Fórum Airways.cz

Protože cesta je trochu delší, než je obvyklé a než by bylo zdrávo, rozdělím článek do čtyř částí:

1) Do Řešova přes Vídeň, Krétu, Soluň, Athény a Varšavu aneb Přestup za 20 minut?
2) Cestujeme v čase aneb Autobusem na Ukrajinu a letadlem z Ivano-Frankviska
3) Jediným exemplářem An-140 na pravidelných linkách
4) Lvov a cesta domů (přes Kyjev a Košice)

***Většinu fotek do reportu poskytnul uživatel alesesl***

Do Řešova přes Vídeň, Krétu, Soluň, Athény a Varšavu aneb Přestup za 20 minut?

Když jednou kamarád a známý člen tohoto fóra alesesl objevil, že jdou s nějakým kuponem kupovat letenky z VIE s Aegeanem za pár šupů, jako vždy jsem neodolal a spolu s ním zakoupil let VIE-HER-GVA za nějakých 25€. Ale protože tato kombinace je, jak jistě sami uznáte, poněkud nezáživná, plánovali jsme dál. Po mnoha a mnoha více či méně atraktivních myšlenkách, které se nám ale vždycky z nějakého důvodu nelíbily, jsme se shodli na tom, že se vlastně chceme proletět s exotickou aerolinkou Motor Sich Airlines, která toho času létala na třech linkách z Kyjeva – do Minsku, Záporoží a Užhorodu. Poslední jmenované letiště díky geografické poloze a příznivým cenám v soutěži „vyhraj si svého Airbuse380 a alesesla“ zvítězilo a po prozkoumání všech možností a vypuštění segmentu HER-GVA jsme zjistili, že cesta na Ukrajinu nakonec nebude nemožná, ba co víc, bude velice zajímavá. Tedy velice zajímavá pro úzkou sortu lidí, jakou jsme my. Pro všechny ostatní se jedná o pomatení smyslů. Protože ale nejsem „všichni ostatní“, za pár desítek minut byl víceméně celý itinerář hotový a v průběhu času i koupený.

Ale člověk míní, Motor Sich mění. A nedává o tom vědět. Nejprve jsme svépomocí – ani ne týden před odletem – zjistili, že z Kyjeva do Užhorodu se už nelétá. Přes mail jsme vyjednali změnu letenek po nové trase Kyjev – Lvov – Užhorod. Ale pár dní před odletem úplně vypustili lety do Užhorodu s tím, že nás ze Lvova dopraví po zemi. Protože jsme ale neměli moc času v UDJ na přestup na autobus, odmítli jsme s tím, že proletíme segment do Lvova, protože Motor Sich byl hlavní bod programu a pak už si nějak poradíme.

Na dotazy ohledně kompenzací (na Ukrajině platí podobná směrnice jako EU 261/2004) pak samozřejmě ticho po pěšině.
Nebudeme to natahovat, finální routing vypadal nakonec takto (červeně letecké segmenty, modře segmenty po zemi):
Pro cestu do Vídně jsme se zvolili kombinace Regiojetu do Bratislavy a Slovak Lines na letiště. Taková cesta totiž vychází výrazně levněji, než přímý bus z Prahy na Schwechat a časový rozdíl zase není tak velký. Pravda, noční přestup na Mlynských Nivách není kdovíjaký zážitek, ale půlhodinky se přežít dá. Zvlášť, když se člověk může trochu zkultivovat, najíst a napít v salonku ve VIE.

VIE-HER
Aegean, A320, SX-DVL
LF cca 70%

Ráno příjemně ubíhalo, v salonku jsme vyřídili potřebnou administrativu v podobě OLCI na další lety a pár desítek minut před odletem se odebrali složitými cestami vídeňského letiště na starý terminál, odkud Aegean lítá.
Přímé lety z Vídně do Heraklionu létají jen jednou týdně, jedná se tak o typickou koupáckou linku. Vzhledem k tomu, že ještě není úplně top sezona, let byl obsazený jen zhruba ze 70%, v mírné většině převažovali starší Rakušané.
Aegean je ještě docela solidní aerolinka, i úplně vzadu bylo místa na nohy dostatek a navíc se podával teplý snack:
Protože jsem měl celou trojku pro sebe, let se nesl ve znamení dospávání noční cesty autobusem a příjemně tak ubíhal. Na přiblížení jsme měli jako na dlani to, co zbylo ze sopky Thira a nyní se tomu říká Santorini:
Pak už jen pravá zatáčka, let podél pobřeží
a hladce jsme dosedli na RWY heraklionského letiště, která je několik metrů pod úrovní samotné stojánky.
Potřebovali jsme se dostat do Athén na brzký ranní odlet LOTu do Varšavy, což by nebyl vůbec problém, přímých spojů z Heraklionu je v průběhu celého dne mnoho. Proč to ale dělat jednoduše, když to jde složitě, za to však zajímavěji. Rozhodli jsme se pro večerní let exotické aerolinky Ellinair, která se specializuje především na svoz ruských turistů do Řecka, ale provozuje i pár vnitrostátních linek. A po zhruba dvou a půlhodinové pauze v SKG jsme zakoupili poslední let Aegeanu před půlnocí do Athén. Protože jsme měli více než 6 hodin na přestup, nic netušící příštích událostí jsme se vydali na prohlídku města.

Nutno podotknout, že samotný Heraklion je vlastně škaredé a špinavé město bez výrazných turistických zajímavostí. Pěší pohyb po městě je velmi obtížný kvůli úplné absenci chodníků, MHD pak jezdí vlastně jen v jedné východo-západní linii, která spojuje letiště se zbytkem města. Ale všude se dají najít i příjemná místa. My takové našli poblíž staré pevnosti u přístavu v docela pěkné restauraci, která měla velkou přidanou hodnotu ve výhledu na startující letadla z HER.
HER-SKG,
Ellinair, 737-300, LY-LGC
LF=81 pax, tedy cca 55%

Na letišti jsme se před odletem ještě pokoušeli o nějaký spotting, ale na řeckých letištích se obecně fotí blbě a Heraklion není výjimkou. Dvojitý plot, dráha daleko a hlavně spousta bordelu zakrývající výhled na plochu. Ale vážně, takový binec jsem snad neviděl na žádném jiném letišti. Unimobuňky poházené bez ladu a skladu všude okolo plotu, skládka, rozbitá letištní technika a něco, co pachem připomínalo žumpu a vzhledem zarostlou hroudu hlíny. Vydali jsme se tedy radši do terminálu, který zvenku vypadá docela pěkně:
Ale uvnitř je to zašlá a tmavá budova:
Našli jsme velice chudě vypadající salonek Ellinairu, ale pořád lepší, než okolí, nicméně za vstup chtěli 50€, pročež jsme se radši vydali na bezpečnostní kontrolu a do tranzitu. Ten je poměrně stísněný, přesněji řečeno půl roku místnímu provozu stačí tak akorát a půl roku ne.

Na těchto letních letištích se mi líbí velká rozmanitost destinací a aerolinek. Létá se odtud úplně všude počínaje velkými letišti typu Gatwick, Frankfurt nebo Mnichov přes letiště velikosti Prahy nebo Varšavy až po zapadlá neznámá městečka typu Saarbrücken nebo Kalmar. A dokonce jsme na příletové tabuli viděli jedno město, o kterém doteď nevíme, kde se přesně nachází: Brno

Odlety probíhaly v takových vlnách. Hodinka Thomas Cooků, hodinka odletů do Německa. Hala se průběžně plnila až k prasknutí a zase pomalu vyprazdňovala a pak zase plnila a celé to bylo velice zajímavé. Pozorovat různé typy evropských koupáků od francouzských důchodců směřujících domů do Nantes, přes německé postarší i mladší páry vracející se snad do každého většího německého města (co si pamatuji, tak během dvou hodin letěla letadla do Mnichova, Frankfurtu, Drážďan, Lipska, Saarbrückenu, Rostocku, Düsseldorfu, Brém…) až po anglické rodiny s uřvaným dětmi. Až mě chvíli atmosféra strhávala natolik, že bych věřil, že čekám na Travelu do Prahy
A v tom všem zmatku, kdy každou chvíli boardovala nějaká do posledního místa zaplněná A321 nebo dokonce 757-300 se našlo pár zoufalců obskurní letecké společnosti Ellinair mířící do Soluně, kteří s napětím sledovali stále se posouvající čas odletu. No, abych byl přesný, většině cestujícím to bylo asi putna, protože v Soluni svojí cestu končili, ale našli se minimálně dva, kterým to zase tak putna nebylo, protože pokud by nestihli svůj spoj do Athén, celý výlet by byl víte kde.

Letadlo stále nikde, na tabuli pořád plánovaný čas odletu ve 21:10, tedy hodinu a čtvrt zpožděný, poslední letadlo do Athén odlétalo za 20 minut, to kdybychom eventuálně uvažovali o vypuštění cesty přes Soluň, ale my trpělivě čekali dál, až se nakonec před devátou hodinou objevila stařičká 737-300 vypůjčená od litevských Grand Cru Airlines, ale v částečných barvách Ellinairu:
Protože ale nikdo nikam nespěchal a právě probíhala jedna z vln koupáckých odletů, boarding se stále nekonal a když už se konal, zase jsme čekali dlouhé minuty v letadle. Nakonec se ale Boeing dal do pohybu a Heraklion jsme opustili ve 22:00, dvě hodiny zpoždění a s vědomím, že za hodinu a 55 minut nám letí poslední letadlo do Athén. Když jsme přelétávali právě athénské letiště, proběhla mi hlavou tolik častá myšlenka „co jsem to proboha za vola“, následně jsem slupnul občerstvení (totiž sušenka 8g – fakt 8 gramů)
a pak už jen netrpělivě myšlenkami popoháněl piloty při dlouhém přiblížení přes Soluň a moře na SKG. Protože letadlo ten den svojí šichtu končilo a Ellinair má na SKG svojí hlavní základnu, zarolovali jsme celkem pochopitelně před firemní budovy, které jsou ale v tom nejvzdálenějším koutu letiště. Dveře letadla se otevřely ve 22:23. Naštěstí všech 81 pasažérů vystoupilo relativně rychle, ale i tak naše šance na úspěšný přestup každou minutou klesaly a klesaly.

Po výstupu z letištního busu jsme vystřelili rychlostí, kterou by i Bolt mohl závidět, nejdřív ven, pak na security, která byla naštěstí úplně prázdná a pracovníci měli pochopení pro náš spěch, takže nás zbytečně nezdržovali. Když jsme v dálce viděli končící řadu právě probíhající boardingu, už bylo jasné, že přestup bude úspěšný. Z letadla do letadla, přičemž obojí bylo busmo, jsme se zvládli dostat přesně za 23 minut, což je, myslím, velmi dobrý výkon.

SKG-ATH,
Aegean, A320, SX-DNC
LF asi 100%
Na krátkém skoku do Athén jsme měli štěstí na pár měsíců staré letadlo, které ještě vonělo novotou. Docela mě překvapilo, že i noční let byl skoro plně obsazen a soudě dle vzhledu některých pasažérů, byli přítomni i business cestující. Za slabých 40 minut už jsme přistávali na největším řeckém letišti.

Měl jsem utkvělou představu, že v ATH je čilý provoz přes celou noc, ale kromě Qataru a našeho LOTu žádná sláva, až po páté hodině ranní začínala masivní vlna odletů po celém Řecku. Pár nočních hodin jsme přečkali ve dvou saloncích, které sice nepatří mezi extratřídu, ale lepší, než bloumat po letišti.
ATH-WAW,
LOT Polish Airlines, E175, SP-LIE (retrojet)
LF 99%

Nástup probíhal opět autobusem a byl nezvykle rychlý a efektivní, dokonce k malému Embraeru poslali dva autobusy.
LOT má u mě za tento let dva veliké plusy. Jednak za letadlo, které nám poslal. Nejen, že to byl nejpohodlnější jet, jaký znám, ale navíc v pěkným retro barvách. A druhé plus má u mě za deku a polštářek, což jsem na evropských letech zaregistroval poprvé. Samotný osobní prostor je pak na velikost letadla neuvěřitelný, tihle Brazilci letadla vyrábět umí, s takovým letadlem bych letěl long-haul mnohem radši, než s kterýmkoliv widebody.
Krátce po startu jsem ještě zaregistroval krásný východ slunce a pak už se odebral do říše, kterou mám nejradši, totiž snů.
Varšava nás přivítala krásným leteckým počasím: jasné sluníčko s pár oblaky, čirý vzduch, ale protože na mě přišla velká krize z nevyspání, zapadli jsme do LO HON Circle/Gold salonku, kde jsme provedli důležité úkony, jmenovitě sprchu, pití, jídlo a spánek. Jediná nevýhoda salonku je, že nemá vůbec žádný výhled na plochu. Další nevýhodou v náš den pak byl pěkně protivný personál, který okatě dával najevo, že kontroluje, jaké množství jídla a pití konzumujeme. Ale co už, sedm hodin uteklo jako voda a už byl pomalu čas vydat se na krátký let do Rzeszowa.
ATH-RZE
LOT Polish Airlines, E175, SP-LIF
LF 100%
Většina osazenstva letu tvořili poláci s kanadským pasem, cestující na návštěvu do své rodné země. V tom má LOT velkou výhodu, že má tak početnou komunitu v zámoří, i když je pravda, že žádný high-yield to asi nebude.
Start asi s 15 minutovou sekerou, ale nic, kvůli čemu bych se zlobil. Počasí bylo pořád moc pěkné, takže krátce po startu byl perfektní výhled na letiště a pak taky na celou Varšavu:
pak ostrá levá zatáčka o 180 stupňů, a po velmi krátkém letu v cestovní hladině už začalo klesání. Takové lety mám nejradši, člověk se nestihne nudit, a když je hezké počasí, díky nižší hladině je taky pěkný výhled.
Rzeszowské letiště mě velice mile překvapilo. Takhle si představuji ideální letiště na velikost města, jakou Řešov má. Je pěkné, moderní, prostorné, ale žádná megalomanie, jen tak, aby pohodlně stačilo objemu letů, který je – nutno podoktnout – docela velký, aspoň v porovnání s českými regionálními letišti.
Ale opět jsme u toho, že polská menší letiště mají oproti těm českým několik konkurenčních výhod. Ten hlavní je velmi mobilní pracující lid, ale třeba taky velké vzdálenosti v Polsku nebo početné komunity Poláků v zámoří.
Na letišti je i docela pěkná vyhlídková terasa, kde jsme počkali, až náš LOT odletí zase zpět do Varšavy:
Ještě jsem si stihl vyfotit docela pěknou věž:
Jenom MHD by mohli trochu líp zkoordinovat. My měli sice štěstí, že na náš přílet autobus +- navazoval, ale jinak jedou na letiště jen čtyři spoje denně, přičemž příletů je více než dvakrát tolik.

(pokračování níže)

Cestujeme v čase aneb Autobusem na Ukrajinu a letadlem z Ivano-Frankviska

Vyrazili jsme na prohlídku města. Rzeszow sice určitě není top turistická destinace, vypadá jako desítky jiných polských měst, ale to vlastně není vůbec na škodu. Je to milé, upravené město, na náměstí se konaly trhy a taky jsme našli Českou hospodu, kde jsme se najedli, dáli pár piv a pomalu začínali být nervózní z nadcházející noci.
Tu měl vyplnit osmihodinový přejezd autobusem do Ivano-Frankivsku zcela neznámou autobusovou společností „Opiruk“, která je na webu prakticky nedohledatelná a navíc náš spoj jel po více než 1200 km dlouhé trase z polského Štětína do Kamjance-Podolského.

Mezinárodní autobusová zastávka je mimo hlavní autobusové nádraží a je umístěna přímo před nádražím vlakovým. Sestává z namalovaných pruhů na vozovce a to je všechno. Vyrazili jsme radši trochu dřív, člověk nikdy neví, kdy vlastně autobus na takové lince pojede a čas navíc jsme trávili úvahami, co za šrot to vlastně přijede. Říkal jsem si, že by možná dokonce bylo lepší, kdyby přijela nějaká poloprázdná stará kraksna, než úplně plný moderní autobus. Když se asi 20 minut před plánovaným odjezdem objevila úplně narvaná obstarožní Setra s dlouhým výčtem destinací na tabulce za oknem, a s nadějně (nebo spíš komicky) znějícím nápisem na zadním skle "LUKSUSBUS", začal jsem mít nepříjemné tušení hraničící s jistotou, že se jedná o náš autobus.

A taky že jo:
Řidič s plnou pusou zlatých zubů mi dle jízdenky potvrdil, že si můžeme nastoupit a že jediná volná dvojsedačka je v první řadě u dveří. To sice slibovalo dobrý výhled, ale na co koukat v noci. Mnohem horší byl nulový prostor na nohy kvůli přepážce a stejně tak nulový prostor do stran kvůli postrannímu sloupku. Obsazenost nakonec byla vyšší, než 100%, když na poslední chvíli přiběhla starší paní s jízdenkou, na kterou už zbylo jen místo na jumpseatu vedle náhradního řidiče. Tím moje mínění o společnosti Opiruk ještě více kleslo, jak můžou prodat víc míst, než mají v autobuse? Tahle hrozná nezodpovědnost se ale nečekaně vyřešila pár kilometrů za Řešovem. Jeden z řidičů se na mě obrátil a ukazuje na mojí jízdenku, nechápu, co je za problém, jede to do Ivano-Frankivska, ne? To jo, jede, ale máš jízdenku na včerejší den, vole. Hanbou bych se nejradši propadl do zavazadlového prostoru, už jsem očekával, že řidič dupne na brzdu a vyhodí mě do příkopu, ale naštěstí nikdo nic neřešil a jelo se dál. Měl jsem opravdu štěstí, tento spoj byl jediný možný, jak se do I-Frankivska ještě ten dostat.

Na hranicích jsme strávili asi hodinu, ale všechno bylo bez problémů. Měli jsme ale štěstí, že před námi nebyl žádný jiný autobus. Zatímco na polské straně jel řidič přesně podle předpisů, na té ukrajinské na to dupnul a občas jsem se už viděl rozmazaného na předním skle. Nebo čas od času rozmazaného náhodného chodce na druhé straně předního skla. Cestu nočními okreskami v mlze jsme ale nakonec zvládli bez úhony a to i s náročným průjezdem nočním Lvovem, kde právě končil velký koncert Okean Elzy, což je známá ukrajinská pop-rocková skupina. O které jsem nikdy před tím neslyšel, ale soudě podle desetitisíců lidí proudících od stadionu, je opravdu známá.

Příjezd do Ivano-Frankivsku byl velice příznačný, jako z nějakého thrilleru. Autobusové nádraží daleko na kraji města, půl páté ráno, začínající mlhavý rozbřesk, pár starých taxíků, pár divných lidí, pár toulavých psů, rozbité chodníky a jeden autobus z Polska v obležení kufrů. I tak jsem byl ale štěstím bez sebe, že můžu konečně vypadnout z prostoru 1x1 centimetr, narovnat se, protáhnout, nadechnout a poděkovat vyšším silám, že jsem se i na neplatnou jízdenku do cíle dostal.

No co, taxi na rovnou na letiště, letí nám to za 2,5 hodiny. Cena 50-60 hřiven (1 hřivna = 0,95 Kč) za 9 km, to bereme. Taxikář se nám navíc svěřil, že v roce 1996 žil v Praze na Maninách. Dáváme mu stovku, ať si ten den užije, což kvitoval s velkým povděkem.

IFO-KBP,
Ukraine International Airways, E190, UR-EME
LF cca 95%

Letiště Ivano-Frankivsk. Co k němu říct jiného, než k autobusovému nádraží? Mlhavé zamračené ráno, stará nízká betonová budova, venku léta nefunkční fontána a naopak (překvapivě) funkční hotel. Okolí jenom zarostlé keři, tu a tam nějaká letištní bouda v různém stádiu rozkladu. Velmi dekadentní atmosféra:
Vnitřek terminálu není o moc lepší, velice spoře osvětlený, ale aspoň je tam teplo. A překvapivě hodně lidí. Ten den letí jen náš let do Kyjeva, jinak se z IFO létá ještě dvakrát týdně do nedalekého Lvova, pak sezonní linky do Benátek, Alicante, Valencie a Brescie a od října taky Turek do Istanbulu.

Jdeme se odbavit, check-in agentky mají na stolku obyčejný notebook, vytištěný seznam cestujících a taky pěknou digitální váhu na kufry položenou vedle na podlaze, boarding pass ale tisknou takový, na jaký jsme zvyklí z civilizace. V hale je jedna otevřená kavárna, jedna zavřená pošta a záchody. Asi hodinu před odletem jdeme do tranzitu, kde není nic.
Já i Aleš máme v batohu čtyři lahve piva z Polska. Aleš projde bez povšimnutí, já je musím nechat securiťákům. Aspoň budou mít lehčí službu.
Venku mlha, hnusně, počasí že by psa nevyhnal. No, tak minimálně jednoho evidentně ano, i když není moc vidět, ale v pravé dolní části fotky skutečně jeden hafan je:
Čekání se vleče, po očku zjišťuji, s kým budu mít čest sdílet jedno letadlo. Pár Ukrajinců letících jen do Kyjeva, ale překvapuje mě velké zastoupení cestujících z arabského světa. Dva Jordánci s letenkou přes Kyjev a Istanbul do Ammánu, dva do Baghdádu… Zahlédl jsem i kanadský pas.

Navzdory husté mlze boardujeme víceméně na čas a taky odjíždíme ze stojánky na dlouhý trek po Ivano-Frankivském letišti. Přemýšlím, jak bych aspoň trochu slušně popsal stav pojížděcích drah i hlavní RWY letiště. Protože to slušně nejde, omezím se na konstatování, že horší jsem nikde nezažil a opravdu lituju chudinku Embraera, kterého musely tuze bolet kolečka.
Bird and Wildlife Protection obstarávají na IFO desítky strašáků podél dráhy, ale tady se na to asi stejně moc nehraje.

Let do Kyjeva klasický hodinový skok opět v moc pohodlném letadle, bez občerstvení.
Borispolské letiště nás přivítalo slunečným počasím, jednou tureckou A330 a velmi rychlým výstupem. V autobuse do centra jsme seděli jen pár minut po dosednutí.
V neděli ráno byla cesta Kyjevem rychlá a bez komplikací. Za ubytování jsme zvolili ikonický Hotel Ukraina přímo na Majdanu, v porovnání se Západem cena za hubičku, pokoje docela pěkné, snídaně kvalitní.
I přes únavu jsme si odpočinuli jen na chvilku, počasí přímo vybízelo k tomu být venku. Nedělní Kyjev žije a to se mi líbí. Všude plno lidí, stánky na ulici a odpoledne dokonce pro automobilovou dopravu zcela uzavřená hlavní třída Chresčatyk. Vykašlali jsme se na nějaké honění za památkami a jen tak bloumali po živém a moc pěkném centru Kyjeva, večer skočili na večeři na galušky a šašlik a pak dohnat aspoň pár hodinami spánku těžký deficit.
(pokračování níže)

Jediným exemplářem An-140 na pravidelných linkách

IEV-LWO,
Motor Sich Airlines, Antonov An-140, UR-14005
LF=11 lidí

Pondělí ráno, na pořadu dne je hlavní bod celého výletu: let s Motor Sich Airlines do Lvova. Na tento let jsem se opravdu těšil, a to hned z několika důvodů. Jednak je samotná aerolinka pěkná exotika, navíc lítá z městského letiště Žuljany a taková letiště já rád a v neposlední řadě má velice zajímavou flotilu, kdy není nikdy dopředu jisté, co vlastně poletí. Na výběr je z An-24, An-140, Yaka-40 a občas linku do Lvova létá i An-26 přestavěný na osobní verzi společnosti Aero Charter. Takže ať poletí cokoliv, rozhodně to neurazí.
Na Žuljany jsme se dostali kombinací metro + trolejbus. Letiště je to docela pěkné, moderní (k Euru 2012), velikostně tak akorát.
Provoz sice nic moc:
Ale žádná bída to taky není.

Boarding byl prakticky ve stejnou chvíli jako na let do Oděssy (pro zajímavost, do Oděssy letělo 13 lidí, na našem letu do Lvova, tuším, 11), na ploše stály vedle sebe dvě andulky. Jedna babička An-24 a jedna mladice An-140. Nakonec starou Andulku vyhráli cestující do Oděssy a na nás zbyla ta nová. Já byl ale spíš radši. Jednak jsem s An-24 už letěl a pak je taky An-140 daleko raritnější typ. Dokonce natolik raritní, že se jedná o jediný exemplář, který v současnosti létá na pravidelných linkách.
Cestou autobusem jsme si užívali docela exotické prostředí na Žuljany, ať už se jednalo o pěknou cisternu:
nebo raritní Antonov An-72 v krásných barvách Cavok Airu:
no anebo pro našince velmi zajímavý a netradiční line-up před starým terminálem:
Co si budeme povídat, čekal jsem trochu modernější a prostornější interiér, toto nebyla žádná sláva, takové menší ATRko, ale protože bylo poloprázdno, nedělalo mi to žádný problém.
Naopak se mi velmi líbí masivní vrtule… Ne, to nejsou vrtule, to jsou Vrtule s velkým Vé. A pěkně vlastenecky v národních ukrajinských barvách.
Pak už jenom počkáme, až starší kolegyně odletí do Oděssy a hurá do Lvova:
Po startu cestující na levé straně viděli část žuljanského leteckého muzea a taky Kyjev:
a po pravé otočce naopak cestující na pravé straně měli možnost vidět celé letiště jako na dlani:
Jediný steward na palubě asi v půlce letu roznesl nejdříve nápoje, pak velmi chutnou housku a nakonec čaj, za servis má u mě tedy Motor Sich plusové body, po hříchu asi jediné.
Seděl jsem právě u vrtule, takže jsem si celý let užíval, je opravdu hezky fotogenická:
Přistání ve Lvově proběhlo bez problémů a hladce.
Jako snad na každém postsovětském letišti, i tady se všude okolo povaluje nejrůznější letecká technika dob minulých. Jinak ale vypadá LWO velice moderně, i stav RWY a pojížděcích drah je nevýchodně dobrý. Zarolovali jsme na stojánku u starého terminálu, rozloučili se s naší malou Andulkou:
pozdravili jsme páreček odstavený Yakovlevů
a busem nás okolo drobet větší Andulky
převezli do nového terminálu, který je sice nudný, ale v zásadě hezký, čistý a moderní.
Jen tak pro srandu jsme zašli na přepážku Motor Sich s tím, že nevíme o zrušených letech do Užhorodu, jestli se náhodou nevytasí s nějakou kompenzací nebo alespoň rebookingem zdarma na zpáteční let do Kyjeva, kam se stejně musíme vrátit. Motor Sich nemá na letišti přímé zastoupení, ale pracují pro něj zástupci jiných handlingových společností, kteří se opravdu snažili v nás prospěch, za což jim patří dík, nicméně Motor Sich necuknul a jinou kompenzaci, než 4 hodinový transfer do Užhorodu nenabídnul.

Nám to ale zas tak nevadilo, stejně jsme měli už koupené jízdenky na vlak zpět do Kyjeva. Proč jsme se vlastně rozhodli pro takový závěrečný routing? Za prvé jsme oba museli být v Praze nejpozději druhý den ráno a za druhé se nám nechtělo trávit 15 hodin v autobuse ze Lvova do Prahy. A po zkušenosti z jízdy Rzeszow – I-Frankivsk jsme jen děkovali múze, že nás nepopadl rapl a skutečně bus ze Lvova do Prahy nekoupili.

(pokračování níže)

Lvov a cesta domů (přes Kyjev a Košice)

Počasí nám opět přálo, vydali jsme se tak ke starému terminálu, odkud jezdí trolejbus do centra. Za 2 hřivny. Za korunu devadesát. Pravda, ceně odpovídá i kvalita jízdy.
Už tak rozhrkaná a rezavá škodovka se prodírala neuvěřitelně děravými a úzkými uličkami, nicméně jak jsme se blížili centru, město se mi začalo víc a víc zamlouvat. Vystoupili jsme u místní univerzity a pěšky došli na Rynek, hlavní náměstí, což je středobod celého Lvova. Na poště jsme vyřídili pohledy, stavili se v krásném podniku, takové kombinaci pekárny a cukrárny, kde dělají opravdu vynikající zákusky a protože jsme měli pořád hodně času, pomalu a beze spěchu jsme bloumali centrem Lvova. Tady řeknou asi víc fotky:
Po pravdě se přiznám, že Lvov je asi nejhezčí město, které jsem za poslední dobu navštívil. Úzké uličky v centru jsou prakticky bez automobilového provozu a jsou plné kaváren, restaurací, hospod, studentských barů, stánků, trhů… Lvov žije. Ne uměle, turisticky, nic není kýčovité a všechno má svoje místo. Na hlavním bulváru, na jehož konci se nachází honosná budova opery, je uprostřed široký zelený pás stromů s pěší zónou, kde místní důchodci hrajou šachy nebo studenti odpočívají mezi přednáškami.
Celkově je samozřejmě vidět, že na Ukrajině chybí peníze, ale na druhou stranu i tak je jasně vidět snaha udržovat Lvov hezký, čistý a upravený, což se minimálně v centru rozhodně daří. Nespornou výhodou města je taky spousta zeleně, ať už v podobě parků nebo pěších zón. Líbil se mi taky místní "bleší trh", kam místní svážejí svoje výrobky, mimo jiné i takovými plechovkami :
Ale času pomalu ubývá, tak se rychle zastavit na svačinu a pivko v jedné z mnoha hospod a pak tramvají na hlavní nádraží. Se Lvovem jsem se ani moc neloučil, protože to určitě nebyla moje poslední návštěva.
Vlak nám jel v 17:30, v Kyjevě měl být ve 22:30, což je na 516 km dlouhé trase relativně slušný výkon. Tahle jízdní doba ale platí jen pro spoje Interciti+, které mají jen jednu zastávku po cestě v Korostenu a jsou na ně nasazovány nové soupravy od Hyundai, něco jako naše Pendolina. Připlatili jsme si za první třídu, kde je konfigurace 2+2, zatímco ve druhé třídě 3+2. Taky je tu o dost víc místa na nohy a rozdíl v ceně není tak velký (druhá třída 330 UAH, první třída 500 UAH).
Vlak odjel přesně na čas a cesta velmi příjemně ubíhala. I když je ukrajinský venkov vlastně placka, působí hezky mírumilovně a z vlaku se na to pěkně kouká.
Během cesty jsme okusili i bistro, ale kromě hot dogů a nápojů nic jiného v nabídce neměli.

Slunce zapadlo a to byla neklamná známka faktu, že se blížíme k naší cílové stanici. A skutečně, na minutu přesně ve 22:30 jsme dorazili na kyjevské hlavní nádraží, zajeli jsme ještě do hotelu pro zavazadla, pak zpátky na hlavní nádraží, odkud jezdí autobus na letiště v domnění, že okolo bude určitě nějaká otevřená hospůdka. Z otevřené hospůdky se vyklubalo KFC, která podle poutače má mít otevřeno 24 hodin, ale obsluha nás uzemnila slovem „nepracujeme“, takže jsme nakonec skončili u Domino’s Pizza o pár kroků vedle. Ale tahle trochu nepovedená část večera byla opravdu drobnost a na zatím úspěšném výletu rozhodně nic nezměnila.

KBP-KSC-PRG
ČSA, A319, OK-NEM
LF cca 70% na úseku KBP-KSC a cca 90% na úseku KSC-PRG

Zpět do Prahy jsme měli koupený let s ČSA ve 4:10. Ten, který má mezipřistání v Košicích. Na Borispolu právě vrcholila brzká ranní koupácká špička, mezi kterou se jen tak náhodou a nenápadně vetřel právě náš let do Prahy a pak ranní let KLM do Amsterdamu.
Odbavení proběhlo standartně a bez problémů, stejně jako pasovka a security. Protože jsme měli ještě hodinku a půl času, rozhodli jsme se vyzkoušet, zda náhodou nebudeme vpuštěni do salonku. Zatímco Aleše odmítli, já si v nepozorované chvíli odskočil na WC příhodně umístěné tak, že pak nebyl problém volně pokračovat bez povolení do salonku. Já rebel. Asi ale věděli, proč to tolik nehlídají. V salonku totiž kromě baru s barmanem, dvou oschlých sendvičů a ledničky s vodou nebo coca-colou nebylo vůbec nic. Ani moc pohodlné sedačky.
Za trest jsem jim teda jednu vodu ukradl a vydal se ke gatu, kde už na nás čekal OK-NEM ve společnosti Yan Airu mířícího do Antalye a později velmi exotické ukrajinské charterovky Bravo Airways mířící tamtéž.
Nástup proběhl na čas a v mém případě už spíš na autopilota, únava z celého výletu udělala své. Ještě jsem si vyfotil MDčko zmíněných Bravo Airways
, počkal na start, jestli nebude vidět noční Kyjev, ale jakmile jsme vlétli do oblačnosti, prakticky okamžitě jsem usnul. Probudil jsem se akorát s výhledem na Východoslovenské železárny:
a za pár okamžiků i na plnou stojánku košického letiště. Kromě našeho letadla se na odlet chystal Wizzair do Londýna, LOT do Varšavy a Austrian do Vídně.
Byl jsem zvědavý, jestli někdo z našeho letu v Košicích vystoupí, překvapivě ano, 7 lidí, aby se pak letadlo zaplnilo skoro na 100% na dalším úseku do Prahy.

A za necelou hodinku už jsme přistávali na mém domovském letišti, které v 6 ráno zelo prázdnotou, za námi ještě přistálo jedno ATRko ČSA. Byl jsem přesvědčen, že z Ostravy, ale nakonec bylo z Oděssy, což už je na ATR pěkná štreka.
Jinak ale v zásadě proti ČSA nic nemám, na takové cesty domů z nějakého výletu, nebo opačně, jsou ideální. Nemusím se pak trmácet z Vídně, Mnichova nebo Berlína a jejich one-way tarify nejsou vůbec špatné.

Každopádně tenhle výlet hodnotím velice pozitivně, byť byl velmi náročný. Ukrajina určitě stojí za návštěvu, jmenovitě Kyjev a především Lvov. Jsou to krásná města, je tam levno, dobře se jí, a když se člověk snaží, domluví se tam i česky

Respect! Me by z podobnyho tripu asi jeblo, na tuhle exotiku nemam koule.

Krystofe, diky za sepsani tohoto TR. Byl to super vylet, byli jsme utahani jako psi, ale stalo to za to. Nezapomenu na tvoje bidýlko na ceste z RZE do IFO. Jak nam ridic ukazal nase jizdenky a ja koukam co chce a pak se divam, moje jizdenka je na 11.6. a tvoje na 10.6., tak jsem chvilku nechapal a nebyl jsem si jisty, ktery znas to ma na spatne datum. Ale ridici to poresili dobre, a tim padem dobre i pro nas, ale byly to horke chvilky, stejne jako prestup v SKG.

Tesim se na dalsi cesty, kterych tento rok a i ten dalsi je pred nama pozehnane.

Tak na tenhle typ výletu jsem už poněkud starý, to mi ale nebrání Vás obdivovat, že jste ho podnikli. Mně by asi zabilo to nocování různě po letištích, to už bych fakt nedával. Každopádně super, že jste to dali a vy jste to sepsali.
Jinak co mně tak napadá, tak ty trolejbusy ve Lvově vypadají zvenku skoro stejně jako ty ve Zlíně/Otrokovicích (vevnitř předpokládám, že jsou o dost horší, ona taky ve Zlíně stojí jízdenka na trolejbus o něco málo víc, než korunu padesát). Hodně se mi líbil ten vlak Lvov - Kyjev a cca 480 korun za první třídu je fakt skvělá cena.

Jó, tak tohle byl solidní routing do Kieva A jako PR pro návštěvu Ukrajiny skvěle sepsáno. Musím se tam podívat.

Ty trolejbusy nevypadají stejně, ale jsou stejné, klasická Škoda 15 Tr z mnoha českých měst. Jinak Lvov byl dříve součást Rakouska - Uherska a centrum Haliče (stejně jako Rzeszow, jen větší), proto také ta odlišnost od zbytku Ukrajiny. Jinak až na pár krkolomností mi to až tak exotické nepříjde a největší raritu vidím v tom Motor Sich.

Hansie píše:Ty trolejbusy nevypadají stejně, ale jsou stejné, klasická Škoda 15 Tr z mnoha českých měst.

Myšleno stejně barevně, to že jde o ten samý typ, samozřejmě vím. Pro srovnání přidávám jednu fotku právě ze Zlína, kterou jsem našel na netu.

cocik: Já mám právě podobný úchylárny nejradši, i když je fakt, že pro příště do nich někam zakomponuju ten spánek, ten občas fakt chybí

Aleš: Jo je pravda, že i já jsem si v první chvilce říkal, že nechápu, jak sis mohl koupit jízdenku na špatný datum No jo, poučení pro příště.

Hansie: Pro mě tam bylo exotiky docela dost. Samozřejmě Motor Sich a ta jejich Andula byl top, ale i letiště v Ivano-Frankivsku už neřadím mezi zcela běžná, stejně tak cestu busem a i ten Ellinair v Řecku měl pro nás trochu nádech exotiky
A je to pravda, vliv R-U je ve Lvově určitě patrný vlastně doteď.

A konečně Lkprak: Jsi pozorný. Zrovna onen konkrétní trolejbus skutečně jezdil do roku 2013 ve Zlíně. Vše zůstalo původní, včetně barev a interiéru, i když ten už se za ty tři roky stihnul dost zdemolovat. Po Lvově jezdí ještě pár ex-Zlínských nebo třeba ex-Budějovických t-busů.
A ještě k tomu nocování. Já to mám třeba tak, že si po každém takovém výletě říkám, že už nikdy toto podstupovat nebudu, ale pak to přijde zas a zas, prostě zatím jsem asi ochoten obětovat nějaký to pohodlí ve prospěch více zajímavých letů a v neprospěch zdraví

dejavu píše:Jó, tak tohle byl solidní routing do Kieva A jako PR pro návštěvu Ukrajiny skvěle sepsáno. Musím se tam podívat.

Jsem vlastně docela rád, že to jako PR vyznělo, minimálně ten Lvov každopádně stojí za návštěvu

Airbus380 píše:
A konečně Lkprak: Jsi pozorný. Zrovna onen konkrétní trolejbus skutečně jezdil do roku 2013 ve Zlíně. Vše zůstalo původní, včetně barev a interiéru, i když ten už se za ty tři roky stihnul dost zdemolovat. Po Lvově jezdí ještě pár ex-Zlínských nebo třeba ex-Budějovických t-busů.
A ještě k tomu nocování. Já to mám třeba tak, že si po každém takovém výletě říkám, že už nikdy toto podstupovat nebudu, ale pak to přijde zas a zas, prostě zatím jsem asi ochoten obětovat nějaký to pohodlí ve prospěch více zajímavých letů a v neprospěch zdraví

A já si zrovna říkal, že ta podoba nátěru je tak zarážející, tak jestli to nejsou ex-zlínskootrokovické trolejbusy. A oni jsou. To víš, mám je nakoukaný, jezdím tam za prarodiči několikrát do roka.
Osobně k tomu nocování jsem si dal závazek, že na každou noc si zaplatit třeba i ten nejlevnější hostel a čtyři-pět hodin se prospat. On je pak obrovský rozdíl v tom vnímání dalšího dne, pokud jsi předchozí noc spal i třeba jen těch pár hodin nebo si nespal vůbec.

Airbus380 píše:
Aleš: Jo je pravda, že i já jsem si v první chvilce říkal, že nechápu, jak sis mohl koupit jízdenku na špatný datum No jo, poučení pro příště.

Chlapce, priste se me 2x radsi zeptej, nez to koupis, at nemusime resit tuto situaci. To jsme jeste mohli nekde z RZE cekat tedka.

Jinak toto letiste jsem odfotil nad Ukrajinou. Ktery z mistnich expertu pozna co je to za letiste.