Nečekaný výlet do Záhřebu (autobusem tam, Atrkem zpátky)
Napsal: 19. 04. 2015, 11:23
Varování úvodem
Tento TR bude o výletu do Záhřebu, který jsem, z důvodů popsaných níže, podniknul cestou tam autobusem a cestou zpátky velmi starým strojem jedné neobvyklé letecké společnosti. Přišlo mi zbytečné omezit TR jen na popis tohoto letu, neboť Záhřeb samotný se tu moc často neobjevuje a i cesta autobusem mi přinesla určité zkušenosti, jež by pro ostatní cestovatele mohly být zajímavé. Proto na případné kritiky, že tento TR není zas tak moc o létání dopředu odpovídám: „Já jsem Vás varoval.“
Jak se to všechno semlelo
Jeden můj kamarád v nějaké soutěži, o které toho moc nevím, vyhrál zpáteční letenku s virtuální leteckou společností Air Croatia z Prahy do Záhřebu. Bohužel tentýž kamarád si nějakou dobu předtím zlomil nohu a to takovým způsobem, že se z něj stal dočasný invalida a tuto letenku nemohl využít. Hledal proto někoho, kdo by jí využil. A našel mně. Odlet ve čtvrtek 2.4. jsem sice z důvodu pracovního zaneprázdnění využít nemohl, naštěstí ale tato letenka šla vystavit i v jednosměrné verzi, takže než jsem se nadál, přistála mi v mailu letenka ze Záhřebu do Prahy, vystavená na neděli 5. 4. 2015. Protože s tímto výletem můj rozpočet nepočítal, hledal jsem možnosti, jak nejlevněji se do Záhřebu dostat. Nakonec vyhrála varianta využít za 500 korun autobus operátora Eurolines do Budapešti, tam přespat a dalšího dne autobusem stejného operátora, asi za 350 Kč, pokračovat do Záhřebu. Nocleh jsem si pak na radu mého kamaráda Aleše zajistil v levném hostelu tři stanice metrem od budapešťského autobusového nádraží a mohlo se vyrazit.
Bussines class do Budapešti
Eurolines vypravuje mezi Prahou a Budapeští autobusy ve verzi „bussines class“, což v jeho podání znamená více místa mezi sedačkami, volná wifi, voda pro každého, lepší sedačky, volný výběr novin a časopisů a samozřejmě toaleta za jízdy. Jak by své služby měla nazývat jejich žlutá konkurence (která měla mimochodem ten den mezi Prahou a Budapeští zcela vyprodáno), jež krom toho všeho nabízí i stevardku, teplé nápoje podle vlastního výběru a v Praze i cosi jako bussines salónek, nechci ani domýšlet.
Nicméně, úderem 15. hodiny odpolední v pátek 3.4. náš slušně zaplněný autobus vyrazil.
První komplikace v podobě dopravní zácpy se objevila už na Chodově, to horší teprve mělo přijít. Aby se vyhnuli nehodě na dálnici, sjeli řidiči u Mirošovic z dé jedničky a udělali si zajížďku přes Benešov a Vlašim a ve finále jsme do Brna dorazili s hodinovým zpožděním. Při představě, jak se původně plánovaných 5 hodin na spánek v Budapešti smrskává, se mi dělalo poněkud špatně. Nicméně už cestou do Bratislavy řidiči dvacet minut stáhli a do Budapešti pak i ten zbytek, takže z cesty mám nakonec dobrý pocit, i když tu wi-fi mohli teda zapnout dřív než až v Brně.
Noc v Budapešti
Musím říct, že hostel mi Aleš vybral dobře. Tři stanice metrem po „modré“ lince M3, kde jakoby se zastavil čas a třeba ve vlacích metra nejsou původní z doby výstavby v 80. letech minulého snad jen držadla a pak kousek po hlavní ulici směrem k Dunaji, správně zabočit a pak už jen na jedněch dveřích hledám cedulku na „Urban Life Guesthouse.“
Je 23:00, před půl hodinou jsem vystoupil z autobusu a to jsem si ještě cestou stihl dát večeři v podobě kebabu. Následně přichází i mladá zaměstnankyně hostelu, za čtvrt hodiny už odchrupuju v příjemně zařízeném hostelovém pokojíku.
Po pěti hodinách intenzivního spánku mně můj biologický budík budí asi o sedm minut dříve, než by to udělal budík v telefonu. Být zvyklý spát kvůli psům jen pár hodin v kuse, má občas něco do sebe. Tentokrát mi cesta na autobusák trvá sotva čtvrt hodinu, hlavně proto, žena metro nemusím čekat dlouho. Ve výsledku je mi časová rezerva, kterou jsem si dal, na nic a na autobusáku čekám skoro hodinu. Chvíli přemýšlím, zda si nemám udělat ještě krátkou vycházku po městě, ale záhy na to rezignuju. V 6:15 už sedím v autobuse a užívám si pohledu na probouzející se město z jeho oken.
Komedie na hranicích
Tenhle autobus má namířeno přes Záhřeb a Lublaň do italského Udine a na svou trasu se vydává třikrát týdně (vždy v úterý, ve čtvrtek a v sobotu). A jestliže včera na lince z Prahy do Budapešti byli cestující pěkným mixem evropských národů, tak tady je to směs doslova celosvětová. Já sám jsem identifikoval mezi cestujícími občany nejméně deseti států, poměrně hodně z nich pak pocházelo z Asie (Taiwan, Japonsko, Jižní Korea..).
Díky tomu pak pohraniční kontrola na maďarsko-chorvatských hranicích zabrala spoustu času, dokonce mnohem dýl, než bylo plánováno. Během ní jsme museli dvakrát vystoupit z autobusu a protože jeden z tureckých spolucestujících neměl v pořádku doklady, musel ho řidič odvézt zpátky do maďarského vnitrozemí, zatímco my ostatní jsme čekali venku, kde byla na duben docela zima.
Zbytek cesty po teprve před pár lety otevřené dálnici už byl v pohodě, nicméně řidičům se nepodařilo napodobit včerejší heroický výkon svých českých kolegů a tak jsme do Záhřebu dojeli sice v pravé poledne, ale se tři čtvrtě hodinovým zpožděním.
Záhřeb – Dolní město
Původní záměr byl dojít si jen někam na oběd a na pivo a pak se zacheckovat v hostelu, ale já prostě nejsem typ člověka, který by sám trávil dlouhé chvíle v hospodě, takže to tak nějak vyplynulo, že z hledání nějaké restaurace, kdy bych se mohl najíst, se stala regulérní prohlídka města.
Nakoupil jsem si za 30 Kun celodenní jízdenku na místní MHD a pak se přesunul dvě stanice k místnímu hlavnímu nádraží, na které plynuje navazuje náměstí krále Tomislava i s jeho sochou. A pak jsem šel, tak nějak za nosem, kolem Art Pavilónu, místní „Akademija znanosti i umjetnosti", až jsem, za setrvalého deště, došel na rušné náměstí Josepha Jelačica, jež je takovým předělem mezi Dolním a Horním městem. Tady už jsem na nějaké hledání restaurace, kde bych se mohl naobědvat, zcela rezignoval a místo toho si zašel do jednoho z fast foodů na svačinku.
S plným břichem to chtělo něco na odlehčení, tak jsem skočil do jedné z tramvají a nechal se jí odvézt severně od centra na zastávku Mihaljevac. Tady sice síť nekončí, ale kdo chce dál, musí si přestoupit. Stará dobrá česká „té trojka“ tady na lince č. 15 pokračuje ještě pět stanic dál do kopců, vlastně ne po silnici, ale po vlastním tělese, nenápadně mezi domy, jež jsou sice trochu zašlé, ale lidé v nich bydlící chudobou rozhodně netrpí.
Cestou mně pak zaskočila starší paní. Co si po mně chtěla, já jí „rukama noha“ vysvětlil, že jí nerozumím, že jsem jen turista, ona se mně zeptala, zda mluvím anglicky a po mém přitakání na mně plynulou a bezchybnou angličtinou vypálila, jestli bych jí nepomohl s taškou. (Samozřejmě, že pomohl).
Být trochu hezčí počasí, asi bych šel z konečné ještě kousek pěšky, takhle jsem hned tou samou tramvají jel zpátky. Chvíli na to už jsem byl zase na náměstí Josepha Jelačia. Už před tím v tramvaji jsem si všimnul, že v plánku města, který jsem si vyzvednul na autobusovém nádraží hned po příjezdu, jsou vyznačené dvě pěší trasy, jedna Dolním a jedna Horním městem a já, aniž by to byl nějaký záměr, jsem cestou z nádraží absolvoval půlku té Dolním městem. Tak nebylo co řešit, ten okruh jsem se rozhodl dokončit. Co na tom že venku leje jako z konve?
Takže Masarykovou ulicí, kolem místního národního divadla i archivu, až jsem došel k botanické zahradě, kde jsem si počkal na tramvaj a nechal se odvézt k mému hostelu.
Malá odbočka – Palmers Lodge
V úterý 27. 10. 2007 jsem, unaven po několikadenním putování Velkou Británií, vystoupil z londýnského metra ve stanici Swiss Cottage a za pár chvil jsem se zamiloval. Těžko říci proč jsem před tím vybral právě tento hostel, ale byla to šťastná volba. Viktoriánská budova, ve které se kdysi pekly sušenky, později citlivě přestavěná na hostel, si mně získala od první chvíle, co jsem do ní vstoupil. Úžasná atmosféra, milý personál a ten pocit, že nespím v ledajakém hostelu, to se prostě nedá popsat. Přespal jsem tam tenkrát jen jednu noc, ale bylo mi jasné, že se sem musím vrátit. Stalo se asi o rok později, to jsem zde strávil rovnou celý týden. Později jsem zjistil, že si otevřeli ještě jednu pobočku v Londýně a hlavně jednu v Záhřebu. Když jsem se to dozvěděl, umínil jsem se, že až se někdy dostanu do Záhřebu, budu spát právě tady. Stalo se, 4. 4. 2015. Menší než londýnský originál, ale atmosféra stejná. Za nějakých 379 korun na noc, to nemělo chybu. Jsem rád, že jsem si tenhle sen mohl splnit.
Tento TR bude o výletu do Záhřebu, který jsem, z důvodů popsaných níže, podniknul cestou tam autobusem a cestou zpátky velmi starým strojem jedné neobvyklé letecké společnosti. Přišlo mi zbytečné omezit TR jen na popis tohoto letu, neboť Záhřeb samotný se tu moc často neobjevuje a i cesta autobusem mi přinesla určité zkušenosti, jež by pro ostatní cestovatele mohly být zajímavé. Proto na případné kritiky, že tento TR není zas tak moc o létání dopředu odpovídám: „Já jsem Vás varoval.“
Jak se to všechno semlelo
Jeden můj kamarád v nějaké soutěži, o které toho moc nevím, vyhrál zpáteční letenku s virtuální leteckou společností Air Croatia z Prahy do Záhřebu. Bohužel tentýž kamarád si nějakou dobu předtím zlomil nohu a to takovým způsobem, že se z něj stal dočasný invalida a tuto letenku nemohl využít. Hledal proto někoho, kdo by jí využil. A našel mně. Odlet ve čtvrtek 2.4. jsem sice z důvodu pracovního zaneprázdnění využít nemohl, naštěstí ale tato letenka šla vystavit i v jednosměrné verzi, takže než jsem se nadál, přistála mi v mailu letenka ze Záhřebu do Prahy, vystavená na neděli 5. 4. 2015. Protože s tímto výletem můj rozpočet nepočítal, hledal jsem možnosti, jak nejlevněji se do Záhřebu dostat. Nakonec vyhrála varianta využít za 500 korun autobus operátora Eurolines do Budapešti, tam přespat a dalšího dne autobusem stejného operátora, asi za 350 Kč, pokračovat do Záhřebu. Nocleh jsem si pak na radu mého kamaráda Aleše zajistil v levném hostelu tři stanice metrem od budapešťského autobusového nádraží a mohlo se vyrazit.
Bussines class do Budapešti
Eurolines vypravuje mezi Prahou a Budapeští autobusy ve verzi „bussines class“, což v jeho podání znamená více místa mezi sedačkami, volná wifi, voda pro každého, lepší sedačky, volný výběr novin a časopisů a samozřejmě toaleta za jízdy. Jak by své služby měla nazývat jejich žlutá konkurence (která měla mimochodem ten den mezi Prahou a Budapeští zcela vyprodáno), jež krom toho všeho nabízí i stevardku, teplé nápoje podle vlastního výběru a v Praze i cosi jako bussines salónek, nechci ani domýšlet.
Nicméně, úderem 15. hodiny odpolední v pátek 3.4. náš slušně zaplněný autobus vyrazil.
První komplikace v podobě dopravní zácpy se objevila už na Chodově, to horší teprve mělo přijít. Aby se vyhnuli nehodě na dálnici, sjeli řidiči u Mirošovic z dé jedničky a udělali si zajížďku přes Benešov a Vlašim a ve finále jsme do Brna dorazili s hodinovým zpožděním. Při představě, jak se původně plánovaných 5 hodin na spánek v Budapešti smrskává, se mi dělalo poněkud špatně. Nicméně už cestou do Bratislavy řidiči dvacet minut stáhli a do Budapešti pak i ten zbytek, takže z cesty mám nakonec dobrý pocit, i když tu wi-fi mohli teda zapnout dřív než až v Brně.
Noc v Budapešti
Musím říct, že hostel mi Aleš vybral dobře. Tři stanice metrem po „modré“ lince M3, kde jakoby se zastavil čas a třeba ve vlacích metra nejsou původní z doby výstavby v 80. letech minulého snad jen držadla a pak kousek po hlavní ulici směrem k Dunaji, správně zabočit a pak už jen na jedněch dveřích hledám cedulku na „Urban Life Guesthouse.“
Je 23:00, před půl hodinou jsem vystoupil z autobusu a to jsem si ještě cestou stihl dát večeři v podobě kebabu. Následně přichází i mladá zaměstnankyně hostelu, za čtvrt hodiny už odchrupuju v příjemně zařízeném hostelovém pokojíku.
Po pěti hodinách intenzivního spánku mně můj biologický budík budí asi o sedm minut dříve, než by to udělal budík v telefonu. Být zvyklý spát kvůli psům jen pár hodin v kuse, má občas něco do sebe. Tentokrát mi cesta na autobusák trvá sotva čtvrt hodinu, hlavně proto, žena metro nemusím čekat dlouho. Ve výsledku je mi časová rezerva, kterou jsem si dal, na nic a na autobusáku čekám skoro hodinu. Chvíli přemýšlím, zda si nemám udělat ještě krátkou vycházku po městě, ale záhy na to rezignuju. V 6:15 už sedím v autobuse a užívám si pohledu na probouzející se město z jeho oken.
Komedie na hranicích
Tenhle autobus má namířeno přes Záhřeb a Lublaň do italského Udine a na svou trasu se vydává třikrát týdně (vždy v úterý, ve čtvrtek a v sobotu). A jestliže včera na lince z Prahy do Budapešti byli cestující pěkným mixem evropských národů, tak tady je to směs doslova celosvětová. Já sám jsem identifikoval mezi cestujícími občany nejméně deseti států, poměrně hodně z nich pak pocházelo z Asie (Taiwan, Japonsko, Jižní Korea..).
Díky tomu pak pohraniční kontrola na maďarsko-chorvatských hranicích zabrala spoustu času, dokonce mnohem dýl, než bylo plánováno. Během ní jsme museli dvakrát vystoupit z autobusu a protože jeden z tureckých spolucestujících neměl v pořádku doklady, musel ho řidič odvézt zpátky do maďarského vnitrozemí, zatímco my ostatní jsme čekali venku, kde byla na duben docela zima.
Zbytek cesty po teprve před pár lety otevřené dálnici už byl v pohodě, nicméně řidičům se nepodařilo napodobit včerejší heroický výkon svých českých kolegů a tak jsme do Záhřebu dojeli sice v pravé poledne, ale se tři čtvrtě hodinovým zpožděním.
Záhřeb – Dolní město
Původní záměr byl dojít si jen někam na oběd a na pivo a pak se zacheckovat v hostelu, ale já prostě nejsem typ člověka, který by sám trávil dlouhé chvíle v hospodě, takže to tak nějak vyplynulo, že z hledání nějaké restaurace, kdy bych se mohl najíst, se stala regulérní prohlídka města.
Nakoupil jsem si za 30 Kun celodenní jízdenku na místní MHD a pak se přesunul dvě stanice k místnímu hlavnímu nádraží, na které plynuje navazuje náměstí krále Tomislava i s jeho sochou. A pak jsem šel, tak nějak za nosem, kolem Art Pavilónu, místní „Akademija znanosti i umjetnosti", až jsem, za setrvalého deště, došel na rušné náměstí Josepha Jelačica, jež je takovým předělem mezi Dolním a Horním městem. Tady už jsem na nějaké hledání restaurace, kde bych se mohl naobědvat, zcela rezignoval a místo toho si zašel do jednoho z fast foodů na svačinku.
S plným břichem to chtělo něco na odlehčení, tak jsem skočil do jedné z tramvají a nechal se jí odvézt severně od centra na zastávku Mihaljevac. Tady sice síť nekončí, ale kdo chce dál, musí si přestoupit. Stará dobrá česká „té trojka“ tady na lince č. 15 pokračuje ještě pět stanic dál do kopců, vlastně ne po silnici, ale po vlastním tělese, nenápadně mezi domy, jež jsou sice trochu zašlé, ale lidé v nich bydlící chudobou rozhodně netrpí.
Cestou mně pak zaskočila starší paní. Co si po mně chtěla, já jí „rukama noha“ vysvětlil, že jí nerozumím, že jsem jen turista, ona se mně zeptala, zda mluvím anglicky a po mém přitakání na mně plynulou a bezchybnou angličtinou vypálila, jestli bych jí nepomohl s taškou. (Samozřejmě, že pomohl).
Být trochu hezčí počasí, asi bych šel z konečné ještě kousek pěšky, takhle jsem hned tou samou tramvají jel zpátky. Chvíli na to už jsem byl zase na náměstí Josepha Jelačia. Už před tím v tramvaji jsem si všimnul, že v plánku města, který jsem si vyzvednul na autobusovém nádraží hned po příjezdu, jsou vyznačené dvě pěší trasy, jedna Dolním a jedna Horním městem a já, aniž by to byl nějaký záměr, jsem cestou z nádraží absolvoval půlku té Dolním městem. Tak nebylo co řešit, ten okruh jsem se rozhodl dokončit. Co na tom že venku leje jako z konve?
Takže Masarykovou ulicí, kolem místního národního divadla i archivu, až jsem došel k botanické zahradě, kde jsem si počkal na tramvaj a nechal se odvézt k mému hostelu.
Malá odbočka – Palmers Lodge
V úterý 27. 10. 2007 jsem, unaven po několikadenním putování Velkou Británií, vystoupil z londýnského metra ve stanici Swiss Cottage a za pár chvil jsem se zamiloval. Těžko říci proč jsem před tím vybral právě tento hostel, ale byla to šťastná volba. Viktoriánská budova, ve které se kdysi pekly sušenky, později citlivě přestavěná na hostel, si mně získala od první chvíle, co jsem do ní vstoupil. Úžasná atmosféra, milý personál a ten pocit, že nespím v ledajakém hostelu, to se prostě nedá popsat. Přespal jsem tam tenkrát jen jednu noc, ale bylo mi jasné, že se sem musím vrátit. Stalo se asi o rok později, to jsem zde strávil rovnou celý týden. Později jsem zjistil, že si otevřeli ještě jednu pobočku v Londýně a hlavně jednu v Záhřebu. Když jsem se to dozvěděl, umínil jsem se, že až se někdy dostanu do Záhřebu, budu spát právě tady. Stalo se, 4. 4. 2015. Menší než londýnský originál, ale atmosféra stejná. Za nějakých 379 korun na noc, to nemělo chybu. Jsem rád, že jsem si tenhle sen mohl splnit.