PRG-MUC
Augsburg Airways (Lufthansa Regional)
let LH3269
De Havilland DHC 8-400 D-ADHC
load factor: cca 70%
doba letu: 0:50
Je nádherný letní den, jasno; těším na krásný výhled z letadla. Na letišti je však zmatek. Před přepážkami Lufthansy stojí shluk zmatených cestujících. Při důkladnějším pohledu je zřejmý důvod toho zmatku. Mají jej na svědomí samoobslužné odbavovací kiosky. Poprvé jsem se s nimi setkal loni v říjnu, když jsem s Lufthansou letěl do Paříže. Tehdy však celý úkon prováděl zřízenec, zatímco já jsem si nechával odbavit zavazadlo. Pravděpodobně tenkrát kiosky testovali před zahájením ostrého provozu. Self Check in by měl ušetřit čas, jenže v reálu to vypadá zcela odlišně. Valná většina cestujících si s obsluhou kiosku absolutně neví rady a fronty se prodlužují a prodlužují. (A to byl v tu dobu odbavován pouze náš let do Mnichova a malý Canadair do Düsseldorfu!) Fungovalo by to snad za předpokladu, že by kiosků bylo dostatek a že by všichni cestovali jen s příručním zavazadlem. Osobně mi jde obsluha kiosku zpočátku docela snadno, ovšem jen do okamžiku, kdy mám vytisknout ještě boarding pass pro přítelkyni; v ten okamžik kiosek „zamrzne“ a když mačkám tlačítko „přidat další osobu“, tak přístroj prostě nereaguje. Nakonec s pomocí zřízence vítězí člověk nad strojem a jdeme si odbavit zavazadlo. Zpětně mi dochází, že by bylo nejspíš možné se odbavit standardně u přepážky a ne se stát ve frontě u kiosku, ale v daný okamžik funguje davový efekt; holt brzo ráno člověk moc nepřemýšlí
Ale byl jsem z toho rozpačitý; je mi sice jednadvacet let a na nějakou změnu se dokážu relativně rychle zadaptovat, ale tyhle nefunkční rádoby zlepšováky mi docela vadí. Krom toho je mi jasné, že za pár let bude odbavení probíhat výhradně tímhle způsobem, jenže kontakt s živým člověkem je občas nenahraditelný. Co se dá dělat. Buď jak buď, odbavení trvalo místo deseti minut půl hodiny a tak jsem si musel (k velké úlevě slečny 
) nechat zajít chuť na focení Airbusu Beluga, který předchozího dne přivezl nový stabilizátor pro poškozenou A321 D-AIRT a nyní byl odstavený na dráze 22 na „Padesátníku“.Náš stroj přistává s mírným předstihem, takže startujeme do Mnichova přesně na čas. Interiér DHC 8 je poměrně stísněný, ale legroom je tu myslím o něco lepší než v CRJ 200. Pojíždíme po Bravu, dáváme přednost přistávajícímu Aeroflotu a pak okamžitě startujeme z dráhy 24 a míříme na jihozápad. Letíme hodně nízko, takže přesně podle mých předpokladů je krásně vidět Křivoklát a Plzeň, rozeznat lze také Domažlice, Furth im Wald a Landshut. Občerstvení je lufthansácká klasika; italská sušenka Crostatina s meruňkovou náplní, káva, džus. Drobný postřeh: zatímco vloni nabízely letušky nápoje během letu dvakrát až třikrát, letos, na všech čtyřech segmentech pouze jednou. Důsledek krize?
Po půlhodince letu začínáme klesat. Pokračujeme až kamsi k Augsburgu a teprve tam se stáčíme do osy dráhy a s paralelně letící A321 Lufthansy po pravém boku přistáváme na mnichovskou RWY08L.
Lufthansa
let LH4424
Airbus 320 D-AIPZ "Erfurt"
load factor: cca 95%
doba letu: 2:45
Bohužel v Mnichově není na přestup moc času. Autobus nás vysadil na jižním konci terminálu a let do Madridu je pochopitelně boardován až z nejzazšího gatu na severním konci, takže je třeba ujít přesně kilometrovou vzdálenost. Na spotting si tudíž musím nechat zajít chuť; stíháme jen čaj z jednoho ze zdejších samoobslužných automatů a opět nastupujeme do letadla. Na let do Madridu byl původně plánovaný A321, nakonec však letí menší A320, který je zaplněný skoro do posledního místa. Taxujeme na start na dráhu 08R, přičemž míjíme B734 thajského prince (ten je v MUC nějak podezřele často, asi ujíždí na bavorské selky
). Ani ne minutu po startu přelétáváme leteckou základnu Erding; ostře se stáčíme doprava a na okamžik jsou vidět vrcholky Alp vystupující z oparu. Přímo nad centrem Mnichova nabíráme kurz přímo na Madrid. V hlubině pod námi je Olympiapark a sídlo BMW. Během přeletu Basileje se začíná podávat oběd. V tomto případě je to guláš s rýží, mrkví a hráškem, houska, máslo a čokoláda Toblerone. Guláš chutná lehce chemicky, ale lepší než drátem do oka. Horší je to s vínem. Už ve svém loňském trip reportu z Paříže jsem se pozastavoval nad jeho mizernou kvalitou (v porovnání třeba s tím, co se podává na palubě Swiss). Čekal jsem, že došlo k nápravě, ale marně. Opět je to patok chutnající jako nějaký krabičák. Nad Pyrenejemi se snažím vzpomenout, kudy ten den uhání peloton Tour de France, bohužel žlutý trikot nikde pod námi nevidím. Na druhé straně hor začíná houstnout oblačnost a nad Madridem je již zcela zataženo. Těsně před přistáním dochází ke změně drah, takže opět stoupáme, následně bezmála půl hodiny kroužíme v turbulentní oblačnosti kolem Madridu a nakonec přistáváme na dráhu 18L.
- Lisboa e Madrid 567.JPG (44.39 KiB) Zobrazeno 7018 x
Air Europa Líneas Aéreas
let UX1155
Embraer 195 EC-KYO
load factor: cca 80%
doba letu: 0:55
Rezervaci letenek jsem prováděl přes portugalské stránky Air Europa. Pokud se chystáte do Portugalska a chcete ušetřit, udělejte to také tak. Bookoval jsem zvlášť dva jednosměrné lety a oproti nabídce zpátečních letenek ze španělského webu aerolinek jsem tak ušetřil asi 50 EUR. Drobný zádrhel nastal, když mi přišel mail oznamující zrušení jedné z rezervací (do formuláře jsem nikde nemusel zadat CVC kód z kreditky, tak to možná bylo tím?). zarezervoval jsem tedy letenky znova, avšak o pár dní později jsem si na výpisu z účtu všiml dvojí platby za stejný segment. Naštěstí když jsem napsal mail na jejich zákaznické centrum, tak peníze do týdne s omluvou poslali zpět. Takže nakonec žádný problém. Ve výsledku byla Air Europa ještě o něco levnější než easyJet, či Vueling, mimo jiné proto, že u této společnosti není třeba doplácet za odbavené zavazadlo.
Letiště Barajas je docela exotika. Tedy alespoň co se týče společností, které se létají. Jedná se hlavně o jihoamerické aerolinky; Avianca, Mexicana, TAM, Aeromexico, LAN Chile, pak různé nepříliš známe španělské společnosti jako třeba Privilege Style, Mint Airways, Pullmantur Air a tu a tam to navíc zpestří Uzbekistan Airways, Thai Airways, Saudi Arabian, nebo Korean Air. Trochu mi to připomnělo Gatwick v 90. letech - tam to kdysi v předlowcostových dobách bývalo taky hodně pestré…
Zatímco moderní terminál 4 okupují povětšinou stroje aliance OneWorld, ostatní společnosti včetně Air Europa jsou odbavovány na „starém“ Barajasu, tedy na terminálech 1, 2, 3. Tam už to taková sláva není. Bezmála půlhodinové čekání na přistavení autobusu ke gatu přímo na ploše (!) mezi řvoucími pozemními zdroji a vozíky se zavazadly budiž toho důkazem. No ale aspoň se dalo fotit.
Embraer 195 však na mne udělal skvělý dojem. Je to bezpochyby jedno z nejpříjemnějších letadel s jakým jsem kdy letěl. Má kapacitu 122 cestujících, což je jen o dvacet méně než B737-700. Přitom sedačky mají dostatečnou rozteč, pohodový legroom, navíc jsou vždy po dvou, což mám raději než dobytčák 3-3. Jen škoda že má Air Europa tak zoufalou nabídku občerstvení. Po vzoru Iberie byl palubní servis kompletně zpoplatněn (s ohledem na ceny letenek je to pochopitelné), ovšem jsou to samé umělohmotné bagetky v pěti variantách s colou, čokoládou, či oříšky. Pochopitelně nečekám na palubě letadla haute cuisine- nota bene v ekonomické třídě. Na druhou stranu, docela mne štve zvyk evropských aerolinek (pro)dávat na palubě tu nehnusnější a nejbanálnější krmi, bez jakékoliv invence, nebo třeba vazby k regionu, z něhož společnost pochází. Pokud vím, tak jedinou světlou výjimkou je Air Berlin/ NIKI a jejich Gourmet Meal, jinak jsou všude ty stupidní unifikované bagety jak u benzínové pumpy..
Ale dost bylo jídla. Půl hodiny poté, co zmizel Madrid z dohledu, se před námi zaleskne oceán a začínáme prudce klesat k Lisabonu. Jako obvykle nalétáváme až nad moře a nad pláží Caparica se stáčíme doprava do osy dráhy 03. Při zvětšení jedné z fotek, na níž je vidět i letiště, lze rozeznat signalizátor PAPI, který ukazuje tři bílé, tedy „slightly high“, není proto divu, že přistání připomíná jízdu na horské dráze.
Takže jsme si v klidu vystáli frontu, už potřetí ten den vyskládali na pás všechny ty pásky, voňavky, krémy….je to docela úmorné. Kupodivu jsme rychle přišli na řadu a mohli jsme pokračovat ke gatu, který byl naštěstí jen za rohem. Jako poslední jsme vklouzli na palubu a jen co jsme si zapnuli pásy, piloti nahodili motory. Nakonec jsme letadlo zdrželi jen asi o deset minut.
