Dobrá, takže letenka do Manily je zařízená, ale kam dál. Ne že by se na Makati nedalo strávit příjemných pět dní, zvlášť když má člověk facebook plný filipínských kamarádek, se kterými se bezvadně paří ve vyhlášeném klubu Encore, ale já měl města dost a chtěl jsem se podívat někam k vodě. Takže co to bude – Cebu, nebo snad Palawan? Nakonec za mne rozhodla náhoda. Při prohlížení fotek na Airlines.net jsem narazil na snímek divokého přistání na malém letišti Caticlan, kdy bylo potřeba zastavit dopravu na silnici, která je hned vedle krátké runwaye. A protože je hned naproti Caticlanu vyhlášené filipínské letovisko Boracay, neváhal jsem ani minutu. Na stránkách Philippine Airlines jsem si naklikal vnitrostátní let, s úsměvem pročetl obrovské upozornění, že kdo platí kradenou kreditkou, skončí ve vězení, a za nějakých 1500 korun českých pořídil zpáteční letenku z Manily. Do toho se mi ještě ozval meir ze zdejšího fóra, že bude ve stejném termínu v Manile a můžeme skočit někam na pivo. Super, jde se na to!
Tahle fotka za to může...
PVG-MNL
PR337, A330-300
Let ze Šanghaje do Manily odlétal ve čtyři odpoledne, takže opravdu nehrozilo nějaké hektické ranní vstávání. V pohodě jsem se probudil v poledne, za hodinu sbalil pár věcí do batohu a vyrazil na metro. Ve dvě hodiny už jsem stál před check-inem, a po pěti minutách v krátké frontě dostal palubní vstupenku. Jenže pak to přišlo – s přátelským úsměvem mi mladá dívka za přepážkou oznámila, že má letadlo zpoždění, takže odletí nejdřív v šest. Nastalo divoké počítání – odlet v šest znamená přílet v půl desáté, deset minut na imigračním, dvacet minut taxíkem do města, sakra, to pivo bude hodně těsné. Volám na Filipíny, že budu mít zpoždění, ale dostává se mi ujištění, že to snad stihneme.
Fajn, takže další program byl jasný – pasovka, rentgen, Burger King. Na imigračním davy lidí, protože jsem se strefil zrovna do doby, kdy odlétá druhá várka letů do Evropy a snad všechny lety do USA: Za necelou půlhodinku jsem už ale ujídal hamburger a sledoval cvrkot dole na ploše. Vedle sebe stály 346 Virgin Atlantic, 744 Lufthansy, 772 Air New Zealand, další 772 Continental Airlines (na opravdu dlouhém letu do EWR), 747 United Airlines, 772 ANA a za nimi pojížděl na start 773 Singapore Airlines, samozřejmě přesně na čas, jako by říkal „ty pitomče, kdybys nebyl skrblík, tak už jsi seděl vpředu ve fungl novém regionálním Cčku“. Brzké odpoledne se záhy změnilo v odpoledne pozdní, sluníčko se chystalo pomalu zapadnout a po letadle ani vidu ani slechu. Za chvíli přijela ke gatu skupinka agentů s obrovským vozíkem jídla a pití, což znamenalo jediné – budu kompenzován. Kompenzace naneštěstí odpovídala ceně letenky – plechovka koly a tác s rozvařenou zeleninou, lepkavou rýží a kuřetem v jakési podivné omáčce. Snědl jsem ani ne půlku a vypravil se opět do Burger Kinga, abych nespokojenému žaludku kompenzoval kompenzaci.
To už se ale na plochu snášel bílý filipínský Airbus. Vypadalo to na odlet kolem sedmé večer, což by sice na pár piv nestačilo, ale jeden malý panák by se zvládnout dal. Nástup do letadla proběhl velice rychle a letmý pohled po kabině dával tušit obsazenost kolem 20 procent. Když už jsme u té kabiny – ta byla sice čistá, ale působila silně oldschoolově. Žádné individuální obrazovky, žádné LCD displeje – jenom jedno projekční plátno na bulkheadu a pár vyklápěcích klasických televizorů ve stropu. Pak už to šlo ráz na ráz. Připoutejte se, startujeme… odpoutejte se, jsme na letové hladině, protože prázdná mašina stoupá hodně rychle. I začalo se servírovat jídlo. Letuška mi sama od sebe nechala hned dvě plechovky Virgin Coly a já odklopil kryt tácu v předtuše něčeho rozumného. Evidentně jsem zapomněl, že jsem vyletěl z Číny, protože na mě vykoukla úplně stejná rozvařená zelenina, úplně stejná lepkavá rýže a úplně stejná omáčka s kuřetem. Nechal jsem večeři večeří, otevřel colu a pustil si do sluchátek Zámku punku od Visáčů, abych se aspoň trochu uklidnil.
Rád bych napsal, že zbytek letu probíhal poměrně klidně, ale chování stroje bylo silně neklidné. Piloti se evidentně snažili seč mohli, protože snad každých deset minut měnili letovou hladinu a během stoupání hodně přitápěli pod kotlem. Do Manily jsme nakonec dorazili něco kolem desáté večer a i když jsem se po deseti minutách objevil venku před letištěm, bylo jasné, že z piva ani panáku nic nebude. Je to škoda, těšil jsem se na svůj oblíbený ledový bar, kde servírují pravou ruskou vodku. Takže rychle na hotel, ještě rychleji zapnout televizi s kanálem, kde vysílají kohoutí zápasy (včetně fundovaných rozborů, které by závidělo i Studio Buly) a honem do postele urvat pár hodin spánku před ranním letem.
Poloprázdný check-in v Šanghaji
Na letišti je celkem živo
Kompenzace
Filipínský Airbus konečně dorazil
Interiér
Jídlo nic moc...
MNL-MPH
2P71, Q300
Říká se, že je ráno moudřejší večera, ale v mém případě to rozhodně neplatilo. Nějakých devadesát minut před odletem jsem vystoupil z taxíku před vnitrostátním terminálem Philippine Airlines, který je hned vedle nového mezinárodního a ukázal dozorci u vchodu letenku na Caticlan (bez vytisknutého e-ticketu vás totiž na Filipínách nepustí do letištní budovy, což už překvapilo spoustu cestovatelů). Ten se dlouze zadíval na letenku a suše podotknul, že jsem na špatném letišti. Nechápal jsem. Philippine Airlines z jiného terminálu nelétají, dole zuří dopravní zácpa a já mám jet někam jinam. Dozorce se však tvářil neoblomně a posílal mě dolů k taxíkům, aby mě vzali na jakýsi Terminál 3. Seběhl jsem schody, skočil do prvního auta a vylíčil taxikáři můj problém. Ten se jenom smál, protože jsem evidentně nebyl první ani poslední. Philippine Airlines totiž operují i pod značkou Air Philippines a společně s Cebu Pacific okupují vedlejší městský terminál. Taxík se prokličkoval zapadlými uličkami a za nějakých patnáct minut zastavil před betonovou budovou. Poděkoval jsem, zaplatil, ukázal u vstupu letenku a hurá – pustili mě dovnitř.
Teď ještě najít přepážku, ze které odbavují můj let. Na strategických místech odletové haly jsou umístěné velké ploché obrazovky a na nich svítí i 2P 071, cílová destinace Caticlan, status #ERROR#. A hele, ten samý status svítí na všech obrazovkách u všech letů. No nic, holt se trochu projdu. Prvních pár oddělení je pro nízkonákladovky Cebu Pacific (včetně obligátních „ryanařích“ měřítek zavazadel) a po pár krocích opravdu narážím na zapadlou přepážku, kde svítí správné číslo letu. Dostávám palubní vstupenku, platím letištní poplatek a jdu na bezpečnostní kontrolu. Cedulky rozdělují příchozí podle pohlaví (male vlevo, velké – pardon, totiž female – vpravo), takže každému dojde, co bude následovat. Nedbalý rentgen, ale o to důkladnější osobní prohlídka. Vyndejte věci z pravé kapsy. Co je tohle? Peníze. Vyndejte věci z levé kapsy. Co je tohle? Kapesník. Inu, v Manile je veselo…
Do maličkého Q300 se nastupuje klasicky ze země, ale už z pohledu na autobus je jasné, že plno nebude. Letadlo je obsazené přibližně z poloviny, takže mám dvojsedačku pro sebe a můžu v klidu sledovat, jak pilot obratně kličkuje mezi sloupy bouřkové oblačnosti. Po dvaceti minutách letu následuje palubní prodej (ceny jsou kupodivu velice lidové, ale při pohledu na kumulonimby za oknem reálně hrozí, že kafe a křupky skončí někde u stropu) a za chvíli už začínáme klesat. Konečně se vyjasnilo a po levé straně se objevuje boracayská White Beach v celé své kráse. Pak úzký proužek moře a další ostrov, na kterém stojí budova, která trochu připomíná vesnický supermarket s malým podlouhlým parkovištěm. Motory ztichnou, letadlo začne brzdit a mně dochází, že to není žádný obchod, ale letiště Cacitlan. A to parkoviště je přistávací dráha, kam se musíme trefit a hlavně zastavit. Zatáčka na okruh v pohodě, druhá zatáčka jakž takž, při poslední zatáčce na finále mám pocit, že skončí křídlo ve vodě a pak jenom s hrůzou sleduju, jak mám paluby lodí v přístavu pomalu na úrovni očí. Když už to vypadá na nedobrovolnou koupel, mihne se pod námi silnice, kde závory zastavily provoz, krátké podrovnání, přistání a okamžitý tvrdý reverz. Říkám si, že po takovém intenzivním brzdění budeme někde v polovině dráhy, ale když se letadlo otáčí zpět k terminálu, tak vidím, že tam toho místa moc nezbývalo. Ufff…
Terminál 3 letiště v Manile
Tímhle bych opravdu nechtěl proletět
Boracay ze vzduchu
Transfer z letiště
Video z přistání
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=pF8lehiNSGU[/youtube]
MPH-MNL
2P72, Q300
Po dvou dnech strávených na vodních skútrech, padácích, lyžích a bůhví čem ještě přišel čas odletu domů. Přiznám se, že bych se raději natáhnul na postel v business class a využil letu k restauraci sil pozbytých předchozího večera v restauraci, ale na druhou stranu jsem se na start z divokého letiště v malém vrtuláku těšil. S pobavením jsem sledoval, že je odletová hala velká asi jako panelákový byt, kdy je v předsíni rentgen, v obýváku check-in, v kuchyni bar a v ložnici čekárna u gatů. Ve frontě na check-in za mnou stála skupinka sympatických Číňanů (evidentně rebelové, kteří ignorovali bojkot), kteří pobaveně sledovali vážení všech cestujících i jejich zavazadel. Mandarínsky jsem poznamenal, že holt letíme příliš malým letadlem, takže kdo je tlustej, zůstane na zemi, což Číňané kvitovali jako dobrý vtip. Smích je přešel o pět minut později, kdy jsem musel letištnímu personálu pomoci s tlumočením a vysvětlit překvapeným pekinčanům, že mají příliš těžké kufry, takže je naloží až do večerního spoje, který bude prázdnější.
Třístovka z Manily přiletěla na čas, vyložila nedočkavé koupáky, vyložila bagáž, naložila bagáž a naložila i naši várku opálených koupáků. Ještě rychlé bezpečnostní instrukce a může se odletět. Jako snad každý skydiver snáším starty mnohem lépe než přistání a to, co se v následující minutě odehrálo, mi připomnělo staré dobré časy v našlapaném Turboletu, do kterého se nacpaly tandemy, studenti, několik sestav a na poslední chvíli ještě několik jednotlivců, kteří se přeci „nějak vejdou“. Letadlo odrolovalo až úplně na začátek dráhy, šraňky zastavily dopravu a všichni sledovali, co bude dál. Plné brzdy, plný kotel, odbrzdit a hurá do toho. Žádná moc dlouhá rotace, hlavně využít maximum dráhy, přitáhnout a honem nahoru. Pravda, jeden rozdíl tu byl – v Čechách je za krátkou dráhou maximálně tak řepka nebo brambory, ale tady byla džungle a kamenitý břeh moře. Ještě v plném stoupání točíme na správný kurz a další půlhodina připomíná spíš vyhlídkový let nad desítkou ostrůvků. Teprve kousek od Manily začíná hustá oblačnost, která se drží relativně nízko – odhadem tak v 500 metrech. Přistání v pořádku, ještě ve vysoké rychlosti mírně odbočujeme na pojížděčku a za chvíli už stojíme a může se vystupovat. Taxikář se při pohledu na adresu hotelu chápavě usmívá a mně za chvíli dochází, proč – normálně totiž spím v Intercontinentalu nebo Peninsula, které jsou hned vedle obrovského obchodního centra se spoustou restaurací a klubů, ale tentokrát jsem si řekl, že to na tu chvíli nemá cenu a budu spát v levnějším hotelu o pár ulic vedle. Bohužel těch „pár ulic vedle“ znamená přímo uprostřed vykřičené čtvrti…
Odletová hala v Caticlanu
Nástup do letadla
Za letu...
Video ze startu
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=tLtL8GkQh4s[/youtube]
MNL-PVG
PR336, A330-300
Je sobota ráno a čas odletět zpátky do Šanghaje. Předchozího večera jsem se ještě podíval do KVS toolu a zjistil, že bude letadlo úplně plné, ale na těch pár hodin to opravdu nevadí. V sobotu není dopravní špička, takže s cestou na letiště není problém, počasí taky nevypadá zle, takže to vypadá na hodně pohodový let. Před letištěm mě zaujala scéna, kterak se loučil přibližně stopadesátikilový běloch se čtyřicetikilovou Filipínkou, ale nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost. O devadesát minut později však ten samý pán usedal na sedačku vedle mě a já se začal obávat, že mě při první turbulenci rozmázne o stěnu kabiny jako mouchu. To, co následovalo, však odporuje všem matematickým i fyzikálním zákonům, snad kromě divokých Hawkingových teorií. Ten člověk se nějakým naprosto neskutečným způsobem vměstnal na svojí sedačku tak, že vůbec nepřetékal do stran a celý let jsem o něm prakticky nevěděl. Vážení přátelé, kdyby takhle uměli létat všichni prostorově výrazní cestující, sedal bych si v economy výhradně vedle nich.
K obědu stewardky servírovaly nějaké hovězí maso s nudlemi, které sice neurazilo, ale rozhodně nepředstavovalo výkvět leteckého cateringu. Dojem naštěstí dohnal skvělý dezert a tradiční plechovka Virgin coly. Ale to už jsme se snášeli k zemi poblíž Pudongu, kde panovalo krásné jasné počasí. Koutkem oka jsem zahlédl, že ve stejnou dobu jako my dorazilo k terminálu ještě jumbo Lufthansy a nějaký další widebody a moje nejhorší obavy se potvrdily – tak dlouhou frontu na imigračním jsem ještě v Šanghaji nezažil. Rada je jednoduchá – pokud můžete, vyhněte se příletu mezi druhou a třetí hodinou. Čínani nezklamali, protože dav z několika letadel nasměrovali do příletové haly jedněmi úzkými dveřmi, takže jsem do deseti minutách strkanic rezignoval na hromadnou dopravu a šel se uklidnit do taxíku.
Popravdě řečeno, mám z výletu hodně smíšené pocity. Těch pár dní na Filipínách bylo super a na Boracay se ještě určitě vrátím, ale cestování jsem si opravdu neužil. Jistě, cena letenky byla bezkonkurenční, ale Philippine Airlines se od minulého roku dost zhoršily a musel bych hodně dlouho vzpomínat, kdy jsem v Asii zažil méně příjemný regionální let.
A na závěr tradiční shrnutí…
Pozitiva
- letenka za pár korun
- super zážitek z přistání a startu na Caticlanu
- stylový lodní transfer z Caticlanu na Boracay
- Boracay, moře, pláže, Filipínky…
- psaním reportu jsem strávil dvě hodiny nudného letu LAX-ICN
Negativa
- propásnul jsem pivo s meirem
- služby a catering Philippine Airlines
- otravné placení poplatků zvlášť na každém letišti
- nefunkční internet na všech terminálech MNL
Ja zatim nejvic platil taxik na letiste at uz z Makati nebo Q.C. P200. Ted naposledy jsem mel rekord Makati-letiste P90. 
