Fórum Airways.cz

Varování úvodem
Tento TR bude o výletu do Záhřebu, který jsem, z důvodů popsaných níže, podniknul cestou tam autobusem a cestou zpátky velmi starým strojem jedné neobvyklé letecké společnosti. Přišlo mi zbytečné omezit TR jen na popis tohoto letu, neboť Záhřeb samotný se tu moc často neobjevuje a i cesta autobusem mi přinesla určité zkušenosti, jež by pro ostatní cestovatele mohly být zajímavé. Proto na případné kritiky, že tento TR není zas tak moc o létání dopředu odpovídám: „Já jsem Vás varoval.“

Jak se to všechno semlelo
Jeden můj kamarád v nějaké soutěži, o které toho moc nevím, vyhrál zpáteční letenku s virtuální leteckou společností Air Croatia z Prahy do Záhřebu. Bohužel tentýž kamarád si nějakou dobu předtím zlomil nohu a to takovým způsobem, že se z něj stal dočasný invalida a tuto letenku nemohl využít. Hledal proto někoho, kdo by jí využil. A našel mně. Odlet ve čtvrtek 2.4. jsem sice z důvodu pracovního zaneprázdnění využít nemohl, naštěstí ale tato letenka šla vystavit i v jednosměrné verzi, takže než jsem se nadál, přistála mi v mailu letenka ze Záhřebu do Prahy, vystavená na neděli 5. 4. 2015. Protože s tímto výletem můj rozpočet nepočítal, hledal jsem možnosti, jak nejlevněji se do Záhřebu dostat. Nakonec vyhrála varianta využít za 500 korun autobus operátora Eurolines do Budapešti, tam přespat a dalšího dne autobusem stejného operátora, asi za 350 Kč, pokračovat do Záhřebu. Nocleh jsem si pak na radu mého kamaráda Aleše zajistil v levném hostelu tři stanice metrem od budapešťského autobusového nádraží a mohlo se vyrazit.

Bussines class do Budapešti
Eurolines vypravuje mezi Prahou a Budapeští autobusy ve verzi „bussines class“, což v jeho podání znamená více místa mezi sedačkami, volná wifi, voda pro každého, lepší sedačky, volný výběr novin a časopisů a samozřejmě toaleta za jízdy. Jak by své služby měla nazývat jejich žlutá konkurence (která měla mimochodem ten den mezi Prahou a Budapeští zcela vyprodáno), jež krom toho všeho nabízí i stevardku, teplé nápoje podle vlastního výběru a v Praze i cosi jako bussines salónek, nechci ani domýšlet.
Nicméně, úderem 15. hodiny odpolední v pátek 3.4. náš slušně zaplněný autobus vyrazil.
První komplikace v podobě dopravní zácpy se objevila už na Chodově, to horší teprve mělo přijít. Aby se vyhnuli nehodě na dálnici, sjeli řidiči u Mirošovic z dé jedničky a udělali si zajížďku přes Benešov a Vlašim a ve finále jsme do Brna dorazili s hodinovým zpožděním. Při představě, jak se původně plánovaných 5 hodin na spánek v Budapešti smrskává, se mi dělalo poněkud špatně. Nicméně už cestou do Bratislavy řidiči dvacet minut stáhli a do Budapešti pak i ten zbytek, takže z cesty mám nakonec dobrý pocit, i když tu wi-fi mohli teda zapnout dřív než až v Brně.

Noc v Budapešti
Musím říct, že hostel mi Aleš vybral dobře. Tři stanice metrem po „modré“ lince M3, kde jakoby se zastavil čas a třeba ve vlacích metra nejsou původní z doby výstavby v 80. letech minulého snad jen držadla a pak kousek po hlavní ulici směrem k Dunaji, správně zabočit a pak už jen na jedněch dveřích hledám cedulku na „Urban Life Guesthouse.“


Je 23:00, před půl hodinou jsem vystoupil z autobusu a to jsem si ještě cestou stihl dát večeři v podobě kebabu. Následně přichází i mladá zaměstnankyně hostelu, za čtvrt hodiny už odchrupuju v příjemně zařízeném hostelovém pokojíku.
Po pěti hodinách intenzivního spánku mně můj biologický budík budí asi o sedm minut dříve, než by to udělal budík v telefonu. Být zvyklý spát kvůli psům jen pár hodin v kuse, má občas něco do sebe. Tentokrát mi cesta na autobusák trvá sotva čtvrt hodinu, hlavně proto, žena metro nemusím čekat dlouho. Ve výsledku je mi časová rezerva, kterou jsem si dal, na nic a na autobusáku čekám skoro hodinu. Chvíli přemýšlím, zda si nemám udělat ještě krátkou vycházku po městě, ale záhy na to rezignuju. V 6:15 už sedím v autobuse a užívám si pohledu na probouzející se město z jeho oken.


Komedie na hranicích
Tenhle autobus má namířeno přes Záhřeb a Lublaň do italského Udine a na svou trasu se vydává třikrát týdně (vždy v úterý, ve čtvrtek a v sobotu). A jestliže včera na lince z Prahy do Budapešti byli cestující pěkným mixem evropských národů, tak tady je to směs doslova celosvětová. Já sám jsem identifikoval mezi cestujícími občany nejméně deseti států, poměrně hodně z nich pak pocházelo z Asie (Taiwan, Japonsko, Jižní Korea..).
Díky tomu pak pohraniční kontrola na maďarsko-chorvatských hranicích zabrala spoustu času, dokonce mnohem dýl, než bylo plánováno. Během ní jsme museli dvakrát vystoupit z autobusu a protože jeden z tureckých spolucestujících neměl v pořádku doklady, musel ho řidič odvézt zpátky do maďarského vnitrozemí, zatímco my ostatní jsme čekali venku, kde byla na duben docela zima.

Zbytek cesty po teprve před pár lety otevřené dálnici už byl v pohodě, nicméně řidičům se nepodařilo napodobit včerejší heroický výkon svých českých kolegů a tak jsme do Záhřebu dojeli sice v pravé poledne, ale se tři čtvrtě hodinovým zpožděním.
Záhřeb – Dolní město
Původní záměr byl dojít si jen někam na oběd a na pivo a pak se zacheckovat v hostelu, ale já prostě nejsem typ člověka, který by sám trávil dlouhé chvíle v hospodě, takže to tak nějak vyplynulo, že z hledání nějaké restaurace, kdy bych se mohl najíst, se stala regulérní prohlídka města.
Nakoupil jsem si za 30 Kun celodenní jízdenku na místní MHD a pak se přesunul dvě stanice k místnímu hlavnímu nádraží, na které plynuje navazuje náměstí krále Tomislava i s jeho sochou. A pak jsem šel, tak nějak za nosem, kolem Art Pavilónu, místní „Akademija znanosti i umjetnosti", až jsem, za setrvalého deště, došel na rušné náměstí Josepha Jelačica, jež je takovým předělem mezi Dolním a Horním městem. Tady už jsem na nějaké hledání restaurace, kde bych se mohl naobědvat, zcela rezignoval a místo toho si zašel do jednoho z fast foodů na svačinku.
S plným břichem to chtělo něco na odlehčení, tak jsem skočil do jedné z tramvají a nechal se jí odvézt severně od centra na zastávku Mihaljevac. Tady sice síť nekončí, ale kdo chce dál, musí si přestoupit. Stará dobrá česká „té trojka“ tady na lince č. 15 pokračuje ještě pět stanic dál do kopců, vlastně ne po silnici, ale po vlastním tělese, nenápadně mezi domy, jež jsou sice trochu zašlé, ale lidé v nich bydlící chudobou rozhodně netrpí.
Cestou mně pak zaskočila starší paní. Co si po mně chtěla, já jí „rukama noha“ vysvětlil, že jí nerozumím, že jsem jen turista, ona se mně zeptala, zda mluvím anglicky a po mém přitakání na mně plynulou a bezchybnou angličtinou vypálila, jestli bych jí nepomohl s taškou. (Samozřejmě, že pomohl).
Být trochu hezčí počasí, asi bych šel z konečné ještě kousek pěšky, takhle jsem hned tou samou tramvají jel zpátky. Chvíli na to už jsem byl zase na náměstí Josepha Jelačia. Už před tím v tramvaji jsem si všimnul, že v plánku města, který jsem si vyzvednul na autobusovém nádraží hned po příjezdu, jsou vyznačené dvě pěší trasy, jedna Dolním a jedna Horním městem a já, aniž by to byl nějaký záměr, jsem cestou z nádraží absolvoval půlku té Dolním městem. Tak nebylo co řešit, ten okruh jsem se rozhodl dokončit. Co na tom že venku leje jako z konve?
Takže Masarykovou ulicí, kolem místního národního divadla i archivu, až jsem došel k botanické zahradě, kde jsem si počkal na tramvaj a nechal se odvézt k mému hostelu.

Malá odbočka – Palmers Lodge
V úterý 27. 10. 2007 jsem, unaven po několikadenním putování Velkou Británií, vystoupil z londýnského metra ve stanici Swiss Cottage a za pár chvil jsem se zamiloval. Těžko říci proč jsem před tím vybral právě tento hostel, ale byla to šťastná volba. Viktoriánská budova, ve které se kdysi pekly sušenky, později citlivě přestavěná na hostel, si mně získala od první chvíle, co jsem do ní vstoupil. Úžasná atmosféra, milý personál a ten pocit, že nespím v ledajakém hostelu, to se prostě nedá popsat. Přespal jsem tam tenkrát jen jednu noc, ale bylo mi jasné, že se sem musím vrátit. Stalo se asi o rok později, to jsem zde strávil rovnou celý týden. Později jsem zjistil, že si otevřeli ještě jednu pobočku v Londýně a hlavně jednu v Záhřebu. Když jsem se to dozvěděl, umínil jsem se, že až se někdy dostanu do Záhřebu, budu spát právě tady. Stalo se, 4. 4. 2015. Menší než londýnský originál, ale atmosféra stejná. Za nějakých 379 korun na noc, to nemělo chybu. Jsem rád, že jsem si tenhle sen mohl splnit.

Záhřeb – Horní město
Takže po krátké pauze u Palmersů vyrážím zase do města, tentokrát do toho Horního. Protože venku už celkem slušně prší, skáču do první tramvaje, kterou potkávám a nechávám se odvézt opět na náměstí Josepha Jelačica. O pár ulic nacházím krátkou lanovku Uspinčaja, jež je jedním ze symbolů města, její praktické využití je ale minimální, v podstatě člověku ušetří jen pár desítek schodů. Video z jízdy zde: https://www.youtube.com/watch?v=n2rLMICDRzg
Hned nahoře nad lanovkou je věž Lotrščak.
Jelikož vstupné se nedalo platit kartou a já už neměl téměř žádnou hotovost, musel jsem jí pohrdnout. Ale co, deštěm vyprázdněnými ulicemi podle trasy vyznačené v mapě jdu dál, doslova se kochám střechou kostela Sv. Marka, přemýšlím, zda nezajít na jedno (nezašel jsem) a pak na delší čas kotvím u katedrály, dokonce si v místním konzumu, kde lze platit kartou, dávám jako svačinku nějaké chorvatské pečivo, abych zase nebyl někým (právem) nařčen, že opomíjím tuto stránku turistiky.


V katedrále jakoby se schovali všichni ti turisté, kterým se nechtělo moknout, já jsem tu chvíli s nimi, pak si fotím velká velikonočními vajíčka na náměstí před katedrálou a vůbec, užívám si tohle město, jeho krásnou historickou tvář.


Jsem zpátky na náměstí Josepha Jelačica, chodit se mi už nechce. Zas rychle skáču do tramvaje a nechávám se jí odvézt kamsi na předměstí. Záhřebská tramvajová síť se mi líbí, co do délky dosahuje asi poloviny té pražské, ale jakmile to jde, tramvaj používá vlastní těleso a tak je jízda celkem svižná. Za to já, jakmile se posadím, okamžitě usínám, těch pár hodiny spánku udělalo své a tak mně málem na konečné budí tramvaják.
Večer si ještě dojdu pro pizzu do Billy a v hostelové kuchyňce si jí připravuju. Užívám si tu část té hostelové kultury, která se mi líbí. Otevřít si pivko a koukat na ostatní. Užívat si té mezinárodní pospolitosti. Možnost popovídat si s lidmi z celého světa, dozvědět se i něco nového, cestovat sám, ale vlastně nebýt sám.
Bohužel hostelová kultura má i svou odvrácenou tvář, především v podobě občas chrápajících spolubydlících a proto se takovému hromadnému spaní zároveň už snažím vyhýbat, nebo alespoň najít nějaký kompromis, jako třeba nedávno v Lotyšsku (a v blízké budoucnosti v Gruzii a Turecku), kde jsem sice spal v hostelu, ale v o něco dražším miniaturním jednolůžkovém pokoji.

Sarajevským rychlíkem na letiště
Ok, tak probudil jsem se v neděli (docela vyspalý musím říct) a nadešel den, kdy poprvé poletím zadarmo. Trochu jsem se bál, zda tedy vůbec poletím. Projektu Air Croatia snad nikdo nedával příliš šancí a když večer předtím Aleš na netu zjistil, že tahle společnost zrušila druhý let, který měla ten den letět (do Budapešti), už jsem téměř hledal nějaké levné spojení domů. Ale co, kdo neriskuje nevyhrá.
Na letiště v Záhřebu jsem se nakonec vydal vlakem. Přímo k hale jezdí autobus asi za 30 kun, klasická MHD k terminálu nezajíždí, ale jedna z jejich linek (268 myslím) staví asi kilometr a půl od něj. Jízdenka na tenhle autobus stojí 20 kun, ale nejlevnější variantou se ukázalo využít za 11,70 vlak do Velké Gorice a pak jít od nádraží asi tři kilometry pěšky.
Jenže ouvej. Odlet ve 12:00, jeden vlak jede po šesté ráno, další po deváté, tím dalším, který jede až někdy v jedenáct, bych to už nestíhal. Tak volím zlatou střední cestu a celkem zírám, když zjišťuju, že je to rychlík ze Záhřebu do Sarajeva.
Záhřebský „glavni kolodvor“ vypadá celkem udržovaně, jen malinko opuštěně.
Ale to hlavní mně ještě čeká. Krátce před devátou hodinou posunovací lokomotiva přistavuje soupravu vlaku. Jsou to tři vozy bosensko-hercegovinských železnic (jeden vůz 1. třídy a dva 2. třídy), jeden z nich ještě na rychlo opouští rodinka bezdomovců (včetně dětí, bohužel) a ještě než tam pustí cestující, všechny tři vagóny důkladně vycídí uklízečky. Jestliže včerejší cesta metrem v Budapešti byla návratem v čase o 20 let zpátky, tak tady by to bylo ještě o víc. Všechno takové zašlé, ušmudlané. Jeden z těch vozů byl tedy o něco málo lepší, však se taky do něj se vrhlo asi tak 80% cestujících.


Během těch dvanácti minut jízdy do Velké Gorice jsem si říkal, zda bych to těch osm nebo kolik hodin do Sarajeva vydržel, ale asi ano.
Ve Velké Gorici jsem vystoupil úplně sám a připadal jsem si naprosto ztracen. Tam, kde měla být silnice, byla jen polní cesta, tam kde jsem čekal přejezd přes trať, byl nově vybudovaný most. To si člověk v tu chvíli nadává, že do toho šel. A teď zpětně si říkám, že jsem asi pěkný jouda, když ani neumím číst z mapy.


Ale jo, trvalo to jen chvíli, než jsem se zase našel, přejít trať, najít tu správnou silnici a za chvíli mi už přistávající letadlo společnosti Germanwings ukazovalo, že jdu správně.

Zračna Luka Zagreb
Na letišti jsem chvíli po desáté, let do Prahy odbavuje hned první přepážka, na kterou narážím. S úsměvem hážu svůj malý batoh na pás, ať se taky proletí a hlavně ať nepřijdu o tu láhev rakije, co jsem koupil kamarádce. Později si říkám, že jestli se batoh ztratí, tak jsem pěkně v pr…, protože jsem tam nechal i klíče od práce.

Odbavenej jako pátej, na palubce číslo 1F, na vlastní žádost. V hale celkem klid, wi-fi prvních patnáct minut zdarma.

Většinu cestujících tvoří Ti, co odtud poletí s BA do Londýna, security v pohodě. Co mně ale celkem dožírá, je vynucený průchod přes duty free shop. V Evropě už celkem normálka, ale tady vychytali do extrému. Po projití tím obchodem už není nikde žádný záchod, chce-li se jít člověk vyč...t, musí zase zpátky před ten obchod.
Aleš tipoval, že v letadle se mnou pletí dalších čtrnáct lidí, já si říkal, že když ty letenky dávaj zadarmo, tak by to mohlo být i plné (plné neplatících cestujících jako já). Víte, kolik nás nakonec bylo? Dozvíte se v další kapitole.

Atrkem domů
5. 4. 2015; J7 8423 ZAG-PRG
ATR 42, OY-CHT
12:00-13:10 (reálně 12:00-13:20)
LF: 14,6%

Sedm, bylo nás sedm! Tři anglicky mluvící mladíci (z nichž jeden letěl poprvé v životě, jak se záhy svěřil letušce), mladý pár, evidentně často letící muž středních let a já. V téhle sestavě jeli jsme autobusem kolem A320 a DHC-400 Croatia Airlines i kolem Fokkeru 100 společnosti Trade Air, až jsme zakotvili u 27 let starého Atrka společnosti…no to je trochu složitější, raději ocituju zprávu od sousedů z planes.cz: "Posádky holandského ATR42 (společnosti Denim Air) s dánskou registrací na lety chorvatského virtuálního leteckého dopravce zajišťuje španělská společnost Aeronova."
Už je Vám to jasné?
Takže, letadlo nevypadlo tak staře, letuška byla docela milá (a asi stejně stará/mladá jako to letadlo) a moje sedadlo 1F bylo (jak je u některých Atrek obvyklé) proti směru letu. To by až zase tak nevadilo, kdyby si ti anglicky mluvící mladíci nevyžádali na check-inu místa hned vedle.

Mačkat se v úplně prázdném letadle se mi moc nechtělo, tak jsem se přesunul do druhé řady a odtud sledoval start (viz zde: https://www.youtube.com/watch?v=Bg9J2JbJzm4).

Musím říct, že jsem z toho neměl dobrý pocit. Viděl jsem sice vrtuli, ale letadlo se tak nějak divně naklánělo a vibrovalo, prostě, necítil jsem se tam dobře a chvíli po startu (a ke zděšení letušky ještě dříve, než kapitán letadla vydal pokyn k odepnutí pásu) jsem se přesunul do zadních řad, kde jsem se cítil lépe.

Celkově jsem z toho letu začínal mít lepší pocit a po očku jsem sledoval jedinou letušku na letu, jak cosi kuchtí vzadu. Tajně jsem doufal, že kuchtí něco dobrého. No, ukuchtila kafe, jenže pro sebe a piloty, nám přinesla kelímek s obyčejnou vodou. Byl jsem z toho tak nadšený, že jsem ho omylem vylil skoro celý na podlahu a po zbytek letu řešil, zda jsem tím nějak nepoškodil letadlo a zda se k tomu nemám letušce přiznat. Jako správný chlap a hrdina, jsem se k tomu nakonec přiznal, ale až při výstupu z letadla.
Let pak probíhal vesměs nad mraky a ve výšce asi pět tisíc metrů. Nedlouho před přistáním nám letuška nabídla další kelímek s vodou (ó, jak šlechetné) a asi po hodině letu jsme se začali snášet nad českou kotlinu.
Ještě uviděl jsem Beroun, Kladno, budovaný sklad Amazonu a pak už jsme dosedli na Ruzyň.

A já asi za dvacet minut vyskočil radostí, můj batoh neztratili.
Byl to zajímavý a především nečekaný výlet. Za jeho umožnění bych chtěl poděkovat Lukášovi (nechci tu psát jeho nick, třeba se k tomu přihlásí sám) a za četné odborné rady pak Alešovi. A Vám všem ostatním děkuji za pozornost.

TP perfektní, čtení parádní, rozdíl mezi 1.a 2. Třídou velmi povedený

Opet vyborny TR Petre. Jsem rad, ze jsem ti mohl trosku pomoci pri planovani. Letenka zdarma je ta nejlepsi letenka. Jsem rad, ze jsi si uzil tento vylet. Nebyt zrovna mimo Prahu ten vikend, tak letim s tebou. Fotky Zahrebu vypadaji skvele. Urcite me navnadily, abych toto mesto nekdy navstivil.

panam707 píše:TP perfektní, čtení parádní, rozdíl mezi 1.a 2. Třídou velmi povedený

Jo, jo, paradoxní bylo, že jsem tam v první fázi vlezl ještě dřív než uklízečky a prošel si to a ten vůz 1. třídy vyloženě smrděl, evidentně v důsledku předchozího noclehu bezdomovců. Škoda, že se mi nepodařilo vyfotit interiér toho posledního vagónu. Ten byl o něco málo lepší. Když o tom tak přemýšlím, tak na stavu všech vagónů se asi dost podepsal fakt, že minimálně v části z nich se pořád může kouřit.

alesesl píše:Opet vyborny TR Petre. Jsem rad, ze jsem ti mohl trosku pomoci pri planovani. Letenka zdarma je ta nejlepsi letenka. Jsem rad, ze jsi si uzil tento vylet. Nebyt zrovna mimo Prahu ten vikend, tak letim s tebou. Fotky Zahrebu vypadaji skvele. Urcite me navnadily, abych toto mesto nekdy navstivil.

"Trošku pomoct...", nebuď skromný, vždyť jsi mi to naplánoval skoro komplet. Jen ten hostel v Záhřebu jsem si vybral sám a to nemluvím o tom, že jsi působil jako prostředník při vystavování té letenky zdarma. Takže velké dík.

Jinak ano, škoda, na tomhle výletu by se společník hodil. Ale co, podniknem spolu něco jindy.

Ten Záhřeb mně taky překvapil, nic moc jsem od toho nečekal a byl jím jsem velmi příjemně překvapen, takže se ani nedivím, v hostelu se mnou spali lidé snad z celého světa (zcela konkrétně jsem se tam potkal s partou mladých Malajců.)

Kamarade, asi ostanes jedinym clenom tohoto fora, ktory sa s Air Croatia odviezol. Od stvrtka zastavili lietanie - zatial prozatim. Ale velke sance tomu nedavam, ze znova zacnu

http://www.austrianaviation.net/news-in ... boden.html

V kazdom pripade drzis standard TR velmi vysoko, skvele citanie

Tony Smoke píše:Kamarade, asi ostanes jedinym clenom tohoto fora, ktory sa s Air Croatia odviezol. Od stvrtka zastavili lietanie - zatial prozatim. Ale velke sance tomu nedavam, ze znova zacnu

http://www.austrianaviation.net/news-in ... boden.html

V kazdom pripade drzis standard TR velmi vysoko, skvele citanie

Ano, už to asi tak bude. Já si vůbec nebyl jistý, jestli vůbec poletím, to, že zastavili lety až víc jak 14 dní po mém návratu, je mnohem lepší výsledek, než jsem vůbec čekal.

Každopádně děkuji za pochvalu a pokusím se dalším trip reportem nezklamat.

Teda opravdu jsi měl štěstí, že ses s nimi stačil proletět, to je pěkný zářez na pažbě!

Ten Záhřeb vypadá docela pěkně, ale víc mě láká Sarajevo, kam se díky nabízené kapacitě ČSA konečně v červnu podívám.

A tyhle nečekané výlety jsou nejlepší! Těším se na další report.

Airbus380 píše:Teda opravdu jsi měl štěstí, že ses s nimi stačil proletět, to je pěkný zářez na pažbě!

Ten Záhřeb vypadá docela pěkně, ale víc mě láká Sarajevo, kam se díky nabízené kapacitě ČSA konečně v červnu podívám.

A tyhle nečekané výlety jsou nejlepší! Těším se na další report.

Byl to opravdu nečekaný výlet, ale stál za to. Jen domů jsem pak přijel hodně unavený. Další TR bude snad už brzy, respektive za nějakých deset dnů vyrážím na výlet, ze kterého pak ten TR sepíšu.