Fórum Airways.cz

Koncem ledna jsem si uvědomil, že na OK Plus mi bez ladu a skladu hnije 12 199 mil a jelikož v dohledné době neplánuji nějak víc se SkyTeamem cestovat, rozhodl jsem se je využít sám a efektivně, než mi je ČSA vyhodí do koše. Ale za takovou trošku tak, aby se mi to vyplatilo? Nemusel jsem ale přemýšlet moc dlouho, protože vlastně od dob, co jsem leteckým nadšencem, sním o jednom malém pěkném letišti pár kilometrů od Karlových Varů ve vesničce Olšová Vrata. Ale vzhledem k tomu, že Karlovy Vary jsou vlastně takovou malou ruskou exklávou, nikam jinam, než právě do Země světlých zítřků, se odtamtud nelétá. A protože do lázní cestují jen zámožní Rusové a konkurence je nulová, běžné ceny letenek jsou pro mě neakceptovatelné. Nicméně rychlý pohled na web okplus prozradil, že za jednosměrnou letenku chtějí 12 000 mil, což je přesně tolik, co mám. A zpáteční bych stejně nechtěl, už mě znáte a tak chápete, že letět tam a zpět po stejné trase není žádná švanda.

V Celnici jsem pak dohodl termín na duben, zaplatil 1810 Kč za poplatky a mohl konečně začít plánovat zbytek cesty.
Původně jsem chtěl letět ten samý den ráno z Prahy přímo na Šeremetěvo a pak hned zpět do Karlových Varů, abych nemusel vyřizovat vízum, ale pak jsem si řekl, že by to už trochu hraničilo se zdravým rozumem (jako kdyby většina mých výletů nehraničila) a rozhodl jsem se vízum vyřídit.

A když už tedy můžu beztrestně vstoupit do Ruska, chtělo by to nějakou srandu i tam.

No ale popořadě.

PRG-BUD
Student Agency bus

Jak už to tak bývá, velmi často své výlety začínám nebo končím (nebo obojí) mimo PRG, abych navštívil nějaké to letiště navíc a nejinak tomu bylo i tentokrát. Abych ale řekl pravdu, jsem rád, že už těch nenavštívených letišť okolo moc nezbývá, začínám asi stárnout a podobné několikahodinové cesty mě začínají otravovat a zmáhat.
Ale to až pro příště. Tentokrát jsem se jednu jarní sobotu vydal místo na Ruzyni na Florenc, kde bylo i přes pokročilou večerní hodinu (nebo spíš právě pro to, na noc odjíždí spousta spojů, koneckonců i ten můj) narváno k prasknutí. Doufal jsem, že usnu, ale vzhledem k tomu, že řidič, který řídil z Prahy do Bratislavy, se nás všechny vytrvale snažil zabít tím, že si asi spletl autobus s Formulí 1 a neuvědomil si, že české a slovenské silnice a dálnice nejsou tak krásně rovné a bez výmolů jako závodní okruhy, co si budem povídat, moc jsem toho nenapsal.
V Budapešti jsem se rovnou vydal na letiště, co taky dělat takhle brzy ráno ve městě.

BUD-SAW
Wizzair, A320, HA-LWR
LF cca 90%


Na BUD jsem ještě nikdy předtím nebyl a musím říct, že mě docela mile překvapilo. Tranzitní prostor je docela velkoryse řešený se spoustou sedaček jako stvořených pro ospalé jedince, kteří strávili celou noc v autobuse. Na chvilku jsem si zdřímnul, pro jistotu nastavil budíka, aby nedošlo k nějakému nedorozumění mezi mnou a mým spánkovým deficitem a krátce před 11 hodinou jsem se mohl s drobným sebezapřením vydat do letadla. Wizzair je jedna z mých nejneoblíbenějších aerolinek, ale 500 Kč za letenku mě přesvědčilo, abych přivřel obě oči. Ještě krátké intermezzo v podobě čekání plně nastoupeného autobusu s otevřenými dveřmi ve chladném dopoledním počasí á la PRG a mohlo se nastupovat.
Valnou většinu cestujících tvořili Maďaři s Turky, ale našlo se i pár Slováků nebo třeba dva Kanaďani.
V neděli dopoledne nebyl v BUD moc silný provoz, takže jsme bez jakéhokoliv zdržování nabrali kurz Istanbul, kde jsme po standartním evropském a nezáživném letu nad oblačností přistáli zhruba po hodině a tři čtvrtě. Podruhé během měsíce na SAW, takže jsem bez větších problémů za pár minut byl venku. Ještě jsem se tedy podivil nad faktem, že Wizzair přirazil ke gatu, to jsem zatím zažil jen v Bukurešti.
Doprava ze SAW do Istabulu je zatím dost tragická, doporučuji minimálně zjistit předem na webu, co a kam přesně jede, protože na zastávkách takové informace rozhodně nenajdete. Já se rozhodl využít autobusovou linku E11 na Kadiköy a odtud provést jedno z istanbulských „must-do“, a sice jízdu trajektem přes Bospor:
Následně jsem se vydal podzemní lanovkou a historickou tramvají přes Galatasaray na náměstí Taksim
a po tom pěšky a tramvají k Modré mešitě.
Byla to moje první návštěva Města na dvou kontinentech a jsem z toho trochu rozpačitý. Určitě stojí za návštěvu, ale krásu města dost sráží všudypřítomný bordel, rozbité chodníky i domy a tragická veřejná doprava. Ale Istanbul je opravdu obrovské město, takže ze svého krátkého pobytu nebudu vynášet žádné hodnotící soudy.

Já tolik času neměl a dopoledne se vydal na větší z istanbulských letišť, Atatürkovo. Tam aspoň vede metro, i když pravda, při pohledu na mapu má podobně ztřeštěnou trasu jako áčko do Motola v Praze…

Na IST je hezky na první pohled vidět, že velice významnou část provozu tvoří transferoví pasažéři. Veřejná část a check-in area ne že by byla přímo prázdná, ale rozhodně je v ní násobně méně lidí, než v části tranzitní.

Jedna věc se mi na IST velice líbí, a to je neuvěřitelná škála destinací, aerolinek a typů letadel. To se jen tak někde nevidí. Hádám, že když se na odletovou tabuli podívá i průměrně orientovaný člověk v místopise, tak třetinu destinací nebude umět určit a o třetině v životě předtím neslyšel (viz třeba Košice – zdravím košickou část fóra a neberte mě tak vážně, sranda musí být ).

IST-GYD
AZAL, A320 ( ), 4K-AZ79
LF cca 70%

Když jsem původně kupoval Wizz do Istanbulu, plánoval jsem, že do Ruska se dostanu s Aeroflotem, protože ceny jsou velice příjemné a ještě jsem s ním neletěl. Pak mi ale padla do oka možnost letět s Azerbaijan Airlines za 119€, pro našince je to už přece jenom docela exotická aerolinka. A když jsem navíc zjistil, že na segment IST-GYD je plánovaná 767, která se mi stále vytrvale vyhýbá, letenka už byla v kapse. Tedy v mailu.
Bylo tak veliké zklamání, když jsem asi týden před odletem zjistil a při check-inu si potvrdil, že nakonec poletí letadlo, které mám ve svých statistikách nejčastěji, tedy obyčejná třistadváca.

Nedá se nic dělat, i tak je to docela netradiční aerolinka, takže nemám nárok si stěžovat.

Před odletem jsem ještě stihnul přes okna vyfotit íránskou A310 mířící do Teheránu:
Nebo tchajwanskou Eva Air, o kterých jsem vůbec netušil, že do Istanbulu létají.
Za chvíli se ale už v záplavě červenobílých letadel Turkish Airlines objevila tmavě modrá A320 s jemnou tyrkysovou vlnkou – neklamné znamení, že za chvíli začne boarding.
Nástup proběhl rychle, obsazenost nebyla kdovíjaká a cestující už od pohledu obchodní, takže všechno kultivovaně, tímto se tedy vysvětlila změna typu. Trefili jsme se do slabšího poledního okénka, takže na start jsme čekali ve frontě jen čtyř letadel.
Následovalo stoupání přímo nad Istanbulem:
A pak už let podél severního tureckého pobřeží, přeskok Kavkazu:
a klesání nad mírumilovně vypadajícím ázerbajdžánským venkovem, se kterýmžto tvrzením by jistě ne zcela souhlasili obyvatelé Náhorního Karabachu a jisté výhrady by k tomu našli asi i obyvatelé Nachičevanské autonomní republiky.

Baku mě přivítalo šerednou šedivou poklicí smogu, přes kterou samotné město nebylo ani vidět. Pouze jsem při finálním přiblížení zahlédl poněkud obskurní hotelové komplexy na březích Kaspického moře, které se táhnou na sever od Baku a jsou ohraničeny nevzhlednými předměstskými chatkami. Kromě toho… vždyť to jezero musí smrdět ropou, ne?
Při pojíždění jsme míjeli provokativně stojící A340-500, v dnešní době už skutečnou raritu a v době mého příletu nebylo na ploše jediné jiné letadlo, než AZALu.
Protože mi v Istanbulu dali palubní vstupenku pouze do Baku, musel jsem zamířit na tranzitní přepážku, kde byli velmi překvapení, že se našel někdo, kdo tady přestupuje a ještě více překvapení, když se dozvěděli, že letím z Istanbulu do Moskvy.

Letiště Heydara Aliyeva má dva terminály. Ten starší nyní slouží pouze pro vnitrostátní lety:
Jeho kapacita je, odhaduji, tak 10x větší, než by pro vnitrostátní lety stačilo, létá se pouze 4-5x denně do Nachičevanu a párkrát týdně do Gandži a Zakataly.

Ten novější terminál (z roku 2013) je monumentální, okázalá a velice moderní stavba a i ta by snesla být alespoň dvakrát menší.
Místa je tu opravdu habaděj. Na první pohled krásná a zajímavá stavba s velice netradičním a podle mě moc pěkným designem restaurací v tranzitní zóně:
Ale co se týče praktičnosti celého terminálu, ta už značně pokulhává. Jedny toalety jsou málo i na místní slabý provoz a nabídka restaurací se omezuje výhradně na sladkosti, pizzy a sendviče. Dále už tu jsou jen dva free shopy. Nechal jsem se zlákat nápaditým designem místních občerstvoven, hladem a taky neznalostí aktuálního kurzu manatu, koupil si jeden sendvič á la crocodille a jednu plechovku coca coly a až po kontrole konta následně zjistil, že jsem za tyto položky zaplatil 695 Kč

Z terminálu je docela pěkný výhled na plochu, ale bohužel jen na pasažérskou stojánku, která je v Baku o mnoho méně zajímavá, než ta nákladní. Jumba Silk Way Airlines a jiných aerolinek odlétají skoro častěji, než osobní lety.
GYD-DME
AZAL, A320, 4K-AZ79
LF 100%

Po necelých čtyřech hodinách jsem se s tímto zvláštním místem musel rozloučit nástupem do úplně stejného letadla, s jakým jsem přiletěl z Istanbulu. Za letu se mimochodem na obrazovkách promítá film a na letu do Moskvy byl úplně ten samý, jako při letu z Istanbulu Stejné bylo i občerstvení: voda.
Po startu jsem ještě skrz vrstvu smogu odtušil ropné plošiny v Kaspickém moři, stejně jako centrum Baku:
Pak ale padla tma a zároveň s ní naštěstí i únava, takže jsem se probudil až těsně před zahájením klesání na největší ruské letiště Domodědovo.
Je znát, že doba se rychle mění i v Rusku. Ještě před třemi lety, když jsem přistál na Domodědovu, Tu-154, Tu-134, ani jinou ruskou techniku jsem nemusel dlouho hledat, ale dnes? To byl vrchol exotiky uzbecká 767 stojící u gatu vedle. Byl jsem po celém dni docela utahaný, takže jsem se těšil na pořádnou postel a pohled na minimální frontu na pasovce mě dost povzbudil. To jsem ale netušil, že i přes to tam strávím skoro 50 minut… Nicméně samotný pohovor s imigračním byl v pohodě a sestával ze slov „Dobrý den“ a „Nashledanou“, to akorát procedura kontroly pasu zabere docela dlouhou dobu. Ale všechno proběhlo v pohodě a já tak mohl vykročit vstříc zemi, kde je o hodinu víc a o 30 let míň, jak říká jeden můj kamarád.

Vzhledem k tomu, že druhý den v 9 ráno jsem opět odlétal z Domodědova, zvolil jsem ubytování v Ramadě kousek od letiště, je to asi nejlepší volba na DME. Nechtěl jsem zkoušet nějaké místní hotely, ale jen se v klidu vyspat v zařízení, od kterého můžu čekat určitý standart.

Druhý den ráno jsem se probudil s velkým očekáváním a natěšený na jeden velmi exotický letecký zážitek. Domodědovo jsem akorát zastihl v probíhající ranní špičce, ale čekal jsem to horší, zase takové davy se nekonaly. Je ale pravda, že po krachu Transaera přece jenom provozu docela výrazně ubylo.
DME-IJK
Izhavia, Yakovlev 42D, RA-42384
LF 90%

Sehnat v dnešní době nějakou linku, na které lítá ruská technika, to je opravdu oříšek i pro nadšence. Tůčko, jakožto můj největší oblíbenec, se už na pravidelné lince bohužel sehnat nedá, takže jedině Andulka (An-24), tu ale už mám, anebo pak Yakovlevy. Buď menší, starší a zcela smyslu postrádající Yak-40, který létá na lince Vnukovo-Vologda a který bych býval byl preferoval, kdyby nabízel lepší letový řád, anebo právě novější Yakovlev 42, který létá právě u Ižavie. Ve flotile má kolem deseti kousků a lítá s nimi ze své základny v Iževsku do Moskvy, Petrohradu a pak pár sezonních linek ze Soči a Anapy do ruských regionů.
Původní plán byl doletět do Iževsku, prohlédnout si město (jsou tam jisté zajímavosti, především pro MHD nadšence, jako jsem já) a nočním vlakem odjet do Nižného Novgorodu. Pak jsem ale zjistil, že z Iževsku hodinu a čtvrt po mém příletu z Moskvy letí do Nižgorodu Pilatus PC-12 společnosti Dexter Air Taxi a dočetl se, že letenky běžně jdou koupit i na letišti za relativně málo peněz. Jako vždy moje spotterská duše přebila tu šotoušskou a rozhodl jsem se tak pro tuto variantu s tím, že radši s nákupem počkám až přímo na letiště v Iževsku, protože hodinka a něco na přestup se mi zdála docela málo.

Po důkladné bezpečnostní kontrole jsem se odebral na konec terminálu, odkud je perfektní výhled na stojánky a pojížděcí dráhy. Ze zajímavých kousků jsem chytil například tohoto krásně žlutého Embraera, který ještě donedávna lítal i do PRG:
Anebo tuhle pěknou Tu-154 společnosti Alrosa mířící jako charterový let do Bajkonuru.
To už jsem ale začal být netrpělivý a v záplavě pistáciově zelené barvy letadel S7 airlines vyhlížet mého trimotora.
Na Domodědovu je dost zmatek, každé letadlo na příletu a dokonce i na odletu doprovází follow me, stále se ještě používají cisterny, mají tam mnoho remote stands, takže jsem si připadal, jako když hledám jehlu v kupce sena, ale nakonec samozřejmě ona jehla v podobě Yakovleva ke mně přijela sama, ve velice slušivých barvách Ižavie:
Přesunul jsem se ke gatu očekávajíc brzký boarding, ale prakticky okamžitě se na tabuli objevilo očekávané zpoždění půl hodiny a asi za deset minut narostlo na hodinu a půl. Prý kvůli špatnému počasí v Iževsku. To mě dost zamrzelo, protože bych tak nemohl stihnout let s Pilatusem do Nižného Novgorodu a musel bych se hrcat noční plackartou.

Zpoždění už se nezvýšilo a tak 10:20 začal nástup. Už vstup do letadla je zážitek, tak malé dveře jsem snad ještě nezažil. Jen co jsem se protáhnul dovnitř, udeřil mě do nosu zápach zatuchlého kerosinu, tolik typický pro ruské stroje. Mně se to samozřejmě moc líbilo, ale dokážu připustit, že obyčejným lidem to moc dobře dělat nemusí. Co se mi ale už líbilo méně, byl velice stísněný osobní prostor při sezení, ještě teď mám otlačená kolena o sedačku před sebou, lokty o opěrky a hlavu o trup. Taky oken moc není, ale já měl bohudík štěstí, že na mě zrovna vyšla řada, kde jsem měl výhled z krásně kulatého okýnka docela dobrý.

Během pojíždění jsme minuli hezky vyskládaná letadla dvou největších aerolinek na DME:
A taky pár novodobých Tupolevů společnosti Red Wings:
A už jsem se mohl začít těšit na pištivý a hlasitý zvuk tří motorů při stratu, ale chyba lávka, úroveň i frekvence zvuku byla podobná jako u kteréhokoliv jiného letadla, holt Yak-42 není Yak-40 nebo stará Tůčka, nedá se nic dělat…

Krátce po startu jsme minuli Ramenskoje, letiště nedávno otevřené civilnímu provozu a s nejdelší drahou v Evropě (5402 m) a pak už jenom hodinu a tři čtvrtě dlouhý let nad širou rovnou Matičkou Rusí ještě s početnými zbytky sněhu, i když už i sem přišlo jaro.
Očekával jsem další vodolet, ale nabídli mi džus a pak přišlo dokonce druhé kolo servisu, kdy se podával teplý oběd, čaj, káva, malá čokoláda a houska. Pravda, ty tři ohřáté kousky kuřecího s kroupami nebo kýhovýra čím, já to nepoznám, takové věci nejím, absolutně nebyly k jídlu, ale aspoň se Ižavie snaží.
Zrovna když jsem si už říkal, že Yakovlev super, ale už by stačilo, protože přestávám cítit kolena, přišlo vysvobození v podobě klesání, při kterém jsem pochopil, proč byl let zpožděný. Oblačnost byla skutečně skoro až na zem. Překvapilo mě, kolik má Ižavie letadel. A letadel provozuschopných nebo aspoň tak vypadajících. Na většině ruských letišť jsou okolo stojánek a runwayí volně poházená letadla v různém stadiu rozkladu, ale tady ne. Všechny stroje Ižavie (Yak-42 a Andulky) byly pěkně poskládané na apronu, motory hezky zaslepené, aby do nich netáhlo, všechno tak, jak má být.
Bohužel na ploše hlídal policajt, aby nikdo nic nefotil, takže jen pár tajných fotek z letadla a z terminálu.
Letištní budova je odhadem ze 70. let, ruská klasika, ale je tam čisto a dokonce i dvě kavárny a pošta, kde prodávají i pohledy, což mě velmi potěšilo.
Daleko víc mě však potěšilo, že let Dexter Air do Nižgorodu má taky hodinu a půl zpoždění, zeptal jsem se tedy na přepážce, zda jsou ještě volná místa, byly ještě dvě, neváhal jsem ani vteřinu, koupil letenku za 850 kč, na velmi svižné wi-fi zabookoval hotel v Nižném Novgorodě a těšil se na další pěknou raritku. Sice jsem s Pilatusem letěl na pravidelné lince už v listopadu loňského roku v Kalifornii (http://forum.airways.cz/viewtopic.php?f ... 65#p203165), ale takový zážitek si mile rád zopakuji.

V Iževsku tedy není kdovíjaký provoz:
Ale je vidět, že přeci jenom je letiště docela využívané, restaurace otevřené, všechno udržované.

IJK-GOJ
Dexter Air Taxi, Pilatus PC-12, RA-01512
LF 75%
Za necelou hodinku a půl už ale přiletěl náš Pilatus ze Samary, bohužel ne v pěkných oranžovo-černých barvách společnosti, ale pouze bílo-modrý s malým logem:
Moc dobře jsem věděl, že tenhle let není výjimečný jen tím, že to letí raritní letadlo, raritní aerolinka a z raritního letiště, ale hlavně to bude můj 200. let. Moc jsem si přál, aby to vyšlo na nějakou zajímavou exotiku, takže jsem velice rád, že mi to vyšlo, když 100. let moc dobře nedopadnul (ATH-FCO, Vueling).

Letělo nás celkem šest, v letadle tak zůstala dvě místa volná. Občerstvení opět voda, ale tady bych opravdu víc nečekal. Pilatus je malé a docela pomalé letadlo, takže cesta do Gorkého, jak se Nižnij Novgorod dříve jmenoval, trvala přesně 2 hodiny.
Skoro celou cestu jsme sledovali Volhu, bohužel kvůli oparu byla prakticky nevyfotitelná.
Celý let byl klidný a v pohodlných sedačkách ubíhal velice rychle, až přišlo na přiblížení. Ach, jak já stárnu. Dřív jsem přímo vyhledával turbulentní situace v letadle a opravdu jsem si je užíval, člověk aspoň vždycky cítí to letadlo v kostech, ví, že ho někdo řídí a že to není zas taková sranda.
Ale ne tak tentokrát. Pilatus je přece jenom malinké letadlo a silný boční vítr si s námi pohrával jak s papírovou vlaštovkou. Na půl oka jsem zaregistroval řeku Oka ( )
, a pak už jen sledoval blížící se zemi divoce kmitající ze strany na stranu s tím, jak sílil vítr a náš nebohý Pilatus vlál ze strany na stranu. Když jsem zahlédl kousek runwaye a uvědomil si, co by nějaký náraz bočního větru mohl způsobit, na jeden okamžik jsem doufal, že bude divert, nakonec si ale piloti poradili na výbornou a samotné přistání tak bylo jako do peřin. Abych se ale přiznal, z letadla jsem vylezl zpocený, jako kdybych ho sám pilotoval.

Trochu mě ale uklidnil moc pěkný nový terminál letiště Strigino a krásné jarní počasí, které v Nižném Novgorodu panovalo.
Nižnij Novgorod

Na letiště jezdí autobus 11 a 20 k metru, tím se pak člověk snadno dostane skoro přímo do centra, kde jsem měl taky rezervovaný hotel. Čas byl tak akorát projít si historické centrum města a místní Kreml.

Uvnitř Kremlu a v jeho těsném okolí je to opravdu moc pěkné, všechno krásně udržované, dostatek prostorů pro trávení volného času a úžasné výhledy na soutok nejdelší evropské řeky Volhy a jejího největšího pravostranného přítoku, řeky Oka. Z Kremlu taky vedou dolů k Volze monumentální Čkalovovy schody, které jsou zakončené dlouho promenádou okolo řeky.
Druhý den jsem se vydal k další místní atrakci, kterou je visutá lanová dráha, jejíž jedna stanice je pár zastávek tramvají od Kremlu a druhá stanice na protější břehu Volhy v asi 70 tisícovém městě Bor. Jelikož nejbližší most je asi 20 km proti proudu řeky a lanovka vede vlastně do centra Nižného Novgorodu, je hojně využívána místními při dojíždění do práce a do školy, což mi připadá opravdu stylové. Při cestě tam jsem měl štěstí na kabinku jen pro sebe a musím říct, že to je opravdu velice zvláštní zážitek jet kabinovou lanovkou, jaké známe z Alp, za úplného ticha nad Volhou, po které ještě pluly zbytky zimních ledů.
No… a tady končí pěkný Nižnij Novgorod. Zbytek města je typický ruský zapadákov. Vlastně i historické centrum a jeho širší okolí, vyjma Kremlu, je jen změť různě poházených budov různých stylů od dřevěné chatrče přes domy z první poloviny 20. století po klasické paneláky, které bez ladu a skladu stojí jedna vedle druhé a každá v různém stádiu rozkladu. Občas se mezitím objeví nějaká krychle typu Spar Express nebo Auchan hypermarket nebo obrovská prostranství plná suti a nelegálních skládek. Po chodnících se nedá pořádně chodit, jak jsou rozbité a kolik je na nich špíny a prachu, o silnicích ani nemluvím a tomu, po čem by u nás nejezdil ani tank, v Nižném Novgorodu říkají tramvajová trať. Musím říct, že jsem od třetího nejnavštěvovanějšího města Ruska a jednoho z hostitelských měst MS ve fotbale 2018 čekal trochu víc.

Ale věřím, že do budoucna má město velký potenciál být hezkým místem k životu. Na atmosféře hodně dodávají ty dvě řeky a strmé břehy, na kterých se nachází centrum, stejně jako hodně zeleně, především na pravém břehu. Levý břeh jsou vlastně jen obrovská sídliště, jedna docela velká čtvrť, která by se snad dala nazvat i slumem a taky veliký automobilový závod GAZ. Jako dopravní nadšenec jsem samozřejmě nemohl vynechat projížďku československými tramvajemi, které bohužel zažívají ve městě opravdu krušné časy, protože evidentně od dob jejich výroby neprošly žádnou větší opravou.
Ale je čas se pomalu vrátit k letadlům a létání, protože odpoledne pokročilo a já musel svoje bloumání městem začít směřovat na letiště.

GOJ-VKO
UTair, ATR72, VQ-BMA
LF 100%


Jak už jsem řekl, nový terminál je teprve krátce po dokončení, ještě na něm probíhají drobné dokončovací práce a korekce a mě se moc líbí. Je docela střídmě řešený, pravda, tranzitní prostor možná až moc, tam by si asi zasloužilo mít větší prostory, ale celkově terminál hodnotím velice pozitivně. Snad až na restaurace, kde jsou ceny několikanásobně vyšší, než všude jinde.
Provoz sice nic moc:
ale čekání zpestřila tato IL-76
, která zrovna prováděla cvičné okruhy a přistání.

Asi hodinu před odletem se objevilo naše jÁTRo a chvilku po něm i Suška Aeroflotu, kterou bych se taky někdy docela rád proletěl.
Navzdory na ruské poměry velice malé vzdálenosti mezi Nižgorodem a Moskvou a faktu, že železnice mezi těmito městy prošla rekonstrukcí, takže vlak z centra do centra jeden jen něco málo přes 3,5 hodiny, byl let úplně plný, přičemž většina cestujících svojí cestu v Moskvě končila.
Nástup je kapitola sama o sobě. Naše letadlo bylo zaparkované asi 30 metrů od východu z terminálu. Byl přistaven autobus, do kterého nás všechny nahnali, následně jsme čekali asi 20 minut bez hnutí, což jsem aspoň využil k pár tajným fotkám, především Pialtuse, který tentokrát přiletěl v plných barvách společnosti a kterému dělala moc pěknou kulisu Tu-134 UTairu:
Následně jsme objeli letadlo, zastavili asi 40 metrů za ním a zbytek došli pěšky. Tuhle šaškárnu jsem opravdu nepochopil.
ATRko UTairu vypadalo velice slušně, udržovaně a bylo to poprvé, co jsem ve vrtulovém letadle viděl výklopné obrazovky, i když opravdu miniaturní.
Samotný let byl běžný krátký hodinu dvacet trvající skok, opět jen s vodou a kvůli oparu a zaprasenému oknu bez možnosti kvalitních výhledů.

Na Vnukovu po výstupu konečně nikdo nedělal problémy s focením, ale zrovna tady zas nebylo moc co fotit. Tedy kromě mého letadla:
A trojice velice raritních 767-200 chystajících se na přelet Ruska do Vladivostoku, Anadyru a Ťumeně:
Terminál letiště Vnukovo mě překvapil svojí velikostí, ale zároveň kompaktností a přehledností, rozhodně se mi líbil a hodnotím ho velice uživatelsky příjemně.
Večerní špička je doménou vnitrostátních linek UTairu:
Pak mě zaujaly noční odlety do Liege a Yamburgu, kde se nachází těžiště plynu:
V podzemí přímo v terminálu se pak nachází stanice Aeroexpressu do Moskvy, což je příjemné, méně příjemný jak pak fakt, že jezdí jen jednou za hodinu.

V Moskvě jsem byl už za hluboké tmy, takže jsem se vydal rovnou do hotelu Slavjanka poblíž stanice metra Dostojevská.
Druhý den ráno jsem ani nemohl dospat. Přestože by jeden řekl, že highlightem tohoto výletu byl Yakovlev a na paty mu šlapal Pilatus, opak je pravdou, nejvíc jsem se stejně těšil na let do Karlových Varů. Po krátké ranní pěší procházce Moskvou jsem kolem desáté vyrazil na Šeremetěvo, opět Aeroexpressem.

SVO-KLV
ČSA, A319, OK-NEN
LF 100%

Lety ČSA bohužel stále létají ze starého Terminálu F, který už je dávno za zenitem. Zajímavé je, že cestou od stanice vlaku ke gatu procházím hned trojí kontrolou: U vstupu do terminálu, u vstupu k check-in přepážkám a pak standartní security. Ale ani jedna nebyla vůbec důkladná, jen scan zavazadel, žádné vyndávaní věcí z kapes, sundávání pásků… Všichni vesele zvonili a ani u jedné kontroly to nikoho vůbec nevzrušovalo. To mě dost překvapilo, protože jinak jsem se v Rusku setkal s docela intenzivními kontrolami.
Při pohledu na odletové tabule Terminálu F je zřejmé, že tady vládne Praha. Docela mě překvapilo, že náš let ve 13:00 po trase SVO-KLV-PRG byl za 15 minut následován přímým letem SVO-PRG.

Bohužel jsou fotografické podmínky dost zoufalé, takže navzdory tomu, že obě letadla ČSA stály hned vedle sebe, nepodařilo se mi to zachytit.
Jinak je provoz na SVO vcelku nudný, to je samý Aeroflot, občas nějaké nákladní Jumbo:
Nebo ČSA přímo z Prahy…
Na chvíli jsem se tak zakochal do své palubní vstupenky s nápisem „KARLOVY VARY“
, že jsem skoro zapomněl, že se už musím odebrat na palubu. Nebylo žádné překvapení, že většinu pasažérů tvořili ruští zámožní důchodci a později jsem od posádky zjistil, že na palubě jsem jediný pasažér s neruským pasem.

Po vytlačení ze stojánky jsem ještě zamával kolegovi v podobě OK-MEK:
A pak už se jen těšil na let, na který jsem čekal několik roků.
Start proběhl přesně na čas východní směrem s výhledem na severní stojánku a TWR:
Zajímalo mě, jak bude probíhat servis, resp. kolik lidí si objednalo business menu a kolik lidí si koupí něco z bohužel naprosto tragické a předražené nabídky palubního občerstvení. Vždyť oni nenabízejí ani žádný sendvič nebo bagetu nebo prostě cokoliv, co by normálně zasytilo. Já ani tolik nejsem proti zrušení bezplatného občerstvení, ale ať aspoň nabídnou adekvátní náhradu v podobě placeného…

Nicméně jsem se nestačil divit. Business menu si objednalo 12 lidí a servis za poplatek posádka skoro ani nestihla, protože si opravdu téměř každý něco koupil. Jestli bylo v celém letadle 30 lidí, co si nic nekoupilo, tak hodně přeháním.

Z rozjímání o občerstvení mě ale vytrhnul začátek klesání a já tak nalepil svůj obličej na okno s nadějí, že konečně poprvé v životě uvidím a jasně z letadla identifikuji svůj domov v malé vesničce u České Lípy, nad kterým jsem už několikrát přelétal, ale buď byla tma, nebo zataženo, nebo jsem seděl na druhé straně a bohužel ani tentokrát jsem neměl štěstí. Sice jsme prolétali v těsné blízkosti, ale mračna se nade mnou neslitovala a neustoupila a já tak s lítostí poznal až Bochov těsně před letištěm v Olšových Vratech. To jsem ještě netušil, jaká pro mě byla připravená satisfakce.

Opět bylo dost větrné počasí, ale oproti tomu v Nižgorodě to nic nebylo, tentokrát mi to nevadilo a spíš jsem si to užíval. Možná je to taky tím, že A319 je přeci jenom trochu odolnější letadlo, než maličký Pilatus. Už jsme byli za již zmíněným Bochovem na krátkém finále, motory si tiše předly, příď mírně vyosená proti směru větru, když najednou plný výkon a zpátky do oblak na go-around. Takový bonus na závěr si opravdu nechám líbit. Později nám kapitán vysvětlil, že go-around byl z důvodu silných poryvů větru při zemi a že se po otočce pokusíme o další přistání. Z počátečního nadšení ze zajímavé situace mě trochu vyvedlo to slovo „pokusíme“, ne snad že bych se bál o život nebo o zdraví, ale bál jsem se, aby nebyl divert a já tím pádem nepřišel o tolik vytoužené Karlovy Vary.
Takže druhá zatáčka, druhé finální přiblížení, míjíme Bochov, motory stále na volnoběh…a je to dobrý, jsme na zemi. V Karlových Varech.
Proboha, ale na čem jsme to přistáli?? Na silnici I. Třídy?
Na chvíli jsem si tedy nebyl jistý, zda letíme z Ruska nebo do Ruska:
V Karlových Varech vystoupila většina osazenstva letadla, do PRG pokračovalo jen pár jednotlivců, výstup probíhal oběma východy a na letišti nikdo neprudil se zákazem fotografování, mohl jsem si víceméně chodit po ploše, jak chci, takovou atmosféru mám nejradši. Pobavilo mě, že v KLV i A319 vypadá jako obří letadlo
Moje bloumání po apronu si sice vybralo daň v podobě nekonečně fronty na pasovce. Celník, když uviděl můj český pas, s pobavením řekl, že to už dlouho neviděl a že jsem je měl všechny předběhnout, ale ve stísněné místnosti to šlo dost těžko. Nakonec mi ale zbylo ještě dost času na prohlídku minimalistického, ale moc pěkného terminálu. Jen je doopravdy škoda, že odsud nic nelétá:
A to je čtvrtek se dvěma odlety (Prahu nepočítám, na to nejde koupit letenka) nejsilnějším dnem…
Ale ten pocit, když člověk vyjde před terminál a ucítí hnůj a venkov, to je prostě k nezaplacení. A pak dojde na milou venkovskou zastávku autobusu:
A zjistí, že to jezdí jednou za dvě hodiny.
Terminál má originální design i zvenčí a trochu připomíná menší dvojčátko toho Brněnského. I když opravdu jen při čelním pohledu... Ostatně je taky od stejného architekta:
Naštěstí mi to ale jelo za 15 minut, nicméně chápu, že zrovna z KLV do lázeňských resortů asi málokdo jede busem karlovarské MHD
Musím říct, že karlovarské letiště se mi opouštělo docela těžko, za poslední dobu nejmilejší letiště, které jsem navštívil. A samozřejmě zážitek s go-aroundem letišti nějaký ten bodík ještě připsal.

Z Karlových Varů už mě čekala jen cesta Podkrušnohorskou magistrálou za krásného zapadajícího sluníčka a divokými mraky valícími se z Krušných Hor a ještě na hlavním nádraží v České Lípě při čekání na poslední krátký kousíček celého výletu v půl deváté večer jsem si při soumraku užíval, že sezona dlouhých dní je konečně tady.

Ač se mi s blížícím se datem výletu chtělo někam jet míň a míň (zdálo se mi, že jsem to opět nějak překombinoval), musím říct, že nakonec se to povedlo se vším všudy. Když už mi nikdy nebyla přána Tu-154, Yaka beru jako docela důstojnou náhradu, dvoustý let jsem taky, myslím, oslavil docela stylově, no a Karlovy Vary, to je prostě top.

A na závěr orientační mapka:
Děkuji za pozornost a díky všem, kteří hlasovali v soutěži „Nejlepší autor trip reportů“!!!

Tak tohle je paradni vylet. Tleskam!

Fajnove!

Super!!!! Nejen obsahem, ale i moc pěkně zpracované.

Jooo kamaráde, tohle se povedlo. Go around ti neskutečně závidím, už bych se taky mohl dočkat. Škoda toho AZALu, nicméně oba víme, proč to tak bylo. Jeden z nejlepších reportů, co jsem tu kdy četl. Na Istanbul jako město se chystám už dlouho, tak snad v červnu při přesunech ze SAW na IST a opačně budu mít chvilku na nějakou turistiku díky moc, že sis dal tu práci s reportem, opravdu stojí za to! Těším se na další

Krystofe, vyborna prace, na tento TR jsem se tesil hodne dlouho a nebyl jsem zklaman. Budu si ti muset najat jako pruvodce po Rusku a pri planovani letu s Yakem nebo cimkoliv jinym. Myslim, ze i na B767 dojde, takze zadny strach. Yak42 je urcite raritnejsi typ nez 767. Myslim, ze jsi byl pravem zvolen jako nejlepsi autor TRtu.

Diky za super text a fotky.

Veľmi vďačne som práve čítaním zabil pol hodinu v práci a ešte sa k tomu neskôr vrátim. Parádny report, ďakujem.

Oj, jaké to skvělé čtení! A ten Pilatus, já normálně nezávidím, ale tohle jo, tohle závidím A ještě za takovou libovou cenu!
Kde ty na ty routingy chodíš? Respekt! Hned bych si něco takového střihnul taky.

PS: přelet KLV - PRG asi CSA neprodává, co?

Všem děkuji za pozitivní reakce

micaello: Já ani nevím, kde na takové routingy chodím. To se vždycky zrodí nápad na jednu linku, viz v tomto případě SVO-KLV a pak se k tomu postupně nabaluje to ostatní. Na začátku je vždycky přesvědčení, že se proletím jen tím, co aktuálně chci a nebudu vyhazovat peníze a dovolenou za ostatní, no ale pak člověk zjistí, že kousek odtamtud lítá to a to a kousek odjinud zas to a to a takový blázinec je na světě

Jinak bohužel, přelet KLV-PRG koupit nejde, taky bych ho bral. Co si matně pamatuju, tak jednu dobu, když ČSA lítaly podobným stylem přes KLV, nešly koupit letenky na KLV-PRG, ale šly třeba na KLV-PRG-KSC nebo jiné destinace. Ale teď to asi nejde. Bohužel.

Současný (zatím ještě nekorunovaný) král zdejších tripreporétů dokázal, proč zanedlouho usedne na trůn. Po cestovatelské stránce naprosto dokonalé, plné netradičních zážitků, po literární stránce krásně zpracované. Bravo kamaráde!

Proste paradni.

Parádní TR! Pro netradiční likvidaci mil z OK Plus mám dost pochopení (viz TR), ale tohle je na mně skoro až moc kreativní