Fórum Airways.cz

Cesty vědce jsou nevyzpytatelné, ale mají většinou na svém konci malé světýlko v podobě přistávacích reflektorů ocelových ptáků z dílen Boeingu či Airbusu. A nejinak to bylo i v tomto případě. Oproti jiným akcím byla tato plánována dva roky a stále odkládána. Měl jsem tak možnost se psychicky nachystat na různé podoby cesty z Prahy do San Jose v Kostarice tak, aby tato cesta odpovídala pravidlům v čerpání mezinárodního grantu výzkumu a vývoje a vlastně bla bla bla bla, koho to tady zajímá. V každém případě se různé vyhledávače, prodejci a další zainteresovaní hodně a mnohokráte zapotili. Situace s organizací se ustálila na konci loňského roku a já jsme tak měl možnost uplatnit předem nabité zkušenosti s plánováním cesty do Střední Ameriky. Hned zpočátku jsem zamítl všechny španělsky mluvící Iberie a spol. a zaměřil se na můj domovský SkyTeam. Po několika stech letech po Evropě a dalších destinacích mě nakonec konečně vítr v hladině 30000 stop zanesl nad území Spojených státu amerických a to na křídlech společnosti Delta. A celá další cesta byla v režii právě této společnosti, o které na různých fórech padají velmi protichůdné informace. Mimo výše uvedené jsem společnost Delta zvolil také proto, že na účet OK Plus načítá 100 % milí bez ohledu na knihovací třídu (samozřejmě v business to je násobně více). Aby tato část byla kompletní, tak moje další požadavky byly vyhnout se pokud možno CDG na cestě tam a také letu KLM z AMS do PTY. Následné lety z PTY totiž byly velmi divoké a neznalý poměrů jsem nechtěl riskovat. Pojďme se ale proletět.

PRG – AMS, KL 1350
Nazval bych to „nutné zlo“, ale velmi pozitivní. Už jsem zde v jiném trip reportu vyzdvihl moje osobní sympatie k Embraeru. Ale popořádku. Vše začalo samozřejmě kde jinde, než v posteli. Naštěstí jsem byl předem sbalený, takže ranní úkony spočívaly v espressu, vypojení routeru a rychlovarné konvice, umytí vlasů a decentním nagelování a následném vyčkávání s kafíčkem na terase na taxík. Ten přijel, jak jinak než na čas,a vydali jsme se pak společně směrem na naše největší letiště. Zde mě udivila fronta na zabalení kufru. Jak jsem již předestřel, moji doménou jsou krátké skoky po Evropě s batůžkem, takže mě toto zdržení rozhodilo a i když jsem měl hodně času, tak jsem musel vypadat velmi nervózně. Nakonec nečesky mluvící chlapec zabalil batožinu posledního přede mnou stojícího zákazníka a vrhnul se na můj letitý červený loďák. Ten vmžiku zmizel v záplavě zeleného igelitu a stejnou rychlostí mě z peněženky zmizela bankovka stejné barvy. Ale co už, oproti jiným službám je tato v porovnání se světem stále jedna z nejlevnějších, což se ale nedá říct o dalších nabízených na letišti v Praze, ale ….. Mé následné kroky vedly k přepážce pro business zákazníky Skyteam, kam jsem měl přístup díky své zlaté kartě. Musím pochválit dámu na přepážce, který byla velmi ochotná, ale bohužel mi nebyla schopna sdělit informace o dalších přestupech v USA. To jsem si ale dořešil v poklidu v Amsterdamu, takže nešlo o žádné závažné pochybení. Jejím úkolem prostě bylo dostat mě z Prahy do Amsterdamu a při pohledu do jejího dekoltu jsem ani neprotestoval. Ćím více jsem mával zlatou kartou tím více se dáma za přepážkou předkláněla, ale to snad už patří do jiného než leteckého reportu. V každém případě jsem držel tři palubky na cestu až do San Jose a rychlostí blesku prošel bezpečnostní kontrolou. Nevím jak ostatní, ale podle mě je pasová kontrola na PRG jedna z nejlépe organizovaných v Evropě a možná i na světě. Osobně jsem nezažil delší frontu než na 5 lidí. Návštěva salónku byla samozřejmě podmínkou, ale vzhledem k brzké ranní době se omezila na dvě pivka a spartanskou snídani, která však zasytila. Velkým plusem bylo ulovení aktuálního čísla National Geographic. Pro někoho to může být malichernost, ale já jsme si na to prostě zvykl. Než ještě opustím salonek musím zmínit, že i přes všechny nedostatky a prostor k vylepšení je jeho obsluha bezchybná a nedám na něj dopustit. Už, už ale je čas směřovat k letadlu. Dneska je na ranní let do Amsterdamu nachystán můj oblíbený Embraer 190. Na přískoky po Evropě je úžasný a konfigurace 2+2 je v dnešní sardinkoidní době luxus. S ohledem na dobu letu byl podáván studený snack v podobě sandwiche se sýrem a samozřejmě pivečkem euro značky Heineken. Nechci se pouštět do diskuzí, zda má či nemá být na krátkých letech podáváno občerstvení. Co bych ale rád vyzdvihl je přístup KLM. Potraviny, které nabízí, jsou z ekologických zdrojů, na krabičce máte příběh farmáře, který jídlo vypěstoval apod. I kdyby šlo o fake, tak to prostě člověka potěší a navíc má možnost si něco přečíst na krátkém letu bez IFE . Žuchnutí na letiště AMS bylo doplněno očekávaným dlouhým pojížděním k terminálu, kde pak začala moje malá noční můra. Poprvé jsem se musel odbavit na let do USA. Ale o tom v pokračování.

/omlouvám se, že to takto kouskuji, ale dlouho jsem se neměl k sepsání kompletního trip reportu. Tak se tímto snažím to napravit a servírovat vám to alespoň postupně. Snad se za to ne mě nebudete zlobit/

Teším sa na pokračovanie. S KLM sa po Európe lieta v pohode, hoci podľa mňa je v Economy lepšie BA a aj AF, ale tam to človeku zhnusí CDG. Ale palubný časopis má asi najlepší KLM, hoci to je asi vec názoru.

Bezva, těším se na pokračování, protože nás čeká s KLM vánoční výlet do New Yorku a s KLM jsem ještě neletěl a na SkyTeam mám těžké srdce
A pro Embrearery 14/7/9x tu má slabost více z nás

Za mně zatím víc než dobrý. I já se těším na pokračování

Letiště Schiphol mám rád, vše je dobře organizované a značené. První úkol byl, a pro mě také premiérou, pohovor s bezpečnostní pracovnicí TSA. I když řada vypadala dlouhá, nakonec ubíhala velmi rychle, protože fungovaly snad všechny zpovídací stolečky. Při stání řady jsem si otipovával jednotlivé pracovníky a přál jsem si dostat velmi příjemně vyhlížející černošku a v duchu si připravoval odpovědi na pravděpodobné otázky. Z mého přemýšlení mě vytrhl okamžik, kdy jsem se stal prvním v řadě a vykročil jsem k volnému pracovníkovi. Bohužel to nebyla moje vysněná černoška, ale o hlavu vyšší blonďatá žena s rysy a posléze i vystupováním vychovatelky hitlerjugend. Nastalo přesně to, čeho jsem se obával nejvíce. Začal rozhovor, který měl opravdu formu výslechu tak, jak ho známe z obligátních detektivních seriálů. Vízum nebo ESTA? Kam jedu? Kolikrát jsem byl v USA? S kým cestuji? Proč zrovna přes AMS? Proč s Delta Airlines? Proč přes USA? Kdo mi balil zavazadlo? Jak dlouho tam budu? Kde budu bydlet? Kolik mám dětí? Co dělají rodiče? A mnoho dalších. Samotné otázky až takový problém nebyly, ale vystupování oné pracovnice bylo velmi povýšené. Navíc každou odpověď bylo nutné potvrdit nějakým lejstrem, ale na to jsem byl připraven a postupně jsem tak ze složky vytáhl asi 10 různých dokumentů. Vše se ale vyvíjelo dobře, ale radoval jsem se předčasně. Padla totiž otázka kruciální a to proč tam jedu a co tam budu dělat. Po mé odpovědi že na mezinárodní konferenci, jsem dámě předložil také oficiální pozvání, abstrakty obou mých vystoupení a program celé konference. A zde se to stalo – téma konference bylo totiž velmi netypické a také hlavní organizátor byl, řekněme, neobvyklý. Na to následovala otázka kde pracuji a jaká je moje pozice. Tím jsem paní už zamotal hlavu natolik, že si vyžádal moji vizitku a odešla se radit co se mnou. A já samozřejmě znervózněl. Vyslýchající blondýna se nakonec vrátila v doprovodu dvou dalších pracovnic, z nichž jedna byla pravděpodobně nadřízená. Všem třem jsem musel popsat, poměrně detailně, to co dělám v práci a řeknu vám, že to byla fuška. S lidmi, se kterými se běžně stýkám a pracuji je to jasné, ale těmto dámám jsem musel vysvětlovat i v našem oboru základní pojmy. Myslím, že to nakonec stejně nepochopily, ale byly uspokojeny mým orálním výkonem, že mě nakonec propustily a připustily k cestě do USA. Když jsem pak zpětně přemýšlel o celém průběhu rozhovoru, tak bylo vše asi v pořádku. Nedokážu si ale představit jak mohou cestovat lidé s malou nebo žádnou znalostí angličtiny či jiného světového jazyka. To už mě ale kroky vedly do salonku KLM, před kterým stál velký banner upozorňující na možnost rozhovoru s pracovníkem TSA v poklidném prostředí salonku. Sakra, tak příště (na konci září to vyzkouším). Tři hodiny v salonku uběhly jako voda. Přečetl jsem si noviny, udělal něco málo do práce, pojedl (pokud pocestujete někdy do Nizozemí ochutnejte hořčicovou polévku), popil a pozlobil pár kamarádů na Facebooku sdělením kamže to cestuju. Vzhledem k počtu vypitých Heinekenů jsem usoudil, že je třeba přestat a přesedlal jsem na Baron Otard XO. Čas boardingu se ale nezadržitelně blížil. Byl jsem překvapen, že byl vyhlášen více než hodinu před odletem, ale jako hodný kluk jsem poslechl.

AMS – ATL, DL 75, Airbus 330-323X
Po zakoupení letenky jsem si hned vybral prioritní místo, která jsou dostupné zdarma jenom Skyteam Elite Plus a jinak za příplatek. Po nastudování plánku letadla na seatguru padla volba na 16J a to hned z několika důvodů. Samozřejmě okýnko, pouze dvě místa vedle sebe, výhled na zemi, ale i na křídlo a motor. Navíc v této řadě jsou ještě dostupné zásuvky, které končí snad někde u 18. nebo 19. řady. To jsem pro denní let považoval za velkou výhodu. Chtěl jsem pracovat a psát trip report, ale jak vidíte nepovedlo se. Ale zpět na Schiphol. Chobotem nastupuju do letadla směr Atlanta, poprvé do jůesej, poprvé s Deltou. S usměvavou letuškou u vstupu jsem neměl strach o pohodu za letu. Usedl jsem na své místo a čekal, zda by třeba nakonec nezůstalo místo vedle mě volné. Podle lidí v gate jsem odhadl, že letadlo asi nebude plné, ale mýlil jsem se. Bylo zaplněno do posledního místa, tedy i toho vedle mě. Poslední dobou mám velké štěstí na spolucestující a buď jde o náhodu, a nebo se zvýšila kultura letecky se přepravující části lidstva. Vedle mě dosedl vitální padesátník, slušně jsme se pozdravili a tím to prozatím skončilo. Jenže ejhle. Jakmile si pán sundal mikinu bylo jasné, že tento let bude probíhat jinak, než jsem si představoval. Pod mikinou se skrývalo zaměstnanecké tričko Goddardova střediska řízení kosmických letů NASA. Musel jsem vypadat jako malé děcko co dostalo lego, ale vyhrkl jsem jediné slovo – kolego. Téměř celý, více než devítihodinový let jsme pak strávili v družném hovoru. Let tak byl o poznání příjemnější a jen víc takových náhodných spolucestujících. Odstartovali jsme s přibližně 40minutovým zpožděním a samotný let proběhl bez jakýchkoli problémů a turbulencí. Mírné otřesy jsme prožili pouze při přeletu Kanálu. Pomalu se o slovo začal hlásit žaludek a já jsem si vybavil informace o hladoletech Delta, nákupech nápojů apod. Naši část letadla obsluhoval velmi příjemný a přátelský stevard. Velmi profesionálně zhodnotil kdo se chce a kdo nechce bavit, s kým bude a s kým nebude sranda, kdo má jaké potřeby atd. Naše nepřetržitě hovořící dvojice ho evidentně potěšila a byl rád, že Delta dává lidi dohromady. A nastal servis. Těšil jsem se na to o čem jsem mnohokrát četl – „nuts or pretzels?“. A samozřejmě jsem se dočkal a dostal dva balíčky preclíků, které doplnilo americké pivo v podobě bostonského lageru Samuel Adams. Následoval oběd, který se stal jedním z nejlepších jídel co jsem v letadle jedl. Vzhledem k jedné možnosti nebylo co vybírat, ale kuře s rýži bylo opravdu vynikající. Vzhled už tak hezký nebyl, ale to není až tak důležité a už vůbec ne v letadle. Steward pochopil pivní nadšení naší dvojky a nosil pivo za pivem, jednou dvě, jednou čtyři, oříšky, preclíky, zázvorové oplatky a tak pořád dokola. Někdy v půlce letu následovala svačina – káva s čokoládou a grissini s pastou z pečených rajčat. Pak zase pivní smršť, zmrzlina a nakonec krůtí sandwich. Představa o hladoletu Delty se tak nevyplnila a i když nemám za sebou tolik dálkových letů jako ostatní, tak zatím hodnotím nejpozitivněji a pořadí dálkovek v economy co jsem zažil je Delta, Korean Air, Air France, KLM, Aeroflot. Protože jsme se velkou měrou zasloužili o vypití zásob Samuela Adamse, přikročil steward k donášce Heinekena. Opět se projevila jeho empatie a z výrazu v mé tváři usoudil že nejsem spokojen. Odešel, aby se za chvíli vrátil s pivem Miller Lite, které pro nás po zbytek cesty kradl v business nebo první třídě. Ale to už se blížilo přistání v Atlantě. Přilepený k oknu jsem sledoval předměstí, nepočítaněproudé dálnice a nakonec ohromné letiště ATL. Překvapila mě rychlost s jakou jsme se dostali po přistání k terminálu. Co se týče samotného letu tak jsem měl obavu z takto dlouhého denního letu, ale přečkal jsem ho v pořádku, i když po přistání na mě šla únava a ještě mě čekal další let do SJO o tom ale zase až příště.

Za mně zatím pořád víc než dobrý. Mám rád, když z TR čiší nadšení z cestování a tady je to nadšení až neuvěřitelné

micaello píše:Bezva, těším se na pokračování, protože nás čeká s KLM vánoční výlet do New Yorku a s KLM jsem ještě neletěl

Já jsem na této cestě dálkovku s KLM neletěl. Ale zkušenosti mám trošku starší, v roce 2011 s KLM B777 do Cape Town - posádka OK, ale letadlo je fakt dobytčák a strávit více jak 11 hodin na pravé trojce uprostřed bylo utrpení. Naštěstí se dalo jít do zadní galley, protáhnout se, posadit a pokecat s posádkou nebo s kolegou se kterým jsem cestoval. A pak jsem ještě letěl v roce 2014 dálkovku s KLM do Toronta a to byl zážitek, protože to ještě obsluhovala MD-11. Posádka pořád OK, ale řekl bych že o poznání odměřenější než v případě prvním. Taky už se nedalo postávat v letadle a museli jsme pořád sedět.

Tak takhle teda vypadá ta vysněná Amerika. Vyfotil jsem si nohy při prvním kroku na americkou půdu, ale fotku sem dávat nebudu, abyste se mi nesmáli jak mám velké nohy a malé břicho, teda naopak. Pasová kontrola v podání amerických úředníků pro mě byla další neznámá. Zručná slečna třídila houf lidí z letadel na ty co jsou rezidenti, na ty co mají vízum, na ty co mají ESTA a už v USA byli a pak na ty co mají ESTA a v USA ještě nebyli. Já jsem logicky spadal do poslední kategorie a taky byl zařazen do nejdelší řady. Úředníkům šla práce od ruky a poklidný proud našeho lidského hada narušil jenom velmi starý japonský (asi) turista, který prošel přes nějakou zábranu přes kterou neměl a sesypali se na něho tři policajti a někam ho odvedli. Japonce už jsme neviděli, ale snad to ve zdraví přežil. Dostal jsem se na řadu k mohutnému černochovi, který měl ruku velkou jako já hlavu. Pohovor byl překvapivě rychlý a v podstatě se omezil na tři otázky, jestli pokračuju nebo končím v USA, kde budu bydlet a co budu dělat v cílové destinaci. Do pasu přistál štempl s tranzitním vízem a já pokračoval dál útrobami letiště. Už v Amsterdamu jsem byl upozorněn, že je nutné si vyzvednout a nechat znovu odbavit zavazadlo. Čekal jsem tedy u pásu a vyhlížel svůj červený kufr v zeleném igelitu. Čekal jsem, čekal jsem, čekal jsem a nic. Všechna zavazadla už byla vyložena, rozebrána a u pásu jsem zůstal sám a asi 5 nadbytečných kufrů pendlujících na pásu. Situace začala být nepříjemná i z toho důvodu, že nikde v dohledu nebyl zaměstnanec letiště a okýnko na nahlášení ztráty bylo zavřené. Nakonec se objevila spása v podobě Hispánie, který naučeným postupem zbavil pás přebývajících zavazadel a hodil je do kouta haly. Ten mě poslal za dámou sedící za rohem, která můj problém elegantně vyřešila. Pokud jsem prý z AMS přiletěl v letadle Delty a dál pokračuju také v letadle Delty, tak se kufr odbaví automaticky a jeho ruční znovu odbavení platí jenom pro kombinaci leteckých společností. Vědět to dřív, ušetřil bych skoro 45 minut. Opět dobré poučení pro příště. Následovala další kontrola, kde jsem odevzdal zbývající dokument, který se vyplňoval v letadle. A teď už jenom přesun na další terminál, měl jsem pořád dost času, tak jsem to vzal pěšky. Mrknul jsem na situaci okolo gate na terminálu E, kde pospávalo pár cestujících a jinak tam bylo mrtvo. Po cestě jsem minul jeden nebo dva obchůdky a nabral směr Delta Sky Club. Vlídné uvítání po americku a diskuze o tom, kde že to ta Česká republika leží. Paní také musela listovat v nějaké příručce a ověřit, zda s kartou OK Plus mám právo vstoupit a využít nabízených služeb. Kdybych měl salonek zhodnotit, tak nic moc a to jak vzhledem, tak i nabízeným občerstvením. Padla na mě však únava, přece jenom jsem byl už 20 hodin na nohou, a tak jsem si dal jenom dvě vody a jak jinak než pivo. Z jídla jsem okusil pouze pomeranč a jablko. Čas se krátil, takže po ústní hygieně jsem se již vydal na gate k odletu. U vstupu do salónku mě ještě odchytila ona dáma a chtěla vidět moji palubní vstupenku. Chvíli si ji prohlížela a pak mi vytiskla ještě jednu a tu prý ať předložím v gate. Nechápal jsem co se dělo, protože obě obsahovaly naprosto stejné údaje. U gate se vytvořilo několik hezký zástupů pěkně rozškatulkovaných na matky s dětmi (a že jich bylo požehnaně), business třídu, kartičkám a zbytek. A v tomto pořadí i velmi kultivovaně proběhl nástup.

ALT – SJO, DL 325, Boeing 757-232

Téměř 25 let služby bylo na stoji znát a tomu odpovídal i interiér. Opět jsem pomocí seatguru našel vhodné místo a to v tomto případě 24A. I když se na první pohled zdá, že to je někde v druhé půlce letadla, opak je pravdou. Nevím proč, ale v číslování za business třídou 10 čísel chybí. Možná je to způsobeno tím kolik různých konfigurací 757 Delta využívá. Letadlo bylo obsazeno z větší poloviny a tak pro mě zůstala celá trojka volná. Odlet začal již za stmívání a i když jsem tajně doufal, že uvidím Kubu a zamávám Fidelovi, tak nebylo vidět vůbec nic. Celý let tak nebylo na co koukat z okna a taky nebylo dostupné žádné IFE. Naštěstí jsem byl vybaven vlastním tvořeným časopisy a pořádnou zásobou severského metalu. To že mířím do španělsky mluvící země bylo jasné nejen z národnostního složení spolucestujících, ale také posádky. I bezpečnostní pokyny proběhly první ve španělštině a až poté v angličtině. Servis zajišťoval opět muž a opět velmi příjemný. Vzhledem připomínal mladší verzi herce Davida Zayase. Oproti mezikontinentálnímu letu bylo podávané občerstvení o několik řádů níže. K pití byla k dispozici cola v několika variantách a asi tuna ledu. Čtyři z pěti piv co byly v zásobě na palubě jsem ale naštěstí získal pro sebe. V případě, a teď váhám zda napsat jídla, se Delta musela určitě inspirovat kulinářskými výtvory Jirky Babicy a Ládi Hrušky. Pomačkaná houska s jedním plátkem sýru a jedním plátkem šunky byla nechutně zabalena v igelitu a k tomu byla v pytlíčku majonéza. Aspoň že jako dezert byl malý KitKat. Po celou dobu bylo taky v letadle neuvěřitelné horko a pocitově trval déle než měl. Část jsem prospal a část poslouchal muziku. Celkově ale let nehodnotím jako moc pozitivní. Nevím proč, ale přistáli jsme téměř o hodinu později než bylo v plánu. Imigrační bylo v pohodě a když jsem došel k pásu s kufry tak zrovna vyjížděl ten můj. S hotelem jsem měl domluvené, že na mě bude na letišti čekat řidič. Obdržel jsem také dlouhý email s pravidly, jak se vyhnout podvodu při přepravě z letiště, jaké jsou nekalé finty apod. Dokonce jsem obdržel i fotografii uniformy, jakou bude mít můj řidič. Ještě u pásu s kufry mě odchytla pohledná Kostaričanka a zeptala se, zda jsem Michal z ČR. Otázka to byla zbytečná, neboť jsem svým bílým ksichtem svítil mezi ostatníma na kilometry daleko. Slečna mi bez mrknutí oka nalepila na hruď obrovskou samolepku s logem hotelu a mým jménem a něco zahalekala do vysílačky. Mě pak pokynula ať jdu ven a čekám, řidič si mě prý najde. Vyšel jsem před letiště a samozřejmě mě jako první praštilo neskutečné vedro a vlhko. To druhé co mě zaujalo byl nepředstavitelný mumraj řidičů a jejich naháněčů, mezi kterými se proplétali cestující, co zrovna přiletěli. Čekal jsem něco podobného, ale ne v takovém rozsahu. Možná jsem dokonce i chvíli na tento tyátr zíral s otevřenou pusou. To už se ale ke mně řítil můj řidič v zelenohnědé uniformě a táhl za sebou ještě nějakou dívku. Ujistili jsme se navzájem, že já jsem já a on je on a vydali se na ulici, kde měl auto. Na parkovišti nás posadil na zem a přikázal nám počkat a šel hledat svoje auto. Slečna, která se mnou měla sdílet odvoz byla studentka z Bostonu a docela hezky jsme si popovídali. Spíše ze slušnosti jsem ji nabídl, že kdyby někdy náhodou cestovala do ČR ať se ozve. A světe div se, v červenci jsme spolu strávili asi tři hodiny prohlídkou Prahy. Jak je ten svět malý. Ale zpět do San Jose. Řidič přijel v autě neznámé značky a neznámé kvality, naložil naše kufry, každému dal láhev vody a pivo a vrazili jsme. Slečna bydlela v partnerském hotelu někde na okraji San José, kde jsme ji vyložili a já pak s panem řidičem pokračoval sám na svůj hotel. Moje slovní zásoba španělštiny je omezena na opravdu pár slov a podobně na tom byl i on s angličtinou. Naše konverzace se tak omezila na jednoslovné, maximálně dvouslovná spojení. Udivilo mě, jak ohromný byl provoz v tak pozdní hodinu, ale bezpečně jsme nakonec dorazili do mého hotelu. Vše bylo předem zaplacené a připravené, takže check-in byl bez nejmenších problémů.
San José, Kostarika

Protože moje cesta byla čistě služební, tak vám zde neukážu mnoho z krás Kostariky. Samozřejmě jsem si před cestou nastudoval nějaké základy o Kostarice a San José. Zejména nebezpečnost byla zmiňována jako velký problém a oblast kolem parku La Sabana, kde jsem bydlel, byla jednou z nejnebezpečnějších. Přestože jsem na hotel dorazil již téměř o půlnoci, časový posun si vyžádal své a já jsem měl chuť pařit. Hotelový bar byl zavřený a tak jsem si na recepci vyměnil dolary za místní colóny a vyptal se na nejbližší bary a hospody. V tuto dobu už ale fungovala jenom diskotéka nedaleko hotelu, kde však zrovna probíhala nějaká soukromá párty vysokoškoláků. Nakonec jsem se tedy odhodlal vyrazit do nonstop supermarketu asi 200 metrů od hotelu. Recepční mi doporučoval (v souladu s návody z průvodců) ať si vezmu taxík. I když jsou taxíky levné, tak jsem odmítl a vydal se pěšky podle mapky co mě nakreslil. Už jsem ledacos ve světě zažil a prožil, ale řeknu vám, že jsem měl opravdu strach. Zejména při míjení skupinek mladíků, kteří jen tak postávali na ulici. Supermarket jsem ve zdraví našel, nakoupil alkohol a nějaké slané pochutin a vydal se zpátky na hotel, kam jsem bez úhony dorazil a evidentně jsem si neoddychl jenom já, ale i recepční. Po celou dobu mého pobytu jsem se nějak nevyrovnal s časovým posunem a budil se brzy ráno a v noci nemohl spát. Trošku jsem tento stav po vzoru kanadských kolegů kompenzoval alkoholem, ale i tak se to nepodařilo na 100 %. Na druhou stranu jsem měl z terasy pokoje každé ráno neuvěřitelné výhledy na hory v okolí San José. Za celý pobyt jsem měl dva volné půldny, které jsem vyplnil prohlídkou nejbližšího okolí parku La Sabana, to bylo mimochodem v minulosti hlavní letiště San José. Dnes je to rozsáhlý park, na jehož jednom konci stojí moderní fotbalový stadion postavený darem Číňany. Ale nic není jen tak. Číňané ho sice přátelsky postavili, ale naoplátku musela Kostarika přerušit všechny diplomatické styky s Tchaj-wanem. Nechci tady dělat chytrého, toto všemi prozradila česká konzulka, se kterou jsem se plánovaně sešel a pozval ji na jednu společenskou akci, která se konala v rámci konference. Paní konzulce jsem také předal dárky o něž mě předem požádala – becherovku a plnotučnou hořčici. V Kostarice evidentně nedostatkové zboží. S ní a jejím manželem (ten byl konzul Slovenska, ale byl to snad Američan) jsme si hezky pohovořili a dozvěděl jsem se mimo výše uvedeného i proč je na cestách pořád plno. Je to tím, že skrze Kostariku vede jenom jedna páteřní komunikace, která je v dezolátním stavu a byla postavena snad před padesáti lety Američany. To je dokonce i důvod, proč jsou v San José strašně drahé ryby, protože se z přímořských oblastí musí vozit letecky. A i když je to jen pár set kilometrů, tak to autem může trvat i celý den. Co se týká stravování tak, v Kostarice jsem hlady rozhodně netrpěl. Jídlo bylo úžasné a to jak na hotelu, tak i v restauracích, které jsem navštívil. Problém tvořila jazyková bariéra, obyvatelé moc nehovoří anglicky, což je s podivem, protože Kostarika je vyhledávanou destinací amerických důchodců, co tam jezdí za levnou, ale kvalitní lékařskou péčí. Dokonce u v mém hotelu bydlel pár Američanů, kteří byly na kompletní výměně zubů a hotel jim připravoval veškeré jídlo jako kaše. Já jsem s ohledem na neznalost španělštiny i na hotelu při snídani stvořil kombinaci jídel, za kterou jsem se styděl. Nešlo moc odhadnout co je co a tak jsem smíchal sladké věci se sladkýma no prostě hnus velebnosti. V každém případě maso je základ, pak gallo pinto (rýže s fazolemi co se jí ke všemu i na snídani), které jsem si strašně zamiloval, pečené plantainy a mnoho dalšího. Vychvalovaná kostarická káva mě ale tolik nenadchla. I když jsme v rámci jedné společenské akce vyrazili na prohlídku kávové plantáže a ochutnali jednu z nejlepších kostarických káv, tak se v podstatě většina naší skupiny shodla, že nám ta káva až tak super nepřijde. O to lepší reference od nás dostal místní rum. Při jedné večeři jsme trhli rekord, když jsme v 11 lidech vypili 127 dvojitých mojito. Bohužel velkou částí jsem se o to zasloužil já a můj nizozemský kolega. Nakonec i s tou bezpečností to v Kostarice nabylo tak hrozné. Člověk se musí mít na pozoru, ale já jsem pak i v pozdních hodinách opětovně chodil nakupovat a nic se mi nestalo. Moje úplně původní plány počítaly, že bych v Kostarice zůstal déle a podíval se na místní sopky a proletěl se i k moři na den dva svlažit tělo. Bohužel jsem nakonec měl před i po další akce a tak se tento plán neuskutečnil. Je to škoda i pro toto fórum, neboť společnost Nature Air podniká vnitrostátní lety i se strojem L-410. Tak snad někdy příště. Po osmy dnech nastal čas odletu, ale o tom až v pokračování.

S tou kávou by to malo byť tak že najkvalitnejšia káva sa exportuje takže paradoxne v Európe dostaneš lepšiu kostarickú kávu ako v Kostarike

Moc pěkný TR Co se týče pohovoru v AMS, tak jsem během čtení trpěl s tebou a říkal jsem si, proč si pohovor neodbudeš před vstupem do salónku Z vlastní zkušenosti doporučuji do budoucna neodlepovat z pasu samolepky, které tam po pohovoru pracovník nalepí, protože už se mi několikrát stalo, že jsem podal pas samolepkami vzhůru, pracovník řekl něco jako "You probably know the procedure..." a jen odbyl ty povinné otázky asi za 20 sekund...

Lemon píše:Moc pěkný TR Co se týče pohovoru v AMS, tak jsem během čtení trpěl s tebou a říkal jsem si, proč si pohovor neodbudeš před vstupem do salónku Z vlastní zkušenosti doporučuji do budoucna neodlepovat z pasu samolepky, které tam po pohovoru pracovník nalepí, protože už se mi několikrát stalo, že jsem podal pas samolepkami vzhůru, pracovník řekl něco jako "You probably know the procedure..." a jen odbyl ty povinné otázky asi za 20 sekund...

Už jsem chytřejší, takže na konci září vyzkouším pohovor u salónku a uvidím. Samolepku jsem si na pasu nechal (ne záměrně), ale při následné cestě do Ruska mi ji odlepili na ambasádě. Takže tuto tvoji radu nebudu moci uplatnit

LeeMer píše:Už jsem chytřejší, takže na konci září vyzkouším pohovor u salónku a uvidím. Samolepku jsem si na pasu nechal (ne záměrně), ale při následné cestě do Ruska mi ji odlepili na ambasádě. Takže tuto tvoji radu nebudu moci uplatnit

Tak na to mám taky radu z vlastní zkušenosti - dva pasy. Jeden západní a druhý východní

Lemon píše:Tak na to mám taky radu z vlastní zkušenosti - dva pasy. Jeden západní a druhý východní

Jasně, ale to už je nad moje síly To já si radši protrpím výslech, aspoň vám pak mám co napsat do trip reportu.

bepo píše:S tou kávou by to malo byť tak že najkvalitnejšia káva sa exportuje takže paradoxne v Európe dostaneš lepšiu kostarickú kávu ako v Kostarike

To mě i napadlo, nakoupil jsem už v Kostarice kávu čistě domácí a export a pak jsem koupil i kostarickou kávu u nás a v Holandsku. A popravdě furt to bylo to samé. Upozorňuji ale, že mám kávu rád, ale nijak zvlášť se v ní nevyznám. Popravdě, než jsem měl do Kostariky jet a než jsem se začal o ní zajímat, tak jsem nevěděl o jejích vyhlášených kávových plantážích. Takže asi takový jsem znalec

Poslední noc v San José. Hotelová recepce mě ráno dle dohody probudila a nechala přistavit hotelový taxík. Snídani s ohledem na opravdu brzkou ranní hodinu odmítám a sezobnu pouze dva kousky melounu. Na letišti jsme asi za 40 minut a opět i přes to, že je ráno o víkendu, tak je provoz na silnicích nečekaně hustý. Odletová část letiště je poměrně malé. Co mě překvapilo byla bezpečnost v podobě několika skupinek policistů/vojáků korzujících jak vně, tak i uvnitř letiště. Nechal jsem si zafóliovat kufr a vydal se k prioritní přepážce Delta Airlines. Ještě před připuštěním k přepážce jsem byl upozorněn, že nemám vyplněný odletový formulář. Musím přiznat, že jsem u téměř třetiny dotazů nevěděl, co mám vyplnit. Nevím, zda za to mohla brzká hodina, špatný překlad ze španělštiny nebo moje neznalost. Nakonec jsem to nějak zvládl a ono to nakonec bylo vlastně jedno. Slečna jenom zkontrolovala, zda mám vyplněné jméno a u každé otázky zaškrtnutou odpověď. A mimochodem moje české jméno (a je opravdu relativně krátké) se nevešlo do políček, a teď si představte, jak s tím musí bojovat Španělé nebo Američani, kteří mají více jmen. Takže bylo jedno, co jsem tam zaškrtal. Check-in byl absolutně bezproblémový, kufr odbaven až do Prahy. Slečna mě upozornila, že protože přesedlávám na Air France, budu si muset vyzvednou kufr a znova ho v USA odbavit. Samotné letiště v SJO je opravdu příjemné, potěší dva (které jsem viděl) stánky s ručně balenýma doutníky, které před vašimi zraky ubalí zkušený pracovník. Ať nekuřák, zakoupil jsem a jeden zpracoval v kuřácké místnosti. Řeknu vám, že na lačno to není dobrý nápad. Ale ty výhledy do okolí letiště byly úžasné. Jal jsem se ale napravit moje vnitřní rozpoložení do restaurace. Bohužel byla zavřena a jediné otevřené byly typické světové fastfoody. To jsem odmítl a zašel až na konec letiště, kde byl obchod s oblečením spojený s barem. Bar sice otevíral až v 11 dopoledne (já tam byl kolem 7 ráno), ale obsluha se slitovala a poslední kostarické colóny jsem tak měl možnost si nalít do obličeje. V tomto baru, kde byla i wifi a zásuvky jsem strávil zbytek pobytu na letišti a vyčkal do nástupu do letadla.
SJO – LAX, DL 1396, Boeing 757-251

Pokud je to možné, snažím se volit rozdílnou cestu do a z cílové destinace. V tomto případě se to povedlo a ze San José mířím do Los Angeles. Ještě před nástupem do letadla jsme všichni museli podstoupit dodatečnou bezpečnostní kontrolu, kdy byly každému bez rozdílu velmi zevrubně zkontrolovány kabinová zavazadla. A to opravdu do nejmenšího detailu. Mně se dokonce velmi dlouho prohrabávali i v mincích v peněžence. Ale celé to proběhlo v poklidu a nevnímal jsem to nijak nepříjemně. I s ohledem na dostatečný počet zaměstnanců kontroly. Z cvičných důvodů jsem na tomto letu vyzkoušel upgrade do třídy Delta Comfort+. Už předem předestřu, že to za ty peníze nestojí, alespoň na lince jako je tato. Jediná výhoda je usazení v přední části letadla, více místa na nohy a lepší filmy v IFE. Nic víc, nic míň. Usadil jsem se tedy na místě 16F. Let nebyl úplně plný, ale třída Delta Comfort+ byla obsazena do posledního místa. Přemýšlel jsem co na tom to lidé vidí, ale asi jim ty peníze za to prostě stojí. Na let jsem se strašně těšil a doufal, že uvidím nějakou místní sopku, nakonec se mi ale toto nepoštěstilo. Výhledy za letu ale byly po celou téměř šestihodinovou cestu úchvatné. V podstatě měla tří tváře – Kostariku, Mexiko a Spojené státy americké. Jídlo bylo opravdu bída a na takto dlouhém letu bych ho očekával mnohem, ale opravdu mnohem lepší. Skládala se v podstatě z jedné nutné mini bagety a pak různých komerčních sušenek. Ještě že alkoholu bylo dostatek. Protože se mi nechtělo spát, tak jsem využil prémiového IFE a shlédnul dva filmy z posledního hollywoodské produkce. Při přiblížení k Los Angeles jsem byl opět udiven rozlehlostí aglomerace amerických velkoměst. Je to opravdu úžasné pozorovat z malé výšky tisíce malých domečků s bazény, pravoúhlé nebo naopak divoce zahnuté ulice či rozsáhlou průmyslovou a obchodní zástavbu. Pohovor pří vstupu do USA byl bez sebemenšího problému a i když jsem jenom tranzitoval, tak jsem dostal 6 měsíční vstupní razítko. Na to, jak to funguje v LAX, jsem byl připraven a tak jsem věděl, že tentokrát musím opravdu vyzvednou odbavené zavazadlo a znovu ho odevzdat asi 20 metrů daleko u jiného sběrného místa. Nechápu proč to tak je, ale nijak to přestup neztížilo. I přestup na mezinárodní terminál nebyl problém. Snad jedinou „nepříjemností“ byla nepřítomnost, resp. neefektivita prioritní fronty. Co mě ale dožralo nejvíce, bylo hrubé chování pracovníka rozdělujícího frontu k jednotlivým bezpečnostním stanovištím. Naštěstí se těch 10 sekund dalo přežít. Mé další kroky směřovaly k salónku Korean Air, kde jsem strávil něco málo před jednu hodinu. Nedat si v salónku Korean Air nudle a v USA Budvar by byl hřích. Oba hříchy jsem tedy rychle odčinil, pravda jeden z hříchů vícekrát. Využil jsem také wifi a pochlubil se na Facebooku co mě čeká. Poprvé jsem se měl střetnout s A380. Ale to zase až příště a snad už až do Prahy.