Do Austrálie a po Austrálii s Qantasem - 2. část

[pavelpmi]

Zdravím s druhou částí popisu mého cestování do Austrálie a po Austrálii. Už je jasné, že to bude trilogie – v této části vás čeká popis letu z Ayers Rock/Uluru do Darwinu s přestupem v Alice Springs a z Darwinu do Sydney, a podíváme se taky na „Pláž“.

AYQ-ASP, QantasLink (QF1940)
Boeing 717-200, VH-NXL
334 km, 0:35 hod

Po třech dnech strávených v Rudém středu, kdy jsme viděli Kings Canon, Kata Tjuta a Uluru, jsme se zase vydali na letiště.

Vrátili jsme auto a byli mezi prvními na odbavení, abychom si mohli vybrat místo. Už jsem věděl, že výhled na Uluru bude vpravo. Na navazující let z Alice Springs do Darwinu už jsme ale prý měli místa určená.

Letiště Ayers Rock/Uluru (AYQ), známé také jako Connellan Airport, leží uprostřed Austrálie, asi 17 km od samotného monolitu a 5 km od osady Yulara, která nabízí služby pro návštěvníky této velmi turistické oblasti. Větší město je odsud až 5 hodiny cesty autem vzdálené Alice Springs.

Při bezpečnostní kontrole jsem si neuvědomil, že mám v batohu litr a půl vody, uviděl jsem to na až rentgenu. Pracovníkovi to ale zjevně nevadilo, přestože na obrazovce byla láhev označená.

Náš let měl podle letového řádu začít v 10:20; už něco po čtvrt na deset přistál Boeing 717 na lince z Cairns, tentokrát registrace VH-NXL. (Teď mě napadlo, že jsem někde četl, že u Qantaslinku při komunikaci s řízením letového provozu není volacím znakem číslo letu, ale poslední písmena registrace letadla.)

Letiště Ayers Rock/Uluru má pět pravidelných letů denně – létá sem ze Sydney Qantas s Boeingem 737-800 a QantasLink má se svými Boeingy 717 denně dva dva lety z Cairns a po jednom z Alice Springs a Perthu.

Náš let byl ten den první, ale obsluhu v letištním baru, kde jsme si chtěli dát kávu, to evidentně moc nevzrušovalo – ještě tři čtvrtě hodiny před odletem měli zavřeno. A kafe se učili dělat za pochodu.

Po ploše jsme pak došli k letadlu. V celém Boeingu 717 pro 115 lidí bylo jenom 25 cestujících, tak jsme si mohli vybrat sedadla dle libosti. Od terminálu jsme odjeli v 10:13, opět backtrack – pojížděli jsme po dráze až na konec, otočili se a z dráhy 13 odstartovali už v 10:19.

Po startu jsme viděli letiště,

skalní útvary Kata Tjuta, zvané též Olgas, vzdálené 25 km,

a to už jsme to točili doprava a v dálce ještě naposledy zahlédli Uluru.

Posádka u QantasLinku byla oproti Qantasu výhradně v dámském složení a nabídla nám na krátkém letu velkou sušenku a obligátní čedar.

Krajina byla před Alice Springs byla zajímavá (pohoří MacDonnell Ranges)

a po půlhodince letu už jsme uviděli letiště ASP, kam jsme v 10:54 přistáli na dráhu 12.

Letiště už je rušnější, odbaví za rok přes 600 000 cestujících. Vedle nás na ploše stály dva Boeingy 738 Qantasu.

Předem nám bylo jasné, že budeme do Darwinu pokračovat stejným letadlem, ale co se dalo dělat, museli jsme do terminálu.

Z něj se dalo vyjít ven a posedět venku, akorát před polednem už bylo určitě přes 35 stupňů.

No a tam, na stromě u terminálu (a taky na oplocení) jsme viděli papoušky, které jsme pak už v Austrálii neviděli.

ASP-DRW, QantasLink (QF1936)
Boeing 717-200, VH-NXL
1301 km, 1:46 hod


Do našeho letadla nastupovalo evidentně víc lidí, než letělo z Ayers Rock, a jak se pak ukázalo, let byl do posledního místečka plný.

Holky se nám při nástupu smály, že jsme je zase vyfasovali. Ze schodů jsem ještě udělal pohled na letiště, na start jede 738 Qantasu.

Let byl podle plánu v 11:55, pushback v 11:54, backtrack a start opět z dráhy 12 v 11:58.
Tentokrát jsem měl sedadlo 22A, ze kterého jsem měl asi takovýto výhled (letiště po otočce po startu). Nechtěl bych sedět ještě o jednu řadu dozadu.

Po cestě jsme dostali oběd – sendvič.

Krajina pod námi se dlouho neměnila, ale nakonec přece jenom zezelenala.

Před Darwinem to s námi v tropickém počasí pěkně házelo, letadlo při přistání několikrát přidalo na výkonu, až s námi nakonec v 13:44 pilot třískl na dráhu 29. Bylo to takové to přistání, kdy se letuška ptá kapitána: „To jsme přistáli nebo nás sestřelili?“ Zvláště když na vyčkávacím bodě dráhy čekalo na povolení ke startu vojenské letadlo. Ale vážně, dokážu si představit, že měl pilot plné ruce práce, a byl jsem rád, že jsme bezpečně na zemi.

Na letišti jsme si bleskurychle půjčili rezervované auto a vydali se ven z terminálu poznávat krásy „Horního konce“.

DRW-SYD, Qantas (QF829)
Boeing 737-800, VH-VXF
3150 km, 3:52 hod

Po dalších několika dnech strávených v Darwinu a národních parcích Litchfield, Nitmiluk a Kakadu, jsme se opět vrátili do Darwinu, povečeřeli (když už jsme u toho, doporučuju Seafood on Cullen – restauraci v místní marině s krásným výhledem na západ slunce a výborným bufetem mořských plodů a dalších jídel za vynikající cenu) a vydali se s předstihem na letiště.

Ukázalo se ale, že předstih byl zbytečně velký, o půl desáté večer bylo letiště prázdné, včetně odbavovacích přepážek. Naštěstí si šlo dát konečně bez problémů pivo, na rozdíl od jiných částí Austrálie, které jsme navštívili. (V Jabirru jsme v místním vedru měli takovou žízeň a tak nepřekonatelnou chuť na pivo, že jsme se jako návštěvníci zapsali do místního sportovního a společenského klubu).

Po desáté hodině naštěstí otevřeli jednu přepážku, odbavili jsme se a šli dovnitř. Vevnitř toho taky moc nebylo, obchod byl zavřený a to jsme chtěli poslat pohledy. Nakonec ale otevřeli, když přistál let ze Sydney. Bylo to naše letadlo, Boeing 737-800, VH-VXF, které přistálo něco po půl jedenácté.

Fungoval ještě bar a prodejna rychlého občerstvení a z překlimatizované budovy terminálu se dalo vyjít na neklimatizovanou terásku s výhledem. Tam byl pro změnu vzduch jak v prádelně.

Nastoupili jsme a vytlačili nás na minutu přesně podle plánu. Cestou na start jsme minuli Airbusy A320 Jetstaru a Boeingy 717 QantasLinku a odstartovali v 0:56 z dráhy 29.

Když jsme při nákupu letenky vybírali ze dvou letů, které operuje Qantas mezi Darwinem a Sydney, zvolil jsem ten noční v úmyslu ušetřit prakticky jeden den. Původně měl letět Boeing 737-800, pak ale typ letadla změnili na 767. Říkal jsem si, že ve větším letadle by mohl být noční let pohodlnější, ale nakonec zase vrátili typ letadla zpět na 738 (a 767 jsem přitom ještě neletěl).

Po startu zhasli a snažili jsme se spát. Sezení bylo ale velmi nepohodlné, přišlo mi velmi málo místa a ulička jaksi příliš široká, ale asi to bylo tím, že nejsem zvyklý spát v 737 a mezi námi, letadlo k tomu asi ani není určeno.
Posádku tvořili pánové padesátníci a jedna velmi sympatická dáma (pánové byli vlastně taky velmi příjemní). Notnou dobu před přistáním nám rozdali snídani.

Nebylo tam nic, co by nebylo přeslazené. Moje slinivka ze mne musela mít asi výraznou radost.

V Sydney bylo o hodinu a půl víc než v Darwinu a tak noc byla krátká. Když jsem se probudil, byla pod námi hustá oblačnost, no a do ní jsme pak u Sydney vlétli. Zase jsme měli před přistáním celkem silné turbulence. Přistávali jsme na dráhu 25 – kolmou k rovnoběžným 16/34 (na 25 jsme přistávali i před pěti lety, kdy jsem zažil nejhorší turbulence, kdy jsme museli kvůli provozu a pouze jedné dráze k dispozici dlouho kroužit kolem Sydney).

Po přistání v 06:18 (myslím, že jsme trochu poodskočili) letadlo silně a dlouho brzdilo. V Sydney nás uvítalo deštivé počasí, které ale naštěstí nevydrželo dlouho.

V Sydney mi bouchlo domluvené ubytování, ale bylo mi na pár dní zařízeno v Hotelu Formule 1 v St Peters (měl jsem z F1 trochu strach, ale v pokoji bylo vše potřebné). Super bylo, že mě po nočním letu ubytovali hned ráno a super byl i výhled. Otevřu okno a vidím

anebo

To byly v používání dráhy 16. Když byly v používání dráhy 34, naskytl se mi z okna třeba takovýto pohled

Anebo v dálce takovýto:

Hotel ležel totiž mezi prodlouženími os drah 16/34 a když jsem se podíval z okna, viděl jsem provoz příslušející dráze 16R/34L. Tuto téměř čtyři kilometry dlouhou dráhu používají velké stroje. No a když jsem se vyklonil z okna, viděl jsem i provoz z 16L/34R.

[pavelpmi]

The Beach

Když jsem byl v Sydney, nemohl jsem si samozřejmě nechat ujít slavnou Pláž. Podle spotterswiki jsem nastavil navigaci a vyrazili jsme tam autem. Ani tak mi nepřišlo úplně jednoduché, ale trefili jsme se napoprvé.

Přijeli jsme o půl sedmé a parkoviště u pláže, alespoň podle toho co bylo napsáno na ceduli, je otevřeno od šesti od rána do sedmi večer. Tak jsem udělal pár fotek a jeli jsme raději pryč, aby nás tam nezavřeli.

Takže: pláž,

ze které se můžete dívat, jak se před přímo před vámi zvedají letadla (zaostřeno je ovšem na věž ).

Půlhodinka mi samozřejmě nemohla stačit a tak jsme se tam o dva dny později vydali znovu, tentokrát dříve odpoledne a z druhé strany, což bylo snazší.

Z pláže se dá v dálce dívat na provoz na prazích 34L (tam je to 2 km) a ještě dál na 34R (k tomu je to přes 3 km),

anebo se dá dívat přes plot na zbytek letiště. Asi lépe, když jsou v užívání dráhy 34.

Přímo u plotu je taxiway A, po které jedou letadla na start na 34L, a tam je lze vyfotit s panoramatem Sydney (přes oka plotu to teda není nic moc, lépe asi se stoličkou).

Nejlepší stejně je, když těsně vedle vás projede velký stroj,

před vámi se vznese,

a uletí na pozadí siluety největšího australského města.

Nebo takto v menším.

Když jsme jeli na pláž, vůbec jsem neměl zjištěno, jak co lítá, a tak jsem měl od radosti skoro šok, když se k nám začalo něco blížit. A380!

Bylo ten samý stroj, kterým jsme letěli z Londýna do Singapuru, VH-OQA.

Mě ten stroj prostě fascinuje.

Předpokládám, že letěl do Los Angeles jako QF11.

Počkal jsem si, než odstartuje,

a protože bylo nepředstavitelné horko a slunce strašně peklo (v Sydney byl nejteplejší den od zimy, 38 stupňů) a taky byl čas vrátit auto, rozloučili jsme se s The Beach.

Škoda, že se mi před odjezdem do Austrálie pokazil scanner, užil bych si to ještě víc. Ale i tak samozřejmě super.

No a v poslední části vás bude čekat letiště v Sydney s jedním překvapením a cesta zpět na Mallorku.