Fórum Airways.cz

Pár slov úvodem
Loni v září jsem podnikl výlet za mojí kamarádkou a bývalou šéfovou do jejího nového působiště, Manchesteru. Protože toto setkání se vydařilo, vyvstala celkem logická potřeba jej zopakovat. Moje idea vyrazit za ní až někdy v březnu, kdy už bude alespoň trochu teplo, narazila na její plány v březnu se už vrátit do Čech. Volba proto padla na začátek ledna, kdy jsem měl plánovanou dovolenou. Jenže když jsem k tomuto rozhodnutí došel, byla už polovina prosince a třeba Jet 2 si v tu dobu na mnou požadovaný termín účtoval za jednosměrnou letenku do Manchesteru přes čtyři tisíce korun a jeho oranžová konkurence jen o pár stovek méně. Zavolal jsem proto na pomoc mého kamaráda a odborníka na slovo vzatého Aleše, který na tomto fóru už pár let působí pod nickem Alesesl a společně jsme se snažili najít nějaké rozumné řešení. Po troše hledání mi našel spojení s Ryanairem s čtyřhodinovým přestupem v belgickém Charleroi, které vycházelo cca na 1100 českých korun. Pro cestu zpátky pak už bylo hledání jednoduší a v podstatě se zúžilo na rozhodování, zda za šest stovek ze Stanstedu do Brna nebo za devět stovek z Lutonu do Prahy. Vzhledem k mému kladenskému bydlišti to byla volba celkem jasná a zbývalo dořešit více méně formalitu v podobě přesunu z Manchesteru do Londýna. Od začátku jsem si říkal, že by tohle byla ideální příležitost využít Bransonova „panenská“ pendolina, jež to dávají z Manchesteru za 2 hodiny a 10 minut a v některých časech i za docela rozumné peníze, ale nakonec zaúřadoval Aleš pokušitel, který nadhodil, že letadlem Aer Lingus ve službách další ze společností Bransonova impéria bych tuhle trasu mohl letět za lehce přes 1400 korun. To už jsem se docela chytal a když Aleš ještě dodal, že některé spoje British Airways, se kterými jsem ještě neletěl, jsou jen o 60 korun dražší a jeden z těch spojů takřka ideálně odpovídal mé představě, kdy bych chtěl letět, bylo jasné, že cestu červenobílým pendolinem podniknu jindy.
Nakonec zbývalo ještě ubytování, po zářijové nepříjemné zkušenosti s chrápajícím spolubydlícím v hostelu jsem se zařekl, že do hostelu už nikdy a minimálně v tomto případě jsem to hodlal dodržet. Nakonec se to i podařilo, ceny manchesterských hotelů v v období krátce po skončení Vánočních svátku byly celkem příznivé a mně se podařilo najít za 30 liber na noc jednolůžkový pokoj v hotelu Arena Black Lion přímo v centru Manchesteru.

Pátek 9. ledna 2015
Zhruba měsíc mezi nákupem letenek a odletem neutekl jako voda, nýbrž se vlekl jako smrad. Prodělal jsem menší virózu, strávil část Vánoc v práci a hlavně řešil určité osobní záležitosti. Proto, když jsem se onoho 9. ledna vzbudil, cítil jsem se neuvěřitelně šťastně. Venku trochu sice trochu foukalo, ale na všech letištích, které jsem měl během tohoto víkendu navštívit, byly teploty hodně nad nulou, takže na nějaké větší zpoždění z důvodu počasí to nevypadlo.

Před druhou hodinu mířím kladenským autobusem na letiště a kolem čtvrt na čtyři, zrovna když si v tranzitním prostoru ruzyňského T2 povídám s jednou mojí dlouholetou kamarádkou, hlásí opakovaně poslední výzvu na můj let. Vím, a Aleš sledující FR24 mi to také hlásí, že moje letadlo teprve přistává, ale nějak se mi nechce zkoušet, jak moc „poslední“ výzva to je. Rychle se proto loučím s dotyčnou a běžím ke gatu C20, kde nástup teprve začíná. Je to vlastně můj první let s Ryanairem od té doby, co ohlásily příklon k „prozákaznickému přístupu“, ale zahájit nástup do autobusu, když letadlo ještě ani neroluje po ploše, mi moc prozákaznické nepřijde.

Čekám v druhém autobuse dobrých dvacet minut, samozřejmě s otevřenými dveřmi, už docela zuřím a sleduju na poslední chvíli přiběhnuvší dámu, jež ale v cestě brání fakt, že nemůže najít osobní doklad. Je mí jí docela líto, když jí vidím, jak zoufale prohrabuje se svými věcmi a jak nakonec smutně kouká na odjíždějící autobus.

Přijeli jsme k letadlu, kdy už byly otevřeny jen přední dveře. Systém mi vybral místo 22C, tedy uličku, ale když zaslechnu, jak letušky vyzývají cestující, aby obsadily svá místa jak nejrychleji je to jen možné, využívám situace a s jejich souhlasem se přemisťuju na volné 29A, tedy k oknu. Vedle mě ani ob mě nikdo nesedí, jinak vidím load factor tak na 70%.
9. 1. 2015 FR 2122, PRG-CRL
B 737-800, EI-EGA
15:45-17:10 (reálně 15:57-17:18)
LF cca 70%
Krátce před 16. hodinou, následováni Wizz Airem, který si to mířil do Bergama, stoupáme k obloze. Ještě zahlédnu svůj zelený kladenský panelák a pak už, až někam nad německo-belgické hranice, vidím jen mraky.

Krátce po startu se pak dostavují poměrně silné turbulence, jež poněkud zpomalují palubní prodej. Úvahu, zda zkusím v letadle trochu zkrátit spánkový deficit (měl jsem za sebou dvě noční a jen pár hodin spánku mezi nimi) nebo si něco koupím a let si užiju, nakonec vyhrává druhá varianta. A tady šli kluci a holky ryanovští do sebe. Káva sice stejně drahá jako tenkrát (za 3 Eura), ale množství je tak dvojnásobné a i kvalita šla kapánek nahoru.

Nakonec, už téměř za tmy a silného deště, cca v 17:18 přistáváme s naším pět let starým letadlem na Charleroi.

Už jsem tu kdysi byl, ještě v době existence linky Wizzairu z Prahy, takže si myslím, že mně letiště nemůže překvapit. Jenže ouha, příletová hala se jakoby opticky zmenšila, přibyla i v Praze známá „pekárna“ řetězce“ Paul a další, tentokrát už nepříjemná, překvapení, na sebe nenechávají dlouho čekat.

Chci rovnou zpátky do tranzitu, jenže systém mně tam nepouští.
„Můžete maximálně tři hodiny před odletem,“ informuje mně zaměstnanec, zjišťující, proč automat odmítá mou palubku z mobilu, „uvidíme se za hodinu.“

OK, hledám a záhy nalézám volnou lavičku a chvi se připojit k wi-fi. Jasně, je tady, jenže zatímco na snad na všech letištích, které jsem v posledních cca dvou letech měl možnost navštívit, je alespoň na chvíli zdarma, tady už na za první čtvrt hodinu chtějí nehorázná 2 Eura. Tak to tedy ne, soudruzi.
Býval bych se jel podívat do města Charleroi a projet si místní systému lehkého metra, ale únava je silnější. Tak alespoň tu hodinu, co nemůžu do tranzitu, si pročítám časopis Železničář, co jsem si vzal z domova.
Po hodině konečně do tranzitu. Na místní security sice trochu váhají, co s řádně zapečetěnou slivovicí, co vezu z Prahy jako dárek, ale nakonec mi jí nechávají. Za security pak nejen já přemýšlím, jak se dostat dál, jsme uprostřed restaurace a nějak nemůžeme najít cestu ven, až po chvíli nám dochází, že jediná cesta vede přes nedaleký DF shop.

Odlet pořád za tři hodiny, tak jdu na pivo. Místní vrchní sice tvrdí, že neumí moc anglicky a posílá mně za kolegyní, ale když slyší, že po ní chci nějaké „typické belgické pivo“, hned se mně ujímá a vychvaluje kvality jakéhosi jejich moku.

Vlastně to byl docela příjemně strávený čas, nad půl litrem a když jsem ho dopil, byl čas přemístit se do neschengenské části jejich terminálu. Místní pasovačka sice trochu váhala, zda na českou občanku můžu do Anglie, ale nakonec si nechala poradit od svého kolegy. Jinak Charleroi na mně vážně dobrý dojem neudělalo, jako tranzitní low cost letiště to stačí, ale jinak nic moc.
Můj let do Manchesteru je předposlední toho dne. Odlet ve 21:40, zajišťuje ho letadlo z manchesterské báze. V devět už je na zemi. To už dobrá padesátka cestujících způsobně a po staroryanovsku čeká ve frontě. Se divím, že se jim na to lidi nevybodnou, vždyť od té doby, co O´Leary zrušil free seating, tohle postrádá smysl.
Já nás tam naopak plno, co čekáme na sedačkách, až se opravdu důsledně začne nastupovat. Nakonec je díky tomu nástup docela důstojný, rozhodně důstojnější, než v Praze.

Sedadlo tentokrát 12C, o nějakém přemístění nemůže být ani řeč, let je úplně plný. Pán vedle mě řeší s letuškou, zda v Manchesteru bude pasovka až po výdeji zavazadel nebo před ní, neboť v batohu, který pracovníci v gatu poslali do zavazadlového prostoru jako příliš velký, si nechal i pas.
Kolem mě pár typických Angličanů vracejících se z pivního výletu do Belgie, to si teda od nich myslím, než na sebe začnou mluvit francouzsky. Za mnou naopak se rychle dává do hovoru se svými spolucestujícími mladá dívka. Její angličtina je sice výborná, ale záhy mám podle přízvuku pocit, že to bude asi moje krajanka. Když začne vyprávět o „czech guys“, je mi jasné, že jsem se nemýlil.


9. 1. 2015 FR 3223, CRL-MAN
B 737-800, EI-DHC
21:40-22:05 (reálně 21:45-22:00)
LF 100%
Cesta na start byla strašně rychlá, ani jsem se nenadál a už jsme stoupali k obloze. Podle radaru na severozápad, přeletět kanál, před Londýnem odbočka na sever a záhy už jsme byli v Manchesteru. To jsem se ale dozvěděl až zpětně, v uličce a za úplné venkovní tmy jsem toho moc nevnímal. Tentokrát už bez turbulencí a ve skvělé náladě.

Protože jsem měl hlad, objednal jsem si za 5 Eur cheesburger, přinesli mi ho asi za 10 minut ve verzi „slož si sám,“ nakonec ale chutnal mnohem líp, než vypadal.
Vlastně i díky tomu uběhl celý ten let rychle a úderem desáté místního času jsme už sedali v Manchesteru. A ač přílet na čas, nebo dokonce s předstihem, žádné fanfáry se nekonaly. Že by je O´Leary v rámci prozákaznického přístupu zrušil?

Oukej, takže přílet o nějakých pět minut s předstihem, mám radost. Mezi manchesterským letištěm a centrem města jezdí několik železničních společností, většina spojů pak pokračuje někam dál, např. do Liverpoolu. Bohužel takhle večer se to sešlo, že zhruba mezi 22:00 a 22:29 jede pět vlaků a pak čtyřicet minut nic. Do centra jezdí i tramvaj a několik autobusových linek, ale cestovní doba oproti vlaku je víc jak dvojnásobná. Říkám si fajn, do té pauzy to určitě stihnu. Jenže záhy po té, co probíhám pasovou kontrolou, přichází studená sprcha v podobě směrové cedule, oznamující, že na „station“ je to 12 minut chůze. To mně docela drtí. Tak rychle z terminálu, venkem, kolem T 1, ze kterého jsem asi v září letěl do Prahy, velkým tubusem a pak výtahem dolů, to už je, dobrým hledám automat na lístky, nikde ho nevidím, tak k pokladně pro lístek, 4.20 liber a ve 22:23 tak chytám předposlední vlak před pauzou a celý udýchaný mám chuť poprosit vedle sedící německou rodinku o fotku.

Jestliže v září, ve stavu hodně podnapilém, jsem svůj hostel hledal asi tři čtvrtě hodiny, tentokrát to ani jednoduší být nemůže a to nejen proto, že jsem více méně střízlivý. Prostě před nádražím chytnout tu správnou silnici a pak jít rovnou za nosem, slovy jednoho z někdejších prezidentských kandidátů, „nesejít z cesty“.
Kolem Piccadilly Gardens, kolem toho kola, kde moje zítřejší společnice slavila Silvestra, městem, kde to žije a kde teploměr, i teď, v polovině ledna a ve tři čtvrtě na jedenáct večer, ukazuje 13 stupňů Celsia. Nakonec necelými třemi librami za dvě belgické rolky podpořím finančně strádající britské Tesco a úderem jedenácté už jsem v hotelu. Moje obavy, že tou dobou se do hotelu nedostanu, jsou mylné. Součástí hotelu je hospoda, jejíž výčep slouží jako recepce. Pokojík je malý a na záchod je to daleko, ale za ty prachy to stačí. Jen se těsněním oken se tu moc nepárali, je tu zima a doléhá sem hluk z ulice, ale únava a pořádná peřina mně velmi záhy odesílá do říše snů.

Sobota 10.1. 2015
Ráno jsem se probudil do chladničky.

A snídaně v ceně mi trochu zhořkla, když jsem přitom sledoval zprávy o tom, jak se francouzští četníci snaží dostihnout teroristy, co se kvůli karikaturám proroka Mohameda rozhodli vyvraždit celou redakci jistého časopisu.

Město, které včera žilo, se nyní teprve opatrně probouzelo do romantiky sobotního rána.

Sraz s kamarádkou v deset u knihovny, divila se, že mají tou dobou vůbec otevřeno. Tentokrát to nebylo jen o návštěvě hospody, měli jsme na sebe celý den. Že prý mně vezme někam do muzea, psala mi předtím. Co Vám budu povídat, jsem kulturní barbar, tohle mně vyděsilo. Spíš z legrace jsem navrhl dvě muzea, která by zajímala mně. Jedno dopravní, druhé u letiště. Kupodivu souhlasila. Vyrazili jsme na předměstí, do muzea místní MHD. Prý tam jezdí zelená tramvaj, jenže ouha, „due to engineering works“ žádná zelená nejede.
V místním infocentru, kam jsme se po menším bloudění dostali (protože místní směrové cedule jsou úplně na prd) nás nasměrovali na autobus. Nakonec jsme si řekli, že půjdem pěšky. Tak jsme šli, kolem nádraží Victoria, které dostává slušivý moderní kabát, nedaleko hostelu, kde jsem si řekl, že do podobného zařízení už nikdy nevkročím, za dost silného větru, tak silného, že jsem se bál, až nás to odfoukne.
V něčem, co bývali kdysi autobusové garáže, je vystavena celá historie manchesterské MHD, kterou až do roku 1992 psaly hlavně autobusy.

Jdem zpátky do města, fouká pořád víc, místy není ani slova slyšet. Další na řadě by měl být Runway visitors pak, na ten se obzvlášť těším. V centru už to žije, trávíme v něm i trochu čase, klobása ze stánku je prostě úžasná.

Na letiště jedeme vlakem. A to je komedie, přátelé. Z nástupiště číslo tři nás posílají pryč, že odtamtud na letiště nic nejede, ať jdem na nástupiště č. 9., jenže tam jiný zřízenec nás posílá zase zpátky na nástupiště číslo 3. Na třetí pokus už sedáme do správného vlaku, jen chytáme zastávkový spoj, ale kamarádce to nevadí. Konečně je klid a čas říct si zase věci, na které tenkrát v práci nebyl čas.
Z terminálu do Visitors parku jsou to čtyři kilometry, v létě asi krásná procházka, teď bychom radši vzali autobus. Jasně, jede asi za hodinu, v 15:16, ale park zavírá už ve čtyři, to nemá cenu. Kamarádce to nevadí, touží konečně si projet tramvajovou trať z letiště do města, jež byla otevřena loni na podzim a já proti tomu nic nenamítám.

Vlastně ani nesledujem okolí, jen si v klidu povídáme.
Linka z letiště nekončí úplně v centru, tak dvě, tři stanice před ním, musí se přestoupit. Přímo centrum prochází zatím jen jedna trať, ale staví se druhá, přes náměstí Exchange Square, až pak bude možno dojet tramvají až do centra, byť vlak bude pořád rychlejší.
Co dál? Jdem do hospody. Na jedno. Nebo vlastně na dvě. Já na dvě a půl, kamarádka na tři. Do téhle hospody jsme chtěli jít už na podzim, ale bylo plno. Teď nacházíme i místo k sezení. Skvělé pivo, skvělá atmosféra a bez cigaretového dýmu. Jen někteří naši kolegové měli tou dobou asi škytavku.

Už je skoro konec, využívám svou celodenní jízdenku na MHD (jež neplatí 24 hodin, ale jen do konce provozu toho dne) a jedu jí doprovodit na konečnou tramvaje do Altrinchamu.

Je tma a sedm večer, vracím se zpátky. Tramvaj má i wi-finu. Mé kroky míří k ruskému kolu na Piccadilly Gardens. Za devět liber, žádná fronta, v té tmě vyloženě vyhozené peníze.

Rychle pro večeři do Subwaye a pak do ledničky, pardon do hotelu. Setkání se povedlo, zítra volá Londýn.

Neděle 11.1. 2015
Heslo jedné z reklam v době mého dětství bylo „aroma Ti říká vstaň,“ mně však v tu neděli „vstaň“ říkala zima, protože sotva jsem se kolem páté ráno poprvé probudil, bylo mi jasné, že musím pryč. Ulice tou dobou byly, až na pár ještě spících bezdomovců, téměř liduprázdné a já už o půl šesté čekám na Piccadilly Gardens na autobus 43, co i touhle dobou každou půl hodinu jezdí na letiště.
Bohužel jsem tam přišel chvíli po té, co mi jeden spoj ujel, tak jsem v klidu ze svých zásob posnídal. Jen klasický doubledecker a já tak můžu říct, že krom taxiku a vlastních nohou jsem vyzkoušel všechny způsoby dopravy, jež se mezi manchesterským letištěm a centrem města nabízí.
Doba jízdy asi padesát minut, zastávky sice na znamení, ale občas i jen sto metrů od sebe. Hlavně průjezd arabskou čtvrtí, s názvy provozoven jako „Bar Al Jazeera“ byl docela zajímavý. Odolávám pokušení udělat tu fotku a tiše si užívám jízdy na letiště.
Na čtvrt hodinovou pěší túru na Terminál 3, odkud krom Ryanairu odlétá i British Airways, opět nějak nemám náladu, ale nedá se nic dělat, žádný shuttle bus v dohledu.

Hodinu a půl před odletem mám už za sebou průchod přes tou dobou liduprázdnou security a usazuji se v jedné z provozoven Costy Cofee, kde nad pravým anglickým čajem řeším po mailu nějaké pracovní záležitosti.
Postupně mi, k mému určitému zklamání, dochází, že ta A319 v barvách BA, kterou mám přímo před nosem, bude asi moje. Zklamání proto, že ještě týden byla plánovaná A321, kterou ještě neletěl. Posléze mi to smskou sděluje i Aleš.
Ale co, britský čaj mi zlepšuje náladu a já si to čekání vlastně užívám. Půl hodiny před odletem je ohlášeno číslo gatu a zároveň zahájen nástup. Dvě minuty po té už sedím na svém místě na sedadle 20F a silně oceňuju, že u BA si člověk své sedadlo ještě pořád může zdarma vybrat. Kéž by jim to vydrželo.


11.1. 2015 BA 1387, MAN-LHR
A319, G-EUOF
8:50-10:00 (reálně 8:50-9:40)
LF 80%
Je to moje premiéra s touhle společností a já si vychutnávám každou minutu. V letadle je trochu zima, ale to se rychle změní. Let je obsazen tak z 80%, tipuju, že většina cestujících v Londýně přestupuje, local pasangers budu asi jenom já a paní v uniformě letušky British Airways, co sedí na sedačce za mnou. Ještě pár smsek a vzhůru do oblak.

Video ze startu:
https://www.youtube.com/watch?v=06vvJcJ8Eak
Vlastně až po chvíli si uvědomuju, že jsou tu obrazovky a na nich puštěné Air Show a s informacemi o letu. Sotva jsme dosáhli letové hladiny cca 5800 metrů, už obrazovka hlásí, že do cíle je to jen dvě stě kilometrů. To si člověk uvědomí, jak je ten let krátký.

Nicméně, letadlem se záhy nese vůně dobrého jídla. Vedle nápojů je výběr ze dvou jídel, já volím něco, co vypadá docela hnusně, ale je to fakt dobrý. Jen to kafe se jim moc nepovedlo, je dost studený. Aleš mi před odletem radí, ať si dám gin s tonicem, že je to u BA klasika, já nějak nemám odvahu se na to zeptat.
Let by za normálních okolností trval asi sotva 30 minut, ale normální okolnosti na Heathrow evidentně nepanují, takže nad severozápadním Londýnem dobrých dvacet minut kroužíme, dokonce se mi daří udělat jednu fotku air to air.

Nakonec jdeme konečně na přistání a teprve teď začíná nejkrásnější část letu v podobě úžasného klesání nad Londýnem. Stadion Wembley, Tower Bridge, London Eye, Budova parlamentu, Buckinghamský palác, Hyde Park…takhle nějak jsem si to ve snu představoval.

Během samotného přistání a pojíždění po Heathrow pak vidím např. Concorde, A380 asi čtyř různých společností (BA, SQ, EK, QF), spoustu jumb, triplsedmiček, sedmšestsedmiček… Ó, jak já se v tu chvíli měl.

Video z přistání:
https://www.youtube.com/watch?v=Z4-1cLVr82k

Navzdory kroužení nad Londýnem jsme přiletěli „twenty minutes ahead the schedule“, proto musíme čekat 10 minut na volnou stojánku.

Letadlo opouštím jako poslední, vlastně ne, po mně jde ještě posádka, ale ta mně záhy předbíhá, zatímco já se snažím udělat ještě pár fotek toho tolik oslavovaného Terminálu 5.

Prý je to zázrak, já z něj však mnoho neviděl. Kupuju celodenní Travel Card a vzhůru (vlastně dolů) do metra. Mám tohle metro rád, byť je složitý jak formulář na daňové přiznání. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když jsem v sedmé třídě otevřel učebnici Angličtiny a poprvé uviděl mapu jeho sítě. Od té doby, kdykoliv jsem v Londýně, trávím snad více čau v podzemí, než na povrchu (byť vzhledem k tomu, že spousta úseků je tu nadzemních, je i tohle relativní).

O zastávku dál přistupuje mladý pár, přiletěli letadel Air Canada, kruhy pod očima dávají znát, že toho v letadle moc nenaspali. Chvíli zkouší bojovat a nad průvodcem Lonely Planet přemoct spánek, nakonec ale i oni podléhají.
Tak už jsem tam, na Green Park, Piccadilly Line měním za Jubillee a mířím do Greenwiche. Mým cílem je stanice North Greenwich. A tam? Jasně, lanovka.
Docela plno, teď v neděli dopoledne. Přímo ve vestibulu už je cosi jako prodej jízdenek, spíš však prodávaj nějaké rozšířené balíčky. Společně s davy lidí míříme k nástupní stanici lanovky. I bez směrových cedulí bych to našel, sloupy jsou zdaleka viditelné.
Lanovka se oficiálně jmenuje Emirate Air Line a kdo jí sponzoruje, je snad jasné. Formálně je součástí londýnské MHD, nachází se však ve „special fare zone.“ Fronta na lístky není dlouhá, zaměstnanci dopravce však aktivně vyhledávají držitele Oyster Card a posílají je k automatům, kde si mohou koupit jízdenku se slevou. Dotazem zjišťuju, že se to týká i držitelů Travel Card, takže nakonec za jednosměrnou jízdenku platím jen 3.40 liber.
A co Vám budu povídat, byly to snad nejlépe utracené peníze během tohoto výletu, hlavně výhled na zdejší O2 Arenu, stavěnou původně pod názvem Millenium Dome jako místo oslav příchodu nového milénia, stál za to. Vidět je i letiště London City, ale zrovna na něm nic nepřistávalo ani z něj nestartovalo.

Jsem zase na pevné zemi, rychle běžím na nejbližší stanici systému DLR. Co kromě lanovky přibylo v Londýně od mé poslední návštěvy? No jasně, olympijský areál! Takže DLRkem do Stradforu, protože mám hlad, tak ještě rychlá svačina a pak do Olympijského parku královny Alžběty.

Kolem se ještě staví, brzo na to říct, jestli po olympiádě tady zbude víc než jen pár nevyužitých stadiónů. Ten Olympijský v přestavbě, snad na něco menšího. A věž ArcelorMittal Orbit je až do 17. ledna zavřená.

Tak co? Tak nic. Skáču na první autobus a nechám se odvézt ke stanici metra Mile End.
„Vezměš si mě? (Potřebuju evropský pas),“ hlásá nápis na jedné ze zdí. „Vezmu (potřebuju prachy),“ skví se hned vedle odpověď.

District Line do stanice Monument, hned vedle Monumentu se staví kancelářská budova. To se mi na Londýnu líbí, člověk sem přijede po pár letech a město je téměř k nepoznání. Další kafe, nějaké úřadování, jednu stanici zpátky a pak, povinně si přejít Tower Bridge.

To už únava hlásí se o slovo a i času se nějak nedostává. Chtěl bych toho tolik vidět, ale místo toho přebíhám zpátky Temži a novými vozy metra na Circle Line se nechávám převézt na Liverpool Street.

V pět mi jede Easy Bus na Luton, no neberte to za 2 Eura. Jen to hledání je trochu detektivka, zastávka je o pár ulic dál. V půl pátý jí mám, v pět vyrážím.

Malý mikrobus, obsazen na 100%.
Půl hodiny popojíždění v zácpě, až si říkám, že příště pojedu radši vlakem, pak se to ale pořádně rozjede.
Už za úplné tmy, v 18:20, jsem na Lutonu, do odletu necelé tři hodiny.

O tomhle letišti se tady kdysi kdosi vyjadřoval velmi negativně, já však žádný velký problém nevidím. Po večeři do tranzitu, kde dodržují „tichý zákon“, v praxi to znamená, že hlášení jsou pouze v gatu, všechno ostatní se píše na obrazovky. Tady by se dobře spalo.
Náš let do Prahy je tentokrát předpředposlední. Člověk by skoro řekl, že dominujícím dopravcem je tu Wizzair, v jednu chvíli jsou tu dokonce tři letadla této společnosti vedle sebe.

Checkináři si s tím hlavu nelámou, všechna zavazadla jsou prostě „small“ a basta. Tentokrát to nevydržím a jdu si stoupnout do fronty, přeci jenom, když už je ten free seating, tak bych si rád sednul k oknu.

11.1. 2015 W6 2602, LTN-PRG
A320, HA-LWK
21:10-23:55 (reálně 21:40-0:05)
LF 95%

Do letadla jdu nakonec jeden z posledních, okno přesto beru. Jinak je téměř plno. Pár kluků přede mnou se trochu směje, když vedoucí kabiny oznamuje, že jí budou vzadu pomáhat kolegyně „Šárka a Marťa“, pak však smích střídá obdiv k fyzické kráse obou dam.
Odlet za úplné tmy trochu opožděn, podle slov kapitána prý proto, že „zavazadla nebyla připravena k naložení.“
Let trvá jen hodinu a půl a utíká neskutečně rychle.
„Kdo utratí minimálně 8 Eur za občerstvení, dostane 5 Eur slevu v palubním duty free,“ oznamují letušky a pánové přede mnou se na to chytaj. Krom jiného si odnáší hodinky. Pokud u Wizzairu opravdu existuje něco jako „dodržování plánu prodeje,“ tak na tomhle letu ho určitě splnily.
Pět minut po půl noci, po krásném přeletu Prahy, dosedáme na Ruzyň.
Za dvacet minut jsem už před halou a za dalších dvacet minut chytám autobus na Kladno.
Byl to krásný víkend, jež popřel Murphyho zákony. Bylo toho mnoho, co se během něj mohlo pokazit. Nepokazilo se ale vůbec nic.
Kompletní komentované fotoalbum je k dispozici zde: https://www.facebook.com/media/set/?set ... 2b21a7f768

Děkuji za pozornost.

Petře, opet hezky trip report. Jsem rad, ze vsechno dopadlo dobre a ze nebylo zadne zpozdeni. Paradni vylet, ktery urcite stal za to. MAN je hezke letiste a LHR o to vice, kde je porad na co koukat. Rad jsem pomohl.

alesesl píše:Petře, opet hezky trip report. Jsem rad, ze vsechno dopadlo dobre a ze nebylo zadne zpozdeni. Paradni vylet, ktery urcite stal za to. MAN je hezke letiste a LHR o to vice, kde je porad na co koukat. Rad jsem pomohl.

Díky moc, hlavně za pomoc a logistickou podporu během celé cesty. A na LHR to byla fakt nádhera.

Bylo toho mnoho, co se během něj mohlo pokazit. Nepokazilo se ale vůbec nic.

To se mi líbí

Moc pěkný report, jako vždy.

Přesně to se mi na Londýnu taky líbí, při každé návštěvě je tam něco novýho. Rozhodně moje nejoblíbenější evropské město. Ta Emirátí lanovka se mi vždycky vyhnula (přesněji jsem se vždycky vyhnul já jí), ale teď v únoru už si jí ujít nenechám!

Ten EasyBus je pro mě dost utrpení, ale je pravda, že za 2 libry se velmi těžko odolává. Nicméně s ním mám opakovanou špatnou zkušenost. Odhlédnu-li od nepohodlnosti mikrobusu, zatím ani jedna moje cesta s EasyBusem (celkem jich bylo šest, v různé denní doby, od hlavní odpolední špičky až po jízdu ve 4 ráno) nebyla bez zpoždění a když říkám zpoždění, tak tím myslím víc jak půl hodiny. Na Baker Street jsem dokonce jednou na svůj spoj, který měl jet 17:25 čekal do 18:40. Ale ta cena...

Jinak na LTN jsem si tady před rokem a půl stěžoval já. Tehdy jsem ještě nebyl příliš zkušený a nevěděl, že tak vypadá většina britských letišť. Já prostě nemám rád ten styl jedné velké čekárny v tranzitu s tím, že číslo gatu se zobrazí až na poslední chvíli. A ty ponuré, úzké a sklepní chodby, v nichž jsou gaty umístěny. No ale je fakt, že na Lutonu jsem byl večer, přičemž noc před tím jsem nespal, takže to asi dost ovlivnilo mé pocity z tohoto letiště

Jo, jo, Londýn je i moje srdcovka, poprvé jsem tam byl v roce 1999 a od té doby x-krát. Plno staveb (prodloužení metra Jubilee Line, Milenium Dome...) se tenkrát teprve stavělo, jiné ještě ani to ne. Je fantazie vidět, jak se to město mění.

O té Emirátí lanovce jsem se dozvěděl z nějakého trip reportu tady, rozhodně to stojí za to.

Popojíždějící EasyBus v londýnské zácpě je fakt utrpení, ale jak jsi říkal, za ty 2 libry se to dá. Navíc teď jsem měl tolik času, že jsem nějaké zpoždění neřešil. Nicméně příště na Luton asi fakt tím vlakem.

K tomu Lutonu, je fakt, že k v té hlavní čekárně nebylo hnutí, ale stačilo popojít kousek dál a tam liduprázdno. Ty gaty byly ohlašovaný necelou hodinu předem (+-), to se celkem dá. Druhá věc je, že při nějakým zpožděním tam čekat a pořád koukat na obrazovku, je docela humus.
Já měl zase negativní zkušenost z Manchestrem loni na podzim, ale to jsem tam byl unavený a s kocovinou. Teď to tam bylo naopak naprosto v poho, takže on asi momentální osobní stav člověka dost ovlivňuje, jak to letiště vnímá.

No ono s tim vlakem to neni tak zhave. primo az na letiste nejede, ale konci na Luton Airport Parkway a odsud jezdi bus na letiste. Cela cesta trva 55 min a stoji to 15,50 GBP coz pri cene skoro 38 CZK/GBP neni levna zalezitost. Kdyz mam moznost 2 GBP koupit bus, ktery nekde stoji v zacpe, tak bych to i prezil. Nektere spoje nyni nejezdi mini busy, ale normalne bus National express. JInak mam 3 zkusenosti s timto busem a vsechny vice mene pozitivni. Jednou jsem dokoncel jel i drivejsim spojem, nez jsem mel jet, protoze meli volno. Po druhy to bylo uplne narvany a taky nejakych 30 min zpozdeni a po 3. jsem mel 2 sedacku pro sebe. Takze za ty prachy se to da pretrpet.
Jinak pokud nemusim, tak na LTN neletim. Letiste s nej dopravou do centra zatim povazuji LGW, LHR, LCY. ze STN a SEN zatim zkusenosti nemam.

Těch 15.50 to stojí asi jen v pracovní dny, o víkendu to hází cenu 12.40. Navíc většina spojů jsou o něco rychlejší než těch 55 min, nejrychlejší, co jsem našel, to i s tím přestupem dává za 37 minut.
Nicméně pořád je ten cenový rozdíl mezi Easy Busem za 2 libry nebo za vlakem za minimálně šestinásobek dost propastný a ten vlak přístě vyzkouším jen čistě pro srovnání.
Ten National Expres pro ně jezdí tu druhou linii, od Victorie přes Baker Street a když jsme to řešili, tak byl o něco málo dražší, ale je o libru či dvě.

Díky za inspiraci zajímavým routingem od Alesesl a Lkprakovi za jeho takové příjemně lidské pojetí.
Na CRL jsem asi před 4 lety dokonce absolvoval noc na zemi v odbavovací hale a taky se mi tam nelíbilo. Hlavně když (asi schválně) nechali ve 4 ráno první letadlo koupáků k moři odbavovat na přepážce nejblíže spícím cestovatelům

pavelkja píše:Díky za inspiraci zajímavým routingem od Alesesl a Lkprakovi za jeho takové příjemně lidské pojetí.
Na CRL jsem asi před 4 lety dokonce absolvoval noc na zemi v odbavovací hale a taky se mi tam nelíbilo. Hlavně když (asi schválně) nechali ve 4 ráno první letadlo koupáků k moři odbavovat na přepážce nejblíže spícím cestovatelům

Děkuji za přečtení a za pochvalu. Jo, na zajímavý routing je Aleš mistr. I z původně tuctového výletu dokáže udělat něco víc.

Na CRL si ze svého výletu v červenci 2009 pamatuju jako na bezproblémové letiště, takovou "belgickou variaci na nízkonákladové téma." Jenže od té doby jsem podobných letišť navštívil spoustu a člověk může srovnávat. A hlavně tím vstupem do tranzitu až tři hodiny před odletem mně dostaly. Ale málo platné, Ryan odtud létá do celé řady zajímavých destinací a tak je možné, že se tam objevím zase dřív než za 5 a půl roku.

Moc pěkný TR a velice krásné fotky při přiblížení na LHR, opravdu jedny z nejhezčích co jsem viděl

panam707 píše:Moc pěkný TR a velice krásné fotky při přiblížení na LHR, opravdu jedny z nejhezčích co jsem viděl

Děkuju za pochvalu. U těch fotek nevím, na některých z nich je vidět, že okno bylo vyloženě špinavý, ale jsem rád, že se to někomu líbí. Ale bylo fajn vidět ty místa nejdřív z výšky a pak si je (skoro) všechny i projít.

Já děkuji za krásnou podívanou. V Londýně jsem byl letecky cca 20x a na tuto podívanou stále čekám.... (lety na Luton nebo nízká oblačnost a v době ČSA na LHR přiblížení za tmy).
Krásné počasí a krásné fotky. Ještě jednou díky opravdu mě tyto fotky velice potěšily.