Fórum Airways.cz

Když v tom máte jasno
(přemýšlení a plánování)
V polovině června mám za sebou dva krátké výlety a před sebou dlouhé léto. Další dovolená až v říjnu, ale já už vím, kam pojedu příště.
"Další na řadě bude Maroko," říkám si, vždyť tahle země mně svou směsí exotiky a dostupnosti láká už dlouho. Není nač čekat, letenky kupuju, sotva se po návratu z předchozích výletů rozkoukám. Plán je jasný, projet zemi celou, od Oujdy na severovýchodě, po Agadir na jihozápadě. A postupně (a v tomto pořadí) navštívit Fes, Rabat, Casablancu a Marrakéš.
S plánováním mi pomáhá Azair. Do Oujdy toho moc nelétá, musím přes Paříž, ale co, s Transavií jsem ještě neletěl. Nechci nic riskovat, vždyť Frantíci rádi stávkují a tak si v Paříži dávám pro jistotu rovnou dvoudenní stopover.
Dál do Oujdy to už bude v režii Ryanu.
A zpátky z Agadiru to má taky pod palcem O´Leary, jen tentokrát si dám nocleh (jen jeden) v Charleroi. Na procestování Maroka tak mám devět dní. Peněženka má radost z cen ubytování i pozemních přesunů, záda zase, že v Maroku nebudu nikde spát v hostelech, ale v hotelech. Nakonec dvě noci věnuju Rabatu, Casablance a Agadiru, po jedné Oujdě, Fesu a Marrakéši. Nakonec si říkám, že ty dva dny v Paříži jsou přeci jenom moc, přemýšlím o Disneylandu, ale nakonec volím jakési zahřívací kolečko po Francii. Původní idea byla doletěl někam letadlem a zpátky to vzít rychlovlakem TGV, ale francouzské dráhy mají nějaký problém s mojí kreditkou a těch 22 Euro za cestu z Beziers do Paříže nechtějí akceptovat. Bohužel už předtím jsem ale za nějakých šest set korun koupil ranní let Ryana z BVA právě do Beziers. Tak co, tak nic, z nouze dělám ctnost, místo z Beziers vlakem poletím z Toulouse Easynou a rovnou na CDG, ten taky ještě ve sbírce nemám.
Absoluvuju nečekaně mrtvolné léto. Práce, koupání, střídání se s bývalkou o psy, řešení neřešitelného, jo, život je boj, tak ahoj (říkával Jaroslav Dietl). A před sebou svítící maják v podobě velké cesty, jež celému tomu létu dá (možná) pointu.

Malý Kašlal v Paříži
(úterý 4. října 2016)
Čtvrtého října je počasí, že by psa člověk nevyhnal, ty moji si užívají prázdniny u bejvalky, já mířím na letiště, nevyspán (cestovní horečka je svinstvo), s doznívající rýmičkou, která ze mně dělá kašlající monstrum a je mi to tak nějak všechno jedno.
Odlet v 9:10, přes security procházím kolem sedmé, usazuju se na konci prstu C, popíjím kávu z So! Coffee a sleduju provoz.
Transavia ještě stále umožňuje výběr místa bez poplatků, tedy těch běžných, ne exitů a tak, Bůh jí za to žehnej, bohužel jiné zlozvyky nízkonákladovek se už naučila. Sotva dvacet minut po dosednutí už hlásí poslední výzvu, nějak netoužím být vyvoláván rozhlasem a tak dávám rychlý sprint z konce prstu C na gate D4, nakonec to zvládám a za mnou ještě spousta lidí. Na to, že let není zdaleka plný, vleče se boarding neskutečně pomalu.
4.10.2016 PRG-ORY, TO 3565
B738, reg. F-GZHL
9:15-11:10 (odlet na čas, přílet asi o deset minut dřív)
LF: 75%
Hned po vstupu do letadla mně dostávají krásně zelené sedačky, jeden ze stevardů běží za mnou a ptám se, co že to fotím, když říkám, že jen ty sedačky, nechává mně být. Mám jedno ze zadních míst, samozřejmě u okénka, vedle mně volno, u uličky jakýsi chlapík.
Letadlu se nechce být tady moc v dešti, zvlášť, když v Paříži je prý slunečno, letíme už skoro cestou na runway. Start hezky pěkně na západ a rovnou nad mraky, až někam nad Francii není ze mně skoro nic vidět.
Airshow se nekoná, palubní prodej ano, ceny stejné, asi jako jinde, nemám chuť si nic kupovat, nakonec ale neodolám a ač spíš pivař, dávám si za pár Eur malou lahvičku vína, když letíme do té Francie.
V letadle převážnš mix Francouzů a Čechů, paní o řadu za mnou říká, že se jí chce čůrat, to už ale míříme na přistání. Ještě předtím krásný vyhlídkový let nad CDG a předměstími Paříže, pak přistání jak do peřin na druhý nejrušnější francouzský vzdušný přístav.
Na Orly mně vítá sedmpětsedmička v barvách Open Skies, rozestavěný terminál a místní Pat a Mat (v jedné osobě pracovníka handlingu), jež se dobrý deset minut snaží natáhnout od zadních schodů takové ty pásy vyznačující koridor pro cestující. Spěchat někam, asi se hlavou tluču o stěnu, takhle jenom lituju, že jeho počínání nezačal na foťák filmovat. Jeho video by mělo na youtube nejspíš víc shlédnutí, než Čočíkovy cestopisy.
Interiér Orly tu už kdysi pohanil Prodejce ve svém slavném trip reportu o "ztrátě nízkonákladového panenství" a já mu musel, chtě nechtě, dát za pravdu. Snad krom všudypřítomného pekařství značky Paul, jako by interiér zůstal pevně zakotven v 70. letech a nijak se mu z nich nechtělo.
To mi bylo ale šumák, nejsem kdovíjaký estét, spíš mně naštvalo, jak se všichni (automat, pracovník dopravního podniku i náhodný kolemjdoucí) snaží přilétavšího cestujícího přesvědčit, že nejlepší a jedinou možností, jak se MHD dostat do centra, je využít celodenní lístek a když je v Orly ve třetím pásmu, tak teda rovnou na tři pásma (což stojí něco přes dvacet Euro). Tu já ale fakt nepotřebuju, já se chci dostat jen do jednoho hostelu v centru Paříže a nic víc. Až na třetí pokus pochopí službu konající naháněč RATP moje myšlenkové pochody a poněkud otrávěně mi poradí, ať si tedy koupím jen dvě základní jízdenky (jeden na tramvaj a druhý pak na metro) po euru a devadesáti centech k tomu. Dávám vale Orlyvalu (jehož prodloužení se zrovna staví) i muzeu Alpha (i s vystaveným Concordem) a po nově postavené tramvajové trati mířím na jednu z konečných metra číslo 7 (jedna z mála linek pařížského metra, jež se větví), následný průjezd podzemím Paříže dávám s novinami v ruce, nějak mně to nebaví, vystupuju na Louis Blanc, v celkem živé čtvrti nedaleko "severního" a "východního" nádraží.
V Maroku mám spát v hotelech, za to ve Francii si užiju ještě trochu té "hostelové kultury." Zařízení s dokonale sluníčkovským názvem "Peace & Love Hostel" nabízí postel už za 22 Euro a na svých stránkách uvádí, že přijímá jen hosty ve věku 18-35 let. Tak to ten pán, co spal se mnou v místnosti, musel asi zfalšovat občanku, bylo mu přinejmenším pětapadesát. Jinak nic, dole kuchyň, o patro výš malý bar, pak patro co patro pár pokojů a v nich palandy. Nechtělo se mi tu být, kupuju celodenní lístek na metro (už jenom na nejužší centrum) a jedu se podívat, jestli Eifellovka ještě stojí. Stála, i s pouličními prodavači převážně černé pleti, jež od mé poslední návštěvy před nějakými osmi lety poněkud rozšířili sortiment. Už nenabízej jen kovové Eifellovky všeho druhu, ale nástavce na dělání selfie.
Nějak se mi chce křičet, "kdo to koupí, je vůl". Stejně už je všichni maj. A já tu svojí před půlrokem věnoval dceři jedné mé (bohužel už bývalé) přítelkyně.
Nějak to nedávám, doznívající rýma, nastupující kašel (pastilky, co jsem si tu koupil v lékárně zatím nezabraly), únava po probdělé noci, všechno se to nějak prolíná. Na fotce z Ruzyně, co jsem dával ráno na Facebook, se mračím jak kakabus, až to lidem vadí. Fotím se před Eifellovkou a už vím, že tu fotku budu muset upravit. Výsledek stál myslím za to.
Nechce se mi chodit, tak zalézám do podzemí, pařížské metro má něco do sebe, vlastně se mi v něm docela líbí, projíždím úseky, kterými jsem ještě nejel, třeba linku 7b, jež začíná nedaleko mého hostelu a jež je zvláštní tím, že má jen jednu konečnou a několik jednosměrných stanic, vlak metra udělá malý okruh a zase se vrátí. Po pár dalších takových výletech večer znaven využívám hostelovou kuchyň a v troubě si peču pizzu z Carrefouru (teda, až po té, co mi jedna z pracovnic hostelu ukáže, jak se to dělá). Pak jdu spát, doufaje, že do rána se z toho kašle vyspím.

Stejná země, jiný svět
(středa 3. října)
Ráno před šestou už stepuju na Gare du Nord. Vyspalý? Ale jo, celkem to jde. V 9:30 mi z Beauvais letí Ryan do Beziers. Když jsem tu byl před osmi lety, prakticky jediná možnost, jak se tam dostat, byl předražený autobus z Porte Maillot. Městský autobus od letiště na nádraží města Beuavais jezdil jen párkrát za den. Naštěstí doba se mění a nyní jich jezdí o dost víc.
SNCF má systém kontroly jízdenek na tomto spoji vyřešen jednoduše, na konci cesty několik revizorů obsadí jediný východ z nástupiště a basta.
Za autobus na letišt chtějí 4 Eura, což mně trochu děsí, vždyť je to fakt jen kousek. Bohužel tahle linka nabízí nevyžádanou prohlídku města a mám pocit, že rychleji bych tam byl i pěšky.
BVA se mi za těch osm let, co jsem tu nebyl, pěkně rozrostlo. Přibyl jeden terminál, před nimi pár stánků, dokonce i Starbucks si tu zřídil pobočku, to jsem teda čuměl.
Dojem BVA však dokonale kazí, když v rámci boardingu nás vyženou na plochu, kde nás nechají stát dešti, mrazu navzdory ( no dobře, začátkem října naštěstí jen silnému větru navzdory), zatímco letadlo teprve dosedá. Vždycky, když si říkám, že boarding už nelze hůř zorganizovat, přesvědčí mně někde jinde, že lze.
5.10.2016 BVA - BZR, FR 3116
B738, reg. EI-EMR
9:30-11:00 (odlet asi o dvacet minut později, přílet na čas)
LF: 90%
Ryan nemá na BVA základnu, nemá ji ani nikde jinde ve Francii, asi není těžké domyslet si, proč, ostatně linka odtud do Beziers je jen jedno ze dvou vnitrostátních spojení, které z BVA Ryan provozuje (to druhé vede do Figari na Korsice), letadlo si na náš let odskočilo z Budapešti. Mezi cestujícími převažují (ó, jak nečekané, Francouzi). Nástup je poněkud chaotický a pak vzhůru do oblak.
Let byl v pohodě, jen mi díky doznívající rýmě trochu praskalo v uších.
Nebyl důvod si něco kupovat, o zábavu se staral výhled z okna, však jsem si za něj taky zaplatil. V Paříži bylo polojasno a asi deset stupňů, v Beziers tak o deset víc. Takové malé letišťátko, nic moc jsem od něj nečekal, ale bylo to fajn. Když ho jeden můj kamarád označoval za velku exotiku (tímto zdravím Kryštofa), nechápal jsem, proč. Ale sotva jsme dosedli, musel jsem mu dát za pravdu. Bylo tu teplo, klid, pohoda, tropy. Člověk by sice ve stejné zemi, ale v jiném světě.
Chvíli po nás dosedl další Ryan z Edinburgu, malinkým terminálem jsme prosvištěli rychlostí blesku. V těsné blízkosti letiště (doslova naproti terminálu) sice vede frekventovaná železniční trať, ale při nízkém provozu celkem chápu, že tu vlaky zatím nestaví. Letiště nabízí za sympatické 1,60 Eura autobusovou linku přímo k nádraží v Beziers, jež má navazovat na každý přílet, proto, když se zanedlouho objevil před halou malý mikrobus, očekávali jsme, že to bude on. Naštěstí pro asi padesátku na něj čekajících mířil do střediska zvaného Cap d´Adge. To má koneckonců letiště i ve svém názvu, my si ho důkladně prohlídli při přistání. Člověk by řekl, obyčejný turistický komplex s hotely a tak. Jenže ouha, když ho prolustrujete Googlem, zjistíte, že jeho velká část je nudistická.
Ne že bych měl něco proti nudistům, ale dneska mám plány jiné, beru ten autobus do města tam vyrážím na procházku a ulovit si oběd. Přímo od nádraží stoupá jakási zahrada vzhůru do města, plno krásných domů, taková ta jihofrancouzská atmosféra, kterou mnozí lidé milují, na náměstí si dávám "bílou pizzu", ztrácím se v uličkách, to když hledám místní katedrálu, kdesi za rohem se převlékám do letního a jen si užívám to úžasné odpoledne v tomhle krásném městě.
Je čas jet dál, do Carcasssone. První část trasy má být stylová, na nádraží nastupuju do dvoupatrové jednotky TGV Duplex, jež má namířeno z Paříže do Barcelony. V jídelním voze kupuju menší láhev vína a pak se usazuji v první třídě. Vždyť byla jen o dvě Eura dražší než "dvojka" a když jsem konečně vyzkoušel TGV, tak ať s plnou parádou.
Ale tak ano, sedělo se v ní dobře a víno a stálo za to, ale jinak...půlhodinka jízdy po konvenční trati, tak rychlostí 80 km/h... Jak to říct, mnohá životní poprvé končí obvykle rozpačitě, zvláště, má-li od nich člověk vysoká očekávání. Ale podruhé či potřetí to prý bývá lepší. Tak příště vyzkouším TGV na nějaké opravdu vysokorychlostní trati.
V Narbonne přesedám do vlaku kategorie TER a ten už za to pořádně bere.
Často jsem si lámal hlavu, kde přesně je v Carcassone to středověké město, jež tak láká turisty a po němž je pojmenovaná i společenská hra. A sotva opouštím vlak, už to vím. Tak půl hodiny chůze od nádraží a do kopce. Vlastně, nebylo to špatné, i ten zbytek města měl šarm a já nebýt hodně unaven, asi bych si to pořádně užil. Ale únava dělala své a já sotva se doklopýtal nahoru, už se mi chtělo zase dolů. Sednout si to, užít si hrad, ztratit se, na to už nějak nebyly síly ale čas. Ale v pozdním odpoledni mi tu bylo přesto krásně. O zbytek cesty do Toulouse se postaral vlak IC. Od "ícéček" v zemi, kde hrají prim TGV, jsem moc nečekal. A byl jsem pro změnu mile překvapen. Zrekonstruovaný vagón, spousta místa i pohodlí, snad kdesi vzadu i jídelní vůz. Bylo to fajn, kdybych s ním pokračoval dál do Bordeaux, kam měl namířeno, vůbec by mi to nevadilo.
Toulouse znám, v Toulouse jsem už byl. Nikam se mi nechce, beru metro, takové malé, ale účinné, vystupuju ve stanici Compans Caffareli, a za chvíli se už ubytovávám v hostelu La Petite Auberge de Saint-Sernin. Je rozhodně lepší, než ten, ve kterém jsem byl včera v Paříži. Velký pokoj sdílím s několika mladými fotbalisty, podle barvy pleti nejspíš z Afriky, kdo ví, třeba jsem spal blízko budoucí velké hvězdy. Na pokoji regulérní kuchyň, spousta prostoru. Jdu si ulovit večeři do nedalekého Carrefouru a pak spokojeně usínám.

Vzhůru do Maroka!
(čtvrtek, 6. října)
Třetí den na cestách, že prý je kritický? Ale houby! Trochu jsem se ho bál, to jo, ale nebyl důvod. Vstávám v půl pátý, o chvilku později stojím už u stanice metra, ve čtvrt na šest má jet první spoj Airport Expresu na letiště. Trochu jsem to nepobral, první let toho dne měl letět snad v šest ráno, moje Easyna do Paříže jako čtvrtý let toho dne v 6:25. A kdy nejdřív se lze na letiště v TLS dopravit veřejnou dopravou? V 5:28. Tak to je vážně bomba!
Bál jsem se, že spoj bude zpožděnej a když z nedalekého hotelu vyšla posádka KLM a nastoupila do připraveného minivanu, měl jsem chuť je poprosit, jestli by mě nevzali na letiště s sebou. Zbytečně. Autobus přijel na minutu přesně. A poloprázdný. Na letišti ještě rychle mrknu na konečnou nově postavené tramvajové tratě (první tramvaj má na letiště dorazit snad až chvíli před šestou) a pak na nic nečekajíc, mířím do tranzitu. Vlastně ty ranní odlety mají něco do sebe, lidé jsou upravení a navonění, každý tu a tam si chce dát kávu, země se probouzí, vše je takové optimistické.
Čeká mně jen security, žádná kontrola dokladů se nekonná. V tranzitu plno lidí, menší fronta se tvoří jen před salónkem, asi deset lidí čeká, až ho otevřou. Evidentně i tady ho otvírají o něco později, než by bylo potřeba. Deset minut po mém příchodu začíná boarding. Ač u příslušného gatu je chobot, EasyJet ho ignoruje a musí se hezky pěkně po schodech na plochu a zase vzhůru. Mám jednu ze zadních řad, využívám zadní dveře. V dálce se obrysech vynořují nová letadla z dílny Airbusu, zahlédnu i pár Belug, ale je příliš velká tma, než aby to můj foťák zachytil. 6.10.2016 TLS-CDG U2 3960
A319, reg. G-EZBY
6:25-7:55 (odlet na minutu přesně, přílet asi o čtvrt hodiny dřív)
LF: 100%
Let je úplně plný, podle visáže převládají studenti, úředníci, možná politici. Je možné si domyslet, že spousta lidí letí do Paříže jen na otočku. V 6:25 máme odletět podle letového řádu, v 6:26 už míříme do oblak. Před námi letadlo v barvách KLM, jehož posádku jsem ráno viděl vycházet z hotelu v centru Toulouse. Z letadla koukám na východ, slunce pomalu vychází, jen ne tak rychleji, jak bych si přál. Dole osvětlená města, v kabině se zatím posádka snaží nabídnout něco k snídani. Celou dobu si říkám, letět tak o půl hodiny později, byl by to nádherný vyhlídkový let.
Kolem čtvrt na osm jsme už nad Paříží, je krásně vidět třeba čtvrt La Defense.
V 7:35 sedáme na CDG, dalších čtvrt hodiny se proplétáme provozem na stojánku. Na CDG jsem ještě nebyl, užívám si to. Jedno letadlo za druhým míří do vzduchu, v dálce je pak vidět nespočet teček v podobě strojů mířících na přistání. Paráda, fantazie! Sedáme k terminálu 2, vážně po mně nechtějte vědět bližší určení, neznám to tu. Choboty tu EasyJet neignoruje. Letadlo míří zpátky do Toulouse a já mám spoustu času.
Jedny dveře, druhý dveře a jsem ve veřejné části, na pásu z našeho letu čeká na své majitele asi pět kufrů, nejspíš jich ani víc nebylo. Já jen jdu a kochám se. Naražím na automatický vláček CDGVal, aniž bych věděl jak, ocitám na terminálu 1. Zkouším, kam mně pustí, kam ještě můžu, vychutnávám si tu neuvěřitelně kosmopolitní atmosféru tohoto vzdušného přístavu. Nakonec v jednom z barů kupuju kafe, něco sladkého, zapínám noťas a přes FB Messenger si chvíli povídám s jednou úžasnou slečnou. A najednou cítím, že to dám. Včerejší myšlenky, že se řítím do průseru a že místo do Maroka bych měl jet raději domů, jsou ty tam. Únava je pryč, už skoro nekašlám, uši sice praskaj, ale to přežiju. Tak vzhůru do Maroka!
Plný síly se zvedám, beru RER, kdesi v centru Paříže přestupuju na již plně zautomatizovanou linku č. 1 místního metra a uprostřed dopoledne vystupuju na Porte Maillot.
Jo, ten se taky hodně změnil. Původně malé autobusové stanoviště, odkud párkrát za den vyrazily autobusy na BVA, se změnilo ve zcela regulérní autobusové nádraží, prim tu hraje zelená v podobě společnosti Flixbus. Beru sice dřívější autobus, než ten, který jsem měl v plánu, ostatně tenhle je určen pro cestující letu na Mallorcu, ale to tu nikdo neřeší, ostatně pána, co sedí vedle mně, pak zahlédnu i v letadle do Oujdy, a po vymotání z Pařížských zácp je to i docela příjemná projížďka.
Po nějakých třiceti hodinách zase na BVA. Do odletu ještě víc jak tři hodiny, dávám oběd v jednom z mnoha otevřených stánků. Párek, hranolky, hořčice. Až na ty tvrdý hranolky dobrý. Odlet tentokrát z terminálu jedna. Ten se za těch cca sedm let, kdy jsem odtud odlétal Wizzairem do Prahy, vůbec nezměnil. Anebo jo, vypadá ještě hůř. Malá hala, pár gatů, vedle naskládané cosi mezi party stany a unimobuňkami, odtud samozřejmě odlétá můj let do Oujdy. A hned z vedlejšího gatu další Ryan do Rabatu.
Dlouho to vypadá, že oba lety poletí poloprázdné, až tak půl hodiny před odletem přicházejí další cestující. To nejsou dovolenkáři toužící se koupat na Adama, jako včera na letu Beziers, to je dokonalý mix, spousta Maročanů všeho věku, hodně děcek i starších lidí, mnoho z nich na vozíku a vedle toho dobrodruzi snad z celé Evropy. Na nástup se venku nečeká, zas dnes by tolik nevadilo, je o poznání tepleji, letadlo si tenktokrát odskočilo z Boloni. Za to nástup je neskutečně dlouhý a chaotický, ač letadlo přiletělo na čas, na start jdeme s téměř dvacetiminutovým zpožděním.
6.10.2016 BVA-OUD FR 2995
B738, reg. EI-DWJ
15:10-17:00 (odlet asi o dvacet minut později, přílet na čas)
LF: 85%
Tak jako včera, hezky pěkně na jih, je to fajn, koukat na zem, za 2 Eura beru malý džus, když pak přijde hlad, dojde i na mé oblíbené lasagne. Mraky se zatahují zrovna když přelétáváme Pyreneje, let nad východním pobřežím Španělska pak už ale nemá chybu, výborně je vidět Valencie i poloostrov Ilfach, jež v první chvíli považuju za Gibraltar. A pak už Středozemní moře a za nedlouho poprvé spatřím břehy Afriky a nekonečný písek dává tušit, co v příštích dnech převážně uvidím.
Letíme asi kolem alžírského pobřeží, ještě si střihnem průlet na Oujdou a pak přistání na místním letišti.
Podle kapitána letadla tu mělo být "very hot" a taky, že jo, ač pozdní odpoledne, teploty atakují třicítku, zpotím se, sotva dojdu do terminálu. Jsme tu momentálně jediné letadlo na moderním letišti, beru zadní schody, pod křídlem už stojí v pozoru policista v uniformě, až má chuť se začít smát, trochu nesměle se ho ptám, jestli si můžu cvaknout letadlo, že prý není problém. Příletová hala je obrovská, tak obrovská, až to hezký není. Pár pultů pro pasováky, ale před nimi všichni vyplňují příletovou kartu. Trochu zmaten, hledám je, hledám i tužku, nikde se tu nefasují, nikam nespěchám, ale mám trochu strach, v hale už skoro nikdo není, když prosím jednoho ze zaměstnanců, zda by mi propisku nepůjčil. Vypadá jako takový pohádkový dědeček a stejně tak se i chová, ač neumí asi trochu anglicky a já nevládnu francouzštinou, pomáhá mi příjezdovou kartu vyplňovat. Pasováci chvíli hledaj v počítači, jestli jako občan České Republiky můžu do Maroka bez víza, jsou však celou dobu v pohodě, člověk z nich nemá strach, to se opakuje potom celou dobu mého pobytu v Maroku, když potkávám policisty. Pomáhaj a chrání, ale člověk se jich ani trochu nebojí.
V pase kromě obvyklého razítka mi přistává i druhé razítko s jakýmsi číslem, to si potom zapisují všichni hoteliéři, u kterých jsem ubytován. Hned za pasovkou si mně odchytává pohádkový dědeček, jestli prý něco nepotřebuju. Jasně že jo, vyměnit peníze. Ve směnárně už mají zavřeno, vede mně na poštu, všechno mám v keši, dostávám neskutečný balík místních dirhamů (1 MAD je asi 2,50 CZK).
Teď ještě taxik, před letištěm jich stojí několik, jeden je oprýskanější než druhý, na stránkách letiště píšou, že do centra to stojí 150 MAD, přesně o tutéž částku si říká i taxikář. To se mi líbí.
Sotva opustíme letiště, dýchne na mně Maroko, horko těžko udržovaná silnice, zchátralé domy, pasáčci ovcí i s ovcemi. A o kus dál perfektní asfalt i domy. Tak nějak na to koukám a nevím, jestli se mám bát nebo těšit. Žádný autobus na letiště v Oujdě nejezdí, alternativou k taxiku byly moje nohy. Vzhledem k tomu, že na letiště to bylo třináct kilometrů, byla volba jasná.
Ubytování mám zajištěno v hotelu Oran. Za 170 MAD na noc. Trochu chaos, nemluví anglicky ani slovo, voucher z booking.com vidí evidentně poprvé v životě (a ano, nechat si ho vytisknout v Češtině, byla asi chyba). Rukama nohama snažíme se o domluvu, ale chvíli to vypadá, že půjdu hledat ubytování jinam. Nakonec si ujasníme, že se chci ubytovat jen na jednu noc a začíná druhý porod zvaný "vyplňování ubytovací karty." Tak si říkám, že jsem mohl před odjezdem absolvovat alespoň pár hodin francouzštiny. Nakonec pokoj není tak špatný i když koupelna a záchod by potřebovaly větší péči uklízečky. Mám hlad, jdu do ulic, najíst se a načerpat první dojmy. A hlavně najít nádraží, abych zítra ráno nemusel bloudit. Město vypadá celkem moderně, jen se spoustou arabských prvků. Pár měšit, občas je slyšet vyvolávání na modlitbu, auta stará i nová, když konečně nacházím nádraží, stříká před ním barevná fontána. Na pokladně už umí trochu anglicky, kupuju lístek na zítřejší ranní vlak do Fesu, cestou zpátky se stavuju na pizze. Všude spousta barů, lidé sedí a popíjejí převážně kávu, už je tma, jen tak nakoukávám do víru velkoměsta, nechci se zratit, ne že bych se bál, ale jistota je jistota. Nacházím hotel a se smíšenými pocity jdu spát.

Ztracený ve Fesu
(pátek 7. října)
Hotel ráno opouštím kolem sedmé, čeká mně necelých tři sta padesát kilometrů do Fesu. Ač město působí liduprázdně, cestou na nádraží potkávám několik barů, kde místní popíjejí kávu a snídají. V některých jim k tomu hraje z televize Al Jazeera, v jiých modliby. Nevím proč, ale beru jeden s modlitbami. Kafe, něco sladkého a 10 nebo 15 dirhamů v tahu. To beru.
Nádraží nevypadá vůbec špatně, přesto na jeho druhé straně staví novou odbavovací budovu. Pár nástupišť, ale jen jeden vlak, ten "můj", co má namířeno do Tangieru. Vpředu motorová lokomotiva a za ní deset vagónů. Jeden první třídy, osm kupéčkových druhé třídy a úplně na konci jeden velkoprostorový, taktéž druhé třídy. Nevím proč, ale lezu tam. Na první pohled nevypadá vůbec špatně, asi jako horší vagóny v západní Evropě, bohužel druhý a třetí pohled odhalí spoustu špíny, drobných poruch a nedodělků a třeba takový záchod vypadá vyloženě hnusně.
No co, no nic, krátce po osmé vyrážíme, po jednokolejné elektrifikované trati směr na západ. Vlak uhání tak osmdesátikilometrovou rychlostí, když mi přijde, že ve vagóně zima, zjišťuju, že všechny dveře zůstaly otevřené. Na mysl mi vyvstala nedávná nehoda u Olomouce, kdy z vlaku vypadlo tříleté dítě a společně s jedním spolucestujícím je postupně zavíráme.
Jinak je nás ale ve vlaku jako do mariáše. S nízkou obsazeností vlaku koresponduje i dálnice, kterou z vlaku občas vidíme. Je nějaká užší a hlavně, není na ní skoro žádný provoz.
Vlak se řítí marockou pouští, územím, kde hustota zalidnění se blíží nule, tu a tam zastaví na pár polorozbořených zastávkách. Rozhodně je na co koukat, ten čas neuvěřitelně utíká, ale často si říkám, že kdybych tu třeba omylem vystoupil, vážně bych nevěděl, co bych tady dělal.
Později přichází i minibar, velká škoda, že jsem si zásoby na cestu už udělal. Cestou míjíme i jednu velkou (asi) přehradu, to je asi nejzajímavější část cesty. Těch několik přejezdů je střežených, strážník přejezdu tu mu obvykle i nějaký svůj domek, obvykle z igelitu nebo něčeho takového.
Vlak se na zastávkách "uprostřed ničeho" zaplňuje jen zvolna, nicméně po šesti a půl hodinách příjíždíme do Fesu už poměrně slušně zaplněni. Nádraží ve Fesu je pěkné, jeho hala ještě hezčí. Do hotelu kdesi v centru to mám přes tři kilometry, vzdálenost není problém, to ta orientace. Už vím, že je schován kdesi v uličkách u "Blue gate", v podstatě hlavního symbolu města. Když mi místní taxikáři nabídnou, že mně tam hodí za 50 Dirhamů, ani moc neváhám. Je to pěkně do kopce, je to pěkně divoké.
"Támhle projdete bránou, tamtou ulicí a tam to máte," instruuje mně taxikář u Modré brány.
Netuše, co mně čeká, procházím bránou a tam...tam, tam začíná Medina, staré město, ale tam hlavně zažívám jeden z největších kulturních šoků svého života.
Úzké uličky, místy provizorně zastřešené, plné trhovců se zbožím nejrůznějšího druhu, na pultech není problém potkat třeba živou slepici, tisíce ne zrovna příjemných vůní útočí na mé čichové pohárky, většina lidí je tu v bílých hábitech, na stolech jídlo, pití, zvěř, oblečení, zkrátka všechno a já mám chuť se otočit a utíkat zpátky na nádraží, kde jsem viděl hotel Ibis. Naprosto, ale naprosto se ztrácím a začínám se strašně bát, v tomhle najít svůj hotel, no to abych se pos...
"Nepotřebujete ubytování,?" huláká na mně poněkud dotěrně jeden místní klučina.
"Ne už mám," říkám mu.
"A které?", nenechám se odbýt.
Dost neochotně mu to sděluju.
"Já Vás tam odvedu," nabízí.
Přijímám, spíš ze strachu, co se stane, když odmítnu. Vede mně úzkou uličkou, to se bojím, že mně někde přepadne, okrade, znásilní.
Bojím se, jak malé dítě při táborové bojovce, ani trochu se mi tu nelíbí, chci odtud pryč.
Naštěstí mně nezabil, skutečně mně odvedl k hotelu, kde mám rezervovaný pokoj. Z vděčnosti mu dávám dvacet dirhamů, evidentně na to čeká.
Ale problémy nekončí.
"Máme přebookováno, jestli chcete, známý má tady hotel, kde Vás ubytuje za stejnou cenu," sděluje mi recepční.
Co mám dělat?
Zas mně vede uličkami, zas se bojím, že to špatně skončí, ale po chvíli tam jsme. Taková boční ulička, domy jsou tu asi všude stejné. Dole cosi jako recepce, spíš hala, okolo a v několika patrech pokoje, nahoře terasa.
Na přívítání mi dává čaj, prý je pohostinost základem marocké povahy.
Ale problémy pořád ještě nekončí.
Pokoj bude k dispozici tak za hodinu, spíš hodinu a půl. To už je na můj vkus nějak moc komplikací najednou. Ale co mám dělat?
Batoh tam nechám, jdu se projít. No, projít...Ulovit někde něco k obědu a hlavně se neztratit.
Ulicí vzhůru, tam je Blue gate, u něj pár restaurací. Dál si nějak netroufám. Zas nevypadá to špatně, za 70 dirhamů velké menu, polívkou začínaje, zákuskem konče. Hlavně maso je výborné. Vedle sedí ten klučina, co mně odpoledne navedl do hotelu. Po každém turistovi pokřikuje, jestli něco nepotřebuje. Když jde někdo z kufrem směrem ven z Mediny, pokřikuje na ně, jestli nepotřebují taxi na letiště. Někteří na něj div neukazují prostředníček.
Jdu se ještě trochu kouknout dál za bránu, ale pořád bráně na dohled, je to jako maják, díky kterému se neztratím. Jinak ale na mně město žádný velký dojem nedělá. Medina, to staré město, je tu snad největší v Maroku, na jeho prozkoumání ale vážně nemám odvahu. Bohatě stačí, že při hledání cesty zpátky na hotel lehce kufruju a téměř panikařím.
Extrémně horké počasí se pomalu mění v déšť, když ho konečně najdu. Můj pokoj už je ready. No pokoj..., spíš taková lepší kobka s koupelnou, jedinné okno až skoro u stropu, všude spousta prachu, to si moje alergické tělo pošmákne. Je však celkem velký. "To je celé jen pro mně?", ptám se nevěřícně.
"No, pokud máte babu, můžete si ji sem klidně přivést", odpovídá mi pobaveně recepční.
V tu chvíli celkem lituju, že nejsem třeba v Amsterdamu.
Mám z toho ale hodně smíšené pocity.
Ptám se po wifině.
Ano, je tu, ale protože prší, prý nefunguje. Bože!
Usazuju se na terase a čekám, až přestane pršet a začně fungovat wifina. Po hodině majitel hotelu usuzuje, že deštěm to asi nebude a volá opraváře. V šest se můžu připojit. Nikam se mi nechce, zcela regulérně se bojím opustit hotel.
Přesto hlad je silnější, už je tma, venku plno turistů, volím tu jednu z mnohamístních restaurací kousek od hotelu. A není to vůbec špatné.
Kamarád, co miluje Maroko, mi píše, ať ochutnám vše, co mi Maroko nabízí. Během odpoledního výletu za obědem a nynější cesty na večeři mi je opakovaně nabízen hašiš. Tak ten opravdu ochutnat nemíním.
Večer si jdu ještě sednout na terasu. Jsou tu se mnou i nějací kluci kolem dvacítky, asi další turisté. Majitel hotelu jim opatrně dává nějaký malý sáček z ruky do ruky. Snad ani nechci vědět, co to je. Poněkud rozladěný jdu spát. Ještě, že zítra ráno odtud vypadnu a zamířím do Rabatu.

Město vypadá celkem moderně, jen se spoustou arabských prvků.

Rasisto! Ale fajn report, těším se na pokračování.

Znám jen Marakéš a moc se mi tam líbí. Ale musí na to člověk mít trochu náturu

Nalezen v Rabatu
(sobota, 8. října)
Kolem půl osmé ráno poněkud s úlevou opouštím hotel. V ceně byla snídaně, majitel hotelu mi ji nechává na recepci. Ochucené mléko, nějaké sušenky. Udělal by mi lepší, ale musel bych čekat do devíti, ale to já už měl jiné plány.
Ulice staré Mediny se pomalu problouzí. Lidé, smrad a kočky. Těžko rozeznat, co je pro turisty a co pro místní. Na nádraží něco přes tři kilometry, sotva opustím Medinu, nestačím odmítat místní taxikáře. Bylo by to fajn, ale taxika si můžu vzít kdykoliv a já si řekl, že to dám pěšky. Cesta poněkud složitá, plno zatáček, ale směrovky žádné. Mám nafocenou ve foťáku mapu, ale záhy se ztrácím. Tak se alespoň snažím držet směr. Velkou širokou ulicí, kolem místní nemocnice, mezi parky. Ranní špička, ranní vedro, ale já si to užívám.
Obzvláště po té, co mi místní policisté naznačují, že jdu správně. Kolem deváté jsem tam, připadám si jako vítěz. Do odjezdu vlaku zbývá nějakých čtyřicet minut, asi bych se měl podívat do moderní části města, co sousedí s nádražím, abych si upravil na město názor, ale nějak na to nemám sílu.
Jízdenky na vlak do Rabat kupuju v automatu, který (ano, milí Francouzi) bere i bankovky. Za dvou a půl hodinovou jízdu v 2. třídě si ONCF řekly o 85 MAD (cca 210 Kč), to není vůbec špatný.
Nádraží je opravené a čisté, vlak o poznání plnější, než ten včerejší z Oujdy do Fesu. Jen ty vagóny jsou pořád takové stejně ušmudlané. Trať už je elektrifikovaná a dvoukolejná, na mnoha místech evidentně došlo v nedávné době k přeložkám, zbytky původní trati jsou pořád vidět. Rychlost o poznání vyšší, jen díky několika probíhajícím dílčím opravám cestou nabíráme asi desetiminutové zpoždění.
Ve vlaku spousta místních, ženy některé zahalené, jiné západně oblečené bez šátků, často i v rámci jedné rodiny je některá tak a jiná tak. Příroda je hodně hornatá, bohužel mí spolucestující nemají pro moje sledování krajiny moc pochopení a stahují stínítka. V královském Meknesu podjíždíme most budované tramvajové rychlodráhy a já si pak konečně vychutnávám neskutečně dobré kafe z vlakového minibaru. Ještě se proplést Rabatskými předměstími a krátce před půl jednou jsme na nádraží Rabat - Ville. Přímo v centru města, v takovém žářezu, u městských hradeb, nádražní hala je v několika patrech nad nástupišti.
Fakt paráda, moderní město, cinkot tramvají, jak někde na západě. Spontáně mířím na oběd do McDonalda, jež záhy vidím, tady se mi líbí, tady bloudit nebudu.
Mám tu rezervované dvě noci v Hotelu Darma, vlastně cesta od nádraží je krásně jasná, chytit tu správnou ulici a pak už jen přímo za nosem. Včera jsem koukal do mapy, už vím, že se projdu i místní Medinou. Ještě kolem místního parlamentu a pak jsem tam, v tom davu lidí, kde trhovci se mísí s turisty a místními, pár ulici vyloženě turistických, pár pro místní. Po zkušenostech včera s Fesu se už nebojím, jo držet si tašku a foťák, ale to dávám.
Hotel Darna vypadá fakt pěkně, ale moc se tu neohřívám. Moře volá. Jen kdyby mezi ním a hotelem nebyl hřbitov.
Počasí nic moc, chtělo by to pár stupňů navíc. Kolem hradeb a pak takové špinavé pláže. Lidé se tu moc nekoupou, spíš hrajou fotbal, nebo jen tak posedávaj.
Nad mořem se tyčí "Kasbah of the Udayas". Vlastně ani nevím, co to je. Hrad? Nějaký palác? Má pár fakt krásných nádvoří, jdu tam, pěkně se odtmtud kouká na moře. Dole do něj ústí řeka Bú Regreg, ta asi odděluje Rabat od Sale. Jdu tím směrem, najednou zcela nečekaně se ocitám v jakýchsi zahradách, tam plno turistů i zeleně a paní průvodkyně prodávající zjevně...no, snad to ani nechci vědět. Nikam nespěchám, nikam se mi nechce. Zas jsem v místní Medině. Ta je ohraničena asi čtyřmi ulicemi, nemám se kam ztratit, jdu kam mně nohy nesou. Koberce, sladkosti, koření, všechno možné. Vědom si rady mého kamaráda Dana, vychutnávám a ochutnávám.
V pozdním odpoledni zkouším místní tramvaj, jízdenka stojí 6 MAD. Otevřená v roce 2011, tratě čítají dohromady 19 km, dvě linky se dělí o společný úsek středem města. Pohoda, klid, klimatizace.
Zas se ponořuju do Mediny, v tom davu lidí hledám víno, prý marně, ale vlastně jen tak koukám, jo tohle se mi líbí.
Večer si dávám pořádnou pizzu přímo uprostřed Mediny. Dojem kazí jen děti, jež si hrají se zábavní pyrotechnikou. Ještě ochutnat spoustu slakostí, masa i ryb a pak konečně spát.

Z Rabatu do Sale (a zase zpátky)
(neděle, 9. října)
Původně jsem se měl tento den jen válet na pláži a užívat si moře. Ale bylo trochu chladněji, než by bylo bývalo záhodno a moje tělo dávalo opatrně najevo, že nedávnou rýmu ještě úplně nepřekonalo. Tak se ráno hodně dlouho zdržuju na snídani. Taková pohoda, něco sladkého, něco slaného a sakra dobré kafe. Kolem Andaluských zahrad jdu dolů k řece. Má tu být cosi jako přívoz na druhou stranu do Sale. No přívoz...pár pramiček a na nich jak v pohádce místní rybáři tu a tam někoho za pár dirhamů převezou na druhou stranu řeky. Na Rabatské straně jakýsi hrad, na té v Sale obrovský areál místní Mariny, jež se pomalu zastavuje komplexem obchodů, kanceláří a hotelů. Takových projektů jsem v Maroku viděl povícero, na některých už bohužel dělníci nebyli a rozestavěné se měnily v ruiny. Doufám, že tenhle projekt to nepotká.
Pláž o něco čistější, ale stejně, plavců tu moc není, za to fotbalistů na pláži, těch je tu habaděj. Dělám pár propagačních fotek, jako že se koupu, trvá mi to neskutečně dlouho a budím tím i pozornost místních, jo udělat hezký selfie je věda.
Pak jdu kolem Mariny k mostu Hassana II., kde tuším tramvaj. Nechávám se jí odvézt až na konečnou, hluboko do Salé. Sem turisti nechodí, není nač si hrát. Ale zas...není to tak špatný. Ještě zažiju horší.
Zpátky jdu pěšky, kolem klasického obchoďáku, kolem velkého tržiště, do kterého nemám odvahu vstoupit, kolem pár mešit. Je verdo, chytám klimatizovanou tramvaj a zase se ponořuju do víru mediny. Takový nudný den. Odpoledne se jdu podívat ještě kolem hradeb, když omylem vstoupím za brány královského paláce, místní vojáci mi naznačují, že tam nemám, co dělat. V klidu, bez stresu, v pohodě.
Večer si dávám kulinářské hody, toulám se medinou a ochutnávám a ochutnávám, než se samým ochutnáváním uspím. Rabat není špatné město, ale při mém způsobu cestování by jeden den tady bohatě stačil.

Štěstí jménem Gladys
(pondělí, 10. října)
Po celkem nudném dni mně čeká přesun do Casablanky. Vlaky tuhle devadesátikilometrovou štreku dávaj zhruba za hodinu a něco málo k tomu, vlaků jezdí celkem dost (pochopitelně, když se jedná o dvě nejdůležitější města země), nikam se nehoním.
Na nádraží si ještě dopřávám kávu v úžasné kavárně, ze které je vidět na vlaky (škoda, že něco takového není někde u nás) a před půl dvanáctou se s menším zpožděním vydávám na cestu. Vlak téměř plně obsazen, není toho moc co vidět, na některých místech ještě nabíráme zpoždění díky probíhající rekonstrukci tratě, ale od této cesty opravdu nečekám nic jiného, než že mně přenese z hlavního a do ekonomicky nejdůležitějšího města země. Nádraží Casa Voyageurs je pak neuvěřitelné zklamání, totální chaos, nevzhledná budova, celý ten prostor absolutně nereprezentativní, což se dá říct i o hotelu Boustane, jež se nachází o pár ulic dál a kde mám rezervované ubytování.
Dojem však zachraňuje pokoj, jež je na mně opravdu až příliš velký...
...ale hlavně poměrně nečekané překvapení v podobě čínské dívky jménem Gladys. Minul jsem jí cestou do schodů, když jsem se šel ubytovat, nijak jsem jí nevnímal, sotva však hodím věci v pokoji na zem, slyším za dveřmi onu dívku, jak se mně anglicky ptá, jestli bych s ní nevyrazil na prohlídku města, neb je tu sama, domů se vrací až zítra a neví, co s načatým odpolednem.
Co Vám budu povídat pánové, taková nabídka se prostě neodmítá.
Takže s radostí přijímám, prosím jen o chvilku času na vybalení a pak už běžím, co kdyby si to náhodou rozmyslela.
Je jí...tolik, kolik bylo mojí mámě, když jsem se jí narodil, pochází z...no, nechce se mi to hledat na jejím Facebooku, pracuje pro nějakou marketingovou firmu v Keni a udělala si výlet do Maroka. Včera byla kdesi v poušti, dneska je v Casablance, odkud se zítra přesouvá zpátky do Keni. Ta deprese z konce dovolené a návratu do pracovní rutiny byla cítit z každého jejího slova, za to já byl v tu chvíli celkem happy, konec dovolené v nedohlednu a navíc mám vedle sebe najednou krásnou společnici. Hned na úvod se mi ale podařil krásnej trapas, když jsem se jí zeptal, zda se bude zítra do té Keni vracet busem nebo vlakem, načež mi odvětila, že letadlem přes AUH, neb Keňa je na druhém konci Afriky a po zemi by to byla cesta tak na měsíc (no, mně ten zeměpis Afriky nikdy moc nešel).
Nicméně od té doby jsem jen bodoval, hlavně proto, že po neblahých zkušenostech z Fesu jsem si vždycky dělal přípravu na další den a místopis Casablanky jsem měl celkem v malíku.
Takže kam půjdem, asi někam na oběd, viď?
Nedaleko je tramvaj, zdejší trať byla postavená asi o rok později, než v Rabatu, ale je o něco delší (momentálně měří 31 km) a hlavně se buduje její rozsáhlé rozšíření, čímž se její délka během pár let tak zdvojnásobí. Jedem na "Náměstí OSN", kde určitě nějakou tu baštu najdem, kolem sochy globusu míříme kamsi, kde tušíme, kde by mohla být místní medina, ale je "příliš pro místní", tak se radši otáčíme a v nedalekém informačním stánku si berem mapu města. Na otázku, kolik za to chce, je mi pracovníkem místního dopravního podniku odpovězeno že "milion dolarů", tenhle vtip jsem během své cesty slyšel vícekrát.
Jdeme kolem tramvajových kolejí, směrem k pláži, kde jedna větev tramvajové trati končí, jen Gladys to zatím neví, ta si myslí, že míříme k mešitě Hasana II, jednomu ze symbolů Casablancy. Cestou se nejdřív stavujeme na pořádném obědě a pak hledáme supermarket, prý aby si doplnila zásoby před návratem do Keni. Cestou probíráme kde co, cestování, kulturní odlišnosti a nakonec i vztahy... Berem útokem první Carrefour, na který narážíme, krom jiného tu mají i pivo...teda pivo...nealkoholickou Bavarii a některé její další příchutě (s alkoholem je to v Maroku to vůbec těžké), nakonec i nějaké brambůrky, to si začínám říkat, že večer bude asi mejdan a kdo ví, jak to skončí.
To už je potřeba ujasnit si plány, sedáme na tramvaj a jedem k pláži, odtamtud plánujem jít pěšky po pobřeží k měšitě. Když jí říkám, že nás možná čeká několikakilometrová procházka po pláži, nějak najednou ožije.
Cestou míjíme rozestavěnou čtvrt, stanice jsou tu už postavené, ale tramvaje tu zatím nestaví, projekt snad ještě větší, než jsem viděl včera v Rabatu/Sale, doufám, že i tady nedojdou marockým prachy.
Ta konečná je udělaná přímo geniálně, uprostřed silnice, žádný smyčka, o kus dál pak už jen pláž. Gladys je u vytržení, poprvé vidí Atlantik, vbíhá do moře a křičí, deprese z konce dovolené je náhle ta tam. Nemáme plavky, na Adama se tu koupat nedá (a ani se nám nechce), tak jen tak stojíme, po kotníky ve vodě, necháváme hrát si s námi vlny. Nahoře spousta hotelů, McDonald i KFC, v jednom z nich se i stavujeme na zmrzlinu, to už probíráme i ty vztahy (ty moje, na ty její nějak nepřišla řeč), je krásné odpoledne/podvečer, míříme pomalu k mešitě, kolem spousty hotelových komplexů, když nám kdosi řekne, že je to daleko, bereme taxika, za chvíli jsme tam.
Mešita byla otevřena v roce 1993 a hlavním architeketem byl francouz Michel Pinseau. Mešita se nachází přímo na břehu moře, podle Wikipedie je největší v Maroku a sedmá největší na světě. Fotíme se jak blázni, Gladys má asi zkušenosti s děláním fotek, její umělecký záměr nechápu...teda až do doby, než vidím výsledek. Skvělý!
Je zrovna odliv a zapadá slunce, kocháme se mořem, sedíme na břehu, popíjíme nealkoholickou Bavarii, jíme křupky, Gladys je u vyrtžení, prý nejkrásnější den její dovolené, i díky mně, prý je ráda, že mně poznala, no, komu by se to rádo neposlouchalo, že?
Už je pomalu tma, mám hlad, míříme domů. Získávám body, když ji správně naviguju, na chvíli se stavujeme na pizze, je nám fajn. Jsme v hotelu, jedno velke "big huge", poděkování, že jsme se potkali, že jsme si ten den užili a pak...pak už nic.
Jo, vlastně, jo, povrzujem si přátelství přes Facebook, ještě si přes něj píšem, než defitinitivně usne. Ráno už jí nevídím, ani nevím, v kolik ji to letělo.

O letištích funkčních i bouraných
(úterý, 11. října)
Ráno už je Gladys v tahu a já mám před sebou celý den v Casablance. Nenapadne mně nic lepšího, než vyrazit na letiště. Ne a abych jí dohnal, vyznal lásku a řekl jí, že teď už budem navždy spolu, takový nejsem, to spíš podívat, zaspottovat si, dát si v hale někde trávu...pardon kávu. No, byl to hodně naivní nápad. Jezdí tam vlak, jen ta cena je taková divná. Elektrická jednotka, jednou za hodinu, narvaná k prasknutí. Po dvaceti minutách jízdy vidím zdálky jakési Jumbo...a to bylo milé děti všechno, co jsem z toho letiště viděl, neb vlaková stanice je podzemní a jediná cesta z ní vede přímo do odletové haly, kam však Vás pustí ostraha, jedině když máte letenku.
Tak nic, než čekat hodinu na další vlak, jedu hned tím, co jsem přijel. Nemířím už na nádraží Voyageurs, ze kterého jsem přijel, ale na druhé nejdůležitější nádraží, Port. To se nachází, ó jak překvapivé, poblíž přístavu a kupodivu prošlo nedávno dost rozsáhlou modernizací, která z něj, nejspíš po německém vzoru, udělala obrovské nákupní centrum, s pár nástupišti navíc.
Dávám si tu v Mekáči oběd a pak pěško busem na nedaleké "Náměstí OSN".
Venku to celkem hřeje, tak jako včera s Gladys, nyní už zcela sám mířím na pláž. Cestou si z okna tramvaje všímám kdesi v dálce odstavených několika letadel a najednou i ten název čtvrti, Anfa, je mi nějak povědomej. Slibuju si, že cestou z pláže se tady zastavím a zkusím se jít k těm letadlům podívat.
Pláž paráda, čistá, nepřeplněná, krásná, i když "koupáků" je tu pomálu. Z mušlí dělám kamarádce vzkaz, v naivní víře, že jí tím omráčím. Udělalo jí to radost, to jo, ale na omráčení to evidentně nestačilo.
Cestou zpátky teda vystupuju v Anfě, na jedné z těch několika zastávek, které jsou tu už v provozu. Člověk nemusí být genius, aby mu došlo, co se tu stalo. Staré letiště zavřeli a na jeho místě staví moderní finanční čtvrt. Podle Wikipedie došlo k uzavření letiště v roce 2007, ten hangár a pár starých letadel v něm ještě nestačili přemístit jinam, tak tu trčí do dálky jak pomník starých časů. Na satelní verzi Google Map lze ještě najít zbytky ranveje, v realitě po nich není ani památky, to jen mně se podařilo objevit zbytky letištních budov, opolcených a čekajících na definitivní demolici. Narážím tu i na ochranku, jasně mi říká, ať tu nic nefotím. S několika již udělanými záběry na paměťové kartě se tento požadavek splňuje celkem snadno.
Už o mně vědí a je to škoda, přímo k hangáru vede silnice, pár letadel v barvách Royal Air Maroc, bezpečně rozpoznávám B733, ale to je to asi nejméně zajímavé letadlo. Koukat se můžu, ale fotit už ne, i když ochranku prosím téměř na kolenou, aby mi to dovolili.
Trochu zklamaný se vracím do hotelu, ještě kupuju večer někde snídani. Původně nezajímavý den nebyl tak špatný, ale zítra s radostí vzhůru na jih do Marrakéše.

Za Kaiserem a Magálovou
(středa, 12. října)
Ráno vstávám a ještě než opustím hotel, rychle kontroluju, za kolik se dá pořídit letenka z Casablancy do Marrakéše. Po těch několika cestách poněkud plnějšími marockými vlaky si říkám, že autentického cestování už bylo nějak moc a chělo by to změnu. Ale ouha, Royal Air Maroc za to chce cca 3800 korun, a to mi na půlhodinový let v Atrku přijde neskutečně mnoho.
Tak varianta B, na nádraží si kupuju lístek na vlak tentokrát do první třídy, jež vyšla skoro přesně desetinu toho, co letenka. Na bezmála dvou a půl hodinovou jízdu to není vůbec špatné.
Při čekání na vlak si všímám, že i tady probíhá stavba nové odbavovací haly pa jsem nejprv svědkem a pak i účastníkem neskutečné situace, která se snad u nás už nestane. Vlak do Rabatu měl přijet na první nástupiště, jenže přijel na třetí. Nějaké hlášení rozhlasem? Zapoměňte. To možná jen zhasnul pragotron na nástupišti. Nebo to tam přišel říct nějaký zaměstnanec, kdo ví. Každopádně desítky, možná stovky pasažérů, mnozí i s težkými kufry, v rukách i na vozících, se převalili z jednoho nástupiště na duhé (teda, spíš na třetí). Někteří podchodem, další po služebních přechodech po kolejích,mnozí po kolejích bez přechodu. Do vlaku se najednou začalo nastupovat z obou stran, ze strany, kde bylo nástupiště, i z té, kde byla jen další kolej. Kufry i s vozíky zůstaly stát v kolejišti, lidé si je podávali, na pomoc přispěchali zaměstnanci drah, cestující čekající na jiný vlak a nakonec i já. Ještě že v tu chvíli po kolejích nejel žádný vlak. Mohlo to skončit taky pěkně blbě.
Marocké železnice mají některé vozy 1. třídy opravdu velmi pěkné. No, no na tom mém vlaku žádný z nich nejel. Stará kupátka, tu a tam utržené opěrky, klasická špína na záchodech a klimatizace, jež nešla vypnout. Než jsem se nadál, seděl jsem v kupé v kalhotech, svetru, bundě....škoda, že čepici a rukavice jsem nechal doma. Hodily by se.
Průvodčího jsem opakovaně prosil, ať s tím něco provede, ano, opravdu se hrabal pak několikrát v nastavení. Ale marně. Zima byla až do Marrakéše.
Tak jsem se alespoň zachumlaný mohl koukat ven. Z Casablancy do Marrakéše je to nějakých dvě stě padesát kilometrů marockou pouští, takže koukat bylo opravdu na co a pokud by to někoho zajímalo, tak vlaky se na tuhle trasu vydávají co dvě hodiny. Zhruba polovina trasy už je dvojkolejná, na zbytku se na zdvojkolejnění intenzivně pracuje. Tak jako jinde, mnohde se dělají drobné přeložky. Stavební tempo Maročanů je opravu úctyhodné.
Společnost v kupé mi většinu cesty dělaly nějaké dámy, cestující na jakýsi farmaceutický kongres do Marrakéše. A jak je v Maroku typické, některé z nich byly oblečené západně a jiné byly zahalené.
Nakonec jsme Marrakéše dosáhli, tady železnice končí, slyšel jsem o prodloužení trati dál na jih, snad do Agadiru, ale netuším, jestli je to pravda. Ale nezlobte se na mně, hezčí nádražní halu snad nikde jinde nemají.
Bylo odpoledne a bylo vedro (potom chlaďáku ve vlaku fakt příjemná změna). Hned naproti nádraží místní divadlo a houfy taxikářů.Nepotřebuju je,zatím. Nebyl to úmysl, ale hotel se mi podařilo rezervovat v blízkosti náměstí Jemaa el Fina. Ano, správně, toho náměstí, symbolu Marrakéše, jednoho ze symbolů Maroka. Pokud jste někdo viděl "romantickou blbinu" zvanou Líbáš jako ďábel, tak tady se odehrávaly asi nejúžasnější scény tohoto filmu a proč to nepřiznat, právě tenhle film mně přiměl se do Maroka podívat.
Tak jdu, kolem zahrad i hotelů, hradeb, jež obepínají celé staré město, míjeje tisíce turistů, však dle Wikipedie je Marrakéš nejnavštěvovanějším městem v Maroku a pátým nejnavštěvovanějším městem v Africe. A než se naděju, spoousta koní a kočárů, stanoviště autobusů a to už vím, jsem tam, na Big Square, jak tomu turisti říkájí.
Obrovská plocha, stánky na džus i všechno možné, cvičené opice, v dáli uličky zdejší mediny, kolem stovky restaurací, stačí trefit tu správnou ulici a jsem v hotelu.
No...a já jí samozřejmě netrefil, i když jsem se vážně snažil. Ale člověk si tak nějak zvykne místní realitě, když mu místní žebrák nabídne, že ho tam odvede, už ví, že ho cestou nepřepadne, jen za to odvedení bude něco chtít. Vlastně jsem to netrefil jen o jednu ulici, možná bych to našel, nebo taky ne. Hotel Atlas, fakt kousek od náměstí. Jo, v něčem podobném se tenktát ubytovali Kaiser s Magálovou, vnitřní atrium, kolem pokoje, nahoře terasa. Jen na záchodech není mýdlo, to nebylo ani v Casablance, jenže tam když jsem na recepci požádal o jeho doplnění, recepční mi ho ve vteřině dal. Tady ne, tady ho prostě nemaj.
Jdu se projít, je takové pozdní odpoledne, jdu na náměstí. Tu a tam zase něco zobnu, tu a tam si něco dám. Pár restaurací má stoly i ve vyších patrech, jdu do jedné z nich, dát si kafe a pak hlavně udělat pěkné fotky.
Tady se mi líbí, tady to žije, jdu do zahrad,chvíli si říkám, že bych snad mohl dojít na letiště, ale pak se spokojím s výletem okolo hradeb. Trochu na sever, trochu na východ...a jsem v místech, tam turisté moc nechodí. Ale nebojím se, zaplouvám do Mediny a když se ztratím, prostě se zeptám kudy na "Big Square" a je vymalováno.
Večer na Jemaa el Fina, to je kýč, nechutný, turistický kýč, který ale každý musí vidět. Tma tomu náměstí dá kouzlo, které přes den němělo. Stánků přibylo, přibylo i barev a světel. Trhovci se o Vás doslova perou, najíst se dá snad na tisících místech. Tak beru jedno z nich, předkrm olivy, nějaké maso, sprite. A 100 Dirhamů v tahu? To myslíte jako vážně? Když předevčírem v Casablance jsem za mnohem větší oběd jich dal 40?
Ale jo, myslí a hádat se nemá cenu. Nějak mně to nechává v klidu, vždyť prachy budou a my nebudem. Ještě se projít, ještě něco ochutnat, zítra je taky den.

Poslední relax
(čtvrtek, 13. října)
Ráno prší. Ono taky někdy v Maroku prší??? Pro hotel, který má nekryté atrium, je to docela problém. Do pozdní noci se tu pařilo, s deštěm ráno nikdo nepočítal. Promočené sedačky, polštáře a možná...kdo ví, co ještě. To mně ale netrápí, já balím a jedu dál, tentorkát do Agadiru. Tam koleje nevedou, zatím. Pro cestu nádraží beru taxik, město dospává.
Na vlaky z Casablanky tu navazují busy společnosti Suprattours, jízdenky na ně se dají koupit i v nádražních automatech. Za čtyřhodinvou cestu chtějí v přepočtu asi 250 MAD. A zhruba stejný je to počet i kilometrů.
Mnoho autobusů v Maroku je prý na tom technicky špatně, tenhle ale evidentně ne, vypadá úplně stejně, jako autobusy v Evropě (tedy té západní).
Rezervační systém byl na mně hodný, dostal jsem místo hned za řidičem. A stálo to za to. Domněnky, že to bude jen nudná jízda po dálnici, mizí ve chvíli, když se na obzoru začínají zvědat vrcholku Atlasu. A dálnice si to rázně směřuje přímo do jejich středů. Pomalu nahoru, spoustou zářezů, ale jen přes jeden tunel. Typická pouštní krajina zde najednou připomíná měsíční krajinu. Řidič milostivě ignoruje moje cvakání foťáku, i když ho to musí asi trochu rušit.
Jsme tam, na konci, v Agadiru, dál už jen domů, ale to až pozítří.
Nějak jsem to nevychytal, autobusové nádraží je daleko od centra, za taxik se mi platit nechce, na místní autobusy nemám odvahu. Bordel, špína, děs a hnus. Tohle má být to módní letní středisko?
Naštěstí jsou na každé autobusové zastávce mapy, nakonec to i docela dávám. Mám rezerované ubytování v hotelu Loubane na zdejším náměstí Al Amal. Prý je to jen velká betonová plocha (to náměstí, ne ten hotel).
Jak se blížím k plážím, město prokukuje, pořádně kufruju až skoro u cíle, nakonec to s pomocí místních nalézám. Má dvě hvězdičky, no já bych dal i třetí, za snahu. Pokoj je větší, než můj byt. A hotel má dokonce i bazén.
Kudy se jde k pláži, ptám se recepčních.
Támhle tudy, ukazují mi, ale teď Vás asi bude trochu rušit vítr.
Pche, to neznáte středoevropany.
Pláž je fakt kousek. A nějak se mi nechce věřit, že jsem pořád v tom samém městě, do které jsem před pár hodinami přijel.
Vše jak ze škatulky, přímo na pláži Mekáč i KFC, spousta obchodů, hotely, jak kdekoliv jinde, ruské kolo, v dálce moderní čtvrt zvaná Marina.
Ano, trochu fouká, ale moře je teplé. Relax na závěr, jak má být.
Odpoledne zkouším ještě hotelový bazén a k večeři si dávám pizzu. Jakoby by těch pár ulic kolem moře bylo cosi jiného, než zbytek města.

Moři je to jedno
(pátek, 14. října)
Další ráno už nefouká. Takový letní kýč. Až na to, že už je polovina října. Hezky po pláži k Marině a pak zase zpátky. Pláž u Agadiru má asi jen pět kilometrů, dál už Vás policajti nepustí.
Oběd dávám v KFC, sotva z něj vylezu, odchytávají mně číšníci z vedlejší restaurace, zda si nechci dát ještě pivo. Oni taky čepují v Maroku pivo? Jo, Casablanca je vynikající. Po příchodu na hotel mně čeká překvapení, z Facebooku se dovídám, že jedna moje velmi blízká kamarádka (a donedávna ještě "víc než kamarádka") se po tříměsíční známosti nečekaně vdala. Přeju jí to, ale vážně jsem to nečekal.
Odpoledne si na chvíli pučuju kolo. Půjčují tu i seagwaye a spoustu podobných blbostí. Pak se však vrhám do moře, chci tam nechat všechny svoje starosti a stresy posledních let. Ale jak píše Michal Viewegh v jedné ze svých knížek, moři je to jedno.
Jdu zpátky na hotel a řeším, co s načatým podvečrem. Když v tu náhle na ulici stojí takový ten turistický vláček na pneumatikách. No, co? No nic. Že v Agadiru nejezdí vlaky? Nevadí, já se s ním stejně projedu. Má ukázat to nejlepší z města a asi se mu to daří. Vidím i hotely z druhé strany, nejen od moře. Dokonce i královský palác. A taky rozestavěný hotel Kempinski, i když ten vypadal, že rozestavěný už i zůstane.
Poslední večeři si dávám na pláži v Pizza Hut. Nějak jsem měl za to, že je to typickej fast food, a ono ne, ona je to noblesní restaurace. Ještě chvíli na ulici a pak už nic, pak už jen spát.

Do Charleroi a domů
(sobota 15. října)
Sobota, poslední den v Maroku, čas vyrazit domů. I když tak rychle ještě ne. Ryan do Charleroi mi letí až ve čtvrt na šest večer. Měl jsem takovej plán...odhlásit se v hotelu, trochu se vykoupat, dojet busem do vedlejšího města Air Melloul a odtamtud to těch devět kilometrů dojít nebo si přinejhorším vzít taxika. Víte, jak to dopadlo? Vyšel jsem z hotelu, prvního taxikáře jsem odmítnul, druhýho už ne. Stejně bylo venku hnusně.
Tohle nebyl turistickej vláček, tohle bylo zase to pravé Maroko, hlavně město Inezgane vypadalo drsně. Alespoň že si řekl jen o 200 MAD, tedy stejně, kolik píšou ba stránkách letiště, že sem má taxik stát.
Čekal jsem nějaké velké letiště se spoustou odletů, ale ono houby.
Tak patnáct, dvacet odletů denně, nic moc ke koukání, do tranzitu se mohlo, až mi na checkinu (kterej otevírá dvě hodiny před odletem) orazítkujou palubku. Takže přijet sem nějakých šest hodin před odletem byla pěkná blbost. Naštěstí v hale fungovaly dvě věci - wifi a obchody. Jinak pusto, prázno, většina odletů byla plánována kolem páté hodiny odpolední. A jaké to bylo překvapení, když chvíli po nás měla startovat Travela do Prahy.
Ale fajn, vydržel jsem to, odbavil se, vyplnil odletovou kartičku a za security mě čekal celkem příjemnej tranzitní prostor se spoustou obchodů, dokonce i víno tu měli (tímto zdravím Radku, doufám, že jí chutnalo). A slyšet češtinu po čtrnácti dnech bylo taky fajn.
15.10.2016 AGA-CRL FR 8173
B738, reg. EI-EGC
17:15-22:05 (odlet asi o dvacet minut později, přílet asi o pět minut dřív)
LF: 95%
Venku už bylo dávno po dešti, když se na ploše objevil stroj Air Algerie do Paříže, Sun Expres do Lipska, jeho brácha do Mnichova, TVS do Prahy a nakonec i náš Ryan. Přesun k letadlu bylo celkem slušné pochodové cvičení, naštěstí na ploše nás (na rozdíl od BVA) čekat nenechali. Co však selhalo, byli pracovníci handlingu, kteří do kabiny pustili doslova všechno, pro Ryan poslední dobou tak typické odesílaní větších "příručních" kufrů jako gate bagy do zavazadlového prostoru se tentokrát konalo v míře mnohem menší než jindy a proto nepřekvapí, že poskládat to všechno do binů dalo celkem práci. On vůbec celý nástup byl hodně chaotický, letadlo bylo téměř plné, převládali dovolenkáři, ale bylo i pár Maročanů a ta závěrečná hádka stevardů s jedním z cestujících, který se nějak odmítal smířit, že jeho kufr bude sice v binu, ale úplně jinde, než sedí on, to byla fakt lahůdka.
Nakonec se odstartovalo s téměř dvaceti minutami sekery a přátelé, to stálo za to...nad moře, nad Agadir, nad hory a na sever. V letadle řvalo pár malých dětí a řvali více méně celou cestu, ale mně to bylo jedno, výhled směrem na východ, nad Afriku, na ty hory i pohoří, břehy neznámých měst....A když hory vystřídalo moře, a moře pak španělská pevnina, a slunce uvolnilo místo měsíci, pořád bylo na co koukat, řevu děcek a i všemu ostatnímu navzdory.
Nakonec se dostavil i strejda Hlad a teta Chuť. Jenže ouha, lasagne už neměli. Tak tedy kuřecí maso s rýží ve sladkokyselé omáčce. Taky za šest éček. Ale tohle ne, tohle mi nechutnalo, tohle si už příště dávat nebudu.
Tak alespoň venku bylo pořád na co koukat, takové malé letadlo, uprostřed hustého provozu, kdesi kolem Paříže, jo, to byl relax na nervy, jak se patří. Krátce před desátou večer jsme přistáli na Charleroi. Měl jsem to jen jako přestupní stanici, ale ještě než jsem se vydal na hotel, chtěl jsem si dát něco k večeři. V hale našel jsem takový malý stánek s jídlem a abych si uvědomil, že jsem v Belgii, dal jsem si vafle. Jo, to byla dobrota.
Těšil jsem se na ten večer, za patnáct set korun na noc jsem si rezervoval nocleh v hotelu Ballandis Charleroi Airport. Vzdušnou čarou byl tak čtyři sta metrů od letiště. Jenže to bych musel přelézt plot, jež nějak prapodivně postavili před letištěm. Pěšky je to, jak mi později řekla recepční v hotelu, tak na čtyřicet minut. Po půl hodině bloudění to vzdávám a beru taxik. Za deset Euro si taxikář otevírá nějakou speciální bránu a těch čtyři sta metrů ujede. Jo, to byla jízda, pánové.
Ale hotel je fajn, vybral jsem dobře, jen na ráno pro jistotu objednávám hotelový shuttle za 5 Eur. Večer mně ještě dojímá kamarádka a kolegyně Aneta. Vracela se s přítelem z Londýna, na letišti si všimli, že krátce před nimi sedl i ta TVS z Agadiru a v domnění, že jsem tím přiletěl, mi volají, zda nechci svézt domů na Kladno. No, po tohmhle gestu se mi hned usínalo líp.

(neděle, 16. října)
Byl to den jako malovaný, stejný, jak jsem si ho předstatoval, když jsem ten výlet plánoval. Tak když už se vracím domů, tak ať je alespoň hezky. A ono bylo.
Taxikář, co mně veze na letiště, žádnou tajnou bránu nemá a nevěromky mně přesvědčuje, že když mi paní recepční včera večer říkala, že pěšky je to na čtyřicet minut, vlastně ani trochu nelhala.
Před vstupem do terminálu jakýsi stan, kde vojáci namátkově dělají kontrolu na výbušniny. Nevím teda, jak moc namátkově, když jsem tam šel já, nikoho nevybrali.
O Charleroi se tu psalo hodně a většinou ne zrovna v dobrém. A i do mně to dost schytalo. Ale co, až na tu předraženou wifi se to docela dá. Do salónku tentokrát nejdu, užívám si sluníčka. A jednomu ožralému Španělovi pomáhám stihnout jeho spoj Madridu.

16.10.2016 CRL-PRG FR 2121
B738, reg. EI-FRT
10:45-12:15 (odlet na čas, přílet asi o čtvrt hodiny dřív)
LF: 100%
Od toho úplně posledního letu jsem fakt už nic nečekal, hlavně, aby mně v pořádku dopravil domů. A ono překvápko přišlo a bylo příjemné - čvrt roku starý stroj ukrýval nový interiér, tenké, zářivé sedačky, biny ala Sky Interior. Tak jo, tohle beru.
Nástup tenkrát v pohodě, však taky letělo plné letadlo zkušených cestovatelů. "Náš" stroj se ráno podíval do Kodaně, nyní ho za krásného počasí čekala cesta do Prahy. Cestou míjíme pár jiných letadel, třeba to od společnosti MEA, dlouhou dobu pak o pár letových hladin pod námi letí A330 Brusel Airlines, která, jak jsem později zjistil, mířila kamsi do Afriky.
Krátce před polednem přistáváme konečně v Praze, přichází i fanfára. Při vystupování z autobusu do terminálu pak vidím i novotou vonící kancelář Ryanu, jež se připravovala na otevření jejich pražské báze. Výlet skončil, bylo to fajn, bylo to v pohodě, stálo to za to. Děkuju za pozornost. Kompletní komentované album k dispozici zde: https://www.facebook.com/media/set/?set ... 83150bdedc

pepa007 píše:

Město vypadá celkem moderně, jen se spoustou arabských prvků.

Rasisto! Ale fajn report, těším se na pokračování.

Znám jen Marakéš a moc se mi tam líbí. Ale musí na to člověk mít trochu náturu

Rasisticky jsem to rozhodně nemyslel. Možná jsem napsat, "město vypadá západně, jen se spoustou arabských prvků." Já byl v téhle části světa poprvé, nedával jsem jenom jen pobyt ve Fesu, zbytek byla pohoda.

Chci nějakou hlavní cenu za identifikaci neznámého města, které je Rakovník a potvrzení spolany XD Jinak úžasný výlet. Mě osobně Maroko nějak natáhne, ale to nic nemění na tom že se to mi to četlo moc hezky.

Zoltan píše:Chci nějakou hlavní cenu za identifikaci neznámého města, které je Rakovník a potvrzení spolany XD Jinak úžasný výlet. Mě osobně Maroko nějak natáhne, ale to nic nemění na tom že se to mi to četlo moc hezky.

Za identifikaci Rakovníka dávám pomyslné bezvýznamné plus, tou Spolanou jsem si byl na 99% jist. Já se chtěl taky konečně se podívat někam mimo starý kontinent a tohle byla dobrá příležitost, hlavně díky množství letů, které tam Ryanair a EasyJet směřují. Škoda, že podobné množství letů nemají i do jiných afrických zemí.
Jinak děkuju moc za pochvalu.

Ajaj v té Marakéši tě ojebali! Zaplatit 100 MAD je fakt extrémně moc. V podstatě jsou tam 4 základní druhy stánků, a těm s masovýma špízama doporučuje se vyhnout.

Nejlevnější typ je harira stánek - rajčatovo-fazolová polívka harira stojí 3 MAD, pokud si dáš misku datlí (zvláštní, ale výborná kombinace) tak zaplatíš další 3 MAD. Takže za 6 MAD = 15 Kč výborná večeře. Další extrémně levná delikatesa je chlebová kapsa, do které ti rozmačkají vajíčko na tvrdo, rozvařenou bramboru, sýr a posypou směsí soli a kmínu - stojí to tak 5-10 MAD a je to fakt výborný.

Další téměř povinnost je Tanjia - pokrm dělanej v hliněné nádobě podobně jako Tagine, ale jinej tvar, a je tam výhradně maso. To maso a ten výpek z něj je jedna z nejorgasmičtějších věcí co může masožrout na téhle planetě ochutnat! Stánek s Tanjou se často pozná podle vystavených ovčích hlav a servírujou další delikatesu - ovčí mozek. Zní to hrozně, ale je to fakt neskutečná dobrota. Mozeček stojí tak 20 MAD, Tanjia myslím taky tak.

Jemaa el Fna NENÍ kýč - ono to tam takhle funguje už staletí, ale samozřejmě pár kýčovitých elementů tam spolu se spoustou turistů proniklo. Přesto u těch stánků co jsem popisoval opravdu drtivě převažují místní - turisti většinou zapadnou právě ke špízům, kde je bohužel oškubou. Taky je důležitý se vyhnout VŠEM kamenným restauracím a kavárnám na tomhle náměstí - to jsou skutečný turistický pasti.

Pokud jde o jídlo, tak doporučuju dát si práci a kousíček za rohem z náměstí si najít Mechoui uličku - Mechui je v podstatě "díra v zemi" urpostřed restaurace, pod kterou je jedna velká pec, ve které se peče jehně v celku. V té uličce je těch "restaurací" jen asi 5 vedle sebe, ale to jídlo je to naprostá pecka - tam se dostaneš s tou cenou někam k 70 MAD. Viz. https://munchies.vice.com/en/articles/w ... -your-life

Jinak dík za tip na ten film, vůbec jsem netušil že existuje pokračování a že se odehrává v Marakéši! V neděli jsem se odtamtud vrátil, tak dneska jdeme sjet ten film

Díky za report, zajímavý průlet Marokem. Jen mi trochu překvapily ceny, čekal jsem, že tam je relativně levně a ty uvedené ceny mě nepřesvědčily - koukal jsem, jestlis nenapsal kurz opačně, čímž by se ceny dostaly do polohy, kde jsem je čekal... ale ne, chyba tam není.

(A jinak vždycky mlátím hlavou o zeď, když někdo na cestě v zahraničí obráží McDonaldy, KFC a pod. místo, aby zkoušel místní chuťovky. Když je to jediný otevřený o půlnoci na nádraží, tak jasně, ale dobrovolně? Ale tak každému dle jeho chutí, pro mě to ochutnávání prostě k cestování patří)