Fórum Airways.cz

Když mi přišel email ze školy, že se můžu zkusit přihlásit do programu Study China, nevěnoval jsem tomu zrovna moc pozornosti a jelikož jsem měl v tu dobu plné ruce práce se zajišťováním stáže na příští rok a vyplňoval jsem jednu přihlášku za druhou, zařadil jsem si i toto do svého To Do listu. Pak už ale přišla jedna listopadová páteční noc, kterou jsem musel strávit na letišti v Bristolu, protože v Británii v sobotu ráno prostě nic nejede. Spát se mi nechtělo a tak jsem se pustil do vyplňování všemožných přihlášek, což byla nakonec moje nejplodnější noc, kdy vznikl nejen úspěšný text do Číny. Po přijetí a přidělení místa na univerzitě v Pekingu na tři dubnové týdny jsem dostal dva týdny na pořízení letenek. V tu chvíli přišel na řadu onen školní email, kde stálo všechny náklady uhradíme. A tak jsem se začal vyptávat, co všechno si můžu dovolit. Po ujištění, že opravdu si dokážu najít levnější variantu než přímý let s BA a poté co mi bylo dovoleno letět nejdříve domů a pak teprve do Pekingu jsem nakonec vybral routing PRG-AMS-PEK-CDG-PRG napůl s KL a AF. K tomu jsem ještě dokoupil letenky čerstvě otevřenou linku FR STN-PRG-STN. To vše za krásných 450 liber (oproti 650 s BA) a mně tak zbyly nějaké ty libry i na další věci jako je vízum atd. Po úpravách časů obou letenek jsem musel nakonec zrušit zpáteční let PRG-STN a hledal variantu, jak zpět do UK. Do toho přišly termíny zkoušek, a ač mi bylo slíbeno, že se tak za žádných okolností nestane, první z nich byla den po mém příletu do Prahy. Musel jsem sklapnou uši a poslední úsek CDG-PRG vynechat a dokoupit něco z Paříže. Po porovnání všech nabídek a porovnání dopravy z letišť kdy se vlastně dostanu domů jsem sáhl po odpoledním letu ORY-LCY s CityJetem, kvůli příletu do města a nejrychlejšímu způsobu jak se dostat zpět do Midlands. Na přestup mezi CDG a ORY jsem měl 5 hodin, což by mělo stačit. Routing byl na světě, teď už jen hekticky dodělat a odevzdat všechny práce než odjedu, což se nakonec povedlo a mohl jsem vyrazit.

STN-PRG 2. 4. 2014
Ryanair FR1013 B737-800 EI-ENS 19A
14:41 – 17:10 (1h 29m)

První část cesty se mnou absolvovala ještě přítelkyně, která poté zůstala v Praze. Společně jsme dopoledním Pendolinem, které nás svou rychlostí 200 km/h (tehdy jsem si ještě myslel, že je to rychle) za necelou hodinku dováží do centra Londýna, kde se vymotáme metrem a vlakem Stansted Express na Londýnské low cost letiště. Už jsem tu byl snad tisíckrát a asi mi nikdy nepřestane vadit. Britská letiště patří k tomu nejhoršímu, co se dá vidět a Stansted je asi z nich ještě na úplném dně žebříčku. Tolik lidí na tak malém prostoru je prostě depresivní. Let FR do Prahy je teprve druhý po obnovení linek a slovenská letuška nás nadšeně vítá slovy „konečně Češi“ i když nastupujeme jako poslední. Letadlo je úplně plné a let byl prostě klasický FR. Hlavně, hlavně že nás spolehlivě dovezli tam, kam měli, účel to splnilo. Nic víc, nic míň. V Praze strávíme jednu noc, kterou jsme díky aplikaci Hotel Tonight strávili v hotelu Pure White úplně zadarmo. V Praze klasika, příjemná večeře s rodinou, dobré jídlo a dobré pivo.
PRG-AMS 3. 4. 2014
KLM Cityhopper KL1356 Embraer E190 PH-EZU 8F
14:42 – 15:49 (1h 7m)

Ráno jsem se dobalil a připravil na cestu a vydali jsme se pomalu na letiště kombinací metra a autobusu a po dvanácté jsme tam. Check in jsem měl udělaný z hotelu, jen jsem si potřeboval vyzvednout palubky a odevzdat zavazadla. Fronta dvě hodiny před odletem nebyla nijak zvlášť velká a tak jsme si mohli dát ještě snídani/oběd a pak už se rozloučit s přítelkyní a zhruba půl hodiny před odletem přes security, kde nikdo nebyl a honem do svého Embraeru. Ten teprve přijížděl a bylo jasné, že načas nepoletíme. Nakonec to bylo půlhodinové zpoždění, ale na příletu jen chvilička, takže dvouhodinový přestup měl být hračka. Během letu se servis konal ve stylu slaný/sladký desert a nápoje. Slaný spočíval v mini balíčku octových chipsů. Nad Amsterdamem jsme si ještě chvilku zakroužili, ale nakonec po hodince letu dosedli na dráhu 27 a kolem celého terminálu dojeli až k prstu B a jeho poslednímu gatu. Let do PEK měl odlétat z E, takže to bylo celkem daleko, ale nakonec se to dalo v pohodě zvládnout za půl hodiny i s lelkováním po letišti. Co jsem ovšem nikde nenašel, byly transferové tabule. První se zmínkou o mém letu jsem našel až po nějakých deseti minutách a pokud by mi to odlítalo zase z B, tak asi jdu zbytečně zase zpátky.

AMS-PEK 3. 4. 2014
KLM KL897 B747-400 Combi PH-BFV 42K
18:10 – 9:06 +1 (8h 56m)

Já jsem ale spěchal ke svému gatu v prstu E, kde už na mně čekal krásný Boeing 747-400 ve verzi Combi, tedy přední část pro cestující a v zadní části prostor pro náklad. Ještě jsem nikdy předtím Jumbem neletěl, tak jsem se na to moc těšil. Terminál vypadal tak trochu rozestavěně, omšele a vůbec nikde nebyla tabule s informací o letu, takže jsem doufal, že je to nakonec můj let. Před kontrolou víz a security se vytvořila pořádná fronta, která mě ale nechávala chladným a dál jsem se kochal výhledem na svůj modrý Boeing. Boarding začal už asi hodinu a čtvrt před odletem, ale jelikož se fronta pohybovala díky pomalé security dost pomalu, tak trvalo poměrně dlouho, než jsem i já jako jeden z posledních vstoupil na palubu a usedl na své předem rezervované místo u okna 42K. Místo u okna i přes dva lidi vedle sebe mám na dálkových letech nejradši, rád se koukám ven a na záchod často nechodím, takže ani mi nepřijde, že bych sousedy zbytečně zvedal každou chvilku. Vedle jsem měl dva celkem skladné Číňany, takže jsem měl dost místa do šířky a díky rozsazení sedaček, i na nohy bylo poměrně dost místa.

Servis KLM byl takový normální, neoslnil a ani neurazil. Nejdříve horké ubrousky, pak stejný snack jako na cestě z Prahy a rozdání papírového menu. Asi po hodině přišla na řadu večeře, kde byla na výběr evropská nebo čínská varianta. Vzal jsem to lepší z horších a pasta byla celkem v pohodě, a i když vypadá, že toho bylo trošku, tak celé menu mě poměrně dost zasytilo. Pak jsem se dal do zkoumání IFE, které v sobě ukrývalo velmi pěkné filmy a spoustu novinek jak filmů, tak hudby. Vážně povedené. Škoda jen, že jsem zabil hodinu se koukáním na film Gravity, který je ověnčený Oskary, ale je to úplná - s prominutím - ptákovina. Takže jsem se spíše koukal na různé díly seriálů a sledoval cestu. Venku sice byla úplná tma, ale sem tam bylo kdesi v Rusku vidět nějaké město. Rozednívat se začalo zhruba někde na rusko-mongolských hranicích a slunce ve spojení zasněžených kopců vytvářelo nádherné scenérie (škoda, že se z toho nedochovaly žádné fotky). Asi hodinku před přistáním se servírovala snídaně, klasická letadlová omeleta. Pak už to šlo ráz naráz. Přes mongolskou a čínskou poušť až k Pekingu. Před kterým jsem vyhlížel zeď, ale bohužel jsem ji neviděl. Pak už následovala poslední otočka kolem Pekingu a my jsme mohli přistát na dráhu 36L a dojet k druhému terminálu. Těsně před přistáním jsem měl první konflikt s čínskou neomaleností, teda spíš s Číňanem vedle, když se přese mě nakláněl až k okýnku a zrovna dvakrát nevoněl a do toho začal fotit všechno kolem. Po pár slušných pokusech kdy jsem se zaklonil, jakože ať se podívá od sebe a stejně se cpal až k oknu a měl jsem Číňana zase v klíně, jsem to nevydržel a okno obsadil celý, popř. zatáhnul, takže měl po srandě.

Takže jsem teda v Číně. Hned po přistání zjišťuji, že mi nefunguje telefon, což zaměstnalo na celý týden snad všechny techniky u operátora, než to dali do provozu. Pak už následoval pochod přes letiště, kde jsem si připadal, že jsme asi přistáli sami, protože nikde nikdo nebyl. Ani cestující, ani pracovníci. Nebylo zavřeno? Naštěstí celníci tam byli a na 250 lidí bylo otevřených snad 30 přepážek, což při postupném dávkování lidmi vyšlo asi na minutu čekání a bez podívání jsem dostal razítko do pasu a hurá do Číny.
Peking

V Pekingu jsem měl strávit příštích 25 dní, a jelikož jsem přijel dva dny před zahájením programu a školní koleje (později se ukázalo jako luxusní hotel) byl asi nejdražší ubytování v celém městě, tak jsem strávil první dvě noci v Hostelu Lucky Family za 90 Juanů na dvě noci (10 Juanů = 1 Libra -> to se krásně počítá). Dalších 21 nocí jsem strávil v kolejích Beijing Normal University pro mezinárodní studenty, které jsou tisíckrát (ne-li milionkrát) luxusnější než koleje pro místní a poslední dvě noci v letištním hotelu Jingan Express za 320 Juanů na 2 noci, které jsem bohužel prakticky strávil na pokoji a učil se na zkoušku.

Co jiného říct k Pekingu… Během toho necelého měsíce jsem se snažil poznat nejvíce, co šlo z města, a navštívil jsem většinu památek. Později už teda všechny chrámy přišly stejné a prakticky nezajímavé. Se školou jsme například vyrazili na Pekingskou operu, což teda nikomu nedoporučuji, protože nějaký skřeky a bouchání do pokliček nebo co to bylo, moc velký kulturní zážitek nebyl (nejsem zrovna vyznavačem tohoto umění). Co naopak doporučuji, byla akrobatická show, kterou jsem viděl poprvé v životě a můžu s klidem říct, že to byla jedna z nejlepších věcí v Pekingu. Ostatní věci a památky mě nijak neohromily a jsem rád, že jsem tam mohl jet se školou a už tam prostě nemusím. Jediná „památka“ co mě zaujala, byl Olympijský stadion. Nehledě na to, že jsem se (krom pár dnů) nemohl pořádně nadechnout přes všudy přítomný smog.
Jako správný fanda letectví jsem se vydal do Čínského muzea letectví, kde vám zadarmo ukáží něco z čínské historie letectví. No, jel jsem tam dvě hodiny, protože je to až za šestým, tedy posledním, okruhem a stanice metra jsou od sebe velmi vzdáleny (bylo to 3 stanice autobusem + 10 stanic metrem včetně dvou přestupů + dalších 20 minut autobusem). Abych řekl pravdu, za tu cestu to nestálo. Je to zaměřené spíše na vojenské letectví a také na několik letadel velkého Maa. Do jednoho z nich se můžete i za 10 juanů podívat a vyfotit se na místě, kde sedával samotný velký kormidelník. Spíše mi to připadalo komicky, protože jsem čekal luxus a on takový polorozpadlý Ilyushin jako každý jiný.

Jednu neděli jsem se odtrhl od skupiny a jel se podívat do jiného čínského města Tianjin. Taková čínská vesnička s pouhými 14 miliony obyvatel leží asi 130 kilometrů jihovýchodně od Pekingu a je to první zastávka na tratě rychlovlaku Peking – Šanghaj. Onen Rychlovlak byl taky můj primární důvod tohoto výletu a tak v neděli kolem sedmé ranní (v 6 se to nepovedlo) už vyrážím na Pekingské Jižní nádraží kde říkám Tianjinnan neboli Tianjin Jih, kde zastavují vlaky do Šanghaje. Na všechny nejbližší spoje je vyprodáno a tak musím vzít za vděk jízdou na Tianjinské hlavní nádraží ve městě. Za v celku přijatelných 55 juanů. Než ovšem nastoupí do vlaku, projdu asi deseti kontrolami jak zavazadel, tak prošacováním přímo mě nebo kontrol jízdenky a před osmou už vyrážím směrem Tianjin, kam nakonec jede taky jeden z druhů čínských rychlovlaků. Za zhruba půlhodinku jsme tam. Vlak je velmi pohodlný, sice 5 míst v řadě, ale vlak je široký a místa na nohy je taky mraky. Jen sedačka je v původní pozici snad v pravém úhlu se zemí a vůbec se na tom nedá sedět, tak se musí pořádně sklopit, což ovšem nikomu nevadí, místa je dost. Směrem do Tianjinu jsme hranici 300km/h nepřekonali, ale jízda 296km/h je vážně úžasná. Když už nic, tak ty vlaky tady mají Číňani pěkný.
V Tianjinu jsem strávil asi 7 hodin toulání po městě, kde jsem byl za totálního exota jako běloch. Jestli v Pekingu je bělochů pomálu, tady jsem sám. Zvláštní pocit, ale celkem si ho užívám. Nejdříve projdu moderní čtvrť s mrakodrapy, historické centrum a podívám se i na nejvyšší „ruské“ kolo postavené na mostě Tianjin Eye a po cestě zpět na metro procházím i italskou čtvrť. Poprvé v Číně nikde nebylo nic napsaného latinkou, takže jsem se orientoval podle znaků, na což jsem si celkem rychle zvykl. Jenom mapa, kterou jsem si koupil na nádraží, byla trochu divná, spíše nadčasová. Linek metra na ní je nakreslených 9, ale v provozu jsou zatím pouze 4. Navíc místa zakreslená na té mapě jako turistická místa byla úplně někde jinde. No jo Čína, co jsem čekal.
Před odjezdem jsem se ještě zastavil na nejvyšší budově v Tianiinu Tianta. Tahle 415 metrů vysoká televizní věž nabízela za 50 juanů výhled na celé město. No jen teoreticky. V praxi zde byl opěv silný smog a viděl jsem pěkný … nic. Ale pocit, že jsem konečně našel nějakou dominantu, mě hřál u srdce, a tak jsem spokojeně odjížděl metrem na jižní stanici vlaků. Teda pokud existuje, je už mimo mapu, ale měla by, sice se nejmenuje, jak by člověk čekal Tianjin Nan, ale nádraží tam naštěstí skutečně je. Nádraží je vybudovaní na jednom z nejdelších mostů na světě a v okolí se ještě pořád usilovně staví. Ve vnitř jsem si koupil lístek zpět do Pekingu, ale musel jsem přes hodinu čekat, protože dřívější vlaky byly vyprodaný. Ale čekání se vyplatilo a konečně jsme překonali rychlost 300 kilometrů za hodinu a já mohl jít spokojeně zpět na koleje.
No a samozřejmě i na Velkou Čínskou Zeď došlo! Asi highlight celého výletu. Tentokrát v části Mutianyu. Nahoru hezky lanovkou, protože jsme bohužel měli nahoře hodně málo času a dolu na tobogánu.

PEK – CDG 28. 4. 2014
Air France AF129 B777-300ER F-GZNI 52L
9:26 – 13:25 (9h 59m)

Po tak dlouhé době v Pekingu a navíc posledních dnech zavřených v hotelovém pokoji a učením se, jsem se domů už vážně těšil, a tak jsem byl rád, že nakonec den odletu konečně nastal. Den před odletem jsem si udělal check in a byl jsem nadšený, že můžu zpět získat svoje místo na jedné z dvojek v zadní části letadla. Proč získat zpět? Let jsem měl rezervovaný od prosince a od té doby jsem měl i rezervované místo 52L, tedy jedno z mála míst, kde je pouze osm sedadel napříč místo deseti. Někdy v březnu při letmé kontrole jsem zjistil, že to sedadlo se jeví jako obsazené, ale není moje. Tak jsem rezignovaně rezervoval jedno okýnko v superdobytčí části letadla. Naštěstí ale při check inu, bylo sedadlo zase volné. A překvapivě byly skoro všechny dvojky volné. Záhada.

Poslední noc jsem se chtěl pořádně vyspat, protože vstávám o půl šesté a den bude mít 31 hodin a půjdu spát asi až o půlnoci, to dělá celkem dost hodin vzhůru – v letadle toho moc nenaspím ani, když jsem unavený. Bohužel se mi moc spát nepovedlo a tak jsem už v šest, tři hodiny před odletem, odjížděl hotelovým mikrobusem k Terminálu 2, kde jsme byli za pár minut. Na terminálu nejdříve první kontrola všech zavazadel a pak hurá na check in. Jak jsem již říkal, rezervaci na tento let jsem měl na PEK-CDG-PRG, ale z Paříže jsem letěl jinak. Žádal jsem proto slečnu na přepážce, jestli by mi neodbavila kufr jenom do Paříže. Začala ihned něco říkat o nějakých poplatcích, že to bylo levnější než přímý let a že kvůli regulacím mě to bude stát pěkný balík. Na to jsem byl připravený, tak jsem ji chtěl říct, ať mě odbaví až do Prahy, že to vyřeším v Paříži. Zrovna když někam volala, tak jsem jen tak mezi řečí prohodil, že já vlastně v Paříži nekončím, ale že se můj plán změnil a letenku zrušit nešlo. Když jsme jí ukázal svůj boarding pass na let z ORY na LCY, na kterém bylo naštěstí napsáno Air France, tak se ihned změnila v milou slečnu a po asi deseti minutách nějakého klapání do počítače se mi moc omlouvala, že mi nemůže odbavit kufr až do Londýna, že když jsem se odbavil po internetu, tak to nejde. Ať se příště neodbavuju po internetu, pokud změním plán (a kde budu pak sedět, co?). Letenka do Prahy byla tedy oficiální cestou zrušená a já mohl pokračovat ve stání dalších front na další a další kontroly než jsem se konečně dostal ke svému letadlu. Na pohled je Boeing 777-300ER nádherné letadlo, jen jsem měl strach, jaké to bude uvnitř, četl jsem na to nejednu kritiku. Uvidíme za hodinu. Měl jsem ještě dost času a plnou peněženku juanů, tak jsem se vydal nejdřív na snídani, co lepšího si dát než Full English Breakfast a pak na utrácení za poslední suvenýry.

Boarding začal už dávno před tím, než jsem přišel zpět k letadlu a tak jsem se jako skoro poslední usadil na svoji sedačku 52L. Na první pohled bylo těch deset sedaček nelidských, je to prostě moc v takhle „úzkém“ letadle. Naštěstí sedačky v posledních pěti řadách jsou jenom po osmi kvůli zakřivení letadla a na místě u okna je dokonce ještě prostor mezi sedačkou a stěnou, což vytvořilo perfektní odkládací prostor a prakticky dvě místa v uličce. Naneštěstí vedle mě seděl celkem větší Venezuelan, kterému nestačila jeho sedačka a seděl i na půlce mého sedadla. Trvalo pár minut, než jsem mu dal jasně najevo, že tahle sedačka je moje, ať si je na své. Postupem času jsem se naučil postup, jak ho odsunout pryč, když jsem ho svým ramenem podsunul, takže se musel posunout. No byl to boj, ale nakonec jsem si svoji sedačku vždycky vybojoval. Vždycky, ale když jsem odešel, tak boj začal na novo. Radši Číňan v klíně než toto.

Lehce před startem prošly letušky s desinfekcí a zasmradily tak letadlo na pár minut sprejem proti škůdcům nebo proti čemu. Chvilka pojíždění a asi jako pátí v řadě jsme odstartovali z dráhy 36R. Krátce po startu jsem konečně viděl tu slavnou zeď i z letadla a mohl jsem si říct, konečně jsem pryč z Číny a letím domů. Po startu se tentokrát ručníky nekonaly a tak jsem si musel dát desert a přečíst menu neosvěžen. Opět byla na výběr evropská nebo asijská varianta. U mě vyhrála zase ta evropská, přeci jen jsem se už těšil na dobré jídlo. Kupodivu toho bylo i docela dost. Během letu měly být zatáhnutá okna, ale já se prostě rád dívám a tak jsem ho jednou za čas otevřel a podíval se, kde jsme. Let byl hodně severně, takže byla vidět zasněžená pohoří Ruska, potom už Ural, Ladožské jezero, Petrohrad a to už bylo kousek do Paříže. Opět asi hodinu a půl před přistáním se konal druhý servis. Ten už tedy dobrý nebyl ani zdaleka. Rýže míchaná se zeleninou se AF moc nepovedla. Celkově mi přišlo KLM lepší než AF ať už jídlem, ostatním servisem nebo i IFE.

Pak už jsme si to mířili směrem k Paříži, před kterou přišla otočka o 180 stupňů, takže jsem na pravé straně krásně viděl siluetu města včetně její dominanty a také paralelně přistávající Airbus A380 Emirates. Po skoro celých deseti hodinách jsme tedy přistáli na letišti pana Charlese de Gaulla na dráhu 09R a zarolovali k jednomu ze satelitních terminálů 2F. Výstup z letadla probíhal celkem rychle a za pár minut jsem už stál opět na půdě Evropské unie, tedy doma.
V Paříži jsem měl na přestup pět hodin, ale musel jsem přejet na jiné letiště, na Orly. Takže jsem se nikde neloudal a rychle se vydal pro zavazadla a pak najít autobus Air France směrem Orly. Odjíždí každou půlhodinu a měl by jet něco kolem hodiny až hodiny a půl, takže času dost. Nakonec mi jeden ujel před nosem, tak jsem čekal půl hodiny na další a pak už asi hodinová cesta na Orly. Jenom podotknu, že v původním itineráři jsem měl na přestup na terminál 2D na let ČSA jenom hodinu. Nevím jak je to daleko, ale v době odletu jsem byl už na půli cesty směrem Orly. Tam jsem taky přijel s velkou časovou rezervou a ještě jsem hodně dlouho sledoval provoz na tomto malém letišti v Paříži.

ORY-LCY 28. 4. 2014
CityJet WX26 Fokker 50 OO-VLZ 5D
19:15 – 19:07 (52m)

Zavazadla se můžu zbavit až dvě hodiny před odletem, takže se snažím zabavit na tomto celkem přecpaném terminálu, což se jakš takš daří. Měl jsem celkem hlad, ale když jsem viděl ceny občerstvení, strávil jsem asi hodinu obcházením všech restaurací, kaváren a obchůdků, kde si dám něco levného. Nesehnal jsem a tak jsem si dal jakousi bagetku a snack asi za 12 Euro – už se těším do Londýna. Dvě hodiny před odletem jsem se tedy zbavil batohu a šel do neveřejné části terminálu, kde měla být jakási herna, abych se taky trochu zabavil. Při procházení security mi došlo, že mám v batohu ještě nenačnutou 0,75 l flašku vody za 3 Eura. Řekl jsem si, že to zkusím, ale bylo mi jasný, že to nevyjde a taky že ne. Měl jsem čas a nikdo za mnou nešel, tak jsem si flašku hezky rozdělal a celou vypil. Herna se nekonala. Teda jeden playstation si nepředstavuju pod pojmem herna. Tato část letiště byla totálně přecpaná, právě odlétalo letadlo na Réunion, rozuměj Boeing 777-300ER v sardinkózní variantě pro 468 lidí. No a aby toho nebylo málo, chvilku po mém odletu odlétalo další, takže se lidi trousili i na tento odlet.

Nějak jsem to na letišti přežil a už jsem se moc těšil na svůj první let turbovrtulovým letadlem. A ještě ke všemu krásný Fokker 50. Pokukoval jsem po něm u delší dobu, ale konečně se mi to splnilo. Boarding začal asi čtvrt hodinky před plánovaným odletem a zvědavá postarší Francouzska se začala vyptávat, co že to jede Čech dělat z Francie do Anglie. Když jsem řekl, že studovat, tak jsem si pěkně naběhl, protože najednou ji zajímaly všechny detaily včetně co jsem to dělal v Paříži, kde studuju, kolik mi je, proč nestuduju ve Francii a proč nemluvím francouzsky a tak podobně. Nevím, co bylo smyslem výslechu. Myslel jsem, že máme svobodu pohybu. Navíc jsem už nějakou dobu nespal, takže jsem asi zrovna neodpovídal úplně smysluplně. Poté už se přede mnou otevřely dveře a já nastoupil do svého Fokkeru. Letadlo bylo vevnitř malé. Pouze 13 řad pro 50 lidí. Nádhera. Lidi se spíše trousili, byla cítit pohoda, nikdo nikam nespěchal. Čekal jsem nějaké byznysmeny a oni spíše dvě rodiny a jeden pán co seděl vedle mě a dělal si poznámky o tom co se děje. Asi z ICAO. Čekal jsem kdo ještě asi přistoupí, ale když nás bylo na palubě asi 15, tak jediný steward zaklapl dveře a my po asi dvouminutové jízdě po letišti odstartovali z dráhy 24.

Start byl kratičký, za pár vteřin jsme se už odlepili ze země a pak už jsme jen obletěli centrum města a vydali se na sever přes kanál La Manche. Během letu se podávala sušenka, kdy jsem si z košíku vybral tu s javorovým sirupem a bylo to výborné, a drinky dle libosti. Po chvilce už jsme se ale začali připravovat na přistání. Já jsem se stejně spíše kochal výhledem na motor a při přistání na podvozek, který je díky horní konfiguraci křídla krásně vidět. Do Londýna jsme přiletěli z východu podél Temže, takže jsem měl na pravé straně v dálce možnost vidět už letiště a centrum města. To nejlepší přišlo ale v okamžiku, kdy jsme se začali otáčet. Otočka totiž celá probíhala nejdříve nad Shardem a hlavně nad Tower Bridgem a já ho měl celou dobu pod sebou. Je krásné být zase doma. Těšil jsem se na strmý pád za Canary Wharf směrem dolů k letišti. Nejdříve Poklidný let přes mrakodrapy, kdy to vypadalo, že škrtáme podvozkem střechu nejednoho z nich a pak to přišlo, stáhnutí motorů (znělo to jako když je vypnul, pardon vypnula – pilotovala žena) a potom střemhlav dolů kolem O2 Areny a Emirates lanovky na letiště City. Poprvé v životě jsem v letadle zažil, že jsem sklouzával dolů ze sedadla dopředu za letu, jako kdyby brzdil. Nádhera. Ihned po dosednutí začala kapitánka pořádně dupat na brzdy, ale ještě před koncem dráhy jsme se otočili a hezky si to po dráze zase zpět sunuli k terminálu. Přístáli jsme o 8 minut dříve, než jsme odstartovali. Já tyhle krátké přelety do Anglie miluju, člověk omládne. Zastavili jsme na jedné z posledních stojánek, takže jsme se prošli směrem k celnici, kde byla v tu dobu pěkná fronta, ale za asi 20 minut (na letišti CITY!) jsem byl venku a mohl si vyzvednout batoh a kufr, který mi jako příručák odbavili, protože by se do letadla nevešel. No, kufr přijel a vedle něj přijelo jedno ze 4 koleček. Reklamace a dále jen po třech.

Dále už klasická cesta z města. DLR a metrem na Euston, kde hodinu počkat na vlak a dát si večeři. Počítám, že je to moje ten den už pátý hlavní jídlo. Kdo by se divil, když od doby co jsem se probudil, uplynulo už přes 23 hodin. Pak už jenom hodinku ve Virgin Pendolinu, které se vleče rychlostí 200km/h. Taková lokálka. No půl cesty jsem radši stál, abych neusnul, ale naštěstí jsem dojel domů. Honem spát, za pár hodin mám zkoušku…
Po třech týdnech na mě Čína, nebo spíše Peking, vážně neudělala žádný velký dojem. Představoval jsem si to město jako velmi vyspělé s krásným centrem a milými lidmi. Místo toho jsem dostal špinavé a smradlavé místo, kde vlastně všechno tak nějak fungovat musí a hygiena zde prakticky neexistuje. Místní hutongy, kam dokonce vodí turisty jako velmi zajímavé místo, mi přišly jako obří slum, kde lidi žijí v hrozných podmínkách, ale třeba se mýlím. Jedno vím jistě: už tam nemusím. Dokonce ani jídlo mi dvakrát nechutnalo a to v Evropě velmi rád chodím do Čínských restaurací. Vlastně chutnalo mi v Severokorejské restauraci Pyongyang. Tam bylo jídlo asi nejlepší za celý můj pobyt. Odcházet s pocitem, že jsme právě přispěli Korejcům asi 20 liber na jejich jaderný program, taky není zrovna moralizující. Doufám, že nikoho neodradím letět do Číny, každý si to musí zažít sám a hlavně, většina ze spolužáků byla z Číny nadšená, ale já radši pojedu do Ameriky než do Číny příště. Myslím tím do Pekingu, stále tam je spousta míst kam ještě chci. Možná to bylo zapříčiněno, že jsem ze začátku svého pobytu přišel o nějaké peníze a hlavně foťák, takže nemám žádné dobré fotky a všechny jsou tudíž z mobilu. Rozhodně se lépe píše report z místa, kde se vám líbí. Nemůžu ale říct jediné špatné slovo proti programu, kterého jsem se zúčastnil a jsem vděčný, že jsem se ho mohl zúčastnit a naučit se hlavně základy čínštiny, která mi na mluvení nepřijde jako složitý jazyk. Horší je to s psaním a čtením. O tom ale už třeba někdy jindy. Děkuji, že jste dočetli až sem a berte to jako jeden pohled. Váš může být jiný.

A takhle to tam nějak mělo vypadat:
https://www.youtube.com/watch?v=0XbIZqg4v7w&app=desktop

Super, nejvíc mě pobavila tan pantofle. Já mám 47 nohu, to bych jí měla tak na půl nohy

Perfektní report! Díky, že ses podělil!

Moc se mi to líbilo. A jistě zajímavá zkušenost. S tím KLM kombíkem bych se taky někdy rád proletěl.

Ale ten smog je drama. To asi nemůže být moc zdravé.

Díky za reakce

Zoltan: mam 45, ta bys vyčuhoval ještě o něco víc. To je největší bota, co mi tam nabídli

pavelpmi: celý pobyt jsem přemýšlel o kolik jsem si zkrátil život Z těch 25 dní se zhruba tak 18-20 vážně nedalo pořádně dýchat a několikrát jsem si připadal jak když čuchám k výfuku u auta. Je to dost nepříjemné... a zdravé to už vůbec
Jednou pršelo za tu dobu a zrovna jsem si říkal, co tak na nás asi teďka padá...

Díky za report. Je v něm spousta zajímavého, hlavně fotky a můj pohled by byl skutečně jiný. Ale to je dáno i tím, když člověk někam jede se školou - zejména na organizované výlety. K pekingské opeře existuje docela známý film Sbohem, má konkubíno (1993) a je to podobně jako třeba japonské divadlo nó speciální záležitost - velmi odlišná od evropské kultury. A nemohu si odpustit malé šťouchnutí: Stansted, ne Standsted - to by měl někdo, kdo tam "byl aspoň tisíckrát", už vědět Navíc tohle letiště navrhovala kancelář Foster and Partners a je chápáno jako důležitý vývojový stupeň letištní architektury (srov http://www.architectural-review.com/arc ... 29.article) a mně osobně se dost líbí; cítím se tam příjemně a nějaké srovnání přece jen mám.

pavelpmi: něco ohledně smogu: http://www.boston.com/bigpicture/2013/0 ... _of_p.html

I to je důvod proč kvůli své slabé alergii na prach zatím nemohu do čínských velkoměst.

Hele, Peking je sveraznej, je to takovy cinsky Brno. Pokud chces zazit v Cine rozumnou civilizaci, tak mas na vyber tri mesta - Sanghaj, Hong Kong a Taipei

Díky za pěkné a zajímavé čtení. A taky za to, že jsi popsal i cest s Ryanem do Prahy. Jinak v Pekingu byly před pár lety moji prarodiče a co si tak pamatuju, tak jejich dojmy byly celkem pozitivní. Ale celkem chápu, že je rozdíl tam jet na pár dní s cestovkou a nebo tam být delší dobu a pohybovat se individuálně.

Opět Díky za reakce

persona: no jo, Stansted - opraveno Jinak letiště není architektonicky asi řešené špatně, i když po předělání Security je tam plno divných míst, ale to, že je tam na tak malém prostoru tolik lidí z toho asi dělá to, proč to nemám tam rád...

Cocil: koukám, že si hezky po čínsku přivlastňuješ to, co není vaše ale jo, do Pekingu už asi nepáchnu. Všechny ty tři města, co jsi napsal jsou pořád v seznamu hodně vysoko, takže to uplně nezavrhuji.

Ohledně Stanstedu (a ostatních britských letišť) souhlasím s Brutem.

Nová security navíc sebrala pár míst k sezení ve veřejné části a nevšiml jsem si, že by někde jinde jiná místa přibyla. Obecně nešvar britských letišť je nevyužití prostor v prstech, zkrátka přímo u gatů. A Stansted není jiný. Když člověk nevychytá čas, tak si opravdu skoro není kam sednout. Pro mě osobně ale zatím nejhorší Luton.