Fórum Airways.cz

Léto pomalu končilo a já si začal uvědomovat, že za chvíli přijdou podzimní plískanice následované ukrutnými mrazy středoevropské zimy (které, pravda, většinou nebývají zas tak ukrutné, pokud vůbec nějaké jsou). Sice jsem milovník lyžování, ale na alpských sjezdovkách moje láska k zimě začíná i končí, takže jsem pomalu začal pokukovat po nějaké normální, neletecké dovolené v teple. Po dlouhém, takřka měsíčním vybírání správné destinace nakonec padla, mimo jiné i díky velice přátelským tarifům British Airways přímo z Prahy (odlet a návrat z/do PRG byl nepřekročitelnou podmínkou) volba na Jižní Afriku. Byť se primárně nejednalo o leteckou dovolenou, můj pud mě stejně nutil alespoň trochu si cestu ozvláštnit.
Protože přátelské tarify BA ex PRG byly jen na JNB, nikoliv CPT nebo na další destinace, bylo logické, že musím ještě někam vzduchem z JNB, protože v provincii Gauteng se mi příliš času na zemi trávit nechtělo. Kromě leteckého nadšence, jsem i nadšenec geografický a podle toho se taky odvíjela podstatná část cesty. Bylo mi jasné, že se musím podívat do Lesotha, horského království uprostřed JARu, jedné ze tří zemí na světě, která nemá moře a přitom pouze jediný sousední stát (další dvě jsou Vatikán a San Marino). Protože letenky přímo do lesothského hlavního města Maseru byly nepřiměřeně drahé, zvolil jsem nejbližší letiště Lesothu v JAR, čímž je Bloemfontein. Nakonec jsem z toho měl dvojitou radost. Jako letecký nadšenec, protože mezi JNB a BFN létá nová aerolinka Fly Blue Crane s Embraery 145, které mi dosud chyběly, a navíc tato společnost je pro našince už opravdu exotická. I jako geografický nadšenec, protože Bloemfontein je jedno ze tří de-facto-hlavních-měst Jižní Afriky (Pretoria – sídlo exekutivy, Kapské Město – sídlo legislativy, Bloemfontein – sídlo soudní moci). Celý výlet jsem pak naplánoval tak, abychom se podívali do všech tří měst.

Přejezd mezi Bloemfonteinem a Kapským Městem byl realizován pomocí AVISu. Ohledně přeletu CPT-JNB jsem velice váhal, jestli letět na druhé johannesburské letiště Lanseria nebo využít některý z poměrně exotických low-costů (FlySafair, Mango, Kulula), nakonec ale zvítězila má dlouho neopětovaná láska k 340-600, který South African na tuto trasu nasazují.

Ale pojďme konečně k samotném trip-reportu. S dovolením popíšu i neleteckou část cesty, přeci jenom stojí za zmínku a třeba z Lesotha tu moc reportů není.

PRG-LHR
British Airways, Airbus A320, G-EUUD
LF cca 80%

Před odletem jsem se na LKPR sešel ještě s jedním členem tohoto fóra, který shodou okolností letěl v ten samý den do ATH, abychom vyzkoušeli nabídku Letiště Praha na snídaňové menu v Restauraci Praha, kde je 1+1 jídlo zdarma. Oba jsme si to představovali trochu jinak, minimálně aspoň tak, že tato nabídka bude zahrnovat i pití a kafe/čaj. Ke snídani nabízejí asi tři druhy míchaných vajíček (se sýrem, slaninou a já-nevím-s-čím-ještě), párek a snad nějaký salát. Dali jsme si oba míchaná vajca za 75 Kč, k tomu zdarma jeden kus pečiva. Nakonec z toho byla takováto porce...
...jejíž výrobní hodnota je asi tak 10,90 Kč.

Po poněkud nepovedeném ranním intermezzu jsme se každý vydali na jiný terminál a já už se začal těšit na více než 25 hodinovou cestu do Bloemfonteinu (bohužel, přestupy v LHR a JNB činily každý přes 6 hodin). Po delším čekání na odmrazování jsem s drobným zpožděním odletěli směr Londýn. Standartní evropský skok s mírně nadprůměrným evropským servisem, jako svačinu jsme dostali jednu minihoustičku se šunkou a sladký muffin. Protože jsme letěli v sobotu, kdy je slabší provoz, nekonalo se ani vyčkávací kolečko a rovnou jsme šli na přistání, díky bohu na dráhu 27(R), takže byl obligátní výhled na celý Londýn, i když trochu zamračený.
Dlouhý přestup na LHR ani tak nevadil. Něco zabere přesun z T3 na T5 a zbytek vyplní spotting. Sledovat provoz tady se nikdy neomrzí.
LHR-JNB
British Airways, Airbus A380, G-XLEJ
LF asi 100%

Ale v lednu se stmívá brzy, takže jsme se pomalu vydali na T5, prošli přes jižní security, kde (na rozdíl od severní) nebyla ani noha a vláčkem na úplně prázdný satelitní terminál C (ten nejvzdálenější), kde byla sice zima jak v psírně, ale zase žádný nával lidí, což na LHR vždycky potěší. Za oknem už si pokojně dávala šlofíka před dlouhou cestou osamocená G-XLEJ. Asi hodinu před odletem se terminál a prostor před gatem začal plnit, šel jsem tedy praktikovat jednu ze svých drobných zábav před letem, a sice zkusit rozpoznat co nejvíc národností, se kterými poletím. A musím říct, že směska na tomto letu byla opravdu pěkná. Nejvíc samozřejmě Britů a Jihoafričanů, následovaných Němci a Švýcary, dále si pamatuji skupinku Čechů, Rakušany, Rusy, Holanďany, Kanaďany, Indy, Španěly, Iry, Francouze (co se to stalo?! Francouzi létají s British Airways? To je jako kdyby Íránec letěl s El Alem…), Nory a viděl jsem i jeden Makedonský pas.
Podle toho, jak dlouho trval nástup do First a Business, musely být tyto dvě třídy solidně zaplněné, naopak nástup do economy byl relativně svižný, i když, jak jsem později zjistil od letušky, v Y byla obsazenost skoro 100%, chyběli jen 2 no-show pax. Náležitě jsem si užil fakt, že na křižovatce v nástupním mostu jsem šel doprava na horní palubu, zatímco skupinka Čechů, kteří šli hned za mnou, museli, chudáci, do přízemí. Pravda, třídu jsme měli stejnou, ale stejně jsem cítil tak nějak povýšeně

Mimochodem, při letu z Londýna do Johannesburgu se pravděpodobně stal nějaký nadpozemský zázrak. Přísahal bych, koneckonců fotky to dokazují, že jsem na LHR nastupoval do G-XLEA. A v Johannesburgu vystupoval z G-XLEJ. Ani v LHR, ani v JNB jsem okolo našeho gatu jinou A380 neviděl
Usadili jsme se na dvojce, trochu mě zklamal prostor na nohy, ale obrovské plus je zase odkládací prostor u okna. Dokonce ani nebrání opření hlavy o stěnu, což jeden z důvodů, proč si zásadně sedám k oknu. Push-back z neznámých příčin až 50 minut po plánovém čase, ale zase už nebyl takový provoz, takže jsme šli na start prakticky okamžitě. A380 jsem letěl zatím jen dva lety s Emirates, ale to už je 5 let, takže si pořádně nepamatuju start, každopádně je velryba opravdu extrémně tiché letadlo. Minimálně na horní palubě. Skoro jsem ani nepostřehl změnu výše hluku při startu. Na jednu stranu mám hlučná letadla rád, na druhou stranu to působilo tak nějak zvláštně majestátně, když se takové velké letadlo vznese téměř nehlučně.

Na servis British Airways jsem slyšel dost chvály, ale popravdě jsem z něj dost rozpačitý. Předpokládal bych, že na nočním letu se bude večeře podávat co možná nejdříve a nejrychleji to půjde, aby bylo víc času na spánek, a ne až po 3 hodinách kdesi nad Alžírskou pouští. Na druhou stranu musím říct, že – ač to z fotky nevypadá – jídlo bylo nejlepší, které jsem kdy v letadle jedl a ani vegetariánské těstoviny jako druhá varianta, vůbec nebyly špatné. Propříště bych se ale asi radši vyspal, než najedl. Druhý servis pak už v pohodě hodinu před přistáním, tradiční letecká snídaně, tzn. vajíčka bez chuti, ale sníst se to dalo bez větší újmy na zdraví.
Hned po touch-downu jsem se potkal se svým kamarádem, kterého jsem poznal před rokem a půl v Innsbrucku. Tahle nečekaná setkání mám rád:
A po opuštění dráhy na nás hned vybafla exotika v podobě tohoto ATRka:
Měli jsme docela štěstí, protože jsme byli jeden z prvních ranních příletů, předběhl nás akorát Singapurec, který ale v době našeho příjezdu ke gatu už startoval na let do Kapského Město (lítá SIN-JNB-CPT a zpět), takže fronta na security už byly jen zbytky pax ze SIN. Žádný pohovor, jen rychlý štempl do pasu a hotovo.
Před terminálem je docela pěkný parčík, čerstvý a hlavně teplý vzduch čekání výrazně zpříjemnil, tak jako tak se ale únava docela silně hlásila o slovo a docela jsem si nadával, že jsem routing naplánoval takhle. I když moc lépe to nešlo.

JNB-BFN
Fly Blue Crane, Embraer 145, ZS-BBH
LF cca 20%

Létající modrý jeřáb je poměrně nová aerolinka, létá z Johannesburgu a Kapského Města do Bloemfonteinu a Kimberley.
Z domestic terminálu je docela omezený výhled na plochu, ale přeci jenom se nějaké zajímavé kousky ulovit daly. Například tento Beechraft společnosti Cem Air, která létá do méně známých míst JAR:
nebo tahle A320 Air Zimbabwe pravděpodobně na údržbě:
Nebo tohle Avro regionální pobočky South African Airways mířící do George:
Odbavení proběhlo naprosto standartně, nástup samozřejmě busmo, rychle a kultivovaně, bez zbytečného zdržování. Při únavě jsem si ještě stihnul všimnout odstavené A320 Air Zimbabwe, ale to už nás vezli k letadlu. Minuli jsme jeden jejich Embraer v plných barvách společnosti, ale bohužel nás dovezli k druhému, který zjevně dříve létal u United a zůstal mu proužek pod okny.
Trochu mě zarazilo, že mám na palubce poslední řadu, 19A, přičemž v letadle bylo řad jen 18, ale letuška mi vysvětlila, že původně mělo letět druhé letadlo, které má o řadu víc a že si stejně můžu sednout, kam chci. Nevím, jestli je to u E145 běžná praxe, nebo jen u E145LR, což byl právě náš případ, ale místa na nohy bylo výrazně víc, než v jakémkoliv jiném letadle, se kterým jsem letěl. Sedačky příjemně široké a docela pohodlné, úroveň hluku na velmi solidní úrovni a to jsem seděl dvě řady od motoru.
Dostali jsme i malé občerstvení:
A při turbulencích se letadlo chovalo docela mile. Každopádně jsem si tento Embraer a vlastně i aerolinku hned oblíbil. Letadlo pokračovalo dál do Kapského Města, na palubě zůstali dva pasažéři, zbytek vystupoval v Bloemfonteinu.

Místní letiště je sice po rekonstrukci, ale velice malé a svůj provoz, který sice není kdovíjak pestrý (to je samý Johannesburg, občas Kapské Město, Durban, Port Elizabeth a nic víc), ale přesto poměrně hustý, moc nestíhá. V miniaturní odletové a příletové hale zároveň byla hlava na hlavě. Ale nám to bylo jedno, v polospánku jsme vyšli před terminál chytit taxík… ale nikde nic. Hned se nás ujal „manažer“ taxislužby s omluvou, že je dnes ve městě fotbal a je proto nedostatek taxíků a že snad za chvíli nějaký přijede. Nakonec se z chvíle vyklubala půlhodina, ale já už stejně spal, takže mi to bylo fuk.

.

V Bloemfonteinu jsme měli strávit necelých 24 hodin, z nichž jsme většinu prospali, nicméně ráno jsme se do autopůjčovny vydali pěšky, i přes 5km vzdálenost s tím, že si aspoň prohlédneme město. No, asi jsme si to mohli ušetřit, protože Bloemfontein kromě nepořádku vůbec nic nenabízí, ale aspoň můžu mít dobrý pocit, že jsem navštívil jedno z hlavních měst JARu.
Půjčení auta proběhlo bez problému, jen dokoupit zásoby v supermarketu, kanystry, protože s benzinem bývají v Lesothu problémy a hurá do neznáma. Namířeno jsme měli zhruba doprostřed této horské země velké asi jako 2/3 Slovenska, k přehradě Katse, která je jedním z hlavních symbolů Lesotha. Dokončena spolu s dalšími dvěma přehradami byla v roce 1998 a zásobuje pitnou vodou velkou část Jižní Afriky, především nejlidnatější provincii Gauteng (kde se nachází Pretoria a Jo’burg), část KwaZulu-Natal a Svobodného státu.

Cesta Jižní Afrikou ubíhala velice rychle, hlavní silnice jsou kvalitní, rovné, mimo obce a města (kterých je beztak velice pomálu) a s minimálním provozem. Když už jsme na nějaké to městečko narazili, všechna byla podobná ostatním jako vejce vejci. Slumy na okraji, následovné prstencem vilek a domečků bílých vykořisťovatelů a nakonec centrum s nízkými maximálně dvoupatrovými domky se službami. Ty jsou prakticky stejné jako ve všech českých a slovenských okresních městech, s tím rozdílem, že v každém sebemenším městečku jsou minimálně tři supermarkety a pět benzinek. Důvod je prostý, jejich spádová oblast je násobně větší, než u nás a navíc nejbližší velká města jsou i několik set kilometrů vzdálená.

Překvapilo mě umisťování základních škol, které byly většinou daleko za městem v polích, kde nic není. Ale aspoň tam děti svážejí školními autobusy.

Po poledni jsme konečně dorazili do Ficksburgu, kde se nachází třetí největší přechod mezi Lesothem a JAR co do objemu provozu.
Byl jsem zvědavý na procedury na hranicích a trochu se jich obával, na internetu kolují zvěsti, že můžou trvat velice dlouho a především papírování a proclení auto s půjčovny může zabrat dost času. Jihoafrická hranice zabrala necelých 10 minut a spočívala pouze ve vystání fronty, štemplu do pasu a „jeďte si“. Na lesothské straně jsme dokonce ani nemuseli vystupovat z auta, mladému celníkovi jsem podal oba pasy, můj se zájmem prolistoval, dal dvě razítka a hotovo. Druhý pas taky se zájmem prolistoval a zeptal se, proč v něm není vízum a že nás nemůže pustit dál. Otázal jsem se ho, proč já jsem vízum nepotřeboval, když jsem z úplně stejné země, nota bene když jsem syn svojí spolucestující. Celník mi na to odvětil, že přece já vízum v pase mám, načež mi s úsměvem ukázal vízum do Ruska z roku 2012. Naštěstí jsem s sebou měl kopii nóty lesothské vlády českému velvyslanectví v Pretorii, že pro turistické účely se od roku 2010 víza ruší, to ho plně uspokojilo a byli jsme tak vpuštěni do Lesothského království.
První kontakt byl poněkud rozpačitý, protože rozdíl mezi JAR a Lesothem je patrný na první pohled. Dřevěné boudy, neskutečný zmatek všude okolo, nulové dodržování dopravních předpisů a samozřejmě jakmile nás někdo spatřil v autě, hned svolával půlku obce, cože to přijelo za exotické lidi. Zprvu jsme se necítili moc dobře, často k nám natahovali ruce, ale stačilo říct, že nic nemáme a s žádnou negativní reakcí jsme se opravdu nesetkali a postupem cesty si i zvykli.

Díky přehradě jsme na místo mohli dojet po nové asfaltové silnici, která je sice opravdu relativně kvalitní a s minimálním provozem, ale při stavbě se moc nebral zřetel na nějaké zabezpečení padajících kamenů, což je opravdu velmi nepříjemné, protože každých pár metrů na silnici něco leží. Naštěstí na nás přímo nic nespadlo, ale občas jsme byli svědky i kamenů větších než osobní auto, které blokovaly půlku šířky vozovky.
Cestou jsme naráželi na poměrně bizarní věci, jako třeba tady, ve městě Pitseng, kde číňani postavili zbrusu nové solární veřejné osvětlení, které ve městech typu "chatrč na chatrči" působí poněkud nepatřičně. Povšimněte si taky budky lesothské pobočky Vodafonu, která se nachází i v té největší díře, kde nemají ani elektřinu, ani vodu.
Nicméně cesta je opravdu krásná a zajímavá, vede přes vysoké hory, nejvyšší bod cesty byl průsmyk Mafika Lisiu ve výšce 3093 m n.m.:
Silnice jsou strmé a cedule s doporučením podřadit si...
...stejně jako cedule se smrtkou...
...rozhodně není radno podceňovat.
Vesnice a městečka nejsou pravé obce, jen rozházené kruhové chatrče se slaměnými střechami po kopcích okolo, v centrech jsou betonové bunkříky, ve kterých jsou umístěné služby typu obchod, vodacom, autodílna, vodacom, kadeřnictví nebo vodacom. Občas se najde i přístřešek označující autobusovou zastávku. Drtivá většina venkovské populace se živí zemědělstvím bez jakékoliv mechanizace, což musí být opravu velice náročný život. Políčka jsou mnohdy i desítky kilometrů od nejbližších obydlí ve vysokých nadmořských výškách, výjimkou nejsou ani pole ve třech tisících metrech. Auta a traktory mají jen ti nejbohatší, kterých je opravdu minimum, ti bohatší mají aspoň koně nebo oslíka, ale většině musí vystačit nohy a ruce.
U přehrady ale vyrostla nová vesnice s pěknými zděnými domky, ve které bylo i naše ubytování. Dostali jsme rovnou celý dům, pravda s trochu starším vybavením, ale se zahrádkou, střechou pro auto, plně vybavený a docela pohodlný. Všichni obyvatelé vesnice pracují na přehradě a je to znát. Téměř každý má vlastní auto, vesnice je oplocená a nonstop hlídaná. My se samozřejmě mohli pohybovat volně po okolí, nijak nebezpečno tam není, nicméně pokud člověk nemá terénní auto, není moc kam jet a ani jít. Pěší stezky nejsou. Ale okolní příroda je opravdu krásná, rozhodně cesty tam nelituji.
Udělali jsme si i krátký pěší výlet po blízké vesničce s průvodcem, ale jak jsem očekával, byla to past na turisty a dohromady jsme nic neviděli. Lepší je chodit na vlastní pěst, i když za cenu mimořádné pozornosti místních.
Další zastávkou bylo hlavní město Maseru. Cca 330 km cestu jsme sice jeli asi 7 hodin, protože prvních 80 km je pouze zpevněná hliněná a kamenitá cesta, což s naším dělem v podobě Hondy Ballade moc rychle neubíhalo, ale opět se jednalo o cestu úžasnou krajinou, pravda, řidičsky poněkud náročnou, člověk nikdy neví, co za zatáčkou bude za překvapení. Jestli kámen, skála, houf dětí, býk, osel, kůň nebo vrak auta…
Projížděli jsme docela hustě osídlenou krajinou, kde mnohdy bydlet "za rohem" znamená být násobně chudší, než vesnice o kilometr vedle, kde je úrodnější půda, ale i několik desítek kilometrů neosídlenou náhorní plošinou.
I na silnicích mimo obce jsme potkávali podobné účastníky silničního provozu:
Projížděli jsme i přes horský průsmyk se zajímavým názvem:
...nic tak hrozného to ale nebylo

Přemýšlím, jak bych charakterizoval Maseru. Slušněji, než slovem „díra“ to asi nesvedu. Na rozdíl od venkovanů, kteří se k nám nikdy vyloženě agresivně nechovali, v Maseru to bylo horší.
Předměstí Maseru vypadají jako jeden velký slum promísený s luxusními vilami, bez chodníků, bez osvětlení, s nepořádkem všude okolo. O dopravě ani nemá cenu mluvit. Pokud se člověk nepřizpůsobí, na silnici nepřežije. Takže zásadně nedávat blinkry, hodně troubit, nedbat dopravního značení a na křižovatkách se řídit heslem "první má přednost". Samozřejmě za předpokladu, že jedno z aut, hádají se o to, kdo byl první, není náklaďák nebo autobus, protože silnější vždy vyhrává. Ani červená na semaforu není 100% zárukou, že křižovatka je bezpečně řízená.
Hned při prvním kontaktů s policií po nás byl vyžadována pokuta za nedodržení rychlosti (přičemž jsem jel v zácpě cca 10km/h). Prý nás buď můžou vzít na stanici, kde pokutu zaplatíme, anebo nás nikam nevezmou, když jim dáme příspěvek na chlast. Řekl jsem, že teda jo, dostanou na pivko, ale že musím nejdřív dojet k bankomatu. Prý žádný problém, že jeden je za rohem a můžu tam i zaparkovat, ať jedu napřed, oni hned dorazí. Poslechl jsem doslova, s tím rozdílem, že jsem za rohem nezaparkoval a jel dál. Soudě dle toho, že jsem v klidu dojel do ubytování, asi jim těch pár drobných za pronásledování nestálo
Maseru jsme si pak odpoledne prošli ještě jednou pěšky, ale tolik lidí po nás vyžadovalo bakšiš, až nás to otrávilo a skončili jsme v rok starém obchodním centru, které jako jediné v celém Lesothu připomínalo civilisaci. Pravda, sice zcela a absolutně postrádalo autenticitu místa, ale aspoň chvilku od neustálých nervů, kdo po nás bude vyžadovat peníze nebo aspoň pozornost, jsme si zasloužili. V místním liquor shopu jsem si pak nakoupil nějaká lesothská pivka, abych následně v penzionu zjistil, že chutnají jako psí chcanky smíchané se zkaženým syrovým masem.

No nic, Lesotho je sice země krásná, co se týče přírody, méně krásná, co se týče všeho ostatního. Původně jsem chtěl ještě na cestě do další zastávky výletu jet asi 100 km Lesothem a hranici překonat na menším přechodu Van Rooyens gate, ale majitelka penzionu nám řekla, že malé přechody jsou nevýhodou, neb se tam celníci nudí. A nudící se celník je potenciálně nepříjemný celník. Proto jsme se vydali nejbližším a největším přechodem v zemi, který je přímo v Maseru. Rada to byla opravdu dobrá, protože všichni celníci byli zabraní do kontroly desítek kamionů a dodávek a my tak projeli přes hranici nejen bez zastavení, ale zcela bez povšimnutí.
Dalším bodem bylo městečko Graaf-Reinet, které se nachází… tam někde zhruba uprostřed ničeho. Jak jsme se vzdalovali od Lesotha, krajina se postupně stávala plošší a rovnější a vyprahlejší, ze silnic typu „dřív než vyjedeš ze serpentin, budeš mít z rukou upletenou vánočku“ se staly silnice typu „stále rovně, po 50 km mírně doprava a pak dalších 80 km rovně“. Rozsáhlé nijak neohraničené skalnaté pastviny a kukuřičná políčka v Lesothu vystřídaly přesně naparcelované farmy táhnoucí se kilometry za obzor. Během zhruba 550 km cesty z Maseru do Graaf-Reinet jsme viděli jen naprosté minimum neoplocené půdy, přemýšlím, jestli vůbec nějakou ano. Většinou se pěstuje skot, občas se objeví nějaký ten pštros nebo springbok, druh antilopy a jihoafrické národní zvíře.
Cestou jsme se zastavili v městečku Aliwal North, kde jsme mimochodem překročili nejdelší jihoafrickou řeku Oranje (anglicky překvapivě Orange). Aliwal North vypadá jako každé jiné město v JAR:
Nejdelší úsek cesty paradoxně trval nejkratší dobu, protože, jak jsem již zdůraznil, celá cesta byla ROVNÁ a téměř bez provozu po kvalitní silnici.
Jediné zdržení nastalo, když silnici přecházela želva:
Graaf-Reinet je asi třicetitisícové město v oblasti Karoo, u kterého se nachází Národní park Camdeboo. Město je docela pěkné se vším potřebným zázemím, z velké většiny sestává z více či méně luxusních vil, kde bydlí bílí farmáři v důchodu. Nebo na to aspoň vypadají.
NP Camdeboo je příjemný hlavně tím, že tam skoro nikdo není. Potkali jsme opravdu jen pár turistů, takže jako první nenáročný kontakt s „divočinou“ ideální. V parku žijí hlavně různé druhy antilop, buvoli, pštrosi... Největší atrakcí jsou ale skalní útvary Valley of Desolation, kde hnízdí spousta druhů ptactva, jejichž křik se velice přízračně rozléhá po okolí. Pan Hitchcock by tu byl v sedmém nebi.
Po dvou příjemně odpočinkových nocích jsme se konečně vydali k jednomu z dalších hlavních bodů cesty, k Indickému Oceánu, konkrétně do městečka Knysna zhruba v půli známé Garden Route, které jsem vyhodnotil jako nejlepší výchozí bod pro výlety po širším okolí. Cesta z Graaf-Reinet do Knysny zprvu vypadala úplně stejně jako kdekoliv jinde v centrální Jižní Africe. Zhruba nějak takhle:
, ale pak se krajina přece jenom začala měnit a být zajímavá
, nicméně mě trochu nepříjemně překvapil a vyvedl z míry asi 80 km nezpevněný úsek silnice, která by se dala nazvat ekvivalentem silnice II. třídy u nás. Ze začátku to byla zábava, navíc opravdu krásnou krajinou, pořád nahoru a dolů, úzkými kaňony, postupně se ale stav „silnice“ zhoršoval a zhoršoval, až jsme dojeli k ceduli „Flood Damage“, která nevěstila nic dobrého a zvlášť ne s tou naší skořápkou. Kdybych následujících 20 km nejel rychlostí cca 5 km/h, skoro bych si připadal jako závodník na Rally Dakar. Nakonec jsme ale, po 3 hodinách cesty, osmdesátikilometrovým úsekem projeli úspěšně, rychle se ubytovat a šup k podvečernímu oceánu. Pravda, vlny byly docela nepřátelské a teplota vody kolem 15 stupňů, což je zhruba o 10 stupňů méně než bych za normálních okolnostech byl ochoten a hlavně schopen akceptovat, ale po náročné cestě mě to aspoň příjemně probralo a uklidnilo.
Během následujících dní jsme podnikali výlety podél Garden Route od Goukamma Reserve až po Tsitsikamma, osobně se mi asi nejvíc líbil poloostrov a přírodní rezervace Robberg v Plettenberg Bay, kde člověka okolní krajina, strmé útesy a bouřící oceán ze všech stran, úplně pohltí. Naopak jsou zase v okolí oblasti, kde by člověk skoro řekl, že je někde na Šumavě a hlavně, všude je spousta lesů, nejvíce z celé Jižní Afriky. Pro milovníky ptactva stojí za návštěvu největší voliéra na světě pár kilometrů na východ od Plettenberg Bay.
Oceán a pobřeží je opravdu krásné, leč na koupání poněkud nepraktické:
Docela mě ale překvapilo, že ač jsou všechna městečka podél Garden Route turistickými centry a letními sídly bohatších jihoafričanů, ale i jiných národností, jsou okolo každého velké slumy. Myslel jsem, že takových rozměrů dosahují jen okolo opravdu velkých měst…

Po čtyřech dnech jsme přejeli asi 120 km do Mossel Bay, které je známé jako nejzazší bod, do kterého doplul Bartolomeu Diaz na své cestě do Indie, mají tam i jeho muzeum (které nestojí za nic) a pěknou pláž v zátoce, kde se dá krásně plavat. Nejhezčí část města je ale promenáda okolo majáku, kde je taky místo na koupání a hlavně spousta restaurací.
Jinak co se týče jídla, opravdu si nemůžu stěžovat, ve všech místech, kde jsme jedli, se jedlo dobře, moc dobře. Hlavně různé druhy steaků, hovězí, antilopí, pštrosí, dál se jí hodně kuřecího a u moře samozřejmě cokoliv z oceánu a většinou je to skutečně výborné, protože čerstvé. Navíc skoro ve všech restauracích, jsme za cenu podobnou jako v ČR nebo nižší, dostali aspoň dvakrát větší porci, než bychom dostali tady.

U Mossel Bay nás taky čekalo celodenní safari. Jsme začátečníci, navíc nocování na safari většinou bývá poměrně drahá záležitost, proto jsem vzal jednodenní návštěvu na safari Botlierskop. Dopoledne dvouhodinová procházka s průvodkyní, prima bylo, že jsme byli jediní dva zákazníci a paní byla navíc moc milá a velice zajímavě a poutavě nám všechno popisovala. Odpoledne nás pak čekala více než tříhodinová 4x4 jízda napříč celým areálem. Safari mě docela zaujalo, ale propříště bych volil několikadenní pobyty v těch větších oblastech typu Kruger nebo Etosha.
Po dvou nocích v Mossel Bay nás čekal další zhruba 300km přejezd, tentokrát na mnou velmi očekávaný bod – Střelkový mys, nejjižnější bod Afriky a taky místo, kde se podle relevantních geografických učebnic a kapacit v oboru mísí Indický s Atlantským oceánem. Většina lidí mylně uctívá jako bod mísení se oceánů Mys Dobré naděje, někdo ho dokonce považuje za nejjižnější bod kontinentu, není ale ani jedno z toho. Pravda, určit přesné rozhraní je velice náročné, protože se v průběhu roku mění zhruba v délce 130 km, ale Mysu Dobré naděje, na rozdíl od Střelkového, nikdy nedosáhne, pročež pro zjednodušení se jako bod rozhraní udává právě mys Střelkový. Tak.

Samotný mys je spíš jenom hromada rozházeného kamení, ale nejsou tu skoro žádní lidi, takže místo působí opravdu jako „Konec“, moc se nám tam líbilo, člověka ta atmosféra docela pohltí. V blízkosti je pak druhý nejstarší maják v Africe z roce 1848, který jen dokresluje přímořskou a divokou auru místa.
Samotné městečko Agulhas, které je pojmenované po mysu (Agulhas = portugalsky „střelka“), toho moc nenabízí, je to spíš vesnička, okolo které jsou vilky jihoafrických zbohatlíků, ale kousek dál se nachází moc pěkná pláž v zátoce Struisbaai, kde nejsou tak nebezpečné proudy, takže koupání tam je v pohodě. Tak jako tak, v Agulhas bohatě stačí pár hodin, my jsme ho využili jako místo pro přespání, abychom se mohli vydat na poslední úsek cesty, do Kapského Města.

Pěkné...

Airbus380 píše: jsem i nadšenec geografický a podle toho se taky odvíjela podstatná část cesty. Bylo mi jasné, že se musím podívat do Lesotha, horského království uprostřed JARu, jedné ze tří zemí na světě, která nemá moře a přitom pouze jediný sousední stát (další dvě jsou Vatikán a San Marino)

Postřehl jsi, že Lesotho má i jiný zajímavý geografický primát? Je to země s nejvyšším nejnižším bodem na světě.

Protože se nám podařilo vyrazit relativně brzo ráno, řekl jsem si, že abychom ušetřili den v Kapském Městě, pojedeme se rovnou podívat na Mys Dobré naděje. Řízení už mě po 3000km začalo trochu unavovat a takhle bych si ušetřil minimálně jednu cestu přes celé město, protože ubytování jsme měli na severu v Milnertonu.

Cesta z Agulhas nejdřív vede po širých lánech pšenice, které připomínají asi nejvíce Polabskou nížinu, ale poslední úsek vede po krásném pobřeží False Bay:
Bohužel jsem ale minul odbočku a dostali jsme se stejně až skoro do centra Cape Townu a cestou na Mys byla navíc hrozná zácpa, takže na místo jsem dojel úplně vyřízený.
Do toho všeho krátce před námi dorazilo několik autobusů s japonskými turisty a celý zmatek dovršila tlupa útočících paviánů na všechno a všechny okolo. Na místě je akorát velké parkoviště, moderní restaurace, fast food, lanovka k majáku, hordy lidí... Celkově mi Mys Dobré naděje přijde už dost zprofanovaný, i když je pravda, že v okolním národním parku se nachází spousta pěších tras, na kterých jsme moc lidí neviděli, ale bohužel si je nestihli projít. Každopádně celý poloostrov vypadá moc pěkně, až na ten poslední bod – samotný Mys
Cestou zpět jsme se ještě zastavili v Boulders u kolonie tučňáků, ale měli jsme smůlu, protože zrovna žádní nebyli přítomni. Aspoň ceduli upozorňující na tučňáky jsme viděli, takže tam asi opravdu někde budou.
Náš penzion v Milnertonu se nacházel v klidné rezidenční čtvrti (kde všechny vily jsou oplocené elektrickým plotem) a ze střechy byl pěkný výhled na Stolovou horu, na kterou se právě sápala mračna:
Odmítnul jsem po Kapském Městě jezdit autem, jednak obecně nemám rád ježdění autem po městech, člověk si to pak neužije a nic nepozná, a jednak jsme měli kousek od hotelu zastávku bus. MHD je tady ještě v plenkách, ale autobusový systém docela funguje. Kromě toho centrum není vůbec velké, takže se všude dá bez problémů dostat pěšky.
Pochopitelně jsme hned první den zamířili na Stolovou horu. Původně jsem si chtěl na horu vyšlápnout pěkně poctivě pěšky, ale celé tři dny naší návštěvy předpovídali 38 stupňů, takže jsme nakonec vzali za vděk lanovkou. Kvůli horku nebylo na Stolové hoře ani tolik turistů a kupodivu byl jen slabý opar, takže výhledy stály za to. Akorát je životně důležité se pořádně namazat a vzít si hodně vody, protože na celém vrcholu je stín jen v předražené restauraci, jinak široko daleko nikde. Ale překvapilo, jak je vrcholek hory rozlehlý. Celý přejít tam a zpět trvá okolo hodiny.
Cestou lanovkou dolů jsme potkali i horolezce, kteří zřejmě páchali pomalou sebevraždu, protože v tu dobu už bylo kolem 36 stupňů.
Zbytek pobytu jsme strávili většinou pěším chozením po centru,
po krásně barvené muslimské čtvrti Bo-Kaap,
Stolová hora je vidět skoro odevšad, podobně jako Žižkovský vysílač v Praze
anebo jízdou místním S-Bahnem do přímořského městečka a sídla jihoafrického námořnictva, Simon’s Townu. To byl docela zážitek. Hlavní nádraží je sice hezky rekonstruované, ale na nástupiště už se trochu pozapomnělo:
Soupravy S-Bahnu vypadají asi jako staré panťáky u nás, ale žádná tragédie a cesta zase takové utrpení není.
Cesta do Simon's Townu trvá hodinu a něco a její poslední úsek je hezky fotogenický:
Ostatně jako celé městečko:
Po návratu zpět do centra v odpoledních hodinách jsme si všimli, že vlaky směrem na předměstí jsou velice slušně zaplněné. Asi jako v Bombaji, lidi visí z oken, dveří, cestují na střeše, mezi vagony, prostě idylická cesta z práce zpět domů do slumu.
Ještě jsme si prošli další část centra:
A taky promenádu, podél které jsou vystaveny zajímavé sochy:
Celkově se mi Kapské Město docela líbilo, ale viděl jsem určitě hezčí města. Cape Town těží ze svého okolí a přírodních krás, centrum je sice docela pěkné, pestré a hodně liberální, pobřežní promenáda je taky docela pěkně upravená, ale všechno je to takové nějaké „docela“.

CPT-JNB
South African Airways, Airbus A340-600, ZS-SNF
LF C 40%, Y 25%

Po skoro třech týdnech na zemi se už začaly projevovat abstinenční příznaky a cestou autobusem na letiště už jsem byl tak natěšený, až mi bylo trapně. Všechno umocňoval fakt, že se poprvé v životě proletím jednou ze svých lásek, dlouhou třistačtyříctkou. Tedy, jestli nebude změna typu, která na této trase bývá docela často. To bych pak byl velice nerudný.
Cesta busem A01 z centra ubíhá velice svižně, celá vede po dálnici mezi slumy:
a tak už zhruba po půlhodině vystupujeme před pěkným vzdušným terminálem. Odletová hala je příjemně velká, ale on i provoz je relativně velký, byť s Johannesburgem se nemůže rovnat.
Na odletové tabuli mj. visel i velice zajímavý skoro jeden den zpožděný let:
Fronta na security nulová, vnitrostátní terminál zcela standartní, stravovací a nakupovací možnosti dostatečné, míst k sezení rovněž dostatek a pěkný výhled na celý apron a rwy k tomu. Místní provoz je převážně vnitrostátní a dálkový, z regionálních linek sem létá akorát Air Namibia z Windhoeku a Walvis Bay a pak Air Mauritius.
My se trefili zrovna do dálkového okénka:
Ale většinu provozu obstarával vnitrostátní provoz, především do Johannesburgu, místy poměrně exotickými low-costy:
Na ploše se našlo i jedno malé (nebo spíš docela velké) překvapení:
S napětím jsem čekal, zda se neobjeví místo naší 346 nějaká zlá 330, či snad nedejbože 738 nebo 320, nakonec ale, asi hodinu před odletem, přece jenom dlouhá kráska přiletěla.
Krátce před boardingem odlétal tripl Emirates a do jednoho záběru se vešla hned trojice letounů v barvách BA. Dvakrát 747 do LHR a jednou 738 místní pobočky Comair do Jo'burgu:
Nástup probíhal busmo, což indikovalo, že tolik pasažérů nebude a mě tento fakt velice potěšil, aspoň budu mít víc šancí si JÍ vyfotit. Naše letadlo zaparkovalo hezky mezi dvě Jumba British Airways, která si vybírala svojí celodenní pauzičku před tandemovým večerním odletem domů.
Nástup probíhal velice svižně, šel jsem jako jeden z posledních. Pohled do C napověděl, že je obsazená necelá polovina sedadel, první dvě sekce Y pak byly zaplněny taky relativně slušně, ale já se vydal na dlouhou pěší túru až do předposlední řady 73. A že to je pěkná štreka, skoro by se hodil travelátor V poslední sekci Y byla obsazenost přesně 6 pax.
Jinak interiér byl velice omšelý, PTV tak malé, že se na ně nedá koukat, sedačky nejužší, co jsem kdy zažil, byť místa na nohy dostatek. Z prostředních toalet se pak šířil štiplavý zápach moči přes několik řad, sedět někde okolo a letět s tím do New Yorku, to bych radši rovnou vystoupil.

Těšil jsem se na dlouhé, líné stoupání, kterým je A340 pověstná, kdy ještě po 20 minutách letu budeme lízat střechy budov, ale poloprázdný stroj s minimem paliva na dvouhodinový let stoupá úplně normálně, škoda. Hned po startu byly vidět rozsáhlé slumy okolo letiště, pak se na chvilku zjevilo moře, hory okolo Kapského Města a dál už jen roviny africké savany. Zhruba v půli letu přišlo pěkné zpestření v podobě velice těsného oblétávání bouřky a s tím spojené zatím nejsilnější turbulence, jakou jsem v letadle zažil. Až jsem měl strach, aby se tak dlouhé letadlo nerozlomilo vejpůl, ale konstruktéři v Toulouse zjevně žádnou chybu neudělali a já si to ve skutečnosti parádně užíval
Bouřku jsme úspěšně obletěli a mohli tak po chvilce zahájit přiblížení do podmračeného Johannesburgu. Nejprve jsme letiště oblétávali z jihu, kdy bylo na dráze patrné startující Mango,
pak už jenom otočka nad luxusní bazénovou čtvrtí ihned následovanou o něco méně luxusní slumovou čtvrtí a pak už jen hladké přistání na JNB.
Zaparkovali jsme na odstavnou mezinárodní stojánku, kde přes den odpočívají ranní přílety z Evropy, které většinou zpět letí až večer, výstup byl tedy opět busmo.
Vše ale proběhlo rychle a kultivovaně, stejně jako čekání na kufry, které zabralo asi 5 minut. U pásů mají i vychytávku pro nadlidi, kterou ale moc nechápu.
Takže už jen rychle najít úschovnu, abychom se celý příští den nemuseli vláčet s kufry a šup na Gautrain do Pretorie.
Tenhle rychlovlak jezdí teprve pár let a spojuje JNB s Johannesburgem a ten pak s hlavním městem Pretorií, které je vzdálené cca 60 km. Gautrain je normální moderní vlak se vším všudy. Cesta do Pretorie i s přestupem zabere slabou třičtvrtě hodinku. Jízdné z letiště je pěkně předražené, ale jízda čistě mezi městy je v pohodě, v přepočtu za cca 70 Kč.


Na hlavní město jsem byl zvědavý. Měl jsem představu, že se bude jednat o relativně nezajímavé, sterilní a nablýskané menší město. Po výstupu z vlaku moje představa nabyla hmotných rozměrů, okolní přednádražní prostor je upravený, hlavní nádraží taktéž a po čerstvé rekonstrukci. Stačilo ale ujít pár metrů a bylo jasné, že jsem se nepěkně mýlil. Na ulicích neskutečný bordel, špína a smrad, po chodnících roztahané „stánky“ se zeleninou, grilovaným masem a spoustou dalšího jídla, které se volně válelo na poch*aném chodníku a které zcela nepokrytě a zadarmo ujídala hejna much a vos, které vlivem horka poklidně hnilo a které běžní lidé vesele nakupovali a snad dokonce i jedli. Náš hotel byl ale naštěstí jen zhruba 200 metrů od nádraží, což jsme kvitovali s povděkem a s myšlenkou, že ráno bude město vypadat jinak, jsme se odebrali ke spánku.
Ráno město vypadalo jinak. Ano, nebyla tma, ale to je tak všechno. Paradoxně čím víc jsme se blížili centru, tím větší smrad, bordel a chaos na ulicích byl. Přitom na první pohled vypadá Pretoria docela moderně. Bytové domy jsou udržované, v okolí centra rostou nové mrakodrapy, zavádí se nový systém metrobusů… Ale všechno ostatní je jako někde v Kongu. Tisíce minibusů hlasitě upozorňujících, že mají ještě volné místo a absolutně nedodržující dopravní předpisy, to je asi jedna z nejnepříjemnějších stránek města. Pomineme-li neustálou přítomnost lidských výkalů úplně všude po městě, odpadky taktéž úplně všude po městě nebo třeba sochu pana Krugera na hlavním náměstí, která je obehnaná trojitým ostnatým drátem (do kterého jsou samozřejmě zamotány tuny odpadků).
Pravda, jak se člověk přibližuje k prezidentskému paláci, chaos se postupně uklidňuje, ale vystřídá ho naopak mrtvolný klid, kde nikdo nebydlí, nepracuje, ani nežije.
Několikahodinová procházka městem nás řádně vyčerpala, ještě jsme se zajeli vlakem podívat do Hatfieldu, reprezentativnějšího předměstí Pretorie, kde sídlí velké firmy a ambasády, ale ani to nás nijak zvlášť neoslnilo. Takový bordel tu sice nebyl, ale randál z minibusů a absence chodníků úplně stejná jako v centru.

Odpoledne už stejně postoupilo, takže jsme se pomalu vydali na vlak na letiště. Vlaky jezdí každých 20 minut a stanice je začleněna přímo do terminálu.
Odbavení na náš let bylo otevřené už více než 6 hodin před odletem, což je příjemné. V JNB mají jakousi vyhlídkovou terasu, či spíš vyhlídkový výklenek, protože se jedná de facto jen o uzavřený prostor v rámci terminálu, výhled je z něj ale docela pěkný. A v JNB je to už opravdu pěkná exotika. Hádám, že mnoho u vás o některých destinacích níže ani nikdy neslyšela
A exotika se koná i za oknem v podobě velmi rozmanité směsky více, či méně exotických aerolinek od amerických, přes evropské a asijské až po místní.
Obzvlášť mě potěšilo setkání dvou antilop (nebo co že to vlastně na těch směrovkách mají):
Nebo tenhle proudový Dornier 328, který přiletěl z konžského Kolwezi
, ale potěšila i mozambická Dášeňka z Maputa
A mnoho dalšího…
JNB-LHR
British Airways, Boeing 747-400, G-BNLN
LF cca 30%

Ale čas rychle ubíhal a my se bohužel museli vydat přes security vstříc našemu gatu. Letiště JNB na mě neudělalo žádný dojem, ani pozitivní, ani negativní, pro mě se jedná o letiště jako každé jiné. Security mimochodem velmi laxní, pracovníci ani nekontrolovali monitor, který ukazuje obsah příručních zavazadel a hlasitě rozebírali nějaký fotbalový zápas.
V mezinárodní odletové hale se zjevně slaví příchod Čínského nového roku:
Ještě jsme měli chvíli a já měl hlad, takže jsme si sedli do jediné restaurace, odkud byl výhled na plochu. Zaměstnanců skoro dvakrát tolik, co hostů, ale stejně jsem jenom na objednávku čekal 10 minut. Nakonec bylo ale velké štěstí, že jsme zvolili právě tuto restauraci, protože chvilku po usazení se za okny objevila tato stará dáma mířící do Harare:
Sice už bylo šero a fotky nestojí za nic, ale aspoň jsem jí viděl, po světě se jich v pasažérské verzi už moc neprohání.
S přibývající tmou se přiblížil i náš odlet a začínala večerní špička dálkových letů. Jak je vidět, Londýn je v kurzu
Jeden gate vedle našeho už se nastupovalo do A380 BA, která letěla do Londýna o hodinu dříve, než my, naše Jumbo se akorát přetahovalo ze vzdálené stojánky, nakonec ho opravdu dotáhli hned vedle své větší, za to ne tak charismatické kolegyně.
S pobavením jsem sledoval, jak na dřívější let BA snad patnáctkrát vyvolávali nějakého pasažéra, až to check-in agentka završila šestnáctým a posledním hlášením ve znění: „Vypadá to, že pan XY nechce domů, proto vám právě teď vykládáme zavazadlo a gate se zavírá“.

Už zaplněnost prostoru před gatem napověděla, že náš let rozhodně nebude plně obsazený, stejně tak nástup zabral opravdu rekordně krátkou dobu. Nakonec byla obsazenost sotva třetinová, většina lidí měla pro sebe celou tří- nebo čtyřsedačku, takže i můj druhý let Královnou nebes byl velice pohodový. Pravda, interiér je už trochu old-schoolový, stejně tak jako miniaturní PTV, ale obsah IFE je poměrně slušný i s novými filmy a opravdu velkým množstvím seriálů.
Push-back pár minut před plánovaným časem, fronta na start žádná, počasí klidné a jasné, takže jsme měli noční Johannesburg jako na dlani. Subjektivně mi připadalo, že to naší fešandě „nějak nejede“, cestovní hladiny jsme dosáhli až zhruba hodinu a čtvrt po startu.

To taky začal servis. Bohužel musím říct, že byl opravdu tragický a od BA bych něco takového vůbec nečekal, nevím, zda to byla nějaká mimořádnost, zda měli nějaké problémy s cateringem v JNB… První servis sice standartní preclíky a výběr nápojů, alko i nealko. Druhý servis v podobě večeře pak sestával z volby mezi hovězím a ničím. Vybral jsem si tedy hovězí, i když jsem na něj vůbec neměl chuť, ale něco mi říkalo, že druhá volba, tedy nic, by mě tolik nezasytila. Jídlo sice vizuálně vypadalo pěkně, rozhodně řádově lépe, než na letu LHR-JNB, ochucené jakž takž taky dobře, ovšem celé mělo jeden zásadní nedostatek, a sice že bych maso nedožvýkal ani během nonstop letu okolo světa. Stane se.
Sklizení proběhlo poměrně rychle, což na nočním letu kvituji, dostal jsem žízeň a chuť na nějaké uspávadlo, zašel jsem tedy do galley a požádal o gin-tonic. Steward odvětil, že dnes mají pouze vodu. Na mojí otázku, jak je to možné, mi odpověděl, že mají jen vodu. Podruhé už jsem se ptát nezkoušel, zašel do přední galley, kde mi řekli to samé, že bohužel ani džus, ani pivo, ani víno, pouze vodu. Tak nevím, co se dělo.
Poněkud rozladěn jsem ulehl na svojí privátní trojsedačku, kouknul na dva díly Přátel a usnul spánkem spravedlivých. Za celou cestu jsem se probudil jen jednou přímo nad hlavním městem Čadu N’Djamenou, zaregistroval jsem ještě rafinerii Djermaya asi 60 km dále na sever:
, opět usnul a probudil se až se snídaní. Ta byla opět klasická letecká, ničím neurazí, ani nenadchne, ale zasytí.
Ale to už jsme pozvolna začali klesat k Londýnu a řadit se do ranní špičky dálkových příletů z celého světa. Provedli jsme dvě kolečka někde nad Croydonem, pak už se jen zařadit do fronty a přes zamlžený Londýn na dráhu 27L. Tentokrát se výhled nekonal, první domy se objevily až těsně před dosednutím.
LHR-PRG
British Airways, Airbus A320, G-EUYB
LF 100%

Bohužel jsme přistáli ještě za tmy, takže jsem si nemohl plně vychutnávat ta hejna ranních widebodies, ale přeci jenom jsem jich pár zaregistroval, většinově BA nebo AA. Po ranní hygieně a vyvětrání se před Terminálem 5 jsme Hethrow Expressem vyrazili na Terminál 3 a poslední segment dovolené.
Na přestup jsme měli 4 hodiny, takže klid a žádný spěch. To jsem ještě netušil, že nakonec budeme k našemu letu skoro dobíhat. Na security žádná čekací doba, pohyby už mám zautomatizované, batoh na dodatečnou kontrolu, taky nic neobvyklého, všechno vyndat a koukám, že jsem zapomněl v jedné z postranních kapes pepřový sprej. Popravdě jsem úplně zapomněl, že ho s sebou mám, na letišti v CPT a JNB si ho vůbec nevšimli. Říkal jsem si, ok, tak ho vyhodí, o co jde, ale kde že. Prý se musí zavolat vedoucí. Dobře, budeme čekat na vedoucího. Ten přišel za čtvrt hodiny, jen se zeptal, proč to s sebou mám, všechno jsem mu vysvětlil, načež se sprejem a mým pasem kamsi odešel, ať počkám. Asi za dvacet minut přišlo pět policistů, ti mě odvedli do výslechové místnosti a skoro dvě hodiny se jeden po druhém ptali na to samé. Vůbec mi nedošlo, že v Anglii je pepřák zakázaný a bere se jako normální zbraň. Už jsem se viděl ve vazební cele, nakonec ale přišel nějaký jejich velitel, sepsal se mnou protokol, že případ uzavře, protože je mu jasné, že jsem neměl v úmyslu pepřákem útočit a že jsem ho v batohu prostě jen zapomněl a bylo hotovo. Ale zatrnulo mi pořádně.
Ani jsem se pořádně nestačil pokochat heathrowským provozem, jen jsem v dálce zaregistroval brunejského papundekla a malajskou velrybu a už se nastupovalo. Bohužel se na tento let nešlo odbavit online a na check-inu v JNB už údajně nebylo volné místo u okna, takže jsem dostal uličku a většinu letu po servisu prospal. Ten byl shodný s letem před třemi nedělemi, tedy slaná a sladká bulka, a nápoje. Na evropském přískoku zcela dostačující a v dnešní době bohužel už nadstandartní.

Po klidném letu pak stará dobrá ruzyňská klasika v podobě dráhy 24 a zcela prázdného letiště. Na ploše byl jen tripl Emirates, jedno malé ATRko ČSA a dvojice KLM, pravděpodobně jeden zpožděný.
Všimnul jsem si, že terminál 1 prošel dosti nemilou úpravou, a sice že po pasovce už není výhled na plochu jako kdysi, ale je zastavěný obchody. Taky přibyl jeden pás na zavazadla a celkově se tento prostor trochu zkultivoval. Co se ale nezměnilo, je dlouhá čekací doba na bagáž, delší je snad jen na Fiumicinu (pravda, tam je to opravdu extrém, zažil jsem i hodinové čekání).

Jižní Afriku určitě doporučuji, i když jsem měl trochu jiné představy. Nějak jsem si myslel, že na každém rohu bude nějaký ten „wow-efekt“, ale to byla spíš moje chyba. Tato země rozhodně stojí za návštěvu, už jenom díky rozmanitosti krajiny. Během naší více než 3000 km cesty jsme neprojeli jen pouští, tundrou a tajgou, jinak snad všemi druhy krajiny. Na žádném místě, které jsme navštívili, jsme se ani chvilku nenudili, vždycky se všude dá najít něco zajímavého. Bydleli jsme vždy v penzionech nebo BB, vždy s vlastním sociálním zařízením na pokoji a většinou se snídaní v ceně a v žádném ubytování jsme nedali víc jak 800 Kč za noc za pokoj. Ani s jedním ubytováním jsem nebyl zklamaný, vždy plně vybavené, čisté, funkční, se vším komfortem i pro náročnější klientelu. To mě na Jižní Africe opravdu velice mile překvapilo.
A hlavně. Jídlo. Ach, jak tam se dobře jí. Za relativně málo peněz, hodně muziky.

Co se týče letů, tak BA mě spíš celkově zklamali a hodnotil bych je jako mírný podprůměr, ale věřím, že se jednalo o výjimky, jinak jsem na ně slyšel většinou chválu. Zatím jsem na ně nezanevřel
A do JAR stojí za to jet i kvůli létání. V JNB je krásně rozmanitý a exotický provoz, vnitrostátní lety za babku a s velmi častými frekvencemi, letiště ok.

Díky za pozornost, textu možná mohlo být víc, ale bohužel jsem časově velice omezen a za chvíli mě čeká další velký výlet, tak ať se mi to pak nekupí

hafi píše:Pěkné...

Airbus380 píše: jsem i nadšenec geografický a podle toho se taky odvíjela podstatná část cesty. Bylo mi jasné, že se musím podívat do Lesotha, horského království uprostřed JARu, jedné ze tří zemí na světě, která nemá moře a přitom pouze jediný sousední stát (další dvě jsou Vatikán a San Marino)

Postřehl jsi, že Lesotho má i jiný zajímavý geografický primát? Je to země s nejvyšším nejnižším bodem na světě.

No vida, to mi vůbec nedošlo. Ale pro mě je to velice zajímavá informace, díky!

Moc hezký report! Výlet do JAR mě nikdy nelákal, ale pokud se naskytne vhodná příležitost, budu o tom uvažovat.

Takže asi tak...exotika jako prase, s plánováním jsi musel mít kvanta práce, to že si na tento výlet vzal svojí maminku, vysoce oceňuju (snad jí taky budu moci jednou takhle potěšit), mořit se tímhle TR musela být strašná pakárna (tak doufám, že odměnou Ti budou tisíce náhledů a spousty pozitivních komentářů - fakt by sis to zasloužil) a pokud příště zatoužíš v PRG ráno po vajíčkách, zajdi si si raději do McDonalda, kde ten poměr cena/výkon bude asi o malinko lepší (i když po mé poslední návštěvě minulý týden si tím nejsem tak úplně jist).
Shodou okolností mám teď teď v JAR jednu svojí výbornou kolegyni/kamarádku (letěla s TK), tak jsem zvědav i na její dojmy.
Jinak letu zdar kamaráde, musel to být pro Tebe (i pro maminku) možná životní zážitek, ale při tvém cestovatelském apetitu ho myslím ve velmi blízké budoucnosti něco překoná.

Krystofe super. Vajicka byla opravdu na h***o, to jsme se shodli oba. Nastesti me to pote vynahradil super let s Aegeanem. Mrzi me, ze BA nebyli takovi, jak jsem o nich x krat mluvil. Ja o tyden pozdeji na letu LHR-JFK take dostal veceri az po temer dvou hodinach, coz jsem taky nelibe nesl. Alkohol vsak tekl proudem na obou long haulech, jak na LHR-JFK v B777, tak DFW-LHR v B747. Na zpatecni ceste jsem mel koser jidlo a BA me znovu presvedcili, ze nikdy nebudou spatnou volbou. JAR jsem mel moznost koupit za par ecek minuly rok taky, tusim ze to bylo se Swiss, ale nechal jsem to plavat. Ted vim, ze to asi byla skoda. Budu se tam muset vypravit taky tesim se na pristi tyden na spolecne MXP-GRU a pote taky na Palau A fotky uzasny, to tvoje B747 mam jako wallpaper

Skvely trip report, diky za nej, Afriku zarazuji na list, i kdyz k tem spis vzdaleneji dosazitelnym destinacim..
Najezdili jste tam toho autem teda hodne, wow, asi takovy divny dotaz, ale nebyl strach, ze vas tam nekde uprostred niceho prepadnou?

Jinak ty kontrasty slumu a nove vystavenych domu, to je fakt sila..dosti smutna, i kdyz mi je jasny, ze je to tak na mnoha mistech ve svete..musel to byt zazitek a chvalim maminku, ze do toho sla s tebou =).

Lkprak: Díky moc, poslední dobou na ty reporty nemám moc času, takže za moc nestojí, ale aspoň něco. Chtěli jsme vyzkoušet to snídaňové menu 1+1, ale příště radši opravdu Mc nebo Billa
Jinak z leteckého hlediska výlet asi překonaný bude hned několikrát, z cestovatelského nevím, hlavně to Lesotho je zatím opravdu můj největší majstrštyk.

Marcos: Jojo, však já dám BA určitě ještě někdy šanci

micaello: No po pravdě jsem před cestou měl taky pocit, že to občas může být o hubu, ale zdá se mi, že jediná nebezpečnější místa jsou jen ve velkých městech. Nikde jinde jsem neměl ani náznak pocitu ohrožení. A v Lesothu je kriminalita malá, akorát tam člověk holt musí počítat s tím, že je pro místní velkou atrakcí.

Naše cesta autem vypadala takhle (není tam vyznačeno ježdění po jednotlivých místech, který čítalo celkem cca 750 km)