Fórum Airways.cz

Jelikož je report velmi dlouhý již teď a to nejsem ani v polovině cesty, rozhodl jsem se přidat první část a postupem času přidat další, takže trip report není dokončen, dokud tato věta nezmizí

Poměrně dlouho, co se moje mapa na flight diary zaplňovala lety přes Atlantik či Sibiř na východ, se mi v hlavě rodil nápad konečně taky přeletět Pacifik. Původně jsem měl jako první v plánu cestu kolem světa v roce 2017 za míle na křídlech Star Alliance, nicméně jednoho jarního rána ve škole jsem si na Twitteru všiml právě probíhajícího erroru, kdy se dala pořídit zpáteční letenka ze San Francisca do Aucklandu s mezipřistáním v Sydney za 210 dolarů.

Všechny lety jsem měl vyhledané pod kódem American Airlines a jelikož nebylo za tyto peníze nad čím přemýšlet, letenku jsem ihned zakoupil. Představa téměř 15 hodin v B777 AA zas tak lákavá nebyla, nicméně po otevření rezervace na check my trip bylo jasné. Vše je operováno aerolinkou Qantas a přes Pacifik se poletí s Královnou nebes. Navíc, AA do SYD ze SFO ani nelítá.

Začal jsem samozřejmě ihned hledat spojení do USA, jenže letenky v Y na západ byly logicky v polovině léta na historickém maximu. Takže jsem nastartoval svoje Miles and More konto s tím, že to dám v C, nicméně nebyla žádná availability. Los Angeles nic, San Francisco nic, Vegas nic, San Jose nic a ani Seattle nic. Chicago by šlo. V Economy. Takže první dny jsem to stejně nechal plavat s tím, že se uvidí, jak se k takovým letenkám Qantas postaví.

Asi dva týdny po nákupu letenek přes Pacifik, kdy jsem stále neměl vyřešenou cestu do USA a pořád jsem se utěšoval, že Delta zcela jistě přijde, ostatně jako každý rok s přímým letem na JFK, a to i na prázdniny za nějakých 450 euro, přišla akce Eurowings na lety z CGN do BOS za nějakých 8 000,-. Jasný signál nákupu. Správně jsem se snad poprvé při nákupu letenky neunáhlil. Ono hnát se do takového dobytčáku, jež bez nějakých pochyb Eurowings přes oceán vypravují, to není ani nic pro mě.

Takže jsem trošku pohledal a objevil zajímavé tarify všech aliancí z Dusseldorfu do Bostonu v ceně 400 euro. SkyTeam jsem okamžitě vyloučil, navíc nemám u této pochybné skupiny již žádný status a cestu jsem rozhodně bez salónků podnikat nechtěl. Milované British Airways s krásným přestupem na LHR a dalším bonusem, Královnou do Bostonu i poté zpět. To se jevilo jako krásná volba, ovšem nakonec jsem situaci vyhodnotil tak, že premiérově vezmu přes Atlantik Lufthansu a zpět United, kdy je red eye do Evropy operován z Newarku s dědou B767.

United se mi hrozivě na long haul nelíbili, takže jsem si připlatil pár euro za zpáteční cestu na křídlech Air Canady s routingem BOS-YYZ-LHR-DUS. Long hauly do nebo z Londýna mám, ani nevím proč, strašně v oblibě, takže nebylo co řešit. To jsem však nevěděl, že tuto trasu (YYZ-LHR) budu mít neplánovaně již s touto aerolinkou proletěnou. Poslední leg tohoto bookingu z Heathrow do Dusseldorfu byl s metálem od Eurowings, což pro mě byla novinka.

Jenomže, to jsem jen v Bostonu a já potřebuji do San Francisca. Takže jsem opět vytočil Miles and More číslo a jal se řešit award na transcontinental. K mému údivu lety do Los Angeles byly plné, a to jsem měl celý volný týden před letem přes Pacifik. Zkoušel jsem i odlet z Washingtonu, Baltimore, všech letišť v New Yorku, ale volno bylo pouze z Bostonu. Zpáteční cestu jsem měl jasně danou, jiná možnost, než letět do Bostonu ze západu neexistovala. Pět minut telefonátu, pár mil v háji, 4 dolary z kreditky fuč, ale letenka na světě. B739 a 757. Na transcontinental jsem slyšel jen chválu, tak jsem se na tento hladolet docela i těšil.

Pár týdnů před odletem jsem také začal řešit, jak se do Dusseldorfu dostanu a jak se pak dostanu taky domů. Jelikož mě Airbus380 vyzval k soutěži o to, kdo bude mít více letišť, neváhal jsem zakoupit WizzAir z Katowic do Dortumundu a zpět z Kolína nad Rýnem přímý let Germanwings do Prahy. A na začátku července jsem se konečně jal řešit plán na 7 dní na Zélandu.

Prvotní myšlenky směřovaly samozřejmě na co nejvíc lítaní na zajímavá letiště, v hlavě jsem měl hlavně Queenstown, který jsem chtěl opravdu velmi navštívit. Respektive, v Queenstownu jsem již byl, ale letiště ve statistice nemám. Celkem mě to lákalo také do Austrálie, nicméně nejlevnější varianta byl LATAM a jejich Dreamliner, který ve statistice mám již 4x. Nějaký den v Sydney byl velmi lákavý, nicméně jsem se nakonec rozhodl strávit celý pobyt na Zélandu a zakoupil tak kvantum letenek, de facto jen jediný den na Zélandu jsem neměl ani let, nicméně alespoň přejezd autobusem z letiště na letiště.

Čas odletu se blížil a vyskytl se další problém. Jak se sbalit do 35C v Kalifornii a 0 stupňů v Queenstownu pouze do příručního zavazadla. Nakonec docela jednoduše. Jedna mikina, nepromokavá šusťákovka, pár triček, které v Los Angeles nebo San Franciscu vyperu v laundry a můžeme vyrazit.

Do Katowic jsem se kvůli brzkému rannímu odletu vydal již den předem a sotva jsem ušel asi 500 metrů z domu v Brně, byl jsem zralý na sprchu, smradlavý a už jsem chtěl být v oné laundry. Nicméně dojel jsem do Katowic, ubytoval se v příjemném rodinném hotýlku Airport Noclegi a přečkal noc.

Ráno jsem poprvé v životě odbavil s WizzAir zavazadlo (teprve potřetí s nízkonákladovou společností) a přes liduprázdnou security se ocitl v airside letiště KTW.
Ranní odlet proběhl samozřejmě na čas, letadlo bylo plné gasterbeiterů a našlo se také pár rádoby byznysmenů s oblekem a černými botami Adidas. Za letu se nestalo nic neočekávaného, snad bych jen podotknul, že tím strojem jsem již letěl minulé léto na trase KTW-NYO a na 11D jsem měl nezvykle docela dost místa, alespoň pocitově.

Letiště v Dortmundu je velmi malé, lítá sem ve velkém prakticky jen WizzAir. Při čekání na zavazadlo se mnou čekali lidé ze Sofie, Bělehradu a podobných balkánských destinací.

Kolem 11 jsem už byl v Dusseldorfu, rozjímal u řeky Rýn a sledoval provoz letiště, kdy jedno letadlo za druhým mířilo vzhůru do oblak. Co chvilka, to letadlo. A v Praze je zázrak, když vidíte letadlo ČSA. Nechtěl jsem se rozčílit, tak jsem na tuto tunelářskou společnost přestal myslet a užíval si dne. Dusseldorf je opravdu pěkné město s nádhernou promenádou a půvabným historickým centrem. Musím říct, že mě toto město velmi mile překvapilo a pokud je krásný letní den, posedět tu s pivkem, dát si dobrou večeři a projít si malé úzké uličky musí být docela příjemně strávený čas.

Druhý den ráno jsem měl v plánu navštívit SEN lounge v DUS. Nejdříve jsem si však nechal na přepážce First Class, která slouží pro Gold members Star Alliance odbavit zavazadlo, a poté přes rychlou security rychle do salónku. Ten byl ráno víceméně prázdný. Snídaně byla docela ok, jen mi chybělo více variant čerstvého džusu. Podávat pouze multivitamín a zapomenout na další jiné mi přišlo poněkud nešťastné. Před odletem jsem si dal ještě sprchu, po které jsem se ihned vydal do airside.

Ta je opravdu velmi nepřehledná, spousta lidí a žádné obrazovky s gaty, takže chvíli trvalo, než jsem našel náš změněný gate, u kterého již byla pořádná fronta. Kterou jsem samozřejmě ihned předběhl a mezi prvními jsem byl přivítán na palubě staré A320 D-AIPE, se kterou jsem měl tu čest již před třemi roky cestou z Mnichova na Heathrow. Boarding se opravdu protáhl, let byl plný německých kravaťáčků sedících v prasečinci a pohled na ně byl velmi zajímavý. Takový ten pocit, kdy to ve mě řve, že letím v Y a ne v C, ale za žádnou cenu to nechci dát najevo. Jenže to každý kolem vidí.
Odletěli jsme asi s 25 minutovým zpožděním. Po cestě jsme dostali kit kat, který rozhodně na délku letu neurazil. Čekal jsem tyčinku milka, jaká se kdysi (možná ještě teď, MUC-PRG jsem již dlouho neletěl) rozdávala na této lince. Pivečko taktéž chutnalo výborně, stejně tak jako byl krásný výhled na celé letiště ve Frankfurtu a malebnou krajinu během přiblížení k jedné z runway mnichovského letiště. Přistáli jsme 3 minuty po plánu a zaparkovali u nového satelitního terminálu.
Na ten jsem se těšil a doufal jsem, že s ním budu mít tu čest. Cestou z letadla do salónku jsem nechápal, nad čím soudruzi asi tak přemýšleli, proč ze satelitního terminálu neudělali všechny odlety non schengen tak, jak je to například v krásném a přehledném Barajasu, ale po prvním pivku v prázdné SEN lounge mi to bylo docela fuk. Jídlo v salónku bylo velmi dobré, hlavně rýže s masovými koulemi, ke kterým bych si tedy více dokázal představit nějaké kuřecí kousky, ale budiž. Zlatý hřeb však byla sekaná s výborným studeným bramborovým salátem a vanilkovo-čokoládový dezert. Zmrzlina Movenpick také potěšila. Před odchodem ze satelitního terminálu jsem si užil ještě kapku vody ve sprše a vláčkem jsem se dostal na terminál. Pasová kontrola byla otázka chvilky díky automatům a za chvíli jsem si již užíval koktejl s ginem „Sweet goodbye“, kterými namíchal pohledem nějaký Turek či z toho směru kdosi. Na otázku proč "Sweet goodbye" dostal odpověď, že kvůli migrační krizi se necítím v Evropě bezpečně a možná se nevrátím.
Po krátkém občerstvení jsem se vydal ke gatu H48, kde již z dálky byla vidět buzerantská stanoviště. Naštěstí pasažáři business class, ke kterým se mohou přidat Gold card holders, mají prioritní uličku, ve které vše trvalo asi tak minutu, než jsem se posadil u gatu. Tam jsem zjistil, že let je úplně plný, sám sedět nebudu a na změnu místa na nějakou volnou trojku či alespoň dvojku můžu zapomenout.
Boarding začal po krátké chvíli. Nastoupil jsem také mezi prvními, úplně první jsem se doplazil do zadní plebs části a vyházel pár potřebných věcí k životu na své sedadlo 53H. Například usb, abych si dobil mobil, noťas, abych napsal pro Vás report a nebo také eye shades, bez kterých neusnu ani doma.
Letadlo se plnilo a plnilo, mým sousedem se stal nakonec milý Bosňan. Za to za sebou jsem měl výstavného kosočtverce s čárou uprostřed. Mrzí mě, že mu osud nadělil metr 90, ale jestliže si slečna přede mnou sklopila sedadlo, neměl jsem na výběr. Takže následovalo obligátní: „Fuck off, are you crazy? What about my legs?“ Načež jsem se na něj smutně podíval, řekl mu, že mě jeho problém vůbec nezajímá, rád bych, aby mi nekopal do sedačky a pokud má nějaký problém s místem na nohy, dobrovolně se rozhodl pro economy class, vždyť vepředu by si mohl i lehnout. A bylo celých 8 hodin klid.
Po startu si s námi hrál docela vítr, naštěstí dlouhá třistačtyřicítka docela rychle vylezla do 36.000ft a začal servis. Pitíčko si dám, bude to pivečko. Následně vlhčený ubrousek a oběd. Kuře nebo těstoviny. Volba byla jasná, vzal jsem kuře a byl jsem velmi mile překvapen jak hlavním jídlem, tak přílohou. Pravda, salát byl suchý, nicméně buchta byla jako od babičky a houska se sýrem Camembert, Volfettstufe byla nepřekonatelná. Jídlo hodnotím tou nejlepší známkou. Nebudu říkat, že to bylo nejlepší jídlo na long haulu, jelikož z těch x long haulů, které mám za sebou, by se to již vybrat nedalo, nicméně to bylo opravdu velmi velmi velmi a ještě jednou velmi dobré.
Letušky pak roznášely vodu, víno, kafe, čaj, zachlechl jsem i slovo whiskey, ale to už jsem dokoukával snad jediný koukatelný film v nabídce, In Bruges. Výběr hudby nebyl tak hrozný, ale pořád nic moc a mapa mi nějak nesedla. Nicméně IFE fungovalo bez záseků a obrazovka byla dostatečně velká a obraz kvalitní.
Let jinak probíhal zcela poklidně a většina lidí v úplně plné economy spala. V galley byla nepřetržitě voda a pomerančový džus, nějaký slaný snack a posádka na požádání cokoliv rozlila. Hodinu před přistáním se rozdávala svačinka v podobě vegetariánské pizzy s houbami nebo šunkovou pizzu. Zvolil jsem druhou volbu a špatné to nebylo.

Sotva se však sklidilo po druhém servisu, ozval se kapitán s tím, že brzy zapne upozornění o pásech a přistaneme na čas v krásném letním počasí. Před přistáním jsme ještě udělali dvě kolečka a poté docela tvrdě přistáli a prudce zabrzdili. Taxi ke gatu bylo krátké, u terminálu jsem viděl B747 od BA, o které jsem přemýšlel, že využiju na tuto cestu nebo také B777 od Francouzů, o které jsem hned věděl, že s ní nepoletím.

Na imigrační byla fronta, celé to trvalo hodinu, ale jinak příjemná mladá Američanka mě vpustila do země.

Místo dvou dnů v Bostonu jsem zvolil getaway do New Yorku, kde jsem si užil čtvrteční den. Předpověď na páteční den v Bostonu byla jasná. Déšť celý den. Ráno jsem na nic nečekal a vydal se na letiště. Nechal jsem si odbavit zavazadlo a vytisknout letenku. Ráno se nikdy na security nedivil, že mi to letí až večer. Bezpečnostní prohlídka byla samozřejmě zdlouhavá, jak je ve Státech zvykem. Ihned jsem zapadl do United Clubu, kde jim bylo také jedno, že mi to letí až za x hodin a uvelebil se v jednom s mnoha pohodlných křesel u oken s krásným výhledem na celé letiště a udělal jsem si tam malinkou kancelář. Již ráno bylo několik letů zrušených či zpožděných a i mě překvapilo, když mi došel od United email o očekávaném zpoždění dlouhé půl hodiny. Po chvíli však přišel email, že žádné zpoždění nebude. Nicméně po další hodině byla na mailu zpráva o hodinovém zpožděním.
Jelikož americké aerolinky nabízejí upgrady do Economy Plus či First, pokud je místo, podíval jsem se do svého manage my booking a s úsměvem zjistil, že se můžu nechat samozřejmě zdarma přebookovat na jiné dřívější lety do San Francisca. Jediný let, který mě opravdu zajímal, byl let operovaý B757 v 17:55. Jelikož mi mapa sedadel neukazovala žádné aisle nebo window místo a uprostřed se mi trávit 6ti hodinový let nechtělo, přes internet jsem to neřešil, ale zašel na customer service osobně.

Tam mi paní nabídla stand by na let, který odlítal za půl hodiny, což jsem stejně využít nechtěl. Poté mi nabídla nějaký let, nicméně po zodpovězení otázky, jaký typ letadla poletí, jsem to zamítl. B739 nepoletím. Navrhl jsem, že poletím s přestupem, nicméně jsem dostal poněkud negativní odpověď. Cituji: No, you dont want to do that, believe me, you just dont. Ok, s přestupem nepoletím. Tak tedy začala hledat dál, ale že prý mě nechce posadit na jiné zpožděné lety, ale nakonec že je tu prý jeden ve 20:45, zpožděný z 17:55 a ten letí teda o půl hodiny dřív, než můj plánovaný let.

To byl on, mého srdce šampion. Nakonec jsem dostal na výběr, zda chci aisle nebo window. Vzal jsem aisle, dostal palubní vstupenku a na ní 9C. V první chvíli mi to nepřišlo divné, jelikož mě ještě zadržela, zda-li jsem si odbavoval zavazadlo. Polil mě pot po celém těle, jelikož jsem věděl, že pokud řeknu ano, žádný rebooking nebude. Stejně jsem musel s pravdou ven, takže jsem přikývl, předal potvrzení o odbaveném zavazadle a čekal na reakci, že to prostě nejde.
Kdepak, popsal jsem kufr a mohl jít. Cestou zpět do United Clubu jsem přemýšlel, jak to je jednoduché a v Evropě to takhle nefunguje. Jako příklad uvedu asi 2 měsíce starý let Brussels Airlines z Ženevy do Bruselu. Letěli dva lety asi hodinu po sobě, ale ani s příručním zavazadlem a tristním load factorem na prvním letu nebylo možno. Teda bylo, za 250 euro. Vždyť ty aerolinky si tím akorát škodí. Já jim nabídnu možnost volného místa na pozdějším letu, které mohou výhodně prodat a oni odmítnou. Naštěstí v Americe je to jinak. Tohle mě na domestic letech v Americe baví nejvíc. Můžete prostě skončit v jakémkoliv letadle.

V United Clubu jsem prohlídl seat guru, jelikož 9C se mi zdálo nějak vepředu a opravdu. Toto sedadlo bylo v Economy Plus. V první chvíli jsem se opravdu zaradoval, moc mě to potěšilo, nicméně jsem si uvědomil, že tato class spočívá jen v daleko větším prostoru na nohy, což se svojí výškou úplně nepotřebuji. Zajímavé bylo, že pokud jsem chtěl v MMB ještě změnit sedadlo za jiné v sekci Economy Plus, chtělo to již po mě několik desítek dolarů.

Čas pak utíkal celkem rychle, sledoval jsem provoz. Při pohledu na krasavici B747 od BA jsem si nahlas řekl, jaký to jsem blbec, letět za stejné peníze s A340 a domů s B777 a slíbil si, že pokaždé, co to půjde, beru Jumbo. Pomalu mu zvoní...

Na flight radaru jsem taky sledoval můj pencil jet letící ze San Francisca až do jeho přistání před mýma očima. Přistál v 19:55 a mě tak nějak bylo jasné, že za 50 minut ho nestihnout uklidit, ani natankovat, prostě kompletně připravit na let zpátky přes kontinent na západní pobřeží. Tipnul jsem si čas odletu v 21:10 a opustil United Club. Chtěl jsem si prohlédnout ještě airside terminálu B, která byla ovšem večer dosti přeplněná. Nakonec jsem před našim gatem našel kiosek, kde jsem si znovu vytisknul palubní vstupenku, na které již tentokrát bylo vyznačeno, že letím opravdu lepší plebs třídou.
Boarding začal co nevidět, prvně rodiny s dětmi, poté first class a následně premier acces. Moje místo bylo dvě řady od dveří, kterými se boardovalo. Legroom vypadal opravdu velkoryse, až tak dobré jsem to nečekal. Vytáhl jsem všechny krámy, které jsem chtěl za letu používat, tedy jen sluchátka a eyeshades a uklidil malý batůžek do prostorného binu.
Trošku jsem byl překvapený, že na sedadle nebyla alespoň deka, ale doufal jsem, že to posádka rozdá po startu. Nerozdala. Start byl nakonec uskutečněn 2 minuty před půl desátou, takže mi můj tip nevyšel. I přes po střechu plné letadlo jsme se odlepili docela rychle a po startu ihned otočili a směřovali to na Buffalo a dále na západ. Kapitán přišel s krátkým oznámením o délce letu, teplotě v San Franciscu a se zprávou, že se ozve před přistáním. Poté purser sdělil osazenstvu, že jako omluvu za zpoždění máme přijmout zdarma televizní kanály a filmy v IFE. To mi bylo celkem jedno, počkal jsem si na servis, dal si jednu colu, nasadil eyeshades a snažil jsem se spát. To by mi celkem šlo, nebýt přes neskutečnou zimu v letadle, a to jsem byl oblečen do dlouhého. Přistání proběhlo velmi ladně pár minut po půlnoci a mé odbavené zavazadlo s tagem priority vyjelo na páse jako první.

Tak jsem tedy byl v místě, odkud mi odlítal onen vysněný let přes Pacifik. Ráno jsem klasicky sdělil dojmy z letu Airbus380 a koupil o dva dny později letící Pilatus do Mercedu, který má Kryštof již za sebou. V plánu jsem měl první den v San Franciscu a poté dva dny v Los Angeles, načež bych pak opět strávil dva dny v SFO před odletem do Sydney. Takhle jsem vyplnil ty dva dny v San Franciscu, kde se mi zůstávat kvůli zimě nechtělo a místo denníhou round tripu koupil zpáteční letenku do Oaklandu až druhý den, abych si užil kalifornské slunce u hotelového bazénu. Který byl samozřejmě v době mého pobytu uzavřen.

Ale to jsem trochu předběhl. Po návratu z Los Angeles, kde jsem se jen slunil na Santa Monice, byl čas odjet BARTem na letiště v Oaklandu a vyrazit směr Merced. Při plánování cesty jsem tento let nepochopitelně vynechal, ikdyž jsem byl důrazně, a to hned několikrát upozorněn, že to prostě musím proletět. V check inu mě obsloužila krásná snědá kráska a přes první normální, rychlou a přátelskou security v USA prošel ke gatu 1, odkud so odbavoval Hawaiian do Lihue. Celý proces byl opravdu jeden velký cirkus, gatem zněla hudba, zaměstnanci měli na sobě takové lehké košilky, Havaj prostě už v Oaklandu.

Po tomto letu jsme přišli na řadu my. Snědá kráska mě odvedla k letadlu, kde mě čekala pilotka, zkontrolovala palubní vstupenku a řekla my, ať se posadím, kde chci. Poprvé v životě jsem si sedl na sedadlo proti směru letu. Ihned mi byly vysvětleny instrukce, jak se chovat v případě emergency a dostal jsem Colu. To abych si ten let ještě více osladil. Já se toho letadýlka nemohl nabažit, do této doby jsem v ničem takhle malém neseděl a užíval jsem si start otočený po směru letu s výhledem z kokpitu, jelikož mezi prostorem pro cestující a kokpitem je jen malý závěs, který naštěstí nebyl za celý let zatažen.
Byl jsem naprosto mimo a začal jsem se bát, aby tohle nakonec nebyl zážitek větší, než samotná Královna přes Pacifik. Po 25 minutách relativně tichého a zcela klidného letu jsme přistáli na maličkém letišti v Mercedu. Pilatus dále pokračoval, již téměř plný, do Los Angeles a mě mrzelo, že musím čekat na kufr a odejít do svého hotelu. Let do Los Angeles s tímto strojem musí být opravdu paráda.
Po příletu do Mercedu jsem si letadlo vyfotil a po chvíli mi bylo doneseno i moje zavazadlo s rozhodně exotickou visačkou MCE a visačkou, na níž bylo jen mé jméno. Počkal jsem ještě na odlet letadla do Los Angeles, jelikož check in v hotelu začínal stejně o něco málo později, takže jsem neměl kam spěchat. Do hotelu jsem nakonec dorazil chvíli před check in time, což problém nebyl, za to informace, že bazén je dnes mimo provoz, mě vůbec nepotěšila. Bože můj, co já v tom Mercedu budu dělat?
Nakonec to uběhlo relativně rychle, potřeboval jsem si vyprat prádlo na další část cesty, takže jsem nějak zabil čas a večer plný očekávání check inu nemohl usnout. Qantas je ovšem aerolinka z doby kamenné co se týče check inu, takže check in online sice umožněn je, nicméně boarding pass to člověku stejně nedá. Takže jsem byl vzhůru déle do noci zcela zbytečně, jelikož sedadla jsem měl stejně vybraná. Přes noc jsem se klasicky budil, ale to je před long haulem docela klasika. Ráno jsem tedy vstal na svůj let do Oaklandu a na letiště se opět vydal pěšky. Dorazil jsem asi 40 minut před odletem a již během chvilky jsem měl odbavené zavazadlo a v ruce palubní vstupenku, tentokrát vytištěnou na A4.

Security check byl otevřen asi 20 minut před odletem a místní TSA si ho očividně velmi užívala. Ono odbavit pár lidí za den, den po dni, to musí být terno. Takže to security check byl zážitek zřejmě pro obě strany. Po chvíli jsem se posadil v malé místnosti, velikostně to odpovídalo asi mému obývacímu pokoji doma a po chvíli naboardoval stejný stroj jako včera, avšak s jiným co-pilotem.

Odletěli jsme chvilku po plánu, tentokrát jsme byli čtyři cestující, přičemž jeden z nás byl již z Los Angeles. Let byl daleko kratší, než ten předchozí do Mercedu. Brali jsme to přes hory a nikoliv přes údolí, což možná zapříčinilo menší turbulence. Já jsem to však naopak uvítal a při vychutnávání si regular coly sledoval okolní krajinu. Kalifornie je moje nejoblíbeněšjší místo na planetě a já za letu malým Pilatusem spřádal plány na již koupenou dovolenou v roce 2017, kdy se na své narozeniny proletím v upper decku British Airways na trase London – Los Angeles.

Let byl o celých 12 minut kratší, než včerejší let do Mercedu a při approachingu jsem si užíval výhledy na runway oaklandského letiště. Přistáli jsme ještě chvíli před plánovaným časem. Výstup z letadla proběhl samozřejmě okamžitě a všichni cestující byli odvedeni přes privátní chodníček malou branečkou mimo letiště. Takže do žádného terminálu. Jakoby přiletěly celebrity. Chvíli jsem počkal na kufr a poté díky vláčku BART odjel za 15,70 dolarů na letiště v San Franciscu. Cesta zabrala asi hodinu. Tam jsem zjistil, že ikdyž Qantas má self service check in kiosky, jaksi to nefungovalo. Což znamenalo sedět celé odpoledne v landside, než se otevře check in a já dostanu palubní vstupenku. Projel jsem se ale vláčkem kolem terminálu, dokonce kolem své Královny.
Nicméně na práci jsem toho měl opravdu dobře, zprvu jsem osobně zašel na American Airlines Customer Service vyřešit přebookování jedné z transatlantických cest, kterou mám pod kódem AA, a poté u United, kde jsem řešil upgrade či alespoň přebookování. Díky wifi zdarma na SFO jsem však byl schopen i v landside udělat kvantum práce a krátce po 19:00 jsem se rychle odbavil na business class přepážce. Palubní vstupenky jsem dostal na oba lety, stejně tak jako zavazadlo putovalo až do Aucklandu. Byl jsem upozorněn, že bez Sapphire na letence nebudu vpuštěn do žádného salónku, čemuž jsem nechtěl věřit. V Evropě normálně navštěvuji One World salónky, ikdyž nemám kartu fyzicky, takže jsem nepředpokládal, že to v San Franciscu nebude fungovat. Omyl. Po relativně rychlé security jsem vyzkoušel toho dne jediný otevřený salónek One World, to jeste Cathay Pacific lounge, kam jsem se nedostal, jelikož kartu potřebovali fyzicky, což jsem samozřejmě neměl.

Qantas v SFO využívá, pro mě zcela nepochopitelně, salónek Air France/KLM, do něhož jsem tedy zamířil a se vstupem jsem neměl žádný problém. Salónek byl přeplněný, ale po pár minutách, kdy lidé odešli na baording B77W do CDG, to již s místem bylo lepší. K jídlu byly k mání velmi ostré kuřecí kousky a rýže, nějaká grilovaná zelenina, polívky a v ledničce také nějaké deserty. K pití bylo nějaké víno, velmi základní nealko a otřesné americké pivo. Zlatý Heineken . Nicméně čas v salónku uběhl relativně rychle a byl již čas vydat se ke gatu. Jelikož jsem si nebyl jistý, zda-li se palubní vstupenky neodtrhávají, zašel jsem rovnou k agentovi, že jsem palubní vstupenku zřejmě nechal v lounge. To samozřejmě nebyl žádný problém, musel jsem jen nastoupit jako poslední cestující, což mi vůbec žádný problém nedělalo. Na gatu jsem tak dostal znovu nové palubní vstupenky až do Aucklandu a jako poslední cestující naboardoval náš krásný stroj, který mi měl posloužit při mé premiérové cestě přes Pacifik, krásnou Královnu B747.

Přes economy plus jsem se ihned dostal do části economy a zaujmul exitové sedadlo 46K. Na dálkové lety preferuji sedadlo aisle, nicméně exity jsou většinou blízko toalet, takže do vás kdejaký debil při cestě lula naráží, takže jsem vzal zavděk oknu, jenž má stejně limitovaný leg room, nicméně nohy si můžete dát na část dvěří, takže je to takový polohrbatý lie flat.
Vedle mě seděl velmi milý australský pár, dokonce byli i v Praze a Českém Krumlově a z USA se vraceli po měsíci cestování po východním pobřeží. Paní byla velmi zvědavá, tak se ptala, co a kam letím dělat. Takové akčnosti jsem se trochu bál, nicméně po chvíli, když jsme již taxovali na runway, začala hustit cosi anglickou hatlamatilkou do stevarda, takže jsem dostal pokoj. Stevard z toho očividně nadšený nebyl, takže zcela spontánně navázal konverzaci se mnou a velmi ho nadchnulo, že jsem Evropan a letím poprvé přes Pacifik. Chvíli po startu byla rozdána voda Crystal Geyser v malé plastové lahvičce a po chvíli také šťáva, která měla velmi zvláštní barvu, nicméně podle spolusedící jsem udělal obrovskou chybu, že jsem to nezkusil. 14 hodin vedle této paní nevěstilo nic dobrého, takže jsem s hladovýma očima očekával svoje kosher jídlo, abych mohl co nejdříve zavřít oči a alespoň pár hodin prospat.
Paní si naštěstí vyměnila místo s drobnou asijskou dívenkou, což jsem moc nechápal, když vyměnila middle v řadě u okna za middle v řadě uprostřed. Jídlo prišlo po chvíli a bylo toho tolik, že se mi to málem nevlezlo na stolek. K pití jsem si dal výborné pivo. Jídlo bylo velmi dobré a snědl jsem ho ještě dřív, než se začalo podávat normální jídlo. Opřel jsem se pohodlně o stěnu a na pár hodin spal. Probouzel jsem se docela často, odfotil jsem vždy místo, kde jsme se zrovna nacházeli, zašel si do galley pro vodu.
Posádka byla jedna z nejlepších, se kterou jsem měl kdy čest. Někde u Havaje jsme dostali malou pizzu a já poté další krabici jídla. V průběhu celého letu posádka procházela kabinou a nabízela vodu a na požádání donesla i jiný nápoj. Také velmi často kontrolovali a popřípadě vytřeli záchod, takže ten byl pokaždé nově připravený, což člověku udělá radost, protože za těch 14 hodin letu se zkrátka vždy najde nějaký čuník, který tu zem nebo prkýnko pochčije, záchod pak smrdí jako sviňa a je to nechutné.
Letaž na jedny turbulence, kdy seděla i posádka, probíhal do samého závěru zcela bez komplikací a byl pohodlný. Před přistáním se servírovala snídaně, já opět dostal kosher verzi. Tentokrát španělskou omeletu. Bylo to však relativně dobré, asi použili správný chemický prášek, které můj jazyk snese. Přistání proběhlo po turbulentním přiblížení 20 minut před plánem a jelikož jsem byl usazen v exit row ihned za premium economy, venku jsem byl docela rychle. Stejně tak security kontrola před odletem byla prázdná a proběhl jsem jí během pár vteřin. Na konci mě sice zastvila ještě další prohlídka na výbušniny, nicméně ta byla negativní, takže jsem se rychle odebral do krásného salónku Qantasu.
Dal jsem si snídani, jedno pivko, užil si pohled na skyline Sydney, vysprchoval jsem se a pomalu byl čas jít opět ke gatu a naboardovat další letadlo. Čekal mě téměř tři hodiny dlouhý Transtasman v B738. Docela mě mrzí, že na tyto lety aerolinky, až na Emirates a jeden let ANZ s B767, nenasazují žádné widebody letadla. Naboardoval jsem jako poslední, usadil se vedle pohledné slečny na 7F. Mezi námi nikdo nebyl, takže vše nasvědčovalo tomu, že let bude velmi pohodlný. Legroom sice nebyl žádná sláva, ale potěšily mě nastavitelné opěrky hlavy, stejně tak jako výhled ze dvou oken, které jsem ve své řadě měl.
Jelikož boarding začal až v době odletu, bylo jasné, že na čas nepoletíme. Před odletem za mnou ještě přiběhla letuška, zda-li jsem to já, kdo má objednané kosher jídlo. Všechny letušky na tomto letu byly opravdu pěkné a milé. V Sydney stále pršelo, což mi bylo úplně jedno, já byl v suchu. Start proběhl se 40 minutovým zpožděním, ale vše jsme měli ve vzduchu dohnat a přistát na čas. Při startu byla krásně vidět duha, stejně tak jako některé Boeingy 717 Qantasu. Nejdříve jsem si to dokonce spletl s Fokkerem 100.
Po chvíli mi byla donesena snídaně. Špenát, nějaká bramborovo-vaječná bulka a rajče. Špatné to nebylo, ale zase nic k zapamatování. Po chvíli se rozdávala snídaně i pro ostatní a tentokrát, alespoň ovocná verze s jogurtem, vypadala moc hezky. Let probíhal jinak standardně a po 2 hodinách a 40 minutách jsme přistáli v Aucklandu. Pasová kontrola proběhla bez nějakého zdržení a otázek.
Na biosecurity byla fronta, nicméně pracovníkům se vše podařilo rychle zkoordinovat a po 20 minutách jsem již kráčel do domestic terminálu. Tam jsem nejdříve našel přepážku Great Barrier Airlines, milí a ochotní pracovníci mi slíbili, že mi zde schovají kufr při zítřejším round tripu a já tak měl na pár hodin od letadel zase klid.

Druhý den ráno jsem ovšem vstával s pocitem, že dnes mě čeká něco úžasného. Hodinu před odletem jsem si nechal na přepážce Barrier Airlines vytisknout svůj boarding pass, klukům jsem tam nechal svůj větší kufřík s tím, že si ho odpoledne zase vyzvednu a jen s baťůžkem jsem se chtěl vydat pře security a ke gatu. Omyl. Security na regionálních letech neexistuje a pasažéři čekají v terminálu a zhruba 15 minut před odletem se začne boardovat letadlo přímo z haly. Chvíli jsem tedy seděl před vstupem k letadlům, když pak mě napadlo, že když mám boarding pass na svůj večerní let s ANZ, můžu se jít do salónku alespoň nasnídat. Od regional lounge jsem nic nečekal, ale byl jsem velmi mile překvapen. Člověk by se tam plnohodnotně nasnídal, ikdyž by měl chuť na cokoliv.

Nedůvěřivě jsem však salónek opustil trochu dřív, než jsem musel a vydal se očekávat agenta z check inu, jak pro nás příjde a my půjdeme do letadla. Nakonec se nás k mému údivu sešlo docela dost a vydali jsme se k naší Cessně. Zvenku vypadala opravdu nádherně, zevnitř trochu sardinkárna. Po naboardování pilot promluvil o safety a mi tak na čas mohli odletět. Mrzelo mě, že jsem nebyl ihned za pilotem, ale při check inu jsme se všichni vážili a dostali přidělené sedadlo. Vzlet byl samozřejmě velmi rychlý, vítr si malým strojem dělal naprosto co chtěl a v první chvíli jsem ani nevěděl, jestli mi to je či není příjemné.
Velká škoda, že nad Aucklandem jsme vlétli do mraků, takže z centra města nebylo vidět téměř nic. Naštěstí se poté mraky roztrhaly a vyhlídkový let pokračoval nad mořem a poté i nad kopci ostrovu Barrier. Pod námi jsem uviděl obrovskou, dlouhou bílou pláž a hned vedle ní letiště. Byli jsme však docela dost vysoko, což mě teda překvapilo a čekal jsem, že poletíme ještě dále na východ, abychom stihli klesnout na přistání, nicméně pilot to docela rychle sklopil dolů a my po pár chvílích přistáli na malinké runway letiště Claris.
Celé rychlé přiblížení provázely propady a otřesy letadla, samotný touch down byl velmi jemný, nicméně na úzké dráze jsme téměř vyjeli na trávník. Letiště v Claris jsem si okamžitě zamiloval. Krásné panorama ostrovních hor, nádherně zastřižený trávník kolem dráhy, za který by se nemusel stydět ani zahradník ve Wembley a rozkošná malá chajdaloupka sloužící jako terminál.
Po vystoupení jsem si letadlo fotil, chvíli popovídal s pilotem a přemýšlel, jak zde přečká 4 hodiny. V terminálu byla wifi, nicméně já jsem se po chvíli vydal na procházku směrem k moři. Krásné slunečné počasí se z minuty na minutu změnilo na obrovský liják, který ne a ne se zastavit, takže jsem po 20 minutách schovaný pod stříškou garáže udělal rozhodnutí vrátit se na letiště a přečkat čas v terminálu. Tam bylo sucho, wifi fungovala a čas se krátil, zatímco venku pršelo ještě víc.

Čas od času přistál nějaký charter SunAir, který na Zélandu provozuje privátní lety. Déšť se s ostrovem rozloučil v čase, kdy už nemělo cenu nikam chodit, takže jsem milou paní požádal, zda-li by mi vypsala boarding pass a po chvíli byl čas nastoupit do našeho Britten-Norman Islanderu. To letadlo vypadá jako kus plechu spojený k sobě a dvě vrtule, to je pravda, nicméně možná tím je docela pěkné.
Nastupuju se malinkými dvířky na pravé straně letadla. Na každého cestujícího, tedy mě a jeden manželský pár, čekala sluchátka jako pro Otíka. Nechtěl jsem tomu nejdřív uvěřit, nicméně v průběhu letu, kdy jsem se pokusil odkrýt alespoň jedno ucho, vrtule neskutečně řvaly. Start proběhl s mírným zpožděním po safety instruction od pilota, který byl odněkud z Asie a angličtina jeho rodným jazykem rozhodně nebyla. Do vzduchu jsme vyletěli opět velmi rychle a první minuty letu byly ve znamení výhledu na hory ostrova Barrier.
Poté jsme vletěli nad moře, kde jsme prolétávali několika mraky, což zapříčinilo malinké houpání. Nicméně výhled z pilotní kabiny byl k nezaplacení a byl to jeden z mých největších leteckých zážítků. Samotné přiblížení k Aucklandu a přistání je na sto procent zážitkem na celý život.
Po přistání pro nás přijela golfová limuzína a já se vydal pro svůj kufr. Mé další kroky směřovaly do regionálního salónku Air New Zealand. Obědové menu bylo také na velmi dobré úrovni, hlavně skvělá polévka a tortily. Alkohol, alespoň pivo a víno je samozřejmě zdarma. Čehož jsem náležitě využil.

Let do Nelsonu byl operován strojem Q300, se kterým jsem měl tu čest úplně poprvé. Opět se nešlo přes žádnou security, z haly rovnou do letadla. Díky statusu jsem si mohl vždy zarezervovat místo v exit row zdarma, takže jsem na všech letech měl 1D. Také jsem si mohl vzít dvě palubní zavazadla o celkové hmotnosti 7kg, což jsem při každém letu porušil alespoň o 4 kilogramy, ale nikdo nic neřešil, ani při letu s JetStarem.
Samotný večerní let do Nelsonu byl s účastí lehce nad polovinu kapacity letadla. Odletěli jsme na čas a já byl plný očekávání, jaký bude servis. První voda, což jsem považoval za automatismus a nic jiného již nečekal. Následně čaj, což velmi potěšilo, jelikož v letadle nejtepleji nebylo. A poslední třešnička byl bonbónek zabalený v obalu Air New Zealand. Přistání proběhlo pár minut před plánem a já se poté vydal pěšky do svého ubytování.
Ráno jsem se nasnídal na terase s výhledem na zasněžené vrcholky hor a přistávající JetStar. Tak nádherně čistý vzduch mi opravdu chyběl, a i když byly jen 3 stupně, vůbec mi nevadilo, že snídám venku pouze v triku. Na té terase bych mohl sedět celý den, takže mě docela zamrzelo, když mě vyzvedl pan domácí, který mi zajistil transfer na letiště. Na letišti jsem ihned směřoval na check in JetStaru, kde mi ochotná pracovnice sdělila špatnou zprávu o mém zpožděném letu. Moje letadlo se muselo vrátit do Aucklandu, naštěstí mě může přebookovat na let dřívější, který je ovšem taky zpožděn, nicméně odletí v čas mého původního letu. Bez mrknutí oka jsem souhlasil a zdarma si odbavil zavazadlo. Vydal jsem se na vyhlídku, kde sledoval ATR ANZ a po oznámení boardingu jsem se vydal ke svému gatu. Nebo spíše k malým dveřím a poté rovnou k letadlu. Letět Q300 nízkonákladové společnosti JetStar mi přišlo docela zajímavé, takže jsem je upřednostnil před Air New Zealand a Sounds Air, který lety operuje Cessnou, kterou jsem již měl díky Barrier Airlines, ale hlavně letenka se Sounds Air stojí dvakrát až třikrát víc, než s JetStarem či ANZ.
Letadlo se nakonec zaplnilo úplně celé a v čas mého původního odletu jsme vyrazili do hlavního města. Let byl velmi krátký, trval půl hodiny, nicméně nad jížním ostrovem bylo stále na co koukat. Následovala chvíle nad mořem a poté rychlý sestup k Wellingtonu. Celé město jsme měli jako na dlani, nicméně přistání bylo jako do peřin, i když je WLG dle různých serverů jedno z nejnebezpečnějších letišť napříč kontinenty.
Do města jsem se vydal pěšky, odmítl jsem dávat výpalné 9 dolarů za 30 minut jízdy nějakým letištním expresem. Nejlepší volba to úplně nebyla, jelikož jsem zvolil špatnou cestu, ale nakonec jsem to zvládl.

Odpoledne jsem strávil ve Wellingtonu. Toto město můžu velice doporučit, má skvělou atmosféru, po nábřeží se hezky prochází a centrum města je plné restaurací a barů s velmi příjemnou večerní atmosférou. Město však bylo plné mladých lidí a vzhledově nad 30 let bych lidí moc nenapočítal.

Další den jsem měl naplánovaný okruh po severním ostrově na palubě Air New Zealand. Odlet do Gisborne jsem měl v 8:40 a věděl jsem, že na letiště mohu přijít nejpozději v 8:15 a bude to úplně stačit. Nicméně já chtěl navštívit lounge, takže jsem si musel přivstat. Podruhé jsem odmítl zaplatit za předražený bus a našel lepší cestičku, přes žádné kopce a po asfaltu až na letiště. Ráno před 6 mi tedy zazvonil budík a po sedmé hodině a několika kilometrové procházce z centra jsem se ocitl na letišti. Obligátně jsem si nechal vytisknout boarding pass a vyrazil do lounge. Nejdříve jsem musel projít security. Lounge je obrovská, má nádherný výhled na celé letiště a ráno, ikdyž zde bylo hodně lidí, nepůsobila vůbec přeplněným dojmem.
Dal jsem si velmi bohatou snídani, hlavně párečky stály za to a po několika desítkách minut jsem se vydal ke stanovišti pro regionální odlety. Let do Gisborne byl opět operován Q300, servis byl naprosto totožný s letem do Nelsonu a load factor dosahoval téměř 100%. A proč vlastně do Gisborne?

Nikdy před tím, než jsem začal plánovat výlet, jsem o tomto městečku na východním pobřeží severního ostrova neslyšel. Nicméně místní malé letiště, které má pár letů z Aucklandu a Wellingtonu za den, je poněkud raritní. Runway přímo uprostřed protíná, dle mě dostupných zdrojů, stále aktivní vlaková trasa mezi Gisborne a Palmerstonem. Takže jednoduše, letím na letiště, jež má uprostřed dráhy koleje.

Let trval opět něco málo přes 60 minut. Po docela ostrém sestupu a přiblížení nad mořem, pár metrů nad zemí to přišlo. Touch down těsně před kolejemi, rychlé přejetí, které nebylo vůbec citelné a prudké brždění. Welcome to Gisborne.
Na přestup v Gisborne jsem měl 4 hodiny, tak jsem se vydal do centra vesnice, kde nic, ale vůbec nic není. Prošel jsem se kolem letiště, podíval jsem se na místní vrtulníky a pomalu byl čas jít se odbavit na další let. Terminál byl již plný lidí. Opět jsem si nechal vytisknout letenku, systém dokonce umožnil vytisknout letenku i na další let do Wellingtonu. Letadlo, které pro nás přiletělo úplně plné z Aucklandu přistálo na čas a boarding začal minutu poté, co poslední pasažér z Aucklandu letadlo opustil. Load factor dosahoval opět téměř 100%, spousta lidí však měla letenky dvě, tudíž někam pokračovali, stejně jako já.
Let byl opět úžasný, spíše vyhlídkový. Servis opět stejný jako na všech předchozích letech, ikdyž i s čajem byla možnost dát si kafe. Při každém letu s ANZ nás za letu z kokpitu pozdravil i kapitán, poskytl nějaké informace o letu a poděkoval za využití služeb. Přistání v Aucklandu bylo deset minut před plánem. Letadlo jsem opustil jako první, zamířil na security a proběhl do salónku. Ten byl totožný s regionálním, nicméně asi desetkrát větší. Salónky má Air New Zealand na opravdu velmi vysoké úrovni.

Po pár minutách jsem ovšem musel salónek opustit a mezi posledními jsem naboardoval stroj A320. Mezi Aucklandem a Wellingtonem to lítá pořád, ať už je to JetStar nebo Air New Zealand. Load factor mě docela překvapil, jelikož byl maximálně 30%. Většinou mladí lidé, zřejmě studenti a s nimi také business klientela, očividně dojíždějící do a z práce.

Let je velmi krátký, trvá 45 minut, nicméně i za tu dobu stihne posádka rozdat občerstvení totožné s regionálními lety. Přistání proběhlo již za mohutného větru a deště a tentokrát to již byl trochu větší adrenalinový zážitek. Ikdyž jsme dosedli na prahu dráhy, i s prudkým bržděním jsme zastavili až téměř na konci. Plné, těžší letadlo to musí mít daleko těžší, nemluvě o triplu, který sem budou posílat Singapurci již brzy pravidelně. Z letiště jsem se opět vydal pěšky, byl jsem tvrdě rozhodnutý jim nenechat ani dolar.
Večer jsem toho měl docela dost, navíc také musím občas vydělat nějakou kačku, abych tady ty sranda výlety zalepil, takže jsem trávil večer v posteli s Macem a prací na deset dnů. Předpověď na ráno byla opět dobrá, takže jsem byl znovu rozhodnutý podniknout cestu na letiště pěšky. Ráno jsem se sice v pět vzbudil a snažil se přesvědčit sám sebe, že to není dobrý nápad, že bych i za chůze mohl usnout, nicméně jsme ještě na pár minut usnul a v 6 jsem již pádil stále spícím Wellingtonem na letiště s Carlosem za sebou. Carlos je jméno mého příručního zavazadla. V dobrém i zlém se mnou prožil desítky cest, nalítal tisíce mil, nicméně už mu pomalu zvoní.

Na samoobslužném kiosku jsem si nechal vytisknout letenku a prošel rychlou security ke gatu, odkud můj stroj odlítal do Aucklandu. Takže na nejvytíženější trase na Novém Zélandu jsem vyzkoušel všechny, oba dopravce. Rozdíl, až na tu vodu a čaj nulový. One time performance je na Novém Zélandu úžasná i přes všechna úskalí, jako například „very unpredictable“ počasí. Let proběhl z již deštivého Wellingtonu na čas. Upřímně, letiště mě zde docela zklamalo, žádný rachot to teda nebyl, ikdyž jak jsem již zmínil, je na seznamu nejvíce nebezpečných letišť na světě.
Let probíhal zcela standardně, po startu jsem vyměnil svoje aisle seat za window. Odmítám platit společnostem za výběr místa, takže jsem při losovačce vytáhl středně velkou zápalku. Nejmenjší by byl samozřejmě middle seat. Let byl po 45 minutách ukončen hladkým přistáním. Upřímně mě velmi mile překvapili sedačky tohoto low cost dopravce, které se dali dokonce sklopit, ale byly neskutečně pohodlné a dokonce s opěrkami na hlavu. Mě ale čekali 4 hodiny bez lounge v Aucklandu, které jsem částečně vyplnil setkáním se známým, který pracuje jako cabin crew pro Air New Zealand.
Takže čas na letišti uběhl jako voda a byl čas opět projít security. Ta je v Aucklandu velmi rychlá, nikdo po vás nechce vytahovat žádnou kosmetiku, projdete s hodinkami na ruce, brýlemi na hlavě, šálou kolem krku, jen notebook musí ven. Všichni mají pohodovou náladu a atmosféra je uvolněná, žádný spěch, přitom vše jde rychle a bez problému.

Let do Dunedinu jsem vybral z důvodu drahých letů do Queenstownu, jehož letiště jsem toužil navštívit. JetStar navíc nevycházel nijak draze, takže jsem ho upřednostnil před Air New Zealand. Let byl do posledního místa zaplněný a nebylo uplně taktické, vzhledem k místu v binech, nastupovat mezi posledními. Částečně za špatnou organizaci malých batůžků rozházených po binech mohla cabin crew, nicméně jsem si poradil, ustlal jsem Carlosovi nad 7. řadou a sám se usadil vedle postaršího páru na 6F. Tentokrát jsem loterii nehrál, jen jsem přišel na check in, kde jsem o window požádal a bylo mi vyhověno. Takže to jde i zdarma, na letišti.
Odletěli jsme na čas, hned za A320 Air New Zealandsměřující někam do Austrálie. Než jsme se dostali nad jížní ostrov, bylo možné koukat akorát na modrou barvu, tedy vodu pod námi. Nicméně poté začala nádhera, kterou známe z přeletů Alp. Nekončící výhledy na zasněžené vrcholky hor a táhnoucí se ledovce. Až na déšť ve Wellingtonu jsem měl na celý výlet úžasné počasí, díky kterému byly všechny lety nad Zélandem opravdu povedené a každé vykouknutí z okénka stálo za to. Na tomto letu se nám ozval i kapitán a po krásném přiblížení na letiště v Dunedinu jsme po hodině a 45 minutách přistáli na dráze tamního, jak jinak než malého letitě. Do centra jsem vzal shuttle, door to door až k mému ubytování za 25 dolarů..
A pokračování zase příště

Tady pak mozna taky

Musim poopravit, ani na Barajas nie je cisto non schengen terminal... SIce sa tak 4S snazi tvarit, ale viackrat sa mi uz stalo, ze rany odlet do VIE odlietal zo 4S nie zo 4...Co ma privadza k dalsej nelogickosti, ze po navrate tohto lietadla na Barajas ho zaparkuju do krikov, vystupuje sa sice mostom, ale do autobusu... skor tu by som hladal chybu u sudruhov
Takisto mi uslo, preco ten pan za tebou bol ten zly, ked sa dalo poprosit slecnu, ci si sedadlo nemoze sklopit menej... ako hovori moj sef, skor nez teroristi tento svet znici po***** liberalizmus a egoizmus. Ale zatial trip report dobry

Paní přede mnou na tom byla asi jeste hůř, měla mikinu národního basketbalového týmu Německa a vypadala na pivotku. Kdyby reagoval jinak, mohli jsme se domluvit...

Marku, moc se mi libi tvuj TR a je to hezky a humorne sepsane. Fotky jsou paradni a tesim se na dalsi pokracovani. Vylet se vsim vsudy a diky bohu za ty status matchy a vsechno kolem, ze clovek si cestu muze zprijemnit salonkama. Jinak v DTM jsem taky jednou byl, jeste za davnych casu, kdy to letala Easyna z PRG.

Pilatus 12 zavidim a budu se muset taky zaradit do klubu a dat ho. Asi se za nim vydam do Ruska s Dexter air.

Tesim se na dalsi pokracovani, uzivej si Zelandu. Ja za 3 hod budu s Airbus 380 na letisti a letime PRG-ZRH-LUG a zitra LUG-SION, GVA-FRA-PRG.

To je opravdu parádní cesta a velmi pěkný styl reportu, super fotky. I když obecně long-hauly moc nemusím, tak toto mě nakonec dost mrzí, že jsem nevzal.

Jsem rád, že jsi dal nakonec ten MCE, začíná to být velmi oblíbená linka pro české letecké nadšence, už tam byli celkem dva!

Každopádně k té soutěži o letiště: Mám takové neblahé tušení, že s tvým stylem mě předeženeš už za pár měsíců, což se mi moc nelíbí a budu velice mrzutý, to jen pro informaci. Ale já se nedám zadarmo!

Těším se na další části reportu a protože vím, o čem budou, těším se dvojnásob, hlavně na bariérky a WLG-NSN

Fajně se to četlo , lulu cesta mě rozesmála na celý kolo a barvy Quantasu 747 strašně sluší!!

Těším se na pokračování.

Cau kuci, jste hodni, ze jste napsali díky za pochvalu. Snad druha cast, kterou jsem prave pridal, nebude horsi uz se mi to krati...A Carlosovi taky..Doufam, ze jste si Sion uzili. Me to ceka na konci srpna a nemuzu se dockat.

Ahoj MarcosFT, report a volbu destinací moc chválím! I přesto, že NZ mám sježděný křížem krážem (srdcovka), tak z letišť znám jen AKL a právě DUD. Hory nás ještě jistě čekají v další části, ale očekávám, že na turistiku Ti moc času nezbylo

Paráda. To polítání na NZ opravdu závidím, především Barrier a Gisborne.

Ty kopce po cestě z AKL do DUD vypadají opravdu nádherně!

Opet super pokracovani. Jsem se docela tesil na dalsi cast. Ty koleje uprosted drahy me dostaly. Je to funkcni draha, nebo zbytek z dob minulych a uz tam nic nejezdi? Tesim se na dalsi pokracvani a hlavne na zpatecni let do SFO.

Ahoj dmitrijsadlo. Na turistiku čas opravdu nebyl. Dal jsem po zemi Dunedin - Queenstown, tak jsem zavzpomínal na rok staré cestování po NZ. Kdybych byl na NZ teď poprvé, mrzelo by mě, ale takhle ani ne

Krystofe, hory byly opravdu pekne, ale tohle je nic oproti letu z Queenstownu do Aucklandu..

Alesi, vlakova trasa by mela byt funkcni, je to napsano i v reportu. Za par dnu uz pridam posledni cast, vidim to z jedne z prazskych hospudek 15. vecer

MarcosFT píše:Jelikož je report velmi dlouhý již teď a to nejsem ani v polovině cesty, rozhodl jsem se přidat první část a postupem času přidat další, takže trip report není dokončen, dokud tato věta nezmizí

Poměrně dlouho, co se moje mapa na flight diary zaplňovala lety přes Atlantik či Sibiř na východ, se mi v hlavě rodil nápad konečně taky přeletět Pacifik. Původně jsem měl jako první v plánu cestu kolem světa v roce 2017 za míle na křídlech Star Alliance, nicméně jednoho jarního rána ve škole jsem si na Twitteru všiml právě probíhajícího erroru, kdy se dala pořídit zpáteční letenka ze San Francisca do Aucklandu s mezipřistáním v Sydney za 210 dolarů.

Všechny lety jsem měl vyhledané pod kódem American Airlines a jelikož nebylo za tyto peníze nad čím přemýšlet, letenku jsem ihned zakoupil. Představa téměř 15 hodin v B777 AA zas tak lákavá nebyla, nicméně po otevření rezervace na check my trip bylo jasné. Vše je operováno aerolinkou Qantas a přes Pacifik se poletí s Královnou nebes. Navíc, AA do SYD ze SFO ani nelítá.

Začal jsem samozřejmě ihned hledat spojení do USA, jenže letenky v Y na západ byly logicky v polovině léta na historickém maximu. Takže jsem nastartoval svoje Miles and More konto s tím, že to dám v C, nicméně nebyla žádná availability. Los Angeles nic, San Francisco nic, Vegas nic, San Jose nic a ani Seattle nic. Chicago by šlo. V Economy. Takže první dny jsem to stejně nechal plavat s tím, že se uvidí, jak se k takovým letenkám Qantas postaví.

Asi dva týdny po nákupu letenek přes Pacifik, kdy jsem stále neměl vyřešenou cestu do USA a pořád jsem se utěšoval, že Delta zcela jistě přijde, ostatně jako každý rok s přímým letem na JFK, a to i na prázdniny za nějakých 450 euro, přišla akce Eurowings na lety z CGN do BOS za nějakých 8 000,-. Jasný signál nákupu. Správně jsem se snad poprvé při nákupu letenky neunáhlil. Ono hnát se do takového dobytčáku, jež bez nějakých pochyb Eurowings přes oceán vypravují, to není ani nic pro mě.

Takže jsem trošku pohledal a objevil zajímavé tarify všech aliancí z Dusseldorfu do Bostonu v ceně 400 euro. SkyTeam jsem okamžitě vyloučil, navíc nemám u této pochybné skupiny již žádný status a cestu jsem rozhodně bez salónků podnikat nechtěl. Milované British Airways s krásným přestupem na LHR a dalším bonusem, Královnou do Bostonu i poté zpět. To se jevilo jako krásná volba, ovšem nakonec jsem situaci vyhodnotil tak, že premiérově vezmu přes Atlantik Lufthansu a zpět United, kdy je red eye do Evropy operován z Newarku s dědou B767.

United se mi hrozivě na long haul nelíbili, takže jsem si připlatil pár euro za zpáteční cestu na křídlech Air Canady s routingem BOS-YYZ-LHR-DUS. Long hauly do nebo z Londýna mám, ani nevím proč, strašně v oblibě, takže nebylo co řešit. To jsem však nevěděl, že tuto trasu (YYZ-LHR) budu mít neplánovaně již s touto aerolinkou proletěnou. Poslední leg tohoto bookingu z Heathrow do Dusseldorfu byl s metálem od Eurowings, což pro mě byla novinka.

Jenomže, to jsem jen v Bostonu a já potřebuji do San Francisca. Takže jsem opět vytočil Miles and More číslo a jal se řešit award na transcontinental. K mému údivu lety do Los Angeles byly plné, a to jsem měl celý volný týden před letem přes Pacifik. Zkoušel jsem i odlet z Washingtonu, Baltimore, všech letišť v New Yorku, ale volno bylo pouze z Bostonu. Zpáteční cestu jsem měl jasně danou, jiná možnost, než letět do Bostonu ze západu neexistovala. Pět minut telefonátu, pár mil v háji, 4 dolary z kreditky fuč, ale letenka na světě. B739 a 757. Na transcontinental jsem slyšel jen chválu, tak jsem se na tento hladolet docela i těšil.

Pár týdnů před odletem jsem také začal řešit, jak se do Dusseldorfu dostanu a jak se pak dostanu taky domů. Jelikož mě Airbus380 vyzval k soutěži o to, kdo bude mít více letišť, neváhal jsem zakoupit WizzAir z Katowic do Dortumundu a zpět z Kolína nad Rýnem přímý let Germanwings do Prahy. A na začátku července jsem se konečně jal řešit plán na 7 dní na Zélandu.

Prvotní myšlenky směřovaly samozřejmě na co nejvíc lítaní na zajímavá letiště, v hlavě jsem měl hlavně Queenstown, který jsem chtěl opravdu velmi navštívit. Respektive, v Queenstownu jsem již byl, ale letiště ve statistice nemám. Celkem mě to lákalo také do Austrálie, nicméně nejlevnější varianta byl LATAM a jejich Dreamliner, který ve statistice mám již 4x. Nějaký den v Sydney byl velmi lákavý, nicméně jsem se nakonec rozhodl strávit celý pobyt na Zélandu a zakoupil tak kvantum letenek, de facto jen jediný den na Zélandu jsem neměl ani let, nicméně alespoň přejezd autobusem z letiště na letiště.

Čas odletu se blížil a vyskytl se další problém. Jak se sbalit do 35C v Kalifornii a 0 stupňů v Queenstownu pouze do příručního zavazadla. Nakonec docela jednoduše. Jedna mikina, nepromokavá šusťákovka, pár triček, které v Los Angeles nebo San Franciscu vyperu v laundry a můžeme vyrazit.

Do Katowic jsem se kvůli brzkému rannímu odletu vydal již den předem a sotva jsem ušel asi 500 metrů z domu v Brně, byl jsem zralý na sprchu, smradlavý a už jsem chtěl být v oné laundry. Nicméně dojel jsem do Katowic, ubytoval se v příjemném rodinném hotýlku Airport Noclegi a přečkal noc.

Ráno jsem poprvé v životě odbavil s WizzAir zavazadlo (teprve potřetí s nízkonákladovou společností) a přes liduprázdnou security se ocitl v airside letiště KTW.

1.jpg

Ranní odlet proběhl samozřejmě na čas, letadlo bylo plné gasterbeiterů a našlo se také pár rádoby byznysmenů s oblekem a černými botami Adidas. Za letu se nestalo nic neočekávaného, snad bych jen podotknul, že tím strojem jsem již letěl minulé léto na trase KTW-NYO a na 11D jsem měl nezvykle docela dost místa, alespoň pocitově.

Letiště v Dortmundu je velmi malé, lítá sem ve velkém prakticky jen WizzAir. Při čekání na zavazadlo se mnou čekali lidé ze Sofie, Bělehradu a podobných balkánských destinací.

Kolem 11 jsem už byl v Dusseldorfu, rozjímal u řeky Rýn a sledoval provoz letiště, kdy jedno letadlo za druhým mířilo vzhůru do oblak. Co chvilka, to letadlo. A v Praze je zázrak, když vidíte letadlo ČSA. Nechtěl jsem se rozčílit, tak jsem na tuto tunelářskou společnost přestal myslet a užíval si dne. Dusseldorf je opravdu pěkné město s nádhernou promenádou a půvabným historickým centrem. Musím říct, že mě toto město velmi mile překvapilo a pokud je krásný letní den, posedět tu s pivkem, dát si dobrou večeři a projít si malé úzké uličky musí být docela příjemně strávený čas.

Druhý den ráno jsem měl v plánu navštívit SEN lounge v DUS. Nejdříve jsem si však nechal na přepážce First Class, která slouží pro Gold members Star Alliance odbavit zavazadlo, a poté přes rychlou security rychle do salónku. Ten byl ráno víceméně prázdný. Snídaně byla docela ok, jen mi chybělo více variant čerstvého džusu. Podávat pouze multivitamín a zapomenout na další jiné mi přišlo poněkud nešťastné. Před odletem jsem si dal ještě sprchu, po které jsem se ihned vydal do airside.

Ta je opravdu velmi nepřehledná, spousta lidí a žádné obrazovky s gaty, takže chvíli trvalo, než jsem našel náš změněný gate, u kterého již byla pořádná fronta. Kterou jsem samozřejmě ihned předběhl a mezi prvními jsem byl přivítán na palubě staré A320 D-AIPE, se kterou jsem měl tu čest již před třemi roky cestou z Mnichova na Heathrow. Boarding se opravdu protáhl, let byl plný německých kravaťáčků sedících v prasečinci a pohled na ně byl velmi zajímavý. Takový ten pocit, kdy to ve mě řve, že letím v Y a ne v C, ale za žádnou cenu to nechci dát najevo. Jenže to každý kolem vidí.

3.jpg

Odletěli jsme asi s 25 minutovým zpožděním. Po cestě jsme dostali kit kat, který rozhodně na délku letu neurazil. Čekal jsem tyčinku milka, jaká se kdysi (možná ještě teď, MUC-PRG jsem již dlouho neletěl) rozdávala na této lince. Pivečko taktéž chutnalo výborně, stejně tak jako byl krásný výhled na celé letiště ve Frankfurtu a malebnou krajinu během přiblížení k jedné z runway mnichovského letiště. Přistáli jsme 3 minuty po plánu a zaparkovali u nového satelitního terminálu.

2.jpg

Na ten jsem se těšil a doufal jsem, že s ním budu mít tu čest. Cestou z letadla do salónku jsem nechápal, nad čím soudruzi asi tak přemýšleli, proč ze satelitního terminálu neudělali všechny odlety non schengen tak, jak je to například v krásném a přehledném Barajasu, ale po prvním pivku v prázdné SEN lounge mi to bylo docela fuk. Jídlo v salónku bylo velmi dobré, hlavně rýže s masovými koulemi, ke kterým bych si tedy více dokázal představit nějaké kuřecí kousky, ale budiž. Zlatý hřeb však byla sekaná s výborným studeným bramborovým salátem a vanilkovo-čokoládový dezert. Zmrzlina Movenpick také potěšila. Před odchodem ze satelitního terminálu jsem si užil ještě kapku vody ve sprše a vláčkem jsem se dostal na terminál. Pasová kontrola byla otázka chvilky díky automatům a za chvíli jsem si již užíval koktejl s ginem „Sweet goodbye“, kterými namíchal pohledem nějaký Turek či z toho směru kdosi. Na otázku proč "Sweet goodbye" dostal odpověď, že kvůli migrační krizi se necítím v Evropě bezpečně a možná se nevrátím.

4.jpg

Po krátkém občerstvení jsem se vydal ke gatu H48, kde již z dálky byla vidět buzerantská stanoviště. Naštěstí pasažáři business class, ke kterým se mohou přidat Gold card holders, mají prioritní uličku, ve které vše trvalo asi tak minutu, než jsem se posadil u gatu. Tam jsem zjistil, že let je úplně plný, sám sedět nebudu a na změnu místa na nějakou volnou trojku či alespoň dvojku můžu zapomenout.

5.jpg

Boarding začal po krátké chvíli. Nastoupil jsem také mezi prvními, úplně první jsem se doplazil do zadní plebs části a vyházel pár potřebných věcí k životu na své sedadlo 53H. Například usb, abych si dobil mobil, noťas, abych napsal pro Vás report a nebo také eye shades, bez kterých neusnu ani doma.

6.jpg

Letadlo se plnilo a plnilo, mým sousedem se stal nakonec milý Bosňan. Za to za sebou jsem měl výstavného kosočtverce s čárou uprostřed. Mrzí mě, že mu osud nadělil metr 90, ale jestliže si slečna přede mnou sklopila sedadlo, neměl jsem na výběr. Takže následovalo obligátní: „Fuck off, are you crazy? What about my legs?“ Načež jsem se na něj smutně podíval, řekl mu, že mě jeho problém vůbec nezajímá, rád bych, aby mi nekopal do sedačky a pokud má nějaký problém s místem na nohy, dobrovolně se rozhodl pro economy class, vždyť vepředu by si mohl i lehnout. A bylo celých 8 hodin klid.

7.jpg

Po startu si s námi hrál docela vítr, naštěstí dlouhá třistačtyřicítka docela rychle vylezla do 36.000ft a začal servis. Pitíčko si dám, bude to pivečko. Následně vlhčený ubrousek a oběd. Kuře nebo těstoviny. Volba byla jasná, vzal jsem kuře a byl jsem velmi mile překvapen jak hlavním jídlem, tak přílohou. Pravda, salát byl suchý, nicméně buchta byla jako od babičky a houska se sýrem Camembert, Volfettstufe byla nepřekonatelná. Jídlo hodnotím tou nejlepší známkou. Nebudu říkat, že to bylo nejlepší jídlo na long haulu, jelikož z těch x long haulů, které mám za sebou, by se to již vybrat nedalo, nicméně to bylo opravdu velmi velmi velmi a ještě jednou velmi dobré.

8.jpg

Letušky pak roznášely vodu, víno, kafe, čaj, zachlechl jsem i slovo whiskey, ale to už jsem dokoukával snad jediný koukatelný film v nabídce, In Bruges. Výběr hudby nebyl tak hrozný, ale pořád nic moc a mapa mi nějak nesedla. Nicméně IFE fungovalo bez záseků a obrazovka byla dostatečně velká a obraz kvalitní.

9.jpg

Let jinak probíhal zcela poklidně a většina lidí v úplně plné economy spala. V galley byla nepřetržitě voda a pomerančový džus, nějaký slaný snack a posádka na požádání cokoliv rozlila. Hodinu před přistáním se rozdávala svačinka v podobě vegetariánské pizzy s houbami nebo šunkovou pizzu. Zvolil jsem druhou volbu a špatné to nebylo.

Sotva se však sklidilo po druhém servisu, ozval se kapitán s tím, že brzy zapne upozornění o pásech a přistaneme na čas v krásném letním počasí. Před přistáním jsme ještě udělali dvě kolečka a poté docela tvrdě přistáli a prudce zabrzdili. Taxi ke gatu bylo krátké, u terminálu jsem viděl B747 od BA, o které jsem přemýšlel, že využiju na tuto cestu nebo také B777 od Francouzů, o které jsem hned věděl, že s ní nepoletím.

Na imigrační byla fronta, celé to trvalo hodinu, ale jinak příjemná mladá Američanka mě vpustila do země.

Místo dvou dnů v Bostonu jsem zvolil getaway do New Yorku, kde jsem si užil čtvrteční den. Předpověď na páteční den v Bostonu byla jasná. Déšť celý den. Ráno jsem na nic nečekal a vydal se na letiště. Nechal jsem si odbavit zavazadlo a vytisknout letenku. Ráno se nikdy na security nedivil, že mi to letí až večer. Bezpečnostní prohlídka byla samozřejmě zdlouhavá, jak je ve Státech zvykem. Ihned jsem zapadl do United Clubu, kde jim bylo také jedno, že mi to letí až za x hodin a uvelebil se v jednom s mnoha pohodlných křesel u oken s krásným výhledem na celé letiště a udělal jsem si tam malinkou kancelář. Již ráno bylo několik letů zrušených či zpožděných a i mě překvapilo, když mi došel od United email o očekávaném zpoždění dlouhé půl hodiny. Po chvíli však přišel email, že žádné zpoždění nebude. Nicméně po další hodině byla na mailu zpráva o hodinovém zpožděním.

10.jpg

Jelikož americké aerolinky nabízejí upgrady do Economy Plus či First, pokud je místo, podíval jsem se do svého manage my booking a s úsměvem zjistil, že se můžu nechat samozřejmě zdarma přebookovat na jiné dřívější lety do San Francisca. Jediný let, který mě opravdu zajímal, byl let operovaý B757 v 17:55. Jelikož mi mapa sedadel neukazovala žádné aisle nebo window místo a uprostřed se mi trávit 6ti hodinový let nechtělo, přes internet jsem to neřešil, ale zašel na customer service osobně.

Tam mi paní nabídla stand by na let, který odlítal za půl hodiny, což jsem stejně využít nechtěl. Poté mi nabídla nějaký let, nicméně po zodpovězení otázky, jaký typ letadla poletí, jsem to zamítl. B739 nepoletím. Navrhl jsem, že poletím s přestupem, nicméně jsem dostal poněkud negativní odpověď. Cituji: No, you dont want to do that, believe me, you just dont. Ok, s přestupem nepoletím. Tak tedy začala hledat dál, ale že prý mě nechce posadit na jiné zpožděné lety, ale nakonec že je tu prý jeden ve 20:45, zpožděný z 17:55 a ten letí teda o půl hodiny dřív, než můj plánovaný let.

To byl on, mého srdce šampion. Nakonec jsem dostal na výběr, zda chci aisle nebo window. Vzal jsem aisle, dostal palubní vstupenku a na ní 9C. V první chvíli mi to nepřišlo divné, jelikož mě ještě zadržela, zda-li jsem si odbavoval zavazadlo. Polil mě pot po celém těle, jelikož jsem věděl, že pokud řeknu ano, žádný rebooking nebude. Stejně jsem musel s pravdou ven, takže jsem přikývl, předal potvrzení o odbaveném zavazadle a čekal na reakci, že to prostě nejde.

13.jpg

Kdepak, popsal jsem kufr a mohl jít. Cestou zpět do United Clubu jsem přemýšlel, jak to je jednoduché a v Evropě to takhle nefunguje. Jako příklad uvedu asi 2 měsíce starý let Brussels Airlines z Ženevy do Bruselu. Letěli dva lety asi hodinu po sobě, ale ani s příručním zavazadlem a tristním load factorem na prvním letu nebylo možno. Teda bylo, za 250 euro. Vždyť ty aerolinky si tím akorát škodí. Já jim nabídnu možnost volného místa na pozdějším letu, které mohou výhodně prodat a oni odmítnou. Naštěstí v Americe je to jinak. Tohle mě na domestic letech v Americe baví nejvíc. Můžete prostě skončit v jakémkoliv letadle.

V United Clubu jsem prohlídl seat guru, jelikož 9C se mi zdálo nějak vepředu a opravdu. Toto sedadlo bylo v Economy Plus. V první chvíli jsem se opravdu zaradoval, moc mě to potěšilo, nicméně jsem si uvědomil, že tato class spočívá jen v daleko větším prostoru na nohy, což se svojí výškou úplně nepotřebuji. Zajímavé bylo, že pokud jsem chtěl v MMB ještě změnit sedadlo za jiné v sekci Economy Plus, chtělo to již po mě několik desítek dolarů.

Čas pak utíkal celkem rychle, sledoval jsem provoz. Při pohledu na krasavici B747 od BA jsem si nahlas řekl, jaký to jsem blbec, letět za stejné peníze s A340 a domů s B777 a slíbil si, že pokaždé, co to půjde, beru Jumbo. Pomalu mu zvoní...

Na flight radaru jsem taky sledoval můj pencil jet letící ze San Francisca až do jeho přistání před mýma očima. Přistál v 19:55 a mě tak nějak bylo jasné, že za 50 minut ho nestihnout uklidit, ani natankovat, prostě kompletně připravit na let zpátky přes kontinent na západní pobřeží. Tipnul jsem si čas odletu v 21:10 a opustil United Club. Chtěl jsem si prohlédnout ještě airside terminálu B, která byla ovšem večer dosti přeplněná. Nakonec jsem před našim gatem našel kiosek, kde jsem si znovu vytisknul palubní vstupenku, na které již tentokrát bylo vyznačeno, že letím opravdu lepší plebs třídou.

11.jpg

Boarding začal co nevidět, prvně rodiny s dětmi, poté first class a následně premier acces. Moje místo bylo dvě řady od dveří, kterými se boardovalo. Legroom vypadal opravdu velkoryse, až tak dobré jsem to nečekal. Vytáhl jsem všechny krámy, které jsem chtěl za letu používat, tedy jen sluchátka a eyeshades a uklidil malý batůžek do prostorného binu.

12.jpg

Trošku jsem byl překvapený, že na sedadle nebyla alespoň deka, ale doufal jsem, že to posádka rozdá po startu. Nerozdala. Start byl nakonec uskutečněn 2 minuty před půl desátou, takže mi můj tip nevyšel. I přes po střechu plné letadlo jsme se odlepili docela rychle a po startu ihned otočili a směřovali to na Buffalo a dále na západ. Kapitán přišel s krátkým oznámením o délce letu, teplotě v San Franciscu a se zprávou, že se ozve před přistáním. Poté purser sdělil osazenstvu, že jako omluvu za zpoždění máme přijmout zdarma televizní kanály a filmy v IFE. To mi bylo celkem jedno, počkal jsem si na servis, dal si jednu colu, nasadil eyeshades a snažil jsem se spát. To by mi celkem šlo, nebýt přes neskutečnou zimu v letadle, a to jsem byl oblečen do dlouhého. Přistání proběhlo velmi ladně pár minut po půlnoci a mé odbavené zavazadlo s tagem priority vyjelo na páse jako první.

Tak jsem tedy byl v místě, odkud mi odlítal onen vysněný let přes Pacifik. Ráno jsem klasicky sdělil dojmy z letu Airbus380 a koupil o dva dny později letící Pilatus do Mercedu, který má Kryštof již za sebou. V plánu jsem měl první den v San Franciscu a poté dva dny v Los Angeles, načež bych pak opět strávil dva dny v SFO před odletem do Sydney. Takhle jsem vyplnil ty dva dny v San Franciscu, kde se mi zůstávat kvůli zimě nechtělo a místo denníhou round tripu koupil zpáteční letenku do Oaklandu až druhý den, abych si užil kalifornské slunce u hotelového bazénu. Který byl samozřejmě v době mého pobytu uzavřen.

Ale to jsem trochu předběhl. Po návratu z Los Angeles, kde jsem se jen slunil na Santa Monice, byl čas odjet BARTem na letiště v Oaklandu a vyrazit směr Merced. Při plánování cesty jsem tento let nepochopitelně vynechal, ikdyž jsem byl důrazně, a to hned několikrát upozorněn, že to prostě musím proletět. V check inu mě obsloužila krásná snědá kráska a přes první normální, rychlou a přátelskou security v USA prošel ke gatu 1, odkud so odbavoval Hawaiian do Lihue. Celý proces byl opravdu jeden velký cirkus, gatem zněla hudba, zaměstnanci měli na sobě takové lehké košilky, Havaj prostě už v Oaklandu.

Po tomto letu jsme přišli na řadu my. Snědá kráska mě odvedla k letadlu, kde mě čekala pilotka, zkontrolovala palubní vstupenku a řekla my, ať se posadím, kde chci. Poprvé v životě jsem si sedl na sedadlo proti směru letu. Ihned mi byly vysvětleny instrukce, jak se chovat v případě emergency a dostal jsem Colu. To abych si ten let ještě více osladil. Já se toho letadýlka nemohl nabažit, do této doby jsem v ničem takhle malém neseděl a užíval jsem si start otočený po směru letu s výhledem z kokpitu, jelikož mezi prostorem pro cestující a kokpitem je jen malý závěs, který naštěstí nebyl za celý let zatažen.

14.jpg

Byl jsem naprosto mimo a začal jsem se bát, aby tohle nakonec nebyl zážitek větší, než samotná Královna přes Pacifik. Po 25 minutách relativně tichého a zcela klidného letu jsme přistáli na maličkém letišti v Mercedu. Pilatus dále pokračoval, již téměř plný, do Los Angeles a mě mrzelo, že musím čekat na kufr a odejít do svého hotelu. Let do Los Angeles s tímto strojem musí být opravdu paráda.

15.jpg

Po příletu do Mercedu jsem si letadlo vyfotil a po chvíli mi bylo doneseno i moje zavazadlo s rozhodně exotickou visačkou MCE a visačkou, na níž bylo jen mé jméno. Počkal jsem ještě na odlet letadla do Los Angeles, jelikož check in v hotelu začínal stejně o něco málo později, takže jsem neměl kam spěchat. Do hotelu jsem nakonec dorazil chvíli před check in time, což problém nebyl, za to informace, že bazén je dnes mimo provoz, mě vůbec nepotěšila. Bože můj, co já v tom Mercedu budu dělat?

16.jpg

Nakonec to uběhlo relativně rychle, potřeboval jsem si vyprat prádlo na další část cesty, takže jsem nějak zabil čas a večer plný očekávání check inu nemohl usnout. Qantas je ovšem aerolinka z doby kamenné co se týče check inu, takže check in online sice umožněn je, nicméně boarding pass to člověku stejně nedá. Takže jsem byl vzhůru déle do noci zcela zbytečně, jelikož sedadla jsem měl stejně vybraná. Přes noc jsem se klasicky budil, ale to je před long haulem docela klasika. Ráno jsem tedy vstal na svůj let do Oaklandu a na letiště se opět vydal pěšky. Dorazil jsem asi 40 minut před odletem a již během chvilky jsem měl odbavené zavazadlo a v ruce palubní vstupenku, tentokrát vytištěnou na A4.

Security check byl otevřen asi 20 minut před odletem a místní TSA si ho očividně velmi užívala. Ono odbavit pár lidí za den, den po dni, to musí být terno. Takže to security check byl zážitek zřejmě pro obě strany. Po chvíli jsem se posadil v malé místnosti, velikostně to odpovídalo asi mému obývacímu pokoji doma a po chvíli naboardoval stejný stroj jako včera, avšak s jiným co-pilotem.

Odletěli jsme chvilku po plánu, tentokrát jsme byli čtyři cestující, přičemž jeden z nás byl již z Los Angeles. Let byl daleko kratší, než ten předchozí do Mercedu. Brali jsme to přes hory a nikoliv přes údolí, což možná zapříčinilo menší turbulence. Já jsem to však naopak uvítal a při vychutnávání si regular coly sledoval okolní krajinu. Kalifornie je moje nejoblíbeněšjší místo na planetě a já za letu malým Pilatusem spřádal plány na již koupenou dovolenou v roce 2017, kdy se na své narozeniny proletím v upper decku British Airways na trase London – Los Angeles.

Let byl o celých 12 minut kratší, než včerejší let do Mercedu a při approachingu jsem si užíval výhledy na runway oaklandského letiště. Přistáli jsme ještě chvíli před plánovaným časem. Výstup z letadla proběhl samozřejmě okamžitě a všichni cestující byli odvedeni přes privátní chodníček malou branečkou mimo letiště. Takže do žádného terminálu. Jakoby přiletěly celebrity. Chvíli jsem počkal na kufr a poté díky vláčku BART odjel za 15,70 dolarů na letiště v San Franciscu. Cesta zabrala asi hodinu. Tam jsem zjistil, že ikdyž Qantas má self service check in kiosky, jaksi to nefungovalo. Což znamenalo sedět celé odpoledne v landside, než se otevře check in a já dostanu palubní vstupenku. Projel jsem se ale vláčkem kolem terminálu, dokonce kolem své Královny.

17.jpg

Nicméně na práci jsem toho měl opravdu dobře, zprvu jsem osobně zašel na American Airlines Customer Service vyřešit přebookování jedné z transatlantických cest, kterou mám pod kódem AA, a poté u United, kde jsem řešil upgrade či alespoň přebookování. Díky wifi zdarma na SFO jsem však byl schopen i v landside udělat kvantum práce a krátce po 19:00 jsem se rychle odbavil na business class přepážce. Palubní vstupenky jsem dostal na oba lety, stejně tak jako zavazadlo putovalo až do Aucklandu. Byl jsem upozorněn, že bez Sapphire na letence nebudu vpuštěn do žádného salónku, čemuž jsem nechtěl věřit. V Evropě normálně navštěvuji One World salónky, ikdyž nemám kartu fyzicky, takže jsem nepředpokládal, že to v San Franciscu nebude fungovat. Omyl. Po relativně rychlé security jsem vyzkoušel toho dne jediný otevřený salónek One World, to jeste Cathay Pacific lounge, kam jsem se nedostal, jelikož kartu potřebovali fyzicky, což jsem samozřejmě neměl.

Qantas v SFO využívá, pro mě zcela nepochopitelně, salónek Air France/KLM, do něhož jsem tedy zamířil a se vstupem jsem neměl žádný problém. Salónek byl přeplněný, ale po pár minutách, kdy lidé odešli na baording B77W do CDG, to již s místem bylo lepší. K jídlu byly k mání velmi ostré kuřecí kousky a rýže, nějaká grilovaná zelenina, polívky a v ledničce také nějaké deserty. K pití bylo nějaké víno, velmi základní nealko a otřesné americké pivo. Zlatý Heineken . Nicméně čas v salónku uběhl relativně rychle a byl již čas vydat se ke gatu. Jelikož jsem si nebyl jistý, zda-li se palubní vstupenky neodtrhávají, zašel jsem rovnou k agentovi, že jsem palubní vstupenku zřejmě nechal v lounge. To samozřejmě nebyl žádný problém, musel jsem jen nastoupit jako poslední cestující, což mi vůbec žádný problém nedělalo. Na gatu jsem tak dostal znovu nové palubní vstupenky až do Aucklandu a jako poslední cestující naboardoval náš krásný stroj, který mi měl posloužit při mé premiérové cestě přes Pacifik, krásnou Královnu B747.

Přes economy plus jsem se ihned dostal do části economy a zaujmul exitové sedadlo 46K. Na dálkové lety preferuji sedadlo aisle, nicméně exity jsou většinou blízko toalet, takže do vás kdejaký debil při cestě lula naráží, takže jsem vzal zavděk oknu, jenž má stejně limitovaný leg room, nicméně nohy si můžete dát na část dvěří, takže je to takový polohrbatý lie flat.

18.jpg

Vedle mě seděl velmi milý australský pár, dokonce byli i v Praze a Českém Krumlově a z USA se vraceli po měsíci cestování po východním pobřeží. Paní byla velmi zvědavá, tak se ptala, co a kam letím dělat. Takové akčnosti jsem se trochu bál, nicméně po chvíli, když jsme již taxovali na runway, začala hustit cosi anglickou hatlamatilkou do stevarda, takže jsem dostal pokoj. Stevard z toho očividně nadšený nebyl, takže zcela spontánně navázal konverzaci se mnou a velmi ho nadchnulo, že jsem Evropan a letím poprvé přes Pacifik. Chvíli po startu byla rozdána voda Crystal Geyser v malé plastové lahvičce a po chvíli také šťáva, která měla velmi zvláštní barvu, nicméně podle spolusedící jsem udělal obrovskou chybu, že jsem to nezkusil. 14 hodin vedle této paní nevěstilo nic dobrého, takže jsem s hladovýma očima očekával svoje kosher jídlo, abych mohl co nejdříve zavřít oči a alespoň pár hodin prospat.

20.jpg

Paní si naštěstí vyměnila místo s drobnou asijskou dívenkou, což jsem moc nechápal, když vyměnila middle v řadě u okna za middle v řadě uprostřed. Jídlo prišlo po chvíli a bylo toho tolik, že se mi to málem nevlezlo na stolek. K pití jsem si dal výborné pivo. Jídlo bylo velmi dobré a snědl jsem ho ještě dřív, než se začalo podávat normální jídlo. Opřel jsem se pohodlně o stěnu a na pár hodin spal. Probouzel jsem se docela často, odfotil jsem vždy místo, kde jsme se zrovna nacházeli, zašel si do galley pro vodu.

21.jpg

Posádka byla jedna z nejlepších, se kterou jsem měl kdy čest. Někde u Havaje jsme dostali malou pizzu a já poté další krabici jídla. V průběhu celého letu posádka procházela kabinou a nabízela vodu a na požádání donesla i jiný nápoj. Také velmi často kontrolovali a popřípadě vytřeli záchod, takže ten byl pokaždé nově připravený, což člověku udělá radost, protože za těch 14 hodin letu se zkrátka vždy najde nějaký čuník, který tu zem nebo prkýnko pochčije, záchod pak smrdí jako sviňa a je to nechutné.

22.jpg

Letaž na jedny turbulence, kdy seděla i posádka, probíhal do samého závěru zcela bez komplikací a byl pohodlný. Před přistáním se servírovala snídaně, já opět dostal kosher verzi. Tentokrát španělskou omeletu. Bylo to však relativně dobré, asi použili správný chemický prášek, které můj jazyk snese. Přistání proběhlo po turbulentním přiblížení 20 minut před plánem a jelikož jsem byl usazen v exit row ihned za premium economy, venku jsem byl docela rychle. Stejně tak security kontrola před odletem byla prázdná a proběhl jsem jí během pár vteřin. Na konci mě sice zastvila ještě další prohlídka na výbušniny, nicméně ta byla negativní, takže jsem se rychle odebral do krásného salónku Qantasu.

23.jpg

Dal jsem si snídani, jedno pivko, užil si pohled na skyline Sydney, vysprchoval jsem se a pomalu byl čas jít opět ke gatu a naboardovat další letadlo. Čekal mě téměř tři hodiny dlouhý Transtasman v B738. Docela mě mrzí, že na tyto lety aerolinky, až na Emirates a jeden let ANZ s B767, nenasazují žádné widebody letadla. Naboardoval jsem jako poslední, usadil se vedle pohledné slečny na 7F. Mezi námi nikdo nebyl, takže vše nasvědčovalo tomu, že let bude velmi pohodlný. Legroom sice nebyl žádná sláva, ale potěšily mě nastavitelné opěrky hlavy, stejně tak jako výhled ze dvou oken, které jsem ve své řadě měl.

24.jpg

Jelikož boarding začal až v době odletu, bylo jasné, že na čas nepoletíme. Před odletem za mnou ještě přiběhla letuška, zda-li jsem to já, kdo má objednané kosher jídlo. Všechny letušky na tomto letu byly opravdu pěkné a milé. V Sydney stále pršelo, což mi bylo úplně jedno, já byl v suchu. Start proběhl se 40 minutovým zpožděním, ale vše jsme měli ve vzduchu dohnat a přistát na čas. Při startu byla krásně vidět duha, stejně tak jako některé Boeingy 717 Qantasu. Nejdříve jsem si to dokonce spletl s Fokkerem 100.

25.jpg

Po chvíli mi byla donesena snídaně. Špenát, nějaká bramborovo-vaječná bulka a rajče. Špatné to nebylo, ale zase nic k zapamatování. Po chvíli se rozdávala snídaně i pro ostatní a tentokrát, alespoň ovocná verze s jogurtem, vypadala moc hezky. Let probíhal jinak standardně a po 2 hodinách a 40 minutách jsme přistáli v Aucklandu. Pasová kontrola proběhla bez nějakého zdržení a otázek.

27.jpg

26.jpg

Na biosecurity byla fronta, nicméně pracovníkům se vše podařilo rychle zkoordinovat a po 20 minutách jsem již kráčel do domestic terminálu. Tam jsem nejdříve našel přepážku Great Barrier Airlines, milí a ochotní pracovníci mi slíbili, že mi zde schovají kufr při zítřejším round tripu a já tak měl na pár hodin od letadel zase klid.

Môžem sa spýtať koľko stála letenka z L.A do Sydney ?
Dakujem