Fórum Airways.cz

Vážení přátelé, původně jsem chtěl dát tenhle trip report podle geografické příslušnosti do vlákna asijských víkendových úletů, ale obsahově bohužel trochu nabobtnal, takže pro něj vytvořím speciální vlákno...

Kapitola první - Volání divočiny
Kapitola druhá - Mám chuť na niečo chladené

A zde jeden malý teaser...

Kapitola první – Volání divočiny

Dlouhodobý život v zemi, kterou většina (nejen) Středoevropanů považuje za exotickou, si na mně vybral daň, která by se s přimhouřeným okem dala označit coby profesionální deformace. Po její pochopení je potřeba představit si klasickou scénu. Přenesme se tedy do zapadlé uličky nějakého maloměsta (tj. ne víc než 1-2 miliony obyvatel) v provincii Sichuan. Po moderních mrakodrapech ani památky, všude jenom polorozpadlé špinavé domky, na ulici bordel a smrad z různých pochybných stánků promísených s divokými skládkami a mezi tím vším se proplétají desítky cyklistů, motorek a taky pár nablýskaných mercedesů. No a na téhle ulici stojí v němém úžasu dvojice bílých baťůžkářů, kteří zabloudili cestou do hostelu a právě zažívají kulturní šok, o kterém budou ještě dalších pár let vyprávět v čajovnách nebo komentářích na Facebooku jako „o té opravdové neturistické Číně“. Jenže tahle „opravdová neturistická Čína“ pro mne znamená spíš něco ve stylu každodenní cesty do práce, a podobnou ulicí pravděpodobně propluji na autopilota se sluchátky na uších a myšlenkami někde úplně jinde.

Přesycenost „exotikou“ má jeden vedlejší efekt - moc mě nebaví jezdit do tradičních dovolenkových zemí jihovýchodní Asie a z pomyšlení na Indii nebo Cejlon mám husí kůži. Jenže manželčin požadavek na zimní dovolenou byl poměrně jednoduchý – chtěla by někam do exotiky. Chvíli jsem přemítal nad glóbusem, z bezpečnostních a jazykových důvodů zavrhnul destinace typu rovníková Afrika nebo Střední Amerika, a vylučovací metodou jsem skončil u jediného vhodného regionu, a sice západní Asie. Ta sice geograficky začíná na linii tvořené Suezem, Bosporem a pohořím Ural, ale kulturně se jedná o hodně volně definovaný region, jehož některé prvky jsou patrné již za hranicemi známého viaduktu v pražském Karlíně. A protože jsem se během cesty ještě nutně potřeboval zastavit v Praze, vybral jsem logisticky i finančně nejdostupnější cíl. Tím bylo Slovensko, přesněji řečeno Vysoké Tatry, kde se dal začátkem února očekávat dostatek sněhu na lyžování.

Protože se manželka příliš neorientuje v jemných nuancích západní historie a politiky, snažil jsem se jí přiblížit slovenskou kulturu a mentalitu nějakými praktickými příklady. Zde pomohl server youtube, respektive jeho nekonečná zásoba videoklipů. Při sledování písničky „Čierna bača“ známého slovenského zpěváka a herce Ibrahima Maigy jsme se shodli na tom, že podobně jako Japonsko má svůj J-pop a Korea K-pop, mohli bychom bez problémů označit slovenskou mainstreamovou hudební scénu jako S-pop. Podobně jako v případě korejských hudebních hvězd, které ohromují asijské publikum svými propracovanými kostýmy i taneční choreografií, také legendy S-popu mají své charakteristické oděvy, účesy a vystupování, jak je vidět třeba na téhle fotografii.
Ale dost kulturních vsuvek a zpátky k cestování. Bylo poměrně jasné, že budeme muset trochu improvizovat a skombinovat zpáteční letenky do Prahy s dopravou do Popradu. Za normálních okolností by následovalo hození korunou, jestli do Prahy poletíme s Turkish Airlines nebo se Swiss, ale Lufthansa měla zrovna cenovou akci, protože chtěla ze Šanghaje rozlétat premium economy class, takže jsme neodolali a koupili si stírací los s kódem LH. Pokud budeme mít štěstí a soudruzi odboráři nebudou zrovna stávkovat, proletíme se do Prahy v relativní pohodě a komfortu, a pokud budeme mít smůlu, tak z toho bude aspoň pěkný trip report na téma „srovnání německé a asijské pracovní morálky“.

Cesta do Prahy byla (snad) vyřešená, takže zbývalo vymyslet, jak se dostaneme do Tater a zpět. V moderních civilizovaných zemích znamená 550 kilometrů vzdálenosti přibližně dvě a půl hodinky v rychlovlaku, jenže pohled do českých jízdních řádů už tak optimistický nebyl – plus mínus sedm hodin se zastávkami v bizarních místech typu Zábřeh na Moravě, Třinec nebo Vrútky. No dobrá, jednu cestu courákem přežijeme, ale zpátky by to opravdu chtělo něco rychlejšího. Tady se nabízely hned tři možnosti – buď letět z Popradu s přestupem v Londýně, nebo se trmácet po dálnici na letiště do Bratislavy, případně se po té samé dálnici pustit opačným směrem na letiště do Košic. Sami jistě tušíte, že ani jedna možnost není žádné velké terno. A právě v tuhle chvíli zvítězila lenost, takže jsem napsal přátelům z Exclusive Tours, ať pro mne slovenskou část zájezdu vyřeší na klíč.

Návrh, který mi za chvíli přistál v mailu, vypadal celkem rozumně – šest dní na Štrbském plesu v hotelu Kempinski, cesta tam v punkovém stylu vlakem RegioJet, cesta zpět pak civilizovaně v podobě charterového letu mezi Popradem a Českými Budějovicemi, protože jsme chtěli strávit poslední víkend dovolené u příbuzných na jihu Čech. Výběr letadla byl poměrně jednoduchý – cestujeme jenom dva, takže půjde o něco z kategorie VLJ (very light jet). A ty jsou v ČR k dispozici dva – jednak velmi solidní Cessna CJ1, kterou jsem loni vyzkoušel při letu z Prahy do Ostravy, a jednak o něco menší, ale modernější Cessna Citation Mustang. Cenově vyšly oba dva stroje plus mínus podobně, takže nakonec zvítězila zvědavost leteckého nadšence a já potvrdil Mustanga. Jenže aby nebyl všem komplikacím konec, trochu se protáhla rekonstrukce přistávací dráhy českobudějovického letiště, takže jsme museli počítat i se záložním plánem v podobě přistání v Praze.

PVG-FRA, LH729, A380-800
Při létání z Asie do Evropy má člověk díky cestování „proti času“ na výběr ze dvou alternativ – buďto „nekonečnou noc“ a brzký ranní přílet, nebo naopak „nekonečný den“ a přílet pozdě večer. Airbus 380 do Frankfurtu odlétal krátce po poledni, takže bychom měli být s trochou štěstí v Praze kolem půlnoci. Ta „trocha štěstí“ je v tomhle případě důležitá, protože létání těsně před začátkem čínských svátků s sebou nese nemalé riziko zpoždění. Ostatně i na letišti šlo odbavení hodně pomalu – než jsme se prodrali skrz gigantické fronty na pasovce i bezpečnostní kontrole, byl už pomalu čas boardingu, takže jsme museli odpískat tradiční rituál v podobě pití a zákusků v salónku. Samotný nástup do letadla byl až nečínsky svižný, hlavně díky agentkám u gatu, které nekompromisně provedly selekci pasažérů do správných front.

Jak už jste si asi za ty roky všimli, patřím k poměrně velkým kritikům palubního komfortu a služeb Lufthansy, ale tentokrát jsem se musel Němcům v duchu omluvit, protože premium economy kabina vypadala velmi vkusně a bylo vidět, že se aerolinky snaží tenhle produkt směřovat někam na půl cesty mezi economy a business, podobně jako třeba Singapore Airlines nebo donedávna Turkish Airlines. Pro premium economy je vyhrazená celá přední část dolní paluby a prostorné sedačky mají rozestavení 2-4-2 (na rozdíl od 3-4-3 v economy class). Nechybí opěrka na nohy, plastikové láhve s vodou a samozřejmě ani možnost placeného připojení na internet.
Zatímco Lufthansa nezklamala, čínské řízení letového provozu si pro nás připravilo tradiční dárek v podobě nuceného hodinového čekání na povolení ke startu. Naštěstí jsme měli na přestup dost času, ale pár cestujících začalo být viditelně nervózních při představě nuceného přenocování ve Frankfurtu. Nakonec jsme se ale odlepili od země a nabrali kurz na Peking a Mongolsko. Kapitán krátce po startu hlásí, že trochu pozdrží servis s jídlem, protože očekává turbulence (naše trasa křížila dvě jádra jet streamu, který se většinu roku nachází přímo nad Šanghají), ale nakonec nebyly otřesy tak velké a my se dočkali celkem jedlého kuřete s bramborem a mrkví (víceméně šlo o jídlo z economy class servírované na civilizovanějším nádobí, každopádně k hladoletu, který Lufthansa předváděla nějakých sedm let zpátky, to mělo daleko).
Zbytek letu probíhal relativně klidně a já si krátil čas z větší části sledováním filmů na IFE a z menší části neúspěšnými pokusy usnout. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem totiž nedokázal najít pohodlný posez – většinou se totiž opírám o stěnu letadla, jenže to na dolní palubě v A380 nejde, a vestavěná opěrka hlavy byla dost miniaturní. Nakonec jsem neschopnost usnout svedl na to, že vlastně letíme přes den, a raději jsem se pustil do večeře, opět celkem jedlé kombinace hovězího a těstovin. Sotva letušky sklidily prázdné tácy, začali jsme klesat k Frankfurtu. Počasí bylo hlášené poměrně klidné, jenže přibližně v pěti kilometrech jsme vletěli do hodně silných turbulencí, které i s velkým A380 dost silně házely ze strany na stranu (letů v A380 mám za sebou celkem dost, ale ještě nikdy jsem takhle silné turbulence nezažil). Po pár minutách se ale situace uklidnila a my bez větších problémů přistáli ve Frankfurtu.

FRA-PRG, LH1402, A321
Pasová kontrola i cesta k odletovému gatu proběhly hladce (ostatně Frankfurt je i přes svou velikost nesmírně efektivní letiště), ale při nástupu do výrazně menšího A321 jsem se v duchu modlil, aby se už nahoře neděly psí kusy. No nebudu vás dlouho napínat, ta turbulence tam pořád byla, ale naštěstí s ní piloti počítali a celkem svižně vystoupali na vyšší hladinu, kde už to tolik neházelo (bylo zajímavé sledovat chování letadla na palubním intranetu, který víceméně v reálném čase zobrazoval nejdůležitější údaje z přístrojů v kokpitu – žádné prehistorické aktualizace jednou za minutu). Přistání v Praze už tak strašidelné nebylo a dokonce i zavazadla vyjela na pás jenom pár minut poté, co jsme k němu dorazili. Jediný negativní dojem tak zanechaly pražské letištní taxíky. Představte si studenou únorovou noc, frontu čekajících pasažérů, ale po vozech taxi ani vidu ani slechu. Schválně jsem to stopoval – byli jsme šestí na řadě, ale trvalo 14 minut, než jsme konečně seděli v autě. Krásné přivítání v Praze…

Praha hl.n. – Poprad žel.st., RJ1003
Vstávání na vlak s odjezdem krátce po sedmé hodině ranní nám naštěstí hodně ulehčil jet lag, ale ani tak jsme do útrob haly pražského hlavního nádraží nedorazili v příliš svěžím stavu. Trochu mě uklidňovalo pomyšlení, že nám agentura vyblokovala celé kupé, takže můžeme v případě potřeby ještě pár hodin dospat bez toho, aby člověka budil uřvaný kojenec nebo nerudný důchodce, a tak jsem netrpělivě vyhlížel na odjezdové tabuli, ke kterému nástupišti a koleji se máme přesunout. Plánovaný čas odjezdu se minutu po minutě blížil, ale na tabuli pořád nic. Manželka už začala být hodně nervózní, ale protože s námi čekala před tabulí přibližně další stovka stejně bezradných lidí, uklidnil jsem ji tvrzením, že tohle je v Čechách normální a že se nemá stresovat. Pak u našeho spoje naskočilo zpoždění 20 minut a po dalších pár minutách už 40 minut. Lidé začali frflat, ale z deprese je vyvedla informace o nástupišti a koleji. Dav se tedy přesunul podchodem na perón, ale tam nebylo samozřejmě o vlaku ani památky, a navíc na informačních tabulích u příslušné koleje svítila informace o úplně jiném vlaku. Žena opět začala panikařit (stejně jako pár dalších cizinců neznalých českých reálií), ale většina cestujících stoicky čeká a světe div se, po čtvrthodině se konečně cedule přepnou na správný vlak a kdesi v dáli se objeví kontury žluté hranaté lokomotivy. Nastupujeme, stewardka kontroluje naše lístky a konečně se můžeme spokojeně uvelebit v pohodlných černých sedačkách. Z Prahy vyjíždíme s přibližně 45minutovým zpožděním, ale hlášení ve vlaku slibuje, že se strojvůdce alespoň část pokusí po cestě dohnat.
Jenže fíra míní, SŽDC mění. Někde u Pardubic je výluka s provozem po jedné koleji, takže zastavujeme a čekáme. Za chvíli se vedle nás postaví černá tramvaj Leo Expresu (do party ještě chybělo Pendolino) a teprve po čtvrt hodině se pomalu rozjíždíme a obezřetně překonáváme rozestavěný úsek. Další hlášení, tentokrát ne tak pozitivní, protože těch patnáct minut opět navýšilo očekávané zpoždění. A mimořádnostem nebyl ani zdaleka konec – v oblouku u Olomouce se z ničeho nic ozvalo pár hlasitých ran do oken, protože nějaký domorodec pokropil celý vlak z paintballové flinty (čímž se potvrdila již jednou zmíněná hypotéza, že Evropa končí na Florenci). Naštěstí se mu nepovedlo okna rozbít, takže se naštěstí pokračovalo dál bez dalšího zpoždění.
Když si odmyslíme zpoždění a fakt, že pro člověka zvyklého na asijské vysokorychlostní expresy je maximální rychlost vlaků na českých kolejích reminiscencí dob císaře pána, nebylo cestování s RegioJetem zas tak špatné. Na palubě bylo dostupné velmi svižné wifi připojení, stewardky se chovaly nesmírně ochotně, ale největší uznání si zaslouží občerstvení. Na první pohled sice vypadalo jak nabídka obyčejného bistra, ale jeho kvalita se může bez problémů měřit s tím, co servírují Japonci v šinkanzenech, ovšem za ceny vpravdě lidové (manželka si dokonce ceny v jídelním lístku fotila a posílala je kamarádkám do Číny coby obrovskou raritu). Zvlášť když si vzpomenu, jak vypadalo cestování ve vlacích na stejné trase v dobách monopolu Českých drah…
Jak jsme si klestili cestu slovenským pohraničím, začala se žena vyptávat, kde že jsou ty slíbené hory. Kolem viděla jenom pár zelených kopců bez sněhu, zatímco já ji nasliboval horské štíty a zasněžené sjezdovky. Snažil jsem se jí vysvětlit, že Tatry jsou nejmenší světové velehory, takže si musí ještě chvíli počkat, ale moc mi nevěřila. Teprve u Liptovského Mikuláše pookřála, když se na obzoru objevily první bílé siluety tatranských vrchů, ale zároveň s určitými obavami sledovala různé osady v okolí trati. Nádraží v Popradu, kde jsme vystoupili, bylo naštěstí velmi kultivované a hned se k nám hlásil hotelový řidič s cedulkou s našimi jmény. Naložili jsme zavazadla do auta a vyrazili po romantických horských serpentinách směr Štrbské pleso. Dovolená v Tatrách mohla začít...

V druhé kapitole vyrazíme na horskou tůru, podíváme se do akvaparku v Liptovském Mikuláši, okusíme tradiční slovenské nápoje a také najdeme odpověď na otázku, zda je lepší cestovat vlakem nebo private jetem. Zůstaňte s námi...

Konečne na tento trip report som sa už hodne dlho tešil a už sa nemožem dočkať pokračovania

Čocík je prostě pan spisovatel a jeho trip reporty jsou zkrátka boží. Nemám co dodat.

Lkprak píše:Čocík je prostě pan spisovatel a jeho trip reporty jsou zkrátka boží. Nemám co dodat.

Mohol by napsat knihu určite by som si ju kupil

Hmm, tak vydanie prvej kapitoly si trafil presne na ten vikend, ked som bol v tatrach aj ja pravda, ubytovanie trochu nizsej urovne, a doprava nudne osobnym automobilom znacky Volvo, ale mozem si pvoedat, ze som kracal po tych istych miestach ako slavny Cocik

Tesim sa na dalsie kapitoly.

Trip report je a bude štandartne top ale tú fotku s legendou S-popu v špinavých teniskách, bielych fusaklách a jeansových šortkách len tak neprekoná.

Hahááá, díky za vysmáté pondělí
Fotka s-pop star s elektrikářem je top!

Btw., k RegioJetu..je naprosto standardní, že v Praze na hlavním nádraží ignorují včasné zobrazení nástupiště a koleje pro RJ, ještě se mi nestalo, že by ta informace svítila na tabuli dříve než 5 a méně minut před odjezdem..to asi takové zpestření v rámci konkurenčního boje (nemluvím o situaci, kdy je zpožděn)

PS: Co se ti nelíbí na dvojjazyčném Českém Těšíně? Vzhledem k tomu, že jsem původně z Karviné, bylo toto běžné už v dobách předsametových
PPS: Kempinsky!! Doufám, že se manželce líbil

micaello píše:Hahááá, díky za vysmáté pondělí
Fotka s-pop star s elektrikářem je top!

Btw., k RegioJetu..je naprosto standardní, že v Praze na hlavním nádraží ignorují včasné zobrazení nástupiště a koleje pro RJ, ještě se mi nestalo, že by ta informace svítila na tabuli dříve než 5 a méně minut před odjezdem..to asi takové zpestření v rámci konkurenčního boje (nemluvím o situaci, kdy je zpožděn)

PS: Co se ti nelíbí na dvojjazyčném Českém Těšíně? Vzhledem k tomu, že jsem původně z Karviné, bylo toto běžné už v dobách předsametových
PPS: Kempinsky!! Doufám, že se manželce líbil

No a jinde se naopak píše, že Regiojet často dost nemístně tlačí na SŽDC, aby jejich vlakům dávali přednost. A v jednom článku (snad na Idnes) psali, že na SŽDC chodí kvanta stížností všech tří dopravců (Regiojet, Leo, ČD) že v tom či onom případě neoprávněně upřednostnili vlak konkurence.

Zdravím velkého cestovatele a megaautora.

Český Těšín je jedno z mnoha příhraničních měst s polskou menšinou, kde jsou prakticky veškeré oficiální nápisy a názvy dvojjazyčné. Je to v podstatě dvojměsto rozdělené řekou - Český Těšín http://www.tesin.cz/ a na polské straně Cieszyn http://www.cieszyn.pl/

To v Číně asi nemáte

To sa presadilo aj na Slovensku a postupne tak doplnaju nazvy aj v madarcine, no slovenske nazvy v Madarsku bude clovek hladat marne. Osobne mam skusenost, ze nastupiste do Kosic oznamuju celkom dopredu, ale dosta casto to hlavne vecer meska 10-25 minut, ale kedze vecer su doby natiahnute, tak sa vacsinou prichadza nacas. Tesim sa na dalsi diel

Díky za report. Je to super, vtipné a dobře se to čte.

Ale pokud na dokončení budeme čekat stejně dlouho jako u HRG, tak už to tak vtipné nebude...

Hele, o kolik bylo dražší to letadlo než vlak, abych mel přehled, možná zbytečně přeplácím drahé vlaky

Zulu Charlie píše:Zdravím velkého cestovatele a megaautora.

Český Těšín je jedno z mnoha příhraničních měst s polskou menšinou, kde jsou prakticky veškeré oficiální nápisy a názvy dvojjazyčné. Je to v podstatě dvojměsto rozdělené řekou - Český Těšín http://www.tesin.cz/ a na polské straně Cieszyn http://www.cieszyn.pl/

To v Číně asi nemáte

Tady v Cine mame dvojjazycny napisy taky, treba ve Lhase nebo v Urumqi (je to kvuli tomu, ze tam zije celkem dost lidi z narodnostnich mensin, co se blbe integrujou do vetsinovy spolecnosti). Ale prekvapilo me, ze v tom Tesine nebylo videt tolik vojaku a policajtu, co by dohlizeli na poradek v etnicky rozdelenejch oblastech. V Cine je jich na podobnejch mistech mnohem vic.

Tonda 2 píše:Hele, o kolik bylo dražší to letadlo než vlak, abych mel přehled, možná zbytečně přeplácím drahé vlaky

Rozdil v cene mezi vlakem a letadlem je na trase Praha-Poprad cca 4400 eur (teda samozrejme zalezi na tom, jestli zrovna na zeleznici neprobiha nejaka cenova akce, protoze pak to muze klidne byt i 4410 eur rozdilu). No nekup to!

Pěkné, pěkné - v Českém Těšíně jsem byl, i hranici si přešel (vzpomínám na nápis na obchodě: Polské ceny, české DPH, evropská kvalita). To, že se vlak vypíše až 5 - 7 min. před odjezdem je běžné, nejen v Praze, ale i v Brně, typicky u rail jetů, kterými často jezdím a koneckonců je to tak často i na velkých paříských koncových nádražích i jinde (spojů je spousta a kolejí málo, a tam to bývá ještě daleko větší dav, který se pak žene k soupravě). Jaká byla káva Illy, údajně připravovaná (v ceně jízdenky) na všech spojích RJ z pákového kávovaru? Předpokládám, že zimní dovolená v typickém čínském lyžařském středisku může být také zajímavá.