PVG-NRT-HNL-SEA-DEN-MSP-NRT-PVG s NWA

[cocik]

Práce pro čínskou pobočku nadnárodní společnosti zavede člověka na mnohá exotická místa, ale následující trip report je z výletu čistě soukromého. Dva dny dovolené na pláži na Havaji a týden skydivingového campu v Denveru s odletem ze Šanghaje vyžadovaly trochu divočejší routing, který se bohužel nedal zařídit v Číně (o svérázné práci zdejších letenkových agentur by se dala napsat knížka žalozpěvů). Naštěstí mi vyšla vstříc česká Asiana, a tak mne trojkombinace PVG-NRT-HNL, HNL-SEA-DEN a DEN-MSP-NRT-PVG s Northwest Airlines coby hlavním dopravcem vyšla na necelých 40 tisíc korun. Webový rezervační systém NWA navíc správně identifikoval Sky Team FF status, takže bylo možné v předstihu zarezervovat dobrá místa – ať již exit nebo bulkhead seats.

PVG-NRT
NW28, A330-200
Ze Šanghaje jsem odlétal v pátek brzy ráno s poměrně velkým kufrem, a tak jsem se rozhodl zariskovat a vzít pohodlné taxi namísto „jistoty“ v podobě kombinace metra a maglevu. Doufal jsem, že se vyhnu nepříjemné ranní dopravní zácpě, ale Čína je nevyzpytatelná země – před půl rokem jsem ztratil v taxi hodinu a půl čekáním za kolonou několika desítek autobusů, jejichž řidiči dostali příkaz natankovat u jedné konkrétní pumpy u letištního přivaděče, a tentokrát se na stejné dálnici srazila dvě auta. Devadesát minut neplánovaného zdržení znamenalo, že jsem k check-inu dorazil necelou hodinu před odletem, ale letištní personál měl přepážky stále otevřené a rozhodně jsem nebyl sám, kdo se tak opozdil. Rychlá kontrola amerického víza, nalepení prioritních visaček, pět minut na pasové kontrole a dalších pět minut kontroly bezpečnostní – o efektivitě asijských letišť se může těm americkým nebo evropským jenom zdát.

Boarding letu do Tokia proběhl na čínské poměry velice kultivovaně – pracovníci u gatu k evidentní nelibosti některých cestujících důsledně dodržovali pořadí nástupu do letadla, takže nehrozilo ucpání uliček ani tlačenice, jinak běžné na vnitrostátních letech. Čínsko-japonský palubní personál zvládl usadit cestující v rekordním čase, takže odlet proběhl přesně v plánovaném čase. Airbusy 330 Northwest Airlines jsou na asijských trasách vybavené individuálními obrazovkami ve všech sedadlech, což s sebou přináší jeden nepříjemný vedlejší efekt – pod sedačkami u okna jsou velké boxy s elektronikou, což značně omezuje prostor pro nohy.

Když jsem na IFE sledoval Simpsonovy a další seriály, ani ve snu by mě nenapadlo, že mě úplně stejné epizody budou pronásledovat jako stín celý týden na obou kontinentech. Lehký oběd sice nebyl tak honosný jako například u Cathay, ale kuře s rýží, salátem a pečivem v západním stylu nepatřilo k tomu nejhoršímu, co jsem kdy v letadle jedl. Stewardky standardně komunikovaly se západními cestujícími v angličtině, ale nebyl pro ně problém přejít do mandarínské čínštiny, která přeci jenom zní libozvučněji. Nejhorším zážitkem celého letu tak bylo paradoxně přistání, při kterém silný boční vítr roztancoval Airbus do rytmu divoké mazurky se zakončením ve stylu „řach levý podvozek, dlouho nic, buch pravý podvozek, dlouho nic, bum příďák a hned ostré brzdy“.

NRT-HNL
NW30, B747-400
Necelých šest hodin čekání v Tokiu jsem se rozhodl strávit na letišti, protože všichni tokijští kamarádi byli ještě v práci. Trochu mne překvapilo, že jsme museli projít bezpečnostní kontrolou, než nás pustili zpět do terminálu s odletovými gaty NWA, ale kontrola znamenala jenom patnáctiminutové zdržení, což se dalo přežít. Kromě restaurací s velmi dobrým jídlem (subjektivně mnohem lepším než na libovolném čínském letišti) mne zaujala hlavně „veřejná“ čekárna umístěná dvě patra pod salónky leteckých společností. Kromě příjemných sedaček, jídelního koutku s křesílky a stolečky tu bylo také několik diskrétních kójí, kde bylo možné připojit notebook k elektrice a nerušeně pracovat. To vše samozřejmě zdarma – jediný poplatek představovalo pár set yenů poskytovateli internetového připojení. Překvapilo mne, jak je čekárna prázdná, i když se o patro výše u gatů tlačí neskutečné množství lidí. Evidentně není tohle místo mezi cestujícími příliš „provařené“.

Venku se pomalu začalo smrákat, což bylo znamení pro přesun o patro výše, kde zanedlouho boardoval let do Honolulu. Celkem jsem se na sedm hodin v „jumbu“ těšil, protože jsem měl sedět u nouzového východu nad křídlem, kde nejsou toalety. Agenti opět dodržovali nástupní pořádek a když přišla řada na preboarding frequent flyerů, zablikal u mé palubní vstupenky na displeji čtečky nápis „seat change“. Trochu jsem se vyděsil, že přijdu o své místo u exitu, ale v zápětí mne ujistili, že mám opět exit seat, tentokrát v řadě 77 na horní palubě. Op-up na dlouhém letu vždy potěší a v tomhle případě to platilo dvojnásob.

Když jsem stoupal po schodech na horní palubu, snažil jsem se zavzpomínat, kdy jsem naposledy v letadle používat podobně dlouhé schody. Došel jsem až k roku 88 a letu Moskva-Adler v nezapomenutelném Il-86. Ale zpátky do jednadvacátého století. Nahoře mne přivítala vedoucí kabiny a také kapitán, který mně a páru mladých japonských turistů nabídl předstartovní prohlídku kokpitu. Pohled z pilotní kabiny „jumba“ se těžko popisuje, to je potřeba zažít. Ještě rychlý welcome drink, objednávka večeře (středně propečený steak) a už jsme startovali.

Pokud bych měl srovnat mezikontinentální business class NWA s dalšími aerolinkami, připomínala mi kvalitou služeb, IFE i sedadla „céčko“ United Airlines – prakticky identické lie-flat sedačky, lehce odměřený ale profesionální palubní servis, solidní jídlo a průměrný IFE, který se bohužel nedá srovnávat s technologickou špičkou. Na nočním letu to ale nevadilo, protože jsem ho téměř celý proklimbal a vzbudila mne až snídaně (bohatý výběr ovoce i různých druhů pečiva). Japonští cestující nadšeně vykřikovali, když z okna během přistávání zahlédli Pearl Harbor (ostatně já taky o pár hodin dříve se zájmem pozoroval v mezerách mezi mraky Nagasaki) a za chvíli už jsme byli na zemi. Z horní paluby vypadá přistání dost nezvykle, protože sedíte opravdu hodně vysoko – podobný pocit má člověk třeba při řízení nákladní Tatry. A ještě jedna perlička - protože jsme cestou překročili datovou hranici, přistáli jsme v pátek v osm ráno, přesně o dvanáct hodin dříve, než jsme z Tokia odletěli (to byl pátek osm hodin večer).

HNL-SEA
NW626, B757-300
Po více než roce létání v Asii, kde je úroveň servisu i letišť výrazně vyšší než na západě, jsem hleděl na americký vnitrostátní let s lehkými obavami. Check-in u kiosku proběhl bez čekání, ale na bezpečnostní kontrole byla fronta minimálně na 45 minut (bohužel bez prioritních uliček). Nevadí, na letiště jsem dorazil s dostatečným časovým předstihem, a tak jsem rezignovaně sundal všechno včetně bot a začal mechanicky plnit všechny pokyny pracovníků TSA (včetně trochu absurdního pravidla, že musím rámem projít pouze s palubní vstupenkou a pas nechat projet rentgenem). Na letišti v Honolulu se mi hodně líbily otevřené přechody mezi jednotlivými sekcemi s gaty v tranzitní zóně, kde se dalo nadýchat čerstvého vzduchu a sledovat hustý podvečerní provoz na dráze.

Samotný let do Seattlu nebyl skoro ničím zajímavý – klasický krátký „redeye“ s plným letadlem a minimálním servisem. Jediný světlejší okamžik připravil jeden ze stewardů rozhovorem s mladou dvojicí v řadě za mnou. „Prosím vás, ta televize úplně vpředu je jediná v letadle?“ „Copak? Vidíte na ní ze svého místa blbě?“ „No právě, není skoro vůbec vidět.“ „Tak schválně hádejte, jestli tu nebudou ještě další.“ Podobně pohodový personál pamatuji v USA snad jenom na letech se Southwestem, u kterého jde o součást firemní kultury. V Seattle velmi nízká oblačnost, nad mraky vykukovaly jenom vrcholky hor a dráha se z mléčné mlhy vynořila doslova až na poslední chvíli.

SEA-DEN
NW7519 (codeshare Alaska Airlines), B737-800
Brzký ranní přílet do Seattlu zastihnul jindy rušné letiště prakticky vylidněné – ve vláčcích mezi jednotlivými terminály nás bylo jenom několik, většina obchodů byla zavřená a člověk se cítil uprostřed liduprázdných širokých chodeb trochu nepatřičně. S blížící se ranní špičkou však kdosi „zapnul lidi“ a prakticky z ničeho nic se celá hala zaplnila. Restaurace a bufety evidentně nebyly na takový nápor dimenzované, protože se před nimi utvořily fronty (ta nejkratší minimálně na půl hodiny), takže jsem rezignoval na teplé jídlo a radši si koupil v automatu colu a nějaký ten junk food.

S Alaska Airlines jsem letěl vůbec poprvé, a tak jsem byl zvědavý na to, jak bude vypadat servis a vůbec nálada na palubě. Trochu jsem zaspal při nástupu, což by v Asii nevadilo (většina Asiatů nosí na palubu jenom miniaturní kabinové zavazadlo), ale v USA to bohužel znamenalo, že batoh s notebookem budu mít hezky pod sedačkou, protože se už do schránek nevešel. Seattle ani Denver naštěstí nepatří mezi vyhlášená města tlouštíků, takže mi drobné omezení pohodlí nijak nevadilo a také jsem kvitoval bohatý bezplatný nápojový servis, který patří mezi vnitrostátními linkami v USA k tomu lepšímu. Pokud bych měl let s Alaska Airlines nějak stručně charakterizovat, bylo by to asi „příjemné svezení v moderním letadle se servisem ve stylu devadesátých let“. Při přiblížení k letišti v Denveru jsem ještě z okénka v dálce zahlédl naši dropzonu, kde zrovna začínal víkendový provoz. Už jsem se nemohl dočkat – sedět v letadle bez padáku a bez možnosti otevřít za letu dveře a vystoupit je nuda.

DEN-MSP
NW558, A320
Let z Denveru do Minneapolis byl klasický ničím nezajímavý krátký skok, kterých člověk absolvuje ročně několik desítek: Přiznám se, že si zpětně nedokážu vybavit detaily letadla, servisu ani sedaček – jenom vím, že jsem seděl vedle paní s pestrobarevnou sádrou na noze, že bylo krásné počasí a na jezerech kolem Minneapolis jezdily stovky malých motorových člunů. A taky si pamatuji, jak jsem prskal, když jsme minuli naše „jumbo“, kterým jsem měl pokračovat do Tokia a zaparkovali u gatu na druhém konci letiště.

Co si však pamatuji dobře, to byl ranní chaos na letišti v Denveru. Společné odbavení NWA a Delty probíhalo hodně dezorganizovaně, kdy se jediný pracovník marně snažil usměrnit frontu ke kioskům a ještě odchytávat cestující z mezinárodních linek, kteří museli k živému agentovi. Po 45 minutách čekání a přesouvání mezi frontami jsem se konečně dostal k bezradné paní, která nedokázala pochopit, že jsem sice občan ČR, ale rezident ČLR, tudíž mám v pasu místo čínského víza ekvivalent zelené karty a k tomu krásnou červenou knížku, která trochu připomíná starou komunistickou občanku (včetně razítka zaměstnavatele). Nakonec jsem díkybohu prošel kontrolou a dostal jsem palubní vstupenku na všechny tři poslední segmenty. Takže honem skrz bezpečnostní kontrolu, ale ouha – fronta přetékala přes prostor vymezený páskami a končila kdesi za rohem v hloubi terminálu, odhadem více než hodina čekání. Naštěstí byla po straně nenápadná prázdná ulička s prioritním odbavením, takže jsem se po kontrole palubní vstupenky nechal rychle prohlédnout a doufal, že ještě stihnu koupit něco k jídlu. Doufal jsem marně – všude byly obrovské fronty. Mám rád Colorado i Denver, létám tam na dovolenou kdykoliv to jde, ale zdejší letiště mi pokaždé připraví nějaké nepříjemné překvapení...

MSP-NRT
NW19, B747-400
Zákon schválnosti fungoval v Minneapolis spolehlivě – přiletěli jsme na opačný konec letiště než ze kterého odlétal spoj do Tokia. Měl jsem trochu strach, protože by stačila jedna delší fronta a mohl jsem si dovolenou nedobrovolně o den prodloužit, ale nakonec byl přestup hladší než jsem čekal. Od gatu ke gatu čistého času dvacet minut, žádné bezpečnostní kontroly a všude spousta restaurací, kde se nemuselo čekat. Sky Team má zkrátka v USA dva velmi příjemné huby, které mohu vřele doporučit – Memphis a právě Minneapolis.

Linka do Tokia byla až na pár sedaček zaplněná, a tak se nedalo počítat s žádným op-upem. Nevadilo mi to, protože jsem si s předstihem zajistil sedačku 36A – místo u okna hned za nouzovým východem nad křídlem, před kterým chybí sedačka (dveře exitu zasahují do profilu kabiny, takže by se tam nevešla). Bohužel se to ukázalo jako nepříliš dobrá volba – místa pro nohy sice bylo dost, ale neustále jsem musel bojovat s Američanem na „béčku“, který se vehementně snažil ukořistit část prostoru (což mu šlo dost blbě, protože by si musel vykloubit nohu) a také se spolucestujícím vpředu, který chtěl místo využít pro svůj kufr a vyloženě číhal na okamžik, kdy si odskočím. Přiznám se, že jsem na podobné cestovatelské legrácky už poněkud starý a nerudný, takže jsem se přikryl a snažil se celý dvanáctihodinový let proklimbat. Ono se také nic jiného dělat nedalo – palubní zábava byla jako exkurze do „osmdesátek“. Velká projekční plátna vpředu na bulkheadu, na která bylo špatně vidět, a jinak nic. Dokonce se celou cestu ani jednou neukázala mapa, narozdíl od všemožných otravných reklam na nové destinace. Situaci naštěstí trochu zachránil kvalitní servis – teplá večeře, snídaně a svačina.

NRT-PVG
NW27, A330-200
Poslední segment cesty jsem absolvoval v polovičním spánku, protože toho na mne bylo za celý týden víc než dost (několik hodin létání ve větrném tunelu a seskoky z necelých šesti kilometrů dokážou člověka spolehlivě odrovnat). To mi nebránilo sledovat zajímavou licitaci kolem hledání dobrovolníků na uvolnění míst v přebookovaném letadle. Agenti u gatu začali tradičním „nechtěl byste prosím letět za dvě hodiny s China Airlines“, s blížícím se odletem přešli na „zaplatíme vám hotel, večeři i snídani v Tokiu a poletíte ráno“, aby uprostřed boardingu vytasili největší eso v podobě „hotel, snídaně, večeře, poukaz na 400 dolarů a ranní let business class“. To už se pár dobrovolníků přihlásilo a letadlo mohlo klidně odletět. Jakmile jsme nastoupali do letové hladiny, zapnul jsem IFE a ejhle, opět ten stejný díl Simpsonů. Jestli dobře počítám, viděl jsem ho cestou do Tokia, Honolulu, Seattlu, Tokia a teď i do Šanghaje. Opakování je sice matka moudrosti, ale palubní program NWA by si zasloužil trochu větší péči. Ale to už se pod námi rozsvítilo letiště Pudong. Přistání, pojíždění ke gatu, kontrola prasečí chřipky, pasová kontrola, rentgen na celní kontrole a honem na taxi. Taxikář samozřejmě nerozumí adrese v mandarínštině, takže ještě jednou to samé šanghajsky a už se vezu po dálnici do centra, kolem které čas od času prosviští maglev. Všude dobře, doma nejlíp...

Musím říct, že celý výlet trochu předčil moje očekávání. Pravda, cestování v economy class 747 trochu připomíná výlet zpátky do minulosti, ale většina letů proběhla naprosto hladce a za celou cestu jsem neměl zpoždění větší než pár minut. V Denveru jsem také dokončil svojí „falešnou“ cestu kolem světa (před dvěma lety jsem tam byl z evropské strany), takže mohu zodpovědně říct, že je zeměkoule opravdu kulatá. Teď jenom přemýšlím, kam příště...

[whiskey]

Japonští cestující nadšeně vykřikovali, když z okna během přistávání zahlédli Pearl Harbor (ostatně já taky o pár hodin dříve se zájmem pozoroval v mezerách mezi mraky Nagasaki) a za chvíli už jsme byli na zemi.

fotecky by neboli? Pekny report

[cocik]

Dik za pochvalu. Fotky kdyztak nekdy priste - ted jsem s nima nepocital, takze jsem v letadlech nefotil

[persona]

Ahoj a dík za trip-report. Fotky bych taky uvítal, i když já sám skoro nikdy nefotím v letadle - jsem hrozně líný v té metodičnosti, která je na zprávu z cesty potřebná. Není to už ale pro Tebe trochu nuda - odzívat ročně desítky krátkých přeletů, být navyklý na Cathay? I když to možná začnu brzy brát podobně a to mám letos jen 5 dálkovek. Doporučuji výborné sloučené vlákno "You Know You Travel Too Much When" na Flyertalku. Velká legrace.

[cocik]

Ahoj a dík za trip-report. Fotky bych taky uvítal, i když já sám skoro nikdy nefotím v letadle - jsem hrozně líný v té metodičnosti, která je na zprávu z cesty potřebná. Není to už ale pro Tebe trochu nuda - odzívat ročně desítky krátkých přeletů, být navyklý na Cathay? I když to možná začnu brzy brát podobně a to mám letos jen 5 dálkovek. Doporučuji výborné sloučené vlákno "You Know You Travel Too Much When" na Flyertalku. Velká legrace.

Mne hlavne dost stve, ze i kdyz si najdu zajimavy lety, tak mi na ne nikdo v Cine neni schopnej (nebo spis ochotnej) vystavit letenky, prisel jsem tak o par zajimavejch destinaci Chtel bych se jeste trochu podivat po Mikronesii a Marshallech a uz ted vim, ze to bude porod...

[whiskey]

Chtel bych se jeste trochu podivat po Mikronesii a Marshallech a uz ted vim, ze to bude porod...

tak na toto pokracovanie potuliek po pacifickych bojiskach cakam az bude Continental v *A

[cocik]

Chtel bych se jeste trochu podivat po Mikronesii a Marshallech a uz ted vim, ze to bude porod...

tak na toto pokracovanie potuliek po pacifickych bojiskach cakam az bude Continental v *A

Ja vim, uz jsi psal na Facebooku o Guadalcanalu Mne zajima spis povalecna historie a soucasnost (tj. rakety na Kwajaleinu, private trip na Bikini atd.) a navic se pod vodou bojim, takze nechci nic, kde se musi potapet

[Poly]

Pěkný report, škoda jen absence nějakých fotek, ale to tvé vyprávění je dokonalé. Jen bych se zeptal, jako dlouho jsi už v Šanghaji a na jak dlouho to ještě vidíš?

[dejavu]

Pekny poctenicko a hlavne peknej vylet! A zdravim ex-kolegu z vinohradske

[cocik]

Pěkný report, škoda jen absence nějakých fotek, ale to tvé vyprávění je dokonalé. Jen bych se zeptal, jako dlouho jsi už v Šanghaji a na jak dlouho to ještě vidíš?

Ted jsem tu druhym rokem a rad bych tu jeste par let zustal. Je to tu celkem fajn

[anny]

cocik: diky, perfektni.

[casiophea]

cocik: moc hezke...skoda , ze nejsou k tomu uzasnemu textu fota, ale i tak..moc hezke, dekuji..