Tady jsem mačkal jak smyslu zbavený a nic se nedělo. Nezbývalo než znovu vylézt do té sloty a požádat někoho o pomoc. Zaměstnanci půjčovny byli pochopitelně zalezlí v teple v hale. Zabušil jsem tedy na budku hlídače parkoviště. Vylezl pupkatý Ital v zářivě červené péřovce - navzdory počasí měl ve vlasech ležérně vetknuté černé sportovní brýle. Snažil jsem se mu anglicky vysvětlit, co mám za problém, ale z jeho bezelstného úsměvu jsem pochopil, že nerozumí ani slovo. Takže jsem musel zahrát pantomimu, jakože couvám. Celou tu dobu samozřejmě crčely z nebe hektolitry vody, prostě scéna jak z filmu. Taloš se však rozzářil - zjevně pochopil, pokynul mi rukou, načež jsme se rozběhli k autu, déšť nedéšť. Posunkem mi naznačil, abych se posadil za volant a šaltrpáku pozvednul. Učinil jsem tak - a ejhle, ono to fungovalo! No, slušný trapas. „Ééévry kár iz diferéééntééé!“ zahalekal Ital, zabušil na střechu auta a zamával nám na rozloučenou. Vida, tak přece jen uměl trochu anglicky!
Problém byl vyřešen a tak jsme za doprovodu přeslazených italských šlágrů linoucích se rádia Birikina (jediná stanice, kterou se nám podařilo naladit a kde komentátoři nemleli o fotbale) vyrazili podél pobřeží na Terst. Je to k nevíře, ale s Itálií jsem měl tu čest pouze jednou, kdysi dávno během školního výletu s gymplem a je nutno říci, že šlo o velmi úsporný výlet (= čtyři dny, čtyři města, čtyři neúspěšné pokusy dostat do postele pohlednou mrchu-spolužačku, čtyři flašky Hanácké vodky na žal). O skutečném poznávání Itálie tedy nemohla být řeč.
Naší první zastávkou bylo Grado, pěkné přímořské městečko zhruba v půlce cesty mezi Benátkami a Terstem. Díky mizernému počasí však nebylo v uličkách ani živáčka a městečko díky tomu mělo zvláštní melancholickou atmosféru. Cestou dál na sever jsme míjeli osiřelé letiště Ronchi dei Legionari. Svého času sem létal z Prahy Sky Europe, nyní je možné letět do Terstu pouze s Alitalií přes Řím nebo s Air Dolomiti přes Mnichov – ceny letenek jsou však brutálně přestřelené. V Terstu jsem si nepřipadal nijak cize. Rychle jsem přišel na to, že se jedná o jakousi kombinaci tří důvěrně známých měst: Lisabonu (honosné náměstí otevřené k moři a četné starosvětské kavárny), Vídně (specifický mix neoklasicistní a secesní architektury) a Brna (extrémně ospalá provinční atmosféra).