Fórum Airways.cz

Úvodem
Na konci loňského roku si někdo z členů tohoto fóra povšiml zajímavé nabídky společnosti Air Serbia, díky které se v druhém zářijovém víkendu dal udělat výlet do černohorského Tivatu asi za tři a půl tisíce korun. Tato nabídka zde byla široce diskutovaná, a protože na fóru se zde scházejí lidé sice odlišných profesí, ale společných zájmů, já se záhy domluvil s Filipem, zde nosící nick Pokofi, že poletíme spolu. Nevím, kde zakoupil letenku on, ale já jí sehnal přes mně dosud neznámý server Trpista.net, kam mně nasměroval Skyscanner.

Den první (pátek 12. září 2014)
Několik pokusů o setkání díky mé pracovní zaneprázdněnosti nevyšlo a tak jsme se poprvé uviděli až onoho deštivého rána 12. září 2014 na ruzyňském letišti před dvěma přepážkami odbavení Air Serbie do Bělehradu. Holky od ČSA sice nejprve trochu bojovaly s nefunkčním systémem, ale pak se to rozběhlo a my záhy mohli s Filipem i s palubkami na oba dnešní lety vyrazit přes pasovku do Mastercard Lounge. Filip má nějakou kartu, která ho opravňuje ke vstupu, já, jako host, jsem mohl využít služeb tohoto salónku za 450 korun (normální placený vstup stojí korun 720). Jelikož jsem v žádném takovém zařízení ještě nikdy nebyl, řekl jsem si, že to za ty prachy stojí a záhy jsem si už užíval skvělého výhledu na letištní plochu, kde právě končila ranní špička, vychutnávaje si přitom bílé víno a snídani. Abych to shrnul…za tu hodinu, co jsem tam byl, jsem se lehce zmastil, být tu tak ještě hodinu, asi by mně nevzali do letadla. Ale ostudu jsem neudělal, odcházel po svých a bez známek vrávorání.
Odlet v půl desáté, já přes security ve spodním podlaží T1 prošel před devátou, záhy na to začal nástup do busu. Ač se to zpočátku nezdálo, autobus se záhy zaplnil, což znamenalo, že i Atrko bude hodně plné. Během přesunu autobusem na vzdálené stání naštěstí přestalo pršet, takže se nástup do letadla odehrál docela v suchu. Mezi cestujícími bylo hodně Čechů, mířících na dovolenou do jižních krajů, kteří se dost divili, jak malým letadlem to letí. 12.9.2014 JU611, PRG-BEG
ATR 72, YU-ALU
9:30-11:30 (reálně 9:45-11:35)
LF cca 85%

Na check-inu jsem dostal místo 14F, jež jsem se souhlasem letušek vyměnil za 17A, místo vedle mě bylo prázdné, letadlo však bylo velmi slušně obsazeno, je vidět, že se této lince daří, ostatně od konce října má na ní být přidáno několik letů týdně. Za mnou dvě sedačky používaly letušky jako místo pro odpočinek. Čekal mně můj historicky první let v Atrku a dost jsem na to byl zvědavý, v čem se to bude lišit od větších letadel, ale už prakticky od začátku jsem zjišťoval, že vlastně nijak. Místa pro nohy tu bylo dostatek, člověk si celkově nepřipadal nijak stísněně a že bych pozoroval nějaký větší hluk, to také ne. Nicméně, krátce před tři čtvrtě na devět jsme opustili zapršenou Ruzyni a vydali se vstříc Bělehradu.
Tady se asi poznal rozdíl oproti větším letadlům, malému Atrku hodně dlouho trvalo, než se prokousalo mraky a v podstatě celý let se pak odehrával mezi dvěma vrstvami oblačnosti v nadmořské výšce cca 5500 metrů (tak mi to alespoň ukázal Flightradar), takže ven nebylo moc na co koukat, což byla docela škoda, protože třeba přelet nad Vídní musel být fantastický.
No, o co víc nebyl důvod věnovat se dění vně letadla, o to víc byl důvod věnovat se dění v jeho vnitřku. O občerstvení na palubě Air Serbie jsem už dříve slyšel samou chválu a tak jsem ani nemohl být překvapen bohatým servisem i na tomto dvouhodinovém letu. Nejprve sympatické letušky daly každému papírový pytlík, kde byla láhev s vodou, kelímek, vynikající bagetka a jakýsi rohlíček a pak ještě roznesly další pití podle výběru, většinou jedno alko a jedno nealko. Já si ke kafi chtěl dát pivo, ale ouha, pivo došlo, tak jsem alespoň pokračoval v tom, v čem jsem započal předtím v salonku a dal si bílé víno.
Praktičnost papírového sáčku se ukázala záhy, když většina cestujících do něj strčila „odpad“ ze snídaně a dala letuškám celý ten sáček, čímž jim ušetřila práci.
Později se dostavili drobné turbulence a před Bělehradem se i trochu vyčasilo... ...takže jsme na letiště Nikolae Tesly dorazili do krásného slunečného dopoledne a zarolovali vedle několika dalších ATrek Air Serbie. Celkově musím říct, že se mi první let s touto společností velmi líbil a těšil jsem se na další, jež měl začít za dvě hodiny.
Po příjezdu do terminálu se jasně ukázalo, kdo tuto linku hlavně živí. Doleva to bylo k pasovce a do města, doprava a po schodech na tranzit. Tím směrem zamířilo asi 90% cestujících našeho letu.
V Bělehradě jsme měli na přestup asi dvě hodiny, jež uběhly jako voda, Filip už tu na jaře byl, tak zašel někam relaxovat, já zase hledal (a záhy našel) bezplatnou letištní wi-fi. Ty tu fungují dokonce dvě, jedna letištní, druhá od místního mobilního operátora Telenor, ta je pro jeho zákazníky neomezená, pro ty ostatní zdarma na patnáct minut, což třeba k uplouadování několika fotek na Facebook bohatě stačí.
Jinak na letišti probíhala klasická dopolední přestupní špička, jak jí známe třeba z Prahy, u jednoho z gatů se dokonce odbavovala A319 Ethiadu do Abú Dhabí, kam nepochybně zamířil také někdo z našeho letu. Já, protože jsem už měl alkoholu dost, jsem si dal místního verzi radlera a pak vyrazil do gatu C5, kde se odbavoval náš let.
Uspořádání terminálu je dost podobné jako v Praze na T1, tedy společné stanoviště bezpečností kontroly pro několik gatů, v našem případě to znamenalo, že společně s námi čekali frontu na odbavení i cestující do Splitu a Podgorice. Ke kvalitě místní security se pak raději vyjadřovat nebudu.

12.9.2014 JU182, BEG-TIV
B 737-300, YU-ANJ
13:45-14:35 (reálně 14:07-14:44)
LF C: 25%; Y: 100%

Původně i na letech z Bělehradu do Tivatu a zpět bylo psané ATR72. Někdy v únoru jsme ale dostali informaci o drobné změně letových časů, které souvisely i se změnou nasazených letadel. Konkrétně u toho to letu byl uváděn A319, u toho zpátečního z Tivatu pak A320. Asi čtrnáct dní před odletem jsme si pak s Pokofim při kontrole rezervace povšimli další změny, na let z Bělehradu do Tivatu měl být nasazen B 737-300. A naše spotterské srdce zaplesalo, neb jde už o pomal mizející tip, navíc všechna v úvahu připadající letadla už jsou tak trochu babičkami. Přímo Air Serbia už „třístovky“ nepoužívá, během jara je převedla pod nově vzniklou charterovou divizi Aviolet, nicméně, jak jsme zjistili, tyto letadla dál létají i na linkách mateřské společnosti, ostatně jedno z nich se přímo na vedlejší stojánce připravovalo k odletu do Podgorice. Letadlo, kterým jsme letěli my, bylo k tehdejšímu JATu dodáno v roce 1986, na přelomu 80. a 90. let, krátce létalo na pronájmu v Austrálii, většinu 90. let strávilo v Turecku a k JATu se opět vrátilo v roce 2001. K našemu velkému zklamání bylo celé bílé, barvy Avioletu by m docela slušely.
Nástup klasicky přes most, první dvě řady byly vyhrazeny pro bussines class, kde, jestli se nepletu, seděli dva lidé, o které se letušky staraly už od jejich nastoupení, zbytek klasická economy, narvaná až po střechu, většinou tranzitními pasažéry z dalších linek Air Serbie, nejvíc asi z Moskvy. Já chytnul místo 3F, Filip hned vedle mě, laik by asi nepoznal, jak starým letadlem letíme.
Na start se šlo trochu později, než bylo v plánu, za což se ale kapitán letadla několikrát omlouval a pak, mezi dalšími letadly Air Serbie, jsme vzlétli nejen nad Sávu, ale i nad mraky, takže záhy nebylo vidět nic, což byla rozhodně škoda.
Byl to vlastně jen takový přeskok, celý let od startu po přistání trval necelých 40 minut, během nichž jsme dosáhli maximální nadmořské výšky 8230 metrů, přesto i nyní na nás bylo myšleno s jídlem.
Jelikož jsme s Filipem seděli hned ve třetí řadě, dostali jsme ho poměrně záhy, tak jako na letu z Prahy, v podobě papírového sáčku, jen tentokrát byl jeho obsah o něco chudší, kromě vlhčených ubrousků obsahoval jen láhev s vodou, kelímek a malou bagetku, ve finále docela dobrou. Čekali jsme, jestli se náhodou nepojede ještě jedno kolo s nápoji, ale když ve chvíli, kdy zhruba letušky roznesly jídlo i do nejposlednějších řad, oznámil kapitán letadla začátek přiblížení, pochopili jsme, že nic dalšího ohledně jídla a pití se na tomto letu konat nebude, na druhou stranu, je to pořád víc, než co dávají mnohé jiné společnosti i na mnohem delších letech.
Vlastně až s přiblížením začalo to zajímavé, sletěli jsme z Černohorských hor a podél pobřeží, stále ještě občas v mracích, jsme mířili k tivatskému letišti. Díky tomu jsme nakonec viděli i naše budoucí dočasné útočiště Budvu i silnici, po které nás ve velmi blízké budoucnosti povezou. Přistání v Tivatu: http://www.youtube.com/watch?v=67oZaqlbFRU

Nad Tivatem se asi krátce před tím přehnala bouřka, přesto první, co jsem po opuštění letadlo pocítil, bylo vedro. Takové, že téměř okamžitě muselo dojít k střídání stráží, kraťasy místo kalhot, žabky místo pevné obuvi.
Společně s námi na ploše ještě letadlo společnosti Air Montenegro, jinak ale nic. Letiště v Tivatu odbaví ročně asi 2x víc cestujících, než to brněnské, přesto v Tuřanech jsou na tom, co se týče vybavení, mnohem lépe. Malá hala, pasovka, pás a pak člověk projde a najednou je venku, na poněkud chaotickém prostranství, které volně přechází v parkoviště.
Přímo kolem letiště vede celkem rušná silnice, po které jezdí i linkové autobusy, žádný z nich ale na něm nestaví. Tak buď vlastní nohy, nebo taxik. Vzhledem k místním cenám volíme taxik. Strýček Google nám poradil server http://www.terraecar.com, dopředu přes internet rezervujeme, za odvoz do Budvy chtějí 15 Euro, není co řešit. Před halou už čeká řidič a na ceduli má mé jméno, docela zvláštní pocit. Novotou vonící Toyota Prius nás veze po silnici, kterou jsme chvíli před tím viděli z letadla. Ač mraky jsou docela nízko, je teplo.
Rozhodli jsme se s Filipem pro Budvu, prý je lepší než Tivat, i se zdá být ideální jako základna pro případné sobotní výlety. Přes booking.com jsme zvolili Apartmány Vidikovac na okraji Budvy, dvojlůžkový pokoj s koupelnou a malou kuchyňkou za 75 Euro/noc. Podle mapy se zdálo, že na pláž i do centra je to, coby kamenem dohodil. Jenže ouha, kámen bych tam možná dohodil, ale s pěší chůzí je to horší. Apartmán je umístěn na jakémsi útesu a historické centrum i nádherná, malebná pláž, leží přímo pod námi. V praxi to znamená asi kilometrovou procházku. A aby toho nebylo málo, apartmány mají opravdu nádhernou terasu s bazénkem s úžasným výhledem na město, jenže ta je po celou dobu našeho pobytu zavřená, prý proto, že po bouřkách, které se Budvou krátce před tím přehnaly, zatím není dostatečně uklizená. Tak s tím ať jsou do pr…
Zlepšujem si náladu a vyrážíme s Filipem do města, nejprve po docela rušné silnici, myslím, že výraz „pobřežní magistrála“ jí docela vystihuje, pak konečně uhýbáme do klidnější části města. Tedy klidnější, ubylo aut, přibylo turistů a stánků, ale to je vlastně dobře.
I pláž se vzpamatovává z bouřek, voda na břeh vyplavuje kousky dřeva, ale to nevadí, já se přesto koupu. Přímo před námi se pak tyčí ostrov Sv. Mikuláše, jako memento, kam se nikdy během tohoto výletu nepodíváme.
Člověk si vlastně připadá jako někde ve Španělsku, i fakt, že se tu platí Eurem, k tomu přispívá. V jedné z mnoha restaurací si s Filipem dáváme pozdní oběd. Číšníci si nás hodně dlouho nevšímají a když po výborných špagetách chceme zaplatit, jeden z nich poznamenává, ne zrovna přívětivě, že on nás neobsluhuje. Za ochotu a milé chování se odměňujeme nulaeurovým dýškem a po pláži míříme kolem stovky plachetnic do starého města.
Ale víme, že tady to bude hezčí až večer, tak se na chvíli vracíme na hotel a kolem osmé jsme tu zas. A opravdu, přístav i staré město s tmou dostávají zvláštní nádech. Společně s dalšími desítkami turistů se proplétáme úzkými uličkami historického centra města, jež je ze tří stran omýváno mořem a občas se ocitáme na malé plážičce. I v té tmě, má člověk chuť skočit do vln, ale strach je tentokrát silnější.
Večer pak končíme místní kuchyní v jednom z místních stánků a dvěma Staroprameny na miniterase našeho apartmánu. A pak už byl definitivně čas jít spát.

Den druhý (sobota 13. září 2014)
Na sobotu jsme s Pokofim měli nějaké plány, respektive jsme si dopředu zjistili jízdní řády autobusů a vlaků v Černé Hoře, s tím, že na místě podle nálady rozhodnem, co přesně navštívíme. Nakonec ale místo nálady rozhodlo počasí. Kolem šesté ráno nás oba totiž vzbudila dost intenzivní bouřka, která pak pokračovala neméně intenzivním deštěm. Když už to kolem deváté vypadalo, že celý den strávíme na pokoji s počítačem na klíně, napadlo nás zavolat si taxika, aby nás odvezl na místní autobusové nádraží a prohlídku Černé Hory absolvovat alespoň zpod deštníku. Před desátou jsme už nastupovali do autobusu, který nás během hodiny převezl za pár Eur do čtyřicet kilometrů vzdáleného Baru. Cesta po silnici E65 to byla klikatá a zajímavá, hezky pěkně více méně pořád na dohled pobřeží, nahoru a dolů, s úžasnými výhledy na místní hory na jedné straně, pak jedno hezké město za druhým na straně druhé. Postupně a za neustávajícího deště jsme projeli Sveti Stefan, Petrovac i Sutomore, až jsme nakonec vjeli do bran největšího černohorského přístavu. Tady déšť ještě zintenzivnil, dokonce to vypadlo, že koryta místních řek nepoberou ty proudy vod stékajících z hor.
V duchu jsme politovali paní, která mermomocí chtěla vystoupit poblíž zdejší sportovní haly, bohužel to přišla řidiči říct až pár minut po té, co jsme kolem ní projeli. Zatímco autobus pokračoval dál k albánským hranicím do Ulcinje, my s Pokofim vystoupili a podle rad řidiče autobusu se přemístili na nedaleké vlakové nádraží. V tomhle dešti nebyla absolutně nálada na nějakou pěší prohlídku města, zvlášť, když jeden vlak do Podgorice odjížděl za 30 minut a další až za dvě a půl hodiny.
Železnice v Černé Hoře má podobu trati od srbských hranic přes Podgoricu do Baru a odbočky Podgorica-Nikšič. Kamarádi mně opakovaně nabádali, ať navštívím úsek od Podgrorici k srbským hranicím, že trať v zátočinách, po vysokých tunelech a dlouhých mostech překonávající vysokohorský terén prostě stojí za to, žel bohu zrovna na tento úsek vyráží vlaky jen párkrát za den a nám to prostě časově nevycházelo. Jako „bohatí západní turisté“ jsme si chtěli koupit lístek do 1. třídy, ale pokladní nás zklamala, že na těchto regionálních spojí je jenom „zweite klasse“, ale to vlastně nakonec nevadilo, neboť Černohorci před pár lety mohutně investovali do nákupu nových, asi německých, elektrických jednotek a člověk opět zapomněl, že je na Balkáně.
Původně hodinová cesta se sice o trochu protáhla, ale rozhodně stála za to, hezky pěkně kolem Skadarského jezera, lehce tunely přes hory, kolem podgorického letiště, jedna ze zastávek dokonce nesla název „Aerodrom“ a pak nás už vítala Podgorica. Nádraží trochu malé, na to, že se jedná o hlavní nádraží hlavního města, vypadalo asi jako nějaké české, modernizací dosud nedotčené nádraží bývalého okresního města, na vedlejší koleji čekala starší elektrická jednotka do Nikšiče a mně jen v duchu mrzelo, že o to nejkrásnější přicházím.
Jinak jsme ale měli z Podgorice dost smíšené pocity, přímo u nádraží zanedbané paneláky „jako někde v Rusku“, za to hned o pár ulic se stavěly fungl nové, jež svou podobou jsou k nerozeznání od novodobých sídlišť u nás. To nejzajímavější na Podgorici je prý jeho stará čtvrt, tak jsme do ní hned s Filipem vyrazili. Za trvale zamračené oblohy jsme se proplétali starými baráčky, kde dosud bydleli místní obyvatelé a byli jsem z toho docela zklamaní. Po jednom z mostů jsme pak přešli řeku Moraču a kolem čehosi, co vypadalo jako sportovní komplex, se přesunuli více na sever. Tady už Podgorica začala ukazovat svou lepší tvář, upravené parky a hlavně v těsné blízkosti tři mosty přes řeku, dva malé spíš jen pro pěší a pak nádherný most Milénia.
Po přejetí jednoho z nich jsme zapluli do noblesou vonícího nového města, jen jsem nějak nepochopil, proč vstupy na pěší zóny hlídaly sochy terminátora. Ale bylo to pěkně, opět, jak někde na západě, plno restaurací i obchodů, i Německá ambasáda. Na oběd jsme zapluli do jedné z místních restaurací, a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že je to restaurace pravoslavná, na výběr ze tří jídel, v nápojovém lístku chybělo pivo. Ale bylo nám tu krásně, za 10 Euro dohromady jsme oba pojedli a pak se upravenější cestou a za přicházejícího deště vydali na autobusové nádraží. Tady se naše cesty začaly rozcházet, Filip chtěl rovnou do Budvy, já toužil ještě shlédnout bývalé černohorské hlavní město Cetinje, jež je při cestě. Autobusů tím směrem jezdí spousta, jeden už za pět minut. Nejprve trochu vymotávání z města, kdo by čekal, že v sobotu odpoledne tu bude místy dopravní zácpa a pak už pěkně vzhůru do hor. Z Cetinje jsem byl nejprve zklamán, to když jsem procházel čímsi, co pro změnu připomínalo české maloměsto v sobotu odpoledne, pak jsem však narazil na skvostně upravenou ulici Njegoševa a náhle bylo po zklamání. Jen už nějak chyběly síly oběhnout si všechny ty památky, s královským palácem, klášterem a národním muzeem v čele. Další cesta do Budvy začala směle. Řidič mikrobusu neváhal na klikatých cestách závodit s osobáky a předjíždět je, až v jakési zatáčce musel rychle a náhle zastavit, protože za ní auta z nějakého důvodu stála. Zastavil až v protisměrném pruhu, asi metr od svodidel, za kterými byl hluboký, velmi hluboký sráz. Až po té jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že autobus s námi tam dolů nezahučel. Ale bylo to asi i určité memento pro řidiče a následný triumfální sjezd dolů do Budvy jsme si všichni v autobuse náramně užili.
Sjezd do Budvy: http://www.youtube.com/watch?v=ndG66NsG ... _Nz6Xu9cGA

http://www.youtube.com/watch?v=8toRmRDM ... _Nz6Xu9cGA

K tomu se přidalo i počasí, mraky odtály, vysvitlo slunce a když jsem kolem páté dorazil konečně do Budvy, chtělo se mi skočit do vln.
Jenže jsem nemohl, Filip odpočíval někde na hotelu, mně se tam nechtělo a nechat ležet svoje věci jen tak na pláži, obzvláště, když jsem mezi nimi měl i foťák, mobil a peníze, mi taky nepřišlo jako dobrej nápad. A tak hezky pěkně v žabkách, jen po kolena ve vodě, abych neutopil foťák a telefon a záviděl těm stovkám lidí, co se koupali. Došel jsem pak do starého města pokračoval dál, po jakémsi umělém chodníčku, pod skalami, na malou plážičku, kde v baru plechovka Spritu stála 2 eura 50, kde vlny tvrdě dorážely do pobřeží a já v něm zkoušel, co ještě vydržím. Dvakrát vlny odnesly mi botu, dvakrát jí vrátily. V duchu několikrát jsem kontroloval mobil, zde ještě funguje a říkal si, co jsem to za kreténa, že jsem u moře, ale ani koupat se nemůžu.
Přešel jsem pak zpátky, u hradeb starého města natočil jsem si šumění moře.

http://www.youtube.com/watch?v=hhc7BfGv ... GA&index=2
Povšiml jsem si, že na hradbách jsou turisté a záhy objevil do nich vchod a za 2 eura vstupu užíval si zajímavých pohledů na město. Do apartmánu za Pokofim jsem se vrátil až za tmy, terasa pořád zavřená, nebylo co řešit, rychle pokecat a spát.

Den třetí (neděle 14. září 2014)

Nedělní ráno nás přivítalo sluncem a teplotami vskutku letními. Člověk by měl chuť zaplavat si ve vlnách, kdyby to ovšem k nejbližším vlnám nebyl kilometr pěší chůze. Tak jsme se s Pokofim před devátou sbalili a po té se po svých vydali na autobus. Odlet byl až někdy v půl čtvrtý, tak jsme se nejprve nechali hodit do Kotoru, podle kterého je pojmenován celý místní záliv – Boka Kotorská. Na Kotor mně několikrát upozorňovala jedna moje kolegyně, která tu před pár lety byla, prý je to něco úžasného. A bylo. Sotva jsme se od místního autobusáku vymotali do spleti uliček starého města obehnaného hradbami, připadali jsme si jako v ráji. A krom té spousty krásných domů, kostelů a náměstí pokukovali jsme tam nahoru do skal, kde prý je hrad, k němuž vede asi milion schodů. Ale na to už jsme neměli čas ani sílu a já, vzhledem k tomu, že jsem za sebou táhl kufr na kolečkách, který postupně těžkl, tak jak jsem do něj ukládat „tekuté suvenýry z Černé Hory“, ani náladu.
Přešli jsme pak k přístavu. Tam za horou byl Tivat a my se jednoho z místních „vodních taxikářů“ zeptali, za kolik by nás tam hodil. Prý za 80 Euro, řekl po chvilce váhání. Tak jsme s Filipem oba na sucho polkli, a vydali se na autobus, který nás tam každého hodil za eura 2.
Tivat byl zklamání, strašné zklamání. Začalo to už tím, že autobus nejprve projet kolem letiště a pak zastavil na malém autobusovém nádraží daleko od centra.
„Jak dál do Tivatu?,“ zeptali jsme se místních.
„Místním autobusem, pešky, nebo taxikem,“ dostali jsme odpověď.
„Půjdem po svých,“ rozhodl Filip.
Čekal nás tak kilometr, než jsme došli do místního přístavu malých lodí, kilometr, který mně fakt nebavil, obzvláště po té, co nás záhy po vyjití předjel autobus místní MHD.
Člověk čekal pulsující letovisko, ale asi jsme na to šli ze špatné strany. V malém přístavu plachetnic byl klid, v moři žádné vlny a kus dál na jedné z betonových pláží jen pár rekreantů. Nad hlavami nám přeletělo pár letadel z nedalekého letiště a já právě tady, ve vodě klidné jak v rybníce, na chvíli smočil v moři celé tělo. Šli jsme pak dál, až k hlavnímu přístavu, trochu obklikou, protože se tu staví rezidenční čtvrt, tady už to vypadalo nablýskaně, leč trochu ospale. Vyfotili si přístav a jednoho z taxikářů probudili ze zimního spánku. Za necelých 8 euro nás hodil na letiště. Na letišti zrovna přistálo nějaké letadlo z Ruska, taxikáři i zájezdoví autobusáci sbírali své pasažéry, my měli dost času. Tak jsme mohli hodnotit. Celkem slušná wi-fina, celkem zanedbaná hala, hodně přepálené ceny a nic moc provoz. Málo platné, Černá Hora je Rusům a Ukrajincům země zaslíbená a provoz na letišti tomu odpovídá. Na check-inu jsem se pak už jen valil oči, jaktože mi nemůžou odbavit kufr až do Prahy, že prý z Bělehradu letíme až další den ráno a on „neví, co se s těmi kufry bude dít“ a palubky mu systém vytisknout neumožňuje. Tímhle si u mě Air Serbia dost klesla, představa, jak za 7 Euro do folie zabalený kufr budu táhnout v Bělehradu do hotelu a pak s ním jak trubka budu další den ráno stát frontu na check-in, mně doslova zvedla ze židle. Ale co se dá dělat. V čekárně jsme se pak potkali s jinou skupinou Čechů, kteří letěli těmi samými lety, co my, a těm to šlo. No nic. Na pasovce pak nervózní agenti vyvolávající opozdilce na let do Kyjeva. Přitom fronta nebyla, byla to jen a jen jejich chyba. Odletová hala na první pohled dostačující, ale když se tam sešli cestující ze tří letů, už jsem si to nemyslel. Naše letadlo přistálo o něco později, ale jelikož jsme měli v Bělehradě na přestup asi 16 hodin, nijak mně to netrápilo.
14.9.2014 JU183, TIV-BEG
A320, YU-APG
15:20-16:20 (reálně 15:50-16:30)
LF C: 0%; Y: 100%
Přiletěl pro nás tentokrát devět let starý A320, jež až do loňska létal u australských Jetstar. A musím říct, interiér byl úžasný. Pohodlná sedadla, výborně sladěné barvy, letadlo, jako by pořád zářilo novotou.
Vpředu dvě řady bussines, prý prázdné, pak klasická economy, ta plná do posledního místečka. Seděl jsem 26F, takže úplně vzadu u okna, vedle mě mladý ruský pár, jež stejně jako mnoho ostatních z tohoto letu, pak pokračoval půlnoční spojem Air Serbie do Moskvy. Odlet sice trochu se zpožděním, ale stálo to za to, hezky nad Tivat, pak otočka nad mořem, nabrat výšku a vzhůru nad hory. Opravdu efektní rozloučení s touhle milou zemí.
Start z Tivatu:
http://www.youtube.com/watch?v=uhqwhz_y ... GA&index=1
Let trval sotva čtyřicet minut a dosáhli jsme při něm výšky asi 8230 metrů nad mořem. Občerstvení stejné jako při cestě z Bělehradu, voda a bagetka, ani jsem jí nestihl pomalu sníst.
Let hodně dlouho nad mraky, před Bělehradem se ale opět rozjasnilo, právě v čas, abychom si užili vyhlídkový let nad městem, hlavně pohled na nový lanový most přes řeku, otevřený v roce 2012, byl úžasný. Na letiště Nikolae Tesly jsme přilétli do té největší odpolední špičky. Mnoho cestujících z našeho letu mělo krátký přestup, především na lety do Frankfurtu, Paříže či Kodaně (kam ostatně pak směřovalo i naše letadlo) a hned u výstupu z letadla stály zaměstnankyně Air Serbie a směřovaly je ke správnému gatu. Na pasovce pak byla trochu fronta a trochu chaos, oni zrovna přiletěli fanoušci srbského basketbalového týmu a nahrnuli se ke všem přepážkám, včetně té prioritní, určené např. i pro posádky letadel. Když se místní personál snažil posádky k těmto přepážkám dostat, došlo málem ke rvačce.
Pobyt v Bělehradu jsem trochu podcenil, měl jsem zafixováno, že od letiště nás tam odveze místní autobus 72, ale u haly jsem ho nenašel. Stál tam jen „expresní“ A1. Zeptali jsme se taxikáře, za kolik by nás odvezl k hotelu. Myslím, že řekl 25 Euro, když jsme mu naznačili, že je to pro nás moc, náhle se objevil kolega, kterému zrovna končí směna a do centra musí tak jako tak, takže by nás tam odvezl za 20. Zkusili jsme smlouvat, ale pod osmnáct by nešel. Ptali jsme se jich, zda tu není nějaký jiný autobus, že prý ne. Další debata se začala vyhrocovat, co prý blbnem, nic jiného tu nejezdí, jen taxi a bus A1. Na nic jsme nečekali a skočili do té A1. Autobus udělal krásný okruh a o patro výš, vedle odletové haly, jsme uviděli zastávku sedmdesát dvojky. To už ale nebyl čas vystoupit.
Podle rady řidiče jsme vystoupili až na konečné, na náměstí Slavija Trg.

Poměrně velké a docela hezké náměstí. Ale když nejbližší trafikantka nevěděla, kde se nachází ulice Kralja Petra a hotel Royal, který jsme měli rezervovaný, zavelel jsem zase já, skočili jsme do nejbližšího taxika a nechali se tam odvézt. Taxikář sice chválil hotel, který jsme si vybrali i lokalitu, ale po předchozí letištní zkušenosti s pravdomluvností místních taxikářů, jsme mu ale vůbec nevěřili. Nakonec měl pravdu, minimálně co se týče té lokality. Hotel odpovídal své ceně, za 39 Euro za dvojlůžkový pokoj nemůže člověk čekat zázraky ani v Bělehradě, takže byl trochu omšelý a šoupaný, ale ta lokalita se povedla.
O kus dál krásná pěší zóna plná obchodů a restaurací, my však na radu recepčního v hotelu navštívili lokál zvaný ? (tak se fakt jmenuje), dobře pojedli, dobře popili, poslechli si místní muziku a pak, cestou do hotelu procházeli kolem ztichlých místních, kteří sledovali v televizích hospodách a barech, jak srbští basketbalisté už od začátku těžce prohrávají ve finále basketbalového mistrovství světa s Američany.

Den čtvrtý (pondělí 15. září 2014)
Ranní odvoz na letiště jsme si domluvili v hotelu. Když nám nabídli taxika, který nás tam odveze za 15 Euro, nebylo co řešit. Měl čekat ve 4:40, my se s Pokofim z hotelu vykopali už dvacet minut před tím, abychom trochu nakoupili v non-stop otevřené samoobsluze, která se nacházela hned vedle hotelu. Jenže ouha, prodej alkoholických nápojů je tu od desíti večer do šesti ráno zakázán. Tak nic, alespoň že taxikář přijel o deset minut dřív, než bylo domluveno.
Tiše a beze slov jsme jeli prázdnými ulicemi města, jež dnes čiší prosperitou. Člověk si nemohl nevzpomenout na válku v Jugoslávii, na bombardování NATO, jež v roce 1999 mělo ochránit Kosovské Albánce před etnickou čistkou ze strany Srbů, na to, jak tohle město kdysi podlehlo velkému omylu, jež má jméno Slobodan Miloševič. Jenže, kromě jednoho stále pobořeného domu, neviděli jsme cestou nic, co by tyhle události připomínalo. Město je opravené, žije a pulsuje a jeho letiště, kam jsme před pátou dorazili, začíná hrát čím dál významnější roli při cestách mezi západní a severní Evropou na jedné straně a Balkánem a Blízkým Východem na druhé straně.
Vládl tu typický pondělní ranní ruch, podobný, jaký touhle dobou vládl na všech větších letištích v Evropě. Snad jen s tím rozdílem, že tady musel na check-in každý, i byznysmen s cestující jen notebookem, on-line chek-in Air Serbia zatím neumí, ale snad se to brzo naučí.
V tranzitu chtěl jsem si dát irskou kávu, ale že prý ne. Bylo pořád ještě před šestou, tak je možné, že i tady platí zákaz. Nad normální kávou jsem sledoval ruch okolo a tipoval, kdo už má za sebou noční let a tady jen přestupuje. Security byla společná pro lety do Prahy a do Vídně. Nějakých 150 lidí zvládala místní ochranka na jeden rentgen a bez větších front.
Dole u gatů už to bylo znát, pár lidí z taškami duty-free Athens, Bejrút nebo Abú Dhabí. Však taky A319 Ethiadu stála na nedaleké stojánce. 15.9.2014 JU610, BEG-PRG
ATR 72, YU-ALU
6:45-8:55 (reálně 6:55-08:30)
LF cca 90%

Za rozednění jsme se přesunuli autobusem k letadlu. Byli jsme s Filipem trochu zklamaní, když jsme zjistili, že poletíme do Prahy tím úplně samým letadlem, jakým jsme z ní přiletěli. Ono i složení cestujících a load factor byly dost podobné. Mám místo 15A, vedle mě opět nikdo nesedí. Krátce před sedmou jdeme vstříc oblakům a vidíme i východ slunce. Za nedlouho přelétáváme město Niš, snad je vidět i Balaton. Letíme ve výšce bezmála sedm kilometrů. Jídlo má podobu biskupského chlebíčku, jogurtu, džusu v krabičce a druhého nápoje podle výběru. Většina cestujících volí kávu a záhy alespoň na chvíli usíná, já beru místní pivo Jelen a můj unavený žaludek s tím má problém. Ale díky kávě z letištní restaurace ani na vteřinu neusínám a let si užívám.

S blížící se Prahou přibývá oblačnost a já se docela bojím, že kvůli mlze sednem v Brně.
Asi to nebyla úplně scestná obava, letadlo hodně dlouho klesá a následně dělá manévr, za který by se nemusel stydět ani pilot stíhačky a pod mraky se dostává až někde nad Nebušicemi.

Záhy na to sedáme na Ruzyni, kterou teprve opouští ranní mlha.
Bagážníkům od ČSA netrvá vyložit naše ATRko dlouho, sotva pět minut po té, co přes v tuhle chvíli liduprázdnou pasovku vstupujeme do příletové haly, naše kufry už kolují po páse. Já na nic nečekám a spěchám na autobus na Kladno. Byl to fajn výlet, ale není nač čekat, už v pátek vydávám se vstříc dalšímu dobrodružství.

Diki za velmi Pekny TR

a to nie je Terminator, ale Transformer

Tony Smoke píše:Diki za velmi Pekny TR

a to nie je Terminator, ale Transformer

Díky za pochvalu a upřesnění. S něčím takovým jsem si hrál naposledy jako děcko

Moc pěkná cesta a report!
Do Černé Hory se taky chystám už dlouho a Air Serbia mě docela láká. Vypadá to, že se jim zatím celkem daří.

Vyborny TR, vsechny 3 casti. Vypada, ze jsi si to uzil Jen tak dal. Super fotky. Cerna Hora je opravdu mila zeme v Evrope. Rad se tam kdykoliv vratim. V Podgorice a Budve jsem byl tento rok v breznu s klukama.

Airbus380 píše:Moc pěkná cesta a report!
Do Černé Hory se taky chystám už dlouho a Air Serbia mě docela láká. Vypadá to, že se jim zatím celkem daří.

Díky moc za pochvalu. U té Air Serbie je evidentní, že částečná privatizace do rukou Ethiadu jí prospěla. Jsem zvedav, jak se to bude vyvíjet dál.

alesesl píše:Vyborny TR, vsechny 3 casti. Vypada, ze jsi si to uzil Jen tak dal. Super fotky. Cerna Hora je opravdu mila zeme v Evrope. Rad se tam kdykoliv vratim. V Podgorice a Budve jsem byl tento rok v breznu s klukama.

Jo, jo, Černá Hora je boží a přitom to tady skoro nikdo neví. Škoda sobotního počasí a že nevyšel ten Mojkovac, ale co se dá dělat. Alespoň mám důvod se tam vrátit.